TRIP NIKI + KUBA SRI LANKA 28.1.2017 - 14.2.2017 (18 DNŮ)
19.1.2017 - přípravy na Srí Lanku
V jednu chvíli zábava, v jednu chvíli panika …tohle by se mohlo hodit, to se bude hodit i v budoucnu, "ježišku" mám tohle koupit? Budeme to potřebovat…? První cesta směr Asie, její plánování, pro mě bylo trochu těžké, když člověk neví, co očekávat. Sice člověk brouzdal na spoustě webových stránek, ale informací je takové množství a občas dost protichůdné informace, že prostě neví. Navíc, co bylo v roce 2014, 2015, 2016, už může být teď v roce 2017 úplně jinak.
Stejné pocity, střídající se natěšenost/panika, mám i u blížícího se odletu (28.1),… už se tak těším, ty pláže, změna prostředí, jiná kultura x ježiš my ještě nemáme všechno nakoupíno, letní oblečení ani není kde koupit teď v zimě, zda se očkovat, či neočkovat, bude všechno ok atd…
Dnes se rozhoduji, zda koupit moskytiéru (nebo si ji půjčit, moskytiéra nám byla doporučena naším kamarádem, který tam byl), zda koupit spací pytle nebo jen povlečení (levnější varianta), kolik repelentů, jestli něco proti pijavicím, o kterých se říká, že tam jsou zejména při výšlapu na Adams peak (nakonec jsme naštěstí žádné nepotkaliJ)…
20.1.2017 - chřipajzna
Táák supr, Kuba má chřipku, já mám dnes také teplotu, tak snad neulehnu jako Kuba a vyzázvoruju to. Za týden odlet, potřeba balit, a do toho chřipajzna, to je kombinace toto.
Objednali jsme si indickou (Everest, mňam), ať vypálíme bacila a zvykáme si na pálivější jídlo J. Už máme objednané repelenty (lifesystems a predator Maxx), pytle do spacáku (ty jsme i využili a jsou dobré do spacáku, ale také jen tak v létě, když je vedro), elektrický odpuzovač proti komárům (to vše přes Alzu) a moskytiéru (nakonec byla na všech ubytování, co jsme měli, ale člověk nikdá neví) a čistič vody (přes 4 camping; ten nakonec nebyl potřeba J). Tak uvidíme… Řídím se heslem "být připraven". Tak snad si pak nebudu nadávat s baťohem na zádech, proč jsme táhli tolik věcí J.
22.1.2017 - přípravy začínají
Včera jsme psali Kubovo sestřence, jestli je dobré mít pevné boty, tak psala, že určo sandále a žabky a na výšlap (Adam´s peak) plné boty, a jestli přípravy vrcholí. A my ještě nezačali balitJ. Dnes jsme zvládli udělat kopie cestovních dokladů do emailu. Kuba ještě není plně zdráv a já se dost potila večer, ale dnes zase ok, tak uvidíme.
26.1.2017 - 2 dny před odletem
Ou jé. Není zabaleno. Cesta není pořádně naplánovaná. Celý my. Hlavně, že mám "zásnubní prstýnek" (doporučení v Lonely planet… :D nakonec nebyl potřeba, všichni byli moc milý a nikdo neobtěžovalJ). Seznam věcí připraven. Nyní plán cesty. Jdeme rýsovat.
… Moc sem toho nenaplánovala, a pak jsem to asi 10x předělávala, navíc ještě že tak, protože jsme nakonec stejně přiletěli na letiště u Kolomba (Bandaranaike International Airport) místo do Hambantoty (Mattala Rajapaksa International Airport) . O tom více později.
27.1.2017 - Den před odjezdem na Srí Lanku
Stále nemáme zabaleno, ani proměněné peníze, já teď čekám v čekárně po očkování tetanu (jiné očkování jsme nestihli a rozhodli jsme se, že budeme co nejvíce opatrní - dodržovat základní hygienický standard, pít vodu jen balenou, čistit si zuby jen balenou, jíst ovoce se slupkou, denně se dezinfikovat paňáčkem + také na dobrou náladu, nejíst v pofidérních bistrech a restauracích a na ulici, nakoupila jsem s sebou 3 balíčky gelové dezinfekce na ruceJ), pak musím do práce udělat potřebné a nadělat hodiny. Kuba končí až večer, takže vyhlídky na přípravy nic moc… doufám, že vše stihneme, zítra odjíždíme v 10 h ráno na letiště. Čeká nás zastávka Burj Khalifa, a fontánka. Máme v Dubaji stop 20 h, takže by mělo být dost času na krátkou prohlídku. Původně jsem myslela, že se na to vykašleme, protože jsem našla na stránkách letecké společnosti Emirates, že se platí víza, něco kolem 30 USD, ale nakonec jsem zjistila, že cca od roku 2014 jsou pro nás víza v Dubaji na 30 dnů bezplatná, a to na základě Smlouvy Evropské Unie se Spojenými arabskými emiráty, tak supr, nebudeme se 20 h nudit na letištiJ.
… Peníze… Korunu na USD nám proměnila Kubovo mami, je zlatá! Stihli jsme i zabalit a vše připravit. Kuba mě trochu proklínal za sušenky, a další věci, že jsou zbytečné, ale já prostě chtěla být připravená.
28.1.2017 - odjezd
Ráno jsme si šli ještě koupit pevné botky J
Aaa vyjíždíme z Plzně, opět na poslední chvíli. Asi s námi přestanu cestovat, protože je to stresující. Jsem nervózní, ale snad máme všechno a vše se vydaří. Veze nás Kubovo mami. Stihli jsme to včas…
…Čekání na letišti, poslední české pivíčko. Převážná většina lidí si ho zpříjemňuje elektronickým společníkem. Letadlo bude mít prý asi zpoždění, píšou to na tabuli. Boarding jsme měli mít ve 13:25 h, ale na tabuli je 14:25 h. Při osobní kontrole nám ale říkali, že o tom nic neví, že by bylo zpoždění. Jani s Vláďou jsou už na cestě za krásami Dominikánské republiky. Psali, že jsou v Zurichu, a oběma není dobře (soucítíme), taky bych byla vystresovaná ze 13 h letu. I ten náš 6 hodinový do Dubaje mi děsí. Ale víc jsem nervózní ze všeho ostatního, takže na tohle není tolik času.
… Jsme v 1/3 cesty, u Černého moře. Najezený a já jsem i konečně trochu osvěžená vodou (mimochodem, Kuba je taková labuť, že než aby mi dal napít od něho, tak to rozlejvá po soběJ), k jídlu jsme měli chicken&rice, a pak boxík s dobrotami - olivy, rozmarýnový křupky, chocolate, hummus s tyčkami a kelímek vody. Kuba si jde dát šlofíka a já o něm také vážně přemýšlím, ale asi počkám, až se setmí a zatím si budu číst.
29.1.2017 - stále letíme, Dubaj přestup
… Zbývá 1:20 h do přistání. Už mi pěkně bolí prdka. Kubu též, ale z vidiny toho, že už tam budeme, se to dá vydržet.
… 2:26 m.č. - jsem na půl unavená, na půl ne, posun času dá zabrat. Plná únava na mě přijde, až půjdeme na metro určitě…, ale třeba mi probudí ranní světlo. Máme nastoupit na zastávce metra - Stadium, vystoupit zastávka Alras, tam nás čeká... já vlastně ani nevím co, Kuba je tajemný.
…v Dubaji pěkné, jsme rozmazlení, takže jsme si do metra koupili jízdenky Golden, tam můžou jezdit jak ženy a děti, tak muži, a je to úplně vepředu, kde obvykle bývá řidič, třeba u nás v metru v Praze, ale tady v Dubaji žádný není, takže je z metra prvotřídní výhled. Pak je vagón pro ženy a děti, a pak ostatní vagóny, kde jsou spíš muži, pro ženu to nemusí být prý moc příjemné, ale nezkusili jsme to, tak nevíme. Navíc byl víkend a metro moc plné nebylo. Před tím se nás pokusil zlanařit na letišti jeden týpek v černém autě, jestli někam nechceme. Ale my že ne. Navíc jsem četla, že do černých aut nikdy nenastupovat. V Dubaji je hodně muslimů, zahalených žen, některé barevně, ale často v černých nikábech, kdy jsou jim vidět jen oči. V tom horku jim to nezávidím. Muži mají bílé oblečky (šaty), těm naopak může být dobře, jak jim větrá rozkrok, navíc mají bílou barvu. Je to dost diskriminační, když ženy na tom sluníčku jsou celé v černém. V Dubaji jsme byli u nejvyšší budovy světa Burj Khalif, která je u největšího obchodního centra s názvem Mall. Jsou tu velké fontány v bazénojezírku, ale v 8 h ráno nebyly puštěný a prý je pouští až v 1 h odpo. Všude to tu zametali, leštili a připravovali se na otevření. Pak jsme se vydali dál do města na takový ostrůvek u pobřeží, dostali jsme se na parkoviště (dost velká štreka v tom horku a navíc hladoví, ale respekt, že to Kuba našel, má fakt orientační smysl), kde byla pokladna s lístky na tramvaj, která by nás zavezla na ten ostrůvek. Jenže tam nešlo platit kartou a dubajský dináry jsme neměli, a dolary se nám za dubajský měnit nechtělo, takže jsme to vzdali a šli na metro, které nás zavezlo do starého města. Už jsme dost usínali v metru. Škoda, že jsme i sem nejeli metrem (nevěděli jsme, že to jde), mohlo nám to ušetřit mé povzdechy, že už nemůžu, že mám hlad atd. J a nebyli bychom možná tolik unavení. Staré město bylo úplně jiné, takové nepřehledné a ne tak čisté jako zbylá část Dubaje, co jsme viděli. Všude byli prodejci a nabízeli všechno možné, hodně třeba apple telefony. Moc nechtěli pochopit, že už jako jeden telefon každý máme. Umírala jsem hlady, tak jsme zapadli do první restaurace, kterou jsme objevili. Byla to indická. Byla jsem z ní trochu vyděšená, kvůli tomu jak to tam vypadalo, takové neuspořádané, připadalo mi to špinavé. Uvařili to ale moc dobře, já měla palak paneer, který si už asi nikdy nedám (nebyl špatný, ale neoslovil mi), a Kuba chicken směs, to vše s tandoori a rýží. Kuba to měl moc dobré. Pak Kuba naplánoval, že se dostaneme z jedné části břehu na druhý břeh převozem, protože je tam zastávka, na kterou potřebujeme. Zaplatili jsme asi dvě eura a ještě nám vrátil a převezli nás. Bylo to fajn. Nechala jsem tam flašku s vodou. Chtěli jsme si koupit vodu v krámku na druhém břehu, ptali jsme se jestli se dá platit kartou, on že jo, a když jsme si vzali zboží, tak říkal, že ale ne tohle zboží. No nicJ. Po jídle na nás přišla velká únava, v metru jsme oba usnuli, tak už jsme si to moc neužili. A pak už jsme vyrazili letadlem směr Srí Lanka - Colombo - Hambantota, odlet 18:45 h.
