Audiatur et altera pars
.
„Kdo myslí na Himáčala, třeba by ho neviděl, jest větší než ten, kdo koná veškeru bohoslužbu v Kaši. Za sto božských věků nevylíčil bych ti slávu Himáčala. Jako rosa žárem ranního slunce usychá, tak mizejí hříchy lidstva pohledem na Himáčala.“ Skandá Purána – Manása Khanda
Pět let NATO.
To, že se náhodou nepohybujete v souběžném dílku mého nosiče panapru, chaotickém jako sám autor jeho, poznáte podle mušliček na kterých je toto moje naškrábáno, právě těch na kterých jsme si ustlali u našeho jezera Tilicho.
Krapet o hladu a malinko více „a vice versa“ o obžerství.
Kapitola prvá, proti trudomyslnosti.
Plná sudoku, na které se nedostalo a šachy už se nevmáčkly.
Ty naše, co zaplní celý lodní kufr a brzy si zahrají v Kubíkově klipu.
S šachovnicí z dubových a březových špalíků, lemovaných třešní, žádná tenká intarsie, takovou, co ji jeden sám stěží uzvedne.
Spojit se vysílačkou z vojenské posádky v Koto, zda není průsmyk Kang La zasněžený, radí u kulatého stolu v Orangerii tátova Holidáče
Michal Thoma, pár dní před odjezdem.
13.srpen, středa, Istanbulské letiště
Startovní váha v cestovatelském oblečku 63,3 kg, ale je to poněkud zavádějící, neb je po probdělé noci, takže dejme tomu 63 kg.
Jsem moc zvědavá, jak se na mě podepíše měsíční rýžová strava, zda se vrátíme jako
táta před jednadvaceti lety se 47 kg... No asi ne, ale pětkou by to mohlo začínat, ne?
Ne, že bych byla nějak zaseklá na váhu, ale přiznejme si to... je to dovolená hlavně o hubnutí...
Jinak bych se jela samozřejmě válet k moři... nejlépe na nějaký all inclusive... hmm...
Tátova startovní váha: 67,5 kg. Už máme za sebou let PRG-IST, který jsem totálně prospala a dokonce si ani moc nepochutnala na letadlovém žrasu... No a to bylo celkem úžasně vypadající.
Nabídka ze dvou, pasta nebo chicken... a chicken bylo lepší, ale já si dala pastu. Jako dezertík byl pařížský krém, jako ten co maminka koupila u nás v sámošce minulý týden za tři koruny. Já se však musela nutit i do toho výborného čokoládového, na jazyku se rozplývajícího... dobroty...
A to díky Matyldě: Lambrusco,
bílé Californské,
Martiny dry
& návrat v 5:11 AM.
Jako už je to lepší, ale ještě, že jsem si díky tátovi komplet sbalila již včera večer, neb dneska vystřízlivěla až tak kolem poledne a to mi začalo být dost špatně...
No já jsem ostuda...
kolik je mi probůh let?!
Probralo mě až coffe ze STARBUCKS na Ruzyňském letišti. Dala jsem si své oblíbené Caramel „makyjáto“ a maminka čokoládu, která byla úplně opravdicky nefalšovaná ... až moc. No jo, ti Amíci to hold uměj :)
Pak nás ještě maminka pozvala do Mekáče, čímž mi jistě poničila startovní váhu. Teď už jsme v hladině a čekáme, co nám uklohní dobrého :)
Letíme Airbusem 310 ... asi jako má moje ČSA na zaoceánské lety. Je to dost old skůl ... obsluha pro šest řad a my sedíme samozřejmě v té šesté :(
Navíc je tak vybledlá, že to snad ani nevadí.
14.srpen, čtvrtek, Waiting room na letišti v Delhi
O tři a půl hodiny více. Tak jsme v Indii! Už jsme viděli příletovou halu, kde jsme si vyčistili zoubky na luxusnějších záchodech než v Praze a taky čekárnu ... No zatím f poho ... ještě TAJ-MAHÁL a můžeme zas domů :)
Potkali jsme se s panem Raheshem, který nám předal letenky do Kathmandů.
Je to milý člověk a ještě milejší se mi bude zdát, až zjistíme, že opravdu letíme.
Bude to zhruba za 8 hodin, to možná vyplní i nějaké sudoku proti trudomyslnosti. Ještě musím tátovi napsat černý puntík do deníčku.
Šel totiž koupit vodu a nezkontroloval originalitu, nebo spíš originálnost? Uzávěru. To jsme se mohli rovnou napít z kohoutku na záchodcích a ušetřit celodení mzdu dvou Nepálců.
Zase si hrál na Edmunda Percivala Hillaryho.
Takový cestovatel a taková školácká chyba ... čekám, kdy mě to prožene.
Večer v Pothala Guest House v KTM ... a neprohnalo :)
To jsem zajisté zúročila pěstováním mikroflóry v rámci tréninku.
Celý měsíc jsem si dávala, každý den activii, či jiný probiotický nápoj, jak jsem si přečetla v Apetitu.
Jo a táta se té vody, můj milý deníčku, ani nedotkl. No ani se mu nedivím, neboť on si žaludek netrénoval...
Ale nechci to zakřiknout tak to zúročení zhodnotím až na konci našeho zájezdu.
Imaginární elektronické letenky zafungovali a my jsme ve 12:00 konečně odletěli.
Malé zklamání bylo, že to byl let nízkorozpočtových ajrolinek a tudíž bez žrasa.
Zvláště táta se hodně těšil, ale dali jsme si šušky schované z předchozího letu.
15.srpen, pátek, Nepál.
Den, kdy Číňané pořádají okázalé slavnosti – svátku Jüe-ping (Měsíční koláče), oslavy vzpoury proti Čingischánově dynastii.
Příbuzní a přátelé si posílají koláče se symbolem měsíce: křoví, v němž se krčí zajíc. Letos dostávají šutry Tibeťanů.
Dnes je ale hlavně „Gai Jatra“ , vzpomínka na zemřelé, „Svátek krav" a také „Apríl" jako svátek vtipu, ironie a satiry.
Průvod masek a krav. Svátek se slaví od té doby, co královně zemřel syn a ona propadla velkému smutku. Král Pratap Malla se jí pokoušel rozveselit, proto přikázal každé rodině, které zemřel někdo z blízkých, vyjít do ulic a účastnit se průvodu se svou krávou.
Takto se podělili o svá trápení a královna viděla, že není se svou bolestí sama.
Poddaní také dostali za úkol královnu rozveselit.
16.srpen, sobota.
Dnes je svátek “Janai Purnima”. Brahminové a Kshetrisové Gayatri mantra zpívají a vyměňují si svou posvátnou nit (Janai).
Hinduisté i buddhisté si okolo zápěstí uvazují nit červenou nebo žlutou. Věří, že dokáže ochránit před zlem.
Věřící i neznabozi navštěvují Gusaikund v Rasuwa a chrám Kumbheshwar v Pátánu, které jsme oba nechali daleko za sebou.
Prší nám prý štěstí a my přízemně nakupujeme zásoby pro střechu
17.srpen, POZOR!!! ve vzduchu se vznáší cosi nepatřičného, dnes žádný svátek jen neděle.
Situaci pohotově řešíme vlastní oslavou „Nového dne“.
útrata:
bydlení a jídlo v High Sky Guest House = 615+100 rupek dýžko
čaj a cola v Bahundandě = 130 rs
honorář za pózování = 5 rs
kapesní mapa = 200 rs
Nepal Tea v prvé čajovně po hrozném stoupáku po rozestavěné silnici = 100 rs
bakšiš - trojce potřebných pocestných = 2000 rs
(bachší - vrchní účetní vojenské pokladny mughalské říše, pod kterého spadal i velitel dělostřelectva)
Večer ve vesničce Jagat, Tibetan Pamba Guest House.
Dnes se povedlo perfektně načasovat déšť, začalo totiž pršet právě ve chvíli, kdy jsme zalezli do spacáku.
Nechci to však zakřiknout, aby nelilo až do zítřejšího večera!
Všechno co si totiž pochvaluji, se nějak zvrtává!
Kupříkladu jsem se chlubila svojí mikroflórou po activii a hned další den jsem byla celý raději o hladu a večer plain rice,
zatímco si ostatní pochutnávali na dal bathu:(
Do Jagaty jsme dorazili v 6:15 PM.
Nevybírali jsme dlouho, byl to druhý hotel ve vsi a prvý, kde se nás optali, zda chceme nějakou cimru na přespání :)
Sahib kývl na cenu 50 rupek, tj. asi 10 korun za room - fixní ceny diktované státem neplatí, když je mimosezóna a málo turistů, tedy téměř žádní :)
A je to tu moc pěkné. Bydlíme až v druhém patře a pokoj má okna ze dvou stran a moc hezkou teslicí tesanou podlahu - doufám, že ta v Nedvězí bude ve finále alespoň krapet podobná :)
Hned jsme si objednali na sedmou véču. Já vytoužený dal bath, noblesně naservírovaný, a táta šel do chicken curry+rice; k pití lemon tea. Já to měla lepší :)
Mají tu také solárně ohřívanou teplou vodu ze sudu na střeše a záchod i u nás na patře a dokonce sedátkový - škoda,
že mi mikroflórní záležitost nezastihla až tady :)
Hlavně, ať se už nevrací!
Dnešní trip začínal v Ngadi tibetským chlebem s medem a cheese chapatti.
I když byl ten, mladým Thomou doporučený přičmoudlý guide z Kathmandu f poho, tak jsem ráda, že se nemusím kvůli nikomu honit.
Když nepůjde Naar-Phu tak máme hafo času a navíc jsme se předběhli, takže jsme fakt dobrý! :)
Částečně tedy díky busu až do Bhulbhule ale to nebudeme přeci nikomu říkat, že? :)
Cesta stoupala, ale ta nádhera kolem to vynahrazovala, alespoň ze začátku :)
Potkávali jsme hodně místňáků, ale za celý den jen dva protisměrné turisty, vždy s nosičem.
Bohužel jsem neprozřetelně upozornila na omšelou cedulku s nápisem hot springs a mohla se pak dosyta prodírat nějakými voňavými "kopřivami",
většími než já a pavučinami, což už nás mohlo trknout, že to asi nebude aktuální cedule v monzunovém období.
Aktuální však bylo mé setkání s pijavicemi, familiárně zvaných domorodci „zuga zuga“.
Pochutnávala si na mě jedna, ale z bot jsem sundala celou frontu čekající na průstup otvorem pro tkaničku.
Zatím byly malé, takové velmi mrštné pijavky - píďalky.
Výstup do Bahundandy se mi zdál poněkud zdlouhavý, ale na ta rýžová políčka se stále nedalo dost vynadívat! Tak úžasná zelená ...
Po vyškrábání do krpálu Bahundandy jsme si dali kolu a velký černý čaj.
Panímáma byla trochu zklamaná, že nechceme jíst a ještě se nás několikrát snažila přesvědčit, že je nejlepší kuchařka na kopci :)
Zrovna se tam zastavil batalión upocených vojáků, tak jsme si říkali, který pak z vás, nás asi vyprovodí v klepetech z Naar-Phu ...
Bahundanda je na moc pěkném místě s výhledem na obě strany do údolí. Je tam takové náměstíčko i hotýlek a ten čaj byl správně silný!
Také je příjemné, že po jeho opuštění nás čekal už jen sestup, alespoň jsem si to v tu chvíli tak malovala :)
Sestup rýžovými políčky je ještě malebnější, než výstup ... zajímavý poznatek :)
Překonali jsme další zavěšený most ověšený modlitebními praporky a neustále se předháněli s nosiči slepic, což spolu moc nesouvisí ...
Jo a táta by tento den mohl shrnout do hesla "tatopani?- hot springs?" Nikdo mu nerozuměl a když tak nevěděl.
I mapa a Lonely nás pořád vodily za nos. Kvůli honbě za termálními prameny jsme minuli i mnou vybranou vesnici na přespání - Gharmu-Phant.
Tam to bylo opravdu nádherné!
Jeden hotýlek krásnější než druhý a všude kolem rýžová políčka. Ach! Tak příště ...
Sešli jsme do Syange dolů k řece za mostem. Tam to opravdu moc pěkně nevypadalo.
Navíc se pokračovalo po rozestavěné silnici s uvězněnými žlutými buldozery a částečně po sesuvech půdy.
Hot springs samozřejmě nikde, stejně jako žádný hotýlek a já už začínala docela jančit, neb dost hlad a ucaprtaná.
Moc mě nerozesmála ani dvoumetrová marihuana rostoucí všude kolem jako plevel.
Byli to jen samičky, nebo palice dokonale obrané. Nebo je to naopak?
Ta cesta - ošklivá byla taky dost do kopce, což jí ještě víc ubíralo na kráse a mě přidávalo na agresivitě.
Chudák táta. Ale ustál to, objednal mi v první restauračce lemon tea a přes vodopád jsme došli do hotýlku moc pěkné vesničky Jagat.
Škoda jen, že jsem přistoupila na posunování budíčku a snídani tak máme už na sedmou :)
Jo a ještě jeden poznatek, že s rostoucí nadmořskou výškou se zvyšuje cena čaje, ale zároveň i jeho množství, jako nekonečná sklenička v IKEA.
Takže f poho :)
18.srpen, pondělí
Dnešní povídání musí začít čerstvou storkou teď z večera.
