První dláto, o které jsem se fiknul, bylo trepanační, z ocele chirurgické, z toho dřevěného kufru s výsostnými znaky Wehrmachtu. Válečná to kořist mého táty, z té sanity polního lazaretu co Němci utíkající k Amíkům nechali bez benzinu, pročež i bez dozoru, pod kopcem Ejpovičákem vlevo od silnice co ji nalajnovali jako když střelí z Rokycan direkt na špičku věže sv. Bartoloměje. Naďa ho s ním táhla na radvanci pro sichr raději přes Šlemovnu, kolem kaolínových jam až na Hrádeckou, tou starou Poštovskou cestou. Ten den hodila bobek na kurz morseovky v Praze na hlaváku a nemusela překročit demarkační čáru za Rokycany, kteroužto bylo nutno přejít po svých a nastoupit do dalšího vlaku až v Sovětské zóně. Konspiračně byl pak kufr zakopán pod tím velkým modřínem poblíž kurníku. Nástroje v něm ukryté, kulové vrtáky a dláta k lobotomii sloužící, pila na amputace přebytečných hnát. Nůžky, které se šikly v domácím šití. Vše z nerezavějící ocele.
Děda Václav pohotově ukořistil z tátova lupu jedno z trepanačních dlát a geniálně na ně navlékl ustřižený ukazovák z babiččino singlové rukavice kozinkové, aby kovová rukojeť nestudila do dlaně a aby zakryl ty provokující výnosné znaky před všetečnýma očima souseda Kučery, který si pořád nějaký nářadí půjčoval a byl u rudejch, tulíš nedůvěryhodnej.
Tátův rekvírunk, úlitba za Čepičkův budoucí přídavek k prezenční službě čerstvých doktůrků medicíny.
Vykopán byvše, jako ten skleněný demižón starého Jelínka, po třiadvaceti letech, taky zrovna když kvetla Vilémova třešňovka.
Koncem léta toho roku přijely zase tanky a tak se zvažovalo zda opět kopati, ale protože už byl plný ječmene pro ty kdákající mrchy, které sic občas něco snesou, ale spíš zelená hovínka, oproti kterýmžto je i takovej tchoř navoněnej frajer. Nemohl už znovu pod zem. Téma to bylo tak choulostivé, že vyplavalo na povrch až když dědovi Přemyslovi táhlo na osmý křížek. Stejná obezřetnost jako při odtajňování archivů CIA. Tahle druhá staronová armáda byla dost divná. Zakopala se pod Šlemovnou poblíž naší Poštovský cesty a z šípků, šišek a mechu tvořila obrazy Lenina.
Odysea kufru pokračovala mnohaletou degradací na okovaný trezor na zrní ve slepičáku pro ty mrchy, co tak nekřesťansky časně vstávají, hlavně ten jejich zatracenej starej manekýn. Na lepší časy se zablýskalo až když jej vzal na milost náš Tomáš ve svém kamrlíku v Nedvězí, co by peřiňák a jediná sparťanská skříň. Oplechovaný krunýř už od protektorátu bezpečně chránil proti choutkám myšího pronároda.
Až o drahnou řadu let později mě jeden starý brusič na Kolbence poučil o kvalitách chirurgické ocele Wermachtovské. K jednomu půlkulatému trepanačnímu dlátu jsem přiheftoval santalovou hlavu princezny dovezené až z Nepálu. O temeno lebky její se pak opírala truhlářova dlaň, toho umělce co si vzal jednu z Daliborových dcer, té co byla po svatebním obřadu v kapličce na hoře Řip snesena na rogalu do řepkového pole.

jpa 2007