… Let byl příjemný, pár turbulencí, ale nic hrozného. Nedostali jsme už žádné jídlo. Bohužel na cestě Dubaj - Srí Lanka žádné Flydubai nedává. Trochu jsme se obávali počasí, protože v letadle byla předpověď pro pár měst světa a v Hambantotě mělo pršet + blesky a v Colombu také. Ale hlavně jsme se obávali toho, jak se dostaneme z letiště v Hambantotě, protože nás všichni děsili, i František s Eliškou, se kterými jsme letěli z Prahy, že odtamtud toho moc nejezdí a že je to mrtvé letiště, byť je nové (asi z roku 2014).
30.1.2017 - Colombo, Kandy (ubytování Pearl house)
… Přiletěli jsme do Colomba a koukali, jak všichni cestující vystupují a začali trochu panikařit. Dohodli jsme se, že se půjdeme zeptat, jestli tu nemůžeme zůstat. Šli jsme za letuškou a pak přišel i pilot a řešili jsme s nimi, že máme jet do Hambantoty, ale že bychom tu rádi zůstali, jestli to není problém. Více méně nám řekli, že dál stejně neletí a že nám zařídí, aby nám vyndali bagáž (na nich totiž byla Hambantota, zajímavé bylo, že na letenkách bylo opravdu jen Kolombo, ale v ČR nám říkali, že je to takto ok…). Oddychli jsme si, že zůstáváme v Colombu, ale nervozita ještě přetrvávala, jestli dostaneme zavazadla. Vše dopadlo, jak nejlépe mohlo. Na letišti jsme si koupili Srí Lanskou telefonní kartu dialog (kvůli internetu), bylo tam 9 GB dat za super cenu. A rozměnili jsme Dolary na Rs. Také se tu dala koupit pračka, ale tu jsme si fakt nekoupiliJ. Otravovali nás tam hned dva komáři, tak jsme se hned nastříkali (možná zbytečná panika, ale člověk nikdá nevíJ) a zjistili jsme, že Lifesystem skvěle působí na barevné věci, vůbec pak nemáte třeba modré ruce apodJ. Dohodli jsme se, že pojedeme na vlakové nádraží a vlakem do Kandy. Jen co jsme vyšli ven, už nás tam naháněli taxikáři tuktukáři (haaa náš první tuktukJ). Odolávali jsme a hledali bus, ale nakonec nás jeden ukecal (2000 Rs). Někde psali, že je nejlepší nasednout do toho co "jede" a ne do toho, co odchytává venku. Náš řidič byl milý, neuměl moc anglicky, ale to my taky ne (mluví tady všichni nějak moc rychle, musíme se pilněji učit), říkal, že je to jeho první práce. Ptala jsem se, jestli opravdu první, ale nějak mi asi nechápal (ale kde byla chybka nevím J). Má už totiž dvě děti, obě přes 20 let. Dcera vdaná. Přijde mi, že je to pro ně moc důležité, aby se dcera vdala, protože to říkají všichni tak pyšně a hlavně jako nejdůležitější informaci. I u těch co jsme bydleli v Kandy, tak říkali, že dcera je vdaná, ale o synech nic moc nikdo neříká… Odvezl nás na vlak do Kolomba, část Fort. Potkali jsme tam naše známé z letadla, Elišku a Františka. Jeli stejným směrem jako my - směr Kandy, tak jsme se k nim přidali. Vlakové nádraží ve Fort a celkově ulice, kterými nás řidič tuk tukář vzal, vypadaly jako noclehárna, prostě všude možně spali lidi a psi na zemi. Když na nádraží přijelo nablýskané auto a vedle toho člověk viděl spící lidi na zemi, říká si, kde se stala chyba. Ten poměr chudoba x "bohatství" je tu hodně znatelný. Cesta vlakem byla vcelku pohodlná. Koupili jsme si lístky do 2.třídy, ale nakonec jeli 3, protože 2. se rychle zaplnila, málem jsme dostali smolík ale i ve 3 třídě, musíme být průbojnější.
… Vyhlídky byly krásný (alespoň než jsme usnuli), vlak byl plný, spousty školáků a asi pracujících, bylo brzy ráno, něco kolem po šesté. Kvůli našemu spánkovému deficitu jsme ale brzo vytuhli. Kuba hodil čelíčko na stůl, já spinkala decentně v sedě. Vlakem jsme dojeli do Kandy, naštěstí nás probudili naši spolucestující z Kolomba, jinak bychom to přejeli. Do Kandy jsme přijeli mezi 9 - 10 h. Hned na autobusáku začalo nahánění tuktukářemi. Odolali jsme a šli jsme pěšky. Po cestě jsme si koupili mini banánky, moc dobré, slaďoučké. Kuba našel cestu k našemu ubytování s pomocí navigace, bylo to On the hill, jak uváděly recenze na Booking, nejdříve lehké stoupání. Pak jsme došli ke dvěma štěkajícím pejskům, kolem kterých jsme se báli projít. Tak jsme si říkali, zda jsme dobře a šli jsme zase kousek dolů, a zeptali se dvou místních "stavařů", co tam něco stavěli, na cestu, tak říkali ano, kolem těch štěkajících psů. Ou je, snad to projdeme bez úhony. Ten jeden psík po nás vystartoval, ale byl naštěstí přivázaný. Většina psů je tu volně pobíhajících a nikomu nepatřících, ale někteří své páníčky mají. Pak začal kopec velmi strmě stoupat, s krosnou dost náročné, myslela jsem, že to v tom vedru už nevyšlápnu, ale Kuba zakřičel, to dáš, už jsme tu, a opravdu pár pořádných záběrů do kopce a byli jsme tam, Pearl House. Přijali nás dřív, než jsme měli check in. Paní byla moc milá. Později jsme se jí ptali i na očkování (žloutenka a břišní tyfus), říkala, že tady nikdo očkovaný není, že oni jsou opatrní, pijí balenou vodu, vše myjí v balené vodě, a jí v restauracích, které znají, a že větší nebezpečí tu hrozí od moskýto (horečka dengue), že máme být obzvlášť opatrní na jihu a používat tam repelenty. Ubytovali jsme se, vysprchovali a usnuli. Probudili jsme se kolem půl 5 (to nebylo tak úplně v plánu usnout na tak dlouho), a vydali jsme se do města kolem Kandyjského jezera na večeři. Byli jsme na jejich hlavním marketu, trhu. Kuba si tam dal liči, který mu týpek suverénně oloupal rukama (myslel to dobře, ale my jsme chtěli být opatrní, když jsme se nenechávali očkovat, a oni si myjí prdky po záchodě sprškou a dá se předpokládat, že za pomoci ruky J, ale Kuba nechtěl urazit) a pak jsme tři kousky koupili. Pak nás ukecal (teda mně) jeden týpek s čaji, že tady jsou prostě nejlevnější, všude jinde už budou jen drahý, po celé Srí Lance, a tak jsme si dva pytlíčky koupili. Rádi si tu lidé vytvářejí návštěvní knihy, kde mají třeba fotky lidí, se kterými se seznámili a různé vzkazy (v různých jazycích), a pak je ukazují, ono to zapůsobí a navíc mají památku. Čajař nám právě hned na začátku začal ukazovat knihu a fotky, a že tenhle týpek je z Čech, že je to jeho kamarád, a na mně to hned zapůsobilo. Docela je tu Česko známé, hlavně Praha. Návštěvní knihu nám pak ještě ukazovala paní máma z Pollonaruwy, pak jeden Tuk tukář a pak i další. Také jsme se snažili do návštěvních knih vždy něco napsat. Pak jsme šli ještě kolem jednoho trhu, a to se mi zvednul pěkně žaludek, z některých trhů se táhnul takový smrad, že člověk raději nedýchal. V Kandy jsme jedli v takové nóbl restauraci (hledali jsme přes Trip Advisor). Dobré hodnocení měl jeden stánek, kolem kterého jsme šli, ale Kubovi jsem to rozmluvila, měli stejně ještě zavřeno a mně se nechtělo čekat (nakonec se tam stejně druhý den najedl). V restauračce to bylo dražší, ale ne zas tak hrozně, a moc dobrý. Kuba měl chicken tika masala a já vegetable fried rice. Při placení nám naše kartičky ukazovaly, že to máme zadarmo, ale nakonec to prodavači nějak vyřešili. Pak jsme se ještě chvíli procházeli a šli domů spát. Cestou jsme slyšeli u jezera takové čvachtání, nakonec jsme na vlastní kůži zjistili, že to serou havrani :D.
31.1.2017 - Kandy, Botanic Garden Peradeniya
… Ráno jsme měli od paní domu výbornou snídani (druhý den byla ale ještě lepší), omeletu, toasty, palačinky, marmoška, jogurt a ovoce, já černý čaj a Kuba kafé. Překvapilo mi, že téměř nikde nedávali k čaji automaticky mléko, myslela jsem, že se to tak tady pije, ale až v Elle a na Tangalle nám dávali automaticky mléko. Kuba si popovídal s manželem paní domácí. Byl to velmi sečtělý muž. Znal historii i Čech (okupace atd.). Jedno jejich dítě bydlí v Austrálii, tak tam občas jezdí. Dcera už je vdaná. A druhý syn žije v Kolombu. Po snídani jsme vyrazili směr Royal Botanic Gardens Peradeniya. Nejdříve jsme se ale stavili v informačním centru, kde nám ukázali mapku a řekli nám co, kde najdeme a kam na bus. Do botanické zahrady jsme jeli busem. Náš první zážitek busem. Je to super. Hudba v buse, hrozně živo, procházející výběrčí, hustý provoz, fakt žádná nuda.
Po návštěvě botanické zahrady, Kuba kouří, tak zapisuji zážitky. Kuba u vstupu zkoušel uplatnit svou journalist card, ale neprošlo to. Je tu spousty fauny a flóry… Kaloni, naše první opičky, různí ptáčci, fíkusy, obrovský dvojitý kokosy (double coconute), velký bambusy, který dorůstají 20 - 30 cm za den, velký fíkovník (rozloha kořenu prý 2500 m2), sbírku orchidejí, krásné palmové aleje a obrovské stromy.
