MIROSLAV ZIKMUND - JIŘÍ HANZELKA

RÁJ BEZ ANDĚLŮ SNŮ

OBSAH

1 — ZAHRADY BEZ ZELENĚ
2 – TUCET POHLEDNIC
3 – O KRÁLI A NENASYTNÉM ŠAŠKOVI
4 – NEJEN CHLEBEM
5 – PATERO, DESATERO, NĚCO NAVÍC
6 – NENÍ ZUB JAKO ZUB
7 – VÝSTŘEL NA VERANDĚ
8 – PŘEVTĚLÍM SE V HADA
9 – TŘETÍ ČTENÍ
10 – MÍR SE VRÁTIL DO TIRIKUNÁMALÉ
11 – DOBRODRŽSTVÍ ZELENÉHO LISTU
12 – TANEC KOLEM ČAJE
13 – RYBY, ŽELVY, PIJAVICE
14 – POSTARÁME SE O MOZKY
15 – OSTROVANÉ A PODOSTROVANÉ
16 – STALINE, POJĎ SEM!
17 – DVĚ TVÁŘE
18 – KLETBA DOBRODINÍ
19 – POPRAVA STÉBLEM
20 – LODNÍ NÁKLAD ZA OŘECH
21 – OD STÍRÁTKA K STRATEGII
22 – VYHNÁNÍ Z RÁJE 236
23 – ŘÍJE A SLONÍ SOUDNIČKY
24 – ZÁVOD STOLETÍ
25 – Z ČECH AŽ NA KONEC SVĚTA
26 – MĚSTO KRÁLOVSKÝCH DESPOTŮ
27 – ESALA PERAHERA
28 – NA ADAMOVU HORU
29 – PO STOPÁCH OTAKARA PERTOLDA
30 – KONCESOVANÁ ŽIVNOST VISATCŮ
31 – TAJEMSTVÍ
32 – OHNIVÝ KOBEREC
VYSVĚTLIVKY CIZÍCH JMEN A VÝRAZŮ
LITERATURA

 

ÚVODEM

 

    Jak jiné je dnes nábřeží pod starou pevností Kolomba![1] Jak se změnilo moře, i břeh, i nebe nad hlavou! A také pocity a představy, s kterými jsme stáli tenkrát v květnu 1961 poprvé pod kolombským majákem.

    Ohromné vlny bily do břehu, každým úderem zaduněl vzduch jako při vzdá­leném výbuchu sopky. Pěna stříkala vysoko přes vlnolamy a skrápěla střechy vozů projíždějících váhavě nábřežní cestou. Po pláních Indického oceánu hnal jihozápadní monzun proti ostrovu těžké mraky, cejlonské kopce z nich vyčesávaly spousty vod. Bylo bouřlivé období dešťů.

Bouřlivý byl i celý svět. A Cejlon vřel už týdny před naším přistáním v Kolom­bu. Tiskové agentury roznesly do světa znepokojivou zprávu: vláda vyhlásila na celém ostrově výjimečný stav. Druhé stanné právo ve dvou a půl letech. Poprvéje vyhlásili po tom, co buddhistický mnich zavraždil ministerského předsedu. Zdálo se, že Cejlon proplouvá divočejší bouří, než jaká kdy bičovala okolní moře.

Ale plul vůbec kdy po delší dobu klidnějšími vodami?

Kronika sinhálských králů Mahávamsa, psaná starodávnou pálijštinou, začíná krvavým vpádem Árjů na Cejlon pět a půl století před počátkem našeho letopočtu. Dvě a půl tisíciletí je pak poznamenáno násilím, vraždami, vpády a nájezdy, pokořováním slabých králů a trestnými výpravami silných, stavbami nevídaných zavodňovacích systémů a vzápětí jejich ničením. V sinhálském dáv­nověku rozkvete miliónová Anurádhapura a zase zapadne do tůně džunglí. Ráj a peklo, peklo a ráj na bedrech lidí, kteří se dva a půl tisíce let rodili a umírali na ostrovní tečce za jižním koncem Indie. Věděla o tom všem naše stará, a přece tak mladá Evropa?

Marco Polo už dvě stě let před portugalskými dobyvateli Cejlonu píše v ja­novském vězení:

„Po odjezdu z ostrova Anganan se pluje tisíc mil na západ, poněkud směrem na jihozápad, a přijede se k ostrovu Cejlan, který je největším ostrovem na světě, neboť má v obvodu 2400 mil. Kdysi býval větší, neboť míval v obvodu kolem 36 000 mil, podle toho, co stojí v mapách oněch moří. Severní vítr tam vane takovou silou, že rozerval část hor, které se zřítily a ponořily do moře, a tak zmi­zelo velké území. A to je příčina, proč již není tak veliký, jako byl v minulosti… Na ostrově Cejlanu je prý převysoká hora, kde je pohřben Adam, první otec. Saracéni říkají, že pocházejí od Adama, a chodí tam na zbožnou pouť…“

Pouť ke hrobu praotce Adama kryla obchod a loupeže, jako téměř ve stejné době křižácké výpravy ke Kristovu hrobu v Jeruzalémě měly otevřít Janovu a Benátkám pozemní cestu k bohatství Indie.

S úžasem píše muslimský cestovatel Ibn Battúta, že na Cejloně našel posád­ku habešských žoldnéřů, jež si zjednal na obranu svého panství sinhálský kníže. Měli i oni na ostrově předchůdce ze západu?

Ze studny dějin vyplouvají na povrch našeho věku záznamy ještě podivuhod­nější. Archeologové vykopali v severocejlonském přístavu Mantai mince s po­dobou římských císařů. Celý poklad římských mincí ležel ve skalní pevnosti Sígiriji. Historikové zjišťují, že na Klaudiově dvoře v Římě žil vyslanec sinhálských králů a že také Augustus vyslal představitele římské moci na Cejlon. Ale ani on nebyl první.

V Sofoklově době bývala na helénských stolech cejlonská rýže častým po­krmem. O Cejloně psal zasvěceně Ptolemaios, psal o něm i životopisec Ale­xandra Velikého Onesikrates, který žil čtyři sta let před ním. Už na samém úsvi­tu dějin byl Cejlon obchodním překladištěm na dálných cestách mezi Evropou, babylónskou říší a dalekou Čínou. A teprve v poslední době věda rozplétá nitky, jež vedly na Cejlon drávidské uprchlíky a jejich prastarou kulturu z Mohendžodára, přemoženého nájezdem árijských pastevců ze severu. Ty stopy jsou staré přibližně čtyři tisíce let.

Kolik bylo jmen, jež národy tří světadílů přisoudily ostrovu na jižním konci Indie! Nejstarší je snad tamilský Ilanare. Od doby, kdy v Mantai přistálo fénic­ké loďstvo vyslané židovským králem Šalamounem, až po časy římských styků, měl Cejlon jména Taprobane a Tambrapani, Trante, Tenerisim i Tenarisin, Kafane, Hibernard, Singka, Lanká i Sinhaladvípa, Selan a mnoho dalších.

Nová doba přinesla novou romantiku. Romantiku básníků a malířů, ale také spotřební romantiku pro turisty. Z holandského Zailanu se stal Adamův ráj, Perla Indického oceánu, Ostrov drahokamů a Ráj sladkých tropů.

V té chvíli, kdy se nám v nárazech bouřlivých vln pod kolombským majákem otřásala půda pod nohama, zněla nám v uších slova z dopisu našeho rozhlasové­ho režiséra Karla Pecha:

„Přiznám se, že jsem si musel najít v atlásku, kde to Kolombo vůbec leží. Pak jsem vzal školní glóbus, zapíchl do Prahy špendlík, natáhl od něho provázek ke Kolombu, ustřihl a začal po zeměkouli opisovat kružnici. Konec provázku mi škrtl o Madagaskar, proťal Zambezi, Svatou Helenu, Trinidad, Floridu a Mis­sissippi, zavadil o Aljašku, Sachalin, Koreu a těšně minul Rangún. Jste sakra daleko…“

Ano, tenkrát v květnu jsme byli „sakra daleko“.

A po měsících života na Cejloně, na jeho cestách všedních i svátečních, romantických i střízlivých?

Na odborářském sjezdu v Kolombu řečníci sice hovořili sinhálsky a tamilský, ale uvažovali v našich pojmech. Jenom Cejlon velice blízký a současný mohl na­vázat diplomatické styky se světem, znárodnit cedulovou banku i autobusovou dopravu, vytvořit síť družstevních prodejen a požadovat přemě­nu země v nezávislou republiku[2].

Ten druhý Cejlon, vzdálený mnohem víc, než Karel Pech naměřil prováz­kem na glóbu, žije kdesi v jiném světě, spíš na ostrově plovoucím v moři tradic a pověr. Jeho vzdálenost se měří ve stovkách a tisících let.

Není hranice mezi těmi dvěma cejlonskými světy. Každý z dvanácti milió­nů[3] Cejloňanů si je v sobě nosí oba. Nosí je na vahách, do kterých bijí poryvy naší bouřlivé a zmatené doby. Kdo chce rozumět dnešnímu Cejlonu, musí na­bírat obezřetně z obou misek a nesmí podlehnout posedlosti tradicí ani po­sedlosti obrazoborců.

Když kola našich vozů dopsala poslední metr na půdě toho líbezného ostro­va, měli jsme pocit, že nám jeho obraz dozrál. Zdálo se, že čas dal vnitřní logiku tomu, co se ještě nedávno příčilo střízlivému rozumu. Z tříště dojmů, překvape­ní a protikladů zůstala představa, která měla svůj řád a stavbu, své základy, nos­né pilíře i vzrušující vrcholy. Loučili jsme se s pocitem, že jsme poznali ostrov, který byl perlou, rájem i peklem, ale především esencí, nejčistším krystalem čtyř tisíciletí podivuhodné kultury zemí mezi Himálajem a severními břehy In­dického oceánu.

Přešlo ještě několik let, než jsme naposled vypnuli motory svých pojízdných domovů před pražským Autoklubem a než jsme se nad snímky, mapami a sto­hy deníků v pracovně na Cejlon vrátili. Ale i tak krátká doba stačila zacloumat Cejlonem stejně jako ostatním světem. Bouřlivý čas odvál nejednu pravdu a začal klást nové otázky. Bylo jen jediné místo na světě, kde jsme mohli najít od­povědi: Cejlon. Stal se první z pětasedmdesáti zemí, kam jsme se před svou ces­topisnou zpovědí vrátili, abychom si ověřili, které z našich stop přečkaly zkoušku času, a abychom prošlapali nové, na které tehdy před necelými osmi lety nedošlo.

A teď už můžeme začít vyprávění o jedné z nejkrásnějších — a také nejdramatičtějších zemí světa.

 

 

Autoři

Leden 1970

 

Můžeme začít?

Nemůžeme. Vyprávění s vročením 1970 mohli číst třeba tehdejší maturanti, kterým teď — po „něžné revoluci“ — táhne na čtyřicítku. Posrpnová normali­zace — Biafra ducha, jak ji označil Louis Aragón — smetla s redakčních stolů bezpočet rukopisů a jejich autory odsoudila k občanskému nebytí. Nakladatel­ství, jež si dosud vážila svých kmenových autorů, šmahem začala na anonymní pokyny shora uzavřené smlouvy rušit. Potkalo to i Ráj bez andělů. Co se stalo s Hanzelkou a Zikmundem? ptali se marně čtenáři. Umřeli? Emigrovali? Proč mlčí, když jich bylo dosud plno — v rozhlase, v tisku, v televizi, v knihkupec­tvích?

Ve třiasedmdesátém přišel Ludvík Vaculík s nápadem svérázně odpovídat na podobné otázky o zakázaných, umlčených spisovatelích: jsme tu, doma, naživu, píšeme, tu je důkaz. Tak vznikla strojopisná edice Petlice, po ní se vyro­jily další. K hanbě nekulturního režimu, který víc než půl tisíciletí po vynálezu knihtisku (první kniha tištěná na našem území spatřila světlo Plzně roku 1468) přiměl české a slovenské spisovatele, že se naučili strkat do psacích strojů jedenáct tenkých listů a deset karbonů, tolik, aby byl ještě poslední průklep čitelný. Místo dosavadních statisícových nákladů se tak zrodily dva bibliofilské svazky: Jiří Hanzelka nasoukal do consulky 10 400 rozpůlených karbonů mezi 11 440 listů formátu A5, Miroslav Zikmund ve zlínské temné komoře vyšplouchal ve vývojce a v ustalovači 231 vláčných zvětšenin na papíru „dokument“ (něco na­víc, všechny se hned nepovedly) a k tomu 33 ručně vyráběných map. A protože Ludvík Vaculík má i smysl pro humor a jeho koníčkem je zeměpis, přišel s nápadem: Já vám ty mapy budu kolorovat. Jen se po strojopisech zaprášilo. Rozebrali si je naši přátelé spisovatelé a přiměli nás, že jsme za pár neděl vyrobili druhé vydání. Čtyřiačtyřicet barevných snímků na vazbu nám zhotovili přátelé ve Francii.

Při každém novém svazku jsme kdysi čtenářům hned po vyjití knihy podepi­sovali — v Myslbeku, ve Slovanském domě, porůznu, jednou plných deset hodin. Teď nebylo komu, a tak jsme 4. září 1975 uspořádali aspoň tiskovou konferenci, že se zrodila další kniha. Pozvali jsme ČTK a čs. deníky, zároveň pražské dopisovatele zahraničních agentur. Z našich nepřišel nikdo, z cizích všichni. Následovaly výslechy na Státní bezpečnosti: kdo to opisoval, kdo vyráběl foto­grafie, kdo mapy, kdo to vázal, za kolik jsme to prodávali (Pozor! Bez živnosten­ského oprávnění!). Jeden „výtisk“ rukopisu, který se měl na Cejloně překládat do sinhálštiny, adresátce paní Bandanaraikové, ministerské předsedkyni, nik­dy nedošel.

Kdo k téhle kulturní zvrhlosti sveřepě mlčel, byl československý ministr kul­tury.

Při pročítání rukopisu po 20 letech jsme stáli před otázkou: co s názvem knihy? V roce 1972 přestal být Cejlon dominiem, změnil se v republiku, dostal his­torický název Srí Lanka. Co teď s pojmenováním obyvatel? Místo Cejloňan Lankan? Srílankan? Srílanec? (Kdosi navrhoval dokonce Silanec.) Ponechali jsme původní označení nejen obyvatel, ale i celého ostrova. A také původní ze­měpisné názvosloví. S odstupem doby je cestopis i dokumentem historickým.

Na ostrově — Perle Indického oceánu — však nezůstalo jen u změny názvu. V červenci 1983 se vyhrotily národnostní třenice, rok nato extremistická tamil­ská organizace, která si dala jméno Tygři osvobození tamilského ílamu (LTTE), zmasakrovala v sinhálských osadách 57 rybářů. V dubnu 1987 nastražili bomby na hlavním autobusovém nádraží v Kolombu — zahynulo 150 nahodilých ces­tujících, zraněných byl dvojnásobek. Proti povstalcům nasadila vláda na 4000 vojáků, podnikla letecký útok na jejich vojenské základny. V červnu 1987 zasta­vili „Tygři“ u Amparai autobus a postříleli všech 33 cestujících, z toho 29 budd­histických mnichů. Vláda v Kolombu vyhlásila blokádu tamilského severu. Po nezdařeném pokusu dopravit jeho hladovějícím obyvatelům potraviny loděmi začala indická vláda shazovat zásoby z letadel. Hrozil mezinárodní konflikt. V červenci 1987 došlo ke smíru mezi vládami v Kolombu a v Dillí, cejlonský pre­zident Junius Džajavardene a indický premiér Rádžív Gándhí podepsali doho­du: Indie se stane zprostředkovatelem a ručitelem, do oblasti národnostních svárů vyšle 10 000 vojáků jako dohled na příměří. Mír však nenastal — na pro­test proti přiznání dílčí autonomie Tamilům a jazykovému zrovnoprávnění sinhálštiny a tamilštiny se vynořily ozbrojené skupiny sinhálských extremistů připravených mstít se nejen na Tamilech, ale i na umírněných Sinhálcích…

Počátkem března 1988 jsme dostali dopis od Jitky Gunaratnové (dočtete se o ní v 25. kapitole): „… 16. února nám teroristé zavraždili souseda M. G. Rámačandru, manžela mladší dcery paní Bandaranaikové, Čandriky. Byl to veli­ce populární filmový herec a politik. Zastřelili ho přímo u vchodu do domu, v pravé poledne. Jeden z útočníků pak přiskočil až k němu a z bezprostřední blízkosti mu rozstřílel obličej samopalem. Osmileté dcerce, vnučce paní Ban­daranaikové, se podařilo utéci… Situace je napjatá, stále se střílí…“

Na podzim 1989 došel s velkým zpožděním další dopis: „…sinhálští tero­risté JVP (Janata Vimukti Peramuna, Lidová fronta osvobození), kteří se roku 1971 pokusili o státní převrat, vyhlásili teď otevřenou válku novinářům a pra­covníkům rozhlasu a televize, pokud neopustí svá zaměstnání. Koncem červen­ce zastřelili ředitele srílanského rozhlasu a televize, hlasatele hlavní televizní sta­nice Rúpaváhiní a jednoho redaktora domácího zpravodajství. 13. srpna vniklo osm teroristů do domu generálního ředitele televize Rúpaváhiní, a protože ho nenašli doma, zdemolovali mu dům a auto. Den nato volal můj manžel — je teď náměstkem generálního ředitele, ať hned zabalím nejnutnější věci a popadnu malého Vidu, že odjíždíme. Během balení volali teroristé, že Siri má osmačtyři­cet hodin na rozmyšlenou… S pomocí přátel, kteří k nám léta jezdili na dovo­lenou, se nám za nepředstavitelných potíží podařilo sehnat tři letenky — došly v poslední chvíli telexem, a tak jsme teď s dvěma kufry a Viduovou školní brašnou v Západním Německu a nevíme, co bude dál. Je to zoufalé, všechno jsme nechali doma. Vidu se učí německy…“

Někteří z přátel, kteří četli rukopis, nás nabádali, abychom pověděli víc o účastnících výpravy — kdo je kdo. Nuže: prvního kopřivnického mechanika Oldřicha Chalupu vystřídal už v Indii Miroslav Dryák. Aby se nepletl s druhým Miroslavem, Zikmundem, říkali jsme mu Míra. Lékaři MUDr. Robertu Vítovi z prvního úseku cesty hrozila ztráta odborné profese v případě dalšího setrvání ve výpravě (byl zástupcem přednosty neurologického oddělení ve Střešovické nemocnici), a tak se — nerad — na Cejlonu rozloučil. Vystřídal ho MUDr. Josef Korynta, anesteziolog z ortopedické kliniky v Praze.

Vyskytly se i návrhy, abychom v textu dodatečně upravili svá stanoviska z šedesátých let v souladu s nedávným rozpadem totalitní moci. Považujeme za poctivější ponechat text v původním znění bez ohledu na pozdější vývoj na Cejloně i u nás.

A nakonec: Na rozdíl od předchozích deseti svazků obsahuje kniha i rejstří­ky. K jejich pracnému zhotovení jsme se rozhodli z úcty k dílu prof. Otakara Pertolda, jeho vzácné knize Perla Indického oceánu. (není digitalizováno…)

A tož se tedy vraťme na Cejlon roku 1961 a 1969…

 

 

Autoři

Leden 1990

 

1 — ZAHRADY BEZ ZELENĚ

Třináct kilometrů se táhne hlavní město Cejlonu podél břehů Indického oceánu, žije v něm přes půl miliónu lidí. A přece vám je státní turistický úřad strčí do kapsy celé, ani si o ně nemusíte říkat. Hned na uvítanou, v přístavu.

Jedenadvacet barevných obrázků na skládačce z polotuhého papíru. Starý maják, nový maják, mešita a templ hinduistů, dva snímky tržiště, plavecký ba­zén a parlament s tympanonem na šesti sloupech. Ještě exotická kára s volským potahem a maska z ďábelských tanců, a potom už jen půvabné slečny. Sportovní slečna v bikinkách třímá ruční harpunu s nabodnutou rybou, cej­lonská slečna — vlastenka v rudém sárí ladně přihlíží, v pozadí kypí moře. Slečna typu Tahiti pojídá v plaveckém bazénu banán, před ní na plovoucím podnose kupa banánů a ananasů, jež by nasytila partu dřevorubců. Slečna ne­pochybně americká se zkroceným hadem na krku; slečna odvážná, jež se i vznáší mezi nebem a zemí v objetí sloního chobotu. Tři slečny cejlonské ve fi­guře orientálního baletu, slečny za prostřeným stolem, u labutího jezera, na sloním hřbetě a na mořské pláži — ovšemže pod palmami. A aby se neřeklo — jeden džentlmen v bílém na golfovém hřišti, kde není nic než stříhaný tráv­ník, tři stromy a modré nebe.

Na dvou řádkách se v tomhle Kolombu do kapsy dočtete, co dobrého se tu dá sníst, na muzeum stačí další dvě řádky, zoologická zahrada má příděl osmi řá­dek, lví podíl dostaly noční kluby: celých dvanáct řádek. Ale jakýmsi řízením osudu se tohle všechno točí kolem lidí a věcí, jež jsou v Kolombu na návštěvě, delší nebo kratší. Vzorkovnice venkoncem cizí a cizinecká. Kolombo přičesané podle pravidla náš zákazník — náš pán.

Vzorkovnice číslo jedna, Kolombo do kapsy, je zdarma. Když si ji vezmete, ještě vám poděkují.

Vzorkovnice číslo dvě stojí tři hodiny a třicet rupií — aspoň na začátku. Je to vzorkovnice zájezdová. Téměř denně vyjíždí z přístavu konvoj autobusů s cestu­jícími z lodí, jež zakotvily v Kolombu na několik hodin. Už na palubě dostali do rukou kartičky turistického úřadu See Colombo in three hours! Zhlédněte Ko­lombo za tři hodiny! A podrobný program: střed města, obchodní čtvrť Petta, hinduistický chrám, Skořicové zahrady (turista snadno přehlédne velké S ve slově Skořicové), park, muzeum, dostihová dráha, buddhistický chrám, zoolo­gická zahrada, romantická Mount Lavinia. Úřední sazba, úředně schválený program.

Přidáme se?

„To je slon, Jackie!“

„Dámy a pánové ráčí prominout, program je nutno poněkud omezit, jednak pro malé zpoždění způsobené nejmenšími přítomnými… ovšem, chápeme, převinování se nedá plánovat dopředu… a také rozměry autobusu. Ulice v naší pitoreskní Pettě jsou poněkud úzké, mohli bychom tam uvíznout. Ale za­to po levé straně vidíme jeden z posvátných stromů. Ano, správně, je to baniján, latinsky Ficus bengalensis. Dovoluji si upozornit, že sto metrů za stromem nás čeká krotitel hadů, kdybyste ráčili… neráčíte? Tedy pokračujeme. Po obou stranách vidíme Skořicové zahrady…“

„To jsou ibišky, žádná skořice,“ protestuje vzadu starý pán. „Na ty koukám každé ráno doma na Floridě!“

„Pán ráčí dovolit, v Appalačském pohoří už také nejsou Appalačové. Skoři­cové zahrady jsou dnes rezidenční čtvrtí cizích diplomatů a také našich před­ních rodů šlechtických a podnikatelských. Následují obytné čtvrti středních vrstev… a jsme u slavného buddhistického chrámu Asókaráma.“

První zastavení, první vydechnutí po bleskové jízdě ukázkovým Kolombem. Hromadné zouvání malých i velkých, cvakání spouští. Sluhové odklízejí boty pod lavice, ciceroni odklízejí turisty z podloubí do chrámu a spěchají, aby jim za pět minut pověděli, co se tu odehrálo za dva tisíce let. Zpod vnitřní klenby kouká na turisty lakovanýma očima pětimetrový Buddha s cukrátkově růžovými tvá­řemi, turisté koukají na něho. Zdá se jim trochu pouťový…

Nástup! Nástup! Konec přemítání, autobus vyjíždí vstříc dalšímu dobro­družství. Řítí se k jihu pobřežní třídou Galle Road, kolem oken se míhají dvou­patrové londýnské autobusy, také slíbená rikša, dva tři krámky, typická cejlon­ská kára se slaměnou střechou, vítr od moře přičesává kštice palem. A už skří­pou brzdy, stop. Druhé ze tří zastavení. Zpočátku platí hlavně dětem.

Malý londýnský klučina s prstem v puse zírá před sebe k zemi na dvě obrovké tlapy, jako by se bál podívat, co je nad nimi. Ale matinka — když se sama přestala bát, zvedla chlapci bradu a řekla: „To je slon, Jackie. Vyndej ten prst pusy a zasměj se!“ A cvak, obrázek pro babičku.

Ostatní maminky už si všimly, že ten slon, a tudíž i autobus, stojí právě před krámkem klenotníka. Dobře plánované náhody jsou základem úspěchu.

A tak se děti baví slonem, maminky přebírají barevné kamínky z Ratnapury, cejlonského města drahokamů. Otcové začínají být netrpěliví. Projížďka měla stát třicet rupií. Teď sahají hluboko do kapes, někteří až na dno, nejodvážnější se durdí nahlas, ovšemže ne na drahokamy:

„Copak jsme už viděli tolik, že můžeme utrácet čas nad takovými tretkami?“ Marné protesty. Nezbylo než utratit čas i peníze. Dost peněz, protože cena pro spěchající turisty nebývá nikdy stejná jako pro lid domácí. Ale všechno má svůj konec. Slon už dávno odešel, úkol poutače splnil, a opuštěné děti kolem vý­kladních skříní se zase dočkaly maminek.

Na další etapě cesty Kolombem by bylo nikomu nevadilo, kdyby průvodce mlčel a okna zatáhl záclonami. Všechny pohledy patřily úlovkům od klenotní­ka: pohledy nadšené i závistivé, obdivné i nevrlé.

Drc, stojíme potřetí, tam, kde už se nemusí pobíhat, ani nic obhlížet. Za chvíli bude poledne a to je pro turisty z výborně chlazených zámořských lodí hotový mor. Koneckonců zbývající hodinka na prohlídku města je méně než nic, dar­mo by člověku běhalo kolem očí tisíc věcí, které se mihnou a ztratí dřív, než si je stačíš prohlédnout. Třetí zastavení — na Mount Lavinii — je spása před výhní, protože Mount Laviniaje romantické zákoutí na břehu moře, ve stínu kokoso­vých palem, ve stínu teras nejdražšího hotelu v Kolombu. Zbývající hodinu smíš jenom sedět a nasávat: všemi póry chládek, ústy ledovou whisky se sodou. Připustíš si jenom jediné úsilí: aby ti orosená sklenice nevyklouzla z ruky. An­glicky zdvořilí číšníci v livrejích ti dobrou angličtinou a z anglického hlediska povědí všechno, co chceš vědět o Kolombu a o Cejlonu, a cos neviděl ani neuvi­díš, protože to třetí zastavení je poslední před návratem na loď.

Vrchní číšník se zlatými nárameníky v předklonu a důvěrným polohlasem — jako to dělá každé ráno — prozradí dámám, že Mount Lavinia původně ne­byl hotel, ale soukromá vila, či spíše palác… Palác lásky, a to lásky jedinečné, i když nezákonné. Jeho Excelence sir Edward Barnes, guvernér Cejlonu, dal palác postavit po svou lásku, jejíž jméno bylo Lavinia. Vybudoval ho v dostatečné vzdálenosti od svého oficiálního sídla a oficiální manželky v Ko­lombu. Stálo ho to, považte, třicet tisíc liber!“

Nad stolem se střídají pohledy rozhořčené i vzrušené, dojetí i úsměvy do kapesníčku. Končí třetí zastavení, pane vrchní, platit!

Nováčkové jsou nadšeni, zkušení turisté vědí, že v těch zastaveních skutečné Kolombo nebylo a ani být nemohlo. Byly to jen kostky cukru k zítřejším hovo­rům při čaji. A hrstka dojmů přece jen zajímavějších než okoukaná paluba.

Třetí vzorkovnice Kolomba byla vlastně naše první. Úvodní. A dokonce spíš vzorek než vzorkovnice. Obrázek v československé atlasové edici Poznáváme svět. Na čtvrté stránce obrazových příloh, vlevo nahoře, je jediný obrázek z Ko­lomba: shluk bambusových chatrčí krytých rýžovou slámou, na pokraji háje kokosových palem, na břehu klidné říčky. Obrázek po výtce tropický. Ale je to Kolombo? Z obrázku čiší hlad a bída nejhrubšího koloniálního útlaku.

Jenže Kolombo nejsou ani barvotiskové pin—up girls v hollywoodské plav­kové uniformě, ani tropický ráj viděný z autobusu, ani slaměná vesnice zkrušená bídou. Každá vzorkovnice nadbíhá vkusu toho, komu je určena. A každá vzorkovnice křiví skutečnost, zastírá ji, vysmívá se životu nebo za ním pokulhává. Vždycky je něčím napuštěna: kadidlem, lacinou erotikou, roman­tickým sacharinem nebo naftalínem muzea.

To skutečné Kolombo — dramatické, pestré, nenapodobitelné — žije a dý­chá, lenoší a pere se o chléb, o krásu, o zisk i o mladé myšlenky, dožívá starou slávu a žene se za novou. Chcete je poznat? Stačí zahodit prospekty a vzorkovni­ce, pustit k vodě turistický autobus, vyhnout se jeho trase a spoléhat jen na vlast­ní nohy. A na přátele, kteří se v Kolombu narodili a neprodávají je na tři hodiny za třicet rupií.

Kavčí město na Kelani

Snad každé hlavní město v Asii ohlašuje příchod nového dne svým vlastním svérázným hlasem.

Když vám za svítání jódluje z minaretů hlas muezzina, jste mezi muslimy, to dá rozum. Ale mezi kterými, v které zemi?

Jestli se předtím na ulici porvali toulaví psi, bude to nepochybně Bagdád. V Bejrútu doprovází muslimský budíček řinkot mlékařských vozíků a svist transkontinentálních letadel — přistávají přes město, div nebrnkají o televizní antény. Velebení Proroka podmalované tikotem oslích kopýtek — to je Da­mašek. Muezzin plus pleskání bosých chodidel na asfaltu rovná se Djakarta; všichni tukani, podomní obchodníci se svými krámky na vahadlech, oběhnou drobným klusem půl rajónu, než se muezzin probudí nebo než strážce mešity spustí magnetofon s jeho hlasem.

Jestli vám před domem ještě při rozbřesku povykovala smečka šakalů, mohlo to být docela dobře v indickém Dillí. To daleko něžněji se probouzí Rangún: v ranním větru mu vyzvánějí zlatá cingrlátka na špičkách pagod, nebeský cinkot ze všech stran.

Cejlonské hlavní město má budíčka skromně venkovského. Kavky a vrány se probouzejí v Kolombu první — a pak už nedají spát nikomu. Kvákají a krákají, jako by je za to platili. Na střechách, na stromech, na plotech, rovnou na okenních římsách a na zábradlích balkónů. V Kolombu, dusném a vlhkém, zapomenete po ránu zavřít okno jen jednou, víckrát ne. Stačí, když si při otevřeném okně odskočíte na pět minut od snídaně — a je na dvě hodiny co dělat. Půlku snídaně ta kavčí sebranka spolyká, druhou roznese po pokoji. Zvlášť dobře se vyjímají kavčí ťapky z červené marmelády na polštáři, na právě dopsaném rukopise a na rameně světlého saka, ve kterém máte být za půl hodiny u předsedkyně vlády.

Kdybyste si paty uběhali, v celém Kolombu nenajdete to, co se v každém půlmiliónovém městě předpokládá: aspoň jednu delší městskou třídu lemovanou obou stran vysokými budovami činžáků, bank, obchodních domů, hotelů či ministerstev. Zato je v Kolombu Fort, cosi jako zárodek velkoměsta kolem his­torické pevnosti; šest domovních bloků, z nichž jeden zabírá guvernérův palác obklopený parkem. Druhý — jednopatrový, s arkádami kolem dokola — býval střediskem britské koloniální správy a dnes je nacpán až po střechu novými úřa­dy cejlonskými. Je tu senát, úřad předsedy vlády a několik ministerstev. V sou­sedním bloku hlavní pošta, pak ještě několik hotelů, obchodních domů a lod­ních společností, a všechno dohromady na mapě Kolomba dlouhé šedesát cen­timetrů přikryjete palcem.

Velkoměstské jádro Kolomba zestárlo dřív, než se stačilo rozvinout. Jenom na spodním konci Queen Street, na jih od křižovatky se starodávnou věží, která ještě nedávno sloužila za maják, se nad střechy starobylých koloniálních domů vyhouply hranoly elegantních budov (stavěli je západní Němci) a naproti, nad nízkým baráčkem, kde prý byl vězněn poslední sinhálský král Srí Vikrama Rádža Sinha, vyrostl moderní hotel Ceylinco s vyhlídkovou terasou Akasé kadé — Jídelnou v nebi. Tón jeho světovosti udává sloup s šestibokou lucernou a exo­tickým ukazatelem: ADAM’S PEAK 43 MILES, SINGAPORE 1900, MECCA 4320, TOKYO 5923, CANBERRA 6976, LONDON 7009, NEW YORK 10916, RIO DE JANEIRO 12810.

Fort vypadá na plánku jako pavouček uprostřed veliké pavučiny, z níž celou západní polovinu pěkně hladce odstřihl Indický oceán.

Na jih od Fortu stojí o samotě čelem k moři evropsky secesní parlament: ohromné schodiště, ještě větší sloupy, na nich tympanon. Potom kilometr tráv­níku, na kterém si každou neděli kluci od šesti do šedesáti let pouštějí draky, po­kud trávník nezalévají monzunové deště.

A po zelené pauze načíná novou kapitolu Kolomba nejbritštější stavba Cejlo­nu, secesní hotel Galle Face. Knížecí podjezd pro vozy, královské schodiště, ar­máda služebnictva v bílých livrejích, všichni bosi. Stěny obkládané mahago­nem, u stropů lustry z českého křišťálu, koupelny jako pokoje, pokoje jako sály, sály jako koncertní síně. Koloniální reprezentace na druhou. Ale také klid a čis­to a chlad robustních zdí. Člověk by tu málem chodil po špičkách, nebo raději nechodil vůbec, aby nerušil tu rozlehlou důstojnost.

Petta – takový trik

Ještě dnes někteří Cejloňané mluví o Kolombu jako o „naší vesnici“ v nej­uznalejším slova smyslu. Ale ty zbývající kilometry Kolomba na jih od hotelu Galle Face nejsou ani vesnice, ani město, ani Cejlon, ani anglický venkov. Ode všeho něco. Patrové autobusy a řeky vozů na širokém asfaltu třídy Galle Road, kolem bez ladu a skladu sídla cejlonské šlechty, obrácená východním průčelím k ulici, západním k soukromému parku a k moři; hájky kokosových palem, do­mečky s dvojitým prejzem na střeše, krámky jako dlaň, kdesi v zastrčeném dru­hém plánu škola. Škola cejlonská: žlutě natřená zděná ohrada vysoká metr a čtvrt, nad ní střecha na dřevěných sloupcích, stěny žádné, mezi třídami řídké laťkové zástěny. Inspektor tu má snadnou práci. Opře se o ohradu a má celou školujako na dlani. Zato nikde na světě nemají žáci tolik čerstvého vzduchu a tolik zeleně a květů kolem sebe. Po celý rok.

V podstatě zůstává na Galle Road tradiční řád britský. Ve vozech muži v bí­lém pracím obleku, obutí. Na chodnících muži bosí, od pasu k patám v bavlně­né sukni, které v Indii říkají dhótí, v Indonésii sarong a tady na Cejloně vétti. Je­nom v autobusech — vysloužilých dvoupatrových leylandech z Londýna — se ty dva póly setkají.

A přidáme-li ke Galle Road ještě rozlehlé prostory tropických zahrad a bangela nejmajetnějších obyvatel Kolomba a dostihovou dráhu právě uprostřed, jsme v Kolombu s britskou érou hotovi. Trvala sto padesát let.

Skoro nachlup stejnou dobu si své Kolombo stavěli před Brity Holanďané. Nebudovali koloniální obchod na velkém dojmu a reprezentaci, na demonstra­ci velikosti. Na to jim stačilo pár válečných lodí, pluk vojáků a hrstka obratných diplomatů. Dokonce se ani nezdržovali dobýváním celého Cejlonu, spokojili se s pobřežím. Jen se usadili, už začal obchod, dravý a krátkozraký, který se staral jen o dnešek. Na Cejloně se nezařizovali jako doma. Sledovali jediný cíl: co nej­víc nabrat, co nejdřív s tím domů, do Holandska.

Holandskou tvář má v Kolombu i Petta, oblast na východ od Fortu[4]. Úzké uličky patrových domků, střecha na střeše, hlava na hlavě, krám vedle krámu. Orient podle všech zákonů. I velké obchody se dají dělat v maličkých krámech, za malým stolkem, bez parády. Do těch starých zdí nasákl za sto čtyřicet let ho­landské vládyjejich duch tak dokonale, že přežil i sto padesát let britských. Ho­lanďané odešli, jejich styl zůstal. Pro Brity byl málo honosný. Ujali se ho Cejlo­ňané, Arabové a sikhové z Paňdžábu. A Petta je dnes stejně jako za holandské vlády přecpaný úl obchodu, do kterého celý Cejlon snáší a odkud si vybírá, kdo může a dovede. Jsou tu doma i kolombští řemeslníci. Kdo umí pořádné řemeslo hledí se usadit v Pettě. Proto se v Pettě vyrobí nebo najde všechno — kromě prostoru, čerstvého vzduchu a kousku zeleně.

Neodmyslitelnou součástí Petty jsou lidové hospůdky říznuté arabsko — perským gustem: místnůstky s dvěma stoly, vyřezávanými dveřmi se skleněnou výplní a překlápěcí tabulkou VACANT/OCCUPIED; intimní zákoutí pro jednu dvě rodinky, pro partu přátel, kteří hledají chvilku úniku z přecpaných ulic a k tomu něco dobrého na zub. Ale taky je Petta čtvrtí pašeráckých doupat, dohazovačů, překupníků i lidiček, kteří jen neradi vystrkují nos na denní světlo. (Jednoujsme si chtěli vyfotografovat pruhovanou mešitu na Second Cross Street a dlouho jsme se pokoušeli dostat se na některou z pavlačí protějších domů. Všude krčení ramen, ostražité pohledy, Sorry sir, no English… Teprve od sinhálského přítele, který čekal na ulici, jsme se dověděli důvod: jsme prý od Interpolu, určitě zátah, na takový trik, jako jsou fotoaparáty, tu nikdo neskočí…)

Docela zdařilý sendvič

Na sever od Fortu, za přístavními sklady, za sbírkou náboženských staveb, které tu nechala po sobě každá z historických epoch Cejlonu — od hinduistů přes buddhisty, portugalské katolíky a holandské reformisty až po anglikány - se táhne do nízkých kopečků ještě jedno evropské Kolombo. Tady stavěli v šestnáctém století Portugalci. Za sto padesát let vlády tu nechali po sobě kato­lickou víru a slovo parangi, což v sinhálštině znamená nejenom Portugalec (a vů­bec Evropan), ale i malomocenství, nemoc do jejich příchodu na Cejloně nezná­mou. A pak ještě svou komickou důstojnost podle hesla Za málo peněz co nejvíc muziky. Úzké uličky, domky ne větší než víkendové chaty, zato stavěné na tisíc let. Zdi jako v pevnosti, na střechách dvojité prejzy, před vchodem aspoň dva sloupy, malé, ale naše. Půl té laciné parády se schová za větší keř ibišku.

Je tomu přes tři sta let, co Portugalci odtáhli. V jejich Kolombu dnes žijí lépe placení dělníci, úředníci, řemeslníci, malí obchodníci. Zabalili své domečky do zahrádek jako dlaň, žijí si jako na vesnici.

A ještě dál na sever, stále ještě v Kolombu, jsou už jen bambusové chaty na kůlech, kryté palmovými listy, lidé tu jako provazolezci chodí deset metrů nad zemí po koirových lánech napnutých od palmy k palmě: jedno na přecházení, druhé — o metr výš — na držení. Chodí z koruny do koruny a čepují toddy, pal­mové víno. V Kolombu se ho denně vypijí stovky hektolitrů.

A to už je severní konec Kolomba. Hnědě a líně se tu valí řeka Kelani, v ní se tu a tam rozvaluje na mělčině slon a rozkošnicky vychutnává, jak mu jeho maháut drhne kůži kokosovou skořápkou. Končí tu střídání věků, stylů, jazyků i koloni­álních epizod. Pach benzínu a spáleného oleje tady pod palmami na řece Kelani nepřekrývá typickou vůni Cejlonu — onen vlhký kořenný pach všudypřítom­né plísně, výrazný, ale nikdy nepříjemný.

A na severním, opravdu cejlonském konci Kolomba si kavčí a vraní populace může nerušeně dovádět od svítání do soumraku, zatímco v ostatních čtvrtích jim patří jenom chvíle časného rána, než se ulice nadme hřmotem motorů a klaksonů.

O Kolombu se někdy říká, že je to docela zdařilý sendvič.

Na severu i na jihu suchý chléb, uprostřed šťavnatá a voňavá náplň, Cinnamon Gardens. Přepychová rezidenční čtvrť, která si hoví v peřinách z palem, stinných keřů a věčně pestrých květů. V těch bronzových tabulkách u vjezdu, v těch starobylých dřevěných verandách a prejzových střechách, v červených cihlových zdech a skleněných stěnách s klimatizačním zařízením, ve sbírkách vzácných knih, zlacených rámech obrazů i vitrínách s vybranými nápoji je vý­sledek podnikání celých generací. Hrdost rodů portugalských, holandských, britských i místních. Jistota zpečetěná tradicí i paragrafy kodexů.

Snad na těch pozemcích kdysi kvetly a voněly opravdové skořicovníky a také muškátovník a vanilka a zázvor — ale už dávno vzaly za své. Jenom název CINNAMON GARDENS zůstal.

Jsou však v Kolombuještě zahrady, gardens, jenomže ty se nepíší s velkým G. Nikdo je na plánku města nevyznačil a sotva kdy vyznačí. Jsou to snad nejpodiv­nější zahrady, jaké člověk na téhle planetě stvořil. Z dočasných návštěvníků Cej­lonu vám o nich nepoví nikdo, cizinci usazení v Kolombu mnoho let o nich vědí jen z doslechu. Nikdo je tam nezve, sami si do nich vkročit netroufají.

Ale i na Cejloně jsou opravdoví přátelé. Jednoho dne nám řekli:

„Pojďte!“

Kam?

Do tajuplných zahrad Kolomba.

Hlavní třída

Podíváte-li se do tamilského slovníku, najdete pod heslem zahrada slovo thotam. Sinhálsky — a tak se v Kolombu mluví nejvíc — to je watta. Zahrada an­glicky je garden.

Vyslovte v Kolombu kterékoli z těch tří slov před cejlonským feudálem, před ředitelem turistického úřadu, majitelem kina nebo obchodníkem na čajové burze, a všichni vám před očima zrovna okřejí představou líbezných květů a stinných zákoutí, pěstěných zahrad a parků, jež obklopují jejich bangelo, a kam se denně vracejí po parném a vlhkém dnu ve městě.

Vyřkněte totéž slovo před kolombským odborářem! Z tváře mu vyčtete tázku - a možná že ji rovnou vysloví: „Jaké zahrady?“ Pro něj má to slovo dva významy, protichůdné jako oheň a voda.

Dělník z nákladního přístavu, zelezniční posunovač nebo řidic autobusu se ptát nebude. Watta, zahrada, je pro něj místo, které zná ze všech nejlíp. Je to jeho vlastní domov, jeho dělnická kolonka, v jakých bydlí v Kolombu desetitisíce lidí: v okolí Slave Islandu (dnes už to není ostrov otroků, jenom název zůstal), ve vchodním předpolí přístavu, podél železniční trati mezi věznicí Welikada a kriketovým stadiónem The Oval.

Panské zahrady ve čtvrti Cinnamon Gardens jsou oficiální vizitkou Kolom­ba. Ty druhé, dělnické gardens jsou jeho problémem číslo jedna. Ale aby v novi­nách a v parlamentě nedocházelo k matení pojmů, mluví a píše se o nich jako o shanties, o čtvrtích chatrčí.

„Jsou pro město vážným nebezpečím, ohrožují jeho zdraví, fyzické a morál­ní. Jsou semeništěm zločinnosti a prostituce. Produkují nám člověka asociální­ho a antisociálního, který je nebezpečím pro celou společnost!“ hřímal v parla­mentě s nevěrohodným pathosem poslanec pravicové strany UNP.

Náš přítel, odborářský funkcionář, měl pro všechny ty výlevy přiléhavé slovo: „Fráze! Kupují si přízeň lidí pro volby. Poslanci UNP mluví o dělnických koloniích jako… jak to říkáte v Praze?… jako slepý o barvách. Ostatně, víte, kdo je majitelem těchhle zahrad? A kdo je vesele staví dál? Právě nejbohatší rentiéři ze strany UNP! V parlamentě a v novinách jen sypou lidem písek do očí.“

„A je těch zahrad opravdu tolik? Hledali jsme je po městě, nenašli jsme ani jednu. Jak tam vlastně lidi žijí?“

„Snad jste nehledali dokonce podle turistického plánku Kolomba!“

Právě on to byl, kdo tehdy bez příprav a vysvětlování vstal od nedopitého šál­ku čaje a řekl:

„Pojďte!“

Ulička to byla úzká a klikatá, bez chodníků. Z přízemních domků po obou stranách se do ní tlačil krámek vedle krámku, všude lidí jako na jarmarku. Udi­vené pohledy, v očích zvědavost i nedůvěra. Ale jen do chvíle, než náš přítel našel kousek prostoru pro svého malého volkswagna. Došel k nám v klubku lidí. Oka­tý klučina se ho drží za pásek od kalhot, jako táty; dospělí ho zasypávají otázka­mi, mluví se všemi najednou. Celý hlouček se najednou obrací k nám, berou nás kolem ramen, potřásají rukama. A už nás vedou ke krámku, stejně maličké­mu jako všechny ostatní. Ale zboží v něm není. Nad vchodem — celý krámek je vlastně jenom trochu prostornější vchod — visí portálek z rudé bavlněné látky. Uvnitř na stupínku čistě ohoblovaný stolek, lavice, pět židlí, v koutě polička s knihami a časopisy. Na stěnách zarámované fotografie: předseda českosloven­ské vlády si na kolombském letišti tiskne ruku s generálním sekretářem Komu­nistické strany Cejlonu. Hned vedle snímek ze zasedání Světové odborové federace, o kousek dál Čou En—laj a vpravo od něho fotbalové mužstvo děl­nické čtvrti Slave Island, pak doktor Subasinghe, velvyslanec Cejlonu v Praze, spolu s předsedou odborů. A nad vchodem, z vnitřní strany, ručně vyřezávaný srp a kladivo. Mladí se nás ani neptali, s naprostou samozřejmostí si nás zavedli sem, do svého sekretariátu. Hubený, vytáhlý soudruh Preniasena staví na stůl misku s banány a po sklence limonády… „nezlobte se, tak vás ještě uhostit ne­můžeme, jako vy nás v Praze, když jsme se vraceli z vídeňského festivalu“ …a už je v místnosti hlava na hlavě, hrozen lidí se tísní na ulici, a povídejte! O Če­skoslovensku. O své práci. O mládeži ve světě. Jsou to většinou mladí dělníci z přístavu a z nedaleké balírny čaje.

A zatím v ulici práskají salvy petard — to i místní kluci si chtějí přijít na své. Přišla návštěva zdaleka, ať to každý ví!

Připozdívalo se, krámky naproti se zbarvily zlatavou oranží západu, jaká bý­vá jenom na Cejloně. Náš přítel v košili propocené do nitky se zvedl:

„Tahle improvizace nebyla v plánu, nesmíte se na zdejší chlapce zlobit, že nás zdrželi. Hosty z takové dálky tu nemají každý den. Podepřeli jste jejich sebe­vědomí. Ale teď musím splnit slovo já, chtěl jsem vám ukázat zahrady.“

„A tahle ulice?“

„Kdepak, to je… to je hlavní třída. Pojďte!“

A vtáhl nás do škvíry mezi krámky.

 

Ani ne dva metry

Kostrbatá dlažba z plochých kamenů, po obou stranách slepé zdi. A potom stejně úzká ulička vtěsnaná mezi dvě fronty dřevěných verandiček. Předsunuté plechové střechy se skoro dotýkají. Obrací se k nám sto obličejů, každý od něčeho jiného. Maminka na zápraží zapomněla pustit z ruky rozepranou košili, dvě jiné zakryly hlavičku dítěte u prsu. Starý muž odstavil žlutou plechovou ta­bulku a odložil štětec. Malíř písma. Muži zůstali sedět na zápražích jako slepice na hřadě, klubko dětí se k nám proplétá mezi škopíky, hrnci, bedničkami a roz­věšeným prádlem. Ale jinak žádné vzrušení, žádný neklid. Věnují nám právě tolik vlídné pozornosti, kolik se jí věnuje dobrému sousedovi.

Teprve když procházíme uličkou, uvolňují muži vchody do svých verand, hospodyně zvou dál. Ano, za chvilku se vrátíme, jen co dojdeme na konec zahra­dy, dokud je světlo.

Náš přítel jde napřed, pro jistotu středem, protože po obou stranách zejí ote­vřené odpadové kanálky. A cestou vykládá:

„V každé takové zahradě žije na tři sta lidí, někde míň, někde víc. Tamhle na konci je pro všechny deset společných záchodů a jeden vodovodní kohoutek.”

„Jeden pro tři sta lidí?“

Ano Jeden pro tři sta. Vidíte, takhle je obsazený od svítání do noci. Každý - staří mladí — každý se pod ním aspoň jednou za den vykoupe. Na čistotu tady opravdu dbají, jak je to jen možné.“

Kolik je takových zahrad v Kolombu?

„To přesně nevím. Spíš stovky než desítky.“

„A všechny jsou tak úzké? Takhle přecpané?“

Nastavil se a otočil se k nám. Chvilku mlčel, jako by hledal slova. A když pro­mluvil, nebyl to jenom starý přítel. Mluvil k nám dělnický předák, žalobce, kte­rý jen stěží ovládá nastřádanou hořkost:

„Tahle kolonie je jedna z nejprostornějších. Někde lidem nenechali mezi do­my víc než metr prostoru. Z ulice ty zahrady zavřeli dveřmi, aby to nezasvěcený nemohl vidět ani náhodou. Dveře, docela obyčejné domovní dveře to přikryjí. Ale zatím jste viděli moc málo. Pojďte někam dovnitř, kamkoli!“

Dveře ty ubikace nemají. Překážely by buď v uličce, nebo uvnitř. Rozhrnuli před námi jenom rákosový závěs. To, co jsme před chvílí považovali za verandu - vždyť měla plochu jen metr a půl krát tři — byla jediná obytná místnost.

I kdyby byly peníze na nábytek, nebylo by kam ho postavit. Jen čistě vydrhnutá betonová podlaha, na dřevěné stěně tapety ověšené obrázky. Jeden svatební, starosvětsky strnulý, vedle britská královna s princem manželem, o trochu větší portrét jejich poslance Keunemana z volebního plakátu. Hostitelka v záplatova­ných, ale čistých šatech povytáhla knot petrolejky. Desetiletý klučina vítězoslav­ně vpadl do místnosti s vypůjčenou židlí, host si přece musí sednout, aspoň na chvíli, symbolicky, jeden po druhém. A zatím nás hospodyně bez rozpaků vede za laťkovou ohrádku, do zadní prostory bytu. V jednom koutě police s hrnci, pod ní otevřené ohniště bez komína, v druhém stará singrovka, ve třetím vyrov­naný stoh rohoží na spaní. Devět je jich. Je to možné? Žije tu skutečně devět lidí? Hospodyně je vyjmenovalajednoho po druhém. Dva rodiče, dva manželé, pět dětí odpočítala na prstech. Devět lidí na ploše třikrát pět metrů včetně obytné verandy. Ani ne dva metry na osobu. A vzduch jako zazátkovaný. Teprve teď jsme si všimli, že tu není ani jediné okno.

„Prosím vás, kam by vedlo?“ rozhodil rukama. „Vlevo i vpravo by se probou­rali k sousedům.“

„A dozadu?“

„Tam je stejný kumbál sousední zahrady… nu, vidíte, spíš ohrady na lidi. Jediné větrání je tím předním vchodem a pak tamhle škvírami pod střechou.”

„Ani skříň tu není.“

„K čemu by jim byla? Co mají, nosí na sobě. Sváteční košile, vétti a kalhoty jsou tamhle na poličce.“

„A kolik se za takovouhle ubikaci platí?“

„Kolem deseti rupií měsíčně. To je přibližně šestina až čtvrtina měsíčního vý­dělku. Jen u slušněji placených dělníků to dělá asi desetinu. Nebo chcete-li, je­den oběd v evropském hotelu.“

„Vždyť celý ten holubník pro tři sta lidí je vlastně jenom cementová podlaha nějakých šedesát metrů na deset, podélná stěna uprostřed, dvacet příček, žádná instalace…“

Před časem tu všude kolem bývaly bažiny. Vysušili je, ale vespod se přece ještě drží voda. Proto jsou dřevěné sloupy uloženy do malých betonových van, aby nehnily. Stavební technika nemůže být jednodušší. Do každé vany se vedle sebe strčí jeden kůl dlouhý a jeden kratší, na ty krátké se položí podlažní trámy, na krov střecha z plechu, hotovo.

„Pořizovací cena je kolem dvaceti tisíc. Asi pět tisíc to vynáší ročně na nájem­ném. Tak si ten podnik spočítejte.“

Je to úkol až příliš jednoduchý. Ale dovedou si to spočítat lidé, kteří tu žijí?

„Právě tady jsme volby prohráli, i když nám tu lidé věří nejvíc. To je tak: před volbami sem přijde verbíř UNP; nikoho nepřesvědčuje, nikomu nevyvrací, že my máme pravdu. Jenom nabídne deset rupií za hlas. A hlasů je tu moc. U nás na Cejloně mají hlasovací právo i ženy. Už od jednatřicátého roku. Jenže deset ru­pií je měsíční nájemné, to jsou pro ně nějaké peníze! A jsou tu všichni tak skalně poctiví, že když rupie vezmou, hlas skutečně dají. Nepříteli, o kterém vědí, že je dře z kůže. Ostatně, důležitou roli hrají ještě další věci. Já jsem Tamil, generální sekretář strany je Burgher, za ženu má Angličanku. A tady jsou skoro všichni Sinhálci... dokonce i sinhálský kandidát by musel být z jejich kasty. Tomu všemu porozumíte líp, až tu budete pár měsíců…“

 

2 – TUCET POHLEDNIC

Tak už to na světě chodí: člověk si všímá věcí, které doma nevidí, protože jsou samozřejmé. Jenomže totéž dělají i druzí, a tak se o sobě leccos dovíte teprve v ci­zině.

A protože patrně víc Cejloňanů cestuje do Československa než naopak, na­stavil nám nejednou tenhle ostrůvek v Indickém oceáně (maličkost: 7500 kilo­metrů vzdušnou čarou) docela nečekané zrcadlo.

Lidé a lidicky

„Byl už jsem u vás několikrát. A pokaždé, když k vám znova přijedu, zdá se mi, že socialismus kazí vaše děvčata a ženy čím dál víc.“

„Podívejme se! A co muže?“

„Ti tolik nemlsají. Fakt, zapomeňte na chvíli, jak to bývalo třeba před dvace­ti lety, a zkuste to. Zajděte si třeba do Koruny nebo do mléčného baru nahoře na Václavském, víte, na to nároží proti Cetce. Indiánky, žloutkové věnečky, máslové řezy, dorty se šlehačkou, zmrzlina se šlehačkou, šlehačka v pohárku, a od rána do večera nával, jako by to dávali zadarmo. Lidi, vždyť vy jste v Praze a v Bratislavě samá cukrárna. Co to má společného se socialismem, ptáte se? Dřív byla děvčata u vás jako lusk, postavy radost se podívat! A dnes? Kila! To se tak hned ve světě nevidí. A přitom si u vás tolik lidí dělá starosti, jak zhub­nout…“

„Poslyšte, vy Čechoslováci jste vlastně rasisti!“

„Rasisti? To nemyslíte vážně! Vždyť…“

„Jste rasisti. Jenomže ten váš rasismusje postavený na hlavu. Kdybych třeba v Alabamě zkusil požádat bílé děvče o tanec — předpokládejme, že by mě nevy­hodili rovnou od dveří, probudil bych se možná až v nemocnici. V Praze se mnou zas od první hodiny jednali, jako bych byl přinejmenším Rádžkapúr. Je­nom proto, že mám takovouhle hnědou kůži. Ani se moc nestarali, co mám pod ní. Černá nebo aspoň trochu hnědá kůže je u vás něco jako řád hrdinů. Jako trvale platné odškodnění za to, že nám kdysi bílí ubližovali. Jako směnka, kte­rou musí platit jiný dlužník.“

„Spíš je to tím, že jsme nikdy žádné kolonie neměli. Nebyl důvod k rozlišová­ní. A pak nejde o jednotlivce, kteří zrovna chodí po Praze. Pro nás je to symbolic­ký vztah, ti lidé nám jaksi ztělesňují nedávný vývoj v Africe a v Asii. Představují nám…“

„No vidíte, ztělesňují, symbolizují — nemyslíte, že tady začíná kult? Říkáte představují. Ale je vám někdy jedno, jestli to představují dobře nebo špatně. Průměrný standard vašeho studenta znamená pro většinu barevných královský život. Pravda, někteří se rozmazlit nedají a dřou, aby jednou něco uměli. Jiní zlajdačí. Vy sami je rozmazlujete. Když nedělají u vás, nebudou dělat ani doma. A někteří k vám přišli už jako flákači, mazánkové. Doma připravili o stipendium poctivé dříče, u vás jiným poctivým kazí jméno.“

„Jak z toho ven?“

„Nebuďte shovívaví rasisti. Zapomeňte na barvu kůže. Kdo nedělá, ať jde! Vaši ze školy, naši z Československa!”

„Světovou senzací pro mě bylo u vás v Československu, že na sto kojenců má­te sto kočárků… vlastně ne, o něco míň, dvojčata vozíte v jednom. A jaké to jsou kočárky! Starý jsem neviděl ani na vesnici. Děti jako z výstavy. Jeden můj přítel z Indonésie, s kterým jsem u vás cestoval, prohlásil, že pěstujete kult dětí. Tak pro takový kult jsem všemi deseti!“

„Víte — takové maličkosti. Když jste doma sami, uděláte si pohodlí. Zujete se. Ale když přijde návštěva, tak… tak by to bylo jaksi neslušné. Když jsem tenhle mrav zapomněl a třeba v restauraci nebo při jednání na úřadech jsem ze zvyku shodil boty, byly z toho rozpaky nebo aspoň významné pohledy. Nebo tohle: u vás se často divili, když jsem jim říkal, že na Cejloně jíme rukama. No a zkuste si říct o vidličku a nůž, když si u stánku na Václavském dáte pečeného buřta…“

„Tak se mi zdá, že z dopravních předpisů děláte vědu. A že vůbec na silnicích víc úřadujete než jezdíte. Zbytečně si komplikujete život. Kdosi mi říkal, že učením pravidel a teorie se v autoškole stráví víc času než opravdovou jízdou — a hlavně jízdou po městech s rušným provozem.“

Jak se to dělá na Cejloně už neřekl. A tak nezbývá než to dopovědět za něj.

Kromě silničních značek a několika drobností si řidič na Cejloně musí pama­tovat jedinou zásadu: jezdí se vlevo, nebezpečí hrozí zprava. Odpovídám za pře­dek a za pravou stranu vozu.

V hustém provozu by stejně na víc nestačil. Když dojde k havárii, podívá se policie na vozy. Kdo ho má poškrábaný nebo pomuchlaný vpředu nebo vpravo, bude platit. Kdo to dostal zleva nebo zezadu, nemusí ani vypovídat do protoko­lu. Napíší to za něj: nevinen.

Platí trojúhelníky před hlavním směrem. A dost. Spoléhá se na inteligenci. A pak na to, že než zkušební komisař podepíše řidičský list, musí jeho majitel umět opravdu jezdit. Vyznat se v tlačenici.

„V hodinách angličtiny nás, sinhálské kluky, učili, že se říká in the bed — v posteli. Ale proč in? Proč v posteli a ne na posteli? Pochopil jsem to teprve u vás v Praze, když jsem celý prokřehlý prosincovou sychravou zimou poprvé vlezl do postele. Pode mnou matrace s prostěradlem, na mně peřina, byl jsem opravdu vevnitř, jenom nos mi koukal. A rázem mi to bylo jasné. Však jste to viděli u nás. Celý život jsem spal na posteli. Nebo jste se snad na Cejloně někdy přikryli?“

„A jak přikryli! Nahoře ve vnitrozemí, v Nuvaře Eliji. Spací pytel by byl přišel ke cti!“

„Vlastně máte pravdu. Takže bychom měli cejlonskou angličtinu upravit. Na pobřeží by se mělo spát na posteli a v horách v posteli…“

Nová tajná zbraň

Na pražské plovárně si Cejloňan docela určitě všimne, kolik palců a malíčků na nohou je ohnutých dovnitř. A nepochopí, od čeho jsou kuří oka. Ostatně, jak by mohl, když celý rok chodí většinou bos nebo v sandálech.

Ale palec kolombský nebo přesněji palec kolombsko — taxikářský si zas neuvědomuje Cejloňan.

Má tvar malé plácačky na mouchy. Poslední článek je jako koláček, nehet uprostřed se ztrácí jako kapka marmelády. Čím starší taxikář, tím větší koláč na konci palce pravé nohy.

Na levé je vždycky menší. Pravý přece mačká celý život plyn i brzdu, levý je­nom spojku.

Představte si, jak by se na vltavském nábřeží vyjímal pod rozevřeným deštní­kem dvacetiletý občan, když je červenec, poledne, na obloze ani mráček, na žofínské plovárně hlava na hlavě a na teploměru dvaatřicet! Buď by ho po­važovali za recesistu a čekali, co provede dál, nebo by ho politovali, chudák, tak mladý a už vadný.

Na Cejloně patří deštník k životu jako u nás kapesník. Ať prší, nebo svítí slu­níčko. Stahuje se, jen když je sucho a pod mrakem. Ale protože tak to na Cejloně nikdy dlouho nevydrží, má deštník na ruce každý, kdo jde na pouť, na tábor lidu nebo na kriketové utkání. Může tam být třeba sto tisíc lidí, ale shora uvidíš je­nom deštníky.

Touhu nepřijít na návštěvujako vodník má přirozeně nejen pěšák, ale i motocyklista. Vidět ho s rozevřeným deštníkem za jízdy není na Cejloně vzácnost; paraple musí ovšem držet tandemista.

Snad jednou někdo zkonstruuje pro Cejlon motocykl s plynem a spojkou pohromadě na jedné straně řídítek.

Pozoruhodný podnik sídlí v nejdražším okrsku Kolomba jako rovnocenný soused Cejlonské banky, lodařských společností, klenotníků a zástupce firmy Omega. Na rozdíl od předchozích nepotřebuje ani armádu úřednictva, ani te­legrafickou adresu, ani hodinářské odborníky ze Švýcar. Do reklamy investoval jenom čtyři listy za maličkou výlohou.

 

List číslo jedna:

!!! ZBAVTE SE SVÝCH ŠPATNÝCH ZVYKŮ!!!

Pití                              Kouření                                 Hráčské vášně

Kousání nehtů                                  Močení do postele

POMŮŽE HYPNÓZA!

Poraďte se s panem C. Rádžasinghamem, hypnoterapeutem, 18A, York Street, Kolom­bo 1, telefon 7556, klinika Vivekananda Hill, Kolombo.

 

List číslo dvě (úprava nástěnková):

VYLÉČÍM HYPNÓZOU:

Nespavost                  Melancholii                Neurastenii

Hysterii                      Strach             Neurózu neklidu

Obavy             Trému                                    Červenání

Koktání

Poraďte se s… (to už známe, dál!).

 

List číslo tři, pokus o plakát:

ZVÝŠÍM

Vaši sebedůvěru

Vaše soustředění

Vaši paměť

Vaše schopnosti

Jak?

HYPNÓZOU!!!

Poraďte se… ano, telefon 7556.

 

A poslední, ve stylu agitačním:

Zahoďte ty pilulky a dietní předpisy! Vraťte se do správné formy pomocí

HYPNÓZY, NOVÉ TAJNÉ ZBRANĚ PROTI TLOUSTNUTÍ!

Zbavte se přebytečného tuku, který nosíte! Navštivte pana C. Rádžasinghama… adresu známe, telefon známe.

A díky panu Rádžasinghamovi, který si neláme hlavu s vysokým nájemným na York Street, známe teď také starosti, ze kterých se zvědavým novinářům ni­kdo v Kolombu nezpovídá. Starosti lidí, kterým se daří stejně dobře jako Rádžasinghamovi nebo ještě líp.

Asi by občas potřebovali starosti taxikáře s koláčovým palcem. Pomohly by možná rychleji než hypnóza.

A levněji.

„Kdepak sprcha!“

Možná že už jste z Cejlonu nějakou pohlednici dostali. Nejspíš to byl kandyjský tanečník s čelenkou stříbrných cingrlátek, těch se posílá nejvíc. Nebo nejpů­vabnější ze slečen, které na stěnách strážní jeskyně ve skalní pevnosti Sígiriji na­maloval neznámý kumštýř pro potěšení vojákům Kásjapy, sinhálského krále otcovraha. (Američtí turisté zvyklí na striptýz jim říkají topless maids — slečin­ky nahoře bez.) Jsou pořád ještě hezké, i když je tam na sígirijskou skálu malo­vali tisíc let předtím, než se Kolumbus vypravil do zemí „Indijských“.

Taky se z Cejlonu posílají pohlednice se slony. Sloni v čabrakách při slavném procesí v Kandy, sloni v negližé, při koupeli v řece. Zbývající výběr už je dost chudý: buddhistické chrámy a dágoby, kamenní králové a Buddhové z Polonnaruvy, kolombský přístav, parlament a dvě tři další. A přece je každá jako vábnička — závan vůní a barev a dálek tak velice dalekých.

Věřte, tak fantastickou rozmanitostí na tak malé ploše může s Cejlonem sou­peřit ze všech malých zemí, které známe, jediná: Československo. To má do­konce čtyři roční období, každé se svým vlastním půvabem. Cejlon má jenom dvě: období dešťů, kdy prší mnoho, a období sucha, kdy prší o něco méně, a když se rok zvlášť vydaří, dokonce je to období skutečně suché. Teorie o velké a malé době dešťů, o krátkém a dlouhém období sucha, se sice dobře vyjímají v učebnicích zeměpisu, ale život se do těch formulek jaksi nechce vejít. Cejlon­ský svatý Petr asi ještě neměl na učebnice čas, hraje si s počasím, jak ho napad­ne. A nikoho se tu zima neptá, co dělal v létě (průměrná roční teplota v Kolom­bu: leden 26,1 °C, červenec 27,3 °C.)

A tak než vyrazíme z Kolomba na venkov, pokusíme se nabídnout vám ještě tucet dalších pohlednic, takových dvanáct okének do různých koutů Cejlonu.

První je kulaté, za ním křídlo turbovrtulového letadla, čtyři tisíce metrů pod ním hluboká modř Indického oceánu, posypaná pápěřím obláčků. Ale za kříd­lem, tam, kde má být Cejlon, stojí až do stratosféry obrovská hradba, dole šedočerná a ponurá, nahoře ozlacená sluncem. Monzunové mraky dusí ostrov jako nezměrný zvon, Cejlon zpod něho krvácí do moře. Jen z letadla je vidět, jak mu monzunové přívaly pouštějí žilou. Mezi pobřežím, jež tu a tam probleskuje pod okrajovými cáry mraků — víc chiméra než zem — a mezi modrými pláně­mi oceánu se převaluje pásmo široké mnoho kilometrů, ztluštělé před každým ústím řeky. Je hnědé jako zem, tekuté jako moře. Jsou to tisíce tun úrodné prsti, jež dešťové přívaly servaly z ostrova a odnesly do moře.

Kdyby tak bylo možné obletět stejné pobřeží před sedmi sty nebo také před patnácti sty lety, byli bychom místo téhle trvalé každoroční nenápadné katastrofy, jež vysiluje Cejlon jako třetidenní zimnice, zahlédli jen maličké hnědavé kaňky při ústí řek. Tehdy většinu ostrova chránil kožich pralesa. Vodu si profiltroval, než ji pustil do moře. A tam, kde člověk vzal přírodě půdu, aby ji osázel rýží, tam si ji všude střežil jako oko v hlavě. Sinhálští králové hos­podařili podle železné zásady: ani kapka vody do moře, dokud neposlouží člověku a polím neodevzdá prsť servanou z obnažených strání. (Však prý mí­val Cejlon v té době šedesát miliónů obyvatel! Dnes jich má dvanáct.) Řeky a potoky napřed musely protéci soustavou přehrad, rozvodných kanálů a obecních rybníků na rýžová pole. Tam si voda postála tak dlouho, dokud se z ní neusadila i nejjemnější spraš. Teprve pak se zas krotce, jenom čůrkem, vracela do řečišť.

Portugalci, první okupanti Cejlonu, o půdu nestáli. Brali zlato, slonovinu a drahé kameny, platili mečem a křesťanstvím.

Holanďané zavedli koloniální obchod a průplavy. Do zemědělství se nemí­chali.

Teprve Britové vyměnili prales na obrovských plochách Cejlonu za plantáže kávovníku. A když jim nové kultury zahubila nemoc, nahradili je čajovníkem. Nové rytí a kopání, nové rozrušení půdy. Už ji nemělo co držet.

Celkem nedávno vrátila Velká Británie Cejlonu velkou část samostatnosti. Ale i kdyby chtěla — jak mu vrátí pralesy, jak zacelí rány zasazené monokultu­rou! Dnes už si Cejlon vládne sám, ale starých ran krvácí do moře dál, tady, pod levým křídlem letadla, na frontě dlouhé přes tři sta kilometrů.

Rozhodně to není pohlednice pro radost. Snad tedy nějakou veselejší! Tady je, má číslo dvě, a je ze severu. Ne z toho dalekého severu Cejlonu, z džafenského poloostrova hinduistů, tam si zajdeme jindy. Tady máme pohlednici ze Severní provincie, kde se psaly první dějiny Cejlonu.

Na obrázku úzká silnice, jako když bičem práskne. Na obou stranách suchý trnitý prales, opice tu mají pré, vyvádějí i na silnici, jeden dva vozy za den jim ne­vadí. V koutku pohlednice velké spáleniště, uprostřed chata z proutí a listí, ku­rážní osadníci zkoušejí štěstí v zemi nikoho.

Tak, a další. Západ, sever, teď východ!

Číslo tři, obrázek pro novomanžele, těm se romantická samota nejlíp hodí. Oblouk modrého zálivu, hladina jako zrcadlo. Kolem něho zlatý límec pláže. Dva kilometry? Pět? Človíčka nezahlédneš ani dalekohledem. Za tím zlatým límcem ještě jeden, načechraný bezpočtem palmových korun. A slunce a ob­laka a pak už nikdo a nic. Tropický ostrov pro dívčí i klukovské romány. Ro­mantika bez omezení, podle vkusu. Ale ruku na srdce: krásné to je až k nevíře. Až do západu slunce. Pak tě komáři zaženou do moskytiérové kukaně nebo do pytle.

Číslo čtyři, jih. Moderní pohlednice o dvojnásobné šířce, takový cinemaskop. Aby se tam vešlo všechno. Stovky rybářských plachetnic v řadě na pláži, mimo dosah příboje. (Tady má moře rozběh, od jižního cípu Cejlonu až po břehy Antarktidy samá voda.) Na pobřeží osada na osadě, lidí jako much. Kolem vesnic háje kokosových palem, mezi nimi něžné zelené chmýří mladé rýže, v zrcadle rýžovišť se zálibně zhlížejí volavky. Nad mezemi rozpřahují ra­mena nahé kapoky. Buvoli po krk ve vodě funí rozkoší nad výpustěmi závla­hových kanálů. Trochu dál, v čistší vodě, se koupají a u břehu polévají ze džberů lidé — a oblečení! Zato prý každý aspoň dvakrát denně. Koneckon­ců, načpak dělit mytí a praní, v šatech se to odbude obojí najednou. Tenhle vodní rituál jim přešel do krve tak, že se bez džberu neobejdou ani v moder­ních městských koupelnách se sprchou. („Kdepak sprcha, pod tou zůstane člověk suchý!“)

Ale už dost té vodní rozkoše, mrkneme na chvíli do vnitrozemí, do srdce Cejlonu, tam, kde se v dálce modrají hory.

Pohádková slza

Pohlednice pátá. Dýchne z ní skleník. Obrázek na výšku, dole uzounký zele­ný proužek… panebože to je džungle! Strom nerozeznáš od liány, je to jediné krabaté jezero zeleně. Jenom v koutečku shluk banánovníků, pod ním budou domy a lidé. Ale to všechno dohromadyje jenom tenounká šňůrka při spodním okraji obrázku. A potom, až nahoru, svislá skalní stěna. Vidět je tři sta metrů do výšky, mapa napovídá, že další tři stovky jsou utopeny v mracích.

Planině nahoře se říká Konec světa, Worlďs End.

Pohlednice šestá, už jsme v polovině. Můžete jí věřit, nemalovalji žádný fan­tasta. Je to fotografie. Jenom cejlonská příroda si může takhle bujně zahrát. Rám obrázku dodali Holanďané před dvěma sty padesáti lety: prostorná veran­da resthousu na předsunutém horském výběžku. Za zády strmá hora, před ve­randou tři keře ibišku a mezi nimi — škvíra do prázdna obrovské horské mísy. Ze strmých strání padají kaskády rýžových polí, mezi nimi se vine hádek silnice. Hnízda lidí pod kamufláží střech z rýžové slámy. A na palmě u resthousu si cvrliká všudybyl a kosmopolita, obyčejný evropský vrabčák. Jmenuje se to místo Koslanda. Víc pohody už může být málokde na světě.

Sedmý obrázek je bez sluníčka, plochý, uplakaný mrholivým deštěm. Čiší z něj zima. Tady je zima vždycky, a déšť skoro vždycky. Napité louky, z mlhy vy­kukuje jezírko, silnici utíkající do ztracena jen tušíš podle aleje blahovičníků. Končí až tam, kde začíná cosi mezi městem a vesnicí, řady starých dřevěných stavení, hotýlky, parkové zahrady, pod deštníky Evropané v tlustých svetrech a gumovkách. Kde to je? Obraťme pohlednici! Nuvara Elija, nadmořská výška 1820 metrů. Taky Cejlon.

Toužívá se po něm v bezesných nocích na mokrém prostěradle tam dole, u moře.

Osmá pohlednice, Cejlon k obrazu anglickému. Suché období, vysoká ob­loha, do ní trčí temný skalnatý klín jako ostrý trojúhelník: Adam’s Peak, pout­ní místo čtyř náboženství a pana Thomase Liptona. Vy nevíte, kdo byl pan Lipton? V Britském společenství národů ho dodnes zná každá hospodyňka — z nápisů na plechových krabičkách STRAIGHT FROM THE TEA GARDENS TO THE TEA POT. Z čajových zahrad rovnou do čajové konvice. A pod tím LIPTON’S TEA. První čajovou plantáž na Cejloně koupil pan Lipton — někdejší obchodní pří­ručí, řidič tramvají v New Orleansu a později majitel rozsáhlé sítě obchodů s koloniálním zbožím ve Skotsku a v Anglii — roku 1890. Po čase mu jich patři­la většina a Cejlonu se začalo přezdívat LIPTON’S GARDEN. Liptonova zahrada. Celé panorama od Adamova štítu přes hory a doly až k obzoru — asi čtyřicet kilometrů od nás — je samý čaj. Statisíce hektarů na obrázku i tam, kam už ob­jektiv nedosáhl. Cejlonský čajovník, nejlepší na světě, pro Angličany i dnes nejvýnosnější obchod na Cejloně. Na to jedna pohlednice nestačí, zdejší čaj budeme muset ochutnat důkladněji.

Devátý pohled je z kraje za Hattonem, ve srovnání s předchozím jiný svět, ale stejný čaj. Monumentální krajina, dva obří horské hřbety, mezi nimi ve třistametrové hlubině údolí, rovný strop mraků, do něho jako pípa zaražený stometrový vodopád Clair. Jak jen se tohle monumentální panorama vejde na mrňa­vý Cejlon!

Desátá pohlednice. Počkat, není to omyl? Kopce jako na Valašsku, po nich se válejí mlhy, tu a tam do nich dírou v nízkém nebi šlehne slunce — ne, všechno je v pořádku. Obrázek krajiny pod průsmykem Balutota. Smrky tu nerostou, na některých kopcích neroste vůbec nic. Monzuny je rozřezaly bystřinami a svlékajíje z úrodné prsti. Kraj tady prošel křížovou cestou od džungle přes kávovní­kové plantáže k nahému kameni.

Předposlední pohled má na rubu nápis Kitulgala, nadmořská výška sto dva­cet metrů. Té výšce můžete věřit do písmene, i když se na pozadí krabatí nejdra­matičtější hory Cejlonu. Jedna strká hlavu přes druhou, nepřístupné srázy jsou a patrně navždycky zůstanou pokryty džunglí, napitou jako houba. Jen dole při řece ji člověk vytlačil čisťounkým listnatým lesem, šedé kmeny jsou samá jizva, v šikmých řezech se bělá latexová šťáva, pod nimi půlky kokosových skořápek.

Kaučukové plantáže, druhý hospodářský trumf — i druhý chomout Cejlo­nu.

Poslední obrázek z tuctu — a přece vůbec ne tuctový. V měřítku naší planety dokonce unikátní. Vykouzlil nám ho lidský důmysl za těch pár let, než se nám splnil sen podívat se na Cejlon podruhé.

Převládá na něm modrá barva, takový ten věčně proměnlivý ultramarín mo­ře, o kterém můžeš bezpečně předpokládat, že za chvíli už bude docela jinak modrý. V levém dolním rohu tmavá anténní tyč omotaná drátem, jediná znám­ka geniální a přitom velkoryse ledabylé ruky člověka. Jinak přes celou plochu obraz, jaký se nenaskytl ani bohům na Olympu. V propastné hloubce uplývá po modři oceánů opalizující klín pevniny, je to Indie, v prudce ubíhající sférické perspektivě se její severovýchodní konec vstřebává do zvrásněliny Himálaje a do třásňoví delty Iravadi, nad tím se klene absolutní vesmírná čerň vymezená pev­nou kružnicí. A vpravo, lehoulince překryt cípkem mušelínu — jako když letadlo ve zlomku vteřiny proletí bělavým mráčkem — se vznáší Cejlon. Pohádkově krásná slza, kanoucí z tváře matky Indie.

A na ní každičký výběžek, každičký záliv a mys, hory bělavé jako skráně star­ce, jezera, pralesy, dokonce nitečka Adamova mostu. Jen jediné nevidět — člo­věka! Jak také, když Charlese Conrada a Richarda Gordona v okamžiku, kdy na palubě Gemini 11 cvakla spoušť, dělilo od antény k Adamovu mostu osm set čtyřicet kilometrů vesmírného prázdna!

 

3 – O KRÁLI A NENASYTNÉM ŠAŠKOVI

Resthouse je v podstatě slovo nepřeložitelné.

Velký anglicko — český slovník Osičky a Poldaufa sice uvádí význam od­počívadlo nebo bouda pro chodce v osamělém kraji, ale to je archaismus, který se hodí nejspíš do cestopisů z devatenáctého století, kdy se koloniální nimrodi vydávali do Afriky na lov divoké zvěře. Tehdy se pojišťovali jakýms takýms pří­střeškem, kde podle nepsaného zákona muselo být ohniště a krabička zápalek.

Říkat resthousu dům odpočinku se teprve nehodí. Má to přídech výměnku, domova důchodců, zavádí to na scestí. (Ostatně s doslovným překladem slova dům z jiných jazyků bychom nedopadli o nic lépe. Například casa del diavolo neznamená v italštině ďáblův dům, ale zapadákov, místo, kde lišky dávají dob­rou noc. A ruský dom těrpimosti vůbec není dům snášenlivosti nebo dokonce dům náboženské tolerance, ale docela obyčejný nevěstinec.)

Generální zeměměřič

Resthouse na Cejloně odpovídá nejspíš motelu kombinovanému s horskou chatou v rovině, a to v rovině tropické.

Jsou rozsety po celém ostrově, ve vnitrozemí stejně jako u moře. Aby do nich Cejlon přilákal co nejvíc zahraničních návštěvníků a zvýšil tak naději na posílení svého hubeného konta valut, vydal Vládní turistický úřad speciální mapku resthousů. Přidává ji každému cizinci na letišti a v přístavu k celním formulářům a do záhlaví dává okázale vpisovat návštěvníkovo jméno, aby pozvání vyznělo adresné: Itinerář pro pana, paní, slečnu X.Y., nehodící si škrtněte. Černými puntíky jsou vyznačeny resthousy provozované místní samosprávou, červené tečky jsou u resthousů, kde se o hosty stará sám Vládní turistický úřad.

A tak když jsme se vylodili na Cejloně a stačili už srovnat jeho rozlohu s indic­kým subkontinentem, který nás hostil až do té chvíle, popadla nás touha zařídit se na tomhle ostrově docela jinak než ve všech ostatních zemích. Postavit všech­ny dosavadní cestovatelské zvyklosti na hlavu. Nespoléhat jen na literaturu a ra­dy, ale už v období podrobného plánování se do všeho pustit na vlastní pěst.

To máte tak: Cejlon je země jen o málo větší než Čechy. Od severu k jihu měří čtyři sta třicet kilometrů, od východu na západ dvě stě dvacet. Zato mu návštěv­níci přisoudili tolik zdobných epitet jako málokterému koutu světa. Perla Orientu, Ráj na rovníku, Smaragdový ostrov, Ostrov vzácných koření, Rajská zahrada, Zlatý ostrov, Rajský ostrov, Perla Indického oceánu.

Tak nás ta epiteta nadchla, že jsme se okamžitě rozhodli: té nádherné perly, jež jako slza nektaru visí od jižního cípu Indie, se musíme zmocnit co nejdřív. Nelze otálet. Napřed si ji objedeme, nakoukneme do vnitrozemí, posoudíme nabízené resthousy a vybereme takový, který bude nejvíc odpovídat předsta­vám oněch epitet — a navíc bude solidní pracovní základnou. Třeba najdeme romantický koutek, jaký dávno před námi hledali dva malířští bohémové z Čech, Otakar Nejedlý s Jaroslavem Hněvkovským. Nebo kouzelný ostrůvek Robinsona a Pátka, útočiště lidí štvaných bičem času a technikou dvacátého vě­ku. Možná že jednou budeme moci poradit Čedoku, až pro své klienty začne hledat nové Zlaté písky…

Proti Obchodní komoře v Kolombu na Lower Chatham Street je budova se skromným nápisem: GENERAL SURVEYOR OF CEYLON. Generální zeměměřič Cejlonu. Abyste si nepředstavovali, že tu má honosné kanceláře obrýlený pán, který občas vytáhne teodolit a vyrazí s asistentem do terénu! Tuhle práci už dáv­no před ním udělali Angličané, a tak ve skromné budově pana generálního ze­měměřiče najdetejen spoustu polic a zásuvek nabitých mapami, jeden pult a na něm ošoupané seznamy s indexy. A dva tři prodavače, kteří vám ochotně snesou všechno, co kartografové za dlouhá desetiletí na Cejloně zmapovali. Není toho málo. Zato nic není poznamenáno tak rozšířeným razítkem naší doby TAJNÉ.

Kromě automapy v měřítku 1 : 506 880 (to kostrbaté číslo musíme přičíst na vrub anglickému smyslu pro palce a míle) máte na výběr cejlonské generálky 1 : 253 440 (což je čtvrt palce k jedné míli), speciálky 1 : 63 360 (palec na míli), mapy vodních děl a zavlažovačích zařízení, přírodních rezervací a samozřejmě podrobné plány měst a historických památek. Na mapách přímo u silnic jsou vyznačeny jednotlivé míle s čísly — a protože stejná čísla jsou vytesána do patní­ků, víte na Cejloně v každém okamžiku, kde jste, kdy odbočit, co si prohléd­nout.

Několik listů šestibarevné speciálky bylo právě rozebráno. Co teď? Budeme mít Cejlon děravý…

„Počkejte chvíli, možná že nám tu zbyly korekturní nátisky,“ přispěchal vedoucí prodejny, „ale ty se vám asi nebudou líbit, jsou jen v černé. Anebo kdy­by vám to nevadilo,” řekl skoro provinile, „můžete mít speciálku zeměděl­skou.“

Sáhli jsme po nabízeném listu — a hned jsme vyměnili celý soubor obyčej­ných cestovních speciálek za zemědělské. Stejný reliéf, stejná legenda, stejná značení cest, železnic, historických památek — ale navíc kdejaká zemědělská kultura, kdejaká plantáž a zahrada. S naprostou přesností mapa prozradí, kde se vám ze zatáčky vynoří plantáž gumovníků, kde pěstují kakaovník, kde je háj kokosových palem, rýžové pole nebo plantáž čajovníku. Zkrátka, z map cejlon­ského pana generálního zeměměřiče si můžete už napřed napsat do itineráře, kde na Cejloně filmovat třebas i sběr skořice, o kardamomu a citronelle ani ne­mluvě.

 

Odtud dál je všechno pustina

V muzeu v Kandy jsme objevili starou mapu Cejlonu s nápisem Ins (ula) CEILAN quae incolis TENARISIN dicitur, Ostrov CEILAN domorodci nazývaný TENARISIN. Autor, který se spokojil s anonymním, zato však sebevědomým označením VĚHLASNÝ MUŽ — clarissimus vir — ji vydal na světlo boží roku 1650, stopětačtyřicet let poté, kdy se ostrova zmocnili Portugalci a pouhých šest let před vpádem Holanďanů. Mapa je ještě orientována k východu místo k seve­ru, je vyšperkována kresbami ostrovní přírody a množstvím Španělsko — latin­sko — portugalských poznámek. Za pozornost stojí nápis na pravé straně mapy, tedy na jihu ostrova: DA QUI AVANTE TODO E DESERTO. Odtud dál je všechno pustina.

A po třech stoletích, kdyje Cejlon protkán nejhustší silniční sítí z celé jihový­chodní Asie, kdy v jeho západní části nezůstal snad jediný čtvereční metr neob­dělané půdy, kdy jeho hornatý střed je souvislá čajová zahrada, není třeba na poznámce v mapě z roku 1650 měnit ani slovo.

Pojedete-li jednou po jižním pobřeží Cejlonu z Tangally do Hambantoty, pak na milníku 144, necelé tři míle před Hambantotou, ucítíte hranici oné pus­tiny jako šlehnutí. Skončil tropický ráj, na bílý lem mapy si přestanete psát po­známky „překrásný záliv s kokosovými palmami“, „jedinečná pláž“, „souvislé palmové plantáže, filmovat kolem jedenácté, kdy spodní listy mají báječné lesky“. Konec nádheře, konec radosti. A konec Cejlonu, jak si ho představuje celý svět. Krajina najednou připomíná buš ze súdánsko — eritrejského pohraničí a ještě spíš polopoušť na peruánských březích Pacifiku. Tam ji zavinil studený Humboldtův proud, tady vnitrozemské hory a mořský vítr, jež v zabijácké sou­hře okradou jihozápadní monzunová mračna o poslední kapku vláhy, vytřepou všechnu vodu do západní polovice ostrova a tu východní nechají na holičkách.

Dotvrdí vám to i mapa. Pestrobarevný koberec protkaný červenými žilkami silnic a cest se promění v souvislé bílé skvrny. Jako by tu řádil cenzor: vybílil i do­pravní spoje a místo nich sem tam utrousil poznámku SCRUB nebo FOREST. Houštiny, prales. Ale nepředstavujte si plnokrevný prales, jaký je v podobné ze­měpisné šířce samozřejmostí v Africe i v Jižní Americe! Suchomilné rostlinstvo tu pomocí trnů, ostnů, bodlin a drápů sotva hájí holý život, taktak živoří.

Vydáte-li se však do vnitrozemí, přehoupnete-li se přes horské průsmyky, přes ony škrtiče života chudší části Cejlonu, kterému kradou vláhu, octnete se v docela jiném světě. V rozmezí šesti měsíců — našeho léta a podzimu — jsme je navštívili několikrát, ale pokaždé jsme si odváželi ponurou dušičkovou náladu. Mlhy, mrholení, chlad podzimní Šumavy. Pár dní je vděčně přijímá člověk, kte­rý se právě vrátil ze suchého žáru červnové Indie. Ale honem zas uteče za slun­cem a modro jasnou oblohou. Málokde na světě najdete místo, kde stačí ujet pár desítek kilometrů, abyste kdykoli přešli hranici dvou ročních období. Jedno ta­kové místo je v Limě, kde si lidé v neděli mohou vybrat parné léto na plážích Ti­chého oceánu nebo chladný podzim v předhůří Kordiller. Druhé je v Libano­nu, kde si můžete v březnu zalyžovat a hodinu nato se koupat ve Středozemním moři. Takové proměny však mají přece jenom háček — i na Cejloně.

Na ministerstvu zdravotnictví v Kolombu jsme se jednou dali do řeči s úřed­níkem — měl dvě stě osmdesát rupií měsíčně. Posteskl si, že ještě nikdy nebyl v up-country, v horském vnitrozemí Cejlonu.

„Copak? Nerad cestujete? Vždyť z Kolomba do Nuvary Elije to je sto deset mil…“

„Máte pravdu, jenomže jet do Nurelije znamená koupit si napřed teplé ob­lečení. Kde na to vzít? A co s ním pak budu dělat tady u moře?“

Oběma nohama na Cejloně

A resthousy?

Přijde na to, jaké má host požadavky. Někdo se spokojí s vodou ze studny, ji­ný předpokládá kohoutek v koupelně, a dokonce ještě další s teplou vodu. Ně­kdo se chce donutit k pořádnému vyspání tím, že dá přednost resthousu s petro­lej kou a chodí spát se slepicemi. Ale petrolejem si neposvítíš na psací stroj, ani nedobiješ akumulátory k bleskovým světlům. Chceš dát přednost sklenici vo­dy, ve které mohou být zárodky amébické dyzentérie, nebo raději sáhneš po láhvi piva z lednice? Na Cejloně jsou resthousy, které nabízejí moderní ubyto­vání s lehkým nábytkem. Ale někomu vyhovují rozložité holandské haluzny staré dvě stě let, kamenné festuňky se sloupovými verandami a dřevěnými trá­my na stropech. Do jejich komnat by se daly pohodlně umístit vedle sebe i nad sebe ještě další čtyři, protože takový byl životní styl holandských velmožů v kolo­niích. V některých resthousech zůstal nábytek s kroucenými barokními sloup­ky, v jiných rozložitá křesla, jež mají podpěry nejen pro ruce, ale i pro nohy. Na­před si v nich člověk připadá jako natažená žába. Ale za chvíli v nich začne pode­zírat Američany, že právě na Cejloně odkoukali zvyk klást nohy na stůl.

Svůj průzkum jsme uzavřeli poznatkem, že čím blíž Kolombu, tím spíš resthouse uspokojí náročného návštěvníka. Ale tím častěji zas uslyší: „Máme obsa­zeno!“ a „Litujeme, včera jsme pronajali poslední pokoj“ nebo „Končí monzu­ny, čekáme nával, raději si hned zaplaťte zálohu…“

Na opačném konci ostrova, na východním pobřeží, je tomu zhruba naopak. Správci si koušou nehty nudou, siestu mají od rána do večera. Jak zahlédnou návštěvníka, honem si natahují čisté vétti a jsou samá ochota. Člověk z velko­města by se kolem jejich resthousů zjevil radostí, na kilometrech pláží nepotká živou duši — až na kraby, kteří v celých hejnech prchají a bleskurychle se zavrtá­vají do písku. Třeba v takové Kalkudě. Nebo v místě s dlouhým jménem Sinnamuhattavaram: pláž bez konce, příboj si šumí jen tak pro sebe a vlny jedna za druhou přemílají zlatý písek, jako by se toho hraní nemohly nabažit. A co Pottuvil v zálivu Arugam, právě v místech, kde se východní pobřeží začíná stáčet k ji­hozápadu? V Kolombu leje den ze dne, tady nebe září azurem a průzračností. Ale co s idylou bez lidí! Po krabech filmy nikomu nepošleš.

Jih ostrova nabízí kompromis. Hlavní město není daleko, kousek civilizované hygieny zaplatíš tím, že pláž nemášjen pro sebe. Ale je to kompromis, který stojí za to.

Volba padla na Hikkaduvu, uprostřed rybářského kraje, rovnou před židlí s psacím strojem podmořské zahrady korálů, ranní čtvrthodinky s maskou a ploutvemi.

Brzy jsme tam zapomněli na kolombský Galle Face Hotel, kterému Cejloňané rádi přezdívají Goat Face, Kozí ksicht. A ještě častěji Gall Face. Galle i Gall se vyslovuje v angličtině stejně: gól. Se slovem gall jsme se poprvé setkali při honu na slony. Když se chycený slon uváže ke kmeni stromu, často si nohy rozedře dokrvava o řetězy, které se mu při zoufalých pokusech o útěk zaříznou hluboko do masa. Anglické to gall znamená dokrvava odřít. A v hotelu Galle Face je to zrovna tak, říkají kolombští. Za jednu noc v dvoulůžkovém pokoji s desetipro­centní přirážkou za obsluhu zaplatíte bezmála sto rupií. A to je měsíční plat přístavního dělníka nebo třetina měsíčního platu ministerského úředníka.

Proto se na Cejloně vyplatí znát slovo resthouse. Je to dočasný domov pro každého, kdo hledá klid k práci nebo zas potřebuje pustit všechny starosti z hla­vy. Je to kousek skromného hotelu, kousek penziónu a kousek chaty s restaurací rovnou u nosu. Proti hotelům má tři výhody. Netváří se křečovitě evropsky, od kuchyně až po obsluhu je cejlonský. Neláká snoby, pro příliš bohaté cizinceje nevhodně laciný. A otvírá návštěvníku vrátka do osudů prostých vesnických lidí, od rybářů a pěstitelů skořice až po hvězdopravce a výrobce ďábelských ma­sek. Stačí jen ta dvířka otevřít.

Proto v resthousu — přes jeho nepřeložitelně anglický název — zůstává člo­věk oběma nohama na Cejloně.

Džungle je bezpečí

Občas se nás lidé ptali, kolik je vlastně těch zemí, kterými jsme už projeli. Pětasedmdesát, odpovídali jsme po návratu z Asie. Tazatelé byli spokojeni, my ne. Číslo je totiž jako nudný řečník. Říká mnoho a nic. A pak — není zem jako zem. Projeli jsme státem, který představuje šestinu světa, a projeli jsme jiným, který přejdete za hodinu, ani nemusíte spěchat.

V Indii jsme si říkali: Je to hrozně velká zem. Ale ne zas tak velká, aby se neda­la ujet. Když jsme někdy — hnáni karabáčem časově omezených víz — urazili za den čtyři stovky kilometrů a ujetý úsek jsme k podpoře sebevědomí hned večer zakreslovali, byl už znát i na celostátní mapě indického subkontinentu.

Po Indii přišel Cejlon. Země maličká, vzdálenosti prý tu ani nestojí za řeč, kam se hrabou na Indii!

Pravda, Cejlon je malý, ale ne zas tak malý, že by se dal strčit do kapsy. Oč menší je než Indie, o to víc vynikne jeho pestrost a rozmanitost, bohatství přírod­ních krás. A silnic má jako když nasype. Co chvíli vás tu popadne touha všechno prošmejdit, zajet až do nejzastrčenějšího kouta, jaký je v jiných zemích nedo­stupný jen proto, že k němu cesta nevede.

Svými silnicemi se Cejloňané nijak zvlášť nechlubí. Prostě je zdědili, hotovo. Jenom se starají, aby dědictví, jež jim zanechal koloniální řád, nechátralo, aby se naopak silniční síť rozrůstala. A je to síť, jakou nemá žádný stát jihovýchodní Asie a snad až na Japonsko žádný v Asii vůbec.

Jak to vypadá v číslech?

Při své rozloze 65 610 čtverečních kilometrů má Cejlon 15 800 kilometrů sil­nic sjízdných pro automobily po celý rok, a z toho 75,7% silnic asfaltových. Ji­nými slovy: jeden kilometr asfaltových silnic připadá na každých pět a půl čtve­rečních kilometrů území. Je to sice asi šestkrát méně než v Anglii (jeden kilo­metr silnic tam připadá na čtyři pětiny kilometru země) a dvakrát méně než ve Spojených státech (jeden kilometr asfaltu nebo betonu na 2,34 čtverečního kilo­metru, počítáme-li i Aljašku). Zato je cejlonská síť stotřicetkrát hustší než v So­větském svazu (podle údajů z roku 1964 tu jeden kilometr asfaltových a betono­vých silnic připadá na území o rozloze 746 čtverečních kilometrů). S Českoslo­venskem se cejlonské údaje srovnat nedají, protože rozdělení silnic podlejakosti povrchu v československé statistické ročence nenajdete.

Taková silniční síť se ovšem nezrodila přes noc. Dokonce ani za ona tři století, kdy ostrovu vládli Portugalci a Holanďané. Jako praví námořníci neholdovali příliš cestování po souši, spokojili se vybíráním daní na pobřeží. A tak když se představitel nové okupační mocnosti, britský guvernér Frederick North roku 1800 rozhodl podniknout inspekční cestu kolem Cejlonu, nezbylo mu než na­jmout čtyři sta kuliů, sto šedesát nosičů a ke svým padesáti vojákům přibrat šest koní a dva slony. Cejlon viděl z nosítek.

O čtrnáct let později podnikl tutéž cestu guvernér Brownrigg a stačil mu kro­mě vojáků povoz tažený jedním koněm. Přenocovat už mohl v bangelech, kte­rým se říkalo circuit houses.

Něco jiného však bylo vnitrozemí. Nadále zůstávalo nepřístupné. Za svou nejlepší ochranu před vetřelci považovali kandyjští králové džungli. Úzkostlivě lpěli na pověře, že jejich říše se nezmocní žádný cizinec, dokud mu do rukou ne­padne chrám Zubu, dokud nepostaví most přes řeku Maháveli a neprokope ho­rou silnici…

Podporučíček

Po Brownriggovi se zástupcem koruny stal Edward Barnes. Sloužil předtím jako adjutant generála Wellingtona, vítěze nad Napoleonem, a ze zkušenosti u Waterloo dobře věděl, co pro armádu znamenají silnice. Sotva se ujal úřadu, přestal stavět vojenské pevnůstky, vojáci jsou prý v nich jako v pasti, buď se jich zmocní domorodci, nebo podlehnou zimnici. „Co Cejlon potřebuje ze všeho nejvíc, jsou tři věci,“ prohlásil. „Předně silnice, za druhé silnice a za třetí opět silnice.“

V tu dobu jako by mu samo nebe poslalo člověka, jakého potřeboval: mladé­ho, odvážného, ctižádostivého, anglicky podnikavého. Jmenoval se Thomas Skinner. Když se jednoho krásného dne roku 1818 vylodil v Tirikunámalé, bylo mu právě čtrnáct let. Ve škole se mu nelíbilo, a tak utekl za otcem, důstojníkem královského dělostřelectva. Jen maličko chybělo, a byl by putoval první lodí zpátky do Anglie — a do školy. Nakonec přísného granátníka přemluvili nadří­zení, a co víc, postarali se, že guvernér mladého Thomase jmenoval podpo­ručíkem. Svěřil mu velení nad oddílem Cejloňanů a nařídil mu přejít s ním na druhý konec ostrova, do Kolomba. Džunglemi bez jediné silnice.

„Nezbylo mi než nechat si žákovský oblek, tak malou uniformu totiž pro mě vůbec neměli,“ napsal si do svého deníku novopečený podporučíček. „Zmocni­la se mě strašná touha vyrovnat se mužům, kterým jsem měl velet, a spolehnout se ve všem jenom na sebe. Zahodil jsem boty, a třebaže mě to hrozně bolelo, začal jsem chodit bos po ostrém štěrku kolem pevnůstky. Za čas jsem se tak vycvičil, že jsem vydržel dlouhé pochody nejsráznějšími horami…“

Zkoušku ohněm složil na výbornou. Když mu bylo šestnáct, svěřil mu guver­nér stavbu silnic, právě onoho úseku Kandy — Kolombo, kudy se nedávno pro­kousával bos. Pustil se do práce s houževnatostí buldoka, a opět vyhrál. Sám nad sebou. Po čase ho jmenovali vojenským generálním ubytovatelem. Postavil visutý most v Ambepusse, pak silnici z Arippu do Anurádhapury. V Pérádeniji dokončil most přes Maháveli Gangu a proměnil tak starou kandyjskou pověru o nedobytnosti království ve skutečnost. Chrám Zubu už byl pod „ochranou“ Britů od roku 1815 a silniční tunel, byť kratičký, prokopal mezitím kapitán Dawson. Na čas se Skinner stal dokonce generálním kartografem Cejlonu, ale jeho hlavní doménou zůstalo budování cest. Zasvětil jim bezmála padesát let života.

Vydatně mu v tom pomáhal systém rádžakárija z doby sinhálských králů, vymoženost, jíž Britové dovedli znamenitě využít. Určitý počet dní v roce museli všichni občané odpracovat zdarma pro svého krále a obecné blaho, ať šlo o stav­bu zavlažovacích zařízení, o chrámy, nebo o silnice.

V obci Kadugannáva, nedaleko místa, kde se k silnici z Kolomba přimyká železnice, stojí šestatřicetimetrový Dawsonův sloup, pruhovaný jako maják. Připomíná kulminační bod trati i silnice Kolombo — Kandy, a hlavně konec vzdoru kandyjských, jejich kapitulaci. Mnohým Cejloňanům je podnes trnem v oku.

„Zpupnější gesto si Angličané vymyslet nemohli,“ říkají. „To už nám sem mohli rovnou postavit Nelsonův sloup z Trafalgarského náměstí!“

Ať tak či onak, silnice zdaleka nezůstaly jenom pro vojáky. Hned za nimi postupovali pošťáci a po nich obchodníci. Začaly padat nebo se aspoň snižovaly kastovní přehrady a s nimi staleté předsudky, lidé měli k sobě blíž, začali se po­znávat, po nových cestách přicházely nejen zásoby rýže v dobách hladomoru a léky při epidemiích, ale i vzdělanost. Ale hlavně: po spolehlivých a celoročně sjízdných silnicích začaly do přístavů proudit první tuny kávy, čaje, hřebíčku, kaučuku, kopry.

Štěrkový povrch překryl po čase asfalt. Najdete ho i v nejzapadlejších koutech ostrova, hluboko v horách. Někde je sice jeho pruh tak úzký, že se na něm dvě vozidla taktak vyhnou, ale v blátě utonout nemohou.

A nosítka, v nichž cestovali králové a guvernéři, spatříte už jenom v muzeích.

Nepokoušejte osud!

Každý, kdo jednou zavítá na střední Cejlon, podlehne kouzlu krajiny. A jestliže má to štěstí Čechoslovák, neubrání se vzpomínce na státní hymnu. Voda hučí po lučinách, ale i po skalinách, z horských úbočí se valí proudy vod, co chví­li se ze zátočiny otevře pohled na vodopád nebo aspoň na kaskádu zarámova­nou do bujné tropické vegetace. Někdy jako by ta voda padala přímo z nebe, mraky a mlha zakrývají vrcholky hor, že ani nevíte, kde končí.

Kdo jednou prožil příchod monzunových dešťů v Indii a ví, jak obrovskou oblast zasahují, sotva pochopí, jak tomu fantastickému vodnímu náporu může tak malý ostrov vůbec odolat. Uvážíte-li, že nejvyšší hoře Cejlonu nechybí mno­ho do výšky Gerlachovky (Pidurutalágala má 2524 metry), že řeky ostrova jsou kratičké a že s výjimkou úzké pobřežní roviny mají ráz bystřin, peřejí a vodopá­dů, čekali byste ve vnitrozemí jen holé, orvané skály zbavené poslední stopy prs­ti. A zatím právě ve výšce kolem patnácti set metrů najdete nejhuňatější kožich čajovníkových plantáží. Ty se místy derou prudkými svahy až do výšky dvou ti­síc metrů a zdálky připomínají obrovské lány borůvčí. Tam, kde jsou v oblasti čajovníkových plantáží svahy příliš prudké, pomáhá lidská ruka. Nadělala svislé betonové žlaby a po vrstevnicích do nich svedla přebytečnou vodu. Jako blesk sjede korytem dolů, a z čajovníkových plantáží odnese jen to, co rozmělnily kap­ky deště. Nerve půdu splašenými proudy, nepodemílá ji. Ale i toho mála je dost, aby se cejlonské řeky v monzunech zbarvily do žlutohněda.

Někdy však ani důmyslná síť vodních nádrží, vybudovaná ještě za sinhálských králů, ani terasová pole rýže nestačí zadržet přebytečnou vláhu. A tak i v oblastech, jež byly kdysi obilnicí Cejlonu, se často horskými údolími valí zká­za. Nedaleko Ruvanvelly nám ukazovali vesnici Anguruvellu, kterou nevinná říčka Ritigaha Oja v šestačtyřicátém roce zaplavila až po střechy. V Kitulgale nás hostitel upozornil na terase svého bangela na značku, kam před lety dosáh­la voda. Příval přišel tak zprudka, že se nedalo zachránit téměř nic. Jenom náby­tek, který stačili posvazovat, neuplaval — a klavír se odřel o strop.

Na tuhle záludnost přírody pamatuje i cejlonský autoklub. Jako u nás na zi­mu vyznačujeme v horských oblastech stezky sněhovými tyčemi, tak na Cejloně označují silnice v horských údolích hranolovými sloupky s ryskami po jedné stopě nad sebou. Obvykle na nich bývají rysky čtyři. Když voda dosahuje na jedničku, dá se ještě projet osobním vozem. Zaplavená dvojka pouští jen řidiče náklaďáků. Jak trčí jenom poslední dílek, je voda hluboká tři stopy a proud jako smršť. To už se nevyplácí pokoušet osud ani v nejtěžších kamiónech.

Důkaz, že ani u čtyř stop se voda nezastaví, jsme našli na rozcestí silnice z Bulatkohupitije do Ruvanvelly. U šestačtyřicátého milníku stojí povodňové sloup­ky značené do výše sedmi stop.

Ale smutný primát drží patrně řeka Maháveli. Svědectví byste našli na jedné z nejfrekventovanějších silnic středního Cejlonu mezi Kandy a Pérádenijí, ne­celou míli od vjezdu do proslulé botanické zahrady, přesně u mostku s číslem 70/1. Dva sloupy tu žalují, jak řádily potopy v letech 1888, 1892, 1906 a 1947. Poslední byla nejstrašnější, řeka se valila tři metry nad silnicí, smetla celou rezidenční čtvrť. Jediné stavení, které se jako zázrakem zachránilo, byl buddhistic­ký chrámek Getembe Viháre. Však se také jeho věhlas rozletěl po celém Cejloně, je od té doby věčně zasypán obětinami. Není snad jediného řidiče autobusu, který by tu nezastavil, nevyskočil od volantu a nepoložil na obětiště vonný květ, nezapálil olejový kahánek, neutrousil minci do pokladničky.

Je to něco jako tichý rozhovor s nadpřirozenou mocí, prosba o ochranu před živly.

Pomoc — topí se slon

Z tradiční britské systematičnosti a smyslu pro pořádek mají podnes užitek nejen cestáři, ale i řidiči.

Všechny mostky jsou značeny zlomkem, čitatel vyjadřuje míli, jmenovatel pořadové číslo mostu na této míli. V horských oblastech jsme jich napočítali i dvacet. Stavitelé na nich zřejmě nešetřili, poznali, že silnice bez spolehlivého odvodnění by jim monzuny brzo spláchly do propasti. Stejně vzorně jsou označeny patníky, dokonce po čtvrtmílích. Aby byly zřetelné už na dálku, sáhli tu po geometrii. Čtvrt míle označuje trojúhelník, půl míle kosočtverec, tři čtvrti pětiúhelník — pod nimi vždycky číslo příslušné míle.

A ještě další dvě rarity najdou zahraniční automobilisté na Cejloně: causeway a anicut. Oběma slovy jsou tady některé oblasti na silničních mapách posá­zeny až nepříjemně hustě.

Causeway je vyvýšená, většinou betonová cesta v záplavovém úseku silnice. Most by přívaly smetly, po každé povodni by se musel stavět nový. Causeway je levnější a šetří čas. Po velké vodě stačí odklidit naplavené bahno a kamení. Pro­voz může začít, jen co voda opadne. Ale tabule s označením causeway musíte hlídat. Jsou to houpačky o sklonu, jaký by asi evropské normy nepřipustily. Pře­hlédneš tabuli — a můžeš shánět nové pérování a tlumiče, popřípadě sanitku. Nájezd do causewaye se nebezpečně podobá skoku střemhlav, při výjezdu chy­bí málo, aby si vozy zapanáčkovaly.

Anicut je slovo, jímž anglický slovník obohatili britští kolonisté z jižní Indie. Pochází z tamilštiny. Annai kattu znamená přehradní stavba. Anicut je silnice, jež vede po hrázi zavodňovacího kanálu nebo přehrady. Nepředstavujte si pod tím nic fortelně kamenného, natož pak mocnou železobetonovou zeď s prvo­třídní silnicí na hřebeni. Přehrady z dob sinhálských králů ohlodaly větry a deště za pět set let pěkně dokulata, jsou to hráze většinou sypané, páteř z ka­mení, kabát z nepatřičně kluzké a mazlavé hlíny. Účel plnily dokonale. Zachy­covaly půdu strženou dešti, byly zásobárnou vody pro rýžoviště na celé suché období. Ale tehdy měly těžkotonážní dopravní prostředky na Cejloně jen čtyři nohy, jeden chobot a někdy dva kly. Se smykem si poradily, a když už to někdy nevyšlo, byla z toho koupel navíc.

O automobilu se to bohužel tvrdit nedá.

A tak jednou — zrovna nás popadla ona touha prošmejdit zastrčené kouty Cejlonu — jsme odbočili z hlavní silnice Anurádhapura — Kandy na vedlejší cestu, abychom se v Avukaně podívali na největší kamennou sochu Buddhy, dvanáctimetrový kolos z pátého nebo šestého století. Rádců na rozcestí bylo do­st. A ještě víc otazníků. Jistota jenom jedna — že to s tím stopadesátiletým úsi­lím Britů vtlouci svůj světový jazyk celému Cejlonu dopadlo bledě. Ani jeden vesničan anglicky nerozuměl. Vrtěli hlavou, starostlivě po nás pokukovali, pošuškávali si, zkoumavým pohledem si měřili výšku naší osmsetpětky, jejich pohledy nevěstily nic dobrého. Pochopili jsme je, teprve když jsme se za Avukanou začali bezmocně smýkat po rozmoklé cestě a když se před námi objevila hladina rozlehlé vodní nádrže. Uprostřed úzký hřeben hráze ve tvaru kozího hřbetu, pověstný anicut. Hladký jako mýdlo. Pot nám vyvstal na čele, než jsme se plžím tempem dostali na protější konec, s mazlavým blátem nabaleným na kola, že se sotva protáčela.

Stačilo uklouznout jen o decimetr — a byli bychom se nezadržitelně svezli do tůně.

Co by bylo dál, na to jsme ani pomyslet nechtěli. Jen jsme si při večeři v resthousu připomněli obrázek, který se nám jednou naskytl nedaleko Ruvanvelly.

