John Francis, Portland, Oregon.

    Minulou zimu jsem se rozhodl objíždět na kole hawajské ostrovy. Na Hawaji jsem nikdy nebyl, ale oblíbil jsem si prožívat dovolené na bicyklu a v kempech. Celkem čtyřikrát už jsem zaletěl do Evropy na jednoměsíční dovolené, počínaje rokem 1991. Nejraději vzpomínám na nejzajímavější zájezd na který jsem nastartoval z Vídně do Budapešti a potom podle řeky Dunaje směrem na Salovensko a zakončil výlet v Praze, ve městě které jsem shledal velmi zajímavé až uchvacující. Když úředníci pasové kontroly v Praze na letišti zjistili že já letím do Moskvy ale v americkém státě Idaho, způsonbilo to překvapující obveselení. Já jsem jim totiž vysvětloval, že v podstatě Rusové okopírovali jméno našeho města pro jejich ruské hlavní město. Pro výlet na Hawaj jsem se rozhodl si zakoupit letenku jen pro cestu tam a zůstat tam tak dlouho, dokud mě to bude bavit. To má potom člověk daleko příjemnější pocit z celé dovolené, nemusí se stále obávat blížícího se konce. Toto si ale nemůžete dovolit, máte-li pravidelnou práci. A nejste-li opravdu velmi bohatí, pobyt v hotelích na delší dobu je nyní velmi drahý. Kempování je tedy velmi rozumné řešení. Odletěl jsem na ostrov Kauaii. Věděl jsem, že tam žijí dva bráškové a sestra, které jsem znal od dětství. Věděl jsem, že jsou asi dvacetipětiletí, na ostrově Kauai žijí několik let, a povoláním jsou surfaři na plný úvazek. Často mě zvali, abych je na ostrově navštívil, že budu jejich hostem.
    První dojmy po příletu na Hawai-Kauaii: Když navštívíte nové místo, obyčejně vám to připomíná "Toto je jako Arizona". Zato na Kauaii mě hned napadlo: "Toto je opravdu Hawaj." Když jsem na velocipedu došlapal k první pláži na Kauaii, měl jsem pocit, že stojím uprostřed té nádherné barevné fotografije, co nabízejí cestovní kanceláře - nádherná křivka pískové pláže, ševelící zelené palmy a čisté tyrkysové moře.
    Pak jsem se setkal s mými přáteli. Přijeli, zde na Kauaii, standardním surféřským vozidlem. Malý dvacetiletý rozhrkaný náklaďáček byl správně sluncem vyšisovaný, všude přítomnou červenou ornicí zaprášený a díky mořské tříšti značně orezlý. K spánku jsem se uložil na podlaze v jejich zchátralém domku asi blok od oceánu v menším městečku Kapaa. V tomto městečku je i pár lepších hotelů, všemožných malých obchůdků a dokonce velký Safeway. Moji hostitelé se probouzeli časně zrána a jako první věc zapnuli TV a věnovali pozornost zprávám o velikosti a směru větru a příboje. Oni v podstatě jsou dosti talentovaní amatérští oceanografové. Snažili se vykalkulovat nejlepší podmínky pro surfování na více jak stovce příhodných míst okolo ostrova. Pak shltli snídani, naložili svoje saky paky a zamířili na zvolené místo.Většinou byli ve vlnách příboje do odpoledních hodin, po návratu se převlékli do pracovního a odjeli na svoje pracoviště, většinou jako pomocný personál v místních turistických hotelích. Tento způsob života již mají ustálen a budou tak pokračovat i několik let, prozatím je to jejich životní styl. Jel jsem tedy s nimi, ale protože nesurfuji, použil jsem ve vlnách plastický plovák a nebo jen si ve vlnách hrál. Je to náramná zábava být unášen hranou vlny po několik vteřin, pak hbitě proplavat nazpět a vyhnout se drtivému stáhnutí až kdesi na dno. To se pak příboj nemazlí. Ovšem po několika hodinách jsem poznal, že už toho mám dost. Začalo mě to nudit a tak jsem chtěl dělat něco jiného. Pomyslím-li na to, takto se bavit celé týdny či dokonce roky, ztratilo to pro mě přitažlivost. Asi to moje stáří, mládí se chce vydovádět. Také jsem si všiml, že pro deset až patnáctivteřinovou jízdu s prknem na vlně se musí plavat 10 - 15 minut zpět do oceánu a pak čekat na tu pravou vlnu, dalších 10-12 minut. Naproti