Po návštěvě zahrady jsme jeli busem zpět do Kandy. Šli jsme se navečeřet, dali jsme si večeři v další nóbl restauraci (tu, do které chtěl jít Kuba, měli bohužel dnes zavřeno), nebylo to zas tak dobré, špatné teda taky ne, ale když to srovnáme se Srí Lanskou kuchyní, co jsme měli později, tak to není ta pravá Srí Lanka. Šli jsme se pak podívat na Templ Buddha Teeth (Chrám posvátného zubu). Cestou nás atakovaly opice, alespoň to tak vypadalo, ale asi jen jak byly zvědavý a pobíhaly nad námi, tak ze stromů padalo ovoce, jsem jim křivdila. V chrámu byl vstup cca 3500 rs za osobu, botky jsme si schovali do baťohu (byla ale možnost je dát do úschovny bot) a šli. Bylo něco kolem půl 7 večer a ve 45 začínal ceremoniál. Bubnovali a nosili lotosové květy do místnůstky, a vždy zavřeli dveře, takže nevíme co se tam dělo. Prošli jsme chrám. V jedné místnosti měli na stěnách obrazy s vysvětlením, jak se sem Buddhův zub dostal. Buddhistické muzeum bylo už zavřené, tak pak už jsme viděli jen skleník, kde se pokládaly do mističek s olejem knoty a zapalovaly se a o ně se zapalovaly vonné tyčinky a ty se zapichovaly do takového květníku. Většina srí lanských buddhistů věří, že se sem musí alespoň jednou za život vydat, zlepšuje to karmu. Na cestě zpátky jsme viděli vycpané pozůstatky slona Rádžaha, který nosil Buddhův zub, než zemřel, ozdobné klobouky pro slony, a nahoře se stála fronta. Chtěli jsme vidět na co, tak jsme si jí vystáli, ale nic moc tam vidět nebylo, akorát se tam dal dar (lotosový květ, nebo peníz). Pak jsme vlastně ještě viděli Buddhovu knihovnu. Kuba si pak dal na cestě domů ještě jedno jídlo, v tom dobře hodnoceném stánku na rohu. Sem tam Kubovi někdo nabídl marjánku. Na to už jsem byla zvyklá z Portugalska : D.
1.2.2017 - směr Kandy to Polonnaruwa (ubytování Thisal Guest house)
Dnes jsme měli výbornou snídani u našich ubytovatelů, uvařili nám rice&curry, na mě trochu pálivější, ale výborný, a pak vajíčka (tak dobrý neumím, zatím), palačinkolívance s marmoškou a ovoce (banán, meloun, papája, ananas) a jogurt, takový spíš pribináček. Opustili jsme naše první úžasné ubytování v Kandy (samozřejmě s naším vypravováním až před 12 h, nikomu nedoporučuji s námi cestovat, protože by z nás vyrostl J) a jedeme busem do Polonnaruwa. Bus, jak jsme tak pochopili, jezdí více méně pořád (ale jen do nějaké určité hodiny, podle toho, kam má člověk namířeno a jak dlouho tam trvá cesta). A busy jsou furt plný. Do Polonnaruwa jede bus z Kandy 3 h a někteří už stojí od počátku cesty a další po cestě nastupují. My odjížděli z autobusáku a sedíme (jupí). Bus jede přes Dambulla a jede až do Anuradhapura, kam my se ale nepodíváme (pokud nebude změna plánu; snad v dalších letech, je prý krásná, a Sigyria je prý také moc pěkná). V buse nám hraje hudba, vepředu barevně bliká Buddha, a když řidič brzdí, tak bliká i další božstvo buddhismu, kteří jsou na brzdu napojení. Hned je jízda veselejší. Je pěkně vedro a v buse to fajnově fouká. Po cestě jsme jednou stavěli, musela jsem nutně na WC, no tak jsme šli. Už při prvním závanu jsem nahodila úškleb, ale člověk nemá na výběr… záchody měly klasické… díra v zemi, vedle zídka a další díra v zemi a další zídka a další díra v zemi (všechny bez dveří, prostě jako mušle vedle mušle, jen se zídkou, ale můžete si alespoň vesele povídat, protože na sebe skvěle vidíte). Já jsem šla na díru s dveřmi hned za rohem (jsem trochu konzervativní), no alespoň už mi pak žádný záchod na Srí lance nepřekvapil, třeba na vlakovém nádraží v Hattonu … : ) (ale na ubytování, v restauracích jsou normální záchody, to jen na veřejných místech jsou díry). Kuba si tam koupil Samosu (smažená trochu víc pálivá zelenina s bramborou v těstíčku) a jeli jsme vesele dál. Cesta docela utekla. Oni se s tím moc nepárají a docela řežou zatáčky, občas jsem se bála. Hned na zástavce v Polonnaruwa si s námi začal povídat jeden místňák, že má výborné ubytování a můžeme s ním jet i do národního parku, s díky jsme odmítli, ale vyfotili jsme si jeho vizitku, kterou měl jednu, kdyby náhodou… Náš guesthouse (Thisal Guest house) byl asi 150 m od zastávky, tak supr. Přivítala nás paní domácí, moc milá paní a ubytovala nás (ubytování malé, třeba sprcha byla tak blízko záchodu, že by člověk mohl dělat dvě věci zároveň, ale útulné). Na verandě seděl nějaký týpek, vypadal, že sem patří, ale paní nám pak vevnitř říkala, ať si na něho dáváme pozor, že jel s jednou slečnou (má totiž tuk tuk) a ona mu platila tisícovkou, a on, že nemá nazpátek a regulérně jí okradl. Objednali jsme si u ní večeři, a šli na procházku kolem vodní nádrže.
Kubík: Ze silnice kolem jezera byl pěkný výhled na rýžová pole. Po chvíli cesty jsme potkali koupající se místní, kteří nám nabídli, ať se jdeme koupat. Niki nešla (pozn. Niki: neměla s sebou plavky a nechtěla se koupat v oblečení jako ostatní : )), ale já jsem nezaváhal. Po chvíli se přidal Rakušan z Vídně, se kterým jsem pokecal. Za chvíli se přidala další místní rodinka s červenými zuby žvýkající betel. Když jsem vylezl z vody, nemohl jsem najít druhou botu. Podezření padlo na jednoho v okolí polehávajících psů. Jeden místňák mi pomohl mojí botu najít. Byla dost oslintaná : ) Za chvíli začal západ slunce nad jezerem. Byla to nádhera.
Začaly lítat velká hejna bílých a černých ptáků, a byla to pastva pro oči : ) Zpátky k našemu domku jsme šli jinudy, kolem jezírka a kolem smečky štěkajících psů (trochu jsem se bála), pak jsem obešli pár rýžových polí a šli kolem dalších ubytování a prošli si městečko. Večeře už byla téměř hotová. Seznámili jsme se mezitím se synem paní domácí, který zrovna přijel se skupinkou z národního parku, a domlouvali jsme se s ním na další den na projížďku parkem a půjčení kol na zítra. Doporučoval nám, abychom s ním jeli do parku, který je trochu dál, a chodí tam jenom místní, ptali jsme se jak sloni, říkal, že jich je tam dost, a ať to spolu prodiskutujeme a dáme mu vědět, klidně až další den. Mezitím se začala podávat večeře. Bylo nás u stolu 7, já a Kubikula, klučina s holčinou z Rakouska, paní z Japonska, a pak paní s pánem z Francie. Uměli všichni dobře anglicky, já dost zaostávám, takže se bavil spíš Kuba, já vždycky jen anglicky koukám a přikyvuji, když zachytím známé slovíčko. Ale zpátky k večeři, byla nesnězitelná a delikatesní. Mně asi nejvíc chutnaly fazolky s cibulkou, byly sladkopálivý, a ta kombinace byla pro můj jazýček prostě slast. Měli jsme dhal, papadam, fazolky na dva způsoby, plněné čili papričky, rýžové nudle, chicken curry, další druhy curry, pak něco jako kuskus, a jako dezért byla papája. Kuba pak dostal hroznou chuť na pivo, tak jsme šli na hlavní silnici, kde byl jeden krámek a jedna restaurace, v krámku nás odkázali na restauraci a v restauraci nám řekli, že bohužel je pět minut pod 21 h, a oni prodávají jen do 21 h, takže nic, pravidla jsou pravidla. Tak jsme ještě chvíli poseděli venku a šli na kutě.
2.2.2017 - Polonaruwa, Národní park
Ráno jsme se nasnídali, ale abych pravdu řekla, nepamatuji si přesně, co jsme měli všechno k snídani, ale asi tousty s máslem a takovou růžověfosforovou marmeládu (ta se zapomenout nedalaJ), a pak ovoce. Půjčili jsme si kola od syna paní domácí (bohužel na jména jsem hrozná) a domluvili jsme se s ním na 2. hodinu odpolední na výlet jeepem do parku a že ještě uvidíme do kterého. Na kolech (já měla i košík vepředu, bohužel jsme zjistili, že nemáme žádné památeční foto L) jsme vyrazili do starého města. U vstupu jsme zjistili, že se platí vstup (ale později nám Češi, které jsme potkali druhou noc na ubytování, řekli, že tam byli večer bez vstupu?? J). Koupili jsme si lístky a šli nejdříve do muzea (ve velkých vedrech je ale asi lepší to otočit, a jít se zchladit do muzea až nakonec). V muzeu bylo mnoho pěkných historických památek, dochovaných soch, ale nesmělo se tam fotit. Po muzeu jsme vyrazili přímo do ruin starého města. V průvodci bylo, že staré město v Polonnawura není tak zábavné jako v Anuradhapura, protože se zde nekonají již žádné místní rituály, ale to jsme nemohli porovnat. Ale jsou zde úchvatné sochy a dochované stavby. Místu dodávají takové zvláštní kouzlo místní opice a varani. Ještě, že jsme byli na kolech, jinak by to bylo na celý den, Kuba fotil opět o sto šest. I tak jsme měli co dělat, opravdu tu člověk dokáže strávit celý den. Kuba musel nakonec zavolat na naše ubytování, že se zpozdíme na vyjížďku jeepem za slony. Na vycházce jsme potkali několik prodejců různých serepetiček, zejména dřevěných slonů, jeden Kubovi říkal, že si musí koupit celou tu sloní rodinu co má (mámu, tátu a dítko), jinak jim samotným bude totiž smutno. Nakonec máme jednoho sloníka.