V zákrutu řeky se topil slon, uklouzl, když lezl do strmého břehu, a zapadl až po břicho do bahna. Přitáhli lana, klády, palmové kmeny, zapřáhli pět slonů. Má­lem půl dne trvalo, než ho zachránili.

A to, prosím, má světlou výšku od země dobrý metr a svých deset patnáct koňských sil může na svou spásu zapojit, i když má výfuk pod vodou.

Co když teď umřu?

Jací jsou cejlonští řidiči?

Záhadní. Nevypočitatelní. Jednou byste je postavili na vysoký piedestál a k nohám jim připíchli cedulku „Ejhle, Mistr!“ vzápětí se vám derou na jazyk slova velice nespisovná.

Odchováni kuratelou našich pedantských dopravních předpisů posílali jsme nejednou cejlonské řidiče do horoucích pekel. Na Cejloně se totiž za volantem nemyslí na druhého, ani za druhého. Řidič si na silnici zastaví, kde si zamane. Třeba v protisměru. Nebo v nepřehledné zatáčce. Nebo přímo vedle parkující­ho vozidla, takže na úzké silnici pak už není kudy projet. Zahlédne Stánek s ko­kosovými ořechy, v poslední chvíli se rozhodne pro nákup. A dupne na brzdu. A zajede si k boudě do protisměru, aby nemusel pěšky přes silnici. U potoka si usmyslí umýt auťák, vědro postaví doprostřed vozovky, všichni ho opatrně ob­jíždějí, nikdo ani nemukne. Nebo potká známého a zastaví se s ním na kus řeči, pěkně vůz vedle vozu, s okénky proti sobě, aby na sebe nemuseli křičet. A pak vydrží povídat a povídat, až za oběma vozy naroste fronta. Když zaparkuje, pak všemi čtyřmi koly na asfaltu, aby si pneumatiky neumazal od bláta. Objížděj si mě, jak chceš, to je tvoje starost. Naši dopraváci by si tu přišli na své, popsali by všechny bločky a museli by dostat náhradní kleštičky.

Jenomže u Cejloňanů to není zlomyslnost. Jenom pohodlnost. A takové to „Však co by se mělo stát!“ Nás Evropany považují za ustarané a ustrašené pun­tičkáře. Dáváme prý se terorizovat předpisy a nemáme smysl pro zábavu. A ne­dovedeme vychutnat čas. A vůbec život. O tom nás ostatně nejednou pře­svědčili.

Stalo se nám na cestě do Kandy, že nás ve vesnici zastavili neznámí lidé. Auto­stop na Cejloně nikdo nezná — tak copak nám asi chtějí?

Za chvíli přiběhli další, s mísami jakýchsi šedobílých koulí a pomeran­čových řezů a s trsy banánů a s naseknutými kokosovými ořechy a s hrníčky čaje. Se stejnou náruživostí obíhali řidiče ostatních vozů. Proti nám zastavili autobus, vytáhli z něho pasažéry, a hybaj k mísám plným dobrot! Co se to děje?

Vchod do nedalekého domu byl vyzdoben palmovou vlajkoslávou. Svatba! Vesničané si mohli hostitelskou ochotou paty uběhat.

Daleko ohleduplnější než k sobě dovedou být cejlonští řidiči ke zvířatům.

A zvířátka si zvykla, že se jim na silnici nemůže nic stát, všechna bez rozdílu: kočky, psi, kozy, slepice, kačeny, krávy. To už není krotkost nebo netečnost, ale sebejistota, která by našeho řidiče připravila o nervy.

Jeli jsme z Amparai po hlavní silnici k letišti. Byl podvečer, celé stádo krav se ulebedilo na teplém asfaltu, řidiči se jim opatrně vyhýbali, tancovali mezi nimi krkolomný slalom, ale ani jednoho nenapadlo zatroubit, natož krávu odehnat. Podobný obrázek příštího rána před Batticaloí. Tentokrát se dobytek plně sou­středil na pastvu, okusoval trávu těsně u vozovky, huby čtvrt metru od ujíždějí­cích auťáků. Ani hlava se nezvedla, ani oko nemrklo. Proč taky, když jsou tu ři­diči takoví džentlmeni!

„Je to láska k němé tváři?“ ptali jsme se známých. „Vliv buddhismu, který nabádá neubližovat živému tvoru? Ohleduplnost?“

„Od každého něco. Ale hlavně pověrčivost. Mnoho řidičů věří, že kdyby pře­jeli kočku, do roka umřou.“

„A teď vás zvu na pláž v Negombu,“ vybídl nás jednou ředitel kolombského filmového studia, když nám dopromítal sérii propagačních filmů o Cejloně. „Filmy nestačí!“

Točil zrovna nějaké záběry do nového filmu, a tak se jelo podnikovým vozem. Najednou se vpředu cosi mihlo, lehké ťuknutí, snad skořápka kokosu nebo ká­men, ani jsme tomu nevěnovali pozornost. Řidič však zastavil, vystoupil a zůstal jako solný sloup. Ve škvíře mezi chladičem a nárazníkem pták asi jako náš kos, s červeným peřím pod ocáskem. S řidičem už nebyla řeč. Když jsme dojeli k moři, ani vykoupat se nešel.

„Za to jste přece nemohl,“ snažili jsme se ho ukonejšit. „To se může stát každému…“

„Nesmí,“ řekl jako umučení boží. „Měl jsem přibrzdit. Nebo zastavit. Co když teď taky umřu!“

Při všem tom dopravním zmatku a zdánlivé anarchii jsme na Cejloně neviděli ani jednu dopravní nehodu. Neslyšeli jsme ani jedno hrubé slovo. Nepotkali kazatele v uniformě. Neviděli pokutový bloček.

A nic z toho jsme ani trochu nepostrádali.

Zato jsme na cejlonských silnicích viděli nejednu bizarní scénu.

Před námi jede cyklista, v levé drží tranzistorové rádio s vytaženou anténou, pravou dolaďuje, občas si taky sáhne na řídítka. Přednášce z rozhlasu věnuje daleko větší pozornost než silnici.

Tadyhle jede taxík — na zahrádce veze rakev s nebožtíkem. Za ním vozy s pozůstalými. Skončily obřady v domě smutku, mrtvý jede poslední metry k spalovišti za obcí.

A tamhle kráčí průvod slonů, na plantáži zrovna padla. Sloni by na odpoled­ní směnu nenastoupili, kdyby jim maháuti nedopřáli polední koupel. Přes měs­to je vedou do řeky. První slon dojde na křižovatku a zůstane sám od sebe stát.

Na semaforu svítí červená.

Po každém větším dešti se cejlonskými vesnicemi projíždí po kobercích. Ano, po kobercích. Hospodyně vynesou jutové pytle a rohože z provlhlých domků - vždyť relativní vlhkost se na Cejloně skoro po celý rok pohybuje nad devade­sáti procenty — a rozhodí je po asfaltu. K čemu? Inu, je třeba je usušit. Asfalt se po dešti zahřeje sluníčkem nejdřív a projíždějící auta zastanou docela slušně i funkci ventilátorů. A zadarmo. Plíseň poničí rohože rozhodně víc než pneu­matiky.

I rýže se suší na silnici. Ostatně kde jinde? V trávě rýži neusušíš. A plesnivé se nenajíš.

Suší se však jen na polovině vozovky, provoz se přece nesmí zastavit.

Ani jedinkrát jsme neviděli řidiče, který by do rýže vjel. Blíží se vozidlo z pro­tější strany, zastaví a trpělivě čeká.

Rýže — to je víc než u nás chléb. Alfa a omega života. Zítra ji budu sušit já, a taky nesmím přijít ani o zrníčko!

Co se vejde…

Náměstí v Kurunégale, před čajovnou malý austin, kolem něho shluk rozdováděných dětí. Nakoukli jsme jim přes hlavy. A přes ruce plné lupení a zeleniny. Na zadním sedadle tele, nohy svázané provazem. Přežvykovalo si jakoby nic.

Řidič si odskočil na občerstvení, místní caparti se hned postarali, aby ani ces­tující nehladověl.

Ale nejpěknější obrázek jsme spatřili, když jsme jeli za Buddhovým zubem do Anurádhapury. Silnice plná aut, jako by se snad celý Cejlon stěhoval do ně­kdejšího sídelního města králů. Předjeli jsme autobus a najednou před námi stará fordka s otevřenou zadní kapotou, pod ní klubko dětí. Sedm jsme jich na­počítali, jako trpaslíků ve Sněhurce. Koukaly zvědavě zpod kapoty jako kosáčata z hnízda a vesele se krmily. Ve voze seděli dospělí, zřejmě rodiče nebo pří­buzní. Moc příbuzných — za jízdy se to ani spočítat nedalo.

Když jsme se konečně před Anurádhapurou pokusili vklouznout do mezery v karavaně, uhnula plechová kukaň s dětičkami na vedlejší cestu.

V Kolombu jsme zažili stávku majitelů soukromých minibusů. Vyvěsili zele­né vlajky — a jezdit prý nebudou, dokud vláda neodvolá nařízení, že počet ces­tujících nesmí přesáhnout sedm. Vláda prý se proti nim dopouští bezpráví, poškozuje jejich žaludky a vůbec neoceňuje, jaké služby jí poskytují.

„Je to politováníhodná zášť,“ prohlásil jejich odborový svaz.

Mezi námi děvčaty: nešlo ani tak o zášť jako o konkurenci. Autobusové linky patří na Cejloně státu.

A ještě taxikáři: utkvěli nám v paměti spíš jako ministranti. Od rána do večera jim v těch jejich pojízdných sakristiích čoudí kadidlo; od šňůrky připevněné na panelu se kroutí tenounký šedý hádek, rozplývá se do všech stran, vydechuje vů­ni, před níž cizinec — nováček většinou lapá po vzduchu, vystrkuje hlavu z okna. Cejloňan ji však vnímá jako závan z nebes nebo aspoň z buddhistického obětiště. I v taxíku chce být co nejblíž svému Probuzenému.

Říkají těm čmoudícím doutnákům josstick, sinhálsky handumkuru.

Handum znamená santalové dřevo, kuru je tyčinka.

Na vytížení automobilu tu vůbec mají svérázné názory.

Jeden z cejlonských přátel nás jednou pozval na nedělní výlet. V osm zastavi­la před hotelem jeho maličká japonská dvanáctistovka datsun. Nakoukli jsme dovnitř, sedělo tam sedm lidí. A hostitel za volantem vydal za dva. Zpozoroval naše rozpaky a hned začal příslušníky své početné rodiny rázně lisovat.

„Datsun nás devět neuveze, vždyť se pod námi rozsype!“

Mávl velkoryse rukou, sám se nacpal do kouta za volantem, přitáhl si nej­staršího syna a vedle něho uvelebil jednoho z nás. Vpředu tři — řidič stokilový, vzadu šest lidí.

„Tak to vám musím povědět o jednom našem sinhálském králi,“ řekl tlouštík bodře do hvízdání pneumatik. Nikdo z rodinných příslušníků proti nedostatku životního prostoru neprotestoval, zřejmě se tak ve voze nemačkali poprvé. „Král byl dobrák, ale měl šaška, a to byl žrout a břichopas. Aby ho vytrestal, dal mu uspořádat hostinu. Po předkrmu mísa nejlepší rýže s karhí a s hrozinkami. Šašek se olizoval až za ušima, cpal se a cpal, pak si umyl ruce, pane králi, pěkně děkuj u, a zvedal se od stolu. Jen si ještě, šašku, dej, pobízel král. Je to přece tvoje nejmi­lejší jídlo. Hostinu jsem dal vystrojit na tvou počest! Ani zrnko rýže už nezmohu, králi, šašek na to. A tu král kázal přinést mísu míkiri, to je, abyste rozuměli, cej­lonský nektar s ambrózií vjednom. Smetana slazená šťávou z palmových květů.“

Student na předním sedadle se mlsně oblízl a čtrnáctiletá dcera hlasitě mlaskla.

„Šašek se znovu pustil do jídla, míkiri spořádal celou misku. Král ho se zá­jmem pozoroval, a když dojedl, povídá:

- A teď mi, šašku, pověz, jak jsi to dokázal!

- Kolik se, pane, vejde do té sousední komnaty lidí?

- Sto, usoudil král.

- Tak sem dej, králi, sto lidí!

Byli v místnosti nacpáni, že ani dýchat nemohli.

- A teď, králi, rozkaž, aby jich přišlo ještě padesát!

Ti uvnitř se srazili, větší zvedli ruce, menší se přikrčili.

- Ještě dvacet králi! Aještě pět!

Stěny se málem prohýbaly.

- A teď vstup ty, králi!

- Zbláznil ses, šašku? — král na to.

- Jen to, pane, zkus a uvidíš!

Král vešel — a lidé mu udělali uličku. Tehdy totiž platil zákon, že kdo se krále dotkne bez jeho svolení, propadá hrdlem.“

Rodinka slisovaná na zadním sedadle se zachechtala, mladší ratolesti spíš z povinné úcty k otci. Určitě tu báchorku neslyšeli poprvé.

„Tak vidíte,“ řekl náš okrouhlý hostitel za volantem, „a takhle se cestuje na Cejloně. Každý výrobce automobilu musí počítat s tím, že nakládáme, co se dá.“

 

4 – NEJEN CHLEBEM

Ještě dnes se nám ve vzpomínkách vybaví ten zvuk — pokaždé, když z talíře zavoní kopeček bělostné rýže. Ostatně stačí nasadit pásku do magnetofonu, stisknout tlačítko a znovu mlaská bahno pod nohama tažných volů, znovu zka­lená voda šplouchá o stehna oráče a džungle vrací táhle jeho volání. Ale pro nás je v tom zvuku ještě mnohem víc, než co stačil zachytit mikrofon. Je v něm skle­níkové vlhko, tropické slunce nad hlavou a kořenná vůně džungle, jsou v něm lesklá záda oráčů a bzíkot komárů, těžký dech potahů a pach bahna znovu a znovu obraceného ve vodě, aby vydalo všechnu sílu, až do něho ženy za pár dní napíchají bledězelené štětinky rýžových sazenic.

Přivezli jsme ten zvuk z rýžovišť nedaleko Ruvanvelly, kde oráči vypadají tro­chu jinak než u nás. Jsou bosí a polonazí, jen s hadříkem kolem beder, protože se brodí jezerem bahna po kotníky, po kolena i nad ně. Pobízejí volské spřežení a tlačí na rádlo, aby zabíralo do hloubky. Tři hodiny téhle dřiny mají každý den za sebou už ve chvíli, kdy Evropané v kolombských hotelích sedají k snídani.

Není to samosebou píle chlubná či píle daná věrností vysokým etickým zása­dám. Je to spíš píle diktovaná pudem sebezáchovy. Sotva je v Asii větší hromad­ná dřina než na rýžovištích. Ale už pár dní po vysázení jako by všechno to lopo­cení bylo jenom zlý sen. Není líbeznějšího pohledu než na terasy, v jejichž prů­zračných zrcadlech se právě začala zhlížet mladičká rýže. Pokoj je jenom na chvíli — dokud nepřijde čas pletí. A pak sklizeň, mlácení, čištění — a znovu do­kola. Čtvero ročních období na Cejloně neznají; než se rok s rokem sejde, musí dát každé pole aspoň dvě úrody.

Kdyby si totiž Asie vzpomněla, že tuhle dřinu mít nemusí, vymřela by bezmála polovina lidstva. Pro půldruhou miliardu lidí na naší planetě je rýže chléb náš vezdejší, hlavní a často jediná záchrana před hladem.

Ani zadarmo

Se Sinhálcem, který umí anglicky, si o rýži můžete povídat, jak dlouho chcete, nikdy ho to bavit nepřestane a hlavně — bude vám rozumět. V angličtině to­tiž každý pozná, co je to rice. Nejvýš vás na Cejloně zdvořile upozorní (dokonce v oficiálních turistických průvodcích), že angličtina tu má rýže dvě: jednu na ta­líři, rice, a potom paddy, rýži na poli, v klasu, ve slupce. („Naléhavě vás prosíme, abyste u nás rýžovým polím neříkali rice paddies, je to směšný a zcela nepřesný amerikanismus. Dokonce ani ricefields! Rice je oloupané jádro zrní zvaného paddy. Jedině PADDY FIELDS, prosíme!“) Takže dvěma výrazy vyzrajete anglicky na rýži ve všech podobách. Ale zkuste to se sinhálštinou — a jste v koncích.

když se život každého Cejloňana točí okolo rýže, českou rýži do sinhálštiny nepřeloží a s anglickým rice a paddy si taky neporadí. Místo toho vám na oplátku nabídne hádanku, nad níž zas budete bezradní vy:

Gasakatá namaki gasa márunama wána namaki.

Gádiáta namaki gádiá sumbulata namaki.

Madátta namaki mada kanakota wána namaki.

Mátun padá tórá mata evan saki.

Rostlina jedno jméno má. Druhé, když umře.

Plod jinak se jmenuje ve slupce a jinak holý.

Na stůl chodí zas s jinými jmény.

A teď tu hádanku rozlušti, příteli milý!

Ovšem že jde o rýži. Ale odpověď jedním slovem nepřeloží do sinhálštiny ni­kdo na světě, protože takové slovo sinhálština nemá.

Má jich totiž hromadu.

Dokud rýže roste na poli, jmenuje se gojam. Pokosená rýžeje piduru. Zrnu ve slupce říkají Sinhálci ví. Loupaná rýžeje hál. Hál je základ, výchozí bod. Když z ní uděláte hál, zbude dahajja, což jsou plevy. A když hál uvaříte, je z něho bath. Drcený hál — rýžová mouka — je pity. Kiribat je hál vařený v kokosovém mléce, obvykle se podává v podobě kulatých kopečků vytvořených pomocí palmového listu, nebo se na talíři pokrájí na kosočtverečky. Ale hál se taky může proměnit v pittu — to se rýže povaří ve slané vodě, do které se přidá trochu kokosového mléka a škrabaného kokosu (na Cejloně se kokos nestrouhá, ale škrabe), pak se nasype do válcovité nádoby z bambusového kmene s cedníčkem z kokosové skořápky, postaví se nad hrnec s vařící vodou, asi po dvaceti minutách se opatr­ně vyklopí a pokrájí na tenké koláčky.

Takže česká rýže může být v sinhálštině stejně dobře gojam jako piduru, ví, hál, bath, pity, pittu nebo kiribat, a to jsme teprve na začátku, protože jsme se nedostali od suroviny dál než k polotovaru. Pokrmů připravovaných z rýže mají na Cejloně nepočítaných. Teprve u nich bychom se jaksepatří zapletli do laby­rintu sinhálských protějšků jediného českého slova rýže. Byli bychom v koncích stejně, jako kdysi mezi Kafry v jižní Africe, když jsme si chtěli zapsat kaferský překlad tak obyčejného slova, jakoje kráva. Řekli nám, že krávaje kafersky emňama, ale taky vaba, nkone, chveku, lunga, pemvu a ještě mnoho jiných, podle toho, jakou barvu zvíře podědilo. A pak jsou ještě desítky kaferských výrazů pro krávu podle tvaru a délky rohů, podle tvaru kopyt — a už ani nevíme, co všechno ještě rozmnožuje kaferské bohatství slov projediný český pojem. Kaíri jsou pas­tevci, jejich slovník slouží pastvinářství. Sinhálci se zas odjakživa bavili nejvíc o rýži. Proto si na ní dali ve slovníku záležet. A nejen ve slovníku.

Kdekdo na Cejloně zná jméno Parakráma Báhu První. Byl to jeden z nej slav­nějších sinhálských králů, ne nadarmo mu cejlonské dějiny přiřkly atribut Veli­ký. A také král Oráč nebo král Stavitel. Za jeho vlády — ve dvanáctém století - byly na ostrově stovky velkých vodních přehrad, ze kterých se po celý rok roz­váděla voda důmyslnou sítí kanálů do tisíců vesnických rybníků, a z nich na rýžová pole. Inženýři dvacátého století s úžasem spočítali, že všechny ty za­vlažovači systémy měly jednotný spád metr a půl na sto metrů. Přestože tehdy žilo na Cejloně víc lidí než dnes, nikdo nevěděl, co je hlad.

Podle staré pověsti král Parakráma Báhu, když už si myslel, že je v jeho říši dost polí, vody nadbytek a rýže, co kdo chce, vyslal spolehlivého posla s pytlem rýže až do nejzapadlejších koutů ostrova. Kurýr dostal jediný příkaz: prodat rýži, přinést za ni co nejvíc peněz. Vrátil se se dvěma měďáky. Víc mu nikdo ne­dal. Dva měďáky přesvědčily krále, že rýže je dostatek. To mu však nestačilo. Pustil se do nových přehrad, dal zúrodnit ještě víc panenské půdy. A znovu vy­slal kurýra s pytlem rýže na prodej. Vrátil se za mnoho měsíců — s plným pyt­lem rýže. Nikdo už o ni nestál. Ani zadarmo. Parakráma Báhu splnil slib: v zemi byl konečně nadbytek.

Ale o hojnost se nezasloužil jenom král Stavitel. První zavlažovací přehrady postavili cejlonští vladaři už v době, kdy se po dnešní Velké Británii proháněli Římané. Od té doby se i na ostrově Lanka střídala období tučná a hubená, i tady byli lidé dost zpozdilí, aby válkou ničili, co v míru postavili. Dokud byl mír, plni­ly se vodní nádrže i sýpky až po okraj. Ale přicházely i války, krátké a zákeřné. Tamilové ze severu málokdy útočili na vojska sinhálských králů. Stačilo prorvat přehrady — a pak už jen čekat, až vyschnou rýžová pole a až se z bahna na dně zničených nádrží vyrojí mračna komárů. Hlad a malárie byly spojenci všech nepřátel Cejlonu. Bylo jich tolik a přepadali ostrov tak často, že všichni pokojní zemědělci postupně utekli z nejúrodnějších oblastí do hor a ještě dál, až na vlh­ké západní a jižní pobřeží. Přehrady zpustly, zavlažovací síť rozervaly monzu­nové přívaly, pole zarostla suchomilným pralesem. A lidé přestali věřit, že ještě přijdou králové, kteří s nimi budou společně orat rýžová pole.

Grow more food!

Tak už to na světě chodí: dokud je něco v pořádku, nikdo si toho ani nevšim­ne. Ale běda, když se to „něco“ ztratí! Rázem je ze samozřejmosti problém, do­konce PROBLÉM číslo JEDNA. Tím se v nejnovějších dějinách Cejlonu stala rýže - a navíc se stala předmětem politiky. Horší osud ji potkat nemohl. Tatam je idylka s královým poslem, který vandroval s pytlem rýže po ostrově a nemohl se ho zbavit.

Začalo to vlastně druhou světovou válkou, jež Cejlon odřízla od tradičních dodavatelů této nedostatkové a přitom klíčové potraviny. Aby vláda uchránila ostrov před hladomorem a občanskými nepokoji, musela sáhnout k přísnému přídělovému systému a k cenové intervenci. Každému občanu zaručila nezbyt­ně nutné množství rýže — měřici čili dvě libry týdně. Co občan snědl navíc, mohl shánět na volném trhu. Ještě tři roky po válce nakupovala vláda každou měřici zahraniční rýže za 62 centů, spotřebitel ji však dostával za 36 centů. 26 centů doplácel ministr financí ze státní pokladny. Pak přišla korejská válka a s ní netušené zisky za kaučuk. A pokušení koupit si popularitu a přízeň v nadcháze­jících volbách na účet budoucnosti — však on to jednou někdo zaplatí…

V roce 1951 snížila vláda cenu přídělové rýže na 25 centů, a aby „podpořila hmotnou zainteresovanost zemědělce“, zvýšila výkupní cenu od domácího pěs­titele na devět rupií za bušl, čili 30 centů za měřici.

Jenomže neuplynuly ani dva roky a vláda dospěla k poznatku, že kupovat si popularitu, když státní pokladna duní čím dál víc prázdnotou, je ošemetná věc (na Cejloně funguje parlamentní opozice dost pohotově, jinak by cesta k pozná­ní trvala podstatně déle). Korejská válka skončila, kaučukové opojení se rozply­nulo, a co čert nechtěl, rýže na světových trzích podražila. A zatím už subvence pohlcovala přes dvacet procent státního rozpočtu, v kritickém roce 1953 dokon­ce víc než třetinu. Naráz zrušila vláda všechny preference a chudým dětem vzala pšeničné žemle, jež do té doby dostávaly ke školní svačině zdarma. Přes noc stoupla cena rýže o tři sta procent. A vypukly nepokoje. Při srážkách s policií a vojskem zahynulo deset lidí. Ministerský předseda Dudley Senanajake byl nucen odstoupit. Jeho nástupci Kotelavalovi se sice podařilo cenu rýže jakžtakž stabilizovat — asi na dvojnásobku předchozí, ale už nezahladil ostudu, kterou jeho strana United National Party utrpěla zejména zrušením školních svačin. Žemle se stala politickou zbraní levice. Kdykoli se kandidát UNP objevil na ve­řejném shromáždění, vítaly ho girlandy s navlečenými žemlemi, žemle visely z praporů, trčely na bidlech i na ohradách kolem řečnických tribun.

Takovou lekci politikové neradi zapomínají. Nezapomněl na ni ani Dudley Senanajake. Když se v roce 1960 dostal po sedmi letech opět k moci, pospíšil si se snížením ceny rýže z pětatřiceti centů na pětadvacet, ale ani tenhle politický tah ho ve volbách nezachránil. Po dvaatřiceti dnech vlády musel opět odstoupit. Nové vládě Sirimy Bandaranaikové tím však uvázal na pět let pořádný žernov na krk, protože levicová vláda si — ze strachu o popularitu — těžko mohla dovo­lit zdražit rýži, kterou zlevnila pravice.

Když se v pětašedesátém roce dostal Dudley Senanajake potřetí k moci, šel ještě dál. Základní příděl dvou liber týdně začal dávat bezplatně každému bez rozdílu, ať šlo o dělníka s pěti dětmi nebo o plantážníka s tisícem akrů čaje. Když demokracie, tak demokracie.

„Znáte druhou zem na světě, kde vláda platí těžké valuty za základní potravi­nu a pak ji rozdává zadarmo?“ zeptal se nás jeden rozhorlený kritik. „To nemá­te ani vy v komunismu, co? A Senanajake si je toho dobře vědom, není hlu­pák…“

Aby aspoň zčásti otupila hroty opozici, vyhlásila nová Senanajakova vláda heslo GROW MORE FOOD. PRODUKUJ VÍC POTRAVIN. Dostaneš půjčku, když se rozhodneš založit rýžoviště na dosud neobdělávané půdě. Bezplatně ti dáme šlechtěnou satbu. Rýži od tebe vykoupíme za výhodnou cenu. Přispěješ k za­jištění soběstačnosti národa, kterého neustále přibývá. Uvědom si, že jenom od roku 1939 do roku 1964, tedy za pouhých pětadvacet let, vzrostl počet Cejloňanů ze šesti a půl miliónů bezmála na jedenáct! O celé dvě třetiny. Musíš navázat na slavnou tradici sinhálských králů. GROW MORE FOOD!

Ono se řekne navázat na slavnou tradici, ale horší už je přesvědčit zemědělce, že na tom bude líp, když opustí svoje políčko — malé, ale moje, svůj domek se zahrádkou pod okny — malý, ale můj — a vydá se hledat štěstí někde v pralese na rozvalinách staletých hrází. Nebo ne třeba tak daleko, ale přece jen dost dale­ko od silnice, od železnice, od krámu, kde se dá koupit všechno od soli až po pe­trolej. Takhle přesvědčovat uměli snad staří sinhálští králové, jednak proto, že nebyly silnice, ani železnice, ani krámky s petrolejem, jednak proto, že jim ne­stálo v cestě soukromé vlastnictví. Zem patřila všem, všichni na ní pracovali, všechny živila. Když přišel suchý rok a monzuny byly skoupé na vodu, nařídil král po celé zemi vesnické porady, na kterých se veřejně spočítalo, na kolik polí stačí voda v přehradách. Lidé společně rozhodli, která pole se zavlaží, pak si místo vyhrnování rukávů podkasali vétti, aby se jim podolek neplandal v bahně, a šli na to. I král bral rádlo do ruky, protože na Cejloně tehdy nebylo vznešenější povolání než práce oráčů.

Dnes odchází do pralesů pár lidí za rok, snadno bys je spočítal. Zavlažovat ne­ní čím, přehrady jsou děravé. Každý tady podniká na vlastní pěst. Porazí kus pralesa, stromy a keře spálí, popelem pohnojí budoucí pole a pak seje rýži jako žito: do suché půdy. Jenom suchomilné a málo úrodné horské odrůdy přežijí tak tvrdou drezúru. A jenom jednou, nejvýš dvakrát za sebou na stejném poli. Potřetí půda bez závlahy a bez pohnojení nánosem z hor neurodí. A tak se zas kácí a pálí prales o kousek dál, a spořivý Evropan při pohledu na praskající a doutnající mahagon a jiné vzácné dřeviny v beznaději počítá, kolik plnometrů té krásy letí v dýmu do oblak — se souhlasem, a dokonce na popud vlády. Pře­stane hořekovat teprve když se doví, že si to dřevo může beze všeho pořezat a od­vézt, třeba zadarmo. Ještě mu přidají pytlík rýže. A najednou je po kritických kalkulacích. Mezi mahagonem v cejlonském vnitrozemí a mahagonem v evrop­ské truhlárně leží vzdálenost deset tisíc kilometrů, a každý z nich něco stojí. Pár pytlů rýže má na Cejloně větší cenu než hektar pralesa. Dřeva se nenajíš…

… ale rýže ano,

zvlášť když je to rýže vařená podle sinhálských receptů. Člověk středoevrop­ský, smířený s onou bílou, lepkavě zrnitou hmotou, která v západních zemích vzniká vařením rýže ve vodě nebo dušením v troubě, nevyjde na Cejloně z údi­vu. Celé týdny tady může ochutnávat rýži třikrát denně, novými recepty může popsat celý blok — a nemusí se přitom ani jednou opakovat.

Je mnoho rýžových pokrmů, které dostávají společnou příchuť dodatečně, jaksi zvenčí. Mají totiž společného jmenovatele: karhí.

Nesmíte si pod tímhle názvem představovat onen voňavý žlutozelený prášek z Indie. Pravé cejlonské karhíje zkouška nervů i slzných žláz, je to věc pro silné nátury. Její nejnevinnější součástí bývá kokosové mléko. Už jeho příprava dá pořádný kus práce. Musí se z kokosu nadojit. Naškrabané jádro se nasype do vlažné vody a v ní se tak dlouho tře, ždímá a mne, až voda zbělá a zhoustne. Do zcezeného mléka se přidá zelený pepř, prášek z pálivé papriky, k tomu kardamom, hřebíček, koriandr, zázvor a kurkuma. A to všechno dohromady je omáčka zvaná karhí. Má sílu dynamitu a slábne jen ředěním, nejčastěji slzami nováčků.

A přidává se k rýži bílé, k rýži žluté, obarvené kurkumou, nebo k rýži modré, jež se podává zejména při slavnostních hostinách a barví se nepatrnou příměsí indiga. Přes ty barevné převleky to je vždycky rýže, která je k poznání. Ale cej­lonští kuchyňští eskamotéři dovedou rýži změnit v idiápu, což je rýže převtělená do vlasových, asi centimetr dlouhých nudliček. Vyrábějí se z čisté rýžové mou­ky. Když vás někdo na Cejloně pohostí těstovými kuličkami o průměru čtyř cen­timetrů Je to munguli. Recept v Československu má hodnotu problematickou: krouhaný kokos, kardamom a cukr z palmové šťávy. Jiná rýžová pochout­ka, ovšem bez cukru je kokis. Tváří se jako naše vánoční pečivo, ale jen shora. Vespod je dutý. Formičky se máčejí v řídkém těstě z rýžové mouky a smaží na palmovém oleji.

Neobvyklým tvarem vás však může překvapit i rýže, která se nijak nepřetvařuje. Je bílá, prostě uvařená a jmenuje se imbul kiribat, rýže plněná. Poprvé jsme ji ochutnali u stařečka Appuhámyho, vysloužilého kuchaře s huňatýma ušima a s roztomilým drdůlkem. Přinesl ji na nejkouzelnějším talíři, jaký si člo­věk může v tropech přát: na čerstvě utrženém, lesklém listu banánovníku. Im­bul kiribat vypadal jako šiška, takových osm centimetrů dlouhá, na obou kon­cích ostře zahrocená. Vařená rýže!

Když se děda Appuhámy dost pobavil našimi nešikovnými pokusy uhníst ji do tvaru šišky, pozval nás do kuchyně. U hrníčku měl poskládány suché pochevní listy květenství arekové palmy — to je právě ta pověstná palma, jejíž oříšky patří k bezkonkurenčním vývozním artiklům Cejlonu a žvýkají se s bete­lem. Na každý list položil hromádku vařené rýže, pěkně rozestřel, doprostřed strčil sladkou náplň z palmového cukru a nakrouhaného kokosu, zabalil a list z obou konců zakroutil jako papírek na hašlerce. A pěkně utáhl, aby sladké le­pidlo proniklo celou šiškou.

Kdybychom teď měli mluvit o způsobu přípravy dalších cejlonských po­krmů z rýže, vystřídali bychom snad všechno mimo rožeň; ale i tuhle mezeru zdejší kuchaři bohatě vyplnili tím, že některé pokrmy připravují po etapách. Tambapuhál je například rýže, která se vaří ve slupkách, pak se suší na slunci a teprve potom se oloupá. Definitivně se pak dovaří k masitým jídlům. Kekuluhál je rýže zbavená plev, jen se osuší a slouží k přípravě pittu.

Ale ze všeho nejtěžšíje představit si fantazii a kombinační schopnosti cejlon­ských kuchařů a hospodyň, když jde o vymýšlení receptů a chutí.

Objednáte-li si v cejlonské venkovské restauraci k obědu žlutou rýži, ani vás nenapadne, že na její přípravu padly ještě tak různorodé ingredience jako cibu­le, sušená ryba z Maledivských ostrovů, hřebíček, pepř, kardamom, fenykl, sůl, skořice, citrónová kůra, buvolí máslo, šafrán a kokosové mléko. A je to rýžový pokrm, který umí každá vesnická hospodyně. Nevaří ho jenom pro vzácné hos­ty. Takže když pak jde o národní jídlo připravované na celém Cejloně jenom jednou do roka, o největším státním svátku, jistě předpokládáte recept aspoň třikrát delší. Ale ta sváteční dobrota je docela obyčejná rýže vařená v obyčejném kokosovém mléce. Kiribat. Nic víc už v něm není. Ledaže se pro děti vylepší me­dem nebo banánem.

Všechny ty pokrmy mají mimo rýži společnéjenomjedno: jedí se rukou. Te­dy pro přesnost — jednou rukou, řádně umytou, a ještě ne celou. V dlani si rýži hnětou do kuličky jenom děti, lajdáci a lidé nevychovaní. Poznají se podle toho, že například od žluté rýže mají po jídle žlutou bradu, tváře i půlku nosu. Kdyby na Cejloně měli svého pana Gutha-Jarkovského nebo pana doktora Dobromila Ječného, mohli by si přečíst, že jíst rýži lžičkou či dokonce vidličkou a nožem je nezpůsob, který se promíjí jenom cizincům. A že rýže se jí konečky čtyř prstů, od palce po prsteník, přičemž stopy pokrmu se nemají objevit dál než na dru­hém článku, u palce pouze na prvním. Rýže s omáčkou se mísí jen třemi prsty, mačkání a žmoulání je nešvar a dospělým se netrpí.

Chcete-li mít přesnější představu, zkuste si to. Třeba s omáčkou od roštěnky s rýží. Až děti nebudou u stolu. Mohly by si zvyknout.

Gódamba

Představit si cejlonskou kuchyni bez rýže je stejně nemožné jako bez kokosu. Jenomže kokos se nedostává na stůl vždycky jen ve sladké podobě, jakou je im­buí kiribat. Taky dovede vehnat člověku slzy do očí — třeba takový samból. Do nakrouhaného kokosu se přidá cibule a ještě víc pálivé papričky a směs se pak zabalí do placek z rýžové mouky, kterým se říká ápa. Servírovat by se k nim měl už jenom minimax.

Jiné takové zakuklené pochoutce se říká mailům. Je to dušená zelenina - většinou kapusta — s příměsí cibule, čili a nakrouhaného kokosu. Hlavně však nesmějí chybět sušené, jemně rozemleté maledivské ryby, které se chodí kupovat jako šafrán v odměrkách připomínajících spíš cigaretové dutinky než kornoutky.

„Ryby? Snad rybičky!“ neubránili jsme se podezíravé poznámce, kdyžjsme viděli našeho hostitele, jak v kuchyni prášek opatrně vysypává z dutinky.

„Co vás napadá, balaja je pořádně velký klacek. Vykostí se a pak se bez soli suší na slunci. Jenomže s dovozem máme čím dál větší trampoty. Ještě done­dávna byly na příděl dvě unce týdně, dneska dostanete už jenom unci. Povídám vám, vzácnější než šafrán. Co chvilku se o tom hádají v parlamentě.“

„Nedostatek deviz?“

„To taky. Ale hlavně to mají na svědomí Britové. Od té doby, co proměnili Maledivské ostrovy v leteckou základnu, pověsili tam rybáři sítě na hřebík a šli dělat pro vojáky. To vynese víc.“

A pak mají na Cejloně specialitu, jejíž příprava je hotová cirkusová eskamotáž. Jmenuje se gódamba. Poprvé jsme ji spatřili v Ruvanvelle, v pouličním stán­ku hned proti radnici s vyřezávanými dřevěnými sloupy. A kdykoli jsme později zahlédli její tvůrce, bylo vždycky po spěchu. Zrod gódambyje záležitost, při níž si přijdou na své všechny smysly. Začnou se vám sbíhat sliny, gódamba vás zlehýnka pošimrá v nose, v konečcích prstů ucítíte její hebkost a vláčnost, ve vzdu­chu visí cosi jako šumot netopýřích křídel — ale především je to pastva pro oči. Je totiž gódamba výrobek z pšeničného těsta, který je v závěrečné fázi podob­nější mušelínu než pokrmu s hromotluckým jménem placka.

Ke zrodu potřebuje volnost, prostor, trojrozměrnost — ne nějaký zastrčený koutek nebo dokonce jen prkýnko s válečkem. Od první chvíle je ustavičně v le­tu, ale ruce kuchaře eskamotéra jako by se jí ani nedotýkaly. Při každé nové ces­tě do prostoru se sotva znatelně rozšíří, ztenčí, zprůsvitní, už je z ní hedvábný šáteček, teď si ho mistr přehodil přes předloktí a ve zlomku vteřiny přejel zkou­mavým pohledem. Chraňbůh, aby se někde protrhl, to by už nebyla ona éterická gódamba a docela určitě by z ní neměl radost ani její tvůrce… Právě ji bles­kurychle přeložil napůl, ještě jednou napůl — a opatrně položil na plotnu. A jen co by řekl švec, obrátil, a za chvíli už trůnila na hromádce ostatních, poskláda­ných pěkně do štůsku.

Kus deset centíků, s vaječnou polevou čtyřicet.

Víc než dvě gódamby naráz nespořádáš. A obědváš za čtvrt rupie: dva šátečky po desetníku, omáčka za pětník.

Ani byste neřekli, že cestu podobnou pouti od starořecké apothéké k české putyce prodělal i cejlonský butik. Kdepak lékárna, apatyka — tu si vytvořila te­prve středověká latina. Pod názvem apothéké rozuměli Helénové docela obyčejný sklad zboží. A cejlonský butik? Sodovky, limonády, čaj, cigarety, cu­kroví, pečivo, kokosové ořechy — ale nikdy pivo nebo kořalky. Takže český putykář by nad svým cejlonským kolegou určitě ohrnul nos.

Trochu vznešeněji už zní název THIRST AID STATIONS, které se před časem objevily podél silnice z Kolomba do Kandy. STANICE POMOCI OD ŽÍZNĚ, zní to skoro samaritánsky. Ale ani tady se alkohol nečepuje, ten můžete koupit jen ve zvláštních koncesovaných prodejnách. Zato v těch „samaritánkách“ se pocest­ný může napít i vychlazeného mléka nebo dokonce kakaa a v podstatě tam do­stane všechno, co v butiku. Někdy i masála vadé, kotletu chudých, což je čočko­vý karbanátek. Stojí deset centů, a když jich člověk spořádá pět, má docela slušný oběd. Ještě zapít kokosovou vodou z kurumby, nedozrálého ořechu — a nasedat, nasedat…

Když se však vypraví na cestu celá rodina, berou se zásoby s sebou. Základ je vždycky vařená rýže, pak několik kastrůlků s příslušnými přílohami, zaváže se to do velkého šátku, hotovo. Vidličky, nože, lžíce? Nač? Máme přece prsty. A ta­líře? Darmo by se rozbily a kdo by pak ztrácel čas umýváním! Přece — banáno­vé listy. Zařízeníještě pohodlnější než papírové nádobí k jednomu použití. Ani spalovat se nemusí. A hlavně, nic nestojí. Prostě talíř ušmikneš a po jídle zaho­díš. Přírodu bude hyzdit právě jen tolik, co ostatní uschlé listí.

„Banán je chuti mdlé,

milé děti,“ říkával pan Vomáčka za pultem z laťových bedniček BANANAS FYFFES na rohu Dlážděné ulice a šibalsky se usmíval přes brejličky na své malé zákazníky, kteří k němu přišli proměnit korunu od maminky za dva nádherně žluté voňavé rohlíčky. Sládly jim na rtech, čím víc si je děda Vomáčka dobíral. „V třetihorách jste se měly narodit, ne dneska! To tamhle, co je Masarykovo nádraží, byl samý banánovník, po stromech se proháněli naši pradědkové a banánama se cpali od rána do večera. No a pak přišla doba ledová a od tý doby je banán vzácnost…“

Chudák pan Vomáčka, kdyby tak byl mohl od svých BANANAS FYFFES do­hlédnout na Cejlon, to by ho přešlo laškování! Co by si byl počal se slovíčkem banán i s těmi svými jednotně žlutými a jednotně dlouhými a jednotně zahnu­tými rohlíčky, které od sebe tak opatrně odtrhával, aby se na každého dostal jed­notně velký pahýl stvolu (brutto za netto)! Asi by se mu z té cejlonské přemíry banánů zatočila hlava stejně jako z tamních proměn rýže.

Mají tu alukehel, banán dlouhý a popelavý, ale do toho se zakousne jen turis­tický zelenáč, který se ještě nevzpamatoval z té láce a chtivě sáhne po všem, co vypadá jako banán. Zdřevění mu zuby i jazyk, protože alukehel se dá jíst, jen když se uvaří. Zato sínykehel se jí místo sladkostí od cukráře. Kólikuttu — se slupkou barevně tečkovanou — je tak maličký, že se do úst vejdou celé dva na­jednou. Etikehel je divoký banán, nikdo na Cejloně o něj ani nezavadí. Ale i se zavřenýma očima sáhne po súandelu, který voní už na dálku a slupku má tenoulinkou jako papír. Ánamálu je banán dlouhý a lepkavý, kdo sní tři, má prsty i rty jako naklížené. Jsou tu i banány různých barev. Sudukehel je bílý, ratukehel červený a jenom embul se podobá banánům z našich prodejen ovoce a zele­niny, těm, které se kdesi za mořem naskládají do podpalubí ještě zelené a v ev­ropských skladištích stačí jakžtakž zežloutnout, nikdy však pořádně nezesládnou.

A pak je na Cejloněještě bimkehel; banánovník trpasličí postavy, zato plodí ohromné těžké trsy, takže se někdy pod nimi musí vykopat jáma, aby se nedotý­kaly země a nehnily. A další je puvalu a…

„… a kočikehel a suramondan, to je tenhle, ochutnejte … a ranel a puspakadali, tady, tady,“ mohli se prodavači v kolombské tržnici přetrhnout ocho­tou, když viděli naše poznámkové bloky a fotoaparáty. Ale to už jsme sami nevě­děli, který je který a z veřejné degustace nám šla hlava kolem.

Neměl to vlastně lepší pan Vomáčka, když své malé zákazníky přesvědčoval, že banán je chuti mdlé?

A co se jí?

Ta záplava ovoce na Cejloně! Těch vzácných exotů, jež Evropan většinou nikdy neochutná, protože buď nejsou zařazeny do nomenklatury běžně obchodovatelných a známých druhů, nebo nesnesou dlouhou přepravu.

Mučenku jistě znáte. Pokojovou rostlinu s bizarním květem, na němž si pří­roda dala zvlášť záležet. K dokonalé geometrické pravidelnosti kalichu a číšky přidala originální tvarování tyčinek a zejména pestíku, svůj výtvor zkrášlila věn­cem půvabně zřasených brv a všechno to náležitě vybarvila, takže věřícímu člo­věku nezbylo než usoudit, že to učinila jen a jen k rehabilitaci Spasitele, k oslavě jeho utrpení. Hvězdice pěti kališních lístků a pěti okvětních plátků představuje deset apoštolů (chybí jen Petr a Jidáš), koruna je vlastně koruna trnová a ony husté modré brvy nejsou přece nic jiného než hřeby, jimiž člověk přibil Krista na kříž. Květ utrpení, flos passionis. Passiflora. Mučenka.

Na Cejloně má přívlastek edulis, jedlá — a je to statná popínavá rostlina, jež bývá dvakrát do roka obsypána nachovými vejčitými plody. Připomínají nezra­lé švestky, ale ty švestkyjsou veliké jako slepičí vejce. Kožovitá slupka se nařízne, vrch se odkrojí, objeví se červenavá dužnina s černými jadérky, chutí a vůní je nejblíž našim borůvkám. Teď si jen představte, jak by takových borůvek česáčům přibývalo — kdepak hrníčky a bandasky!

Důkazem, co znamená pro pokojovou rostlinu, když se ze zajetí stěn dostane do blahodárných tropů, je Monstera deliciosa. Ta s těmi velkými děrovanými a všelijak roztřepenými listy. Na Cejloně plodí ovoce tvaru šišky; dorůstá délky takových dvaceti centimetrů a je voňavé jako ananas.

K nejchutnějším druhům ovoce patří nesporně anony, na Cejloně mají k vý­běru hned několik variant. Velikosti jablka je Anona squamosa — však se jí ta­ky říká krémové jablko. Má hrbolkovitě dělený, jakoby šupinatý povrch, ale pod ním se skrývá neobyčejně lahodná, bělavá až nažloutlá dužnina s jádry ve­likosti fazolů. Podstatně větší je plod Anony reticulaty, má červenohnědý po­vrch a tvar volského srdce. Často jí proto přezdívají bullock’s heart. Ale v někte­rých oblastech Cejlonu zraje toto výborné ovoce jenom pro vrány a kaloně, lidé je ani nesbírají, protože mají strach, že by se od něho nakazili — málomocenstvím! Ještě chutnější než „krémové jablko“ — podle některých labužníků spolu s mangostýnem a ananasem nejlahodnější ovoce tropů vůbec — je Ano­na cherimolia. Ale některým Cejloňanům zas nejde pod nos, protože prý je pří­liš sladké. Největší z anon je druh muricata, plody váží až dva a půl kilogramu, chutnají a voní po jalovci a Cejloňané z nich připravují nejrůznější nápoje a zmrzliny.

Protože pravým jablkům se na Cejloně nedaří (pěstují se sice v horách kolem Nuvary Elije, ale jsou dokonale bez vůně i bez chuti), není divu, že název jablko tu nepřisoudili jenom „krémovému“. Jedno roste na stromu Anacardium occidentale, ledvinovníku západním, a patří k světovým raritám už proto, že záro­veň s ním — a dokonce pevně spojen — roste ještě jiný druh ovoce. Jablko kazů je soudkovitě protáhlé, chutná nakysle, má vysoký obsah vitamínu C a na Cejloně slouží zároveň jako lék proti vodnatelnosti, kurdějím a chorobám močového měchýře. Chutná však taky papouškům, vránám, kaloňům, veverkám a opi­cím, takže vesničané si někdy svou domácí lékárnu hlídají i v noci. Když jablka dozrávají, rozvěsí na stromy plechovky od benzínu a mlátí do nich, aby zloděje zaplašili.

A to druhé ovoce, jež rodí Anacardium? Oříšky kažú.

Jablko není totíž nic jiného než hruškovitě zvětšená, zdužnatělá stopka, jež na konci, tedy v místech, kde pravé jablko má okvětní jamku, plodí červenavou, ledvinovitě prohnutou peckovici. Lidově se jí říká sloní veš a slupku má jedova­tou. Zato jádro chutná znamenitě, má vysoký obsah tuku a bílkovin, a že je po něm velká poptávka všude ve světě, nejen u nás, netřeba říkat. A to není všech­no! Ze skořápek ořechů se lisuje olej proti malomocenství, vředům, bradavi­cím, kuřím okům, a dokonce proti elefantiáze. Šťáva z kůry slouží jako výborný kopírovací inkoust. Naříznutý kmen roní pryskyřici, výtečné knihařské lepidlo, jež obsahuje látky odpuzující zejména rybenky a termity. Kolik kulturních hodnot už ledvinovník zachránil, mohli by vám vyprávět správci tropických ar­chívů a knihoven.

Mangostýn[5] jsme ochutnali poprvé, když se s výpravou loučil Robert Vít. Přátelé z velvyslanectví uspořádali malou domácí oslavu — spíš tryznu, loučení, loučení…

Po večeři postavili na stůl mísu s neznámým ovocem. Co je to? Jak se tojí? Jak to chutná?

„Nejchutnější ovoce tropů. Spolu s ananasem…“

„… a s mangem. Ještě štěstí, že chuti se nedají měřit stopkami a pásmem!“

Na míse trůnila vzhledná červenavá jablka (další jablko v tropech!), při stop­ce pěkný krejzlíček, zbytky zdužnatělého okvětí.

„Musí se to rozkrojit napůl, takhle, vodorovným řezem… radili nám.

Na řezu zůstala temně rudá dužnina a mezi ní jiná, sněhobílá, rosolovitého vzhledu, hnízdečka přesně odpovídala počtu okvětních lístků krejzlíku, někdy šest, někdy sedm.

„A co sejí? To červené nebo to bílé?“

„Však zkuste, uvidíte.“

Červená dužnina, brrr, úplný chinin, ta si sotva vysloužila superlativ! Zato bílý vnitřek… kdyby byl dvorní kuchař olympského panteonu zavítal na Cejlon, nemusel už svému božskému panstvu nabízet ani ambrózii, ani nektar. Le­daže si mangostýn pěstoval někde potají na zahrádce. Lahoda s jahodovou pří­chutí, voňavá, jen se rozplývala na jazyku.

„A ještě jedno překvapení tu dneska pro vás máme. Jenom nám po pravdě řeknete, jestli už jste to viděli někde jinde.“

„Tak to je dva nula. Přisámbůh, neviděli!“

„Ani v Peru? Odtamtud se Physalis přistěhovala na Cejlon. A hodně se pěs­tuje vjižní Africe, tamjí říkají kapský husí angrešt a dělají z něj výborné džemy.“

Na druhé míse byly rozloženy suché žilnaté lampiónky, jakési nafouklé ro­stlinné měchýřky, při doteku chrastily jako seno. Tohle že se jí? To by ani hu­sy…

Všichni se smáli.

„Hra na schovávanou. Ale umíte si představit, jak by takovýhle ochranný obal ocenili naši zahrádkáři ve městech, kde už dvacet let čekají na odpopílkovací zařízení?“

Roztrhli jsme lampiónky — uvnitř žluté bobule velikosti našich slív. Ale ruku na srdce: moc nám nechutnaly. Byly příliš aromatické, vůně nedefinovatelná, prostě nezvyk. A potom — proti gustu žádný dišputát; možná že by se někdo po husím angreštu olizoval.

„Tak to raději ještě mangostýn, že?“ shodl se s námi hostitel, když viděl naše nadšení. Já bych pro husí angrešt taky moc daleko neutíkal!“

Dřevěné jablko

„Na ochutnávání exotických druhů ovoce jste si vlastně vybrali nejpříhod­nější dobu,“ říkali nám známí, když jsme v květnu přistáli u cejlonských břehů. „Ještě lepší by byl duben. Leccos jste už propásli. Třeba ciko. To chce dokonce únor, březen. Ale když tu vydržíte do srpna, dočkáte se druhé úrody…“

Vzhledem rozhodně ciko[6] mezi atraktivní druhy ovoce nepatří. Připomíná brambory. Ale pod drsnou šedohnědou slupkou skrývá lahodnou, někdy až mdle sladkou dužninu s černými peckami. Musí se jíst dobře vyzrálé, jinak vám na rtech zůstane nepříjemně lepkavá hmota. Vlastně šťáva, kvůli níž se tisíce sběračů honí po pralesích Mexika, Guatemaly a Hondurasu, aby nezahálely čelisti lidských přežvýkavců. Jenže jihoamerické čikle se nemačká z brambor zrajících na větvích. Dobývá se přímo z kmene, podobně jako kaučuk. (Jenom v roce 1928 dovezli američtí výrobci žvýkačky 5 400 000 kilogramů čikle a zapla­tili za ni přes padesát miliónů dolarů.) Na Cejloně se ještě do tohoto průmyslu nepustili, čiko pěstují jen v pobřežním pásmu kolem Kalutary nájih od Kolom­ba a ojediněle v oblasti Galle.

Daleko známější a oblíbenější druh ovoce, které se v kolombských tržnicích objeví koncem července, je rambutan.[7] Červenavé štětinaté kouličky, jež se v ce­lých chumáčích prodávají přímo na větvičkách. Hodně připomínají srstnatý angrešt. Pod slupkou je bílá sklovitá dužnina, chutná nakysle a zahání žízeň.

Ani našim hruškám se na Cejloně nedaří, i když se je pokoušejí pěstovat v horských oblastech kolem Hattonu a Nuvary Elije. Jsou strupaté, tvrdé jako kámen a chutnají jako bláto. Ale hrušku na Cejloně připomínají hned dva dru­hy ovoce, i když jen tvarem. První je pomelo, kuželovité prodloužený grapefruit. Mnohem rozšířenější je však avocado, aligátoří hruška neboli vojákovo máslo. Vý­stižnější je rozhodne druhý název, protože pod temně zelenou slupkou byste našli žlutozelenou dužninu máslovité konzistence, mazlavou, bohatou na tuk. Chutná trochu po vlašském ořechu a jí se většinou jako pomazánka nebo jako salát. Dřeň se z hrušky vydlabe lžící, přisolí se, připepří, přidá se trocha octa, majonéza, nadrobno pokrájená vajíčka — a když se to všechno strčí na hodinku do ledničky, je vojákovo máslo nad všechny zmrzliny.

A ještě jednojablko roste na Cejloně. Dřevěné. Woodapple. Sinhálci inu říkají divul. Daří se mu v sušších oblastech, zejména kolem Anurádhapury. Je kulaté, velké asi jako kriketový míč, stříbřitě bělavé. V tvrdé dřevité skořepině je hněda­vá, silně aromatická sladká dřeň. Připravují se z ní lahodné nápoje, ale užívá se jí v lékařství — proti chorobám ledvin. Zvlášť spadeno na dřevěná jablka mají sloni. Jejich žaludeční šťávy obsah jablka rozleptají a vstřebají, ale dřevnatý obal — dokonale prázdný — vyjde opět na světlo boží. Takže do sbírky sinhálských lidových rčení vešlo i tohle:

Alija kápu divul gedija váni. Je to jako když slon sežere divul.

Čili naše české: Kde nic není, ani smrt nebere. Z dlaně chlup nevyškubnes.

Na stromech bochníky

Mít se dobře a málo dělat, případně vůbec nedělat — copak to není sen člově­ka starý jako lidstvo samo? Objevit zemi hojnosti, kde pečení holubi lítají do hu­by? Kde neznají brambory a z másla mají hory, tam za mořem píííva?

Hlavy plné podobných myšlenek měli i námořníci, kteří se jako první vrátili do Evropy z polynéských ostrovů. Čím vzdálenější byly jejich vzpomínky, tím romantičtější zkazky vyprávěli. Jsou tam krásné mladé dívky, které netouží po ničem jiném než se od večera do rána a od rána do večera milovat. A vůbec, lidé tam žijí ve věčné blaženosti, bez práce, na stromech jim rostou bochníky chleba už do zlatova vypečené, jen ruku vztáhnout…

A tak nebylo divu, že když bílí otrokáři navozili na třtinové plantáže v Západ­ní Indii příliš mnoho „černého masa“ a začali mít starosti, jak svou pracovní sílu nakrmit, vzpomněli si na ostrovy hojnosti v Pacifiku. Jmenovali poručíka Williama Bligha kapitánem a pověřili ho, aby zajel na Tahiti a dovezl v koších tisíc sazenic onoho zázračného stromu, na kterém rostou pecny chleba. A hlavně aby se o ně během plavby dobře staral. Jenomže Bligh byl kapitán krutý a neur­valý, posádku pěkně sekýroval. Navíc jeho mužům přetékala srdce žalem, že tak předčasně museli opustit šťastné ostrovy, pohostinné obyvatele a zvlášť mladé sličné ostrovanky. A tak se jednoho krásného dne, osmadvacátého dubna 1789 rozhodli, že kapitána a jeho čtrnáct věrných vysadí na otevřeném moři do člu­nu, nechají jim jenom nezbytnou zásobu vody a jídla a sami se vrátí na Tahiti. Do dějin vešel tenhle čin jako vzpoura na lodi Bounty. To, že se vysněné ostrovy proměnily únoscům v peklo, je už jiná věc. Žili v neustálém strachu před trestem smrti, nevěděli, že těch patnáct ubožáků po strastiplné plavbě dlouhé čtyři tisíce námořních mil šťastně přistálo v Batávii, a tak uprchli na neznámý ostrov, kde ve vzájemných hádkách a šarvátkách mřeli jeden po druhém. Když po jed­nadvaceti letech konečně přirazila v místě jejich dobrovolného vyhnanství první loď, byl už naživu jen jediný, námořník John Adams.

Když se tedy octnete na ostrově, kde je chlebovník doma (jeho domovskému právu už tady táhne na druhou stovku let), hoříte nedočkavostí, jak je to vlastně s těmi pečenými bochníky na větvích, a pak taky touhou zakousnout se do nich.

Především jsou na Cejloně tři druhy, jež mají jenom jedno společné, a to latinské jméno Artocarpus. A ještě to, že všech je habaděj. Trvalo nám hezkou do­bu, než jsme pochopili, že „bochníky“ rostou na stromech úplně odlišného vzhledu, odlišných postav, odlišného listí.

První druh, ten, jehož sazenice vezla Bounty z Tahiti, je ratadél, Artocarpus incisa. Jak už latinský název napovídá, má listy roztřepené, laločnaté, jakoby rozkrájené. Na konci větví mívá na tuhých silných stoncích dva až tři hráškově zelené vejčité plody, jež dorůstají délky až dvaceti centimetrů. Uvnitř je bílá ma­sitá dřeň, jíž se běžně používá jako zeleniny k přípravě karhí. Ale daleko chut­nější je, když se buď celý vloží do horkého popela, nebo se nakrájí na plátky a peče nebo praží. Chutná pak skutečně jako čerstvě pečený chléb. Někdy se plátky nechávají sušit na slunci a pak se melou, z mouky se připravují výborné pudinky. Na Cejloně se tvrdí, že tak jako se člověk nemůže přejíst dobrého chle­ba, nepřejí se ani chleboně. Strom je pozoruhodný i tím, že každoročně shazuje všechny listy, což je v tropech velice vzácný jev.

„Divoký“ chlebovník, Artocarpus nobilis, jemuž Sinhálci říkají valdél, je ve­lice hezký dekorativní strom s kožovitými, při okraji pravidelně zvlněnými listy, daří se mu zejména v přímořských nížinách. Plody má stejně velké jako ratadél, ale protáhlé, válcovité. A na rozdíl od ratadélu, který je až na nepatrné výjimky bez semen, obsahuje jich dřeň valdélu požehnaně; když se upraží, chutnají asi jako burské oříšky. Největší uplatnění v sinhálské kuchyni má ovšem dužnina - peče se, vaří se, předkládá se na zvláštních miskách jako doplněk karhí.

Největší a také nej exotičtějšíje třetí druh, Artocarpus integrifolia. Jeho plody - Sinhálci jim říkají kós, ale častěji džek — jsou vůbec největší, jaké příroda stvořila, váží někdy až čtyřicet, pětačtyřicet kilogramů. Teď se jistě zeptáte, jak asi musejí vypadat větve, které by je unesly. Menší plody visí někdy na nej­starších, nejsilnějších větvích, ale ony rostlinné giganty, jakési vaky poseté šesti- hrannými „knoflíky“, většinou dorůstají výhradně na kmenu, v jeho nejspod­nější části, zavěšené na dlouhých pevných stoncích, které jsou někdy silnéjako lidská paže. Obři v říši obrů.

S výjimkou kůry — oněch „knoflíků“ — a slupky je celý plod jedlý. Smetano­vě nažloutlá dužnina, měkká a kyprá, se jí buď syrová, nebo se vaří, případně smaží. Nejchutnější jsou pouzdra velkých pecek; jsou příjemně sladká, aroma­tická, chutnají jako nedozrálé vlašské ořechy, ale jsou daleko měkčí a masitá. A nakonec zbudou velká bílá semena, která na řezu vypadají jako mandle v tu­reckém medu; ovšemže se nevyhazují. Pečou se v popelu a jedí jako kaštany, ne­bo je cejlonská hospodyňka uvaří a podává ke karhí; chutí připomínají jedlé fa­zole.

Kdybyste si šli u nás koupit dva plátky jablka nebo čtvrt pomeranče, byli bys­te prodavači pro smích. Zato cejlonský zelinář by se náležitě podivil, kdybyste přišli koupit celý džek najednou — ledaže byste chystali svatbu nebo vám na návštěvu přijelo celé příbuzenstvo. Jinak se džek běžně prodává po plátcích ne­bo po osminkách, výjimečně po čtvrtkách.

Ne nadarmo se na Cejloně říká, že když má rodina pár kokosových palem, kravku, kousek rýžového pole a jeden chlebovník, nemůže umřít hlady.

Něco pravdy tedy přece jen měli ti námořníci, když ve studené Anglii vyprá­věli o tropických ostrovech hojnosti. Zvlášť když jim tam polynéský náčelník ušmikl před nosem takový stolibrový pytel přímo s kmene a upekl v popelu. Jak jinak mohli strom nazvat než chlebovník…

Chcete-li zaručeně oslepnout…

Prohibice, která zachvátila většinu států Indie, se Cejlonu nedotkla. Víno, a dokonce ani whisky se tu neprodává na lékařský předpis, celníci, kteří v zava­zadlech najdou láhev koňaku, s ní netřísknou o zem nebo o zeď jako v Indii.

O Cejloňanech se taky nedá tvrdit, že by patřili k rekordním spotřebitelům alkoholických nápojů. Pravda, mají tu okřídlené rčení ángili hatara adijak, doslo­va: doušek na čtyři prsty. Označují tak silné pijáky, kteří si zakryjí sklenici všemi čtyřmi prsty, aby nebylo vidět, kolik vypili. Ale zdaleka jich není tolik, aby vyvo­lávali veřejné pohoršení. Dotvrdí to statistika: necelý litr araku připadá ročně na jednoho obyvatele.

A přecejsme na Cejloně zažili vzrušenou kampaň proti pijáctví. Smočil si v ní tisk, rozhlas i parlament. Nešlo o arak, ale o kasippu.

„It gives you a good kick,“ řekl nám číšník v resthousu v Pérádeniji na otázku, co je to kasippu. „Dá vám to pořádný kopanec.“ Oči mu plavaly, polévku nám málem vylil za krk, kopanec už měl jaksepatří, ale co je kasippu, nám povědět nedokázal.

„Kasippu přichází v sedmi smrtelných várkách,“ hlásal palcový titulek na první stránce nedělního Ceylon Observeru, který ležel v jídelní hale na stole. „Mohou ochromit, oslepit, zabít.“

Článek psal zřejmě zkušený novinář. Žádný polopatismus — nepijte kasip­pu, uškodí vašemu zdraví. Žádná naivní agitace, ale rána do vazu. Odhalené vý­robní tajemství. Podrobný recept. Tady to máte, vážení, přečtěte si, z čeho se to svinstvo dělá…

Článek se hemžil odbornými slangovými výrazy, s normálním slovníkem by­chom byli jako ryba na suchu. Přispěchal na pomoc náš starý známý Elikevela, novinář z Lankadippy. Ale i on se zapotil.

„Kasippu, pokoutně prodávaný nápoj, který dokáže na chvíli člověka rozja­řit, přichází do prodeje pod sedmi různými názvy,“ prohlásili včera na tiskové konferenci zástupci ministerstva financí.

Počkej, brachu, neutíkej!

Tvrdoň.

Citrónová rozkoš.

Stávka.

Nikdo neví.

Moje opice.

Mnichova pleš.

Superintendent berního úřadu v Kolombu K. C. Praesúdy ujistil, že výrobci ilegální kořalky do ní nepřidávají kobry, krysy, šváby, jedovaté pavouky a žáby úmyslně, ale že všechna ta chamraď — a navíc cvrčci a ovádi a žížaly a komáři a hraboši a všelijaká jiná žoužel do kasippu naleze a náhodně napadá sama a po­chopitelně se utopí, protože sudy s kvasící tekutinou jsou zahrabány na tajných místech v džungli, aby na ně nepřišla policie. Takže jed přichází do kasippu ze dvou stran…

A tady je recept:

Hitapan mačan — Počkej, brachu! Šťáva z mladých kokosů se nechá přejít varem, přidá se do ní čarovná látka a na tři dny se zakope v džungli. Když se pak někdo napije, má pocit, že se ostatní od něho vzdalují. Proto: Počkej, brachu, neutíkej!

Gal bamuna — Tvrdoň. Karbonové články z kapesních baterek se rozmělní na cementové podlaze a v příslušném poměru se smísí s vodou. Gal znamená sinhálsky skála, bamuna je v lidové hantýrce bráhmanský asketa, který celý den je­nom sedí a nehýbe se. Tvrdoň.

Dehi sudija — Citrónová rozkoš, známá také pod názvem Dudleyge sudija. Dřevi­tý líh, do něhož se přidá šťáva z malých nasládlých citrónků nebo z rajčat. Sudija znamená rozkoš, potěšení. Dudley je první jméno někdejšího ministerského předsedy, který podobně jako Mórárdží Désáí v Indii bojoval za uzákonění prohibice.

Hártal — Stávka. Odvar z čajového listí, kvasnic a polpely. Doslova znamená sice polpela kokosovou sazenici, vlastně naklíčený ořech, ale tím se nedejte mý­lit. Téměř k nerozeznání stejně — polpalá — se jmenuje rostlina, z níž se vyrábí nápoj proti nemocem močového měchýře. Lidstvo ještě neocenilo jeho zá­zračnou moc, kdoví zda polpalá nebude jednou tak slavnájako třeba chininovník…

Baila -—Nikdo neví. Velký otazník nad názvem i nad tou ohavnou bryndou. V laboratoři zjistili, že je v ní formalín. S ostatním si nevědí rady … Kdosi pro­zradil, že do tekutiny se přidávají kosti z hovězího dobytka a něco cementu.

My sur — Moje opice. Zázvorová tinktura (Tinctura Zingiberis Mitis, obsahují­cí 86 až 90 procent lihu) se rozředí vodou. Místo zázvorové se může použít i tink­tura koriandrová.

Sanghatop — Mnichova pleš. Sangha znamená v sinhálštině buddhistický řád, sbor mnichů. Top je anglicky vršek. Dohromady: mnichova pleš. Vyrábí se po­dobně jako gal bamuna, ale k rozdrceným karbonovým článkům se přidává ještě cigaretový popel. Po čase začnou vypadávat vlasy, takže co ušetříte na ho­liči, můžete investovat do kasippu.

Závěr: chcete-li zaručeně oslepnout, nebo padá-li vám kštice do čela, ochut­nejte aspoň jeden ze sedmi uvedených nápojů. Jsou vesměs levnější než arak, je­hož cenu před nedávnem vláda zvýšila z osmi rupií na deset.

V následujících týdnech se kasippu zmocnil všechen tisk. Dobrých rad a ná­vrhů vrchovatě. Bezpodmínečně snížit cenu araku aspoň o pět rupií na láhvi. Rozšířit počet výčepů. Zákonem povolit bezdaňové čepování šťávy z kokoso­vých, kitulových a palmyrových palem. Prodávat vládní arak v malých čtvrtpintových lahvích, po jakých je největší poptávka na venkově. Uzákonit návrh na zvýšení trestů (včetně bičování) za dovoz, pálení, stáčení a prodej tajně vyrábě­ných kořalek…

Řešení jsme se dočkali ještě na Cejloně.

Šestnáctého července vláda arak zlevnila. O dvě rupie na láhvi. Okamžitě stoupl prodej. Za posledních čtrnáct červencových dnů o 20 000 galonů. O ce­lou třetinu. O tolik, že najednou bylo málo láhví a honem se musely objednávat v cizině. A koncem srpna hlásily noviny, že v důsledku snížení cen araku stoupla spotřeba v okrese Čilo o 78 procent, v okrese Mambantota o 142 procent, v Puttalamu o 168 procent.

„Tak to vidíte, máme kampaň za sebou,“ řekl nám Elikevela, když jsme se s ním asi po třech měsících setkali v redakci Lankadippy. „Jenom kaloně vůbec nevzrušila. Včera jsem našel na zahradě dva, opilé namol. Chodí si — vlastně lé­tají — na zkvašenou šťávu, ať stojí arak osm rupií, nebo deset. Nachlemtají se a spadnou na zem jako kámen. Výborná pečínka. Ani holoubě se jim nevyrov­ná. Nechcete taky ochutnat?”

 

5 – PATERO, DESATERO, NĚCO NAVÍC

Oba žili svých osmdesát let víc pro ty druhé než pro sebe. Oba skoro zároveň přišli na to, že není dobře, když se lidské myšlení dostane pod chomout rituálu - a přišli na to před pětadvaceti stoletími. Objevili tu velkou pravdu podnes sta­ronovou, že každé dogma je baštou zpátečnictví. Thales byl prvním ze sedmi moudrých v Milétu, Buddha žil v severní Indii a jejich svět neznal trysková le­tadla.

Teprve archeologie a historie našich desetiletí hledá a nachází nitky, jež dáv­no před počátkem našeho letopočtu spojovaly lidi a myšlenky Evropy a Indie. A probíjí se nánosem pozdějších deformací k původním myšlenkám Buddhy.

Dodnes ani pořádně nevíme, jak se jmenoval. Patrně Siddhártha — Ten, jenž dosáhl cíle. Také Šákjamuni nebo Šákjasinha, Poustevník či Lev z rodu Šákjů. Nejčastěji však Gautama nebo Gótama, prý potomek jednoho z véd­ských pěvců. Pocházel ze vznešené rodiny, otec byl kmenovým náčelníkem ma­lého území v severní Indii, v nejstarších textech je dokonce nazýván králem. Podle toho také vypadala výchova mladého prince: lovy, vojenská cvičení, tra­diční bráhmanské učení, dvorní zábavy a radovánky, okázalost, s největší prav­děpodobností i harém.

Ale tak už to u výjimečně silných povah bývá: vytrhnou se ze svého zaběhnu­tého, pohodlného a prázdného života a vydají se po méně schůdných stezkách, za nimiž tuší poznání pravého žití. Mladý Gautama najednou opustí přepych i rodinu a odejde do bezdomoví. Pozdější legendy připisujíjeho rozhodnutí vy­jížďce na oblíbený lov, při níž se setkal s žebrajícím starcem, pak s člověkem na smrt nemocným a posléze s mrtvým. Pochopil, že život je vlastně souvislý řetěz utrpení, a rozhodl se čelit mu dobrovolným strádáním v pralesích, samotou, hladověním, odpíráním spánku, sebetrýzní. Po letech však přišel na to, že to všechno není k ničemu. Askeze mu neotevřela cestu k poznání, nepřinesla vnitř­ní mír ani uspokojení. Jeho následovníci se zděsili a obrátili se k němu zády. Podle jedné z legend putoval pak léta sám, až jednou vyčerpán marností svého počínání usedl pod strom k poslednímu rozjímání: buď tu vybojuje konečné poznání, nebo zemře. Meditoval několik dní a najednou pochopil. Dosáhl doko­nalého poznání a stal se Probuzeným, Buddhou.

Popřel bohy a posmrtný život, kněžím odepřel patent na rozum a moc nad lidmi, odsoudil chrámy i modlení, zavrhl náboženské oběti, odmítl předsta­vu duše jako nositele života. Zavrhl kastovní přehrady, víru vyměnil za ro­zum.

Nesmrtelnost přiznal jen dobré myšlence.

Vznešená stezka

Přestože Buddha chodil po tomto světě osmdesát let, neexistuje z doby jeho života, ani z prvních staletí dějin buddhismu žádné jeho zpodobení. V nej­starších dobách ho zobrazovaly jen symboly: deštník, otisk nohy, kolo dharmy (univerzální zákonitosti, kterou odhalil a hlásal) mezi dvěma odpočívajícími ga­zelami, posvátný baniján nebo dokonce nic (např. reliéf prázdného trůnu na stúpě v Bhárhutu).

Dnes je Buddhů moře: tištěných, vyřezávaných, odlévaných a tesaných, Buddhů jako nehet, Buddhů jako barák, Buddhů ze zlata, ze stříbra, ze slo­noviny, z bronzu a ze dřeva, z kamene, z porcelánu — a nejvíc z papíru. Samí pánibozi. Člověk Gautama, který tolik myslel na lidi, se ztratil. Místo něho shlížejí na poutníky přihlouplé figuríny Buddhy, řemeslnicky vyráběné pod­le přesně určeného schématu, většinou obklopené strnulým panoptikem je­ho žáků vyvedených v pouťových barvách a postrádajících byť jen špetku umělecké jiskry. Zato kolem božských Buddhů běhají armády živých svatých, mnichů, kněží a velekněží, jejichž nepotřebnost právě Buddha dokazo­val.

Od Gautamovy smrti uplynula příliš dlouhá doba; delší, než jakou jeho du­chovní odkaz mohl přežít v nenarušené celistvosti. Přesto se k němu hlásí lidé v mnoha zemích — podle jedněch dvě stě miliónů, podle druhých půl miliardy. Ale ať už jsou zastánci ortodoxního buddhismu — théravády neboli hínajány („Malého vozidla”), nebo mladšího a mnohem rozšířenějšího směru mahájány („Velkého vozidla“), uznávají všichni bez rozdílu zásady tzv. vznešené osmidílné stezky. Nikoli nařízení či přikázání, jejichž nesplnění jakási nadpřirozená vševědoucí moc ztrestá mukami pekelnými, ale praktická naučení pro denní život a rady otvírající oči, pomáhající vědění, vedoucí ke klidu, k poznání, k osví­cení, k nirváně.

Jaké jsou to rady?

Už první stupeň osmi dílné stezky — říká se mu pravý názor — vypočítává, co je zhoubné:

přivlastňovat si nedarované věci,

lhát a zastírat pravdu,

chovat v sobě žádostivost, zášť a nenávist…

A další stupně, zahrnující „pravé rozhodnutí, pravou řeč, pravé jednání, pra­vé žití, pravou snahu, pravé rozvažování a pravé soustředění ducha“, nabádají vystříhat se pomluv a řečí vyvolávajících nenávist, nepřátelství a nesoulad,

slov tvrdých, hrubých, nezdvořilých, zlomyslných a sprostých,

žvanivosti, klevet a nicotného mluvení (nedovedeš-li říci něco užitečného, ra­ději zachovej důstojné mlčení),

nečestného jednání,

zabíjení živých tvorů,

pohlavních výstředností a necudností,

spaní v krásném lůžku a užívání voňavek,

podvodu, zrady, úskoků, lichvy a hádek,

obchodování smrtícími zbraněmi a jedy,

výroby a prodeje omamných látek a lihovin…

Nejsou to rady špatné, i když jsou staré dva a půl tisíce let. Někteří vykladači buddhismu — nejspíš pod vlivem křesťanského desatera — se je pokusili zpře­hlednit a sestavili je do jakéhosi dvanáctera.

Jak se asi podle něho řídí dnešní vyznavači původního buddhismu v zemi, která je pro jejich učení, „Malé vozidlo”, Římem a Mekkou zároveň?

Jenom rady!

Davy zpocených lidí se valí po schodech do chrámu v Anurádhapuře, obětiny v rukou sepjatých nad hlavou. „Sádhu, sááádhúúúú,“ vykřikují úpěnlivě. „Halelujá, halelujáááá![8]“ Rozum je pod zámkem, extáze násobí slepou víru do výbuchů hysterie.

Budiž, posvátné místo, davová psychóza, pouť trvá jen pět dní v roce. Na cvičení a vládu rozumu, na soustředěné přemýšlení jich zbývá ještě tři sta šede­sát …

Ti dva v Ruvanvelle by měli znát dvanáctero, jako když bičem mrská.

Jeden se jmenuje Mahinda — stejně jako první buddhistický misionář na Cejloně, syn císaře Asóky. Má hezkou ženu, tříměsíčního kluka, senzační sbír­ku orchidejí a rodokmen starý šest set let. Pochází z rodu kandyjských knížat.

Percy Maapitigama je nahluchlý čtyřicátník. Má čtrnáct slonů, doly na dra­hokamy, kaučukové plantáže a park s elegantní vilou, spíš novodobý zámeček, v něm sbírku sloních klů. Rodokmen nemá, přesto mu nikdo neřekne jinak než baron. Oba rozhodují v místní chrámové radě. Mahinda jí dává lesk a tradici, baron peníze. Buddhovo učení by měli znát.

„Dvanáctero?“ žasne orchidejový princ Mahinda „To slyším poprvé v živo­tě. Desetero[9]… to bych věděl, ale pro nás laiky platí jenom patero[10]. Nemám pravdu, barone?“

Maapitigama si nastavil ucho dlaní:

„Patero čeho?“

„Přikázání! Pět přikázání.“

„No ovšem, ovšem! Nezabíjet, nekrást, neznásilňovat, nelhat a… nepít alkohol“

Oběma sklouzly oči na stolek. Stála na něm orosená láhev, led ve sklenicích plaval v temně hnědé cejlonské whisky vonící po araku. Baron sáhl po své a vy­prázdnil ji do dna.

„Ovšemže je jich pět, ale ne přikázání! Buddha nic nezakazoval, nic nenařizoval, to dělají katolíci. Buddha jenom radil.“

„A desatero?”

„Desatero? To máme navíc ještě… nepomlouvat, nemluvit sprostě, zbavit se nenávisti… no tak, pomozte mi, Mahindo … ovšem, nebýt chamtivý, nežvanit.“

A znovu si nalil. Zbývajících pět rad pro řádové mnichy dali dohromady po delším vypětí duševních sil podvázaných skleníkovou atmosférou. Odpočítali si je na prstech: nechodit do kina ani na tancovačky, nejíst po šesté hodině na­večer, nesedět výš než osmnáct palců nad zemí, dodržovat celibát, nedotknout se peněz. Když se baron chytil za levý malíček, odfoukl si a ještě jednou při­pomněl:

„Přikázání žádná. Jenom rady!“

V kastách se baron i Mahinda vyznali mnohem víc. Věděli přesně, které kasty mají právo sedět na židli a které jenom na zemi, znali je podle jmen, povolání i denních zvyků.

„To je věc životní praxe,“ usoudil Mahinda. „Neznát kasty není možné, na­razíte na ně, kam se podíváte. Když chci koupit pozemek, musím jít za góvijou. Až budou volby, nepůjde karáva — to jsou rybáři tady v okolí Kandy — ale po­zor, rybáři na pobřeží jsou až z poslední kasty! — tak tedy karáva by musel být blázen, kdyby šel kandidovat mezi hálagamy, protože hálagamové jsou kasta bojovníků a pěstitelů skořice. Nebo si vemte durávy, to jsou ti, co lezou po pal­mách a čepují toddy. Poprvé v dějinách mají poslance v parlamentě. Komunis­tická strana mezi ně posílala nejchytřejší lidi, ale nemohli zabrat. Teprve při po­sledních volbách tam trefili do černého, ostatní strany si ani nevrzly. Ne že by komunisté kandidovali nějakého génia, ale byl to taky duráva, ze stejné kasty. Byl by možná vyhrál i němý, jen když byl duráva. A buddhista, samozřejmě!“

„Prosím vás, jak to jde dohromady? Buddha přece kasty zakázal!”

„To je věc výkladu. Nezapomeňte, Buddha jenom radil, nabádal, dopo­ručoval …“

Takové jedno pohoštění…

Zajišťovat zásobování pro tisícihlavé davy lidí, kteří na Buddhových poutích táhli za učitelem, byl asi nemalý oříšek, zejména když nastaly deště a zástupy se zastavily. Proto Buddha nebránil zřizování pevně usedlých „obcí“ z řad svých následovníků. V indických a vlastně vůbec v lidských dějinách tak poprvé vznik­lo dobrovolné společenství lidí ne na základě „vyvolení”, tradice nebo kmeno­vé, rodové, místní, etnické, třídní či sociální příslušnosti, ale podle společné ide­je. A to víc než půl tisíciletí před křesťanstvím.

Aby příslušníci obcí dali najevo, že se odvrátili od zkaženého světa, začali si stříhat vlasy a vousy a postupně si holili celou hlavu. Říkali si bhikkhu, což v pálijštině znamená žebrák. Soudobý název mnich je třeba chápat spíš v uvozov­kách. Tím spíše slovo kněz, vypůjčené ze západních jazyků a theistických ná­boženství uznávajících prostředníka mezi člověkem a bohem.

Ale i význam žebrák se z původního slova bhikkhu za ta staletí vytratil. Když předměstskou ulicí Kolomba táhne s miskami v rukou zástup holohlavých mužů v šafránovém rouše, nežebrají. Není třeba. Pobožné hospodyně už čekají před vrátky. Jedna po druhé se napřed hluboko ukloní a nadělí do misky mni­chovi, který je v zástupu první. Potom pokorně poklekne a se skloněnou hlavou čeká, až všichni přejdou o dům dál.

Ani na hostině bhikkhu nikdy nic nepožaduje. Nejvýš ukáže prstem na souseda s plnou miskou a řekne „dej mu“. Každý na Cejloně ví, že to znamená „dej mi“.

Percy Maapitigama je mecenáš chrámu, mluví ze zkušenosti.

„Mně to je vcelku jedno, ale pro takového úředníčka nebo dělníka nebo kan­tora je každá rodinná událost vyložená katastrofa. Bhikkhu musí být u svatby, u pohřbu, u přírůstku v rodině, bhikkhu se vyzná ve hvězdách a ví, kdy je šťastný den pro koupi pole a kdy pro stavbu domu, kdyje výhodné otevřít prodejnu ne­bo sjednat smlouvu.“

„Copak taková rada nebo obřad stojí jmění?“

„V hotových penězích ne, ty bhikkhu nevezme — ale musí se najíst.“

„Prosím vás, co může znamenat takové jedno pohoštění? Jeden mnich se u stolu ani nepozná…“

Baron vyprskl smíchem:

„Měli byste zkusit pozvat jednoho! Ani by neodpověděl. Vůbec si neumíte představit, jaké to je u nás neštěstí, když se mnich urazí. Byli jste přece v Hikkaduvě, ne? Tak jste museli přes Panaduru. Všimli jste si tam té nové Buddhovy sochy na rozcestí?“

„Té zlacené? Pěkný kýček!“

„Teď nejde o umění. Tu sochu dal postavit majitel benzínové pumpy, co stojí hned naproti směrem k moři. Mniši ho odhadli hezky vysoko, na to oni mají čich. Na slavnost odhalení sochy jich přišel rovný tisíc. Za ten den jedli podle předpisu jenom jednou — zato od rána do večera, přesněji řečeno do šesti, pro­tože pak už musejí držet půst. Nikdo v Panaduře neví, co bylo dražší, jestli stav­ba čerpadla nebo trachtace.“

„Kdepak udeřit víc!“

Ještě nikdo nikdy neviděl na Cejloně za volantem automobilu muže v šafrá­novém rouše. Policejní zákaz? V zemi, jež si podle britského vzoru dává tolik zá­ležet na nedotknutelnosti osobní svobody? Nějaké administrativní opatření? Nebo snad také rada podle vznešené osmidílné stezky? Ale jak mohli ti, kdo ně­kdy v prvním století před naším letopočtem sestavovali podle ústního podání Buddhova naučení a položili tak základ k pozdějšímu pálijskému kánonu, předvídat vynález automobilu?

Mapalagama Vipulasara tuhle otázku patrně neslyšel poprvé. Jeho tváří se mihl klidný úsměv, usmály se i jeho bystré chytré oči. Šafránově oranžové rou­cho a obnažené pravé rameno bylo jaksi v rozporu s jeho ostatním zevnějškem. Ne hladce vyholená hlava a tvář, ale ježeček a řídké strnisko; spíš jako by z poho­dlnosti nějaký týden nevzal břitvu do ruky. Ale navštívenka, kterou pohotově vytáhl ze zásuvky psacího stolu, nenechávala nikoho ani chvíli na pochybách: CHIEF HIGH PRIEST, hlavní velekněz chrámu Parama Dhamma Četyja, ředitel stejnojmenné vysoké školy, generální tajemník buddhistického kongresu Srí Lanka, prezident Národní společnosti výtvarných umění, telefon Mount Lavinia tolik a tolik …

„Samozřejmě nic o automobilu nevěděli. Ale jak jistě víte, Buddha neustále nabádal ke skromnosti a k pokoře, k potlačování touhy jakožto hlavního zdroje lidských utrpení. Kdo řídí vozidlo, jakékoli, ten má před sebou cíl, touhu dostat se rychle na přesné místo, a tím už se zbavuje možnosti dosáhnout zklidnění mysli, vnitřní harmonie. Něco jiného je, když přijmu nabídku vozky, který jede stejným směrem a vidí mě jít pěšky. Je na mně, zda se v té chvíli cítím unaven, zda mám větší potěšení ze zpěvu ptáků nebo z jízdy. Zůstávám nezávislý. To ovšem neznamená, že bychom podceňovali moderní dopravní prostředky, že bych třeba odmítl použít letedla k cestě do Stockholmu na kongres obránců mí­ru, když na něm mohu vykonat něco dobrého pro stejné cíle, jaké měl na mysli Buddha.“

Předchozího dne jsme se s Vipulasarou setkali na vernisáži výstavy soudo­bých cejlonských malířů, jeden z nich vystavoval i svoje krajiny z Indie.

„Četl jsem dneska ráno v novinách, že ve středu budete promítat svůj film o Kašmíru v Regálu,“ vzpomněl si najednou prezident Národní společnosti vý­tvarných umění.

„Smíme vás pozvat? Rádi bychom …“

Počkat, copak neříkal baron Maapitigama, že v rozšířeném desateru pro mnichy je také nechodit do kina a na tancovačky? Ale otázka už byla venku.

„Děkuju… jaksi se to nehodí. Máte to na šestnáctce nebo na pětatřicítce?“

„Široké plátno, cinemaskop.“

„Škoda, byli bychom si film promítli u nás v chrámové mandapě. Nedá se nic dělat, přijdu o potěšení vidět Kašmír.“

Vaječná omeleta může chutnat stejně dobře v Praze jako v Kolombu; bez čer­stvých vajíček se i cejlonská hospodyňka těžko obejde.

Jenomže je tady vznešená osmidílná stezka. Ve vajíčku je zárodek, a zabránit vzniku nového života je stejně hřích jako zabít tvora už narozeného.

Co teď?

Dáte-li si v kolombské tržnici dobrý pozor, zjistíte, že se tam prodávají vajíčka nakřáplá. Ale copak slepice nesnášejí vejce zdravá, pěkně oblá a pevná? To s ni­mi prodavači zacházejí tak nešetrně? Sotva, když jsou opatrní na každý cent a vědí, že prázdnou skořápku nikdo nekoupí…

„To se dělá jinak, schovejte se tady za to harampádí a dobře se dívejte,“ vy­bídl spiklenecky syn našeho domovníka z Nimalka Gardens a zamíchal se do hloučku kupujících.

Ovšem, v košíku jsou vajíčka jedno jako druhé zdravá, přímo výstavní. Ale jak se obchodníkova ruka blíží k pultu, tak jakoby nic — nedopatřením, neopatr­ností, roztržitostí — zavadí o hranu, ťuk, vajíčko je nakřáplé. A druhé a páté a desáté. Čekal bys omluvný pohled, ale nač, to by byla jen ztráta času a přetvář­ka, každý přece ví, že z nakřáplého vejce ještě žádná slepice kuře nevyseděla, ta­kové se hodí právě jen do polévky nebo do těsta.

„Mistrovská práce, co?“ smál se Dharmasiri a rozložil nákup do dlaní. Prasklinky sotva znatelné. „Kdepak udeřit víc, to by vejce vyteklo a zákazník by šel kupovat jinam.“

Závidět je hřích

Obyčejné poutní místo Avukana, obyčejný chrámový přístřešek na sloupech beze stěn, obyčejný den, jenom počasí ne a ne se umoudřit.

Nějakých padesát metrů odtud je největší cejlonská socha stojícího Buddhy, dvanáctimetrový kolos z kamene, sochařské dílo neobyčejné umělecké svěžesti. A moderní, vůbec bys mu nehádal těch dvanáct nebo patnáct set let. Ale z foto­grafování dnes nic nebude, jen jsme přišli, dalo se do lijáku, co mělo nohy, uteklo sem pod střechu, a na odchod nikdo nepomýšlí. Nebe se tváří, jako by na nás chtělo vyždímat všechna ta mračna, co je sem monzuny nahnaly.

V průčelí sedí maličký Buddha, asi bronzový, podestlaný čerstvými květy lo­tosu a plumerie a obestřený dýmem z vonných tyčinek. U vchodu zvon, srdce na provaze, kdo vchází, škubne si, někdo jednou, někdo pětkrát, ne podle toho, jak je zbožný a kolik hodil do kasičky, ale podle toho, kolikrát už byl v Avukaně. Zvonovina pokaždé zadrnčí prostorou, až uši zalehnou, nikoho z poutníků to však nevzrušuje.

Pět žen v pestrých sárí sedí na patách před obětištěm. Občas se hluboko před­kloní, čelo si položí na ruce sepjaté na zemi před koleny — ano, to je poloha předepsaná pro meditaci. Ale právě v téhle poloze krajní žena pootočí hlavu, mrkne po ostatních a zašeptá:

„Ještě?“

Domluví se pohledem, dalším zavadí o hodinky, prostřední rozhodne:

„Ještě! Vždyť vidíš, jak leje.“

Houf dětí kolem maminek si nedělá násilí. Tříletý prcek to zkouší po mámě, mačká čelo na zem a vystrkuje zadeček ke stropu. Čtyři se šťouchají před objek­tivem flexaretu a diví se, že v něm maj í hlavičky tákhle mrňavé. Dvě batolata sedí proti sobě na zemi a vzájemně si cpou prsty do pusy. Pak to zkoušejí do nosu a zlobí se na palečky, že jsou moc tlusté.

Je v tom chrámovém ovzduší cosi líbezně nenuceného a domácky důvěrného. Pohoda a snášenlivost a mír. Buddha by měl patrně z takového lidského ro­du radost, ani to klanění vlastnímu obrazu by mu možná neměl za zlé.

Ostatně, v onom kánonu, který lidé poskládali z jeho myšlenek bůhví kolik set let po jeho smrti, nic o vzývání falešných bohů nestojí. A jak mají žít buddhis­té v bezprostředním sousedství s hinduisty, kteří mají pánbíčků takové tisíce! Mají jim je závidět? Když závist je hřích?

Tak tedy aspoň jednoho.

Buddhu.

 

6 – NENÍ ZUB JAKO ZUB

Je temná noc, vodou napitá mračna pozhasínala na obloze měsíc i hvězdy. Klikatou cestou uprostřed džungle se táhne had planoucích pochodní. V jejich záblescích se lesknou zpocená záda polonahých a bosých bubeníků, cinkají stříbrné třásně na čelenkách kandyjských tanečníků i rolničky na nohou posvátných slonů, kteří nesou velmože do slavného budhistického chrámu Srí Dharmakírtija Árámeja („Klášter, jenž krášlí Světový řád“) ve Vahakule — rovné čtyři míle na východ od Ruvanvelly. Páni na slonech, kmáni pěšky, a mezi nimi dva zvědavci z Československa. Buddhističtí mniši volili kompromis — vezou se v autech. Řádný reportér by cvakl bleskem pět obrázků, náš by zvedl prst i hlas proti tmářství, ten z druhé strany by scénu přisladil romantikou tropické noci a mystikou záhadyplného Orientu.

Oba by s pokojnou myslí zaujali svá stanoviska za psacím stolem v kolombském hotelu, protože, uznejte, zabývat se procesím celou noc nebaví jednoho ani druhého.

Pod sloními kly

A tak přijdou o tu náramně přirozenou událost, kdy monzunová mračna vycedí na procesí důkladnou sprchu, ostatně příjemnou, vždyť i teď v noci je dob­rých třicet stupňů. V tu ránu zůstane slavné procesí — perahera — bez bub­nů, bez píšťal i bez tanečníků. Jenom sloni cinkají dál rolničkami na nohou, po­chodně se míhají kaučukovými plantážemi o něco rychleji, had světel se změnil v rej bludiček. Co chvíli některá z pochodní klesne k zemi, obstoupí ji kruh lidí, všichni v předklonu. Tajemný obřad? Ani nápad! Všichni si obírají z nohou pijavky nacucané krví. Je-li na Cejloně vůbec něco jisté — počasí určitě ne! — pak je to fakt, že kdo vkročí v dešti do trávy, sebere aspoň pět pijavic za minutu.

Přišel liják, je po parádě. Kluci svlékli prapory s žerdí a natáhli si je přes hlavu, polovina lidí se vytratila zpátky do vsi v údolí a jenom vytrvalci přidali do kroku, aby byli co nejdřív pod střechou chrámu Srí Dharmakírtija, kde na lidi neprší a kde navíc má dojít k události nadmíru významné: představený chrámu, vele­kněz Srí Sóbita Saranankara, suchý hubený staříček, do jehož „farního“ obvo­du spadají někdejší dva královské okresy Dehigampal Kóralé a Pahala Bulatgama, převezme jmenovací dekret podepsaný čerstvě zvoleným Mahánájakou Thérou z kandyjského kláštera Malvatta, jedním ze dvou buddhistických pa­pežů. (Ten poslední na nedávných slavnostech přebral statků pozemských a ra­nila ho mrtvice.)

Při takové slávě může člověk pochopit leccos z toho, co se na buddhistickém Cejloně stalo s buddhismem za dva a půl tisíce let od chvíle, kdy moudrý Gautama zavrhl bohy, kasty, kněze, obřady i náboženské formality a doporučil lidem, aby žili jako lidé.

Kdyby Buddha — bos jako my — vstoupil s námi do chrámu svých stoupen­ců a následovníků, nepochybně by se velice podivil, co zbylo z jeho učení. Ještě před dvěma hodinami byli všichni poutníci na politickém mítinku, který na ná­městí v Ruvanvelle uspořádala opoziční strana UNP, a v uších jim dosud zní vzrušená agitace jejího předsedy. Kněží jsou rozmrzelí, že kvůli tomu museli odložit peraheru o dvě hodiny, ale nic naplat, jmenovací dekret bude předávat tentýž muž.

Ještě nedávno předseda vlády.

Scéna připomíná spíš cirkus než chrám. Zmatkem a atmosférou politické schůze i prostorou. Nápadně se mu podobá svým osmiúhelníkovým půdory­sem i střechou do špičky. Manéž je však chrámově divadelní: besídka na vy­výšeném pódiu, opentlená girlandami cetek a květů, pravých i papírových. Při krajích patnáct křesel, na nich patnáct vážených mnichů s vyholenými hlavami, všichni v tradičním rouchu šafránové barvy. A v čele pod zrcadlem ústřední po­stava večera, Mahánájaka Théra z kandyjského velechrámu Malvatta, na zlace­ném trůnu z mahagonu, pod obloukem ze dvou sloních klů postavených proti sobě. Ta nádhera se dost podivně vyjímá pod závěsy z dětských vystřihovánek, papírových růžiček, třásní, řetízků, kuliček, skleněných vánočních ozdůbek a staniolových spirál, jež se neustále zavrtávají do prostoru.

Mladý mnich uctivě obchází to buddhistické kolegium s mísou betelových listů. Žvýkají pomalu a důstojně, nemelou čelistí jako obyčejní lidé na ulici, čer­venou slinu neplivou obloukem, ale rozvážněji pouštějí do bronzových plivátek.

Lid kolem besídky se baví po svém, hlučí, směje se, maminky krmí nemluv­ňata, popíjí se limonáda, z banánových listů se vybaluje vařená rýže s kouskem ryby.

22 = 23

Když kolem desáté v noci dozpíval mnišský sbor, ujal se slova Atulugama Déva Rakkitha, velekněz z Kandy, první náměstek toho nejvyššího.

Vůbec to nevypadá jako důstojné kázání.

„To, jak se tu chováte, je nekulturnost,“ horlí vzrušeně. „Samý křik a rušení. Už nejste na náměstí v Ruvanvelle! Je to urážka, lituji, že to musím říci. Přišli jste složit hold veleknězi. Jako buddhista odchovaný tradicemi této slavné Lan­ky prosím, abyste … tak buďte zticha! Nemám hlasivky ze železa ani z oceli. Jsem jenom z masa, krve a nervů. Jsem starý člověk, mluvím vážně…“ — dál už není rozumět ani slovo.

Druhý velekněz měl navodit slavnostní náladu před zahájením hlavního ob­řadu, předáním pověřovací listiny od nově zvolené hlavy cejlonských buddhis­tů. Ale marně pálil své hysterické výzvy a výčitky do chrámového tábora lidu, marně se pomocí mikrofonu pokoušel překřičet shromáždění, pramálo pamětliv jedné z hlavních zásad Buddhových, že dobří následovníci se mají vyvarovat přílišného mluvení s ostatními lidmi i mezi sebou. Jenomže i přítomní dávno vědí, že kněžská funkce na Cejloně má svou tržní hodnotu. Například právě ten rozčilený velekněz přijal od představeného místního chrámu za jmenovací de­kret přesně stanovenou odměnu. Nejen pro sebe. O jmenování rozhoduje Vel­ká rada — sbor dvaadvaceti nejvyšších kněží v Kandy, cejlonské konkláve.

A protože pan předseda vydá za dva, byla cena stanovena na

23 kovové — samozřejmě stříbrné — podnosy na betel,

23 žebracích misek (protiváha toho přepychu),

23 deštníků,

23 hedvábných kapesníků,

23 spodních mnišských šatů (anďné k’dé),

23 svrchních šafránových rouch (siúr’),

23 ručně tkaných opasků,

23 souprav břitev (v osmi velikostech),

23 jehel na šití s příslušnou zásobou nití, a nádavkem 10 pytlů rýže, 1000 kokosových ořechů obyčejných, 300 kokosových ořechů královských — tojsou ty velké nazlátlé s báječnou šťávou, pytel čočky, 5 metráků zelí a 28 liber pálivé pa­priky.

Když to zplnomocněná kandyjského „papeže“ nakládali, měli co dělat, aby se jim to vešlo na třítunku. Přesně podle obchodnických zvyklostí překontrolovali položku za položkou a stařičkému Saranankarovi vystavili řádnou potvrzenku o převzetí, snad aby se jí mohl vykázat farníkům, kteří se na ty dary složili.

V povědomí poutníků zůstává jakási nesrovnalost mezi slovy a činy mnichů. V novinách čtou, že by se kněží měli starat o chrámy a o věřící, a ne o placené stát­ní funkce, že nemají co pohledávat ve státních školách jako učitelé, že z chrámů nemají dělat obchodní podniky. Právě před týdnem oznámily noviny, že dvaatři­cet chrámů na Cejloně vykazuje oficiálně roční příjem nad deset tisíc rupií.

V povědomí veřejnosti zůstala i událost mnohem tragičtější. Lidé nezapo­mněli, že populárního ministerského předsedu Bandaranaika zavraždil budd­histický mnich, který přes rozsudek smrti nebyl popraven. Nezapomněli, že po atentátu byli buddhističtí mniši poprvé v historii Cejlonu biti jako žito, rukama i holemi, veřejně, na ulicích. A že je bili právě buddhisté.

Tak proč sem vlastně přišli? Je to skutečně náboženská pouť, perahera věří­cích? Je to v chrámu opravdu jen slavnost dosazení místního ,,vikáře“ z milosti cejlonského papeže?

Takhle to může vnímat turista vyjevený nádherou sloního procesí, unesený romantikou tropické noci, jež zvučí starobylým rytmem bubnů a září pochod­němi.

Režiséři večera vědí, že cejlonského venkovana vždycky nachytají na podíva­nou. Nemá divadlo ani televizi, biograf jen vzácně. Má vrozený strach z démo­nů, miluje proto světlo, zvlášť když k němu dostane nádavkem hudbu a třaskavý vzruch bubnů. A navíc je zvědav, jak dopadne zlatý hřeb programu, číslo, které právě začíná.

Pověřovací listinu nebude předávat ani velekněz — zástupce kandyjského Mahánájaky, ani mluvčí Velké rady mnichů. Dokonce to vůbec nebude mnich. Bude to muž, který vyzývá Cejloňany, aby vyřešili všechny problémy návratem k příkladnému životu Buddhy a v duchu jeho učení. Neříká však, kterého učení - toho původního, nebo toho dnešního. Bude to předseda politické strany UNP, United National Party, a tedy i předseda parlamentní opozice, zapřisáhlý odpůrce ministerské předsedkyně paní Bandaranaikové, nedávný premiér a dosud přední velkostatkář ze starého feudálního rodu, poslanec Dudley Senanajake.

Nevidíme se poprvé. Přijal nás nedávno ve své kolombské rezidenci Woodlands na Kanatta Road — docela neformálně, bos, v barevné sportovní košili a nevyžehlených kalhotách. Chvíli předtím se vrátil z kriketového zápasu, při němž „jeho“ mužstvo St. Thomas’ College prohrálo, ale nezdálo se, že by se proto trápil. „Je to jako v politice,” řekl pobaveně, „nemůžeme přece pořád je­nom vyhrávat.“ Pochlubil se nám svou bohatou fotografickou a filmařskou vý­strojí uloženou pod průhlednými hermetickými zvony („Mám k tomu zařízení na odsávání vzduchu, jinak se vám v tom našem cejlonském vlhku uzávěrky za chvíli odporoučejí…“) a jen tak mezi kritikou chyb mužstva, jehož byl po léta kapitánem, se stačil svěřit, že příštího dne touhle dobou poleze s jedním velvy­slancem na Adamovu horu. „Ani už nevím pokolikáté. Poprvé jsem tam byl, když se na vrcholku instalovalo nové elektrické osvětlení. Slavnost měl zahajo­vat můj otec, tehdy předseda vlády, ale byl už hodně starý a nemocný, tak jsem za něho musel zaskočit…“

V podstatě tedy politik sportovec. Teď, kdy místo na parlamentní kolbiště vstupuje do arény chrámové, vypadá jako postarší tramp. Prokvetlé vlasy má uprostřed rozčísnuté pěšinkou. A je opět bos, kalhoty už taky žehličku dávno neviděly. Místo pestré bush—shirt má dnes na sobě rozhalenku tmavozelenou. Je to barva cejlonské strany velkostatkářů — a kupodivu má stejný odstín, jaký si kdysi vybrali velkostatkáři českoslovenští. Je to barva strany agrární.

Před trůnem veleknězovými klesl na kolena, čelem se dotkl země u jeho no­hou a vkleče předal listinu. Potom přistoupil k mikrofonu.

Při projevu stojí velkostatkáři z celého okolí v pozoru. Zato řečník mluví ne­nuceně, občas si prohrábne vlasy, poškrábe se po tváři, dlaní si pohladí břicho. Překlad je zbytečný. Dudley Senanajake mluví jako všichni velkostatkáři světa. Náboženství a tradice. Církev a šlechta. Únik z osidel rudého století vede jen a jen přes píli a pokoru prostého člověka.

Řečník se rozpaluje čím dál víc, ale lidé poslouchají sotva pět minut. Pak se zas vesele baví podle vlastního vkusu. Mniši žvýkají betel, chlapi klábosí, mají už toho řečňování za odpoledne a večer právě dost, mámy přecházejí neklidně z místa na místo a konejší děcka, která brečí únavou — už se připozdilo.

Spraví to nový Buddha?

Přišli jsme do chrámu za vrcholnou náboženskou událostí, a zatím jsme na táboře lidu, kde politika zaujala hlavně řečníka. A tak najednou člověka napadne, kam se vlastně na buddhistickém shromáždění poděl buddhismus.

Vždyť se kdysi dávno zrodil v myšlenkách Gautamových jako protest proti kastovnímu povýšenectví a elitářské nadřazenosti bráhmanských modloslužeb­níků. Neznal ani modlitbu, ani chrámy, ani kněze, ani oběti bohům či předkům, dokonce ani pohřební obřady. Nabádal ke skromnosti a střízlivosti v projevu, v oblékání, v životosprávě. Nejoblíbenější Buddhův žák Ánanda rozřezal nádherné roucho, jež mu kdosi věnoval, na třicet kusů, opět je sešil a obarvil kurkumou, aby vypadalo jako rýžová políčka a nelišilo se od hadrů nalezených na smetišti. Darovanou potravu museli mniši přijímat mlčky a se sklopenou hlavou, nesměli o ni prosit, škemrat, domáhat se jí dotíráním. Před domem ne­směli zatleskat, zavolat, zakašlat nebo přijít téhož dne dvakrát na totéž místo, u dveří směli postát „jen co by se telátko napilo“, a když se nikdo neozval, museli dál. Kdysi nikdo mnichům ani v náznaku nezakazoval pracovat — ve svých prvních obcích se živili drobnou domáckou výrobou, košíkářstvím, zahrad­ničením.

A dnes?

Kláštery shromažďují bohatství, dávají se vydržovat nejen boháči a státem, ale i chudáky. Na obchůzku za potravou vycházejí mniši čím dál řidčeji. Někdy dokonce, jen aby některého farníka okázale potrestali tím, že od něho dar ne­přijmou. Baží po obřadnosti, diktují si dary a odškrtávají jejich seznamy s tužkou v ruce.

Ostatně v té přeměně původního, prostého učení o lidské umírněnosti a snášenlivosti v jeho dnešní podobu je i jinak pozoruhodná dialektika.

Sám jeho zakladatel nikdy nepřestal vybízet své následovníky, aby jeho rady nepřijímali jako hotovou a bezpečnou odpověď pro všechny časy, aby se nikdo nikdy nespokojoval jen slepou vírou, ale aby si vždycky a znovu ověřoval zkušenostmi platnost základních pouček a zkoumal je vlastním rozumem a lo­gikou. Kolik životní moudrosti a mravní síly v něm muselo být, když sám před­pověděl, že tak jako všechno na světě i jeho učení podlehne za čas degeneraci a strne v dogma vykladačů z povolání; ti zatemní původní smysl jeho myšlenek a buddhismus, nebo to, co se pod tímto jménem bude hlásat, ztratí obsah a pře­stane lidem pomáhat. Ale až bude nejhůř, nastane zvrat, přijde nový Buddha, nový Probuzený a velkou myšlenku očistí.

Ale spraví to nový Buddha? Zdá se, že už bylo v dějinách těch spasitelů a vel­kých myšlenek nějak mnoho, a všechny umřely stejnou smrtí: osedlala si je pri­vilegovaná hrstka lidí nemocných touhou po osobní moci a bohatství. A bylo po myšlence, po naději prostých lidí.

Tak nás v tom vahakulském chrámu napadlo, že velkou myšlenku unese jen velké množství lidí.

Světská moc je vzduch

Člověk se leckdy podiví, co všechno se dočte v novinách. Doma i ve světě. Koneckonců papír unese dost: moudrost v sousedství tuposti, sílu vedle siláctví, slabost vedle skromnosti, pravdu i kachny, senzace i nudu.

A přesto se čtenář středoevropský po první větě článku v Ceylon Daily News štípne do nosu. Takhle to tam stálo černé na bílém:

ČÍNSKÝ SVATÝ ZUB SE ZTRATIL A OPĚT NALEZL

(Od našeho reportéra)

Když Buddha před 2500 lety umřel, zůstaly po kremaci z jeho tela čtyři zuby. Jeden si vzal Indra, král nebes, jeden byl uložen v křišťálové stúpě v podzemním paláci Nágů (Nágovéjsou démoni v podobě hadů) — a dva zůstaly na zemi.

Jeden z nich byl odnesen do země Lvů, to je na Cejlon, a druhý do Uddijány v severní Části dnešního Pákistánu…

A potom následuje reportáž na tři sloupce o tom, jak zub pákistánský putoval po Asii legálně i ilegálně, dvakrát dokonce zasazen v kůži mnicha, až skončil v Pekingu, odkud se chystá — ten Buddhův svatý zub — na oficiální návštěvu k druhému a poslednímu Buddhovu zubu na zemi, do cejlonského Kandy. Mají se oba setkat poprvé od doby, kdy seděly svorně vedle sebe v jedné čelisti a žvýkaly třikrát denně, kdy ještě o nich nepsaly noviny a nestavěly se pro ně ani pagody, ani zlaté schránky.

Tou velkou návštěvou žijí cejlonské noviny už několik dní. Noviny mírně po­krokové dělají náladu, konzervativní rozsévají do mozku buddhistických čtená­řů červy nedůvěry, je prý to rafinovaný politický tah Pekingu, pod náboženskou rouškou se pokouší vpašovat na Cejlon komunismus, a ještě k tomu maoistický. Všechny oči se obracejí k dvěma nejvyšším velekněžím v Kandy. Ctihodný Puridždžala Srí Saranankara, Mahánájaka Théra z chrámu Malvatta, je pro širo­kou veřejnost nemocen, slavnosti se účastnit nemůže; ale v soukromí se dá slyšet, že ho ani nenapadne vítat čínský zub. Ani zástupce nepošle. „Doufám, že napřed dostaneme víc důkazů o pravosti čínské relikvie,“ vysvětluje svůj nedo­statek nadšení. Je přece lepší mít na světě jeden pravý Buddhův zub, když ho máme doma v Kandy, a milióny buddhistů upírají zraky jenom k nám.

Druhý kandyjský velekněz, ctihodný Jatavatte Dhammaratana, Mahánájaka Théra z kláštera Asgirija, sjíbil účast, zbaví-li ho doktoři vyrážky v obličeji. Jak dokazují snímky z interviewu, jde spíš o vyrážku diplomatickou. Noviny se před­hánějí v předpovědích, spekulacích, v obraně i v útocích. Ale objevuje se i hlas ne­bezpečný pro dosud neotřesenou pozici zubu cejlonského. Kdo zaručí, že když svatý zub pašovala na Cejlon princezna Kalinga — asi tak před šestnácti stoletími — jen tak ukrytý ve vlasech, neztratila ho a nepodstrčila jiný? Relikvii pak ukradli Drávidové z jižní Indie. Znovu ji dobyl pro Cejlon král Parakráma Báhu.

No dobrá, může být, že tohle všechno zub přežil. Ale pak přišli Portugalci, Buddhův ostatek zabavili, spálili, popel hodili do moře a o tom všem sepsali řád­ný úřední protokol. Můžeme a nemusíme věřit velekněžím z Kandy, že tehdy Cejloňané svým nepřátelům vydali bezcennou napodobeninu. To tedy byl gól do branky cejlonské — a pochyby o pravosti čínského zubu z tisku zmizely. Je přece jen lepší uznat dva zuby než neuznat žádný. Vyrážka velekněze z Asgirije v tom blahodárném ovzduší shody zmizela, nic už nestálo v cestě velké události.