Táta se šel osprchovat jako první, a když se vrátil tak jsem se optala, zda teče teplá.
On, že prý ani náhodou, že je tam jen kbelík a nabírátko, taková velká dřevěná naběračka na vodu, kterým se poléváš.
Prý, že to tak už bude napořád, ať si nedělám iluse.
Tak jdu, nedělám si iluse a na záchodě byl opravdu kyblík s naběračkou,
jenže ve vedlejších dveřích byla sprcha a to krásně teplá :))
Teď už čekáme asi hodinu na večeři a já už jsem trochu nervózní, jestli to diddi nebrala jako objednávku snídaně ...
Dala jsem si VEG+POT+BEANS+PUMKIN+CORN BREAD a táta VEG MOMO FRIED.
Už to tu hrozně voní, ale pořád nic :(
19:23 Ten lapka lidských osudů si pěkně v klídku ostří tu svoji Koh-i-noorku Hardtmuthku.
Začíná pršet a večeře je tu ... Mňam a byla vynikající ! Tátovo momo bylo plněné něčím jako pórek a fazolkami.
A můj cornbread byl prostě delicious ... a omáčka s brambory, strakatými fazolemi a taky něčím zeleným, jak by smet.
No jó, jak psal v jednom rozhovoru jeden z „Kluků v akci“ ... Není nic horšího než host, který nadává, že to dlouho trvá.
Na kvalitní žraso se musí počkat.
Další perlička, co se tátovi povedla, že si dal na déšť sušit spacák a zapomněl na to :)
Ten dneska boduje :)
Ráno jsme se vybatolili asi v devět, neboť jsme čekali, až se nám dobije baterka do foťáku z místních solárních panelů.
Snídaně byla opravdu nedobrá, právě tak krátká jako chudá, takže už asi od desíti hlad, to bylo ale f poho, neboť hubneme, že ? :)
Měl to být nejdelší den, a nepočítaje Naar-Phu, také největší stoupák, ten začal kousek za Jogatem.
Šlo se po balvanech – schodech, co byly zároveň potokem! Údolí bylo úzké a každou chvíli vodopád.
Vodopády se ale nikdy neomrzí stejně jako divoké peřeje řeky Marsyangdi, která je úplně kakaová ... prý od vápence a slídy, říká táta a táta ten má vždycky pravdu :)
Přešli jsme řeku a zase stoupání potokem, ale já jsem to čekala a tak byla celkem f poho.
Teda jako raději bych šla po rovince, ale pokud jsem na něco připravená dopředu většinou to ustojím.
Největší krpál byl těsně pod Talem kolem obrovského vodopádu s elektrárnou.
V půlce kopce jsme si koupili 2+2 jablka za 5 rs jedno. V Kathmandů je to to nejdražší ovoce a my už víme proč. Snáší ho nosiči až z nadmořské výšky 2500 m. A stojí tam jedno 20 rs, mají je balené v síťkách, jako na Srí Lance. V kopci jsme také potkali španělského cyklistu se skládačkou na zádech. Teda prý to původně nebyla skládačka, ale trochu jej rozmontoval. Říkal, že „jede“ ještě s kamarády, kteří jsou behind him, jestli jsme je nepotkali, což jsme moc nepochopili vzhledem k tomu, že nás zrovna předešel :)
Z Chame už se prý jede, tak to měl jet brácha s námi!
Nad vodopádem se otevřela náhorní placka s jezerem, nebo alespoň s hodně rozvodněnou řekou a my konečně spatřili Tal.
Mělo to být první město, nebo vesnice s Tibetským vlivem, ale nad uvítací kani se třemi čorteny vlála maoistická rudá vlajka. Tak vypadala jako nějaká fabrika, nic moc pitoreskního to opravdu není. Přístupová cesta za monzunu je vysoko ve skále a před pěti dny spadl uprostřed velký balvan zvící menšího činžáku a naši trapinku zatarasil. Je tam jen úzká štěrbina, kterou se jen těžko protáhnete s baťohem. Vůbec není nic pěkného přecházet všechny ty sesunuté svahy a spadané kamení. Člověk si říká, co když to spadne jednomu na kebuli.
Tohle jsme se dozvěděli u čaje v Talu, který jsme si odsouhlasili ještě s něčím k snědku. Za prvé jako odměnu po tak dlouhém výstupu a podruhé po tak hnusné snídani. A tak jsem si dala nefalšovanou čínskou nudlovku z pytlíku a snad nikdy mi tak nechutnala :) Táta cibulačku s opravdovou nefalšovanou cibulí a k tomu dohromady jednu obrovskou termosku mátového čaje.
Syn ve Fathers and Son’s Guest House byl moc sympatický!
Sedl si k nám s mladším bráškou a vykládal o tom kamenu a že za Chame už uvidíme hory a počasí bude lepší a ták :)
Venku pršelo a čaj byl bezedný. Vyrazili jsme plošinou, která se opět začala zužovat a jako cíl jsme si vytyčili Dharapani. Cesta byla ještě dlouhá a pro změnu zase stoupavá a tak jsme minuli Karte, přešli řeku a rozhodli se zůstat v Karte v New World Guest House. Karte je opravdu malinké, jen pár lodge. Ta naše má takové náměstíčko a obchod a pokoj je pěkný a opět rohový! A už jsme zpátky u večeře, která byla tak výborná! Taky je trochu chladněji a lépe se bude spát:)
19.srpen, úterý
Píši s denním zpožděním, ale něco si snad ještě pamatuji.
Třeba úžasné ráno, kdy mi táta objednal dort se svíčkou a zpívající Nepálkou :)
Vše proběhlo samozřejmě v největším utajení a já už myslela, že na mě zapomněl. Dort byl taková zdrcnutá jablečná bábovka ale dobrá. Vylepšili jsme si ji džemem, máslo totiž vypadalo dost plesnivě, asi už yačí. Jedli jsme ho pak ještě k obědu obložený čokoládou od Honzy a s jablkem, když jsme čekali u rozcestí a nevěděli, kterou cestou se dál dát. Bylo to jasné, jen Lonelyho popis matoucí.
V Dharapani se nám příliš nelíbilo, ale optimisticky nás naladili, když nám nabulíkovali, že do Naar-Phu ani žádný další permit nepotřebujeme. Škoda, že měli na nástěnce přišpendlenou tabulku s oblastí Naar-Phu vyšrafovanou s cenou 75 USD mimo sezónu. Dostali jsme razítko na permit a pokračovali. Minuli jsme odbočku do Larkya La. Také restricted area. Bagarchhap ani (Danakyu) se nám moc nezamlouvali, ale bylo to celkem po rovině :)
V Danakyu jsme se měli zeptat jak dál, ale nakonec to nebylo nutné, neb bylo zcela evidentní, že jiná cesta než kolmo nahoru do mlhy není :(
Ono to zas není tak špatné nastoupat si to naráz a pak jít pěkně po rovince, ale tenhle stoupák byl celkem hustej. Šli jsme do mlhy a trochu mžilo, ale lesy kolem byly krásně mysterious.
Nefalšovaný deštný prales.
Kolem fungl nové vodní elektrárny jsme vylezli až k vesnici Timang Besi, kde jsme si dali medium pot milk tea. Černý byl o polovinu levnější, ale když jsem měla ty narozky :)
A taky jsme si dopřáli sušené marhule. Vše bylo stále zahalené do mlhy a v tom domku panovala úžasná atmosféra.
Vedle nás na stole ležel pes a pod stolem si to štrádovala kropenatá slepice s desíti kuřaty. Další dva pejskové nás okukovali z povzdálí a kolem běhalo usoplené děcko, kterého si teda nikdo nevšímal. Už jsme měli nastoupanou výšku tak jsem byla klidná.
Šli jsme po cestě vysoko nad řekou a poprvé jsme viděli Nepálce v akci. Po cestě bylo vidět, že se jen neválejí doma za pecí.
Cesty jsou zpevněné klecemi s kamením, mosty opraveny, ale neviděli jsme nikoho pracovat.
Až tam kde jeden dělal uhlí v milíři, pak spoustu dřevorubců,
dřevorubek i tesařů a celá skupinu odvalující strom z cesty.
Nejhezčí vesnice toho dne byla Thanshok.
Fotogenická, kamenná se střechami z placáků. Pak už to bylo do Koto jen kousek.
Tam jsme se ubytovali v Petunia Hotel&Restaurant a objednali si véču.
Táta pizzu a já makaróny s vejcem. Dostali jsme opět nejhezčí rohový pokoj, neb samozřejmě nikdo jiný tam :) Kdo by se v monzunu plahočil do hor?
Ještě před večeří jsme se šli optat na permit do Naar-Phu a vůbec už nepočítali s tím, že by to nešlo, když mám dnes ty narozky. Jenže přišlo zklamání a ono to opravdu nešlo :(
Prý jen v Kathmandů a jelikož tam byly celá kasárna, co se ježila bajonety, tak jsme se ani nepokoušeli uplatit velitele.
Nezkažený Nepálský národ má i své nevýhody :( V Turecku by to byla brnkačka.
Byla jsem fakt zklamaná, zvláště po tom, co jsme viděli plakát s obrázky vesnice Phu, ale už jsem f poho.
S tátou jsme naplánovali trek k Tilicho jezeru a pokusíme se nalehko vylézt z Ngawalu do sedla Kang La.
No já hlavně pořád zapomínám, že budu šťastná až „jenom“ překonám pas do Muktinathu, takže klídek, když nám zbude omylem čas, tak ho alespoň můžeme strávit v Thamelu na nákupech.
Co bych si chtěla koupit:
tlustý svetr, jako v Peru
masku
kabelku
modlitební praporky
koření masala do čaje
20.srpen, středa, 3193 m n.m.
Trekker’s Inn Guest House & Bakery Cafe in Dhukure-Pokhari, Pisang, Manang.
Jsou dvě hodiny odpoledne a konečně vykouklo sluníčko a s ním na momentík i vrcholy, či předvrcholy.
Nejzajímavější se mi zdá Pisang Peak (alespoň teď myslím, že je to on.)
Šli jsme kolem něj již odspodu a jeho dolní partie vypadá jako ufounská loď.
Je úplně hladká až lesklá, ale není kolmá, zdá se, že by se po ní dalo běžet nahoru do mlhy, přímo k tomu svádí.
Buď tu sáňkoval ledovec nebo to je útes moře Tethys. Vrcholek se nám však stále schovává v mracích.
Prý dneska vůbec nevykoukne.
Sedíme si s tátou na konci vesnice Dhukure-Pokhari v 3200 m.
Právě nás předešla výprava šesti bělochů nalehko a za nimi tři nosiči, každý se dvěma batohy.
Hned mám ze sebe lepší pocit :)
Je krásně, sluníčko !!! konečně ... Doufám, že to vydrží, neb poslední dva dny, nic moc.
Taky se otevřelo údolí a vše vypadá tak nějak optimističtěji. Vesnička vypadá jako z Tenkrát na západě.
Taky si jí víc vážíme, neb dneska jsme jich minuli výrazně méně než předchozí dny.
Čekáme na Garlic a Potato soup and Plane Chapati.
Výjimečně jsem si hladovou přestávku nevyžádala já, ale táta a to jsme měli už jednu v poledne na corny s jablkem a se zbytkem „dortu“.
Jablka jsme vyčenžovali s Britem a Thajkou za další corny. Najela jsem totiž na odlehčování.
Každé ráno, co si dávám do batůžku ten dvoukilový balík sušených potravin, si nadávám, co jsem si to vymyslela :)
Aby to nevypadalo, že jen já nesu tíhu, tak táta má zase zbytečný vařič a naopak nezbytnou starou zrcadlovku.
Ráno jsme vyrazili z Katho asi v devět.
Snídani máme každý den na sedmou, ale vykopáme se vždy až před desátou, neb Nepálský čas je jiný a vypít hafo čaje trvá taky hrozně dlouho.
Celý den až doposud bylo zataženo a mlhavo, ale bez deště.
Po půlhoďce jsme prošli Chame s mnoha obchůdky, hotýlky a dokonce i bankou.
Na konci Chame si táta konečně splnil svůj sen a smočil se ... alespoň konečky prstů
v tatopani.
Horké prameny jsme našli hned za pavoučím mostem
přišpendleným do konopí a lián na obou březích řvoucí Marsyangdi, kousek napravo po proudu řeky za hotýlkem New Tibetian a New Tibet.
Vůbec to byly oba hezké hotýlky na přespání pro příště.
Teď už sedíme v Upper Pisangu ve společenské místnosti s krásným výhledem.
Nad námi by měl být Pisang Peak, před námi Annapurna IV, ta prý bude ráno za východu slunce úžasně vidět, sliboval chatař :)
Vpravo vykukuje pravděpodobně Chulu. Jo a ta UFO stěna nebyl Pisang Peak, ale nějaký No name ...
Ale moc pěkný No name. Teď jsem se dozvěděla smutnou zprávu, večeře bude až v sedm a teď je teprv půl šesté ... téda, co já si počnu ? Možná jsem neměla předčasně odlehčovat.
