| 
               [Pokračování ...].(446) Rostislav zachoval mír i v dalších letech 
            a oslyšel v roce, který následoval, žádost hraběte
            Werinhara o pomoc proti králi Ludvíkovi. A v roce 867 
            od narození Páně odmítl spojenectví s Ludvíkem, mladším se synů Ludvíkových, který vládl v Sasku 
            a Durynsku a vyslal na moravský dvůr
             Jindřicha, velitele své družiny, aby přemluvil našeho krále Rostislava 
            k boji proti svému otci.1
 Mezitím konali Konstantin a Metoděj v království Moravanů dílo apoštolské. Přes spory 
            s arcikněžími biskupa města Pasova, získali Kristu Pánu mnoho duší a upevnili běh světského 
            a církevního života dobrým právem a zákony.
            Jak se dočítáme v legendě, král Rostislav byl též vzdělán v cestě Boží a milosrdenstvím Božím 
            vstoupil i s přeslavným národem moravským ne bojem, ale vírou do brány věčné bezpečnosti. A tak 
            se stal ten národ národem svatým a lidem získaným spáse, aby v něm byly zvěstovány divy toho, jenž jej
            (447)  z temnoty povolal k podivuhodnému světlu svému.2
 V polovině roku 867 od narození Krista, Pána našeho, skončili Konstantin Filosof a opat Metoděj 
            své poslání a nevzavše od krále Rostislava za odměnu ani zlata ani stříbra nebo jiných věcí 
            a vyprosivše toliko svobodu mnoha otrokům, započali svůj
             návrat do císařského sídla nad Bosporem a Zlatým Rohem. Z Benátek, 
            kde se zastavili, odešli však na pozvání pontifika Mikuláše k prahům Stolce sv. Petra.3
 Ačkoliv Boží milostí osvícený král Moravanů zachovával mír, byl to Karloman, toho času vévoda Bavor, 
            Karantánie, Panonie a pán Východní marky, který mír porušil a napadl Rostislava pod záminkou, že ten 
            poskytl asyl odpadlému hraběti Gundakarovi. V bojích, které Karloman zvedl roku 868 od narození Páně 
            i roku následujícího, hrabě Gundakar v čele jednoho z vojů Moravanů padl a to vyvolalo 
            velikou radost Karlomana i jeho otce Ludvíka. Vedeni zlobou vpravdě satanskou vůči všemu moravskému 
            považovali poskytnutí asylu za záminku k válce proti ctiteli míru a zákona Božího. Od zamýšleného 
            protivenství je neodradila ani výstraha nebes, která krále Ludvíka upoutala na lože, a tak v čelo 
            vojska proti Rostislavovi postavil svého syna Karla, který byl z jeho synů nejmladší, zatímco výpravu proti 
            synovci krále Rostislava, Svatoplukovi z Nitry, vedl jeho prvorozenec Karloman.4
 Když Karel dospěl s vojskem – jak vypravuje Meginhard – k oné  
            i všem nejstarším nepodobné a nepopsatelné Rostislavově pevnosti, k jeho hlavnímu 
            městu a hradu jménem Morava, neodvážil se je dobýt. Spálil však opevnění a plenil tam, kudy táhl. 
            Podobně i Karloman mohl pouze plenit v území knížete Svatopluka.
            Meginhard z Fuldy se sice pokusil vylíčit tažení Ludvíkových synů jako
             vítězství, k němuž si vzájemně blahopřáli, pravdu však prozradil 
            Hinkmar, arcibiskup města Remeše, v letopisech kláštera sv. Bertina, když vyznal, že francká vojska 
            v království Moravanů nedosáhla vůbec ničeho, či jen málo, ale nadto utrpěla největší
             porážku, a to takovou, že král byl přinucen žádat Rostislava 
            o obnovení míru. K tomu vyslal do hlavního hradu a města krále Rostislava, své syny Karla 
            a Karlomana spolu s markrabími jejich zemí.5
 [Pokračování ...].
 Lubomír E. Havlík
            (2001). 
 Poznámky: |