Došlo k ní v době, kdy je krásný Cejlon nejkrásnější, třetího dne poté, co na Kolombo spadl poslední monzunový lijavec. Slunce rozpalovalo statisíce hlav i černých deštníků podél cesty k letišti v Ratmaláně. Lidí jako much, aut jako vos. Vojáci a námořníci vytvořili čestný špalír dlouhý dva kilometry. Stovky bě­lostných slavobrán usměrňovaly lavinu hrnoucí se od hlavní silnice k letišti, stráže u těch posledních propouštěly už jen vozy s oficiálními hosty, poslanci, ministry, diplomaty a zvlášť akreditovanými novináři. Jenom holohlaví mniši lejstra nepotřebovali, stačilo šafránové roucho.

Salónek letištní budovy už nestačí pojmout všechny potentáty a jejich manželky, ani svátečně nastrojené dětičky.

Červené koberce vybíhají chodbami a podloubími až doprostřed slavnostně pusté plochy betonu, jindy plné letadel. I letištní provoz se na několik hodin za­stavil, Ratmalána dnes nepřijímá. Jako pentle ze slovácké májky splývají od podstavce radarové věže až na trávník girlandy ověšené pětibarevnými prapor­ky buddhistů, pěkně do hvězdice. Žádnou státní návštěvu nepřivítal ještě Cej­lon s takovou pompou.

Před budovou nastal ruch, je slyšet vojenské povely a cvakání bot, přijela předsedkyně vlády a pět minut po ní, přesně podle dvoustránkového cyklosty­lovaného ceremoniáře, Jeho Excelence generální guvernér, zástupce Jejího britského Veličenstva. Šafránový klérus sedící v několika řadách čestných křesel ani nehne brvou, tváří se netečně a nadpozemsky přehlíživě. Nikoho z těch ho­lohlavých mnichů, kteří ještě před chvílí zakláněli černá paraplata, aby jim fil­mové kamery viděly dobře do tváře, a dokonce se pokoušeli o dobromyslný úsměv, teď ani nenapadne vzdát úctu nejvyšším představitelům státu nebo pro­jevit špetku galantnosti ženě — první ženě Cejlonu — tím, že v její přítomnosti aspoň vstanou. Světská moc je pro ně vzduch.

Až se opět odstěhuje

Bývaly doby, kdy Buddhův zub cestoval jen tak, docela holý, zarostlý v kůži čínského mnicha Fa—Hsiena. Teď se nám vznáší nad hlavami na palubě tur­bovrtulové IL—osmnáctky v doprovodu čtyř tryskových stíhaček. Načínáme si­ce poslední třetinu dvacátého století, ale co je to platné, není zub jako zub.

Koneckonců, každý v té slavnostní hře kolem Buddhova zubu má své vlastní želízko v ohni. Mniši a veleknězi, poslanci a senátoři, ministři i diplomaté. Každý od těch vítajících statisíců čeká něco pro sebe, všichni hrají svou roli, protože na buddhistickém Cejloně jeden svatý zub ještě vydá za tři prezidenty.

A tak ve chvíli, kdy iljušin za napjaté pozornosti roluje ke konci červeného běhounu, nikdo z přítomných nepochybuje, že začíná událost především politická.

Motory utichly, do letadla vstupuje cejlonský ministr průmyslu, vnitra a kul­tury Maitripala Senanaike, předsedkyně vlády se vítá s delegací, jež doprovází svatý zub.

Reportéři, novináři i ti šťastní, kterým se podařilo proklouznout až na přistá­vací plochu, však čekají na jiný, dramatičtější okamžik. Po boku letadla je při­praven speciální japonský kamión se zlaceným baldachýnem, ale nikdo si ne­dovede představit, kdo a jak přenese zub z letadla na vůz. Jak je velký? V čem ho asi přivezli? Že cestoval tak obřím strojem, to by člověk chápal, z Pekingu do Ko­lomba je to pět tisíc kilometrů a muselo prý to být bez mezipřistání. Ale nač tak ohromný kamión? Náladaje všeobecně pietní, pod náporem hluků a zápachů moderní techniky však dlouho nevydrží.

Vypadalo to napřed prozaicky, potom z toho byla malá tragikomedie. Nej­zkušenější řidič letištních vysokozdvižných vozíků ztratil hlavu i jistotu. Ruce se mu roztřásly a měl co dělat, aby udržel slzy zoufalství. Třikrát najel pod dveře iljušina, pokaždé nějaký ten centimetr přebýval nebo chyběl. Ale když on, chu­dák, cítil za zády oči kamer a milióny buddhistů! Není přece diplomat, ani mnich, ani politik, pro všechna příští pokolení buddhistů až do skonání světa se má stát tím jediným, kdo poprvé převzal a přenesl na půdu Cejlonu relikvii nejsvětější. Bez něho to zkrátka nejde, to pochopil každý, když se ve dveřích letadla zatřpytila dágoba z ryzího zlata vysoká skoro jako dospělý člověk. Prý váží přes sto padesát kilo, blýská se z toho zlata skoro stovka velkých drahokamů. Vidíš řidiči v zoufalých očích, jak strašně rád by byl v tu chvíli Fa—Hsíenem. To by jen vytáhl kudlu, rozřízl by si kůži na stehně, zastrčil do ní zub, zavázal — a hotovo.

Ale všechno má svůj konec, řidič s pomocí výpravčích a techniků v nových brigadýrkách odvedl svou práci pomalu a nejistě, ale přece, kandyjské bubny dozněly, ministerská předsedkyně se před zraky věřících a voličů dotkla zlaté schránky na znamení, že ji přejímá pod ochranu osobní i vládní, dozněl chór cejlonských dívek, skončily projevy čínské i sinhálské, dohrála vojenská muzi­ka, nekonečná karavana se rozjela tunelem slavobrán od letiště do Kolomba. Vojáci a námořníci hodili k poctě zbraň, tátové zvedli vykulené klučiny na ra­mena, nábožné tetičky poklekly a sklonily hlavu, takže vlastně vůbec neviděly to, kvůli čemu se na slunci pražily celé čtyři hodiny — ostatně to bude v novi­nách nebo v kině. Takže spokojenost byla na všech stranách.

A skutečně: už večerníky přinesly obrovské snímky relikvie a vzadu progra­my zvláštních zájezdů vlakových i autobusových na celé dva měsíce pobytu čín­ského zubu na Cejloně.

O pravosti zubů už nikdo nepochyboval, každý se cítil účastníkem historické chvíle, jediné v dějinách, i kdyby lidstvo přežilo miliardu let.

Čtrnáct dní od svítání do noci cinkaly peníze v novém Paláci nezávislosti ne­daleko dostihové dráhy, ve Skořicových zahradách Kolomba. Desetitisíce pout­níků čekaly na svou desetivteřinovou příležitost poklonit se zubu — a přihodit minci či bankovku na kupu peněz, jakou jsme v životě neviděli.

Ale zub v Kolombu, to byla především záležitost předních měšťanostů, nebo spíš jejich nábožensky společenských manželek. Copak vy jste ještě neviděla tu nádheru? Tak to si musíte pospíšit, těch drahokamů a toho zlata! Celou noc se mi o tom zdálo …

Jen dvakrát denně nadejde jejich velká chvíle, chvíle oběti, kdy se zubu nosí něco na zub. Stříbrné mísy, jež se obětují i s pokrmy a za něž kolombští pantatínkové museli sáhnout hluboko do kapsy. Nejvybranější jídla, nejchutnější ná­poje, nejkrásnější ovoce.

Ve jménu Buddhova zubu je přijímá buddhistický mnich, přestože Gautama před dvěma a půl tisíci lety se stal Buddhou hlavně proto, že brojil proti kněžím, modlitbám a obětem.

Právě tohle Buddha odsoudil. Ale zub snese všechno. I vládní ujištění, že až se opět odstěhuje do Číny, vybudují tu na jeho věčnoů památku ochoz se zlatým zábradlím a uvnitř umístí skleněný zvon na milodary. Storupiové bankovky prý by neměly být vzácností.

Tajuplné cosi

Před sto lety byla Anurádhapura neznámou vesnicí. Teprve mnohem později se svět dověděl, že už pět set let před naším letopočtem tu rozkvetlo veliké kul­turní město, rozkládající se na ploše šestnácti čtverečních mil, víc než čtyřiceti čtverečních kilometrů; svého času patrně největší město na světě. Tady byla ko­lébka cejlonského buddhismu, tady podnes dožívá posvátný Ficus religiosa, odnož pípalu, pod kterým byl v severní Indii osvícen Buddha. O červnovém úplňku sem putují tisíce cejlonských buddhistů.

Když jsme přišli do Anurádhapury, bylo jich tu půl miliónu. Den před naším příjezdem sem totiž přicestoval posvátný zub.

Tady v Anurádhapuře deště dosud neskončily. Ve dne v noci mlátily monzu­ny do lidí tábořících pod širým nebem. Nebylo kam se schovat. Sankhédána, národní dobrovolná zdravotní služba — cosi jako náš Červený kříž — nestačila čelit nejen zápalům plic, ale ani zlomeninám, zánětům slepého střeva a střev­ním chorobám, na tak obrovský nával lidí nebyla připravena. Zdravotní sestry měly práce víc než na spartakiádě a pracovaly ve dne v noci, protože kdekdo chtěl vidět posvátný zub právě tady, na místě nejposvátnějším.

Fronta před improvizovaným svatostánkem vyrostla na tři kilometry. Tisíc li­dí prošlo kolem zlaté dágoby každou hodinu. Dvacet čtyři tisíce za den a noc. Sto dvacet tisíc lidí za pět dní a pět nocí, než se slavné procesí hnulo dál, do Kandy. Jen každému čtvrtému se splnilo přání poklonit se Buddhovu zubu, ale ni­kdo nenaříkal, nikdo neprotestoval. Muži i mámy s kojenci promodralými chladem, staří i mladí přečkali poslední noc na mokré trávě a nakonec se smířili s tím, že když se nedočkali v Anurádhapuře, snad se dočkají v Kandy, v Nuvaře Eliji nebo jinde.

Filmová kamera a páska na ruce je i v Anurádhapuře klíčem, který otvírá všechny brány. Prošli jsme kolem dágoby, bosi jako všichni ostatní, prošli jsme záplavou světla a vůní, mhouřili jsme oči před záblesky zlata a drahokamů. Za malým sklíčkem jsme zahlédli to tajuplné zažloutlé COSI.

Byl to Buddhův zub?

Nebo měl pravdu — spolu se sirem Emersonem Tennentem, tajemníkem guvernéra Torringtona — Josef Kořenský, když si roku 1893 po návštěvě druhé­ho Buddhova zubu v Kandy postěžoval:

„Samotný zub nebyl nám ukázán. Ukazuje se jen za drahé peníze nebo hodnostářům nad jiné povýšeným. Zkušení zhalci poznali v ostatku kus slonoviny barvy kaštanové. V Kolombském museu možno spatřiti darmo alespoň věrný model Buddhova zubu. Dle všeho měl svátý Buddha chrup jako aligator nebo krokodil, protože věrný model zubu měří v délce asi 5 cm…“

„Já si myslím, že ten Emerson Tennent měl zdravý úsudek,” řekl nám jeden kandyjský občan, před svou rodinou buddhista, ale podle myšlení a činů spíš ateista. „Ale že to není pravý Buddhův zub, to byste psát neměli. Jinak ztratíte před Cejloňany tvář, a vaše kniha tu propadne…“

„I nepropadne,“ namítl jeho obchodní společník. „A tvář taky neztratíte. To by ji musel ztratit každý student, který na Cejlonské univerzitě poslouchá přednášky profesora Paranavitany. Copak jste minulý týden nečetli v Ceylon Daily News jeho polemiku s kandyjskými radními? Tak počkejte, možná že jsem to ještě nevyhodil.”

Chvíli se hrabal v hromadě novin naskládaných na židli a pak spokojeně za­bručel:

„Tady, čtěte!”

„Jako historik a archeolog musím přednášet svým studentům vědecká fakta a ne mýty. Báchorky mohou uspokojit prostého člověka, ale ne vzdělance,” pro­hlásil včera doktor S. Paranavitana ve vzrušené výměně názorů s rektorem Al­bertem Godamunnem a P. B. Unantennem, členem výboru, který má rozhod­nout, jaké exponáty budou příštího roku vystaveny v Kandyjském muzeu. „Po­pírám pravost Buddhových návštěv na Cejloně, v žádném historickém prameni o tom není sebemenší zmínka. Mezi legendy patří i historka o princezně, která v jehlici do vlasů propašovala na Cejlon Buddhův zub. Myslím, že legendy na Univerzitu nepatří.”

 

7 – VÝSTŘEL NA VERANDĚ

Před více než dvěma tisíci lety měli na Cejloně královnu Viháru Mahá Dévi. Kdyby byli její současníci znali dnešní politický slovník, patrně by jí byli říkali bojovnice za ženskou emancipaci. Možná sufražetka. Ať tak či onak, byla to žena činů. Jednoho krásného dne, zrovna když její královský choť šikoval své bojovníky k rozhodné bitvě, zpozorovala, že při pohledu na nepřátelská vojska mu srdce padá do podkasaného vétti, tedy — do kalhot. Okamžitě ho dala oblé­ci do ženských šatů a zamkla ho v paláci, aby tam čekal, až se vrátí. A sama vy­táhla v čele armády do boje.

Počátkem roku 1962 dospělo nemálo buddhistů na Cejloně k přesvědčení, že královna Vihára se vtělila do ministerské předsedkyně Sirimavo Bandaranaikové.

Sedmadvacátého ledna se skupina vysokých policejních a armádních důstoj­níků pokusila o státní převrat. Byli to chlapi zvyklí dávat řízné povely, ale v pro­storné síni Temple Trees, kam je přivezla policie věrná vládě, stáli najednou jako beránci. První dáma Cejlonu, oděná v bílém zvlněném sárí, jim udělila pří­slušnou lekci a hned je dala strčit za mříže.

První na světě

Temple Trees je sídlo cejlonských ministerských předsedů, vzdálené od ho­telu Galle Face nějakých pět set šest set metrů. Kdyby vás na to neupozornili Kolombští, můžete celé měsíce jezdit po hlavní pobřežní třídě Kollupitija a nerozeznáteje od ostatních zahradních vil. Nedejte se však mýlit názvem Temp­le Trees — chrám tu nenajdete. Místo něho stojí v zahradě dva obrovité letité stromy. Sinhálcijim říkají arálija[11]. Není na nich ještě ani lísteček, ale větve už jsou obsypány shluky omamně vonících květů, jejichž lopatkovité okvětní plátky tvoří rozkošné sněhobílé vrtulky. Květy arálije buddhisté odedávna obětují všude v chrámech. Proto Angličané říkají stromům chrámové - temple trees.

Tyhle dva voněly však na zahradě patrně už koncem osmnáctého století, ještě za vlády Holanďanů, kteří fortelně postavené budovy používali jako pá­lenice. Později tu — poprvé na Cejloně — vyráběli led, který se do té doby do­vážel až z Ameriky a v aukci se prodával přímo v přístavu. V listopadu 1903 přešla budova do vlastnictví anglického krále Edwarda VII. a sloužila od té doby jako sídlo guvernérů a ministrů kolonie. Devatenáctého ledna 1948, v den určený hvězdopravci, se sem nastěhoval první ministerský předseda Cejlonu.

Temple Trees střeží vojáci v khaki uniformách a tmavomodrých baretech, bodáky na puškách. Na levém rameni se jim v modrém poli leskne cejlonský lev.

Rezidence je prostá. Za otevřenými dveřmi vstupní haly ještě bzučel vysavač prachu, dva snědí školáci cvičili trojskok přes svinuté koberce a potom zas cho­dili po nejdelším jako provazolezci, než je odněkud z patra okřikl energický alto­vý hlas. Pak začal šum a ruch, koberce se rozvinuly.

Dlaždičková předsíň připomínala spíš čekárnu venkovského lékaře. Čtyři se­cesní pohovky, na zeleně natřených oknech záclonky, na stolečku modrý tele­fon, na dalším váza s obrovskými kopretinami (květy jsme honem přeměřili: průměr čtrnáct centimetrů!). V čele místnosti busta zavražděného Bandaranaika, kolem obrazy státníků s vlastnoručním věnováním. Macmillan, Sukamo, Tito, Eisenhower. Další už jsme si prohlédnout nestačili, do dveří nakoukl asi desetiletý chlapec v šortkách, plaše se usmál, můžeme prý dál, maminka čeká…

Maminku jako první na světě obdařili titulem ministerská předsedkyně.

Nehrnula se do té funkce. Věděla, že být ministerským předsedou není zába­va ani na Cejloně. Odmítla dokonce kandidovat na místo poslance. „Netoužím po moci, ale chci být prospěšná straně, kterou založil můj manžel, a pomoci k ví­tězství jejím kandidátům.“ Přijala předsednické místo ve straně a vrhla se s elá­nem do předvolební kampaně. Výsledkem bylo přesvědčivé vítězství, strana SLFP[12] získala 75 ze 151 poslaneckých křesel a generálnímu guvernérovi nezbylo než pověřit paní Bandaranaikovou jakožto předsedkyni nejsilnější strany sestavením nové vlády. Nejdřív ji však musel podle ústavy jmenovat senátor­kou[13].

Jako středověký misionář…

„Jedno si ve svých úvahách o jednáních musíme říci jasně, bez možnosti pochyb a nejistých výkladů: Když jsou v sázce lidské životy, je všechno ostatní vedlejší. Ani na okamžik nevěřím, že je na světě jediná matka, která by se smířila s možností, že by její děti byly vystaveny atomovému záření a nebezpečí pozvol­ného umírání…“

Tato slova zazněla v září 1961 na bělehradské konferenci šéfů vlád a států nezúčastněných zemí Asie, Afriky a Latinské Ameriky, Vyslovila je paní Sirimavo Ratvatte Dias Bandaranaiková. Než se ujala slova, zdůraznila, že chce promlu­vit nejen jako šéf vlády, ale především jako žena a matka.

Jenom třináct měsíců před bělehradskou konferencí vzal svět na vědomí, že poprvé v dějinách se do čela vlády dostala žena. A pět měsíců před Bělehradem se světový tisk rozepsal o jiném primátu: poprvé v dějinách se na schůzi minis­terských předsedů Britského společenství národů objevila žena. V záplavě den­ních senzací se jen málo lidí pozastavilo nad převratným faktem, že do světové politiky vstupuje prvek mateřství. Objakživa byla přece diplomacie, politika a válka řemeslem mužů. Ženy život dávaly, muži ho brali. Po tisíce let šlo s válka­mi ruku v ruce hrdinství mužů a hoře žen.

A najednou se rozlomil uzavřený kruh mužské světovlády a mezi prezidenty a ministerské předsedy, mezi oprávněné mluvčí národů zasedla žena.

Nestalo se to nikde na emancipovaném Západě, který už tolikrát vyskloňoval teoretické poučky o rovnoprávnosti žen. Stalo se to na Východě, kde je úděl žen nejtěžší, kde žena platí málo a vdova ještě méně, kde se vdova mnohde dědí jako věc, nový zdroj živobytí hledá ve veřejných domech, nebo dokonce svému vdov­skému prokletí dobrovolně uniká do plamenů na pohřební hranici muže. Po­vrchní Západ překrmený senzacemi vzal prostě na vědomí, že vdova po za­vražděném předsedovi cejlonské vlády nastoupila na jeho místo. Snad jenom pár vysloužilých středoškolských latinářů si vzpomnělo na staré EX ORIENTE LUX, světlo přichází z východu. Nejen kultura, ale také další impuls ke zlidštění vztahů mezi lidmi na Zemi.

Objevily se i jiné hlasy, také ze Západu, veřejné a široce publikované. Časopis U. S. Time se po volbách na Cejloně dopustil zcela ojedinělé nehoráznosti. Na­psal, že za volební vítězství vděčí paní Bandaranaiková jen tomu, že zaostalé ma­sy Cejlonu (mimochodem: Cejlon je z asijských zemí mimo Japonsko a asijskou část SSSR nejgramotnější) ve volbách zpitoměly nad slzami plačící vdovy. Poza­du nezůstala na svém domácím písku ani cejlonská pravice. „Místo paní Bandaranaikové je v kuchyni, to je všechno, nač stačí; zbytečně se pokouší být mi­nisterskou předsedkyní,“ psal podrážděně ještě rok po volbách konzervativní tisk.

Pro trefnou odpověď nechodí paní Bandaranaiková daleko:

„Ano, slýchávám, že jsem jen figura, že podepisuji, co vymyslili jiní. Ale mys­lím, že mám svou vůli a svůj rozum, i když znám jeho hranice. Nejsem intelektu­ální kolos, za jaké se u nás rádi vydávají někteří profesionální politikové. Ale mám zdravý rozum. A sleduji jasný cíl. Mám skutečnou touhu pracovat ve pro­spěch lidí, na rozdíl od některých našich — řekla bych mnohem zkušenějších - politiků.“

Ale fronta ostřílených matadorů sjednocených volební porážkou má mnoha­leté zkušenosti, jak používat kritiky, demagogie, polopravd, peněz i rozleptaných charakterů k podkopávání půdy pod nohama pokrokové vlády. Není to pro ni příliš velké nebezpečí?

„Nedám se donutit k ničemu tlakem ani okolnostmi. Jsem dost silná, abych odolala. Připouštím, že v politice nemám mnoho zkušeností. Ale právě proto se neostýchám přijmout radu, kdykoli ji potřebuji. Na tom není nic špatného. Vždycky se vší vážností vyslechnu dobře míněný odlišný názor, ať přichází od­kudkoli.“

Za jediný rok v čele cejlonské vlády prosadila znárodnění životních pojišťo­ven, založení státního podniku pro dovoz a prodej nafty a výrobků z nafty a ze­státnění většiny soukromých škol. Připravila znárodnění bank, jež mají v cej­lonském hospodářství rozhodující postavení, a zavedení sínhálštiny jakožto oficiálhího jazyka do státní správy a soudnictví. Energicky ukáznila nacionalisty tamilské i sinhálské. A v tak kritické chvíli, kdy tamilští separatisté začali vy­hrožovat odtržením severního Cejlonu, dovedla jako moudrá a přísná máma popadnout rákosku. Stanným právem vyprášila kalhoty všem, kdo v šovinistic­ké hysterii přestali vnímat konstruktivní slovo a začali si brousit zuby na příliš velký kus společného cejlonského koláče. Časopis Asia Magazine nebyl daleko od pravdy, když o ní napsal, že v prosazování politické koncepce svého manžela na ochranu chudých proti bohatým je horlivá jako kterýkoli středověký misio­náři

Nemá však ani žhnoucí oči, ani gesto fanatiků. Má podmanivý úsměv. Oči inteligentní, jiskrné. Vlasy svázané do drdůlku. Bílé střevíce, naboso. Bělostné sárí, v jakém jsme ji viděli při zahájení parlamentu i na letišti, když vítala posvát­nou Buddhovu relikvii. V bělostném sárí přijímala o několik měsíců později i ony zpupné generály armády a policie. Má pevnou vůli a vlastnost, která prý chyběla jejímu manželovi: rozhodnost. Navíc common sense, zdravý selský ro­zum. A je skromná. V celém jejím zjevuje podivuhodná směs laskavého ma­teřství i vlídnéjistoty. I konvici při nalévání čaje držela pevnou rukou. V té chvíli nám jako ve filmové prolínačce prošly před očima ruce nejednoho státníka, prs­ty žmoulající kapesník, roztřesené prsty očazené dohněda kouřem z cigaret, ru­ce nervózně šmátrající v papírech na stole, prsty, jež nebyly příliš bezpečné ani pro sklenku s vínem, natož pro osudy lidí.

„Víte co?“ navrhla. „Nebudeme mluvit o politice. Všechno je samá politika, Slyšela jsem, že jste strávili celý týden v Pérádeniji, že jste se nemohli nabažit or­chidejí…“

A tak se řeč točila kolem orchidejí a palem. Kolem sazenic exotických stromů a kolem veličenstev a prominentů, kteří tam k nim čas od času přijdou při­hrnout trochu cejlonské půdy, aby se o tom mohlo psát v novinách. Potom ko­lem moře a turistiky na Cejloně. Kolem paruk v parlamentě. Od parlamentu byl už jenom krůček k jejímu manželovi. A ovšemže k politice.

Interview s mrtvým

O rodině Bandaranaiků je docela dobře možné mluvit jako o rodině feudálů. Britové jim kdysi udělili titul mahá mudalijár a přenesli na ně správní moc v od­lehlejších pobřežních oblastech, v low-country. Bandaranaikův otec dosáhl hod­nosti rytíře, K. C. M. G[14]. Miloval dostihy. K večeři chodil ve fraku. Když přijí­mal na svém statku v Horagolle příslušníky rodu Senanajaků, Kotelavalů a Džajavardenů (vesměs nacionalistů, kteří aktivně bojovali proti britské nad­vládě), dával jim najevo svou nadřazenost a ani je nevyzval, aby se posadili (to mu jejich potomci nemohli nikdy odpustit). Byl bohabojný křesťan a ctil autori­tu Britů, bojů za nezávislost Cejlonu se nikdy neúčastnil. Když se mu 8. ledna 1899 narodil syn, oslavil to velkým díkůvzdáním a požádal guvernéra Cejlonu West Ridgewaye, aby šel synečkovi za kmotra. Tak se stalo, že farář zapsal do křestního listu prvorozeného honosné jméno Solomon West Ridgeway Dias Bandaranaike. Křestní jméno otce, jméno i příjmení guvernéra a obě jména ro­du přináležejícího k nejvyšší kastě góvija.

Když se to tak vezme, mrtví opravdu velcí by se neměli stavět na příliš vysoké podstavce. To pak z nich zůstane jenom jméno a legenda, pravda funkčně účelová, přimodelovaná do přihrádek statisticko-historických. Jestliže bylo vel­kému mrtvému dobře dole mezi lidmi zaživa, měl by tam zůstat i po smrti.

Kdyby bylo S. W. R. D. Bandaranaika potkalo to neštěstí, že by si musel přečíst velká slova nekrologů o sobě samém, nevzrušil by se, ani by nezvedal prst. Sešlehal by jejich autory svým suchým humorem a na závěr by přidal šťav­natou anekdotu.

Kdo vlastně byl člověk a předseda vlády Bandaranaike? Chcete-li, poví vám to sám, stačí jen požádat o rozhovor.

Mrtvého?

Ano, mrtvého.

Třebaže od jeho smrti uplynula už hezká řádka let a mnoho lidí si zvyklo spo­jovat jméno Bandaranaike s představou pokračovatelky v jeho díle, je dosud na Cejloně nesmírně živý.

Banda, jak mu krátce říkali přátelé, mluvil vášnivě rád — a co víc, každé jeho slovo, každý projev měl svůj řád a jiskru. Je snadné ptát se ho i dnes, na všechno podstatné už odpověděl. Co například řekl o své rodině?

„Je to tak, my Bandaranaikové jsme byli velcí feudálové. Starý pán — můj otec — byl venkovský kníže, starších rodů je u nás málo. Naše šlechta se vy­značovala odedávna tím, že hovořila o svých romantických závazcích ochránců lidu, ale zároveň z lidu žila, vykořisťovala jeho pracovní schopnost. Starý pán se přidržel jen té první poloviny, zato o ní nemluvil. Naše pozemky nebyly nikdy za plotem, nikdo je nehlídal. Ale lidé si brali, jen co potřebovali.“

„Máte ještě mnoho pozemků?“

„Tak moc už vlastně ne. My i někteří naši příbuzní jsme nečekali na pozem­kovou reformu. Hodně půdy jsme rozdali.“

„Jak to u vás bylo s náboženstvím?“

„Britové nám říkali good church-going-Christians. Dobří křesťané, kteří chodí do kostela. V Oxfordu jsem mimo jiné pochopil smysl a hodnotu fraku, paruk a kříže pro Brity. U nás to mohlo imponovat starým pánům, my už jsme na to alergičtí. Pro nás je vétti vzdušnější a Buddha bližší. U nás je dělník rád, když si vydělá za den čtyři rupie. Vznešenost u nás neimponuje, spíš provokuje“

Cítíš z těch odpovědí pravdu absolutní a prostou. Nemá složitost a šroubova­nou nadnesenost pravdy knížecí, je to pravda jasná jako den, těžká jako zrno z rýžových polí Cejlonu. Kde se vzala v tom drobném šlechtickém mládenci, který tak omračoval v učených oxfordských disputacích!

Hodina otevřených dveří

Jestli se občas stává, že jablko padne daleko od stromu, pak to dvojnásob pla­tilo o mladém Solomonovi. Ze svých vysokoškolských studií v Anglii se vrátil s hlavou plnou vzpoury proti feudální tradici, proti životním zásadám svého ot­ce.

Nezůstalo u akademických diskusí. Veřejně se zřekl křesťanství, „mezinárodní organizace síly“, a přijal buddhismus, „filozofii skromnosti“. Rozdal další půdu a začal na ní zřizovat družstva, školy, nemocnice. Chodil na pole i na buddhistické pouti, chodil mezi hinduisty do Kataragamy. Oblékal se jako oni, jedl co dni. Byl příliš vzdělaný, aby věřil na pány bohy, ale nezapomínal, že na ně věří devětadevadesát ze sta Cejloňanů. Chtěl rozumět jejich víře, protože chtěl rozumět jim. Horlivě se pustil do studia sinhálštiny, aby vyplnil citelné mezery ve svém příliš anglickém vzdělání. K rozčarování svého otce nechal advokátní praxe a po hlavě se vrhl do politiky. V osmadvaceti letech byl zvolen členem městského zastupitelstva v Kolombu, brzy nato se stal ministrem místní správy ve Státní radě, po čase mu přibyl další resort, zdravotnictví.

Byl rozený řečník. Znal váhu slova. V parlamentních debatách měl jen málo rovnocenných soupeřů. Diskutoval kdykoli a s kýmkoli, ale k smrti nerad se odhodlával k činu. Jeho přátelé ho považovali za mistra slova, političtí odpůrci za mistra nicnedělání. Jenom nejbližší věděli, že jejích Banda se snaží vidět co nej­dál, že cítí odpovědnost za politický čin, že má hrůzu ze zbrklosti a krátkozra­kosti. Stal se prvním pokrokovým ministerským předsedou Cejlonu, ale jeho brázda v politickém životě zdaleka nebyla přímá. Měla mnoho zákrutů, úhybů, slepých uliček.

Generální tajemník Komunistické strany Cejlonu o něm prohlásil:

„Banda nikdy průmyslovým dělníkům neporozuměl. Už proto, že jsme prů­mysl na Cejloně neměli.“

Dělníky na čajových plantážích nehájil vysokou teorií. Kladl jen britským plantážníkům a jejich správcům prostou otázku:

„Jak vy byste chtěli žít a živit rodinu ze čtyř rupií denně?“

Roku 1937 založil stranu Sinhala Mahá Sabhá, Sinhálskou velkou radu. Zá­roveň se stal viceprezidentem strany UNP, a dokonce předsedou parlamentu, přičemž jeho strana SMS nezanikla. Byla to do jisté míry anomálie cejlonského politického života — strana ve straně. Ještě čtyři roky po založení UNP pořádali členové SMS výroční schůze, na nichž se tvořil politický program a zveřejňoval se, než se o něm diskutovalo s vedením strany UNP, jejíž nedílnou součástí byla Bandáranaikova strana SMS.

V šestačtyřicátém roce však dostal otřesnou lekci. UNP vyhrála volby nepatr­nou většinou pěti parlamentních křesel proti mnohem silnější, ale roztříštěné levici. O pět let později vstoupil proto do opozice a založil SLFP, Cejlonskou stra­nu svobody. Spoléhal hlavně na podporu vesnického proletariátu. Z doby svého ministrování měl za sebou téměř všechny předsedy místních výborů, stáli za ním vesničtí ájurvédští lékaři i učitelé, kterých se kdysi zastával proto, že se jim nedostalo vzdělání na školách anglických, ale jen na sinhálských nebo tamil­ských. Mimořádnou popularitu měl i u buddhistických mnichů.

Tak se stalo, že ve volbách roku 1956 ve spojení s levicí porazil stranu UNP na hlavu a stal se ministerským předsedou.

V době anglické nadvlády, kdy už byl ministrem místního hospodářství, jel jednou Bandaranaike na britskou vojenskou základnu v Negombu. Když vůz vjel do brány, přiskočil k němu anglický voják a rozkázal řidiči, aby okamžitě se­jmul cejlonskou vlajku, protože vjíždí na výsostné území Jeho Veličenstva. Po­kořený a rozhněvaný Bandaranaike tehdy přísahal, že potupu nenechá bez od­platy. Když se stal ministerským předsedou, bylo jedním z jeho prvních činů zrušení britských vojenských základen nejen v Negombu, ale i v Tirikunámalé, „cejlonském Singapuru“. Za tři roky svého úřadování dokázal znárodnit auto­busovou dopravu a připravit znárodnění pojišťoven, v zahraniční politice uvedl Cejlon na kolej aktivní neutrality a sblížil ho se světem spíše východním. To i mnoho jiného prosadil na půdě parlamentu, senátu i cejlonské vlády. Získal si spoustu přátel — ale i nepřátel.

Aby povzbudil sebevědomí prostého člověka a zároveň šlápl na paty byrokra­tům, zařadil do svého denního programu hodinu otevřených dveří. Do té doby se obyčejní lidé na vesnici i ve městě nedostali se svými stížnostmi ani k nejnižšímu úředníkovi. Teď najednou mohli k předsedovi vlády. Zkostnatělá by­rokracie zavedená Brity se pomalu začala uvolňovat, nikdo z jejích představitelů nikdy nevěděl, zda si postižený nepůjde stěžovat k ministerskému předsedovi…

A pak přišlo osudné ráno 25. září 1959.

Ani bódhisattva, ani světec

Chodníky a ulice obchodního středu Kolomba kolem přístavu připomínaly hemžení prvoků pod mikroskopem, předměstské vlaky chrlily v krátkých pře­stávkách do toho zmatku další a další tisíce lidiček, nad proudy aut a skútrů a volských spřežení se kymácivě ploužily červené dvoupatrové autobusy pře­cpané tak, že stupačkami málem drhly o asfalt; školáci s knížkami přepásanými řemínkem se jako včelky hrnuli k česnům těch svých věčně rušných úlů — je­nom vilové čtvrti v Cinnamon Gardens dýchaly ranní pohodou, vůní a klidem. Zbrklý rachot motorů a kvílení brzd ustoupily ptačímu cvrlikání, nejvýš se tu občas ozval skřípavý zvuk, jako by někdo zapomněl namazat hřídelku větrníku - to neposedné cejlonské veverky s černými proužky na bocích se proháněly po prejzových střechách a haluzích chlebovníku a rozverně se škádlily.

Taková pohoda vládla i v starobylé patricijské vile na Rosmead Place číslo pětašedesát. Krytý vchod s podjezdem pro vozy a prostorná veranda, tak typická pro velké domy v tropech, se pomalu plnily návštěvníky, kteří nezřídka vážili dlouhou cestu, aby se mohli setkat s ministerským předsedou. Delegace rolní­ků přijela až z Polonnaruvy pozvat svého někdejšího předsedu Všecejlonské konference vesnických výborů na výroční slavnost. Jiná delegace, která mu včera předložila plán na vytvoření mnohoúčelového družstva, si dnes přišla pro slíbený posudek. Byla tu skupina zaměstnanců nedávno znárodněné autobu­sové společnosti, jimž někdejší majitelé vyhrožovali vystěhováním z bytu. Ale přišla se jako s poslední autoritou poradit i matka čtrnáctiletého klučiny, který jí chodí za školu. Jiní přišli jen tak pokoukat na svého živého pánaboha, o kterém se u nich na vesnici říká, že už je málem bódhisattva, jen poslední stupínek sva­tosti prý mu chybí, aby se z něho stal Buddha, Probuzený. Bývalo v těch ranních pohovorech s občany cosi rodinného, až dojemně cejlonského. Ne náhodou se Bandaranaikově bangelu začalo mezi lidem říkat čajovna. Při návštěvě nesmělo totiž chybět tradiční pohoštění šálkem čaje.

Mladý policej ní konstábl Samarakún, který v devět převzal službu od kolegy, se už v duchu těšil, až padne dvanáct, aby se naobědval a šel si schrupnout. Cel­kem vzato se nudil. S puškou na rameni se procházel mezi oběma vjezdy do za­hrady a návštěvníkům příliš velkou pozornost nevěnoval. Byl na ně zvyklý. Možná že zrovna přemýšlel, proč mu služební řád přikazuje dbát jenom na to, aby mezi příchozími nebyli „lidé působící dojmem opilců, šílenců nebo stávku­jících“. Copak by mohlo někoho napadnout přijít si k Bandaranaikovi zastáv­kovat? Nač…?

Přesně v devět třicet zastavil v podjezdu vůz s americkou vlaječkou. Vystoupil z něho velvyslanec Spojených států Bernard Gufler. Dlouho se nezdržel. Po něm S. W. R. D., jak předsedovi vlády úsporně přezdíval cejlonský tisk, udělil audienci přednímu advokátovi Normanu Vírasúrijovi. Krátce před desátou ho Bandaranaike vyprovodil na terasu, celý rozesmátý, patrně ho host na roz­loučenou počastoval peprnou anekdotou, najaké si premiér odjakživa potrpěl.

A hned na to začaly „rodinné hovory“. Druhý, třetí, pátý. Kratší i delší, vážné i veselé.

„Bylo mi hned divné, že buddhistický mnich vstává ze židle, když se k němu blíží ministerský předseda. Nikdy se to nestává,“ vypověděl později před sou­dem svědek Vikremasinghe, člen oné delegace družstevníků z Polonnaruvy. „Bandaranaike přistoupil k mnichovi, na znamení úcty sepjal ruce a hluboce se mu uklonil. ,Proč jste přišel, důstojný pane? zeptal se ho. Co pro vás mohu udě­lat?‘“

Místo odpovědi se ozval výstřel z pistole.

„Stál jsem několik kroků od obžalovaného a viděl jsem všechno zblízka. Držel pistoli křečovitě oběma rukama, oči vytřeštěné. Ministerský předseda za­sténal bolestí a chytil se za ruku. Třeskl druhý výstřel. Hostitel se obrátil a potá­cel se do domu. Nastal zmatek. Utíkal jsem k bráně, popadl jsem konstábla za rameno a strachem celý bez sebe jsem vykřikl: ,Co tu takhle trčíte, když vevnitř střílejí na ministerského předsedu?‘“

Strážník se rozběhl, strhl pušku z ramene a vypálil na atentátníka, který se chystal pronásledovat svou oběť do domu. Zasáhl ho do nohy. Lidé se na něho vrhli a začali ho bít.

„Ty mizerný padouchu, takhle jsi zhanobil buddhistický kněžský stav!“ sí­pal za mnou jakýsi mnich, zul si oba opánky a zuřivě mlátil muže na zemi.

Těžce zraněného ministerského předsedu odvezli do nemocnice. Přežil pětihodinovou operaci, poněkud se zotavil a nadiktoval poselství národu. Svá po­slední slova. Příštího dne vydechl naposled.

Národ nemohl uvěřit. Buddhistický mnich a vrah? Jak se mohl odvážit ode­jmout život člověku někdo, jemuž tisícileté učení Probuzeného přikazuje lásku k bližnímu, nabádá neublížit mouše, natož pak lidské bytosti! A navíc nejoblí­benější osobnosti Cejlonu, muži, který se veřejně zřekl víry, ve které byl vycho­ván, a přihlásil se právě k filozofii snášenlivosti a uvědomělého lidství! Člověku, který ne z předvolební vypočítavosti, ale z hlubokého přesvědčení kritizoval předchozí vlády, že zanedbávaly sinhálskou a buddhistickou kulturu, a dokon­ce navrhoval, aby se stal buddhismus na Cejloně státním náboženstvím! Nebyl to nakonec nějaký pomatenec, kterého — místo aby lelkoval u brány — měl strážník podle služebního řádu ze zahrady vykázat…?

Kdo vlastně byl onen muž v šafránovém rouchu, který proti zvykům vstal před světskou inocí, ale jen proto, aby vystřelil?

Jmenoval se Talduve Sómaráma. Narkoman. Čtyřicátník, odchovanec klášterní školy Vidjódaja Pirivena, která se hlásí k učení siamského řádu Mal­vatta a liší se od ostatních tím, že její mniši si zakrývají i pravé rameno. Sídlil v templu Amara ViHáre na předměstí Kolomba a provozoval zároveň praxi očního lékaře. Jak vyšetřování ukázalo, stal se pouhým nástrojem promyšlené­ho spiknutí, jehož nitky vedly zejména k jinému buddhistickému mnichovi, ve­leknězi Buddharakkithovi.

Muž v nejlepším věku. Osmatřicátník mohutné postavy, sebevědomého vze­zření. Připomíhal středověké preláty zvyklé vydávat rozkazy, které se plní bez otázek. Fanatický nacionalista, ale i zkušený podnikatel, jehož zájmy se soustře­ďovaly zejména na loďařství a zahraniční obchod. Byl přesvědčen, že jedině bo­hatství získané v obchodě může podepřít jeho beztak už vlivné politické postave­ní. Zarputile odmítal názory svých řádových představených, podle nichž se mniši mají vzdát světských záležitostí a věnovat se výlučně rozjímání. Své sídlo v kelanijském templu si dal zařídit s okázalým přepychem a přijímal tu význam­né náboženské i politické osobnosti, často i elegantní ministryni zdravotnictví, mladou vdovu Vimalu Vidžavardene, o jejíchž stycích s Buddharakkithou už se dávno šuškalo.

Státní prokurátor proti němu vznesl žalobu jako proti hlavnímu inspirátorovi spiknutí a snesl důkazy, že jednal ze msty. Byl to právě Bandaranaike, kdo od­halil jeho finanční aféry a nesmlouvavě proti nim zasáhl.

Přelíčení trvalo pětapadesát dnů, bylo vyslechnuto sedmadevadesát svědků, soudní spisy se rozrostly na 3536 strojopisných stránek. Největší proces v cejlon­ských dějinách skončil právě osm dní před naším přistáním v Kolombu vynese­ním rozsudků.

Velekněz Buddharakkitha Théra, majitel tiskárny H. P. Džajavardena a mnich Talduve Sómarámajsou vinni zločinem spiknutí a vraždy, odsuzují se k trestu smrti. Na zásah Londýna byly tresty při odvolacím řízení změněny na doživotí[15]. Žádné odvolací řízení však už nevdechlo život člověku, jehož tolik lidí na Cejloně vidělo na posledním stupínku k nesmrtelnosti.

Bandaranaike nebyl ani bódhisattva, ani světec, ani nadčlověk, ani kus vyte­saného kamene na vysokém podstavci. Byl to člověk z masa a krve, vzdělaný a přemýšlivý politik, humorný a vtipný společník, veselý táta zamilovaný do svých tří dětí. Posledních čtyřiadvacet hodin života po osudném výstřelu zasvě­til ještě své zemi, Cejlonu. Ženě a dětem patřily jen poslední minuty.

Kdyby mu byl někdo mohl položit otázku, co považuje za největší čin svého života, asi by se usmál a řekl by, že o žádném neví.

A největší omyl?

Patrně bý odpověděl:

,,Chtěl j sem být vždycky slušný. I vůči těm, kdo takovou vlastnost neuznávají. Věřil jsem, že síla pravdivého argumentu je víc než maska na tváři nebo prst na spoušti. Největším omylem mého života byla víra ve slušnost neslušných.“

 

8 – PŘEVTĚLÍM SE V HADA

„Jako v Londýně,“ prohlásil s humorem malý zavalitý muž, který nás prová­zel tichými prostorami starodávné budovy s vyhlídkou do parku, kde kolem ba­zénu s rybičkami skotačily děti. Ze solidního kamenného podstavce tam na ně dohlížela babička s odulým spodním rtem, přísná a podmračená, pohodlně jako výměnkářka rozložená na mramorovém křesle. V jedné ruce žezlo, v druhé říšské jablko, na hlavě korunu, kterou — zatímco se kolem ní vystřídalo osm mi­nisterských předsedů a šestnáct vlád — vydržela nosit rovných třiašedesát let. Takový dobrý zdravý kořen. Her Majesty Queen Victoria.

Lordy z místního chovu nemohli Britové ve svých koloniích potřebovat. A tak když už se jednou rozhodli, že i na Cejloně zavedou dvoukomorový parlament­ní systém, vypůjčili si pro kolombskou kopii londýnské Sněmovny lordů název od Římanů: senát.

Jeho velice britskými prostorami nás provádí senátor Reggíe Perera, Sinhálec, muž téměř kvadratický. Oč je menší, o to je širší. Smířil už se s tím, že mu cejlonští novináři přiřkli epitheton constans the portly senátor — senátor tlusťoušek, nejvýš útrpně mávne rukou, aspoň vidíte, jak malou mají fantazii…

Jeho živé oči prozrazují vtip i vzdělání; pomuchlané kalhoty, sandály a stra­katá košile potvrzují, co o něm dávno víme: že si na formality nepotrpí. Proto nás s takovým gustem vodí po kabinetech, konferenčních síních a chodbách s vikto­riánským ostěním, předvádí paruky ve vitrínách i na portrétech předsedů. Za­vede nás do smetanově žluté zasedací síně a před trůnem předsedy nabídne k potěžkání žezlo, všemocné mace. Před zasedáním je sem ukládá gentleman- usher, jehož celoživotním úkolem je střežit tuto senátní insignii.

„Starý pán a stará paní jsou pořád ještě tady,“ utrousil, když nám ukázal ob­razy britských veličenstev nad pracovním stolem předsedy. Vůbec tady máme všechno podle Britů. Všechno kromě honů na lišku.“

Nemohli jsme se ubránit pocitu, že jsme v muzeu, tím spíš, že v prostorách se­nátu nebylo ani človíčka. Chýlily se ke konci monzunové prázdniny obou sně­moven. Brzo jsme se měli dočkat chvíle, kdy muzeum ožije se vší pompou vikto­riánské důstojnosti.

 

Bylo to drama

o třech předehrách a jednom aktu, a to aktu nejhistoričtějším, nejbritštějším a nejpompéznějším, jaký se dá v Asii zažít.

Dějištěm první předehry byla starosvětská kancelář s vysokým dřevěným telefonem na vyřezávaném stole. Hlavní osobou sergeant-at-arms. V doslovném překladu seržant u zbraní — ale dobrý slovník prozradí, že to je královský cere­moniář a strážce žezla. Celkem vzato muž na svém místě, protože Cejlon ještě královnu měl. V Londýně.

Byl to muž impozantní, řekli byste gotický. Všechno bylo na něm tenké a dlouhé, asi jako při pohledu na vnější stěnu chromovaného válce. Osobní mí­ra dobré dva metry. Hlas až řezavě suchý, hluboký a dutý.

Ze zvyku a jaksi z úřední povinnosti se tvářil, jako by spolkl pravítko. Žádá se to na něm. Ale když jsme ho poprosili, aby nám na zahajovací zasedání obou sněmoven vystavil reportérskou propustku k filmování a k fotografování přímo v zasedací síni, zdálo se, že mu to pravítko v krku roste.

„Neslýchané, vyloučeno,“prohlásil dutě jako ze záhrobí. „Co sněmovna sto­jí, nikdo takovou žádost nepřednesl. Pánové jistě ráčí vědět, že ani nejvyššímu soudci není dovoleno sestoupit do parteru sněmovny. To je…“

Větu mu přetrhl telefon.

„Sergeant-at-arms speaking…“ utrousil zde úředně do mluvítka. Ale v následujících vteřinách se nám začal měnit rovnou před očima. Zapomněl na důstojnost i na nás, vzrušení ho zvedlo ze židle:

„Maitripala? Těbůh, tak co je? Cože…? Kecáš! Povídám kecáš. Vážně? Nepils? Vážně trojčata? Trojčata! Johóó! Kluci a holka, no to je příděl. Ty, Majtrí, tu skotskou jsem ještě nenačal, přijď v osm, do rána ji uděláme, na ty tři - a na Sómu. Je v pořádku? Ta se vytáhla. Trojčata! To nás bude! Poslyš, spě­chám, tak v osm, jo, těbůh.“

„Blahopřejeme.“

„Děkuju… ale k čemu? Jo, ty trojčata — ty nejsou moje! To brácha… ehm…. bratrova manželka právě povila tři zdravá dětátka. Vaším blaho­přáním se budou cítit velmi poctěni… tedy, propustku vystavit mohu, ale…“

„Prosím vás, nešlo by to nějak, při vší úctě k předpisům a tradicím.“

„Poslyšte, do parteru vás pustit nesmím, to prostě nejde. Ale kolem parteru, rozumíte? Pod hlavní síní je chodba, zadním schodištěm se dostanete i na dru­hou stranu, tam budete pár metrů od paní předsedkyně a od řeěniště Šedého pána … tedy … Jeho Excelence pana generálního guvernéra. Před první zkouškou slavnosti vám ukážu cestu. Ale stativy si neberte, to byste museli do ohrádky pro filmaře.“

Předehra číslo dvě: zkouška bez kostýmů, z větší části zkouška čtená. Dějiště: stříhaný trávník v místech, kde Marine Drive dostává jméno Galle Road. Mo­numentální schodiště parlamentu, sloupové průčelí s tympanonem a sloupová reprezentační síň, kde zasedají spojené sněmovny právě jen v hodinách slav­nostního zahájení.

Na trávníku čestná rota vojenských námořníků provádí všelijaké prostocviky s puškami, vyhrávájim k tomu kutálka — střídavě hymnu a pochody, dokud ve­litel s píšťalkou neuzná parádu za dost parádní.

Po schodišti chodí nahoru a dolů vážní mužové v civilu, kolem nich pobíhají úředníci s lejstry v ruce, uctivě napovídají, mladíkovi ve sněhobílé uniformě se zlatými nárameníky říkají Vaše Excelence, i když každý ví, že excelencí není, že je to vojenský adjuntant Šedého pána. A potom se odkudsi ze síní parlamentu ozvou kandyjské bubny, ano, v rytmu královském. A houkavý zvuk, kdosi vytru­buje na mořskou mušli, pak ještě Džajamangala gháta, cejlonská píseň vzývání bohů, při kantorských housličkách. Čert se v tom všem vyzná! Místo slavnosti by z toho mohla být pěkná ostuda.

Co paruka spojí…

Den nato — dopoledne — zase vojáci a bubeníci a děvčátka v bílém, úřední­ků méně, zato včerejší tváře ze schodiště zarámovány zlatem generálských a admirálských nárameníků. Jde do tuhého, předehra číslo tři je zkouška gene­rální, v kostýmech, nejspíš proto, že když dozněly povely na trávníku a bílé uni­formy stály jako svíčky, přišustěl před schodiště naleštěný rollsroyce a z něho vystoupil sám Šedý pán, zástupce Jejího Britského Veličenstva na Cejloně, ge­nerální guvernér Gúnetilleke, první Cejloňan v dějinách, který byl poctěn ta­kovou funkcí, Už víme, kdy se obrátí k čestné jednotce, kdy a jak dlouho bude stát na prvním schodu a co udělá potom. Dali nám sedmistránkový protoko­lární program ceremonie, scénář nabitý velkými jmény, vysokými funkcemi, situačními plánky a schématy. Člověk by ani neřekl, jak složité je zahájit zase­dání cejlonských sněmoven.

Přes všechny záludnosti sedmistránkového scénáře šlo všechno jako na drát­ku — až do chvíle, kdy Šedý pán (skutečně v šedém) dosedl na křeslo pod stát­ním znakem Cejlonu. Všechno by bylo v pořádku, kdyby čtecí pultík se dvěma mikrofony byl jako každý pult, na obyčejném stojanu. Ale tenhle stál na otočné noze přišroubované v podlaze, aby ho ve slavnostní chvíli nikdo nemusel zvedat a přenášet a přisouvat. Točil se jako obyčejné dveře, noha fungovalajako veřeje. A právě v tom to bylo.

Šedý pán dosedl, pobočník ho v křesle zavřel pultem, Šedý pán chtěl číst, ale musel se naklonit. Hrůza! Zástupce královského majestátu v předklonu!

Porada trvala dvacet minut, taky naší vinou. Neprozřetelně cvakneš obrázek bleskem — a to měl Šedý pán velice rád. Trpěl na blesky. Požádal pány reporté­ry o další snímek, tedy… jaksi… lépe připravený. Pultík pryč, překáží. Jeden úsměv důstojný, ještě jednou, úsměv demokraticko-přátelský. Generálové se potí, zřízenci uctivě mlčí, konečně Šedý pán vyřkl ortel: „Křeslo pět palců do­předu.“

Adjutant tlumočí našemu známému dlouhánovi: „Pět palců dopředu.“

Sergeant-at-arms svému zástupci: „Pět palců dopředu. Křídu!“

První zástupce druhému zástupci: „Pět palců dopředu. Křídu!“

Druhý zástupce zřízenci s šerpou: „Křídu! Rychle!“

Kus křídy došel po žebříčku rukou až k adjutantovi, ten namaloval na stupín­ku kolečka pro nohy křesla, nová zkouška, Šedému pánovi se zaperlil pot na čele, kdosi ochotně spustil větrník — a neštěstí bylo hotovo. Listy trůnní řeči se rozlétly po stupínku. Dva generálové, tři úředníci a mladý adjutant za další půl­hodinku vyřešili i problém větrníku. Už fouká na Šedého pána a nefouká na pa­píry, třetí a poslední předehra končí.

Člověk asi nemá chodit na zkoušky. Státní akt mu potom připomíná divadlo. A spíš panoptikum. Co to jen bylo lesku a blesku a zlata a troubení, muzika, sal­vy z pobřežních děl, družičky v bílém a bubny a houkání mušlí. Ale málo na­plat, největší dojem udělaly paruky. Paruky zcela bílé a zcela britské na hlavách nepochybně sinhálských. V paruce přišel nejvyšší soudce, paruky měli členové nejvyššího soudu i předsedové obou sněmoven. Bílé paruky na snědých tvá­řích …

Najednou ta obrovská bublina parády splaskla. Na schodišti se uprostřed zlata a paruk a velmocenského důstojenství objevila prostá žena v cejlonském sárí. Ve tváři klid a soustředění, vlídnost laskavá i přísná, vědoucí i skromná. Ja­ko by se uprostřed maškarního reje objevila tvář bez masky. Předsedkyně vlády, paní Sirimavo Bandaranaiková.

Do ticha ve sloupové síni šumí jen kamery a větrníky, Šedý pán, teď už gene­rální guvernér Cejlonu, sir Oliver Gúnetilleke, předčítá v zastoupení britské královny nekrálovský program vlády na nejbližší rok. Zvláštní parlamentní ko­mise připraví změny ústavy, jež na Cejloně zakotví republikánskou formu vlá­dy. Dynamická neutralita, mírové soužití národů, neúčast ve vojenských sesku­peních a mocenských blocích, znárodnění životních pojišťoven, znárodnění di­stribuce naftových výrobků, založení Lidové banky, rozšíření družstevního hnutí… a ustavení komise, jež vyšetří politické pozadí vraždy spáchané na předsedovi vlády, panu S. W. R. D. Bandaranaikovi, jehož linii k demokratické­mu socialismu vláda sleduje.

Generální guvernér uzavírá trůnní řeč k poslancům a senátorům:

„Doporučuji všechny tyto záležitosti vaší úvaze a věřím, že se jim dostane co nejvážnější pozornosti.“

Jen několik měsíců nato už Šedý pán nebyl zástupcem královny ani generál­ním guvernérem. Stál prý v pozadí skupiny vojenských a policejních důstojní­ků, kteří chtěli provést státní převrat, odstranit nejpokrokovější lidi Cejlonu, rozmetat demokratické dědictví Bandaranaikovo a nastolit vojensko-policejní diktaturu.

Nehrál divadlo jen při zkouškách a při ceremonii, nehrál je jenom na trůně posunutém o pět palců dopředu. Měl dvě tváře — a příliš spoléhal na paruky.

Dovedl se včas uklidit. Ponechal si jenom jednu tvář, za druhou dostal britský cestovní pas. Mister Gúnetilleke si s ním jezdí po celém světě — mimo Cejlon. Ten mu v Londýně — pro jistotu — nedoporučili.

„Ale to už dávno není pravda,“ řekli nám, když jsme po osmi letech přijeli na Cejlon podruhé a zajímali se o osudy Šedého pána. „Zrovna před pár měsíci se vrátil, přivítali ho s velkou pompou. No a vidíte, ani neuměl pořádně sinhálsky. Nikdy. Jednou ho pozvali do Hórany na slavnost vyorání první brázdy. Přijel - na parády a fotografování si vždycky potrpěl — a dal se slyšet: To mě velice těší, že jste mě pozvali, abyste se mnou orali…“

A hned zas klusem domů

Poslanec Pieter Keuneman si rozhodně nemůže stěžovat na jednotvárný život.

Před lety se nastěhoval do domku, který převzal po starém příteli a odborář­ském pracovníkovi. Ještě si po stěhování neopláchl ruce, a už tu byla Elis Podihámy, hospodyně jeho předchůdce:

- Tady mě máte, stěhovat se nebudu, zítra u vás nastupuju do práce. Budete se ženit, tak jako tak budete někoho potřebovat, dům znám líp než vy, beze mne to stejně nepůjde.

„A nešlo,“ říká Pieter Keuneman. „Ani jsem se nerozmýšlel. Znal jsem Elis, věděl jsem, že bych spolehlivějšího člověka nenašel. Je u nás dodnes, ostatně ji znáte. Nikdo jí nemusí říkat, co má dělat. Patří do rodiny, je neviditelným orga­nizátorem domácího řádu. A taky zpravodajem. Dovím se od ní, co se říká v tržnici, jak lidé reagují na usnesení vlády, co trápí souseda. Jednou jsem Elis přistihl ve své ložnici celou nesvou. Opatrně lezla po kolenou kolem postele, ná­sadou smetáku šťárala v koutě, pořád ve střehu jako kočka. Co to do ní vjelo? Vy­jeveně a plná strachu začala vykládat, že hledá hada, že se před ní schovává, a že ho musí zabít.“

„Jakého hada?“

- Poslanec Senanajake se přece převtělil v hada a přišel vás uštknout! Bylo to v novinách.

„Hned jsem věděl, kolik uhodilo. Den předtím jsem měl v parlamentě ostré střetnutí se Senanajakem — to byl náš první ministerský předseda, konzervativ­ní pán, vůdce statkářů, otec Dudleye Senanajaka. Projednával se tehdy návrh zákona o sociálním pojištění přístavních dělníků. To víte, jak šlo o práva dělní­ků, vždycky se ve starém Senanajakovi ozvala jeho aristokratická krev. Chtěl být patronem, ne partnerem. Snad byl občas šlechetným knížecím mecenášem, který uděluje milosti za uctivé rukulíbám. Ale práva dělníků neuznával. Musel jsem s ním v parlamentě trochu zatřepat. To se ví, rozpálil se. Uprostřed projevu ztratil nervy, ukázal na mě prstem a vzrušeně prohlásíl:

- Co živ budu, nepřestanu bojovat proti komunistům. A až umřu, převtělím se třeba v hada a boj povedu dál!

Neřekl uštknu vás nebo zabiju vás, věděl, že by to byla osobní pohrůžka, že bych ho mohl žalovat. Jenomže parlamentní zpravodajové přímou hrozbu ne­potřebovali. Roztáhli případ po všech novinách. To si umíte představit, senza­ce. Ministerský předseda se převtěluje v hada! V Ceylon Observeru si tu histor­ku vyšperkovali i karikaturou — a dobrácká Elis propadla panice. Zahlédla ob­rázek na první stránce, a honem k sousedům — číst totiž dodnes neumí. A hned zas klusem domů zachránit mě před jistou smrtí. Tak jsem ji musel uklidnit, že má času dost a že si Senanajake naplánoval převtělení až po smrti.“

Konce svého volebního období se Don Stephen Senanajake nedočkal. Na pa­louku mezi parlamentem a hotelem Galle Face spadl v dvaapadesátém roce s koně — a Cejlon byl rázem bez ministerského předsedy.

„A jak vidíte, v hada se ještě nepřevtělil. Zatím máme starého pána v původní podobě, celého z bronzu. Stojí si na podstavci před parlamentem a kouká na moře. K parlamentu se točí zády, asi měl těch hádek s próletáři za celý život plné zuby.“

Tisíckrát za trest!

Politický život Cejlonu, který získal samostatnost rok po skončení druhé svě­tové války, nese stopy liberálního ovzduší, ve kterém se pod anglickou koloniální správou vyvíjel po celé desítky let. Na rozdíl od sousední Indie nelze například tvrdit, že by si byl svou samostatnost vybojoval. Prostě ji získal, dostal ji darem. Udělení samostatnosti přišlo spíš jako důsledek osvobozeneckého hnutí v jiných závislých zemích. A také pod vlivem poválečných událostí v Indii. Cejlon neměl svého Gándhího ani Néhrúa. V čele politického života stálo několik feudálních rodů, jež měly spíš zájem na tom, aby se britský režim udržel. Vyhovoval jim. Příliš neomezoval jejich podnikatelskou činnost a poskytoval jim široké pole par­lamentních svobod. Cejlon nikdy nepoznal dramatickou obdobu Gándhíova solného tažení, nebo boj trpným odporem, celonárodní akci občanské nepo­slušnosti, či hromadné zatýkání a věznění odpůrců koloniálního zřízení.

Do Anglie se nejvýš čas od času posílaly petice, které se v Londýně zdvořile odmítaly.

Od roku 1848 nedošlo na Cejloně k žádnému incidentu, který by se dal srov­nat s krvavými britskými zásahy v Indii nebo na Blízkém a Středním Východě. Jedinou výjimkou byly události roku 1915, kdy na Cejloně došlo k nešťastnému náboženskému střetnutí mezi muslimy a buddhisty. Muslimští přistěhovalci z jižní Indie si tehdy postavili novou mešitu v Gampole nedaleko Kandy. To se rozumí, chtěli v ní mít ticho. Ale buddhisté zase při svých obřadech vyzvánějí a vyhrávají a bubnují, až okna řinčí. Proto místní správa vyzvala pořadatele perahery, aby ve vzdálenosti sta metrů od mešity zachovali klid. Padla kosa na ká­men: ani nejstarší buddhisté v městě nepamatovali, že by si je někdo troufl takh­le omezovat v jejich náboženských právech. Odvolali se k soudu, při vyhráli, od­volací řízení však vyhráli muslimové, spor se táhl skoro tři roky, až se dostal před královskou radu. Ale buddhisté na výsledek nečekali, byli si příliš jisti starým zvykovým právem, vždyť neomezenou výsadu perahery — symbol starého kan­dyjského království — slavnostně stvrdili i Britové konvencí z roku 1815.

A tak téměř o jejím stém výročí, při peraheře v noci z osmadvacátého na devětadvacátého května 1915 došlo před mešitou ke krvavým bitkám, jež v následujících dnech propukly po celém dalekém okolí.

Britové podráždění napětím na frontách a zejména vojenskými událostmi na Blízkém Východě si srážku vyložili jako protibritské hnutí a vyhlásili stanné právo. Britským plantážníkům rozdali zbraně, ustavili trestné oddíly z vojska, policie i civilistů a dali jim právo střílet bez soudů, na místě. Asi deset lidí dali pro výstrahu popravit, další pozavírali. Pobouřená veřejnost sice žádala potres­tání viníků, ale guvernér sir Robert Chalmers vynaložil všechno úsilí, aby za­choval tvář svých chráněnců a neohrozil prestiž britské koruny. Na usmířenou jen zrušil jmenovací dekrety „některých gentlemanů, kterých se to týkalo“, a tím případ sprovodil ze světa.

Druhou politickou perzekuci pocítili na vlastním těle příslušníci LSSP, Cej­lonské strany rovnoprávné společnosti. Po uzavření paktu mezi Hitlerem a Sta­linem prohlásili, že Stalin zradil odkaz Leninův i revoluci proletariátu a odmítli připojit se k Třetí internacionále. To mohlo Brity jen potěšit. Ale nešlo jen o Třetí internacionálu. Představitelé LSSP označili druhou světovou válku za válku imperialistickou a razili heslo revolučního defétismu: vojenskou po­rážkou uspíšit revoluci v Anglii. Britové se dlouho nerozmýšleli. Roku 1942 stra­nu LSSP rozpustili a její mluvčí pro ohrožování obranného úsilí Spojenců pozatýkali. Vedoucí představitelé LSSP většinou utekli z vězení do Indie, tehdy stejně britské jako Cejlon, ale tam si válku přežili v bezpečí a ve vzrušených disputa­cích, které už nikoho nezajímaly.

Jestliže se na Cejloně neprojevilo široce organizované protibritské hnutí, neznamená to ještě, že všichni Cejloňané byli britskou nadvládou nadšeni. Nejvíc se jejich národních citů dotýkalo omezování ve výuce sinhálštiny a tamilštiny na středních školách. Studenti museli zaplatit pokutu, kdykoli je kantoři přistihli, že ve škole mluví, jak je naučily mámy.

„Za každé sinhálské slovo jsme platili deset centů,“ řekl nám profesor pérádenijské univerzity Doric de Souza., Jako kluk jsem musel za trest tisíckrát na­psat: Nesmím ve škole mluvit sinhálsky, leda v hodině sinhálštiny. Až mi z toho ruka zdřevěněla. Když si na to vzpomenu, mám i teď na Angličany vztek…“

U střední a starší generace vzdělaných Cejloňanů se důsledky téhle britské politiky projevují ještě dnes. Sejdou se někdejší spolužáci — a spustí anglicky, třebaže doma v rodině mluví sinhálsky. Mnoho příslušníků vyšších a středních vrstev se dokonce za svůj rodný jazyk stydělo. Mezi diplomatickými zástupci Cejlonu najdete i dnes lidi, kterýmje angličtina bližší než sinhálština. Zeptáte-li se jich na méně obvyklý sinhálský výraz, sáhnou pro jistotu po slovníku.

Mladší generace, která už prošla sinhálskými školami, se na ně dívá spatra.

„Vy se divíte, že nás to netáhne do klubu Lionela Wendta?“ postěžoval si nám jeden z mladých kumštýřů, nadaný malíř. „Pravda, je to vlastně jediné po­krokové kulturní středisko, ale kdo tam má věčně poslouchat to jejich anglické brebentění! Kdyby se raději naučili mateřštinu, aspoň od svých dětí…“

Starší cejlonský politik nám pootevřel ještě další okénko do krotce bojovné duše někdejšího cejlonského študáka:

„Víte, proč jsme na Cejloně vždycky obdivovali Napoleona? Protože dovedl napráskat Angličanům. Jako studenti jsme byli skoro tak naivníjako Egypťané za druhé světové války, když z docela obyčejného nacionalismu drželi palce Hit­lerovi. No ovšem, měli Angličanů plné zuby. A my zas při kriketu fandili Australanům, třebaže většinou prohrávali. To nebyly sympatie k slabšímu. Ani soucit. Dávali jsme tak najevo protibritské smýšlení a připadali jsme si jako hrdinové!“

Strana strýčků a synovců

Stojí za pozornost, že mnoho představitelů cejlonské levice nebo stran levici blízkých pochází z buržoazních rodin. A také z rodů aristokratických. Napomá­hal tomu odvěký generační antagonismus, pocit ukřivděnosti mladých. U druhorozených a mladších synů navíc ještě žárlivost. Necítili se poutáni k nemovi­tostem. Stávali se z nich buřiči proti ustálenému řádu, vášnivě se pouštěli do bo­je proti „utlačovatelům“. Jeden z nich nám to řekl těmito slovy:

„We were nobodies who wanted to become somebodies.“ Nebyli jsme nic, a chtěli jsme něco znamenat.

Starý rodový konzervatismus jim jenom nahrával.

„Vžijte se do představy, jaké šance jsme asi mohli mít v té naší patriarchální společnosti! Světová válka zahýbala celým světem, ve vzduchu visela druhá, my měli hlavy plné velkých převratných plánů, a staří se na nás dívali jako ha dě­tičky. Co nám zbývalo než vzpoura? Zvlášť když jsme se na vysokých školách v cizině, většinou na britských univerzitách, dostali do víru nových myšlenko­vých proudů! Studovali jsme ekonomii, jiní práva, sociologii, filozofii, před­nášeli nám nejpřednější marxisté…“

Mnozí se po návratu ze studií vrhli do politiky. Svým vzděláním a rozhledem získali obdiv veřejnosti daleko za hranicí přímého vlivu svých politických klubů. Představitelé pravicových stran museli nejednou zatroubit na ústup, když na půdě parlamentu došlo ke kvalifikovaným hospodářským debatám. Spory vy­hrávali vzdělaní marxisté a prosazovali své myšlenky ve vnitropolitickém životě Cejlonu.

Měli však také v příliš hojné míře vlastnost, která se v politickém životě nevy­plácí: tvrdou hlavu a touhu mít vždycky pravdu. Začali příliš teoretizovat, pustili se i do prosazování úzkých stranických a osobních názorů za každou cenu.

„Často jsme si při politických diskusích připadali jako vatikánští mniši, My, někdejší vyznavači Buddhovy umírněnosti! Bývaly to hádky na způsob učených disputací, kolik andělů může stát na špičce jehly. Přeli jsme se o teore­tické problémy tak dlouho, až jsme se vydali každý jinou cestou. Pro malicher­nosti. Nejvíc na to doplatili obyčejní lidé. Říkali nám: Už jednou s těmi hádka­mi přestaňte! Spojte se, táhněte konečně za jeden provaz, nebo to s námi špatně dopadne!”

Až do první světové války a ještě léta po ní nebylo na Cejloně ani řeči o politic­kých stranách. Existovala Zákonodárná rada, Legislativě Council, ale zákono­dárná byla jen podle názvu. Byla jen o málo víc než poradním sborem Výkonné rady, tehdejšího úřadu koloniální správy.

Teprve roku 1931 zřídili Britové podle Donoughmorovy ústavy[16] Státní radu, jež dostala moc zákonodárnou i výkonnou. Jakýsi zárodek dnešního parlamen­tu. Skládala se z osmdesáti členů. O pětašedesáti rozhodovali voliči, dalších dvanáct jmenoval guvernér — ti měli zastupovat skupiny, jež se ve volbách ne­prosadily. Tři stálá křesla zaujímali vysocí vládní úředníci, nemohli ovšem hla­sovat. Cejlon se tak roku 1931 stal první zemí v Asii, kde bylo zavedeno všeobec­né volební právo. Bez rozdílu pohlaví, gramotnosti, majetku a výše důchodu.

I cejlonské ženy směly volit od svých jedenadvaceti let. Mohly jim závidět i ženy tak vyspělé země, jakou je Švýcarsko, kde neměly v některých kantonech voleb­ní právo ještě dlouho potom.

Ani na Cejloně se tak velký krok k demokracii neprosazoval snadno. Ústavu z roku 1931 přijala Zákonodárná rada jen většinou dvou hlasů. Tamilové a představitelé jiných menšin hlasovali proti. Báli se převahy sinhálské většiny. Jak už to na světě bývá, v rozhodující chvíli vývoje pro stromy neviděli les.

K radikálnímu obratu v politickém životě však tehdy stejně nedošlo. Byl to krok, ale jen jeden. Guvernérovi zůstalo právo veta. A výkonná moc byla příliš slabá. Nebyla tu rozhodující, koordinující, kontrolní nebo plánující síla, která by správní aparát usměrňovala. Politická jednání se stala věcí smlouvání a kom­promisů mezi rozvaděnými skupinami. Ministři si vybírali mocné příznivce a poslušné chráněnce, protekce zamořila úřady od ministerstev až po vesnici. Problémy státu se řešily chalupnicky, po sousedsku. Cejlon se nevyhnul blátu ani loužím, jakými prochází každý, kdo se učí vládnout.

Navíc se politický život komplikoval a podnes komplikuje kastovními přehra­dami a nezkušeností voličů. Pokud nedosáhly většího vlivu odbory, lidé volili podle přání zaměstnavatele. Jiný postup by byli považovali za neslušný. Proje­vovali ve volbách vděk za příležitostnou lékařskou pomoc v rodině, za půjčení potahu, pronájem rýžoviště, za palmový list na střechu, za půjčku — a také za volební úplatek. V některých proletářských čtvrtích Kolomba stačilo ke koupi hlasu pět rupií.

„Je to paradox, ale volební nákupčí počítali právě s poctivostí prostého člově­ka a s jeho smyslem pro fair play,“ řekl nám jeden odborář. „Nikdy se nestalo, že ten, kdo přijal oněch pět rupií, by nebyl odevzdal hlas pro svého patrona. By­lo by to pod jeho lidskou důstojnost.“

Přeborníkem v levném nákupu hlasů byla Sjednocená národní strana, UNP, o které se svého času na Cejloně říkalo, že není ani sjednocená, ani národní, a koneckonců ani strana. Spíš rodinné sdružení sinhálských příbuzných. Ne United National Party, ale Unele Nephew Party.

Strana strýčků a synovců. Rodinný podnik.

Založil ji Don Stephen Senanajake dva roky předtím, než se stal prvním ministerským předsedou Cejlonu. A dlouho předtím, než v parlamentě prohlásil, že se převtělí v hada, aby mohl i po smrti bojovat proti komunistům. A ještě déle předtím, než si ho konzervativci odlili z bronzu a postavili před parlament. Vě­děli proč.

Boj o Cejlon začal teprve po osvobození. Narůstá každým střetnutím světo­vých sil. Citlivě reaguje na události v Indonésii, v Kašmíru, ve Vietnamu, ale i ve vzdáleném Československu.

Patrně je to úděl každého malého národa, který ve světové mocenské hře ne­má na stradivárky.

 

9 – TŘETÍ ČTENÍ

Touhou každého studenta slavných anglických univerzit, Cambridge a Ox­fordu, je stát se tajemníkem nebo předsedou univerzitního klubu.

Kdo zná vývoj Cejlonu a osudy jeho představitelů, všiml si nepochybně sku­tečnosti, že téhle mety dosáhli na studiích v Anglii jen dva z tamních politických předáků.

Prvním byl Solomon West Ridgeway Dias Bandaranaike. Za své dlouhéjméno mohl jako univerzitán připojit ještě honosný titul Secretary of the Oxford Union.

O patnáct let později se stal předsedou Cambridge Union mladý cejlonský student Pieter Gerald Bartholomeus Keuneman. Roku 1943 byl jedním ze za­kladatelů Komunistické strany Cejlonu, později byl zvolen jejím generálním sekretářem. Spolu s doktorem N. M. Pererou, spoluzakladatelem levicové stra­ny LSSP, Cejlonské strany rovnoprávné společnosti, patřil k nejlepším znalcům britského parlamentního systému. A to byla kvalifikace nesmírně důležitá, pro­tože cejlonský parlament byl věrnou miniaturou westminsterského vzoru, Mat­ky parlamentů.

Ochránkyně víry — ale které?

„Vlastně jste měli štěstí, že jste na svých cestách zastihli Afriku zrovna na vr­cholu koloniální éry, v plné parádě. Taky s parukami,“ řekl nám jednou v senátním klubu jeden z přátel Reggieho Perery, rovněž senátor, když jsme si při sklence coca-coly vyměňovali dojmy z ceremoniálního zahajování parlamentu. Přívětivé, téměř familiární prostředí klubu bylo k tomu jako stvořené. Pererovou zásluhou nás znal nejen knihovník a archivář vzácné senátní knihovny umístěné o patro výš, ale i personál klubu, od číšníků až po kuchaře — ti si nás dokonce jednou pozvali do kumbálku před kuchyní a chtěli nás zasvětit do tajů složité hry s černými a bílými kameny, jakési cejlonské dámy. Všude tu vládla li­berální snášenlivost a domácká vlídnost, rádi jsme sem zaskočili pokaždé, když jsme něco vyřizovali na úřadech v okolí. A nejednou jsme se teprve dodatečně dovídali, že mezi neformálně diskutujícími byl i ministr ten a ten…

„A tady na Cejloně jste taky za pět minut dvanáct,” přitakal senátorovi kole­ga, ministr průmyslu. „Kdy tu vyhlásíme republiku, je jenom otázka času. Jak vidíte, moc s tím nepospícháme. Zbrklost se nevyplácí. Každá taková malá ne­bo větší revoluce vynese na povrch nedobrou vlnu radikalismu, a než se zas všechno uvede do rozumných kolejí, natropí se víc škody než užitku…“

„Takže máte ještě dost času prohlédnout si zblízka všechny ty hračičky, co nám tu nechali Angličané na památku. Za nějaký čas to všechno přijde do mu­zea.”

Přes pokusy cejlonské levice nastolit v zemi republikánský řád byl tedy Cej­lon dosud členem britského Commonwealthu a britskou královnu zastupoval na ostrově generální guvernér. Jednací řád cejlonského parlamentu byl veskrze anglický, od královského ceremoniáře se vznešeným titulem gentleman-usher až po úředníka, který kontroloval prezenci poslanců a měl neméně honosné pří­zvisko acting chief whip, což — přeloženo doslova — znamená úřadující hlavní bič. Jednacím jazykem kromě sinhálštiny a tamilštiny byla angličtina, se všemi záludnostmi, jež vyplývají ze složitého vývoje anglického zákonodárství a soud­nictví i z tradičního britského konzervatismu. Jeden příklad za mnohé; to cross the floor neznamená překřížit podlahu, jak by se zdálo z doslovného překladu, ale hlasovat v parlamentě proti své vlastní politické straně — a to na Cejloně, kde strany a stranicky často zazáří a zas hasnou jako meteority, nebyl jev nikterak vzácný.

Mezi jednáním se dodržovala anglická „čajová” přestávka. Zasedání parla­mentu nemohlo začít, dokud ceremoniář neuložil do stojánku s dvěma žlábkovitými prohlubněmi a znakem cejlonského lva ze slonoviny nepostradatelné mace, vyřezávanou hůl s bambulí a ostrým hrotem, tak trochu připomínající hu­sitský palcát. (Když jsme byli na Cejloně poprvé, vykonával tuto funkci urostlý švihák, který si na důstojném odměřování kroků i na kladení insignie před před­sedu sněmovny dával záležet, jako by v jeho rukou spočíval osud celého Cejlo­nu.)

Dávno už odešel z kolombského parlamentu poslední anglický úředník, ale po Britech tu zůstaly řády a medaile, bílé tropické přilbice s červenými chocho­ly, honosné šerpy, a dokonce i paruky. Ty se v zemi sedm stupňů od rovníku vy­jímaly asi jako lednička v Antarktidě nebo kožich v Ugandě. Při filmování slav­nostního zahájení parlamentu jsme s přiměřenou dávkou soucitu pozorovali oparukované vašnosty. Při trůnní řeči generálního guvernéra si potají utírali čůrky potu, jež se jim pomaloučku polehoučku spojovaly na čele i na tvářích v potůčky větší a pospíchaly pod límce naškrobených uniforem.

I v zasedacích síních a v přilehlých prostorách visel — konejšivě a trochu za­tuchle — nehybný anglický vzduch. U vchodu dvě velká tabla se senátory před­chozích volebních období, předsedové v tradičních anglických úborech s těsný­mi nohavicemi, vyřezávaná křesla, vzadu židle, na které směl sedět jenom gentleman-usher.

„Dávejte zítra dobrý pozor, až bude generální guvernér číst trůnní řeč,“ řekl nám trochu spiklenecky redakční fotograf Ceylon Observeru. „Zas tam bude odstavec o tužbě cejlonského lidu po republikánském zřízení. Ale ke křeslu po­vede guvernéra královský ceremoniář.“

Roku 1956 došlo v životě Cejlonu k radikálnímu obratu. Třebaže vládnoucí straně UNP zbýval ještě rok do konce volebního období, požádal ministerský předseda John Lionel Kotelavala generálního guvernéra, aby rozpustil parla­ment, a na osmnáctého února vypsal nové volby. Načasoval je chytře. Za tři mě­síce měl začít dávno očekávaný posvátný rok, dvoutisící pětisté výročí uvedení buddhismu na Cejlon. Konzervativní strana UNP počítala s tím, že si tak získá přízeň buddhistických voličů, kteří jí dávno vyčítali, že příliš podporuje katoli­cismus a křesťanství vůbec.

Ale opozice — většinou pokroková — přišla s nečekaným tahem. Poprvé v dě­jinách Cejlonu se spojily opoziční strany celé sinhálské oblasti (Tamilové ovšem zůstali mimo hru) a pod názvem Mahádžana Eksath Peramuna — Sjednocená lidová fronta — vytvořili koalici, jejíž vedoucí složkou byla Bandaranaikova SLFP, Cejlonská strana svobody. Připojila se k ní Gunavardenova strana VLSSP, Dahanajakova Baša Peramuna a skupina nezávislých pod vedením poslance Irijagolla. Rozcházely se sice v některých podstatných názorech, ale měly — jak to formuloval jeden z poslanců koalice — společný cíl: „Vyhodit už konečně ty rošťáky ze sedla.“

Výsledky voleb byly pro konzervativní vládní stranu zdrcující. Deset z dva­nácti ministrů ztratilo poslanecký mandát; z jedenapadesáti křesel, která měla strana v parlamentě, jí zůstalo osm.

Novou vládu vytvořil S. W. R. D. Bandaranaike, jehož strana šla do voleb se smělým programem: zbavit se vlivu Velké Británie a Západu vůbec; zrušit pak­ty s Británií a vypovědět pronájem vojenských základen; vystoupit z Commonwealthu a přeměnit Cejlon v republiku; navázat styky se všemi zeměmi; prohlá­sit státním jazykem sinhálštinu a v národní kultuře podtrhnout tradiční sinhálské prvky; repatriovat indické dělníky a jejich místa na čajových plantážích pře­nechat dělníkům cejlonským (v tomto i v některýchjiných bodech programu se s ostatními členy koalice rozcházel).

V jednom z volebních projevů Bandaranaike prohlásil:

„Je nedůstojné, aby buddhistický Cejlon uznával za hlavu státu křesťanskou královnu v Londýně. Musíme vytvořit demokratickou republiku s preziden­tem, který by nahradil generálního guvernéra. Když mohla Indie a Pákistán přetrhnout konstituční pouta, která je vázala k britské koruně, proč by to ne­mohl udělat Cejlon? A zvlášť v roce, kdy budeme slavit dva tisíce pět set let buddhismu! Královna má přece titul Defender of the Faith — Ochránkyně ví­ry. Jenomže víry křesťanské…!“

Dejme tomu, že šlo o víru. Ale především šlo o nezávislost, o likvidaci staroby - od paruk a žezla až po vojenské základny. A o to, aby se Cejlon po čtyřech stech padesáti letech portugalské, holandské a britské okupace domohl plné ne­závislosti. Bandaranaike věděl, že buddhismus je pro většinu Cejloňanů pojem konkrétnější než svoboda. Hájil tedy svobodu ve jménu buddhismu. Podporu a hlasy ve volbách mohl čekat jen u lidí, které získal a přesvědčil. Ti byli budd­histé už po sto generací.

Bandaranaike však nemohl tušit, jaký osud mu chystají — právě buddhisté.

Kokosová voda místo whisky

Nová vláda, z níž jen její předseda a jediný ministr byli členy předchozího ka­binetu, se sešla ve slavnostní náladě. K zahájení parlamentu si ministři a koa­liční poslanci místo evropských šatů oblékli tradiční sinhálské vétti. Poslanci pronášeli své projevy v sinhálštině. Místo obvyklých fanfár podle londýnského vkusu zahajovalo první zasedání parlamentu trojí zahoukání na hak gedija, mořskou mušli zasazenou do mosazné rukojeti. (Podle buddhistické víry je nad námi trojí nebe, každé z nich se otvírájedním zahoukáním mušle.) Pak nastou­pili bubeníci z nejslavnějších buddhistických chrámů s bubny maguíbera, což jsou bubny svatební. A nakonec se ozvaly tóny národní písně Džajamangala gháta.

Na galerii hostů seděli buddhističtí mniši v šafránových oděvech, na galerii návštěvníků se tísnily davy vesničanů a příslušníci nejnižších kast. Poprvé je pustili do impozantních prostor parlamentu.

Na slavnostní recepci se místo whisky podávaly sklenky s kokosovou vodou.

A v nové vládě zasedli kromě příslušníků nejvyšší kasty góvijů dva ministři z kasty sálijů, dva z kasty karávů a jeden ministr muslimský.

V dějinách Cejlonu se otevřela nová stránka, o které nám řekl starý cejlonský odborář:

„Po Bandaranaikově vstupu do politické arény je Cejlon ze všech západních demokracií nesporně nejdemokratičtější. Neexistuje síla, která by nám, komu­nistům, bránila v práci. Všechno záleží jenom na našich zkušenostech, vědo­mostech a iniciativě. Máme své poslance, svůj tisk, své odbory, můžeme organi­zovat i stávky, kritizovat vládu, svobodně a otevřeně mluvit na veřejnosti, svolá­vat veřejné schůze, kdykoli můžeme dostat cestovní pas a bez jakéhokoli schva­lování můžeme pozvat z ciziny, koho chceme. Ale taky musíme umět pře­svědčivě a veřejně obhájit své názory. Je to rovný boj. A neustálá soutěž, bez níž opravdová demokracie nemůže vůbec existovat.“

Cejlon má jen krátkou parlamentní tradici, alejeho poslanci rozhodně nepa­tří mezi kývaly zvyklé hlasovat podle směrnic. Při jednáních využívají všech par­lamentních výsad, které jim zaručuje ústava. Někdy jich využívají do krajnosti. Kritika členů vlády je otevřená a adresná.

Tři měsíce po našem příjezdu na Cejlon se projednával v parlamentě návrh státního rozpočtu. Opoziční poslanec doktor W. D. de Silva při debatě prohlásil na adresu ministra financí Felixe Bandaranaika:

„Známe názory ministra financí. Jsou feudální, ultrafašistické a asociální. Návrh zákona, který předkládá, jasně zrcadlí jeho sobecké zájmy. Může někdo očekávat, že pro návrh budou hlasovat poslanci, kteří nesedí v ministerských křeslech? Může někdo, kdo má svědomí, tvrdit, že ministr má na mysli pokrok a socialismus? Nesmí zapomenout, že jeho lidé lezli do domů chudých dělníků, na kolenou prosili o hlasy ve volbách a slibovali hory doly. Teď jim dávají pilul­ky v cukrovém obalu. Má návrh rozpočtu na zřeteli zájmy pracujícího člověka?“

„Nedotýkejte se mě!“

Ne vždycky probíhají parlamentní debaty v klidu a pořádku. Sergeant-at- -arms není vždycky jen tradiční ozdobou sněmovny. On jediný může do prostor parlamentu na pokyn jeho předsedy povolat policii. Nejde to hladce ani rychle. Neukázněný poslanec napřed musí dostat důtku. Teprve když dál ruší sněmov­ní řád, může se parlament usnést na jeho vyloučení z dalšího jednání. A pak te­dy nastává okamžik, který nejvíc vítají parlamentní zpravodajové. Kdykoli se sergeant-at-arms ujme své pořádkové role a na pokyn předsedy povolá do sně­movny policii (ani předseda jí nesmí povolat sám a přímo), přestanou být parla­mentní referáty výčtem citátů. Začnou reportáže.

Nebyli jsme na Cejloně ještě ani dva týdny, když se ve sněmovně začal pro­jednávat návrh zákona o vesnických výborech. V pátek šestadvacátého května skončilo druhé čtení návrhu a ještě v noci se přikročilo ke čtení třetímu. Bylo to vůbec nejdelší zasedání v dějinách cejlonského parlamentu, trvalo přes třiadva­cet hodin. Pět z nich strávil za řečnickým pultem poslanec Cejlonské pokrokové strany LPP Vidžajánanda Dahanajake, někdejší ministerský předseda.

Příštího dne mu parlamentní zpravodaj listu Ceylon Daily News věnoval dva sloupce na první straně, pět sloupců na čtvrté, dva na páté, čtyři na šesté a tři na dvanácté straně — ale ne proto, že vydržel mluvit pět hodin:

„Muž, který na své první tiskové konferenci v Temple Trees ve funkci mi­nisterského předsedy prohlásil, že začáteční písmeno v jeho jméně znamená DISCIPLINU, byl včera — právě o dvacet měsíců později — vynesen z parla­mentu na ramenou policistů za to, že se vzepřel řádu, jemuž je podřízen každý, kdo zaujímá místo ve sněmovně. Neznamená to však, že bychom chtěli pana Dahanajaka vinit z nedisciplinovanosti. Kdo se podívá na včerejší dra­matické události v parlamentě nezaujatě, musí uznat, že místopředseda sně­movny, jemuž připadl úkol zasednout na předsednické křeslo, byl v právu, když dal hlasovat, zda má být poslanec za volební obvod Galle na týden vyloučen z dalšího zasedání. Ale stejné právo svobodného projevu na půdě par­lamentu hájil i poslanec Dahanajake, když odmítl uznat výsledek hlasování o jeho vyloučení.“

Oč vlastně šlo?

V časných ranních hodinách dostalo zasedání dramatický spád. V přestávce po patnáctihodinovém jednání doručil jeden ze zapisovatelů tajemníkovi sně­movny stížnost odborového svazu parlamentních stenografů:

„Je to už třetí souvislý týden, co pracujeme ve dne v noci. Poslední unce našich sil byla vyčerpána. Apelujeme na lidské porozumění a žádáme o dovole­ní skončit dnes v šest hodin ráno bez ohledu na to, jak dlouho bude ještě parla­ment zasedat…“

„Nepřítomnost stenografů nám nemůže vadit,“ prohlásil jeden z poslanců. „Jsou přece ještě jiné způsoby, jak zaznamenat průběh jednání.“

Přivezli magnetofony a zasedání pokračovalo.

Místopředseda sněmovny: „Myslím, že ve druhém čtení byl návrh zákona náležitě projednán. Navrhuji, abychom přistoupili ke čtení třetímu.“

Dahanajake se hlásí: „Mám ještě řadu důležitých připomínek, které bych chtěl přednést.“

Místopředseda: „Mluvil jste už pět hodin.“

Dahanajake: „Prosím o trpělivost. Žádám pana místopředsedu, aby mi udě­lil slovo na pětadvacet minut. Nebo na dvacet. Na patnáct! Vždyckyjsem se ří­dil rozhodnutím předsedy, ale nebude-li mí uděleno slovo, vzepřu se, ať to má pro mě jakékoli důsledky,“

Místopředseda: „Dám vám možnost hlasovat o návrhu, ale slovo už vám neudělím. Poslanec Mahánáma Samaravíra předkládá návrh, abychom při­stoupili ke třetímu čtení…“

A nastává zmatek. Dahanajake vstává a vznáší připomínky k navrhovanému zákonu. Místopředseda ho okřikuje. Dahanajake zvyšuje hlas. Vládní poslanci ho překřikují. Opozice dupe, ať Dahanajake mluví! V šest hodin padesát uděluje místopředseda poslanci za volební obvod Galle Dahanajakovi důtku. V šest padesát jedna chce dát hlasovat, zda má být na týden vyloučen z dalšího jedná­ní. Poslanec Gunavardena podává návrh, aby se hlasovalo podle jmen. Daha­najake volá na místopředsedu, aby nezapomněl, že má chránit parlamentní práva.

V šest padesát tři dává místopředseda hlasovat o vyloučení poslance za obvod Galle.

Ze všech vládních lavic se ozve „Aye”!

Z opozičních „No“!

Většinou hlasů je Dahanajake vyloučen.

Místopředseda (v šest pětapadesát): „Na základě hlasování žádám, aby sergeant-at-arms vyvedl poslance za Galle ze sněmovny!”

Královský ceremoniář prosí Dahanajaka, aby odešel.

Dahanajake: „Pane Ánande de Silvo, tohle je nejhanebnější událost, která se kdy stala v nějakém parlamentě. Odmítám odejít. Nechte mě na pokoji!”

Královský ceremoniář dává povel skupině policistů, aby poslance odvedli.

Dahanajake: „Pánové, nedotýkejte se mě! Jsem členem poslanecké sněmovny. Vy jste příslušníci cejlonského policejního sboru. Nařizuji vám… prosím vás… odejděte ze sněmovny! Zasedání bylo odročeno. Jestli se mě dotknete, postarám se, abyste se octli před soudem…“

Policisté couvají. Zasahuje sergeant-at-arms. Volá policisty k pořádku. Mu­síte splnit rozhodnutí sněmovny, které mi tlumočil její místopředseda.

Deset policistů nese Dahanajaka prvními dveřmi, druhými dveřmi, dolů z prvního patra a ven po schodech vyhrazených poslancům opozice. Položí ho na chodník k nohám bronzové sochy D. S. Senanajaka, prvního ministerského předsedy Cejlonu.

„Nedej si to líbit, Vidžajánando!” křikne kdosi z hloučku nahodilých chod­ců, jež upoutalo nezvyklé divadlo. „Postavíme ti taky takový pomník, nedej se!”

Ale policisté zevlouny rozeženou, jeden strká Dahanajakovi svazek lejster, která nechal ležet na lavici, druhý mu podává ztracené pantofle. Třetímu se podařilo zastavit taxík.

„Do parlamentního klubu!” křikne Dahanajake a zmizí v taxíku.

„Cejlon má teď dvě světová prvenství,” napsal příštího dne komentátor listu Ceylon Daily News. „První ženu na světě ve funkci předsedy vlády. A prvního muže na světě, bývalého premiéra, kterého z parlamentu vynesli policisté. Žád­ná jiná země se nemůže pochlubit něčím podobným.”

Desátého dne dorůstajícího měsíce

Ministrova předpověď ze senátního klubu nedala na sebe dlouho čekat. Pozoruhodné bylo, že vyhlášení republiky se nedočkal právě senát. V jeho klubu a v kuloárech bylo sice přívětivé a často familiární ovzduší, jakmile však dochá­zelo k hlasování, vystupovala většina jeho členů jako zatvrzelí konzervativci, zu­by nehty bránili přijetí každého jen trochu pokrokového zákona. Usnesení po­slanecké sněmovny senát nejednou vetoval. Až padla kosa na kámen. V říjnu 1970 odhlasovali poslanci návrh na — zrušení senátu. Aby se podle ústavy stal návrh zákonem a senát ho nemohl vetovat, musela ho sněmovna schválit ještě po druhé. To se stalo 22. května 1971. Senát zanikl.

A přesně rok nato, „desátého dne dorůstajícího měsíce vésaku roku 2515 buddhistického letopočtu čili v pondělí 22. května 1972“ odhlasovala poslanec­ká sněmovna novou ústavu, podle níž se Cejlon vrátil k historickému jménu Srí Lanka — Vznešená neboli Posvátná Lanka — a stal se republikou. Úřadu prv­ního prezidenta se ujal dosavadní generální guvernér, pětasedmdesátiletý William Gopallawa. Původním povoláním byl učitel, později proktor Nejvyššího soudu, patnáct let provozoval advokátní praxi v Mátalé nedaleko svého rodiště, ve třicítce se stal členem městské rady v Mátalé, podobné správní funkce zastá­val ještě v Kandy a v Kolombu a v Šedesáti šel do penze. Teprve pak měl čas na velvyslancování — tři roky v Číně a hned nato ve Spojených státech a současně na Kubě a v Mexiku. Mezitím se stal i hlavním náčelníkem cejlonských skautů a rotariánem. A ze sportů — jak uvádí jeho životopis, kde nechybí ani soukromý telefon (Kolombo 27821) — se nejvíc věnoval kriketu, tenisu a golfu.

Tradiční cejlonský smysl pro kompromis našel výraz i v nové ústavě. Srí Lan­ka sice „přerušila veškeré vztahy k monarchii”, ale nadále zůstala členem Commonwealthu a respektuje britskou královnu jakožto hlavu tohoto společenství. Nejlépe to ostatně charakterizuje osoba prvního prezidenta, až do vyhlášení re­publiky zástupce Jejího Veličenstva.

V nové ústavěje zakotvena ještě další kuriozita. Podle kapitoly 12, článku 21, jmenuje prezident předsedu vlády a ostatní ministry, ale do úřadu prezidenta republiky může právě předseda vlády navrhnout každého občana, který je oprávněn volit člena Národního státního shromáždění, nového jednokomorového parlamentu. Takto jmenovaná osoba se ujme úřadu prezidenta, jakmile složí předepsanou přísahu hlavnímu soudci Nejvyššího apelačního soudu.

Úředním jazykem — nejen v parlamentě — se stala sinhálština. Zákony se však vyhlašují zároveň v tamilském překladu a v tomto jazyce smějí být vedena všechna úřední i soudní jednání v Severní a ve Východní provincii, musejí však být doložena překladem do sinhálštiny.

V cejlonském parlamentě osiřelo křeslo královského ceremoniáře, vznešený sergeant-at-arms uvolnil místo prostému tajemníkovi Národního státního shromáždění á do muzea se odstěhovalo nejen tradiční parlamentní žezlo, ale i paruky.

Ve vitrínách nebudou asi daleko od zlatých škrabátek a šťourátek kandyjských velmožů a od nosítek, v nichž kdysi britští guvernéři podnikali inspekční cesty po právě dobytém ostrově.

 

10 – MÍR SE VRÁTIL DO TIRIKUNÁMALÉ

„Lidi, to je smrad! Ať mi zas někdo vykládá o krásách tropů! Nasbírám to do škatulky a vezmu s sebou, ať si každý čichne.“

„Prosím tě, co je? Co se děje?“

„No samozřejmě, tady v hale je vzduch čistý, ta havěť jde na světlo. Rozsvítí se lampy v zahradě a je klid. Ale aby zhasli v pokojích, když odestelou, to ne. Běžte se tam podívat! Na prostěradlech černo. Na podlaze, na stole, v umývadle, všude černo. Samá černá smradlavá ploštice. Lítalo to oknem na lampu jen to chrastilo.“

„Tak honem, to musíme…“

„Seď, darmo bychom to rozšlapali a pak to nevyvětráme do rána. Už to vy­metají, pak zhasnou světla a udělají průvan. Pojďte zatím na vzduch!“

Malý střízlivý ostrov

Vyprahlé trnité pralesy východního Cejlonu, nekonečné dny pod palbou rovníkového slunce i čtyřicetistupňová vedra v prachu rozbitých cest se najed­nou propadly do studny zapomnění. Ze stometrové hlubiny měkce šuměl pří­boj, girlandy světel se mihotaly nad obloukem pláží, široce rozmáchlým až k temným skalám na obzoru. A z moře jim odpovídaly rudé pochodně rybářů, kteří vyjížděli na noční lov. Byly jich stovky, celé roje rozestřené po hladině. Cej­lonský ohňostroj, starší než benátské noci.

Hluboko pod námi žilo svůj všední večer Tirikunámalé, nejzazší výspa cej­lonského severovýchodu.

Za časného rána nám záliv Tirikunámalé učaroval snad ještě víc než v noci. Nemohli jsme se vynadívat na ten labyrint zálivů, poloostrovů, pláží, ostrůvků a černých skalních útesů, jež vybíhaly do mořejako obrovská strmá beranidla.

Tirikunámalé není jenom krásné. Má nadbytek tichých zátok chráněných před severovýchodními monzuny přírodním větrolamem, hřebenem skalna­tých hor. Ideální přirozený přístav, jediný na Cejloně. Na mapě obrovská ulita obrácená svým vstupem k Bengálskému zálivu. Její nejvnitřnější kout Inner Harbour měří dobrých deset čtverečních kilometrů. Snad by tu bylo dost místa pro všechny válečné lodi světa. Už mořeplavci šestnáctého století věděli, že přístav je nejen velký, ale také velmi hluboký, a že kdo je jeho pánem, má v hrsti půl Indického oceánu. Proto se v pevnostech nad přístavem tak často střídali nevíta­ní vládci z Evropy. Pochybným právem prvních dobyvatelů se přístavu napřed zmocnili Portugalci. Po nich přišli Holanďané — ale skutečnými pány tu nikdy nebyli. Když sem roku 1659 zajel s porouchanou plachetnicí Anne kapitán Ro­bert Knox, dal ho kandyjský král zajmout i se synem a s celou posádkou — ho­landskému veliteli přístavu rovnou před nosem. Devatenáct let si pobyl v zajetí - mezitím se v pevnosti Tirikunámalé vystřídali Francouzi a znovu Holanďa­né. Sto let nato tu velení převzali Angličané, po nich Francouzi a znovu Holanďané. Ale od roku 1795 už Britové přístav nepustili, dali si ho dokonce potvrdit do vlastnictví oficiálně, mírem v Amiensu.

Dnes je v Tirikunámalé mnoho pralesa a málo domů, mnoho investic brit­ského válečného námořnictva — a ani jediná britská válečná loď. Tirikunáma­lé, v anglickém přepise Trincomalee nebo zkrátka Trinko — bílí vojáci se neradi učili jména barevných měst — bylo až donedávna druhou nejdůležitější základ­nou britské námořní moci mezi Adenem a Hongkongem, strategická rezerva a v poslední válce dokonce náhrada za ztracený Singapur. Byla, už není. Po Bri­tech tu zůstaly jenom zákazy vstupu Out of bounds, vojenské povely, dva pře­stárlé torpédoborce převzaté cejlonskou vládou, názvy dvou ostrovů střežících vstup do zátoky — Velký a Malý střízlivý ostrov (sem zavírali Britové námořní­ky, než se probrali z opice) — a jméno TRINKO.

„A ještě něco, stojí to za vidění,“ radil nám ráno majitel hotelu, původem Ta­mil z Kéraly. „Určitě jste ještě nikdy neviděli, jak strom roste z lodi. Nezapo­meňte fotoaparáty!“

„Do vojenského přístavu?“

„U nás se to tak nebere.“

„Nelíbí se vám?“

Za bránou na nás zakýval strážný, zacinkaly telefony, a už jsme měli ve voze seržanta ve fešácké námořnické uniformě.

„Promiňte zdržení, už je to vyřízeno, doprovodím vás — s dovolením.“

Málem nám vzal dech. Zdržení představovalo všehovšudy pět minut, pasy nikdo nechtěl, o aparáty se nezajímali. A ze seržanta se vyklubal málem profe­sionální průvodce cizinců. Nejen pro Trinko. Než jsme projeli labyrintem ubi­kací, kantýn, skladů, dílen, někdejších pozorovatelen a radarových stanic do přístavu, stačil povědět, že ta velká dágoba nahoře v Kandy je plná zlata a drahé­ho kamení; poklady váží tolik, že se pomalu propadají i s dágobou do země a jednou se to všechno propadne skrz na druhý konec světa. V dágoběje od toho zlata takové horko, že nedávno pukla. Žárem. Protože, abyste věděli, když je ně­kde moc zlata pohromadě, samo od sebe se zahřívá jako ten atom, co o něm vy­kládali v kursu pro seržanty. Však ve zlatě jsou také atomy, Gunapala, co spolu sedí v jedné lavici, se na to ptal instruktora …

Při ústí zátoky se objevilo cosi velkého a beznadějně rezavého. Seržant hned ochotně vysvětluje:

„To je suchý dok, britský. Japonci na něj hodili bombu, zrovna když v něm byla válečná loď, zlomilo se to všechno vpůli a šlo to ke dnu.“

Pravdivá byla jen ta první věta, ostatní je legenda. Suchý dok to byl, starý a vetchý. Na začátku války ho přetahovali na jiné místo, aby při zvýšeném pro­vozu nepřekážel. Stářím se jim rozsypal.

Ale není nakonec ona hoteliérova historka o stromě na lodi taky jedna legen­da?

Tentokrát ne. Už stojíme na břehu, u hráze sedí na dně to, co zbylo z britské obchodní lodi Saigon. Vezla do Trinka zásoby munice, japonskou bombu dostala až tady v přístavu. Napřed vybuchla. Horní stavba se rozletěla na kusy a zmizela beze stopy. Z palub zbylo jen pokroucené železo. Ale kdesi uvnitřještě vypukl požár. Vydržel celé tři měsíce. Zadní muniční sklad při náletu řízením osudu nevybuchl, zazdili ho, než se požár stačil rozšířit. Za tou zdí jsou dodnes ti, co tehdy v kouři ztratili vědomí.

Ale strom tady skutečně je, houževnatý baniján, Ficus bengalensis, jeho kmen sotva obejmeš. Roste si zrovna uprostřed vraku, korunu má už jako u nás lípa nejméně padesátiletá. V jeho stínu stojí dokonce dřevěné skladiště. To bu­de obrázek!

„A co ten torpédoborec, vždyť to je válečný objekt!“

Byl uvázán přímo u vraku. U zábradlí klábosili dva cejlonští mariňáci a bavili se tím, jak se bavíme my.

„Prosím vás, haló, můžeme mluvit s velitelem?“

„Snad už bude vzhůru, moment!“

Aby zatím řeč nestála, ptáme se toho druhého:

„Jaká je služba?“

„Děkuju, pane, ujde to. Ale mohlo by to být lepší.“

„Copak, máte moc práce?“

„Ano, jako údržbáři. Aspoň bych rád jednou viděl, jak to vypadá ve sku­tečném loďstvu!“

Ze dveří zatím vyšel mladý svalovec v civilních šortkách. Námořník se posta­vil do pozoru. Přece jen to bude velitel. Přednášíme prosbu trochu nejistě, málo platné, jsme na válečné základně. Ale ujišťujeme velitele, že zamíříme jenom na vrak se stromem, torpédoborec na snímku nebude…

„Proč by nebyl? Nelíbí se vám?“

„Neradi bychom… však víte, vojenské tajemství.“

„Prosím vás, jaképak tajemství! Tenhle starý krám po Angličanech? Foto­grafujte si tu, co chcete. Nepřátele nemáme, válku nepovedem, z vojáků chce­me dělat chlapy pro život…“

Politická ukazovaná

Čínský záliv je přesně to, co jsme si vždycky představovali nad stránkami sta­rých cestopisů z neznámých a nesmírně dalekých tropických zemí. Vzácná ko­ření, slonovina, taky obchod otroky, galéry i trojstěžníky s černou vlajkou na stěžni, posádka polonahých pirátů s šátkem na hlavě a zlatým kruhem v uchu.

Čínský záliv je velikánský, dusný rybník slané vody, obklopený ze všech stran džunglí. Opravdovou, nezkrocenou džunglí, tak skutečnou, že se nedopo­ručuje vyjíždět v podvečer na úzkou cestu, jež opisuje klikatinu pobřeží. Čas od času tam nezasvěceného návštěvníka vyděsí divoký slon, přestože i tu cestu noc co noc olizuje bílý jazyk majáku.

Mauři sem zanesli Prorokovu víru dlouho předtím, než se na Cejlon odvážil vstoupit první Evropan.

Angličané sem navozili čínské dělníky a po nich dali zálivu jméno China Bay.

Ty dva prvky do sebe prolnuly, Číňané v Trinku vyznávají korán, rybaří, pěs­tují kokosy, banány a děti.

V přední části zátoky, tam, kde bývala britská válečná základna, život odumí­rá pomalu, ale jistě. Tady na odvrácené straně Trinka, v Čínském zálivu, se ko­lotoč života zastavil naráz, jako po mrtvici. Z mrákot ho probouzejí čajem.

Bývala tu moderní loděnice na stavbu a opravy torpédovek a hlídkových člu­nů. Asfaltová silnice se hemžila modráky a bílými stejnokroji mariňáků. S džunglí za zády se tu žilo mladě a vesele až do počátku roku 1956. Tehdy předseda vlády Bandaranaike Brity překvapil: Zrušit základnu! A podepsal to. Vá­lečnické Trinko umřelo, civilní se nestačilo narodit dost rychle. Za těch pár let prales sežral silnici od loděnice až na hlavní cestu. Ostatně, k čemu by byla! Z loděnic zústaly jenom betonové podlahy a v místech, kde se projížděli admi­rálové, se popásají krávy.

Až v nejzazším klínu Čínského zálivu, co nejdál od kotviště a ubikací, stávaly rozsáhlé muniční sklady. Trinko tu bývalo vždycky nejtišší, ale právě tady se probudilo nejdřív. V devětapadesátém roce vymetli prázdná skladiště, opravili rampy a navozili sem nezaměstnané dokaře. Místo munice se lokomotivy učí tahat užitečnější náklady. A v obrovských prostorách se hromadí pyramidy bedniček dávno už ne těžkých nákladem třaskavé smrti. Jsou lehké a voňavé, převázané třpytivými opasky. Ze šera skladů svítí jako stříbrné šachovnice.

Pokud tu bývala válečná základna, všechno bylo tajné, nikdo sem nesměl. Teď se sem sjíždějí lodi veskrze civilní — pro náklady osvěžení. Protože čaj už má tu kouzelnou vlastnost, že když nepotěší, aspoň nezarmoutí.

Roku 1957 prošlo Čínským zálivem prvních pár tisíc liber čaje. V roce 1960 už dvě stě miliónů liber, polovina veškerého čaje, který se z Cejlonu vyvezl.

Hrne se do vlečných člunů z krytých kamiónů a valníků a železničních vagó­nů i z bývalých vojenských skladů, V tom největším přeškolili na čajové bed­ničky i starý válečkový dopravník munice. Chtěl bys tenhle vzácný dokument mírového přerodu natočit důkladně, kousek po kousku. Chtěl bys detail bron­zového ramene s bedničkou, zpocenou tvář, ruce, články řetězu. Nikdo z party ani neodpoví, jenom v očích čteš napomenutí: „Nezdržuj!“

Na řeči není kdy. Ve stínu leze rtuť přes čtyřicet, na slunci na nábřeží by ses ani nedoměřil. Ale bedny musí padat do vlečných člunů jako když hrom bije, odpoledne si Američané přijedou pro celý lodní náklad.

Plné čluny po padesáti, po sto tunách čaje se na konci nábřeží řadí do fronty. Každý přesně ví, nač má sáhnout, komu hodí vlečné lano, kdo v řetězu člunů potáhne za sebou jeho a koho zase on. Kdo je hotov, přehodí plachtu přes ná­klad — čaji svědčí slunce jenom na plantáži, tady už ne.

Když jsme si začali šlapat po vlastních stínech, vzdali jsme se. Nevěřte, že v Trinku milují polední slunce a že Tamilům a Sinhálcům je v té výhni lehčeji než těm, kdo sem přivandrovali v bílé kůži. Osm a půl stupně od rovníku každý v poledne rád zaleze do stínu, ať padla nebo ne.

Nakládači se k nám trousí pod jediný strom, jeden po druhém. A začíná uka­zovaná, rukama i kolíkem do písku. Když je práce, vydělávají královsky. Parta deseti má patnáct centů za naložení bedničky. Za osm hodin se jich dá našoupat do lodi na tři tisíce. To pak připadne na každého pětačtyřicet rupií. Tři a půl lib­ry šterlinků denně… jenže to není každý den. I kdyby bylo dost čajek nakládá­ní, takové tempo by jedním tahem nevydržel ani… co to ukazují? Jeden si při­kryl uši dlaněmi, našpulil ústa, dlaně odkrývá a zakrývá. Jiří kreslí do pís­ku rybu, chlapi se popadají za břicho, jsme vedle. Pak se jeden chytil za nos, dru­hou ruku prostrčil mezi bradou a předloktím… aha, slon!

Ale stejně je mzda nakládačů v Tirikunámalé třicetkrát vyšší než platy dělní­ků na kaučukových plantážích. Hrajeme bez rekvizit nařezávání kaučukovníku, do písku píšeme: jedna a půl rupie.