Upper Pisang vypadá jak středověká kamenná víska, ale koukám, že tu maj telku s videem :)
Zpět k dnešnímu dni. Celkem byl f poho. Šlo se teda taky furt nahoru dolů, časté sesuvy, ale vlastně skoro po rovině. Už jsem začala trochu ztrácet naději, že někdy uvidíme nějaký peak, neb jen co jsme včera nastoupali nad první vrstvy mlhy, nad námi se objevila další :(
Procházka to tedy byla jak na Šumavě, jen s těžším báglem a tu a tam mlha stoupla a bylo vidět, že ta skála vedle nás je o trošku vyšší než třeba v Srbsku :)
To samozřejmě není na Šumavě, ale jiná skála mě nenapadá. Jo a taky furt spousta vodopádů.
Cesta byla široká jak pro tank. Trochu divné, když se sem žádné auto nedostane, ale šlo se příjemně, jak v lese v Plzni na Košutce.
I jsem si trochu říkala, proč jsem tedy raději nezůstali doma? :) To samozřejmě nééé !!!
Vše se změnilo mezi Bhratangem a Dhukure-Pokhari, kde se po přechodu mostu, samozřejmě visutého, objevila ta Ufounská stěna a po vydrápání se nahoru do D. P. se úplně změnil ráz krajiny.
Už to přestala být Šumava a rázem jsme byli na treku v Peru, kde se koně courali kolem morén, jezírek a stromů bylo poskrovnu. Až do Pisangu už jsme se nemuseli vyšplhávat ani o kousek a mohli jsme si užívat krajinu a romantiku :)
Na levém břehu se objevil Horní Pisang, kde teď sedím a čekám na tu večeři, neboť si táta objednal komplikované
yačí momo a ještě si navíc odešel fotit.
Portrétované osoby vyplatil třemi pětirupkami.
Ta večeře chuťově nic moc, ale zážitkově super.
Tátova yačího momo jsem se ani nedotkla, ale zasloužil si jejich konzumací uznání celého osazenstva chalupy.
Bylo prý dosti houževnaté. Panuje tu úžasná atmosféra přátelského chatára a jeho příbuzných.
Maminky 86 a fotříka 90 let a pak, že se Nepálci dožívají mála. Asi to bude tím yačím masem :)
21.srpen, čtvrtek, 3657 m n.m., neslavné výročí
Tak dnešní noc jsme strávili zcela v ohnisku nepálského rodinného klanu.
Jen jsme si možná neměli vybírat tak společensky aktivní famílii s telefonní ústřednou a radiostanicí zvučící již od 5 AM, ve chvílích, když zrovna nikdo neřval do klapcvrku jak na lesy. Zkrátka se mé počáteční nadšení z téhle seraje rozplynulo a to i po objevení slušně velkého brouka i s nožičkami a tykadélky zapečeném v mém corn bread.
Teď už jsme ve vesničce Ngawal v hotýlku Kailash pojmenovaném po tom kopci, jehož obraz dostal jako prezent dědeček od jedné indické obdivovatelky z Jiráskova náměstí a teď visí u mne v pokojíku.
Je mi ukrutná kosa, ale máme za sebou krásný den.
Když jsme se konečně vyštrachali, slunce už stálo hodně vysoko, neboť jsme se šli po „beatlsácké“ snídani ještě projít k místní Gompě a na vyhlídku nad ní.
Zvolili jsme cestu přes Gyaru, protože chceme udělat aklimatizační výstup ke Kang La z Ngawalu.
Nejdříve se šlo po rovince takovým pěkným jehličnatým lesíkem se spoustou hub. Občas povykouknul kousíček Annapurnu II.
Pak se přešlo přes mostek, kolem modlitebních kamenů maani a pak stoupák jako prase.
Vesnici jsme viděli fakt vysoko nad sebou, takže jsme věděli, do čeho deme.
Bylo pěkně a nikam jsme nespěchali, takže nevadilo, že jsem nevyšla ani serpentinu v kuse.
Tak ve třech čtvrtinách na mě táta počkal u pravého obědového odpočívadla pro
nosiče.
Bylo tak akorát poledne, takže skvělý čas na testování nepálského kerosinu a odlehčování z mého potravinového balíčku :)
Navíc byla rest area vybavena tekoucí vodou a tak jsem mohla udělat i šumák :)
Po chvilce boje s nehořlavým leteckým petrolejem se tatínkovi podařilo založit oheň jako vloni v Patagonii a tak jsme si mohly pochutnat na těstovinách se sýrem a česnekem z edice Dobrý hostinec a nefalšovaným gun powder tea.
Úžasný nápad to měl ten můj táta!
Navíc výhled na rozkvetlé pohankové pole
a zamlžené vrcholky hor & současně opalovačka. Pak už to bylo do vysokého cíle 3670 m n.m. jen kousek.
Řekli jsme si, že ač napojeni musíme podpořit tuhle odřízlou vísku a tak jsme si dali milk tea
v YAK MOUNTAIN VIEW. Paní domácí byla příbuzná Řeka Zorby, našeho chatára z Pisangu a říkala, že příště musíme přijet v březnu a něco uvidíme :)
Výšku jsme měli nastoupanou, takže teď už jen po vrstevnici ... skoro. A výhledy byly úžasné.
Za námi kamenná vesnice Chjam nezkažená žádným modrým vlnitým plechem nebo plachtou, která jistě izoluje lépe nežli dřevo a kameny :)
Každý domek má modlitební vlaječku a ta pohanka ... ách !!!
Cestička vede kolem mnoha modlitebních manidongů a branek. Všem musíme doporučit, ta spodní nebude jistě tak pěkná a navíc mají před sebou to stoupání ... Doufám tedy, že my neklesáme k nim. Manang je totiž v naší výšce. Teď už jsem zachumlaná ve spacáku & vyčištěné zoubky, je skorem půl osmé, nejvyšší čas jít na kutě :)
Už spím druhou noc v dlouhých kalhotách, triku a ponožkách, což zmiňuji proto, že táta spí furt v trenkách, nechápu?!
Večeře byla dobrá, teda alespoň moje, nepříliš nepálské smažené brambory s vajíčkem.
Táta si dal vegetable garlic soup a pak nějakou Tibetskou specialitku,
což byly nudle se
zeleninou bez chuti a hlavně v první lžíci, co jsem ochutnala, plaval česnek, takže mě opustila chuť, ale taktně jsem mlčela.
Je tu moc hezká paní domácí a má moc pěkné a veselé děti, které nám pořád něco nosí, třeba prázdnou lahev od whisky, nebo olej :)
Nutno podotknouti, že dnes jsme se poprvé neosprchovali. Je tu poprvé klandra a zadruhé byla diddi dost zděšená když jsem se ptala na bathroom :)
Tak jen na zoubky z konvice v kuchyni, ze které hučí kerosinové vařiče a jinak hadice na dvorku :)
Zítra vstávačka v 6:15 a vyrážíme proti směru Naar-Phu treku do pasu Kang La. Snad bude pěkně a uvidíme alespoň kousíček čehokoli :) Brou
22.srpen, pátek, stále 3657 m n.m.
Minutu po sedmé již dřepíme v kuchyni Kailash a čekáme na snídaničku.
Už se nese <= Je už pět a my jsme po túře a zase sedíme v Kailashu, ale pěkně od začátku ...
Snídaně byla zatím nejlepší v Nepálu, nepočítáme-li tedy zápaďácké croissanty v pekárně Thamelu :)
Já měla chapáti s jamem a táta s míchaným vajíčkem sneseným v krosně za pochodu.
Džem byl nějaký citrusový, z nižšího subtropického pásma a chapáti rovnou z plotny.
Navíc jsme mohli sledovat celý proces přípravy,
neboť nás diddi pustila sednout do svého království,
hned vedle pece a sporáku a kamen dohromady ...
... no dobře i my v Nedvězí to máme jako komplet :)
Kuchyň je to nejhezčí na nepálských domácnostech, tedy co jsem mohla zahlédnout.
Je to povětšinou tmavá začouzená špeluňka obložená poličkami s lehkým nerezovým nádobím všeho druhu a velikostí, co kus to solitér.
Nehrají si na soupravy, stejně jako my doma. Mají ale takové plechové talíře na Dal Bath
s několika přihrádkami. Vůbec se jim nedivím, neb je přeci jen lehčí vydrápat sem nahoru tenký nerezový plech nežli porcelán.
Když už jsme u toho vaření, tak čaj je vždy servírován v termoskách ... čínské výroby s květy růže různých barev.
Jo a když jsme u termosky tak to zní jako remosky a to mi připomíná, že už bych raději než bramborové momo dala semlbábu od babičky :)
Také jsme byli ráno přítomni rozfoukávání ohně skrze dutou tyč, hnětení a válení těsta, roztloukání vajíček.
Výsledkem bylo vynikající tlusté chapáti (každý dvě placky) a ta boží marmoška, které tedy mohlo být více.
Zítra si dáme repete. No a teď od jídla k našemu aklimatizačnímu výstupu směr pas Kang-La, kde šlo o kejhák Michalovi Thomovi
a který jsme, jako on plánovali původně přejít opačným směrem z údolí Naar-Phu.
Tátovi jsem hned ráno zasekla vzít žďáráky, s tím, že mi dneska byla kosa i tady dole (3700 m n.m.) v Kailashu,
natož nezmrznu někde v pěti tisících. Vyrazili jsme s jedním útočným batůžkem, s tím, že se budeme po hodině střídat.
Začátek stoupání byl slušný, tak jako každý den.
Po chvilce jsme se omylem odpojili od správné cestičky, prostě jsme zakufrovali a vzali to kolem ovlaječkovaného čortenu nahoru po hřebínku.
Krásně svítilo sluníčko a já zahlédla svého prvého yaka mimo zoo.
Kolem desáté zas vykoukla Annapurna II. A tentokrát už celý vršek.
Bohužel tam v tu chvíli nebyl nikdo, kdo by nám zamával. Snad zítra :(
Yaků stále přibývalo, ale mě ubýval dech.
Někde kolem čtyřech a půl mi to šlo fakt už ztuha a nakonec dostoupávaje už jen po 25 krocích. Došli jsme až na čáru suťoviska a sněhu pod pasem.
Byla mlha, taková co se dá krájet a taky dost kosa. V 4772 m n. m. jsme si dali corny a oříšky pro odlehčování a začali sestupovat. Nemusím tady rozvádět, že jsem vyžadovala pausu a táta se ne a ne zastavit. Prý neviděl mé zkřížené hůlky. Předem dohodnutý signál.
No to jistě Vůbec je to nefér. Všichni mi kladli na srdce, ať na něj dávám pozor a on mi tady furt utíká a vymýšlí všemožné prodlužky a aklimatizační výstupy a tak! Ale tenhle se myslím fakt hodil.
Nahoře mi už trochu bolela hlava a směrem dolů ještě víc, asi jako v Peru pod Alpa Hogan. Ale teď už je to dobrý, takže mi snad neubyly ty červené krvinky a můžou příště nosit víc kyslíku.
Taky jsme viděli ohromné dravce kroužící nízko nad našimi hlavami. Už si vyhlíželi své oběti, ale my jim utekli :)
Zpátky dolů jsme šli nepěknou stezkou v mlhavém dolíku. Zastavili nás jen yaci.
Raději jsem si na tátovu radu sundala tu slušivou červenou mikinu a obešla je uctivým obloukem.
Jsou to fakt velká zvířata s velkými špičatými rohy. Je něco po šesté a my zas čekáme na večeři.
Asi je jedno na kolikátou řekneme. Je prostě, v kolik je. Na dnešek nám zametli jídelnu a vkusně prostřeli.
Také mají terasu venku, ale tam díky povětrnostním podmínkám
nejde vydržet. Ňam Ňam.
Tak to byla vynikající véča !!! Dávám pět hvězdiček! Moje opékané bramborové momo a tátovo vegi momo.
Jedno lepší než druhé! Jen nevím, jestli to je zrovna dietka :(
Teď ještě dopijeme čaj a už bez ptaní na koupelnu zamíříme ke kašně u modlitebních mlýnků, na zoubky. Proboha už bude sedm. Nejvyšší čas jít na kutě :)
Ještě jsem zapomněla napsat, co se mi tu včera zdálo ... Byly jsme s Klárkou v bazénu a v páře a pak šli na úřad, kde byl kosmetický den a já tam vyšvihla make-up a lak na nehty :)
23.srpen, sobota, 3540 m n.m.
Konečně jsme se probudili do krásného rána. Je nádherně vidět Annapurna IV. A cosi špičatého vzadu u Pisang Peaku.
To, že je nádherně vidět, to neznamená, že je nebe bez mráčku, ale je za tenoučkou záclonou. Takhle pěkně prostě ještě vidět nebyla.
Je teprve půl dvanácté a my už zas sedíme v knajpě. Tomu říkám dovča :)
V Trekker‘s bakery ukazuje naše Garminka 3470 m n.m. Je to první pekárna na cestě a také první místo, kde nemají chleba.
Trekker‘s bakery bez chleba :(
Je houbová sezóna, škoda, že nejím houby:(
Před námi by měl být vidět Tilicho Peak, ale vidíme jen rozlehlý ledovec, vrchol je pro změnu v mraku.
Před chvilkou jsme se napojili na klasickou cestu z Lower Pisangu.
Otevřelo se ... Nevím, co jsem chtěla napsat, neb mi táta vyrušuje, že nechce dále koňmo.
