Že jste v zemi kavkazských vinařů, poznáte hned a snadno podle trochu přiopilého křesťanského kříže, s příčlí trochu dost nahnutou. Ten je na všem.
Pánbů, když tvořil zemi, hodlal ponechat si jen a jen pro sebe, pro svoje nerušené meditování tenhle kousek. Když ale uviděl, jak se tam už nějací lidičkové plahočí, ustoupil od svého prvotního záměru, ale z nostalgie držel nad tímto krajem ochrannou ruku víc než jinde. Občas se mu to sice vymklo, jako například při tom strašném pogromu na Armény, jeden ale vše neuhlídá. To mi tvrdil jeden dědula v zájezdní knajpě u staré Vojenské silnice překračující Kavkaz od severu k jihu. Naposledy tudy jel sám velký Alexandr Sergejevič Puškin umravnit mohamedány.
Popsáno v jeho dílku, Putování do Arzrumu.
A pak moje maličkost, která si odskočila ze služební cesty do Moskvy, a skoro jí ulétlo letadlo nazpět, po té nezřízené pijatice na gruzínské svatbě, někde vysoko v horách, kde jsem musel připíjet z volského rohu novomanželům a naposledy si pamatuju jen to obrovské oko nějakého zvířete, co se na mě tak nějak vyčítavě dívalo a já jej musel spolknout, neb odmítnutí rovnalo se sebevraždě.
Dovolil bych si tady ocitovat prožitek hlavního hrdiny útlé knihy Smyčka od mnohými zatracovaného ale nesmírně talentovaného až geniálního psavce Pavla Kohouta.
Možná krapet autobiografické.
„Bylo to jedné srpnové noci v Gruzii, kdy horské nebe bez přestání křižovaly zářivé jizvy umírajících Perseid.
Připomněly mu oslnivé rakety klesající nad Drážďanami i nad jihočeským lesem a strašně se mu zastesklo nejen po Kamile, ale i po Felixovi.
V té chvíli slabosti podlehl Tamadovi naléhajícímu při vesnické svatbě, o níž přijel psát, aby vypil na zdraví Stalina a novomanželů i na vítězství komunismu volský roh plný vína, který se nedal postavit.
Vypil jich následně víc a objevil v sobě netušený talent.
Pokud přitom jedl a hovořil, mohl pít, kolik chtěl, a jeho žaludek nepodráždily ani myšlenky, při jakých dříve bolestně protestoval.“
V rukávu jsem tehdy měl jedno eso, které jsem směl a mohl vytáhnout až v nouzi největší.
Dostal jsem ho od jednoho z našich “hodných” soudruhů. Takže i oni nás vybavovali na cestu.
A to eso mělo jméno Plechanov.
Nebyl to žádný filek nebo král ale rovnou eso. Dal mi ho, nebo spíše zapůjčil, nějaký Klusák, zeťák prezidenta Ludvíka Svobody, který u nás v ústavu dělal aspiranturu.
Protože v tom našem ústavu nějak záhadně koexistoval disent se sekernickým establishmentem nebo to na mě, po příchodu z provinční Plzně alespoň tak působilo a já se v tom dlouho nedokázal zorientovat. Na to eso došlo, když byly vyprodány na měsíc dopředu lupeny na zpáteční let do Moskvy a navazující let do matičky Prahy nešlo přebukovat.
Jako v nějakém mafiánském filmu pro mě ráno přijela černá Volha a panský kočí mi předal letenku a zasalutoval při loučení na letišti.
Účastníci té další a delší výpravy z Akademie Běd, Hadíkem spunktované:
Had,
Stáník Frank,
Vašek Panenka - houslista,
Vašek Havluj,
Irena,
Míra,
Petr Kalina,
Milada,
Mouliska,
Naum plus jedna kost
Omluvena:
Kytka, neb měla tehdá problém. Jmenoval se Orwell.
Na jediný týden zapůjčený ve strojopisu „Ročník 1984“.
Libri prohibiti se krčily v tom nejvyšším regále naší knihovny zbité z prken, čistě, vlastnoručně hoblovaných.
Moje Kytka je povětšinou sama přeťukávala, tedy přesněji přibližně každou osmou, na staré Remingtonce od strýce Karla, která více nežli sedm průklepů nezmákla a na vyhandlování s ostatními datlíky jich zbylo právě sedm.
Ten poslední modrý průklep na hranici čitelnosti.
Dělila se o to se Slávčou Řezáčů a ještě s dalšími datlíky, proto těch průklepů osm bylo.
Moskva. Výprava taxíkem z Orwelova hotelu pro další špumos.
Noc se šimrajícími zvířátky na chodidlech v hotelu Akademičeskyj.
U nás vší a bleší trhy ve školách i školkách a s podobnými potvorami, doznají boom až po sametové revoluci, kdy tržní hospodářství se teprve probudí.
Těberda
Ztracené hodinky Stáníka Franků v pase plném bolehlavu u zelených ledovcových jezer.
Fascinující zubní kartáček obroušený na jeden mm našeho muzikuse Vaška Panenky z Akademie Běd.
Každé pohoří má svůj Matterhorn. Bělalakaja.
Kláda napříč korby protijedoucího náklaďáku.
Sražená kráva, dorařená šoférem a mým žabykuchem Victorinox,
který byl později řádně vyhandlován za fortelný bačovský knife s kostěnou rukojetí
zalévanou olovem jako vitrage starého Marca Chagalla.
Předjezdci:PřemyslJiná literatura:Adolf Hoffmeister v dopise Honzíkovi Werichů z jednatřicátého.
Ruské byliny
Caucasus neboli Kavkaz Ippolitem Desideri Tibeťany přezdívaným „Bílá hlava“ zahrnoval pod tyhle kopce i Himálaj a Hindúkuš.
Puškin: Cesta do ArzrumuSvatopluk Čech
