>> 2. strana
Rodinný pan doktor nám na cestovatelský absťák trvající téměř půl století naordinoval cestu, pro začátek do států.
Nepočítám v to takové ty pilule jen s placebo efektem, jako Vídeň, Mnichov, Dolomity a podobně.
Vůbec, Amíci jako národ jsou v naší famílii hodně dobře zapsáni.
Namátkou by mohla moje máma vyprávět a vyštrachat ve štrozoku vzpomínek třeba ty kluky s nášivkami indiána na rameni, v květnu roku pětačtyřicátého, co si svůj hlavní štáb v hospodě Hrádecké jen kvůli ní udělali a dobré tržby na pivku dědovi dělali.
Janou Kryštofkou, co pro změnu miloval zasejc náš fotřík ještě před válkou, později Američankou, dále pokračujíce.
A hlavně reprezentované Sťopíky co tam také zdrhly před komouši ale až po osmašedesátém.
Po absolutoriu pajdy dostali novomanželé umístěnku do Pernarce, coby kamenem dohodil od naší chajdy na Hráchách.
Asi po třech letech, té tvrdé služby národu se Sťopíkovi udělalo najednou při hodině rudo před očima, a po svérázném řešení inkluze, facce romskému neviňátku, zvolili oba dva dobrovolně doživotní odklon od činnosti pedagogické.
Ještě pár let před emigrací autobusákoval v matičce Praze a Jiřka se starala o jejich dvě malé děti.
Malou šmouhu na tom nadstandardně vysokém, sidolem vypulerovaném kreditu jim přivodil, gloriolu krapet pošramotil až ten ambasador nebo nějaký jiný vysoký úředník US ambasády v matičce Praze.
Pravidelně obálkově dražíme na aukcích té jejich ambasády výbavu, co se s ní její ouřadové nechtějí přes velkou louži tahat domů.
Jedno takové vydražené luxusní, na první pohled jen jemně jeté kožené křeslo s mahagonovýma nohama přistálo u mého psacího stolu.
Černé sukno, co odspodu zakrývá složitou nakláněcí a zdvihací mechaniku bylo poseto pravými washingtonskými holuby z frňáku neznámého diplomata, jinak ten dezén nelze vysvětlit.
Všichni tiše čekali, co nahmátnu, až budu hmatat po naklápěcí páčce.
Neb jsem se samotné aukce nemohl zúčastnit, jen jsem Terce zavolal limit a hendikep byl odhalen již při nakládání.
Ale to je jen takové polidštění té glorioly, nezbytná patina té svatozáře.
Za tuhle Ameriku ale mohou chuťové pohárky Lhotkové Jany.
Pro ty svoje ovesné vločky a low-fat jogurty chodívala do blízké sámošky, kde návdavkem dostávala bodíky letecké společnosti, až našpórovala na jednu cestu přes velkou louži a tu mě špendýrovala.
Já se neprozřetelně podřekl Honzíkovi a ten se přidal.
Když jsme o pár měsíců později seděli v pracovně jejich honosné haciendy v kopcích nad Friskem, podřekla se Jana, že ta její sámošková letenka byla nepřenosná a tak mi špenlírovali novou.
Zdeněk sáhl do knihovny za svými zády a k pobavení, nám přečetl úryvek o rytí záhonků z příručky „Gardeningfor Ladies“ od paní Loudonové.
Za což ho jeho Jana pod chápavým obrýleným pohledem dřevěné busty Gándhího, po právu probodla pohledem.
Ale propereme tenhle business trip pěkně popořádku. HURÁ tedy vzhůru rovnou doprostřed toho našeho “Amerického snu”. Nahlédneme s Honzou do několika dnes již dobře tam asimilovaných domácností, s těmi alespoň pro nás dva úsměvnými půtkami o politické kandidáty. Zda to hodí do urny republikánům nebo demokratům. Nadzdvihnout krapet pokličku maloměšťáctví. Za žádnou cenu, ani náhodou si nepřipustit pochybnost, zda to nebyl nesmysl zdrhnout. Vzal jsem to o pár dní napřed před Honzou přes Ženevu, kvůlivá té letence od Lhotků, vlakem skrze rodnou Plzeň, noc v hotelu co rezervovala sekretářka v CT a podzemkou ráno na letiště.
A hnedka neprozřetelně již ve městě Novoyorském zapůjčil sobě automobil u firmy Alamo.
Jako na potvoru neměli žádné vozidlo s řazením ručním a jen mi poradili, abych si sedl na levou nohu po vzoru musulmanském, jinak proletím na první křižovatce předním sklem, chtěje sešlápnout spojku jako u našeho trabanta.
Pak mi nepříjemně překvapily semafory zavěšené nad křižovatku ale na rozdíl od nás až za křižovatkou, asi proto, abyste nemuseli tak zaklánět hlavu. Zastavil jsem až u nich a z obou stran na mě troubilo hodně dost částečně smějících se a dost gestikulujících šoférů.
Teď musím ještě cosi poznamenat. Trochu mě mrzelo, že jsem raději nevzal za vděk autobusy společnosti chrtů. Snad někdy příště.
