Peissel,Tajemny Mustang
2.ŠTÍTY A NOHY

Rád bych popsal první den naší cesty s diskrétností hrdinů a zaznamenal náš rychlý pochod a odvážný elán. Ale nebylo by to přesné. Loudali jsme se pomalu, na doslech vzpouzejících se nosičů, kteří těžce, hlemýždí rychlostí postupovali za námi. Při pouhém pohledu na ně a na jejich náklad jsem překypoval účastí, ale sám jsem nesl jenom svůj vlastní klobouk.
Když se mé nohy začínaly ptát, jak dlouho ještě mají pochodovat, než seženeme taxík, musel jsem se najednou posadit na okraj úzké cesty, tak mě porazilo pomyšlení, že tohle peklo potrvá celé dva týdny a že všechna vysoká pohoří a všechna horská sedla jsou pořád ještě před námi a že každičký krok, který uděláme kupředu, budeme muset dělat taky zpátky. Když jsem se pln naděje poptával Tašiho, jestli je unavený, doufaje, že v jeho odpovědi naleznu omluvu, abych se mohl přiznat k vlastní vyčerpanosti, nenašel jsem pochopení pro své nářky. Odpovídal: „Ne, kdepak, vůbec ne!" Uvědomil jsem si, že prchal z Číny až do Nepálu pěšky přes celý Tibet, a že je tedy vytrénovaný.
Stezka, po níž jsme šli, nás vedla podél skalnatých břehů velké horské bystřiny. Její zpěněné vody nás ohlušovaly svým hukotem. Slunce nás bodalo neúprosnými paprsky. A přitom jsme byli ve velice krásném kraji, což jsem si uvědomil, až když jsem dostatečně zklidněl, abych mohl začít oceňovat krajinu.
Prošli jsme malou vískou na okraji obecní pastviny s posečenou trávou. Měl jsem chuť povědět Tašimu, jak mi to připomíná anglickou vesničku, roztroušenou kolem louky. Ale nenašel jsem správná slova a uvědomil jsem si, že se s ním nemohu podílet o svou minulost. Ani on, ani Calaj nepatří do mého vesmíru, stejně tak jako jazyk, jehož užívají. Bylo třeba, abych se změnil já, a taky se to pozvolna dělo, čím víc jsme se vzdalovali tomu, co bývalo mým vesmírem, a vstupovali do nového a zvláštního světa, do něhož nás vedla vytyčená trasa. Ta úzká stezka spojovala můj osud s osudem království prostírajícího se v krajině, kde se vzdálenost měří na kroky a kde zvyky mají svůj původ v dávné minulosti, jež je však neustále přítomna, ve světě, který byl znám cestovatelům II. století a k němuž vedou podobné cesty, po jakých se kdysi ubíral Marco Pólo či cválal Čingischán.

„Kypo re
(pěkné)?" zeptal jsem se Tašiho. „Šita kypo (moc)," odpověděl mi a úsměv mu pohrával v očích. Navázal jsem nit a začali jsem se bavit o cestě a o naší malé karavaně, o našich záměrech i obavách.

Taši byl přesvědčen, že život, který právě žije, je špatný. Věřil na převtělení a věděl, že už má za sebou několik jiných životů, a doufal, že jich pár ještě prožije v budoucnu, a to lepších, ale tohle převtělení bylo od samého začátku pochybené, jak mi vysvětlil.

Taši se převtělil před jedenadvaceti lety v amdoské vesnici severovýchodní Číny, vysoko položené uprostřed osamělých kopců, jeho otec byl hlavou vesnice. Matka počala Tašiho krátce po smrti svého druhého syna, a proto se Taši domníval, že mu matka dala život jaksi nerada. Přísahala, že se Taši nikdy nesmí oženit, a všichni mu nejrůznějšími způsoby dávali najevo, že není k ničemu na rozdíl od svého staršího bratra, který prošel všemi zkouškami v místním klášteře a již v útlém věku byl odňat rodinnému kruhu a poslán na studie do lámaistického kláštera ve středním Tibetu. Taši byl vyznavačem benismu, jednoho z nejstarších náboženství střední Asie, jehož původ tone v soumraku věků, v dobách, kdy se ještě na světě neobjevil Buddha. Benismus je zdrojem nesčetných mýtů a pověr, čarodějnictví a magie, jež byly od nepaměti tradičně domovem nejen ve střední Asii, ale které se odtamtud patrně rozšířily až do barbarské Evropy v předkřesťanské éře.

