Bruno z Querfurtu

(volba, investitura ve Veroně, vysvěcení)

   [Pokračování ...].
   8. Sešli se vévoda i obec a pronášeli různé názory o volbě nového pastýře. Nakonec však všichni pozvedli ruce a vzduch se zachvěl voláním, že nemají lepšího a že jiný nemá být jejich biskupem než domorodec Vojtěch, jehož urozenost, bohatství, hluboká moudrost i přívětivost se srovnávají s tak velikým důstojenstvím. I je zvolen podle tohoto návodu biskupem země Vojtěch, již napravený a zbožný.¹ Téhož dne, kdy byla biskupská volba, promluvil před mnohými lidmi zlý duch, když jej kněží svatým zaříkáváním nutili, aby vyšel z posedlého člověka a vzdal čest živému Bohu: Co mne obtěžujete, zvolal. Mně je dosti zle! Nemohu tu již setrvat, neboť dnes byl od obce zvolen biskup, jehož se velmi bojím, pravý křesťan Vojtěch. Tak děl, a sotva to vyřkl, nestoudný démon ustoupil před Duchem svatým a jako bičem vyhnán opustil člověka a ten se ihned uzdravil.² O té události podal zprávu očitý svědek, jakýsi Willik, dobrý a moudrý kněz, a četli jsme ji, když ji poslal našemu opatovi. Tohoto Willika Vojtěch ustanovil proboštem svého chrámu; když později do vyprahlého srdce zavál Duch svatý, přijala jej hora Kasinská jako vznešeného mnicha.

   9. Odebral se tedy zvolený biskup do zlatovlasé Itálie, a když vykročil z úzkých soutěsek horských, přišel nejprve do města Verony, jež vypíná svou krásnou hlavu na hranicích království. Tam ho investoval pastýřskou berlou Otto II.,³ který tehdy po svém otci rychlým krokem stoupal k císařskému trůnu, ale vládl říši nešťastně, postrádaje živé a zralé moudrosti. A domnívaje se mylně, že král musí prosaditi svou vůli ve všem, co se mu zachce, ztratil podmaněný svět a zabil mír, zrozený z hrůzy před jeho otcem. Ucítila německá země smrt svého kormidelníka, ucítil svět, že spí, jenž řídil jeho otěže, za něhož Bůh dopřál mnohého prospěchu a mnoho dobra přibylo křesťanskému náboženství. Opustil svět Otto zbožný, Otto přísný, jenž uměl zvládnouti bouře, jehož zlatých časů nyní, soužena nehodami, nemajíc klidu, s žalostným nářkem vzpomíná svatá Církev, když s bolestí vidí povstávat naše nové nepřátele. A zapomínajíc na dva Otty, vzpomíná nejstaršího se slovy:
   Blažený věru byl svět, dokud Otto Prvý mu vládl.
   Arcibiskup mohučský Willigis, vážný muž, pomazal tedy Vojtěchovi, kterého Bůh požehnal vnitřní milostí, ctihodnou hlavu olejem a v přítomnosti císařově povýšil jej k hodnosti biskupské.⁴