Tohle město do historie vešlo ve známost nejlepšími obchody doby.
Odkup Manhattanu od indiánů a odstoupení nezměrných zámořských držav Britským impériem za tenhle kousek země.
Nepočítaje v to samozřejmě odkoupení Aljašky od báťušky cara.
Ostrov Manna-hatta výměnil Peter Minuit L.P.1626 s domorodými indiány kmene Algonkinů za cetky v hodnotě cca 60 guldenů.
Roku 1599 založilo osm rozzlobených britských kupců Britskou Východoindickou společnost, s cílem získat pro sebe část trhu, na kterém neustále rostla cena pepře. Díky tomuto činu získal král Jakub ostrovy Puloway a Puloroon, kterými se tak chlubil. Ve východní Indii se ale Britům nikdy příliš nevedlo a v roce 1667 v Bredské smlouvě odstoupili ode všech svých územních nároků a nechali je Holanďanům výměnou za dost malý a nevýznamný kus půdy v Severní Americe.
Onen kus země nesl jméno Manhattan...
Bill Bryson: Dům, domov, domácnost, dějiny architektury
Než se Honza Louža ráčil dokodrcat, stačil jsem v tom městě jeden oběd v centrále IBM, s druhým Honzou, Šedivákem, tím z ČVUT, univerzity Českého vysokého učení technického z Dejvic, se kterým jsme zrovna makali na výzkumu rozpoznávání řeči pro tuhle věhlasnou company, co produkuje, krom mnoha jiného i nejošklivější a nejspolehlivější notebooky na světě.
Pak jsem se nasoukal až do čelenky sochy svobody. Do pochodně už to nešlo.
Prodíral se nýtovanými železnými překlady, pod tenkým měděným mantlem, vše ze salónu pana Eiffela.
Ještě parníkem na Ellis Island v ústí řeky pojmenované podle Henryho Hudsona pod nizozemskou vlajkou plavícího se.
Do ponurého muzea přistěhovalců, ze kterého Vám hnedka naskočí husákův ekzém.
Pak jsem ještě zaskočil na pivko v plechu a pár šachových partií, ukončených až hulákáním ranního ptactva, podruhé ke Sťopíkům, k té jejich slavné krvavé řece Potomac poblíž Washingtonu, do toho domku, co jim jednou sežerou dřevomorky, protože o tom pořád mluví.
Nevěda chudák, že jim dřevo osikové ze břehů Potomac River nešmakuje, což ale dobře vědí domorodci v daleké zemiKarélijské.
O několik let později, když se rozhodli odstěhovat k dcerce Pavlíně k Michiganskému jezeru, tu barabiznu dobře prodali, místní truhláři a tesaři se trumfovali, kdo dá více za to vyschlé vzácné dřevo.
Prostě honička.
Ti prdlí Amíci pojídají jen hrozno bez jadérek a k tomu chroustají nekřesťansky drahé tobolky s drcenými zrnky hroznovými pro povzbuzení své činnosti srdeční.
A mozek tlouštíků tamních, čtoucích si při gáblíku, snadno přehlédne, že kousek níže čelisti něco přežvykují a chce stále přídavek.
Vzali jsme to už spolu s Loužou kousek kolem Erijského kanálu, pěkně odshora od Niagary plné veverek, kterou není ani tak nezbytno vidět, jako spíše slyšet.
Vzpomínám, kosa byla tehdy řádná.
Na jednu noc ve „Větrném městě“ Chicagu, u Honzíkova strýce, co se večer vrátí z fachy, kde mu zase vybouchnou experimentálně spalované fekály. Potřeboval upustit krapet páru pod kotlem a tak jsme zajeli na pivko do centra, s domy, co se pořád propadají do říčních nánosů stejnojmenné řeky Chicago.
Jako je ten neuvěřitelně mohutný šestnáctipatrový, dodnes nevyšší a asi nejtěžší cihlový věžák Monadnock Building s dvoumetrovými zdmi u základů.
Samozřejmě jsme museli i nahoru na Sears Tower.
A potom do čtvrti Plzeň.
Nejsilnější vlna české imigrace udělala na přelomu 19. a 20. století z Chicaga třetí největší české město po Praze a Vídni.
Stále dále na západ skrze Frisco (nicknames of San Francisco's) nejpokroucenější ulicí Lombard Street, co může směle soutěžit i s tou šplhající se do horského přechodu z Barmy do čínské provincie Kuej-čou.
O tom nám vyprávěl, hádejte kdo? Samo, že Lhotka. Projížděli s Janou tamtudy za svého působení v oněch končinách, a také proto, že mu fotografie těch čtyřiadvaceti vlásenek visela na zdi nad fotelem.
Proto jsme si jí museli projet každý dvakrát.
Dále pak městem Andělů stále dál za sluncem západu přes tu velkou louži až k ostrovůmHawajským. Do pravlasti ukulele a surfingu.
Tak už konečně víme, proč a od čeho dostala havajská pizza do vínku své pojmenování.
Přistávací runway lemují plantáže ananasu. Prý největší na světě.
V ceně hotelového pokoje byl na každém z ostrovů i vůz.