Když bylo Tašimu čtrnáct let, šel jednou do vedlejší vesnice navštívit kamarády. Kvečeru, když se chystal k návratu, přinesli mu vesničané strašlivou zprávu, že jeho otce zatkli čínští funkcionáři, kteří přišli ze sousedního čínského města a odvedli ho s sebou do vězení. Taši zaměnil svůj amdoský plášť za čínský oděv a se svými kamarády utekl. Všichni amdoští Šarpové mluvili čínsky a Taši si dal nové jméno „Sedm", protože při narození vážil sedm liber. Pod touto přezdívkou se převlečen za obchodníka snažil zmizet v bezejmenném čínském davu. Vlakem (prvním, který kdy uviděl), autokarem, náklaďákem zcestoval celou Čínu, přespával v malých špinavých hostincích a jedl v odlehlých jídelnách s kamarády, kteří měli naštěstí peníze. Obchodoval s barvivy a s jiným drobným zbožím, jež se dalo na jednom místě nakoupit a na druhém prodat. Jemu i jeho přátelům se podařilo utajit, že jsou amdoští Sarpové tibetského původu ze severovýchodu země, a tím unikli pozornosti pořádkových oddílů. Taši, stejně jako jiní Tibeťané, se nehodlal

podrobit omezování náboženských i občanských práv ben po a svobodného člověka, příslušníka rasy, jež podle něho kdysi „vládla celému světu".
Nejdřív se dal na jih, potom na sever a konečně se dostal do oblasti Sining na tibetské hranici, kde - stále převlečen za Číňana - ho svezl náklaďák, který jezdil na nově vybudované silnici napříč Tibetem až do Lhasy.
Přijel do Lhasy v roce 1957. Tam se zbavil svého převlečení. Ale než se mu podařilo dostat se do Nepálu, kde se měly naše cesty setkat, naskytly se v jeho životě ještě další trampoty a krvavé epizody.
V tibetském hlavním městě a ve středním Tibetu byl klid, ale na východě Amdové a Khampové vedli tuhý boj proti čínskému vpádu. Ve východním Tibetu zuřily bitvy a dunění děl se zvolna blížilo k hlavnímu městu. Ve Lhase našel Taši bratra a matku, kteří jako zázrakem vyvázli a dostali se do relativního bezpečí ve Svatém městě. Půl roku strávil v klášteře, kde zdokonalil své znalosti tibetského písma a posvátných tibetských textů. V tu dobu se amdoští a khampští bojovníci začínali stahovat k Lhase. Pak vypukla vzpoura ve východním Tibetu. Celé rozsáhlé oblasti byly v rukou povstaleckých khampských bojovníků, kteří Číňanům kladli odpor. Pekingská vláda proto zaujala útočnější postoj ke střednímu Tibetu, a dokonce požadovala, aby dalajláma vyslal oddíly proti Amdům a Khampům, s nimiž byl spřízněn a kteří byli jeho stoupenci. Dalajláma odmítl a kolovaly pověsti, že Číňané se chtějí pokusit odstranit božského vládce Tibetu.
Lhasa byla zaplavena khampskými vojáky. Odvěcí nepřátelé vlády středního Tibetu a proslulí banditi se stali obránci Svatého města. Khampové a Amdové, mezi nimi Taši, dostali zbraně a byli vycvičováni v zahradách Norbulinky, dalajlámova letního sídla. Obyvatelstvo Lhasy žilo v napětí a městem kolovaly divoké zvěsti, kdežto Číňané teď s neklidem naslouchali, jak se Tibeťané cvičí v zacházení se střelnými zbraněmi. Jednotky pravidelné tibetské armády se usadily v letním paláci a připojily se k vycvičovaným bojovníkům, ale pak se znovu rozšířila znepokojivá zpráva: Číňané se chystají k únosu dalajlámy. Jako na povel se obyvatelstvo shromáždilo kolem paláce, aby chránilo svého boha a vládce. Čínské posádky se pokusily o vyjednávání, ale napětí mezi lidmi bylo příliš veliké a zřejmé střetnutí rozdílných ideálů a ideologií nemohlo dospět k dohodě. Číňané si to uvědomili, když 17. března 1959 vystřelili dvě salvy z moždíře do posvátné enklávy dalajlámova letního paláce. Salvy způsobily nepatrné škody, ale rozzuřily vojáky, kteří byli v paláci. Mezi nimi byl taky Taši, jenž už tehdy uměl zacházet s puškou.
