Fluggou po Nilu
Cíle výpravy této obšlehnuty od jednoho provisora apatykáře z pera Viléma Němce, z útlého dílka: V moci pouště.
Od nakladatele Jos. R. Vilímka, kteroužto knihu dedikoval praděda mému dědovi Václavovi k osmnáctým narozeninám jeho, L.P.1917.
Ale taktéž kousek i ve stopách Haranta Kryštofa z Polžic a Bedružic.
Poznati poušť, vniknout do jejího písečného vnitra, seznámiti se s životem jejím zastřeným záhadou a tajemnem, jako pískovým závojem, jejž zavanutí větru zvedá.
Zvony frnkly do Říma a my jim v patách, jen o kousek dále, nestačivše však včas přistát.
Ve společnosti naší Terkulky a jednoho muže mladého, jemuž se též zachtělo prý píti z Nilu vody bahnité, kterému nedorazila batožina a dále cestoval s námi jen v zapůjčeném Terčíno triku a kterému je u nás ve famílii přezdíváno Medvěd, pro jeho ne úplně zbrklé, spíše by se dalo říci rozvážné pohyby. Ještě je spojován s tou výpravou autobusem ze Žižkova na lyžovačku, asi prvou do kopečků alpských po Sametové revoluci. Ve složení, zmiňovaný Medvěd, Terka, Kytka a Tom.
Ve štrozoku Květíno tehdá nemnoho šílenců - šilasů na vlek a v Daliborově batůžku svačina pro celý tým na celý den.
Když je rozespalé autobusák pod vrchem, spíše skaliskem Dachsteinským vyhodil na sníh a šel si také zalyžovat, tak se náš Medvěd přihrbil, aby bylo lépe vidět na jeho záda, optal se.
Co vidíte? Neviděli ničehož podezřelého ba ani ten kletr s menáží.
Ten hladově pozorovali oknem dokonale zašpérovaného autobusu až do večerních hodin s přimáčknutými nosíky na skle.
Jak se připozdívalo ku klekánicím, bylo prý na svazích Dachsteinských slyšeti čtvero hlasitého kručení až kňučení, přilákavše to jednoho dvanácteráka i když říje jeho byla ještě daleko.
Řím jsme nechali pod pravým křídlem, mávajíce těm našim pražským zvonům.
Od pánů Hygia a Cassiodoruse každé malé dítě ví, že „svojí polohou stravují pyramidy stín svůj, takže jej neuvidíte“, i to, že „lidé se bojí času, čas se bojí pyramid", proto nezbývá než rychle najmouti dromedáry a k Pyramides Memphitica na muzicírování nějakého Luise s trubkou se vydati.
Scan lodního deníku. a fotoalbum
autorportrét při holení
Na Velikonoční svátky, profláknutější nežli jsou ty Vánoční, neb nám Krista pána ukřižovali, onehdá léta páně tisícího devítistého devadesátého sedmého ve společnosti plavčíka a kuchaře Rupyho na palubě malé plachetnice k útesům Džebel el-Tárif u osady el-Kasr kousek pod Luxorem.
Roku 1945 tu byly objeveny fragmenty knihovny, později zvané "z Nag Hammádí", dvěma rolníky, v hliněné nádobě s hrdlem voskem řádně utemovaným, asi půl stovka koptských rukopisů, gnostických textů, jako např. Tomášovo evangelium i to skryté Mariino, které ve své většině neprošly přes cenzory formující bibli na další dlouhá století nemněnou.
Rok a půl před nalezením "svitků od Mrtvého moře", které jsme navštívili jara předešlého v poušti Judské u osady Kumrán na severozápadním pobřeží louže láku na slanečky, Římany zvané Asphaltitis a středověkými kartografy Mare Mortuum.
Na tuhle myšlenku, putovati až k Nag Hammádí", nás vlastně přivedl náš třetí expediční účastník Dalibor Jr. koptolog amatér s neuvěřitelně širokým záběrem zájmů.
Od stolu v jídelně snídaňové si doslova užíváme výhled na zašmodrchané kolejiště nádraží Káhirského tam hluboko pod námi.
