|   
            Pán a Vykupitel náš, dávaje poznati lidským zrakům božská
            znamení hmotným účinkem, zvolal, jak čteme, řka: Otec můj
            dosud pracuje i já pracuji! (Jan 5, 17). Zde nutno si povšimnouti,
            že nebylo řečeno, ani že Otec pracoval jako by do minulosti, ani
            že on bude působiti jako do budoucnosti, nýbrž toliko, že
            pracuje. Neboť všemohoucnosti Boží, jak jsme přesně poučováni
            dogmaty otců, neodpovídá ve vlastním smyslu ani minulý ani
            budoucí, nýbrž toliko přítomný čas, ježto jeho všeovládající
            velikost je vymezena jedním jediným okamžikem, objímajícím
            nevyslovitelným způsobem ony všechny tři časy. Proto také jistý,
            nikoli bezvýznamný prorok praví o něm: Jenž učinil věci příští;
            odtud též plyne, proč zákonodárnému Mojžíšovi bylo řečeno
            Bohem: Já jsem, který jsem, a toto řekneš synům Izraelským:
            ten, který jest, poslal mne k vám (Exod. 3, 13). Jeť zajisté
            vlastností Boha Stvořitele všehomíra býti sám sebou, poněvadž
            nepodléhaje jakékoliv proměnlivosti, není omezován žádnou lhůtou
            časovou. Proto praví vynikající kazatel: U něhož
            není změny ani stínu proměnlivosti (Jak. 1, 17). Třebaže tedy
            vidíme, že tato nebeská přípověď, totiž „i já pracuji“,
            naplňuje se každodenními skutky, tj. řízením celého stroje světového,
            přece ji jistým způsobem mohutněji dosvědčuje mučednický
            vavřín blahoslaveného Václava,1 
            který před nedávnem, týče se ze zimních sněhů severních
            krajin jako nový Titan, rozehnal, jak známo, všechen chlad škodlivé
            malátnosti. Proto pak jeho nejsvětější utrpení s tím větší
            úctou má být oceňováno a znovu připomínáno, že nám je, božskými
            ctnostmi ozářené, poskytla naše doba. A nemáme si všímati štěkotu
            jistých lidí, kteří mají za to, že památka těch, kdož
            teprve zcela nedávno byli ozdobeni  korunou mučednickou,2 má býti
            méně oslavována, jako by se jejich utrpení, ba samo osvědčení
            pravdy (což říkati je hříchem) méně líbilo Tvůrci; vždyť
            sám Pán pravil hlasem evangelisty: Kdokoli mne vyzná před lidmi,
            i já vyznám jej před otcem svým (Mat. 10, 32). Nepraví zajisté,
            jak tito tlachají, „některý, kdož“, nýbrž „kdokoli
            mne vyzná“. A zejména i proto, že zásluhy tohoto
            nejvýš blahoslaveného mučedníka, jehož chválu vroucně dychtíme
            podle míry svého skrovného nadání rozhlašovati, tak jsou oceňovány
            Bohem Stvořitelem všehomíra, že jeho svatosvaté ostatky zřejmě
            oplývají nesčetnými zázraky. A tak byť nezpůsobilí k vypsání
            jeho mučednické cesty, přece  vyzváni k tomu některými lidmi
            jsme se o to pokusili, aby Latium, které
            dychtí po pravdě, nebylo připraveno o odlesk slávy
            vynikajícího muže, jež tolik září u jeho krajanů.3 A třebaže
            jsme se jen velmi málo napili ze studánky svobodných umění, než
            abychom se vyhnuli suchopárnosti slohu, přece dodal nám jaksi
            odvahy slib Všemohoucího, který řekl: Otevři ústa svá a já
            je naplním (Ezech. 2, 8). A proto i žalmista prorocky praví: Otevřel
            jsem ústa svá a přivábil jimi ducha (Žalm 118, 131). Neboť
            kdyby nebyl otevřel ústa, nebyl by získal ducha, poněvadž
            milostí Ducha svatého byl by zajisté méně naplněn tehdy, že
            by získaný dar vědění skrze ústa svá nesděloval všem, kdož
            po něm touží. A netřeba se diviti, jestliže naše snaha, i když
            se nemůže opříti o žádnou zkušenost, dokáže přinésti
            alespoň nějaký užitek, poněvadž naše důvěra spočívá v onom, jehož mocí, jak víme, i němé zvěři ústa k mluvení
            se otevřela. Modleme se tudíž k němu, řkouce:        
            Ó Kriste, spáso ty lidí, v němž veškeré stvoření žije,zrozený z života čisté
            a neposkvrněné vždy Panny,
 božským jenž zaháníš
            světlem tmu zaslepenosti a bludů,
 daleko z našeho srdce zlé
            přeludy, prosíme, zažeň,
 daje nám poznati světlo,
            jímž scestné zmírají bludy,
 abychom slavili skutky,
            jež – zářící na věky věků –
 mučedník přejasný
            konal, důstojným hymnickým zpěvem.
 Amen.
    Zatím všechny, kdož
            toto budou čísti, důtklivě se skloněnou hlavou žádáme, aby
            nedali místa bledé závisti, nýbrž laskavě opravili, což
            shledají pochybeným. Nechť také neohrabanost mého slohu nebrání
            vzdávati chválu Bohu u těch, kdož jsou zhýčkáni půvabem
            řečnického umění, vždyť vědí, že knihy Písma svatého
            nejsou tak prosyceny básnickým, jak se říká, medem (Horatius,
            Epist. I. 19, 44), jako spíše božským dechem prostě podány.
            