Ačkoli to Taši nevěděl, tu noc, kdy byly vystřeleny na palác dvě salvy z moždíře, využil dalajláma velké písečné bouře, tajně prchl ze svého hlavního města a nastoupil cestu do vyhnanství. Nedaleko Lhasy čekala na božského vládce eskorta khampských bojovníků, kteří provázeli královskou karavanu vysokými horskými sedly a hlubokými údolími, až konečně po třinácti dnech - k velkému překvapení celého světa - živa a zdráva dorazila k indické hranici. Unikla Číňanům, kteří se za pomoci leteckých výzvědných hlídek pokoušeli dostihnout prchajícího monarchu.
Zatím se ve Lhase situace zhoršila, když se dva dny po dalajlámově odjezdu zveřejnila zpráva o jeho útěku. Číňané začali drancovat v Norbulince i v ostatních lhasských čtvrtích. Taši viděl, jak jsou Tibeťané nelítostně koseni kulomety a jinými moderními střelnými zbraněmi u zdí chrámů. Účastnil se různých bezvýsledných útoků proti čínským pozicím. Mrtvých už bylo bezpočet; a když bylo všechno ztraceno, prchl Taši z města, skrývaje se mezi mrtvolami, jež se kupily na holé pláni kolem Lhasy. Pronásledován skrytými čínskými střelci, pustil se s třemi přáteli do Zikace; na cestě jeden kamarád zemřel s kulkou v břiše.
V Zikace opět jako zázrakem našel Taši bratra a matku. Za půl roku Číňané, kteří zneškodnili většinu drobných nezávislých skupin khampských bojovníků, jež dosud bojovaly, dorazili do Zikace a Taši s rodinou prchl na západ. Bez peněz putovali dva měsíce, živi jen z almužen, až do tibetské provincie Kjirung na nepálském pomezí. Tašiho bratr Sonam pokračoval s několika dalšími mnichy v cestě až do Dillí, Taši s matkou šli do Kalimpongu. Oba bratři už se pak neshledali, neboť v Dillí si povšimli Sonamových mimořádných vloh a poslali ho do Velké Británie, kde pracuje v Londýně na Škole orientálních a afrických nauk. Kalimpong, indické tržiště na tibetské hranici, byl už po dlouhá léta východištěm obchodu mezi Indií a Lhasou a centrem tibetských obchodních styků s Indií. Taši s matkou se tam usadil.
I když nevěděl nic o západní civilizaci, jeho mazaná povaha se čiperně přizpůsobila jejím metodám. Tibeťané jsou rození obchodníci a Taši zdědil po otci, který často obchodoval mezi Tibetem a Čínou, výborný smysl pro obchod. A tak tehdy osmnáctiletý hoch brzy zajížděl vlakem až do Kalkaty, přivážel odtamtud košile a náramkové hodinky a v Kalimpongu je prodával. Obchodoval taky s tibetským čajem a sjezdil křížem krážem podivuhodnou a neznámou Indii.
Jiní uprchlíci se tísnili v táborech, které pro ně v Indii zřídili, ale Taši této možnosti nevyužil, připadala mu ponižující. Byl příliš mladý, aby následoval četné tibetské vojáky, zvláště Khampy, kteří se tajně vrátili do Tibetu a tam v malých skupinách hodlali bojovat proti přesile, dokud boj tibetského lidu neutuchne.
O tomto boji ví vnější svět velmi málo. Po senzačních palcových titulcích, pod nimiž proběhla celým světem zpráva o dalajlámově útěku, se zájem tisku obrátil k jiným věcem, i když ve skutečnosti odpor všeho tibetského lidu teprve začínal.
Indie se tehdy ještě snažila uchovat si dobré vztahy k Maovi, a tak cenzurovala většinu oněch sporadických zpráv o khampském odboji v západním a jižním Tibetu, jež pronikly přes Himálaj. I když všechny svobodné národy na Západě veřejně nechaly Tibeťany na pospas Číňanům, tajně se Khampům dostávalo jisté podpory, obzvlášť od čankajškovské Číny, jež najímala plno amdoských Tibeťanů do své armády a pak je posílala buď jako parašutisty, anebo jinak do Tibetu. Stále ještě existovala tibetská armáda, která bojovala po boku khampských vojáků.