Napěchovaná nástupiště i v tuhle nekřesťansky časnou hodinu. Stěny asi kdysi na vedlejšák pomaloval náš rodák ze Šumavských hvozdů, nějaký Váchal. U nás doma právě zrovínka dost v kurzu. Sem jeho věhlas ale ještě nedorazil.
Fofrem malé odskočení v doprovodu několika obrněnců do Abu Simbelu co jej přestěhovali o fous dál a výš, jako naše prababka Kateřina tu svoji hospodu z Červeného hrádku až na Hrádeckou, aby nepřišla o štamgasty z řad vosků a poštovskejch panáčků.
Pěkně šutr po šutru, když si páni radní vzpomněli přeložit státovku do Prahy.
Na té nové nad zápražím klenák pořád hlásal letopočet té původní stavby, jako tady ty mastodonti hlídající vchod mají vepsáno v ksichtu, kdy je tesali.
Babka by měla pro tenhle projekt zvláštní pochopení.
U šestýho kataraktu o kousek vejš proti proudu, žili prej lidi už před šesti tisíci lety.
Na stěnách chrámů u kterých naše plachetnice staví i na jejich sloupoví vytesány názorné ikonografické scény.
Podle starých Egypťanů je “každý nový východ slunce oslavou stvoření”. Po našem - “díky za každé nové ráno”.
Jiný řeky bejvaj alegoricky znázorňovaný jako něžný plný ženský v rozpuku.
Nil vždy jako plavovlasej stařec, ač je kojencem mezi ostatními veletoky se svými dvanácti tisíci roky.
Jsem velice znechucen pohledem na moře, poněvadž je příliš veliké a příliš strašlivé, i nemůže člověk na ně hledět po celý svůj život, a hlava ho rozbolí při pohledu na nesmírnost jeho vod a srdce mu spadne až na dno studny, hledí-li na moře za rudého západu slunce. (Egypťan Sinuhet)
Potkávali jsme čadící parníky paní Agathy Christie, slečnu Marpleovou a Hercula Poirota, ze Smrti na Nilu (Death on the Nile, 1937) a Vraždy v Orient expresu (Murder in the Orient Express, 1934).
Těmito paroloděmi se rád plaví i Haďák.
Hvězdy nad Nilem byly nějak blíž a o moc třpytivější.
Nablýskanější střípků od toho našeho Swarovského z Jablonce.
Miliony jich, moudrem země téhle, za té nejčernější antracitové noci zjasnělých, mnohem jasnějších než ty na nebi u nás doma.
Tomu rozumbradovi co s námi cestoval to nedalo a hnedka nás všechny na palubě musel obšťastnit a počastovat bonmotem asi každého hlídače planetária.
„Dvě věci naplňují mysl mou vždy novým a rostoucím podivem a úctou, čím častěji se jimi zabývám: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“
Před nimi poklekám, naplňují mne hlubokou pokorou. A pro dvoučlennou sladkovodně námořnickou posádku té naší šalupy, to ještě pro sichr neverbálně zopakoval pantomimou vkleče na prknech palubkách s rukou na srdci a pohledem zvednutým k té neskutečné hvězdné obloze.
Bonmot, co si svorně již dvě a půl století půjčují mnozí od nějakého Immanuela, ke všemu skopčáka a nefalšovaného idealisty.
„Nebe jsme měli posypané hvězdami. Lehávali jsme na znak a dívali se na ně.“
Slovy Huckleberryho Finna, vloženými mu do úst Markem Twainem.
Na palubě voru plujícím po jeho milované Mississippi.
A Otta Pavel právě s prutem na ryby si přisadí. „Je krásné být jen s nocí.“
Čerpadla na zavodňovacích kanálech.
Dalibor zkouší ztéci chlebovník, mnohem statnější nežli ten co živoří, schoulený v nejzápadnějším cípu Židovských pecí, tam někde daleko doma u nás v matičce Praze.
Objev pekárny na růžku.
Červená na semaforu tu prý neměla nikdy valný respekt a bez policajta-regulčíka je většina větších křižovatek průjezdná jen s obtížemi.
Nečekaně milé pozvání do domu ortodoxních Koptů plného křičících děcek.
