Bruno z Querfurtu¹

(rodiče, horečka, výprask)

   1. Z českých zemí vykvetl nachový květ, z velikých rodičů větší syn, zlaté jablko vyrostlo z ušlechtilých ratolestí: narodil se chlapeček Vojtěch, jehož jméno, vyloženo, znamená Útěcha voje, krásný tváří, ale krásnější duchem. Otec jeho byl muž vznešený a velmi mocný, panství jeho rozsáhlé a majetek nedotčený. Měl hojnost pozemských příjemností, zástupy lidí poddaných, dům, plný zlata a stříbra, ozýval se hlukem četné čeledi. Ač byl pánem zemským, nebyl člověk nadprůměrný; zřídka se modlil, ale vynikal v milosrdenství, cudnosti příliš nedbal, ale štědře pečoval o chudé.² Vznešená matka byla ze slavného slovanského rodu,³ důstojná choť svého urozeného manžela, manžela totiž, jenž byl pokrevně spřízněn s rodem královským, neboť byl vlastním vnukem krále Jindřicha,⁴ jehož zákonů s chvěním dodnes široko daleko poslouchají národy. Žena, jak se praví, čistých mravů, štědrá v almužnách, vyznávajíc víru činy dávala krásný výraz své vznešenosti. Ale prospívajíc ve škole ctnosti, nebyla dobrou strážkyní svého bratra. Neboť zatímco horlila o čistotu a důvěrně se oddávala modlitbám, poskytla mužovi příležitost hřešit ne s jednou, nýbrž s mnohými ženami.⁵ Dobrý otec, lepší však matka, nejlepší ten, jenž se z nich narodil.

   2. Děťátko pak odkojeno dostalo horečku, takže se rodiče hrozili blízké jeho smrti, a pohnulo k pláči všechny, kdož viděli jeho jasnou tvář. Otec často chodil k synovi, jenž mu byl nad jiné milý, a hojné jeho slzy svědčily, jak velikou lásku k chlapci chová ve svém nitru. Hořká smrt je ve dveřích: tu jim napadne spásná myšlenka. I prosili vyděšení rodičové chvějícím se hlasem: Ne nám, Pane, ne nám budiž živ tento chlapec, nýbrž jako klerik na počest Matky Boží nechť nosí tvé jho na krásné šíji. Tak řekli a položili jej na oltář Marie Panny, a v okamžení polevila bolest, nemluvňátko přišlo k sobě a zcela se uzdravilo.
   Tak předkládá Bohu prosby lidí k ní volajících dobrá a vznešená vládkyně andělů, Neposkvrněná Panna, neboť nedovede odepřít těm, kdož ji vroucně žádají, a přináší z nebes pomoc chorým smrtelníkům, zářivá hvězda mořská.
   Označila jsi svého, Maria Panno, sluhu.

   3. Když se pak jeho dětské smysly rozvily a neohebný jazyk přivykal mluvení, jest odevzdán do rukou kněžím, aby ho naučili prvým základům. Tehdy sluha, jenž k němu od kolébky nejdůvěrněji přilnul, vyhýbaje se jak to je již lidem vrozeno, námaze, odepřel svou pomoc při studiích. Proto zoufal nad obtížnou cestou a několikrát náhlým útěkem přiběhl k milým rodičům. Tím rozhněvaný otec potrestal ho za útěk strašným výpraskem a pádnými ranami a z rozhorlení dal syna — a dobře tak učinil — do trpkých, ale zdravých škol. Neboť Bůh zbystřil vnímavost srdce chlapcova, a než uplynul měsíc, naplnil jej takovou milostí, že byl malému pánovi po celou dobu studií vychovatelem mravů a učitelem vědomostí.
   [Pokračování ...].

Překlad Jan Vilikovský (1969).

Poznámky:

Petr Šimík (2009).

Srovnání:
Mapky: „Slavníkovské panství“.
Rodokmeny: „Rodokmen Otonů“.
Otázky: „Odkud se vzali po roce 950 ve východních Čechách Slavníkovci?“

Literatura:
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• Tomáš Sekyrka: Svatý Vojtěch – život a smrt mučedníka. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997.
• Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, sv. I. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.