Při jedné obchodní cestě se Taši dostal roku 1961 do Nepálu a po měsíci jemu- i jeho matce indická vláda odmítla povolení k návratu do Indie. Bez prostředků nemohl dost dobře v Káthmándú obchodovat. Setkal se tam s několika svými krajany a byl kontaktován tchajwanským námezdním agentem, který mu nabízel, aby se přidal ke gerile, jež bojovala za osvobození Tibetu od Číňanů. Proti vůli neutrálního Nepálu se v Himálaji organizovalo skutečné hnutí odporu. Skoro nic jsem o tom nevěděl, když jsem si pohodlně bydlel v Káthmándú v hotelu Royal. Hovory o tom, co se děje v Tibetu, byly tabu a ani členové diplomatického sboru nebyli dostatečně informováni o rozsahu hnutí organizovaného proti Číňanům uvnitř zemé.
Taši byl jako žoldnéř Tchajwanu se svými přáteli poslán roku 1962 na průzkumnou cestu přes nepálskou hranici do oblasti Kjirungu, kde se připojil k partyzánům.
Díky podpoře Tchajwanu měl z čeho žít až do podzimku roku 1963. Tehdy propukly rozbroje mezi khampskými bojovníky a tchajwanskými vojáky, většinou amdoskými Šarpy. Khampové se vrhli na Šarpy a spoustu jich povraždili pod záminkou, že Šarpové jsou vlastně pro Číňany. Příčinou této potyčky byl fakt, že Tchajwan považoval Tibet za součást čankajškovské Číny, kdežto Khampové - stejně jako dalajláma - právem tvrdili, že Tibet je nezávislá zemi1 která nepodléhá ani jedné z obou čínských vlád. Amdoští Šarpové v Nepálu museli prchat před Khampy, kterých bylo víc. Taši byl najednou sám, bez hmotných prostředků, Khampové po něm pátrali, byl opuštěný a v hrozné bídě.
Přibližně v tu dobu jsem se jednoho dne procházel úzkými, cihlami dlážděnými uličkami Káthmándú a padla mi do oka kavárnička, kde se to hemžilo Tibeťany. Vešel jsem tam celý nedočkavý, abych si vyzkoušel pár větiček, kterým jsem se naučil z Bellovy gramatiky.
V temné místnosti, závěsem oddělené od ulice, jsem zastihl úplné shromáždění Tibeťanů, usazených kolem malých dřevěných stolků. Někteří měli klasický tibetský oděv vínové barvy a vysoké boty. Jiní měli čínské haleny s patentním uzávěrem a někteří západní oblečení podle nepálské módy. Jeden z nich byl Taši. Ihned jsme se spřátelili. Trávíval jsem tam potom mnoho odpolední, buď jsme se bavili, nebo jsme hráli madžong. Kavárnička byla, jak jsem se dozvěděl, hlavním dostaveníčkem Amdů v Káthmándú. Taši mluvil hindsky, ale ani slovo anglicky, takže zpočátku byla naše konverzace omezená. Ale po čase už jsem mluvil docela slušně tibetský.
Za dva měsíce po tomto setkání a za půl roku po podání žádosti jsem konečně dostal od nepálské vlády souhlas k pobytu v Mustangu, jehož zvyky a obyčeje jsem hodlal studovat. Jelikož mi v poslední chvíli odřekl můj přítel antropolog, zůstal jsem na cestu sám a začal jsem hledat společníka mezi svými tibetskými přáteli. Potřeboval jsem partnera nejen z důvodů bezpečnostních a abych nebyl sám, ale taky proto, že i když jsem už teď dost dobře mluvil tibetský, vůbec jsem neznal literární jazyk.
Ale když jsem se poptával různých Tibeťanů, kteří mi dávali hodiny, jestli by se se mnou vypravili, všichni odmítli z obavy před Khampy. Vysvětlovali mi, že už byli v Káthmándú Tibeťané, kteří se odvážili na sever, ale padli do rukou Khampů a ti je obrali nebo i zajali. Khampové prohlašovali, že dokud bojují za svou zem, nemá žádný jiný Tibeťan právo potloukat se v severních oblastech a obchodovat tam, neboť to ruší jejich záměry. Všichni mí známí se z toho jeden po druhém vykroutili, vymýšlejíce si záminky, které by byly málem vyděsily i mě.