Když jsme všechno projeli, pádili jsme na kolech směr naše ubytování. Nakonec jsme měli ještě čas si dát čaj a rozhodnout se, kam tedy do parku pojedeme, jestli do toho placeného nebo toho místního (oba vyšly cenově nastejno). Dohodli jsme se, že pojedeme do toho "místního". Tento park je vcelku vzdálenější (jeli jsme cca 45 minut), ale alespoň jsme zase viděli další kousek Srí lanky, nejdelší Srí lanskou řeku (Mahaweli), a když jsme se přibližovali k parku, tak jsme viděli i domky farmářů, těch mladých (to už byly mnohdy moc hezké domky, někdy tedy dost prosté, ale čířila odtamtud spokojenost), po domky těch nejstarších (to už byly jen takové slaměné malé chajdy). A pak jsme už projeli kolem závory do parku. Závoru večer dávají dolů kvůli slonům, aby nezabloudili k domkům místních, takže ani ta silnici není asi průjezdná, navíc, kdo by tam večer jel, když tam není nic vidět a mohl by narazit na slona, který by se naštval, že ho tam někdo v noci rušíJ. V parku jsme hned za chvíli uviděli páva, těch jsme viděli ještě pár. Kuba si ho fotil, ale nebyl moc nadšený "pávy máme i u nás, dokonce jsem viděl i námluvy pávů" říkal : ). Pak jsme viděli malého krokodýla se želvou na kmenu stromu v rybníku. Želva za chvíli uprchla do rybníku, když nás zmerčila. Za chvíli se objevila i první sloní rodinka. Kuba chtěl vylézt ven z jeepu, jestli si je může jít vyfotit blíž, ale průvodce říkal, že to rozhodně ne, že je to nebezpečné a že zrovna před měsícem, si tu jeden týpek fotil selfie se slonem a stalo se mu to osudným. A ještě, že nás nepustil, protože zrovna slon z téhle rodinky nám dal pěkně zabrat. Stáli jsme takhle vedle sebe ještě s autem na přepravu krve, a najednou se na nás slon rozběhl a běžel po silnici na nás a my rychle couvali, no tuhla mi krev v žilách a našemu řidiči taky, jak později říkal. Když už jsme byli v dostatečné vzdálenosti (dle úsudku slona), tak toho nechal. Pak už na nás ukazovali jen zadky a zmizeli za stromy. Jeli jsme dál a viděli ještě další desítky slonů. Někteří byli hodně blízko, jednoho se snažil náš řidič i trochu poňouknout (asi mu nestačil ten předchozí), ale nerozběhl se, i když už to vypadalo, občas jsou prý líní : ). Pak jsme viděli ještě buvoly. Projížďka to byla úžasná a ta příroda a atmosféra. Dokonalost sama. Pak nás vzal v parku ještě na západ slunce na takový výběžek u skály, trochu jsem se bála jít nahoru, když před tím říkal, že z jeepu ven nemůžeme, a najednou jsme šli, navíc jsme si měli vzít všechny věci s sebou, protože by prý opice auto vybrakovaly. Z vyvýšeniny u skály byl krásný výhled na park a na západ slunce. Na tomto vršku bydlí mnich, Kuba mu dal dar, a byl naštvaný, že ten mnich furt telefonoval a ani to za celou dobu nepoložil. Má tu i Buddhu, u kterého mu hraje hudba. Asi to má teď mnohem jednodušší než jeho předchůdci na fotkách (může si kdykoli zavolat o cokoli), ale zase to ztrácí tu úplnou přirozenost (ale i tak je to rozhodně něco jiného než žít ve městě). Doba je prostě všude na světě jiná než dřív a jiná než bude. Z celkového výletu jsme byli unešení, cestou zpátky jsme si koupili pivko, dali cigaretku s naším řidičem (za boha si nevzpomenu na jméno) a trochu pokecali. Ptal se nás, co děláme za práci, Kuba říkal, že je kameraman, tak se smál, že si říkal, jak to focení prožívá a fotí o sto šest : ), on prý před tím dělal v zahraničí, aby si mohl trochu vydělat, pak si právě koupil dva jeepe (jsou hodně moc drahý) a začal dělat tohle, a baví ho to. Mají tu celkem něco okolo 5000 slonů (na celé Srí Lance), naštěstí tu nemají pytláctví, nemají ani kly, takže to pytláky neláká. Alkohol tu mají zakázaný prodávat jen tak, jak se jim zlíbí, musejí mít licenci, občas si tu někdo zkusí alkohol vyrobit sám, ale tuhle na někoho přišli, a bylo zle. Kouření na veřejnosti mají zakázaný, ale tak nějak na veřejnosti nenápadně kouří (když to člověk dělá nenápadně, tak není nápadný, to má přeci logiku J). Přijeli jsme akorát na večeři, byla opět luxusní. Dali pivčo a pokecali s Čechy, kteří přijeli zrovna ten den. Já jsem stihla mezitím rozbít popelník (Kuba sice říkal, že někam něco dává, ať dávám pozor, ale nečekala jsem, že zrovna hned vedle mě : D). Pak jsme šli spát.
3.2.2017 - Směr Kandy (ubytování Kandys hady tree vila)
Ráno jsme vstali, zabalili se, nasnídali se a šli jsme na autobus do Kandy (měli jsme totiž namířeno na Adam´s peak). Nechtěli jsme jet tuk tukem, ani ti z Rakouska nejeli a šli na bus (cca půl hodiny před námi), místní nám říkali, že tu bus chytneme, ale nakonec nechytli (řidič vždycky jen zdvihl ruce, jako že bohužel nezastaví a že mu je to líto), ani Rakušáci bus nechytli, tak jsme si vzali tuk tuky, ti nás dovezli kvapem (fakt si to jel dobře, jak kdybychom byli na závodišti) na busák do vedlejší větší vesnice, tam už byl připravený týpek u busu, vzal nám rychle věci do busu a nastoupili jsme, a že to zaplatíme busákovi ten tuk tuk, a oni se vyrovnají mezi sebou (super domluva, už víme, proč jel tak rychle :)) V Kandy jsme se ubytovali tentokrát jinde, na takovém kopečku, kam nás z autobusu dovezl tuk tuk (Kuba už uměl profesionálně smlouvat cenyJ). Ubytování bylo pěkné, udělali nám čaj a pak jsme vyrazili na večeři do jedné restaurace doporučené na Trip Advisoru. Bylo to takové rychlo bistro, ale moc dobré. Dala jsem si tam první Kottu rotti (kterého jsem se později přejedla, a doteď na něho nemám moc chuť J). Prošli jsme se kolem jezera, úspěšně se vyhnuli havranům (oproti lidem, co šli naproti, ti to schytali) a šli domů. Po cestě jsme si sehnali tuk tuk a ten nás odvezl nahoru do kopce. Zjistili jsme jednu věc, když člověk tuk tukem nepotřebuje, tak je jich všude spousty, a když ho potřebuje nebo chce, tak žádný není. Chvíli jsme spolu ještě poseděli na terásce a já si šla lehnout. Kuba si mezitím pokecal s naším hostitelem, a přišel cca hoďku po mně a usnuli jsme.
4.2.2017 - Směr Hatton, Dalhouise (Adam´s peak; ubytování Singher brothers guest house)
Kuba: Ráno vstáváme v půl sedmé v Kandys hady tree vila (super ubytko s výhledem na temple of tooth), abychom stihli snídani, která byla fajn. Dostali jsme ovoce, toasty a dokonce místní placky s kokosem. Trochu nervózní čekáme na objednaný tuk tuk, abychom byli včas na nádraží, odkud nám jede vlak do Hattonu. Po chvíli přijíždí stařík v tuk tuku. Když vjíždí na hlavní, tak nás málem převrátí, tak si říkám, že vlak asi stihneme. Za okamžik však vypíná motor a celou cestu až dolů do města jede s vypnutým motorem. Asi úsporné opatření.
Niki: Dnes jsme se přemístili do Dalhouise k Adam´s peak. Jeli jsme z Kandy ráno vlakem v 8:45 z railway station do Hattonu. Koupené lístky do 2. třídy. Vlak měl 15 minut zpoždění, nástupiště bylo přelidněné, takže bylo jasné, že to bude hell : ) vlak zastavil, už byl poloplný a my se nacpali dovnitř. Stáli jsme nejdřív u WC, naproti vstupním dveřím, kde to docela šlo, i když chvíli jsem snad stála i na jedné nozeJ. Vtipní jsou ti místňáci, kteří stojí ve dveřích nebo tam sedí. To by prostě v EU neprošlo. Ono i to jejich naskakování a vyskakování z busu jen při přibrždění je o hubu J člověk musí vyskočit a jakoby běžet s busem, aby neupadl. Zkoušet to tu asi nebudeme. Až tady na nádraží (bohužel) jsme zjistili, že pokud si chce člověk ve vlaku sednout, tak už musí jet z peredewai (jak je botanic garden, kde jsme byli druhý den našeho pobytu v Kandy). Časem jsme se ve vlaku přesunuli k sedačkám a oknům, sice jsme si nesedli, ale měli jsme lepší výhled. Pořád tam chodili vlakoví prodejci a prodírali se davem, který už na sebe byl namačkaný, neuvěřitelný toto. Vedle nás stál starý pán a rozbaloval list a v něm měl betel, Kuba si to hned fotil, a pán si začal vesele žvýkat. Nikam to neplival, tak to snad asi i spolkl, asi i léta praxe, protože se to prý nepolyká. Cesta vlakem ušla, já teda docela trpěla, protože mi chytil močák : ( vyhlídky byly pěkné, ale mnohem víc se nám líbí vyhlídky mezi hattonem a adam´s peak. Vystoupili jsme a já šla hned na záchod. Nečekala jsem nic extra, protože po zkušenosti na mezizastávce busu jsem si říkala, že horší to už nebude, a navíc sem fakt musela. Nakonec to nebylo tak hrozné. Docela fronta, ale byla tam voda na spláchnutí díry v zemi : ) pak jsem do sebe naládovala jedlou sodu a blokurimu a s Kubou jsme se vydali před nádraží. Po chvíli okounění a odmítnutí jednoho tuktuku nás oslovil jeden, Raije jeho jméno jest, a domluvili jsme cenu 1300 rupií. Autobusem se mi kvůli tomu močáku nechtělo, a bylo to nakonec i lepší jet tuk tukem, zastavil nám na několika pěkných místech po cestě a nabídl nám ubytování u jeho kamaráda, kde nakonec bydlíme (singher brothers guest house). Jsou tu překrásné vyhlídky s dvěma jezery a čajovými plantážemi. I Raije má jednu plantáž a na Adam´s peak prý chodí často, asi jako průvodce, co jsem tak pochytila. Lidí je tu snad tři vesnice, chytili jsme jejich svátek 4.2., kdy všichni chodí na Adam´s peak + víkend. Je tu tedy velmi rušno. Hudba, spoustu blikajících stánků. Naši sousedi z ubytování šli na Adam´s peak včera, resp. dnes ráno v půl 2 a 100 m před koncem prý čekali přes hodinu a prostě se tam nedostali, tak šli dolů. No jsem na to zvědavá. Bohužel vzhledem k tomu, že močák mi dost bolí a čůrám každých 20 minut, to možná budu muset úplně vynechat : / Kuba teď spí, tak uvidíme, až se probudí. Joo a s Raijem jsme směrem sem zastavili vesničku před Adam´s peak, šel si něco koupit, a když jsme byli skoro u auta, Kubu zaujal opět betel, tentokrát v krámku, kde ho prodávali. Kuba si ho začal fotit, mezitím přišel Raije. Kuba se ho zeptal, jestli to je Betel, on kejval, a ukázal, že ho zrovna žvejká. A jestli chce Kuba taky. Kuba se zeptal, kolik stojí, on ukázal cenu, 30 Rs. Kuba, že neví a jestli je to droga. A on No no drug : ) A tak si ho Kuba koupil. Jsem na něho zvědavá. Na internetu píšou, že je to 4. nejužívanější droga na světě, a že je více návykovější než cigarety. Barví se po tom zuby a jazyk do červena, na zubech to zůstává a pak vypadávají. Raije po tom i dost kašlal a plival, zvyšuje to slinivost. Ubytování je moc pěkné. Je to sice u té nejvíce navštěvované ulici, protože je to hned u cesty na Adam´s peak, ale aspoň je to blíž a je tu zábava a rušno. Viděli jsme i, jak snáší dva lidi, jednoho na nosítkách, a jednoho zabaleného. Prý tu někteří výšlap nepřežijí. Nejrizikovější skupinou budou asi ti nejstarší. Chodí i ve věku, kdy by si člověk řekl, jestli jim to za to fakt stojí, a to před tím ani nejdou k doktoru, aby je prohlédl a doporučil jim, zda jít, či nikoli.