tomu lyžaři na sněhu mají daleko více času k příjemnému vyjíždění oblouků, než sjedou dolů k vleku. Ovšem lyžařské vleky jsou dnes drahé a surfování na vlnách je zdarma. Po několika dnech jsem opustil mé přátele ve vesnici Kapaa a odejel jsem na kole kempovat na severní cíp ostrova Kauai. Nedaleko od vesnice jsou již opuštěná pole cukrové třtiny, kterými vedou polní cesty a některé z nich končí u opustěných malých pláží, ohraničených černými lávovými balvany. Většina zdejších pláží má nádherný nažloutlý písek, naopak u ostatních hawajských ostrovů bývá tmavý. Největší ostrov zvaný Velký či Hawaj je ze všech ostrovů nejmladší a písečných pláží má málo. Pokračoval jsem dále k severu, se vším kempovacím vybavením zavěšeným na kole. Dojel jsem až do v bohaté tropické zeleni umístěné hotely a celé čtvrtě moderních rodiných domů a řadových domů schovanými za živými ploty s kvetoucími ibišky. Za tímto opulentním střediskem se přijede do další vesnice Haena. Ta je historicky asi daleko starší a tak okolo hlavní cesty vidím deštěm a věkem ošlehané dřevěné ploty, roubené lavice na starobylých verandách kaváren s opelichanými nátěry. Ceny služeb jsou také tomu přiměřené. Jenom jeden den usilovného šlapání do pedálů mi to vzalo ze severního konce ostrova dojet na dolů na jižní cíp, zvaný Poipu a pak jsem pokračoval dále okolo pobřeží na Salt Pond Beach Park.. Zde na okraji vesnice Hanapepe je umístěno nejvěší kempovací místo na ostrově se stany pohodlně rozloženými na okraji louky hned u nádherné pláže se žlutým čistým pískem. Jeden ze stanů náležel mladíkovi z Bronxu, známé to čtvrtě v New Yorku, který přijel již včera na svou první návštěvu ostrovů. Když jsme se spolu druhý po ránu dívali k oceánu pravil: "Kdy se může jít jako do moře?" On si myslel, že tu mají nějaké otevírací hodiny, jako v hokynářství. Druhý stan byl obydlen Vladimírem, Čechem, jehož sarkastické poznámky oživovaly celkem poklidnou náladu ostatních zdejších kempířů. On sem přijíždívá občas z Calgary, mého bývalého domova. Já jsem tam navštěvoval Balmoral Junior High a Crescent Hights High School a svou první práci jsem dostal jako redaktor deníku The Calgary Herald. Pak jsem opustil Calgary (v polovině šedesátých let) a žil jsem v Africe a poté v USA. Ale vždy jsem se po roce či dvou vracel navštívit svou rodinu.
    Vladimír si tentokráte sebou přivezl bratra Zdeňka, který ho naštívil z jeho rodného Československa. Oba bratři měli najatý nádherný osmiválec a tak mě pozvali k příjemným výletům po ostrově. Vladimír nám ukázal Waimea Canyon, jak zde nazívají miniaturní Grand Canyon, který protíná hornatou západní část ostrova a nabízí úžasné výhledy dolů na rozsáhlé pobřeží, na Státní park Polihale a za ním skoro nedohledné písečné duny a úžasně široké pláže neuvěřitelně čistého písku. To je tam kde končí silnice na severozápadním cípu ostrova, kde duní neustále ohromný příboj. Je zima a tak vlny jsou obrovské. V letních měsících je prý zde moře klidné. My jsme spolu projeli větší část ostrova, Vladimír znal kdejaké zajímavé golfiště s výhledem, kdejaký farmářský trh, pekařství či laciné restaurace. Vladimír i já jsme již dávno objevili, že prodloužený pobyt na Hawaji je finančně možný jen když se kempuje. A nejlepší na tom hawajském kempování je skutečnost, že je daleko pohodlnější než kempování v Severní Americe či v Evropě. Na Hawaji není skoro žádný hmyz či nepříjemné trny. To nejlepší je, že počasí je většinou příjemné, ani moc horko během dne či chladno v noci. Já jsem sebou ani nevezl spací pytel. Jen prosté flanelové prostěradlo, trochu sešité na jednom konci. Mohl jsem uložit veškerou svou výbavu do dvou cyklistických vaků, navrch pak připevnit vzduchovou matraci a stan.