Teprve Taši se přes námitky své matky uvolil, že mě bude doprovázet. Bylo mu naprosto jasné, že jako amdoský Šarpa se vystaví značnému riziku, když se vydá na území okupované khampskými vojáky, ale prohlásil: „My dva už si nějak poradíme." Já jsem si tím tak jist nebyl.
Naše malá skupinka se nedala srovnávat s velkými výpravami, které se obvykle vydávají zdolat vrcholy nebo probádat odlehlé končiny Himaláje. Ale co nám chybělo na vybavení a na počtu, to mi připadalo vyvážené mou nynější znalostí tibetštiny. Doufal jsem, že má schopnost mluvit tibetský a získané povolení k dlouhodobému pobytu v Mustangu mi umožní jedinečným způsobem vniknout do málo známého světa maličkého mustangského království, jednoho z nejizolovanějších společenství střední Asie, jež Tibeťané znají pod názvem země Lo a jehož existence je tak zapomenutá, že je ani neuvádí Encyclopaedia Britannica.
Ostatně nebyl jsem si ani jist, zda v Mustangu žije malý samostatný národ. Jakýpak je jeho král, uvažoval jsem - ten muž, kterého Hindové nazývají rádžou z Mustangu, ale jehož pravý titul je Lo Gjelpo (gjelpo znamená tibetský král)? Tyto záhady jsem hodlal osvětlit, ale vůbec, anebo skoro vůbec jsem nevěděl, co mě čeká. Možná že si jdu pro zklamání, třeba je celá ta oblast jenom shluk nezajímavých vesnic, ztracených na pomezí Tibetu a Nepálu. Věděl jsem, že Číňané respektovali hranice Mustangu, protože tato země už dlouhou řadu let byla sice státem nezávislým, ale poplatným gurkhským králům v Nepálu. Tím mé znalosti končily.
Že zůstal Mustang neprobádaný, pramenilo z faktu, že i sám Nepal byl uzavřený cizincům (až na vzácné výjimky) do roku 1950 a že Tibet byl rovněž zakázaným územím. Jelikož je Mustang vzdálený od Káthmándú dvaadvacet dnů pěšího pochodu po nejpříkřejších himalájských stezkách, není vskutku divu, že je tato oblast mnohem méně známá než horní povodí Amazonky nebo Nová Guinea. Dá se vlastně říci, že nejsou na světě krajiny, které zůstaly tak málo probádané, jako vysoko položené oblasti Himaláje a odlehlá pásma Tibetu. Po Tonim Hagenovi se tam dostalo sotva půl tuctu západních cestovatelů. Nikdo z nich tam nezůstal déle než pár dnů, nejvýš týden, takže neměli čas ani prozkoumat území, ani prostudovat zvyky.
Bylo už skoro tma, když jsme vkročili do úzké dlážděné uličky, vroubené řádkou nuzných domků. Dorazili jsme do Nodary. Moje první reakce byl pocit úlevy: skončil první den pochodu.
Druhý den ráno bylo ještě tma, když jsme se v husté mlze prosycené deštěm znovu dali na cestu vzhůru, pořád výš a výš do mlčenlivého světa stínů a přízraků se štiplavým pachem vlhkého jílu. Kráčeli jsme k západu, přetínali jsme hluboká údolí a směřovali jsme k velké obchodní cestě do Tibetu, která nás povede k severu, na druhou stranu himalájského pohoří. Pochodovali jsme čtyři hodiny. Stezka klesala stále hlouběji do propasti zeleně. Při každém kroku tohoto sestupu jsem trpěl, protože to znamenalo, že brzy budeme muset zase stoupat. Naším cílem teď bylo místo, které se jmenovalo Hille. Zeptal jsem se Tašiho: „Bojíš se smrti?"
K mému velkému překvapení se rozesmál: „Za devětadevadesát let budou mrtvé všechny bytosti, které dnes žijí, lidi i zvířata." Pak dodal: „Má se snad celý svět bát? To by bylo směšné." Zeptal jsem se Tašiho, co si myslí o smrti. „Nic si o ní nemyslím," odpověděl. „Nikdo neví, proč se narodil a proč umře."