Takže dnes na Adam´s peak (Sripada) nejdeme. Počkáme, jak mi bude zítra ráno. Teď jsme na večeři a jedou si tu super pálivý pecky. Hoří mi pusa z jednoho sousta od Kuby. Já si objednala Kothu Rotti (hlučné jídlo, sekáčkama jedou občas fakt pěkné rytmyJ) a Kuba Chicken Curry. Teď přinesl chilli, jako kdyby to samo o sobě vůbec nepálilo. Zrovna mi přinesli moje jídlo a to naštěstí nepálí, hurá, neshoří mi pusa. Naučila jsem se dvě nová sinhálská slova "istu-tý" (děkuji) a "eka harima rasaj!" (bylo to výborný). Tyhle slova sklízely pak po celý zbytek naší dovolené úspěch : ) Před jídlem jsme byli ještě v jedné jídelně, kde si Kuba dal Samosu. Pak se s námi vyfotila skupinka místních. Ta popularita tady je fajn : )
Kuba tu teď škytá po tom, co se zbetelil. Prý je to hrozně hořký a nechutná mu to. Dostavila se zatím jen škytavka, ale účinky mají být do 2minut. Tak uvidí… Nakonec ho bolelo jen bříško a trochu mu bylo teplo. No jo, začátky betelení bývají těžké : )
5.2.2017 - Dalhouise (Adam´s peak; ubytování Siumi Rest)
Dneska ráno jsme vstali a dohodli se, že tu ještě zůstaneme. Bohužel naše ubytování bylo pro dnešní den full of, takže jsme si našli jiné. Siumi Rest, cca 500 m dal. Pěkné ubytování za 650 Kč/noc. Po zabydlení jsme vyrazili na jídlo do naší oblíbené restaurace. Měli jsme opět Kothu rotti a pak čokoládovou placku. Poté jsme se vydali na procházku k vodopádům. Odmítli jsme tuk tuk, chtěl 1500 Rs a šli pěšky. Bylo to 6 km. Já se trochu zdráhala, protože jít to zpět, tak se nachodíme docela dost na to, že jdeme večer 5200 schodů. Nakonec nám jeden místní zařídil tuk tuk přes jeho kamaráda, zavolali jsme mu, že cca za hoďku mu brnkneme a on pro nás přijede za 400 Rs. U prvního vodopádu k nám přišel další místní a vzal nás až k druhému vodopádu. Trochu jsme se báli, měl v ruce mačetu, ale když mi s ní vyrobil hůl (protože jsem zapadla do bahna), tak už jsem se tolik nebálaJ. U vodopádu to bylo moc krásný. Šli jsme po kamenech a trochu jsme se zafuněli. Když jsme si sedli na kamení u vodopádu, tak si k nám sedly opičky a pozorovaly nás. Kuba fotil o sto šest a vyšly mu moc hezké fotky. Je to moc krásné místo. Pak nás "náš průvodce" vzal vesničkou Mory zpátky na tuk tuk. Ve vesničce se na nás chodili všichni dívat a mávali nám. Moc veselí lidé. Jeden malý klučina se k nám přidal a šel kousek s námi. Tuk tuk už na nás čekal a odvezl nás do Dalhouise za 400 Rs k ubytování. Najedli jsme se, Kuba měl Egg vegetable omelet a já rotti cheese and onion. Pak jsme šli spát, nabrat síly na výšlap.
6.2.2017 - Dalhouise (Adam´s peak), pak vlakem směr Ella (ubytování Salient View)
Vstávali jsme po 2 h ranní, zabalili potřebné věci a vydali se na 5200 schodů na Sri pada. V neděli už nešlo moc lidí, ale sami jsme nebyli. Šlo ale tentokrát hodně gringošů, ale také pár desítek místních lidí, starců, dětí, a to mladších třeba než Filípek (jemu jsou 2 roky). Skupinka kluků se s námi chtěla vyfotit, tak jsme se vyfotili. Na cestě bylo mnoho stánků, prodávali křiklavě barevné plyšáky, kabelky, náramky, jídlo, pití, betel. Na začátku cesty jsme si každý jednou zabimbali na zvon a jeden monkh nám za odříkání jakéhosi požehnání uvázal bílé provázky na zápěstí a popřál "good luck", zapsali jsme se do knihy a dali malý dar. Po několika desítkách schodů nás zastavili ajurvedáři a nabídli nám čaj. Prý nám dodá energii a půjde se nám jedna báseň. Trochu jsme se zdráhali, když si člověk představil, kolik lidí z něho pilo, a když nejsme očkování, ale neodmítli jsme. Byl hodně kořeněný, ale opravdu nás dobil. Cesta nahoru byla náročná, ale zvládli jsme to. Nahoře bylo docela dost odpadků. Celkově na Srí Lance je hodně povalujících se odpadků. Cesta trvala cca 2 - 3 h a byli jsme na vrcholu v 6 h ráno. Bylo trochu chladno, hlavně, jak člověk začal chladnout po tom pořádném zapocení. Byla trochu mlha nad údolím. Pomalu se začalo ukazovat slunce. Bylo to nádherné. Nejdříve červánky až do úplného východu, který nastal v 6:23 a.m. Šli jsme se pak podívat na druhou stranu, kde Sri pada odráží svůj stín do krajiny do určité hodiny. Nahoře se místní věnovali svým rituálům a modlitbám. Cesta dolů nám trvala kolem 2 hodin. Po cestě jsme potkali několik žebráků, kterým třeba chyběly i končetiny (nechápu, jak vyšli tak velký kus po těch náročných schodech), a jednoho mnicha, který měl nedávno nehodu a měl něco s rukou, asi před tím zlomenou (dle fotek, co tam visely, měl předtím zlomené i nohy). Dali jsme jim nějaké peníze. Dole už nás opravdu bolely nohy. Cestou na ubytování jsme ještě potkali sběračky čajových lístků. Když jsme došli na ubytování, osprchovali jsme se, zabalili a vyrazili směr vlak. Svezli jsme se s tuk tukářem ze včera (vypadalo to, že nás musel sledovat, protože o nás věděl, kde jsme bydleli minulou noc, kde jsme bydleli teď a teď ještě na nás narazil, když jsme potřebovali na vlakJ). V půli cesty si nás prohodil s druhým tuk tukářem. Každý byl totiž z té vesnice, odkud původně vyjížděl, tak to takhle pro ně bylo lepší. Vlak nám jel za 15 minut (nakonec měl stejně zpoždění), koupili jsme si lístky, a já šla na jejich boží záchod. Pak jsme čekali s vírou, že si sedneme. Nesedli. Naštěstí v Nanu Oaya se místa uvolnila, tak naše nohy netrpěly příliš dlouho (asi tak hodinu). Vyhlídky byly krásné, v jednu chvíli jsme byli opravdu vysoko, ale byla mlha a zima, tak jsme toho moc neviděli. Na vlakovém nádraží v Ella nás hned oslovovali hostitelé, ale my už měli booking (bydlel jsme v Salient View). Původně jsme chtěli do Haputale, ale věděli jsme, že po výšlapu nebudeme moc chodit, tak už by to nemělo smysl a z Ella byl lepší spoj na jih. Z nádraží jsme se vydali směr k ubytování (věděli jsme, že je hodně do kopce a že nahoru to nikdy s naší současnou indispozicí nevyjdeme), tak jsme chtěli tuk tuk, v Ella už o nás ale nebyl takový zájem. Byli tu totiž všude snad jen gringoši, všude navoněné světélkující restaurace, taková úplně jiná Srí lanka. Tolik se nám tu nelíbilo, tak jsme nakonec zůstali jen dvě noci z původně tří plánovaných. Možná, kdybychom mohli chodit, a šli na Little Adam´s peak nebo jinam, tak by to bylo hezčí, ale my fakt nemohli chodit. Nemohli jsme se ani dotýkat nohou, chodit po schodech byl "mordor". Nakonec jsme se domluvili s jedním tuk tukářem bez tuk tuku, že nás sveze, ale že musíme počkat, až mu ho přiveze kamarád. Nepřivezl (ani po 10 minutách), tak tam musel běžet a nějak nešel. Mezitím nás odvezl jiný tuk tuk, "Das ist Leben", jak říká HanzJ. Ubytování bylo moc pěkné a hostitelé byli skvělý. Paní se nás hned ptala, kolik jsme dali tuk tukářovi, jestli jsme se nenechali natáhnout. Ukázala nám pokoj, pak jsme šli k nim na čaj. Byla tam paní domácí a její krásná dcera. Dcera uměla skvěle anglicky. Ještě studovala. Domluvili jsme se, že tu budeme jen dvě noci, a nedají nám ani žádný storno poplatek. Ptali jsme se taky na zkratku do města, tak nás chtěla poslat zkratkou skrz čajové plantáže, ale když se ptala mami (v sinhálštině je mami, taky mami jako v češtiněJ), jestli to říká dobře, tak jí řekla, že tam už to teď v noci bude nebezpečný. Tak jsme šli po silnici. Dolů to nebylo pro naše nohy tak hrozné. Ale museli jsme chodit kolem skládky odpadů, kde to zrovna moc nevonělo. Ve městě jsme obešli pár restaurací. Bylo dost plno všude. Kuba měl pár tipů z trip advisor, ale zeptali jsme se jednoho místního, jestli by nám něco nedoporučil, tak říkal, že se jde zrovna najíst. Tak jsme šli s ním. Vevnitř jsme si to ale rozmysleli, jsme asi trochu nafrněný : ) A šli jsme o kousek dál, kde byla restauračka s teráskou a s výhledem shora. Byli tam fajn, dobře vařili, já měla rýžové nudle a Kuba myslím chicken curry. Pak jsme šli spát.