Poučovali nás, že „koptský“ je odvozeno z řeckého eu-kyptos, což označovalo kdysi všechny Egypťany, nejenom ty křesťanské, jako dnes.
Nález zmiňovaných svitků s prajádrem ne už gnostickým, zahrál do noty stařešinům koptů těchto, na rozdíl od kleriků z Vatikánu, kterýmižto zatracován.
Doyen rodiny nám citoval z těchto sta čtrnácti nalezených apokryfů evangelia Tomáše, starších o fous starého Číňana možná nežli ta koncily posvěcená novější ostatní.
Evangelia toť slova jednoho osvobozující.
Útržky mouder Ježíšových, zaznamenány učedníky jeho, v tomto případě Didymos Juda Tomášem „nevěřícím“.
Didymos neboli dvojenec naznačuje kacířskou myšlenku, by mohl být pokrevním fyzickým bratrem samotného Krista Ježíše.
Apokryfy končí ještě před jeho zrozením i ukřižováním. Popisují ne skutky ale slova jeho.
„... našel jsem všechny opilé, nenašel jsem mezi nimi jediného žíznivého ...“
Na tržišti předhánějí se rytci oblázků.
Na techniku glyptiky prý přivedl řemeslníky ve starém Sumeru sám Eufrat, ale možná to byl brácha Tigris. Ve svých řečištích, na horním toku převalovaly a obrušovaly se pruhované balvany s různě barevnými vrstvami, až čirou náhodou vznikly kameje s portréty a profily lidiček.
Tady ve starém Egyptě pomohl inspiraci dovezený, pískem ohlazený nigerijský eben, jež má zas rezavě hnědé nerovnoměrné vrstvy a v podlýkové bělové partii s ostrou hranicí je bílý až nažloutlý.
Tu pak zrodily se masky, kde pod dlátem odhaleny byly černé tváře starců i hrdých žen pouště s vlasy bílými jak slonovina.
Velikonoční pondělí. Na "mrskaný pondělek" nebo dyngus, pomlázka upletená z papyru, kterého je při břehu hafo, vrby žádné.
Pravidelná popolední káva, čerstvě pražená na primusu, co se na něm před malou chvilkou douklohnila drobná červená čočka, na palubě za stěžněm, ze kterého právě slézá náš kuchtík a plavčík v jedné osobě, ten co se nechá slyšet, že ta káva musí být černá jak Egyptská noc a sladká jak jeho Arabka, co ho čeká doma.
Na břehu protějším oproti Karnaku, nám na počkání jeden šikovný vrták vyvrtá z kusu bílého kamene, kterého se kol dokola povaluje hafo, průsvitnou Zeyerovu Opálovou misku.
Přihlížel tomu jeden Ptah a ten Vám to klidně dosvědčí.
A to až podezřele ne nepodobným, snad nemlich stejným forichtungem, zvaným kolovrátek, jímž v daleké zemi Ceylonské od nepaměti Tygři Tamilští z kokosových skořápek, vejpůl přefiknutých, kokos dolují pro své daleko široko vyhlášené krmě jazyku sáhibově lahodící.
Pročež si takový onaký bazmek frézovací i náš Tom se Soničkou, ze své výpravy surfařské zpět do Čech přivézt ráčili pro své experimentování kulinářské.
Od těch Tamilů, co při náhodné návštěvě domoviny naší jen s našimi Rómi si bez velkých obtíží pokecají, neb jazyky oba jejich podobny si jsou jak vejce vejci, pocházejíce z končin staroindických.
Jejich otcem společným je sanskrt.
Zašpérované veřeje do několika hrobek v Údolí králů nás neodradili od vizitace, když se sem táhneme až z takové dálavy.
Znovuobjevený patent.
Nádoby na vodu z hlíny pálené s porézním střepem jsou při odpařování ochlazovány.
A ještě rafinovanější byly nádoby s dvojitou stěnou z červené pálené hlíny.
Za horkých dnů vlhká písková výplň meziprostoru při odpařování ochlazuje vnitřní nádobu pro uchování rajčat i jiné zeleniny pěkně v chládku.
Podobně zkušenosti získal Franta Jeřábek za své cesty kolem světa v Malajsii.
