|  
               [Pokračování ...].4.     Když tak
            uplynula žvatlavá léta prvního dětství,  Vojtěch napojen
            nektarem Davidovým a nasycen medem sladce pějícího Řehoře,
            byl poslán k sedmi chlebům moudrosti, aby pojedl svůj díl,
            poslán totiž do Magdeburku, nové to metropole Němců, aby se naučil
            svobodným uměním. Toto město veliký král, prvý ze tří Ottů,
            vznešený císař, povýšil na arcibiskupství a blízko, na
            krásném břehu řeky Labe vystavěl překrásný chrám svatému
            Mauriciovi, jak ještě dnes je vidět. Prvým arcibiskupem toho města
            byl Adalbert, jenž nadaného chlapce Vojtěcha podruhé pomazal
            svatým křižmem a nazval jej podle svého jména Adalbertem.
            Tehdy se o tom nevědělo; teprve když se po ukončení studií
            vrátil domů, rozpomněla se matka chlapcova, že když týž
            Adalbert dlel v Prusku jako misijní biskup a ubíral se
            panstvím otcovým, zavedla syna s ostatními biřmovanci, takže
            tentokrát biskup biřmoval poprvé.1
    5. 
             
            Přišel tedy jako host před školu, vstoupil do obávané brány,
            kde bylo vidět mnoho předložených jídel, z nichž dychtivými
            ústy bral veselý zástup žáků, jak koho vedly touhy mladého
            srdce. Školy řídil tehdy jistý Oktrik, muž velmi výmluvný,
            jehož slavná památka žije až podnes v celém Sasku;
            velikost jeho hlásá i pouhý pohled beze slov na jeho žáky
            a očividně ji dokazuje i učenost rozšířená po všech
            okolních městech. I jsou přiděleni vychovatel i pán
            ke čtení, jak byl zvyk doma se učit; milost Boží byla při
            chlapci, bohatou žilou proudilo nadání, smysl a rozum. To prý
            bylo při něm podivuhodné, že někdy, když se učitel náhodou
            vzdálil, strávil celý den hrou, jak se stává při dětské těkavosti;
            když z určeného úkolu ani slova nevěděl a řádně
            rozhněvaný učitel ho počínal bíti, zvolal: Pusť mne, budu čísti
            – a když ho pustil, četl velmi dobře, jako by věc již
            znal. Také prý  mluvil třemi jazyky místo jedním.2  Žáci totiž
            měli obyčej mluviti latinsky a nikdo se neodvážil před učitelem
            mluvit jazykem barbarským. Pročež když učitel sáhne k pálícím
            prutům, nejprve žvatlá: Můj pane, když však roste bolest, jež
            nezná zákona, týmž slovem i Sas i Slovan prosí o milosrdenství.    6. 
             
            Po devět let brousil v školské aréně zbraně svého nadání,
            a dobývaje z půdy srdce skryté chápání, probíjel se
            ke dni vědění proti husté noci nevědomosti. Pak jim učitele odňal
            dvůr královský. Škola řekla:Dost se již napily louky (Vergilius, Ecl. III, v. 111)
            a sbor žáků se rozešel, každý do svého sídla a domova.
            
            Vrátil se i Vojtěch s novým jménem, nesa s sebou
            sladké prameny moudrosti, a pohled na syna způsobil drahým
            rodičům velikou radost. Celý ten čas byl bujný jako každý
            druhý, oddával se světským rozkošem a vyhledával mladické
            rozkoše: libuje si v jídle a pití, schyluje tvář k zemi
            jako zvěř, nedovedl hledět zpříma k nebi.3
    7. 
             
            Zemřel pak biskup české provincie. A je-li tomu tak, jak se
            proslýchalo, vyznal zoufalým hlasem kolemstojícím, že ho černí
            a nečistí duchové pro omyly jeho života unášejí do
            pekla. Tehdy byl Vojtěch mezi těmi, kdož přihlíželi posledním
            okamžikům a slyšeli slova umírajícího. A ten pohled,
            jak později v klášteře doznal opatovi, naplnil ho velikou
            hrůzou a uvedl ho na cestu spásy. I počal od té chvíle
            napravovati své mravy, krotiti své vášně a spalovati tělesné
            touhy ohněm lásky Boží.4 [Pokračování ...].
 Překlad
            Jan  Vilikovský  
            (1969). 
 Poznámky: |