7.2.2017 - Ella
Ráno jsme vstali, dali si snídani (zapečené sladké toasty, placky, máslo, ovoce, čaj) a vyrazili se podívat k historickému železničnímu mostu, přes který jezdí vlaky. Na začátku byla cedule "Warning, Walking on Railway is Dangerous" a navíc zakázané, ale paní před námi šla, tak jsme šli taky. Cestou jsme potkali studenty cestovního ruchu, tak se nás ptali, jestli se zapojíme do jejich průzkumu. Snažila jsem se, co nejvíc to šlo, ale musel to zachránit svou angličtinou Kuba. Pak se prohodili kluci s holkami a povídaly si s námi holky. S nimi si Kuba rozuměl (anglickyJ) trochu víc. Ptaly se na různé věci, odkud jsme, proč jsme sem jeli, jak dlouho tu jsme, jaký máme budget, co se nám tu líbí, co se nám tu nelíbí, jakou posloucháme hudbu, tak jsme se ptali i my jich, jakou hudbu poslouchají (prý tradiční, takže tu co hrají v busech), co si myslí o betelu (je to tady tradice, a staří ho prostě žvýkají, rozhodně to není žádná droga), jestli byly někdy v Evropě (nebyly, ale byly dost mladé). Pak jsme se bavili o počasí v Evropě, to bylo i takové téma, které jsme tu probírali kde s kým (nikdo si to moc neumí u nás představit (sníh), první hostitel v Kandy nám říkal, že když je 20 °C tak si bere ponožky : )). Cesta nám utekla rychle a došli jsme k mostu. Kuba chtěl jít dál na most, ale zrovna k nám běžel jeden ze studentů, a ajaj, utíkal před včelami, které si ho oblíbily, a seděly mu na zádech, jedna paní se mu snažila pomoct, ale šly pak i po ní, tak klučina utekl do tunelu. Za chvíli jel vlak, tak jsme fotili a natáčeli. Kuba si tu dal zdejší dezért - honey with curd (je to sirup z palmy s tvarohem). A pak ochutnal ovoce, myslíme si, že to bylo jack fruit, ale ruku do ohně za to nedáme. Pak jsme se vydali zpátky. Na nádraží jsme viděli pána, jak píchl něčím psa, který úplně vyjekl. Kuba volal, co mu to dělá. On to asi neslyšel, ale nakonec jsme se dozvěděli, že takhle očkují psi proti vzteklině (už od roku 2011 tu očkují potulné psi, což je fajn, snaží se tu vzteklinu vymýtit, už se jim podařilo úplně vymýtit třeba malárii). Pak jsme si vzali tuk tuk a jeli jsme na místní vodopád, domluvili jsme se, že na nás počká hoďku. Cestou jsme viděli spousty opic, i mláďat, jedna dospělá mamina byla hrozně ošklivá. Dojeli jsme k vodopádu. Bylo tu opět hodně bělochů. A jediný, kdo se koupal, byli místní, a pak samozřejmě šel Kuba. Muselo to být podle jeho výrazu pěkně studené. Po vykoupání se rozhodl vylézt na skálu u vodopádu, já jsem skoro nedýchala. Když tam vylezl, zapískal na něho policajt z mostu, aby šel dolů, tak slezl dolů, oddychla jsem si. Následně tam ale šel jiný maník, chudák holka taky nedýchala, pak na něho taky zapískali policajti. V každém muži jest malý chlapec, jenž potřebuje zdolávat překážky : ) Po vykoupání jsme šli směr náš tuk tuk. Ten nás odvezl domů. Večer jsme si zašli na večeři, já měla výbornou, ale Kubovi to moc nechutnalo, a šli spát.
8.2.2017 - Ella -> Mirrissa (ubytování Ramesh Guesthouse)
Ráno jsme vstávali vcelku brzy, měli jsme v plánu místní Tea factory a pak jít na bus směr Mirrissa. Nasnídali jsme se, zabalili, rozloučili a šli dolů do města na bus. Zjistili jsme, že bus tam žádný nejede (alespoň to tu tuk tukáři říkali). Opět jsme nechtěli tuk tukářům moc věřit, když říkali, že je to hodně do kopce, a dostaneme se tam jedině tuk tukem (byznys je přeci jen byznys). Na konec jsme si tuk tuk vzali, zařídil nám ho jeden místní, co měl ubytování u mostu. Nakonec jsme museli souhlasit s tuk tukářemi, busem bychom se tam asi fakt nedostali, byl to docela škrpál a úzké uličky a bus by tudy projet nemohl. Cestou jsme potkali plno sběraček čajových lístků, Kuba si je chtěl vyfotit, ale týpek mu říkal cestou zpátky. V Tea factory akorát začínala prohlídka, tak jsme se přidali. Vedl to takový fajn pán. Nejdříve nás seznámil s částmi čaje, které se sbírají, jak se sbírají, jak se zpracovávají a jaké jsou druhy čaje. Vedl to moc záživně. Ještě, že nám to ukazoval názorně, jinak bych mu moc v angličtině nerozuměla : ) Pak nás vzal na prohlídku továrnou a nakonec jsme měli ochutnávku (PEKOE světlý, větší kousky, vhodný na oběd a večer, FBop také vhodný na oběd a večer, světlý a větší kousky, ale menší než PEKOE; BOpSp, FFSp jsou silnější a jsou vhodný ráno a jsou to drobný kousky čaje) a nakoupili si čajíky domů. Pak nás vzal náš tuk tukář směr město na autobus. Cestou nám ukazoval rajčata, jako kdyby u nás nebyly, tak si je Kuba fotil, i když se mu moc nechtělo J. Pak si fotil čajové plantáže, a narazili jsme ještě i na nějaké sběračky, ale už jich moc nebylo. Ve městě jsme si zašli na brzký oběd, vyzkoušeli jsme hoper (taková miska z těsta a asi vajíčka) a vyrazili na bus. V buse jsme si naštěstí sedli a jeli jsme kolem pěti hodin do Matara, tady jsme přesedlali na červený státní bus do Mirrisa. Ten byl pekelně narvaný, a už jsme s ním pak nikdy nejeli. Přežili jsme to, ale byl to hell. Hlavně jak jen přibržďují a člověk musí být připravený vepředu a my byli uprostřed, krosny vepředu, hlava na hlavě, no ale vystoupili jsme včas v Mirrissa. Jak já se na pláže těšila : ) Ubytování jsme měli kousek od naší zastávky (bydleli jsme v Ramesh Guesthouse). Ubytování bylo pěkné, paní byla fajn. Nabízela nám velryby od svého staršího syna, ale nevzali jsme to nakonec, neměli moc dobré hodnocení, co Kuba našel na netu. Měla ještě mladšího syna, ale asi už nechodil do školy, protože tam byl vždycky, kdy by člověk očekával, že by měl být ve škole. Pak jsme se šli najíst do jedné místní indické restaurace (nebyla špatná, ale na naší v Plzni Everest nemajíJ) a podívat se k oceánu. A pak jsme šli do hajan.
9.2.2017 - Mirrissa - objednání velryb, odpolední oběd sněz co sníš, večer nevím, asi jen pivčo
Jelikož jsme si přestali psát zápisky a píši to s odstupem téměř 4 měsíců, tak to bude možná stručnější, protože přeci jenom leccos už si člověk úplně nevybavuje…
Ráno jsme se nasnídali, měli jsme snídani u paní domácí. Měli jsme k snídani takový zajímavý makovec v listu, pak myslím, že vajíčka, pečivo a ovoce. Po snídani jsme vyrazili směr pláž. Kuba sháněl zapalovač, nakonec si koupil Samosy, ale myslím, že sehnal i zapalovač : ) Pak jsme šli podél pobřeží a hledali nejlepší místo na leháro. Nakonec jsme našli příjemné poležení v polostínu u loďky. Po chvíli jsme se šli zchladit do oceánu a ještě polehávali. Po odpočinku jsme vyrazili objednat velryby. Kuba našel dobře hodnocenou společnost (chovají se k velrybám profesionálně, nenahánějí je a respektují jejich prostor), která sídlila u místního přístavu. V tom horku (bylo kolem 12 h) to byla fuška to ujít, ale nebylo to tak daleko. Zjistili jsme, že mají zavřeno, a budou tu až ve 14 h. Kuba se snažil to domluvit po telefonu, ale raději jsme sem znovu zašli odpoledne kolem 15 h. Mezitím jsme si zašli na jídlo do restaurace na pláži, kde měli akci "sněz, co sníš". Vařili výborně. K pití jsme si dali kokos s brčkem. Po obědě jsme šli opět zamluvit plavbu za velrybami a delfíny. Tentokrát jsme byli úspěšní. Cestou zpátky se nás ptala holčina s týpkem, jestli nevíme, kde je tu secret beach, tak jsme jim řekli, že jsme potkali cestou ceduli a ukázali jim kudy. Jelikož zvědavost v člověku vyvolává otázky, otočili jsme to a šli se tam podívat taky J. Cestou nám nabízel tuk tukář, že nás sveze, ale odmítli jsme, Kuba říkal, že je to kousek. Trochu jsem litovala, bylo hrozné horko, bylo to dost do kopce, pak teda naštěstí i z kopce, ale nějaký kiláček to byl. Nakonec jsme tam došli, já usnula a Kuba se snažil myslím koukat pod hladinu s brýlemi. Bylo tam asi docela pěkné prostředí na šnorchl, protože tam pár lidí šnorchlovalo a dno i vypadalo živě. Když jsem se probudila, Kuba chtěl pomoci krabovi poustevníčkovi, který se plahočil po písku s tím, že ho dá do oceánu a urychlí mu tak cestu. Tak ho přiblížil blíž k vodě. Krab poustevníček, ale měl asi jiné plány a musel znovu chudák vyjít ten kopeček nahoru :D. Pak jsme vyrazili směr zpátky na večeři. Šli jsme kousek pěšky. Potkali jsme cestou roztomilou a hrozně živou holčičku, která se s námi chtěla kamarádit, říkala "Are you my friend"? J. Hned vedle jsme narazili na skupinku mladých kluků na skútrech, říkali Kubovi, že má fakt hezkou slečnu :P. Pak nás odchytil tuk tukář a Kuba s ním dohodl cenu za odvoz k nám na ubytování. Doma jsme se osprchovali, převlékli a šli na večeři na pláž. Dali jsme si - Kuba humra (3500 Rs) a já rybu barakudu 1000 Rs, a litrový piváček Lion. Moc dobře to uvařili. Pak jsme šli spát, protože jsme vstávali brzo na velryby, měl nás v 6:00 h ráno vyzvednout tuk tukář od té společnosti.