Před námi široké údolí, na jehož konci asi bude Manang. Už by to měla být jen hodinka pochodu, ale naším lážo plážo stylem? Uvidíme :)
A jsme v Manangu v hotelu Tilicho. Je to třípatrový, na místní poměry velký hotel s atriem. Máme pokoj s výhledem na Annapurnu III., ale rohový s výhledem i do údolí k Tilicho Peak už byl zabraný. Poprvé totiž spíme někde, kde nejsme jediní turisté :(
Nocuje tu s námi ještě šest mladých Skopčáků, kteří okupují celou sluncem osvícenou prádelní šňůru. Jinak ale vypadají neškodně :)
Sedíme v jídelně a už zas čekáme na něco k snědku. Dnes jsme měli takový hlad, že jsme si špenlírovali tři chody, takže jsem zvědavá, jestli se to do nás vejde :)
A byl to zas tátův nápad, což zdůrazňuji proto, že by to jistě padlo na mě :)
Po třech dnech bylo opravdu fajn dát si horkou sprchu ze sudu vyhřátého sluníčkem a umýt si vlasy. Dokonce tu mají zrcadlo na každém patře, prostě luxus, který sem museli vysmýkat na zádech!
Dorazili jsme asi ve dvě. Cestou skrze Mungji jsme se ještě stavili ve vesnici Braga, kde je ...
Musím udělat skok v čase a povyprávět o dnešní večeři. Jojo, táta říká, že ženský vedle v účtárně taky pořád mluví jen o jídle :)
No tahle tátova pizza byla tedy opravdová Neapolská pizza se sýrem a cibulkou a česnekem a vyvedená. Já dostala nudle se zeleninou, něco jako brokolice, fazolky atk. a navrch jemnou omeletku. No a napůl veggiburger s pravýma mekáckýma hranolkama a salátem ... no lahoda!
No na to kolik jsme toho dnes ušli ... :)
Ještě jsme si nechali placky od veggiburgeru na zítra na oběd k polévce. Manang teď vede, co se kuchyně týče! Ale musíme rychle pryč, jinak bych nad svým opakem váhového úbytku zaplakala!
No takže zpět ...
V Braga mají nejstarší monastery v kraji Manang, jenže byl zavřený.
I tak jsme se tam vyškrábali a prolezli, co se dalo, včetně střechy, ale žádné stohy relikvií se nekonaly.
O nichž tak krásně píše Tyčka.
Také tam mají nádherně evropské lavičky na travičce zelené, kde jsme se chvíli kochali vykukující Annapurnou III.
Jako pravá dáma se odhaluje po kouskách. Dvě velké lodge byly ještě zavřené, zřejmě v očekávání sezóny.
Do Manangu to už byl jen kousek. Tátovi jeden pán sahal na šedivé vousy, potutelně se usmíval a mumlal mgo-drak. Prý je jogín.
Tak proto se ho na letišti v Delhi, ptali, jestli cvičí jógu!
Manang na první dojem nic moc, na druhý ještě taky ne, ale když jsme si udělali procházku bez baťohů ke Gangapurna Lake, tak to nebylo tak zlé!
Z jihu vypadá docela pěkně. A hlavně to počasí jak nám dneska vyšlo.
Buď tu takhle mají pořád a proto je to tu tak osídleno, nebo máme prostě štěstí. Dnes celá Annapurna III. I se špinavým ledovcovým polem.
Za 100 rupek na jednoho pasanta jsme shlédli museum místních zvyklostí. No a pak už hladoví na tu zmiňovanou večeři.
Ještě musím žalovat, že se táta nenechal přemluvit na bounty ... béé :(
P. S. Ještě jsem zapomněla napsat, že tady v Manangu mají minimálně dvě kina, ale poštovní úřad jim spadnul, je v rozvalinách.
Včera promítali Seven years in Tibet a něco Bolywoodského.
24.srpen,
neděle, Tilicho Hotel Manang
Snídaně v prosklené verandě, ale to už máme za sebou malý „kuk“ do okolí! V nelidských 5:55 mě vyhnal z postele dokonalý výhled na okolní vrcholy.
Ani mráček nepřekážel a poprvé se nám ukázal i Tilicho Peak na konci údolí, kam směřují naše kroky.
Pak už mi táta nedovolil návrat do spacáku a vyrazili jsme na první tamní mniší bohoslužbu do Monastery, která tu má tři cedule, že budou rádi za návštěvu. Avšak nikdo v tu nekřesťanskou dobu nebyl doma (:
Cestou jsme alespoň navštívili tři mlýny, kde už se mlelo o sto šest, třídilo zrní a opravovaly strouhy.
Compa na vrcholu nad Manangem se zrovínka bílila, takže jsme si jen užívali výhledu a spěchali domů na snídačku :)
Ještě nám na příště zbyl jeden klášter, kam bychom musili přes řečiště na protější kopeček, a snídaně by vystydla, tak jsme tam prozatím nechali pytel.
13:07 Khangsar (3734 m n.m.)
Můj největší problém je neustálý hlad. Tedy pozoruji to již od Prahy. Příznakem výškové nemoci je prý nechutenství a do jídla by měli jednoho nutit. Ne tak ovšem mě! Táta mi sice nechtěl a stále nechce koupit čokoládovou tyčinku, ale hned jak jsme přišli do Khangsaru tak se ptá po meníčku. A to je teprve jedna. Počáteční dny jsme šli tak pěkně bez obědů, někdy i devět hodin na cestě! Teď se tak krásně flákáme a i obědváme (:
Ale je to nádhera, daleko větší než ty první dny!!!
Dokonce jsme zvládli trasu Manang-Khangsar v daném časovém limitu dvou hodin.
A zase nemáme žádný kompletně odpočinkový den a to jme, vstávali před šestou, i když jen o fous. To zas nejsme takoví flinkové. Němečtí mládežníci, ti co nám zabrali prosluněný konec prádelní šňůry pro své hnědé košile začali lézt z pelechů až před desátou.
Cesta z Manangu do Khangsaru vedla pěknou cestičkou nad řekou.
Pak jsme museli bohužel trochu sestoupat a překonat přítok z Thorong La a zas vystoupat.
Slunce dnes pálilo a já si dala do očí krém na opalování, takže mně fakt pálily.
Jsme ubytováni v hotelu Mountain Height, jediném otevřeném. Je to malá vesnička a tím je příjemnější nežli Manang.
Taky už jsme tu jako turisťáci osaměli a to nám s tátou velmi vyhovuje! :)
Mají tu pěknou jídelnu a také se dá vylézt na střechu. Jestli vyjde slunko,
tak si tam dám karimatku na hliněnou střechu a budu se opalovat.
No, a jestli zajde tak budeme asi muset k té Gompě na kopci za vsí... Dojde asi na nejhorší. :(
V Manangu jsme odlehčili, žádné výmluvy a jde se na trek k Tilicho Lake.
Prý je průchodná spodní cesta a tak se nebudeme muset drápat přes pas 4970 m, i když aklimatizačka na Thorong La by to byla dobrá. Zítra by to tedy mělo být tak 3 až 4 hoďky do Tilicho Base Campu 4150 m. Jo sranda byla, když jsme se na prostupnost ptali v ACAP Office v Manangu, jak nám Lonely Planet kázal. Řekli, že cesty jsou dvě, ta upper je bezpečnější, ale někteří trekaři chodí spodem a o stavu obou cest nemají potuchy. Když jsme se ptali na počasí, tak se jen usmál :)
Tak už sedím na střeše a pozoruji místní šum. Nejsem zdaleka jediná, na střechách to tady žije.
Bohužel se sem ale ženou mraky, tak uvidím, zda mi za chvilku nevyžene déšť.
Škoda taková pěkná aklimatizační opalovačka to mohla být. Asi jsem ještě nenapsala, jak se mi tu líbí.
Táta to vybral perfektně.
Jako chodím fakt pomalu, ale většinou dojdu hned za ním :)
Ráno je to vždy nejhorší, než ty haxny rozhýbu. Tady mě už neskutečně bolí stehna.
To od toho aklimatizačního výstupu na Kang La.
Chtělo by to asi masáž, nebo horkou koupel v Tatopani, nebo do vířivky ve Stepu, nebo raději všechno :)
Ta střecha je krásně vyhřátá. A je z ní dokonalý výhled na červená pohanková políčka, která zdobí krajinu celého Manangu.
25.srpen, pondělí
Hotel On High. Tak čekám na tátu, až se sbalí. Zas mu to trvá dvakrát tak dlouho co mně :)
Vyrážíme směr Tilicho Base Camp. Obloha poněkud zakaboněná, ale sluníčko prosvěcuje. Dnes byla poprvé snídaně na čas. A byla dobrá, už totiž víme, co chceme, žádné experimentování. Chapati s jamem a plain omelet na půl, to je to pravé!
Garminkou zaměřený rozestavěný hotel Tilicho Peak. Rozcestí, kde nás poslali. Rozcestí na Upper a Lower Trail.
Dobře utajené body navigace. Málo kdy se nám chce vyťukávat názvy jmen míst a tak to většinou zapomeneme, tak teď snad ne!
12:23 kuře na paprice a čaj od Simonky s výhledem na Gangapurnu. Táta už zvládá tu modrou nehořlavou tekutinu, na kterou létají stíhačky :)
15:00 Ježíš, tady je nádherně! Sedíme před Tilicho Base Camp Hotel a čekáme, zda si nás někdo všimne a dá nám pokoj. Moc lidí se tu nepotuluje, tak doufám, že nebude plno :)
Zkrátka tu jsme zase sami :)
Svítí a trochu i hřeje sluníčko, sundali jsme si pohory, co víc si přát?!
Tři blesky, to neznačí bouři, ale příchod narušitelů, kteří nám zrušili naši evropskou jedinečnou samotu!
Navíc jsou to ti Němčouři z Manangu a co je nejhorší vyšli až z Manangu a byli tu jen půl hodiny po nás :(
To mě budou zítra určitě předhánět na cestě k jezeru a jsem zatím nepředehnatelná (místňáci se nepočítají). Trekařská dušička bude na dně. U mě je to totiž zázrak, že mě nikdo nepředběhnul a skutečnost, že se tak ještě nestalo je dána tím, že jsme skoro nikoho nepotkali. Včera jsem nedopsala den, ze střechy mě vyhnala zima. Tátu jsem našla jak fakíra u map a tak jsem se přidala. Následně jsme se shodli, že aklimatizační dny nejsou až tak zábavné, zvláště když někdo v manangu úmyslně odlehčí knihy, že tati? :)
K večeru jsme si pro změnu vyšli k místní Gompě. Nevypadá tak vysoko, jak byla... Neb to bylo tím líným odpolednem...?
V Gompě nikdo nebyl, tak jako ostatně nikdy nebývá. Ještě jsme nenarazili na žádnou otevřenou.
Ale pohled na Manang a políčka byl pěkný. Dolů jsme scházeli společně s vesničany. Zkoušela jsem, jak mají těžký náklad, ale neunesla jsem snop nějakého obilí ani jeden krok. Silné jsou ty Nepálské ženy! K véče jsme si dali smaženou rýži se zeleninou a sýrem a byla výborná a bylo jí hodně! Horká čokoláda však nic moc. Klidný hotýlek, kde jsme se v poledne ubytovali se již během našeho odpoledního šlofíka proměnil na hlučné náměstí, kde obchodníci nabízeli pravé čínské Rolexy a papiňáky. No jeden obchodníček, ale rozruchu nadělal mnoho. Ruch se nezměnil ani k večeru, kdy se všichni stáhli k „nám“ do kuchyně. Spát jsme šli „až“ před desátou, kdy hluk utichl. Naštěstí mají běžný noční klid :)
Však na oplachtovaném stropě, neboli nebesích začali běhat roztomilé otisky myších drápků.
Ale f poho, jsme přeci v horách a táta mě připravoval na daleko horší podmínky.
Teď tady sedíme ve společenské místnosti Tilicho Base Campu a družíme se s německou rachomejtlí.
Jedna také píše deník a pořád ostatní okřikuje, ať jsou zticha. Čekáme na večeři, což je můj oblíbený čas na psaní.
Vyráželi jsme z Khangsaru v půl desáté a ač jsme zvolili Lower Trail jsem celkem uondaná.
Bylo to takové nahoru a dolů a závěr v suťovisku na které nás všichni upozorňovali.
My jsme si však před jeho přechodem dali kuře na paprice a tak jsme ho přeběhli, až skoro přeletěli a tak na nás ani nic nestačilo spadnout.
Spodní stezka kolem Marsyangdi je zatarasená, alespoň jak jsme ji pozorovali z našeho protějšího pravého břehu. Neustále přerušovaná sesuvy.
Upper Trail možná vyzkoušíme na cestě zpět, ale spíš to rozhodneme až po návratu z Tilicho Leak.
Ještě jsem opomněla zmínit Gompu Tare ve 3950 m n.m. , kde nás opět nepustili dovnitř, ale měli moc hezký donation box, kde stálo: bla, bla, jestli darujete, budete mít šťastný výlet k jezeru a přechod Thorong La.
No tak jsme samozřejmě obdarovali, každý 50 rupek:)
Jo a co je méně úsměvné, že Skopčáci vytáhli nějaké čokoládové pochoutky a nenabídli nám .. Grr
26.srpen, úterý, jezero Tilicho, 5000 m n.m.
Snídani jsme chtěli dát tak na sedmou, ale nechali jsme se ovlivnit Němci, kteří chtěli vyrážet v půl páté a šoupli jsme to na G.M.T.