Předák mávl pohrdavě rukou, pakjednoho kamaráda po druhém píchl uka­zovákem do prsou, sebe nakonec; najednou všechny, na které dosáhl zpocený­mi pažemi, zmáčkl do kupy, div jim nenarazil hlavy. Nerozumíte? — ptá se ne­trpělivým pohledem. Popadl tedy kolík a vší silou vyryl do písku veliký srp a kla­divo, připsal čtyřku a velká písmena LSSP[17]. A jsme doma. Všichni jsou členy le­vých odborů. Ta čtyřka znamená Čtvrtou internacionálu. Kdysi v ní LSSP patři­la k nejaktivnějším členům. Ale kolombský senátor, jeden z vůdců LSSP, má na dnešní Čtvrtou Internacionálu vlastní názor:

„Ti už se dovedou jenom scházet v pařížských kavárnách a dlouho mluvit o ničem.“

Dva póly

Swami Rock, Skála svatých mužů, trčí vysoko nad mořem přesně na druhém konci Tirikunámalé. Stával na ní velký Šivův chrám o tisíci sloupech — dokud ho Portugalci nerozebrali a nepostavili si z něho dole u moře rozsáhlou pevnost. Stojí tam dodnes, naše osmsetpětka se jejími branami protáhne jen tak tak.

Ještě před několika dny jsme v přírodní rezervaci Vilpattu na protilehlé stra­ně Cejlonu vzrušeně číhali s teleobjektivy, když se v dálce vynořilo pár skvrni­tých jelenů — a tady mezi kasematy se jich toulá celé stádo, s laněmi i koloušky. Ale v polovině svahu, sotva kilometr za pevností, je konec idyly. Závora přes ces­tu, u ní voják s puškou na rameni, na malé rovince vojenský sklad. Škoda, ne­zbude než se vrátit. Dá se tu někde otočit?

Jak se tak nerozhodně rozhlížíme, opře voják pušku o závoru a strčí hlavu do dveří červeného vozu.

„Pane, tady vozy nechat nemůžete.“

„Rozumím, vrátíme se dolů a přijdeme pěšky. Máte tady vojenský objekt…“

„Tak jsem to nemyslel, pane. Chtěl jsem vás jenom upozornit, že stojíte na svahu, vozy by se mohly rozjet a třeba i rozbít. Postavte si je tamhle na rovný beton, před skladiště, já vám je ohlídám. Za půl hodiny máme střídání, kamarád vám na ně dá pozor.“

Už se ani neptáme, zda se tu smí fotografovat. Mohli bychom být směšní.

Na Šivově skále se život probouzí až ve chvíli, kdy dole v Čínském zálivu usnul. Za soumraku se vyhrne z džungle opičí národ a dá si dostaveníčko na nejvyšším skalisku. Usadí se nenuceně na posvátných obětištích i na hlavách hin­duistických božstev a začnou si vzájemně probírat kožíšky.

Kdyby vám někdo chtěl namluvit, že se tu provádí obřad odhmyzování, ne­věřte. Podobnost s občasnou činností lidí je tu čistě náhodná. Opice si vzájemně vybírají z kožichu šupinky soli. To je, abychom tak řekli, předkrm.

Hlavní chod přijde až pak. Dietaje trochu jednotvárná, zato porce vydatné po celý rok. Dokonce tak velké, že zhýčkané a přejedené opice okusují jenom vnější vrstvu kokosového jádra. Vnitřek se jim zdá příliš tučný, ovšem, když se o zásobování starají zástupy věřících. Takový poutník se napřed vroucně po­modlí, potom praští kokosovým ořechem o obětní kámen, kousek odevzdá ohni, kousek sní — a všechno ostatní připadne opicím. Ty se od svých hodů odtrhnou, jenom když ve výtokovém žlábku hinduistického templu zašplouchá voda. Asi tam umyli nádobí nebo právě slili vodu z uvařené obětní rýže. Ať tak či onak, o sladkou vodu je tu nouze, opice hltavě pijí, vylíznou každou kapku.

Jenom jednou za týden ožijí chrámy na Šivově skále za plného slunce. V ne­děli sem putují Tamilové ze všech koutů Cejlonu. A nejen Tamilové!

Tamhle se hrne kolem chrámů houf nažehlených siláků… ale vždyťje zná­me! Nakládači z čajového přístavu, i s párťákem. Jsou mezi nimi i vyznavači Buddhy — ti přišli tak, jak se dnes u nás chodívá na Hostýnek. Na výlet, na podí­vanou, s kamarády a s fotografickým přístrojem. Ale převládají Tamilové. Pro ně to je nedělní pouť k bohům.

Na Swami Rock je skutečně ke komu chodit. Chrámové střechy jsou obsaze­ny do posledního místečka, jako tribuny na stadiónu. Čestné místo patří jedenáctirukému tančícímu Šivovi. Na býku si sedí jeho nepřítel, obr Jama. I každo­denní zbožňovatel Šivův Márkandéja. Tamhle baculatý Hanuman, nehnutě se na něho dívají velké šedivé krysy. A nad nimi ňadraté dívky s napřaženými se­kyrkami, vypadají jako Šárčiny bojovnice, jak se chystají na Ctirada — a ještě spíš jako řeznice. A všude kolem posvátné krávy živitelky a spousta slavných postav z hinduistické mytologie, všechny jako živé, dokonce v barvách, a docela nových, jen promluvit…

Ale jsou tu i sousoší na první pohled stará, jak se na hinduistické chrámy sluší a patří. Podle lišejníku bys kameni hádal pár století — dokud ti pohled ne­sklouzne na pošramocenou ruku Párvatí, takto paní Šivové. Po loket v pořádku, potom kus drátu, na jeho konci nalomená ruka. Všechna božstva od Šivy přes moudrého Ganéše až po kyprou matku démona Rávany jsou sériové odlitky z cementu.

Posadili si tam na střechu chrámu i samotného Buddhu, přestože právě on před dvěma a půl tisíciletími všechny bohy popřel.

Pohanská obětiště na Šivově skále jsou stejně živá jako na úsvitu paňdžábské kultury Áijů. Jsou tu na skále kazatelny, kde bráhmani kážou ze starých eposů jen sami sobě a pro sebe. Kolem nich se prochází nárůdek hinduistů, nasáklý bezbožnými novotami dvacátého věku. Děti a ženy bráhmanů se sem vodí jako do kina, baví se nahlas, sem tam někdo udeří kokosem o kámen a pomodlí se, pak se zase fotografují, div tu ještě nezavedli zmrzlináře!

Ano, Tirikunámalé má dva protichůdné póly: přístav a Skálu svatých mužů. A co víc, jsou to póly, které si lidé nosí v sobě. Nakládači čaje vyznávají tam dole u lodí srp a kladivo. Zatím to je pro ně víc naděje než program, víc víra než vědě­ní. Víra všedního dne.

A v neděli chodí obětovat na skálu pohanským bohům, starým, jako je lidstvo samo.

Ani kapka vody

Nebýt požáru, při kterém jsme si taky málem připálili šos, asi bychom po ná­vratu z Asie vyřídili jenom pozdravy od tří zapadlých vlastenců, od tří docela obyčejných mužských s nenápadným českým fortelem. Jeden byl z Vinohrad a jmenoval se František Kolda, z Hradce Králové pocházel Čeněk Holeček, a to­ho třetího, Josefa Mlynaříka, křtili prazdrojem. Osud a smlouva Technoexportu s vládou Cejlonu je zavály na kraj světa, kde sice lišky nedávají dobrou noc, kde však Russelovy zmije lezou až do koupelny. Jedno kousnutí, a ani nestačíš napsat pohlednici na rozloučenou.

Přijeli postavit cukrovar za pětadvacet miliónů devizových korun. Jméno Kantalai předtím v životě neslyšeli. Když dostali cestovní rozkaz, našli si to na mapě: severovýchod Cejlonu, tam, kde je pro každé jméno osady místa haba­děj, protože to byl a dosud je nejméně obydlený kout ostrova.

Tady v džunglích Tampalakam Pattu vládli víc než čtyři sta let jenom sloni a kobry — a ty Russelovy zmije, kterým tu říkají tik-polanga. Čtyři století sem člověk nestrčil nos. Bál se hadů, bál se divoké zvěře — a ze všeho nejvíc se bál hla­du. V kraji, kde víc než tisíc let žily v blahobytu milióny Sinhálců. Býval tady ge­niálně vymyšlený a mistrně vybudovaný systém tisíců malých přehrad, jež dá­valy život polím, vesnicím i městům. Právě tady v kraji kolem Kantalai se kdysi zrodil a prováděl onen nejvyšší zákon království: Ani kapka dešťové vody nesmí odplynout do moře, dokud neposloužila člověku.

Ale války a vpády Drávidů z jižní Indie obrátily staré řády naruby, lidé vymřeli nebo utekli na jih do hor a všežravá džungle utopila dílo generací pod hladinou stromů, lián a houští. Jediné, co nestačila pohltit, byla obrovská vodní nádrž Kantalai Tank, někdejší srdce zavodňovacího systému. Tak rozsáhlá, že když si Japonci za druhé světové války vzali na mušku zátoku Tirikunámalé, vzdálenou čtyřicet kilometrů, sloužila vodní plocha britským hydroplánům ja­ko náhradní přístav. Letiště vybudované sinhálskými králi.

Od prvního dne nezávislosti si vlády Cejlonu roztloukaly hlavu o hospodář­ský rébus džunglí na severovýchodě. Každý ministr financí zavazoval pytlík s valutami, jakmile šlo o nákup zahraniční rýže. Nač utrácet, když doma leží sta­tisíce hektarů ladem a lidé touží po půdě!

I vydávaly se zákony a nařízení, výzvy, sliby, rady, pokyny. Říkalo se tomu rekolonizace, rekultivace a bůhvíjakjinak. Do začátku dvacet akrů žírné půdy pro každého. Ale pod pralesem. Když stačíš na víc, ber si! I lidé posedlí touhou po kousku vlastní země odpovídali: „Ani zadarmo!“ A z očíjim koukal strach. Vě­děli své. Prales je vrah. Nedá se zahnat a spoutat zákony ani agitací. Proti síle jenom síla. Kde ji vzít?

Objevil ji ministerský předseda Bandaranaike. Na sovětských celinách. Ar­mádu ocelových mastodontů silnějších než největší cejlonští sloni.

Pozval ji do džunglí pod Kantalai.

 

„Tady se dějí věci!“

Když jsme ji tam spatřili poprvé, třásla se nám půda pod nohama.

Bylo to takhle po ránu, ještě než džungle začala dýchat skleníkem. Divočina bez konce, v ní jediná nitka silnice. A najednou rozrytá mýtina. V džungli to ra­chotilo, hřmělo a skřípalo. Z jednolité stěny zeleně se vyklopil staletý strom. Ja­ko vykotlaný zub. Padl na mýtinu, zapraskalo to, po padlém velikánu vyjelo z přítmí cosi jako ležatý stožár pro vedení vysokého napětí, na špičce zubatá čelist z oceli. A za ním se vyhrnul obrovský pásový traktor.

Medvědí stisk rukou, potůčky potu po mladé tváři máznuté vazelínou, zdrávstvujtě! Dva Mikulášové. Nikolaj Ivanovic a Nikolaj Petrovič, s nimi sinhálský učedník, který bůhvíkde přišel k slovanskému jménu Mutiansky. A pak nám to předvedli.

Člověka i v pětačtyřiceti ve stínu mrazí při pohledu na železné nestvůry, jež lá­mou a drtí a vláčejí pralesní starce po zemi, které se slunce nedotklo čtyři sta let. Připadá nám ta zem jako odraná, znásilněná, svlečená do naha chapadly kovo­vých nájezdníků. Kde byl stín a klid, tam jsou najednou kořeny vyrvané ze země, kmeny zpřerážené jako třísky, větve zmuchlané jako chmýří. Úkol je jas­ný: tisíc šest set hektarů džungle zlikvidovat, nadělat z ní tisíc šest set hektarů ornice. Odvykla si rodit? Nevadí. Ztepat, vycepovat, znovu naučit!

V ofenzívě proti džungli jde za těžkou vozbou speciální pěchota: oheň. Dvacetitunové hrábě z oceli nadělají z padlého pralesa hory dříví, chrastí a listí. Ne­chá se to trochu uschnout a pak se škrtne sirkou. Ještě sto metrů od té dýmající sopky stoupne teploměr o deset stupňů. Hoří pokroucené banijány, liány i všelijaká pralesní žoužel, hoří mahagon, eben, palisandr. Kdo o něj stojí? Ni­kdo. Chceme půdu. Po ohni přijdou rojnice skrejprů a buldozerů, krájejí, řežou, hrabou a rovnají zem beze strachu, že by narazily na kámen nebo na mrtvinu. V Polabí by to byla na pár let vražda půdy. Každý zahrádkář u nás ví, že hloub než půl metru v naší půdě užitečné mikroorganismy nežijí. Tady to zkusili tři metry pod povrchem. Živá jako nahoře.

Stroje na hloubení kanálů počmárají čerstvě srovnanou půdu geometrický­mi vzorci zavlažovači sítě, pak se dvacet kilometrů odtud, ve starém Kantalai, zvednou stavidla v hrázi dosud zachovalé přehrady — a zázrak vzkříšení sinhálské země je dokonán. Autoři: čtyřicet strojů s řidiči, osm mistrů, čtyřicet po­mocníků. Neosvobodili jenom půdu. Za dva roky objevili na tom kousku země sedm starobylých přehrad, jež kdysi zavlažovaly rýžová pole. Traktoristé už se naučili rozpoznávat v zeleném šeru místa, kde i buldozer musí pracovat jako v rukavičkách, aby nezničil meditující Buddhy a sochy tanečnic, díla starší než české kroniky o prvních Přemyslovcích.

Na loňské půlce těch šestnácti set hektarů staronové ornice dozrála první cu­krová třtina. A tak člověka svrbí jazyk, aby spustil ódu na pracovní hrdinství, obětavou pomoc rozvoj ové zemi, milník na cestě… odhodlání… čin pro bla­ho lidu… nadšení…

Když se o tom díle rozhovořil jeden z obou Nikolajů, čišela z jeho slov únava.

„Kdyby vybírali po rupii za každého návštěvníka, novináře a nadšeného obdivovatele, vydělali by pomalu víc na vstupném než na cukru. Pravda, kus práce se udělalo. Poslali nás porazit džungli a připravit pole pod třtinu. Samosebou, to dovedeme, je to naše řemeslo. Ale nikdo nám neřekl o té druhé džungli. Po­vím vám, na tu je každá mašina krátká! Člověk do ní vletí po hlavě a pak ho to v ní mlátí a kouše a škrábe ze všech stran, dokud nesedne na loď nebo do letadla. My už ani nevíme: chce Cejlon ty plantáže nebo nechce? Dvě stě traktoristů jsme jim odchovali, mašin polámali nepočítaných. Jen se to naučí, ukážou nám paty. A zas nováčci. A to jsme rádi, že sem vůbec někdo přijde. Na práci do plan­táží nemají dohromady nikoho.“

„Snad si ještě nezvykli, že se tady džungle otevřela…“

Nikolaj chvíli žvýkal konec papirosy, pak zavrtěl hlavou.

„V tom to není. Zvyknou si. Zvyknou si i na hady a na slony, a slon je horší po­hroma. Půl metráku třtiny sežere, tunu pošlape. Natáhli jim přes cestu ostnatý drát a pustili do něj proud. Ale slon je podšívka. Natrhá si otep třtiny, položí přes drát, šlápne, a je po vedení. Říkám vám, na slony si zvyknou, ale bojí se džungle, té druhé, v Kolombu. Jedni nás sem pozvali, aby bylo hodně cukru. A druzí zase říkají: málo cukru — dobré ceny, mnoho cukru — krize odbytu. A těch řečí v novinách! Opozice nadává vládě, že se plete do podnikání. Nač prý státní plantáže a státní cukrovar, nikdy rentabilní nebude, jednou prý stejně zkrachu­je a kdesi cosi. Pak mají lidi opouštět své jisté tam dole u pobřeží! Tady se, pane, dějí věci!“

Třaskavý cukr

A taky že se děly! Už chvíli po neradostném rozhovoru s Nikolajem. Zajeli jsme si s kamerou a magnetofonem na sklizeň první třtiny. Vybavení plantáží na světové úrovni: traktory, kamióny, speciální vlečňáky na gumových kolech… ale ani jeden dělník. Třtirtu sklízelo tisíc vojáků. Státní plantáž platila státní po­kladně sedm rupií za den a vojáka, trojnásobek toho, co se platí kvalifikovaným dělníkům na anglických čajových plantážích.

Jen jsme kamerou zamířili na pracoviště, za stěnou třímetrové třtiny to za­praskalo, vyvalil se oblak černého dýmu a nad plantáž šlehl oheň. Požár. V ně­kolika vteřinách stál hektar úrody v plamenech. Vítr je hnal jako při pověstných požárech africké savany. Poplach! A hasit nebylo čím. Vojáci šli proti ohni s ho­lýma rukama. Plameny utloukali svazkem třtiny. Každý závan větru zvyšoval nebezpečí popálení a udušení. Kdo neuskočil včas, toho odnesli kamarádi. Oběti naštěstí nebyly. Vládní noviny a levicový tisk o tom druhý den hovořily jasnou řečí:

„Obavy ze sabotáže v Kantalai. Třetí požár v měsíci. Šest požárů od počátku sklizně. Příčiny vyšetřuje policie. Jsou vážné obavy, že požáry jsou soustavně za­kládány. Úřady mají důvodné podezření, že jde buď o politickou sabotáž, nebo o pokus nezákonných palíren oddálit výrobu levného vládního rumu ze třtiny. Přešetřují se i neshody mezi ředitelstvím cukrovaru a jeho zaměstnanci.“

Vypadalo to věrohodné, ale kdo znal historii stavby cukrovaru, jen mávl ru­kou. Podrobně zasvěcený cejlonský přítel nás ubezpečil:

„Nic se nevyšetří, na to vemte jed! Nesrovnalosti s ředitelstvím! Co vás nemá! Generální ředitel to místo dostal před čtrnácti dny, předtím vedl cementárnu. Cukru rozumí jako já integrálům. Přišel sem až po pěti požárech, jak mohl zavi­nit šestý! Člověk přece nemusí mít ani zvlášť vyvinutý detektivní čich, aby za tím neviděl Buddharakkithu!“

„To je ten …?“

„Ano, ten, o kterém kdekdo ví, že navedl toho morfinistu Sómarámu, aby za­střelil Bandaranaika. Pěkní mniši. Peníze jsou za tím, co jiného!“

Právě v době, kdy se kantalajský cukrovar začal stavět, klepl Bandaranaike Buddharakkithu přes prsty poprvé. Československo mělo na starosti jen dodáv­ku strojního zařízení, montáž a rozběh. Stavbu budov měla zajistit vláda Cejlo­nu. Podle platných zákonů ji musela svěřit soukromé firmě. Úřady ji zadaly podniku s honosným anglickým jménem Metal and General Suppliers. Gene­rálním ředitelem byl synovec Buddharakkithy, mezi nemnohými akcionáři byl budoucí vrah ministerského předsedy, mnich Sómaráma. Jedinými zaměst­nanci firmy byli její tři ředitelé. Teprve když se rozplynula část rozpočtu na stav­bu, vláda licenci zrušila. Buddharakkitha odpověděl tím, že na staveniště místo strojů a dělníků poslal padesát pistolníků. Teprve velitel policie z Tirikunámalé s menším expedičním sborem tuhle malou válku podvodníků zlikvidoval. Ban­daranaike měl u Buddharakkithy první vroubek. A hned nato si vysloužil dru­hý, když čipernému podnikavci, takto veleknězi kelanijského chrámu, zlikvido­val stejně fingovanou lodní společnost bez lodí.

Podvod se státní stavbou dvou set rodinných domků pro dělníky vycházel Buddharakkithově skupině celé čtyři roky. V té době se už od něho kuřák opia Sómaráma nehnul. Ale praskl i třetí podvod a předseda vlády osobně dohlédl na to, aby si nikdo nedovolil podepsat převzetí dvou set domů, když z nich stály jenom základy, a ještě chatrné. Brzo potom se ve světovém tisku objevily portré­ty ministerského předsedy v černém rámečku.

Zatímco advokáti Sómarámy a Buddharakkithy projednávali odvolání proti rozsudkům svých klientů, z třtiny vypěstované pro cukrovar v Kantalai šlehly občas další plameny, do mlýnů a lisů cukrovaru padaly sekery, krumpáče, mačety i kousky kolejnic, přestože magnetický lapač železa na transportéru funguje spolehlivě. A pravicový Daily Mirror vždycky našel dost důvodů proti podezření ze sabotáží. O posledním požáru napsal:

„Ohně na plantážích nemusí být ještě důkazem sabotáží. Podle názoru znal­ce může oheň vzniknout třením třtinových listů ve větru, odhozením hořící ci­garety a také jiskrou ze suchých pastvin, jež se v době zrání třtiny vypalují.“

A myslí to vážně, přestože třením dvou listů třtiny by se nepodařilo rozkřesat oheň ani trosečníkovi na pustém ostrově, a navzdory tomu, že požáry vznikaly vždycky v místech, kudy pěšiny nevedou. A pastviny? Ty se vypalují na míle da­leko od plantáží.

Nešlo tedy ani tak o detektivní teorie jako o další rány do zad první vládě, kte­rá to myslela s demokracií, rovnoprávností lidí a socialismem na Cejloně přesně tak, jak to vyhlašovala. Zakládala plantáže a objednala cukrovar z Českosloven­ska, aby nemusela kupovat cukr z Ameriky, jako kupuje rýži z Barmy a mouku z Kanady. Chtěla, aby Cejlon v dohledné době uživil aspoň tolik lidí, kolik jich dobře živil za časů sinhálských králů. Chtěla začít cukrem.

Ale ten se stal v rukou dobrodruhů politickou třaskavinou.

Snad ani není třeba vyprávět, jak se za takových okolností pracovalo na stav­bě a montáži našim dvaceti odborníkům. Bývaly měsíce, kdy naléhavě žádali o příděl zbraní, aby se mohli ubránit, než přijde pomoc ze vzdálené posádky.

Ale cukrovar stojí a je krásný, bílý a moderní. Když má dost třtiny, sežvýká jí tisíc dvě stě tun za den a noc, druhým koncem z něho za stejnou dobu vypadne přes sto dvacet tun cukru. Devět sinhálských chemiků a patnáct úředníků a k to­mu dvě stě dělníků se pořád ještě trochu diví, když z toho propletence potrubí a transportérů, turbín, kotlů, difuzérů a odstředivek, po všem tom krájení, mle­tí, mačkání, pumpování, filtrování, vaření a míchání padají pytle šedožlutých sladkých krystalů. Kolem posledních tří odborníků, kteří ještě dohlížejí na pro­voz a napravují chyby svých dvou set sinhálských žáků, chodí s očima plnýma prosté a kamarádské úcty.

Až uvidíte pěknou československou pneumatiku, vzpomeňte si na Kantalai. Možná že v ní bude cejlonský kaučuk za náš cukrovar.

 

11 – DOBRODRŽSTVÍ ZELENÉHO LISTU

Teprve v tropech člověk pozná, co vůní a kouzla má příroda té naší staré Evropy.

Na Cejloně se neprojdete dubovým lesem. Nezakopnete o hřib. Nezavane k vám z mýtiny vůně borové pryskyřice. Neutrhnete si ojíněnou švestku. Nezaboříte se do polštáře mateřídoušky. Nikdy si tu nemůžete lehnout do sena - abychom zůstali u věci nejprostší.

Žádná senoseč, žádné otavy, nikde kupka, na jejíž kypré podušce by tulák mohl počítat hvězdy nad hlavou. Ba ani sennou rýmu tu nechytíte. A ještě nikdy do voňavého sena nezabořila hubu cejlonská kráva. Voní jí totiž po celý rok trá­va čerstvá.

Podobně jako s trávou je tomu s čajem, o kterém teď bude řeč.

Být totiž na Cejloně a nezmínit se o čaji — to je asi jako kdybyste ve Španělsku neuviděli býčí zápasy nebo v Praze nevzali na vědomí Hradčany. Čaj vévodí ce­lému ostrovu a spolu s pověstnou Adamovou horou tvoří jeho druhou domi­nantu. Ovládá šedesát procent vývozu. Je hlavním zdrojem devíz. Zaměstnává na čtyři sta tisíc lidí přímo a desítky tisíc nepřímo.

Cejlonský čaj je totiž ve světě pojem, i když to je na první pohled docela obyčejné zelené lupeníčko…

Evergreen

První čajové plantáže jsme spatřili cestou z Kolomba do Hattonu. Vystřídaly malebné háje kokosových palem a terasy rýžových políček z nižších pater krajinného schodiště. Za Gampolou přišly plantáže kaučukovníku s podnájemní­kem ve stínu — kakaovníkem. Pak shluky sličných arekových palem, štíhlé urostlé krasavice. A mezi tím vždycky plantáž čajovníku šplhající od peřejí řeky vysoko do strmé stráně. Jednou připomínala gigantické trsy borůvčí, podruhé obrovské stádo ducatých oveček. Jinde fantastickou zahradu, v níž armáda pil­ných zahradníků přistřihává tisíce buxusů jako v parcích Jeho Veličenstva Lud­víka Čtrnáctého. Taky stačilo na chvíli přivřít oči a člověk byl rázem mezi boli­vijskými Indiány — na plantážích koky. Tamhle se do stráně opřel vítr, ohrnul hřívy stromů stojících jako starostlivé chůvy nad choulostivými keři čaje, a celé úbočí rázem zesvětlelo. Nad hlavou nám zahučel vodopád, a než jsme se stačili ohlédnout, byla už stráň opět stříbřitě šedá. Pak jako by se úpatí horského hře­bene rozhořelo bezpočtem pochodní — čajovníkovou plantáž rozčísla alej ohni­vě kvetoucích tulipánových stromů, ztepilých spathodeí. Bylo té krásy příliš mnoho najednou, omamná záplava pro všechny smysly.

Otakar Pertold vůbec nepřeháněl: „…na všech stranách se se skal a po hor­ských úbočích valily proudy vod tvořících kaskády s vodopády bizarních tva­rů …“

Vysoko vlevo nám zahučel další vodopád, jeho vodstvo jako by padalo přímo z nebe, temeno skály vidět nebylo, tonulo v husté mlze.

A tu Robert, který celou dobu melancholicky mlčel, protože se touhle cestou loučil nejen s Cejlonem, ale i s výpravou, znenadání řekl:

„Úplně jako v tý německý písničce A nač jsou tu silnice. Vy ji, kluci, neznáte? Tak já vám ji zazpívám!“

A aby zakryl stesk, spustil kabaretně:

„Wozu sind die Strassen da?

Zum Marschieren, zum Marschieren

in die weite Welt.

Von den Bergeshohen

kann man Stadte sehen

und im niedr’en Tal

ja, rauscht ein Wasserfall…“

V hlubokém údolí však zářilo slunce, mezi kadeřavými koulemi čajovníku se jako Karafiátovi Broučci batolily ženy a děti s proutěnými koši na zádech a pilně si oběma rukama házely za hlavu mladé lupení. Koše se povalovaly všude podél cest a na kopcích se jako nádherná sanatoria nadýmaly osamělé několikapatro­vé budovy.

Sušárny čaje.

Textaři a skladatelé písniček, kteří kdesi v koutku duše chovají jiskřičku na­děje, že z jejich díla bude jednou šlágr nebo dokonce evergreen, by se asi na plantážích čajovníku cítili v sedmém nebi. Evergreen kam oko dohlédne. Věčně mladý a věčně svěží a věčně lesklý keř, po němž se lidská ruka vztahuje stejně lačně v prosinci jako v červnu, dnes, zítra, za deset let…

„V padesátce v šedesátce je konec,“ podotkl věcně jeden ze správců, s nímž jsme se dali do řeči kdesi za Maskelijí. „Přestane rodit. Přijdou sloni nebo trak­tory, vyškubou, vyrvou i s kořeny.”

Budiž, vyškubat, vytrhat, vyplenit — ale po půlstoletí lesku a svěžesti.

Kolik evergreenů potká takový osud?

Útěcha v opuštěnosti

Každých sedm až osm dnů, ve vyšších polohách každých devět až čtrnáct, se plantáž zarojí lidmi s košíky na zádech. Uštípají to, co narostlo od posledního rojení. Flush. Dva lístky a pupen — proslulé two leaves and a bud[18]— nebo banji, dva lístky s pupenem zakrnělým. Dost. O víc se nezajímají. Starší listy, které se keři narodily v bezstarostném předškolním věku tří až sedmi let, se mohou lesk­nout a zelenat dál. Lapají sílu z půdy a ze vzduchu a ze slunce, daň ze života platí člověku nejmladšími sourozenci, týden co týden. Odvádějí nejcennější výho­nek, dva lístky a pupen z každého letorostu.

Dělá to v průměru 39 000 000 liber měsíčně. Ale ve skutečnosti čtyřikrát víc, protože ve statistikách se čaji nepočítá váha živá, ale mrtvá. Suchá. Než ho zváží před cestou za moře, smrsknou se každé čtyři libry na jednu. Naškubají te­dy lidské ruce na Cejloně za měsíc 70 608 000 kilo čajových novorozeňátek, ak­samitově heboučkých lístků a pupenů, které se sotva proklubaly na svět. A po­řád dokola. Týden co týden. Na sklonku „léta“ — v srpnu — nejmíň: pouhých 50 tisíc tun. Po velkých deštích na „jaře“ — v dubnu a květnu — rekord: 90 tisíc tun. Od května jde sice křivka plodnosti dolů, zato v provincii Uva, kolem Maturaty nebo Haputale, letí vzhůru křivka jakosti. Oblast zasáhly větry, přestalo pršet, dny jsou horké a suché, noci chladné, čajové lístečky všemi póry nasávají pohodu léta. Ale stejně si libují v lednu a v únoru na odvrácené straně hor, ko­lem Nuvary Elije a Dimbuly, v Dikoji a v Maskeliji pod Adamovou horou, kam právě zadul severovýchodní monzun. Lístečky nabírají vůni a lahodu svého kra­je s takovým úsilím, že jim (jako jazykozpytec nářečí) odborník uhodne rodiště, i kdyby bylo na hony daleko. Jazykem, nosem, očima — a budete se divit — i ušima.

Takovým přísným panem profesorem Higginsem je ochutnavač v kolombských laboratořích.

Feudální velmože posedlé touhou po nedobytných tvrzích středověký Cejlon neměl. Neměl ani věhlasné architekty gotiky a baroka. A tak dnešního návštěv­níka Cejlonu nevítají plakáty NAVŠTIVTE NAŠE HRADY A ZÁMKY. Zato mají v kolombském přístavu i na letišti starobylé mapy světa s kouzelnými rytinami, jež vám nabízejí VÝLETY DO DĚJIN ČAJE. Takovéhle:

Britské námořnictvo spotřebuje denně dvě tuny voňavé a sypké drahocen­nosti, které se říká čaj.

Když se vdavek chtivá královna Kateřina vydala z Portugalska za Karlem II. do Londýna, vzala si s sebou balík čaje, aby měla útěchu, až přijdou chvíle opuštěnosti.

První Evropan, který seznámil západní svět s čajem, byl učený Giambattista Ramusio, který roku 1559 vydal v Benátkách cestopis perského obchodníka Hadží Mahometa s podrobným vylíčením pěstování čaje, jeho přípravy i léčivých vlastností.

Vášnivými pijáky čaje byli Victor Hugo a Honoré de Balzac.

Cejlonský čaj se sklízí ze dvou miliard a jednoho sta miliónů keřů.

Na palubě Tristan da Cunha netrestal kapitán provinilé námořníky vězením nebo těžkými pracemi, ale pohrůžkou, že nedostanou horký čaj.

Roku 780 se několik předních čínských obchodníků čajem rozhodlo investo­vat větší částku peněz do reklamy. Přesvědčili nejvýznamnějšího spisovatele té doby, Lu Ju, že by měl napsat knihu o čaji. Dosáhla takové obliby, že zajistila autorovi osobní přízeň císařovu. Největší prospěch z ní však měli obchodníci.

Cestující zámořské lodi Queen Mary vypili za jedinou plavbu z Anglie do Spojených států průměrně 280 000 šálků čaje.

Dnes je čaj nejrozšířenější a nejlevnější nápoj na světě. Jeho spotřeba předsta­vuje astronomickou cifru 300 000 000 000 šálků ročně. To je přibližně sto šálků na duši — bílou, žlutou, rudou nebo černou, počítáme-li i nemluvňata a starce nad hrobem.

Voda zavoní císař ochutná…

Odmyslíme-li si Čínu, jež úzkostlivě tají statistické údaje, dodávají bývalé britské kolonie Indie a Cejlon přibližně tři čtvrtiny čaje, který spotřebuje světo­vý trh. Nejvíc ho zkonzumují občané Velké Británie, bezmála pět kilogramů na osobu a rok. Za druhé světové války si tato enormní spotřeba vynutila přídělový systém, ale ten ještě oblibu čaje zvýšil. Vypijí ho čtyřicetkrát tolik, co v průměru občan Sovětského svazu.

Říká se, že každá legrace něco stojí. Britové svou vášeň pro čaj zaplatili Ame­rikou — chceme-li brát historii doslova… ale to bychom předbíhali. Už proto, že dlouho po objevení Ameriky ještě nikdo v Evropě neměl tušení, jak čaj vypa­dá a co všechno ve světě natropí. Musíme začít jako v pohádce, protože čajové dobrodružství začíná pohádkou.

Byl jednou jeden císař, jmenoval se Šen-Nung. Vládl v Nebeské říši a měl se moc rád. Ale navíc měl postřeh a byl chytrý, což všichni císařové nebývají. Pře­stože žil před čtyřmi a půl tisíci lety, pil jenom vodu, kterou si předtím vlastno­ručně svařil. A jak tak jednou sedí v zahradě pod stromem při obřadu vaření vo­dy, padne mu do kotlíku lístek, voda zavoní, císař ochutná — a ani neví, že v té chvíli proslavil Čínu a pohnul světem. Lístek spadl se stromu, který mnohem později dostal jméno Camellia[19] sinensis, čínská kamélie. A není to nic jiného, než co všichni známe: čajovník.

Pohádka číslo dvě je aspoň o dva a půl tisíce let mladší. Buddhistický mnich Dharma si vzal do hlavy, že sedm let nebude spát a po všechny dny a noci bude přemýšlet o učení velikého Buddhy. Pět let to vydržel, pak místo meditace začal tlouci špačky, víčka mu ztěžkla, oči se začaly zavírat. I vzal nůž, víčka si uřízl a za­hodil. Jedno doleva, druhé doprava. A stal se zázrak. Kam padlo víčko, tam v okamžení stál krásný zelený keř. Svatý muž dostal vnuknutí, natrhal z nich lístky, hodil je do vařící vody — a měl čaj, který mu pomohl přečkat poslední dva roky bdění.

Buď jak buď, první pojednání o čaji napsal čínský básník Kuo Po teprve v po­lovině čtvrtého století našeho letopočtu — a to už není pohádka. Evropanům tr­valo ještě dalších jedenáct století, než z misionářských rukopisů poznali slovo čaj a s ním legendy o jeho léčivé moci. V představách Evropy se tehdy čaj octl v jedné řadě s opiem, mandragorou, žeň-šenem a tajemnými elixíry Rudolfo­vých alchymistů. Však v některých zemích se čaje užívalo při různých nemocech, přidávání jeho lístků se předpisovalo k rýži, zázvoru, soli, pomerančové kůře i k mléku, dokonce se vařil s cibulí.

První bedničku čaje otevřeli v Evropě Holanďané roku 1610. Přivezli ji z Jávy, ale zásilka pocházela z portugalské kolonie Macao a čaj byl čínský. O osm let později překročila mongolskou poušť první karavana dvouhrbých velbloudů s čajem pro carský dvůr. Ve Francii začal na královském dvoře propagovat jeho pití kardinál Mazarin a dramatik Racine. A Velká Británie se za dalších padesát let rozdělila na dva tábory. Pro čaj a proti němu. Čím větší poprask, čím víc zdvižených prstů, karatelských článků a soudních procesů, tím víc bylo vyzna­vačů čaje, tajných i veřejných. Ceny letěly do nebe, zisky na vzácném zboží ku­povaném u holandských sousedů dosáhly tisíce sedmi set padesáti procent.

Britská Východoindická společnost si královským dekretem zajistila mono­pol. Vyřadila Holanďany a poslala své lodi rovnou do Číny. A začala první kapi­tola krvavých dobrodružství kolem čaje, protože Holanďané se jen tak vystrna­dit nedali. Pašeráci, skryté přístavy, jeskyně, podzemní chodby, noční karavany ve skotských horách a přestřelky mezi pašeráky a královskými celníky byly pat­níky na cestě čaje do britských kuchyní. Jeho tajné sklady byly skoro ve všech kryptách kostelů. Dvě třetiny čaje přicházely do Anglie v osmnáctém století ces­tami pašeráků. Každou oběť celníků uctívali lidé v Anglii jako národního hrdi­nu. Jednomu z nich vyryli na pomník nápis:

Pro trochu čaje! Neukrad jsem ni lístek.

Žaluji Bohu: nevinnou prolili krev.

Na jednu misku vah položte čaj, na druhou lidský život.

A poznáte, co vražda je nevinného muže.

Bostonský dýchánek

I tehdy se v Anglii našli rozšafní šlechtici a bohatí měšťanostové, kteří chtěli zabít všechny mouchy jednou ranou.

„Vemte čaj chátře!“ křičeli. „Svádí k zahálce a marnotratnosti. Čaj je nápoj vznešených, lid ať dělá a nepije!”

Třídní zákon nevyšel. Zato britská vláda uvalila vysokou daň na čaj vyvážený do své americké kolonie. To se psal rok 1765. Kolem čaje se tam zvedla první ce­lonárodní vlna odporu proti nenasytnému Londýnu. Američtí osadníci, kteří si s sebou přivezli do Nového světa i svou anglickou vášeň pro čaj, vyhlásili s největším sebezapřením jeho bojkot. A přešli na kávu. Ano, před dvěma sty lety se Američané naučili pít kávu na protest proti koloniálnímu vykořisťování. U brit­ského čaje tedy začíná i dlouhý řetěz nadějí a katastrof kolem brazilské kávy. Ale začíná u něho i poslední dějství americké kolonie. Vypukla čajová válka mezi Východoindickou společností a holandskými pašeráky, kteří se zmocnili dobré poloviny dodávek do Nového světa. Východoindická společnost dodávala pro poslušné poddané, pro ty, kdo věřili na staré pořádky. A pašeráci zásobovali Američany, jejichž chuť na čaj byla silnější než poplatnická věrnost britské ko­runě.

Památného roku 1773 si Východoindická společnost vymohla právo vyřadit britské exportéry i americké dovozce a prodávat čaj za Atlantik přímo. A to byla poslední kapka do poháru.

V prosinci stály na kotvách v bostonském přístavu tři britské plachetnice. Vy­ložily celý náklad — mimo bojkotovaný čaj. V celém přístavu se nenašly ruce, jež by zvedly jedinou bedničku. Ale královští úředníci přístavní správy odmítli lodi propustit, dokud nevyloží celé kargo, I čaj. V noci šestnáctého prosince 1773 se rozhodl osud oněch tří lodí i osud Ameriky. Padesát chlapců pře­vlečených za Indiány vniklo na paluby, přemohli posádku a vyházeli do moře náklad čaje v hodnotě patnácti tisíc liber šterlinků. To byla jiskra, jež zapálila re­voluci americké kolonie proti mateřské, a spíš macešské Británii.

Mohlo se najít tisíc jiných záminek, ale pro všechny časy zůstává historickou skutečností, že Spojené státy americké se zrodily z revolučního povstání, jež začalo pověstným čajovým dýchánkem — Boston Tea Party.

A potom svobodná Amerika zpohlavkovala Británii jejíma vlastníma ruka­ma. Postavila si svou čajovou flotilu a začala přestárlé a nemohoucí Východoin­dické společnosti konkurovat nebeským listím z Číny tak energicky, že z přediva jejích zákazů, příkazů, špehování, intrik a trestů zůstala jen děravá síť. Začal volný obchod čajem.

Další kapitola dobrodružství dostala ráz technicko-sportovní. Američtí inženýři první vymyslili a spustili návodu speciální čajový trojstěžník Tea Clip­per, loď štíhlou, dlouhou a krásnou, a hlavně rychlejší než kterákoli plachetnice té doby. To byla výzva Královně moří. Za pár let spustila Británie na vodu své vlastní čajové klipry. Začala soutěž. Plachtařské závody profesionálů, nejvelko­lepější regaty všech dob. Ve stejný den, na stejném přílivu vyrazilo z kantonské zátoky pět deset čajových rychlolodí. A pak se každá svou cestou hnala světový­mi oceány, bouře nebouře. Kdo je zahlédl, podával do Londýna dobře placené zprávy. Půl Anglie sázelo na plachetnice z Kantonu jako na dostihové koně. Přístavní správa i sklady, dělníci i obchodníci měli pohotovost ve dne v noci, aby nepropásli ani minutu. V Doveru stály stráže, celá Temže byla na nohou. Když se vítěz objevil v ústí řeky, dala se do pohybu i čajová burza. Kdo dojel první, prodal za nejvýhodnější ceny. A posádka vítězné lodi inkasovala prémii nejmé­ně pět set liber.

Pak na světových mořích zabafal parní stroj. Psal se rok 1871, když parník Ti­tania překonal všechny rekordy matadorů pod plachtami a dlouhou cestu z Čí­ny k Temži absolvoval za devadesát sedm dní. Majitelé plachetnic se zmohli jen na pomluvu, že čaj z parolodí načichne železem a není k ničemu. Ta pověra přežila i poslední plachetnici. Podnes je na světě dost lidí, kteříjsou přesvědčeni, že dobrý čaj se vozí jenom v dřevěných lodích.

Vznešený čaj

Ale to všechno byla dobrodružství, která zapadla do prachu zapomnění. Vzrušila svou dobu, zhltla čas, fantazii i životy lidí — a skončila. Co zůstalo, jsou změny vepsané čajem do koloběhu světa. Velká Británie mu nainfikovala vášeň pro čaj. Měla k tomu příležitost, dokud nad její světovou říší slunce nezapadalo. Stačil počinek, místní adaptace receptů si už provedl každý národ po svém. Bri­tové v Kanadě rozvezli čaj mezi Eskymáky za polárním kruhem. Ti ho začali pít s rybím tukem. Pořádný Tibeťan zvládne za den až osmdesát šálků čaje vy­lepšeného máslem z mléka jaků. Arabové si potrpí na lomcovák vařený z čaje ze­leného, zasypaný cukrem, doplněný kardamomem a pěkně napěněný. Šanové v Barmě i vjižní Číně jdou na svůj nápoj od podstaty a přímo, bez vodního pro­střednictví. Spařené listy smísí se solí, olejem a česnekem, uhnětou do koulí, usuší a tuhle konzervu si berou všude, kam se vrtnou. Už se nemusí vařit ani ce­dit, protože ty koule se žvýkají. Mongolové si víc potrpí na tvar hranatý: lístky čajovníku stmelí rýžovou vodou a krevním sérem a slisují do cihel. V Thajsku se list žvýká jen tak se solí. V Japonsku čaj povýšili na božstvo. Kdokoli potkal na Čajové cestě z Udži do Tókja obřadnou karavanu se třemi zlatými schránami, věděl, že to je karavana se zázračným listím pro Syna nebes, pro císaře. A pán nebo kmán, každý se po pás poklonil svátosti zvané Ó ča, Vznešený Čaj. Mno­hem dřív, než anglický svět začal změkčovat čaj mlékem, přišli Tataři na nápad zavařovat ho rovnou do mléka. Rusové první přišli na to, že čaj je dobrý s citró­nem. Bývaly doby, kdy Němci vylepšovali vůni svého oblíbeného nápoje skořicí nebo vanilkou. Islanďané věřili na čaj spařený vodou vřídelních pramenů.

Zkrátka, stačila dvě století a Vznešený Čaj se zmocnil světa. Podmanil si víc li­dí, než kolik jich stačila zásobit jeho pravlast, Čína.

A zase to byli Britové, kteří se vložili do hry a zůstávají v ní podnes, i když jim už nějaký čas nepatří země navždycky poznamenané jejich globální čajovou strategií. A nemohl to být nikdo jiný, protože i dnes jenom Britové na svých ostrovech spotřebují téměř polovinu čaje, který se vypěstuje v zemích Commonwealthu. A připočteme-li i spotřebu bývalých britských kolonií, dělá to dohromady devět z každých deseti liber čaje dodaného na světové trhy.

Největší pijáci čaje obětovali své vášni pořádný kus Indie — zavedením monokultury. A Cejlon jejich zásluhou i vinou vešel do povědomí světa jako ostrov Čajový. Britové mu oficiálně přestali vládnout roku 1948. Ale devadesát pět pro­cent cejlonského čaje kupuje Velká Británie a její Commonwealth. A s čajem stojí a padají bezmála dvě třetiny cejlonského vývozu. Bez něho by ze státní po­kladny zmizela převážná většina valut, za které se musí dovézt nezbytné zboží - od rýže a ryb až po naftu a dvoupatrové autobusy.

 

12 – TANEC KOLEM ČAJE

„Čaj v zimě zahřeje, v létě ochladí, malátného povzbudí, vzrušeného uklid­ní,“

Tahle slova byste spatřili v záhlaví oné ohromné starodávné mapy světa, jíž Cejlon nabízí dějiny a zároveň balíček svého čaje návštěvníku ze zámoří dřív, než ho celníci stačí pustit branou přístavu. Je to mapa propagační, vydal ji CEYLON TEA PROPAGANDA BOARD, Cejlonský úřad pro propagaci čaje. Kdy­byste si chtěli najít v telefonním seznamu jeho číslo, dalo by to chvilku práce. Zároveň byste se neubránili dojmu, že polovina cejlonských organizací, institu­cí a státních úřadů se zabývá čajem — a nebyli byste daleko od pravdy. V Ko­lombu úřaduje místní pobočka International Tea Market Expansion Board, Mezinárodní úřad pro rozšíření trhů čaje, k jehož založení dal Cejlon popud, je tu pobočka Empire Tea Bureau, Čajového úřadu Britského impéria a Tea Centre Publication — Ceylon Tea Department, cosi jako cejlonské minister­stvo čaje, pobočka International Tea Committee, Mezinárodního výboru pro čaj, Kontrolní čajový fond, Fond pro podporu čaje, Fond pro obnovu čajových plantáží, Ústav pro výzkum čaje, Asociace obchodníků čajem, Odborová organizace dělníků z čajových plantáží a … a dost opisování! Z výčtu podniků a institucí s tisíci zaměstnanci a miliónovými rozpočty byste se sice dověděli o zeleném lístku mnoho zajímavých čísel a faktů, ale jenom od zeleného stolu.

Daleko větší dobrodružství je vydat se za ním ven. Na kolombské burze jej rozdělili do tří prozaických skupin low-grown, medium-grown a high-grown podle toho, zda se lístky rodily v polohách nižších, středních či vyšších. Tam platí zásada: čím vyšší poloha, tím vyšší cena (v podstatě každou směs vylepšuje některý z čajů high-grown). A tento burzovní trend jako by se přenášel i do pří­rody. Všední palmy a banánovníky podél silnic vystřídají ve vyšších polohách vzácné dovezené a zdomácnělé eukalypty a zeravy, a dokonce i australské araukárie. Plantáže se vzepnou ve smělých úhlech k horským hřebenům; cesty, ji­miž britští plantážníci protkali kdejaký zapadlý koutek (čas jsou peníze a silnice jsou čas), se zklikatí a zúží; zmizí města, prořídnou vesnice i osady a jejich názvy nahradí jména na tabulích mnohem větších: WOODLAKE a GLENLYON a FORDYCE a NYANZA, ALBION, CAROLINA a stovky dalších; na speciálce je každé ohraženo čtvercem, obdélníkem nebo deltoidem — toto je POSVÁTNÁ HRANICE čajové říše se všemi právy i výsadami svobodného podnikání — překročit ji smíš jen s výslovným souhlasem vládce.

Takže když vyskočíte z vozu a po způsobu evropském se přehoupnete přes symbolické dvoudrátové oplocení, abyste si vyfotografovali karmínově rudý plod kakaovníku (ve středních polohách sloužíjako slunečník choulostivějšímu čajovníku), cejlonský průvodce zrozpačití, začne se neklidně rozhlížet a cítí se nesvůj, protože mu od malička vštěpovali vědomí nedotknutelnosti soukromé­ho majetku. Však i silnice jsou soukromé, jak ostatně vyhlašují další tabule: NO VANS, BUSES, LORRIES OR TRACTORS ALLOWED ON THIS ROAD. Vjezd do­dávkám, autobusům, nákladním vozům a traktorům zakázán.

„Toho zas nemáme rádi my!”

Nejkrásnější jsou však plantáže na sever i na jih od pomyslné čáry spojující Adamovu horu a Hortonovu planinu, na svazích horského hřebene, který tvoří hranici Centrální provincie a provincie Sabaragamuva, Pramení tu potůčky a říčky, které se pak vydávají nejrůznějšími směry k oceánu. Ale zároveň tu končí všechny silnice a dál nahoru k temenům už vede jen spleť uzoučkých kr­kolomných cest. Ze souvislého rouna čaje vykoukne tu a tam houštinka bambu­su, trs banánovníku či zahrádka s paprikou, rajčaty a střapatými ananasy, zna­mení života, osada. Anebo rozložité panské stavení, pohodlné bangelo. Spíš zá­meček, i když jsou všechny sroubeny ze dřeva, rozloženy do šířky a nejvýš o jednom patře.

Byl tichý podvečer. Západní obzor, jemuž dominoval kužel připomínající tak trochu Matterhom, jako by se opět chystal k jednomu z těch fantastických červánkových ohňostrojů. Naše osmsetpětky se drápaly vzhůru po úzké kočáro­vé cestě k zámečku nad Laxapanou, měli jsme co dělat, abychom s sebou nebra­li i květy nádherných živých plotů po obou stranách.

Dojeli jsme až k svěžímu anglickému trávníku — a ráj se nám rozestřel před očima. Jako šperky zářily nad lemem zeleně květy nevídané krásy — medově žluté a rumělkové strelicie, ohnivé ibišky, zlaté lilie, jakési bílé zvonce s nepřiro­zeně tenkými a dlouhými kornouty, tamhle obrovský ježek juky s hroznem květů jakoby vymodelovaných z vosku, a sloní uši žilnatých filodendronů a jakýsi exot s karmínově kvetoucími válci. Na protějším konci trávníku — jako rozestře­ný slunečník — ohromný flamboján a za ním štíhlý strom s třásňovitými cho­choly šarlatu, ovšem, australský stenocarpus, určitě si ho sem přivezli z Pérádenije, a hned vedle další odstín červeně — ona planoucí pochodeň spathodea, je­jíž alej nám učarovala už kdesi dole před Maskelijí. Vždyť tohleje malá botanic­ká zahrada, věru si vládce zdejšího čajovníkového království dovedl samotu zkrášlit!

Ještě před chvílí si trávníku hleděl bosý zahradník ve vétti… ach, té marné práce! Kdepak střihací strojek nebo kosa. Nebo aspoň srp! Švihal tenkým štípe­ným bambusem, na konci malinko zahnutým, přerážel travičku tou samorostlou golfovou holí a vymetal pak rýžovým košťátkem. Zahradník věku kosmic­kých letů. Teď nářadí odložil, s plachým úsměvem k nám došel, v předklonu převzal doporučující dopis a navštívenky, každou oběma rukama, a zmizel za skleněnými dveřmi na konci schodiště s vyřezávaným zábradlím.

Západní obzor — jako by chtěl přetrumfnout tu barevnou paletu květů — se zatím rozhořel naplno. Neuvěřitelně blízko vystupoval z červánků místní Matterhorn s klínem blankytu v druhém plánu, ostře ohraničené brunátné pruty, vlákna a valouny se zvolna tavily v rudozlatou záplavu, zlatém nasákly boubelaté trsy čaje vysoko ve stráni, barvou čerstvě raženého dukátu se mihotají skleně­né dveře, zlatě se zaleskla i kichotovsky dlouhá a tenká postava, jež se neslyšně objevila na nejvyšším stupni schodiště, víc duch než člověk.

„Dobrý večer.“

„Kdo jste?“ ozval se zlatý duch v anglicky dlouhých šortkách.

„Pan Karunasiri nás podrobně představil v dopise, četl jste…“

„Karunasiri má prodávat můj čaj na burze, a ne můj čas v Laxapaně. Kdo vás s ním seznámil?“

„Náš cejlonský přítel, kterého si velice vážíme.“

„Kdo!“

„Nedávno byl předsedou Valného shromáždění OSN.“

„Corea?“

„Ne. Doktor Subasinghe.“

„Tak toho zas nemáme rádi my.“

„A vy jste pan…?“

„Bond. Cecil William Bond.“

„Kolik měříte, pane Bonde?“

Ticho. Naneštěstí už mu nebylo vidět do tváře, šero rychle houstlo. Otázku musel považovat za bezmeznou drzost.

„Myslím, že vám do dvou metrů mnoho nechybí.“

„Šest a půl stopy…“ procedil mezi zuby.

„A dva metry schodiště. Myslím, pane Bonde, že mě tady dole od toho nerov­ného rozhovoru začne bolet za krkem. Smím vás pozvat?”

„Vy? Kam?”

„Vyberte si, ten vpředu je červený, zadní je modrý. Na míru vám nebudou, ale můžete si hned sednout. Jistě prominete, jsou to jenom domečky na ko­lech.”

Pán a vládce patnácti set akrů čaje a tří a půl tisíc tamilských duší, dosud veli­telsky rozkročený na své rozhledně, pomalu sešel se schodů, nahlédl do bližšího vozu a poskládal své dva metry na půl čtverečního metru pracovničky. Utrousil pár slov uznání, ale pak z něho ještě jednou promluvila ironie suveréna.

„Kde si dnes postavíte své — domy?”

„V údolí na konci Laxapany. Je tam hezky.”

„Dovedli jste si vybrat. Až z československa!”

„Z Anglie jste to měl ještě o pět set mil dál. A vašemu parku a bangelu konku­rovat nemůžeme.”

Nezasmál se. Jen mu to cuklo koutkem úst, v pergamenové tváři vyžíhané tři­ceti lety tropického slunce se srovnalo pár vrásek a z intonace zmizela ironie.

Strom, ne keř!

Čtvrt hodiny nato jsme seděli v anglické hale proteplené dřevem, vůní krbu a kůží klubovek, ve sklenicích s dobrou skotskou cinkaly kostky ledu. A před ná­mi seděl kolenatý starý pán, ne sice přítel, ale přece jen vlídný a pozorný hostitel. Sdílnost obezdil sebevědomím své doby. Nepokoušeli jsme se rušit jeho úvodní monolog. Bylo to stanovisko mocných starého světa, zpověď těch, kdo vědí, že jsou na odchodu.

„Řekl jsem vám, že nemám rád toho socialistu Subasingha. A vás všechny s těmi vašimi novotami. Myslíte, že je rozumné organizovat odbory na plan­tážích? A mluvit o znárodňování? Už teď platíme devadesát procent daní ze zis­ku. Všechno to pomalu půjde k čertu. Obdivovali jste moje bangelo. Kdy myslí­te, že se stavělo! V roce osmnáct set sedmdesát, celé za pět tisíc rupií. Zkuste to dnes! Jen přístavek pro služebnictvo stál desetkrát tolik. A co myslíte, kolikátý tady jsem od roku osmnáct set sedmdesát?”

Hádáme patnáct, dvacet, zajedno století by to v tropech nebylo mnoho.

Mister Bond v klubovce povyrostl.

„Pátý,” utrousil jediné slovo a chvíli vychutnával naše překvapení. „Pátý superintendent za sto let.”

V tom jeho pátý byla celá pýcha Británie, paruky soudců a půlmetrové bera­nice stráží před Buckinghamským palácem, kus dobrého smyslu pro tradici i kus nemohoucího staromilství. A také ovládaný strach i beznaděj vládce čajové říše, který ztratil životní jistotu a ví, že jeho doba dohasla. Že je tu jaksi přes čas a že hlavním sloupem jeho postavení je nejistá setrvačnost závislá na biologic­kém cyklu života čajového keře.

Se zjevnou úlevou vytušil, že o jeho znalosti čaje stojíme víc než o chytrou, ale beznadějnou obhajobu koloniálních pořádků.

„Pánové, s čajem a s námi kolem čaje se nedájednat tak zbrklejako s vládami po volbách. Já například sklízím čaj, který se sázel na počátku století, ještě za Edwarda VII. A sázím čaj pro generaci, která přijde po té vaší… a nemluvte už o čajovém keři. Čajovník je strom, a dost vysoký, když ho necháte růst, jak potře­buje. Děláme to se semenáči, ty potřebují plný vzrůst a nerušený vývoj, aby daly pěkný květ a dobrá semena. To na plantážích jsou keře umělé. Stříháme je do výšky tří čtyř stop.“

„A co nastříháte, to je čaj.“

„Žerty stranou, pánové, nejste v Japonsku. Tam dají do čaje všechno, co na­stříhají, a sklízejí nůžkami. Racionalizace. Ale ochutnejte ten jejich — čaj! Do­spělý list vám nedá ani barvu, ani chuť, ani vůni. To si můžete rovnou spařit břečťan. Stříháme, abychom udrželi víceméně kulový tvar keře a abychom ho přiměli k nasazení co největšího počtu flush.“

„Aha, dva lístky a pupen.“

„Tak přece už o čaji něco víte. Dobrá. Flush je přesně to, proč tady žijeme sto let. Nejmladší výhonek na letorostu. Jenom flush je dobrý čaj, a bude se až do skonání světa sklízet lidskou rukou!“

„Na jedné plantáži za Maskelijí nám říkal správce, že keř rodí takových pade­sát šedesát let. Ale jde to divně dohromady s oficiální cejloňskou statistikou. Předloni se obnovilo jen něco přes dva tisíce akrů přestárlých plantáží, loni tři ti­síce. To je tak půl procenta celkové rozlohy.“

Zadíval se pozorně na okraj sklenky a vybafl:

„To jste trefili hřebík na hlavičku. Správně! Při takovémhle tempu obnovy by čajovník musel rodit ne padesát, ale dvě stě let, a to už není k ničemu. A vy se di­víte, že se ho nevysazuje víc, když se v novinách a v parlamentě pořád mluví o znárodnění? Podnikání chce řád, jistotu, stabilitu. Bez takových samozřej­mých záruk nemůže prosperovat žádný hospodářský systém na světě — pama­tujte si, žádný, ani ten váš, socialistický! Vláda teď zvýšila subvenci na akr nově vysazené plantáže ze dvou a půl tisíce rupií na tři tisíce sedm set padesát, ale to je k smíchu. Příštipkaření místo dlouhodobé koncepce. Začíná se žít z podstaty. Ale víte co, přijďte zítra, pošlu s vámi někoho na plantáž a ukážu vám továrnu. V devět, platí? A zůstaňte s vozy tady za bangelem, nikam už teď v noci nejezděte!“

Broučci

Nemyslete si, že na Cejloně, s jehož jménem je dnes nerozlučně spjat, se čaj pěstoval odjakživa. Ještě před stoletím byl tenhle ostrov proslulý kávovníkem. Roku 1869 ho však postihla pohroma. Plíseň oranžová. Hemileia vastatrix. Zdánlivě nevinná houba. Žluté a hnědavé skvrny na listech zpočátku plantážní­ci nebrali na vědomí, ale za několik let jim kávovník úplně vyhubila. Nebylo co vyvážet. A tu přišel kdosi na nápad nahradit kávovník čajovníkem. Roku 1869 se pěstoval na nepatrné rozloze 250 akrů. Nevyvezla se ho ani špetka. O patnáct let později se už čaj pěstoval na 77 000 akrech a vyvezlo se ho dva a půl miliónu li­ber. Za dalších patnáct let, roku 1899, se čajovníkové plantáže rozrostly na 370 000 akrů a export dosáhl bezmála 130 000 000 liber.

Dnes je Cejlon po Indii druhým největším vývozcem čaje na světě. Roku 1964 rostl čaj na 592 000 akrech půdy (bezmála 240 000 hektarech) a sklidilo se ho 482 000 000 liber, což je téměř 217 000 000 kilogramů. Násobte si to dvaceti a máte čtyři a jednu třetinu miliardy standardních padesátigramových balíčků. Na každého obyvatele téhle planety by se dostalo po jednom a ještě by zbyla slušná hromádka.

Tam, kde se čajovník zahryzne do krajiny, nezbude místo pro lidi. Marně byste mezi plantážemi hledali vesnice. Překážely by. Plantážní dělníci a jejich rodiny se tísní v dlouhých nízkých ubikacích, před nosem čajovník, za zády čajovník. Čaj zatlačil jejich obydlí k řekám, k potokům, do zářezů ve strmých stráních, do zastrčených koutů. Jako by se mu za to příkoří a odstrkování mstili. Větve, kterým se chce do výšky a do šířky, ustavičně řežou, takže rostlina, z níž by mohl být spanilý dvanáctimetrový strom, se drží při zemi a bachratí. Sápe se na souseda, ale stejně houževnatě bojují ti zprava a zleva, takže člověk se musí mezi metrovými keři prodíratjako mezi ostrými kartáči. Je to úděl žen a dětí, jež na rozdíl od svých mužů a tátů jdou na čajovník holýma rukama. Škubou mla­dičké lístky, sotva se proklubaly na svět. Aby nedrásal tělo, mají na sobě hrubá sárí až po paty. Nebo těžké vlněné houně. Brodili jsme se plantáží nad Laxapanou a měli jsme pocit, že čajovník a lidé si neustále vytvářejí konfliktní situaci, derou se navzájem.

Ti barevní motýlkové těkající po lučině, ti Karafiátovi Broučci, kteří se batolí po načechraných keříčkách — to je jenom idylický pohled z dálky. Jak se trochu přiblížíte, změní se motýlkové v ženy s těžkými šátky na hlavě a na ramenou, s popruhy, na kterých mají přes čelo zavěšeny proutěné koše s pořadovým číslem. Jejich prsty se virtuózně kmitají po lesklých lístcích. A pokaždé, když jich česačky mají plné hrstě, mrsknouje strojově přesným pohybem přes rame­no do koše. Vejde se do něho čtyřicet až padesát liber čajových lístečků. Jednu náme, základní mzdu ve výši jedné rupie a pětaosmdesáti centů dostanou dělni­ce, teprve když natrhají třiadvacet liber. Za každou další libru je prémie šesti centů. Po odečtení úhrady za přídělovou rýži a za pradláka zbude v průměrném měsíci na dlani třicet rupií. (Vstupenka do kina stojí v Kolombu dvě až tři rupie, žárovka rupii čtyřicet centů, ubytování v hotelu Galle Face — do kterého se ovšem plantážní dělnice nikdy nedostanou — čtyřicet až padesát rupií za den a lůžko.)

Tak aspoň bůžkové…

Každý týden naroste na Cejloně asi čtyřicet miliard čajových výhonků, které se musejí včas a ručně sklidit, jinak přerostou a bude z nich bezcenný dospělý list. Tenhle úkol je takřka výhradní záležitost Tamilů, Skrývá se za tím jeden z největších cejlonských problémů.

Už když Britové začali na ostrově zakládat plantáže kávovníku, věděli dobře, že spolehlivou námezdní sílu z místních sinhálských zemědělců mít nikdy ne­budou. Při pobřeží, kde všechno roste přímo před očima, ještě nikdo hlady ne­umřel, Sinhálci neznali nouzi, která by je nutila do trvalého pracovního pomě­ru. V sousední Indii zatím propukaly vlny hladomoru čím dál častěji. V zoufa­lém zápase o holý život byli Indové ochotni jít s kýmkoli a kamkoli. A přemístit pár set tisíc lidí zjednoho kouta kolonie do druhého byla pro Brity maličkost, od jižních břehů Indie do Džafny nebo do Mannáruje to přece co by kamenem do­hodil. Postupně dovezli na nově zakládané plantáže bezmála milión hladových a zbídačelých Tamilů. Dali jim přístřeší a stravu, z které sice nikdo neztloustl, ale taky neumřel hlady. A mzdu, kterou by nikdo v Anglii nepřijal ani jako al­mužnu. Zachránili je, nebo zničili?

Dnes už žije na plantážích třetí čtvrté pokolení. Jenom jeden z deseti umí číst a psát. Představují čtyři pětiny dělnické třídy Cejlonu, nemají však základ­ní občanská práva. Občanství Indie ztratili odjezdem na Cejlon, cejlonské občanstvíjich zatím získala sotva desetina. Nejednou už se uvažovalo o repatria­ci. Proti ní se však stavěla jak indická vláda, která má doma s populační explozí starostí víc než dost, tak někteří sinhálští politikové. Dobře totiž vědí, že za tak nízké mzdy by se sinhálští dělníci na plantáže nehrnuli ani dnes. A když ode­jdou Tamilové, zmizí ze státní pokladny dvě třetiny deviz, čajový průmysl se zhroutí.

Na čtvrt miliónu těchto bezmocných a bezprávných čekatelů života je sdruženo v největší odborové organizaci, Ceylon Workers’ Congress, jejímž předsedou je syn někdejšího kangáního, plantážního dozorce, V. E. Thondaman.

„Za tamilské dělníky kdysi opravdu bojoval,“ připustil pan Rosario Fernan­do, jehož nám nazítří pan Bond přiděliljako průvodce., Jenomže pak sám zbo­hatl, dnes mu patří několik plantáží a pár miliónů rupií. No — a to víte, bližší košile než kabát. Sám jsem byl léta členem jeho organizace, loni jsem s tím praštil. A se mnou pětadvacet tisíc dalších.“

A tak jedinou nadějí Tamilů bývají hinduističtí bůžkové, které si jejich před­kové přivezli z Indie. Schovávají si je na plantážích a vzájemně si je kradou, aby si sáhli aspoň na kousek štěstí, kterého mají tak málo.

Některé z dělnic měly už zatím koše vrchovaté, cpaly si tedy natrhané listí do kapsářů v sárí.

„Do sběrny je dost daleko, přes míli,“ řekl pan Fernando. „Aby neztratily prémie, raději vláčejí na zádech padesát liber a ještě přívažek v kapsách. Teď v říjnu a v listopadu a pak od března do května, kdy má čajovník největší přírůs­tek, mají možnost trochu si přivydělat. Jak začnou deště, nevyjdou často celé dny na plantáž a nedostanou ani cent. Tady mezi Hattonem a Dalhousiejste to­tiž v nejdeštivější oblasti Cejlonu. Do roka tu máme na čtyři tisíce milimetrů srážek. Ptali jste se taky na dovolenou. Toužebný sen. Jenom když odpracují ročně dvě stě padesát dní, mají nárok na dva týdny takzvané dovolené. Vyplácí se jim za tu dobu základní denní mzda — rupie pětaosmdesát ženám a dvě ru­pie pětatřicet mužům. Ale nadělejte si do roka dvě stě padesát dní v tomhle pod­nebí!“

Dalo se do drobného vytrvalého deště, nad Adamovou horou se vykupila čer­ná mračna.

Ženy si přehodily těžké houně přes ramena a zas už se jejich prsty horečně míhaly po bezbřehé zelené klaviatuře.

David a Goliáš

Rozemnete-li v dlani čerstvě natrhaný čaj, připomene vůní řezanku, jaká se sype dobytku do žlabu.

Vůně skutečného čaje, která ve vás oživí vzpomínky na staré obchody koloni­álním zbožím, dýchne na vás teprve v bezprostřední blízkosti oněch stavení, jež zdálky připomínají víc sanatoria než tea-factories, jak jim říkají Angličané. Vů­bec se na ně nehodí název sušárna. Odehrávají se v nich totiž věci daleko složitější a delikátnější.

Ještě před čtvrthodinou se ve sběrně nahoře na plantáži točily mezi koši a říd­kými jutovými pytli ženy promoklé na kůži. Sem dolů na nádvoří továrny, kam nás pan Bond dovezl svým džípem, se zatím déšť nedostal. Ale dělníci, kteří tu tancovali kolem čaje, nebyli o nic sušší. Koupali se ve vlastním potu. Jedni háze­li pytle z náklaďáků do výtahu, o patro výš se jich ve stejném chvatu chápali další. Honem se prodrat s břichatým pytlem na hlavě uličkou mezi sušárenskými stojany, vysypat mokré lupení a rychle zpátky, aby se vykládkový prostor u výtahu neucpal. V omamně vonící polotmě se čaje zmocňovaly další ruce, hbitě ho rozestíraly na lísky z jutové pytloviny a lištou urovnávaly do pravidelně načechraného koberce.

„Mnoholetý cvik,“ poznamenal úsporně pan Bond a spokojeným pohledem přejel dlouhé řady sušicích stojanů. „Ideálně je čaj rozprostřen, když na deset čtverečních stop přijde jedna libra. Ale tady se ještě nesuší. Necháváme ho tu je­nom zavadnout.“ (Tak tedy ne sušárna, ale vadárna!) „Přesněji řečeno dovolí­me, aby se odpařila asi polovička vody, tolik, aby se list dostal do rozmělňovacích nebo spíš kroutících strojů dostatečně vláčný a ještě se nelámal. Poleží si na lískách šestnáct osmnáct hodin. Jestli tu nechcete čekat tak dlouho, pojďte se na něj podívat do přízemku…“

Tak křehounké lístečky a pupeny a s tak obludnou mašinérií tu na ně člověk jde! — napadne vás při pohledu na stroje s excentry, jež v ohromných mísách s dřevěnými lištami při dně honí klubka zmuchlaného čajového listí. Beztvarou hmotu. Zelené knedlíky. To že je čaj?

„Odehrává se tu první chemická změna, okysličování listových šťáv. Jenomže šťávy s enzymy, které mu dodávají charakteristickou chuť, se nejdřív musejí uvolnit, listové buňky porušit, rozbít, rozmačkat. Ale aby fermentace proběhla po celé ploše listu, musíme ta klubka zase rozcupovat. Tamhle na těch strojích.“

Říkají jim roll-breakers. Drtiče svitků. Zas takové silácké slovo. David proti Goliášovi. Goliáš vytrvale dávil pomuchlanou zelenou hmotu, opět už podob­nou čajovým lístkům, ale neleskly se a nebujely mízou jako tam nahoře na plan­táži. Zvadle se natřásaly na zběsile poskakujících sítech, která tak trochu připo­mínala pulzátory z diamantových polí. Jenomže místo diamantů dohopsaly na konec řešeta jenom hrubé žmolky, které čekal méně vznešený osud než třpytivé drahokamy: návrat do drtiče. Nepropadl jsi, lístečku, třídu budeš opakovat… právě proto, žes nepropadl. Který propadne, má vyhráno!

Propadlíci, kteří proklouzli sítem, už zatím odpočívali na tmavých záhon­cích v čisťounké, bíle vykachlíčkované místnosti. Bylo tu příjemně chladno, ti­cho, klid, hotová odpočívárna po tom předchozím mučení. Tak tady probíhá onen tajuplný proces, kterému učeně říkají fermentace. Jak dlouho? Den? Tý­den?

„Kdepak!“ zhrozil se pan C. W. Bond. „Hodinu, nejvýš dvě. Někdy jen dva­cet minut. Záleží to na stupni zavadnutí, na intenzitě rozmělňování, na vlhkosti tady ve fermentační hale, na teplotě, na tom, je-li únor nebo červenec, a samo­zřejmě i na nadmořské výšce. Abychom fermentaci prudce zastavili, přijde čaj odtud rovnou do sušicích bubnů. Ale tam zas musíme dávat pozor, abychom ho nespálili.“

Ve vedlejší místnosti se z velkých bubnových sušáren sypal nádherný voňavý, zlatavě měděný čaj. Nekonečný potok, šustící kaskáda, jež se tratila v hopsají­cích sítech a po chvíli už mizela do překližkových bedniček vystlaných tlustým staniolem. Sláva, konečně čaj, měli bychom ochutnat, dokud je tak voňavý…

„Beze všeho,“ souhlasil pan Bond a kývl na asistenta, aby donesl šálky. „Ale budete zklamáni. Tady sice výroba čaje končí, jenže než to bude opravdový čaj, čeká ho ještě dlouhá pouť. Víte co, až se vrátíte do Kolomba, zajdětě k Jonesovi! Ohlásím vás tam.“

V Dimbule ještě prší

Ale před Jonesem přišel na řadu Brooke Bond. Pořadí nám přehodili - vlastně urovnali — přátelé v Kolombu.

„Kdepak k Jonesovi! To je jako kdybyste stavěli dům od střechy. Pěkně po pořádku!“

On totiž ještě z žádné čajové továrny nevyjel čaj přesně takový, po jakém by byl ochoten sáhnout náročný spotřebitel. To, co dělníci u sušiček zatloukají do tenkostěnných bedýnek, je jenom surovina. Než si vyslouží nálepku THE CEYLON TEA nebo LIPTON’S CEYLONTA TEA, čeká ho ještě perná cesta.

Aby bylo docela jasno: v každém kolombském krámku můžete koupit libru čaje už od půldruhé rupie, prostřední jakost stojí dvě a půl. Ale ten z Laxapany, protože je medium-grown, ocení už na burze, ve velkém, na 2,75 až tři rupie za libru. I to je málo ve srovnání s high-grown z okolí Nuvary Elije, za který broker rád nabídne šest rupií. Ale to pořád ještě nestačí na labužníky, kteří jsou ochotni dát za libru čaje čtyři tvrdé anglické libry a ještě čtyři šilinky navíc![20]

Protože však THE CEYLON TEA nikde na Cejloně neroste, musí se teprve na­míchat. Recepty se mění u každé várky podle toho, kde který čajíček rostl, jak právě pánbůh zakropil, kolik přidal slunečních kalorií. Na takovou alchymii tu musí být profesionál.

Zkušební komisař.

Ochutnavač.

Svým způsobem je to eskamotér. Tvor nadaný neobyčejně vyvinutou chutí, čichem a hmatem. A třebaže to možná zní jako nesmysl, taky zrakem a sluchem. Jeho lakonické rozsudky násobené tunami a promítnuté do burzovních zpráv mají hodnotu tisíců a desetitisíců. Jsou neodvolatelné. Avšak jeho abso­lutní moc nad osudy čaje je příliš malým odškodným za to, že labužnickou eskamotáž musí denně vykupovat bezpříkladným asketismem. Čaje má celé hodiny tak říkajíc plnou hubu, ale s chutí se ho napije málokdy. Snad doma v soukro­mí…

Dopoledne patnáctého prosince, kdyžjsme přišli do zkušební laboratoře největšího cejlonského vývozce čaje Brooke Bond Ceylon Ltd., měl službu pan Fer­nando. Ale jiný Fernando než v Laxapaně. Pan Merill Fernando. Elegán střed­ní postavy s rozčísnutou ofinou, kravatou, tlustou knížkou pod levým loktem, v bílém doktorském plášti. Jako stín jezdil za ním s vysokým stolíkem na ko­lečkách pan Sellathurai a na šikmé desce své pojízdné kanceláře úzkostlivě a bez odmluvy zapisoval každé slovíčko Fernandových lakonických rozsudků. Všude kolem pulty a dlouhé řady přihrádek, šuplíčků, plechovek, hrnečků, pokliček, kelímků, sít. A ticho. Jen občas někdo zašeptal, tu a tam se ozval šustot, jako kdybys sypal písek na kus plechu, vzápětí zachrčel srkavý zvuk, za jaký se děti u stolu obvykle peskují. Hned nato mokré plesknutí uvolnilo stavidla skoupé vý­řečnosti paña Fernanda:

„Alfa, poněkud vločkovitý, masitý, měď, dvě patnáct.“

Teprve teď se představil a zdvořile se usmál. Z úsměvu se však dalo vyčíst zřetelné napomenutí: teď nemám na řeči čas, počkejte, až si tadyhle Sellathurai za­píše poslední vzorek, asi tak za hodinu … A bez okolků sáhl po dalším šálku.

A tak jsme jen stačili zírat a zapisovat obdivuhodná slova, jež padala do ticha mezi znaleckým promnutím suchého čaje (aha, šustot písku!) a nehorázným srkáním. Hrotitý. Štiplavý. Masitý. Tlustý. Pálený. Tělnatý. Všechna ta adjekti­va platila čaji. Jeho chuti.

„Poslyšte, když vám v Londýně nabídnou suché víno, asi víte, co budete pít. Ale jak my si máme představit tělnatý čaj?“ posteskli jsme si v koutě obchodní­mu řediteli, který nás doprovázel.

„To máte tak,“ řekl jako na omluvu. „Kdyby si každý začal vymýšlet vlastní terminologii, nikdy bychom se nedomluvili. Držíme se staré osvědčené hantýr­ky. Tak trochu je to tradice. Trochu pohodlnost. A trochu opatrnost. Při­pouštím, že tělnatý čaj se vám nemusí zrovna líbit…“

Mezitím sáhl zřízenec po konvici, která bublala na vařiči, a začal nalévat vře­lou vodu do dalších šálků.

„V každém je tři a půl gramu čaje,“ prozrazoval ředitel za srkajícího alchy­mistu. „To je právě tolik, co váží naše pěticentová mince, ta čtvercová se zaoble­nými rohy. Přesně šest minut se nechá čaj vyluhovat, pak se přecedí. Teprve když vychladne, bude ho pan Fernando ochutnávat. Pochopitelně tady se čaj nesladí.“

Právě tak asi vychutnával Karel IV. s Buškem z Velhartic to své burgundské, právě tak asi přivoněl, ku půnebí tisk a pojazyku válel — ale nechal je rozkošnicky sklouznout do hrdla. Kdežto pan Fernando se pokaždé nekrálovsky naklonil nad břichaté mosazné plivátko — spíš hlaveň Tlusté Berty — a rázně tam vystře­lil všéchno, co měl v ústech. Ale jeho oči ještě stačily stříkanec přísně prokádrovat a přidělit mu patřičný přívlastek.

„Světlo, při kterém se zkouší, musí být pořád stejné,“ připomněl ředitel. „Při umělém se zkoušet nedá. Máme tu na Cejloně výhodu, že den je po celý rok té­měř stejně dlouhý. Bude vás možná zajímat, že se zkouší výhradně proti nepří­mému světlu. Nikdy proti slunci…“

Zatímco pan Femando zaměstnával všech pět svých trénovaných smyslů, za­tímco mezi prsty mnul skořicově hnědé a sametově černé a měděné a zlatavé lís­tečky čaje, zatímco vytrvale srkal a plival a polohlasem sypal své verdikty na pa­na Sellathuraie, vyzrazoval ředitel jedno obchodní tajemství za druhým. V Dimbule ještě prší, ale už to slábne. Pan Fernando počítá, že tak za tři čtyři ne­děle začnou monzuny, Pochopitelně se neptá meteorologů. Poznal to podle vzorků čaje, které dostal z Dimbuly včera. Ostatně takovému ochutnavači trvá dobrých sedm let, než se vypracuje na prvotřídního odborníka. Žádný stroj ho nenahradí. Však si taky vydělá pět set šest set rupií měsíčně, to je tak šestináso­bek průměrného platu na Cejloně.

„Týdně tu odzkoušíme tři až čtyři tisíce vzorků. S chemiky máme ve světě trampoty. Teď si vzpomněli přidávat do pitné vody kromě chlóru taky fluor. Prý aby se lidem nekazily zuby. Ale my kvůli tomu musíme měnit recepty. Fluorová voda chce docela jiné druhy čaje než voda chlorovaná. Ale zas máme výhodu, že denně startují na všechny strany tryskáče. Dřív to trvalo celé dny, než se vzorek dostal na burzu na Mincing Lane. Dneska je tam za pár hodin. Burza reaguje jako tryskáč.“

Pan Fernando právě skončil svůj dvoustý šálek.

Sundal doktorský plášť, umyl si ruce, utřel si způsobně ústa a přišel se omlu­vit, že prve neměl čas. Jsem vám k službám, ptejte se, prosím.

„Nechcete si s námi vypít šálek čaje, pane Fernando?“

Zatvářil se jako řezník, který dostal k narozeninám věnec vuřtů, a slíbil:

„Až o dovolené!“

Lopaty, košťata

Ani čaj se neobejde bez lejster.

V továrně dostane každá zásilka svůj rodný list. Jméno, datum a místo naro­zení, velikost, váha, ještě název porodnice. (Za rodiče se samozřejmě považují majitelé plantáže.) Pak ty rodné listy dohlížecí orgán počmárá záhadnými, ale přesto všem podobným vrchnostem srozumitelnými slovy. Většinou si je vy­mýšlejí srkající kouzelníci v laboratořích.

Křestní listy pak v tiskárně rozmnoží, po jednom je poskládají do tlustých knih a rozešlou všem brokerům cejlonské burzy. A ještě některým lidem navíc - každému, kdo si je může zaplatit a komu stojí za to, protože k burze patří, ple­te se do čaje a snaží se na něm taky něco trhnout.

Na čajové burze v Kolombu se totiž obchoduje jen křestními listy. Za každým jsou kdesi ve skladech pyramidy bedniček toho, co se stane čajem teprve podle vkusu a chuti zákazníků nebo zámořských dovozců. Brokeři a velké exportní fir­my tu nakupují suroviny nejrůznějších barev, chutí, vůní a zrnění, aby se mohli pustit do velké, složité a trochu riskantní hry zvané BLENDING. Většinou je to hra o dvou dějstvích. První v Kolombu, druhé za mořem.

BLEND v angličtině — a v tomhlejazyce se odehrávají dramata na všech světo­vých burzách čaje — neznamená nic jiného než SMĚS.

Prosím, tady máme pozvánku na hru SMĚS. Na její první dějství. Pořádá A. F. JONES EXPORTERS CEY LTD. v divadle na Braybrooke Place, Slave Island, CO­LOMBO 2.

Začátek představení v 9,30.

„Tohle tak vidět naše mámy zvyklé odměřovat čaj po špetičkách!“ řekli jsme si, když jsme vstoupili do divadla (potemnělá hala mezi skladišti s haldami be­den a nádvořím s hranatými skříňovými náklaďáky z duralu, podobnými stěho­vacím vozům). Ty úhledné bedničky, které nedávno lidské ruce pečlivě uzavře­ly a které tu ležely narovnány až vysoko k žebroví stropu, putovaly vzhůru po páternosteru na rampu těsně pod střechou haly, kde je několik dělníků otvíralo a jejich obsah sypalo do chřtánu rozmetadla. Točilo se jako káča a čtyřmi vý­pustnými rourami trousilo do kruhu metráky a tuny čaje. Snášel se z té výšky jako černý vířící mrak na obrovskou kuželovitou hromadu, hrůza pohledět! Čaj, čaj, všechno čaj.

Najednou se kolotoč u stropu zastavil, na hoře čaje to zachrustalo a zašustělo, jak se do ní zabořily bosé nohy šesti sedmi chlapů s dřevěnými lopatami. Z hro­mady začali dělat mísu. Nebo spíš kruhový val. Pak se přehoupli dovnitř a scho­vali se v čaji, žejim bylo vidět jenom krk a hlavu. A už husím pochodem mašírují dokolečka dokola, čaj létá od lopaty ven z kruhu, na vnější svah čajového valu. Za čtvrt hodiny vyskákali, lopatami přihrábli okraje, a už do něho rozmetadlo valilo další tuny čaje.

„Ted’je na hromadě takových třiatřicet tisíc liber čaje,“ odhadoval průvodce. „Někdy mícháme naráz až osmdesát tisíc. Tohle je zakázka pro Anglii. Míchá­me pro ně tři hlavní druhy: Fannings, Broken Mixed a Orange Pekoe, samo­zřejmě každý se míchá a balí zvlášť. Přesně podle receptury, kterou nám přede­psali z laboratoře.”

Šla nám z toho hlava kolem, raději se nedívat! Když jsme se vrátili z prohlídky skladišť, běhali už okolo hromady lidé s bedničkami a pěchovali do nich velko­ryse namíchanou směs. Tentýž čaj, který z nich předtím vysypali — a přece jiný. Dvě tři ženy přimetávaly obrovskými košťaty zbytky čaje, za hodinu nebylo po něm ani památky.

Ovšemže jsme hned pospíchali za tím moudrým pánem, co že znamenají ony záhadné názvy.

„Fannings je druhý stupeň čaje co do jemnosti, hned za sortou Dust. Z nich je nejsilnější odvar čaje, nejvíc barví. Na druhém konci řady je Orange Pekoe. Co do velikosti je nejhrubší, kromě lístků obsahuje i listové řapíky a dává světle oranžový odvar. Tenhle druh kupují nejraději Američané. Ti ostatně málokdy dostanou za své peníze skutečnou hodnotu,“ zasmál se. „Na Cejloně a v Indii dáváme přednost směsi Dust a Fannings. Ochutnejte.“

Byl to lomcovák. Červenozlatá tresť.

„Z jednoho vašeho šálku by u nás každá hospodyně udělala aspoň pět dalších.“

„Tak vám nezbude než pít taky Orange Pekoe.“

„Ten s těmi klacky…“

„To se vám jen tak zdá, kdyžjste teď ochutnali Dust. Víte, co vlastně zname­ná Pekoe? Je to název z Číny. Pek je bílý a ho znamená chmýří na čajových líst­cích. Pravý Pekoe se musí sbírat, sotva vyraší pupen a lístky.“

A sáhl po svém lomcováku.

 

Dvorní dodavatel Jeho Veličenstva

A jsme z toho najednou celí tumpachoví. Ne z toho závratného množství čaje, na to si člověk zvykne. Ale jak to s tím cejlonským čajem doopravdy je? Dopro­vodili jsme „flush“ z plantáže přes sušárnu a bedničky do kolombského skladu, pobyli v laboratoři, prolistovali křestní listy, odbyli jsme si tajuplnou a hlavně jinotajnou seanci na burze, sledovali jsme čaj pod kolotočem v mísírně, jak se sy­pal na černohnědé pohoří a vzápětí zas mizel do bedniček, přesně takových, ja­ké dělníci rovnali do lodí v Tirikunámalé. Ale kde jsou balíčky a krabičky čaje ve zlatožlutých a červených barvách Cejlonu, jež si kupují hospodyně všech pěti světadílů? Co jsme to propásli v té velkolepé čajové komedii?

Na pracovním stole, u bloků se zápisky z Cejlonu, stojí krabice od cejlonské­ho čaje: krychle o hraně čtyř palců, něco málo přes decimetr. Pět viditelných stran je potištěno v jasných barvách nepochybně cejlonských — sluncové žluti, korálové červeni a třpytné barvě zlata. A přece je to krabice velice britská. Shora i zdola na ni v Liptonových balírnách nalepili zákonem chráněné kruhové pečeti s nápisem LIPTON’S No 1 QUALITY PURE CEYLON TEA.

Lepili je na konci druhé třetiny našeho století, a přece se krabice tváří jako za časů vrcholné slávy britského impéria, Secesní rytiny na všech čtyřech bocích i na víku: čajové plantáže, česačky po pás v keřích, sušárna čaje, hlavní správní budova Liptonovy společnosti v Londýně, ochranná známka se šviháckým lvem na zadních, v elegantním tanečním kroku a s ujištěním, že firma Lipton byla dvorním dodavatelem čaje už za Jeho Veličenstva hebožtíka Jiřího V. Ale na krabici si ještě můžeme přečíst, že Lipton prodává nejvíc čaje na světě, že je to nejvybranější ryzí cejlonský čaj (Choicest Pure Ceylon Tea), že dostal zlatou medaili v Kalkatě a zlatou na Cejloně, že Lipton má filiálky po celém světě, že je výhradním vlastníkem čajových plantáží v Dambatenrie a v Bandara Eliji, že obrázky jsou vyvedeny podle skutečných fotografií, ještě adresa v Londýně, adresa v Kolombu, adresa v Kalkatě, k tomu palmy a ornamenty a zlaté rámečky, všechno dohromady na jediné krabici s librou čaje. Tradičně britská tečka za posledním aktem velké čajové hry.

Ale hra sama připomíná spíš Monte Cario než jeviště, účastní se jí spíš hráči než herci. Hraje se v ní o všechny peníze za milióny tun cejlonského čaje a hra trvá už hodně přes sto let. Mění se v ní počasí na Cejloně, stáří plantáží, tváře a osudy dělníků i superintendentů, mění se režimy na Cejloně i rozměry britské říše, mění se měny i úřední jazyky — ale cejlonský čaj se měnit nesmí. Sto let má stejnou červenozlatou barvu, stejnou vůni a chuť, protože i jízdní řád cejlonské­ho čaje od plantáží pod Adamovou horou až po šálek kdekoli na světě je pevný a neměnný. Jsou to pravidla velké a riskantní hry, která musí skončit dobrým douškem čaje, ať se děje co se děje. Nad těmi pravidly se nakonec i nám vyjasni­lo, hra dostala řád, skončily nejistoty, jak to vlastně s tím čajem bylo, je a bude.

Žádná cejlonská plantáž ještě nezrodila „cejlonský“ čaj. Rodí se tu tisíce čajů, každý jiný, dokonce i rok od roku a měsíc od měsíce jiný, podle toho, jak se vyvedou monzuny. I při jednotném počasí by každá plantáž dala čaj o poznání jiný — podle druhu sazenic a stáří keře, nadmořské výšky, polohy a sklonu plantáže, složení půdy, pečlivosti sběračů, spolehlivosti strojů a lidí v sušárně, teploty a vlhkosti vzduchu v hodinách zpracování, podlé délky a podmínek do­pravy a skladování. Ale to všechno zákazníka nezajímá. Ví, co je cejlonský čaj, chce ho — a musí ho dostat. Vždyť o jeho peníze se hraje celá ta

hazardní hra na sedm kol.

První kolo — z plantáže košíkem a sušárnou do prvních bedniček. Bank drží superintendent plantáže.

Druhé kolo řídí srkající alchymisté. Berou měsíčně šestkrát víc než ostatní smrtelníci na Cejloně, protože dovedou po pravdě nadiktovat křestní list každé zásilce z plantáže. Přídavkem k platu mají neomezenou důvěru burzy.

Třetí kolo má hernu impozantnější: čajovou burzu v Kolombu. Liptonova společnost, ale také kolombský Brooke Bond Ltd., A. F. Jones a další matadoři v Kolombu i v Londýně si platí prostředníky — brokery, kteří jim na burze (je to vlastně jen aukce s velice přísnými pravidly hry) kupuje podle pokynů firem­ních laboratoří surovinu z plantáží. Takové partie, aby se z nich dal namíchat standartní cejlonský čaj v některém z požadovaných druhů.

Ve čtvrtém kole si ještě jednou přijdou na své ti, kdo čaji rozumějí ze všech nejlépe: znalci a ochutnavači. Z nakoupených surovin se pro ně odeberou kon­trolní vzorky, v laboratořích se ochutnají, posoudí a porovnají s kontrolními lis­ty, jestli všechno klape. Co nesouhlasí, zaplatí pěstitel, protože má prodávat přesně to, co nabídl. To patří k tradici. A k dobrým mravům. Je na to zákon.

V pátém kole jde do tuhého, ve hře už se točí pořádné peníze. Dá se tu všech­no vyhrát, nebo taky prohrát. Ze vzorků namíchají zkušební standartní čaj. Směs znovu přezkoumají a ochutnají, a když je všechno, jak má být, pošlou re­cept do mísírny. Začne tanec pod kolotočem, laboratorní procedura v gramech má reprízu v tunách.

Pro šesté kolo by se dalo po menší úpravě použít starého dobrého přísloví: co se doma uvaří, to se venku vypije. Z namíchané haldy čaje se odebere moře vzor­ků — kontrolní pro laboratoř a pro archív obchodní společnosti pro případ, že by se kupující chtěl soudit. A nabídkové vzorky pro burzu v Kolombu i v Londý­ně. Ano, letadlem, za pár hodin. Rozmnoží se k nim křestní list, protože to už je dokument pro desetitisíce tun pravého cejlonského čaje. Jen malá část se ho v kolombských balírnách rozváží do balíčků a krabiček pro místní hospodyně. Většina jde přes moře ve velkých bednách vyložených staniolem a uzavřených téměř neprodyšně. Další osudy čaje už kolombské matadory nezajímají. Vy­pěstovali, smíchali, prodali, vydělali, teď ať se starají jiní!

Na ty zbude kolo sedmé a poslední. V něm se část cejlonského čaje za mořem balí pro drobný prodej tak, jak došel. Ale většinou si ještě musí odbýt podobnou proceduru jako v Kolombu, jenomže v měřítku náležitě umocněném. Začíná blending na druhou. Blending čajů výhradně cejlonských podle vkusu a tradic v různých koutech světa. Ale také blending mezinárodní, při němž z čajů různé­ho původu a krajových zvyklostí namíchají něco, nač jedna zem nestačí. Čaj kosmopolitní, každý pes jiná ves, ale — náš zákazník náš pán. Když si to zaplatí, má to mít. Zdá-li se mu cejlonský čaj příliš červený a voňavý, indický moc zlatohnědý a nevýrazný, gruzínský zas hnědý a tvrdý, dostane něco úplně jiného. Čaj, který za něj vymysleli mezinárodní čajoví eskamotéři.

Pan Bond i poslední hospodyně na britských ostrovech nad takovým bastardem jen zdvihnou obočí. Když mají chuť na čaj — a tu mají vždycky, chtějí vě­dět, co pijí. Se zavřenýma očima poznají svůj CHOICEST PURE CEYLON TEA, čaj všech čajů.

13 – RYBY, ŽELVY, PIJAVICE

Jistě je možné shodnout se na tom, že rybář je člověk, který loví ryby. Ale když někoho ve vší skromnosti poprosíte, aby vám rybáře popsal, začne se ten zdánli­vě prostý pojem rozpadat do představ velice různých. Jeden si vzpomene na za­dumané penzisty na lodičkách pod smíchovským mostem, jiný na sportovce v peřejích pstruzího potoka, Třeboňáci uznají za rybáře jen ty, kdo o podzim­ním výlovu nakládají podběrákem kapry do kádí po metrácích. Rybář norský nad tím suchozemským hemžením kolem sladké vody mávne rukou, své ryby přece počítá na tuny. Pluje za nimi tisíce mil, hledá je radarem a detektory, rádiosondami a vrtulníky, a když je najde, nevezme je do ruky. Na to jsou tu jeřá­by a traly a elektrické navijáky, chlazené bunkry, transportéry, a dokonce plo­voucí konzervárny.

Rybář cejlonský se nepodobá žádnému z nich. Je jiný už od narození. Jinde na světě se člověk rybářem stává — ze sportu nebo z nutnosti. Na Cejloně se ry­bář rodí. Na tamilském severu se chlapec z rybářské kasty khadajjér nemůže stát ničím jiným než rybářem. A zeptáte-li se kteréhokoli sinhálského rybáře, ke které kastě patří, dostanete pokaždé stejnou odpověď: karáva. Ne každý karáva je rybář, ale každý rybář je karáva.

Odlišnost není jenom v kastách.

To, co odlišuje cejlonského rybáře od jeho kolegy z Třeboně nebo z Trondheimu má pro nás přídech romantiky, starodávné legendy — a pro nezasvěce­né taky přídech myslivecké latiny. Ale veřte nebo ne, na Cejloně můžete potkat i rybáře na chůdách. Přitom jim vůbec nejde o klukovskou zábavu.

Stačí vyrazit čtyřicet padesát kilometrů z Hikkaduvy najihovýchod, do okolí Ahangamy nebo ke kouzelnému zálivu Veligama. Šmolkové moře, zlatá pláž, nad ní krajka z kokosových palem. A daleko od břehu, pěkně v řadě vedle sebe, polonazí a bosí rybáři jen s kouskem hadříku kolem beder. Bez lodí, bez prámů, stojí metr dva nad vodou. Stojí — na chůdách zapíchnutých do dna zálivu a vyčnívajících vysoko nad hladinu.

O kousek dál se rybáři pojistili a pro zvýšení stability posvazováli chůdy vodorovnými tyčemi. Sedí na nich od rána do večera jako slepice na hřadě a loví na háček cejlonskou specialitu, rybičky kurumburua, delikatesu na přípravu rybí­ho karhí. Jak je chutná, tak je plachá. Ke břehu nejde, od člunu uteče. Chce-li ji rybář ulovit, musí ji přelstít. Ví, že v mělkých vodách je všelijakých klacků a tyčí víc než dost, ryby si na ně zvykly. A tak si rybáři mezi ně nastrkali své stojaté kůly navíc. Rybičku kurumburua loví na chůdách. Je to originální, je to staré jako ry­bářství na Cejloně, je to trochu exotické a trochu komické, ale má to háček. Do­slova. Na ten se totiž loví. U břehu, v mělkých vodách. Tam ještě nikdo tuny ryb nenalovil. Není to rybolov sportovní (jde přece o profesionály), ale proletářský.

Všichni cejlonští rybáři na chůdách neloví, to dá rozum. Dědí po otcích ještě jiné způsoby rybolovu, jež mají společného jmenovatele: jednoduchost. A ry­báři zas mají společný rys života: chudobu, nejistotu, nebezpečí. Často jde o zdraví, někdy o život.

A všichni mají nad sebou ministerstvo rybolovu, které občas vydává podivná a na první pohled směšná nařízení. Jedno z nich praví, že pěší rybář smí při lovu použít sítí jen po dvanácté hodině polední. To proto, že u břehů se ryby pohybu­jí nejčastěji do dvanácti. Ale abychom cejlonské ministerstvo rybolovu nevinili z byrokracie: chrání tím nařízením příští pokolení ryb i rybářů. Ranní lov sítěmi u břehu by sice rok dva uspokojil i největšího nešiku, ale za pár let by bylo v po­břežních vodách pusto.

Živé bóje

A tak si třeba v Hikkaduvě můžete podle rybářů nařizovat hodinky. Úderem dvanácté se nahrnou do mělké vody pod pláží nedočkaví kudrnatí mládenci i dědečkové s drdůlkem šedých vlasů na temeni, všichni se sítí přes rameno. Je to kruhová síť vrhací, každý má svou. Podél pláže rozvinou rojnici jako před úto­kem a zvolna postupují do moře, dokud jim voda nesahá po hruď. A pak začne jejich balet ve vlnách, tichý, úporný, bez konce, špičkový tanec dělníků moře.

V krotkých a nízkých vlnách stojí beze slova a bez hnutí. Když se valí vyšší vlna, nadhoupnou se těsně před ní, vlna je přistrčí pár metrů ke břehu a opadne. A ry­báři, zdánlivě nehybní, zas po centimetrech postupují do moře, než je další vlna hodí zpět. Jsou jako korkové stopečky ve zvlněné zeleni pobřežní vody. Moře je moří celé hodiny Jednomu po druhém modrají chladem rty. Voda má pětadva­cet stupňů Celsia. Pro Cejloňany to je však jenom dvacet pět stupňů.

Rozruch sejich zmocní teprve ve chvíli, kdy nad vodou začnou kroužit mořští rackové. Neklamné znamení, že ve smaragdové zeleni pod nimi se objevilo černavé pole, hejno ryb. Jako střela se rackové zapichují do vody, na dálku můžete přesně uhodnout okamžik, kdy svůj úlovek polknou. To vždycky zatřepou kr­kem a vzápětí několikrát zprudka zamávají křídly, podobni automatu, do něhož právě někdo vhodil minci. Setřást vodu z křídel je jejich první starost, ale silnější je strach, že by přitom mohla kořist vyklouznout ze zobáku. A tak se zbavují přítěže teprve, když úlovek bezpečně sesoukali do krku. Naberou výšku — a znova střemhlav do vody. Jsou neúnavní, žravost jim nedá. Pracovní dobu ma­jí takřka neomezenou. Loví, dokud je co.

Pro rybářejsou předzvěstí naděje. Někdy pomocníci, někdy nepřátelé. Jeden po druhém nalétávají k útoku, celé hejno ryb občas vystříkne z vody, rackové je chytají za letu. Pro rybáře končí v takové chvíli škola trpělivosti a začíná lekce postřehu. Mají nespolehlivé spojence: někdy hejno ryb popoženou, jindy zaženou.

Nejmladší rybáři propadli vzrušení. Sotva voda kolem nich potemněla, zbrkle vrhli sítě — a táhnou je z vody prázdné. Rozbili hejno ryb, ztratili naději, vzdávají boj. Jeden po druhém vylézají na pláž prokřehlí, unavení. Jenom vy­trvalci zůstali. Už třetí hodinu. Nevšímají si racků, nevšímají si jeden druhého. Jsou jako plovoucí sochy, jako lidské bóje.

A potom bleskurychlý pohyb, síť letí do vody, druhá, třetí. První stařík mizí pod hladinou, něco kutí kolem sítě, nadechne se a znovu. A znovu. Konečně se otočí ke břehu a vleče za sebou velký ranec nabitý rybami. Ostatní dva byli o vte­řinu pomalejší. Loudají se za ním, sítě přes ramena, tu a tam v nich visí rybička. A poslední jdou z vody čtyři stařečkové, kteří prostáli tři hodiny ve vodě bez jedi­ného pokusu o úlovek. V té rozhodující vteřině pokaždé selhali. Ale — zítra je ta­ky den…

Daleko od břehu pod kroužícím hejnem racků znovu houstne v moři velká temná skvrna. Pomalu odplouvá do hlubin.

Tak to v Hikkaduvě bývá každý den: naděje pro všechny, plná síť pro toho, kdo má zkušenost, kdo má štěstí — nejčastěji však pro toho, kdo má obojí.

A úlovek? Malé ryby, velké ryby, tři až patnáct centů za kus, většinou stříbřité sardele, kterým se tu říká áhállu, a pak větší bóllu, dravci.

Obojí mají geniálně vyřešené zasouvání otvoru tlamy do tváří; až jednou stej­ně spolehlivý systém vymyslí nějaký konstruktér sklápěcích hledáků na zrcad­lovkách, zapíše se zlatými písmeny do dějin fotografie.

Svázané dřevo

Pak jsou ještě na Cejloně rybáři, kteří dají víc na sousedskou pomoc než na štěstí a kteří věří víc na svaly než na trpělivost. Spojují síly a něco peněz do rybář­ských družstev. Stačí jim člun a dlouhá vlečná síť. Jeden konec nechají na bře­hu, pak z lodi vypustí síť kousek po kousku, objedou, na kolik stačí, a s druhým koncem sítě se vrátí na břeh. Vykrojili si z moře soukromý rybník — zbývá už jen zatáhnout za oba konce sítě a na břehu vytřepat, co nacedí. Stejný díl práce, stejný díl kořisti, pokud jaká je. Ti nejchudší dávají družstvu jenom práci. Síť si vypůjčili od rybářských podnikatelů — zaplatí za ni polovinou úlovku.

Pro filmovou kameru a fotografický přístroj jsou všechny ty pobřežní způso­by lovu pastva stejně exotická jako pro oči cizinců.

Pro rybáře taková tropická romantika znamená jakéstakés živobytí — a navíc věčnou rýmu, občas zápal plic a nezřídka tuberkulózu. Moře jim ukládá o zdra­ví pomalu a nenápadně.

A také jsou na Cejloně rybáři, kteří nikdy nevědí, jestli se z lovu vrátí. Pro ně moře — ta velká máma rybářů — chystá nejen ryby, ale i bouřlivé vlny a vichřice jihozápadního monzunu a zuby žraloků. K lovu u břehu potřebuje rybář jen trpělivost, zkušenost a svaly. K denním výpravám na širé moře je k tomu všemu zapotřebí ještě odvahy hodné hrdinů. A fatalismu. Málokdo z cejlonských ry­bářů totiž dovede plavat!

Celý svět zná slovo katamaran. Zvlášť v čase předvánočním, kdy se o ně zají­mají nejvíc děti. Teprve na Cejloně jsme se dověděli, že to slovo vymyslili Tamilové a že z jejich jazyka se přes angličtinu dostalo do slovníku dětí a mořeplavců ve všech pěti světadílech.

Kata znamená v tamilštině svazovat, maram je dřevo.

Nad katamaranem sinhálským je člověk hezkou chvíli na rozpacích. Na dno takového plavidla by se dokázal posadit leda indický fakir. I tak by mu to moc platné nebylo, v lodi by jako v pasti vězel až po krk.

Jak obsluhovat plachtu, kormidlovat, veslovat a ještě ke všemu lovit ryby?

Do sinhálského katamaranu se nesedá. Je to loď a prám a plovoucí sádka na ryby a skladiště nářadí a spíž a šatna — všechno dohromady. Je to dotenka vy­dlabaný kmen. Na rozdíl od podobných plavidel z Tichomoří anebo ze Střední Ameriky jsou zdejší čluny uzavřenější. Kmen se před dlabáním po délce nepůlí. Vyštipuje se sotva čtvrtina jeho obvodu, takže vzniká plavidlo nejen dlouhé, ale i nadmíru břichaté. Horní přivřené okraje se nastavují ohrádkou z prken a te­prve na ni se pokládá podlážka. Na sinhálském katamaranu slouží tedy za pod­lahu jeho krycí poklop. Podlaha není na dně lodi, ale nahoře. Dovnitř se ukládá rybářské náčiní, úlovek se vozí živý. Stačí našplíchat do člunu trochu vody a je záruka, že se ryby dožijí přistání.

Ale jak se tak vratké plavidlo udrží na vodě?

Od boku každého člunu vybíhají v oblouku dvě dlouhá ohnutá břevna. K jejich koncům přivazují rybáři silný bambusový kmen, zaručeně nepotopitelný, protože mezi jednotlivými kolínkyjsou hermeticky uzavřeny vzduchové komo­ry. Bambusový plovák vyvažuje člun, na hladině spočívá tři čtyři metry od něho. Z vratkého maňásku dělá plavidlo, které mohou překlopit jenom největší vlny.

Katamaran tamilský — a tedy pravý — je prostší. Je to skutečně jenom kata maram, svázané dřevo. Na dálku vypadá jako ohromná lyže, široká půldruhá metru a dlouhá čtyři pět. Žádné plováky, žádné dlabané vymyšlenosti, jenom pět hranatých trámů pevně svázaných k sobě. Tři prostřední delší, oba krajní kratší. Vpředu navíc dva docela krátké, ale široké — přitesané trochu do špičky a maličko zvednuté, aby vor snáze najížděl na písčitý břeh. Poněkud šikmý níz­ký stěžeň, na něm plachta. A to je všechno, s čím se Tamilové odvažují z nejse­vernějšího cípu Cejlonu nejen k indickým břehům, ale i tak daleko na širé moře, že jim pevnina nadlouho mizí za obzorem. Plavcům i neplavcům.

Člověk středoevropský se takovému plavidlu svěří jenom s největším sebezapřením. Ale ani pak neuvěří, že se na něm uprostřed neklidného moře může věnovat čemukoli kromě starosti o vlastní rovnováhu, zvlášť když mu moře trojúhelníkovitými ploutvemi žraloků neustále připomíná, že o pohřební službu je postaráno pohotově a zdarma.

A přece jsou rybáři z katamaranů po celý rok hlavními dodavateli rybího ma­sa pro tamilský sever i pro celý ostrov.

Nespokojí se jen tak nějakou sardelí jako jejich kolegové s vrhacími sítěmi v pobřežních vodách. Denně jsou mezi jejich úlovky rejnoci, pilouni, kladivouni - a ze všeho nejvíc obyčejní žraloci, postrach moře.

Vždyť právě Mannárský průliv, celé to pásmo pevninských výběžků, po nichž prý Adam putoval z Indie na Cejlon, je jejich hlavním rejdištěm.

Než jsme přijeli do tamilské oblasti, znali jsme cejlonské ryby jen podle pa­chu z přístavních skladišť. Teprve na severním výběžku, kde se loví víc ryb než na celém zbytku Cejlonu, jsme poprvé ochutnali rybí karhí. Zadělávané proužky sušených ryb s nepostradatelnou cibulí a rýží — úplná pochoutka! Je­nomže co je to proti čerstvě pečené rybě vytažené právě z moře, proti nepřeber­nému výčtu ryb, jež tu denně poskytuje člověku oceán!

Řekli jsme denně, ale není to vždycky tak doslova. Ne že by bylo moře v ně­které dny skoupé. Právě naopak. Je někdy tak marnotratné, že člověk neví, co si s bohatým úlovkem počít. A pak ty nešťastné postní dny, kdy na tržišti rybu ne­prodáš, kdyby byla sebekrásnější…

Rybářskou vesničku Miliddy byste mamě hledali i na cejlonské speciálce. Houfec stavení dvě míle na východ do přístávku Kankesanturai. V životě jsme neviděli pohromadě tolik žraloků. Žraloci klády dvěstěpadesátilibrové, mezi ni­mi obrovští kladivouni, tamhle rejnoci, pilouni s pilami, které by v Disneyových kreslených filmech dokázaly přeříznout vejpůl i Kolumbovu karavelu, a mezi tím žraloci potěr, žralůčkové pětikiloví i dvoukiloví, tak zrovna dětem na hraní do zahradního bazénu. Jen za včerejšek ulovili zdejší rybáři padesát tisíc liber žraloků. Tolik, že je ani v Džafně rozprodat nemohli. Deset tisíc liber naložila do ledu loď z Kolomba, víc nemohla, protože jí led došel. Kromě toho je dnes Protasi sani, Zářijová sobota, přísný hinduistický postní den, jeden navíc k dvaapa­desáti postním pátkům hinduistů, k dvaapadesáti postním nedělím místních křesťanů, k dvaapadesáti postním sobotám Tamilů. A tak se na moře vůbec nepluje, domácnosti i obchody jsou ještě plné ryb od včerejška, další by nikdo ne­koupil…

A přece koupil!

Zrovna na svátého Václava jsme přijeli do Miliddy. Půst nepůst — přímo na pláži jsme od rybářů koupili dvoukilového žraloka a poprosili maminku našeho hostitele v Čunnákamu, aby ho upravila podle vlastního vkusu. Hotové posvíce­ní!

Svatováclavský žralok po tamilsku.

Želví vejce natvrdo?

Málokde na světě si nebe dovede zahýřit barvami západu tak jako na Cejloně. V tu chvíli, kdy i mořský vítr usíná, hoří nebe, zem i moře. V tak tropických tro­pech, jaké vládnou na tomhle čarovném ostrově, trvá požár západu až nespra­vedlivě krátce. Třikrát stiskneš spoušť — a je po všem.

Ale ještě než člověka popadne lítost nad tou ztracenou krásou, vyšlehne pří­mo z moře ohníček. A hned jejich deset a sto a celý věnec. Daleko od břehů se jako bludičky kmitají plameny pochodní, až kamsi za obzor se večer co večer roz­hoří předsunutá mořská hranice Cejlonu. Plane a dýmá až do svítání. Je stará jako tradice cejlonských rybářů. Svou tichou krásou brala dech už poslům řím­ských císařů, maurským kupcům i fénickým mořeplavcům.

Naše pokolení je nepochybně poslední, které se ještě může nadchnout její romantikou. I na Cejloně je dvacátý věk stoletím zvratů, proměn a útěku od tradic a starých zvyků. I ohnivou korunu Cejlonu brzo udusí nápor účelné a produk­tivní techniky.

Co pochodeň, to katamaran, a na něm rybář, který od večera do svítání láká světlem ryby do sítí. V drátěných košících zapalují nad hladinou kokosové vlák­no napojené olejem.

Už dnes se mezi jejich tradiční pochodně tu a tam vetře bílé světlo petrolejo­vých svítilen. Viditelně mění odvěký líbezný obraz nočních břehů Cejlonu. Ale to je jenom začátek. Nikdo tu nepochybuje, že už dnešní pokolení rybářů z katamaranů přesedlá na výkonnější plavidla. Dieselový motory je dovedou dál na širé moře, kde je víc ryb a větší naděje na výdělek. Místo kokosových pochodní budou na nich rybáři rozžíhat elektrické reflektory. Věnec plamenů okolo ostrova pohasne. Musí to být. Cejlon chce jíst. Lov na plážích a v pobřežních vo­dách už nestačí, i když si tady lidé berou všechno, co je jen trochu k snědku: ryby i žraloky, raky, korýše, želvy — i želví vejce.