10.2.2017 - Mirrissa - ranní velryby, odpolední oběd sněz, co sníš, přesun Tangalla (ubytování Sanaya Homestay)
Vstali jsme kupodivu docela včas, asi za 10 min 6:00 h : ), ale on přijel o pět minut dříve, jinak bychom to s přehledem stíhali : ) a odvezl nás k té společnosti, jež sídlila u přístavu. Pak jsme šli hromadně všichni do přístavu, tam se nalodili a vyrazili. Byl východ slunce. Někteří měli mořskou nemoc, byli bílí v obličeji, skoro nedutali, někteří zvraceli (záchod byl pořád obsazenýJ) a někteří spali (dokonce někteří to prospali úplně celé, myslím, že si vzali ten prášek, co se nabízí na lodi, když je někomu špatně, protože Kuba ho chtěl taky, ale pán mu říkal, že to ale celé prospí a dávají to jen v akutních případech, což Kuba nebyl). Za chvíli jsme potkali hejna delfínů, skákali pod přídí lodi a všude kolem, Kuba fotil o sto šest. Já ne, kdybych se soustředila na jeden bod, tak by mi asi moc dobře nebylo, tak jsem si jen užívala ten krásný výhled : ) Za chvíli jsme uviděli i první velrybu jak se nadechuje na hladině, když načerpala dost kyslíku, tak se víc vyhoupla na hladinu a zaplula pod vodu, jako poslední jí byl vidět krásný ocas, na němž byly přichycený jakési malé rybky a ožíraly zní asi plankton nebo něco takového : ). Velryb jsme viděli ještě několik, jedna byla i velmi blízko. Zahlédli jsme i mantu, žraloka naštěstí žádného, ale ani želvy : / pak jsme ještě viděli hejna delfínů, těch byly desítky. Byl to úžasný zážitek. Dostali jsme i dvě svačiny a colu (je dobré ji na lodi pít po douškách -> dělá dobře) a trvalo to něco kolem 4 hodin. Pak jsme se vrátili zpět do přístavu. Poděkovali jsme a šli směr naše jídlo - sněz co sníš. Bylo to opět výborné, ještě teď se olizuji. Měli jsme hezký výhled na oceán, tak jsme chvíli vegetili po jídle. Najednou kouknu dolů ke Kubíkovo nohám, a co tam nevidím, varan, třeba 60 čísel dlouhý, najednou se lekl a rychle proběhl pod stolem a zmizel. Asi se lekl, jak se lekl Kuba, když se mu otřel o nohu : D Pak jsme vyrazili směr ubytování, zabalili se, rozloučili a vyrazili směr bus. Na zastávce nám žádný bus nechtěl zastavit. Zastavil u nás jeden tuk tukář a vysvětloval nám, že je dneska svátek, a že žádný autobus nepojede. Když projel autobus, sice nezastavil, ale bylo na něm napsáno Matara, tak Kuba říká tuk tukářovi, Bus Matara, že jezdí, a on zase že je ale dnes svátek a žádný nás do Matary nevezme. No jelikož nám už druhý bus nezastavil, tak jsme s ním jeli. Chtěl nás odvézt až do Tangalle, ale my že ne, že tam určitě ňáký bus bude a že nemáme tolik peněz, on říkal, že ne. Ale nakonec tam bylo spousty busů a my stihli i ten do Tangalle. Tuk tukář byl milý, ale tohle od něho nebylo hezké. U autobusu se nás ptali, kam přesně potřebujeme (kde máme v Tangalle ubytování), tak jsme koukali na mapku, koukali s námi ještě další tři místní, aniž by se podle mě znali, všichni se snaží se zapojovat ke gringošům, fakt milý : ) V autobuse byly pěkně uzoučký místa, ale vešli jsme se, časem se bus i vyprázdnil a my jsme si mohli přesednout. Hráli fajn hudbu, k hudbě byly i videoklipy, někdy tancovali fakt pěkně. Výběrčí si s námi dost povídal, říkal třeba, fakt pěkný tanec co, a my že jo jo, fakt pěkný : ) a odkud jsme atd. V Tangalle nás vyhodili na místním busáku, tam jsme si vzali tuk tuk, už byla dost tma, ten nás odvezl pro vodu a na ubytování. Ubytovatelé už nás čekali (bydleli jsme v Sanaya Homestay). Byli úplně úžasní. Týpek, co to s námi vše domlouval, se furt usmíval, ale fakt pořád, i další dny, a všechno zařídil, co jsme potřebovali, jeho bratr byl zase výborný kuchař. Nenabízejí ubytování tak dlouho, ale my byli moc spokojení, bylo to kousek od pobřeží, co víc si přát. Ubytovali jsme se, objednali jsme si snídani, a vyrazili na chvíli ještě na pláž. Okoukli jsme to a za chvíli vyrazili spát.
11.2.2017 - Tangalla, zewling u oceánu
Ráno jsme vstali, a začala se podávat snídaně, byla obrovská, mysleli jsme, že to jídlo nepřestanou nosit, dokonce když nám došel dhal, tak nám ještě přinesli další porci. Koukali na nás, jestli nám to chutná. Bylo to výborný a hrozně jsme se přecpali. Byli zde ubytování další hosti, nevím už, odkud byli, ale Kuba si s pánem povídal, a ten mu doporučil, ať si půjčíme tady od hostitele skútry, byly za dobrou cenu. Tak jsme se domluvili na skútry na odpoledne až do pondělního dopoledne. Pak jsme šli na pláž a vykydlili se na pláži, já do hamaky, která tam byla pod slaměným obrovským deštníkem, a Kuba na lehátko na sluníčko (taky jsme podle toho byli opálení, Kuba hodně, já skoro vůbec J). Bylo to príma. Pak za Kubou dorazil týpek, zda nechce nějaký indický model. Co myslíte, jak to dopadlo? … sem tam jsme se šli zchladit do vody. Byly docela malé vlny (oproti pozdějším dnům). Když na nás přišel hlad, šli jsme do restaurace kousek od nás, ale mám dojem, že nevařili a museli jsme jít dál. Najedli jsme se kousek odtamtud, ale už si vůbec nepamatuju, co jsme měli k jídlu, já myslím, že kothu rothi, protože už ustoupilo nedávné přejedení tímto pokrmem a dostala jsem na něho chuť. Pak jsme zašli na ubytování, skútr byl již připraven. Týpek řekl Kubovi jak a co, objednali jsme si u něho na večer večeři, a vyrazili jsme. Kuba načetl v průvodci/internetu, že je odtud kousek laguna, kde se dají půjčit loďky, a chtěl by se tam podívat, tak jsme se tam vydali. Cestou jsme potkali kluky, jak hrají kriket. Na konci cesty byl domek s restauračkou a ubytováním a u něho molo, kde byly loďky. Šel k nám týpek, tak jsme se ho zeptali, jestli je možné si půjčit loďky zítra ráno cca v 6, a on že jj, ať ráno dorazíme. Pak jsme se vydali projet ještě kolem pobřeží a do města rozměnit peníze. Ve městě jsme narazili akorát na nemocnici, která byla otevřená a kam suverénně vyrazil Kuba, myslel si, že je to totiž směnárna. Bylo tam moc příjemně (klimoška). Našli jsme pak na internetu, že by měly jít rozměnit peníze v hotelech, tak jsme si jeden vyhlídli a jeli k němu. Tam nám bohužel řekli, že tolik nemají dnes, ať to zkusíme jinde v hotelu, že poblíž je další. Jeli jsme dál a zastavili jsme na jednom místě, abychom se domluvili kam dál, protože jsme to zřejmě přejeli. Přišel k nám týpek, který se pořád drbal v rozkroku, ale byl moc fajn, ptal se, co potřebujeme, a že to zařídí, zavolal kamarádovi, jestli by měl na rozměnění, on že jo, tak jsme tam nechali skútr a on nás vzal tuk tukem k němu. Jeho kamarád měl krámek se suvenýry. Rozměnil nám a my koukli, co tu má. Ani nevím, jestli jsme něco koupili, ale vraceli jsme se sem pak druhý den… Než jsme vyšli ven, tak už se setmělo, týpek nás hodil zase tuk tukem k němu, Kuba mu dal ňáký chechtáky, zeptal se nás, jestli nechceme na večeři k němu, my že ne, že už máme objednanou, ale možná jindy. Rozloučili jsme se a jeli směr naše ubytování, protože už byl čas večeře, všude prostě chodíme pozdě.
Když jsme přišli, řekli, že je to akorát, připravili nám stůl, ke kterému dali další stůl a začali nosit jídlo. Bylo toho hrozně, bylo to fantastické, ale hrozně jsme se přejedli, jedli jsme snad hodinu, pak jsme se šli natáhnout, jak nás to zmohlo, a usnuli jsme a spali až do rána : D …V noci jsem se na chvíli probudila a potřebovala něco v krosně, potkala jsem se se švábem, oba jsme se lekli a každý utekli někam jinam, já do postele, on pod postel.