Teď je 6:30. Němčouři právě vyrážejí a my čekáme na naše chapati&jam. Vtipně jsem tak zařídila, že mě nemůžou předběhnout :)
Noc byla dost začmouděná! V podlaze musíme mít průduch z kuchyně, neb jsme se oba báli, že se už neprobudíme.
Jsme ale stále tu a musíme i dnes do kopce :(
Už vidím naše obracející se chapati :)
JEZERO
Je tři čtvrtě na čtyři a pro nás nejvyšší čas jít na kutě.
Právě jsme totiž dokončili náš bivak u jezera Tilicho a nasoukali se pod přístřešek z ponča lehkého jak pírko, do žďáráků Sira Josepha.
Píši jako prase, ale podmínky jsou poněkud stísněné, ač tady máme i odkládací noční stoleček a střešní okno, kryté přístřeškem před deštěm.
Dnes ráno bych tomuto scénáři nedávala sebemenší naději, ale teď už to vypadá, že tu nocujeme.
Jen doufám, že to neskončí jako v "Belánkách pod Havranem",
kde jsme se k sobě celá rodina tiskli jako nikdy a už tak od desíti od večera se modlili za brzké svítání.
Nebo onehdá pod Olympem.
"Svetr dostaneš až na vrcholu, aby ses měla na co těšit."
Jen pro informaci, mám na sobě teplé ponožky, kalhoty, dlouhou šedou moiru, kostkované kalhoty, s K jako Kelvin.
Dále dlouhou šedou moiru, merino tričko s krátkým rukávem, červenou mikinu s kapucí a péřovku.
Samozřejmě na hlavě čepici a rukavice připravené ve spacáku.
V Lonely Planet píší, že kdo se tady rozhodne nocovat, stejně oka nezamhouří kvůli padajícím lavinám.
No něco na tom bude. Slyšet jsou dost zřetelně a často. Snad nedopadneme jako pod Huascaránem.
Teď například spadly tak tři během tak třiceti vteřin ... Navíc mi dopsala tužka :(
Možná je to tím, že píši vzhůru nohama. K jezeru, které je nevýše položené na světě jsme dorazili kolem jedné.
Nabalili jsme se téměř do všeho, co máme, vyndali karimatky a sedli jsme si na kámen do závětří.
Vybalili jsme oříšky a hodovali a koukali na jezero a poslouchali padající laviny jako v kině :)
Pak jsme začali hledat vhodné místo na polévku a táta začal navrhovat, že jestliže nás ani jednoho nebolí hlava, že by nebylo od věci tady přenocovat.
No chvilku jsem se zdráhala, takže jsem se nechala ukecat. Ve dvě jsme si našli velký šutr jako závětří pro vařič.
Navíc blízko dvou menších jezírek, jako zdroje vody. Jezero Tilicho je ještě tak sto metrů pod námi. Uvařili jsme si slepičí polévku a čaj.
Dnes naše poslední jídlo :(
Pak jsme se dali do práce.
Už tu zřejmě někdo spal, neb tu byly dva veliké šutry a pár placáků a květinková výzdoba.
Jenže my jsme z toho provizória vybudovali luxusní Záhořovo lože bez jediný hranky, jamky, či výmolu.
Tedy alespoň teď si to myslím, uvidíme ráno :)
Nanosili jsme placáky všech velikostí a tvarů. Nevzdalovali jsme se však příliš, neboť padla mlha, tak abychom nakonec nenocovali každý zvlášť až někde za jezerem a bez spacáku.
Zdokonalovali jsme hradbu okolo, ale to nebylo příliš třeba. Postačili dvě hůlky, napnuté lano a na něj navlečené superlehké pončo.
Ve tři jsme si šli vyčistit zoubky a teď už jen aby se nám něco pěkného zdálo.
Zakázaná témata jsou: Huascarán, medvědi a sněžní levharti, večeře a Belánky :)
Ještě pár informací o jezeru Tilicho.
Je o 1107 m výš než Titicaca na hranicích Peru a Bolívie. Je 4 km dlouhé a 2,8 km široké.
Teď dokonce na chvilku vyšlo sluníčko a ukázal se fous modré oblohy a je vidět až k malému jezírku.
Šla bych možná ještě na procházku, ale mám boty v batohu v nepromokavém saku.
Na jezero je vidět dobře, ale z Manangu nám sem furt posílají nějaká mračna :(
Táta se prý nudí, asi mi za chvilku bude chtít vzít tužku. Takže to jezero je samozřejmě posvátné a co se jeho karto geografie týče tak nepříliš dobře obejitelné.
V mapě, kterou máme, je značena cesta po obou stranách.
My jsme to zhodnotili spíš, že z leva to je možné, ale na začátku se musí překonat úzký ganek ledovce,
který se odlamuje do jezera. Cesta ta skorem tak nebezpečná jako Žižkovské zimní chodníky v odpoledních hodinách v třiadevadesátém.
Pak se pokračuje po ledovci, ale ten už vypadá, že moc nepracuje a tudíž by trhliny mohly být dobře viditelné.
Já ovšem mohu říkat houby, neb jsem ještě přes ledovec nešla :(
Zprava vede dlouho taková vyhlídková cesta.
Klesá až k jezeru na širokou kamenitou pláž, kde je značeno další tábořiště, a dalekohledem jsme zahlédli stan.
Pak ovšem sahají až k hladině kolmé skály a myslím, že v tomto bodě je nemožné projít. Musel by se asi celý skalní útvar oblézt, nebo vyčkat na ledový most.
Tátovi prý kručí v břiše. Asi nečetl má zakázaná témata :)
Jezero touto dobou není vůbec zamrzlé, takže by to asi bylo nejlepší na loďce :)
Co se týče našich horských nemocí, tak jsme zatím f pohodě. Preventivně jsme si vzali Anopyrin na lehounkou bolest hlavy, ale už je to pryč.
Nechutenstvím netrpíme, ale je nám to prd platné, neb máme poslední müsli kaši a tu musíme nechat na ráno.
Do tekutin se nenutíme díky obtížnosti vylézání a nasoukávání se do spacáků a žďáráků. Možná nám pomohla ta kouřová noc.
Táta si to prý nechá patentovat, že prý jsme měli nedostatek kyslíku během celé předešlé noci v Base Campu a tak si naše těla zvykla a teď jsme oukej :)
Vypadá to, že do toho tábořiště na pláži stále praží slunce a my nic :(
No tak si to musíme zapamatovat na příště. Zas máme tu výhodu, že ty laviny, co slyšíme alespoň nevidíme!
Tak jsem se ještě vykopala na procházku v tátových botách. No a stálo to za to !!!!!
Jestli to na té foteně bude vypadat alespoň z poloviny tak nádherně, jako ve skutečnosti, tak je to na plakát!
Jezero z poloviny osvícené sluncem, z poloviny tmavě modré ve stínu. V pozadí nějaká, zatím neidentifikovaná hora. Také jsem zahlédla stádo osmi „Himálajských kamzíků“. Tilicho Peak nad námi se také ukázal, tak vylezl i táta a šli jsme ještě jednou k jezeru. Další stádo kamzíků. A tak blízko! Táta v žabkách, pardon :(
Na západě je pořád modrá obloha, ale nám se sem už zas pomalu valí mlha a mě začínají tuhnout prsty.
Ještě jen poznámku, až zas tak dobře se nedýchá, když člověk jde ale v klidu, je to zatím f poho. Jo a taky jaká je to nádhera vidět ty velehory takhle zblízka, ale o tom raději až ráno, až se probudíme nezasypaní.
27.srpen, středa,
Teď se musím vrátit o dva dny zpátky, kdy jsme se vraceli od Tilicho Lake do Manangu a přišli tak uondaní, že jsem nedokázala napsat ani čárku :(
Takže ...
Noc u Tilicho jezera byla přes veškeré mé oblečení, a že ho nebylo zrovna málo, poněkud dost chladná.
Kamenné lože, které jsme vytvořili, rychle ztratilo dle táty naakumulované teplo :) a začalo dost studit. Náš zelený přístřešek byl také zevnitř dost stísněný!
Vše však bylo časem f poho, ani ty laviny mi nevadily, jen kdyby mi tolik nezábly nožky. Měla jsem dvoje ponožky, ale i to bylo málo. Jako budila jsem se hodně, ale jako v Belánkách to nebylo hrozné. Dokonce jsme spali až do šesti! :)
Táta mi pak vyprávěl, že se mi v noci snažil budit, že kolem nás někdo dupal a tak spal s nožem v ruce.
To jsem naštěstí neslyšela :)
Toho budiče jsme pracovně nazvali medvěd :)
Že bych se tedy probudila nějak zázračně zaklimatizovaná a začala běhat a skotačit kolem jezera, to tedy né! Dalo mi dost zabrat dojít k malému jezírku na zubní očistu a zpátky. Ale přičítala jsem to nedostatku potravy, která je pro mě životně důležitější než pro druhé :)
Tak jsme začali vařit. Dali jsme si müsli kaši s oříškovou směsí shiva, schovanou ze včera, a bylo to vynikající. Také čaj od Simonky. Konečně jsem přestala šilhat hlady a mohla se věnovat úžasnému horstvu okolo. Vykouknul celý Tilicho masiv a jeho ledovec tak blízko, že ohlušující laviny z něho ukusovaly, jak na něj dopadalo slunko.
Na chvilku jsme sušili, pak balili a šli na vyhlídku k jezeru. V devět dorazili první domorodí turisté a my jsme vystartovali dolů. Nějak úžasně se mi nešlo, ale lépe než před snídaní!
Všude kolem jezera bylo plno krásných kytiček.
Je neuvěřitelné, jaké úžasné mají barvy v tak nehostinných podmínkách. Vlastně jsme celý ten den jen nacházeli nové a nové druhy. A také překrásné šutry a různobarevným žilkováním. Prý dvakrát překrystalizované, říká táta. Nemůžu opomenout zmínit jeden s obtisky mušliček, na kterém jsme spali.
Těžko uvěřit, že býval kdysi na dně moře a my se sem sotva vyškrábeme!
Sestoupili jsme během hodiny k base campu. Bylo krásně slunečno a tak jsme si nechali uvařit čaj a chapati. Táta s jamem a já se sýrem a ještě dvě na cestu k Moon Lake.
Kuchtík přidal zdarma varování: "Chraňte si zátylek před sluncem a sněžným levhartem."
Hned jak jsme vytáhli spacáky na vysušení, začalo krápat a tak jsme vyrazili sterými serpentinami vzhůru po Upper Trail.
Za hodinu a tři čtvrtě jsme dosáhli vrcholu a konečně jsem nemusela myslet na to, jak se mi Nepálci dole na terase smějí, jak jdu pomalu.
Mimochodem to byl hodně dobrý výkon z 4150 do 4900, jen jestli Loneláč s těmi svými 4900 m zase nekecal?
Kousek pod vrcholem jsme na 100% identifikovali stopu sněžného levharta, nad námi kroužili dravci.
Je to nádhera, když je jeden tak blízko divoké přírody a nebe! Abychom byli ještě blíže odbočili jsme z levhartí stezky a započali pátrat po Moon Lake.
Mělo být podlouhé jako rohlík a stálo nás hodně sil, ale nenašli jsme ho, ani podle dobře nastudované mapky na pergamenu :(
Avšak dostali jsme se do míst, kde jinak chodí jen yaci a otevřeli se před námi nové dimense nekonečných pastvin. Prostě nádhera!
Tu jsme však zaplatili sestupem. Yačí stezka po hřebeni se ztratila a my jsme strmě sestupovali bodláčím. Slezli jsme ke všemu před kritickým bodem stezky, která byla zatarasena a my nevěděli proč. Kus jí byl sesunut a navíc dole chyběl most. Váhali jsme jen chvilku. Sesuv byl celkem snadný, ale říčka vypadala dost prudce. Jsme však dobrodruzi a navíc v té chvíli příliš času na modlení a obcházení pro blížící se soumrak nezbývalo, takže jsme skočili. Jako odměnu jsme si na křižovatce dali půl corny zabalenou v chapati. Pak už jen nekonečný sestup.
Spočítali jsme si dvě a půl hodiny do tmy a vyšlo nám to jen tak tak.
Každý záludný kopeček nemile překvapil. Trekařská kolena to jistila :)
Do Tilicho hotelu jsem došla sotva se mi pletly nohy. Táta byl samozřejmě f poho. Bylo tam plno, takže jsme vzali za vděk jakýmkoliv pokojem. Původně jsme chtěli vyzkoušet jiný hotel, ale na to už nebyly síly a navíc vrátit se na známé místo bylo příjemné. Tátovi se zas povedla perlička, když mi tvrdil, že neteče má vytoužená hot shower a já pak jen zjistila, že zaměnily modrý a červený kohoutek :)
Hurá na večeři a pak do zasloužených hajan. Velmi mě to mrzí, ale na zoubky tenkrát nedošlo a postupně jsem se převlékla až v noci :)
28.srpen, čtvrtek
Nákup v Manangu:
Bounty 65, sušenky 25, pletené botičky 200 rupek.
Je kolem poledne a my si dáváme buchtičku s máthovým čajem a chapati ve vesničce Gunsang. Tři chalupy.
Zastavili jsme se jen po necelých dvou hodinách převážně stoupavé chůze v nejnádhernějším hotýlku, který jsme v Nepálu potkali.
S názvem, co pohladí po duši, Marsyangdi.
Bydlí tu moc sympatický pán.
Má dvanáct pokojů a výhled do údolí a závěr ledovce Gangapurny.