Na Cejloně platí nejen za potravinu, ale i za vybranou lahůdku. A přesto bys­te asi při prvním pohledu na želví vejce naskládaná třeba do krabice mysleli víc na sport než na jídlo. Jsou totiž k nerozeznání podobná pingpongovým míčkům. Rozdíl poznáte teprve hmatem. Nemají skořápku. Místo ní jsou oba­lena pružnou bílou blánou. Tuhle vlastnost si j istě želvy nevymyslely na truc ku­ru domácímu. Obdařila je tím příroda, aby ochránila želví rod před úrazem, ještě než se vyklube na svět. Na pomoc jí přispěchal člověk, jenomže zasahuje s paradoxem sobě vlastním. Člověk ochránce píše v novinách — třeba v deníku Ceylon Observer — varovné titulky:

Želvy musí přežít! Chraňte želvy!

Ale zároveň po celých tisících ničí želvy ještě nenarozené. Říká tomu sběr va­jec!

Jednou — bylo už pozdě večer — nás v Hikkaduvě na jihozápadním pobřeží Cejlonu vylákal roj světel: pochodně i zpola vybité baterky. Asi nějaký rituální obřad — o ďábelské tance tu není nouze, ať se chystá svatba nebo ať má mladá maminka rodit; navíc taková noc v tropech dá fantazii Evropana pokaždé jakse­patří zapracovat — prostě hned jsme byli na nohách a hajdy za bludičkami. Na­jednou kdosi ze tmy zasykl, z písku se vztyčila postava a neznámý hlas při­dušeně, skoro důvěrně vybízel:

„Sir, sir, come here!“

Za chvíli jsme se ve tmě rozkoukali, ovšem, naši staří známí, tři kluci z rybář­ské osady za silnicí; dřepěli v písku a taškářsky se uculovali. Vtom se před námi vymrštil kornout písku, druhý. Co to? Krab? Kde by se tu vzal, tak daleko pod palmy se nevydá, a i kdyby, musel by to být pořádný klacek! No ovšem, želva! Želva obr, do metru jí mnoho nechybělo. Ležela na dně dolíku, přední ploutve zaklesnuty do svahů prohlubně, hlavu na písku, namáhavě oddychovala. Ho­nem pro fotoaparát a pro bleskové světlo, jsme už druhý měsíc v Hikkaduvě a želvu tu vidíme na břehu poprvé, patrně přišla jejich doba…

Když jsme se vrátili, byly hromady písku po obou stranách prohlubně ještě vyšší. A želví máma jako stroj. Zadními ploutvemi střídavě zaryje do písku, zvedne a prudce odmrští. A znovu a znovu, jen se zdá, že přestávky se prodlužují, ostatně by nebylo divu — taková dřina! Želva bezmocně poulí oči do světel, v jejím obličeji je téměř lidský výraz utrpení — a slzy. Pramínky vláhy si klestí cestu jakoby zamoučenými tvářemi a vsakují se do písku. Slzy čeho? Dři­ny? Strachu z člověka?

Teď překryla jámu zadní polovinou krunýře a svěsila ploutve pod sebe, jako by si chtěla odpočinout. Ale to z nich vytvořila důmyslný žlábek, už se po něm koulejí do jámy bílé míčky. Kluci jsou hned nosem u písku, zalehli za želvu, nej­starší si prohrábl otvor dojámy a už vajíčka putují řetězem rukou do jutového pytle. Co je platné, že je příroda obdařila nerozbitným obalem, že se při pádu dojámy nemohou poškodit, i když padají jedno na druhé! Ještě teď večer si na nich někdo pochutná a ta, co zbudou, skončí zítra ráno na trhu.

Kluky za chvíli přestalo bavit vybírání vajec po jednom, prohrábli si větší otvor a strčili pytel rovnou pod želvu. Co teď? Smát se jejich mazanosti nebo zadrnkat na strunu jejich svědomí — copak takhle se smí podvádět němá tvář?

Němá tvář zatím skončila svůj vznešený úkol, několikrát se těžce nadzdvihla, plnou vahou dopadla plochým krunýřem na písek, ploutvemi zavalila jámu, znovu zapěchovala, uhladila povrch k nerozeznání od okolí a s vypětím posled­ních sil se po decimetrech šourá k vodě. Konečněji první milosrdná vlna nadlehčila a spláchla do hlubin.

„Tak, mládenci, a teď vyklopte kořist!“

Překvapeně se po nás podívali. Zabavit? Jakým právem?

„Žádné strachy, chceme vědět, kolik je jich. Hádám sto.“

„Víc!“

Vzali to sportovně. Máme je počítat teď nebo doma? Leží v písku a kladou pingpongové míčky na hromádky po pěti. Sto devětadvacet. Ale něco ještě zů­stalo v písku. Pedro, ten s černavým chmýřím pod nosem, hrabe oběma rukama jako krtek, kornouty od něho odletujíjako před půlhodinou od želvy, tady, vidí­te, neříkal jsem to? Ještě třináct.

Bilance: sto dvaačtyřicet vajec jedním tahem.

„Takovou kvočnu si tak pořídit doma…“

Koupili jsme dvacet pingpongových míčků a rovnou za kuchařem. Kdypak se nám podruhé naskytne taková příležitost!

„Natvrdo že je chcete? Tak to teda ne!“ řekl rozhodně starý Kumarasiri. Vě­děli jsme, že je trochu podivín, ale proč by nám nemohl uvařit želví vajíčka na­tvrdo?

„Ani kdybyste je vařili dvě hodiny, nebudou natvrdo.“

Přesvědčuj nevěřícího Tomáše! A zvlášť, když jsou čtyři a chtějí důkaz.

Za půldruhé hodiny nás přešla trpělivost, určitě si z nás starý Kumarasiri dě­lá legraci. Doktor vytáhl čtyři vejce z vroucí vody, píchl do blány, žloutek vytekl.

Snědli jsme každý tři. Chutnala skoro jako slepičí, ale na jazyku zůstal pocit drsnosti, jak bys jedl krupičný svítek a ne vejce.

Kumarasiri nás chvíli po očku pozoroval a pak rozhodl:

„Moc vám to nejede. Ze zbytku vám udělám omeletu.“

Nic, štěká

V plné sezóně si samostatný a zkušený rybář na Cejloně vydělá výjimečně de­set rupií na den. To je přibližně čtrnáct devizových korun. Ale mnohem častěji si nevydělá za den ani korunu čtyřicet. A po celé měsíce, kdy jihozápadní mon­zun moře podivočí a kdy vyplout by byla sebevražda, bývá jediným jejich výděl­kem pálení korálů. Nalámou je na mělkých útesech a pálí je přímo na břehu moře v nízkých kruhových pecích. Je to na Cejloně nejlevnější zdroj stavebního vápna. U nás bychom tomu řekli přidružená výroba. Na Cejloně: být, či nebýt.

Na větší lodi, která může za noc a půlden nejúspěšnějšího lovu přivézt ryb až za šedesát rupií, si rybářský dělník vydělá v průměru dvě rupie. Tři devizové ko­runy za třicet hodin práce.

Proto je na Cejloně rybářství povoláním nejchudších z chudých. Proto rybá­řů nepřibývá. Proto lidé berou želvám vejce ještě teplá. Pravda, hlady tu nikdo neumírá, ale kokos a banán a rýže s trochou koření nemůže stačit nadlouho.

Cejlon je ostrov, a přece základní spotřebu ryb ani zdaleka nekryje z vlastních zdrojů. Dvě třetiny tržních zásob se rok co rok dovážejí z Indie, z Pákistánu, z Maledivských ostrovů. Rybí konzervy z jižní Afriky, z Ameriky, z Japonska. Za ryby utratí Cejlon víc deviz než za benzín a pohonné hmoty, víc než za strojí­renské výrobky, dvakrát tolik co za chemikálie a léčiva, sedmkrát tolik co za uhlí. Nedostatek ryb je každoročně předmětem dramatických jednání v parlamentě, neví si s ním rady ministr financí ani vláda. Je to začarovaný kruh. Vlastních ryb je málo, protože starodávné metody rybolovu omezují práci rybářů na pobřežní vody. Pronikavé zlepšení by přinesly moderní rybářské lodi. Ale ty se vyrábějí jen v zahraničí. Nejsou na ně devizy, protože se za ně kupují ryby.

Vláda stačí jen na zlepšování starého vybavení rybářů. Pomáhá zlevněnými přívěsnými motorky, japonskými sítěmi z nylonu, odpisem daní. A když už po dlouhých monzunech není v domácnosti ani rupie, pomáhá i spotřebním úvě­rem.

Monzuny však nebyly jediným škrtičem zásob rybího masa. Bránily jen ry­bolovu. Dovozu cizích ryb se zmocnilo několik soukromých importérů. Vedla je silná čtyřka cizinců, indických obchodníků, kteří teprve v době vlády pravico­vé strany UNP získali cejlonské státní občanství. Bohatli na zboží pro nejchudší, na sušených rybách. Když Bandaranaikova vláda sáhla až na dno devizových zásob a povolila dovoz dostatečného množství sušených ryb, vyhnala silná čtyř­ka tržní ceny umělými zásahy. Část dovezených ryb zamkla do skladišť, se zbyt­kem začala spekulovat. Teprve když tuny ryb podlehly zkáze a musely se vyvézt na pole jako hnojivo, sáhla vláda po drastickém opatření. Obchodníkům vzala dovozní monopol a import svěřila družstevní organizaci CWE, cejlonské velkonákupně družstev. Byl křik, byly hysterické útoky proti vládě, byly interpelace v parlamentě — ale dovoz ryb už zůstal pod dozorem státu.

Necelých čtyřicet kilometrů severně od Kolomba leží Negombo, někdejší britská vojenská základna a nevelký přístav. Podle jedné verze pochází jméno od slov Naga-bough, Území vyznavačů hada. Podle druhé odjakéhosi portugalské­ho guvernéra. V povoze taženém volským spřežením byl zrovna na inspekční cestě, když se za ním v jedné vesnici rozběhl pes a zuřivě dorážel na káru.

„Jak se jmenuje tahle vesnice?“ ptal se rozhněvaně prvního člověka, kterého potkali. Samozřejmě portugalsky.

„Nic, štěká,“ odpověděl Sinhálec v domnění, že se ptá na psa. „Nikan, bo.“

Ze služebního notesu komisního guvernéra se jméno vesnice — s nějakým tím šrámem — octlo i na mapách.

Ať tak či onak, je dnes Negombo proslulé dvěma věcmi. Jednak se tu připra­vují nejchutnější garnáti, mořští ráčci, kterým na Cejloně říkají prawns a za ni­miž labužníci nelení jezdit do místního resthousu až z Kolomba, aby je na talíř dostali pěkně čerstvé, voňavé a chřupavé. A pak je Negombo známé tím, že celé jeho široké okolí horlivě vyznává víru, kterou sem zanesli vrstevníci pana guver­néra. Není na Cejloně katoličtější oblasti, nikde jinde na buddhistickém ostrově nespatříte tolik kostelíků, kapliček a hřbitovů s kříži jako tady.

Hned u přístavu stojí vzdušná hygienická tržnice. Rybáři se tu nezdržují dlouhým smlouváním s hospodyněmi. Prodávají ve velkém — obchodníkům. V každé z rozlehlých krytých prostor tržnice se obchoduje pod jednotnou patro­nací, podle jednotného řádu a za jednotných podmínek. Jejich autor se připo­míná bez rozpaků a bez ostychu — i když v návštěvníkovi z Evropy může vzbu­dit pochybnosti o míře vkusu. V negombské velkotržnici stojí totiž všude na vy­výšených místech sochy Panenky Marie.

Místo kadidlaje podkuřuje pach rybiny, místo modliteb zní kolem nich jadrná rybářská sinhálština. Majitelkou tržnice v Negombu je katolická církev.

Fantom

Přímo pod hikkaduvským resthousem, sto metrů od břehu, trčí z moře skalnatý ostrůvek a od něho se k severu táhne korálový útes, hradba podmoř­ských zahrad. S každou vlnou zahřmí ve skalách výbuch jako při komorovém odstřelu a do povětří vyrazí zpěněný gejzír. Hned za skalisky však začíná jiný svět, oáza ticha, klidu a barevné krásy podmořských korálů.

Do vodních zahrad před Hikkaduvou se dá za mírný poplatek nahlédnout z turistického člunu jeho skleněným dnem. Ale je to pohled kradmý a uspěcha­ný, pohled okénkem ze světla do stínu přes hranici dvou živlů. Celou krásu toho nesmírného korálového akvária pozná jen ten, kdo v sobě překonal strach z ne­známých nástrah a zvykl si na potápěcí masku a ploutve. Pak může být hostem ve světě pod vodou, může popadnout nejbližší želvu za krunýř a vozit se na ní hlubinnou říší jako na tandemu tak dlouho, dokud mu stačí dech. Nebo si pro­stě lehnout na hladinu a vnímat pod sebou nebe amatérských potápěčů. Je to jenom první nebe. Do toho sedmého se cesta s maskou a ploutvemi vykupuje ho­dinami zápasu s mořskými proudy, jež mění směr a sílu čtyřikrát za den a noc, spolu s rytmem přílivu a odlivu. Nepatří zrovna k nejpříjemnějším zážitkům, když tě vlna přilípne na korálové struhadlo těsně pod hladinou a tělo ti vlaje po proudu jako prapor.

Ale pak přijde čas, kdy už člověk ví, kam a kdy se smí odvážit bez nebezpečí. Teprve pak se může dosyta vynadívat do korálových propastí a slují a skrýší a jeskyní, jež září všemi barvami spektra. Zelených odstínů je nepočítaných. Stejně živé a pestré jsou korály kanárkově žluté a teple hnědé, korály karmínové a vínové a nachové, a dokonce šmolkově modré. Hned mají tvar smrku, hned se podobají hřibu a hned zas připomínají duhovou kouli, vinný hrozen, pyrami­du, dlabaný okřín, středověký hrad, choroše. Jiné jsou jako hebký polštář — ale holou rukou si je člověk pohladí jen jednou. Prsty projede ostrá bolest a pak za nimi vodou zavlaje růžový závoj krve. I korály nejhebčích tvarů proříznou po­kožku jako břitva.

Snad jenom v pohádkách si fantazie dovedla vykouzlit tolik krásy najednou. Tropické moře ji překonává živoucími drahokamy — rybami, jež pestrostí předčí i své korálové domovy. Svítí na slunci, září ještě víc z temných zákoutí žlu­tým a zeleným neonem. Jsou tu rybky tak průsvitné, že se mezi korály vznášejí jako jemné stíny, jako duchové mořských hlubin. A hned zas rybičky unášené proudem jako březové listí servané podzimním větrem. Ryby plaché a zbrklé, které se ti ukážou teprve po dlouhých minutách číhané. Jiné si plují po svém, ja­ko by v tom jejich světě nebylo nic přirozenějšího než člověk v plavkách. Jsou tu i zvědavé rybí tetky, jež neodbytně panáčkují na ocásku a očima obkrouženýma žlutou obroučkou čučí rovnou do skla potápěcí masky. A dokonce takové, jež svými měkkými tlamičkami vytrvale zkoumají, zda na tom divném nohatém stvoření neulpělo něco k snědku; kdo je jen trochu lechtivý, dlouho tak důvěrný zájem nevydrží.

Když člověk docela propadne vodním toulkám, může znenadání zažít chvíli, kdy v něm i v teplé vodě tropického zálivu stydne krev. K smrti vylekat by jistě dovedl žralok nebo chobotnice, ale těm se do korálových zahrad nechce, je tu pro ně příliš těsno. Hlubinný fantom bere na sebe docela jinou podobu.

Vodní obzor najednou potemní. Máš pocit, jako by tě nenadálý proud unášel vstříc černé skále. Ale stačí pohled na dno nebo na nejbližší útes: stojíš. Skála se blíží, sune se k tobě zvolna, bez ustání, jako píst obřího lisu. Potom už to není skála, je to hmota čehosi živého, co se blíží a hrozí, to cosi už zbarvilo do čer­na vodu i dno, všechno se ztrácí, zůstává jen fantastická závrať, jako by se kolem hýbal les, jako by se pod tebou rozkymácela ulice i s domy a s celou oblohou. A najednou na tebe z té černé stěny zírají tisíce nehybných rybích očí. Zírají ce­lou věčnost. Sebereš odvahu, pohneš rukou, zírají dál.

A pak se to stane.

V jediném zlomku vteřiny se celá ta stěna očí změní ve vířící ocasní ploutvičky, už je to jen živá hmota a už jsou zas všude kolem čarovné zahrady korálů zalité slunečním jasem. Fascinující pohled tisíců rybích očí však se sebe nesetřeseš, ani když už ti zas nad hlavou šumí koruny kokosových palem a písek hřeje do chodi­del. Jen zavřeš oči, máš je všechny před sebou. Určitě tě budou pronásledovat i dnes v noci a zítra a vrátí se ještě po roce. Tisíce rybích plebejců. Strašní tím, že je jich tolik a že dodnes nikdo nevysvětlil záhadu absolutního synchronu jejich po­hybů. Co je ten tajuplný radar, který z nezměrného mračna ryb vytváří jediný or­ganismus, vyšší bytost? Odkud vychází řídící impuls? Jak a čím se přenáší, co dá­vá takovému množství jedinců schopnost naprosto stejného pohybu v jediné tisí­cině vteřiny, v čase kratším, než stačí postřehnout lidský zrak?

Dlouho nás trápilo tajemství rybího radaru, klíč k absolutní stádnosti.

Ale pak nás přepadla tíseň.

Co když jednou člověk záhadu takové stádnosti pochopí — a naučí se jí?

Nepřekoná pak lidstvo hrůznou vidinu stádnosti Čapkových Mloků?

„Nezapomeň slánku!“

Déšť se ohlašoval dlouho předem — jako zdvořilý návštěvník.

Z počátku jen zlehka zašuměl v dálce, necvičené uši ani nepostřehly rozdíl proti ševelení palem. Pak jako by kdosi otočil knoflíkem zesilovače a pomalu přidával na síle. Za chvíli bylo slyšet z protějších svahů, jak déšť zasáhl vojsko kaučukovníků. Popleskal je po zelených přilbicích, sklouzl na dno rokle a za vý­hružného dunění se dral vzhůru do stráně. Potom se zakymácely haluze nejbližších palem, ploutve banánovníků se začaly divoce zmítat, lijavec zaharašil ryčným staccatem po plechové střeše a zaburácel plnou silou.

Bylo to děsivé a úchvatné zároveň.

Vodní opona rázem zatáhla výhled na čarovné panorama, které nám připra­vil ranní rozbřesk. Opravdová oáza, ale daleko romantičtější, než se nám ji po­kusil vylíčit senátor Perera, když nám v Kolombu strkal do rukou klíče od svého bangela. Proč Oja Sis? Je to vlastně anglické Oasis, ale zní to sinhálštěji. Ostatně mi dáte za pravdu. Přece nebudete věčně sedět v Kolombu. Chcete-li poznat skutečný Cejlon, musíte do Oja Sis. Z Ruvanvelly se dáte na Kegallu, stačí jen hlídat patníky, na šestačtyřicátém jste na místě, úzká cesta vlevo do stráně. Oá­za, vzpomenete si na mě…

Cítili jsme se jako v pohádce. To tak bývá, když člověk za tmy došplhá kamsi do hor a jitro mu je pak ve vší kráse položí k nohám. Vzduch voněl pohodou a volností, ranní slunce laskalo květy a stromy a keře a ptáky i to velebné ticho koldokola, průzračný jas se rozpíaal od obzoru k obzoru, až daleko k vlnovce pahorkatiny, kraj tonul v bezpočtu odstínů zeleně — prostě táhlo nás to ven, ho­nem vybalit nejnutnější věci a vydat se na průzkum okolí.

Když jsme se vrátili, bylo už poledne a sympatický děda s exotickým jménem Jattanvella Bamunaťťarigé Paňapu zrovna končil své kuchyňské čarování. A tak se mezi cinkotem talířů odehrával přibližně takovýhle rozhovor:

„Bylo to skoro jako když se brouzdáš naším hustým listnatým lesem, tako­vým divokým mlázím. Jenom na mě jednu chvíli padl strach, jestli najdeme cestu zpátky.“

„Vůbec nemáš smysl pro romantiku, je vidět, že už jsi těmi tropy zhýčkaný. Co mlází! Divoká džungle to byla, prales!“

„Správně. Ovanula nás jeho kořenná vůně, klopýtali jsme přes padlé kmeny, na kterých už bujel nový život. Shora odevšad visely tlusté liány, ty nám umožňovaly rychlejší pochod, jako Tarzani jsme se přenášeli přes nepřekročitelné peřeje. V jednom okamžiku — když jsem sáhl po liáně a ona přede mnou ucukla — se mi zastavilo srdce. Určitě krajta! Z dálky bylo slyšet zlověstné vrčení, patrně jaguár, blížilo se, najednou se zprudka rozhrnulo křoví…“

„…a v tom jsem se probudil!“

„Neprobudil. Tady máš důkaz. Podívej se na Míru. Co ta kaluž krve?“ Fakt. Na podlaze červená skvrna, po lýtku mu stéká rudý čúrek, pod kolenem dva pěticentimetrové protáhlé váčky. Nacucané pijavice.

„Že je vůbec necítíš, viď?“ zajásal doktor. „To je Haemobdella zeylanica, zemní pijavice, počkej, neodtrhávej je! Ta bestie má v tlamě frézu, rozřeže po­kožku a pak ti do rány vstříkne dávku hirudinu, který si sama vyrábí. Anesteti­kum a zároveň opatření, aby se krev nesrážela a aby ta havěť měla pěkně plynulý přísun. Moment, skočím do vozu pro obinadlo!“

Ale už tu byl i staříček Bamunaťťarigé, znalecky omrkl situaci, zmizel a vzá­pětí byl zpátky, v ruce slánku.

„Kdybyste neměli sůl, tak stačí cigaretový popel,“ řekl a posypal černavé váčky. Škubly sebou a oba se naráz pustily ran. „Tak, a teď se dívejte, co se sta­ne,“ sebral je dědoušek se země a opatrně je položil na okenní rám. „Ještě tro­chu soli a je konec.“

Pijavice v mžiku vypustily všechnu krev, místo červeného pytlíku byly z nich najednou dvě tenké nitky, ty za chvilku zbělely, znehybněly — opravdu konec.

„Tak vidíš, jaguár. Až příště vyrazíme do pralesa, nezapomeň s sebou slánku!“

A bylo po lijáku. Jak přišel, tak odešel.

Jen palmové haluze ještě odkapávaly pleskance vláhy, z oparu se začala rýso­vat vlnovka obzoru a za zády se nám vyklenula nádherná duha.

Mučírna v ráji

„Haemobdella zeylanica žije na trávě, v křoví a na stromech a mrštně se vrhá na kořist, aby se napila její krve. Potom její tělo tloustne tak, že se podobá drob­né pijavici lékařské. Způsobené rány pálí a svrbí mnoho dní. Zanícených těch míst se chytají pijavice, spadlé nově na člověka, a obnovená rána hnisá tím bo­lestněji.

Pro britské vojsko, jež táhlo roku 1815 do Kandy, byly pozemní pijavice pra­vým soužením. Aby válečná výprava mohla postupovati, byla nucena raziti si cestu džunglemi. Pijavice napadaly vojíny v takovém množství, že mnozí z nich od nesčíslných ran až hynuli.

O trampotách, jež vystáti jest každému lovci na výzkumných cestách po Cej­loně, mluví ve svém skvostném díle již Ransonnet Villez, jenž píše:

- Ale při vší nádheře tropického lesa žil jsem uprostřed něho jako v mučírně. Byly to pozemní pijavice, jež mě nemilosrdně soužily. Na štěstí je proti těm krvežíznivcům prostředek — punčochy nebo kamaše z neproniknutelné látky, známé mezi Angličany jako leech gaiters. Abych mohl v takové přírodě kresliti, kázal jsem posekati všecku trávu a křoví kolem svého tábořiště, napustil jsem obuv a nohy polní stolice šťávou citronovou a byljsem před krvežíznivými vrahy v bezpečnosti.“

Potud Josef Kořenský ve druhém díle své Cesty kolem světa, kterou podnikl v letech 1893—1894.

Byla nám v následujících dnech v Oja Sis duchovní útěchou ve chvílích, kdy jsme začínali mít kouzelného cejlonského ráje plné zuby. Proč si jen sinhálští králové vydržovali nákladné popravčí slony, aby se zbavili svých odpůrců? Stačilo přece odsouzence svázat do kozelce a po dešti ho položit do trávy.

Ani jedinkrát se nestalo, abychom se z procházky po okolí vrátili bez krve. Jakžtakž pomáhaly plátěné polovysoké boty, které nám na cestu věnoval Centrotex. Ale i tak se pijavice stačily vyšplhat nad jejich okraj a najít si očko v punčoše. Byly jich všude tisíce, od milimetrových až po tři, čtyřcentimetrové, poschovávané ve vlhké trávě, dychtící po krvi, připravené v kteroukoli dobu k útoku.

Ze zvědavosti jsme podnikli několik pokusů.

Zastavíš se na polní cestě a s hodinkami v ruce číháš, za jak dlouho se vynoří první útočník. Pět deset vteřin, nikdy víc. Vymrští se jako péro, rychlými píďalkovitými přískoky zamíří za cílem, neslyšně, přímočaře. Neucítíš ani sebemenší dotek, když ti v těle narazí pípu. Uvědomíš si vždycky jen jejich minulost, nikdy přítomnost. Dávno už se pustily rány, prozradí je teprve lepkavý pramínek krve. Snad dovedou odhadnout i vzdálenost a rychlost blížícího se stvoření, vymrští se z trávy právě v patřičný zlomek vteřiny. Pozorovali jsme je, jak se chytily okraje plátěné boty. Vztyčené jako prut antény chvilenku hledaly směr (radar pátrá po krvi!) a vzápětí už se cílevědomě hnaly vzhůru.

Jednu jsme nechali doslova upíďat. Ve vteřinovém rytmu prováděla své gu­mové přískoky, po centimetrech jsme ustupovali, bílá pružina odměřovala stez­ku jako fantasticky přesný stroj, tři minuty, čtyři, pak jako by stroji došla pohon­ná hmota. Pijavice se z ničeho nic smrskla, zbělela — konec. Ani voda už ji nevzkřísila.

„A teďsi představte, co mají říkat lidé, co pracují na polích,“ řekl sklesle sená­tor, když za námi přijel na víkend a vyslechl naše pijavicí elegie.

„Jak se brání? Přece existuje nějaká ochrana!“

„Tabákový nebo mýdlový roztok. Ale to pomůže jen chvilku. A pak, hlídejte pořád nohy nebo noste sůl na pole. Víte, na Cejloně si člověk zvykne na všecko. I na pijavice…“

 

14 – POSTARÁME SE O MOZKY

„Sever Cejlonu — to je podivná zem,“ řekl nám v Kolombu jeden Tamil, ro­dák z vesnice Manippai u Džafny. „Rovina. Suchopár. Bída o vodu. Teprve když mi bylo šestnáct, spatřil jsem na vlastní oči hory. A poprvé v životě jsem vi­děl řeku. Nic takového u nás nenajdete. Ale musíte tam, jinak nebudete mít představu o Cejloně úplnou…“

Mnohokrát jsme si na něho vzpomněli, když jsme se toulali krajem, jemuž jedni říkají Džafenský ostrov, druzí Džafenský poloostrov. Pokud se názvu týče, mají pravdu obojí. Přijedete-li k Slonímu průchodu, Elephant Pass, zrcadlí se z obou stran vodní hladina. Na sever utíká uzounký proužek pevniny, taktak se na něj vejde železniční trať a silnice. Voda je slaná, ale není to moře. Jenom la­guna. Tímhle faktem se ohánějí zastánci názvu poloostrov. A ještě tím, že dale­ko vpravo, docela na východě, je druhý uzounký proužek, po němž se můžeš dostat za louži suchou nohou. Hráz před Sloním průchodem je něco přes míli dlouhá. Na jih od Džafny je však silniční hráz dlouhá čtyři kilometry, a přece každý, kdo se po ní vrací do Džafny, přijíždí „na pevninu“. Jenomže z ostrova. Z ostrova Velanai. Ale tam prý je to opravdové moře, ne nějaká laguna…

Jenom v uniformě!

„S tím si hlavu nelamte,“ konejšil nás mladý poručík v resthousu, na jehož dvoře nám velkoryse poskytl azyl, třebaže resthouse byl toho času vojenský objekt. „Laguna nelaguna. Vždyť ten cancourek pevniny ani nestojí za řeč.“

To už byly na stolku z nehoblovaných prken nejen naše silniční mapy, ale i čtyři sklenky chlazené limonády.

„Horší je, že vám tu víc nabídnout nemůžu. Resthouse je teď mimo provoz. To víte, stanné právo…“

Byl to sympatický sportovec, nejvýš pětadvacet, nohy v šortkách samý sval, bílé tričko, froté ručník kolem krku. A zase omluvy, hráli jsme celé odpoledne fotbal, ještějsem neměl čas se osprchovat a natáhnout uniformu, ono už to teď večer ani nestojí za to, je horko…

„Nocleh, říkáte? Já bych vás tu rád nechal, ale to musí rozhodnout velitel, já jsem jenom zástupce.“

„Můžeme k němu?“

„To bude těžké,“ říká sportovní poručík bez nejmenších rozpaků. „Už je dávno doma… víte, kapitán je vlastně zdejší kantor, má ženu a děti, školu taky nechce nechat bez dozoru, tak chodí po službě domů. Ale zkusím mu zavolat, snad ještě bude vzhůru. Až dopijete limonádu, vemte si další tady z ledničky, ja­ko doma! Hned jsem zpátky!“

Za deset minut nám otevřel vrátka na hřiště u resthousu. Kapitán pozdravu­je, omlouvá se, ráno nepřijde, má práci ve škole. Tady na hřišti si máte zaparko­vat, můžeme vám půjčit skládací postele. A kdybyste nepohrdli vojenskou sní­daní…

Rozleželo se nám v hlavě to večerní překvapení až na lůžku ve voze. Když se to tak vezme, byli jsme cizinci, vstupovali jsme na nepokojné území ve chvíli, kdy nad Cejlonem viselo stanné právo už pátý měsíc. A přece — ruku na srdce — tak přátelsky a civilně, jak to provedli vojáci na Elephant Passu, nás nemohl přivítat ani nejvlídnější ubytovatel Vládního turistického úřadu.

Při ranním čaji nám poručík — zase v teniskách, šortkách a bílém tričku - vlastnoručně na mapě zakroužkpval sídla všech vojenských posádek na po­loostrově a krasopisně připsal jména a hodnosti velitelů.

„Abyste nemuseli ztrácet čas hledáním noclehu,“ dodal na vysvětlenou. „Vím, co to je, kdyžje člověk v cizině odkázán sám na sebe. Studoval jsem tři ro­ky na vojenské akademii v Anglii a o prázdninách jsem projel autostopem celou Francii, Švýcary, Itálii, Jugoslávii.“

„A jak to bude za Sloním průchodem s filmováním a fotografováním?“

Otázce hned neporozuměl. Museli jsme mu připomenout, že je stanné prá­vo.

„Ach tak, myslíte nějaké zakázané oblasti nebo vojenská tajemství. Kdepak, to my tady nemáme. Jenom vás prosím, kdybyste fotografovali vojáky, tak v uni­formě, a ne takhle bosé, jako když si tu chodí pro snídani. Nedělalo by to v Evro­pě dobrý dojem…“

Trochu jsme Cejlonu záviděli, že si může dovolit tak civilní armádu. A teprve za několik dní jsme se čirou náhodou dověděli, že ta posádka v resthousu měla jediný úkol: nepouštět po silnici ani po železnici na tamilský poloostrov střelné zbraně. Úkol symbolický a čistě teoretický. Kdo by si tam na neklidném severu chtěl pořídit zbraň, netahal by ji přes Elephant Pass, když si ji může převézt na každém lepším maňásku, v kterémkoli místě čtyřicetikilometrové laguny.

Tiché, klidné — a nekontrolovatelné.

Když padá hvězda

Kdybyste měli pro cejlonský sever najít nejvýstižnější charakteristiku, určitě se nevyhnete pojmu palmyra.

Palmyra je palma. Borassus flabelliformis. Flabellum je latinsky vějíř. Palmyru by si tamilský sever mohl dát do erbu. Souvisí tu se vším. Nic a nikdo se bez ní neobejde.

Snad ještě dřív než vlastní palmy padnou vám do oka jejich mrtvé listy. Je z nich plot kdejakého stavení, kdejakého pozemku, dokonce i polí. Obrovské souvislé ploty z rohoží. Často jen střapaté palmyrové listy nastrkané za vodorov­nou lištu z palmyrového dřeva. Na první pohled cítíš, že tu člověk nemá rád, když mu soused kouká do talíře. Prý s tím začali mužští, žárliví na své ženy. Co se plotů týče, dopracovali se tak málem k světovému rekordu. Prý jenom na Malabarských ostrovech mají ploty důkladnější. Zato tady jsou místy tak blízko se­be, že jsme těsnou uličkou sotva projeli. A křižovatky jsme museli točit nadva­krát, natřikrát, abychom ty pozoruhodné stavby nepobourali.

„Možná že je to i žárlivost,“ řekli nám v Karainagaru. „Ale nejvíc ze všeho ne­dostatek vody. Nedostatek půdy. Nedostatek píce pro dobytek. Každý si chrání to málo, co si vybojuje na nepřejícné přírodě.“

A to je fakt. Proto palmyrovým plotům přicházejí na pomoc ploty z kloubnatých, boulovitých a uzlovitých kmenů, tamhle z trnitých keřů, dokonce i z ost­natého drátu a z plechu. A kozám — aby nelezly do cizího — přivazují na hlavu dlouhou tyč, důmyslně upevněnou kolem krku napříč.

Ale všechna čest: osady jsou tu čisťounké, lidé si zametají před vlastním pra­hem. Dokonce i listí a smetí, jež jim vítr navál od souseda.

Když padá hvězda, je to jenom krásná podívaná. A honem si myslit přání, po­kud možno nesplnitelné.

Když padá kokos, bývá to horší. Kolikrát už tuhle událost zapsali na Cejloně do listiny, kterou nikdy nečte ten, jehož se týká. Causa exitus v úmrtním listě.

Tady na severu Cejlonu, kde palmu kokosovou nahradila palmyrová, nebez­pečí shůry nehrozí. Ořech není zdaleka tak velký, aby zabíjel. Zato padá často.

Častěji než hvězdy. Uvnitř jsou tři pecky s nádherně bílým jádrem. Vláknitá dužnina, která je obaluje, prý chutná jako džafenské mango (a to už je co říci, džafenské mango platí mezi labužníky za největší pochoutku, před níž ustupuje do pozadí i mango bombajské). Strčíš pecku do země a zanedlouho si můžeš vy­brat. Rostlinu, která chutí připomíná mandle, sníst syrovou. Nebo si ještě víc pochutnávat na uvařené. Či ji nechat uschnout, pak rozmělnit a získat výtečnou mouku na pečivo.

Na svém plochém poloostrově nemají Tamilové ani chlebovník, ani rýži, ani kakao, čaj nebo gumovníky. Je tedy pro ně palmyrová palma víc než kokosová na jihu. Je to půl života. A také půl životní moudrosti. I obrazný jazyk lidových přísloví se vyžívá v palmě, bez níž by kraj vymřel. Je to moudrost, kterou pocho­pí třebas i protinožci, jakmile si ji přeloží do obrazné řeči svých vlastních příslo­ví.

Tamilové říkají, že liška, která žije v palmyrovém lese, se harašení listů nebo­jí. A myslí tím, že si člověk zvykne i na šibenici. Některá přísloví ani nepotřebují zrcadlový obraz z českého mudrosloví.

Když z palmy padá nejstarší list, nejmladší pupen se směje.

Když se skácí nejvyšší palma, ta druhá se stane první.

Zralý ořech spadne, i když na palmu sedne vrána. Protože když pánbůh do­pustí, i motyka spustí.

Všemi čtyřmi

Ne nadarmo se na severním Cejlonu říká, že tu člověk nemůže umřít hlady, když má aspoň dvě palmyrové palmy. Podle jedné tamilské básně poskytuje palmyra užitek na osm set rozmanitých způsobů.

Nečekejte, že je začneme všechny vypočítávat. Jen se pokusíme vzpomenout na několik neobvyklých setkání.

Předně palma sama: jakmile povyroste, je docela pohledná, i když se elegan­ci své kokosové družky nikdy nevyrovná. Kmen hladký, kroužkovaný, pod vr­cholem poněkud baňatý. Ale mladá palmička? Úplný hastroš. Střapatá, rozcu­chaná, strupatá, na všechny strany z ní trčí zaschlé listy a loňské řapíky a dělají z ní nemytou divoženku. Věčně haraší a chrastí a sténá a šustí, jen se do ní tro­chu napře vítr. A plaší nezkušené cizince. Pozdě v noci jsme jednou dojeli na nejsevernější cíp ostrova Karaitivu, uvelebili se k spánku v nádherném palmo­vém háji u majáku Kovilan Point a k ránu jsme vyletěli jako čerti ze škatulky.

„Pěkné nadělení! Leje.“

„Máme po filmování.“

Vykoukli jsme z okna. Písek suchý, nikde ani krůpěj. Zato vítr škádlil divoženky — čechral jim vlasy. Kdybyste si poslechli magnetofonový pásek, vsa­díte krk, že je to pravý tropický liják.

Krmítka pro sýkorky jsme na džafanském poloostrově nespatřili. Zato jsme viděli krmítka pro krávy. Uprostřed zoraného pole čtyři kůly (z palmyry), přes ně devět trámků (z palmyry), na nich střecha z ohromných vějířů (palmyra), ve­spod jednoduchý žlab (ovšemže z palmyry).

Ve žlabu zelená píce (samozřejmě že ne z palmyry).

Račte si posloužit, posvátné kravičky. Přítel člověk na vás pamatoval i lahod­ným stínem. Ví, že pětatřicetistupňová vedra ani hovadu nesvědčí.

Zprvu jsme byli ochotni považovat celou záležitost za rituální obřad. Symbo­liku. Bourání přehrad. Snad začátek nové éry v lidských vztazích, aspoň vzta­zích mezi obyvateli země, kde se jinak obklopují obludnými ploty a na malém písečku si hrají na splendid isolation. Řekněte sami, přikládali byste jiný vý­znam pohřbívání plotů?

„Kdepak symbolika!“ vyvedl nás z omylu tamilský kantor Valliapuram Ponnampalam. „Jen se na věc podívejte pěkně zblízka, sami jí přijdete na kloub…“

Rozhrkané, vrzající káry přivážely nové náklady starých plotů. Hromady už jich ležely po obou stranách silnice. Šest sedm hubených mužů v turbanech a v kousku plátna kolem beder překopávalo vyprahlé pole, prach se jim lepil na tělo, dělal z nich sivé starce. Když dokončili brázdu, odložili motyky, pečlivě ro­zestřeli Vysloužilé palmyrové ploty do mělkého hrobečku a znovu se chopili náčiní.

„Orba a zároveň hnojení. Ale chudé hnojení.“

„To máte pravdu,“ souhlasil Ponnompalam. „A ještě něco. Za pár dní při­jdou první monzuny, ty udělají z polí břečku. Aby se rolník při setí nebořil do bahna, položí si předem tenhle koberec. Pomůže mu zadržet vláhu do okamžiku, kdy palmyra zetlí a svou sílu odevzdá mladé rostlince. Palmyra vy­drží pěkný čásek…“

Bodejť! Vždyť se na ni psaly — vlastně ryly — cejlonské dějiny už v době, kdy tu nevěděli nic o papyrusových svitcích ani o pergamenu. Ty úzké proužky pal­myry, poryté krasopisnými znaky, byste našli v muzeu v Kandy. Dodnes jsou nádherně čitelné.

Že stavení na severu Cejlonu budou z palmyrové palmy, lze očekávat s naprostou jistotou. Tím spíš, že má dřevo neobyčejně pevné a trvanlivé, ne­srovnatelně lepší než palma kokosová. Však mají Tamilové tohle po­řekadlo:

Panej nyndálum ájram,

várušam pattálum.

I když palma umře,

zůstane živa tisíc let.

Stejně vděčně jako tesaři sahají po ní i jiní řemeslníci. Kartáčníci, provazníci, deštníkáři. Výrobci vějířů i košíkáři.

Ty poslední jsme zastihli ve vesnici Thevikottam na ostrově Velanai. Dílna ve stínu pod palmami, na jedné hromadě světle zelené proužky z mladých sušených listů, na druhé rozštípané řapíky listů starších. Pevná a přitom pružná řapíková žebra sloužila za rám košů a ošatek. Na košíkářích jsme moh­li oči nechat. Čistá práce, perfektní řemeslo. Košíky heboučké, jeden jako druhý.

Pracovali všemi čtyřmi. Zatímco jejich prsty hbitě proplétaly zelené proužky právě usušeného listu, jezdila obruba koše mezi palcem a sousedním prstem na obou nohou. V dokonalém synchronu. Z ruky do ruky. Z nohy do nohy.

Čtvrt hodiny dokáže člověk žasnout. Pak se jenom diví. A nakonec to po­važuje za docela samozřejmé.

Možná že to není tak dávno, co se zas džafenští košíkáři divili řidičům auto­mobilu, že na krocení toho ďáblova vynálezu potřebují všechny čtyři.

Si aliquis hoc bibet

A pak je tu řemeslo, kterému se všude na Cejloně říká toddy tapping. Toddy je anglická zkomolenina sanskrtského slova tádí. Palmové víno. Tap znamená narazit pípu. Touhle činností jako by se tu lidé odškodňovali na drsné přírodě. Oslazují si život. Doslova i obrazně.

Nechá-li se palmová míza hned po načepování převařit a zahustí se, dá dobrý nažloutlý cukr. Ale daleko víc mízy nechávají zkvasit a hned mají postaráno o náladu.

V oblasti palmy kokosové by si sběrači toddy zasloužili spíš název provazochodci. Putují od jedné palmy k druhé, ale ve vzduchu. Místo provazochodeckého lana profesionálů cirkusových mívají čtyři: dvě silná na chůzi, pro každou nohu jedno, a dvě slabší na držení, metr nad nimi.

Na severu, kde náročnější palmu kokosovou zastoupila palmyrová, mění se provazochodci v čistokrevné šplhavce. Na nártech mají kožené chrániče, pro­tože palmaje záludný soupeř. Mstí se za to, že ji nezbavili ohyzdných zbytků lis­tových pochev, za to, že nemá povrch tak hladký a elegantní jako třeba palma areková. Těmi suchými pochevními pahýly dovede rozříznout tělo jako bři­tvou. Proto si sběrač chrání i prsa — koženým krunýřem. Než vyskočí na palmo­vý kmen, ováže si nohy smyčkou ze štípané liány. Přidržuje mu paty u pně, šetří mu síly při přírazu sounož. Druhou smyčku — delší — si sběrač uvazuje kolem prsou. Je to lano, jímž se připoutá, když došplhá na pracoviště v koruně palmy, K výstroji patří ještě kožený toulec s ohnutým nožem a brouskem, baňatá nádo­ba z dýně a sběračka dovedně zhotovená z palmyrového listu. Slouží k přelévání mízy z naříznutého květenství.

Že to není řemeslo zábavné, netřeba říkat.

Nejeden sběrač už na ten cejlonský nektar doplatil.

Na všedárné palmyře se přiživují i bylinkáři a — šarlatáni.

V knize The Palms of British India and Ceylon říkájejí autor Ethelbert Blatter:

„Jestliže se seberou některé části samčího stromu, rozetřou se na řídkou pas­tu a smíchají s kravským mlékem, získá se zvláštní nápoj.“ Od tohoto místa už pokračuje autor — zřejmě puritán — latinsky: „Et si aliquis, qui vult cum femina rem habere, hoc bibet, ille tempus copulationis protrahere poterit.“

Přeloženo do nepuritánské mluvy:

A jestliže ten, kdo se ženou chce obcovat, se ho napije, bude moci dobu spoje­ní prodloužiti.

Které jsou ony „části samčího stromu palmyrového“, autor neprozradil.

A nikdo na Cejloně.

Jediné místo pod slucem

Když jsme přijeli na Cejlon, ležel nad ostrovem politický mrak.

„Dnes je jednatřicátý den cenzury na základě výjimečného stavu, který vláda vyhlásila o půlnoci ze 17. na 18. dubna,“ oznamoval na první stránce Times of Ceylon.

Tahle stereotypní věta nezmizela z novin za celých sedm měsíců, které jsme na Cejloně strávili. Jen číslice se měnily. Dnes je dvoustý den cenzury. Dvoustý čtyřicátý čtvrtý…

Slunce však hřálo dál, zrála rýže i kokosové ořechy. Ani vrány na zábradlí ko­lem teras Galle Face nepřestávaly krákorat. A lidé vtipkovali:

„To už nám asi zůstane. Založíme nový kalendář. Zavedeme brumairy a thermidory jako za Francouzské revoluce. Jenže čas začneme počítat od osm­náctého dubna…“

„A proč jenom měsíce? Proč ne nový letopočet? Ab urbe condita. To by se přece vyjímalo!“

V politice platí stará zásada, že žádný problém se nevyřeší tím, že se začne předstírat, jako by neexistoval. Nebo že se dokonce zakáže o něm mluvit.

K tomu druhému extrému — pokud jde o základní otázku vztahu mezi Sinhálci a Tamily — se na Cejloně nedostali. Parlamentní opozice tu měla a má příliš velkou váhu, ať je u moci jakákoli koalice. Ale od roku 1955, kdy se otázka nahrazení angličtiny jakožto státního jazyka vynořila s novou naléhavostí, pro­jevilo se nemálo pokusů zahrát věc jaksi do autu.

Nebereme-li v úvahu méně početné skupiny Maurů, Burgherů a Malajců, tvoří hlavní dvě složky obyvatelstva Sinhálci a Tamilové. Sinhálců je bezmála sedmdesát procent, představují většinu. Tamilů je přes třiadvacet procent, ale dělí se na „cejlonské“ a „indické“. Prvních je něco kolem 900 000, druhých ne­celý milión. „Indičtí“ — potomci plantážních dělníků dovezených ještě za kolo­niální éry z jižní Indie — nezískali dosud ani státní občanství a rozhodně nemají na růžích ustláno. Ale za odstrkované a utlačované se považují i „cejlonští“ Ta­milové. Žijí většinou na severu a na východě ostrova, jsou však roztroušeni i v sinhálských oblastech a domohli se tu často významného společenského po­stavení jako obchodníci, vládní úředníci, učitelé, právníci, lékaři i řemeslníci.

A Sinhálci se na svém ostrově cítí ohroženi oběma složkami Tamilů, indic­kou i cejlonskou.

„Jediné místo pod sluncem pro nás Sinhálce je Cejlon,“ řekl nám jeden za­městnanec dopravní správy v Kolombu. „Mimo tenhle ostrov nemáme kam jít. Ale Tamilové ano. Vpadli k nám z Indie, jsou to vetřelci, odjakživa to byla pátá kolona v sinhálském království. Došlo to tak daleko, že chtějí kus naší posvátné Lanky odtrhnout a připojit k Indii.“

Dlouholeté pokusy vysídlit aspoň část tamilských plantážních dělníků byly korunovány úspěchem v říjnu 1964, kdy se paní Bandaranaikové podařilo při­mět indickou vládu k zásadnímu souhlasu, že bude repatriovat 525 000 Tami­lů. Precedentem k jednání — velmi nepříjemným pro ministerského předsedu Šástrího — se stala násilná deportace Indů z Barmy v červenci téhož roku. Ta­milové však měli být postupně vysídleni z Cejlonu v rozmezí patnácti let a po­drobné podmínky měly obě vlády teprve dohodnout. Než k tomu došlo, vláda paní Bandaranaikové padla. Nemálo se o to zasloužili právě Tamilové: pokud měli vůbec volební právo, odevzdali své hlasy ve volbách roku 1965 opozici.

Preclík srí

Když jde o pompu, o vznešenost, o to, jak udělat dojem na lidi, jsou schody náramná věc. Kdo měl moc, stavěl schody, aby byl vysoko a dělal dojem. Kněží a vládcové vystupovali po schodištích širokých, dlouhých a impozantních na aztécké a mayské pyramidy v Mexiku, do slavných chrámů v japonském Nikku, do chrámu Pallas Athény i do templu Jupiterova v Baalbeku, působivé scho­diště zdobí Bílý dům, měšťanský kostel svaté Ludmily na Vinohradech i ně­kdejší symbol britské moci na Cejloně, parlament v Kolombu.

Snad je to historická schválnost, že právě pod těmi schody bývají zákoutí a kumbály, kde se skladuje všelijaká veteš, věci odložené a nepotřebné; jsou to takové prostory, ze kterých nikdo neudělá nic pořádného.

Ale právě takový kumbál pod schody kolombského parlamentu si vybral pan K. M. P. Rádžaratna, takto Sinhálec, buddhista, poslanec a demagog, člověk zbavený poslanecké imunity a odsouzený podle trestního zákona za poštívání voličů k šovinistickým bojům mezi Tamily a Sinhálci. Lehl si pod schody parla­mentu a zahájil hladovku. Tak jsme ho tam našli, neholeného, teatrálně trpitelského, za zpěvu buddhistických mnichů, pod dozorem policie. Chtěl právě to, co nechtěli Tamilové. Sinhálštinu jako jediný úřední jazyk na celém Cejloně, i v tamilských oblastech, kde sinhálsky neumí ani starosta.

Když se svého času začalo jednat o tom, který jazyk má nahradit angličtinu, odmítaly sinhálské nacionalistické kruhy — zejména vedení strany UNP — ja­koukoli zmínku, že by se druhým státním jazykem vedle sinhálštiny měla stát i tamilština. Dokonce ani příslušníci některých pokrokových stran neměli dost pochopení pro požadavky Tamilů. Tak například Solomon Bandaranaike šel v roce 1956 do voleb s heslem: sinhálštinu jako jediný úřední jazyk, a pokud jde o tamilštinu — „reasonable use“. Reasonable je v angličtině velice ošidné slovo. Může znamenat spravedlivý, přiměřený, odůvodněný i rozumný. Mohou však lidé rozhodnout, co je rozumné, když sami rozumní nejsou?

Na základě zákona o úředním jazyku — Official Language Act, který cejlon­ský parlament odhlasoval v roce 1956 a který vstoupil v platnost 1. lednem 1961, nařídila vláda, že dosavadní permutace dvou z pěti písmen slova CEYLON na evidenčních tabulkách vozů (CE, CL, CN, CY, EL, EN, EY atd.) se v zájmu rozlišení osobních aut od nákladních a od autobusů nahradí dvojčíslím a že mezi toto dvojčíslí a následující pořadové čtyřčíslí se vsune sinhálské písmeno srí Bude tak symbolizovat historický název Cejlonu — Srí Lanka. (Písmeno srí vypadá na první pohled jako ležaté S zavřené shora i zdola závorkami, ale daleko víc připo­míná preclík; když se jednoho Belgičana ptali na policii na číslo vozu, který do něho vrazil a ujel, řekl bezelstně: „Takové dva kraby měl na tabulce.“)

„Proč písmeno srí? Proč sinhálské?“ bouřili se Tamilové. „To je šovinis­mus!“

„Srí pochází z pálijštiny a znamená to krása,“ namítali Sinhálci. „Nemáte smysl pro symbol!“

Symbol nesymbol, Tamilové vyhlásili bojkot autobusů označených písme­nem srí. A začali tabulky zamazávat asfaltem. Nejdřív na státních autobusech a pak to vzali šmahem: nákladní vozy, osobní, traktory. Sinhálci nezůstali poza­du. Asfaltem zapatlávali kdejaký tamilský nápis na trojjazyčných silničních značkách a rozcestnících. Tamilové v odvetu zorganizovali na jaře 1958 celo­státní „akci srí“. Asfalt — a mazat a černit a zaplácat všechno, co připomíná sinhálskou nadřazenost. Oko za oko, zub za zub. Neušetřili ani vůz ministerského předsedy. Ironií osudu tak zmizely z tabulí nápisy sinhálské i tamilské, zůstáva­ly jen anglické. A přitom šlo o odstranění angličtiny.

Pak si lidé vjeli do vlasů. Sinhálci začali přepadávat Tamily, poznávacím zna­mením byly jejich propíchnuté ušní boltce. Na oplátku polili v tamilské obci jednoho Sinhálce benzínem a zapálili. Sinhálci vykolejili vlak s delegací tamil­ské Federální strany a cestující bezohledně ztloukli. Organizované tlupy přepa­dávaly tamilské příbytky, zapalovaly je, plenily, masakrovaly, mučily, vraždily. Přes tři sta lidí přišlo o život, na deset tisíc Tamilů se uchýlilo do uprchlických táborů střežených policií a vojskem.

Sedmadvacátého května se konečně ministerský předseda rozhodl požádat generálního guvernéra, aby vyhlásil stanné právo. Policie a armáda dostaly pří­kaz použít zbraně proti každému, kdo naruší pořádek. Mezi osmnáctou a šes­tou hodinou nesměl nikdo vycházet na ulici. Tamilskou Federální stranou a sinhálskou extremistickou stranu Džatika Vimukthi Peramuna vláda rozpus­tila, některé jejich členy dala zatknout.

Zdánlivá klukovina s pozmazáváním preclíku srí dostala tragický ráz. Důvo­dy?

Rozdíl mateřského jazyka. Jitření starých sporů. A navíc vášně. Hněv. Nená­vist. A nakonec fanatismus.

Tamilnad

Klíč k vyřešení národnostní a jazykové otázky hledají Tamilové ve Švýcarsku, v Kanadě, v Belgii. I v Československu.

Na první pohled se totiž tamilsko-sinhálské potíže nápadně podobají odvěké­mu trápení na naší západní hranici. I na Cejloně má malý sinhálský národ většinu ve své malé zemi a tamilská menšina cítí za zády čtyřicet miliónů svých soukmenovců ve velké Indii. Nebylo proto divu, že nás jak Sinhálci, tak Tamilové nejednou častovali otázkami „na tělo“.

„Podlejakého klíče jste před válkou poskytovali německé menšině účast na řízení státu?“ „Jak jste řešili otázku školství v pohraničí?“ „Kolik jste měli ně­meckých poslanců? Kolik ministrů?“ „Kolik procent německých velitelů v ar­mádě?“ „Mohli jste jim svěřit ochranu hranic?“ „A jaké jste měli nápisy na bankovkách?“

Stále stejné motto: nedůvěra a strach. Z obou stran.

Jenomže je tu ještě další činitel. Sinhálci málokdy poznali, coje to hlad. Říká se, že co tu strčíš do země, za půl roku rodí. A s plným břichem se špatně bojuje. Vojácký národ by na jejich místě hrstku portugalských násilníků, kteří v šestnáctém století přišli kolonizovat Cejlon, utloukl bambusovými holemi. Ale Sinhálci za dobré bydlo u nových pánů přijali křesťanství i portugalská jména. Proto je dnes na Cejloně tolik Da Silvů a De Alvisů, Pererů a Fernandů, Mendisů a Peirisů, kteří nedovedou portugalský ani pozdravit. Trochu po­směšně se jim říká rice Christians, rýžoví křesťané. Tamilům nepodlehli jen proto, že mají na Cejloně dostatečnou většinu. Sinhálští velmožové byli mistry ve výnosné kolaboraci s Portugalci, Holanďany i s okupanty britskými. Dobré bydlo především.

Tamilů je na Cejloně méně, bývali zato odjakživa hladoví — tak jako jejich vypražená půda na severu ostrova. Co z ní člověk nevydře rukama, to tu není. Jakpak nemají Tamilové šilhat po štědré sinhálské zemi! Bídu dneska halí před světem i před sebou do pláště velké minulosti. Od nich, od Tamilů se přece řec­ký Sofokles naučil říkat rýži oriza podle tamilského arizi, pepř (tamilský pippali) nazývali Heléni thippali. A král Šalamoun, který sem posílal fénické koráby, obohatil hebrejštinu o tamilská slova kapi — opice, ahil — santal, tokai — páv. V hebrejštině znějí opravdu podobně: kapi, ahalim, tukejim. Tož styky by tu byly, staré a vysoké, ale co pomohou v našem století?

S výjimkou dělníků na čajových plantážích — „indických Tamilů“ — jsou Tamilové na Cejloně v průměru vzdělanější než Sinhálci, nezapřou náskok, který získali tím, že kultura přicházela na ostrov ze severu, z Indie. Není náho­dou, že do vládních úřadů se dostávali v poměrně větším počtu než Sinhálci a že se často domohli významnějšího postavení, třebaže byli početně slabší. Sinhálci naopak jako by trpěli pocitem méněcennosti, jako by cítili, že za Tamily stojí čtyřicet miliónů Tamilů v Indii, že se mají o koho opřít. I politicky byli ostatně Tamilové aktivnější, už za britské nadvlády. Revoluční myšlenky Gándhího a Néhrúa nacházely mezi nimi daleko víc živné půdy než na jihu ostrova.

A navíc nemohou někteří Sinhálci dodnes zapomenout na slova tamilského poslance a pozdějšího ministra C. Suntharalingama, který roku 1947 prohlásil v parlamentě na adresu Sinhálců:

„You develop the lands, we shall develop the brains!“

„Vy si hleďte polí, my se postaráme o mozky!“

Z podnětu ministerského předsedy Bandaranaika odhlasoval parlament v srpnu 1958 dodatkový zákon o tamilském jazyku, podle něhož se tamilština stala vyučovacím jazykem pro tamilské žáky na celém ostrově, a to od základ­ních škol až po univerzitu. Osoby, jež získaly vzdělání v tamilském jazyce, smějí při přijímání do státních úřadů požadovat, aby byly zkoušeny ve své mateřštině za předpokladu, že si osvojí patřičnou znalost sinhálštiny v předem stanovené době. Korespondence Tamilů s vládními úřady se smí vést v tamilštině. Místní úřady v Severní a ve Východní provincii mohou projednávat všechny úřední zá­ležitosti v tamilštině a všechna podání v tomto jazyce mohou postupovat vládě.

Přes všechna tahle ustanovení vypukly na jaře 1961 v tamilské oblasti nové nepokoje. Důsledkem bylo zavedení výjimečného stavu a všeobecná mobiliza­ce. Tamilské extremistické živly vyhlásily podle indického vzoru svatou satjágrahu. Bojkot úřadů. Bojkot státní hymny. Vydaly vlastní poštovní známky. Po­hrozily odtržením tamilských oblastí od Cejlonu, vytvořením nezávislého státu, Tamilnadu.

V této atmosféře jsme do „Tamilnadu“ přijeli.

Stého šedesátého prvního dne výjimečného stavu a všeobecné cenzury.

Den po druhém výročí zavraždění ministerského předsedy Bandaranaika.

Výročí se vzpomínalo na shromážděních po celém ostrově, jen na tamilském severu ticho. Po státních vlajkách nikde ani stopy. Zato plakáty nového sinhálského filmu pokaňhané a zapatlané asfaltem a blátem. Jinak všude pořádek a klid. Ale — není to snad klid před bouří?

Vydali jsme se rovnou do obce Čunnákamu na adresu, kterou nás vyzbrojili známí v Kolombu. V Čunnákamu je jedna ze tří tamilských supergrade schools. Vyšší střední škola. Dvanáct set žáků, valnou většinou z venkova. Šede­sát učitelů.

„Pan učitel Ponnampalam tu bohužel není,“ pokrčil rameny zástupce ředi­tele. „Odjel s žáky na výlet. Vrátí se zítra nebo pozítří. Mohu vám v něčem pomoci?“

Poděkovali jsme. Objedeme zatím poloostrov a zítra se vrátíme.

„Jak si přejete,“ uklonil se vlídně zástupce ředitele. „Řeknu Valliapuramovi, že jste tu byli. Je to můj dobrý přítel. Je to náš člověk,“ dodal po chvíli se zřetel­ným přízvukem na slově náš.

Vzpomněli jsme si cestou do Džafny na Otakara Pertolda, znalce Cejlonu. Zdržel se na tamilském severu jen pět dní, třebaže ostatnímu Cejlonu věnoval dlouhé měsíce. „Mezi džafenskými Tamily jsem se necítil jaksi doma,“ posteskl si ve své knize. „Jednak pro jejich hinduistickou výlučnost, která je nutí uzavírat své domy cizincům, jednak že jsem tam neměl známých ani nikoho, jemuž bych byl býval doporučen…“

„A to Pertold nepřijel na džafenský poloostrov za výjimečného stavu!“

„Jestli se Ponnampalam nevrátí, dopadneme jako Pertold. Uvidíš!“

S prohlídkou Džafny jsme byli hotovi cobydup, celí nesví jsme pořídili pár snímků, jako bychom v zádech cítili stín stanného práva. Na břehu laguny proti ostrovu Velanai jsme postáli u rybářů, kteří zrovna vlekli katamarany na vodu, ale bylo to všechno jako v němém filmu. Na obou stranách jen úsměvy a rozpa­ky. Nikdo z nich neuměl anglicky, my zas tamilský. Skřípot a skřehotání palmyrových divoženek se taky nedalo dlouho poslouchat, a tak jsme nakonec zamíři­li do Kírimaläi na severním pobřeží podívat se, jak vypadá jeden ze dvou slav­ných pramenů sladké vody. Slavných proto, že jiné v Tamilnadu nejsou.

Hned na břehu moře, směšně blízko slané vody, tryskal do vybetonovaného bazénu proud vody sladké. Ráchalo se v ní klubko místních dětí, dva tři dospělí. A za chvíli čtyři světoběžníci — spokojení, že smyli prach a že aspoň na chvíli unikli z labyrintu palmyrových plotů.

Nejvyšsí hora — jedenáct stop

Nazítří jsme uháněli znova do Čunnákamu.

„Už je tu!“ vítal nás jako staré známé zástupce ředitele. „Vrátili se v noci. A Valliapuram před půlhodinou telefonoval, že přijede. Jestli chcete, můžete mu jet naproti. Bydlí v Alaveddi.“ A dal nám přesnou adresu.

Potkali jsme ho v půli cesty. Poklidně šlapal na kole, zdálky už začal mávat, a jen jsme vylezli z vozů, hned plánoval. Jako bychom se znali léta.

„Času nemáte nazbyt. Já dostal od ředitele tři dny placené dovolené. Jsem váš. Ptejte se, chtějte toho vidět a vědět co nejvíc. Zahoďte zábrany, buďte tu ja­ko doma. Nechci, abyste od nás odjížděli jako ze záhadné a tajuplné země po­vstalců a separatistů. Nežijí tu jenom šovinisti a blázni, kteří patlají asfalt na evi­denční tabulky…“

Vétti mu spadalo až k sandálům, z bílé rozhalenky mu lezlo černé kudrnaté houští. Hoffmeistrovský knír pod masitým širokým nosem napovídal tak čtyři­cítku, ale klukovsky nadšené oči sotva pětadvacet. Srdečnost a upřímnost z ně­ho přímo vyzařovala. Připomínal rohovníka, který právě položil na lopatky mistra světa.

„Nepřejte si vidět mé žáky. Měsíc s nimi nebude řeč. Dostali pěkně za vyučenou. Teď budou ze svých tatíků, co jakživi nevytáhli paty z domu, vytlou­kat ty ztřeštěné nápady odtrhnout se od Cejlonu. Byli jsme jen v Kandy, v Polonnaruvě, v Sígiriji, v Badulle a na přehradě Gal Oja, víc jsme za ty tři dny ne­stihli. Chlapci až na jednoho poprvé poznali ostatní Cejlon. Viděli hory. Na vlastní oči viděli řeky. Plantáže čaje a kaučuku a kakaa. Vodopády. Všechnu tu nádheru, o které se učili jenom z knížek a kterou považovali za pohádky. Pocho­pili, že je ještě jiný svět než poloostrov za plentou z palmyrových listů…“

Jednoho po druhém nás chytal za ruku a píchal ukazováčkem do břicha, aby dal svým slovům větší důraz.

„Vejde se k vám do vozu i ten můj bicykl?“ zeptal se naléhavě a bez vyzvání otevřel zadní dveře. „Vejde! Výborně.“ Hbitě si vysoukal podolek svého bílého vétti, uvázal si ho v pase a už se hrnul do předního vozu. „Tak a jedem, ukážu vám hned jednu z našich dvou hor. Jsme tam za čtvrt hodiny.“

„Horu? Včera jsme projeli celý severozápadní cíp poloostrova a nikde jsme žádnou horu…“

„Já taky ne. Ale naši patrioti o ní básní!“

Minuli jsme dvě vesnice, přejeli mostek se strouhou stojaté vody a odbočili na vedlejší silnici. Vynořil se před námi pahrbek, trochu větší kompost, za ním čmoudil proti nebi cihlový komín.

„To je cementárna,“ řekl Ponnampalam. „Můžete zastavit. Tak, a tady máte největší horu Tamilska, Kírimalai. Jedenáct stop nad mořem. Tři a půl metru!“ a ukazoval na hromádku porostlou pichláčím a hrstkou stromovitých euforbií. „Druhá nejvyšší hora se jmenuje Sudumalái. Jedenáct stop pod mořem. Ko­peček, který trčí ze dna prolákliny. A všimli jste si té strouhy za Alaveddi? To je jedna ze dvou zdejších řek, Valuki Aru. Druhou vám ukážu kousek dál na vý­chod. Tondaimanar Aru. Tři čtyři měsíce v ní teče voda do moře — když se monzuny vydaří. A pak se ten náš veletok dvakrát za den, s každým přílivem, máčí vodou z moře.“

Vytáhl z kapsy kudlu a drápl do sivého hranůlku pryšce.

„Sem vždycky vodím ty naše velkohubé národovce, když horují za odtržení od Cejlonu. Tady, prosím, říkám jim, se račte přesvědčit, jak jsme zralí pro ne­závislost. Pro hospodářskou soběstačnost. Tohle je naše bohatství, naše bílé zla­to, náš exportní kaučukovnik!“ a rozmázl v dlani bílou lepkavou hmotu, kterou uronil uprášený kmínek euforbie. „To víte, že mě někteří naši pohlaváři moc rá­di nemají. Komunisti jsou slaboši, říkají o nás. Nechtějí se rvát se Sinhálci…“

Za kopečkem bušilo moře do břehu jako hluchý do vraťa komín vytrvale pli­val do azurové oblohy čmouhy dýmu.

Najednou se nám zdálo, že si Tamilové ze stanného práva dělají zrovna tolik, jako vrány na opačném konci ostrova.

 

15 – OSTROVANÉ A PODOSTROVANÉ

Kastovnictví není na Cejloně záležitost, která by padla cizinci do oka na první ráz. Zůstává jaksi pod povrchem. Začne se zvolna vynořovat nad hladi­nu teprve, když se od prvních nahodilých dojmů dostanete blíž k životu, když vám lidé otevřou dvířka do vlastního myšlení a denních zvyků. A to nebývá často.

Seděli jsme jednou v Kolombu s herci. Skončila generální zkouška, rozešli se nahodilí diváci, kteří se předtím trousili z ulice k pódiu v otevřené zahradě, přilákáni zpěvem a hudbou.

„Závidíme vám ty diváky. Ani si neměli kam sednout, nikdo před koncem generálky neodešel. Sledovali vás se zatajeným dechem…“

„Asi jim hra něco říká. Ostatně film na tom má taky podíl, nás herce teď li­di znají, jsou na nás zvědavi. Přitom to není tak dávno, co se na nás leckdo dí­val jako na vyděděnce, na příslušníky poslední kasty, té nejvíc opovrhované. Untouchables!“

Chvíli se pak řeč točila kolem českého ekvivalentu slova untouchables. Musíme si vyjasnit pojmy, mají-li nám naši cejlonští přátelé rozumět - a my jim.

„Chápejte, nedotknutelný je u nás někdo, kdo si osvojil takovou moc a vý­sady, že na něho nikdo nemůže. Smí si beztrestně dělat, co chce.“

„A u nás je to obráceně. Příslušník vyšší kasty se nesmí dotknout toho dru­hého, protože se ho štítí. Protože se jeho přítomností cítí potřísněn.“

Ústa, paže, stehna, chodidla

Jednou v Alaveddi za námi přiběhli dva chlapci se vzkazem. Ponnampalam pro nás právě sjednával schůzku s nejslavnějším tamilským bubeníkem Thadčanamurthym. Chtěl znát náš odpolední program, aby mohl návštěvu ujednat napevno. Pozvali jsme chlapce, aby se posadili, chvíli bude trvat, než se poradíme a než někdo napíše pár slov. Zůstali stát v koutě, i po druhém a třetím vybídnutí. Budiž, mají mladé nohy. A jsou skromní - to jim slouží jenom ke cti…

Večer jsme se o tom zmínili Ponnampalamovi.

„Mladí jsou, což o to. A skromní taky. Ale zapomněli jste, že jste mezi Tamily!“

A tak jsme se znovu dostali ke kastám, kterým říkají na Cejloně - s notnou dávkou eufemismu - communities. Obec ve významu společnosti, společenství. (I tenhle výraz je dědictvím po Angličanech, kteří nejnižší kastu kupodivu označovali velmi realisticky depressed community - potlačená obec.)

S indickými kastami se dají sinhálské těžko srovnávat. Kastu bráhmanskou téměř úplně vymýtil dlouhodobý vliv buddhismu. Kasta kšatrijská – válečnická - vzala za své zároveň se zánikem místních feudálů, když se ostrov dostal pod britskou nadvládu. Rolnická a obchodnická kasta vaišjů patrně dávno předtím splynula s lepšími kastami šúdrů, když polevily zákazy sňatků mezi příslušníky různých kast. V očích pravověrného Inda jsou všichni Sinhálci bez rozdílu šúdrové, tedy sluhové příslušníků tří horních kast[21]. Členové čtyř nej vyšších sin­hálských kast - góvijové, karávové, sálijové a durávové - spolu dlouho vedli spory o to, kteří z nich se mohou pokládat za potomky lepších kast. Přitom představují kmeny, jež nejvíc podlehly pozdním vlivům Tamilů, a dokonce od nich převza­ly jména náležející velice nízkým kastám jihoindickým.

Nejvyšší a kupodivu nejpočetnější kastu představují góvijové, „vzdělavači půdy“. Podle první cejlonské statistiky z roku 1824 tvořili téměř šedesát procent obyvatelstva, dělili se však na několik podkast.

Příslušníci druhé kasty - karávové, většinou rybáři - odvozují původ od indic­kého královského rodu a sami se považují za kastu vyšší než góvijové. Karáva si dokonce nevezme góvijskou ženu, považoval by takové spojení za mesalianci. V Kolombu jsme se setkali s komunistickým funkcionářem, který zákaz pře­stoupil. Jeho příbuzní se s ním přestali stýkat, sňatkem s příslušnicí kasty góvijů prý ponížil celý rod. Ze stejného důvodu se začali vyhýbat ženě její příbuzní; zhanobila svou kastu tím, že si vzala karávu. I jinak se góvijové dívají na karávy spatra, připadají jim příliš hluční, jejich řeč jim zní jako křik.

Příslušníci třetí kasty se jmenují sálijové (v kandyjském dialektu hálijové, halagamové). Původ odvozují od indických válečníků, na Cejloně prosluli jako sběrači skořicové kůry. Při obchodních stycích s Portugalci a s Holanďany se domohli vyššího společenského postavení i bohatství a získali sebevědomí, které jim podnes otvírá dveře do státní administrativy.

Čtvrtou nejvýšší kastu představují durávové, kteří se zabývají čepováním a prodejem palmového vína. Když se roku 1947 dostal jejich příslušník poprvé v dějinách Cejlonu do parlamentu jako poslanec, byla to pro ně událost. Duráva v poslanecké lavici!

V téhle souvislosti stojí za zmínku složení Bandaranaikovy vlády po volbách roku 1956: devět ze čtrnácti ministrů patřilo ke kastě góvijů, dva byli karávové, dva sálijové – a jeden muslim. Ten je ovšem pro Sinhálce nedotknutelný stejně jako křesťan a Evropan vůbec.

Odkud ta krása?

Kromě těchto čtyř vyšších kast existuje ještě několik nižších. Mezi jejich pří­slušníky - většinou rolníky - patří například paduové. Už sám název jim zní tak opovržlivě, že si raději říkají batgamové. Jednou z jejich obcí je Padupola, osm mil za Kitulgalou na silnici do Ginigatheny a Gampoly. Protože kastovnictví bylo na Cejloně zákonem zrušeno, změnily se i názvy asi padesáti obcí, aby ani jejich jména nepřipomínala starý kastovní systém. Vzpomněl si na to náš sinhálský přítel, právě když jsme ho vezli Padupolou. Ale jak se obec jmenuje dnes, nevěděl, ačkoli okolí Kitulgaly znal jako své boty.

„To víte, na vyhlášení zákona stačí škrtnutí pera, ale vyžeňte lidem z hlavy staré zvyky, které se dědily z generace na generaci! Lidé spíš ještě zákon ze­směšní. Padupolským se teď začalo říkat Taliáni. Proč? Protože Padu zní po­dobně jako Padova u Benátek. Mimochodem - z kasty paduů pochází i náš mi­nistr sociální péče Asóka Mahánáma Karunaratne.“

Pak jsou tu dhóbíové, původem pradláci. Z této kasty pochází jiný ministr, C. P. de Silva, který v několika vládách řídíl resort zemědělství a vodní energie. Početní jsou i berávové neboli nekathiové, tradičně k nim patří například bube­níci a tanečníci, ale i věštci a hvězdopravci. Vstoupí-li do místnosti, kde jsou pří­slušníci vyšších tříd, musejí se místo židle spokojit s nízkou stoličkou.

Daleko nejnižší kastou, která vlastně do sinhálského společenského roztřídě­ní ani nepatří, jsou odedávna rodijové, pojídači krys. Podle pověsti jsou potom­ky jednoho z členů královské družiny, jíž panovník nařídil, aby mu k hostině ulovili srnce. Ale kumpáni vesele hodovali a pili dál, srnců a jelenů je přece plný les, nač pospíchat. Nakonec se přece jeden na lov vypravil, ale jako z udělání - po zvěři nikde ani potuchy. Konečně narazil na opuštěnou chýši, hrála si před ní malá holčička. Aby se nevrátil s holýma rukama, zabil lovec dítě, maso dal upravit jako srnčí a předložil králi. Král však zločin okamžitě odhalil, strašně se rozlí­til a dvořany i všechny jejich potomky na věky proklel. Nikdy jim nesmí patřit půda, nikomu z ostatních lidí nesmějí ani pohledět do tváře…

I nejnižší Sinhálci - dokonce nedotknutelní - rodiji odjakživa opovrhovali, považovali je za vyvrhele lidstva. Byly doby, kdy je mohl kdokoli beztrestně zabít. Když prý se jednou příliš rozmnožili, dal jich kterýsi král v každé vesnici něco pobít. Rodijové - mužové ani ženy - si nesměli zahalovat tělo od pasu nahoru, nesměli obdělávat pole, čerpat vodu ze studní, učit se řemeslům, nebylo jim do­voleno bydlet ve zděných domech se střechou, žít směli jen v jeskyních nebo pod převislými skalami, chráněni nízkými zídkami z kamení, bláta nebo palmových rohoží. Živili se sbíráním mršin, zabíjením opic a vyděláváním jejich koží, hlí­dáním polí proti divoké zvěři, ale na pole vkročit nesměli. Úroda z takového pole by nesměla přijít na stůl Sinhálců z vyšších kast, byla by nečistá.

Rodijům vydávali Sinhálci za trest ženy, jež se provinily proti manželské věr­nosti. Už pouhá pohrůžka takovým trestem vyvolávala smrtelný strach a hrůzu. Cizoložnici přivedli do rodijské vesnice, muž, jemuž připadla, rozžvýkal betelo­vé listí s vápnem a sousto vstříkl ženě do úst na znamení, že tím okamžikem ztra­tila svou urozenost a je postavena na roveň rodijům. Takto ponížená žena už se nikdy nemohla vrátit do své společnosti, dokonce ani tehdy, když se dokázalo, že podezření z nevěry bylo liché.

Rodijové jsou lidé pěkně urostlí, muži ramenatí a svalnatí, ženy krásných postav i tváří. Sinhálci se snaží tento nepopiratelný jev vysvětlit tím, že ve sta­rých dobách bylo mezi rodije vykázáno mnoho urozených Sinhálek, dokonce i princezen a šlechtičen, po nichž prý rodijské ženy zdědily svou krásu.

Nejvíc rodijů žije dnes kolem Kadugannávy, obce, kde Angličané roku 1832 vztyčili onu vítěznou věž, pomník připomínající komunikační průlom do Kandy. I když vliv moderní doby obrousil lecjakou hranu kastovních předsudků, přece žijí rodijové dál v ústraní. Neradi vidí mezi sebou i zvědavé cizince. Zacho­vávají si své tradiční démonské obřady. I v několika pokusech soudobých cej­lonských režisérů o filmové ztvárnění jejich osudů zůstávají lidmi obklopenými mystikou a tajemstvím.

Kastovní nevraživost však nezůstávájen pod povrchem. Právě v Kadugannávě vypukly roku 1968 spory mezi rodiji a příslušníky kasty paduů. Šestnáct obydlí přitom lehlo popelem.

A jeste níž

Kastovní poměry v tamilské oblasti jsou vlivem hinduistického náboženství daleko složitější.

Na nejvyšší příčce kastovního žebříčku stojí bráhmani, ale není jim co závi­dět. Tvoří nepatrnou menšinu, jsou zaostalí, často negramotní. V Džafně nám kdosi řekl:

„Jsou lidem jen pro smích. Chybí jim už jen odborová organizace na obranu jejich pochybných práv…“

Docela obráceně je tomu s příslušníky druhé nejvyšší kasty, s vellály. Předsta­vují čtyřicet až padesát procent obyvatelstva, jsou majiteli zemědělské půdy, do­konce mezi nimi bývají bohatí rolníci.

Nejbližší další kastu tvoří kóvijové, služebníci vellálů. Pomáhají v domácnos­tech, vaří, uklízejí, starají se o pohřbívání, ale tuto poslední službu nikdy nepo­skytují příslušníkům nižších kast. Naroveň s nimi jsou postaveni nattuvérové, chrámoví bubeníci, kteří se také starají o výcvik chrámových tanečnic.

Do čtvrté kasty patří řemeslníci. Khadajjérové jsou rybáři, taččhérové tesaři, kollérové kováři, mukkuové zedníci, ti se však považují za společensky vyšší, než jsou zedníci téže kasty, timilérové. Příslušníky všech těchto čtyř kast, od bráhmanů až po zedníky druhého ranku spojuje však jedna společná výsada: smějí chodit do chrámů. Toto právo je odepřeno všem ostatním, kdo se dělí o nižší příčky kastovního žebříčku. Na téže příčce stojí někdy dokonce soupeři, kteří se nevraživě domáhají vyššího postavení a za svůj životní cíl považují dočkat se dne, kdy budou smět vstoupit do chrámu.

Tak hned příslušníci páté kasty, pradláci vannérové a holiči ambattérové: obojí o sobě tvrdí, že stojí výš. Pradláci nad holiči a holiči nad pradláky. Pradláci se ohánějí tím, že jim přísluší právo prát látky, které jsou jako baldachýn za­věšeny u stropu hinduistických templů. Naopak holiči z tamilské oblasti Indie se často celá léta učí bubnovat, obstarají si dočasné povolení k pobytu na Cejlo­ně a přihlásí sejako mistři bubeníci. S muzikou se do chrámu dostanou, to před­pisy dovolují ještě z doby, kdy bubeníci chodívali před pohřby nebo vyhlašovali královská nařízení. Své holičské sebevědomí si tak naráz podepřou zdáním, že se vyšvihli do kasty kóvijů. Nejblíž k pradlákům a k holičům mají pandáramové, kuchaři, kteří žijí většinou z milodarů a klesli na úroveň almužníků. Sami se však považují za kastu stojící hned za bráhmany. Příslušnost ke své třídě dávají najevo tím, že se neholí.

Podobná řevnivost panuje i mezi příslušníky šesté kasty. Zásadně se navzá­jem nežení a nevdávají, jedni v přítomnosti druhých nejedí. První jsou pallérové, někdejší zemědělští nevolníci. Podnes jsou hospodářsky závislí na vellálech a živí se většinou rybolovem. O prvenství se perou s nalavéry, kteří se starají o palmyrovou palmu, dokud žije a plodí: češou ji, řežou a otrhávají staré listy a hlavně z ní čepují šťávu. Platí za zámožnější vrstvu, ale peníze se jim nehrnou do kapsy jen tak samy od sebe. Často je na první pohled poznáte podle jizev a šrámů na těle. Ne že by byli rváči. Všechny ty rány jsou jen svědectvím úrazů z povolání, uštědřila jim je v sebeobraně palmyrová palma. Starost o její mrtvolu však už přísluší taččhérům, dřevorubcům a tesařům ze čtvrté kasty.

A pak je tu početná třída, která stojí mimo kasty: nedotknutelní, páriové. I oni trpí ústrky a touhou dosáhnout vyšší příčky na nesmyslném kastovním žebříčku. Tvrdí o sobě, že jejich předkové chodívali před králi jako hlasatelé, že vyhlašovali královská nařízení a že jim tudíž přísluší místo hned za bráhmany. I mezi párii platí další škatulkování. Jedlíci hovězího masa nesou punc ubožejších z ubohých. O stupínek nad nimi se cítí například košíkáři, kteří svou pochybnou nadřazenost vykupují vegetariánstvím.

Ale páriové nejsou ještě nejspodnější příčkou. Tu zaujímají pradláci nedotknutelných, turümbérové. Nesmějí vstoupit ani do příbytků páriů. Nesmějí čerpat vodu z veřejných studní. Šátek, který nosí kolem krku, musejí sejmout, kdykoli potkají příslušníka vyšší kasty. Ani je nesmí napadnout, že by se směli posadit v přítomnosti „lepších”. Nemají právo na holiče. Buď chodí zarostlí, nebo čas od času používají služeb nezaměstnaných z Indie, kteří na severu Cej­lonu vezmou zavděk jakýmkoli zaměstnáním. Jejich ponížení jde tak daleko, že nesmějí používat některých slov vlastní mateřštiny. Postupně si tak vytvořili ja­zyk, jemuž často příslušníci jiných kast těžko rozumějí.

Ale ani turumbérové, pradláci nedotknutelných, nechtějí přijmout osud po­sledních. Čím víc se člověk cítí ušlápnut, čím pevněji je spoután neviditelnou pavučinou kastovních předsudků, tím úporněji hledá někoho, kdo by byl ještě pod ním. Turumbérové z Džafny pohrdají pradláky nedotknutelných z při­lehlých ostrovů Karaitivu a Velanai. Ti se však nepovažují za ostrovany, ohánějí se tím, že na ostrov Velanai je možno přejít z pevniny po několikametrové hrá­zi. Sami naopak označují hanlivým názvem podostrované obyvatele drobných ostrovů, o několik mil vzdálenějších od pevniny, bez ohledu na to, k jakým kas­tám patří. A tam zas vegetariáni pohrdají jedlíky masa.

Sálvej

Kastovní přehrady se projevují i v oblečení. Muži na džafenském severu nosí místo nohavic vétti. Bráhmani je nosí až k patám. Rolnická kasta vellálů je má kratší. Nedotknutelní chodí s holýma nohama, vétti jim sahá nejvýš po kolena, ale často bývá ještě kratší.

Ale vétti je jenom půl mužského obleku. Druhá polovina je snad nejuniver­zálnější oblečení na světě: košile i tričko, ručník i plášť, klobouk i čepice, opasek i šála. Ale zároveň i dorozumívací a vyjadřovací prostředek a navíc další roze­znávají znamení kast. Jmenuje se sálvej a je to dvoumetrový a nejméně metr široký pruh bílé tkaniny, podobný indické šále.

Ve dne si ho příslušníci vyšších kast zavěšují na krk, oba konce splývají vpře­du až na stehna. Vypadá to vznešeně. Jiné kasty nosí sálvej omotaný kolem krku, s jedním koncem na břiše a druhým na zádech, nebo uvázaný na uzel na prsou. Nedotknutelní ho smějí nosit jenom přes jedno rameno, složený nadva­krát, aby konce nebyly příliš dlouhé. Když si sálvej uváže jako turban na hlavu bráhman, nechá konec viset po skráni skoro k ramenu. Příslušník nízké kasty na takovou ozdobu právo nemá, konec musí zasunout do turbanu. Před vstupem do chrámu, ale i při setkání se starší osobou si přehodí napůl složený sálvej přes bedra a obě nadloktí, konec nechá volně viset pod sepjatýma rukama. Čím vyšší kasta, tím širším pruhem se váže sálvej od pasu až pod ramena. Nižší kasta se po­zná podle toho, že ho má jenom přes boky, od pasu nahoru je tělo holé.

Tím kouskem látky se při setkání zdraví. Ne že by se jím mávalo jako šátkem. Každý pohyb je určen staletými zvyky. Když příslušník nižší kasty zdraví vyššího, snímá sálvej s ramene a drží ho v ruce. Před váženějším, ale přece jen blízkým člověkem se drží přeložený na čtyřikrát a přehozený přes levé předlok­tí, přidržuje se pravým, ruce jsou přitom založeny na prsou. Příslušník vyšší kas­ty se při setkání s nižším sálveje jenom dotkne, s krku ho nesnímá. A nejvyšší při­jímá předepsaný projev úcty s knížecí samozřejmostí, vlastní sálvej nechá na po­koji.

Přítel Ponnampalam byl zajímavá povaha.

„Sentimentální jsem, to připouštím,“ řekl jednou ve chvíli sdílnosti. „Ostat­ně - jako všichni Tamilové.“

Ale byl to i bezelstný politický romantik, marxista křížený s utopickým idea­listou. Když si občas z alaveddského zemědělského družstva vypůjčil rozhrkanou morrisku, jezdil zásadně s rudou vlajkou na kapotě. Ale pak ho zvolili před­sedou družstva - a nastalo trápení.

„Měl bych si opatřit takový kožený obal, jaký mívají na vlaječkách ministři a velvyslanci,“ uvažoval, „nemůžu teď dávat najevo svou stranickou pří­slušnost, když jsem předseda kooperativy. Jak zastavím, měl bych vlajku se­jmout nebo aspoň schovat do obalu… Ale maminka to na mně poznala, hned věděla, že mám nějakou starost. Podívej se, Ponname, řekla, když jsem se jí ko­nečně svěřil, je to tvoje přesvědčení, tvá víra, každý to o tobě ví, tak nač se schová­vat! Když tě volili předsedou, věděli přece, že jsi komunista, ne? A tak od té doby parkuju s rudou vlajkou na voze, i před družstvem.“

Svému staršímu synkovi dal jméno největší cejlonské řeky Maháveli a stejné jméno se skvělo v sádrovém emblému nad jeho domem. Mladšího nazval po jedné z nejvyšších cejlonských hor Namunakule (trpělivěji s námi hledal na mapě, vidíte, tady - zajásal - na jihovýchod od Badully, má 6671 stop!).

Ale jak byl snílek a romantik, tak dovedl být rázem praktik a realista.

„Nic nesmíme nechat náhodě. Při každém setkání musíte vědět, co nám kdo svým sálvejem říká na uvítanou, kam si nás zařadil ve své kastovní a společenské hierarchii autorit, k jaké kastě se sám hlásí, zkrátka, co od něho můžeme čekat. To všechno se dá povědět beze slov, jen šátkem.“

Než nám Ponnampalamova bělovlasá maminka uchystala v zadním dřevě­ném domku večerní karhí, předvedl nám na dvorku všechny čáry a kouzla s vlastním sálvejem a trpělivě čekal, až si každou novou pozici vyfotografujeme a zapíšeme. Vůbec ho nevyvedlo z míry, že nad nízkým plotem z palmových lis­tů mohly klukům z celé vesnice vypadnout oči z důlků. Ale ani oni se nedívali z jednoho chumlu, netlačili se k plotu jeden přes druhého. Drželi se ve skupi­nách - podle kast.

To sice vylezete na zeď…

Teď se vám určitě dere na jazyk otázka, jak je tohle všechno možné. Proč se ti, kdo mají na čele neviditelné Kainovo znamení, nevzepřou nesmyslným před­sudkům? Proč nepřestanou snímat šátek před vyšším? Proč se klidně neposadí na první volnou židli, místo aby zůstali stát pokorně v rohu. Proč se nedomluví a společně něco nepodniknou?

Ponnampalam takové otázky čekal, musel je předpokládat. Ale s odpovědí nepospíchal. Nebo se mu snad zdály příliš naivní?

„Pak by musel být naivní i Rámakrišnův žák Vivékánanda,“ řekl pojednou, když jsme si po večeři umyli ruce - i tady se jí rukama, příbory jsou výsadou ně­kolika hotelů a resthousů zvyklých na cizince - a zasedli ke sklenkám čaje. „A ta­ky Rabíndranáth Thákur. Gándhí. Néhrú. Básník Subrahmanja Báradi. A tisí­ce méně známých, kteří už dávno pochopili nesmyslnost kastovních přehrad a uvědomili si, že jsou největší překážkou na cestě ke skutečnému pokroku. Je­nomže zbourejte řád, který má kořeny staré tisíce let a který se zahnízdil lidem do podvědomí tak, že pouhou myšlenku na neposlušnost považují za hřích, těžší než jakýkoli přestupek proti zákonům morálky. Nezapomeňte, že právo nestojí nikdy na straně těch, kdo bourají starý řád, ale těch, kdo se za něj schová­vají. Někdy ve čtyřicátých letech - to jsem byl ještě malý chlapec - se páriové v Džafně pokusili zpopelnit svého nebožtíka na ghátu, který je vyhrazen vyšším kastám. Nemysleli to jako provokaci, jako vzpouru. Jejich ghát byl stále plný, v těch strašných vedrech nemohli nechat mrtvého čekat. Vellálové, kterým pat­řil druhý spalovací ghát, přišli svoje posvátné místo hájit. Zbraní. Po střelbě zů­stali na místě dva mrtví a spousta zraněných. Místo jednoho pohřbívali páriové tři a soudní spor prohráli, protože na straně vellálů stála tradice. Nejvyšší zá­kon…“

„Čelem zeď neprorazíš. Někdy bývá lepší ji přelézt. Nebo podkopat. Snad jsou ještě jiné cesty…“

„Co máte konkrétně na mysli?“ zeptal se Ponnampalam přímo.

„Co když se někdo z nižší kasty přestěhuje? Někam daleko. Dejme tomu na druhý konec Cejlonu. A tam se začne vydávat za příslušníka vyšší kasty? Ne­bo vůbec neřekne, ke které patřili jeho rodiče, protože přece nemůže za to, že se narodil jako pária.“

„To, co říkáte, by snad bylo možné v Indii, kde se člověk mezi pěti sty milióny lidí může na čas ztratit. Jenom na čas. Ale ne u nás na Cejloně, kde je nás všeho všudy dvanáct miliónů. Nevěřili byste, jak rychle začne pracovat zpravodajská služba, když se někde ve vesnici usadí někdo nový. Žádná úřední registrace ne­bo detektivní ústav. Odněkud jsi musel přijít. Odkud? Od Džafny? Počkej, ho­lenku, to nestačí, pěkně pověz okres a vesnici. A už to běží. Ten má známého ta­dy, tamten se optá souseda, soused napíše příbuznému a za chvíli to máte jako na dlani. Tak on ten darebák vůbec není kóvija, ale kuchař z kasty pandáram, napsal mi to bratranec mého zetě, dověděl se to od svého kolegy, který má pří­buzné v Čankanai. A je zle. Asi před třemi týdny zmlátili kluci v sedmé třídě u nás na škole spolužáka do bezvědomí za to, že se vydával za příslušníka vyšší kasty. To je mezi dětmi. Co teprve mezi dospělými! Ostatně, vydávat se za pří­slušníka jiné, vyšší kasty, to vůbec není řešení. To sice vylezete na zeď, ale když chcete skočit dolů, zjistíte, že za ní jsou ostnaté agáve a kaktusy. Nebo močál s krokodýly…“

„A jaké je tedy řešení?“

„Těžké. Těžší, než si někdo u vás v Evropě nebo třeba v Americe může před­stavit. Předně je to otázka času, dlouhého času. A pak výchovy. Chce to odstra­nit negramotnost. Trpělivě lidi přesvědčovat. Místo pověr a mýtů jim od dětství vštěpovat zásady demokracie, kterou kastovnictví brzdí víc než co jiného. Ně­kdo s tím začít musí. Ve škole to říkat nesmíte, a tak zbývá politická práce. Sám dělám, co mohu a na co stačím. Jenomže je to Sisyfova práce.“

Leccosjsme o Ponnampalovi věděli už z Kolomba. Jeho koníčkem je dějepis. Tři roky studoval na učitelském ústavu v Madrásu, už tam byl znám četnými rozpory s indickými Tamily, kteří se - Drávidové - považovali za vyšší společen­skou třídu než árijští Hindové. Tu a tam sice o sobě utrousil slovo, ale byl na ně skoupý. Chlubnost rozhodně nepatřila mezi jeho vlastnosti. Když jsme k nim přijeli, představil nám nejdřív maminku a sestry, pak otce. Starý pán zůstal se­dět na židli, jenom tiše pokýval hlavou.

„Chudák otec, ani vás pořádně nevnímá,“ posteskl si Ponnam, když jsme s ním osaměli. „Býval kdysi u veřejné dopravní správy, inspektor. Pamatuju si ho jako živého, energického, rozhodného člověka, ale to je už dávno, moc dáv­no. Když mi bylo asi deset, byl na inspekci nového mostu kdesi u Kurunégaly. Nějak zprudka se zvedl a narazil hlavou do železného rámu. Léčil hojakýsi ájurvédský lékař, a to víte jak. Rozpáleným železem. Vzpomínám, jak přitom otec vždycky naříkal, musel strašně trpět. Nakonec se pomátl. Hned ho dali do vý­služby, ale těch sto padesát rupií, co dostával, na celou rodinu nestačilo. Vzali si mě na výchovu strýc s tetou - proč vám to vlastně všechno vyprávím, ano, snad proto, že právě jim vděčím za to, že jsem se stal učitelem a že mohu pracovat po­liticky. Jednou jsem si vzal do hlavy, že musím svolat veřejné shromáždění bez­právných, lidí, kteří se provinili tím, že se narodili. Nikdo mi nechtěl poskytnout místo. Na návsi by nás byla rozehnala policie, někde v polích jsme se sejít ne­mohli, protože všechna patří vellálům. A tak jsem nakonec dostal souhlas od svého strýce, abych schůzi svolal k nim do zahrady. Přes měsíc jsem se pak mu­sel schovávat v okolních vesnicích, vyhrožovali mi, že mě zabijí, vrátím-li se do Alaveddi. Ale aspoň se nám podařilo zasít semeno vzpoury, teď už máme v Alaveddi základní organizaci strany, už si na nás hned tak někdo netroufne…“

Přesvědčili jsme se o tom několik dní nato. Vrátili jsme se z ostrova Velanai - a na stříšce nad vchodem domku, který si Ponnam svépomocí rozšiřoval, seděl neznámý člověk a s nesmírným zaujetím dokončoval sádrový emblém. Uvnitř srp s kladivem, vespod letopočet a po stranách dva nápisy písmem, které bylo pro nás španělskou vesnicí.

„To je můj kamarád z Čunnákamu, zedník. A ten nápis, který vám asi moc neříká, znamená Maháveli Ganga. Zleva je to tamilský, zprava sinhálsky. Maháveli, to je symbol života, největší cejlonská řeka. Prudká řeka. Pohyb. Síla. Když dostane posilu z hor, smete všechno, co jí stojí v cestě. I kastovní předsud­ky.“

Skoro jsme mu záviděli ten jeho optimismus. A odvahu.

Ještě nedávno začerňovali Tamilové asfaltem kdejaký sinhálský nápis. A teď, uprostřed stanného práva, si někdo vymodeluje sinhálský nápis na svůj tamil­ský dům. Uprostřed tamilského živlu, ve vlastním hnízdě…

 

16 – STALINE, POJĎ SEM!

Nemyslete si, že jenom u nás si lidé závidí!

Kolombu jsme si jednou před novostavbou rodinného domku omotaného palmovými rohožemi všimli podivného strašáka. Ale co strašáka! Elegantní fi­gurína to byla, vysoká, parádně nastrojená, její sako by sis mohl klidně obléci - a vypadal ten pánjenjen promluvit. Co tu dělá? Snad ne zahradní trpaslíěek ve vzrostlejším vydání? Či snad cejlonská glajcha?

Pan Peiris, který se nám cestou do rozhlasu pokoušel prodat aspoň zlomek svých nesporných schopností impresária a přesvědčit nás, že nemůžeme odjet z Cejlonu, dokud nenatočíme film o jeho tanečním souboru, najednou zroz­pačitěl. „To je proti uřknutí,“ řekl. „Proti uhranutí. Víte, lidi jsou někdy nepře­jícní. Jdou kolem rozestavěného domu, chvíli postojí, ale v tom, jak se podívají, není ani trochu uznání — podívejme se, jak pěkné místo si vybral Senaratna, kdo by do něj řekl, že má takový vkus… Kdepak! Závidí mu. A hned se v domě usídlí zlé oko a Senaratna už nebude ve svém novém domově nikdy šťastný. Aby tomu předešel, zabalí barák do rohoží a postaví před něj toho panáka. Má odlá­kat zlé pohledy. Čím je hezčí, tím míň si lidi budou všímat domu.“

„V Africe to dělají jinak. Když má žena rodit, začne se muž kroutit a svíjet, he­ká a sténá a naříká, jenom aby odlákal zlé duchy a aby žena mohla přivést novo­rozeně bezpečně na svět.“

„Nebo si vemte u nás koroptev. Když ji spatříte na poli, jak kulhá a bezvládně za sebou vláčí křídlo, můžete se vsadit, že někde nablízku budou kuřata. Jen jsou v bezpečí, frrnk — a stará je naráz zdravá.“

Peiris ožil. Jako by se mu ulevilo, že se na pověry trpí i jinde. A že předstírání a tahání za nos odkoukali lidé od němé tváře.

Divotvorné prsty

Na tuhle příhodu jsme si vzpomněli, když jsme s Ponnampalamem jezdili po severním Cejloně. Jen tak na okraj: svou třídenní mimořádnou dovolenou, kte­rou dostal od ředitele školy, už dávno přetáhl. Vzal si do hlavy, že nám toho mu­sí z Tamilska ukázat a povědět co nejvíc. Však oni se beze mě ve škole ještě něja­ký den obejdou, mám tam dobré kamarády, rádi za mě zaskočí a já jim pak su­plování oplatím — a tak jsme nastavovali dny nocemi a noci dnem, posedlí po­znatkem, že hiduistické domácnosti, jinak zavřené na deset petlic, se najednou otvírají. A že se bílým nedotknutelným otvírají i jiné poklady — temply nevyjí­maje.

Líčit dramatickou noc v Nakarkojilu, zapadlém poutním koutě dvanáct mil od výběžku na severovýchodním pobřeží Cejlonu, Point Pedro, není snadná zá­ležitost. Přijeli jsme tam pozdě večer po dni nabitém událostmi a místo od­počinku nás čekalo nové vzrušení. Uprostřed písčité divočiny, která připomína­la spíš Saharu než tropický ráj Cejlon a kde jsme se svými terénními osmsetpětkami jen taktak neuvízli, se najednou vynořilo tisícihlavé shromáždění. Nad ním slavobrána ověšená barevnými girlandami, lesklými závěsy, šňůrami žáro­vek a spoustou cingrlátek, obestavěná všelijakými rituálními sochami a oltáříčky, ateliérovou lepenkou a překližkami s křiklavými malůvkami bizarních templů. A za tím nic. Jen moře tam hučelo a bafal dýzlák, který dával život žárovkám i skřehotavým tlampačům. Všude se tísnily davy lidí, muži v bílých vétti, ženy v nádherných sárí, mihotalo se to duhovými a opalizujícími barvami, jako bys do bazénu prskl olej a pustil na to reflektory. Za kašírovanou fasádou byl roztažen obrovský baldachýn, který nahrazoval chrámovou prostoru. Tady byl konec zmatku a pobíhání, všechno sedělo pokojně v písku, muži na jedné straně, ženy s dětmi na druhé. Jen ta úžasná hudba, plná bláznivého a podmanivého rytmu, kterou tam venku reproduktory měnily v ohlušující blekotavou vřavu, jako by rázem dostala vnitřní řád.

Přijeli jsme sem vlastně za nejslavnějším tamilským bubeníkem Thadčanamurthym, chtěli jsme ho vidět nejen v jeho rodné vesnici, ale i ve společnosti ostatních bubeníků a pištců, a právě při náboženských slavnostech, mezi svými. Ani si nás pořádně nevšimli, třebaže o našem příchodu dobře věděli a vlastně nás sem pozvali. Jejich pohledy byly teď upřeny kamsi do prázdna, hráli a bub­novali s přivřenýma očima jako v transu, napjatí, nepřítomní duchem.

Nám se za chvíli nevedlo jinak. Krev bušila ve spáncích, přestali jsme vnímat okolí, všechno byl strhující rytmus bubnů a fascinující melodie šalmají, ostatní jako by se vytratilo, jako by zmizely davy lidí, ženy v blysknavých oděvech, muži, kteří se při vstupu museli nejen zout, ale svléci i košile, a děti schoulené do klubka či podřimující maminkám v klíně. Pištci se kroutili, jako by svými černými nástroji krotili kobry, jeden z nich opisoval koncem píšťaly nepravidelnou osmičku, jejíž smyčky se střídavě stále prodlužovaly a krátily, druhý pomáhal naříkavým tónům na svět bolestnými škleby, dalšího jako by zachvátila padoucnice. Do toho zarachotil třesk bubnu, všechny ostatní naráz ztichly. Ten osamělý chrlil fantastické kulometné staccato a z dlouhých prstenců, jež měl Thadčanamurthy navlečeny na posledních článcích prstů, vystřeloval tóny ja­ko z mosazných nábojnic, ve stále složitějším rytmu, stále rychleji, stále naléhavěji — a pak naráz všechno zmlklo, do uťatého tónu padlo jen hromadné heknutí. Lidé nabrali dech. Dvě mladé zpěvačky vyskočily na písek chrámové manéže a začaly tancovat.

Vábničky

Teprve teď nás vzali muzikanti na vědomí. Thadčanamurthy si stáhl prstýn­ky slepené z proužku plátna a rýžového škrobu — a ostýchavě postrčil před sebe lesklou krabici. Poslužte si, vybízel očima. Kdosi ji přitáhl blíž a otevřel. Pod ví­kem mistička s vápnem, arekové oříšky nakrájené do tenkých plátků — a v největším oddělení čerstvé betelové listy, přesně srovnané a převázané proužkem palmyry. Pohoštění se odmítnout nedalo.

Ale žvýkací selanku najednou přerušil Ponnampalam. Děvčata právě spusti­la na jinou notu — a shromážděním proběhla vlna vzrušení. Ponnam jako ohař nastražil uši i obočí, šibalsky se usmál, pod knírem mu zasvítily bílé zuby. Cože to zpívají?

„Honem tužku, stojí to za to!“

„Jak se ta písnička jmenuje?“

„Název si pak musíte vymyslet, ale teď pište text:

Díváš se na ptáky ve vzduchu, vidíš letadla.

Díváš se na ryby a vidíš ohromné lodi.

Posloucháš ozvěnu a slyšíš rozhlas.

Jenom kasty přežívají — a víra v bohy.

Probuďte se, lidé, zapomeňte na věci, které už nepatří k našemu světu!

Zapomeňte na kasty!

Nevěřte v bohy!

Uvěřte v práci a přátelství lidí!“

„Co je moc, to je moc. Ponname, copak tohle se u vás smí zpívat při nábožen­ských slavnostech? Za chrámové peníze?“

„A proč by se nesmělo? Ta děvčata se dokonce ani nemusejí bát, že by je proto kněží napřesrok nepozvali. Lidi se chtějí bavit. Když jim tady budou servírovat jenom náboženství, za chvíli sem nepřijde ani noha. A když už sem jednou zpě­vačky pozvou, nikdo jim nemůže předpisovat, co budou zpívat. To je jejich věc.“

Zatím už děvčata dozpívala písničku o nešťastné dívce, kterou mládenec na­před okouzlil a potom opustil. Nu dobrá, aspoň ta — místo kázání. Zpěvačky se ztratily, kdesi před chrámem zapráskaly do noci podomácku vyrobené petardy, několik mužů postavilo do čela místnosti tři velké obrazy (jsou to místní bozi, pošeptal Ponnampalam: Ganéša, Šivův syn Murugan a Nága Thambiran) a čímsi je posypali. Thadčanamurthy přeletěl pohledem své lidi a znovu zara­chotily bubny. Zanaříkaly hoboje, zaplakaly šalmaje, zatřepetaly se nejvyšší tó­ny fagotu — jenomže všechny ty teskné a chvějivé hlasy vycházely zjediného ná­stroje, tamilského nádasuaramu, dřevěné píšťaly dlouhé dobrý metr. Jako by chtěl ten žal a nářek zaplašit, pocinkával do toho asi dvanáctiletý mládeneček dálamem, činelkami jako dlaň.

Nade vším se však nesl vítězný třesk a hned zas ztichlý klepot šesti thavilů, podlouhlých bubínků potažených oslí kůží. Jak se tu nemají tísnit tisíce poslu­chačů, když jim své velkolepé umění přišlo předvést pět nejslavnějších bubení­ků Džafny a s nimi Mistr Visnalingam Thadčanamurthy, nejznámější virtuos thavilu v celém tom obrovském lánu hinduistického světa od Himálaje až po Kataragamu! Teď udal nové téma, rozvedl v první improvizaci, uklidnil rytmus do zjihlého tikotu … nikdo ani nedýchá… a už předal slovo sousedovi. Z tha­vilu na thavil dojde Mistrovo téma až na konec řady, naposled se vzepne do vy­zývavého třesku — kdo líp! kdo rychleji? kdo směleji! — a znenadání vyvane; šestý tikot se jako ozvěna přenese zpátky k Mistrovi, ten je rozklene v sedmý, vr­cholný uragán. A už je tu nové téma.

Štafeta šesti bubeníků.

Štafeta šesti tisíc let lidového kumštu.

Když jsme pak pozdě k ránu, ale pořád ještě za tmy vyjížděli, abychom se před svítáním dostali na opačný konec poloostrova, byli jsme jako omámeni. Třeštění bubnů a vzlyk fléten zanikly v hukotu motorů, ale tmou prašné cesty nás provázely tisíce očí. Mandlové oči krásných dívek s pohledem plachých la­ní, planoucí zřítelnice, bělma široká a hluboká jako měsíčná noc, pohledy snivé a odevzdané, trpitelské a nadějné i usmířené.

A nad nimi — na navápněných a naokrovaných čelech — skvrny červené, temné i bílé. Třetí oči. Oči nadpřirozené, oči Diovy.

Bez lesku, ale přitahující jako magnet.

Vábničky.

Boha nikdo neuřkne

Upřímně řečeno, už v Indii jsme byli z těch třetích očí bezradní. K čemu jsou? Jaký je význam jejich barev? Proč někdo nosí na čele místo puntíků skvrny, jiný čáry a zas jiný čáry i puntíky…?

Z Nakarkojilu na ostrov Karaitivu je hezky daleko, nemůžete si to střihnout nejkratší cestou, protože na jih od poutního místaje rozsáhlá laguna s mangro- vovou vegetací. Navíc vzdálenost natahovala noc a pak i mléčné svítání, a tak měl Ponnampalam času dost. Dokonce se pokusil ty různé „oči“ rozškatulko­vat a dát jim místo, jaké jim v hiduistické mytologii náleží.

„Vidíte, jak je dobře, že si ty krasavice namalovaly na čelo tilak, jinak by bylo s vámi zle, byli byste se do nich zamilovali a kdoví, zda byste teď jeli se mnou na Karaitivu,“ smál se Ponnam, „vášně by vámi zmítaly, hubli byste a trápili sebe i je — a takhle budete mít svatý pokoj. Třetí oko vás zachránilo!“

Tilak — ten barevný puntík na čele — souvisí se sanskrtským tilakam. Zářit. Vynikat. A s legendou o Šivovi, který měl tři oči, dvě obyčejné na koukání a jedno navíc, pottu. Oko moudrosti. Však taky o Tamilech, kteří zmeškali, když se rozdávala chytrost, se říká, že jim chybí třetí oko. Má za úkol odvrátit nebezpečí, svody i lásku, nenávist, pokušení i závist. Prostě místo do očí se podíváš na pottu a všechno je v pořádku. Při náboženských slavnostech musí být pottu úplně bí­lý, poslouží vápno…

„Předevčírem, když jsme s vámi jeli do Čunnákamu na oslavu Subrahmanji Báradiho, namaloval jste si na čelo bílou skvrnu a do ní menší červenou.“

„To smějí jen mužové a jen při takové společenské události. Vdané ženy si malují na čelo tečku červenou, kunguman. Na počest Šivovy manželky Satí. Navíc se někdy zdobí okrovou barvou z posvátného santalového dřeva a písku. Dřív se dřevo muselo třít pracně o kámen, ale dnes už si můžete koupit poloto­var, santalový prášek s hlinkou v podobě malých bochánků. Stačí ho rozetřít v dlani, přikápnout trochu vody a hotovo.“

„A ty černé puntíky?“

„Kärí pottu. Ty si malují svobodné dívky. A děti vůbec. Je to výtažek z listí stromu murukku smíchaný s rýžovou moučkou. Ochraňuje hlavně panny. Když kapka té tmavé kašičky uschne, je tvrdá jako kamínek a jen tak snadno se neodloupne. A pokud jste si všimli žen, které neměly na čele nic, tak to byly vdo­vy. Nemají právo na ochranu před zlým okem.“

„Takže muži to mají dobré. Když se chce některý oženit, může jít najisto. Podle barvy na čele, jako podle semaforu.“

„Je to tak,“ zasmál se Ponnam. „Ostatně, do tradice proniká čím dál víc mó­da. Vliv filmu. Před časem se u nás promítal jeden indický film, barevný. Hrdin­ka měla na čele dva bílé šikmé proužky, mezi nimi jeden červený, ve tvaru Višnuova trojzubce. Hned se to začalo nosit i u nás. Za čas si budou historikové lámat hlavu, proč k šivaistické sektě, kde si ženy malují na čelo tři vodorovné proužky, přibyla další sekta. Jak ji nazvat. A on si to vymyslel filmový režisér…“

A pak jsou tu ještě pottu příležitostná, jako třeba sandanam pottu. Je to vlast­ně talisman pro štěstí, nanáší se na čelo před každou vážnější životní událostí, ať je to svatba nebo stání před soudem. Nosí ji i džafenští komunisté, když se chys­tají na důležitou schůzi.

Minisukně ještě mezi hinduistické ženy nepronikly. Spokojí se svými prstýn­ky, náramky, nákotníky, náušnicemi, nánosnicemi. Zvědavci z ciziny leží v hla­vě zvlášť ty nánosnice. Jakpak se vlastně upevňují? To se musí nos provrtat? Na obou stranách? Nebolí to? A co nánosnice? Neuletí, když si slečna kýchne?

„Žádné strachy! Když je holčička malá, provrtajíjí nos, pěkně po levé straně. Šperk je upevněn na stříbrném šroubku, ten se nosem provleče, zevnitř se nasa­dí matička a utáhne. To je všechno.“

Míra Dryák, svědomitý Tatrovák, měl ještě dotaz, zda k tomu používají klíče obyčejného nebo nástrčkového. Ale řekl to jenom česky, Ponnama se zeptat ne­troufal.

Další překvapení nás čekalo v Karainagaru, hlavním městě ostrova, který od jednoho konce k druhému měří právě pět mil.

Mají tu vysokou otevřenou stavbu, která na první pohled připomíná naši ha­sičskou zbrojnici, pod jejíž střechou se suší hadice. Ale místo stříkačky tu měli posvátný vůz boha Ganéši, nemotornou dřevěnou káru na obrovských masív­ních kolech. Na rozdíl od podobných kár, které o největších hinduistických slavnostech — jednou do roka — vyjíždějí do ulic Džafny, měl tenhle vůz v Ka­rainagaru proti uhranutí trojí pancéřování. První byla vysoká cihlová stavba se střechou. Pak vnitřní brnění z palmyrových listů, se zvonovitým čepcem z palmyrových vějířů. A vevnitř brnění nejúčinnější.

