| 
               [Pokračování ...].(442) Jaké činy provázely život krále 
            Rostislava, připomeneme nyní v dalším vyprávění. V roce 852 od narození Páně poskytl asyl franckému 
            velmoži Albgisovi, který unesl Patrikovi ženu a byl za to synodou v Mohuči za předsednictví Ludvíka 
            Němce zbaven vojenského opasku a poslán do vyhnanství.1 
             Dalšího roku vpadli Moravané do panství krále Ludvíka v době, kdy Bulhaři a s nimi spolčení Slované z jejich říše návodem západních Franků pustošili v království východních 
            Franků.2  Za to, že nezabránil těmto nájezdům, byl učiněn odpovědným hrabě
            Ratbod, markrabí Východní marky, která na Dunaji (443)
            sousedila s královstvím Moravanů, a proto byl králem Ludvíkem léta 854 od narození 
            Páně sesazen ze svého úřadu. A opět dalšího roku čelil král Moravanů velkému tažení 
            východních Franků proti své zemi. Mělo být odvetou za škody způsobené v Marce minulého léta. Rostislav 
            byl sice zpočátku obležen v pevnosti chráněné velmi
             pevnou hradbou, kterou francké vojsko nemohlo zdolat. Nadto Moravané 
            bránili Frankům spížovat a ohrožovali vojenský tábor krále Ludvíka před pevností. Proto Ludvík nakonec, 
            aby uchránil sebe a své vojsko ztrát a větší pohromy, dal se před Moravany na ústup či spíše útěk, 
            aby se zachránil na jižním břehu řeky Dunaje, odkud zamířil do Bavor. Než nedosti na tom. Vítězný
             Rostislav ho pronásledoval s vojskem až na jižní stranu Dunaje, 
            kde kořistěním zpustošil mnoho míst včetně královského majetku jménem
            Tulln.3
 Potom co milostivý Bůh bez jehož vůle se nic na tomto světě neděje, dopřál 
            Rostislavovi tak velké vítězství nad
            Franky, že jeho jméno a království Moravanů se rozlétlo po všech slovanských zemích. Jejich knížata 
            počala upírat své zraky k mocnému vladaři Moravanů, vpravdě
             králi svého národa.4 Jeho postavením vůbec 
            nebyl schopen otřást Karloman, syn krále Ludvíka. Ten ho dalšího roku potom, co unikl z Moravy, dosadil 
            jako markrabího Východní marky. Karloman tam sebral vojsko a započal znepokojovat Moravany. A opět 
            dalšího roku, tj. roku 858 od narození Krista Pána našeho, sláva jména Rostislavova a příklad království 
            Moravanů způsobily, že proti vrchní svrchovanosti východních Franků povstaly všechny národy, které sousedily 
            s jejich říší, tj. Srbové, Liňané i Obodrité, zatímco Čechové zachovali
            Frankům věrnost a placení poplatku, jak slíbili činit roku předcházejícího. Povstání slovanských národů, 
            uskutečněné ne bez podnícení z Moravského království, donutilo krále Ludvíka k trojímu tažení proti 
            nepřátelům, z nichž hlavními byli – jak jinak – právě Moravané. Vojsko určené proti nim a králi 
            Rostislavovi bylo svěřeno Karlomanovi, markrabímu Východní marky. Když se však všechna tři vojska vydala na 
            pochod, byla Ludvíkem odvolána a poslána do království západních Franků proti jejich králi Karlovi, 
            zvanému Holý. Karlomanovi tak nezbylo, než aby z obav před nepřátelstvím Moravanů uzavřel s králem 
            Rostislavem ještě téhož léta
             mír a smlouvu stvrzenou vzájemnými přísahami při posvátném
            (444)  znamení kříže. Počali pak přivádět lidi do míst a na statky 
            zpustošené mezi řekami Enží a Rábou.5
 A týž Karloman, vida, že král Moravanů je nejmocnějším vládcem nejen na půlnoc od středního 
            toku Dunaje, ale i mezi vévody a knížaty jiných slovanských národů, požádal
             léta 861 od narození Páně o jeho spojenectví a bylo mu 
            poskytnuto. Markrabí, když totiž uchvátil veškerou moc v Marce, v Panonii a Karantánii, 
            povstal proti svému otci, králi východních Franků. I vytáhlo vojsko Moravanů podél Dunaje proti Ludvíkovi 
            a dospělo k ústí řeky Innu a městu Pasovu, s oddíly krále Ludvíka se však nesetkalo. 
            Jiné moravské vojsko zamířilo do Panonie na
             knížectví Pribinovo, který zůstal Ludvíkovi věrný a byl proto 
            v boji 6. července zabit.6 Rozhodný Rostislavův zásah napomohl 
            Karlomanovi zvýšit vážnost jeho postavení, ten se na čas s otcem sice smířil, dalšího roku však znovu 
            zvedl proti němu boj, a to opět za účinné pomoci Rostislava, krále Moravanů. Tehdy též Maďaři, národ 
            do té doby křesťanům neznámý, protáhli proti toku Dunaje a plenili království Ludvíkovo, aniž je známo, 
            kdo je povolal a tam vyslal. Aby Karlomanovo povstání potlačil, počal Ludvík, král východofranský, 
            s přípravou tažení proti svému synovi.7
 [Pokračování ...].
 Lubomír E. Havlík
            (2001). 
 Poznámky: |