Sedíme na travnaté terase a u našich nohou odpočívá karavana oslíků a hotel Chulu-East Monk. Takže možná bude vidět i Chulung, ale vrcholy jsou v mlze.
Jinak je dnes nádherné sluníčko, co nám právě dotlouká minitužkovky. Až bych možná řekla pařák.
Nejlepší pokoj s výhledem bude č. 12 a č. 8. Bohužel je příliš brzo na to, abychom tu nocovali.
Naplánovali jsme si na dnešní den opět odpočinkovou etapu jen do Yak Kharka, ale tohle by bylo i na mě moc lenošivé!
Nejnádhernější tu jsou kytičky všech barev a nádherná otevřená terasa s dřevěným stolem, u kterého sedíme.
Ale už dost chvály, ale máťák taky skvělý, listy šel natrhat dědoušek čerstvé do zahrady :)
Ale teď zpět. Včerejšek mi teda taky chybí neb jsme došli až za tmy a já se ani nestačila převléci do pyžama, tedy žádné sebou nemám.
Takže ráno jsme se rozhodli nepospíchat. Noc byla nejúžasnější! Po předešlé bivakovací, prostě luxusní! Samozřejmě nic proti našemu dokonale vydlážděnému placákovému bivaku :)
Prostě se spalo skvěle a tak jsme ani nedávali budíčka.
Druhým důvodem byla grupa Amíků, která by mohla ohrozit naší nepředběhnutelnost.
Nakonec jsme tedy stejně vstávali před sedmou, ale v klídku a plánovali budoucí postup, dokud pěkně všichni nevyrazili.
Naše trekkingová kolena se dožadovala po včerejšku trochu klídku.
My samozřejmě ne, neboť jak průvodce káže už jsme dávno za dnem, kdy přestane baťoh tížit a kdy se objeví nové netušené síly a energie :) Há há!
To je jako Šangri La!
K snídani jsme si dali dvakrát chapatti&jam, plain omelet a mysli s mlékem a jablky. Vše moc dobré jako vše v Tilicho hotelu. Bohužel jsme ale nevyzkoušeli Trekker’s breakfast, který jsem naplánovala jako odměnu po Tilicho treku, neboť záhadně změnili jídelníčky a ceny vzrostli o 20%. Taky mi ruply brýle tak mi je táta slepil vteřinovým klihem z yaka.
A taky jsme byli koupit dlouho vyškemrávanou bounty a nějaké sušenky a takové krásné vlněné botičky s flísovou vložkou, aby mi prý v dalším bivaku nebyla zima na nožky :)
Taky jsme jim tam velkoryse nechali, po zeptání samozřejmě, deštník a můj deodorant, ten bez přeptání. A už tu máme chapatti&chess, tak končím. Končí propiska, neb ji táta věnoval tomu pánovi! Já to věděla! Už mu žádnou nepůjčím! Už žádnou nemám!
Takže jsme opustili náš dream hotel a pokračovali loudavou procházkou pastvinami. Přesně jak pravil hodný pán z Marsyangdi hotelu, už to nebylo moc do kopce, občas nějaký hups, ale pěkná procházka. Bohužel slunko zašlo a momentálně i krápe, ale neva už jsme zahlédli náš cíl Yak Kharku. Možná píšu trochu hlouposti, neb tu vyřvává rádio a překřikují se turisťáci. Angláni a jeden Polák. Ten mluví fakt dobře anglicky a cestuje sám, neboť se nerad přizpůsobuje rychlosti někoho jiného a dělá věci v čas, ve který se mu chce a ne někomu jinýmu. Tomu přiliž nerozumím, leč neberu mu to. Když jsme sem přišli tak jsme umyli nádobí. Jo jsme v Ganga hotelu v Yak Kharka.
Udělali jsme chybu, že jsme se zeptali na pokoj a nenechali je až se zeptají oni nás. To je mimo sezónu dost důležité pravidlo. Hotel vypadá nic moc a horní patro je ke všemu v rekonstrukci. Také ještě nenapustili nádoby na hot shower. Taky tu není žádný moc výhled.
No a pak se tu ještě začali rojit ti Amíci nebo Angláni, co se z nich později vyklubali čistokrevní Holanďané, co jsme je ráno nechali takticky zdrhnout a mysleli, že budou pokračovat až do Churi Leder.
A oni jsou všichni v Yak Kharce a ještě v našem nic moc hotelu :(
Zítra to tedy přijde ...
Přijde den, kdy budu předběhnutá. No jednou to přijít muselo ...
Ti Holanďané tu asi mají guidy, co měli techtle mechtle s majiteli tohohle hotelu. To jsou ale strašné bláboly, co tady píšu! To je tím, že jsem zaskočena přítomností tolika (třech) turisťáků :(
No už je to lepší, už jsem se s tím trochu srovnala a z
rádia na autobaterii zní něco podobného hudbě. Né, je to něco místního, ale pěkné, žádné současné hitovky, tomu my turisťáci totiž nerozumíme :)
Už vím, proč je dobré mít průvodce. Ti vedle nás si objednali jídlo asi o půl hodiny později a už přežvykují! Pak taky zjistily, že není kečup a už ho mají! To je nefér. Teda ten kečup je f poho, ten zužitkuji i já.
29.srpen, pátek
Nazítří ráno jsme se nacpali rýží a zahájili další den pochodu.
Šli jsme pořád na západ a slézali jeden z nejstrmějších svahů naší cesty.
Nejdřív jsme přešli dva velice vratké mosty, jeden z kuliů ho musel přejít se zavázanýma očima, a pak jsme se vyšplhali po obrovitém skalním schodišti.
Nosiči nebyli k ničemu; jeden z těch nejmladších kulhal a každý jeho krok svíral mé útlocitné srdce, kdežto drsnější část mé bytosti ve mně úpěla, aby šel rychleji.
Doufali jsme, že před setměním dojdeme na vrchol hory, což byla poslední překážka na naší cestě ke Kálí-Gandaku, posvátné řece, podle které půjdeme na sever až do Mustangu.
Začalo se stmívat dřív, než jsme došli na vrcholek té vysoké hory. Nosiči za námi nám zmizeli z dohledu. ...
Chtěli se zastavit, ale já jsem je přiměl, aby pokračovali, a ještě dvě temné, tajuplné a chladné hodiny jsme putovali po rozkymácených mostech, zlézali jsme hluboké kaňony, ...
Vypadalo to, že nenajdeme místo, kde bychom se mohli utábořit a složit své unavené hlavy.
Kuliové čím dál tím víc nadávali a já jsem je střídavě prosil a střídavě nutil, aby pokračovali, a sám jsem se divil vlastní krutosti, jež by se byla hodila ke Kiplingovým plukovníkům, které jsem tak upřímně nenáviděl...
Peissel Michel: Mustang Royaume tibétain interdit, Paris 1970.
Gangapurna Hotel v Yak kharka, což jsou v Nepálštině obecní pastviny rohatých yaků.
Strava tu trvala tři hodiny a s ubytkem nás přišla bratru na 1300 rupek.
Sušenky, mint tea a 2x chapati&honey v čajovně za mostem dalších 445.- rs.
Nyní se nacházíme v Thorong High Camp Hotel s diskutabilní nadmořskou výškou.
Nejdříve mi Garminka ukázala 4550 m, což bylo pozitivní, co se výškové nemoci týče, ale velmi nepříjemné vzhledem k zítřejšímu výstupu do pasu.
Podle domorodé mapy by měl mít High Camp 4900 m a podle Lounláče 4800 m.
Druhé GPS měření ukázalo 4886 m :)
Jsme tu jediní nedomorodí obyvatelé a je to na nás celkem znát. Tedy alespoň na mě.
Sedím totiž v dining roomu v péřovce a goráčovce a usrkávám horký lemon tea.
Možná je to trochu i proto, že místňáci hrajou něco jako cvrnkací fotbálek na
mouce a jelikož nemají dost elektřiny ze solárů, tak nechali dokořán otevřené dveře, aby na to viděli.
Je ani ne šest hodin a my už jsme po večeři. Po včerejší zlé zkušenosti, kdy jsme čekali tři hodiny, jsme řekli „NOW“ a ona byla doopravdy v mžiku.
Doufám jen, že to bude stejné i se snídaní, neb zítra nás čeká nejvyšší místo naší poutě – Thorong La pas ve výšce 5416 m n. m. a proto musíme vyrazit časně z rána.
Snídani plánujeme tak na pátou, ale ještě nevíme, jestli nám ji uklohní.
Na zítřek máme nejvíce sladkých odměnek, tak doufám, že bude co odměňovat!
Dnes tedy spíme v necelých pěti tisících, což pro nás Tilicho spáče není žádný odvaz, ale pro Lonelyho a ostatní turisťáky je to hranice smrti a tak jsme je nechali pro jistotu dole v Thorong Pedi :)
Je to úžasný pocit, zas tu být sám!
30.srpen, sobota
Je něco kolem čtvrté a já sedím v roof top restaurant hotelu North Pole v Ranipauwa v Muktinathu.
Jsme tu pravděpodobně sami a tak mi nedalo příliš práce urvat nejlepší stůl s výhledem do údolí a na Daulagiri vykukující nad mraky.
Po třech dnech teplá sprcha, prádlo visí na šňůře na střeše a večeře je objednána.
Ještě, že mnou byly řibaleny nezbytné dva kolíčky pro každého, pro každodenní rituální posichrování sušících se propocených fusek na šňůře prádelní.
Co víc si přát ?!:)
Navíc je tady krásně teploučko, rozumějme uvnitř střešní restauračky, jinak fouká vítr jako ďas.
Hned za hotýlkem je Gompa Ranipauwa se spoustou modlitebních praporků.
Z okna také vidíme, jak na konci vesnice čekají jeepy na turisťáky, co sejdou z pasu a nechtějí už pokračovat po svých, nebo možná na zazobané poutníky, co už dostatečně krát obešli svatyni Muktinathskou.
Sama jsem zvědavá, jak daleko dojdeme my. Zdáli vypadala vesnice dost poušťně.
Žádná pěkná tuková procházka. Jak by bylo pěkné zas klesat rýžovými políčky, jako na začátku.
Jistě bych si to více užila cestou dolů! Tohle je nefér, postavit sem silnici a ještě nezaktualizovat mapy a Loneyho!
Jé to je paráda! Ani nemůžu psát, neboť se vyhřívám na lavičce a užívám si pocitu umytých vlasů a příjemných pletených botiček z Manangu ... :)
Téda a ještě tak vytuněnej Dal-Bath! Táta mi nevěřil, že se přijdou zeptat, jak píší v Loneyho bibli, jestli chci přidat. A oni přišli a já chtěla :)
No ale táta se svou plain rice a vegetable soup si se mnou rád dal. Čočková omáčka byla tentokrát taková lepší, zeleně žlutá a rozmixovaná a brambůrky malé se zeleninou a salát jako obloha. Nevím tedy, jestli byl mytý v jódu, ale bylo to prostě vynikající. Až moc! Jediné co mi teď chybí je zmrzlina s karamelem z Mekáče, o které už tři noci sním :)
Ráno jsme vstávali před rozedněním ve 4:50 na snídani, která byla objednána na pátou.
Timing jako u Hikari expresu! Hned jak jsme dosedli, bylo na stole. Dali jsme si big pot a to nás trochu pozdrželo, takže jsme se vybatolili až v půl sedmé.
Prvé kroky byly opět nesnadné a baťoh v noci ztěžknul. Ještě, že jsem věděla, že se budou odlehčovat moje laskominky :)
Podle Loneyho to mělo být hodinu patnáct k čajovně a hodinu třicet pět do Thorong La. Dva Švýcary jsme velkoryse nechali před sebou, neb vstávali již v půl páté a to se nám nezdařilo. Ve vzduchu visel velký otazník, kdy vyrazí ostatní naši známí turisťáci.
Prvně jsem je zahlédla od ještě zavřené čajovny a řekla si, že je konec!
Že jsme měli hýbnout kostrou a vyrazit o půl hoďky dřívějc.
Pak jsem si ale řekla, že bych se na to měla vykašlat a užívat si okolní krásy, že v turistické sezóně bych jich měla za zadkem stovky a ne čtyři.
Cesta se zdála nekonečná, ne že by to snad trvalo dlouho, ale za každou zatáčkou, nebo vlaječkou, to vypadalo, že už bude vidět chorten a vlajky značící cílovou pásku, ale ono pořád nic.
Opět se ukázala jen další „halda“ šutrů.
Okolní skály byly nádherné! Stoupla mlha a byly vidět pocukrované skalní stěny a nadýchané ledovce s dlouhými rampouchy. Nakonec nemožné se stalo skutečným a mně loudala největšího opět nikdo nepředběhl.
Málem jsem brečela štěstím. Do pasu jsme se připlahočili o padesát minut dříve než Lounláč.
Akorát, když se ukázala nad mraky Dhaulágiri a ostatní bílé vrcholy.
Cedule oznamující tu šťastnou novinu byla obtočena stovkami modlících se praporků a stálo na ní 5416 m, což je můj nový výškový rekord. Nic už mi nestálo v cestě, abych vytáhla péřovku a sušený ananas, bounty a oříšky a němě nekoukala na to nádherné představení. Opravdu to bylo jako v ópeře. Oponu tvořily dvě boční skály. Khatung Kang 6484 a Yakawakang 6482 a mezi nimi nádherný obraz zcela nového údolí, na pozadí po celém horizontu zasněžené vrcholky.