Po celém obvodě pokrývaly povoz erotické řezby, taková malá Kámasútra vy­vedená lidovými řezbáři nejen ve třech rozměrech, ale i s obdivuhodným smy­slem pro podrobnosti.

Museli jsme dát za pravdu Ponnampalamovi i tvůrcům originální nábožen­ské káry, že jim záměr vyšel na sto procent.

Boha Ganéšu jisto jistě nikdo neuřkne. Nikdo si ho ani nevšimne. Tak doko­nale zaměstná oči i fantazii diváka trojrozměrný Slabikář lásky!

S kopce nic…

Největší problém severního Cejlonu není ani tak tamilská jazyková nebo národnostní otázka, jako voda.

Poloostrov má většinou propustné korálové podloží, takže v studních bývá voda brakická, naslánlá. Není divu, že jediné dva vydatné prameny sladké vody jsou považovány za zázrak a že se k nim hrnou tisíce náboženských pout­níků.

Jeden z nich — Kírimalái — je obestřen starou bájí. Nějaká indická princez­na, která měla od narození koňskou tvář a nemohla najít ženicha, zavítala jed­nou na Cejlon. Umyla se v pramenité vodě — a všichni z jejího doprovodu vy­křikli úžasem. Stála před nimi žena nevídané krásy, jaké se nemohla žádná jiná vyrovnat. O nápadníky už nouze nebyla.

„Někdo říká, že vypadala jako kůň,“ podotkl Ponnampalam, když jsme vy­lezli ze zázračné lázně a žádný zázrak se nestal. „Ale byla spíšjako mangus. Na­povídal by tomu název. Kíri je tamilský mangus, promyka. A malái znamená pahorek.“

Ať kůň nebo promyka — měla to chudák princezna prašť jako uhoď. Posuďte to sami, až jednou v Indii nebo na Cejloně uvidíte pouličního kejklíře, jak za bakšiš předvádí zápas kobry s dravou a mrštnou šelmičkou, napůl divokou kočkou a napůl cibetkou. Obvykle vyhrává promyka. Vyčíhá si kobru — a za krkem skousne.

Může mít princezna s takovými vlastnostmi naději na vdavky?

Ale ještě k těm studním.

Řekli nám, že studna je na severu Cejlonu velké jmění. Najít místo, kopat, zjistit, že tam voda není, kopat jinde a zas jinde, nakonec se při velkém štěstí dostat na-hladinu spodní vody a studnu vyzdít — to představuje investici od jed­noho do dvou tisíc rupií. A to jsou velké peníze. Proto bývají studny společným vlastnictvím sousedů, kopou je spojenými silami. Plot vede i přes studnu, nad roubením je přepážka, vahadlo je přesně v ose pozemkové hranice. A každý ze sousedů má na svém pozemku po jedné vodorovné tyči, které dohromady při­pomínají bradla o stejné výši. Při práci se o ně opírá muž — dobyvatel vody, když couvá po zářezech na vahadle, aby svými hubenými kilogramy, znásobe­nými pákou, vytáhl z hloubi kožený vak s vodou. Jen co jeho soused a spolupod­nikatel obrátí vak se sklápěcím chobotem do odtokové strouhy, vyrazí muž na vahadle dopředu. A zas dozadu a dopředu, jako stroj. Po čase si vymění úlohu s tím u koženého vaku.

Dvě míle na jih od Vavunije jsme spatřili jiný způsob mechanizace. Místo Archimédovy páky používali dalšího ze základních strojů, kladky. Od studny se svažovala stráňka. Chodil po ní chlapík s dvěma kravkami. A protože svah byl krátký a studna nehluboká, nestálo to zřejmě za obracení. Zpáteční trať, kdy vak leze do studny, se kravky naučily procouvat. Aby jim to šlo lip, vždycky jim sedláček do kopce vesele vyzpěvoval.

S kopce nic!

Básník vladař

Po návratu ze severu jsme se v Kolombu setkali s profesorem Kularatnamem, významným tamilským geologem. Jen jsme se mu zmínili o studních, byl ve svém živlu.

„Něco vám povím,“ horlil., Jestli vláda nepodnikne nějaké radikální opa­tření, tak se zakrátko celý cejlonský sever promění v poušť. Dokud se voda čer­pala jen těmi vahadly, tak to ještě nebylo tak zlé, ta pracnost svým způsobem pomáhala udržovat únosnou hladinu spodní vody. Ale všimli jste si motoro­vých čerpadel? Takový chalupník si po obědě spustí pumpu a jde spát. A dra­hocenná voda teče na pole v době, kdy slunce nejvíc pere. Zásoby spodní vody ubývají a dospod prosakuje slaná voda z moře. Místo aby si rolníci aspoň před obdobím dešťů studny vyčistili a kal jako dobré hnojivo odvezli na pole, kopou další zavodňovací strouhy. Jak zaprší, voda jimi uteče do moře a podzemní cis­terny, které se za milióny let vytvořily pod vápencovým podložím, jsou čím dál prázdnější. Na džafenském poloostrově je na osmdesát šest tisíc studní, ale ve většině už vodu nenajdete. Nabádáme pořád lidi, aby zavodňovali pole jen mezi západem a východem slunce, kdy se vláha tolik neodpařuj e, ale dobré slo­vo, jak vidíte, nestačí. Říkám vám, až přijedete příště do Džafny, najdete všude poušť.“

Starocejloňští králové si nějak dovedli považovat kumštýřů! A zvlášť básníků a pěvců. Kdepak medaile, řádové stužky, tituly zasloužilých umělců nebo lau­reátů! Umíš psát verše, jež jsou člověku solí a chlebem i balzámem? A dokonce je dovedeš zpívat tak, že se člověku chce létat na způsob ptáka a radovat se z ro­sy? Budiž ti tedy odměnou celý kraj, který měl potěšení z tvých básní a z tvého zpěvu; celá zem se statečnými rybáři, spanilými dívkami, oráči i starci; svou moudrost a velikost dokaž tím, že jim budeš umět nejen zpívat, ale i vlád­nout …

Tak prý se kdysi z milosti krále stal vladařem džafenského poloostrova slepý básník Pánam. A vládl moudře a spravedlivě, svému lidu zpívat nepřestal. Aspoň to tvrdí ti, kdo od jeho jména a od citery — tamilský jál — odvozují jméno hlavního města cejlonského severu. Tamilové mu říkají Jáppánam nebo Jáppanapattam, Sinhálci Jápanája nebo Jápané, Angličané Jaffna — vyslovují to Džafna. Kupodivu je tento název na Cejloně nejběžnější.

Až na toho sedláčka u studny jsme žádného jiného barda, truvéra, trubadúra, Okudžavu, Jiřího Suchého či jiného básníka-pěvce kolem Džafny nepotkali.

Asi vymřeli.

Není kokos jako kokos

Z pobřeží na severu a na západě džafenského poloostrova jde strach. Od čáry příboje se v mělké vodě táhnou do dálky zčernalá pole korálových útesů, krabatých a strupatých, naježených tisíci zvápenatělých břitů a ostnů, nástraha proti všemu živému. Člověk si za parného dne pro útěchu vysní podle mapy vlahý podvečer na pláži, vykoupání před večeří — a tumáš! Mezi břehem a vodou strašidelné pásmo, na které by vstoupil jenom člověk odhodlaný k sebevraždě vykrvácením. Ale na takové korálové základně sedí celý poloostrov.

Ani by to nebyl homo sapiens, kdyby to zlé nedovedl obrátit v dobré. Ale co s korály ve velkém? Turistů je málo, a ne každý je ochoten cpát do kufru bílé ne­bo růžové struhadlo, které stejně za čas někde v kredenci zešedne nebo se roz­padne.

A tak se tu korálové útesy pálí ve vápenkách. Po vápně je pořád sháňka — od zedníků až po přežvýkavce betelu. Nad píckami se vznáší pach rybiny a pále­ných paznehtů, přece jen korály nezapřou, že je pracně lepili živočíškové, něja­ké fluidum po nich zůstalo, i když se vytratili před bůhvíjakou dobou.

„A nemáte strach, že si takhle spálíte celý poloostrov? Podívejte se, jakou kap­su do pobřeží jste tu vykousali…“

Vápenici stojí jako zařezaní, takhle tu asi s nimi nikdo nevtipkuje. Ale pak se dají do smíchu.

„Co vás napadá! To za čas znova doroste. Vidíte, tady všude kolem, to vydo­lovali naši tátové. A už tam můžeme vrtat znova. Korál je nezmar!”

Že není kokos jako kokos a že i kokos se musí umět kupovat, to nám dokázali na tržišti v Čunnákamu. Docela obyčejný trh, jaký se tu koná dvakrát do týdne. Ale těch exotů pro oči Evropana! Gigantické trsy banánů, s nimiž měli dva chlapi co dělat, aby je vyložili z káry: hříčka marnotratně tvořivé tropické příro­dy, dvě tři stovky zlatožlutých voňavých plodů uspořádaných pěkně do spirály. Velkolepý klas, který všechnu tu krásu, barvu, vůni, sladkost, hebkost i lesk na­sál stvolem tlustým jako lidská paže. Ty se tu týčily do výšky jakoby uťaty titánským mečem, vzepjaté do oblouku jako pohádkový had před útokem. Proda­vači z těch spirál ukrajovali a ukrajovali, až na zemi zůstali jen zohavení ha­di…

Hned vedle měli zázvor. Hlízy boulovité, velké jako pěst, červené, pravé džafenské; však taky v horských oblastech Cejlonu, kde se daří jen zázvoru s hlí­zami hnědavými, platí co chvíli pokutu podvodníček, který svůj místní zázvor nabarví červenou hlinkou, aby ho mohl vydávat za pravý severní.

A pak betel. Ošatky s lesklými listy poskládanými jako bankovky u pokladní­ka, pečlivě přepočítané a převázané proužkem palmyrového listu. O kousek dál sběrači arekových oříšků a těsně za nimi prodavači muduraikali sunambu a sippi sunambu — vápna získaného pálením mořských korálů a lastur. Bez arekového oříšku a bez kašičky z hašeného vápna si na betelu nepochutnáš, nepocítíš ani příjemně svíravou chuť ani tajuplně dráždivé teplo, které z jazyka stoupá do tváří a do spánků a šíří se do celého těla. A nezrudnou ti sliny, jež pak nezkušení cizinci považují za stydnoucí lidskou krev, za důkaz, jak jsou Tamilové ne­snášenliví, jak si hned osobní účty vyřizují nožem!

Uprostřed tržiště prodávali kokosy. Za babku. Ale nemyslete si, že se přihrne zákazník, popadne první kokos, hodí ho do tašky, zaplatí a jde. Kdepak! Koupě kokosu je obřad. Záležitost sluchu. Kokosový ořech musí zvučet, musí v něm šplouchat život. Osvěžujícího nápoje v něm nesmí být ani málo, ani moc. Proto musíš ořech nejdřív důkladně prohlédnout, párkrát nadhodit, potěžkat, pře­vrátit, prozkoumat, jak rostla vlákna, přiložit k uchu, mírně zakolíbat, pak za­třepat a znova poslouchat. Když tenhle obřad provedeš s pátým a s desátým a při třináctém, čtrnáctém zaslechneš to pravé zašplouchání, rozjasní se ti tvář spokojeným úsměvem a zazáří i prodavač. Neboť ví, že jeho zboží si odnáší zna­lec. A to je, panečku, nějaká odměna!

„Tak mají po skalpelech!“

Ani jsme ještě neřekli, že na Cejloně došlo ve výpravě k dílčímu střídání stráží. K svému doktorskému povolání ve střešovické nemocnici se vrátil Ro­bert. Zatímco po celodenním kroucení volantem začal po večerech vysedávat nad nejčerstvější literaturou ze svého oboru, neurologie, na ortopedické klinice v Praze Na bojišti odkládal bílý plášť Josef Korynta. Chirurg. Anesteziolog. Pak jednoho krásného dne přistál na Cejloně a stal se cestovatelem. Spadl do toho po hlavě a my ostatní, mazáci, jsme mu záviděli. Radoval se z každé maličkosti, kterou jsme už ani nevnímali, protože byla příliš samozřejmá. Začali jsme se dí­vat na Cejlon jeho užaslýma očima, očima nováčka.

Učarovaly mu tři věci. Předně opice. Pak chlebovník. A potom pilouni.

„Kluci, opice!“ vykřikoval s objevitelským nadšením, když jsme v přítmí džungle vyrušili osmsetpětkami stádo makaků a ti pak ledabyle mizeli ve vět­vích. Dlouhé týdny se nedovedl vyrovnat s představou, že v džungli je teriér vzácnější než opičák.

Když jsme jednou zastavili, abychom doplnili zásoby ovoce, koupil ohromný chleboň a nemohl se dočkat, až se utáboříme. Honem prostřel na podlaze po­jízdné kuchyňky čistý papír, chopil se loveckého nože, odborným pohledem přeměřil operační prostor, jako by počítal, kolik stehů bude potřebovat na zašití, a pak energicky řízl. Byl tak zaujat svou chirurgií, že ani necítil v zádech naše pohledy. Tak, Jozífku, teď řízneš ještě jednou, pěkně do hloubky, a za chvíli se začneš divit, že ti tkáň stiskla skalpel jako magnet. A ne a ne pustit! Teď se zara­zil, levačkou si přidržel vzpurného pacienta, dvakrát třikrát zadloubal uvízlým te­sákem, lízl si lepkavé tekutiny, „aha, latex!“ zabručel, „ten koaguluje“, obrátil pacienta na záda, popadl druhou dýku a ťal. A řezal. Tempo, rozpůlit, rozčtvrtit, šmik, šmik, honem, než kyslík vykoná své, to by člověk neřekl, jak rych­le to tuhne, k jídlu budou asi ta jádra a ne dřeň, kam s nimi? Na talíř, a lžící to pů­jde snáz — malíčkem vytáhl šuplík a zalovil v kuchyňském nářadí — těch jader zas tak moc není, jakpak asi chutnají? Ale co s nožem a lžící, když se lidi s nářa­dím stejně nerodí — a pustil se do díla holýma rukama. Za pět minut podlehl panice, a to se chirurgovi stát nemá. Znáte ten pocit, když vás ve snu honí lupič s dýkou a vy ne a ne se odlepit z místa? Už vás dohání, už slyšíte, jak vám funí za patami, ale paty jsou těžší a těžší, zmocnil se jich gravitační zákon nějaké strašně velké planety, teď, teď bodne…! Zděšeně se rozhlédl, celý zapadaný; nože ulepené, lžíce jakbysmet, od talíře ji neodtrhneš, co teď? Kolenem pootevřel dvířka, mezi lokty stiskl skříňku s lékárnou, kotníky pracně odzátkoval lahvičku s lihem, nalil do dlaní, ouha! lihem se to svinstvo nerozpouští, tak co éter? Taky nic! A benzín taky ne, co si počnu? To už jsme to nevydrželi, vyprskli j sme všich­ni tři naráz.

„Pepku, to chce kokosový olej a písek. A drhnout.“

„Nic si z toho nedělej, taky jsme to zkusili.“

„A co ten chleboň?“

„Vyhodit! Potřeboval ještě tak týden deset dní dozrát. Ale když je někdo zvě­davý…“

„… a mlsný…“

Ani neměl odvahu do něj kopnout, to se přece nesrovnává s doktorským svě­domím. Jen se smutně ohlédl za rozosminkovaným pacientem a šel hledat ko­kosový olej.

A pak jsme přijeli do Miliddy. To byl ten svatováclavský žralok a hrůza kladivounů a pilounů, které přitáhli rybáři z nočního lovu, snad si ještě vzpomínáte.

„No, to je nádhera,“ zajásal Pepek a znalecky přejel palcem po pilouní pile, zkoumaje zub za zubem. Délku a úhel ostří a břit, prostě chirurg. „Ty bych měl poslat na kliniku, aby měli čím řezat, až se jim pily na ortopedii otupí!“

Rybáři byli nadšeni. Kdypak se jim stane, že někdo projeví zájem o zubaté klády, co se povalují v písku a darmo dělají neplechu! Co chvíli přiběhne s bre­kem některý capart, samá krev. Za čtvrt hodiny byla na pláži pilouních pil celá hromada. Jen vybírat. A uložit je tak, aby se o ně člověk nepořezal.

„Opovaž se strkat je do vozu!“ ohradil se Míra Dryák, ochránce dobré tatrovácké pověsti. „To není kůlnička na dříví. Za chvíli to začne hnít, kdo bude v tom smradu spát?“

„Tak je dej na střechu, tam překážet nebudou. A vyber mi taky nějakou…“ rozhodl se Jiří.

„Já mám zájem o dvě, o tři,“ připojil se Mirek. „Budou to príma suvenýry na rozdávání. Míra si dá taky říct. Však je uvezeme!“

Doktor vylezl na střechu, přivázal po balíku pil k zahrádce, ke každé straně jeden. V následujících dnech jsme měli na střeše řezanky, že jsme klidně mohli pěstovat králíky. Pily očesávaly stromy, jako by odjakživa krájely ne vodu, ale větve a listí. Dokud pralo slunce, bylo hej. Pak přišly deště, hned nato slunce a zas liják, pily hnily a páchly, ale uklidnilo nás, že po střeše začaly poskakovat vrány, jen ať si dají, vyklovou zbytky masa a bude pokoj. Za čas nám začali lézt po voze velcí zrzaví mravenci a lezli nejen po pilách, ale i do spíže a do lejster.

„Já to všechno vyházím,“ čertil se Miroslav, „možná že to jsou termiti, jedno­ho krásného dne se nám auťáky sesypou a půjdem pěšky!“

Ale nevyházel. Předešel ho doktor. Zul sandály, vysoukal se na střechu a spráskl ruce. Pily prožrané od červů, prohnilé, zuby vypadané. Když sáhl na ten svůj poklad, rozpadl se mu v rukou.

„Tak mají na klinice po skalpelech!“

Tucet hadů

Tamilský sever se chlubí nejchutnějšími mangy na světě. Prý předčí i pověst­ná manga bombajská. Severocejlonská mají malou pecku, tenkou slupku červenavé až nachové barvy a nesmírně jemnou dužninu, jejíž vůni prý nemůže po­psat žádný básník na světě. V dužnině nejsou téměř vůbec vlákna, která u jiných odrůd bývají upnuta k pecce a nepříjemně lezou do zubů. Takže když minister­ská předsedkyně Bandaranaiková podnikala v době zrání manga — v březnu, v dubnu — státnické návštěvy, nikdy nezapomněla vzít pro své hostitele košík s džafenskou ambrózií.

Neměli jsme příležitost posoudit, zda si prezidenti, králové či ministerští předsedové opravdu pochutnali. Zato jsme zažili zázrak, kdy džafenské mangovníky rozkvetly. Předcházel tomu divu jiný zázrak. V noci z prvního na druhého října nám na střechy vozů zabubnoval prudký déšť. Dávno očekávaná spása. Nazítří se písek, zdánlivá Sahara, pokryl jemným zeleným chmýřím. Dalšího dne už by­ly mezi ním pupeny. A třetího dne listy. Žáby kuňky spustily ze všech stran uvíta­cí pastorále. Z lagun vylezly tisíce plžů, kteří se na začátku sucha zavrtali do pu­kajícího bahna a zašpuntovali za sebou dveře. I kosmaté ploty vyrašily.

A otevřenou střechou našich pojízdných ložnic nám omamně zavoněly man­govníky, jejichž větve jako by pojednou nabízely nočnímu nebi svou běloskvoucí krásu. Díkůvzdání za spásnou vláhu.

Jak nemá taková krása vyrůst v plod, jehož vůni nepopíše žádný básník na světě!

Takovým rájem kvetoucích mangovníků jsme jednou dojeli do rybářské osa­dy severozápadně od Džafny. Na její jméno už se nepamatujeme; možná že to bylo dokonce ještě předměstí Džafny. Samozřejmě v ní byl i nezbytný kulám, vodní nádrž. Právě se začal naplňovat vodou, což nejvíc oceňovala děcka rybá­řů. Atavismus středoevropskému člověku naprosto nepochopitelný. Řekněte: dali byste přednost ráchání v mělké, bahnité vodě, kdybyste o kus dál měli nád­hernou pláž s hebkými tyrkysovými vlnami a nepřestajným hukotem moře? Inu, odvěká závislost na sladké vodě, která se generacím ukládá do podvědomí, je asi silnější než romantika slaného moře …

Díky Ponnampalamovi, kterého tu znal kdejaký prcek, jsme byli hned jako doma. Nikdo se nazajímal, k jaké kastě patříme, my jsme se neptali, k jaké patří oni, zato všichni nás zvali na lov a na pečenou rybu, a musíte přijít znovu a na delší dobu a žít nějaký čas s námi, pověděli bychom vám spoustu historek, moře nebývá vždycky takový beránek jako dneska, někdy s ním válčíme do úpadu a jenom bohové nám ukazují cestu zpátky a … a víte co, vskočil do toho Pon­nam — ještě se musíme podívat k Louisovi, seznámím vás s jeho kluky.

Otec Louis seděl před domkem. Jen tak, odpočíval. Pěkně urostlý třicátník s bujnou hřívou a podkovou zdravých zubů. Přivítal nás, pak si chvíli cosi poví­dali s Ponnamem, načež se Louis obrátil a houkl:

„Staline, pojď sem!“

Přiběhl chlapec asi osmiletý, v náruči držel dvouletého bratříčka, který si spo­kojeně zíval.

„To je Lenin,“ řekl Ponnam. „Lenin Louis, druhorozený syn nejlepšího ry­báře.“

Vyfotografovali jsme si nejdřív Stalina, pak Lenina, nakonec všechny tři do­hromady. Maminka doma nebyla, prý se ještě nevrátila, šla s ranním úlovkem na trh.

Když jsme se pak vraceli k moři, řekl Ponnampalam:

„Boj s kultem osobnosti se sem ještě nedostal. A ti kluci to asi nebudou mít v životě jednoduché.“

A ještě jednoho zajímavého člověka jsme potkali na severu Cejlonu. Na ostrově Velanai.

Jak tak projíždíme po úzké cestě okrajem vesničky a odhadujeme, zda vysoké střechy osmsetpětek projdou pod svěšenými větvemi starého banijánu, brnk­nou oči o cosi zvláštního. V přítmí pod korunou stromu to vypadá jako socha posazená mezi vystouplé kořeny a opřená zády o kmen posvátného stromu. So­cha v předepsané páté poloze meditujícího Buddhy: nohy skrčené křížem přes sebe, ruce složené v klíně dlaněmi nahoru, trup vzpřímený, oči… ach, ty oči! Točí se za námi, i když hlava zůstává bez hnutí. To přece není socha, ale člověk! Živý člověk. Dohněda zašmudlaný zelený šátek mu ze zátylku splývá dopředu přes obě ramena. Takhle nosí sálvej jenom bráhmani. Ale stařec má bílý knír a bílý plnovous. A co to má na hlavě? Vypadá to jako turban nebo spíš okrouhlý balík koudele… ne, je to drdol. Obrovský špinavý drdol, větší než hlava.

„To je svatý muž, svámí,“ vysvětloval znechuceně Ponnampalam.

„A to, co má na hlavě, jsou jeho vlastní vlasy? To by stálo za snímek …“

„… a možná i za kus řeči.“

Stačila dvě slova a socha u kmene ožila. Dokonce se nám přestavila: Svámí Kathiravelú Thamdtháram Pillai. Málo platné, jak se něco hýbe, vydá to hlas a pak se představí, a dokonce přidá adresu a dobrácký úsměv, patří to do katego­rie občanské. A svámí je řádným občanem ostrova Velanai. Dokonce občanem velice vlídným a ochotným. Chcete vidět moje vlasy? Proč ne? Sáhl kamsi do drdolu, předklonil hlavu, trochu jí zavrtěl a do klína a na zem před nohy mu skloyzl tucet hadů. Tucet ocasů leží na zemi, hadí hlavy zůstávají zakousnuty do hlavy světce. Zplstěné a slepené vlasy, lana, která už nikdy nikdo nerozčeše, nerozmotá.

„Čtrnáct let jsem je nemyl, čtrnáct let jsem je neznesvětil hřebenem,“ prohlá­sil s poklidným sebevědomím a troškou pýchy.

Pár vesničanů prošlo kolem, pozdravili se s bráhmanským staříkem jako s váženým panem sousedem, patřil do jejich života.

„Tady ho máte, bráhmana, výkvět naší tisícileté moudrosti,“ ulevil si Pon­nampalam, když jsme cvakli poslední snímek a sedli znovu do vozů. „Nejvyšší kasta, rozum a duše národa, kasta filozofů a učitelů. Já vám povím, jak to je. Bráhmani u nás na severu patří mezi nejzaostalejší lidi vůbec. Nejenže už dávno neznají sanskrt, často vůbec nedovedou číst ani psát. Soudnému člověku jsou jenom pro smích. Tenhle svámí je vlastně lenoch a příživník, ale ve vsi má auto­ritu, protože je bráhman a protože umí těch svých pár říkadel a zaklínadel. Ná­rod no živí, a živí ho s úctou. Jak potom chcete bourat kastovní přehrady!“

 

17 – DVĚ TVÁŘE

Cejlon bezesporu patří mezi ony země se starou kulturou a mladou nezávi­slostí, jež jsou produktem rozpadu impérií po druhé světové válce a výsledkem osvobozeneckého hnutí. Spolu s plejádou nových afrických států patří k počet­né skupině nejmladších členů OSN, na něž se vyspělé průmyslové země z obou stran Atlantiku i Pacifiku dívají s tou zvláštní směsí závisti a blahosklonné shoví­vavosti, s jakou by boháč sledoval hladového chuďasa bezradně sedícího na hroudě zlata. Krásný a bohatý Cejlon patří mezi rozvojové země. Vyspělý svět si zvykl považovat ho v rodině národů za školáka a málokoho napadne, že napří­klad nezávislost Cejlonu je jen o málo starší, než byla nezávislost Českosloven­ské republiky v době Mnichova. Za první dvě desítky let samostatnosti dostal Cejlon od vyspělých zemí mnoho nabídek pomoci. Jsou lákavé. Cejlon pomoc potřebuje — ale bojí se jí.

Jižní Vietnam před časem přijal také zahraniční pomoc — a víme, kolik civi­listů za ni zaplatilo životem.

Socialistické země zas po léta pomáhaly víc, než na kolik jim stačil dech. Měly vzít rozum do hrsti a začít pomáhat tam, kde pomoc prospívá oběma stranám.

Ale ani na rozvojové, přijímající straně není jednotná představa o tom, co po­moc je a co není. Marocký švec by chtěl dělat boty v pořádné továrně; cejlonský rybář by pokládal za pomoc nylonové sítě z Japonska, přívěsný motor ze Švéd­ska nebo pořádný rybářský škuner ze Sovětů a k tomu na břehu dobrou konzer­várnu, aby měl jistotu, že co uloví, neshnije. Chce pracovat a z práce žít.

Ale jsou i jiní. V Africe i v Asii. Prototyp těch jiných, příklad skoro učebni­cový, nám na Cejloně vpadl do života bez klepání, nehorázně, docela podle svých samorostlých životních zásad.

„Proč jste, k čertu, tak šťastní?“

Do ticha resthousu v Hikkaduvě se jednou po ránu prořízl řev motoru spor­tovního člunu, který drandil dobrou hodinu rovnou pod okny, i když bylo moře až k obzoru jako beránek. Přehlušil hravě klapot našich strojů i každou myšlen­ku. Bylo po psaní. A sotva utichl člun, zavřískal naplno z trávníku před resthousem bateriový gramofon, co tlampače daly. Obrana proti agresivnímu přívalu hluku nebyla. Resthouse není hotel, místo silných zdí a chodeb tlumených ko­berci chrání hosty jenom vzájemná ohleduplnost. Hikkaduvské pokoje jsou jen tmavé kóje na přespání, oddělené tenkou betonovou stěnou. Žije se na trávě před ubikacemi nebo v předsíňce bez oken, otevřené k moři. Neutečeš ani na stranu odvrácenou od moře, protože tam je jen chodba, sprcha a vstupní dveře.

Zbyla jen poslední zoufalá obrana: protiútok. Apel na slušnost a svědomí.

Ale první pohled na trávník nás odzbroj il. Uprostřed pusté zelené plochy trů­nil na duralovém — samozřejmě importovaném — lehátku pomenší cejlonský mládenec. Modročerné vlasy napuštěné pomádou do leskla, velké černé brýle, pestré americké plavky, cestopisně potištěná košile. Kolem poházené časopisy, knihy a noviny, poloprázdná sklenice a moderní japonský gramofon. Kromě temně hnědé tváře a huňatých nohou nebylo na té scéně nic, co by si mohl dovo­lit obyčejný Cejloňan. Výstavka přepychu převážně devizového. Ano, výstava, to je to pravé slovo. I s hlučnými poutači. Napřed ztřeštěná čtverylka sportovní­ho člunu s motorem vyjícím rovnou do pokojů, potom pronikavý kvikot gramo­fonu.

Zdálo se, že mladý pán v lehátku jen tak nonšalantně odpočívá. Ale za černý­mi brýlemi byl nepochybně ve střehu. Vypálil z lehátka, sotva jsme vykoukli ze své předsíně. A než jsme se vzpamatovali z překvapení, spustil pan Džajasékara kaskádu společensky efektních poznámek o kupě tiskovin většinou amerických, a hlavně o knize Trevor-Ropera Hitlerovy tajné rozhovory.

„Neexistuje na světě zasvěcenější popis všeho, čemu svět ušel zničením Hitle­ra,” spěchal s ospravedlněním, abychom ho snad nepodezírali ze sympatií k diktátorovi. Knihu Lva Davidoviče Trockého o Stalinovi přešel mlčením. Zá­libu v četbě o silných osobnostech se ani nesnažil zakrýt.

K prosbě o klid jsme se ani potom nedostali. Vodopád řeči neustával. Jenom měnil barvu a směr a zmohutněl pokaždé, když jsme se pokusili o slovo nebo o ústup.

Z čeho se vlastně skládal ten kulomet slov? O čem to mluvil pan Džajasékara? Bylo toho moc, ale bylo to vůbec něco? Stálo to za hodiny přemáhání, kdy uši drnčí z přívalu sinhálské angličtiny rušené zvukovým gulášem z operet, jazzu, Dvořáka, Stravinského, Lehára a starých barokních mistrů?

V Evropě bychom se možná před takovým panáčkem otočili na podpatku. Škoda času. Ale… co kdybychom si třeba vzali do hlavy najít mezi stovkou na­hodilých chodců v Kolombu právě takovou figurku, která by se při rozhovoru chovala takhle bez zábran! Neuškodí povykládat si s mladým mužem, který bezpochyby patří k bohatší vrstvě Cejloňanů. Vždyť v cejlonském typu demo­kracie je bohatství stále ještě základnou faktického vlivu na chod veřejných věcí, legitimací, jež otvírá dveře do parlamentních a senátních komnat stejnějako do ministerských kabinetů.

A tak jsme najednou zapomněli na svůj protiútok, ani jsme se už nepokoušeli tlumit gramofon, jen aby pan Džajasékara zůstal, čím je. Napřed se pochlubil vzděláním — a ruku na srdce, takové školy si zatím na Cejloně mohl dopřát je­den z deseti tisíc.

Studoval historii v Pérádeniji, je doktorem historických věd. Potom studoval v Anglii sociologii. Studia dokončil, ale diplom nemá.

„Věděl jsem, že mi ho odepřou,“ říká pan doktor Džajasékara a rozhořčení přitom přehrává gesty divadelního ochotníka. „Napsal jsem habilitační práci o rasismu Britů, šlo mi o boj, ne o diplom. Afričtí studenti se ode mne okamžitě odtáhli, aby nepřišli o přízeň profesorského sboru.“

„Poslyšte, to nás zajímá. Žili jsme dost dlouho v britských koloniích a něco o tom víme. Kde jste sbíral materiál na disertační práci? Tady na Cejloně?“

„Kdepak tady! Za vlády Britů jsem byl ještě kluk, táta se jim kořil. Britský rasismus jsem pochopil až v Londýně. No představte si, přijdu do hotelu, pokoj mi nedají. Hned po mně přijde Angličan — a pokoj pro něho je…“

„Neměl ho snad zamluvený předem?“

„Co je mi po tom! Měli volný pokoj, ale mně ho nedali, protože mám tuhle hnědou kůži. Ostatně, pro disertaci nesmí člověk spoléhat jen na pár postřehů. Je to vědecká práce — a pro mne to byl politický boj. To musí mít základ. Tak jsem například stokrát požádal v kavárně anglickou dívku o tanec, ale každá řekla sorry a zůstala sedět.“

„Bylo to proto, že jste Sinhálec?“

„Ovšem!“

„A kdyby totéž udělal Angličan, nedostal by možná stejnou odpověď?“

„Ovš … cože? No dobrá, ale pak jsou to zase pitomé buržoazní přežitky im­perialistů. To přecejistě chápete — a možná taky nechápete. Vždyť vy Středoevropani jste si na Balkáně taky přišli na své. Proč jsou Bulharsko a Rumunsko celkem vzato taky rozvojové země? Kolonie to byly, i když si hrály na nezávislé monarchie…“

„Vy znáte dnešní Balkán?“

„V životě jsem tam nebyl. Ale copak myslíte, že v Londýně je člověk bez infor­mací? Mimochodem, pánové, u vás v Československu je spousta asijských stu­dentů. I hromada Afričanů. Nemohli byste mi opatřit stipendium?“

„Co byste chtěl studovat?“

„To je mi docela jedno. Cokoliv.“

„Ale jenom na pozvání. Na stipendium.“

„Samozřejmě. Proč ne? V rámci pomoci nevyvinutým zemím… to přece Československo dělá.“

Nebylo vhodné, a snad by bylo i zbytečné vysvětlovat, že Československo zří­dilo stipendia pro studenty z rozvojových zemí právě proto, aby nedostávali vzdělání jen mladí afričtí a asijští feudálové, kteří mají roupy a peníze; aby se na­rušil monopol bohatých lenochů na vyšší vzdělání. V Československu přece má jít — a až na občasné omyly také jde — o vzdělání mladých lidí, kteří pomohou postavit své zaostalé země na nohy. Jde o to, aby se neopakovala tragédie Kon­ga, kde ve chvíli osvobození bylo mezi třinácti milióny obyvatel na území vel­kém jako osmnáct našich republik jenom devět lidí s dovršeným vysokoškol­ským vzděláním.

Ale doktor Džajasékara nechtěl studovat. Pro žádost o studijní stipendium v Praze měl své důvody. Nezapíralje.

„Víte, pánové, já bych se chtěl v Praze oženit.“

„To snad nemyslíte vážně. Vždyť tady na Cejloně máte děvčata jako obrá­zek!“

„Prosím, prosím, to máme. Ale Evropa, pánové, je Evropa!“

Tady ho máme, bojovníka proti rasismu. Když se neoženil v Londýně, zkusil by to v Praze, vem to nešť, hlavně, že bude nevěsta bílá. A zadarmo, na stipendi­um. Blázen? Snad. Navíc ještě nafoukaný chytráček, ale hlavně…

„Kdože jsem? Pánové, jájsem zatracený kapitalista. Tři sta akrů kokosových palem, devět set akrů gumovníku, čajové plantáže, fabrika na čaj, fabrika na li­hoviny. A můžu si to všechno strčit za klobouk od té doby, co nám Bandaranai­kové začali strkat nos do politiky. Platím ze zisku osmdesát procent daní, to je lupičství. Pět set lidí na Cejloně platí plných sto procent. To je naprostá konfis­kace!“

„Takže ti nejbohatší vlastně nemají z čeho žít…“

„To jste tak naivní? Především jsou daně progresivní. Zdaňuje se jenom zisk, který přesahuje určitou hranici. A jenom ten, který nám ti chrti od daňové správy vyčenichají. To tak, ještě jim cpát dobrovolně do chřtánu, co jim nepa­tří! Říkám vám, pět set lidí do toho spadlo na sto procent. Táta a já jsme ještě z těch šťastných — je nás kolem tisíce — kdo se udržel na osmdesáti procen­tech …“

Pět set a tisíc. Vida, k čemu byl dobrý vřískavý gramofon a řev motoru! Máme tu najednou vzácný exemplář nejbohatší vrstvy na Cejloně, příslušníka horních patnácti set. Ale zdálo se, že jeho nehoráznosti ještě nejsou u konce. Právě se od­hodlal, že odhalí i důvody své bouřlivé revolučnosti.

„Vy nevíte, co to je za hrůzu, když má člověk tátu asketu. Dal mi fabriku na li­hoviny, no co, do punčochy si ji nestrčí, ale sám je abstinent a nekuřák. Blázen. Ale ještě horší je, že táta je diktátor a autoritář. Nesnese odpor, nesnese jiný ná­zor. Jak ho vidím, musím z domu. Táta je kapitalista, tak já jsem socialista. Co mi zbývá? Táta nadává na Bandaranaiky, tak já jsem v jejich partaji, i když mi kradou zisk. Byl jsem u trockistů ve VLSSP, ale ten jejich Philip Gunavardena mi šel na nervy… nemáte chuť na sklenku whisky? Speciální! Z mé továrny, várka pro soukromé účely, skotská se jí nevyrovná. Apropó, moje disertační práce by měla vyjít v evropských jazycích, a vy v Československu byste na tom měli mít zájem. Politický zájem, rozumíte? Bojujete přece proti rasismu. Vydáte mi ji? Stačilo by anglicky, francouzský, německy… a samozřejmě ruský — a česky. Tak vydáte?“

„Jestli stojí za vydání…“

„Neuhýbejte! Jste přece přátelé a já jsem socialista. Revolucionář nejsem, to tedy ne, ale socialista jsem … a mimoto byste měli mít smysl pro profesionální solidaritu. Já jsem totiž taky novinář.“

„Opravdu?“

„Ovšem, novinář. Sice bývalý, ale kolega jsem. Pánové, v padesátém roce jsem dělal do novin v Kolombu, pěkný chlívek to byl. Chtěl jsem to dát do po­řádku, začal jsem organizovat svůj klub novinářů, pokrokových novinářů, ro­zumíte, ale šéfredaktor mě za to vyhodil na minutu. Takže jsem byl bez zaměst­nání. Ano, vyhodili mě z práce, proto jsem musel do Anglie. Takže jsem vlastně myšlence socialismu přinesl i osobní oběť, pobyt v Anglii byl přesně vzato poli­tický exil. Tak snad máte důvod vydat mou disertační práci. Třeba v rámci po­moci…“

Bylo na čase dovědět se, co pan doktor Džajasékara doopravdy soudí o pomo­ci rozvojovým zemím. Ne všichni předkládají své skutečné názory tak ochotně.

„Vy Čechoslováci jste bohatí, máte rozvinutý průmysl, umíte všechno — to se o vás povídá i v Londýně. Ale nám, tedy rozvojovému Cejlonu, nepomáhá­te.“

„Říká vám něco slovo Kantalai?“

„Kantalai? No ovšem, cukrovar.“

„Výborně. Dodali jsme vám tam moderní továrnu, běží jako hodinky, do­konce vám i v provozu pomáhají naši technici, přestože už vaše zacvičili. Ale pracuje na pět procent kapacity. Za to bychom u nás direktora zavřeli. A v An­glii by letěl na hodinu.“

„Jak má, prosím vás, jet na sto procent, když nejedou plantáže? Viděli jste tu třtinu? Proč jste nám k cukrovaru nezařídili plynulé dodávky suroviny? A vů­bec, co je na vás jeden cukrovar?“

„Máte dva. Druhý dodali Američané.“

„Dobře, ale nedali jste nic víc. Proč nám pan Baťa nedodá továrnu na boty?“

„Na to se musíte zeptat pana Bati.“

„Prosím vás, jak se ho mohu ptát, když je za železnou oponou?“

„Máte špatnou adresu. Můžete si napsat: Tomáš Baťa junior, Toronto, Ka­nada. Bez železné opony. Třeba vám odpoví, že pro Cejlon stačí jedna továrna na boty, ta z Československa.“

„Jaká? O čem to mluvíte?“

„O československé továrně na boty. Už stojí v Kolombu, ha sever od Fortu, právě v ní montují stroje. Za tři měsíce si z ní můžete koupit boty v každém krá­mě na Cejloně.“

„Komu patří, že o ní nevím?“

„Cejlonskému státu.“

„Ach tak, státu. Ale stejně toho není tak moc. Bývalý ministr hospodářství mi říkal, že jste nám slíbili továrnu na montáž automobilů. A sklárnu na láhve a na broušené sklo. Kde to všechno je?“

„A proč myslíte, že by to tu mělo být všechno najednou? Takové továrny ne­jsou zadarmo. Čím je zaplatíte?“

„Copak nám nemůžete poskytnout úvěr?“

„Už jsme poskytli.“

„Tak další. A víc. Jste přece bohatí a my jsme chudí. Když nepomůžete, spolknou nás imperialisté.“

„A neříkáte snad zase jim, že vás spolknou komunisté? Co děláte, aby vás znovu nespolkli imperialisté?“

„Prosím vás, co my můžeme dělat? Říkám vám, jsme chudí. Já vím, žebrá­me, ale co nám zbývá?“

„Dělat, příteli. Naučit se dělat.“

„Copak neděláme?“

„Cejloňáné jistě. Tihle rybáři před okny, ano. Ale co vy děláte? Máte dvě vy­soké školy a jednu disertaci…“

„Neotištěnou.“

„Ano, neotištěnou disertační práci. A to je tak od roku devátenáct set padesát všechno, co jste udělal.“

„Copak já za to mohu? To přece oni, Britové. Učí nás jen, co k ničemu není.“

„Nevymlouvejte se na jiné. Co jste aspoň zkusil opravdu udělat?“

„Prosím vás dost! Už dost, já už nemohu. Nemohu. Nemohu! Jsem k ničemu… jsme všichni k ničemu. Jen žebrat. Nastavovat dlaň!“

„Všichni?“

Sesypal se na postel v hysterickém záchvatu nechutného pláče. Hodinu nato začal jeho gramofon zase vyřvávat na celé okolí. Doktor Džajasékara při něm ležel do pozdního večera, ve tmě — a v černých brýlích na trávníku. Poslouchal árie Benjamina Gigliho. A resthouse skřípal zuby, protože protesty v recepci ne­vedly k ničemu. Pan doktor je vzácný host, mohl by se rozhněvat…

Najednou se objevil v našem pokoji.

„Musím s vámi mluvit!“

„Nezlobte se, mám co dohánět, musím psát.“

Pan doktor se rozzlobil.

„Jste automaty. Nic víc než automaty! V šest hodin budíček, patnáct minut cvičit, dvě minuty holit, sedm minut snídat, devět hodin pracovat, skočit do mo­ře, půl hodiny plavat, dvě hodiny studovat, patnáct minut večeřet… a přitom se tváříte, jako byste byli nejspokojenější lidi na světě. Tak mluvte přece! Proč jste, k čertu, tak šťastní! Táhnete od rána do noci jako zvířata. To já žiju svobod­ně, impulzivně, dělám, co se mi zachce.“

„Poslyšte, teď povězte pravdu! K čemu žijete?“

Neměli jsme se ptát. Přece jen to byla rána pod pás. Hysterie ho nepřepadla, bylo to horší. Odešel mlčky, se svým nákladem třiatřiceti marných let, dvou zbytečných škol a chvilkovým vědomím parazita. Zítra je zase přehluší gramo­fonem. Ale ne v Hikkaduvě. Ráno ještě před snídaní křápla naposled dvířka jeho sportovního vozu, za dva dny si poslal pro člun.

Už jsme ho neviděli.

Dům číslo 271

Večerní Galle Road je podivná tepna velkoměsta. Žije jenom na asfaltu. Ještě dlouho po soumraku se po něm ženou stáda aut a autobusů, ale chodníky jsou pusté; jen tu a tam probleskne živým plotem světlo ze zahrad, jedno dvě rozžatá okna.

Ale je mezi těmi dřímajícími domy uprostřed zahrad jeden, který málokdy usíná před půlnocí. Na sloupku omšelé zdi, rovnou u vjezdu, visí zpola rezavá tabulka, na které se ještě dá přečíst číslo dvě stě sedmdesát jedna.

Když jsme se poprvé ptali kolombských přátel na ten dům, shodli se na jednom: jestli jednou bude někde v Kolombu viset opravdu zasloužená pamětní deska, bude to na domě číslo 271 na Galle Road.

„Vy ještě neznáte Čitrasénu?“ ptali se nás ti, kdo znali tajemství onoho do­mu. Byl v té otázce káravý údiv, při kterém člověk obvykle neví kam s očima. Měli na něj právo. A my jsme ho pochopili teprve tehdy, když jsme se dověděli, že Čitraséna je jedna z nejvýraznějších osobností kulturního Kolomba, muž číslo jedna v tradičním cejlonském baletu, tvůrce a průkopník osobitého jevištního umění, zakladatel nové tradice v zemi, která po staletích prožívá mladou svobo­du, období národního i kulturního obrození.

Nebyla to asi náhoda, že každý z těch nemnoha lidí, kteří se nám za půl roku na Cejloně stali skutečnými osobními přáteli, byl blízkým přítelem Čitrasény. A tak nebylo těžké vstoupit jednoho večera do osvětlené zahrady domu číslo 271.

Čtverec nádvoří za živým plotem, vysypaný mořským pískem, na něm balet­ní potěr Čitrasénovy školy, chlapci a děvčátka do osmi let. Na židlích a na lavi­cích rozestavěných kolem toho maličkého cvičiště pyšní rodiče. Prostředí a ná­lada ne nepodobná hodinám veřejné přehrávky v kterékoli Lidové škole umění v Československu.

Na zemi u cvičiště hudebník s bubnem v klíně, zaujetí a trochu trémy ve tvá­řích malých tanečníků.

„To je veřejná taneční škola?“

„Jak se to vezme. Smí sem každý, koho zajímá taneční umění, ale jestli máte na mysli financování, tak to je škola soukromá. Drží ji při životě jenom Čitraséna. Je u nás pár lidí, kteří mu pomáhají udržet tělo a duši pohromadě, bez nich by asi zašel hlady. Vláda ho chválí, ale peníze nedá. Město říká, že na balet ne­má, a tak se Čitraséna protlouká jak to jde. Jednou se za to všichni budem sty­dět …“

Vtom už nám jde vstříc muž atletické postavy, nejvýš čtyřicátník, kudrnaté vlasy černé až domodra, rovný nos, výrazné husté obočí. O jeho tváři se i tady na ostrově pěkných lidí dá říci, že je plná neobvyklé mužné krásy. Byl bos, měl na sobě jenom jednoduché bílé vétti s bavlněnou rozhalenkou.

,Jsem Čitraséna. Vítejte!“

A stiskl nám ruce, až v nich zapraštěly kosti. Jeho hebký hlas, tichý a trochu zastřený, k té atletické postavě skoro nepatřil.

To je tedy muž, který už za své umění sklidil ovace na evropských scénách od Londýna až po Moskvu. Syn Seeberta Diase, jednoho z největších světových znalců orientálního baletu, žák indických mistrů z Malabarského pobřeží, žák a partner Udaj Šankara, nejslavnějšího tanečníka Indie, muž, který prožil kus života v proslulé líhni asijských talentů, v Thákurově Šántiniketanu v Bengálsku.

Skromný a trochu rozpačitý sedí mezi námi na skládací zahradní židli. Ale stačily dvě tři otázky a Čitraséna hoří, chrlí ze sebe myšlenky, které živí jeho okouzlující posedlost.

„Pochopte to, přátelé, vždyť tenhle národ se dostal do úplně nesmyslné situa­ce. Staletí formálně vybroušeného baletu, jaký se mohl narodit jenom v téhle části světa. Je osobitý, výrazný, má spoustu dramatických jevištních prvků — a my nemáme ani divadlo, ani operu, ani balet. Říkáme si, že jsme národ tisíci­leté kultury, pořád se otáčíme zpátky a přežvykujeme, co jsme zdědili. Ale kla­sický balet vyrostl z jiných podmínek, v jiné době, dnešním lidem neříká skoro nic, je to jenom parádní podívaná bez ducha, bez obsahu. A pak tu je jakýsi dramatický baletní projev v tom, co jsme převzali z Indie, balet s tematikou sta­rých eposů, Rámájany a Mahábháraty. To je asi jako kdybyste se vy v Evropě spokojili najevišti s tematikou pašijových her. Jsou jistě zajímavé, ale je to kon­zerva. Od osmačtyřicátého roku máme jakous takous samostatnost, říkáme, že to u nás vedeme demokraticky, ale lidi žijí bez umění. A co je horší, ani nevědí, že mají právo na pořádné jevištní umění, ve městě, na venkově, všude!“

„Aspoň klasický balet přece znají.“

„A k čemu jim je dobrý?“ zlobil se Čitraséna, teď už doopravdy. „S jejich životem nemá nic společného. Klasický balet a tahle doba jsou dva cizí světy. Buď dokážeme jeviště a diváky spojit v jeden myšlenkový celek, nebo jsme pro­hráli i tuhle dobu. Máme vynikající stavební kameny, od kandyjských tanců přes pracovní tance lidové až po ohromně sugestivní tance kouzelníků, to všech­no je tady doma. Ale musí to dostat obsah, který by lidi rozpálil a potěšil a dal jim radost a naději a krásu a sílu…“

Byl toho večera jako sopka. Zapálený kritik, agitátor, znalec, prorok a bůhví­co ještě. Ale především humanista, člověk plný horoucí lásky k umění, k lidem a ke své prastaré zemi, která prožívá léta svého druhého zrození.

Když jsme Čitrasénu potkali podruhé, byl to někdo docelajiný. V prázdné přízemní místnosti domu číslo 271 jež sloužila za tělocvičnu, se bos a polonahý, jenom v krátkém pracovním vétti a s tradičními rolničkami na kotnících, skláněl s rukama sepjatýma na čele před svým starým guruem, bezzubým a vrásčitým starcem, který seděl v koutě na zemi a na zkřížených nohách objímal kandyjský buben. Pokorný žák Čitraséna přijímal rady svého Mistra, kdysi nejslavnějšího tanečníka Cejlonu. Potom stařec udeřil do bubnu a zpěvavým hlasem začal Čitrasénovi předříkávat taneční figury, těžkopádné i akrobatické a divoké jako hlas bubnu.

Ve skleníkové atmosféře tropického večera to byl od Čitrasény skoro nádlidský výkon. Zastihli jsme ho na konci třetí souvislé hodiny práce. Když se k nám konečně sesul na podlahu, řinul se z něho pot jako by zrovna vylezl ze sauny.

„Ještě že jste přišli. Už ani nemám sílu plácnout komára. Prosím vás, minut­ku, jen co se opláchnu, a půjdem nahoru na šálek čaje…“

Když jsme pak vrzavým dřevěným schodištěm došli do patra, uvítala nás ve dveřích drobná, nad pomyšlení útlá žena s mandlovýma očima a s vlasy hladce sčesanými do uzlu na temeni. Její drobná ruka se nám ztrácela v dlaních. Za ní vykukovaly do chodby tři malé děti.

„To je Vadžira, moje žena, partnerka, žákyně — víte, jájsem si ji vychovával od malička jako tanečnici, a pak jsem si na ni počkal, až jsme se směli vzít. A taky je to naše živitelka, učí externě na střední škole, sám bych rodinu neuživil.” Vadžira svého muže sledovala beze slova, s vážným výrazem v očích. An­gličtina jí nebyla tak běžná jako jemu.

V tom skromném domově, který Čitraséna převzal po nevýznamném úřed­níkovi někdejší koloniální správy Cejlonu, se nám před očima dlouho do noci odvíjel obraz mnohaletého úporného zápasu dvojice krásných lidí o nový je­vištní projev, o nový směr v kulturním životě Cejlonu. Byla to přehlídka devíti baletů, devíti pokusů, z nichž každý byl jenom stupínkem k dalekému cíli.

„Myslím, že teprve teď, podesáté, jsme to začali z toho pravého konce. Není to čistý balet. Spíš pokus o komplexní jevištní projev. Drama — snad i trochu tragické — ze života rybářů. Hlavním výrazovým prostředkem je na jevišti balet, ale stejně důležitý je Amaradévův dobrý pokus o hudbu a sbory a pěvecká sóla. Někdy nám v dramatických vrcholech pomáhá i recitované slovo. To všechno je za scénou. Na jevišti zůstává jenom taneční projev, který zkoušíme poprvé. Jsou v něm tradiční prvky, ale jenom prvky. Vazby, kompozice i choreografie je nová. Přijďte se podívat!“

Zakrátko jsme četli v nejrozšířenějším anglicky psaném obrazovém týdeníku Observer Sunday Magazine kritiku Čitrasénova nejnovějšího díla. Nešetřila obdivem.

„Karadija je balet, který se už nějakou dobu objevuje na všech stálých i improvizovaných scénách ostrova před nejrozmanitějším obecenstvem. Všechny vrstvy lidí přijímají dílo s dosud nepoznaným nadšením jako naprostou novin­ku cejlonského divadla. Čitraséna mu obětoval pět let práce. Ale vytvořil v bale­tu Karadija zcela nový typ umění, které snese nejpřísnější umělecká měřítka, a který se přitom vyznačuje naprostou srozumitelností. Svou soudobou a mi­mořádně živou tematikou i jasným humanistickým postojem tvůrce znamená zároveň závažný přínos v úsilí o nápravu společenských křivd.

Čitraséna vytvořil umělecký sdělovací prostředek, který má všechny předpo­klady, aby se stal národním scénickým jazykem.“

Sál kolombského divadla připomíná něco mezi starosvětským biografem a venkovskou sokolovnou. Tísní se v něm na čtyři sta lidí. V prvních řadách bílé tropikové obleky mužů a ženská sárí z lehkého hedvábí, dál vzadu převládají pestře potištěná vétti a lehké košile. Atmosféra je k zadušení. Horkem i napětím. Před malým jevištěm se rozhrnuje opona, na prostě stylizovaném nočním po­břeží rybářské ženy a děti vyhlížejí katamarany, čekají na návrat mužů…

Přes tu ohromnou vzdálenost v zeměpisných souřadnicích i v letopočtech nás najednou ovanula atmosféra prvních zpěvoher Františka Škroupa. Je v ní stejné úsilí o kus poctivého umění postaveného na základech lidových prvků a spjaté­ho s trápením a radostmi denního života.

Před týdnem jsme slyšeli podobný zpěv. Tehdy to byly lidové básně a říkán­ky, jež se na Cejloně zpívají v táhlých melodiích. Tím tradičním jazykem tady hlas za scénou zpívá o životě na moři, který je jako moře samo, dobrý i krutý, blízký i bez konce.

Na jevišti najednou ze sboru žen vystupuje rybářská dívka Sisi — a je to Čitrasénova žena Vadžira. Ale jaká se to s ní stala proměna! Mistrovská jistota, vláčnost a soulad pohybů jí v první úžasné kreaci dává ztepilost a výraz, který rá­zem zastiňuje všechno ostatní dění na scéně. A Amaradévova viola ji provází pís­ní touhy po milém.

A potom sugestivní zvuk starobylého strunového nástroje támpury spolu s flétnou ohlašuje svítání. Rybáři se vracejí z lovu, vrací se i milý k své dívce Sisi. Celá vesnice vytahuje na břeh sítě. Jsou prázdné — a hlediště vydechne zklamá­ním, které mnozí z diváků znají z vlastního života na moři.

Vtom přichází Mándadyrala, pán vesnice, majitel katamaranů a sítí. Diváci prožívají hrůzu, kterou vyjadřuje na jevišti sbor vesničanů. I dnes je na Cejloně mnoho vesnic, které odevzdávají majitelům lodí a sítí polovinu úlovku — a pak ještě další část jako úrok a splátky na dluh z častých dnů, kdy moře bylo skoupé a kdy celé vesnice žijí jenom z lichvářských úvěrů. Diváci věří Čitrasénovi, když jim najevišti ukazuje nenáviděného člověka, který si bere i krásu a mládí rybář­ských dívek. Chce se zmocnit i půvabné Sisi. Vesnice ji ubrání, ale přijde další den, rybáři jsou na moři, Mándadyrala dosáhne svého. Zoufalá Sisi v pláči usí­ná na břehu moře.

A pak hlediště zatají dech nad barevnou krásou snu, do kterého vchází s dív­kou Sisi proměněnou v mušku. Najeviště se vřítí i vesnický upír v podobě pavouka. Chce se zmocnit mušky, ale ta už ve snu nezůstává sama. I z ostatních žen jsou rázem zlaté mušky, vrhnou se na pavouka a zničí ho. Hlediště bouří nadšením, prožívá představu vlastního vítězství. Zapomíná, že je to jenom sugestivní sen dramatizovaný nevídaným tanečním uměním.

O to krutější je zklamání, když děj baletu Karadija nekončí zahubením pa­vouka. Sen zmizí, dívka se probouzí, bouře jí k nohám vyvrhne mrtvé tělo milé­ho. Zoufalstvím jí puká srdce, ve vlnách umírá. Šťastný sen se proměnil v tragic­kou skutečnost života.

Lidé v hledišti se pomalu probírají k poznání, že to, co se jim dvě hodiny ode­hrávalo před očima, bylo jen divadlo. Sotva teď uvažují, zda zjeviště na ně víc za­působila hudba, zpěv, slovo či vlastní taneční umění. Kumštýři tu promluvili je­jich vlastním jazykem, vyslovili jejich starosti tak, jak by to sami nedokázali. A co víc, Čitraséna jim říká:

„Nebojte se pavouků ve svých rybářských vesnicích! Je vás dost, abyste se ubránili.”

Diváci na Cejloně nejsou zvyklí po představení tleskat. Ne proto, že by byli skoupí na uznání. Ale svou bezprostřední účast vyjadřují už v průběhu hry. Bez zábran projevují svou radost, úžas, překvapení, nesouhlas, opovržení, hlediště co chvíli hekne, zasténá, zahučí odporem, zadrží dech a hned zas propukne v jásot. Divadlem žije.

A nedovedlo by hercům odpustit, kdyby mu v druhé polovině večera nepřed- vedli některou z ukázek tradičních lidových kandyjských tanců, takových, jež po staletí vzrušovaly účastníky královských peraher — a vzrušují je dodnes. Mu­sí být mezi nimi i „požírač ohně“, kouzelník s planoucími kornouty, jimiž si bě­hem divokého tance ožehuje ruce, jeden po druhém je strká do úst, nechává ho­řet pod bradou a hned zas na prsou, metá přitom krkolomná salta, víří v přeme­tech do kruhu a nakonec pozháší ohně v ústech.

Nedílnou součástí kandyjského tance je však i sugestivní zpěv — spíš haleká­ní, hekání, mručení nosovým hlasem, sténání. Starým jazykem, jehož pravému významu už nikdo z publika nerozumí, opěvují tanečníci Buddhu a svolávají jeho přízeň a požehnání i na diváky. Čas od času zpěv ustane jako když utne, ta­nečníci se ledabylým krokem vracejí hluboko do jeviště, ale to je vždycky zna­mení, že se chystají k novému výpadu. Naráz se otočí, na zlomek vteřiny ztuh­nou a pak se jeviště promění v uragán skoků a přemetů, třeští extází dupotu a bleskurychlých záklonů, škubáním boků a křečovitými škleby, do toho duní rachot bubnů, stále rychleji, rychleji — až do vybití poslední špetky sil…

Byla už skoro půlnoc, když představení skončilo.

Dívky ze souboru i Vadžira zatím uchystaly večeři, misky s rýží a karhí mizí v rukou vyčerpaných, ale šťastných tanečníků i těch, kdo už měli čas trochu si odpočinout, soubor teď sedí na podlaze, probírá znovu celé představení, hod­notí, kritizuje, vylepšuje. Ze zlatých mušek, které se slétly na pomoc družce, jsou teď plachá děvčata, nad miskami rýže se jim blýskají amulety, malinké zla­té válečky s miniaturním svitkem tajemných zaříkávadel, oči jim září nadšením i mládím, tadyhle Mangalice (její tatínek je policejní úředník) je teprve patnáct a Mallice dokonce jen třináct, je to nejnadějnější žačka Vipuli, Vadžiřiny se­stry… Vipuli zatím odběhla za panem Fernandem, požíračem ohně, poprosili jsme ji, aby nám pomohla vypátrat, jestli si při těch kouzlech nepopálil jazyk. Za chvíli je celá rozesmátá zpátky, „Fernando je podvodník, nechce mi to říct, to, čím se natírá, prý není olej, ale docela obyčejná voda, ale nevěřte mu to…“

„Kouzla, kouzla jsou to!“ zvonivě přizvukuje mladičká Mallika, „já vždycky trnu hrůzou, že od něho jednou divadlo vyhoří!“

Nejsou zvyklí na potlesk, na autogramy teprve ne.

Rozpačitě berou do ruky naše divadelní programy, jeden po druhém se pod­pisují k svému vytištěnému jménu, ten latinkou, ta sinhálskými hieroglyfy, každý druhý ze zvyku svůj podpis podtrhne energickým tahem, jiný pod ním v jakémsi čarovném souhvězdí rozmístí pět šest teček. Punči Gura, představitel nejstaršího rybáře, pečlivě sestavuje podpis z kostrbatých tiskacích písmem, všichni kolem napovídají, jak jdou písmena za sebou.

„A nesmíte se na nás zlobit, že už jsme ke konci neměli hlas,“ říká provinile jeden z těch ďábelských tanečníků, kteří krkolomnou akrobacii vydrželi tahem přes dvě hodiny. „Před představením jsme žvýkali moc betelu, to pak člověk ochraptí.“ Každý ví, že je to zdvořilá výmluva, z čeho by musely být ty jejich hla­sivky, aby takovou dřinu vydržely!

Pak se jedeh po druhém začnou vytrácet, někteří ještě stihnou noční autobus, ostatní si někde v koutku jeviště rozestřou róhož, přespí do rána ve svém druhém domově a se svítáním zas hajdy do práce, do školy, do všedního občanského po­volání.

Ano, divadlo je jejich druhý domov a první láska a vášeň; až na několik málo výjimek to však není matka živitelka.

Ale cožpak z takového prostředí nevyrůstali právě ti největší kumštýři?

 

18 – KLETBA DOBRODINÍ

Nemyslete si, že zkratkovou mánií jsme zatíženi jenom u nás! Všude ve svě­tě se stala znakem doby, plodem snahy nezatěžovat si zbytečně hlasivky a pásky psacích strojů, šetřit čas a papír. Zato náležitě komplikuje život. Vytváří hlavola­my, jejichž luštění stojí daleko víc času než ušetřená písmena. Nevěříte? Ve vladivostockých novinách Krasnoje znamja jsme jednou objevili zkratku PRIMROSGLAVČERMETSNABSBYT. Sedm slabik, pětadvacet písmen. Zaměst­nali jsme aspoň deset známých, než se nám ji — vlastně jim — podařilo rozšifro­vat: Primorskoje otdělenije rossijskogo glavnogo upravlenija snabženija i sbyta čornych metallov. Přímořská pobočka ruské hlavní správy zásobování a odbytu černých kovů. Jednoduché, že?

To Anglosasové jdou na zkratky jinak. Když zkratka, tak zkratka. Třeba DC. Stejnosměrný proud — DIRECT CURRENT. Oblastní komisař — DISTRICT COMMISSIONER. Vrcholná tenisová soutěž DAVIS CUP. DISTRICT OF COLUM­BIA, rovnoběžník vyříznutý ze státu Maryland a nadaný zvláštním statutem hlavního města Washingtonu. Sušená strouhaná kokosová moučka — DESICCATED COCONUT. Je jasné, že luštění takové zkratky znesnadňuje už sama roz­lehlost světa. Neboť zatímco první DC je jaksi anglicky univerzální, na druhé DC slyšel většinou jen britský koloniální svět, na třetí oraketovaní sportovci v bílém, na čtvrté lidé za velkou louží a ha páté někteří Cejloňané. Zdaleka ne všichni, třebaže kokosovou palmu by klidně mohli mít ve státním znaku.

Kdybyste nahlédli do cejlonské statistiky zahraničního obchodu, zjistili bys­te, že kokos představuje rovnou šestinu vývozu. Že v přebornickém týmu nej­úspěšnějších dobyvatelů valut stojí hned za čajem a o druhé a třetí místo se dělí s kaučukem. Jenomže co je to šestnáct procent? Daleko konkrétnější je už před­stava, že každoročně se na Cejloně urodí tři miliardy kokosových ořechů. Tři sta na hlavu (jen výjimečně doslova, ale pak stačí jenom jeden a ohledavač mrtvol píše do příslušné úřední listiny dvě lakonická slova: nešťastná náhoda.)

Ale aby nedošlo k omylu: není snad na světě strom, který by poskytoval člově­ku tak všestranný užitek, jako právě kokosová palma. Dělá to ovšem nevtíravé. Musíte vynaložit nemalé úsilí, abyste odhalili aspoň hlavní rysy její štědrosti.

Hosta vodou uctíš

Už jsme si to řekli na tržišti v Čunnákamu: není kokos jako kokos. Cizinec se sice po čase jakž takž naučí je rozlišovat, všimne si, že mají různou barvu, různý tvar, různou velikost, a tudíž různé názvy a různou cenu, mlčky připustí, že určitou úlohu bude hrát i stáří, ale rozum mu zůstane stát, když se octne před pyramidou ořechů a poprvé sleduje obřad koupě: toho přebírání, natřásání, nadhazování, připoslouchávání — prostě kouzlení. Ano, kokos se nekupuje jen rukama a očima, ale i nosem a ušima. Jenom znalec odhadne správný tvar a barvu, a podle šplouchání uvnitř ořechu (před použitím zatřepat!) uhodne, kolik je v něm kokosového mléka a jak je sladké …

A už by tu bylo zdvořilé upozornění:

„Kokosové vody, pane, nikoli mléka. Ale nic si z toho nedělejte, skoro všich­ni cizinci to tak říkají…“

Neboť vězte, že kokosové mléko je hustá mastná tekutina, jež se získá vy­mačkáním čerstvě nastrouhaného jádra. Cejlonská kuchyně se bez ní neobejde. Kokosové mléko je základ všech omáček a spotřebuje se ho v cejlonské domác­nosti rozhodně víc než kravského. Na průmyslově lisovaném oleji se smaží a peče. Bez něho by zhasla světla v chrámech a vesnických chalupách, bez něho by se Cejloňanům neleskly jejich krásné černé vlasy. A nemohli by si dopřát ne­zbytnou denní koupel, při níž nesmí chybět mýdlo z kokosového oleje.

Zato čirá tekutina, jíž je v ořechu tím víc, čím je mladší, je kokosová voda. Nejhygieničtější nápoj v odlehlých krajích, kde bývá nouze o nezávadnou pitnou vodu. Nápoj lahodný, i v nejparnějších dnech chladný, neboť před sluncem je zamčen na tři zámky: jádrem, skořápkou a vlasatým obalem. Nabídnout takové osvěžení patří podnes na cejlonském venkově k nepsanému zákonu pohostin­ství asi tak, jako kdysi u nás chléb a sůl. Kokosová voda je spása poutníka v su­chopáru džungle. K chuti přijde i ve vlaku.

„Kurumba, kurumba!“ (sinhálský), „ilanér, ilanér, ilanér!“ (tamilský), „ořech, ořech,“ vykřikují prodavačky pobíhajíçí podél vagónů s kokosy posvazovanými za stopku do páru. Mačetou oseknou vršek, ráz na ráz, špičkou do něho vyrýpnou čtvercovou studánku, prosím, nápoj v originálním balení. Jen se nepobryndat, pohárek váží o něco víc než ten s prazdrojem na nástupišti v Pře­rově. A taky není radno vyhazovat ho z okna, co kdyby padl někomu na hla­vu…

Chlazenou kokosovou vodu si můžete poručit i v nejdražším kolombském hotelu Galle Face. Jako aperitiv k snídani je tu COCO WATER denně na jídel­níčku vedle pomerančové a grapefruitové šťávy, čerstvé papáje a melounu.

Na ty orosené džbány, z nichž jídlonoši ucmírávali do sklínek, jsme nejvíc vzpomínali za červencového úplňku v Rataragamě. Neposkvrněná běloba ještě vlhkých jader svítila v plápolu čadících pochodní z hromady skořápek, noví a noví poutníci přicházeli k obětiští, kokos v ruce, vteřiha úporného soustředění, prásk! ořech se musí rozbít prvním úderem, jinak bůh přání nevyslyší, hřích ne­smaže. Hromada rostla, lahodný nápoj tekl po zemi, bosé nohy ho měnily v mlaskající bláto, srdce se nám svíralb a patro schlo při pohledu na tu spoušť.

 

Důchod takřka bezpracný

Zkoušeli jste už někdy otevřít zralý kokosový ořech? Možnosti jsou v podstatě dvě: pustit ho aspoň z prvního pátrá na dlažbu nebo jít na něj s kladivem. Třeba si při tom položíte otázku, jak se vlastně pancířem proklube na svět klíček mladé rostlinky. Ale i na to příroda pamatovala. Na každém ořechu najdete — pěkně symetricky do kružnice — tři prohlubeninky, tři plodové jamky, tři pootevřená vrátka pro novorozeně[22]. Skořápka je v těch místech podstatně slabší; jedna z jamek bývá tak tenká, že se dá proškrábnout nehtem. Na Cejloně to vědí všichni caparti. Ale nemyslete si, že se budou dobývat do zralého ořechu! Skořápku má tvrdou a vody málo. K osvěžéní slouží jen ořechy mladé — a zdaleka ne každý druh.

Nejhledanější a také nejlépe placený je KING COCONUT, ořech královský, po sinhálsku támbili. Hlaďoučký, zlatově žlutý, poněkud větší než kokos obyčejný. Nejlepší, jaké jsme na Cejloně ochutnali, prodávají děvčata v obci Pasjala na cestě z Kolomba do Kandy. Královské kokosy pro královské hosty. Každý mi­nisterský předseda, každý prezident, který si jede prohlédnout střední Cejlon, musí projet kolem nich — a za napití zaplatí víc než za nejlepší francouzský ko­ňak.

A pak mají na Cejloně ještě jeden druh kokosové palmy: nav’si. Má ořechy s jedlou skořápkou. Můžete prošmejdit stoakrovou kokosovou plantáž a najdete jediný — nebo taky žádný — strom, který rodí tak vzácný ořech. Pleti světle zelené, heboučké, tvaru, na němž jako by si příroda chtěla vyzkoušet variantu koule poskládané ze čtyř sférických trojúhelníků, ale hrany jsou dokonale za­oblené, radost na to mistrovské dílo pohledět, natož ochutnat slupku (určitě byste jí neřekli skořápka): mandle, brazilské ořechy para a mladé bambusové výhonky v jedné podobě!

Jako pochoutka — velice vzácná pochoutka — soutěží však nav’si s daleko rozšířenějším pamlskem, s naklíčeným kokosovým ořechem. Vídali jsmeje čas­to kolem venkovských stavení, jen tak položené na bok, vyčuhovaly z nich tři čtyři zelené listy jako šavle namířené na svět; tadyhle dvoudecimetrové, už se otáčely za sluncem, tam zas se teprve klubaly ze zajetí. V tomto stadiu růstu se jádro a všechna kokosová voda promění v pórovitou vláknitou hmotu, živinu budoucí palmy. Nejvíc si na ní pochutnávají cejlonské děti, je to jejich turecký med, polárkový dort, žvýkačka a pečené jablko zároveň.

Kokosová palma je ve většině tropických zemí symbolem bezpracného dů­chodu. Strčíš spadlý ořech do půdy — a už nemusíš hnout prstem. Důkazem je, že například drtivá většina palem na Cejloně je starší padesáti let (trochu to při­pomíná přestárlé strojové zařízení našich závodů až na to, že stroje se nerodí sa­my od sebe jako kokosy). Vláda, která dobře ví, že šestina devizového přínosu není věc k zahození, vynakládá nemalé úsilí, aby majitele plantáží i malých farmiček přiměla k včasné obnově „výrobního fondu“ a větší produktivitě. Zřídila šlechtitelské stanice, pečuje o to, aby do prodeje přišly jen nejlepší druhy a dvě třetiny prodejní ceny doplácí ze státní pokladny. Účinek však není valný. Jen asi jeden milión sazénic ročně zájemci odeberou ze třinácti školek, jež obhospoda­řuje Cejlonský výzkumný ústav kokosový.

Jazyk vydrhnout!

I když výčet toho, co všechno palma poskytuje, je úctyhodný, přece jen na prvním místě zůstává ořech. Z těch tří miliard, jež se ročně na Cejloně urodí, se asi polovička spotřebuje doma.

Začíná to nejmladšími ořechy, v nichž se pod měkkou skořápkou vytvořila mázdřitá hmota, zárodek budoucího ořechu. Je to vděčná strava pro batolata, netřeba ji ani krouhat, ani vařit, vydloubne se lžící ze skořápky — a otevři pusu, ham…

Na druhém pólu je kokos dozrálý, případně přezrálý. Takový, za nímž už ne­ní třeba pachtit se do koruny. Vodu na pití už v něm nikdo nehledá. Mačeta, šmik, z ořechu jsou dvě půlky, kladou se na sebe oblinami vzhůru, aby po nich stekla voda, když náhodou spadly do období dešťů a není dost místa pod střechou. Za pár dnů se jádro na slunci scvrkne a ztvrdne na kost. A už je tu kop­ra, zboží vyhledávané na všech světových aukcích. Surovina pro výrobce po­krmových tuků, olejů, nejkvalitnějších mýdel: Statek, jehož se ročně z ostrova vyváží kolem 70 000 tun. Krok s ním drží druhá, zušlechtěná podoba, sušený strouhaný kokos, onen desiccated coconut zašifrováný do zkratky DC. Chřupa­vá kokosová moučka obsahující kolem sedmdesáti procent oleje, pro nás středoevropany spojená s představou plechů posázených bělostnými kopečky, neklamnou předzvěstí vánoc. Ale dá to hromadu práce, aby se taková moučka dostala za moře a přitom se nezapařila, nežlukla a nezplesnivěla. Nakrouhané jádro se musí sušit ve stínu, aby nezežloutlo, a musí se několikrát za den přeha­zovat, aby schlo rovnoměmě; musí mít dost vzduchu, balit se musí do speciální­ho nepropustného papíru a silného staniolu a překližkových beden podobně ja­ko čaj. To už není kopra, která se nahází do pytlů a basta!

Zbudou milióny kokosových skořápek. Co s nimi?

Hezkých pár tisícjich rozeberou slonovodi. Slouží jim jako rejžáky — spíš kokosáky — na drhnutí slonů. Ostrou hranou vydrbou svému svěřenci hřbet, záda a chobot. Pak skořápku obrátí a vláknitým povrchem vyhřebelcují uši. V Kataragamě jsme spatřili dokonce blaženého slona, jemuž pán takovým kartáčem drhnul jazyk.

Pak byste napočítali ještě pár tisíc ořechů s mimořádně dlouhým vlasem, jež si vezmou na mušku lidoví umělci. Pod jejich fidlátky a barvami se rodí podoby bradatých rozhněvaných mužů, vlasatých mániček, kníratých Hitlerů a Stalinů - vděčný artikl pro turisty chtivé suvenýrů. Ale daleko největší množství skořá­pek — devadesát devět procent a ještě nějaké setiny — můžete spatřit ve stavu odděleném. Holá skořápka zvlášť a vláknitá slupka zvlášť. Jejich odluce před­chází úkon prováděný primitivním nástojem: kůlem, jehož konec se vrazí do ze­mě a do druhého se nasadí kus ostrého železa, jakési dláto. Dvakrát třikrát po­řádně udeřit kokosem o břit, pootočit a skalp je hotov.

Skalpy se pak povalují v tůních kolem osad a na hony se ohlašují odporným zápachem. Aby se vlákno odloučilo od dřeně, musejí se slupky máčet tak dlou­ho, až náležitě změknou. Pak se vytloukají holemi, znova máčejí, znova se po ce­lém okolí line ne právě povzbudivá vůně, ale jednoho krásného dne leží na hro­madách tři oddělené substance.

Na první skalpované skořápky. Budou z nich kuchyňské naběračky, lžíce, misky a cedníky, střenky k nožům, spony a knoflíky; v milířích se promění v dře­věné uhlí, na ohništi v ostrý popel, lidový prášek na čištění zubů; v noci si je bu­dou nosit vesničané před sebou se svíčkou přilepenou šikmo k okraji, aby jím plamen za chůze nezhasl a aby si od něho nespálili dlaň; vděčně po nich sáhnou drobní pěstitelé kaučuku i plantážníci jako po nejlevnějších miskách, do nichž „plačící dřevo“ bude obden ronit své bílé slzy; a budou jimi zatápět v udírnách, aby kaučukové plásty nechytily plíseň a dostaly na burze co nejvíc bodů.

Na druhé hromadě zůstane hmota, které se na světových trzích neřekne jinak než COIR (z malajálamského kajar — provázek). Co z něho? Provazy, lana, vlák­no na výrobu pytlů, rybářských sítí a koberců — známých kokosáků, Štětiny na kartáče, smetáky a malířské štětky, surovina na výrobu pochodní, na plnění polštářů, matrací a žíněnek pro tělocvičny, Dohromady to představuje docela slušný výděleček, třebaže jen kdesi na okraji kokosové prosperity. A to ještě aspoň nějakou nepatrnou evidenční položkou (třeba „romantika tropů“) za­pišme na stranu dal procházky po kilotnetrových plážích na jihovýchodním pobřeží, kde člověk místo po písku šlape po měkoučkém koberci koiru z přezrálých ořechů, jež napadaly do moře a jež si příboj rozcupoval pro vlastní potěchu.

A na třetí hromadě je drť — COCONUT FIBER DUST, která zbyla po máčení a mlácení slupky. Vozí se zpátky na plantáže. Kypří půdu podobně jako rašelina a chrání mladé sazenice před suchem. V poslední době začali na Cejloně s pokusnou výrobou střešní krytiny. Místo splétaného listu můžeš mít trvanli­vější hmotu; metrák drtě smíchej s metrákem vysokopecního cementu, zřeď vo­dou, dobře promíchej a nalij do forem — do postele ti zaručeně pršet nebu­de …

Obrovské haldy téhle drti jsme viděli cestou z Negomba na sever, nejvíc jich bylo na úzkém pruhu pozemků mezi silnicí a východním pobřežím Čiloského jezera. Největší, jakou jsme však na Cejloně potkali, vévodila krajině před roz­cestím u Kumbukkanu, kde silnice překračuje zavodňovací kanál Negombo - Puttalam. Úplná pyramida! Měli jsme naspěch, abychom nezmeškali začátek Akce Deduru, zátahu na divoké slony, a tak Mirek aspoň do mapy načmáral pět písmen FOTIT — rozuměj na zpáteční cestě. S třemi vykřičníky.

Zpátky jsme jeli v noci — zůstalo u vykřičníků.

Uklidňující lék

Palmy nejsou jen ořechy a štíhlé kmeny, ale také — a především — malebné koruny, jež mají největší zásluhu na romantickém kouzlu přímořských tropů: věčně rozevláté a ševelící haluze a hned zas větrné mlýny a vzápětí zelené cho­choly, jež se na dlouhých ohnutých bidlech kývají nad krajem, nad zpěněným príbojem moře.

Právě ty listy jsou neodmyslitelnou součástí každodenního života. Jejich poslání je daleko méně patetické než symbolika palmových ratolestí míru. Dovedné ruce rozštěpí řapík a palmovou haluz roztrhnou po délce napůl, z lis­tových třásní spletou rohož, sedmdesát osmdesát kusů za den. Z rohože — říká se jim kadzan — je stěna příbytku. Jeho střecha. Přepážka mezi dvěma místnostmi. Rohož zakrývající nahotu hliněné dusané podlahy, Z rohože je postel i kolébka, stačí ji napnout mezi dvě palmy na provazech vyrobených z palmy. Táta si možná zrovna vyšel na ryby s prutem vyrobeným z řapíku palmové halu­ze nebo zametá dvorek koštětem z téže suroviny, pod máminýma hbitýma ru­kama se palmové listy mění v nákupní tašku a ani babička nezahálí, bude se jí vdávat vnučka, a tak je třeba uplést z palmových listů spoustu lampjiónků a košíčků a mističek a všelijakých drobných věciček jen tak pro potěchu očí a ozdobu nové domácnosti… A taky si můžete být jisti, že plaňky v plotu ne­jsou nic jiného než listové řapíky, a když je hospodář přitesával, určitě bylo z to­ho silnějšího konce řapíku i topůrko sekery.

Z listů se splétají prstence, jimiž se nad kotníky připoutávají muži, když lezou po palmách. Ze suchých harašících listů jsou obojky uvázané na kmen, aby se prozradili zloději, kteří dostali zálusk na cizí palmové víno. Suché listové pochvy připomínající mušelínovou síťku jsou nepostradatelným zátopem v domácnos­tech. A suchými haluzemi se topí i pod kotli, v nichž se zkvašené palmové víno destiluje na arak, nejpopulámější cejlonskou pálenku.

A ještě by mohla být řeč o trámech a lešení, okenních rámech a policích a skříních — to všechno z palmových kmenů. O pařezech s hustou spletí koře­nů, jež přečkají věky (proto se jimi zpevňují břehy zavodňovacích kanálů). O sambólu, podomácku krouhaném kokosu, do něhož se přidává pálivé čili a bez něhož si nelze cejlonskou kuchyni vůbec představit. A o pokrutině, jež zbude po vylisování kokosového oleje a jejíž vývoz — lisované koláče známé pod obchodním názvem poonac — vláda čím dál víc omezuje, protože i na Cejloně se přišlo na to, že to je ideální krmivo pro dobytek.

Kdybyste všechny tyhle metamorfózy kokosové palmy vypočetli cejlonské­mu vesničanovi, počastoval by vás shovívavým úsměvem. Tohle že je všechno? To o naší palmě víte tak málo?

Inu, málo nebo mnoho, jistě to stačí k tomu, aby člověk pochopil, že kokoso­vá palma dává Cejloňanům domov a lože, že je šatí, živí a obouvá — pokud obuv potřebují, že jim poskytuje světlo a teplo a denní čistotu, k tomu ještě radost o slavnostech, kdy se z mladých palmových listů zkroucených do třásní a spirál stavějí slavobrány a girlandy na ploty. A nejen radost pro oči. Taky pro jazyk, pro žaludek a pro žíznivé hrdlo. Klíč k dobré náladě se jmenuje toddy. Vypadá to slovo anglicky, ale Angličané si je vypůjčili ze sanskrtskéhó tádi. Sinhálci mu ří­kají rá. Je to sladká šťáva, která se čepuje z květních pupenů palmy.

Zní to jednoduše: čepuje se z květních pupenů. Ale ty vyrážejí v korunách de­set patnáct metrů nad zemí. Vylézt k nim po štíhlém kmeni, naříznout je, pod­stavit a uvázat nádobku a za půl dne se vrátit pro plnou, to je výkon hodný cirku­sového artisty. A člověk by asi při tomhle sportu vypotil víc, než načepuje.

Řešení je prosté, jako ostatně všechno, co dělají rozumní lidé. Při čepování toddy se šplhá jen na první palmu a pak už se chodí z koruny do koruny po rovině, totiž — po provaze. Přestože sběrači toddy jsou tak trochu profesionálové (k povolání je předurčuje kastovní příslušnost), nejsou to cirkusoví akrobaté a sebe mívají přece jen o něco raději než misku s vínem. Natáhnou proto mezi kokosovými palmami hned dvě lana naráz. Po jednom chodí, druhé — vyšší - slouží jako zábradlí a někdy i jako lano záchranné, když se spodní přetrhne. A ti nejsvědomitější si napínají z koruny do koruny dvojici lan na chození — pro každou nohu jedno, a dvojici lan jako zábradlí svých vzdušných chodníčků.

V okolí Bentoty a Beruvely a vlastně téměř ve všech přímořských vesnicích na jih od Kolomba vypadají kokosové palmy, jako by si jejich koruny posvazoval nějaký obrovský pavouk. S tím rozdílem, že po vlákně — pořádném provaze z koiru — se nespouští sám. Pomocníkovi posílá dolů jenom nádobu s načepo­vaným toddy.

Odměna za provazolezecké výkony je sladká. Tak sladká, že stačí na živnos­tenskou výrobu cukru. To se ovšem musí hned po načepování přidat do šťávy trocha vápna, aby nezkvasila. Ale palmové šťávy je tolik, že jí zbývajíještě tisíce hektolitrů na pití. A Evropané dobře vědí, proč slovo toddy překládají do pojmu srozumitelnějšího: palmové víno. Kvasí rychle a vydatně. Dopoledne, hned po čepování, vydá za plzeňskou dvanáctku. Odpoledne má sílu lehkého vína. Večerní toddy pijí už jenom notoričtí ochmelkové, protože od rána do večera zkvasí v cejlonském podnebí všechen cukr a pak už je lepší procenta alkoholu nepočítat. Dovedou ostatně rozjařit nejenom člověka, ale i slona. A dokonce mlsné kaloně, kteří palmové víno chlemtají přímo u zdroje, z misek upevněných v korunách. Namol opilé je se země sbírají cejlonští břichopáskové a tvrdí, že masu takové „létající lišky“ se nevyrovná nic na světě.

A protože si často nemají s těmi kaloni co vyčítat, prohlašují na svou obhajo­bu trochu eufemisticky:

„Toddy působí na nervózní lidi jako uklidňující lék. Žádná medicína ne­může být blahodárnější!“

„Víte, palma je dobrodiní,“ řekl nám v Galle na jihu Cejlonu starší vesnický učitel, „ale je to zároveň jedna z hlavních příčin naší zaostalosti. Je příliš štědrá a nenutí člověka, aby si lámal hlavu. A jak si člověk nemusí moc lámat hlavu, tak to s ním jde vždycky z kopce. U nás se často říká, že když někdo má půl tuctu ko­kosových palem, jeden chlebovník, jednu krávu a kousek rýžového pole, má do smrti vystaráno…“

Dívali jsme se přitom na pouličního prodavače. Přes rameno vahadlo, které se přesně přizpůsobovalo rytmu jeho pružné chůze. Přenosný krám z řapíku je­diného listu. Na každém konci koš spletený z kokosových listů, uvázaný prova­zy z kokosového vlákna. V koších kokosové ořechy. Muž došel na nároží, rozba­lil kokosový kobereček, posadil se, na kokosovou rohož rozložil jeden ořech ved­le druhého a odevzdaně se pustil — do čekání na prvního zákazníka.

Třináct rozkoší

Čas od času si cejlonské noviny zapanikaří nad katastrofálním poklesem svě­tových cen kopry a palmového oleje, zanaříkají, že Spojené státy zas likvidují přebytky strategických zásob a vrhají je na trh bez ohledu na zájmy cejlonských pěstitelů. Ale takové zvěsti vzruší nejvýš pár set kokosových plantážníků. Nikdo ze sinhálských chalupníků ještě proto nezanevře na svého půl tuctu palem. Ne­má je přece pro světový trh, má je pro sebe.

Kokosová palma je sinhálský strom života. Ale zdaleka ne jediný.

Dopustili bychom se nespravedlnosti k ostatním, kdybychom se nezmínili aspoň o několika. Tak třeba o palmě kitulové. Hotové sladké zřídlo! Je rovná ja­ko svíce, kmen vysoký a hladký, na něm pravidelné prstence. Listy na konci ja­koby rozstříhané, zubaté a roztřepené, koruna vypadá spíš na předvěkou kapra­dinu než na palmu. A květenství? To zas jako by někdo ošmikal stádu pivovar­ských koní ohony a rozvěsil je do korun. Zato latinský název Caryota urens je nej­výstižnější, jakým ji mohli botanici obdařit: Caryota rozněcující žár. A jak by ne, když v kandyjském kraji dává denně až sto pint, to je víc než půl hektolitru slad­ké šťávy, tolik, že jediný strom uživí svým výnosem celou rodinu. To ovšem předpokládá, že místo příjemné opičce se rodinka oddává zahušťování nezkvašené šťávy a výrobě cukru, jemuž se na Cejloně říká džagry (anglické jaggery pochází z tamilského džarkkarai — palmový cukr).

Navíc poskytuje kitulová palma výtečnou škrobovou moučku. Kmen je vlast­ně dřevěná roura vyplněná ságem. Z jediného kmene se dá nacedit a nasušit pro domácnost zásoba mouky na pěkných pár měsíců. Není pak divu, že si na kitu­lové palmě dovede smlsnout i slon. Měli byste vidět, jak se o kandyjské peraheře sloni těší na zvláštní nadílku, jak dychtivě se pustí do metrového polena, jež jim slonovodi předhodí v podvečer, než je nastrojí do slavnostních čabrak. Párkrát si slon na poleno dupne, přišlápne, klem ho mistrovsky rozpáře a pak už jen dlou­bá chuchvalce sladké šťavnaté dřeně, aby si je chobotem podal do tlamy.

Kitulová palma zakotvila i v lidových pořekadlech.

Když Cejloňané přistihnou někoho při nekalém činu, říkávají:

„Hele, ten zas lezl na kitulovou palmu pro trávu!“

„A ona je na ní tráva?“ zeptali jsme se naivně.

„Kde by se tam brala! Víte, to je takový zkrácený dialog. Asi takový:

- A copak, sousede, copak to děláme na té palmě?

- Jen tak, pro trochu trávy.

- Ale, ale, vždyť tam žádná není!

- Však právě proto lezu dolů.“

Nechtě být, tradice je krásná věc!

V kandyjském muzeu jsme viděli akvarel datovaný prvního března 1860. Znázorňuje slavnostní otevření mostu v Katugastotě (to je to místo, kde každé poledne můžete spatřit slony, jak jim maháuti drhnou v řece kůži). Na obou koncích mostu nádherné slavobrány ze štíhlých palem, na nich svazky kokoso­vých ořechů a všelijakých ozdob.

Přesně takové slavobrány — torany — uvidíte na Cejloně dnes, všude, kde se něco slaví, vítá, kde se loučí s nebožtíkem. Konstrukčním materiálem bývá nejčastěji areková palma, snad nejštíhlejší a nejelegantnější palma pod slun­cem. Kmen nádherně rovný a přímý, na něm v pravidelných vzdálenostech ko­línka, rok co rok prý přibudou tři, takže se palmičce dá lehce spočítat, kdy se na­rodila. Ale lezte do koruny zjišťovat věk, když bývá i patnáct metrů nad zemí!

A přece se takovým tělocvikem zaměstnává na Cejloně dost lidí; palma - Areca catechu — plodí totiž ořechy, po nichž se v Asii natahují chtivě milióny rukou. Bez ní je betel bez chuti. Právě tenké plátky ořechu vyvolávají v ústech onen nevýslovně slastný pocit — podle staré sanskrtské básně prý třináct roz­koší, jež člověk nenajde ani v ráji.

Takže není-li v sinhálském ráji dovoleno žvýkat, nebylo by divu, kdyby se do něj Cejloňané příliš nehrnuli…

Na šest set druhů palem napočítali botanikové na Cejloně!

Mezi nimi i takové, jež mají s představou palmy pramálo společného. Copak palma může být například původcem onoho pružného a přilnavého předmětu, který se občas nějakému nezbedovi podepíše napuchlým jelitem na zadek? Pře­ce rákos, španělský rákos! Jenomže ten ví o Španělsku asi tojik, jako peruánský balzám o Peru. V klamání světové veřejnosti — když šlo o obchod — bývali Španělé odjakživa mistři. Aby utajili nákupní prameny před konkurencí, posílali salvadorský balzám na zádech Indiánů přes Panamskou šíji až do Peru a teprve tam ho veřejně nalodili. S jihoasijským rotangerri už sice tolik tajností nedělali, a přece vstupní brána do Evropy jeho malajské rodné jméno dokonale spolkla. Jen si vzpomeňme na mladé i starší šviháky, kteří kdysi bez módní „španělky“ neudělali ani krok!

Nuže, rotang je palma, ale spíš palmové nedochůdče. Na vlastní noze se ne­udrží. Nejdřív se plazí po zemi, pak zvedne hlavu a pustí se do výšky. A protože ji tropická příroda vyzbrojila listem, jehož střední žebro protáhla v pevný zahnutý dráp, jdejí to šplhání znamenitě. Když se dodrápe do koruny svého nedobrovol­ného hostitele a pořádně se tam zabydlí, spustí se jakoby z rozvernosti zas dolů, nějakou dobu šmejdí po zemi a znova vzhůru. Takže nebývají vzácné případy, že když takového hada rozpletou, naměří mu taky pět set šest set stop. A uznejte - už stopadesátimetrová palma-rákoska stojí za pozornost obchodníků!

Námořníci jižních moří by vám ostatně pověděli, co je pevnější — zda tlusté konopné lano nebo tenký rotang.

Plácačky na koberce z něho rozhodně nedělají!

Zlé znamení

A pak roste na Cejloně vzácná palma talipotová — Corypha umbraculifera - obetkaná kouzlem poezie, melancholií sebeobětovného cmírání, nadpo­zemskou krásou květenství, patrně největšího mezi rostlinstvem vůbec. Ode­dávna si králové i mocní tohoto světa stlali z jejích listů svou lidsky zpozdilou pěšinku přes práh nesmrtelnosti, dávali z nich krájet a upravovat dlouhé pruhy psací látky óla, na níž jsou dodnes zaznamenány posvátné texty z Buddhova života i dynastické dějiny sinhálské říše.

Palma je Sinhálcům vzácná i dnes. Kdykoli se roznese zpráva, že někde rozvi­la, nelitují času ani námahy a vydávají se do těch končin, aby zázrak spatřili na vlastní oči. Thala — jak jí říkají — kvete totiž jednou za život. Rozkvete — a za­hyne. Protože žije přibližně tak dlouho jako člověk a potomstva se nikdy ne­dočká, spočítáte si, jaká je asi pravděpodobnost stát se svědkem takové labutí písně, Za těch sedm měsíců jsme najezdili na Cejloně málem šest tisíc kilome­trů a kvetoucí talipotovou palmu jsme spatřili jedinkrát: cestou z Pottuvilu do Kataragamy v místech, kde silnice velkým obloukem mezi Galabedde a Monaragalou obkrouží vysokou černou skálu a noří se do nádherného pralesa připo­mínajícího argentinskou provincii Misiones nebo Paraguay. Chcete-li to úplně přesně, tedy před milníkem 166, pár desítek metrů na jih od silnice.

Byl to úchvatný pohled.

Nad bujnou zeleň džungle tryskal bělostný gejzír, spíš severský přelud za­sněženého smrku, vetknutého do vrcholu palmy. Ale po typických deštníkovitých vějířích ani památky, jen několik zaschlých pahýlů viselo k zemi jako mrtvá křídla. Však to také bývá začátek labutí písně, jímž thala zvěstuje okolí, že její osud se naplnil. Svěsí jeden list po druhém, pak prý se ozve ostrý praskavý zvuk — jak málo lidí ho asi zaslechlo! — to v srdci koruny pukl obrovský květní pu­pen. Během několika dní z něho vyraší jehlancovitá lata čtyři pět metrů vysoká a zaskvěje se desetitisíci voskově bílých květů. Jako by palma do umírání vložila všechnu svou sílu a snažila se vynahradit přírodě, že se o potomstvo nestarala dřív a pravidelně. Během osmi devíti měsíců donosí na sto tisíc plodů o něco má­lo větších než dětské kuličky na hraní.

Přivezli jsme si je ze své druhé návštěvy Cejlonu, ale z docela jiného kouta.

„Tamhle je thala!“ vykřikl Čandra Subasinghe, když jsme jednoho lednové­ho jitra uháněli džípem po silnici z Kegally do Kandy spolu s jeho bratrem Asókou, který právě přijel z Evropy na dovolenou a toužil porozhlédnout se zas tro­chu po vlasti. Nikdo z nich ještě talipotovou palmu kvést neviděl, z Kolomba se tedy startovalo s pevným předsevzetím: nevrátíme se dřív, dokud neuvidíme - či neuslyšíme? — labutí píseň thaly. Jako správný cejlonský řidič okamžitě zasunul zpátečku a opravdu; v průstřelu mezi korunami palem šplhajících do stráně jsme zahlédli bělavý — spíš už zažloutlý — jehlanec květů. Popadli jsme fotoaparáty a honem po hrázce rýžového pole za palmou. Bylo to poblíž osady Heramitipana v romantické krajině, nad níž se vypíná hora Utuvankanda.

„Ale nikdo jí tu takhle neřekne,“ ozval se Candra, když si všiml mapy a poznámkového bločku na řenunku fotoaparátu namířeného na rozeklané útesy hory. „Pro celé daleké okolí je to hora Sárdijalova. Jmenoval se tak zdejší lapka, takový náš Robin Hood. Přepadával odtud bohaté a rozdával chudým, ale tro­chu to přehnal. Nakonec se před ním třásli bohatí i chudí, vraždil ze zálohy ne­jen své pronásledovatele, ale napořád celé vesnice. Až ho přece dopadli a v Kandy i s jeho kumpány pověsili…“

Mezitím už se nás ujali dva chlapci, ani jsme nemuseli říkat, proč jsme přišli. Thala už prý kvete pátý měsíc, široko daleko v celém okolí jediná — ne, sami ji nikdy předtím kvést neviděli, A plody? No ovšem, už zapínají zrát, ochutnali jsme, jen tak ze zvědavosti, za moc nestojí… A už jsme byli na místě. Mezi ten­kými a všelijak nachýlenými kokosovými palmami se jako maják vzdorující ne­pohodě a času tyčil mohutný a kupodivu hladký kmen. (V Pérádeniji, kde mají z talipotových palem dvě aleje, ponechávají spodní třetinu kmene v divokém stavu, za zdřevěnělými čepelemi uťatých listu bují rostlinstvo, jehož semena sem zanesl vítr a ptáci). Koruna z vějířovitých listů tatam, místo ní jen ztěžklé dokvétající haluze, některé už trousily první plody.

Z nedalekého domku, zpola ukrytého v zeleni, vyšla zatím starší žena, podle zvyku vesničanek zůstala stát s topomě připaženýma rukama. Sirima Vati se jmenuje, je jí šedesát, v téhle chaloupce se narodila, strávila tu celý život, ano, jakpak bych se nepamatovala, vyrůstala jsem s thalou jako její mladší sestra, by­la prý tu, ale ještě docela malá, když jsem se narodila. Teď je konec. Jak odkvete, začne rychle práchnivět, za dva tři roky se sesuje. Povzdychla si a rozpačitě si při­hladila vlasy.

Poděkovali jsme a popřáli hodně zdraví.

Čandra však přání nepřeložil a místo obvyklého Áju bóvan řekl jen Api gihilli enna[23]. Teprve, když jsme sedali do vozu, řekl:

„Víte dobře, jak u nás na Cejloně trpíme na pověry. Když někde rozkvete tha­la, je to zlé znamení. Máme přísloví Květ zabije thalu, odejme matce život. Mladí vě­ří, že v nejbližším okolí umře tchyně. A Sirima mi pověděla, že má dvě dcery, obě vdané. Kdybychom jí přáli dlouhý věk, asi by neprospala pár nocí. Já vím, že už se sem sotva kdy vrátíte, ale… je to moc složité s těmi našimi pověrami.“

A nastartoval.

 

19 – POPRAVA STÉBLEM

Roku 1733 vykvetla v Evropě první tropická orchidej.

Byla to senzace. Událost roku. Událost století. Anglický tisk psal o zázraku. Květ pojmenovaný na počest neznámého lékárníka Louise Bleta, který vlastnil soukromou botanickou zahradu v Algecirasu, zatlačil do pozadí všechny poli­tické události. Bletia veracunda, jejíž hlízu poslal kdosi z bahamského ostrova Providence do Anglie, se stala přes noc snem a touhou žen, ztělesněním nedo­stižné krásy. Kdekdo toužil stát se vlastníkem jediného květu. Aspoň ho spat­řit…

Jenomže se ukázalo, že rostlina, která přečkala na lodi několikaměsíční cestu a z níž se jakémusi panu Wagnerovi podařilo příštího léta vypěstovat zázračný květ, je záhadnější než nejvrtošivější a nejrozmarnější žena. Stovky a tisíce lidí se vrhly vášnivě do boje o získání fancy flower, imaginární květiny. Nechyběla snad na žádné z lodí, jež tou dobou pluly z nejvzdálenějších přístavů do Anglie. Plavčíci i kapitáni podnikali výpravy do tropických pralesů, najímali hledače a nabízeli neslýchané částky za květiny, které pak na palubách chřadly a hynu­ly, nebo se dostaly do evropského zajetí ve stejně zbědovaném stavu jako exotičtí papouškové a kolibříci. Pokud plavbu přežily, čekala je smrt ve sklenících. Ve snaze poskytnout jim stejné prostředí jako v jejich vlasti vytvářeli jim pěstitelé tropy podle vlastních představ: přetopené skleníky napité vláhou. Parné a dus­né mučírny bez jediného závanu větru. William Hooker[24], ředitel londýnské bo­tanické zahrady Kew Gardens, prohlásil jednou, že v důsledku úplně falešných představ a nesprávných metod se Anglie na půl století stala hromadným hro­bem orchidejí.

3 000 000 = gram

Teorie „tropických“ skleníků padla ve třicátých letech devatenáctého století. Tehdy belgický lovec orchidejí Jean Linden, jeden z tisíců, kteří se v té době ho­nili po všech koutech světa a lákáni vidinou rychlého zbohatnutí riskovali zdraví i život v nejdivočejších džunglích, spatřil ve Venezuele kvetoucí orchidej v nad­mořské výšce, kde se ranní teploty blížily bodu mrazu. Jeho objev srazil vražed­né teploty i vlhkost ve sklenících pěstitelů, doslova i obrazně do nich vnesl závan svěžího vzduchu, zároveň však poničil spoustu druhů, jež se bez vysokých teplot a vlhkosti neobešly. Jinak Lindenův objev ani o kousek neodhmul závoj tajem­ství, jímž byl vznik orchidejí zahalen. Jak se vlastně rodí rostlina, jež tak vzrušuje svými nadpozemsky krásnými květy? Rostlina hrdá, nedostupná, vzdorující lidské touze, nepolapitelnájako fantom? Proč žádné ze semen, jimiž tolik hýří, nevzejde v půdě, kde roste dospělý jedinec? A jak to, že roste na obrovských stro­mech? Snad ne proto, že se žádnému pěstiteli nepodaří vměstnat takový kolos do ubohých mučíren? Proč uniká z pout roditelky země? Jak je možné, že se tam, v takových výškách, obejde bez živin, jaké ostatní rostlinné říši poskytne docela obyčejná prsť? Copak rostlina tak pohádkové krásy může žít jen ze vzdu­chu? Nebo snad čerpá sílu ze stromů, po nichž se pne? Není nakonec výplodem ďábla? Upírem, jenž svého hostitele vysává a příživnictví maskuje krásou? Není splněním snů středověkých čarodějů, kteří mamě věřili v zázrak mandragory?

Takové a podobné otázky si lidé kladli celá léta a desetiletí na čajových dýcháncích, v učených společnostech i v novinách. Každý byť jen dočasný úspěch byl novou pobídkou. Orchidej se stala výsadou privilegovaných vrstev, znakem aristokracie. Za květy se nabízely pohádkové ceny. Další a další lovci se vydávali do tropů — za slávou a bohatstvím. Podlehli i věhlasní botanikové. Benedikt Roezl přivezl roku 1870 z Guatemaly vzácnou bílou orchidej Cattleya skinneri a v Manchesteru ji prodal za 280 guineí, což představovalo 6000 zlatých marek.

Roku 1856 byla v Londýně založena pěstitelská firma Veitch and Sons a s vel­kým kapitálem se pustila do pěstování orchidejí ze semen. Výsledky byly žalost­né. Vznikaly a zanikaly další firmy. Pěstitelé tajili jeden před druhým své výrob­ní metody, jako by šlo o nejtajnější zbraně. V podstatě však utajovali nevědo­most. Někteří se zabývali lékárnicky přesnou přípravou záhadných hnojiv, jiní přidávali do květináčů kousíčky kořenů odumřelých orchidejí.

Pak se na scéně objevil francouzský badatel Noel Bernard. Náhoda — jako u tolika jiných objevů — ho přivedla ke skromné domácí orchideji Neottia nidus avis, žijící v chudém listovém lesním humusu. Lodyha s dozrálými tobolka­mi se zlomila a ležela u kořenů rostliny. Bernard s úžasem zjistil, že semena v to­bolkách, jež se dotýkala kořenů, už klíčí. Poprvé v životě spatřil orchidej rodící se ze semene. Okamžitě pochopil spojitost mezi semenem a dosud neznámým organismem, který podmiňuje spolužití obou jedinců.

Brzy se Bernardovi podařilo izolovat z kořenů mikroskopicky drobnou hou­bu. Nikoli tedy cizopasnictví, ale soužití. Symbióza, jíž botanik Frank dal název mykorrhiza. Koexistence kořeny cévnatých rostlin a hub, jež jim tvoří jakýsi ochranný plášť, a dokonce žijí v jejich buňkách. Tak intimně, že — aspoň ve sta­diu klíčení — se jeden bez druhého neobejde. Houba snad svému hostiteli vyrá­bí uhlohydráty a zásobuje ho i dusíkem a jinými nezbytnými látkami. Rostlině, kterou příroda neobdařila savými výběžky a schopností čerpat potřebné živiny přímo z půdy, slouží tak trochu jako chůva. Jako kojná.

Opona tajuplnosti se trošinku nadzvihla. Stačilo to však k tomu, že se pěstite­lé orchidejí po celém světě rázem vrhli - na pěstování mikroskopických hub. Dostali se k druhému extrému: k vymýšlení umělých živných půd, v nichž se především daří houbám.

Pro neviditelné houby najednou nebylo vidět — orchidej.

Přišli jste si pro kytici rozmarných květů, jaké se podávají nevěstám? Tak to je omyl, prosím, tady nejste na správné adrese, o kvetoucí orchidej tu nezavadíte. Tady má slovo chemie a biologie. Věda…

Dlaždicová podlaha, stěny z bělostných obkládaček, všechno se leskne čisto­tou. Pracovní stůl z chromové oceli a skla. Lékárnické váhy pod skleněnými po­klopy, ochrana před prachem. Podél stěn skříně plné lahví se zabroušenými hrdly, v nich nejrůznější chemikálie. A sladkosti. Cukry, jež v připravovaných substrátech mají nahradit kořenové houby a umožnit vzklíčení semen: sacharózy, glukózy, fruktózy. Pochoutky, které mohou zachutnat nejen orchidejovým semínkům, ale i mlsnému jazyku. A pak látka ze všeho nejdůležitější: agar-agar. Výtažek z mořských řas a chaluh. Rosolovitá hmota připomínající pu­dink. Ideální půda pro mikroskopicky jemnou tkáň rodící se orchideje; kořínky do ní vniknou jako do másla. Dále mikroskopy ke zjišťování klíčivosti semen. A zařízení na měření kyselosti živných půd. A samozřejmě autokláv, v němž se musí sterilizovat nejen výsevné „nádobky“ — zkumavky, ale i „půda“. Předpo­kladem života hub je smrt všech bakterií, hlavně však parazitních hub a kvasi­nek — mohly by ohrozit konečný produkt, orchidej. A ještě spousta pinzet, injekčních jehel, plynových horáků. Jedním slovem: laboratoř, kde se vypiplává nejmenší semeno, jaké rostlinná říše vůbec zná. Jeho váha? Čtrnáct gamma, čtrnáct milióntin gramu. Ale to už je obr mezi semeny orchidejí, patří jedinci se jménem Galeola. Je padesátkrát těžší než třeba semeno orchideje zvané Schomburgkia undulata. Těch jsou najediný gram rovné tři milióny kusů…

Teď se patrně zeptáte, jak se taková semena, podobná spíš prachu, rozsévají. Laboratorně. Když byla důkladně sterilizována v roztoku chlorového vápna, přenášejí se pomocí injekčních jehel do zkumavek s živnou hmotou. Všechno v gumových rukavicích, sterilně, s pomocí pinzet a hořáků, rychle, aby se čas případné infekce zkrátil na minimum, A ještě větší péči musejí věnovat nepatrňoučkým rostlinkám, jež se po několikatýdenním klíčení objeví na živné půdě v podobě světle zeleného lesklého povlaku. Přesazovat je do nových půd je stej­ně mravenčí práce. Teprve když je rostlinkám s prvními lístečky jejich skleněné vězení příliš těsné, čeká je poslední krůček do volného života: do hliněných ná­dob s otvory ve stěnách i na dně, naplněných směsí písku, drceného dřevěného uhlí, hrubovlákné rašeliny, kořenů osladiče — anebo… ale ne, to se musíte vy­pravit kousek dál než do vytápěných přístěnků krytých sklem a chráněných svi­novacími rohožemi a plastickými fóliemi…

Druhý ráj

Arabští obchodníci, kteří kdysi dávno zavadili na svých toulkách světem o os­trov Cejlon, pojmenovali ho Druhým rájem. Když prý Pánbůh vyhnal Adama a Evu z toho svého, pravého, popadla ho veliká lítost, a aby aspoň trochu zmírnil jejich trpký osud, vybral jim za místo vyhnanství Cejlon.

Patrný nejkrásnější kouteček toho Druhého ráje byste našli kousek od města Kandy, takových sedm osm kilometrů na jihozápad. Říkají mu Pérádenija[25]. Ten, kdo sem ke všemu umístil ještě botanickou zahradu, byl prostě génius. Takže se vám může docela dobře stát — jako se to stalo nám — že když projede­te nenápadnou bránou s anglickými nápisy IN a OUT na sloupcích obrostlých pečlivě zastřiženým břečťanem, vůbec se vám nebude chtít zpátky do onoho vnějšího světa. Strávili jsme v ráji celých šest dnů a jenom proto, že se v něm ne­smí stanovat, chodili jsme na noc pár metrů od nebeské brány, do vládního resthousu.

Svatým Petrem ráje byl pan Henry Pereira. Bylo mu dvaaosmdesát let a svou vznešenou funkci zastával už jedenašedesátý rok. Patrně nejkrásnější zaměst­nání na světě. Byl na ně patřičně hrdý, ostatně posuďte — vrchní zahradník v nejmalebnějším koutku světa, od rána do večera uprostřed nepopsatelných vůní, mezi stromy nevídaných tvarů a květy neslýchaných barev, v klidu a tichu tropické džungle a v dosahu civilizace zhmotněné čisťounkými asfaltovými stezkami a autobusem, který každou druhou hodinu odjíždí do Kolomba nebo na opačný konec ráje. Svatý Petr však o autobus nestál, ostatně ani u nebeské brány dlouho nevydržel. Od rána do večera pobíhal po svém království a do­hlížel, aby všechno bylo v božím pořádku. Místo plnovousu nosil na bradě krát­ké stříbrné strnisko, stříbrnými nitkami, ledabyle pocuchanými, prokvétalo i temeno jeho hlavy.

Do orchidária nás zavedl hned prvního dne.

Bunsenovy hořáky? Injekční jehly? Zkumavky? Bílé dlaždice? Pach chloro­vého vápna? Co vás napadá. Tím přece nemůžeme znesvěcovat ráj! Tak aspoň skleníky? Ano, velký skleník zvaný CEJLON. Vysoké modré nebe sklenuté pal­mami připomínajícími spíš karnacký hypostyl; a stromy posvazované gigantic­kými liánami, jimiž by nepohodl ani pravý Tarzan. A ve vzduchu opojná vůně a ptačí trylek a vpovzdálí geometricky přísné křivky přistřihpvaných živých plo­tů vroubených nejfantastičtější duhou, věčně kvetoucími záhony nepřeberných tvarů a barev.