   10. Toho času divoký národ pohanských Luticů svrhl se sebe jho křesťanství a se vztyčenou šíjí se rozběhl za cizími bohy — tím bludem trpí i dnes — a mnoho křesťanů, jimž se nepodařilo utéci, zahynulo mečem. Tehdy vinou Ottovou nastalo mnoho zlého, všude docházelo k velikým a žalostným pohromám, pohaněná říše se zřítila se své výše a poškozené náboženství křesťanské pocítilo hněv Boží. Svedena válka s Poláky, jejich vévoda Měšek svým důmyslem zvítězil, pokořená vypínavost německá se octla v prachu, bojovný markrabí Hodo utekl s potrhanými prapory. Jindy zase výborný lid, jejž král sehnal, a převeliké vojsko, jakého potom nebylo vídati, místo aby horlivě bojovalo s pohany, dalo se, nedbajíc křesťanského bratrství, do války s Karolinskými Franky. Nepřátelé neodvážili se vyčkati, když spatřili, že rozhněvaný císař přichází s celou mocí říše, a že nemohli odolat statečným mužům, ustoupili před prudkým útokem. Když se však vítězové dali do jídla a pití — a Ottovo neštěstí je stále provázelo —, byli zahnáni na hanebný útěk. Poslední a žalostnou válku svedl s otrhanými Saracény; když však jejich počet neuvěřitelně vzrostl, pravice zemdlená vražděním konečně ochabla a udatnost bojovných reků zlomena podlehla. Porubán mečem zahynul květ vlasti, purpurová ozdoba plavé Germánie, lid císaři velice milý. Císař hrůzou strnulým zrakem hleděl na svůj zločin a tu se konečně zastyděl, že uposlechl ženy, a pozdě litoval, že poslouchaje rad dětinských zavrhl náhledy mužů zkušených. Jakou barvu měla as jeho tvář při tomto pohledu? Jak ti, ó hrdý jinochu, jak ti bylo toho dne, kdy jsi viděl lid Boží vydaný do moci Saracénů a kdy jsi spatřil ozdobu křesťanstva pošlapanou nohama pohanskýma? Vpravdě jako když z Božího vnuknutí kdosi zpívá Pánu: Jsa spravedlivý všecko spravedlivě řídíš; toho pak, jenž zasluhuje trestu, spravedlivě odsuzuješ.
   A kdyby bylo aspoň takové množství dobrých lidí padlo pro rozšíření křesťanství a ne pro světskou moc, nepovažovala by matka Církev tak krutou a bolestnou ránu za nic, když člověk zrozený k námaze nemá jiného údělu než zemříti. Ale běda našemu bídnému věku, že žádný král neusiluje obraceti pohany, jak by kázal nebeský Bůh! Svou slávu milují, ó Kriste, nikoli tvůj zisk! Po svatém a velkém císaři Konstantinovi, po převýborném vzoru zbožnosti Karlovy jen málokteří se podjali před Bohem a před lidmi slavného úkolu přivésti pohany ke Kristu. Jsou pohříchu vladaři, kteří pronásledují křesťana, a téměř žádný, jenž by nutil pohana vstoupiti do církve!
   Král chlapec tedy vida své drahé pobity, pány své povražděny, nevěda, kam by se obrátil, kam by se ukryl před Božím hněvem, oddal se zoufalství, nejhoršímu dítěti hříchů. Řídě se v neštěstí tím, co pěje jistý básník, odpočívající v mramorových zahradách:
   Jediná poražených jest spása nedoufat v spásu (Verg., Aen. II, 354), pobodl koně a zajel do moře. Kůň plaval, potom unaven ustal. Král sám, jenž uměl plavat, držel se dlouho nad vlnami, až ho unaveného přijala na palubu náhodou se s ním potkavší řecká loď a neočekávaně ho ve zdraví navrátila drahé manželce i pozůstalého lidu. Krále vyznačovala, jak jsme slyšeli, živá udatnost, ohnivé a bezuzdné mládí, bojovnost, ale jen zřídka rozvaha. Učinil mnoho dobrého, ale svou prudkostí se dopustil i mnohých chyb, k nimž ho sváděl jeho nezralý věk. Téměř vždy za svého života ztratil bitvu, když ji začínal; v bojích ho pronásledovalo všeliké neštěstí, což je výjimka u Němců; pravá příčina toho byla králova skrytá urážka Boha.
   [Pokračování ...].

Překlad Jan Vilikovský (1969).

Poznámky:

Petr Šimík (2009).

Srovnání:
Mapky: „Slavníkovské panství“.
Rodokmeny: „Rodokmen Otonů“.
Otázky: „Odkud se vzali po roce 950 ve východních Čechách Slavníkovci?“

Literatura:
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Tomáš Sekyrka: Svatý Vojtěch – život a smrt mučedníka. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, sv. I. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.