Na stěnách posvátné zářezy hieroglyfů:
"Egypte, Egypte! Přijde doba,
kdy tebou a moudrostí tvou budou opovrhovat,
kdy tvá díla a činy tvé dojdou zapomenutí."
Kniha hermetická
Po návratu do Káhiry ještě rychle na velbloudech k pyramidám.
A ještě úplně gratis, protože cestou kočí zastavil u každého ze svých nesčetných bratranců starožitníků, což nám vůbec nevadí, fiakrem nazývaným tak prý podle pařížského Hotel St. Fiacre neboli drožkou na Citadelu.
Tak to chodí asi ve všech malebných zákoutích světa, od Kathmandů po New Delhi.
Literatura:
Seneca L. A. :Popis Nilu
Martin Kabátník v Káhiře
Jan Hasištejnský z Lobkovic: Putování ke Svatému hrobu, 1493, Benátky, Korfu, Palestina, Egypt
Voldřich Prefát z Vlkanova, 1523-1565: Cesta z země České a to z města Prahy do Benátek a odtud potom po moři až do Palestyny, to jest do krajiny někdy Židovské, země Svaté, do města Jeruzaléma k Božímu hrobu, kteraužto cestu s pomocí Pána Boha všemohoucího šťastně vykonal Voldřich Prefát Vlkanova leta Páně MDXXXXVI.
1546, vydání od Karla Jaromíra Erbena z roku 1854.
Dílo ne nepodobné tomu následujícímu, od Haranta Kryštofa, člověka krásně renesančního.
Kryštof Harant v Káhiře (1,7MB) a v kapitole 7. - O příjezdu do města Cairu a co jsme v něm činili.
Echnaton
Kniha mrtvých
Jan Neruda: Studie orientální a bakšiš
Julius Zeyer: Fantastické povídky
Mika Waltari: Egypťan Sinuhet
Vlastní životopis Sinuhetův
Adolf Hoffmeister: Egyptská prakavárna
Vojtěch Zamarovský: Za sedmi divy světa, Albatros 1980
Alchymista
Zajímavé odkazy na webu:
Egypt česky
Lékařství starověkého Egypta
Předjezdci:
Naďa, Přemysl, 1975, 1979, letadlo, vlak, loď
Letiště Sharm el Sheikh, Káhýra, Egyptologické muzeum, stará Káhýra, osídlený hřbitov, bazar Khan el Khalili, Citadela Salah el Dihn, Alabastrová mešita Mohameda Aliho, Gíza (pyramidové pole, sfinga, papyrusový institut, Oáza Fayoum, Sakkara (Džoserova pyramida), mastaba Mareruky a Phahotepa, Luxor vlakem do hotelu na východním břehu Nilu, převoz, Údolí králů, Údolí královen, chrám královny Hatšepsovet, hrobka Tutenchamóna, Chrámy Luxoru a Karnaku na západním břehu, Zbytky Théb = Veset, Memnonovy kolosy, Alabastrové dílny
Edfu lodí (chrám zasvěcený bohu Horovi, nejlépe zachovalý chrám starověký), Kom Ombo chrám, lodí, Asuán elektrárna, ubytování, odpadl pro chamsin výlet do Abu Simbel, chrám Philae, plavba po Nilu,
Alexandrie, Al Alamain (velitel Montgomery) hřbitov obětí války.
Přivezeno těžítko nevkusu z pravého nefritu zhotovené v zemi faraonů.
domovská stránka
a na příště ku pramenům Eufratu
28.2.2017 Nabírám síly a lidi na:
28.3.-7.4. plavba po Nilu
14.-21.4. kappadokia
14.-21.5. hornoluzicko a Berlin na kole
16.-25.6. Skotsko
Vystrč hlavu z úlu a ozvi se. jh
Ahoj a dík, že ožíváš je dobrá zpráva. Všechny ty expedice bych bral.
Dvojčata nás ale nepustí, až příště s nimi.
kocour Eda a Jirka
P.S.
jen v půli července si odskočíme na týden do hor Makedonie na Olymp, kde jsme nechali onehdá pytel, oslavíme tam 40. výročí svatby.