            Nechť rovněž vědí, že to, co jsme  z hodnověrného podání zvěděli,
            vypsali jsme nikoli všem bez rozdílu, nýbrž obzvláště  pro ty,
            kteří nás o to snažně žádali.4 Leč po tomto krátkém odbočení
            vraťme se k vlastnímu vypravování. Avšak ještě to, co již před
            námi bylo řečeno:        
            Nikoli ze síly naší, nýbrž od toho bere vznik rosa,vyprahlým skalám jenž
            kázal vydati vodu.
    [Pokračování
            ...]. Přeložil Zdeněk
            Kristen 
 Poznámky: | 
        
          | Petr Šimík (2005). KomentářDonedávna byl vznik této legendy kladen do 10. století, nově se
            legenda datuje až stoletím jedenáctým. Nejen tato legenda, ale
            celá hagiografická aktivita 11. století byla podnícena snahou získat
            na papežské kurii souhlas ke zřízení arcibiskupství v Praze.
            Autor, Laurentius (Vavřinec), mnich benediktinského kláštera na
            Monte Cassino, byl ztotožněn z Laurentiem, pozdějším
            arcibiskupem v Amalfi, jedním z vychovatelů papeže Řehoře VII.
            (pontifikát 1073-1085). Laurentius byl zřejmě učený muž, který
            nejenže uměl výtečně zacházet s lexikálními a stylistickými
            prostředky latinského jazyka a dobře znal požadavky legendistické
            tvorby, ale znal vedle bible i antické autory latinské a patrně
            zprostředkovaně řecké (Platón, Homér). Do svého vyprávění,
            které je psáno rytmizovanou prózou, vkládá i verše vlastní
            i převzaté ze starších starověkých a středověkých
            spisovatelů. Byl rovněž dobrým znalcem českých poměrů, snad
            dokonce znal ani ne tak tzv. I. staroslověnskou
            legendu o sv. Václavu, ale spíše její předpokládanou
            předlohu.
 Jana Nechutová (2000,
            s. 44). Srovnání:Tabulka   8. „Srovnání
            motivů v ludmilských a václavských legendách“.
  
 Literatura:• Rudolf Turek: Čechy na úsvitě dějin. Academia, Praha 2000 jako
            reprint 1. vydání (Orbis, Praha 1963), s. 19.
 •
            Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech.
            Vyšehrad, Praha 1969, s. 88-101.
 •
            
            Jana Nechutová: Latinská literatura českého středověku do roku
            1400. Vyšehrad, Praha 2000.
 |