| 
               [Pokračování ...].(445)  Rostislav přikázal shromáždit vhodné muže 
            a jinochy a odevzdal je oběma bratrům do učení a ku pomoci. A vladaře samého nepřestávali 
            každodenně poučovat a uvádět jeho duši v soulad s Božími přikázáními. Přítomnost ctihodných 
            vyslanců, mužů vysokého vzdělání a příkladného života v království Moravanů, budila nevoli 
            u franckých a bavorských arcikněží a kleriků a také i u krále východních Franků 
            Ludvíka a nikoliv menší rozpaky též na Stolci sv. Petra v Římě, pod jehož duchovní pravomoc území 
            Moravanů spadalo.1
 U  vědomí toho všeho a aby neohrozil zdárně započaté své dílo, měl král 
            Rostislav v úmyslu vystříhat se všeho, co by bohulibé dílo mohlo narušit. Neposkytl proto vojenskou pomoc 
            markrabímu Karlomanovi, jak to byl činil dříve, když Karloman povstal proti svému otci. V létě potom, co 
            vyslanci císaře Michaela přišli na Moravu, vytáhl však král Ludvík z Bavor, rozšířiv zprávu, že táhne na 
            Moravu proti Rostislavovi, a to s pomocí Bulharů. Ti jako spojenci Franků měli napadnout Moravany, neboť 
            si zvolili záštitu císaře Michaela, moudrého ochránce a rozmnožitele křesťanství.
 Král Ludvík podle (446)  svého úmyslu zamířil do Karantánie, kde se mu 
            Karloman, opuštěn velmoži a vojskem, musel vzdát na milost.2 Vinu za neblahý 
            konec svého podnikání přisoudil Karloman Rostislavovi, a to byl počátek nepřátelství
            mezi nimi, které 
            vedlo k smutnému konci krále Moravanů, o čemž promluvíme dále.
 Ačkoliv Rostislav měl v úmyslu vyvarovat se nového boje s Ludvíkem, ten 
            naopak pociťoval nutnost zmařit svazky Moravského království a východního Impéria Rómajů. A tak se 
            v Tullnu léta 864 od narození Kristova začal král Ludvík připravovat k válce proti Rostislavovi. Tam mu
             Šalamoun, biskup města Kostnice, přinesl požehnání papeže k tažení 
            proti Rostislavovi.3 
             Ten měl být podroben a z jeho království zamýšlel Ludvík zřídit franckou 
            marku.4
             Tam se Ludvík setkal i s Bogorisem, chánem národa Bulharů, který sliboval dát se 
            s celým národem pokřtít v obavách, aby nebyl pokřtěn Řeky a císař Michael se nestal patronem 
            Bulharska. Pro válku započatou císařem byl nucen se vrátit domů, aniž mohl být Ludvíkovi nápomocen.5
 A  tak král Ludvík sám s vojskem překročil Dunaj, vpadl nepřátelsky na Moravu, 
            kde oblehl Rostislava ve městě, které Meginhard z kláštera ve Fuldě ve svém letopise označil jménem
             Dowina s vysvětlením, že jméno znamená děvu. Tam král Moravanů, 
            když zjistil, že z obklíčení neunikne a místo není k obraně způsobilé, přislíbil se všemi velmoži 
            králi Ludvíkovi věrnost, tj. mír, a že nebude králi východních Franků nepřítelem. Na dodržení míru 
            a přísahy postavil Ludvíkovi rukojmí. Rostislav uhájil nezávislost svou i svého království 
            a oba bratři Konstantin a Metoděj mohli pokračovat ve svém Bohu a králi milém díle.6
 [Pokračování ...].
 Lubomír E. Havlík
            (2001). 
 Poznámky: | 
        
          | 
              
                | 1 – | To se pak později, v roce
            864, také projevilo, jak v dalším textu uvidíme. |  
                | 2 – | V Korutanech Ludvík svého
            syna Karlomana zajal a dal odvést do Řezna a tam jej držel v domácím
            vězení. Zpravují nás o tom Fuldské anály k roku 863. |  
                | 3 – | V listu papeže Mikuláše I.
            kostnickému biskupovi Šalamounovi z poloviny roku 864 se píše,
            že Ludvík Němec má v úmyslu jít do Tullnu a potom upevnit mír
            s králem Bulharů a učinit poslušným
            Rostislava, k čemuž mu papež přeje úspěch. Zmiňuje se i o tom, že
            Ludvík doufá, že Boris se chce obrátit na víru a že již mnozí
                  z Bulharů se stali křesťany, což také papež vítá
            (D. Třeštík 2001, s. 185). |  
                | 4 – | O Ludvíkově záměru zřídit
            marku Vinidů viz Bertiniánské letopisy k roku 864. |  
                | 5 – | Byzantský císař hrozil napadnout
            Bogorise a vázal tak vojsko Bulharů na jejich území, ten se
            proto nemohl zapojit do Ludvíkova plánu. Uzavřením míru
            s Ludvíkem si Bogoris vlastně kryl záda. |  
                | 6 – | Ludvík pak sám  s
            velkým
            vojskem oblehl Rostislava ve městě zvaném Dowina (id
            est puella), ale ničeho ze svých původních předsevzetí nedosáhl.
            Nakonec se musel smířit jen s Rostislavovými sliby a několika
                  rukojmími. Viz
            Fuldské anály k roku 864. |  | 
        
          | Petr Šimík (2005). 1. část: Rostislav
            ustanoven vévodou Moravanů.2. část: Rostislav se opevnil tou nejpevnější
            hradbou a nazývá se králem.
 3. část: List do Byzance se žádostí o
            biskupa učitele. Příchod věrozvěstů na Moravu.
 4. část: Ludvík Němec s přislíbenou
            pomocí Bulharů hodlá Rostislava pokořit.
 5. část: Rostislav se ubránil. Konstantin
            a Metoděj odcházejí se svými učedníky do Říma.
 6. část: Metoděj vysvěcen na arcibiskupa
            a vrací se na Moravu jako papežský legát pro všechny země
            slovanské.
 7. část: Svatopluk zradil Rostislava a
            vydal ho Frankům. Moravský král byl oslepen a uzavřen v klášteře.
 
 Literatura:• Rudolf Turek: Čechy na úsvitě dějin. Academia, Praha 2000 jako
            reprint 1. vydání (Orbis, Praha 1963), s. 68, 268.
 •
            Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech.
            Vyšehrad, Praha 1969.
 •
            Lubomír E. Havlík: Život a utrpení Rostislava, krále Moravanů.
            Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu
            1999-2001. MNK, Brno 2001,
            s. 441-450.
 •
            
            Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední
            Evropa v letech 791-871. NLN, Praha 2001.
 |