Ač nebyla perfektní viditelnost, bylo to úchvatné.
Seděli jsme na alumatce, chroupali a kochali se asi hodinu. Trochu sněžilo a začala být fakt kosa.
I táta přestal mluvit o bivaku :)
Zahájili jsme tedy sestupový manévr. Kolena čekalo ještě 1600 m.
Vždy, když z mraků mnoha vrstev něco vykouklo, hned jsme jeden druhého upozorňovali.
Jak jsme prošli nejnižší vrstvou mraků, objevilo se pod námi údolí plné políček a hliněných domků a já si říkala, že takhle museli shlížet na Shangri La. V pozadí údolí velmi vyprahlé kopce a za nimi ty zasněžené vrcholy. Opravdu výhled, který dal zapomenout mým kolenům, že mají protestovat!
V polovině klesání zahlédli jsme hejno kroužících bradatých orlosupů s křídly o rozpětí zdéli osmi střevíců.
Bylo jich minimálně jedenáct, tolik jsem jich napočítala a byli to obři!
Také jsme cestou potkali dvě karavany oslíků, kteří nesli mouku a rýži do údolí Manangu. Ty tedy museli vyrážet hodně brzo! Mnohokrát jsme se zastavili a koukali, zda nevykoukne Dhaulágiri. Při jedné zastávce táta uklohnil vymazlenou bramboračku v rozpadlém pasteveckém domku bez střechy.
Zas ty krásně rozkvetlé loučky ... ach! Ani mně nevadilo, že jsme se stále střídali ve vedení s našimi „kamarády“.
Pak se nám napravo ukázalo zakázané království Mustang, do kterého by táta rád vkročil, i když nemá potřebný glejt, který stojí bratru tisíc doláčů na týden a mnoho času stráveného papírováním. Tady odsud ze shora vypadá spíš jako vyprahlá poušť, než země zaslíbená, ale musím uznat, že má něco do sebe! Takže jsem nakonec souhlasila s jednodenním výletem a přespáním. Zatím to však vypadá, že si Nepálci své království pěkně hlídají. Na každé ceduli ...
Přerušuji zápis a uděluji černý puntík tátovi (komu jinému, že?) za to, že mi nepřines čokoládové nepálské sušenky, které mi ještě chybějí vyzkoušet. Byl totiž už zase venku na lovu tváří a prý zapomněl ...
... je poznámka, že severněji než tři vesnice pod Muktinathem se nesmí, že se jedná o restricted zónu. Navíc jsme dalekohledem zahlédli kamenný plot, tedy hradbu, že ano? :) a otvory připomínající střílny :)
Teď musím opět vložit jednu aktuální poznámku. Je tu totiž nádherný výhled na celé panorama Himaláje. Nilgiri se schovalo do mraku, ale jinak jsou vidět siluety hor po celém horizontu. Zpět ...
Přešli jsme dlouhatánský zavěšený most, prodrali se velkým stádem koz a pak už jen zbývalo nechat si doporučit Lounláčem nějaký hotel. A tipovat, ve kterém budeme ponecháni o samotě k meditaci :)
Pro jistotu jsme ještě zleva obešli svatostánek v Muktinathu aby náš tah byl správný a táta mi koupil šampon, neboť můj, přes hory doly nesený byl omylem odlehčen v Manangu. Zvolili jsme myslím správně. Máme pokojík s oknem do údolí a také na dvorek kde se pořád něco děje, vlastní hot shower a koberec prý bude za chvilku dohotoven.
Trochu jsme pozapomněli, že sestupujeme do civilizace, která je sice daleko od Kathmandů, ale kam vede čerstvá silnice a tudíž i luxus na který nejsme zvyklí. Ale je to i obrovská škoda!
31.srpen, nedělě
Útrata:
Tátovi lezecké a fotografické rukavice s odklápěcími prsty 220. - rs
Moje náušnice proti trudnomyslnosti 230. - rs
To jsme se teda rozšoupli, je mi až stydno za ten vítr v peněžence :(
Dnes mě totiž probudila ta mrcha trudnomyslnost, že se jí vůbec nechce navlékat do šedivé moiry a špinavých trenýrek, nedej Bože brát si na hrb bágl a radostně vyrazit vstříc novým dobrodružstvím. Už jsem chtěla jet domů, nebo někam k moři all inclusive. No jo, táta to má se mnou občas těžké! Jenže on ví jak na mě! Takže teď při trávení spring rolls s dvojitými chips a po jedné kostěné náušnici z Tibetu v každém uchu je to mnohem, mnohem lepší !:)
Ráno jsme se probudili opět před sedmou, ač jsme si dali nelehký úkol, přispat si.
Po snídani na střeše – müsli teda bylo fakt málo, což ještě prohloubilo moji trudnomyslnost & navíc táta si pořád u jídla něco píše a tak to mám snědené třikrát rychleji a pak musím mlsně koukat – takže po té snídani jsme vyrazili na kláštery.
Nejprve jeden novější co sousedí přímo s hotelem, jeho výzdoba připomínala marcipán.
Pak na náměstí, kde usmlouvány byly zmiňované náušnice z 350 na 225 rupek, plus diškerece bůr.
No asi by mohly být i za 100, možná méně, ale bylo to naše první smlouvání v tomto údolí a jsou zaručeně z Tibetu, protože je za kopcem.
A přes ten kopec je přinesla sama ta paní a byla to prý dlouhá štrapác a dala nám nejlepší mimosezónní monastery price :)
Pak směr oáza za ostnatými dráty – Muktinath. Nakoukli jsme do několika gomp. Vevnitř seděly sochy božstev a plály svíce a kahánky.
Všude bylo plno nádob s olejem a boží buben.
Muktinath, to jsou oplocené velké stromy. Háj který tu asi býval dříve všude, ale domorodci jej vykáceli kvůli topení a stavbě obydlí.
Oázou vede kamenitá cestička spojující různě rozházené svatostánky, uprostřed s nějakou policejní stanicí se satelitním telefonem, což jsem nepochopila. Pořádek holt muší bejt :(
Jedna gompa opravdu pěkná, ale jinak, že bych byla unešená, to né.
Co bylo daleko úchvatnější, byl mountain range s Dhaulagiri, která měla na hlavě velkou průhlednou závojnatou medúzu z mraků!
Táta si cestou nazpět usmlouvat rukavice s odklápěcími prsty z yačí vlny. Moc si nic kupovat nechtěl, ale fotil mnišku v krámku na náměstí patřícímu tomu klášteru, co sousedil s naším hotýlkem a musel si u ní za trest něco vybrat -:)))
Toaletní papír je tu luxus, jen pro cizáčky, stál 50 rupek. Teď pěkně fučí vítr a my musíme vyrazit směr Kagbeni.
v v v
Kagbeni, Holiday Inn, čajovné sezení u nízkého stolu v podkrovní restauraci „Mid Western Indian Restaurant“.
To teda jsme měli zase jednou šťastnou ruku při výběru hotelu!
Pro tentokrát jsme se nedrželi ubytovávacího pravidla, neboť táta jaksi nebyl k udržení, jakmile zahlédl ručně malovanou ceduli Holiday Inn -:)))
Vstoupili jsme tedy do značně tmavé a ušmudlaně vypadající minipevnosti, která se však ukázala v dalších dvou patrech jako úžasně příjemný hotel.
Jsme tu samozřejmě sami a tak máme společenskou místnost v posledním patře jako obývák. Už jsme po velmi dobré večeři, kterou po mě dokonce musel táta dojíždět, takže toho bylo fakt dost. Paní domácí si s námi přišla popovídat a s tátou si vyměnili vizitky. Táta se chlubil, že jeho Holiday Inn má 251 pokojů a ona zase, že jí chybí zub a dole má malý obchod se vším :)
Také jsme si dali pivo na oslavu zakázaného Mustangu.
Dopolední zážitky se mi zdají jako týden staré a to jsem si myslela, že do Kagbeni jen seběhneme dolů z kopce a pak se tam budeme celé odpoledne nudit.
Ale ouha, vybrali jsme si poněkud delší, zato výrazně zajímavější trasu než Jeepem.
U vstupní brány do svatině v Muktinathu jsme se vydali po zavlažovací rouře směr vesnice Changue.
Na každé mapce i cedulce ACAPU jsou vesnice v latince komoleny jinak, takže je někdy dost složité poznat,
jestli je to ono. Tentokrát jsme se trefili. Pěkná vesnička s hliněnými zdmi, první nepálskou kočkou a děvčaty tančícími disko na střeše.
Za vesnicí jsme asi minuli správnou odbočku a cesta nás zavedla, k nemalé tátově radosti, k vrátkům za „Mustangský“ plot.
Pak následoval první pohodový počin a to brod. Jako f poho, protože my jsme staří broďáci. Most byl nedaleko :)
Za brodem táta kopnul do šutru a ouha, to neměl dělat, mohli jsme si ušetřit mnoho kilogramů na hrbu.
Byla to zkamenělina. Víc už jsme jich však nenašli.
To jsem ještě netušila jak mi na konci dne díky šutrům ztěžkne batoh :)
Pokračovali jsme pěknou vrstevnicí až do vesnice Dzong.
Překrásná zapomenutá víska, kde mi přišlo, že nebyla ani noha, ale obyvatelé se pomalu začali ukazovat.
Na vyvýšené skále, jako v řeckých Metheorách byl klášter, který jsme po chvilce váhání, zda se nám chce do kopce, navštívili.
Stálo to za ten dokopec i dvě kilča rupek, ač byl v samo-domo rekonstrukci.
Po stěnách byly malby malých bůžků, takovou bych si doma přála tapetu!
„Strážce kláštera“ a restaurátor v jedné osobě nám radil, že do Kagbeni si máme vzít Jeep,
ale jestli opravdu chceme pěšourem po severním břehu Jhong Khola, tak jemu to trvá dvě až dvě a půl hoďky a je to z kopce, do kopce a zase z kopce.
Dle mého názoru to bylo převážně po vrstevnici s mírným klesáním a prudším klesáním ke konci. Toho jednoho dokopečku za visutým mostem jsem si ani nevšimla, neb to mě chytla zkamenělinová horečka.
Z Dzongu jsme pokračovali po zavlažovacím kanálu až do vísky, která není na mapě, ale myslím, že na ceduli od ACAPu bylo Putak.
Tam nás málem udupali děti křičící "skúlpen, skúlpen“!
Dále pro změnu po vrstevnici a pak už byl most přes vyschlé řečiště – vádí, jak tvrdil táta a v polospánku dodává,
„a za mostkem ten dokopeček, kde jsme si zkrátili stoupání (nebo spíše prodloužily?) hledáním zkamenělin“.
Nutno, zcela utajeně podotknout, že jsem totiž objevila obtisky mušliček v kameni při čůrací pauze před mostkem.
Táta měl zas lepší oko, ale tentokrát jsem byla i já úspěšná.
Na kopečku se před námi otevřela zcela jiná krajina a my se nějak ocitli v Mustangu!
Vyschlá krajina plná sole, jako na poušti, ale takovým kouzelným způsobem.
To také dělal ten kontrast s občasnými zelenými oázami, s políčky naproti v údolí a s horami, které stále víc vykukovaly z mraků.
Někdy se třeba ukázal Kangla pas se svými strážci po obou stranách, nebo Dhaulagiri byla vidět za údolím Kali Gandaki.
My už jsme ale moc po kopcích nekoukali, neboť jsme byli zcela pohlceni trilobití horečkou.
Hranice klondajku začínaly za stádem rohatých koz s GPS bodem č. 41. Je to tajný bod, neb ho chceme dobře prodat, samozřejmě za doláče.
Zná ho jen ten bača a proti tomu je každá hrobka mluvka.
Co krok to zkamenělina. Slunce rychle zapadlo, ale nám to nějak nešlo přestat!
Nakonec jsme si museli navzájem zakázat obracet další kameny a pokračovat v cestě, abychom si neustlali v nehostinné krajině Mustangu jako potrava pouštních hyen, které tu samozřejmě žijí.
Ještě poslední kamínek ... v zapadajícím nízkém světle to jde úplně nejlépe.
Vlastně nás zachránila až tma. Pokračovali jsme dále a mě už příšerně tlačily boty a baťoh ztěžklý, jako by byl plný šutrů.
Naše odpočinková procházka se zkrátka trochu protáhla.
Blížili jsme se ke Kali Gandaki a po pravé straně se otevíralo údolí Upper Mustangu.
Před námi brána krásně opevněné vesnice s gompou ve svahu za ní. Jenže chyběl most.
Táta navrhoval brod, ale není jednoduché přebrodit Vltavu pod Vyšehradem, že? :)
Ukrutně foukal večerní vítr, bylo znát, že se blížíme k řece. Čorten a vlaječky napovídali, že se k nějaké vesnici musíme blížit, takže buď se objeví pod námi most, nebo další vesnice na naší straně řeky.
Druhé bylo správné a my si dali skalním lezením po hmatu sestup. Až dole jsme zjistili, že od čortenu vedla i taková úzká silnička :)
Kagbeni bylo na první pohled úplně jiná vesnice než ostatní.
Jo a hlavně první dvě budovy, co jsme minuly, byla už dávno spící Police Office zakazující vstup tam, odkud jsme přišli.