Dostali jsme na výběr off-road nebo sporťák. Můžete hádat, jaký vůz vyhrál.
Ani Honza ani já jsme sportovním volantem pod stahovací střechou ještě netočili a tak nebylo co řešit.
Když jsem chtěl za chvíli pozdravit bliknutím protijedoucí slečnu, vyklopily se nejdříve světlomety, blikly a zasunuli se do haubny aby při vysoké rychlosti za dne neubírali na výkonu.
To už ale byla ta Femme fatale kilometr za námi.
"Jmenuji se John a dnes večer Vás budu obsluhovat."
Pod rákosovou střechou u porce toho největšího lobstra, to neznělo vůbec špatně.
Zahrál na strunu našich víceméně dobře dosud skrývaných koloniálních choutek, možná krapet přiškrcených pionýrskými šátky v dobách našeho socíkem poznamenaného mládí.
Jen úplně šílenej ostrov může uplacírovat sám sebe na šev mezi dvě tektonické kry.
Sestupovali jsme z toho černého kopce páchnoucího sírou, po lávovém poli co mělo konec kdesi až na dně mořském.
Naše dítka by to lakonicky okomentovala, „to musel být tedy pořádný syčák.“
Na takto nedávno zrozené černo černé tufové pláži barvy antracitu, plné kokosových palem, jsme po vzoru domorodců navlékli smyci z kokosového provazu kolem nártů a spojily tak obě chodidla, stahující naší vlastní vahou při lezení na palmu podrážky k sobě.
Delší kus provazu jsme obtočili kolem kmene v podpaží nebo pod zadnicí, tak aby dovolil volné lezení bez ošoupání panděra.
Stupy po odřezaných suchých listech byly povětšinou mnohem schůdnější nežli kůra borovic u nás doma, při každoročním předvánočním trhání jmelí.
Štrádovat si to po takovém donekonečna černém lávovém poli je něco jako putovat do Compostelly.
K večeru se udělalo dost chladno. Ještě vlahá láva Halemaumau sváděla k přenocování.
Páprda o tom ale nechtěl ani slyšet, že prý se to brzo probudí, že to cítí v kostech.
A měl zasejc recht.
Dole zrovna přiložil jistý kotelník Héfaistos.
Nazpět se zastávkou na pouhou jednu dlouhou celou noc v barech French Quarter plných jazzu podbarveného ševelením šavlí lopatek transmisí točených koženými řemeny.
Stejných transmisí jaké jsou ku spatření ve starém vodním hamru Dobřív u Rokycan, u nás doma. Domova vzdáleného nedozírnými vodami oceánů Atlantského i Pacifického.
Těch pomalých obrovských ventilátorů od stropu visících.
Na rozdíl od toho našeho ve včelíně Nedvajzském ale vyšperkovaných litinovými kudrlinkami a girlandami.
Jsme přeci ve Francouzské čtvrti vyznávající styl koloniální, kde je všechno vyšperkováno jako znak Jižanského otrokářského blahobytu.
Ten náš ve včelíně, co spatří světlo světa na fous přesně za rovnou čtvrtkou století, bude asi vůbec nejtišší, aby nerušil včelky a o tolik let mladší, je hnán bezuhlíkovým DC motorem z torza vlastnoručně zfušovaného bastlu na elektrohoráka.
Na oplátku je ale stejně precizně vytuňen dokonalým vyvážením lopatek svých.
A za rozbřesku stíháme ještě snídani na kolesovém parníku v New Orleans.
A tam ještě jeden početný klučicí band ze samých bratří.
Fotřík se evidentně usilovně ale neúspěšně snažil o holčičku.
Jazzová prohibice se tu namouvěru právě nekonala, nebo sem ještě naštěstí nedorazila a snad ani nikdy nedorazí.
V Denveru jsme překřížili Panamericanu - Biblický pás. Na protějším horizontu se vyhoupl policejní vůz. O chvilku později, než nás minul, rozsvítil červenou stopku. Policista nás nechal zajet ke krajnici a s namířenou pistolí stáhnout okénko a dvěma prsty obezřetně vyjmout papíry od vozu.
Literatura:
Alexandr Hübner: Procházka kolem sveta, kterouž vykonal a popisuje Alexandr svob. pán Hübner, 1888
Josef Kořenský: Z dalekých krajin
Anna Brasseyová: Kolem světa. Výlet po lodi Sunbeamu, Praha 1883
Forrest Carter: Odvedu vás do Sierra Madre, ODEON 1983
Jan Novák: Komouši, grázlové, cikáni, fízlové & básníci. TORST 1997.
Jan Pelc: Kauai, Maťa 2009
Bill Bryson: Dům, domov, domácnost, dějiny architektury. 2010, PRAGMA 2013
Renáta Fučíková: Historie Čechů v USA, KOSMAS 2019
Přemysl Tom koncem roku 2007.
Co se vrátil ze „států“, jeho kurz na rodinném akciovém trhu značně poskočil. Terka na jaře roku následujícího a v roce 2014. Míra zamířil z New Yorku spíše k jihu po východním pobřeží. Populíci
Cestou kolem světa Dalibor