    Rozloučil jsem se s svými českými přáteli a odletěl jsem na Mauaii. Každou hodinu odlétá nějaké letadlo na druhé ostrovy. Let stojí asi 60 dolarů a za kolo chtějí 30 navíc. Hlavní turistická oblast na ostrově Maui je na severozápadním cípu ostrova. Zde jsou obrovské luxusní hotely. Mě se zdají přehnaně velké. Ale prakticky za rohem, na kole dvě hodiny jízdy, je už našinec na ouzké, málo používané pobřežní cestě, sem tam nějaká ta větrem ošlehaná chatrč.
    Východní a jižní pobřeží ostrova jsou chloubou Maui a pravděpodobně i všech ostatních ostrovů. Protože zde nejvíc prší, převládá zde sytá zeleň a jsoou zde spousty kvetoucích stromů. Projížděl jsem tudy před Vánoci, příjemné krátké spršky teplého deště se střídaly s plným sluncem. Vzduch byl vlhký a voňavý. Městečka mají uvolněný způsob života oproti těm na horkém západním pobřeží, kde se sdružuje nejvíce turistů. Jsem tedy přesvědčený fanda té vlhčí strany ostrova. Z ostrova Maui jsem se rychle přesunul na kratší pobyt na ostrov Oahu. Zde v Honolulu jsem se sešel s přáteli k maratónskému běhu v délce 26 mil. Asi 13.000 Japonců sem každým rokem přiletí na maraton. Většinou jsou to sváteční běžci. Po 12 mílích jich většina odpadne a to pak vidíte shluky vyčerpaných Japončíků.
    Hawajské ostrovy mají dostatečné množství dešťů, skoro stále slunce a teplé počasí, nicméně dovážejí veškerou zeleninu do velkoobchodů až z Kalifornie.
    Z ostrůvku Lanai jsem odejel na Malokai, který má velmi, velmi venkovský styl života, což jsem si velmi pochvaloval. Hlavní město má jen několik tisíc obyvatel. Probíhala zde právě "Hawajská olympiáda". Byl jsem svědkem zápolení v zde tradičních sportech jako je zápasení jen pomocí prstů a nebo hod lávovým kamenem.
    Celý pořad mi připadal jako velký rodiný piknik. Diváci vytvářeli hloučky kolem zápasníků či vrhačů. My přihlížející jsme povzbuzovali běžce ťapkající po běžecké dráze, ale zdálo se, že není moc důležité, kdo vyhraje a pořadatelé ani nevyhlašovali dosažené časy. Byla tu uvolněná pohoda, neformální přátelská atletická soutěž co jsem kdy viděl. Bylo to právě asi typické pro pohodu na Malokai. Na kempovišti jsem potkal snad nejzajímavější osobu celého svého výletu na ostrovy. Byl to muž asi pětapadesátiletý, pozval mě ke svému kempovacímu stolu a představil se. Přijel sem přímo ze Spokane a toto byl již jeho desátý celolednový pobyt na ostrově. Byl naprosto slepý. Uměl se pohybovat po kempovišti, vařil si svoje jídlo a do městečka si jezdil pro nákup autostopem. Je světová třída v jízdě dvojic na kole (jako druhý jezdec samozřejmě) a zůčastnil se Para olympijských her v Barceloně. Každý druhý den si pomocí slepecké hole dojde z tábora k hlavní dopravní silnici ostrova a tam pak si treninkově odběhne svých 10 mil, sledujíce okraj vozovky pomocí slepecké hole a pak ho někdo sveze zpět do tábora. Je také velmi talentovaný rockenrolový zpěvák a pianista. Jednou večer jsem s ním zašel do místního hotelu, kde asi hodinu spolu účinkoval s tamější kapelou.