Takže se tátovi splnil sen a opravdu jsme byli alespoň půlden v zakázaném království.
A taky už víme, co si tam tak hlídají. Určitě tu tíži co vlečeme na hrbu -:)))
1.září, pondělí
Právě jsem dojedla výborný Lemon Sugar Pancake v našem „obýváku“. Táta už byl venku fotit, já odmítla vstávat v šest.
Vždyť jsme včera hrozně pracovali! A spát jsme šli až v deset !!
Je tak kolem šesté. Moje hodiny = táta odešlý fotit, dnes do kláštera, ostuda zůstala doma chroustat dost nedobré a drahé chipsy, ala Pringelsky.
Už jsem to nemohla bez „zápaďáckých“ laskomin vydržet. Ale asi mohla. :(
Zůstali jsme tedy v Kagbeni, neboť se nám ještě nikde tolik nelíbilo a hlavně si už dlouho slibujeme „aklimatizačku“, což je krycí výraz pro lenošivý den -:)
Ovšem zase tak odpočinkový nebyl. Hned jak jsem ráno vyprala trilobity a triko, tak jsme vyrazili do šumu.
Prošli jsme uzounké vesnicko-středověké uličky, i ty nejzapadlejší.
Vylezli na střechu nějakého kláštera s výhledem na rozvodněnou bohyni Kálí.
Zrovna odstřelovali zářez cesty do Upper Mustangu, kde jsme včera večer slézali.
Tak přece jen tam nebyla tak pohodlná silnice, ta bude až na nadcházející sezónu.
Pak jsme se šli optat do ACAP Office, zdali by nás mohli vpustit alespoň na jeden den do zakázaného království.
Klepali jsme na dvoje dveře, s nápisem pozor zlý Mastif.
Volali, významně kašlali, vše marno -:)
Pak nám ale došlo proč nehlídali, vždyť by nás stejně odstřelili dynamitem, kdybychom prošli bez dovolení!
Uličkami jsme se propletli zpět “Down Town” a nahlédli do mlýna, který zrovna mlel.
Táta byl nadšen, miluje mlýny -:)
I mně se to líbilo -:)
Pokračovali jsme do gompy, tedy Sakya monastery.
A kdybychom tam nešli tak by naše návštěva Nepálu skončila zcela bez duchovna!
Opravdický zážitek. Klášter byl zrovna uprostřed modliteb. Dali jsme donation dvakrát sto rupek a byli usazeni na podprdelník u zdi.
Mohli jsme být zcela přítomni jejich obřadným ritualis.
Buddhismus, nebo zde spíše Tibetský lámaismus je opravdu velmi tolerantní životní směr, či náboženství.
Mladí urostlí mniši v hiphopových trikách a ležérně přehozeným červeným suknem zpívali něco jako hiphop.
Jeden beatoval do mikrofonu a ostatní opakovali. Bylo to ale úžasně uklidňující. Vydržela bych to poslouchat celý den.
A taky, že jsme tam byli pěkně dlouho. A dostali jsme milk tea. Taky chvíli hráli na takové falešné trumpety a bubny a zvonky.
No prostě úžasný zážitek! Ze střechy monastýru byl opět krásný výhled a zrovna vyrážela
jezdecká výprava do zakázaného království.
To bych asi neřekla ne! Na koni, korytem Kali Gandaki, cválat si to! Pak jsme měli v plánu vyšplhat k jeskyním na druhém břehu černé řeky, ale našli jsme přemalovanou ceduli zakazující vstup do Tiri a naopak zvací k návštěvě téhle Mustangské vísky, tak jsme yeatili.
Navíc se nám podařilo minout odbočku k jeskyním.
Šlo se zase tou vyprahlou krajinou Upper Mustangu až k hradbám oázy Tiri.
Nejprve jsme vylezli ke klášterní vyhlídce za vesnicí. Je neuvěřitelné jaká tam byla uprostřed „pouště“ zahrádka.
Pak jsme slezli do Tiri. Ústředním boulevarem je vyschlé vádí v kole kamennými zídkami ohrazena políčka a sady jabloní a broskvoní.
Domy jsou nahromaděné uprostřed kolem vodovodu a chortenu.
Chtěli jsme si koupit každý jedno jablko, tak jsme se slušně rukama nohama optali a několik dívek nám šlo natrhat a dali nám jich osm jako prezent.
To se nám ještě nestalo. Byli tam samé ženské, tak byl táta středem pozornosti a všechny se na něho culily.
Možná také proto, že tam dole se dnes slaví nepálský svátek žen “Teej”. Vdané i svobodné navštěvují svatyně boha Shivy.
Tančí, zpívají a věří, že ty již vdané ženy si díky oslavám tohoto dne udrží své manžele věrné a svobodným se zvýší šance na získání dobrého muže.
Pak jsme boulevarem pokračovali až k řece a po vyschlých kamenech Kálí směřovali k ostrůvku, který jsme si včera vyhlédli.
Říční bahno bylo uschlé na papír a kameny úžasně vytvarované proudem.
Pak jsme asi udělali něco špatně a Kali Gandaki se naštvala a poslala na nás svůj nejlepší vichr.
Šla jsem poslepu s kloboukem po bradu a normálka mi to v jednu chvíli málem odneslo, mě takovou váhu !!
Jestli to takhle fouká každé odpoledne, tak to bude moc hezká cesta dolů do civilizace! Ale ptali jsme se paní domácí a prý ne. Někdy prý vůbec a někdy celý den. Tak to si možná zítřek uděláme opět aklimatizační -:)
Paní domácí jsme potkali na táčkách u kašny, tak nám dala klíče, neb byla právě v nejlepším a my se šli schovat.
Nu a od té doby já už jsem nevytáhla paty a aklimatizuji se v obýváku a výhledem na "Modrou horu" Nilgiri -:)
2.září, úterý
Cestou ALKO Marco Pola (internet&oběd).
Je večer a jsme v Marphe v hotelu Snow Leopard, před kterým místo billboardu na čistotu myla děvčice nádobí.
A máme za sebou první velkou nakupovačku.
Táta šel koupit jablka a oříšky a vrátil se s jedním náramkem z yačích kostí, druhým ze stříbra, možná pro mě,
páskem pro mámu upleteném z yačí srsti a ukrutánsky těžkým zpívajícím hrncem.
Vše z produkce místní utečenecké faktórie Tibeťanů, kterou tu odhalil.
Pak jsme vyrazili spolu … teď nám přinesli večeři, takže pauzička … no a bylo toho málo, ale moc dobrý green salad.
... ráno.
Po teplé sprše jsem si krásně početla na terásce na sluníčku před pokojem.
A teď jsme si dali s tátou napůl jednoho paňáka jablečné brandy a jednoho rakije a jedno je horší než druhé, ale je nám tepleji a jsme veselejší:)
Je tu s námi i jeden turisťák, ale je celkem neškodný!
3.září, středa
Tak jsem se dnes přemohla a přidala se k tátovi na ranní focení. No a tedy dobrý no …
Jenže jsem zapomněla, že bez snídaně snadno ztrácím trpělivost, a proto jdu po půlhodinovém čekání na to správné světlo raději něco objednat :)
Teď sedíme v Tukche v Lotus Restaurantu. Dali jsme si mountain tea, což je milk tea a do něj vhozená pampeliška, co roste vzadu za domem :)
Jsme překvapivě blízko zasněžených vrcholů. Slunce pálí, že jsme se schovali na terasu. Jak se nám bude stýskat, až sešplháme dolů do monsunu.
Tady uděluji pět hvězdiček za místní a zcela fresh, (neboť se zpočátku škubala, že nemá) apple pie! Křehonké těstíčko, skořice, mňam.
Samozřejmě babičíno štrůdlu konkurovat nemůže, ale jinak lahoda!
…
Nezbývá než do toho šlápnout, přidat další dvě vesnice a spíme v Lete,
kde táta před lety taky spal při odskočení si na Annapurnu - bohyni žatvy, od Nilgiri South, ale vůbec to tu nepoznává.
Snad jen ten včerejší brod, co jsem se skorem utopila.
4.září, čtvrtek
5.září, pátek
Tak včera jsme šli a šli a slunce pražilo a žhnulo, že jsem tátovi musela sebrat pásek, který si před dvěma týdny vytvořil z mého šátku
a namočila jsem si ho v „krásném vodopádu“ Rupse Chhahara a namotala si ho na hlavu jako Irská uklízečka.
Rozhodli jsme se trochu pospíchat, abychom nahnali den na nakupovačku v Kathmandu.
Což ovšem znamenalo mé málem umření žízní.
Z camelbagu jsem vycucla poslední kapku hned za prvním sesuvem.
Jeepy opravdu končili asi pět minut cesty za Lete a pak se koryto řeky zúžilo a hned začal jeden
sesuv půdy za druhým.
Pocestní nás uklidňovali, že teď už tak třetí den neprší a tak už kamení létat nebude,
tak jsme jim věřili :)
Cestou se k nám přidala fenka Ťapka, převtělená Anička.
Vítala nás za jedním visutým mostem a kňučela, jako by na nás čekala týden.
Asi jsme byli ten den první ve směru dolů. Prošli jsme vesničkami Ghasa a Dana, kde měli krásně vyřezávané okenice a balkóny.
Také jsme se stavěli na chladnou kolu a pár slov s pletačem
košíků na trávu a šerpských nůší,
ale žádnou jsme si nechtěli koupit, tak byl krapet zklamaný.
Prý je dnes moc sluníčka, bolí hlava a tak nepracuje, postěžuje si mezi dvěma obláčky cigaretového kouře u svého stolu v čajovně.
Další zastávka byla na pravý nosičský čaj a sušky u zaparkované karavany úplně zničených oslíků a mul.
Pak už jsme oba mysleli, že ty naše olověné bágly musíme hodit z útesu,
ale dovlekli jsme je až do tátova vysněného Tatopani z dob před
jednadvaceti léty.
Celý den se šlo moc pěkným údolím, do něhož nakukovali okolní vrcholy.
Také už jsme zpět v oblasti vodopádů a banánovníků, ale flóra je trochu odlišná než ta na opačné straně. Možná je to tím, že je tu víc sluníčka.
Večer koupačka v hot springs s Američankami, co přišli přes boční hřeben z Ghorapani :)
K večeři ten nejobyčejnější Dal Bath, co jsem viděla.
A to jsme v Dhaulagiri lodge&restaurant s vyhlášenou kuchyní, kde nám teď ke všemu neustále kecají u snídaně :(
Vstávali jsme ještě před rozbřezkem a s pajckou rupek v kapse plavek upalovali na ranní koupačku před snídaní.
Takové horké prameny by měli mít všude! Moje nožky a záda si myslely, že jsou v ráji!
6.září, sobota
Ještě jeden den chvatného pochodu a pak už busem dolů mezi šejdíře, handlíře a hrnčíře.
7.září, neděle ... mezi drzými opicemi, co vzývají svého boha „Hanumána“, k stúpě Svajambhunáth po tolika schodech, co dní v roce je, neboť stojí na nejvyšším pahorku v kotlině Kathmandské.
Pověst praví, že první chrám zde nechal zbudovat již ve třetím století BC sám král Ashoka, kdy v Evropě ještě sbírali bobule v temných hvozdech svých. Věř nebo nevěř.
Krámek po strop napěchovaný dřevěnými rituálními maskami nenechá tátu v klidu a dolů táhneme plný kletr, který se po svačině tak krásně odlehčil.
Večeře na zastíněné terase z podkrovních trámů nad Durbar Square, celé vyřezávané ornamenty i motivy fauny a flory.
Někde hluboko dole někdo hodně dost podobný tátovi obdivuje cosi na prostěradle.
8.září, pondělí ... opičí chrám, odpoledne Latipur.
... dále jen v orig. scanu nebo v úsměvném přebásnění dědečka hříbečka.
A nejjednušeji pro Delhi prostě přehodím výhybku na tátův deník.
Mapa
Literatura:
Ippolito Desideri, Roma 1728
Gabet a Huc, Paris 1843
Rybár Štefan, Hejma Ondřej: AutoStopem do Nepálu, Kamarád, Praha 1978.
a další naši předjezdci.
V Teryho doupěti u nosičského čaje i v obchůdku Kiwi v Jungmannce u mapových regálů se proslýchá, že je to nejkrásnější trek světa a tahle šeptanda hodně dost kulhá za realitou.
Terce se už v makovici líhne nápad, jak přeskočit dvojitou bednu na snowboardu a felčaři ve Vinohradské nemocnici už pilují dva velké titanové šrouby pro kloub její hnáty pravé.
terka@paichl.cz
Pět let na to jsem to všechno samo sebou musela ukázat tomu svému Honzíčkovi.
Místo zpráv o koronaviru si čtu deník z Nepálu, který jsi mi přeťukal.
To je pro uzdravení daleko vhodnější čtení. Díky moc, že jsi mi ho přepsal!
„Namasté“ – vítám, co je v tobě dobrého.
Terko, ukaž prosím tě jednou tuhle zemičku dvojčatům, kdybych to náhodou sám nestačil.
A převeliká škoda, že už tě asi nezastihnu jako babičku, kdy budeš mít celičký den jen pro svoje vnoučata.
Budeš natuti boží bábrlinka s přiznanými bílými vlasy.
Jako jsi právě teď, kdy dopřepisuju tenhle tvůj deník, dokonalá máma.
Budu se na Vás všechny koukat, neboj!