Tato filozofie však Tašimu nebránila „bát se Khampů". Znovu jsme se o tomto problému rozhovořili a dohodli jsme se, že se bude vydávat za Šarpu z Nepálu, člena onoho kmene z oblasti kolem Everestu, jenž mluví tibetský a z něhož pochází většina nosičů, kteří provázejí velké výpravy do Himaláje. V žádném případě nesmí vyjít najevo jeho skutečný původ, to znamená, že je amdoský Sarpa. Komické na situaci bylo to, že já jsem oblast Šarpů v okolí Mount Everestu znal, kdežto Taši tam v životě nevkročil. Popsal jsem mu místopis vesnice, z níž údajně pocházel - Namčhe Bázár - aby věděl, co má povídat, kdybychom potkali Khampy. Jenže Taši se pořád bál, že potká khampské vojáky, s nimiž se znal ve Lhase, anebo kteří ho viděli v Káthmándú a mohli by ho poznat.
Když jsme zdolali malý hřeben, zjistil jsem, že jsme konečně na místě. Hille není ani městečko, ani vesnice, je to jenom zastávka v terasovitých polích. Spatřili jsme asi tři tucty pasoucích se koni, soumarů karavany, která tady rozbila tábor na noc. Podél stezky byly tři pletené bambusové chýše. Jak jsme se dozvěděli, byly to tři malé sezónní hostince, které tady zřídili Thakaliové, obyvatelé oblasti kolem města Tukuči, jež leží na poloviční cestě mezi Pokharou a Lo Mantangem, hlavním městem Mustangu.
Když jsme vstupovali do hostince, museli jsme se sehnout. Uvnitř byla podlaha z udusané hlíny pokryta čistými rohožemi, jež obklopovaly hliněný krb, orámovaný naleštěnými měděnými kastroly a hrnci. Uvítala nás hezká mladá žena. Mluvila tibetský jako většina lidí z Tukuči. Zeptali jsme se, jestli mužem dostat rakři (rýžovou kořalku) nebo íhang (tibetské pivo).
Vypili jsme dvě velké sklenice teplé rakši, o jejímž původu z hygienických důvodů radši nepátrám, a bylo nám oběma lip. Alkohol velice vylepšil mou tibetštinu. Vydali jsme se ke skupině táborníků, kteří rozdělávali oheň v závětří hromady koňských postrojů a nákladu. Jenže mezkaři nebyli moc hovorní, a tak jsme se za chvíli vrátili k mladé dívce do bambusového útulku.
Nazítří ráno jsme se nacpali rýží a zahájili jsme třetí den pochodu. Šli jsme pořád na západ a zlézali jsme jeden z nejstrmějších svahů naší cesty, který se tyčil do výšky asi 3500 metrů. Nejdřív jsme přešli dva velice vratké mosty, jeden z kuliů ho musel přejít se zavázanýma očima, a pak jsme se vyšplhali po obrovitém skalním schodišti. Nosiči nebyli k ničemu; jeden z těch nejmladších kulhal a každý jeho krok svíral mé útlocitné srdce, kdežto drsnější část mé bytosti ve mně úpěla, aby šel rychleji. Doufali jsme, že před setměním dojdeme na vrchol hory, což byla poslední překážka na naší cestě ke Kálí-Gandaku, posvátné řece, podle které půjdeme na sever až do Mustangu.
Začalo se stmívat dřív, než jsme došli na vrcholek té vysoké hory. Nosiči za námi nám zmizeli z dohledu. Octli jsme se na mýtině hustého a vlhkého lesa velikých rododendronů, pokrytých dlouhými třásněmi mechu, a byla už úplná noc, když se konečně objevili. Chtěli se zastavit, ale já jsem je přiměl, aby pokračovali, a ještě dvě temné, tajuplné a chladné hodiny jsme putovali po rozkymácených mostech, zlézali jsme hluboké kaňony, kde závoje listí vzbuzovaly melancholii až wagnerovskou, prolézali jsme pod vysokými stromy, ověšenými mechem jako obrovské vánoční jedle, jež ve spěchu ozdobila jakási bohyně z Valhaly. Vypadalo to, že nenajdeme místo, kde bychom se mohli utábořit a složit své unavené hlavy. Kuliové čím dál tím víc nadávali a já jsem je střídavě prosil a střídavě nutil, aby pokračovali, a sám jsem se divil vlastní krutosti, jež by se byla hodila ke Kiplingovým plukovníkům, které jsem tak upřímně nenáviděl.