    Také jsem si zajel na kole na návrší, pod kterým se nalézala pověstná leprová kolonie havajských ostrovů. Sjel jsem dolů po pěšině a začlenil se do skupiny turistů, které zde někdo prováděl. Tato kolonije byla vesnice z malých bungalovů a je skoro opuštěná. Ještě zde bydlí starší pozůstalí bývalých pacientů, asi nemají kam jinam jít bydlet. Hlavní atrakcí, jestli se to dá tak nazvat jsou pole a pole hrobů. Zůstala zde ještě jedna z posledních jeptišek, už je jí přes osmdesát roků. Velmi často v literatuře popisovaná kolonije Otce Damiána se stane brzy pomníkem starých časů.
    Obejel jsem na kole všechny hawajské ostrovy s výjimkou Oahu. Přiletěl jsem do Honolulu a najmul si místnost za 110 USD na týden, jen 3 bloky od Waikiki. V následujících 6 týdnech jsem objevoval vše zajímavé ve městě i na ostrově. Je to náramná změna z poloopuštěných vesnic se vrhnout do davů tohoto velkoměsta. Našinec zde potká hlavně turisty z americké pevniny, pak Kanaďany, Japonce a i celou škálu evropanů. Objížděl jsem Oahu na kole, hlavně jsem se zastavil na pověstných surféřských plážích severního pobřeží. Dobře jsem si prostudoval pověstná místa jako Banzai Pipeline, Sunset Beach. Tam jsou vzdálenosti mezi pověstnými místy překvapivě malé. Asi jen dvě hodiny jízdy na kole a já jsem projel všechna ta místa opředená literárním zpracováním. Tady jsem si potvrdil můj dojem o Hawaji, ano je to nádherné místo k návštěvě. Ale nechtěl bych tu asi žít, bylo by tu pro mě málo místa. Stačí mi tu být na ostrově jeden měsíc a už mám pocit, že jsem všechno viděl. Je pravda, že jsem dosud asi neprošel kdejakou tu zdejší pěšinu, ale projdete dvě po sobě a ty ostatní jsou v podstatě skoro stejné.
    Začal jsem toužit po pořádně dlouhé silnici, sto mil dlouhé a mě neznámé, takovou ale nemůžete najít zde na Hawaji. Ano jste-li "přímořská osoba" a vaše idea zábavy je surfování na vlnách, jízda na plachetnici, šnorklování či surfování s plachtouv to nejnutnější, tak přitažlivost Hawaje po několika měsících začne ochabovat. Další nevýhodou k mému překvapení je skoro stále hezké počasí. Pro prvních pár měsíců na ostrovech jsem opravdu pookřál v mírné pohodě. Pak ale později jsem si zvykl, jako si člověk zvykne na hučení řeky, po čase ani nevíte, že hučí. Počasí je skoro stále stejné a tak ztratíte pojem o počasí. Lidé, zejména ti, co nedávno přiletěli, říkají: "To je nádhera být pryč od toho chladného počasí, není-liž pravda ?" A já jsem začal uvažovat: "Hm, ani bych neřekl" . JÁ MILUJI chladné počasí, jsem si uvědomil, a hlavně i tak jak se to stále i mění. Já jsem chtěl zase okusit to počasí s charakterem, už jsem byl unavený tím, NE počasím. Tehdy jsem si začal uvědomovat po pěti měsících, že jsem uhawajovaný. Prostě přišel čas letět domů. Koupil jsem si letenku a vrátil jsem se do Moskow ve státě IDAHO. Ale musím přiznat, tento výlet měl na mě dlouhodobý vliv. Potkal jsem zajímavé surfaře, mystiky Nového Věku, umělce a celou řadu zajímavých lidí, jako toho Čecha z Calgary, viděl jsem všechny ostrovy, navštívil řadu galerií, klubů, viděl hodně filmů v Honolulu, můj první delší pobyt ve velkém městě po delším čase. Doma pak v Moscow, mém třicetiletém domově se mi to začalo zdát být jednotvárné. Rozhodl jsem se odstěhovat do Portlandu ve státě Oregon, do města které jsem vždy měl rád. Zde mají na americké velkoměsto dosti dobrou městskou dopravu, celý systém cyklistických cest, ačkoliv ne tak rozsáhlý jako v Calgary. No, a až v zimě se to zase zatáhne na delší čas těžkými mraky a chladný vítr s deštěm se bude zdát nekonečný, kdo ví, asi zase budu chtít odletět s mým oblíbeným bicyklem na Kauaii s jejími obrázkovými plážemi.