• „Legenda Vavřincova“

   [Pokračování ...].
   Čtení desáté. Když tedy byla podle obvyklého způsobu na počest svrchu jmenovaných mučedníků vzdána chvála Bohu, odebrali se k hostině, kterou bratr zlořečené paměti úkladně dal vystrojiti.¹ Neboť onen vyvrhel a výlupek vší nepravosti na odiv stavě všemožnou laskavost, smrtelný jed, který v srdci nosil, hleděl nějakým způsobem bratru nakapat. Když pozoroval, že mu vojenský doprovod bratrův překáží provésti to, co hanebně chystal, odložil na nějaký čas svůj úmysl. Když pak nadešla noc a všichni vínem zpití uložili se k tvrdému spánku, nejctihodnější z králů, jsa úplně střízliv, v obvyklou hodinu noční pospíchal do chrámu, aby vzdal Pánu díky a slávu. Tak velice důvěřoval v ochranu a řízení Všemohoucího, že kromě osobního průvodce nikoho z ozbrojené družiny nestaral se přibrat. Neboť neobával se nikterak smrti ten, který, jak kdosi praví, naučil se nevážiti života. Když pak bratr takového muže, věda o jeho příchodu, využíval se svými bezbožnými spolčenci noci a úkladně střežil osudnou skrýši před dveřmi chrámu, přišel vznešený král a bratra meškajícího v chrámové předsíni takto ráčil osloviti:

          Největší vzdáváme díky tobě, můj nejdražší bratře,
          za hody bohaté, jimiž nás jsi i předáky hostil.

   On mu odvětil: Včera jsme tě chatrně pohostili, ale dnes, myslím, důstojnější ti připravíme snídani. A to řka vytasil meč, který měl ukryt, i neostýchal se bratra udeřiti. Ten však silou z nebes poskytnutou, jakož uměl zacházeti se zbraní, svou šubou zachytil ránu a náhlým výpadem sám nejen z ruky bratrovrahovy meč násilím vyrval, nýbrž jej samotného k nohám svým mocně porazil, řka: Hle, ty nesmírný zpozdilče, viz, kterak spravedlivý soudce Bůh k nohám mým tě srazil a jak mohu setnout tvoji pošetilou hlavu. Ale nechť se nestane, abych potřísnil své ruce tvou krví a pro záchranu svého těla uvedl duši v nebezpečenství; ba naopak hotov jsem podstoupiti na osvědčení pravdy smrt jakkoli krutou, jen když z cesty přikázání Božích se neuchýlím. Po těchto slovech meč, který v rukou držel, odhodil, bratra ze země laskavě pozdvihl, očekávaje jistou smrt, která, jak věděl, po vyváznutí onoho je mu souzena.
   Čtení jedenácté. Nezpěčoval se muž Páně smrt pro zachování přikázání Kristových podstoupiti, nýbrž přál si, aby se vlastní bratr takovou ohavností neposkvrnil – podle oněch slov Kristových v evangeliu: Otče, je-li možná, ať odejde kalich tento ode mne (Mat. 26, 39), jako kdyby byl řekl: Je-li možná, ať tento kalich utrpení není mně podán od Židů, pokrevenstvím se mnou spřízněných, nýbrž od nějakých cizozemců. Nuže tedy často jmenovaný bratr po svém vyváznutí, jsa posedlý ďáblem a hnán dravčí zběsilostí, své spiklence jižjiž blednoucí a na útěk se dávající přivolal. Ti přišli, zároveň s ním na krále se vrhli a nesčíslnými údery mečů jej ubili.² Jaký to muž, vší zbožností obdařený, který nejkrutější smrt pro Krista volil, než by byl v krvi nepřítele pravici svou zbrotil! A proto ozdoben, jak věříme, korunou mučednickou a provázen nesčíslným sborem svatých mučedníků zasloužil vejíti do hvězdných stanů. Neboť kdo z věřících by pochyboval, že tento přeblažený muž byl korunován mučednickým vavřínem,³ když pro pravdu, kteráž je Kristus, smrt ochotně podstoupil?
   Mrtvé jeho tělo leželo arciť po nějaký čas nepohřbeno v témž chrámě, kde byl dotrpěl, protože shora řečený vrah k vlastní své záhubě se zmocnil vlády v království. Avšak dobrotivý a svrchovaně milosrdný Bůh dopřál jeho údům způsobit tolik zázraků, že nikdo téměř nemohl pochybovati o jeho svatosti. Konečně toho času týž přeblažený mučedník, zjeviv se jedné nábožné ženě pokročilého věku, oznámil, že kloub jeho ruky, uťatý bezbožnými vrahy, leží na určitém místě, a přikázal, aby po nalezení byl vrácen k svému vazivu. Když se tak stalo, tak pevně přirostl a srostl s tělem, jako by nikdy nebyl uťat.⁴

          Skvěje se v nebesích, hle, jak krásně též na zemi září,
          pozemským viděti dává, cokoli na nebi drží.
          Nejvyšší z králů všech skvěle tohoto oslavil krále,
          nikoli v nebesích pouze, nýbrž též na zemi svatě.

   [Pokračování ...].

Přeložil Zdeněk Kristen

Poznámky:

Petr Šimík (2005).

Srovnání:
Tabulka   8. „Srovnání motivů v ludmilských a václavských legendách“.

Literatura:
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969, s. 88-101.
• Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho „politického“ národa (I. a II.). DaS 2000, č. 4 a 5, s. 6-11 a 29-32.