Konečně nadešla chvíle, kdy jsme už dál nemohli, a já jsem pověřil Calaje, aby našel rovný terén, kde bychom si postavili stany. Brzy se vynořil z temnoty a dovedl nás po kluzkých skalách až k malému náspu na břehu bystřiny. Tam jsme si při světle chráněných svítilen postavili stany, a přestože nám v drobném deštíku ledovatěla zkřehlá těla, podařilo se nám rozdělat veliký oheň. Noc nás pohltila. Kmitavé světlo ohně ozařovalo tančící světélka mechových závěsů nad námi. Seděl jsem pod otevřeným stanem a pozoroval jsem siluety polonahých nosičů, stočených okolo ohně. A říkal jsem si: „Co tu chci?" V tu chvíli se objevil Taši a strčil mi pod nos svou rozříznutou nohu se znečištěnou ranou. Okamžitě se ze mne stal „sáhib doktor", zavázal jsem mu zranění a pak jsem se pokusil ošetřit oteklou nohu jednoho z mladých nosičů. Konečně jsem složil své ranhojičské náčiní a Calaj oznámil, že budeme mít k večeři nudle.
Vyskočil jsem:
„Nudle? Ale vždyť žádné nemáme."
„Udělám nudle z mouky, jeden švýcarský sáhib mě to naučil."
A tak unavený, bičován deštěm, kdesi ve 2500 metrech jsem se dozvěděl tajemství italských hospodyněk. Calaj válel těsto na jednom našem kovovém kufru a vysvětloval mi směsicí nepálštiny, tibetštiny a švýcarštiny, jak se dělají nudle. Taši byl nadšen, protože nudle jsou v Tibetu svátečním jídlem a on je dobře znal z Číny. Kdybych byl skutečným britským plukovníkem s knírem pod nosem, byl bych Calajovi udělil O. B. E. (Order of the British Empire) „za osvědčení vytrvalosti ve službě za ztížených podmínek", neboť nudle byly výborné a noc rychle uběhla v příjemných snech, jež vždy doprovázejí velikou únavu a dobré trávení.
Nazítří, s návratem slunce, se wagnerovský les z minulé noci proměnil ve veselý a romantický hájek. Velké stromy s červenými kmeny byly většinou rozkvetlé rododendrony. Jasně červené a růžové hradby věnčily kopce kolem nás a spadané květy vytvářely koberec na naší cestě.
Pokračoval jsem s Tašim a Kansou v cestě až k horskému sedlu, tvořícímu čáru rozvodí, za níž už byl Kálí-Gandak. Na okraji sedla mě okouzlily první známky tibetské víry, modlící prapory zavěšené na křoví a vedle nich charakteristická hromádka kamení, které tam naházeli zbožní poutníci.
Když jsme se dostali do sedla, mlha se rozptýlila a před námi se objevila - teď už velice blízko - bílá hmota části masívu Annapúrny. V mžiku jsme se octli v zajetí dramatických jevů, které z Nepálu činí jedinečnou zemi. Při pohledu na ledové monumenty 8000 metrů vysoké se mě nejdřív ze všeho zmocnil pocit malomyslnosti a s úzkostí jsem si uvědomil, že si musíme proklestit cestu přes tuto gigantickou bariéru a dál až za ni.
Za pár hodin jsme se vynořili z rododendronového háje a dorazili jsme k prvním obdělaným polím. Desítky opic se skrývaly ve vysokých větvích a pokukovaly po úrodě kukuřice, naseté na terasách, jež ohraničovaly les. Děti a starci se snažili uchránit úrodu před opicemi tím, že holemi bušili do kastrolů.
Vyvolávaný hluk se truchlivě odrážel od srázných stěn okolních kopců, které se stupňovitě zdvíhaly až k rozsáhlým sněžným polím Annapúrny. Seděl jsem v té překrásné krajině a zase jsem čekal na nosiče. Tentokrát přišli a prohlásili, že už dál nechtějí.
Se vší výmluvností, kterou jsem si osvojil v Harvardu, jsem se snažil s nimi vyjednávat, ale marně. Nakonec si tři nosiči vyžádali mzdu a odešli. Druzí tři bručeli, ale zůstali. Byl jsem v koncích. Nezbývalo mi nic jiného než sedět a zírat na svá zavazadla.