Poslyšte, něco na tom je, orchidej — to je záležitost nadpozemská. Nadpo­zemská je nejen její krása, ale sama podstata. Téměř žádný z těch zázraků rafi­novaně stvořených ze směsi barev a z rozverných, většinou jakoby nedo­končených tvarů, nemá opravdu nic společného se zemí. Případně s květináči. Prokazatelně bez pupeční šňůry visí na zahnutých drátech nabodnutých do ne­vzhledných kusů kapradinových kořenů, jimž přisoudili stejně nepěkný název řízků. Černých, řásnatých, chlupatých — vyhlížejících jako žvanec hmoty, z níž žaludek a zažívací trakt jakéhosi obrovitého živočicha vysál poslední špetku živin a vyvrhl ji z útrob. A ten amorfní žvanec zavěšený do prostoru tu kvete růžkaté a laločnatě a hvězdicovitě, zkadeřené a ocáskovitě a zas muškátově, pyskatě a ostruhovitě, tuhle připomíná tropického motýla, tady kolibříka a tady zlatý střevíček zakleté princezny, tamhle vodní vážku, škorpióna, pavouka a hned zas kraby a chlupaté čmeláky, velikánskou čemožlutou vosu, královskou rajku s dlouhým závojem a tadyhle zavinutce, žíhanou lasturu, rohatého býčka, případně raka s dlouhatánskými klepety…

Můžete se pak divit, že Evropané osmnáctého století, kteří nevěděli nic o ge­niální souhře neviditelné houby — kojné, považovali takové zjevení za zázrak? Jak jen mohli tušit, že právě ty kořeny, které tu z kapradinových řízků nevzhled­ně trčí jako klubka háďat, jsou obaleny důmyslným pláštěm, jehož buňky slouží jako regulátor vlhkosti a dokáží lapat ze vzduchu nejen vláhu, ale i mikro­skopické stopy minerálních látek, jež z ovzduší strhávají tropické deště?

Za polední přestávky se Svatý Petr dověděl — zřejmě od lidí z resthousu, že jsme z Československa. Přispěchal za námi a pln pýchy nás dovedl k překrásné nachové orchideji, pod níž byla připíchnuta skromná jmenovka L. C. MADAME JOVANKA TITO.

Chodili jsme pak od orchideje k orchideji a mamě přemítali, proč už si nás pletou i v ráji.

Sudozpeřený kybernet

„Jakmile jsem vystoupil z vlaku a vyšel z malého nádražíčka, viděl j sem již, že je tu skutečný ráj rostlinstva: vlhké údolí, vyhřívané po celé dny žhavým tropic­kým sluncem a chráněné vysokými kopci proti větrům, ideální místo pro bota­nickou zahradu. Když jsem se octl před jejím vchodem, užasl jsem nad velikolepostí zeleně, která tu zahalovala vše kol do kola, a nebyl jsem si jist, zda jsem si nezmýlil cestu a nepřišel ke vchodu nějakého paláce. Polovina ozdobených železných vrat byla pootevřena — netroufal jsem si ani vejiti, prohlížeje si nejpr­ve zvenku vchod působící tak velikolepým dojmem …“

Těmihle slovy líčí svou návštěvu Pérádenije, kam poprvé přišel roku 1910, doktor Otakar Pertold. Od té doby se tu leccos změnilo. Sloupy vchodu už ne­jsou porostlé popínavými rostlinami, „které ani kousíčku zdiva nedovolují vy­kouknout a z jejíž temné zeleně jako zlaté šperky na tmavé šíji tamilské ženy visí sta velikých nádherných květů žluté barvy“. Ze vstupního panoramatu zmizely i kokosové palmy, snad proto, že jsou na Cejloně příliš běžným zjevem. Nahradily je stromovité amherstie s bohatými latami, jež tu červeně a žlutě kvetou po většinu roku a získaly si honosný název „nejkrásněji kvetoucích stromů“. Čer­vené a růžovéjsou i jejich mladé listy, schlíple jako netopýři visí s větví, aby je ne­spálilo slunce. Teprve když zesílí, vzchopí se a naberou zelenou barvu. A sloupy vchodu do onoho domnělého paláce? Jejich spodní část jako by byla potažena huňatým přiléhavým kožíškem; rýsuje se v něm kdejaká drobnost secesního re­liéfu. Břečťanové rouno končí těsně pod cejlonskými výsostnými lvíčaty, jež v pravé přední pracce třímají meč. A od zeleně se odpichují i bílé prolamované stříšky s lucernami. Před prostřední sloupek umístili trojjazyčnou výzvu Prosí­me, jezdete po zahradě zvolna. Dovolená rychlost 15 mil za hodinu.

Je třeba říci, že velká většina návštěvníků tuhle výzvu respektuje. Zejména pak účastníci lodních cest kolem světa, jimž dopravní společnost vyměřila po­byt v Kolombu, v Kandy a v Pérádeniji přesně na minutu. Pohřebním tempem projede průvod taxíků po vzorně udržovaných asfaltových cestách, na šedesát vteřin zastaví před orchidáriem, na sto dvacet v aleji talipotových palem (povin­né skupinové snímky), na devadesát vteřin u jezírka (odměna milovníkům ba­revných diapozitivů za čtyřhodinový závodnický slalom Kolombo-Kandy-Kolombo: malebné záhony exotických květin s pozadím osmdesátimetrových bra­zilských araukárií a queenslandských agathis s šesti metry kolem pasu).

Na druhém pólu návštěvnických rekordů stál bezpochyby pan Henry Perei­ra, Přiznal se nám, že za šedesát let svého zahradničení nepropásl ani jediný den, aby se ještě po zaměstnání neprošel po své zahradě. Znal tu kdejaký strom, kdejaký keříček.

Mezi těmihle dvěma extrémy zbývá zlatá střední cesta každému návštěvníku, který má rád přírodu, z domova je zvyklý na botanické zahrady zatlačené měs­tem do kouta a sužované dýmem i skřípotem tramvají — a zrovna ho nehoní mi­nutové ručičky. Hrozí mu však nebezpečí, že po dvanácti hodinách propadne posedlosti a příštího dne jde škemrat, aby mu půjčili žebřík nebo štafle…

Aspoň hrst čísel: královskou botanickou zahradu (velkou smyčkou ji obtéká řeka Maháveli) založili Britové roku 1821, šest let poté, co poslední cejlonský král složil do jejich rukou žezlo i moc. Ale už čtyři a půl století předtím spočinulo na těch místech oko krále Vikrama Báhu III., dal je proměnit v rozkošné libosa­dy. Ty dnešní měří šedesát hektarů, mají nadmořskou výšku 450 metrů a leží v kotlině obklopené plantážemi čajovníku a kakaovníku, ročně na ně spadne průměrně 2000 milimetrů vodních srážek. Deštivých dnů bývá v roce rovná po­lovička, sprška se často přežene několikrát za den, mezitím z modrého nebe pálí slunce — prostě takový blahodárný apríl po většinu roku. Obrovský, dokonale vytápěný a zavlažovaný skleník. Díky tomu se tu daří nejen pravé tropické flóře, ale i divotvorným cykasům, dřevinám, jež ve vás vyvolávají představu dávno vy­mřelého světa — předvěkých plavuní, přesliček a stromovitých kapradin. Však taky stojí na hranici mezi stromy a kapradinami a v celé současné rostlinné říši nemají příbuzné. Už jen praještěři tu chybějí k iluzi krajin, jak je ztvárnil Zde­něk Burian v Augustových výletech do pravěku. A pak tu mají stromy, jež byste ve volné cejlonské přírodě mamě hledali: konifery, Od překrásných borovic s šiškami jako tuplák až po ztepilé australské bohatýry, jejichž kmeny se loupou ve skořicově hnědých tlustých šupinách, jakoby vykrajovaných formami na vá­noční pečivo.

V jihovýchodním cípu, hned za talipotovou alejí, jsme zajásali; objevili jsme právě takový obrovitý deštník, pod jakým jsme tábořili pár dní předtím za Dambullou — na milníku čtyřicet plus kosočtvereček. Jen z čirého zoufalství, že nám nikdo z kolemjdoucích nedovedl říci, jak se jmenuje, přisoudili jsme mu v ces­tovním deníku ubohý anonym „strom, který umí počítat“. Tady měl u nohou jmenovku Pithecolobium saman a na větvích složité vstřícné listy, jimž na každém dalším páru řapíků přibývalo vždycky po dvou lístcích, čím dál ke kon­ci, tím víc lístků — a tím větší! Přepočítali jsmejich dobrou stovku, ani jednou se nezmýlil sudozpeřený kybemet, pod jehož klenbou jsme si připadali jako v ka­tedrále. O kus dál jsme objevili jiného zdatného počtáře: mimózu. Docela dob­ře mohla sloužit místo přesýpacích hodin. Po doteku číhala na rušitele klidu po­každé devět a půl minuty. Za tu dobu jako by usoudila, že už ji nikdo znovu ob­těžovat nebude, pomaloučku polehoučku zas nastavila své citlivé lístky slunci na odiv. A taky tu mají chameleona s názvem Gynura bicolor, strom, jehož sa­metově hebké listy jsou posety jemnými osténky. Mění barvu podle toho, jak jimi pohybuje vánek. Ze zeleného listí je rázem nachové, ale než si stačíme protřít zrak, je už opět zelené …

Prales nejpralesovatější…

Asi tak uprostřed mezi alejí pylmyrovou a talipotovou byste našli shromáždě­ní podivuhodných stromů Canarium commune, jež svým českým názvem jávánský mandlovník vyvolávají představu mandloní ze Středomoří. Ale chyba lávky! Stojí tu jako kolosy z Bajkonuru nebo z mysu Kennedyho, připravené ke startu do vesmíru. Místo kabiny pro kosmonauty ducatá koule zeleně. Stabili­zační ploutve ne čtyři, jak by se slušelo, ale aspoň deset, vesměs tak tři metry vy­soké, stejnoměrně tlusté — vlastně tenké. Tak tenké, že zvoní na poklep.

Jsou prý to kořeny, jimiž si Canarium upevňuje životní postavení. Bezpochy­by je to tak, že člověk odkojený nářky na permanentní bytovou krizi už si před­stavíme, jak by se v těch klínovitých místnůstkách vymezených čisťounkými šedavými stěnami pěkně stanovalo, jen plachtu přes ně přehodit.

Jenomže umění přijít k hotovému ovládají i Cejloňané.

Spatříte-li na silnicích káry s plnými masívními koly, vězte, že se hned tak nerozpadnou ani nerozklíží: jsou to perfektní deskové samorosty, stačilo jen popadnout pilu, vyříznout je ze vzpěrových kořenů mandlovníku a pěkně za­okrouhlit.

Ještě tu mají přehlídku rostlinstva, jež z každého tropického pralesa dělá pra­les nejpralesovatější: liány. Ve změti džungle je člověk vnímá jen jako překážku, kterou musí přeseknout mačetou, aby se prodral kousek dál, Není čas ani chuť zkoumat, odkud a jak rostou. Liány jsou prostě to protivné, co visí se stromů a překáží. Co spoutá, proplete a posvazuje koruny tak dokonale, že když se je­den kmen pod tou strašnou tíhou svalí, položí i sousedy.

Tak nějak si počínal i člověk, když v minulém století začal měnit prales v kávovníkové plantáže — ostatně, co neodkouká od přírody! Stromy podřezával jen tolik, aby zůstaly stát. Na konec si nechal největší, a ten podťal úplně. Pak už asi záleželo jen na tom, jak rychle uměl utíkat. Musel to být velkolepý pohled, když se celý lán pralesa zhroutil najednou, jako na povel „k zemi!“. Ale kolik li­dí pod ním zůstalo, to už se asi nikdy nikdo nedoví.

V Pérádeniji člověku takové nebezpečí nehrozí. Klidně se může procházet s fotoaparátem a poznámkovým blokem a liány prostě jen pozorovat.

Jsou mezi nimi rozdíly jako mezi lidmi. Takový Lonchocarpus cyanescens - nikdy nemá dost! Valí se trávou, tlustý jako sloní noha, pět metrů k nejbližšímu stromu a hned po něm na slunce. V koruně se rozvětví a tuctem ramen se spustí zpátky k zemi. A všemi dvanácti zase k nejbližšímu stromu. Než z něho sleze, má chapadel dobrou stovku. Třetí strom se v houští šlahounů docela ztra­til. Je už to jenom stojan, kostra s cizím masem, věšák na kilometry liány. Jediné liány!

Její skutečné potomstvo vypadá docela jinak. Roste jen ze semen, stojí v trávě jako četa hadů před útokem, všichni tencí na prst, dlouzí tři metry. Když se nad sebou nedošmátrají opory, plácnou sebou do trávy a lezou dál, tak dlouho, až najdou oběť.

Liána Anodendron paniculatum je prototyp objevitele. S tajuplným, ale na­prosto spolehlivým instinktem si to zamíří přímo k nejbližšímu stromu, nejkratší cestou vyšplhá do koruny a — pak má dlouhodobou dovolenou na slunci. Teprve když už ji to omrzí, spustí se jediným, nejvýš dvěma šlahouny z třiceti­metrové výšky, žádné opatrnictví po větvích nebo dokonce po kmenu. Rovnou střemhlav na zem, a hned si to šlape trávou dál, obšťastnit jiného souseda. Ale parťák je to slušný, hostitele neužírá, nechá ho žít.

Anamirta cocculus je pravý opak, takový nanicovatý pecivál. Napůl zpuchřelý hlavní kmen celý dokroucený a bez páteře se motal trávou desítky metrů, až zpola zarostl. Pak — nejspíš jen náhodou — vrazil nosem do kmene, který už předtím dvakrát obešel. Honem vylezl nahoru, ale moc se neukazuje a neroztahuje, dokonce se ani nedere příliš k světlu, aby ho hostitel neshodil. A tam mezi větvemi dřepí a stárne a obrůstá lišejníkem, červi se v něm vrtají — zkrátka, bu­dižkničemu.

Přírodu nesmíte podezírat!

Ale abychom se snad přidrželi exotů zdomácnělých u nás.

Když řeknete fíkus, vybaví se vám nejspíš hnědý proutek v kořenáči, dva listy na něm a dvacet korun za něj. Kdo nezapomene zalévat a nenechá ho zrovna na ústředním topení, dočká se časem i třiceti listů.

Na Cejloně také rostou fíkusy, pod širým nebem. Jedním jsme projížděli v Kalutaře, padesát kilometrů na jih od Kolomba. Jako tunelem. Osmsetpětky v něm vypadaly dost titěrně, protože fíkusem projede hladce i stěhovák. Když jsme později srovnávali své snímky s tím, který tu čtyřicet let před námi pořídil Otakar Pertold, museli jsme připustit, že se ta nádherná hříčka přírody pramálo změnila. Dokonce ani asfaltová vozovkají neublížila, spíš naopak. Od chvíle, kdy jsme si smokvoň vyfotografovali, už tady spoušť mockrát necvakla. Kalutarští radní usoudili, žejim fíkus — tedy Ficus bengalensis — čím dál víc překáží a brání ve svobodné dopravě, ani památkový úřad nic nezmohl. Parta dřevorub­ců si přišla na své a dost lidí mělo pěknou dobu čím topit.

V Pérádeniji je fíkusů nepočítaných a rozdíly mezi nimi nejsou o nic menší.

Ficus benjamina je povedená zvětšenina bedly vysoké s nožičkou uříznutou až u sukýnky. Benjamínek, měříte-li si ho na výšku. Osm metrů. Ale koruna má průměr pětačtyřicet metrů, ukrylo by se pod ní docela slušné stanové městečko.

Ficus retusa je sloupová síň ověšená záclonami vzdušných kořenů.

Ficus altíssima jsou v podstatě stromy na stromě. Takový stoletý dub, který však nesedí na zemi, nýbrž roste z větve přiměřeně silnější, a ta větev roste z kme­ne, jehož sílu je těžko odhadnout. Přitom každá větev a každý strom na větvi a každá větev na tom stromě spouštějí k zemi vzdušné kořeny tenoučké jako prst - dokud se nedotknou země. Pak se do ní zavrtají, začnou hodovat na vlastní pěst a náležitě tloustnou, až jsou z nich nové kmeny, jež začnou vypouštět vlast­ní větve — a z nich další vzdušné kořeny.

Na jednom místě jsme spatřili záhadný útvar a už jsme se začali radovat, že se nám podařilo objevit palmu ještě exotičtější než je Lodoicea. Její rozevlátý cho­chol se vznášel ve výšce nějakých devíti deseti metrů, ale trčel na masívním kme­ni s žebrováním členěného gotického sloupu. Co to?

Botanický kvíz řešily hned dvě jmenovky — u země pěkně vedle sebe.

Nejdřív tu byla olejová palma Elaeis guinensis. Pak sem vítr či pták a možná veverka nebo kaloň zanesl semeno, vzklíčilo cosi jako nitka, přimklo se to k pal­mě, tloustlo to a bytnělo jako když kyne řídké těsto, obemknulo se to ve dvou třech prstencích kolem kmene, vysápalo se to několika žebry do výšky, za čas to vypadalo, jako když palmu poleje hustou barvou, pásy a prsteny se spojily v těs­ný pancíř, který — podoben hroznýši — palmu uškrtil. Za další čas zardousí i korunu. (V Brazílii nám pan Vaňátko ukazoval snímek pytona, který do sebe nasoukal kravku — ovšem s patřičně rozlámanými kostmi; zatímco spal, u tla­my mu odehnívala kravská hlava s rohy.) Člověk pak bude moci udělat jen jedi­né: odstranit tu druhou jmenovku a případně přelakovat přední. Cože je na ní? Ficus parasítica.

No ovšem! Vrah! Škrtič!

„Škrtič?“ zděsil se našeho odsudku pan Ekenájake, superintendent králov­ské zahrady. „S takovým názorem byste u věřícího hinduisty ani u buddhisty nepochodili. Přírodu nesmíte podezírat ze zlých činů, takových věcí může být schopen jenom nedokonalý člověk. Ficus je pro nás posvátný strom, vtělení Buddhy. Vezměte si třeba baniján, Ficus bengalensis. Nikdy jste ještě neviděli na vzdušných kořenech nádobky s vodou a prstí? Proč myslíte, že je tam lidé věší? Z úcty k posvátnému učiteli. Musejí napojit a nakrmitjeho paže, aby rych­leji dosáhly Země …“

Jsou v Pérédeniji i stromy, které vraždí nepřímo. Svými listy, kůrou, mízou, kořeny, hlízami, semeny, bobulemi. Přechovávači jedů. I amazonští Indiáni by si tu přišli na své. Z bobulí stromů, jež botanici poctili názvem Strychnos nux vó­mica, by naplnili nejednu kalabasu šípovým jedem, proslulým kurare. Na Cej­loně mu říkají goda kaduru. V prosinci a v lednu kvete Strychnos podél silnic lá­kavými rudými lampiónky — nevinnost sama! Pak jsou tu stromy a keře, jež svou vůní jen omračují. Ale jsou tu taky vůně žádoucí a líbezné, dokonce i vůně českých vánoc a posvícení. V Pérádeniji mají své vlastní oddělení, areál tropic­kých koření. A je tu hřebíček, muškát i skořice, pepř a zázvor a vanilka a nové ko­ření, lákadla pro každý jazyk a pro každý nos.

Slon, bambus, areka

Cenzoři, kteří slyšíte trávu růst, vězte, že je na světě místo, kde si své nadpřiro­zené schopnosti můžete vyzkoušet: v jihozápadním cípu botanické zahrady v Pérádeniji, přímo na břehu Maháveli, pár desítek metrů od mostu, po kterém se z Kandy jezdí do Kolomba, A co jenom slyšet růst! Vidět ji tu můžete!

Někdy v polovině minulého století sem z Barmy přenesli semena největší trá­vy světa, bambusu Dendrocalamus giganteus. Zakrátko vyrostla stébla do výšky pětatřiceti metrů a rozbujela se do ohromných trsů, U země dpsahují prů­řezu třiceti centimetrů (stejnou světlost, dvanáct palců, má naftovod IPC, jímž od roku 1935 proteklo z Kirkúku k Středozemnímu moři hezkých pár miliónů tun nafty); v době dešťů, v červnu a v červenci, rostou závratnou rychlostí čtyři­ceti centimetrů za den — za čtyři dny do výšky dospělého člověka.

Tuhle vlastnost bambusu znali už kandyjští králové, a třebaže neměli po ruce právě Dendrocalamus, dovedli jí znamenitě využívat. K čemu? K popravám! Odsouzenci měli na vybranou mezi slonem a bambusem.

Dochovala se líčení očitých svědků, kterak byli odsouzenci v přesně určenou roční dobu předhazováni cvičeným slonům k roztrhání a rozdupání. Aby byla smrt rychlejší, nasazovaly se slonům na kly ostré trojhranné bodce.

V Kandyjském muzeu je vystavena dvojjazyčná kapitulační smlouva datova­ná druhého března 1815 (Sinhálci měli právě rok 1736). Jménem krále Jiřího III. ji podepsala Jeho Excelence generálporučík Robert Brownrigg, za stranu poraženou kandyjští adigarové, disávové a ostatní principálové. Zatímco jsme si četli anglický text, zastavil se nám za zády jakýsi Sinhálec a melodickým zvučným hlasem jako při bohoslužbě se jal prozpěvovat šestý článek smlouvy vlevo nahoře, patrně ten nejzajímavější:

„Veškeren způsob tělesného mučení, jakož i ohavení končetin, ůdův a orgánův tělesných se zakazuje a ruší…“

Popravčí slony dali Angličané zahnat do džungle, ti se však rok po roce v ob­vyklou dobu vraceli, aby vykonali svou povinnost a za odměnu dostali zvlášť vy­branou krmi. „Teprve po mnoha opakovaných zklamáních zmizeli definitivně“ — praví jedna anglická kronika.

Poprava bambusem byla mnohem rafinovanější. Odsouzence dali upoutat do vodorovné polohy nad několik rašících stébelných pupenů, Ostré a pevné ja­ko kopí blížily se k bezbrannému tělu, dotkly se ho a puzeny nezadržitelnou si­lou vnikly dovnitř. Ještě téhož dne jím prorostly.

Umírání bylo pozvolné, daleko krutější než pod kly a tlapami slonů.

„Ale nebyl to jediný způsob, jak si zachovat nezkrvavené ruce,“ namítl Gamani Kodituaku, když jsme v hloučku známých na terase hotýlku Surasa v Kandy dali najevo, že si vlastně sinhálští králové neměli s gestapáky co vyčítat. „Znáte arekovou palmu, že? Rovná, štíhlá, vidíte — zrovna tamhle ve stráni. Ohromně pružná a pevná. A právě to se katům hodilo. Vybrali dvě palmy stojící blízko sebe, postavili u nich jednoduché lešení, pak je svázali dvěma pevnými la­ny na vzdáléhost výšky člověka a začali lana napínat — počkejte, já vám to raději nakreslím…“

Za chvíli byly na prvním náčrtku dvě rovné palmy. Na druhém prohnuté jako obrovské luky do x. Na třetím člověk přivázaný pravou rukou a pravou nohou k jedné palmě, levými údy k druhé.

„A co myslíte, že bylo dál?“ zdvihl Kodituaku oči od papíru. „Náramně jednoduché. Dva kati vylezli na lešení a naráz lana přeťali. A palmy se vrátily do pů­vodní polohy.“

 

20 – LODNÍ NÁKLAD ZA OŘECH

Most přes řeku Kelani — říká vám to něco?

Cejloňanům ano, zvlášť Kolombským. Mají ho hned na severním konci měs­ta, nový a z železobetonu. Všechno, co má kola a nohy, se po něm hrne na sever a na východ ostrova. Pozoruhodný je i tím, že na jeho začátku stojí trapně socrealistická socha zavražděného Bandaranaika. A ještě další mosty, menší, se klenou přes Kelani. Žádný však se nestačil vtisknout do povědomí světa jako

Most přes řeku Kwai

Stál tamhle v džungli, zakotven o dvě černé skály hned nad Kitulgalou, pár mil od divukrásné horské krabatiny, jež k sobě pustila dvě největší cejlonské ře­ky Maháveli a Kelani na jednu a čtvrt míle a pak je rázně rozhodila: dost, ty poplaveš na východ a ty, Kelani, na západ… Při silnici mezi mostky 63/6 a 63/7 stojí domek, kolem něhož v sedmapadesátém roce pochodovali vojáci v unifor­mách, jaké tu nikdy nikdo předtím nespatřil. A u protější boudy, kde belhavý Sinhálec prodává pocestným toddy, policie jednoho krásného dne zastavila všechnu silniční dopravu a dělníci odpojili od náklaďáků plošinové přívěsy se stařičkou lokomotivou a jedním osobním vagónem. Najezdily už po Cejloně statisíce mil a měly právo na odpočinek v muzeu, jenomže Anglo-americká spo­lečnost HORIZON PICTURES LTD. rozhodla jinak. Podepsala jim rozsudky smrti.

„Bylijsme schovaní tadyhle v křoví,“ přiznal se sebevědomě jeden z kitulgalských kluků, když nás dovedli na místo. „Lokomotivu řídil gumový strojvůdce a z gumy byli i vojáci, co seděli ve vlaku… vlastně ne ve vlaku, jenom jeden va­gón byl opravdický, všechny ostatní byly z palem a z papndeklu. Najednou, když byl vlak na mostě, se ozval strašný randál, rány jako hrom, most se rozsypal a všechno zmizelo v řece, tamhle plavali gumoví vojáci a nepřátelé do nich stříleli a pak už bylo ticho a my jsme směli vylézt z křoví…“

Ticho je tu i dnes, jen vody Kelani kdesi hluboko pod srázem mlaskavě pře­skakují peřeje a pospíchají k moři. Po trati, která vedla odnikud nikam, není ani potuchy; kolejnice i pár desítek pražců už zas pohltila džungle, oponou z divoce bujících stromů a lián zatáhla jeviště, které si tu vymyslel režisér David Lean.

Zalíbil se mu i severní cíp královské botanické zahrady. Zvlášť okolí obrov­ských rambongů[26] s bizarní spletí kořenů vyčnívajících vysoko nad zem. Ale ani ty nebyly pro film dost exotické. Když produkční podepsal smlouvu, že vědecky evidované exempláře neutrpí ani nejmenší úhony a filmaři uvedou zas všechno do původního stavu, vyrostla kolem rambongů „pravá“ malajská divočina, takže za pár dnů už se mohli vojáci zmučení boji s nepřítelem a vražednou přírodou prodírat houští obrovitých bambusů a drását si propocené uniformy o trnitá chapadla lián. Vozík s kamerou si klidně ujížděl po hladké asfaltové cestě, ani koleje nemuseli stavět.

Ovšemže je už zas všechno na svém místě, bambus a liány spálili hned tady­hle pod svahem v ohbí řeky, jeviště vymetli palmovými košťaty. V kořání sou­sedního Stereospermu si zatím ohromní lesklí mravenci vybudovali nová síd­liště, aglomerace laločnatých pláství; v proudech připomínajících newyorský rush hour sito uhánějí po boulovitých a lištových kořenech rambongů kamsi k vodě, nač ztrácet čas přelézáním překážek, když mají k dispozici nádhernou dálnici…

„Takovou džungli by filmaři nenašli ahi v Horách na Horton Plains,“ usoudil mladý kantůrek Džajatileke z místní školy. „A i kdyby, víte, co by je stálo posta­vit tam cesty a natahat tam tolik lidstva? Na Mostě přes řeku Kwai museli vydě­lat pekelný prachy. Ale natočili bašta film, to se musí nechat!“

Jakpak ne, dostal sedm Oskarů!

Fesácký kriminál

Pérádenija má šťastnou polohu. Okolní svahy ji chrání před prudkými větry, má dostatek tepla a až na první tři měsíce v roce i dostatek vláhy. Navíc ideální terén. Zvlněný do mírných návršíček, jež jednotlivým zákoutím dodávají jedi­nečnou plastiku a nečekané výhledy. Vyjdete třeba z háje kapradin a rázem se octnete v gigantické aleji palmyrových palem. Z dusného přítmí džungle posvazované liánami jste ve vteřince v zákoutí přísně pěstěného francouzského parku. A hned už vás ladným obloukem, který jen násobí perspektivu, láká honosné stromořadí palem, jimž Angličané nepoeticky říkají kapustové, cabbage palms (prý proto, že jejich letorosty chutnají jako srdíčka hlávkového zelí). Ale hlavně: desítky zaměstnanců tu ustavičně udržují vzorný pořádek, lezou do korun střa­patých a neúpravných palem, řežou, oškubávají, stříhají, zametají a všechno zbytečné, co tu člověku roste přímo před očima, odvážejí na kárách se spřežení­mi volků, jejichž rohy připomínají nádherné praky. Prostě ráj na každém kro­ku, lahoda a harmonie a bezúhonnost.

Jenom jedna bolestie tu. Když někdy sjede do stromu blesk a rozlomí ho, ne­bo když jiný uhyne stářím, dá se vždycky nenápadně odklidit. Horší je to s jedinci, které seřadili do šiku, aby tvořili kolektiv. Taková alej je jako chrup člověka, s tím rozdílem, že bolavý zub nezachráníš korunkou, nenahradíš protézou. Snad na čas pomůže cementová plomba, ale pak nezbude než extrakce. Jedna za druhou.

Takže před ředitelstvím zahrady, kde roku 1907 vysázeli nádhernou alej talipotových palem, takový živý a stále narůstající karnacký hypostyl, na vás padne strašný smutek. Zbyli už jen čtyři veteráni, jako v kolozubé dásni. A i jejich osud je už zpečetěn.

Chcete se přesvědčit, jak příroda v pudu sebezáchovy dovede být krutá a neúprosná? Jak svůj nejkrásnější výtvor — květ — dovede proměnit v donucovací zařízení? V robotárnu?

Tady: Aristolochía gigas, zdánlivě docela obyčejná liána. Podle přezdívky pelikání květina, původem z Guatemaly. Vak pelikána připomíná však jenom z profilu. Jinak je to spíš velké naslouchající ucho, pěkné pleťové barvy, žilnaté, dobrých patnáct centimetrů dlouhé. Uvnitř červenohnědé. Z čeledi podražcovitých.

Jeho baňkovité okvětí je zařízeno na křížové opylení drobným hmyzem. Ale v podstatě je to důmyslná past. Okvětní chloupky v trubce směřují vesměs dolů, dovolují vniknout až na dno k blizně, k prašníkům a k nektaru, ale zpátky už ne. Napapalases, včeličko? Vykonalas užitečnou práci? Tak si pěkhě odpočiň, co se budeš věčně honit! Nic ti tu přece nechybí, nektaru dost. Za nějaký čásek chloupky ovadnou, okvětí se obrátí dolů, ani se nenaděješ a vypadneš odtud ja­ko cukrář…

To kdyby ses jednou dostala do spárů masožravé rosničky, budeš ještě na tenhle fešácký kriminál vzpomínat! Hořce — a krátce.

Co z toho vzešlo

V nejseverhějším cípu Pérádenije, v samém zákrutu Maháveli, je zákoutí zdánlivě nesourodých exotů. Nádherné magnólie. Sbírka subtropických bougainvilleí. Podivuhodně holé kmeny Ochroma lagopus s nejlehčím dřevem, z jakého si Thor Heyerdahl vyrobil svůj pověstný vor Kon-Tiki. Dál na jih je rozsáhlý kruhový prostor, Great Circle, a kolem něho památné stromy, které tu vlastnoručně zasadili nejvzácnější hosté: veličenstva, princové, prezidenti, imperátoři i ministerští předsedové. Je docela zábavné prověřovat, jak se světové osobnosti vyrovnaly s přírodou a příroda s nimi.

První se tu do cejlonské půdy zapsal — roku 1875 — princ Waleský, po­zdější král Edward VII. A zdárně. Vybrali mu symbolickou posvátnou smokvoň Ficus religiosa, jež měla být pojítkem mezi Temží a Maháveli. Přežila rozpad impéria, má hlaďoučké světle šedé větve a daří se jí skvěle. Neméně dobře si vede Saraca indica, kterou tu v roce 1883 zasadil rakouský princ Rudolf. Pyšní se hrozny voňavých oranžových květů přisedlých těsně k větvím. I ruský car Alexander III. byl dobrý zahradník: roku 1891 tu do vyhloubené jámy strčil stromeček zvaný Mesua ferrea a přihrábl pár lopat prsti. Car už dávno není, ale železňák — jak těmhle stromům s nesmírně odolným dřevem přezdívají — velkolepě košatí a kvete rok co rok. Ani další britské Veličenstvo, Jiří V., roku 1901 rovněž ještě princ, nemělo ruce levé. Na paměť slavné návštěvy tu po něm zůstal statný, aspoň dvacetimetrový strom ověšený shora až na zem obrovskými kulatými plody, jež jako by právě vyšly ze zbrojovky. Však taky Couroupita guianensis má anglickou přezdívku Cannon-ball tree, strom s dělovými koulemi. To další z britské galerie, smokvoň Ficus Krishnae, kterou tu 20. dubna 1954 zasadila Alžběta II., je ještě úplný mladíček, ale má se čiperně k světu; její komicky zkroucené listy připomínají kornoutky na zmrzlinu.

Pracovní výkaz ostatních prominentů vypadá zhruba takto:

Tamarindus indica z rukou prvního cejlonského ministerského předsedy D. S. Senanájaka: na výbornou, za třináct let má skoro pět metrů.

Saraca indica Jozefa Cyrankiewicze (dali mu do ruky podobnou sazenici ja­ko kdysi rakouskému princi Rudolfovi): dobře — za rok třicet centimetrů.

Monodora tenuifdlia vévody z Gloutesteru: nedostatečná, už jen dvě větve zůstávají zelené, ostatní za dvaatřicet let uschly.

Cassia moschata kambodžského prince Norodoma Sihanuka: chvalitebná, za čtyři roky dva metry, asi je dobrý soused.

Tabebuia serratifolia zasazená Velectihodným Viliamem Širokým (na ta­bulce Right Honourable Viliam Siroksy, Prime Minister of Czechoslovakia): nedostatečná — za čtyři roky holý proutek, sotva patnáct centimetrů.

Tabebuia rosea pána Nobusuke Kiši, ministerského předsedy Japonska: vý­tečná, po čtyřech letech už nasazuje na květ.

Tabebuis spectabilis z rukou Jeho Excelence pana Čou En-laje, ministerské­ho předsedy Čínské lidové republiky: nedostatečná. Za pět let úplná nula, obrytý kruh pustý, jako by ho zalévali kyselinou sírovou.

Pan Desanajake, který nás provázel po živém memoriálu veličin, pokrčil nad tou poslední tabebuiou rameny a pak tiše řekl:

„Já to dodnes nedovedu pochopit. Takový nádherný štěp jsme dali panu Čou En-lajovi do ruky. A koukejte, co z toho vzešlo…“

…a bídně zhyne hladem

Mocní tohoto světa se často zapíší do dějin nikoli silou ducha, ale tím, že je příroda obdařila zdravou tělesnou schránkou. Nejinak tomu bylo u portugal­ského místokrále, který někdy v šestnáctém století spravoval državu Gou. Pro­tože byl celý život zdráv jako tuřín, mohl se jeho osobní lékař García ďOrta tři­cet let věnovat daleko užitečnějším věcem než výrobě mastiček a lektvarů. Byst­ře se rozhlížel po Indii a psal. Díky této šťastné souhře náhod vyšlo roku 1563 je­ho obsáhlé Povídání o Indii, Coloquios da India. A z něho dějepisci čerpají první doloženou zmínku o zázračném „mořském ořechu“, který zaměstnával lid­skou fantazii celá staletí.

„Tento ořech“ — píše doktor— „a obzvláště jeho jádro odporučují obyvate­lé ostrovů Maledivských jakožto prostředek proti všelikým jedům. Důvěryhod­ný lid mi pravil, že ho se zaručeným účinkem užívá proti kolice, též proti paralýze a padoucnici i jiným nemocem nervů a že chorý si odolnost získá pitím vody, jež po určitou dobu byla chována ve skořápce ořechu a k níž byl přidán aspoň kousíček jádra. Jelikož však s tím nemám osobní zkušenost, nejsem náchylný takovým věcem věřit. Nikomu z Evropanů se totiž ještě nepoštěstilo spatřit na vlastní oči ani listy, ani kmen této palmy. Jen ořechy občas vyhazují mořské proudy na břeh, někdy v páru, někdy jednotlivě, avšak každému je pod trestem smrti zakázáno je sebrati, jelikož přináleží toliko králi…“

Přibližně v téže době upoutal podivuhodný ořech Španěla Cristobala da Costu, rovněž lékaře, který se vypravil do světa „s jedinou touhou, totiž studovat rozličné rostliny, jež Bůh stvořil pro dobrodiní člověka v nejrozmanitějších ze­mích i okresích.“ V knize, jež byla roku 1572 přeložena do latiny, napsal:

„Ořechyjsou ve veliké vážnosti u obyvatel maledivských i u národa malabarského, a to jak u nižších vrstev, tak i u králů a princů, kteří při všech nemocech v ně věří jako ve svatou kotvu. Vyrábějí z nich poháry a na řetízku do nich za­věšují kousek jádra. Pevně pak jsou přesvědčeni, že kdokoli se z nich napije vody, nestihne ho žádná nemoc a neuškodí žádný jed. Nicméně jsem viděl drahně lidí, kteříž se napili a přece ochuravěli…“

Třetí lékař — Holanďan William Piso, který v letech 1636 až 1641 procestoval Brazílií — napsal o „léčivém ořechu maledivském“ toto:

„Pokud pak jde o ořechy, jsou o nich dva názory. Prostý lid soudí, že rostou na stromech, jež pohlcuje moře. Obvykle v hloubce šestnácti sáhů. Nikdo tedy nemůže očekávat zpodobení takového stromu. Lid zbožnější je však pře­svědčen, že ořechy rostou na ostrově zvaném Pallays a jsou neviditelné všem, kdož je touží spatřit, a zas viditelné těm, kdo o nich ničeho nevědí. Z tohoto os­trova odnáší ořechy mořský proud k Maledivátri. Obyvatelé maledivští věří, že Pallays je nejšťastnější ze všech zemí na světě a že ďáblové a zlí duchové se snaží ukrýt ji před lidskými zraky.“

Není pak divu, že po předmětech obetkaných takovými záhadami, začaly prahnout i evropské korunované hlavy. Císař Rudolf II. nabízel zajediný ořech čtyři tisíce zlaťáků, ale rodina Wolfered, která ho vlastnila, nechtěla o obchodu ani slyšet. Nakonec se Rudolfovi přece jen koupě podařila, z ořechu dal zhotovit pohár, který se dlouho uchovával na Pražském hradě, než se odtud odstěhoval do Vídhě. Jiná Veličenstva byla ořechu ještě chtivější, nabízela za jediný exem­plář celé lodní náklady. Nemálo k tomu přispělo šestisvazkové dílo Holanďana Georga Eberharda Rumphia, které vyšlo v Amsterdamu roku 1755 pod názvem Herbarium Amboinense.

„Calappa laut neboli Cocus maldivicus, zvaný též Lodoicea aneb kokos moř­ský, roste podle vyprávění malajských a čínských námořníků na stromě v ti­chých zálivech pobřeží Sumatry, jen někdy se vynoří nad hladinu, ale vždycky zmizí, přiblíží-li se zvědavý člověk. Ke stromu tomu směřují všechny proudy mořské, a proto loď, jež zabloudí příliš blízko, nemůže odplouti, leč nehybně stojí, až celá její posádka bídně zhyne hladem nebo jest sežrána ptákem veliká­nem. Ten totiž hnízdí v jeho koruně, odkudž za noci výpady podniká do širého okolí, svým strašným zobákem a ostrými drápy slony, tygry i nosorožce uchva­cuje a roztrhané je zanáší do svého hnízda v koruně bájného stromu. I zkušení námořníci obávají se vzdálit se od břehu tak, aby ho ztratili z očí, a to ze strachu, že by jejich lodě byly nezdolným proudem přitaženy k osudnému stromu. Leč i samotné ořechy, které se od něho občas oddělují, mají podivné vlastnosti. Plo­vou totiž proti proudům a vlnám mořským občas se nad ně zdvíhajíce a na bře­hy pak bývají vymršťovány takovou silou, že zalezou daleko od pobřeží do hlu­bokých pralesů. V nich by zůstaly ukryty lidským zrakům, kdyby psi na ně člo­věka neupozornili, zuřivě na ně dorážejíce a štěkajíce.”

To, že si obyčejný smrtelník nesmí pod ztrátou hrdla nalezený ořech pone­chat, víme už od doktora Garcíi d’Orta. Půl století po něm potvrdil Francouz François Pyrard ve svém díle Discours du voyage des Français aux Indes Orien­tales, že dvojitého ořechu, jemuž místní lid říká tavarcarre, zneužívají často královi úředníci a služebníci. Stačí, aby ten, kdo se chce pomstít svému sousedu nebo dostane zálusk na jeho majetek, ho nařkl před králem, že nalezl zázračný ořech a ukrývá ho. Jest totiž tavarcarre pokládán za nejcennější ze všech pokla­dů, takže i o tom, kdo v krátkém čase zbohatl, začnou lidé klevetit, že dozajista ořech nelezl. Neboť — jak i doktor Piso přiznává — osvědčuje se zázračný ořech maledivský proti mnohým nemocem. Předně proti jedu, zvláště proti arzeniku. Za druhé proti kolice a choleře, za třetí proti velké vodnatelnosti hlávy, za čtvrté proti křečím a padoucnici, za páté proti horečkám, za šesté při těžkých porodech, za sedmé k vypuzení mrtvého plodu, za osmé proti úplavici a za deváté při chorobách srdečních.

Necudný ořech

Roku 1742 zakotvila loď francouzského kapitána Lazara Picaulta u nezná­mého souostroví šest set námořních mil na sever od Madagaskaru — a zas od­plula. Za dva roky se však Picault vrátil a z příkazu Mahé de la Bourdonnais, mauricijského guvernéra, prohlásil ostrovy za francouzskou državu. Buď mu chyběla fantazie nebo si chtěl vysloužit ostruhy u šéfa — největší ostrov pokřtil Mahé a celému souostroví přiřkl název Íles de la Bourdonnais. Ale dvanáct let nato se nějaký patolízal chtěl zavděčit novému pánu, hlavnímu fmánčnímu kontroloru Ludvíka XV., Moreau de Séchelles. Jméno už ostrovům zůstalo, je­nom si je poněkud pozměnili Britové, když roku 1810 vystrnadili z ostrovů Fran­couze, až po uši zaměstnané válkami v Evropě.

Od té doby, co Picault jako první Evropan spatřil bájný mořský kokos bez strašidelného ptáka velikána, uplynulo rovných pětaosmdesát let, než se do Ev­ropy dostal podrobný popis palmy včetně jejích listů, části kmene a sazenic. K názvům mořský kokos, dvojitý kokos, Šalamounův kokos, maledivský kokos a k řadě dalších přibyly poslední dva — Lodoicea sechellarum a Lodoicea callipyge. Lodoicea podle Láodiky, bájeslovné dcery mykénského krále Agamemnona — a callipyge, protože ořech svým tvarem nápadně připomíná zadní část lidského těla, nejvíc zbytnělé hýždě hotentotských žen (jeden indický mahárádža, jemuž se ořech zdál příliš necudný, dal jeho spodní část odříznout a te­prve pak ho daroval svému příteli).

Senzace kolem zázračného všeléčivého ořechu sice opadla, zato vzrostl zájem botaniků. Ukázalo se totiž, že palma je vzácnější, než si i nejzanícenější koruno­vaní sběratelé mohli představit. Roste dnes jen na několika skalnatých ostrův­cích Seychelského archipelagu, na Isle of Praslin, Curieuse a Round Island. Každoročně vytvoří jediný obrovský list a k úplnému vývoji potřebuje asi sto tři­cet let. Její plody jsou vůbec největší semena v rostlinné říši, váží deset až patnáct kilogramů, výjimečně i dvacet. Plody obsahují většinou dvě semena přisedající k sobě plochou částí podobně jako zrna v bobuli kávovníku. Na palmě zrají de­set let a potom klíčí dva až tři roky.

A teď jistě pochopíte, že když takovou raritu najdete v jedné z mála botanic­kých zahrad na světě, jež se mohou lodoiceou pochlubit, hoříte zvědavostí: jak­pak se v koruně vyjímá plod, za který se kdysi nabízely celé lodní náklady?

Mají těch palem v Pérádeniji několik, samčích i samičích. Dvě docela mla­dičké, pak vzrostlejší, s nádherně rozloženým vějířem listů — skutečné krasavi­ce mezi palmami. A pak jednu, prý víc než padesátiletou, která však vyhlížela jako mladice. V její koruně visel shluk různě velikých plodů, některé vzrostlé a hlaďoučké, jiné drobné a další ještě drobnější, s půlkulatými nárůstky — asi jako když vykucháte slepici a ve vaječníku najdete vedle několika takřka dospě­lých vajec ještě celý hrozen zárodků.

Vyfotografovali jsme si vzácné palmy ze všech stran, trsy ořechů v koruně bez přisvětlení i s přisvětlením — ty největší prý budou zrát ještě tak dvě tři léta — a pospíchali do muzea, tam prý mají ořechy dospělé.

Úředník v informační kanceláři pokýval hlavou, muzeum je dneska zavřené. Opravuje se. Jenom herbáriumje přístupné.

„To je škoda. V herbáři tu sotva budete mít vylisovaný exemplář, který hledá­me…

„Jaký exemplář?“ ožil úředník.

„Plod lodoicey.“

„Ten bychom tu měli, to nemusíte čekat do zítřka. Tady je jeden, tamhle druhý.“ A sehnul se.

Můj ty smutku — plod, za který Rudolf II. nabídl čtyři tisíce zlaťáků, plod, za jehož sebrání byl trest smrti, ořech, který svými drápy hlídal pták ohnivák schopný roztrhat ne člověka, ale nosorožce, tenhle poklad tu slouží jako za­rážka, aby se větrem nezavíraly dveře. Na každé křídlo jedna polovička, nesty­datou stranou pěkně vystrčena na návštěvníka.

Bezstarostným mávnutím ruky projevil úředník souhlas, abychom si obě půlky vynesli na trávník a vyfotografovali si je ze všech stran, zvlášť i pohromadě a pak s kuličkovým perem, aby bylo s čím je poměřit — no a nechcete, abych vámje přidržel nebo si k nim přisedl, nabídl se ochotně, když pochopil, jak nám záleží na měřítku.

A zavedl nás do herbária. I ke skříni, která — jediná v celém přízemku — byla na zámek.

„Nějaká vzácná sbírka:'

„Ale co vás napadá!“ řekl a odemkl.

Na polici stály plechovky s barvami a láhev s fermeží.

„Sbírky tu nikdo neukradne. Ale tohle by mi mohlo zmizet.“

 

21 – OD STÍRÁTKA K STRATEGII

Každý školák ví, že onen neposedný mořeplavec, který při hledání cesty do Indie nedopatřením objevil Ameriku, stál u kolébky novověku. Ale neučili ho, že kromě nových světadílů si dovedl všímat i maličkostí.

Když do Nového světa doplul podruhé, zaujal ho pohled na divochy, kteří se bavili házením černých koulí; byly jako živé, pokaždé když do­padly na zem, vyskočily zas do výšky, jen tak samy od sebe. Posádka na nich mohla oči nechat. A šéf si to poznamenal do deníku. Ale tím to taky skon­čilo.

Takže když se bezmála o tři století později dostala první větší zásilka oné pozoruhodné skákavé hmoty do Evropy, upoutala pozornost něčím docela ji­ným: dotkla se dopisu psaného tužkou a slova jako zázrakem mizela. Všiml si toho anglický chemik Joseph Priestley a novinku nazval (roku 1770) INDIA RUB­BER, od anglického to rub — třít, hladit, utírat, leštit. UTÍRADLO. STÍRÁTKO. Slo­vo se rychle ujalo v celém anglosaském světě a neznamená od té doby nic jiného než kaučuk.

O tenhle druhý název se zasloužil jiný zvídavý cestovatel, pan Charles Marie de la Condamine. Když ho Francouzská akademie věd ve třicátých letech osm­náctého století poslala do Nové Granady — dnešního Ekvádoru a Kolumbie, aby na jediné tehdy dostupné vysokohorské části světového rovníku změřil ob­jem naší planety (vlastně mu vděčíme za metr), zajímal se o víc než jen o trigono­metrii. Píše o tom se zanícením objevitele:

„Ani vypočítat se nedají všechny ty gumy, pryskyřice, kalafuny a balzámy - krátce šťávy, jež po naříznutí vytékají z rozličných zdejších stromů. Pryskyřice zvaná cahoutchou[27] je velice běžná v provincii Quito, přilehlé k moři, rovněž i na březích Maraňonu,“ čteme v jeho cestovní zprávě Akademii. „Když je čer­stvá, zpracovávají ji do libovolných forem. A taky skrz ni nemůže proniknout déšť. Leč nejpozoruhodnější je svou pružností. Dělají z ní láhve, jež nedají se lehce rozbiti, též nepromokavé střevíce z jednoho kusu, duté nádoby, jež dají se zmáčknouti. Portugalci v provincii Pará naučili se od Indiánů zvaných Omagu povlékati jí hliněné nádoby. Jakmile povlak ztuhne, rozbijí formu, kteráž je ve tvaru hrušky, střepy hrdlem vyberou a nabudou tak lehkých nerozbitných ná­dob. Ač nemají pístu, dá se do nich nasát voda a slouží jako seringy, to jest stří­kačky. Však je také mají Indiáni ve veliké oblibě: když se potkávají, činí jimi všelijaké veselí a pán domu nikdy neopomene podarovati jimi své hosty…“

Doličné předměty přiložené ke zprávě zůstaly ve vitrínách Akademie spolu s různými nerosty a ukázkami vzácných dřev celkem bez povšimnutí. Zato ná­zev LA SERINGUE znají v nepatrných obměnách lékaři a zdravotní sestry dobré polovičky světa.

V anglicky mluvících zemích SYRINGE.

V Itálii SIRINGA.

Ve Španělsku a téměř v celé Latinské Americe JERINGA.

Portugalsku a v Brazílii SERINGA.

INJEKČNÍ STŘÍKAČKA.

„Ale tam neroste!“

Už jedenáct let předtím, než pan Priestley otevřel cestu do světa utírátku, po­slali Portugalci z provincie Pará svému císaři José I. jinou raritu: pogumovaný kabát, vlastně první pršiplášť v Evropě.

„Co s tím krámem?“ podivilo se Veličenstvo. „Přece když prší, tak jezdíme v kočáře, ne?“

Janu VI., který nastoupil po jeho dceři Marii, by se byl možná hodil, když ro­ku 1807 utíkal před napoleonskými armádami do brazilského exilu. To už opoj­ná hesla Velké revoluce zapalovala nejen Evropu, ale i její americké državy. Ro­ku 1822 vyhlásila nezávislost Brazílie a otevřela se světu dokořán.

Rok nato si odtud podnikaví Američané přivezli prvních pár stovek nepro­mokavých indiánských bot, o dvanáct let později už jich ročně dováželi statisíce. (Evropa v téže době krájela skákavou hmotu na půlpalcové krychličky a mazala jimi tužkové čáry; angličtí kresliči platili tři šilinky za kus.) A v Americe si pan Charles Goodyear lámal hlavu, jak zařídit, aby gumové boty byly vzhlednější, aby se v létě nelepily na nohy a v zimě se nelámaly, aby byly pořád pěkně pružné a hladké. Jednou měl ve své malé laboratoři smůlu, převrhl se mu tyglík s vřelou sírou, a co čert nechtěl, zrovna na hroudu brazilského kaučuku. Ďábelsky to zasmrdělo, pan Goodyear se rozkuckal a utíkal otvírat okna. Netušil, že právě přišel na kloub tajemství vulkanizace a že ten pach z pekel začpí brzo celým svě­tem.

A pak se po Americe rozletělo jméno Johna B. Dunlopa. Nezávisle na objevu pana R. W. Thomsona přišel na to, že z oné komické hmoty se mohou dělat vý­tečné roury, které udrží stlačený vzduch. Roku 1888 si to dal patentovat. Průkopníci jízdy na velocipedu by ho za to byli málem nosili na ramenou. Je jasné, že od vzdušných trubic pro dvojkolku k rourám pro samohyb byl už jen skok. Amerika, kterou právě zachvátila horečka automobilismu, jásala. A doslova rvala brazilským sběračům z rukou těžké smradlavé koule a bochníky, které smolili nad ohněm z lepkavých slz „plačícího stromu“.

Desetitisíce lidí zatoužily po rychlém zbohatnutí a rozběhly se za divoce ros­toucími kaučukovníky po celém povodí Amazonky. Seringueiros se plahočili desítky mil denně, aby oběhli svůj rajón, dýkou i pistolí si na místě vyřizovali účty se zloději bílého mléka, mřeli na malárii i na hadí uštknutí. A přece se do zapadlých osad na Amazonce hrnuli stále noví sběrači latexu i překupníci, o dřevo zvonily dolary. Ospalé městečko Manáus, vzdálené od ústí Amazonky půldruhatisíce kilometrů, se stalo světovým střediskem kaučuku a městem bla­hobytu. Do jeho ulic se rozjely tramvaje, v moderní opeře za milión dolarů hos­tovaly nejslavnější světové primadony — všechno způsobil kaučuk!

V sezóně 1909 — 1910 dosáhl boom vrcholu: za každou libru kaučuku platila Amerika tři dolary.

Teď si možná řeknete — dobrá, ale co to má společného s Cejlonem (až na to, že taky pěstuje kaučuk)?

Nebýt Cejlonu (a jedné mezinárodní detektivky), nerostl by kaučuk ani na Cejloně, ani jinde v Asii. Osudy miliónů lidí v několika světadílech by se byly utvářely docela jinak, Brazílie by možná byla dodnes kaučukovou velmocí a bůhví, nad kterými armádami by se byly nesly vítězné fanfáry a nad kterými by zněl umíráček.

Ale to všechno jsou pouhá kdyby…

Muž, který světu přehodil jednu z těch významných výhybek, se jmenoval Henry Wickham. Před ním se však na scéně objevili jiní dva lidé. John Farris, známý v londýnských klubech jako úspěšný lovec divoké zvěře, a sir Joseph Hooker, ředitel botanické zahrady Kew Gardens u Londýna.

„Mám tu pro vás něco zajímavého, možná že to budete znát z Brazílie,“ vy­bídl jednou Hooker Farrise a zavedl ho do jednoho ze skleníků. A prstem ukázal na květináč s nedomrlou rostlinkou. „Uhodnete?“

„Upřímně řečeno, nevím.“

„Hevea brasiliensis.“

„Hmm, hevea. Zajímavé.“ Tak proto mě táhl do Kew Gardens? Kvůli tako­vému chcípáčkovi? „No dobrá, je to jediná hevea v Evropě, ale co má být? Zas taková senzace to snad není…“

„Možná. Ale víte, jaká je v Americe poptávka po kaučuku? Jak letí ceny na­horu? A … říká vám něco jméno Henry Wickham?“

„Lituji.“

„Je to jediný člověk, který se v Jižní Americe nehoní jako blázen za divokými kaučukovníky, ale pěstuje si je na plantáži. Je mu teprve šestadvacet, ale napsal už tuhle knížku. A Journey through the Wildemess — měl byste si ji přečíst. Wickham je toho názoru, že hevea by mohla růst i jinde. Třeba v Indii,“

„Ale neroste tam!“

„No vidíte. A právě proto jsem si s vámi chtěl pohovořit. Mám tu jisté pokyny od britské vlády. Víme, že vyvážet semena hevey je podle brazilských zákonů za­kázáno, ale … vy se tam vyznáte, máte zkušenosti, osobní styky. Šek byste po­chopitelně nedostal od vlády, zařídili bychom to jinak…“

Únos

Za pár neděl kroutili amazonští Indiáni hlavou nad podivínem v tropické při­lbici. Pravý Angličan! Peněz jako želez, najme si karavanu nosičů, říká, že přijel chytat divoká zvířata, ale místo toho leze po stromech, vrtá se v zemi, pak zastřelí všehovšudy dva krokodýly a cpe do nich vlhký mech. Blázen, myslí si Indiáni, to asi z těch veder… Smějí se i kluci v přístavu Pará a celníci pobaveně mávnou rukou. Sotva pevnina zmizí z obzoru, rozpáře Farris oba krokodýly a pečlivě pí­chá naklíčená semena do plechovek s amazonským humusem.

A stevard div neomdlí, když zjistí, že nejbohatší cestující si v kajutě zatopil v kamínkách, jen co se loď octla pár stupňů na sever od rovníku.

I kdyby měl sir Joseph Hooker čas na vnoučata, sotva by jim věnoval tak do­jemnou péči jako rostlinkám, jež přečkaly plavbu. Tři tisíce mrňavých heveí přepíchá do připravené půdy a jeden z největších skleníků s orchidejemi zavře návštěvníkům rovnou před nosem. Stejně dojemnou starost projevuje o děťátka z Brazílie úředník z India Office. Denně předkládá vládě bulletin, jako by šlo o zdraví následníka trůnu.

Osmého dne přiběhne zřízenec za sirem Josephem, zlá zpráva, pane, honem sejděte podívat do skleníku A 6. Hevea…

Před záhonky zvadlých šedozelených rostlinek klesnou Hookerovi bezmocně obě ruce. Třetina jich přes noc zašla. Proč? Jak se to mohlo stát? Není snad půda dobrá? Nebo teplota? Dá si donést polní lůžko a týden spí ve sklení­ku. Marně. Nejsou mu k ničemu ani znalosti a zkušenosti, jež od dětství dědil po předchozím řediteli zahrady. A těch nebylo málo, vždyť předchůdcem byl jeho vlastní otec!

Poslední hevea z krokodýla zahynula, všechno bylo zbytečné.

Na diplomatické kurýry z Londýna není mladý farmář zvyklý. Vlastně vůbec na krajany, kdo by se taky za ním trmácel z britských ostrovů do takové di­vočiny!

Znovu a znovu obrací v ruce zapečetěnou obálku. Pak ji roztrhne. Čte a dlou­ho uvažuje. Vyžádá si pár dní na rozmyšlenou a nečekaného hosta pošle zatím sbírat po okolí orchideje. Ano, národní hrdost je krásná věc, i zájmy vlasti, ale co když se to nepodaří! Nadarmo přece nebyl v Britském Hondurasu policejním inspektorem a dokonce soudcem. Zatraceně dobře ví, jak zdejší kriminály vy­padají zevnitř. A taky ví, jak pečlivě střeží brazilská policie hermetický uzávěr hevey, jak důkladně prohledávají celníci v Pará každou zásilku, zvlášť když jde do Anglie. Bude-li přistižen jako pašerák, škrtne ho britský konzul ze seznamu poddaných Jejího Veličenstva a ani ruku mu nepodá — i když bude moc dobře vědět, o co šlo.

Ale jestli přijme nabídku sira Hookera — a ta je lákavá — pak musí vymyslet důkladný plán. Ono se řekne pěstovat heveu na plantáži, ale mají vůbec v Lon­dýně představu, kolik práce a peněz to stojí? I tady, v Santarému na soutoku Amazonky a Tapajós! Pět, možná deset let uteče, než se dá zakrojit první řez. A celou tu dobu nikdo neví, zda bude strom dojit jako divoký kaučukovník…

Konečně kurýr odveze odpověď. Kladnou. A s ní promyšlený dlouhodobý plán. Spěch se nevyplácí. Brazilci nesmějí mít ani nejmenší podezření!

A podívejme se, mister Henry Wickham se dal na přidruženou výrobu! Ostatně proč ne, ceny kaučuku kolísají, kdežto za exotické orchideje anglické ladies nikdy peněz nelitují, zvlášť když jdou z kapes jejich manželů a milenců.

V naprosto pravidelných údobích přicházejí z farmy Monte Alto u Santaré­mu balíky s odborně připravenou směsí rašeliny a mechu, v nich semena nej­vzácnějších orchidejí. Proti jejich vývozu nemá brazilská policie nejmenší ná­mitky, dokonce ani vývozní clo nechce. Zato každou zásilku důkladně prozkou­má. Ale ať hledá jak hledá, nikde nic podezřelého. Mister Henry je přece solidní obchodník, jako překupník vydělává dost peněz na kaučuku a teď ještě na or­chidejích, co by si pálil prsty s kontrabandem!

Pan Henry zatím nemá naspěch. Experimentuje. Ten debakl ve skleníku A 6 mu nejde z hlavy. Ostatně bůhvíjaká semena nastrkal Farris do krokodýlů, popadl asi všechno, co mu přišlo pod ruku. V hadech a v krokodýlech a v tapírech se možná vyzná, ale ví vůbec, že vypiplat heveu ze semena dá víc práce než vychovat paterčata? Zatímco pomocníci balí do rašeliny a do mechu další a další orchideje, brázdí vody Tapajós člun a jeho majitel vybírá — pro svou plantáž — semena nejzdatnějších kaučukovníků. Měří jejich výšku, odhaduje výtěžnost, třídí, zapisuje.

Konečně se rozhodne k činu.

V Santarému kotví britská loď Amazonas a shání kargo. Mister Henry pozve kapitána na skleničku sherry, sluhy pošle spát. I pak mluví jenom šeptem.

Celý následující den a noc balí Indiáni pod osobním dozorem patronovým balíky s orchidejemi. Zhostí-li se správce úspěšně svého úkolu, dostane za od­měnu celou plantáž.

Dalšího dne zvedne Amazonas kotvy a pan Henry skutečně zůstane na palu­bě. Ani nemá čas pořádně se rozloučit.

V půli května loď zakotví na rej dě v Pará[28], posádku a náklad už nedělí od An­glie nic než Atlantik — a celní formality.

„Smím džentlmeny pozvat na malé pohoštění?“ vybídne pan Wickham žoviálně celní komisaře, kteří právě vstoupili na palubu. Jsou to správní hoši, skleni­ci dovedou obrátit jak náleží, a pan Henry je přece jejich starý známý a navíc dobrý klient, na lodi bude slavit třicáté narozeniny, proč by je, ke všem roha­tým, nemohl oslavit dvakrát! Život je přece nádherná věc, dokud je člověk mla­dý … tak na zdraví, na mladost, na Brazílii!

Na molu zůstalo už jen pár balíků, jinak je všechno na palubě. Namátková prohlídka dopadla dobře, all right, kapitán může spustit stroje, a šťastnou plav­bu! A rozjaření celní komisaři sestupují do člunu. Plavčíci, kteří po celou dobu nakládání číhali s odjištěnými pistolemi za stěžni a bednami, vytáhnou ko­nečně ruce z kapes. Kapitán se přece v brazilských předpisech vyzná, ví, že proti pašerákům smí policie střílet. A že to dovede.

Ještě nejsou celníci na pevnině, když se na molu strhne pokřik. V jednom z balíků je při okraji pár kousků mechu s orchidejemi, ale všechno ostatní jsou samá semena kaučukovníku. Kontraband. Poplach! Ale je pozdě. Ani nejrych­lejší veslaři už nedohoní Amazonas, za jejíž zádí se divoce rozvířily gejzíry kalné amazonské vody.

Čert vem těch pár balíků! Kořist na palubě bohatě stačí.

Píše se rok 1876.

Od jihoamerických břehů odplouvá nejen sedmdesát tisíc vybraných semen Hevey brasiliensis, ale i brazilský kaučukový monopol.

Tři dolary za libru

To, co následovalo, bylo už jen dobrodružství piplavé práce. A kus štěstí.

Po dvaadvaceti dnech přistála Amazonas v Le Havru, po dalších třech v Lon­dýně. Na molu čekal sir Joseph Hooker. Neztrácel ani minutu. Se vším osazen­stvem, které měl v Kew Gardens po ruce, se okamžitě pustil do práce. Obětoval i pýchu nejkrásnější botanické zahrady světa, všechny její orchideje.

Teď je v popředí zájmu — státního zájmu — hevea. Orchide je musejí ven!

Ze sedmdesáti tisíc semen se jich ujaly celé tři tisíce. Hooker nelení. Nesmí si dovolit opakovat neúspěch se semeny z krokodýlů, i když Wickhamova byla už na první pohled mnohem lepší. Ani nejdokonalejší skleník se nevyrovná pravé­mu prostředí tropů. Nač cepovat mladé rostlinky pod evropským nebem, když jinde mohou růst beze skla a bez topení! Santarém leží dva stupně najih od rov­níku. Místo, jež vybral superintendent Královské botanické zahrady na Cejlo­ně, je sice od rovníku sedm stupňů na sever, ale má přibližně stejné podnebí a stejnou nadmořskou výšku. Kdepak Pérádenija, ta je moc vysoko. Založili jsme na Cejloně třetí botanickou zahradu, jen kvůli kaučukovníku. Na takové­hle účely vláda nikdy peněz nelituje. Heneratgoda je to, kousek od Gampahy, asi patnáct mil severovýchodně od Kolomba.

S dvěma tisíci sazenic cestuje mister Wickham na palubě Duke of Devonshire k třetímu světadílu. Když vyplují z Adenu do Indického oceánu, je přesvědčen, že se proti němu spikli všichni čerti. S brazilskými celníky si uměl poradit, ale co si počít s uragánem, který teď pohazuje lodí jako skořápkou? Do dvou kal pro­nikla mořská voda, prohání se mezi bednami a balíky, smete i několik speciál­ních truhlíků se sazenicemi. Ostříleného plantážníka, bývalého policejního in­spektora a soudce, přistihne kapitán, jak v kajutě vzlyká.

Ale bouře se naštěstí uklidní. A za několik dní spočine v cejlonské půdě přes­ně tisíc devět set devatenáct sazenic, jež přečkaly plavbu.

Rostou znamenitě, nic už nemůže zabránit definitivnímu pádu brazilského kaučuku. V příštích letech se rozběhnou do Singapuru a do Malajska a do Siamu, potom i do Holandské Východní Indie.

Rostou jako z vody — a jednoho krásného dne uroní první slzu latexu.

První na asijské půdě.

Zpočátku Brazilci nebrali únos příliš vážně. Bůhvíkolik semen se vůbec tomu chameleónovi podařilo odvézt a co si s nimi v studené Anglii počne…

Ale brzo je přešel smích.

Právě když oběma devítkám ve starém letopočtu upadly ocásky a lidstvo se ze silvestrovské opičky překulilo do dvacátého století, objevily se na světovém trhu první čtyři tuny plantážního kaučuku. Brazílie však nabídla 27 000 tun. Ani o deset let později neměla důvody k chmurám. Naopak! Roku 1910 dosáhla nejvyšší těžby, asi 40000 tun, a zároveň nejvyšší ceny — tří dolarů za libru. Na boomu už se zdařile přiživili pěstitelé plantážního kaučuku, nabídli automobi­lovému molochu 11 000 tun lahodné stravy.

Ve vší svěžesti a pohodě se té chvíle dočkal i stařičký sir Joseph Hooker, oslavil právě třiadevadesáté narozeniny. Panu Henry Wickhamovi udělila britská a cejlonská asociace plantážníků čestnou odměnu jednoho tisíce guineí a doživotní rentu. Nebylo náhodou, že po dalším desetiletí, roku 1920, byl po­výšen do stavu rytířského a ke jménu dostal zvučný titul Sir. Toho roku vrhli to­tiž plantážníci na trh 317 000 tun kaučuku, plných 89 procent světové spotřeby, Brazílie byla na kolenou, z pohromy se už nikdy nevzpamatovala.

A odběratelé začali zapomínat na smradlavé černé elipsoidy s dutým otvo­rem, pozůstatkem po klacku, na nějž seringueiros za pískotu maláriových ko­márů nabalovali obsah sběracích misek a za který pak kutáleli svůj poklad z džungle k říčnímu přístavu. Spotřebitelé si zvykli na pravidelné lisované plásty - sheet rubber. A později, když do módy přišla obuv s elegantní pružnou podešví, zvykli si i na krepu, světlounké plásty s vylisovanou mřížkou.

Světová Mekka kaučuku se přestěhovala daleko na východ, do Singapuru.

Na začátku sloni

Ani v době největšího kaučukového opojení neprodukovala Brazílie víc než asi dvě pětiny toho, co dnes vypěstuje maličký Cejlon. Přesto žádné z cejlon­ských měst neprožilo onu závratnou horečku, nezbohatlo na bílých slzách jako města a městečka na Amazonce v dobách, kdy se po kaučuku lačně sápal celý průmyslový svět. Nakrátko se sice vynořila vidina podobné konjuktury — to když v dvaačtyřicátém roce Japonci dobyli Singapur a Cejlon zbyl spojencům jako poslední dostupný zdroj kaučuku. A byla to po létech zase válka, tentokrá­te v Koreji, jež během několika měsíců zdvihla ceny kaučuku na šestinásobek. Ani nás proto příliš neudivil majitel kterési plantáže, když najednou nad novi­nami zajásal:

„Zrovna tady čtu o berlínské krizi. Myslím, že je na čase, aby už tam u vás v Evropě vypukla zas nějaká válka. Nebo aspoň válčička…“

Jediné, s čím dnes pěstitel musí počítat, je mravenčí práce. Zato se pro latex nemusí plahočit džunglí na míle daleko. Své zelené dojnice má pěkně pohro­madě za dvojitým drátem, bouchačku a dýku na jejich obranu nepotřebuje. Stačí, když u cesty zapíchne kůl s cedulkou, aby každý věděl, komu plantáž říká pane.

Těch sto tisíc tun kaučuku, který se rok co rok na Cejloně urodí, se střádá po patnácti, nejvýš pětadvaceti gramech. Jeden řez totiž vydá přibližně sto gramů latexové šťávy, ale kaučuku v ní bývá čtvrtina, někdy jen sedmina. Takže lidé na plantážích musejí za rok provést pět miliard řezů, aby Cejlon v zahraničním ob­chodě neztratil rovnováhu. Kdyby šlo jen o těch pět miliard řezů, nebylo by nic jednoduššího než vyrábět přírodní kaučuk. Ale tak málo zajímavé to zas není.

Na samém počátku jsou — sloni. Pamatuje na ně i berní úřad. Vybírá ročně patnáct rupií za hektar, zvláštní daň z udírny kaučuku a daň ze slona, protože slon je v tomhle případě výrobní prostředek.

Plantáže se zakládají většinou na svazích porostlých pralesem nebo starou, dožívající plantáží. Gumovník je strom velice zhýčkaný. Sousedy nesnáší. Ani ty nejmenší. Vadí mu stromy a keře, vadí mu i docela obyčejná tráva. Než si sed­ne do půdy, musí ji mít čistou. Všechno, co v pralese roste, se musí vytrhat i s ko­řeny. A protože by se na svazích traktor neudržel a člověk by stačil stromy nejvýš podřezat, nezbývá než sáhnout po tom nejsilnějším, co je v pralese doma, kopec nekopec. A to je slon. Má sice zkrácenou pracovní dobu, ale na vytrhání stovky stromů mu stačí tři čtyři hodiny.

To je tedy začátek. Úplně na konci je kaučuková burza.

Řevem a rámusem připomíná spíš cirkusovou manéž nebo zvěřinec, kde se právě utrhl tygr. Kdo sem chodívá, může sice přijít o kalhoty, ale ti, kdo ho o ně připraví, nejsou tygři, nýbrž jenom vážení kolegové.

Už podle zápachu na chodbách se dá snadno uhádnout, že všechno se tu točí kolem kaučuku. Čpí tady kouřem levnější kaučuk plástový, mdlá a nepříliš pří­jemná vůně se šíří i z dražšího krepového. Kdybyste sem vstoupili v neděli, bu­dete patrně v hlavní síni chodit po špičkách. Na stěnách jsou rozvěšeny portréty v životní velikosti, sami vznešení pánové se všemi rekvizitami koloniálního dů­stojenství: kníry, licousy, žakety, tu a tam i rytířská hvězda, šerpa a medaile. Za takovou galerii by se nemusel stydět ani hraběcí rod. Ale jsou to jenom někdejší vládcové burzy, páni předsedové.

Pohled na parket vyvolá dojem vyšší střední školy. V pěkně srovnaných řa­dách stolky a škamny pro odrostlé studenty.

Ale burza není místo, kde by se smělo beztrestně podléhat iluzím, ať dynas­tickým nebo školním. Je to spíš místo pro silné nervy.

A je to jediná brána, kterou vychází do světa devadesát devět a kousek pro­centa cejlonského kaučuku. Tady přechází z rukou výrobců do rukou obchod­níků po vratké a v poslední době hodně úzké lavičce klesajících cen. Přes ty chlapské pokřiky je v atmosféře burzy téměř hmatatelný prvek nejistoty, obav a skepse. Kaučuková plantáž není investice, kterou by člověk jen tak shodil s kr­ku, když se přestane vyplácet.

Na Cejloně je celkem sto padesát tisíc pěstitelů kaučuku. Ale z nich plných sto čtyřiačtyřicet tisíc má méně než čtyři hektary kaučukovníku. Šestadevadesát procent pěstitelů odhospodařuje necelou třetinu celkové plochy. A vedle nich můžete postavit osm set čtyřicet kaučukových matadorů, pět promile celkového počtu pěstitelů. Ti vládnou polovině cejlonských plantáží. Jsou to přední cej­lonští feudálové, kapitalistické společnosti cejlonské i britské — a jsou to jediní producenti, kteří na Cejloně racionální velkovýrobou drží krok s levnější kon­kurencí z Malajska a Singapuru. Ti drobní se drží nad vodou jen prací celých rodin; pracovní hodiny nepočítají, zachraňuje je rýže, kakao, kokosové palmy a zelinářské zahrádky u chalupy. Z kaučuku se pomalu, ale jistě stává bolehlav jihovýchodní Asie. Je o to záludnější, že kdo se dal jednou na kaučuk, těžko vy­couvá.

Kostra slanečka

Založení plantáže není jako sázení brambor. Už příprava půdy stojí horu práce a peněz. A potom je třeba se rozhodnout. Šlechtěná semena jsou sice lev­ná, jen pět centů za kus, ale sázejí se vždycky tři do trojúhelníku; za rok se dva slabší stromky vytrhnou a nechá se nejsilnější. Když má zůstat na hektaru tři sta padesát stromů, padne na to přes tisíc semen. Ale nejhorší je, že se pak čeká pl­ných deset let, než strom snese první řez. To je deset let usilovného pletí a hnojení bez rupie výnosu. Teprve potom semenáč pravidelně plodí čtyřicet padesát let.

Očkovaný šlechtěnec ze školky rodí sice už v šestém roce po vysazení, ale vydrží jenom čtvrt století. V Malajsku, kde jsou klimatické podmínky ještě přízni­vější, si mohou dovolit první řez už po čtyřech letech…

A tak je jisté, že pěstování kaučuku je věc na generace. Kdo se do toho jednou pustí, je vydán rozmarům světových burz na milost a nemilost. Když ceny kles­nou pod hladinu výrobních nákladů, bude své zelené dojnice proklínat, ale bu­de je dojit dál, aby nezapomněly dávat latex. A aby pěstitel dostal aspoň malou domů, když už tržba nekryje ani těch prvních deset hubených let.

Hra o gumu začíná ve šlechtitelských stanicích. Selekce, šlechtění a vytváření nových typů je práce na dlouhé lokte. Uděláš pokus — a teprve za třicet let po­znáš s neodvolatelnou platností, zda jsi tenkrát zamlada volil při křížení vhod­nou kombinaci nebo střelil kozla. A jestli začneš s pokusem v padesáti, ani se možná výsledek nedovíš. Protože teprve plně vyspělý strom ukáže, zda má větve dost lehké a dost rozložené do vějířů, aby ho tropické bouře nerozlámaly, zda má kořeny dost odolné proti vývratům, zda se dovede ubránit chorobám, zda se mu kůra po řezu zahojí za pět roků nebo za deset a zda totéž místo na kmeni sne­se jeden řez nebo čtyři.

To všechno se dá o šlechtěnci napsat v dobré víře. Ale neporuší jeho genetiku nový virus nebo houba?

Teprve když to dobře dopadne a když mladému kaučukovníku metr od země naměřili v pase padesát centimetrů, je shledán dospělým a jde na doživotní mučení. Na plantáži začíná ta všedně krutá práce, které se říká těžba latexu. Svěřuje se nejvíc ženám, protože mají citlivější prsty. Nožem, nebo spíš dlátem, které má čepel ve tvaru V, se v kůře něco přes metr nad zemí vyřízne přes půl ob­vodu kmene drážka o sklonu třiceti stupňů. Musí se proříznout celá kůra až na lýko, ale to se nesmí porušit. Je to mučení přesně propočtené. A přesně měřené. Každý druhý den se rána obnovuje novým řezem, ale proužek čerstvě odříznuté kůry nesmí být tlustší než jeden milimetr. Mučení se opakuje celých deset měsí­ců, od dubna do ledna. Jenom v únoru a v březnu kaučukovník odpočívá a — jako jeden z mála tropických stromů — shazuje list.

Na těch sto čtyřicet řezů za rok musí vystačit patnáct centimetrů kůry, pro­tože druhý a třetí rok se pokračuje, a to je skoro půlka těžební výšky pryč. Čtvrtý rok se proto začne na druhé polovině obvodu a pak se řeže střídavě každý rok po jedné půlce systémem, jemuž přezdívají kostra slanečka. Dvanáctý rok se začíná na původním místě, které už musí být dokonale zahojeno, devatenáctý rok při­jde na řadu opakovaná těžba na druhé polovině stromu, takto:

A teprve, když si kaučukovník odtrpěl svůj poslední rok mučení, dostane rá­nu z milosti. Anglicky se tomu říká slaughter tapping. Popravčí čepování, po­rážkový řez. Kolem dokola, po celém obvodě kmene, a až do lýka. Kaučukovník bohatě a bíle vykrvácí — a uschne, aby udělal místo novým mučedníkům gu­márenského průmyslu.

A co Brazílie?

Ale abychom nezůstali jenom u mučení! Po každém řezu se pod konec půlelipsy připíchne miska. V Malajsku to jsou hygienické misky hliníkové — a kradou se. Na Cejloně stejně dobře poslouží půl skořápky kokosového ořechu, zloději o ni nestojí.

Řez se provádí časně ráno, dokud je strom v plné míze. A v poledne se plantáž znovu obejde s vědrem. Z každé misky se do něho vyleje sto gramů latexu a mis­ka se připíchne zpátky, dnem vzhůru, aby se do ní nenalepilo smetí. To kvalitáři nepromíjejí, ceny i mzdy hned letí dolů.

Po sběru latexu si člověk na plantáži připadá jako v dobré švýcarské mlékár­ně. Ta tekutina je jako smetana, hned by si člověk lízl. (V Hanvelle nám vyprá­věli, že jim jednou vichřice svalila pár přestárlých stromů na plot a několik krav se dostalo k miskám; napily se „mléka“, ráno je našli zdechlé). A taky se s ní za­chází jako s mlékem v některých mlékárnách. Ředí se vodou, pokud byly gumovníky příliš štědré. Hustota musí být patnáct procent kaučuku.

Okřtěné latexové mléko se naleje do velkých hliníkových pekáčů, přidá se oc­tová nebo mravenčí kyselina, v tu ránu je z mléka tvaroh, který se zdrcne pěkně doprostřed; u dna a při okrajích zůstane syrovátka, k nerozeznání od mléčné.

Až po ten tvaroh je práce na všech plantážích stejná. Ale pak se kaučuk třídně rozdělí.

U chudších pěstitelů se druhý den po vysrážení strčí pláty žlutavého a mokré­ho kaučuku dojednoduché ždímačky s dvěma hladkými válci, které se ruční kli­kou otáčejí proti sobě. Syrovátka se vymačká, plásty se dosuší jako prádlo na šňůrách a potom se dva týdny udí v obyčejných dřevěných boudách, dobře utěsněných a krytých doškem z rýžové slámy. To jsou ty domky, u kterých by každý nezkušený cizinec ztropil poplach a křičel „hoří!“. Ostatně jak jinak, když mu před očima doutná slaměná střecha!

Ale uzený kaučuk dá na burze nejvýš rupii za libru, něco přes tři koruny za ki­lo. Z hektarové plantáže pět kilo za den (vlastně jen každý druhý den), v únoru a v březnu skoro nic. Za celý rok, nepočítáme-li šest až deset let čekání na první výnos, to je za všechnu práci, starost, strach a taky investice všeho všudy sedm metráků z hektaru, když jde všechno jako na drátkách. A když moc neprší, pro­tože pak teče do misek nejen latex, ale taky špinavá dešťová voda s kmene kaučukovníku, a když miska přeteče, je latex na zemi.

Na větších plantážích se vyrábí kaučuk krepový. Koláč sraženého kaučuku se prohání soustavou strojně poháněných válců podobných obilným mlýnům. Válce se točí nestejnou rychlostí, kaučuk dokonale vyždímají a dají mu vrásčitý povrch, jemuž se vznešeně říká diamantový vzor. Krepový kaučuk dostává na burze cenu o čtvrtinu až třetinu vyšší, protože je čistý, nepáchne, nejsou v něm saze, popel ani sražený dehet.

Je nesporné, že největší hnací silou poptávky byl od samého počátku auto­mobil. Ještě v době nej vyšších cen, roku 1910, potřebovali výrobci kaučuk v podstatě na pět součástí: duše, pláště, řemen k ventilátoru, balónek k hou­kačce a těsnění. O pětadvacet let později si však jejich synové předpisovali gumu u sto třiceti položek montovaných do sériového vozu. K odběratelům těsnění dveří a oken, silentbloků, olejových manžet, hadic, tlumičů, nárazníků, podla­hových a kufrových koberců, pěnové gumy do sedadel, izolačních nástřiků a spousty drobných těsnění se připojili zájemci z bezpočtu ostatních průmyslo­vých odvětví.

Ale kaučuk nedal spát ani politikům a vojenským stratégům, zejména v ze­mích, jež buď neměly kolonie, nebo ležely příliš daleko od blahodárného rovní­kového slunce. Nezapomínali na zkušenosti Německa, jemuž se přes všechno úsilí — dokonce dopravu surového kaučuku ze Spojených států v ponorkách - nepodařilo za čtyři léta první světové války získat víc než 4 600 tun této klíčové suroviny, z čehož víc než polovina připadala na prvních pět měsíců války. V la­boratořích se rodil drahý umělý kaučuk, a to právě v době, kdy ceny přírodního klesly na setinu amerických nabídek ze zlatých časů hevey a kdy ve skladech ležely tisíce tun bez kupců. Za čas všechny ty buny, dupreny, sovpreny i neopreny přestaly hrát roli náhražky a staly se postrachem plantážníků. A jsou jím podnes.

Zatímco ještě roku 1956 vedl přírodní kaučuk nad syntetickým v poměru 3:2 (spotřeba přírodního 1 900 000 tun, syntetického 1 230 000 tun), za dvanáct let se skóre obrátilo, třebaže i těžba na plantážích vzrostla (přírodní kaučuk 2 595 000 tun, syntetický 3 950 00 tun, čili 39 procent proti 61). Zmotorizovaný, ztechnizovaný a zautomatizovaný svět spotřeboval roku 1968 stodvacetkrát víc kaučuku než na přelomu století. Pomalu se přestal zajímat, zda má kaučuk z lihu, acetylénu, krakových plynů nebo slzícího dřeva.

A Brazílie, jeho pravlast?

Má na svém území přes tři sta miliónů divoce rostoucích kaučukovníků, ale nevytěží z nich víc než v dobách největší horečky, něco kolem 30 000 tun ročně. Surovinu pro svůj gumárenský průmysl musí z valné části dovážet.

Ještě že brazilští celníci nedopadli pana Henryho Wickhama při únosu he­vey! A že jeho tisíc devět set devatenáct mladičkých vystěhovalců našlo pod cej­lonským sluncem tak vlídný domov!

 

22 – VYHNÁNÍ Z RÁJE

Když se to tak vezme, je symbolika cejlonské státní vlajky pravdivá jenom na­půl, svými barvami. Zelená, oranžová a rudá barva jsou shodné s barvami bud­dhistů — najdete je v každém procesí, na každé náboženské slavnosti. Ale na vlajce je taky lev. Ne dvojník toho dvouocasého krále zvířat, bojovně vztyčeného na československém státním znaku, ani lev íránský s vycházejícím sluncem na zádech, ani etiopský, který se na císařské vlajce tváří jako Ludwig van Beetho­ven. (Stojí na třech a v pravé přední, natažené jako při passo románu, třímá žerď s křížkem v poloze „na rámě zbraň“.)

Lev cejlonský vypadá jako roztomilý foxteriér, který pánovi pravou přední aportuje meč dlouhý asi jako kuchyňský nůž. Snad je tak málo lví, protože na Cejloně — kromě v kolombském zoo Dehivala — ještě nikdo živého lva neviděl.

Na vlajku se dostal z nejstarší cejlonské legendy, jež dala ijméno národu Sinhálců. Sinha totiž znamená lev. Sinhálci by tedy měli být národem lvů. Ale protože to je národ mírumilovný a laskavý, je i ten lev na vlajce tak neškodně roztomilý, že to ani není lev.

Kdybychom do toho mohli mluvit, dávno by byl na jeho místě slon. Při ká­drování na funkci národního symbolu by nemusel spoléhat na prastaré a ničím nedoložené legendy. Byl by to symbol ze života, protože slon pro Cejloňana představuje víc než největšího tvora, který dnes šlape po tváři naší planety. Na slona tu narazíte všude, kam se vrtnete. Není jenom prvotřídní atrakcí na každém turistickém prospektu. Chodí si po ulicích měst a vesnic, najdete ho na plantážích, v řekách, na stránkách novin, ve vzrušených parlamentních deba­tách, v občanském zákoníku i v soudních protokolech, v daňovém sazebníku i v černé kronice, v programech náboženských slavností i v plánech ekonomů. Slon je na Cejloně požehnání i neštěstí. Je zdrojem zisků a hrdosti, strachu i na­dějí. Je to přítel i vrah, škůdce i pomocník, velekněz, žalobce i obžalovaný, ochránce lidí i chuligán, domácí zvíře, traktor, buldozer, škodná i božský sym­bol. Slon tu je zkrátka významný sociální jev, který podstatně ovlivňuje každo­denní život, myšlení, city — a někdy i vášně lidí. Protože zasahuje do tolika oblastí života, nedá se zařadit do žádné přesně vymezené přihrádky. Je mimo kategorie a nad nimi.

Na vlastní pěst

Ale nemyslete si, že sloni na Cejloně mají dnes na růžích ustláno! Technika jim nemilosrdně šlape na paty. Pomalu, ale jistě zužují jejich životní prostor železnice, silnice, automobily, turisté, stavební podnikatelé i ekonomové, kteří vyčítají vládě, že zbytečně utrácí devizy za dovoz potravin. Otázka, zda chránit slony před člověkem nebo plantáže před slony, dělí Cejlon na dva tábory. Jeden se ohání materialismem, nezadatelným právem na ochranu soukromého vlast­nictví a povinností státu pečovat o veřejný pořádek. Druhý humanismem, ohle­duplností k němé tváři, tisíciletou tradicí a etickým pojetím Buddhova odkazu.

Od pana Hanse Hagenbecka, nevlastního bratra slavného dovozce exotic­kých zvířat a zakladatele hamburské zoologické zahrady Karla Hagenbecka, ví­me, že ještě ve dvacátých letech minulého století se návštěvník Cejlonu mohl s neochočeným slonem setkat několik málo mil za Kolombem. Ale protože tro­pili velké škody na plantážích, hubili je tu, jak mohli. Roku 1836 jedna lovecká společnost sestávající ze čtyř Evropanů skolila za tři dny sto šest slonů. Ještě zdat­něji si vedli důstojníci v britských vládních službách. Jakýsi kapitán Gallwey od­střelil za svého působení na Cejloně přes sedm set slonů, stejného koníčka měl známý budovatel silnic major Skinner, za kolegou Gallweyem nezůstal o mnoho pozadu. Ale oba předstihl major Thomas William Rogers. Když ho 7. června 1845 v haputalském resthousu zabil blesk, bylo mu teprve jedenačtyřicet let, měl však už na svědomí tisíc čtyři sta divokých slonů. V knize Eight Years in Ceylon si roku 1855 stěžuje Samuel W. Baker, že britské úřady snížily dosavadní odměnu deseti šilinků za odstřel slona na pouhých sedm šilinků a uvažují dokonce o jejím zrušení, protože prý v koloniálním rozpočtu nemohou nadále nést tak velké bře­meno. Ve čtyřicátých a padesátých letech zaplatila britská správa odměnu za od­střel pěti tisíc pěti set slonů — „nebezpečné škodné“.

Ve dvacátých letech našeho století se odhadovalo, že na Cejloně žijí už jen asi dva tisíce divokých slonů.

A dnes? Zas jenom odhady. Přesně spočítané mají slony pracující, a těch je pět set. Asi osmnáct set je těch, kterým se ještě nikdy nezadrhla smyčka kolem nohy, kterým se nikdy neposadil maháut na hřbet, ze kterých nikdo neplatí daň a kteří hladinu veřejného mínění víří daleko častěji než jejich pacifikovaní kole­gové.

Když jsme přijeli na Cejlon, probíhala v tisku bouřlivá polemika o osudu zbytku sloního stáda, které povodně zahnaly z oblasti Vilpattu až do ústí řeky Deduru Oja. Připustit jejich potupnou likvidaci, doznat organizační neschop­nost, anebo zmobilizovat armádu a přimět slony, aby se ve zdraví vrátili do džungle a přestali strašit majitele rýžových políček?

Zatímco denně zasedal organizační štáb a zkoumal nejpříhodnější okamžik k vyhlášení začátku grandiózní akce — cejlonské hodiny H — začali jsme sbírat kaménky do sloní mozaiky.

Buddha měl přítele, jmenoval se Dévadatta. Ale byl to vlastně nepřítel. Indic­ký Jidáš. Jednou tenhle Dévadatta podstrčil slonovi — říkali mu Nálagiri - štoudev palmového vína. Když se Nálagiri pořádně napil, poslal ho Dévadat­ta na Buddhu, aby si na něj šlápl. Jenže když Nálagiri přišel k posvátnému banijánu, v jehož stínu Buddha právě meditoval, klesl na přední kolena, zdvihl cho­bot a začal vytrubovat. Jedni říkají, že byl úplně namol. Druzí, ti s větším smy­slem pro poezii, tvrdí, že Nálagiri jako nejmoudřejší mezi zvířaty rozpoznal božskou dobrotu vznešeného Buddhy. Na kolenou ho prosil za odpuštění a vztyčeným chobotem troubil do světa svou oddanost a lásku k Probuzenému.

Od té doby všichni slonovodi — maháuti — považují Buddhu za svého patro­na. A protože za svou práci i za práci slona dostávají každý den nejenom peníze, ale také palmové víno, dávají napít občas i svým svěřencům. Slon je, jak známo, tvor učenlivý. Naučí se bumbat stejně dobře jako jeho průvodce a nakonec bez vína nedělá. Takže jeden náš cejlonský přítel, majitel plantáží a slona, jednou prohlásil:

„Můj slon je stejný ožrala jako jeho maháut. Někdy ani nevím, kdo z těch dvou má větší opici…“

Ale budiž ke cti zvířete řečeno, že slon s opicí je výjimka. Obvykle ji propadne jenom pán. Dočasně si s ním slon vymění úlohu, stane se strážcem svého strážce.

Kdybyste někdy jeli z Kolomba pobřežní silnicí na jih, všimněte si v okolí Kalutary vesnic se spoustou sudů u cesty. Z palmového vína se tu v pálenicích vyrá­bí arak. Nejvíc takových sudů je ve Vadduvě, mezi dvacátým a jedenadvacátým milníkem.

Tudy si to jednoho odpoledne počátkem září pomalu šinul slon se spícím maháutem na krku. Pracovali v nedaleké Molligodě na plantáži, ve čtyři padla, vyrazili hned do Kolomba, aby byli před půlnocí doma. Maháut, jemuž od rána vonělo palmové víno pod nosem, si ještě na cestu pěkně přihnul, a tak už před Vadduvou přišel slon na to, že se musí dostat do Kolomba na vlastní pěst: zjistil, že se mu pán za ušima přestal hýbat. Chobotem si ho ohmatal a pěkně narovnal, ale stejně se maháut brzo svalil na cestu. I na to jsou sloni zvyklí. Ne že by jim maháuti dělali věčně ostudu, naopak: od mládí je učí, j ak se dá vylepšovat život­ní úroveň. Co chvíli se někde nachomýtnou cizinci, a ti rádi zaplatí, když si mo­hou nafilmovat, jak si slon klekne, jak zvedne pána na hřbet nebo jak ho nohou kutálí jako kládu. Toť se ví, i slon si přitom přijde na své.

A tak si milý Bimbo položil na kly maháutovo kopí-henduvu, přidal k ní pána a majestátně vykročil, pěkně po levém kraji silnice, předpisje předpis a slon pře­ce ví, že rychlejšímu nemá překážet. Došel však jen do Vadduvy. Tam ho potkal policista a hned věděl, kolik uhodilo. Probudil muže na klech a houkl na něj, aby slona přivázal řetězem k palmě. Dál už ho nepustí, bylo by to porušování dopravního řádu, a na to jsou paragrafy. Ale nařizujte opilému, aby přivázal slo­na! Byl rád, že je rád, že ho donesli na stanici a nechali vyspat na služebním ka­valci.

Celou noc se slon nehnul od dveří. Do rána ani oko nezamhouřil, protože uvnitř byl jeho pán. Jeho strážce a kamarád.

Sebevědomí

Vzájemná oddanost slona a jeho maháuta není věc náhody. Většinou spolu vyrůstají odmalička a důvěrně se znají. A protože slon stárne přibližně stejně rychle jako člověk, dorůstají spolu i do pokročilého věku. Maháut zná rozmary svého slona a stejně dobře se ve svém pánovi vyzná slon.

V Kolombu nám vyprávěli o slůněti, které přišlo na svět někdy na začátku ro­ku 1920. Když je koupili, bylo mládě asi metr vysoké, hravé jako všechny děti, čistotné a pozorné, toulalo se volně po zahradě i po domě, mělo přístup do ložni­ce, a dokonce do koupelny, nikdy nic nerozbilo. Jen jednou se jim polekalo, v poslední chvíli ho museli odtrhnout od velkého toaletního zrcadla, v němž se zděsilo svého vlastního obrazu. Vzpomněli jsme si přitom na brazilského kraja­na Vaňátka, jak nám kdysi v Riu vyprávěl podobný příběh o hroznýši králov­ském, který kromě své přítulnosti k dětem vynikal ještě tím, že už svou existencí chránil celé okolí před jedovatými hady. Jedinou škodou, kterou kdy způsobil, bylo rozbité zrcadlo: shodil je ocasem, když se v něm lekl sám sebe.

Našemu kolombskému slůněti teď táhlo na padesátku. Místo metru mělo ve hřbetě bezmála tři a dávno už nemohlo chodit do koupelny. Na bocích i na břiše už mělo pěkné faldy. Ale jen o něco méně vrásek měl maháut, jeho životní druh od dětství. Jeden na druhého nedali dopustit; slon dobře věděl, že oba je pán pronajímá na práci, že proto musí plnit maháutovy příkazy. A maháut zas vě­děl, že když nepůjde svého svěřence v polední přestávce vykoupat do řeky a dů­kladně mu nevydrhne záda kokosovým kartáčem, slon už odpoledne na práci ani nesáhne, a oba přijdou o výdělek.

Když si to hrnuli kolombskými ulicemi, byl maháut vznešenost sama. Hrdý a sebevědomý, hlavu vzhůru a rovný v páteři, ministerský předseda při přehlíd­ce čestné roty. Ze své rozhledny si prohlížel ulici jako mahárádža v koruno­vačním průvodu, útrpně se díval na chodce utíkající do práce, viděl autobusům na neumytou střechu, a tím zároveň jejich řidičům do svědomí. Aniž hnul br­vou, zaznamenával zprava zleva obdivné pohledy malých i velkých a ze všeho nejvíc si všímal dívčích očí. Viděl se v nich jako hrdina z pohádek.

Jak jste s ním promluvili na pevné zemi, byl to rázem docela jiný člověk. Oči přišpendlené k bosým nohám, záda jako luk, propadlá ramena; šeptající třtina.

Jako by naráz pochopil, že všechny ty obdivné pohledy, jež sklízel ještě před pěti minutami, nepatřily jemu, ale jeho druhu z mládí. Kamarádovi, který ho kapánek přerostl.

Kremace

Krajina kolem Batticaloy má docela odlišný ráz než protilehlý západní konec ostrova.

Taky tady sice potkáte palmy, ale daleko víc než jejich rozevláté vějíře se na vás tlačí džungle. Místo spleti silnic, které tam na západě vystřelují od břehů do vnitrozemí jedna za druhou, spatříte na mapě ojedinělou nitku cesty třetího řá­du. Jinak nic. Divočina. Lidská sídliště se shlukla na úzký pruh pevniny mezi mořem a lagunami s bizarní mangrovovou vegetací. Pně stromů se vzpínají na tenoučkých můřích nohách vysoko nad neustále se měnící vodní hladinu, jako by se jí štítily. Z bažin a močálisek vysílají k nebi tisíce šlahounů — spásné peri­skopy holé existence. Vypadá to jako obrovité kartáče trčící zpod stromů, jako rozhněvané shromáždění ježků a ježur a dikobrazů. Co osten, to dýchací kořen, jimiž se tu příroda na rozhraní sladkého a slaného živlu, sužována věčným kolo­během odlivu a přílivu, sveřepě brání zadušení.

Lidé tu mají stejný zvyk jako vesničané v jižní Indii: posedávají na okraji vo­zovky, několikacentimetrové vyvýšení asfaltu jim slouží jako lavice, přímo stvo­řená k poklidnému klábosení (což je zároveň důkaz, že tu mají silnice z dobrého asfaltu, jinak by je brzo roznesli na zadnicích).

Celý den jsme na východním Cejloně hledali ráj. Takový, jaký si vysnil Švabinský v Rajské sonátě. Jaký v Habeši umocnil horečnatou obrazotvornost „božského rošťáka“ Arthura Rimbauda. Jaký v roce 1910 přišli na Cejlon hle­dat Otakar Nejedlý s Jaroslavem Hněvkovským, mladí malíři toužící po panen­ské přírodě a exotice nedotčené divočiny.

Místo ráje pro lidi jsme našli ráj sloní.

Vzpomínáte si na starý polkový šlágr s refrénem Do ráje cesta je, cesta ne-vy-šla- pa-ná? Právě taková vede do ráje na řece Gal Oja. Před lety dali na Cejloně hlavy dohromady a vyšel z toho návrh, že by se polovyprahlá divočina v nejvýchod­nějším cípu ostrova dala soustavou vodních přehrad proměnit v úrodný kraj. A zároveň v eldorádo milovníků vodních sportů. Za prvních pět let vymýtili džungli na rozloze 65000 akrů, téměř pět tisíc rodin dostalo pozemky a na polo­viční cestě od moře k přehradě — v Hinguraně blízko Amparai — postavili mo­derní cukrovar.

Propagované středisko vodních sportů jako by však bylo zastřeno rouškou tajuplnosti. Dokonce ani v Karativu, kde pobřežní silnice odbočuje do vnitroze­mí, jsme nikde nenašli rozcestník. Ale s pomocí mapy a kompasu jsme se nako­nec přece do Amparai dostali. Celé jeho okolí proměnily přičinlivé lidské ruce v plantáže třtiny, od rána do večera se na nich lopotí zemědělci, většinou potom­ci Maurů, kteří se tu usadili ještě za časů sinhálských králů. Podrželi si podnes islámskou víru a pod sinhálskými vétti nosí modré a červené tříčtvrteční kalho­ty, oděv, který nikde jinde na Cejloně neznají.

Kdo má jistě největší radost z vládního projektu, známého na ostrově pod honosným názvem Gal Oja River Valley Scheme, jsou sloni. Cukrovar leží právě uprostřed mezi přehradními nádržemi Kondavattavan a Amparai. Cestou k němu jsme minuli shluk stavení a kus prkna na kůlu zapíchnutém do rýžové­ho pole. A na něm nápis ALIJÁNÉVALA.

„Jak už víte, alijáje sinhálský slon,“ pospíšil si s vysvětlením zaměstnanec cu­krovaru, který nás doprovázel. Né znamená koupat se a vala je tůň, vlastně každá větší jáma, kde se po deštích udrží nějaký čas voda. Ještě nedávno se sem chodili koupat divocí sloni. Teď se odstěhovali o kus dál, k jezeru. Ostatně, mají-li něja­ké sny, pak se jim tu musí zdát o ráji. Jen si představte! Ranní koupel v novém je­zeře, vody pořád dost, ať prší nebo praží slunce. Snídaně na cukrových plan­tážích, pár hodin hry na schovávanou s hlídači, pak se vydovádějí na mělčině a před soumrakem vyrazí zas na sladkou večeři. Co jim chybí?“

Několik dní nato, když jsme se vrátili do Kolomba, našli jsme v nastřádaných novinách zprávu:

DOSPĚLÉHO SLONÍHO SAMCE ZASTŘELILI v úterý v Gal Oja panikkani. Zaměstnává je tu správa cukrovaru, aby odháněli největší škůdce třtinových plan­táží, jejichž založení stálo ohromné peníze a spoustu práce. Když se panikkani pokusili slona zahnat, zběsile na ně zaútočil. V sebeobraně byli nuceni vystřelit. Jeden náboj zasáhl slona do hlavy, hned se svalil na levý bok. Tři dny trvaly po­kusy postavit slona na nohy a ošetřit mu ránu. Po celou dobu odmítal potravu. Aby zkrátili jeho utrpení, rozhodli se panikkani dát mu ránu z milosti. V pod­večerních hodinách byl pohřben žehem.

Známí nám k tomu dopověděli, že panikkani jsou dědiční lovci a krotitelé di­vokých slonů, rovněž Mauři. Po generace si udržují tohle výsadní zaměstnání z doby, kdy se z Cejlonu dodávali sloni na dvory arabských králů a šejchů. A ještě, že podle tradice musí být zastřelený slon s náležitým ceremoniálem po­chován.

„Pochován?“

„To máte tak,“ řekli nám. „Slon je posvátné zvíře, lidé si ho po smrti váží víc, než dokud žije. Ostatně, když u vás v Evropě uhyne věrný pes nebo kočka, dáte si je k obědu?“

Obvyklá kremace slona by leckde na Cejloně stála celé jmění, někde se ani to­lik dřeva nesežene. A tak se tradiční kremace odbude palivem velice netra­dičním. Slon se poleje petrolejem a zapálí.

Kdo překáží víc?

V téže hromádce novin jsme objevili zastrčenou noticku STÁDO DIVOKÝCH SLONŮ NA POCHODU. A pod tím jejich výčet, jména osad a vodních nádrží, vzdálenosti a hrstka čerstvých zpráviček, jak je právě telefonoval lokálkář z Galgamuvy.

Pravda, Cejlon je daleko, jak si má člověk představit sloní stádo na pochodu! Tak si to přeložíme do češtiny a — do známěj šího prostředí, měřítko zhruba za­chováme:

Stádo sedmdesáti dvou divokých slonů se včera večer objevilo na břehu Horusického rybníka, který je právě po výlovu. Stádo táhne od Bošilce na Ponědrážku. V Bošilci pobořili několik stavení, budovu místního národního vý­boru a školu. Evakuovaní obyvatelé našli útočiště v Dyníně, někteří se uchýlili do Veselí nad Lužnicí. Dnes ráno se od stáda oddělila skupina šesti slonů s jedním mládětem a před soumrakem dorazila do Lomnice. Usadili se na školní zahradě. Když se rozsvítily pouliční svítilny, sloni začali vytrubovat. Většina obyvatel zůstala za zavřenými okny. Jenom několik srdnatých družstevníků rozestřelo podél vídeňské silnice řepné řízky a mladou kukuři­ci. Doufají, že stádo vylákají ze školní zahrady a přimějí je, aby odtáhlo na jih do oblasti Zlaté stoky, případně k Rožmberskému rybníku, kde hrozí menší škody. Předseda národního výboru svolal narychlo schůzi do hostince U pěti­cípé růže, který není bezprostředně ohrožen. Na kostelní věži se střídají po dvou hodinách hlídky místní odbočky Myslivecké jednoty a hasiči mají po­hotovost.

Zprávu z jednadvacátého září nemusíme přesazovat z Anurádhapury do Be­nešova. Třináctiletý Sugathapala se v půl šesté ráno vydal s otcem pralesní pěšinou k silnici. Chlapec jel na kole do školy v Madavaččiji, otec se chystal au­tobusem do Rambevy. Najednou z džungle vyrazil divoký slon, popadl otce chobotem v pase, zvedl ho do výšky a udeřil s ním o zem. Chlapec pustil kolo a začal křičet. Slon se vylekal a zmizel v džungli. Sugathapalův otec zemřel ve zdejší nemocnici krátce po převozu.

Ze zvyku jsme sáhli po mapě, snad to není ona Rambeva, kde se rozdvojuje známá A-devítka, hlavní silnice vedoucí z Džafny do Kandy? No ovšem, jeli jsme tudy před pár dny, taková pěkná čistá vesnička kousek od Mihintale. A Mihintale je jedno z nejposvátnějších poutních míst buddhistického Cejlonu. Návštěvníků tu bývá jako naseto.

Snad zbývá jen otázka, kdo komu překáží víc: divocí sloni mírumilovným li­dem, nebo nepokojní lidé němé tváři, kterou okrádají o poslední zbytky domov­ského práva?

Nikotinový Ostenburg

O přístavu Tirikunámalé, někdejší válečné základně britského námořnictva, už byla řeč. To je ten romantický propletenec skalních ostrovů, zlatých pláží, poloostrovů a ostrůvků pokrytých džunglí a líbezných zálivů naplněných modří Indického oceánu. V jednom ze zákoutí Tirikunámalé, na sedmi teplých pra­menech stojí lázně Mariamman, majetek a také výnosný podnik hinduistické­ho chrámu. Za dávných časů, o kterých se píše ve staroindickém eposu Rámájaně, tady opičímu králi Hanumanovi onemocněla maminka. Nemohla do chrá­mu. Zaletěl tedy Hanuman mamince pro chrám. Ale jak tak s ním letěl v pově­tří, řekli mu bohové: „Je pozdě, matka zemřela!“ Hanuman leknutím chrám upustil, doletěl domů, matka už nedýchala. Ze žalu a zoufalství prorazil do ze­mě sedm otvorů. Z nich matka Země dodnes prolévá horké prameny slz.

To je legenda. Ale není legenda, že džunglí přímo za lázněmi se občas toulají divocí sloni. Bývali tu odjakživa. Svědčí o tom i starodávné místopisné názvy. Nejjižnější cíp poloostrova uzavírající válečný přístav se jemnuje Sloní mys, na jihovýchod od něho trčí z moře Sloní ostrov.

Při záplavách roku 1957, právě když Britové vyklidili válečnou námořní zá­kladnu, přeplavalo celé stádo divokých slonů dvoukilometrový záliv a na břeh si vylezli právě na základně. Někteří zas odešli, ale tříčlenná sloní rodina si usmys­lila, že převezme velení po Angličanech. Usadila se tam natrvalo.

Čtrnáct dní po našem přistání na Cejloně jsme si přečetli v novinách za­strčenou zprávičku, příliš všední, aby jí Cejloňané věnovali mnoho pozornosti.

Přímo v opuštěném doku, na dohled osady přístavních dělníků, se v Tirikunámalé toulali divocí sloni. A protože tam chodili denně, nastražilijim lidé několik ok jako pytláci na zajíce. Jenže ta oka byla ze silných lan a řetězů. Jeden slon se chytil, ostatní se pak už v docích neukázali. Našli si jinou promenádu — zase v Tirikunámalé. Člověk přece nepřekypuje nadšením, i když se mu po zahradě toulá jenom cizí kočka. Proč by to měl trpět slonům?

Otcové města dali hlavy dohromady. Nimrodský tábor byl pro krátký pro­ces: zastřelit a hotovo. Milovníci přírody a milovníci peněz byli jiného názoru: chyťte je živé! Měli většinu, vyhráli. Ale co dál?

Lapit slona do oka je náhoda, kopat jámy a chytatje do pasti není o nic jistější, a ještě to dá moc práce. Ale načpak žijeme ve dvacátém století? Rozhodli to léka­ři: omámit narkózou, svázat, zkrotit, zapřáhnout do práce. Poprvé v dějinách Cejlonu se tedy uskutečnil pokus o nekrvavé uklizení slona.

Na čekanou se chodit nemuselo, sloni vycházeli z džunglejako podle chronometru. Hned prvnímu vpálili střelci do stehna kousek pod levým kyčlem dva speciální náboje, v každém deset kubíků nikotinu. Dávka, která by hezkých pár lidí poslala na onen svět. Slon zůstal bez sebe dvacet vteřin, právě dost, aby ho stačili spoutat a přivázat ke dvěma palmám. A protože k té historické události došlo kousek od staré holandské pevnosti, dostal podle ní jméno Ostenburg. Celý Cejlon čekal s napětím, jak to s ním dopadne. První zprávy vyvolaly zkla­mání.

Ostenburg se nechtěl vzdát. Rval pouta na nohou až do úplného vysílení. Ře­tězy mu prořezaly kůži i svaly. Druhý den mu strnula čelist, teplota stoupla na čtyřicet. Rány po nikotinových střelách začaly hnisat.

Třetí den jsme ho spatřili na vlastní oči. Byl to žalostný pohled. Stál tam mezi kmeny palem, pohublý, úplně apatický. Ani nebral na vědomí mladého veteri­náře, který mu půlmetrovou dřevěnou stříkačkou proléval obě rány dezin­fekčním roztokem. Rukou ponořenou do rány až nad zápěstí vybíral po hrstích nekrózní tkáň, potom si pomohl gumovou hadicí, jak jinak, když na proplách­nutí potřeboval hektolitr vody! To všechno snášel Ostenburg bez hnutí. Sta­tečnost? Hrdinství? Otupělost? Doznívání nikotinové narkózy?

„Vyčerpanost,“ řekl veterinář Džajavardana. „Vidíte ty nohy? I někdejší ve­litel pevnosti by byl Ostenburga pochválil jako dobrého vojáka. Vyčerpal všech­ny možnosti k útěku. Však taky na to doplatil…“

Všechny jeho nohy byly nad chodidly rozedrány do hloubky. Nejhůř to od­nesla pravá zadní. Pod řetězem měl dvoudecimetrový prsten mokvající tkáně, vzadu prosvítala obnažená šlacha. Na levé zadní se zařezávalo do rány lano silné jako ruka pana Džajavardany.

Už jsme toho dne nestáli za nic. I nad čarovnou zátokou jsme měli před očima čtyři šedé ohryzané sloupy. Obrovské sloní nohy, o jakých staří Indové věřili, že podpírají celý vesmír.

Nazítří noviny přinesly úlevu. Skončily spory, zda v takovém případě není třaskavý náboj lepší než náboj nikotinový. Když nepomáhala denní dávka deví­ti a půl miliónu jednotek penicilínu, odhodlali se lékaři k nové prohlídce. A v měkké části chodidla na levé zadní noze našli jedenácticentimetrovou zrezivě­lou skobu. Vytáhli, ránu vyčistili a vyslovili diagnózu: tetanus. Teplota už jen třicet devět. A závěr: Ostenburg měl štěstí. Nebýt zajetí a lékařského ošetření, byl sice na svobodě, ale na onom světě. Už začal jíst a pít, nohy se zahojí, ještě z něj bude slušný pracant.

Když jsme po osmi létech zavítali do Tirikunámalé podruhé, pátrali jsme po jeho dalších osudech.