12.2.2017 - Tangalla, projížďka k laguně, výborná snídaně, na pláž, největší Buddha v Asii, peklo, waterfall,
Dnes ráno jsme si přivstali, sice jsme nestihli ranní východ slunce, ale 7-ranní také dobrá. Jeli jsme na motorbiku na Tangalla lagunu, kde jsme si půjčili kajak. Trochu jsem se obávala, co nás čeká, protože Kuba říkal něco o krokodýlech, ale týpek, co nám půjčoval kajak, říkal, že tam žádný nejsou… Pár krát jsme mávli pádlem ve vodě, udělali několik pohybů, a co to nevidíme, prvních pár velkých (1 - 1,5 m) varanů (mysleli jsme si, že jsou to krokodýli : ), ale co je lepší, že … : D). Chtěla jsem to otočit. Kuba nedával najevo strach a říkal, fakt jo? A tak jsem nakonec řekla "tak jo, jedeme dál" (taky nakonec z Kuby vypadlo, že se malinko bál : )). Překonala jsem strach a pluli jsme dál. Ze stromu na strom lítali pelikáni a další ptáci. Varanů tam bylo spousty. Kuba fotil o sto šest. Viděli jsme i místního "rybáře", který se tam brodil. Říkali jsme si, jak je odvážný. Ptali jsme se ho, jestli to je "crocodille", a on vytáhl pytel z vody a mával s ním nad sebou, měl v něm něco chyceného, takže to měl být asi souhlas, že tu fakt něco jako "crocodille" je. Takže nás ještě o to víc usvědčil v tom, že to jsou krokodýli. Vyjížďka byla moc krásná. Když jsme vrátili kajak, tak jsme týpkovi říkali, že tam teda jako krokodýli byli, a on že ne, že tam fakt nebyli. Kuba ukázal fotky a říkal, že tam fakt byli. A on nám řekl, že to jsou všechno varani : )
Pak jsme šli na snídani do našeho guesthousu. Byla opět vydatná a výborná! Objednali jsme si večeři - rybku, Kuba tuňáka a já ani nevím, co jsem měla já. Po snídani jsme se vydali na skútru na výlet za největším Buddhou v Asii kousek od Tangalle. Byli jsme dokonce v úrovni jeho obří hlavy. Navštívili jsme také místní peklo, kde byly sochy vyobrazující mučení hříšníků a nástěnné malby hříchů. Když jsme se vrátili ke skútru, tak jsme se před odjezdem ještě mazali krémem na opalování, a jedna stará paní, co tam seděla, se nás ptala, co to je, tak jsme jí říkali, že je to proti sluníčku, moc tomu nevěřila, asi to tu moc neznají J
Pak jsme se jeli podívat na "Blow hole", ze kterého jsme ale byli zklamaní, obzvlášť Kuba. Vstup 250 Rs/osoba (místní mají 20 RS) a žádný "Blow hole" jsme neviděli. Po zaplacení nám vstupař řekl, že dnes je "small", nakonec ale nebyl žádný. Nu což. Snažil se nás alespoň uspokojit fotkami, když je veliký a pak poslechem mušle, Kuba byl fakt nadšený! : D Alespoň si pak po cestě koupil betel, stavili jsme se v krámku se suvenýry ze včera a dali jsme si oběd u našeho známého ze včera (rice and curry, chicken, papadam, mango směs ∑ 930 RS), o trošičku dražší oproti jiným restauracím v okolí (ne zas moc), ale výborný. Po vydatném obědě jsme jeli k oceánu.
Dnes byly obzvlášť veliké vlny. Kuba pomáhal jednomu týpkovi posunout lodě dál od vody, aby mu je vlny nevzaly. V oceánu se dalo trochu koupat, ale nebylo to plavání, spíš taková zábava - zdolávání vln. Kuba na sebe nechával vlny padat, občas nebyl najednou vůbec vidět, hrozná zábava prostě :) Mně jedna vlna svlékla plavky, jak člověka nejdříve jakoby vyflusla směr pláž a pak ho zhltla zpět. Voda má opravdu sílu. Teď čekáme na večeři. Přidali nám druhý stůl. Asi to bude zase zabijácké : )…
Taak jsme po večeři. Přichází útlum. Měli jsme Tuna Fish + Rice + dhal curry + vegetables + papadam. Tuňák byl trochu vysušený, Kuba říká umučený, ale Srí Lančani to asi jinak moc neumí, jak jsme tak zatím zjistili. Ale i tak to bylo výborné. Kubův betel nic nedával, alespoň že ho dezinfikoval : ) a tak si umotal joshe, zabijácký model z Indie : ) Na stěně tu mrška ještěrka chytá mušky. A pod postelí u nás bydlí šváb. A ráno se z moskytiéry spustil pavouk, je to tu zvěřinec : ) Teď si jdeme užít poslední večer na tomto krásném místě : )
Dali jsme si pivíčko v autobus-baru na pláži a hleděli na krásný vycházející červený měsíc "z oceánu", vypadal jak slunce. Pokecali jsme s týpkem odtud, ptal se, jak dlouho tu budeme a tak. Tak jsme mu říkali, že bohužel zítra už odjíždíme : / Zval nás na arugam bay, že je tam od dubna surfařská sezona a je to tam super.
Večer na pokoji jsme objevili toho švába z předešlého večera, byl na moskytiéře, Kuba se ho snažil chytit, a chytil a pustil ho ven, dál od našeho pokoje, a šli jsme spát.
13.2.2017 - Tangalla, zevling u oceánu, projížďka městem, nákupy, vrácení skútra, pivčo na pláži v bus baru a večeře u sousedů, přesun tuk tukem směr letiště + 14.2.2017 - odlet
Ráno jsme si dali opět vydatnou snídani, jak já se netěšila zpět domů, na ty chudé snídaně, co si dělám sama :D. Pak jsme vyrazili zase na skútru. Nejdříve jsme šli vyměnit náramek, co jsem si koupila, protože se rozpadl (ten nový se pak rozpadl po příjezdu do Plzně, ale což, třeba se mi ho podaří nějak opravit ještě), a pak jsme se vydali shánět něco pro mě na sebe. Kuba si toho totiž koupil docela dost, a já neměla téměř nic, neměla jsem nakupovací náladu, ale nakonec jsem si koupila kaťata se slony, byť mi jsou trochu malé, ale větší mi byly moc veliké, ale památka musí být!:). Z města jsme se vydali k oceánu, šli jsme se podívat do jedné galerie u pláže, měli tam různé obrázky a pak zase suvenýry. Hned vedle byla zahrádka s čili papričkami, ale tam jsme nešli. Pak jsme šli vrátit skútr a zabalit se. Zabalili jsme si, domluvili se, že si necháme věci u nich, a že půjdeme na pláž. Byl čas oběda, tak jsme se šli najíst do jedné restaurace na pláži. Pak jsme si šli lehnout na naše místečko s hamakou. Kuba si opět užíval vlny, na mě ten den byly už opravdu velké, tak jsem jen fotila. Užili jsme si poslední koupačku a šli na naše ubytování. Domluvili jsme se, že se ještě u nich vysprchujeme. Jelikož nám zbyly rupie, dohodli jsme se, že na letiště pojedeme tuk tukem. Tuk tuk nám zařídil náš hostitel na 10 h večerní. Chtěli jsme jít na večeři kousek od našeho ubytování, měli dobré hodnocení, vždy tam bylo plno, ale bohužel bylo plno i tentokrát, ale zeptali jsme se, jestli se jim uvolní místo, a holčina říkala, že jasně, ať přijdeme třeba za půl hoďky. Šli jsme tedy ještě na pláž a vrátili se cca za hoďku. Místo už bylo. Obsluhoval nás takový mladý klučina, byla to asi rodina, matka vařila, dcera nosila jídlo a pití a on hodně mluvil a mluvil a u něho se objednávalo, on vše šéfoval, byl to takový šoumen : ) překvapilo mi, že záchod tu měli takový ten klasický, díra v zemi, ale v pohodě, byl krásně čistý. Dali jsme si tu lassie drink, byl v něm led. Ostýchali jsme se ho, protože všude psali, že led si do ničeho nedávat, protože je z místní vody. Když nás týpek viděl, že se ostýcháme, tak se ptal, jestli nám nechutná, a my, že ne, ale že ten led… a on říkal, že bez obav, všechno je z balené vody, led je kupovaný, a že i vše myjí (zeleninu, ovoce…) v balené vodě. Tak jsme to vypili, bylo to moc dobré, a nic nám nebylo : )
Po večeři jsme šli směr naše ubytování. Byl už čas, aby přijel tuk tukář. Přijel trochu dýl, že nestíhal. Rozloučili jsme se s hostiteli a vyrazili. Po cestě (byla to spíš zajížďka druhým směrem) jsme se stavili u něho doma, vzal si dvě vody, říkal, že je unavený, po cestě jsme se zastavili ještě u dagoby, oběhl všechno božstvo, a vyrazili jsme. Chvíli si s námi povídal, občas si zastavil, a opláchnul si obličej vodou nebo se napil. Jeli jsme hrozně pomalu, a nebezpečně, báli jsme se, že to nestihneme včas, a že tam ani nezvládneme dojet. Kuba se ho ptal, jestli nemá raději řídit on, on že v pohodě, ale v pohodě to moc teda nebylo. Sledovali jsme cestu na navigaci. Odbočku na letiště přejel, asi zrovna spal. Tak jsme mu říkali, že tu byla odbočka. On že ajo, tak to otočil a jeli jsme v protisměru na jejich dálnici. Naštěstí to nebylo tak daleko. Nakonec nás dovezl v pořádku, ale báli jsme se o něho, aby zvládl cestu zpět, říkali jsme mu, ať si někde odpočine. Jinak letiště u Hambantoty a okolí jsou velice zajímavá místa. V okolí nic moc není, říkal to i ten týpek, prostě pár světýlek a nic. Oproti celé ostatní srí lance je to velký rozdíl, protože většinou není ani poznat, že člověk vjíždí do nové vesnice, je tam vesnice (obec, město…abych neurazila J) na vesnici (obci, městu). Přeci jen na Srí lance žije o 10 000 000 obyvatel více než u nás a mají menší rozlohu země než my. A tady to oproti tomu byla pustina. Jeli jsme i kolem nemocnice, která byla dost nová, ale asi nebyla v provozu. Když jsme odbočili na letiště, potkali jsme cestou ležící buvoly na silnici, pak jsme viděli značku sloni, no trochu jsme se báli odletu. Je tu prý i hodně ptáků a občas se stává, že vzlet či přistání překazí ptáci, ale naštěstí se tu nikdy nic závažného nestalo. Na letišti jsme byli téměř sami, bylo tam víc zaměstnanců než lidí, letiště je nové, moderní. Odbavili nás, dali nám letenky a šli jsme nahoru do odletové haly. Byli tam další češi, tak jsme trochu pokecali. Ptali se nás, jestli jsme dostali letenky, my že jo, oni že to je divné, protože před námi byli další češi, a ti letenky nedostali, že je letadlo plné a museli tu zůstat (zařídili jim ubytování). Ti co nám to říkali, měli pak taky trochu problém s letenkami, změnili jim místa, kde měli sedět. Trochu jsme se vyspali, a pak pro nás kolem 3 h ranní přiletělo letadlo. Přišli jsme k našim místům a zjistili, že už tam někdo sedí. Nakonec to dopadlo dobře, oni měli jiná místa, ale tyhle byly pohodlnější, protože je tu nejvíc místa na nohy, a tak šli jinam, a my si sedli sem. Let zpět byl poklidný, žádné větší zpoždění letu nebylo.
Náš první společný výlet směr krásy jihovýchodní Asie, místa, odkud se do celého světa přiváží cejlonský čaj, jsme si moc užili. Srí lanka je krásná země, jež se rok od roku mění.
S ohledem na letošní mohutné deště a záplavy, jež zužují zejména jihozápad Srí lanky, přejeme, aby už ustaly, a aby se Srí lance podařilo brzy vše dát do stavu, jako by záplavy nebyly.
Děkujeme lidem ze Srí lanky za vše a těšíme se na viděnou.