„Tak vy jste znali Ostenburga?“ podivil se námořní důstojník, když nás po­vodil po nejzastrčenějších koutech pevnosti a z výšiny nad Malým střízlivým os­trovem nám ukázal asi půlkilometrovou úžinu. „Vždycky se tvrdilo, že sloni ne­mají rádi slanou vodu a vidíte — zvykli si. Odtud jsme několikrát pozorovali ce­lou Ostenburgovu rodinku, ještě než ho střelili tou nikotinovou patronou. Zna­menitě plavalo i slůně, máma ho občas postrčila chobotem, vznášeli se na vodě jako tři šedivé míče. Úžina tady má asi šest set metrů, za necelou půlhodinu byli na ostrůvku, chvíli si odpočinuli a hned plavali dál na Velký střízlivý ostrov, tam měli víc pastvy. Ale ptali jste se na Ostenburga. Pašák. Skoro nikdo jsme tu ne­věřili, že se z toho vylíže, však jste viděli ty jeho nohy. Ale uzdravil se. A koupil ho pak v aukci nějaký dřevařský kontraktor, odkudsi z Avissavelly nebo z Ratnapury. Co s ním bylo dál, to vám nepovím. Ale zeptejte se v Kolombu ředitele zoolo­gické zahrady, tamní veterinář to bude určitě vědět…“

Věděl. Příliš potěšující to však nebylo. Ostenburga vydražili na pět tisíc pět set rupií, v ceně však nebyly zahrnuty náklady na jeho léčení, ty dělaly něco přes čtyři tisíce. Koupil ho majitel pily v městečku Vaga u Avissavelly. Celou vzdále­nost z Tirikunámalé, něco přes dvě stě padesát kilometrů, urazil Ostenburg pěšky. Chodidlový polštář, z něhož vytáhli onu rezavou skobu, se mu úplně vy­hojil.

„Ale docela v pořádku už nikdy nebyl. Snad následky té nikotinové injekce, snad změna prostředí, možná ta těžká práce na pile — vydržel to jenom rok. Když pak umřel, psal o něm všechen cejlonský tisk…“

 

Volte slona!

Na jedenácté míli silnice z Kandy do Puttalamu, kousek za místem, kde se cesta vyhoupne z nádherného údolí sevřeného z obou stran pohádkově krásný­mi horami a začne prudce stoupat směrem k někdejšímu hlavnímu městu Cej­lonu, je obec Galagedara. Necelou míli na jihozápad od ní, uprostřed te­rasovitých políček rýže, leží vesnička Vettava. Můžeme vám dokonce prozradil, že její starosta se jmenuje A. M. K. Abejkún. Devatenáctého září mu k jeho starostovským starostem přibyla další. Jeho dvaadvacetiletý slon (úřední míra osm stop a sedm palců) si vylepšoval večeři kokosovými ořechy, a přitom mu za­skočilo. Je docelajedno jestli byl příliš hltavý nebo jenom líný poodejít si z trav­natého háje kokosovníků na kamennou cestu a tam ořechem křápnout o zem, než ho sní. Možná že to byla jenom nerozvážnost, mladické siláctví. Považte - dvaadvacet let! Od čeho máme v hubě stoličky jako hrom? To by v tom byl čert, aby takový kokosový ořech mezi nimi nepovolil!

Nepovolil.

Sklouzl slonímu mladíkovi do jícnu a zůstal tam trčet. A teď to nešlo ani na­horu, ani dolů. Dýchat, pravda, se dalo, ale s jídlem a pitím byl konec. Nepo­mohl kafrový olej, selhaly všechny babské lektvary. Třetího dne musel pan sta­rosta sednout na kolo a vyhledat přednostu veterinární fakulty v Kandy.

V rozhovoru s novináři se pan doktor G. E. Kodituvakku v rozpacích přiznal, že takovou operaci prováděl poprvé v životě. Nicméně se zdarem. Jak?

Napřed píchl slonovi injekci („…to bylo ze všeho nejsnazší, kubatura je pří­mo úměrná velikosti pacienta, na to máme tabulky…“) a pak mu sáhl do chřtánu. S kladivem v ruce. Po čtvrtém úderu skořápka praskla („…každý Cejloňan přece ví, že stačí udeřit najedno ze tří svislých žeber kokosu; problém byl jen v tom, jak ořech přidržet, aby neuhýbal…“). Vytahovat ho nemusel, pacient spolupracoval účinně a pohotově.

S úlevou si polkl.

Na cejlonské slony musíme ještě prozradit, že nezasahují jenom do chirur­gie, ale i do politiky.

Protože výrazný obrázek se vryje do paměti mnohem trvaleji než písmeno ne­bo číslice, a taky proto, že na Cejloně je přes hodně vyspělé školství přece ještě třeba počítat s negramotnými voliči, jde každá z politických stran do voleb se svým tradičním symbolem.

Cejlonská strana svobody SLFP si vybrala za symbol ruku. Pracujeme. Rozu­měj pro blaho voličů.

Cejlonská strana rovnoprávné společnosti LSSP má ve znaku klíč. Máme klíč ke všemu.

Tamilská Federální strana FP si vybrala dům. Můj dům, můj hrad.

Komunistická strana Cejlonu má pěticípou hvězdu. Internacionální.

Cejlonská revoluční socialistická strana VLSSP se ozbrojila kolem. Kolo je po­hyb. Pohyb je život.

Strana SLFSP šla ještě dál: Náš symbol je slunce.

Sjednocená národní strana UNP zůstala u slona.

Člověka, který přijede ze Západu, okamžitě napadne, že toho využije opozice. To jste si vybrali pěkný symbol, vy neohrabanci!

Neohrabanost? Co vás napadá!

Síla!

Odvaha!

Pracovitost!

Moudrost!

Pročež…

…VOLTE SLONA!

 

23 – ŘÍJE A SLONÍ SOUDNIČKY

Pro slovo slon je prý v sanskrtu asi sto různých výrazů. Vyjadřují nejen oblibu, které se v Indii odedávna těšil, ale i úctu a vážnost, obdiv nad jeho vlastnost­mi a schopnostmi, pýchu jeho majitelů a často zbožňování i náboženský kult.

Opěvovali ho indičtí básníci, zpodobňovali ho malíři všech indických věků a kultur, tesali ho sochaři v chrámových miniaturách i v nadživotní velikosti jako dvárpálu, palácového dveřníka, jako symbol moudrosti, vítěze bitev, ochránce věd a umění i jako vtělení boha Ganéši. V době divů techniky kráčí každoročně o indickém státním svátku před zraky prezidenta, diplomatů i statisíců diváků procesí skvostně očabrakovaných slonů — grandiózní kavalkáda, jejímuž ma­jestátu se nemůže rovnat žádná motorizovaná elitní jednotka. Bez slonů je slav­nostní ceremoniál nemyslitelný.

Stejně dobře by slon mohl být vzorem školáků a studentů: nikdy se nepře­stane učit.

Ve věku pětadvaceti let, kdy je na vrcholu vnímavosti, rozumí dvaceti až třice­ti různým povelům kromě běžných znamení maháuta. Na slovní pokyn dovede zdvihnout ze země a podat pět předmětů, jichž nejčastěji používá on sám nebo jeho pán: mačetu, sekeru, třmen k upoutánmí břemene, kopí a řetěz. Inteli­gentní slon podá maháutovi dokonce dýmku nebo doutník, který mu upadl na zem.

Radost z práce

V Kandy jsme jednou pozorovali slony shromážděné za chrámem Daladá Máligáva, kde čekali na zahájení slavnostní perahery. Zaujal nás jeden, který se chtěl podrbat na hřbetě. Marně se pokoušel dosáhnout si na svědivé místo cho­botem. Začal tedy vybírat větve různých tvarů, velikosti i tvrdosti, rozvážně si je zkoušel, až se mu podařilo najít tu pravou. Rozkošnicky a beze spěchu si pak začal škrábat jinak nedostupné místo, důkladně probral celéjeho okolí a nako­nec odložil větev stranou, jako by počítal s tím, že se mu ještě hodí.

Jeho soused si právě vylepšoval oběd nalámanými větvemi. O listí zájem ne­měl. Zajímala ho jenom kůra. Na tlustším konci větveji obratně zkroutil chobo­tem, pak si oloupnutý konec přidržel v tlamě a jediným trhnutím sloupl kůru z celé větve. Připomínal labužníka, který si nejen umí vybrat, ale při hodování se dovede chovat.

Nenucená bravura hraničí někdy s mazaností.

Nebezpečným slonům — většinou samotářům, kteří poranili nebo zabili člo­věka — se v Barmě věší na krk varovný zvonec. Ale nesměl by to být slon, aby si neporadil. Obyčejně mu za chvíli na krku nic nezvoní. Do chobotu nabere kus bláta a zvonec zaplácne. A jde si dál světem jako tichošlápek.

Pokud je slon v dobré náladě — a to je s výjimkou období říje pravidlem - projevuje často smysl pro humor. A dokonce pro radost z práce.

Cestou z Jatijantoty na soutoku řeky Ve Oja a Kelani jsme se jednou stali svědky podívané, na jakou se hned tak nezapomíná. A přitom nešlo o nic víc, než shodit s prudkého srázu do řeky dlouhý a tlustý kmen, který vážil dobré dvě tuny. Parta dřevorubců by s ním na té rozměklé pasece plné pařezů nehnula. Ale místo nich tam byl jeden člověk a jeden slon. Člověk drobný a suchý, ma­háut. Jen si tak potichu a vlídně povídal se svým ohromným čtyřnohým kama­rádem — a ten si hrál. Řekli byste, že se baví. Přiklekl na přední kolena a koře­nem chobotu drcl do tlustšího konce kmene. Jako když kluk šoupne kuličku do důlku. V mlází to zapraštělo a kmen se zastavil o dva metry dál. Slon se po očku podíval po maháutovi — a znovu. A znovu. Když už slabší půlka kmene trčela do prázdna nad srázem, přestal pokukovat po maháutovi a soustředil se na ko­nec kmene, který se mu začal zvedat. Už si k němu neklekal. Jen tak zlehýnka postrkoval po decimetrech, až se konec zdvihl na metr od země. Dříč a robotník bez fantazie by kmen prostě šoupl do strže. Ale tenhle třímetrový neposeda si z něho napřed udělal houpačku. Až mu maháut připomněl, že tu nejsou pro zá­bavu. Slon zvedl nohu, kopl — a pak oba vychutnávali, jak to pod nimi na stráni duní a praští, dokud kmen nepřistál dole u řeky.

Dvacet kojných

Ani byste neřekli, že sloní líbánky bývají někdy něžnější než u lidí. Ale jenom líbánky. V džungli, u sloních tuláků, trvají deset měsíců. Jak sloní slečna pozná, že ji čeká radostná událost, pustí milého k vodě. Místo něho si najde kamarád­ku, která se pak od ní nehne až do chvíle, kdy spolu odejdou do porodnice.

Taková sloní porodnice má něco do sebe, je v ní postaráno o slunce, vzduch, hygienu — a také o dobrou kuchyni. Aby se sloní maminka dosyta najedla, mu­sí mít denně aspoň tři metráky trávy a mladého bambusu, a tak je porodnice vždycky někde na řece, na ostrohu vybíhajícím do mělké a klidné vody. Zatímco matka s pomocí kamarádky prožívá svou těžkou hodinku, celé stádo je na stráži a brání ji proti tygrům a jiným banditům z džungle.

Jedenadvacet až dvaadvacet měsíců to trvá, než se sloní děťátko narodí. Tře­baže váží téměř metrák, nosí si je matka ještě dobrý měsíc v chobotu, kdykoli hrozí nebezpečí. Nehne se od něho na krok. Ostatně sloní péče o mládataje po­věstná. Když je slůně v úzkých, přispěchají mu na pomoc nejbližší dopělí — ro­diče nerodiče. Stejně tak si bere skupina slonů na starost mládě, když se stádo brodí hlubokým vodním tokem; všichni mu pomáhají choboty a postrkují, aby ho, ještě nezkušeného plavce, nestrhl proud. A sloní altruismus jde tak daleko, že se v nejútlejším věku slůněte, kdy jedinou stravou je mateřské mléko, stará o ně často nejen matka, ale i další slonice, aby ukojily jeho živelnou potřebu mléka. Zvlášť přijde šťastné mámě vhod takový záskok sousedky, když se dočká dvojčat. Bývá to sice jev poměrně vzácný, ale zdaleka ne výjimečný. U barmské samice Main Hpo, která ještě ve věku jedenašedesáti let dala život osmému slů­něti, byly zaznamenány dokonce dva páry novorozeňat.

Oblíbeným chytákem anglických kvízů bývala otázka, jak slonice kojí své mládě. Nasává mléko z vlastního struku a vstřikuje je malému nenasytovi do tla­mičky? Nebo slůně umí od narození to, co dospělý slon, kterýjedním tahem na­bere z řeky šest, osm litrů vody a pak si ji chrstne do tlamy? Dokáže to i z mámina struku? Nedejte se nachytat! I slůně si vede jako docela obyčejný savec: tlamou uchopí struk — a pije. Aby mu přitom chobot nepřekážel, položí si ho na teme­no hlavy.

Obvykle je slůně odkázáno na mateřské mléko asi šest měsíců, bývají však případy, že je matka kojí dva i tři roky. A jak to dopadne, když nešťastnou sho­dou okolností zahyne slonice právě v době kojení a jde přitom o vzácné princátko posvátného bílého slona? Před lety se takový případ stal v Mandalajském pa­láci. Místo sloní mámy se staralo o sirotka dvacet vybraných kojných, mladých barmských žen. Podávaly si slůně jako štafetu tak dlouho, až je vypiplaly a za­chránily před smrtí.

Slonům v zajetí končí bezstarostné mládí ve věku pěti šesti let. To už si musejí pomalu zvykat na lehčí práci. A v osmi letech poprvé okusí, jak chutná „sedlo“. Neděje se to ovšem na způsob rodea, ostatně takový husarský kousek by si asi vzhledem k tonáži svěřenců každý jezdec dobře rozmyslel. Sloni si většinou na člověka za krkem zvykají v těsných ohradách. Pomocí kladkostroje mu spouštějí jezdce na hřbet a zase zdvihají tak dlouho, až ho přestane lehtat a dráždit, až se s nezvyklým břemenem smíří. Často přitom asistuje cvičený slon s jezdcem na krku; má nováčkovi názorně dokázat, že to není nejhorší úděl, jaký ho čeká. Jin­de k sedlání používají dvou zděných schodišť; slona zavedou do těsné uličky mezi nimi, zahradí čelo i zadní část kládami a trénink může začít. U takových schodišť se také sloni strojí pro slavnostní průvody.

Anglická sobota pro slony

Pracující sloni jsou na Cejloně docela běžný pojem. Mýtí džungli. Dobývají pařezy. Pomáhají při opravách silnic. Orají půdu při zakládání plantáží. Do­pravují kmeny vzácného dřeva z pralesa k silnicím, k železnicím, k vodním to­kům. Nenahraditelní jsou na lesních pilách, kde pracují často v tak těžkém teré­nu, že by si tu řidič s pásovým traktorem neporadil. Stejně bravurně umějí na­kládat kmeny do auta.

Člověk by nevěřil, že se takovému pracantovi platí za den právě tolik jako dvaceti až pětadvaceti dělníkům na čajových plantážích. A navíc strava: jeden kmen kitulové palmy s výtečnou ságovou dření — to představuje mzdu dalších deseti dělníků. Hromada palmového listí nebo čerstvě osekaných větví taky ne­ní zadarmo. Maháut dostává mzdu deseti plantážních dělníků a k tomu stravu. A láhev palmového vína (žertem se na Cejloně říká, že když příděl nedostane, je slon příliš slabý). Dohromady to představuje denní mzdu padesáti dělníků z čajových plantáží.

Kdybychom chtěli srovnat hodinovou mzdu, dostali bychom se k rozdílu ještě většímu. Hodina sloní práce v celoročním průměru stojí dvěstěkrát víc než práce lidská. Pronájem pracujícího slona je tedy slušná živnost.

Ať se nám to líbí nebo ne, sloni na Cejloně představují dělnickou aristokracii. Své výjimečné postavení si vynutili mnohem dřív, než lidé vůbec vynalezli slovo odbory. Šli na to z pozice síly. Už po staletí mají svou pracovní dobu. Ráno zabe­rou jaksepatří od sedmi do deseti a potom — padla. Jde se do lázní. Dvě tři hodi­ny se rozkošnicky vyvalují v mělké řece. Lezou po nich maháuti a kokosovými kartáči jim drhnou kůži. Pak je oddech, malá procházka a půldruhé hodinky práce, která se už nesmí brát moc vážně. Tři dny po sobě tak pracuje slon čtyři a půl hodiny denně. Pak má anglickou sobotu, dvoudenní víkend. Tři dny prá­ce, dva dny oddechu. Osmáct pracovních dnů do měsíce. A pracovních měsíců devět. Na zbývající tři — obvykle od března do května — slon musí dostat dovo­lenou. Vedřiny. Bývá to nejteplejší roční období.

Když si to všechno spočítáte, dělá to sto šedesát dva pracovní dny. Sedm set dvacet devět pracovních hodin do roka. Dělník z cejlonských plantáží si musí stejný počet hodin odpracovat za dvanáct týdnů.

Každého ekonoma musí napadnout: vyplatí se takový dělník? Nežije si nad poměry? Nebere si víc, než dává? Ty hrátky s kmenem nad propastí by mohly vyvolat představu, že slon je bulač a absentér, který si chodí do práce pro zábavu a plní normy pro děti.

Ale zdání klame. Klame a rozesměje i hravost, s jakou slon ve vší pohodě a kli­du zvládne tak ohromné množství práce. Na strmých svazích, kde by se lesní traktor skulil do propasti, dokáže za svůj krátký pracovní den porazit sto padesát až dvě stě starých gumovníků. Nejlepší úderník jich vyklučí i dvě stě padesát. A vypadá přitom jako na procházce. Ledabyle dojde ke kmeni, opře se čelem, dvakrát zahoupá, aby věděl, kolik síly bude potřebovat. Pak trochu zabere, padající kmen přišlápne nohou — a jde si na další. Od člověka vyžaduje j en j edno: musí mu předem pečlivě přesekat kořeny kolem pařezu. Když to neudělá, slon prostě takový nepřipravený kmen vynechá a už se k němu nevrátí.

Nedaleko Kitulgaly jsme jednou pozorovali dva sehrané sloní dělníky. Se strmé stráně nad silnicí stahovali kmeny vzácných dřevin. Tady nemohli dříví shazovat jen tak halabala, pod strání jezdily vozy. Sloni si tu vedli jako akrobaté. Už jen udržet tuny své vlastní živé váhy na tak strmém svahu byl pro ně výkon. Přitom ti dva přesně věděli, z které strany popadnout kmen, aby se nepřevážil, kdy je lépe si k němu kleknout, kdy vyhoupnout, kdy se s ním na silnici otočit, jak ho zvednout do korby náklaďáku, aby ji nepoškodili.

Široké čelo, chobot a nohy jim na tu složitou práci stačit nemohly. Na krku měli ještě chomout spletený z lián a houžví. Tunový kmen přivěšený řetězem k chomoutu zvedali jako párátko. U chomoutu se bimbala pomůcka specificky sloní: jutový roubík velký jako lidská hlava. Také k němu se dá břemeno přivěsit lanem nebo řetězem. Potom slon roubík skousne a nese celou váhu jenom v zu­bech. Chobotem a přední nohou kmen otáčí a vyvažuje s postřehem a obratnos­tí eskamotéra. Ale parádní číslo prováděli sloni teprve u náklaďáku, do kterého strkali těžké kmeny jako zápalky do krabičky. Pokaždé, když se kláda jako nerovnoramená páka převážila do korby, pustil slon roubík ze zubů, vycouval k vyčnívajícímu konci kmene a čelem opatrně dostrčil až na doraz. Přesněji: na dotek tak jemný, že to ani nekleplo. Odborná práce na špičkové úrovni.

Likvidace přestárlé čajové plantáže je pro člověka pod tropickým sluncem práce k nevydržení. Keře se vykopávají i s kořeny. Od rána do večera jich dělník dobude ze země dvě tři desítky. Slon si na takovou práci vyjde jako na procház­ku, keře i s kořeny trhá chobotem jako ředkvičky. Když ho svrbí záda na místě, kam chobotem nedosáhne, poškrábe se vytrženým keřem.

V mělkých řekách nám sloni připadali jako Gulliverové. Tahali za sebou svazky kmenů jako válečnou flotilu Liliputů. Zastanou stejně dobře práci remorkérů jako funkci jeřábů, pásových traktorů, buldozerů, lanovek, tažných vozů a nakladačů. Jenom jediné se od nich nedá čekat: práce přesčas. Zažili jsmejednou konec pracovní doby na lesní pile. Břinkli na traverzu, padla. Slon pustil kmen, kde právě stál. A už by se ho nedotkl, i kdyby si před něj maháut klekl.

A nakonec ještě perličku z cejlonských inzerátů se záhlaví Šetřte čas, ušetříte peníze.

Cukrovar v Kantalai vypisuje konkurs na dodávku potrubí a elektrického za­řízení, tadyhle se hledá kvalifikovaný ochutnavač čaje nejméně s pětiletou praxí a příslušnými referencemi, dodáme antikvární knihy až do bytu, nabízíme sazenice prvotřídního čaje, druh Killarney, omezené množství k dodání v polovici prosince; zánovní ledničky, jízdní kola a motocykly za mimořádně výhodné ce­ny, případně na splátky a tadyhle, pod záhlavím

RŮZNÉ:

Slon samec na prodej, 9 stop, 23 roků, nabídky pod značkou G 463 do admi­nistrace t. 1.

A hned pod tím:

Skútr Vespa v dobrém stavu, k nahlédnutí u pana…

Inu, jiné kraje, jiné obyčeje.

Must, must, must

Byl jednou jeden námořník a ten se plavil z Anglie do dalekých zemí východ­ních. Když doplul k břehům bájného Zejlanu, bylo mu právě devatenáct let a jeden měsíc a sedmadvacet dnů. Tu byl jat kandyjským králem a spolu se svým otcem — kapitánem lodi — a dalšími druhy dopraven do vesnice Bonder Coos-wat, kde strávil v zajetí devatenáct let a šest měsíců a čtrnácte dnů. Takže jako zajatec žil o čtyři měsíce a sedmnáct dní déle než předtím v tom druhém světě, na který přišel se jménem Robert Knox.

Když ho osmnáctého října léta Páně 1679 Všemohoucí s pomocí Holanďanů vysvobodil ze zajetí, pojal cestou z Bantamu do Anglie myšlenku cvičit ve psaní ruku, která téměř dvacet let nesáhla po peru, inkoustu ani papíru. A jakožto muž znovuzrozený, který opět přichází na svět, rozhodl se vypsati, co se přihodilo s jeho otcem a jakým způsobem s ním nakládal Všemohoucí, aby se o tom do­věděli příbuzní pro případ, že by umřel.

Tak se v londýnských knihkupectvích objevila roku 1681 kniha nazvaná Historické vyprávění o ostrově Cejloně ve Východních Indiích spolu s výčtem, kte­rak byl v zajetí držen autor a několik dalších Angličanů, kteří tam posud žijí, ja­kož i o autorově zázračném útěku.

Spolu s líčením Holanďana Phillipa Baldaea a Portugalce João Rebeirajsou to první tři vzácné historické dokumenty, jež byly v novověku napsány o této po­divuhodné zemi. Poslechněme si, jaký dojem zanechali v Knoxovi cejlonští slo­ni:

Jako je zdejší slon největší na těle, tak je také na rozumu. Neboť učiní, cokoli mu nakáže pán a co je možné pro zvíře, kteréž nemá rukou, aby to provedlo. Pů­sobí však také velkou škodu zemi, žere obilí a rozdupává je velkými tlapami, shazuje se stromů kokosové ořechy a často boří chatrče, kteréž mu neodolají. Obecně se věří, že tak činí na rozkaz krále, jenž tak trestá ty, kteří se mu znelíbili. Ochočení sloni se spolu nikdy nepáří. Pročež tu lidé svazují slony na předních nohou, pustí je do pralesa, kde se potkají se slony divokými. Tak získávají mlá­ďata. Divocí sloni běhají velice rychle, ne však ochočení. Proto se jich lidé bojí a často jsou jimi zabíjeni. Zabíjeni jsou rovněž medvědy a tygry, ti však nejsou tak divocí, aby běžně přepadali lid. A tak cestovatelé a lidé potulní se daleko více obávají slonů než kterýchkoli jiných zvířat.

Král jich používájako katů. Probodnou tělo odsouzence svými kly, roztrhají je na kusy a pak je rozhážou kolem sebe, úd po údu. Mají ostré železné násadce s třemi hranami, které jim při takových příležitostech nasazují na kly.

Čas od času přijde na samce neduh, přičemž jsou vztekem úplně bez sebe, takže je nikdo nemůže zvládnout. Často se tak přihází právě, když jim jejich pán sedí na hřbetě. Zběsile pak pádí, až ho shodí na zem a zabijí. Však obvykle je o tom znamení předem, totiž skrze olej, kterýž jim vytéká z tváří. Ten když se ob­jeví, rychle připoutají zvíře za nohy k velkému stromu. Na tento neduh není žádná medicína. Vlastně to ani není nemoc. Samice jí nikdy netrpí.

Až potud námořník Knox.

Vzpomnělijsme si na jeho vyprávění, když jsme seděli v Ruvanvelle u Percyho Maapitigamy, barona — jak mu přezdívali místní — a jednoho z nej větších znalců slonů na Cejloně. Znáte ten nepříjemný pocit, když se uprostřed hovoru v cizí řeči, které jste se učili víc než dvacet let a o níž se domníváte, že ji znáte docela obstojně, začnete najednou cítit jako v kulatém pokoji. Hovorem se jako červená nit táhlo slovo, které ne a ne rozšifrovat. Must, must a, pořád must. S povinnostmi nemělo vůbec nic společného, na pomocné sloveso muset ani po- nyšlení. Must bylo podstatné jméno jako hrom a zřejmě se točilo okolo sexu. Náš neklid zpozoroval starý Maapitigama, čiperně vyskočil z křesla, levačkou se popadl za pravé rameno, druhou zdvihl nad hlavu a začal směšně pobíhat po pokoji, vydávaje přitom chraplavé skřeky. Všichni se řehtali a jeden z přítom­ných si výrazně plácl na sval ruky ohnuté v lokti: neklamné (a kupodivu meziná­rodně srozumitelné) znamení samčí potence. Večer jsme si smysl baronova křepčení a vytrubování ověřili ve slovníku: Must: 1) muset, 2) mošt, 3) zatuch­lost, 4) sloní říje (inu, angličtina!).

„Tenhle neduh, infirmity, o kterém mluví námořník Knox, trvá u slona osm až deset týdnů. S prací je v tu dobu amen,“ odfoukl si baron, když se znova posa­dil. „Ze spánkové žlázy mezi okem a uchem mu začne vytékat sliz. To je ten olej, o kterém psal Knox. Neklamné znamení, že se slonem od té chvíle nejsou hračky. Maháuta nesmí ani napadnout, aby slona do práce nutil.“

„A co když si slizu nevšimne?“

„Víte, tu dírečku maháut zatraceně dobře hlídá, často na ní visí jako život. Povím vám, co se tuhle stalo v sousední vesnici, v Mattamagodě. Přehnala se vi­chřice, pokácela pár palem a jednu položila zrovna přes silnici. Mám tam ka­maráda, Appuhámy se jmenuje a má slona. Přišel za ním policejní inspektor a prý ať pošle maháuta a palmu odklidí. Maháut odmítl, den předtím začaly jeho slonovi mokvat obě tváře, inspektor přece není padlý na hlavu, ví, co to zna­mená. Jenomže inspektor si vedl svou. Ručí prý za provoz, na silnici už má fron­tu aut, přece prý se nedá pitomou palmou odříznout od světa. Když to je pitomá palma, maháut na to, tak ať ti, co na silnici okounějí, vezmou pilu a palmu přešmiknou. Jenomže víte, jak to bývá, když si ouřad postaví hlavu. Začne se ohánět zákonem a diktovat. A vyhrožovat. A tak nakonec maháut slona odvázal a šel s ním na palmu. Stejně ji neotáhl. Podrážděný slon — Dat Kota se jmeno­val, Krátký kel — se po něm rozehnal a praštil ho chobotem. A pak si na něj šlápl. Maháutův pomocník, co seděl na slonu, neztratil naštěstí duchapřítom­nost. Dat Kota se ho sice snažil shodit nebo aspoň pomlátit, házel po něm klacky a kamení, a když ani to nepomohlo, rozběhl se s ním pod větve nejbližšího stro­mu, aby ho srazily. Ale chlapec se udržel. Jako zázrakem se mu podařilo utáh­nout zvířeti řetěz na krku a druhý konec hodit lidem, kteří ho přivázali k palmě. Jenomže maháuta už nikdo nevzkřísil. Inspektor teď sedí v kriminále a čeká na soud. No a vidíte, na tu palmu stejně museli vzít pilu.“

„Co kdyby se pomstil!“

Zajeli jsme si do Mattamagody, z Ruvanvelly tam bylo necelých sedm kilo­metrů. Dat Kotu jsme zastihli nedaleko místa činu, za levou zadní byl přivázán k starému chlebovníku a parta plantážních dělníků se ho pokoušela připoutat na všech čtyřech. Přestože výhrůžně zdvihal chobot a zlostně vytruboval, vypa­dal docela komicky. Nohy roztaženéjako žába, po očku pozoroval lidi, kteří mu chtěli podsunout smyčku řetězu pod pravou zadní. Holemi ji trpělivě postrko­vali k noze, rovnali ji do kruhu podle sloní tlapy, ale Krátký kel, třebaže napja­tý jako luk, ne a ne strčit nohu do léčky. Postával na třech, čtvrtou opatrně kroužil nad řetězem, a jakmile se mu ho podařilo nahmátnout, rázně ho odkopl. A hned se začal ohánět po lidech, kteří přiskočili, aby smyčku znova narafičili. Za tu půlhodinu, co jsme pozorovali napínavé divadlo, odkopl řetěz užuž připravený na zátah aspoň desetkrát.

Ukázalo se, že vichřice se tudy přehnala právě před třemi dny a že maháut měl pohřeb teprve předevčírem. Jeho sestra Marynona prý leží v nemocnici. Když se dověděla o bratrově smrti, dostala infarkt. Inspektor už tu není, včera ho odvezli do Kolomba k soudu. Tamhle se to stalo, vidíte, ještě jsou tu piliny. A všimli jste si té díry v palmě? Tu do ní udělal rozzuřený Dat Kota, vrazil do kmene levým klem a kus si ho ulomil. Appuhámy ho hned prodal, zbrkloun, dostal za něj pět set rupií. Kdyby počkal, mohl dostat mnohem víc. V Kolombu to vyhraje slon a do basy půjde policajt. Cože to má společného s cenou? Inu, slon, který vyhraje soudní spor, vždycky stoupne v ceně.

Pro vesnici to byla událost, nikdo se o podrobnosti nenechal prosit. Zápas mladého Tillekaratny — to byl ten maháutův pomocník — trval přes dvě hodi­ny. Když nakonec zatáhl řetěz a seskočil, zůstal ležet vyčerpáním. Ještě že jsme ho rychle odtáhli. Ale slon byl taky hotov, chtěl jen pít. Jenomže kdopak by se k němu odvážil s vědrem! Tak jsme mu házeli pod chobot mokré pytle. Pil z nich jako z dudlíku…

Muž, který nám to všechno vyprávěl, měl šrám přes levou tvář až k uchu. Ne­udělal mu to snad taky slon?

Zavrtěl hlavou. To prý jenom při rvačce, když si tuhle ve vsi trochu přihnuli. Copak nevidíte? To je přece od nože. A zničehonic povídá:

„Ale ten slon za nic nemůže. Zavinil to maháut! Neměl slona nutit do práce, když věděl, že je v říji. A neměl dát na inspektora. Jestli vám říkali, že slon přera­zil maháuta chobotem, tak to není pravda. To se ví, uhodil ho, ale jenom náho­dou, jak se prudce otočil. A že na něj šlápl, to jsou taky povídačky. Zavadil o něj nohou, to ano, ale určitě nechtěl…“

Večer jsme to vyprávěli Maapitigamovi.

„Že měl šrám přes levou tvář? Až k uchu? Tak to nemohl být nikdo jiný než Velagedara. Pašák! Právě on to byl, co chytil hozený řetěz, bleskově ho obtočil slonovi kolem přední nohy, zaklesl a pak uvázal k palmě. A víte, že to je taky ma­háut? Nedejte se mýlit tím jeho povídáním na obhajobu slona! Celá vesnice vi­děla, jak slon udeřil, že maháuta na místě přelomil a pak si na něj dvakrát šlápl. A přitlačil. Ale to byste museli znát psychologii maháutů. Každý z nich vám i před soudem odpřisáhne, že slon za nic nemůže. Vinu vždycky svalí na mrtvé­ho maháuta, i kdyby to byl vlastní bratr. To je taková směs strachu a úcty před slonem. A kus pověrčivosti. Víte, ono je i pro maháuta těžké pochopit, kde se v tom zvířeti bere tolik inteligence. A taková paměť. Co kdyby si maháut pomluvou slona pohněval? Slon přece ví všechno, i když je třeba na hony daleko. A pa­matuje si. Co kdyby se pak za výpověď u soudu pomstil? Kdepak! U soudu stojí maháut vždycky na straně slona, i kdyby mu zabil tátu.“

U soudu má slon právo na obhájce.

A skoro vždycky vyhraje. A stoupne v ceně.

„Vidíte, chytrý slon!“ říkají pak o něm lidé.

O advokátovi jaksi pomlčí.

Barák si postaví sám

Devátého prosince přinesl deník Ceylon Observer z pera lokálkáře všední zprávu pod všedním titulkem:

SLON ZPŮSOBIL POPRASK U SOUDU

Baddegama, 8. prosince. Včera došlo u okresního soudu v Udugamě ke zmatku. Před soudce byl předveden slon.

Státní zástupce vznesl žalobu proti místnímu občanu Ratnajakovi, který pro­vozoval nepovolenou dopravu dříví. Dopravním prostředkem byl slon, je proto obžalován jako spoluviník.

Soudní jednání bylo sice zahájeno, ale předvolaný maháut i jeho slon museli být propuštěni na záruku pěti set rupií. Budou předvoláni až k vynesení rozsud­ku. Trvalá přítomnost obžalovaného slona by způsobila technické potíže.

V prostorné místnosti magistrátního soudu v Mátalé, který je postaven tak, že pouští dovnitř jak slunce, tak čerstvý vzduch, vrhl soudce Disanajake krátký a zkoumavý pohled na šest mužů, kteří usedli na lavici obžalovaných.

„Pane,“ řekl policejní inspektor, „žaloba viní předvedené, že se dopustili ukvapeného a lehkomyslného činu a tímto svým jednáním ohrozili život a majetek spoluobčanů.“

Soudce Disanajake: „Co provedli?“

Policejní inspektor: „Házeli kamením po slonovi a způsobili tím, pane, že se zvíře rozzuřilo a zbořilo jeden dům.“

Soudce: „Kde se to stalo? Byl slon řádně uvázán?“

Inspektor: „Byl to pracující slon, pane. Známý Kundadenija Alijá, po­věstný svou inteligencí a rozvahou. Rozehnal se za prvním z obžalovaných, co po něm házeli kamení. Vzali nohy na ramena a utekli do nejbližšího domu. Slon rozházel dům napadrť.“ (Smích v sále.) „Dostaljsem na stanici hlášení, že slona popadl amok, Když jsem se dostavil s četou střelců na místo, aby­chom ho zneškodnili, našli jsme ho, jak se pokojně pase v palmovém hájku za tou bouračkou.“ (Nové oživení v sále.)

Soudce: „Slon asi zatím zapomněl na příkoří!“ (Hlasitý smích.) „Zavolejte jeho maháuta, svědka Kiri Bandu!“

Svědek: „První obžalovaný si najal mě a mého slona, abychom mu naložili fůru dříví. To jsme udělali. Najednou se objevil majitel náklaďáku a zakázal obžalovanému odjet, protože prý nemá úřední povolení. Nato mě vyzval, aby­chom dřevo zase složili. Tak jsme ho se slonem složili. Když jsem obžalovaného žádal o smluvený plat, začal se hádat. Prý jsem dřevo nenaložil. A dal mi pár fa­cek.“

Soudce: „Potom jste na něho poslal slona?“ (Smích.)

Svědek: „Kdepak! Utekl jsem. A viděl jsem, jak obžalovaný a jeho pět spo­lečníků začali házet na Kundadeniju kamení a pak se před ním schovali do do­mu. Slon se za nimi rozběhl, ale nevešel se do dveří. Nemohl za to, že hlavou vra­zil do střechy a že se barák sesypal.“

Soudce: „Váš pomocník přitom seděl na slonu.“

Svědek: „To už neseděl. Jak slon zavadil o plot, přeletěl chlapec po hlavě do zahrady. Naštěstí se mu nic nestalo, jen nějaké odřeniny.“

Obhájce: „Mého klienta podnítily k činu nevybíravé nadávky svědka. Jistě uznáte, pane, že by se jinak nesnížil k tak směšné věci, jako je házet kamení po slonovi.“

První obžalovaný: „To je pravda. Ale přesto beru vinu na sebe.“

Soudce si nasadil paruku, povstal a vynesl rozsudek: „První obžalovaný je shledán vinným. Odsuzuje se k pokutě osmdesáti rupií a k úhradě trestního ří­zení. Barák si znovu postaví sám. Ostatní obžalovaní se zprošťují viny. Mohou mu při stavbě pomoci.“

 

24 – ZÁVOD STOLETÍ

O dobrodružství, při němž by šlo o kůži, jsme zrovna dvakrát nestáli. Ale všichni ujišťovali, že o nic takového nepůjde, organizaci vzali do rukou staří ma­záci, mají k ruce víc než tisíc lidí a sympatie všech okolních vesnic, slony znají jako své sandály.

Když jsme za sobotního rozbřesku táhli husím pochodem mezi rýžovými po­li a plantážemi třtiny, vypadala Akce Deduru spíš jako fraška než jako vážná zá­ležitost, na kterou se Cejlon připravoval celé týdny a od níž si veřejnost tolik sli­bovala. Od hinduistického templu Munnésvaram Kóvil, kde včera v noci reve­rend Balasubramániam Kurukkal sloužil v přítomnosti panikkanů, fotografů, filmařů i úředních hodnostářů slavnou púdžu za zdar zátahu, vyrazila četa lov­ců a policistů ozbrojených loveckými i vojenskými puškami a půlpalcovými bouchačkami, které se jim v kožených pouzdrech klátily u boku. Ze všech nejse­bevědoměji si vykračoval mladý seržant v šortkách, elegán s dlouhými brvami a knírkem; na hlavě měkký civilní klobouk, v levé ruce kufříček z červené teletiny. Ale jak se slunce pomalu stěhovalo z nízkého podrostu do korun, začali „ostřílení mazáci“ odevzdávat své propriety vesnickým klukům, kteří se táhli za námi. Nejdřív kufříky a batohy, pak pušky. Seržant Pieter vytáhl zásobník, strčil ho do kapsy a celý šťastný, že má konečně obě ruce volné, začal si kloboukem ovívat masitý zátylek.

Jediný, kdo si dál nesl svou kulovnici, byl pan Aloj Džajkody, farmář střed­ních let, který se dopředu příliš nehrnul, ale jak se zdálo, měl zkušeností se slony ze všech nejvíc.

…a najednou explodovala

Jak už jsme řekli najiném místě, dělí se Cejloňané nejen podle národností, náboženství a příslušnosti k politickým stranám, ale i podle toho, jaké stanovis­ko zaujímají k otázce slonů. Je Cejlon tak velký, abychom se mohli krčit před slonem a věčně mu ustupovat, nebo jsme barbaři, kteří zapomněli na vznešený Buddhův odkaz a nechají to nevinné, bezbranné a vznešené zvíře na pospas kru­tému osudu, na jehož konci je jeho úplné vyhlazení?

Tahle kardinální otázka znovu rozvířila celonárodní hladinu někdy počát­kem padesátých let, když se početné stádo slonů po dlouhém období sucha vy­dalo z rezervace Vilpattu při severozápadním pobřeží na jih a obezřele se vyhý­bajíc

osídleným oblastem dospělo téměř až do ústí řeky Deduru Oja, do samého předpolí města Čilo. Co teď? Čtyřiaosmdesát slonů se potuluje plantážemi a ničí pracně zbudované ohrádky na terasových políčkách rýže. Po celodenní práci nastavují lidé noci, hlídkují, aby ochránili svůj majetek před bezohled­ným ničitelem. Kopou hluboké příkopy, natahují kolem plantáží dráty nabité proudem, ale není to nic platné. Slon spadne do příkopu širokého půl třetího metru a dva metry hlubokého, ale jako zázrakem se z něho vydrápe. Naučí se vyškubávat stromy i s kořeny a házet je na ploty s „živým“ drátem, vyzraje na elektřinu a pustoší plantáže dál.

Dál? Ani nápad!

Farmáři se odvolají na zákon o ochraně soukromého majetku a vynutí si výji­mečná povolení k sebeobraně. Během několika let jen na jediné plantáži složí zaměstnanci v sebeobraně třiadvacet Buddhových chráněnců. Třicet jich pola­pí odvážní panikkani, polovičku od nich odkoupí firmy zásobující zahraniční zoologické zahrady vzácnou zvířenou, druhou polovičku se podaří vycvičit k práci a prodat soukromým podnikatelům. Jednoho z nádherných samců, tuskera s kly, si vyhlídne jiná skupina maurských panikkanů, už si představují, jak se bude vyjímat o peraheře v Kandy, až ponese posvátnou skřínku s Buddhovým zubem; vyzbrojí se jedenácti speciálními smyčkami z jelení kůže a jedenác­ti lany z mexického sisalu, týden jsou slonovi v patách, až se jim podaří za­drhnout mu smyčku kolem nohy. Za hodinuje vzpouzející se zajatec připoután za všechny čtyři, panikkani už si v duchu rozdělují osm tisíc rupií odměny (za každou stopu slonovy výšky tisícovka), ale slon — místo aby se pokusil urvat smyčku na jedné noze — trpělivě celou noc uvolňuje střídavě jedno pouto po druhém. Když si pro něj ráno panikkani přijedou náklaďákem, je prostor mezi čtyřmi statnými palmami prázdný, samec i s drahými smyčkami z jelení kůže pryč…

Takové a podobné příběhy se odehrávaly v povodí řeky Deduru Oja, kde měli postaráno o šťavnatou pastvu i v době mezi půlí května a začátkem září, kdy ve Vilpattu trpívali hladem a žízní; po osmi letech zůstalo z původních čtyřiaosmdesáti vystěhovalců naživu pouhých patnáct. Hlas veřejného mínění začal bít na poplach. Konec vandalskému řádění! Smíme se ještě beze studu podívat do tváře odkazu cejlonských dějin? Jak dlouhoještě potrvá tahle řezničina? Nemá­me dost sil, abychom se čestně vypořádali s otázkou, jaký osud čeká patnáct zbylých nevinných tvorů?

„Radikální obrat vyvolala událost, která se odehrála v říjnu minulého ro­ku,“ řekl pan Džajkody a na chvíli se zastavil, aby zahnal žízeň hltem čaje z bandasky u pasu. „Nedaleko Ruvan Elije se konala kremace březí slonice. Petrolej po ruce nebyl, svezli jsme narychlo hromadu dříví, odkud se dalo. A ještě téhož dne jsme hranici zapálili. Jak se mrtvola zprudka zahřála, na­foukla se a explodovala. Vyhřezlo z ní téměř donošené mládě. Ačkoli byla slo­nice střelena do břicha, ještě žilo — a rovnou do plamenů. Lidmi to otřáslo. Byli při tom dva novináři, a to si umíte představit! Čtenáři zaplavili redakce la­vinou dopisů, dostalo se to až do parlamentu. No, a tak jsme tady a říkáme to­mu Akce Deduru.“

Lokl si čaje, přivěsil si polní láhev k pasu a vykročili jsme dál — podle plánu Akce Deduru.

Byl v podstatě jednoduchý.

Tak jako se vyhánějí na pastvu ovce nebo krávy, bude třeba vyhnat slony, je­nomže z pastvy v rýžovištích na pastvu v rezervaci. Pochopitelně se jim nebude chtít. Proto bude třeba vyčkat do září, kdy začínají deště i na severu a kdy se sloni z některých jiných oblastí sami stěhují na zimní měsíce do původních pastvin ve Vilpattu. Nejhorší úsek bude hned na začátku, od Manuvangamy přes Narijagamu a Rambepitiju do Sippikalany, kde se potuluje druhá polovička stáda a patrně i uprchlík Munnésvaram Alijá, ještě asi se zbytkem jelenicových smyček na nohou. Za Podidelpotou bude třeba učinit zvláštní opatření, až bude mít stádo překřížit hlavní silnici Bangadenija — Andigama. Možná že na půl dne bude nutno zastavit všechnu dopravu. Jak se stádo dostane do pralesní ob­lasti Ambanmukalana, bude vyhráno. Tam se spojí s druhými dvěma stády, Tónigala a Vilpattu, která jsou zvyklá podnikat souvislým pásmem chráněných rezervací dlouhou pouť za potravou ze severu na jih a zpátky — rok co rok. Celá kritická trať do Ambanmukalany měří něco kolem třiceti kilometrů, bude rozumné rozvrhnout ji na čtyři etapy a hlavně sehnat dostatečný počet lidí. Budou dělat honce a po obou křídlech zamýšlené trasy vytvoří souvislý kordón, aby se sloní nerozptýlili. Soukromými sbírkami bude třeba opatřit asi dvacet tisíc ru­pií…

Do konce července se sešlo na kontě Akce Deduru přes šestnáct tisíc rupií.

„Máme oprávněnou naději,“ prohlásil devětasedmdesátiletý doktor Spittel, iniciátor celé záchranné akce, „že do začátku zátahu se sejde i zbytek peněz. Jestliže se nám plán podaří, bude to nejen k prospěchu slonů, ale hlavně k užit­ku vesničanů. Zbavíme je věčného strachu o život i o úrodu. A přestane ponoco­vání na polích.“

Plné zuby pralesa

Třiadvacátého září jsme před devátou dorazili k opuštěné železniční trati, která se hned za říčkou Manuvangamou narovnává velkým obloukem do přím­ky a ubíhá přesně na sever směrem k Puttalamu. Vpředu, necelý kilometr od­tud, se v průstřelu mezi dvěma hřívami pralesní zeleně vypínal oblouk želez­ničního mostu přes řeku Deduru Oja. Pravý násep se hemžil muži ozbrojenými klacky a holemi; většinou měli na sobě vesnická vétti, někteří plátěné šortky, jedni bosi, druzí v lehkých opánkách, tu a tam se některému bimbal u pasu pyt­lík s jídlem. Vzezřením i veselou náladou budili dojem, jako by si vyšli za povy­ražením. Vůbec nevypadali na to, že se tu mají pustit do křížku s patnácti slony, s vychytralými zvířaty, která si za osm let zvykla na lsti dvounohého protivníka; že se mají za chvíli ponořit —jen tak nalehko a bosi — do džungle, mezi tmí a pichláčí, do močálisek, kde na každém kroku může čekat nějaká nástraha, a když ne hadi, tak aspoň neodbytné pijavice a všelijaká jiná chamraď…

Ve včerejším Ceylon Observeru pod zprávou, že Akce Deduru se účastní dva tisíce honců a hlídek, se objevil pesimistický podtón.

„Už někdy ti, kdo vymysleli idylický plán zahnat slony na sever, zkusili hnát pár krotkých volů trnitou džunglí třeba jen půl míle?“ ptal se kritický hlas, jeden z podnikatelů, který se léta zabýval lovem slonů a jejich prodejem zoologickým zahradám. „Snad to autoři plánu mysleli dobře, ale co tomu řeknou lidé, kteří nemají sloní kůži?“

Byli jsme jako na trní. Začátek „honu“ byl načasován přesně na devátou. To­ho dne jsme měli v plánu dvě velké sloní záležitosti, žádnou jsme si nechtěli dát ujít. V půl třetí začínal Závod století na kolombské dostihové dráze Havelock, čekaly nás bezmála dvě hodiny chůze zpátky k templu a jízda do Kolomba, bylo už půl desáté, hemžení podél trati pokračovalo a nikdo se neměl k činu. A tak jsme rychle natočili přípravy, rokování generálního štábu a muže posedávající na trati. A ještě jsme vyzvali asi padesát lidí, aby nám zahráli začátek ofenzívy: aby se z náspu ponořili do džungle a chopili se holí (podle programu jimi mají mlátit o sebe a dělat rámus dost silný, aby ho sloni uslyšeli, ale ne zas tak silný, aby se vyděsili a zaútočili).

Od pěti hodin už měli čekání plné zuby, do džungle se hnali nadšeně. Před nimi a s nimi jsme prošli snad tři stovky metrů a měli jsme plné zuby — di­vočiny. Všude samý trn a osten, samá nástraha, to je tak zrovna pro tlustokožce! A všude stín a polostín, co chvíli padlý strom, který se musí buď přelézt nebo podlézt; tadyhle močálisko, tamhle černá tůň — možná že za tím omšelým polozpráchnivělým kmenem číhá slonice odhodlaná bránit mládě, třeba je to sám Munnésvaram Alijá a čeká jen, až mu ti dvounozí, co mu vázali smyčky z mexic­kého sisalu a jelení kůže na nohy, přijdou trochu blíž pod chobot…

Na násep jsme se vrátili, právě když mladý generální agent (něco jako okresní hejtman) Disanajake z Puttalamu, takto vrchní velitel akce, dával povel k nástu­pu. Tvářil se, jako by velel přinejmenším armádnímu sboru.

„To neskončí dobře!“

Že bychom byli po včerejším nabitém dni, kdy jsme byli rovných devatenáct hodin na nohou, vstávali do tmy s nadšením, to se tvrdit nedalo. Zaplatili jsme v resthousu účet za večeři, nocleh a snídani a spěšně balíme. Pojednou se vrchní - zvědavý mladíček, který nám po návratu z Kolomba pořád nakukoval do vo­zů — vrátí a nese novou účtenku:

„Four rupees for disturbing peace.“ „Čtyři rupie za rušení klidu.“

„Copak? Tropili jsme povyk? Vždyť jsme v noci ani nepípli, po té včerejší ho­ničce za slony na frontách vzdálených od sebe málem sto kilometrů jsme spali jako zařezaní. Že by rámusenky na Cejloně?“

Za chvíli se všechno vysvětlilo. Snídaně se podává až od šesti, my jsme si ji objednali na pět patnáct, musel vstávat kuchař, servírka a vrchní, porušili jsme mír v resthousu. A za rušení se platí!

„Stejně vám to vstávání nebylo nic platné,“ ozval se nám za zády Densil Pieris, jeden ze členů štábu, který se vybatolil z resthousu, právě když jsme chtěli nastartovat, abychom byli včas na ranní poradě. „Disanajake a Rajapaksa se ještě nevrátili, jsou v terénu a ostatní jeli obhlédnout okolí Podidelpoty. Nevy­padá to tak slibně, jak píšou noviny,“ usoudil a podával čerstvý Times of Cey­lon, který přinesli, zrovna když jsme odešli od snídaně. Slibný začátek honu. Slavnostní púdži v chrámu Munnésvaram se účastnili a tak dále …Jedenáct slonů úspěšně absolvovalo první kolo…

„…jako by šlo o box!“

…do akce zasáhli příslušníci ozbrojených sil, obstarávají spojení vysílačka­mi, hlavní skupina slonů překročila řeku Deduru za obcí Sippikalanou, je mezi nimi starý samec zubáč a tři mláďata, ale nikdo neví, kde se skrývá Munnésva­ram Alijá…

Ozbrojené síly zatím usoudily, že vysílačky na slony jsou málo. Před resthousem se blýskaly dva zbrusu nové lehké obrněné vozy, terénní pneumatiky ještě neojeté. Zřejmě tu parádu vytáhli rovnou z vojenského skladu. U vozů už okou­něla hrstka místních kluků, mezi nimi se hrdě procházeli tři vojáčkové.

„Ti by to vytrhli,“ všiml si Pieris našich pohledů. „Do džungle s takovými nestvůrami! Slon projde, ale tahle rachotina?“ A honem přehodil na druhou ko­lej: „Porada nezačne dřív než ve dvanáct. Jedu obhlídnout terén kolem Mandalany, kde by zítra v dopoledních hodinách měli sloni přejít hlavní silnici. Ne­chcete se mnou? Musím zkontrolovat hlavně posedy a dovědět se od lidí, co se včera dělo…“

A tak j sme sedli do džípu a místo na ranní poradu štábu j sme vyrazili směrem do Andigamy. Mandalana leží právě v průsečíku hlavní silnice a takzvané boundary road, postranní silnice, která se jako přímka táhne od jihu na sever a tvoří hranici několika sousedních okresů. Necelé dvě míle dál k severovýcho­du by měli sloni překročit silnici a vstoupit do předpolí pralesní rezervace Ambanmukalana.

Čekali na nás dva místní průvodci. Mladý Kattua Silvester, který se nedržel příliš pevně na nohou (po chvíli se přiznal, že se tu včera slavila svatba, no a pilo se, to víte… a taky se posilňujeme, zítra tudy potáhnou sloni…) a Babá Appuhámy, bělovlasý staříček. Kývl na nás, měli bychom se rovnou zout, musíme rýžovými poli po úzkých mezičkách, jsou teď po deštích kluzké jako mýdlo, a když už člověk sklouzne do bláta, je lepší, když je bos než obutý. A hned čiper­ně vykročil.

Kam oko dohlédlo, samá rýžová pole, radost pohledět. Asi dvě míle od nás končila na hradbě džungle. Několikrát se Appuhámy zastavil a ukázal kulatou nebo oválnou tůňku, rýžová stébla vmáčknutá do půdy jakýmsi obrovským li­sem.

„Ty kruhové jsou od slonů, kteří nemají kly. A ty oválné tu nechali zubáči. Jsou čerstvé, včerejší…

Měřicí pásmo jsme nechali mezi filmovými rekvizitami — tak aspoň rychle přeměřit stopy tím, co je pořád po ruce: poznámkovým bločkem. Průměr tři délky, kratší osa dvě délky, formát A-6, to máme pětačtyřicet centimetrů na dél­ku, šířka třicet. Pěkná tlapa …

Vtom se nějakých sto metrů před námi odlepil od stromu muž a opatrně jako kočka nám jde naproti. V deštníkovité koruně nedalekého stromu se cosi po­hnulo, ano, hlídka, mají tu výborně maskovaný posed.

„Tamhle v koruně helamba, to je ten strom se světle zelenými listy,“ vysvětlo­val Appuhámy, „je taky posed.“

Za chvíli byli všichni v klubku kolem nás, se stromů sklouzli tiše jako veverky. Toulají se kolem čtyři sloni, samec, dvě samice a mládě, sledovali jsme je včera odpoledne, řádili tu v rýžových polích, hlavně tamhle vlevo, je to tam zdupané, že by člověk plakal. K večeru zapadli tamhletím směrem do džungle, jestli máte čas, tak pojďte k nám na posed…

Škoda, za dvě hodiny začíná porada štábu, raději bychom seděli v koruně máragahy nebo helamba, ale nedá se nic dělat. Není divu, že se odtud slonům nechce, taková idyla! Nádherná džungle, plná úkrytů, stromy a keře samá ze­leň, nikde ani jediné suché křovisko a všude rýže a rýže… bodejť by se jim chtělo do Vilpattu. To je asi, jako byste chtěli vypudit prase od plného koryta a pře­svědčovat je, že smetiště je lepší!

Když jsme se u džípu loučili s oběma průvodci, starý Appuhámy najednou zdvihl prst a povídá:

„To všechno špatně skončí! Sloni jsou Buddhovy děti. Patří bohu Ajjanájakovi a lidé na ně nemají právo. Každý pokus polapit je nebo zahnat jinam pro­budí jeho hněv a pomstu. To neskončí dobře!“

 

Pyrrhovo vítězství

V Čilo byla nálada jako o pohřbu. Zátah prý skončí debaklem. Vůbec není pravda, že stádo už překročilo řeku Deduru…

„…thaťs a cock-and-bull story!“ rozčiloval se pan Džajkody. „Kdo si mohl takovou pitomost vymyslet, vždyť sloni se nedostali ani to Rambepitije. A jak by se tam taky dostali, když honcům nikdo pořádně nevysvětlil, co mají dělat! Kordón na levém křídle postupoval rychleji než lidé v týle, ovšem, to se jim to postupuje, když se nemusejí potýkat s trním…

„Prohráli první kolo, a to asi rozhodne. Nikdo se pořádně nepostaral o lidi. Pošlou tisíc lidí do džungle, ale nedají jim ani vodu, ani jídlo…

„A vy se divíte? Copak to mohlo dopadnout jinak, když tomu velí člověk, kte­rý jakživ slona pořádně neviděl? Ano, Disanajake, takový zelenáč! Ale takhle to vždycky dopadne, když do věcí mluví ten, co má v rukou moc, a nepustí odbor­níky ke slovu…“

Vyjeli jsme do Rambepitije. Tam, uprostřed cesty ve stínu mohutné máragahy, se konala porada štábu. Asi jako když Napoleon táhl od Moskvy. Možná že tehdy už taky dal na hlasy poradců. Okresní hejtman Disanajake vypadal jako zmoklá krůta. Tatam jeho včerejší rozhodnost, sebevědomí a silácké řeči.

Bilance byla skličující.

Muži na pravém křídle žíznili, a protože dostat se k vodě znamenalo překřížit dráhu honců a vlézt slonům zrovna do rány, sebrali se a šli domů. Místo aby beating line, zadní voj vyzbrojený holemi na rámusení, tvořili domácí, poslal sem Disanajake lidi z Puttalamu. A to víte, jak přespoláky popadne strach z džungle, kterou neznají, je konec. Vydali se směrem, kde tušili boční kordón, v pralese li­di vždycky tíhnou k lidem, to se nikdo nesmí divit… A saniťáci? Na trať přišli s křížkem po funuse, když všechno zmizelo v džungli, a nevěděli, kam se mají vrtnout! A dál: nikdo se nepostaral o noční ohně, a tak se stalo, že skupina slonů se nehlídaným prostorem klidně vrátila k železniční trati. A vůbec, koho napadlo plánovat zátah tak, aby druhý den připadl na neděli, copak neznáte ves­ničany? Ti teď sebrali svou zeleninu a ovoce a šli s tím na trh. Ani je nenapadne trmácet se někde v divočině…

Nejnešťastnější ze všech byl stařičký doktor Spittel.

„Sloni vyhráli,“ řekl sklesle. „Ale je to Pyrrhovo vítězství. Zle ho odskáčou. Začnou se zase vydávat výjimečná povolení k sebeobraně, a to je konec. Defini­tivní konec!“

Zato náš fešák s dlouhými brvami a knírkem, seržant Pieter, vypadal docela vesele. Mezi koleny držel kufříček z červené teletiny a vítězoslavně třímal lovec­kou pušku.

„V neděli stejně nemám co dělat,“ řekl pobaveně, „to se na stanici nic neděje. Devadesát procent lidí tady v Čilojsou zbožní katolíci, ráno sejdou pomodlit do kostela, pak si pěkně přihnou a svalí se na postel. A spí až do večera. To je bá­ječné zařízení, zdědili jsme to tu po Portugalcích. Víte co, pojďte se mnou na strážnici. Tady se už stejně nic nedovíte. Mám tam něco pro zahřátí. Musíme se přece napít. Na zdraví slonů. Ať žijou sloni!“

A hrnul se do džípu.

Poníci ano, ale myši?

Možná že jste někdy slyšeli o kalifornském milionáři Lelandu Stanfordovi. Na stavbě prvních amerických železnic vydělal hory peněz. Takových bylo ostatně víc, ale většinou upadli v zapomnění — na rozdíl od pana Stanforda, kte­rý kromě podnikavosti měl ještě jinou dobrou vlastnost: pochybovačnost. Pro­hlásil za nesmysl pojednání francouzského vědce Mareye o pohybu a chování koně při cvalu, jež publikoval roku 1868. Se zastánci Mareyových teorií uzavřel velkou sázku, a protože měl peněz jako želez, rozhodl se opatřit si důkazy. Po­zval si Angličana Muybridge a pověřil ho sestrojením fantastického zařízení. Podél závodní dráhy dal postavit čtyřiadvacet temných komor, do nich čtyřia­dvacet fotografů, kteří na znamení píšťalkou začali vyrábět čtyřiadvacet mo­krých fotografických desek (dělo se to roku 1872), aby neztratily citlivost do okamžiku, než třeskne startérův výstřel.

Pak se na závodní dráhu vyřítili koně a ani netušili, že jsou prvními koňmi na světě, kteří se sami fotografují. Postupně totiž přetrhávali šňůry napnuté přes závodní dráhu a vedoucí ke čtyřiadvaceti důmyslným komorám. Byl přitom po­prask, někteří z fotografů použili příliš silných šňůr, takže strhly nejen přístroje, ale povalily i kabiny, a dokonce fotografy i s jejich mokrými deskami a černým suknem na hlavě. I tak získal pan Stanford senzační materiál: první, historické záběry koňského cvalu rozloženého do postupných fází. Sázku vyhrál, měl přece v rukou důkaz. Čeho se však nejméně nadál: popudil proti sobě všechny aka­demické malíře, kteří dosud malovali koně cválající do bitev a z bitev docela ji­nak. Aby si zachránili reputaci, obvinili fotografické přístroje, že vidí špatně.

Na pana Stanforda jsme si vzpomněli na Cejloně.

Kdyby byl žil o století později, mohl mít postaráno o další senzaci. A vlastně proč pan Stanford? Proč byji nemohli mít organizátoři závodu, jaký se ještě ni­kdy nikde nepořádal od dob, kdy člověk vynalezl fotografický přístroj? Jen po­važte! Ví lidstvo vůbec, jak vypadá sloní klus rozložený do jednotlivých fází? A sloní cval? Může něco takového pořídit fotograf v zoologické zahradě, když tam slon žije životem lenochoda? A fotografoval kdy pádícího slona některý lo­vec v Africe? Čerta fotografoval! Když na safari slona netrefí, vezme nohy na ra­mena a může být rád, když je někde nablízku strom a když na něj vyleze včas …

„Vidíte, na tojsme nepřišli! „ chytal se za hlavu pan Henry Corea, jeden z ini­ciátorů Závodu století, člen správní rady akciové společnosti Associated Newspapers of Ceylon, Ltd. „Ani jsme nedali postavit podle závodní dráhy kolejnice pro filmovou kameru, rány boží, teď už je pozdě, žádná filmová společnost už nám sem do pozítřka nepřijede!“ A zlostně smetl se stolu hromádku novin, jež oznamovaly senzační událost krotkými titulky jako Přijďte se podívat na slony, po­níky a dvojkolky, Obnovené divadlo sinhálských králů, Vzácný festival už v sobotu, Závo­dy zvířat pro důstojnost lidí, Výnos závodů ve prospěch Národního komitétu pro péči o děti. Ale pak se mu tváří mihl úsměv. „A vlastně, třebaje to tak dobře. Copak víme, co by sloni udělali, kdyby vedle nich jelo nějaké monstrum ověšené lidmi? Vždyť to jakživi neviděli! Některý se toho lekne, ostatní se taky splaší a neštěstíje hotové. Nic! Majitelé slonů se závodu účastní na vlastní riziko. A kdo bude chtít filmovat nebo fotografovat, tak taky na vlastní riziko. Nic organizovat nebudem. Cval necval, tady nejde o vědu, ale o zábavu. A o povzbuzení národní morálky, haló, Morrisi, hoďte do zítřejšího čísla ten článek o sinhálských králích, no, však víte: kdysi kratochvíle králů a princů, dneska podívaná pro každého, obnovení národních tradic atak dále, to by tak hrálo, abychom dostihovou dráhu Havelock nenaplnili do posledního místečka. Tak nashledanou, pánové tady máte pozvánky a novinářské pásky, ano, na levou paži…“

Večer jsme nemohli usnout. Budeme filmovat oběma kamerami, nebo jen jednou? Jak to stihneme? Musí se točit závod, ale prostřihy na diváky taky ne­smíme propást. Dají se dělat jenom při závodě, jinak jsou z nich mrtvolky. Jed­na kamera nestačí. Ale co fotografie? A odkud točit? Slona nedohoníš. Teď by se hodily kamery s většími cívkami. Obyčejně doběhne materiál, zrovna když se něco děje, když nová sopka nejvíc bouchne, když ti lvoun vystrčí čenich z moře rovnou u loďky…

Daleko víc fantazie a zároveň méně starostí měl Alex Elikevela, mladý novi­nář z Lankadipy, který za námi přišel v poledne před závodem. Ze slonů nesmíte mít strach, jsou na člověka zvyklí. A kdyby jen na člověka! Na davy, na rámus, na zvony a bubny a bleskovky reportérů, na pochodně, na ohňostroje. Nezapo­meňte, že jste na Cejloně, co chvíli tuje nějaká perahera, náboženská procesí se netrhnou, jak je rok dlouhý. Ani jedno se neobejde bez slonů. No dobrá, předlo­ni bylo v Kandy pár mrtvých, ale to si zavinili diváci. Ten chlapík, co se dotkl slo­na hořící pochodní, za to nemohl, slon se za chvíli uklidnil, ale lidi se sami ušla­pali k smrti, to víte, to je riziko při každé parádě. Ale považte, co je to proti tako­vému Hannibalovi a proti jeho válečným slonům! Umíte si představit, jaká to asi tehdy byla vřava, když se vrhli na nepřátele? A znáte to o tom Antipatrovi, jak v Řecku obléhal Megaru? Jak Megarští pomazali stádo prasat smolou, jak je pak zapálili a pustili proti útočícím slonům? Prasata hořela a řvala bolestí a sloni se jich tak vyděsili, že se obrátili proti vlastním vojákům. Nadělali mezi nimi ta­kovou paseku, že bylo rázem po válce…

„A teď si představte, že stačí, aby zítra vyskočila odněkud z díry myš a pře­běhla přes závodní dráhu, zrovna když povedou slony na start. A máte Megaru uprostřed Kolomba!“

Na Závod století jsme tedy odcházeli morálně připraveni, jak náleží. My i Alex, kterého redakce pověřila, aby do sinhálského vydání Lankadipy napsal „svěží referát“.

„Poslyšte, ale to není pravda o těch myších, že ne? Jakživ jsem nic takového neslyšel. Poníci, kteří mají závodit první, to ano, ty slon nemůže cítit, proto bu­dou všichni sloni za ohradou, až se pojede závod poníků. Ale myši…?“

Zajíc hrdina

Počátkem září se v cejlonských novinách objevily inzeráty, jaké tu ještě nikdo neviděl. Vlastně spíš kádrové dotazníky:

Jméno a adresa majitele.

Jméno zvířete.

Jméno maháuta.

Stáří zvířete.

Výška zvířete.

Zúčastnilo se už někdy veřejných průvodů?

Jak dlouho je ochoceno?

Zabilo nebo zranilo už někoho? •

Dnes se tedy všichni prokádrovaní měli představit veřejnosti.

Co je Cejlon Cejlonem a Kolombo Kolombem, neviděla dostihová dráha Havelock tolik lidstva pohromadě. Už od rána se diváci hrnuli ze všech stran, třebaže první závod se měl odstartovat teprve v půl třetí a na slony mělo dojít až v pět. Jako by si Cejlon dal sraz na trávníku uprostřed Skořicových zahrad a vy­bral si k tomu zrovna závody slonů. Vlny lidského živlu vyšplíchly na kapoty i střechy aut i do korun stromů. Desetitisíce paraplat zívaly na bezmračné nebe z tribun i ze zeleného turfu, po němž neděli co neděli bosí zřízenci provádějí ne­klidně odfrkující hřebce, Teď se tu místo kobylinců povalovaly hromady papírů a banánové slupky a kokosové skořápky — nikdo z těch trpělivých samozásobitelů nechtěl spoléhat na stánky s občerstvením. Hneš se z vysezeného a pracně vybojovaného místa a hned ti ho zasedne jiný. Nebo tě odvezou v sanitce jako těch pár desítek bláznů, co si vylezli na střechu dostihových stájí. Střecha se pro­lomila, fandové spadli koňům do žlabu a jeden se málem napíchl na vidle, na kterých podkoní zrovna nesl trávu favoritu Newcastlovi. Elikevela měl vlastně pravdu: zasahují-li sanitky, tak za to nikdy nemohou sloni, ale vždycky divá­ci…

O přesném zahájení závodů sice na druhý den referovaly všechny noviny, ale buď přesnost byla nadsázka, nebo byla svědkem oné události jen hrstka nená­ročných diváků, kteří se spokojili místem u startovní čáry. Vyrazila od ní smečka poníků vyděšených práskáním bičů a hulákáním majitelů i jejich příbuzných, ale další průběh závodu se stal záležitostí diváckých outsiderů na jalovém konci dostihové dráhy a pak několika set šťastných majitelů tranzistorových přijí­mačů. Reportér jim vzrušeně líčil, jak poník za poníkem ponořil hubu do šťav­naté trávy, jako by jakživ nedostával k žrádlu nic než ostřici a plevy. Dva závod­níci si dokonce klekli na přední a nic nedali na smích, na kopance ani na řev fan­dů, kteří si na ně vsadili. Trapnou situaci vyřešil teprve jeden z diváků. Nastarto­val skútr a s bejkovcem v ruce začal honit popásající se závodníky po trávníku, až se mu dva z nich podařilo zahnat do cíle. Nebylo proto divu, že nadšení diváků nebralo konce, když se ještě další tři poníci dobrovolně zřekli pastvy a pokojně docupitali k časoměřičům.

Pak nastoupily hackeries. Tak na Cejloně říkají malým indickým dvojkolkám s uzoučkým sedátkem a dvojitou ojí, k níž se zapřahá býček. Favoritem byl jakýsi Cotton Hall z Negomba, prý mrštný a rychlonohý jako blesk; jeden z re­portérů viděl, jak mu oheň nedočkavosti šlehá z očí a druhý vzrušeně líčil, že dva muži na startu měli co dělat, aby ho udrželi, tak žhavě se hrnul do boje. Býčkům vyměřili dráhu bezmála dvakrát delší než poníkům, míli a tři furlongy, dva a čtvrt kilometru.

Co čert spískal, zrovna čtrnáct dní před Závodem století nasadili do premié­rového kina Majestic na Bambalapitiya Road americký velkofilm Ben Hur s nejdražší scénou závodů, jaká se kdy v dějinách kinematografie natočila. Rov­ný milión dolarů stálo dvanáct minut čistého času, kdy se na věrné napodobeni­ně starořímského stadiónu odvíjí před očima diváků zápas Šíleně odvážných mužů; bortí se loukotě dvojkolek drcených ostře nabroušenými konci soupeřo­vých hřídelů; jezdci vyhození v nejprudším trysku ze svých gladiátorských ohrádek na dvojkolce padají rovnou pod kopyta cválajících koní; před zraky imperátora a celého císařského dvora se rozhoduje o životě a smrti závodníků… A teď tu na dostihové dráze pod cejlonským nebem utíká tucet býčků, jejichž vozky pořadatelé zbavili práva na konvenční uzdu a otěže a místo toho jim do rukou strčili obyčejné udidlo a opratě z kokosového provazu. Vozkové zběsile vyskakují na sedátko tenké jako špejle, někteří se jednou rukou drží oje a druhou mlátí býčka do slabin. Tadyhle jeden popadl býka za ocas a kroutí jím, jako by mu na něm chtěl udělat uzel. Nejbližší soupeř se dopálil, přikrčil se, rukama se opřel o obě oje jako cvičenec na bradlech a ze všech sil začal kousat býčka do oháňky. Jeho hovězí šampión vyrazil jako raketa, užje tu cíl, hurá, vítěz! Tribu­ny burácejí nadšením, které si nijak nezadá s jásotem diváků oslavujících vítěz­ného Ben Hura. Cotton Hall z Negomba zůstal o dvě délky za vítězem. Díky je­ho nekonvenčnímu bojovému stimulu (jakápak konvenční uzda a otěže!) bu­dou výhry inkasovat ti, co si vsadili na úplného outsidera.

A v té největší vřavě vyrazil najednou z odtokové strouhy zajíc, jako když ho vystřelí, peláší podél diváků, kličkuje mezi dobíhajícími závodníky, a protože nemá kam utéci, upaluje po závodní dráze. Povzbuzován tisíci diváků proletí cí­lem a maže dál, bravurně vybere zatáčku a zmizí kdesi za stájemi, jejichž okolí vyklidila policie.

„Nikým neohrožován dosáhl nejlepšího času dne outsider zajíc,“ shodli se v úsudku všichni novináři. „Zajíc hrdina“.

Vzor půvabu a elegance

S výběrem bubeníků, pištců a tanečníků si dal práci sám Dijavadana Nilamé, nejvyšší správce kandyjského chrámu Zubu. Cti uvést závod slonů se dostalo pětadvaceti mistrům, kteří si svůj věhlas dobývají na peraheře v Kandy. Zatím­co policisté na koních zatlačovali diváky, kteří prolomili kordóny, aby lépe viděli zajíce hrdinu, nastoupila na dráhu elita. Bubeníci v tradičních oděvech, pištci s jazýčkovými fujarami, tanečníci s řinčícími nákotníky, všichni bosí, s třpytivý­mi čelenkami a amulety kolem krku. A za nimi sloni se startovními čísly na čele. Vznešení, sebevědomí — asi jako když po bantamových trenýrkách vstoupí do ringu přeborníci těžké váhy.

Zraky víc než statisíce diváků, bezpočet kamer a triedrů se upírají na šestnáct nádherných obrů, kteří se bok po boku seřadili čelem k hlavní tribuně a na povel pozdravili zdviženými choboty.

Zkuste tak říci před Cejloňanem, že slon je neohrabaný! Urazí se. Anebo vám připomene Móhiní. Vy nevíte, že Móhiní byla nejspanilejší a nejsvůdnější nymfa? Věčně mladá? Měla plná bedra, hýždě i prsy, její tvář byla krásná jako podzimní úplněk, kráčela ladně jako slon… Sloní chůze — to je přece vzor pů­vabu a elegance!

Teď tedy Havelockem kráčejí vybraní sportovci, sloni i slonice, ladně a hrdě a nevšímavě. Občas některý strčí chobot do příkopu, uškubne si chuchvalec trá­vy, ledabyle ho za chůze zkroutí do klubka a podá si ho do tlamy. Vrchní pořa­datel právě oznámil, že cíl se proti předpokladu posouvá o dvě stě metrů blíž, ještě do rovinky. Neví se, jak by sloni v plném cvalu vybrali zatáčku, nejsou s tím zkušenosti… Dozněl třesk bubnů, sloni osaměli, maháuti dávají povel čelem vzad, věže šedých tanků se zvolna otáčejí směrem k startovní čáře, ale zdá se, že to nějak neklape. Šestnáct slonů jako by se předem domluvilo — dojdou na po­loviční vzdálenost od tribuny k startu a dál ani krok.

Způsobila to mladá sloní krasavice. Cestou si umínila, že na půlkilometrový sprint je trochu horko a že půlka trati by na tu parádu mohla stačit. Ostatní se přidali. Nepomáhají domluvy ani výhrůžky, spílání ani ostré bodce henduvy, ji­miž se maháuti pokoušejí přimět své svěřence, aby splnili úkol ohlášený trojja­zyčně v programech. Dohadování mezi rozhodčími, zmatek, nakonec si tělnatý startér, pan major de Fonseka, i jeho pomocníci kapitán Murell a Edward Ma­son musejí druhou polovičku trati proběhnout osobně — samozřejmě zajásotu všech diváků. Všechno se valí od startovní čáry k stávkujícím závodníkům, kdosi duchapřítomně popadne štětku a vědro s vápnem a narychlo namaluje novou startovní čáru, aby si to snad sloni znova nerozmyslili. Už je tu muž s buddhis­tickým praporem, vystřelit si nikdo netroufá, co kdyby to dopadlo jako tenkrát v Kandy, prapor jde k zemi… a je to tady, historický sloní závod byl odstarto­ván.

Sto tisíc lidí poprvé vidí pádící slony.

Sto tisíc lidí s napětím sleduje sloní cval. Trysk. Sportovní výkon borců, kteří mají smysl pro fair play a dovedou se nadchnout k bojovému zápalu. Někteří upalují s výhrůžně vztyčenými choboty, dva dokonce ryčně vytrubují, jeden si před sebou jako prohnutá bradla nese obrovské kly. A všichni vlastně běží velice komicky, vůbec ne ladně a elegantně, to ať se zbožňovatelé nebeské Móhiní ne­zlobí. Nohama opisují jakési šmajdavé půlkruhy, máš strach, aby si v zápalu bo­je nepodrazili zadní nohou přední a nesvalili se na chobot. Ale už je tu cíl, diváci bouří, tribuny třaskají nadšením. Jenže vítěz pádí dál, cíl necíl, dokonce se mu podařilo vybrat zatáčku a teprve daleko za časoměřiči se asistentům podařilo rozdováděného borce zastavit….

Večer jsme se přeli, jak vlastně běží slon. Jako ti malíři z konce devatenáctého století, když usvědčovali kamery pana Stanforda, že vidí špatně.

Až se příště poběží Závod století, rozhodně u toho musejí být filmové kamery na kolejnicích. Sloní trysk budou snímat zrychlenou frekvencí a pak ho na plát­no položí pěkně plavný a elegantní jako let ptáka Ohniváka.

Vlastně ne: jako chůzí nymfy Móhiní, jejímž půvabům odolal jediný Bráhma, Stvořitel.

 

25 – Z ČECH AŽ NA KONEC SVĚTA

Říká se, že Slovan všude bratry má. O Češích a Slovácích to platí dvojnásob. Z těch pětasedmdesáti zemí, jimiž jsme prošli, jsme se jen v bývalých italských koloniích nesetkali s krajany. Na Čechoslováka jsme nenarazili jenom v Libyi, v Eritreji a v Somálsku — nechceme-li mluvit o vojenských hřbitovech u Tobruku a jinde v severní Africe.

Našli jsme kousek Československa i na Cejloně? Samozřejmě ano.

Abychom si ušetřili zklamání, nesmíme se v pátrání dát svádět přílišnými ilu­zemi. Zbavíme se jich hned na počátku pohledem do statistiky dovozu. Česko­slovensko je v ní až tam, kde podíl v procentech začíná číslem nula celá a něco. Přesněji: na cejlonském dovozu se podílíme asi polovinou procenta. To je ten skromný a pracný základ, jehož výsledky se objevují v místních obchodech: bižuterie, kondenzované mléko z Koospolu, něco skla a keramiky, papír, lepen­ka, levné kufry, kapesníky, štůčky pyžamovin a popelínové košile, nějaké to cvičné letadlo a občas v biografu český nebo slovenský film.

Obě z moravského hnízda

O kousek dopředu nás ve statistice tu a tam postrčí vydatnější položka. Navštívili jsme už cukrovar v Kantalai, mohli jsme se podívat i na pět malých ci­helen.

Nová československá továrna stojí i v Kolombu, na severním okraji města, půl hodinky od přístavu. Když jsme tam zabloudili, nikde jsme nenašli slovo Czechoslovakia, které člověka na druhém konci světa jen hřeje u srdce. Stál tam sloup s tabulí: D. I. Leather Products Corporation. Na první pohled soukromá firma. Ale ta dvě písmenka na začátku dokazovala zasvěceným, že jde o jednu z novinek v cejlonském hospodářství, o skromnou státní konkurenci soukromé­mu podnikání. D. I. znamená Department of Industry, ministersvo průmyslu. Továrnu financoval a hodlal provozovat stát.

Za tabulí toho ještě mnoho nebylo. Zelená louka obklopená líbeznými pal­mami, na ní konstrukce z bílých prefabrikátů, několik desítek železobetono­vých sloupků a na nich betonové trámky pro budoucí střechu. Deset patnáct bosých dělníků, dozorce se zmačkaným plánkem v zadní kapse kalhot, a potom nenápadný muž s brejličkami na nose, v plátěných kalhotách, v bílé košili s krát­kými rukávy, slamáček na hlavě, fotoaparát na krku. A na nohou sandály ze zlínského Svitu. Jediné živé semínko Československa na staveništi.

„Ale stroje už jsou v přístavu, za pár týdnů je začnem usazovat do linky,“ ubezpečoval nás hned na počátku. „Přijďte znovu za čtvrt roku, to už se tady bu­de něco dít!“

Nejvíc se kolem té továrny dělo dávno předtím, než si Milan Šimek poprvé šlápl na půdu Cejlonu. Leccos napověděl jmenný seznam odpovědného vedení továrny. Předseda sboru ředitelů: pan Robin L. Ratnam. Generální ředitel: Mr. Blaze, nepochybně Angličan. Provozní ředitel: G. W. Mead. Tolik ředite­lů! Až bude továrna stát, dohodíš kamenem z jednoho koncejediné výrobní ha­ly na druhý.

Roušku z historických příčin té komplikované situace nám poodhalil pan Mead. Udělal to trochu aristokraticky a trochu spatra. Jeho sebevědomí mělo pevné kotvy v tradici. Byl poslední z rodu mistrů, kteří po celých čtyři sta let vy­ráběli boty ve staré vlasti, na Britských ostrovech. Za války postavil z příkazu a z peněz britské vlády továrnu na vojenské boty kousek odtud v Kolombu. Ale když válečná konjunktura skončila, stál najednou v ohni konkurenčního boje s Baťovou továrnou na Cejloně. Zmohl se denně na jeden a půl páru na dělníka, soupeři vyráběli dvakrát tolik. Továrnu odkoupila soukromá společnost, s bota­mi na ní prodělala i kalhoty, převzal ji cejlonský stát. A protože stát může leccos, dovolil si i doplácet — jen aby se výroba nezastavila.

Pár let to trvalo, než hlavy za mnoha stoly ministerstva průmyslu pochopily a záhadnými cestami složité státní byrokracie strávily základní myšlenku: mo­derní továrně může konkurovat jenom moderní továrna. Přišly nabídky z An­glie, Dánska, Německé spolkové republiky a Československa. Ministerstvo průmyslu je poslalo k odbornému posouzení do Baťovy továrny v Bombaji. Od­pověď byla — kupodivu — jednoznačná:

Československá nabídka je nejvýhodnější…

Ale to nestačilo. Na věřícím Cejloně se dá na horoskop aspoň tolik jako na znalecký posudek. Bez účasti hvězdopravců se tu neodbude ani svatba, ani vý­kop základů k rodinné vilce, natožpak rozhodnutí o stavbě továrny. Českoslo­vensko mělo i tentokrát štěstí, stáli při něm i buddhističtí astrologové v oranžovém rouše, jednomyslně věstili ve prospěch československé nabídky. A tak se do toho cejlonský stát pustil hned s několikerou zárukou. Měl

1/ doporučení konkurence z Bombaje,

2/ verdikt vyhlášených hvězdopravců,

3/ z Československa výhodnou nabídku se zárukou,

4/ pana Šimka, který ručil za to, že stroje poběží bez poruch,

5/ pana Meada, přesněji čtyři století úspěšné ševcovské tradice kondenzova­né ve jméně posledního potomka slavného rodu obuvníků — a

6/ podporu odborové organizace dělníků, kteří měli v továrně pracovat. Měli dobré důvody, sekretář organizace nám je pověděl s mimořádným po­těšením, u šálku dobrého čaje ve svém domečku za továrnou. Byl to starý zkušený bitec dělnického hnutí, od mládí v levicové straně LSSP, muž s ebeno­vou tváří a s evropským jménem Joseph C. P. Rivera.

„Kolektivní smlouvu jsme podepsali, taková tu ještě nebyla. U Baťů mají děl­níci tři rupie denně, u nás budou mít pět, možná šest. K tomu placenou čtrnác­tidenní dovolenou, sociální pojištění a navíc dvaačtyřicet placených dní pro pří­pad onemocnění. A budeme mít zastoupení v ředitelské radě.“

„A vyděláte si na to?“

„Na strojích z Československa ano. Máme zaručenou produktivitu šest až osm párů na dělníka a den. Podle toho, jaký model budeme vyrábět. To je čtyři­krát až pětkrát lepší než dosud!“

Když jsme přišli do závodu podruhé, nechybělo už mnoho do podpisu pře­dávacího protokolu. Na dosah ruky byl den, kdy se na Cejloně měly střetnout v konkurenci dvě továrny, obě z moravského hnízda. Ani jedna neponese česko­slovenský štít. Proti Baťově továrně tu bude stát podnik cejlonského státu, s an­glickým výrobním ředitelem, sinhálskými a tamilskými dělníky. A na místním trhu budou po sobě v té ševcovské válce pálit botami, jež na obou stranách vy­jdou z československých strojů.

Předpovědět se tu dá i bez horoskopu jenom jedno: Cejlon bude méně bos.

„Každý horlí o ráji…“

Řídkých nebo dokonce prázdných ploch na silniční mapě jihozápadního Cejlonu se mnoho nenajde. Jednou — spíš jedinou — je oblast na rozhraní pro­vincií Sabaragamuva a Uva; obě od sebe dělí klikatá čára, tok řeky Valave. Místo pletiva silnic jsou tu na mapě růžence modravých podkůvek navlečených na nitě potoků a říček — to jak tu předchozí generace nastavily unikající vodě hrázky z jílu, aby rýžovým polím uchovaly vláhu i pro období sucha.

Hrstce odborníků z Československa je jméno Valave známo jenom ve spojení se slovem Uda. V sinhálštině to znamená nad nebo vyšší.

„Mám-li být upřímný, dodnes jsem to nevěděl,“ přiznal se s velkorysým úsměvem jeden z nich, inženýr Kolomý. „Ostatně, kdybyste sem byli přišli před čtyřmi lety jako já, tak byste tu v širém okolí nic vysokého nespatřili. Všechno jako placka. Vyšší je dneska jen ta přehradní hráz, na které stojíte. Šestatřicet metrů nad původním řečištěm.“

Vodní hladina se leskla kamsi daleko k severu, jako přízraky z ní trčely shluky zčernalých kmenů, nad celým krajem visel nepříjemný hnilobný pach.

„Sirovodík,“ zaznamenal inženýr Kolomý naše zkoumavá nadechnutí, když jsme vstupovali do levobřežní elektrárny… To máte tak: první rok se tady práce ne a ne rozjet. Ale pak to vzalo takové tempo, že Cejloňané nestačili ani vykácet a od­vézt dřevo z oblastí, které měly zmizet pod vodou. No — a zmizela pod ní nejen džungle, ale i spousta zvěře. Jenom těch opic co tady zahynulo! Plavat umějí, což o to, ale doplatily na rodovou tradici. Museli byste je vidět při větších deštích. Vy­lezou do korun a tam prostě čekají, až voda opadne. Jenomže tady, jak se začala přehradní nádrž plnit, voda už jenom stoupala. Za čas byly opice tak vyhladovělé a zesláblé, že už plavat nemohly. A sbírat je a odvážet jinam? Na to nebyl čas, ani lidi. Teď to tu všechno hnije, některé dny se ani dýchat nedalo. A ještě něco. Do­nedávna jsme tu mívali pravidelné návštěvy — šest slonů. Dnes se do srázných břehů kanálů nevyhrabou, připadáme si tu jako ve vodní pevnosti.“

Čirou náhodou jsme na Uda Valave přijeli téhož dne, kdy cejlonská smluvní strana, Department of Government Electrical Undertakings, podepsala proto­kol o převzetí pravobřežní elektrárny do provozu. Bylo už dávno po přípitcích, delegace pryč, jen nenápadná válcovitá budova, ze dvou třetin ponořená do jezerní nádrže, tiše odevzdávala do sítě své dva megawatty. Polovičku toho, co spotřebuje celé Kolombo. Za čas se k ní měla připojit elektrárna levobřežní se čtyřmi megawatty.

„Ale zdá se, že Cejloňané si zatím váží víc toho, co je pod přehradní hrází. Zavlažovacích kanálů. Táhnou se až dolů k Hambantotě a tady kolem už změnily kraj k nepoznání. Vidíte — všude plantáže banánovníků, třtiny, citrusů, přibu­de bavlna…“

„Tomu se nesmíte divit,“ ozval se náš cejlonský průvodce. „U nás jsme nikdy sinhálské krále nedělili na špatné a dobré. Byli jen takoví, co neuměli zajistit vo­du pro období sucha, a pak ti, co to dokázali. O těch druhých se dnes naše děti učí v čítankách. A to po sobě nenechali takové dílo jako je Uda Valave.“

„Ani byste možná neřekli,“ přehodil honem ředitel Kolomý na skromnější notu, „že ten rybník bude mít obsah jako naše Orlická přehrada. Dvaadvacet miliónů kubíků. Nezdá se to, že? Hráz je sypaná, na hřebeni měří tři a půl kilo­metru, uložili jsme do ní šest a půl miliónu kubíků zeminy. Tady na Cejloně se nemůže stát, že by hráze tekly jako třeba… ale ne, srovnávat raději nebudu. Je­nom jsem chtěl říct, že když se tady pro jádro hráze předepíše nepropustný jíl, tak tam musí přijít nepropustný jíl, a ne kámen. A pak: pracuje se tu s těžkými americkými ježky, zemina je potom jak beton. Dalšími numery už vás oslňovat nebudu, tomu, kdo to tu neprožil na vlastní kůži, stejně moc neřeknou. A vlast­ně je to tak dobře. Až si tu jednou někdo zapne motorovou pilu, bude ho zají­mat, co zaplatí za kilowatthodinu a ne, kolik obrátek mají třeba Kaplanovy turbíny, které ždímají proud z tamhleté vody.“

Pak rázně otevřel dveře svého černého peugeota a otočil spínačem.

„Víte, jsem tady čtyři roky a nemůžu se dočkat chvíle, až začnu balit. Někdy se mi zdá, že jsem tu pohřbil deset let života. Každý, kdo přijede na skok na Cej­lon, horlí o ráji. Ale něco jinéhoje být tu přivázán jako pes u boudy a mít na sta­rosti takovouhle záležitost, se vším všudy. Žádná televize, žádné kino, žádné di­vadlo. Místo toho abyste o půlnoci, když se vám chce nejvíc spát, nastartoval au­ťák a jel si zkontrolovat lidi a mašiny, jestli všechno klape. Nikdo mi nebude vě­řit, ale za ty čtyři roky jsem na Cejloně neviděl ani jedinou peraheru, ohňochodce znám jenom z vyprávění. Dokonce ani na čajovníkovou plantáž jsem se ne­dostal. Kolikrát jsem se vykoupal v moři, to bych spočítal na prstech jedné ruky, A mládenci z naší party, montéři, jakbysmet. Zato těch sto šedesát kilometrů silnice do Kolomba můžu jet se zavázanýma očima. Jenom těch reklamací a to­ho věčného dohadování!“

Najednou zastavil. Za předním sklem se leskla zbrusu nová věž s portálovým jeřábem na vrchu, svou účelnou strohostí a elegancí připomínala tajuplné stav­by z vědeckofantastických románů, nějakou laboratoř na Měsíci. Elektrárna, jejíž klíč odevzdal před několika hodinami zákazníkovi. Rozhlédl se po nedozír­né hladině a nečekaně řekl:

„Už cítím v kříži, že se mi po tom všem začne stýskat, jen co odtud vytáhnu paty.“

Než kaučukovník shodí list

Kdybyste se českých a slovenských krajanů nebo zaměstnanců našeho zastupitelského úřadu v Kolombu zeptali na paní Drahokamovou, pokrčili by rame­ny. Zato všichni znají „naši“ Jitku. Štíhlou, černookou a černovlasou mladou paní, kterou si na Cejlon přivezl její manžel Pijasiri Gunaratna, když na pražské AMU dostudoval filmovou režii a kameru.

„Na fakultě si doktor Pondělíček dal vysvětlit moje sinhálské jméno a pak mě překřtil na Krasoslava Drahokama,“ směje se Jitčin manžel. „Pija pochází z pálijského prija a znamená to příjemný. Siri je v sinhálštině krása. Guna je dobrý.

A slovo ratna znáte už z Města drahokamů, Ratnapury. Takže bych měl být do­konce Dobrodrahokam…“

„A všichni mu říkali Sirka, však se na něj podívejte, je jako lunt, ať vařím jak vařím!“ Za tu poměrně krátkou dobu na Cejloně se paní Jitka naučila obdivu­hodně sinhálsky. Sžila se s vesnickým prostředím, ještě když bydlili u Siriho ro­dičů v Haltotě. I teď, když se přestěhovali do čtvrti Kirillapone na jižní předměs­tí Kolomba, se u Gunaratnových střídavě česky a sinhálsky nejen mluví, ale ta­ky vaří a peče a smaží. Třeba i oukrop. A cmunda. A koláče.

„Ale po tvarohových se mi občas zasteskne, ty tady nesvedeme. Víte, čeho bych se tak někdy s chutí napil? Dobře vychlazeného…“

„… prazdroje.“

„To určitě. Ale taky kyselého mléka!“

„Copak krávy na Cejloně nedojí jako v Čechách?“

„O to nic, ale mléko vám pořádně nezkysne. Vlastně zkysne, ale zároveň žlukne. Na kysání je tu zřejmě moc horko a moc vlhko. Zkoušeli jsme nechat zkysat mléko v ledničce, ale to není ono …“

„A se sýry je to stejné. Poslední dobou je začali vyrábět Švýcaři v horách ko­lem Nuvary Elije, ale moc velké úspěchy nemají. Takhle ještě občas sýry do­vážené, ale jsou drahé jako čert. Libra rokfóru za šestnáct rupií.“

Pro srovnání: za šestnáct rupií dostanete v Kolombu deset liber čaje. Pravého cejlonského.

K záležitostem kulinárním — tedy vysloveně pozemským — jsme se u Gunaratnových dostali ještě jednou. Tentokrát přes záležitosti vysloveně nadpozemské. Přes pověry.

„Víte, mně to ani nepřijde,“ mávl pobaveně rukou nad naším údivem Siri, „v tomhle prostředí jsem se narodil, pověry patří jaksi k našemu folklóru. Zato Jitka, když přijela na Cejlon! Úplně vyjevená byla.“

„A divíte se? Máme jednoho známého. Profesor, učí matiku a fyziku, navíc je marxista. Teď si zrovna staví nový dům. Ale než začal s výkopem, zašel si do zoologické zahrady a od zřízence koupil za dvě rupky trochu prsti, kterou svými kly rozvrtal slon. Věří, že mu ta hrst půdy pod základy domu přinese štěstí. Nebo si vemte našeho souseda z Haltoty. Dřel jako mezek, aby splatil všechny dluhy, než umře. Jinak se podruhé narodí jako buvol nebo jako kráva a dluhy si bude muset odpracovat v příštím životě. Ani ať vás na Cejloně nenapadne zkoušet, jak v buddhistických chrámech voní květiny, co poutníci obětovali bohům! Při reinkarnaci byste se narodili jako ropuchy. A víte, proč je tak těžké sehnat dělní­ka na zpracovávání kaučuku? Protože ďáblové a zlí démoni se zdržují nejvíc v udírnách. Maminka Siriho by do udírny nevlezla za nic na světě. Proto než jsme rozjeli výrobu moravských specialit naplno, museli jsme všechny zkoušky v udímě dělat potají…“

Už dlouho nás svrběl jazyk, jak to vlastně začalo s podnikem Pioneer Meat Products, jehož čtyřjazyčné prospekty hlásaly cejlonským i necejlonským zá­kazníkům, že „poprvé v dějinách Cejlonu je tu možno ochutnat čerstvé delika­tesy z Moravy, střední části Československa, proslulé nejen přírodními krása­mi, lidovým uměním a pohostinností, ale i světoznámými lahůdkami“. Jaký­mi? No přece uzeným vepřovým, klobásami, jaternicemi, uzeným jazykem!

„Všechny výrobky, jež se dostanou na váš stůl, musejí projít velmi přísnou kontrolou našeho evropského experta; zahájení jejich výroby na Cejloně před­cházely mnohaleté zkoušky…“A následoval seznam receptů — od moravské­ho uzeného se šťouchanými brambory až po jazyk s hořčicovou omáčkou a okurkovým salátem. Ale jestlipak to Drahokamoví nebudou považovat za vy­zrazování obchodního tajemství?

„Jaképak obchodní tajemství?“ zasmála se paní Jitka. „Ceny jsou přece vy­tištěny na každém prospektu. Ach tak, jaký máme obrat? Zatím se to teprve roz­bíhá, měsíčně zpracujeme tak dvě stě padesát kilo. Čechoslovákům a Rumu­nům dodáváme přímo, ostatní svět kupuje ve Victoria Stores, říkáme tomu Viktorka z Babiččina údolí. Kdo je ten ostatní svět? Němci, Poláci, Rusové, Ame­ričané, Rakušáci, Francouzi, Maďaři, Angličané. Pomalu si začínají zvykat i Cejloňané…“

„A co udírna a zlí démoni?“

„To byla divočina,“ vyprskl rozverně Siri, „to si nechte vyprávět!“

„Znáte Mirka, co tu zařizuje cihelnu, že? Je to Moravák, jednou přijel k nám do Haltoty, a jak zahlédl a hlavně ucítil vyuzené plátky kaučuku, začal mu po­skakovat ohryzek. Cítím moravské uzené — povídá, a protože u toho byli i Pe­pek s Danou z velvyslanectví, hned se plánovalo. Příští sobotu přivezli naložené vepřové, přes noc jsme ho vyudilí. Úspěch byl náramný. Bylo to zrovna takhle počátkem února, to kaučukovník odpočívá, shodí listí, kůra se neřeže a udírny stojí ladem. A tak jsme celý únor místo kaučuku udili ostošest maso.“

„Pod přísným dohledem evropského experta…“

„Co vás nemá! Do té doby jsem měla zkušenosti leda tak s konzumováním. A to ještě co by se za nehet vešlo. Kilo uzeného nám posílávala teta od Tábora, jenomže tak jednou za dva roky. Žádný učený z nebe nespad, ne? Prostě — ex­perimentovali jsme. Tři roky po sobě, vždycky celý únor. Jednoho krásného dne jsme si konečně se Sirim dodali odvahu. Naložili jsme dvanáct kilo vepřové­ho a tři jazyky, vyudili a zavezli vedoucímu lahůdkářství Victoria. Moc nadšeně se netvářil, jakživ to předtím neviděl. Večer se na velvyslanectví promítal český film, no a znáte mě, co nevím, nepovím. Nechte to na mně — Dana na to, obtelefonuju všechny známé, musí se udělat patřičná reklama. A taky jo: než se Siri vrátil domů, vzkazovali z Viktorky, že na naše zboží stála fronta, a kdy prý dodá­me další. Co teď? Kde vzít a nekrást? Zazpívali jsme si osvědčenou Poručíme vě­tru, dešti, vyhrnuli si rukávy a šli na věc.“

„Stavět udírnu,“ podotkl věcně Siri. „Copak můžete vždycky jedenáct měsí­ců čekat, než kaučukovník shodí list?“

„Se sousedkou jsme domluvili pronájem kousku zahrady, plácli si na deset rupek měsíčně, koupili cihly, písek a trošku vápna, naložili maso a v půl osmé večer jsme začali stavět. Na čtvrt cihly. Bez provázku, bez vodováhy, jediné zed­nické náčiní byla motyka na míchání malty a tyhle čtyři ruce. V půl čtvrté ráno stála hrubá stavba. Do devíti jsme se dospali a pak Siri vyrazil znova do ulic - shánět materiál na dveře a střechu. Se synem paní domácí s tím byl za odpo­ledne hotov, asi v šest přiharcoval domů, vyčerpán, leč šťasten — jak by pravil básník. Popadl maso i mne a tradá zpátky, ještě prý musíme přibít lišty na uze­ní. To bylo horší. Zeď na čtvrt cihly a nezatvrdlá, držela jsem ji na spáře proti místu, kam zrovna Siri tloukl hřebík, mírně se to celé kymácelo, ale udírna přežila. Ještě v noci jsme maso vyudili a ráno měl pan vedoucí ve Viktorce čer­stvé zboží na pultě. Objednávky se začaly hrnout. Jenomže znáte to: s gustem roste apetýt. Zachtělo se nám klobás a jitrnic. Nad prvními klobásami jsem se rozbrečela. Takové suché scvrklé chudinky — týden jsem pak v hlavě nosila šťá­vu, víte takovou tu voňavou a bezvadně mastnou, co člověku postříká nejlepší šaty, když se dá zlákat klobásou na Václaváku. Zuřivě jsme sháněli recepty, až nám došly od našeho starého známého Drahoše z Jihlavy, úplně senzační. Klo­básy i jitrnice jsou teď hotová báseň …“

„A co udírna? Stačí na to?“

„Tu naši, vlastnoruční, nám loni při bouřce porazil banánovník. Teď máme novou. Dělal ji zedník profesionál. Ale představte si, že ji odmítl stavět na čtvrt cihly. Prý nejmíň na půl!“

„A přinesl si, nestyda, vodováhu a závaží…

„… a dokonce zednickou lžíci!“

Takové beskydské ráztoky

S výčtem dalších krajanů budeme brzo hotovi. Milana Šimka a ty z Uda Valave si mezi krajany zařadit netroufáme. To jsou Čechoslováci každým coulem, na Cejlon přišli jenom s kufříčkem, domov mají a budou mít tam, v srdci Evro­py. Krajanem může být jenom ten, kdo se narodiljako Čechoslovák, ale do Čes­koslovenska jezdí nejvýš na návštěvu.

Jsou i na Cejloně, ale kdyby se všichni dohromady sešli na pivo, stačil byjim jeden stůl, ani by nemusel být moc velký.

Jenže oni se na pivo nescházejí, spíš na skleničku vína, mešního. Pět z nich má trojí domov, a jak už to bývá, když má člověk domovů několik, nemá ani je­den a je jako strom vytržený z kořenů.

Všichni se narodili v Československu a všichni zbožným maminkám, které chtěly mít přímluvu v nebi, až jim jednou někdo zatlačí oči. Všichni vynikli v ka­tolických seminářích, všem církev nabídla vyšší školení, vyšší svěcení a státní příslušnost Vatikánu. To byl jejich druhý domov. A ten třetí?

Ján Koloň je učitelem na katolické řádové škole v Kolombu.

František Gottwald je v Kolombu dokonce ředitelem školy svátého Benedik­ta.

František Mankovecký měl štěstí, církev ho poslala do hor, do Nurelije, ne­musí se v sutaně potit jako jeho kolegové. Také je ředitelem katolické školy.

V Badulle je ředitelem katolické školy krajan Madar, a Slováka Jozefa Bednára poslali jako učitele do školy svaté Anny v Kurunégale.

Pět krajanů, pět kněží, pět katolických pedagogů na Cejloně. Někteří z nich se hlásí k staré vlasti, dokonce se ani nevzdávají československých cestovních pa­sů. Ale jejich jediné pasy to nejsou.

Šestý a poslední krajan došel na Cejlon cestou, pro kterou by se těžko hledala obdoba. Ta cesta je poseta utrpením, zklamáním, nadějemi — a nakonec už jen zoufalou touhou po klidu, touhou unaveného člověka, který chce ještě žít.

Kdybyste ho hledali v cejlonském adresáři podle českého jména, nenašli bys­te ho. Už dávno se jmenuje Njánasatta Théra. Z původního jména si nechal je­nom začáteční písmeno příjmení. Narodil sejako Martin Novosad roku 1908 ve Vizovicích, do obecné školy chodil ještě za císaře pána.

O sedmistém výročí založení města měla asi rada národního výboru veVizovicích jiné starosti než odpovídat na dotazy z Cejlonu. Přesto nám napsala obra­tem pošty:

„Místní národní výbor ve Vizovicích spolu s občany města Vizovic Vám dě­kují za srdečné pozdravy z Vašich cest. Na Vaši žádost Vám podáváme zprávu o bývalém vizovickém občanu Martinu Novosadovi, nynějším jménem Njánasatta.

Z výpovědí jeho bratrů Jana a Josefa Novosadových Vám chceme zhruba při­blížit jeho osudy:

Martin Novosad pochází z dvanáctičlenné rolnické rodiny. Otec rolník a matka, která měla doma v opatrování deset dětí, nemohli svým dětem zajistit dostatečnou výživu. A proto přes své velké schopnosti a nadání nemohl Martin studovat pro nedostatek finančních prostředků. Po ukončení třetí třídy měšťan­ské školy byl nucen sloužit u sedláka, i když ho ředitel školy doporučoval jako nejlepšího žáka k dalšímu studiu.

V průběhu dalšího života se asi čtyři roky učil krejčím ve Vizovicích — i se zaopatřením, aby ho rodiče nemuseli podporovat. V Ostravě-Kunčicích pracoval osm let jako krejčovský pomocník. Pak na žádost svých příbuzných odešel do Bratislavy, kde si našel místo v jednom krejčovství. Měl tu velmi těžký život, pro­tože mistr se silným sklonem k alkoholu mu nevyplácel žádnou mzdu a vrcho­lem všeho zla bylo udání paní mistrové živnostenskému soudu, že prý jí tovaryš neplatí stravné a byt. Zoufalý Martin chtěl skokem pod vlak spáchat sebe­vraždu. Byl zachráněn v poslední chvíli.

Se svým nadáním se pustil do studia cizích jazyků. Studoval sám učitelský kurs a potom hledal uplatnění v Hamburku a v Berlíně. Tam však cizince nepo­třebovali. Za pobytu v Berlíně se oženil s německou státní příslušnicí. Protože se jeho manželka nechtěla učit česky, rozvedl se s ní ještě v témže roce. Pobyl pak půl roku v Paříži, kde byl profesorem jazyků. Z inzerátu se dověděl o výhodném místě na Cejloně, z vlastní iniciativy prostudoval buddhismus a v lednu 1938 odcestoval.

První důvod, proč odešel do ciziny, byla nemožnost uplatnění schopností a nedostatek zaměstnání. Dalším důvodem bylo jeho zdraví. Chtěl předejít těžkému revmatismu, který zahubil jeho otce. Tím se dá vysvětlit, že zakotvil právě na Cejloně.

Jeho oba rodiče zemřeli, otec v roce 1927, matka roku 1936. Z jeho devíti sourozenců žije ještě šest. Z toho tři ve Vizovicích, jeden v Lutonině, dva v Bratisla­vě. S bratry si dopisuje asi jednou za tři roky, a to tím způsobem, že jim posílá průpisem stejné dopisy.

Těsně před druhou světovou válkou byl na návštěvě ve vlasti a od té doby již příležitost neměl…“

„Někde u Bandaravely,“ odpovídali cejlonští přátelé, u kterých jsme pátrali po adrese buddhistického kněze, učitele a autora náboženských spisů Njánasatty Théry. Pohled na mapu: ano, Martin Novosad došel z Čech až na Konec světa. Na konec s velkým K. Protože právě tak, WORLD’S END, se jmenují stametrové skalní srázy, kterými náhle končí náhorní planina na západ od Bandaravely, v samém srdci Cejlonu. A je to kraj vysokohorských pralesů a čarokrásných vodopádů. Jen kousek odtud trčí do oblak Adamův štít, nejposvátnější ho­ra Cejlonu.

Bandaravele znali Njánasattu Théru i místní kluci.

„About two hundred yards from the railway gate,“ řekl jeden z nich s pře­svědčivostí průvodce cizinců, „musíte se vrátit asi míli směrem na Haputale.“

Železniční tunel jsme zahlédli hluboko pod silnicí, pravda, ale jeho ústí je přece mnohem dál než jednu míli…

„Two hundred yards from the railway gate,“ trvali na svém kluci, „cestu vám ukáže hlídač, co bydlí hned u přejezdu.“

No ovšem! Angličané tu zapustili kořeny i v železniční terminologii, railway gate tedy nebude ústí tunelu, ale docela obyčejné závory. Vlastně dvojice vrat, která se otvírají kolem svislého sloupu; jednou zahradí cestu vlaku, podruhé všemu, co se hýbe po silnici.

Kraj kolem Bandaravely je kouzelný. Zvlněný od obzoru k obzoru, rozbráz­děný zelenými údolíčky — takové beskydské ráztoky a hned zas valašské kotáry, jenomže porostlé bujnou tropickou vegetací, čajovníkovými plantážemi i bledězelenými schodišti rýže. Tu a tam údolí rozčísne alej eukalyptů a tamhle sil­nici lemují rozložité zeravy, dokonce i s australskými araukáriemi to kdosi zku­sil — a daří se jim tu znamenitě, do azuru nebe se vbodávají jejich ztepilé svícny vysoké dobrých třicet metrů. V tom požehnaném kraji není totiž ani vedro jako dole u moře, ani zima a mlha jako v horách kolem Nuvary Elije, svěží horský vá­nek tu čechrá koruny stromům, které jsou zelené po celý rok. Ne nadarmo si ne­daleko odtud, dvě tři míle na západ od Bandaravely, Angličané vybrali jednu z takových malebných kotlin, Dijatalavu, a umístili v ní vojenské výcvikové stře­disko, aby — když už se musejí obětovat pro kolonii — si na ostrov mohli pozvat rodiny a cítili se tu jako doma.

Moudrá bytost

Vozy jsme nechali v zátočině u železničního přejezdu a pustili se podél trati. Po chvíli se stezka zlomila ze svahu doprava, jako hádě proklouzla mezi keříky čajovníku a bludnými balvany; ještě pár kamenných schůdků a znenadání se pod námi vynořilo stavení pohodlně rozložené do šířky, ze všech stran zastíněné korunami obrovitých stromů. Na šňůře se sušila tři mnišská roucha, odkudsi se ozvaly ptačí trylky, celý ten idylický kout dýchal mírem a rajskou pohodou. Vě­ru nevybral si pan Novosad špatně — konec světa k pohledání!

Zaklepali jsme. Trvalo hezky dlouho, než se dveře otevřely. Pak se v nich ob­jevil bhikkhu, buddhistický kněz. Kulatá tvář, modré oči, Čech jako poleno - vlastně Moravan! Hlava pečlivě vyholena, oči se dívají klidně, bez zájmu, bez otázky. Pan farář z dobré vesnické fary. Ale místo černých šatů a kolárku oranžové roucho, levá paže holá po loket, pravá až po rameno. A bos. Takhle ně­jak se na starých obrázcích malovávali apoštolově a věrozvěstové.

Pozdravili jsme a představili se. Česky.

„Pleased tu meet you,“ odpověděl neosobně, bez nejmenší známky překva­pení.

Nezná nás, předem jsme se neohlásili. Musíme mu tedy o sobě povědět aspoň pár slov. Raději anglicky, abychom překlenuli první rozpaky. Léta letoucí už možná s nikým česky nepromluvil, A poprosíme ho o rozhovor.

„Nevím o čem,“ řekl váhavě.

Najednou se ti ve vzpomínkách mihne tvář jiného krajana, docela na opačném konci světa. Václav Horčička v Nikaragui. Mohlo mu být tehdy stejně let, něco kolem padesátky. Rozechvěly se mu rty a pak i brada, když jsme na ně­ho spustili jeho mateřštinou. Teprve snad po půlhodině se osmělil vyprostit své myšlenky z přediva španělštiny a pohroužit se do jazyka, kterým mu kdysi dávno maminka vyprávěla pohádky. To víte, vlk samotář — posteskl si, když jsme se s ním nakonec loučili — takovou spoustu let jsem s nikým česky nepro­mluvil; jak jsem vás uslyšel, padl na mě takový strach, že jsem nebyl v stavu vy­pravit ze sebe jediné slovo…

A tohle je druhý takový samotář. Podle toho, co nám vyprávěli v Kolombu, našel tu útulek bezmála před čtvrt stoletím. Málo bylo asi těch, kdo sem k němu zavítali z jeho staré vlasti. Snad bude lépe omluvit se nebo se u něho zastavit, až se budeme vracet z Nuvary Elije.

„Asi jsme přišli nevhod, promiňte a…“

„Tož dočkajte, páni, pote dalej, aspoň na chvílu… vyhrkl najednou a ustoupil do místnosti. Modré oči se přestaly dívat kamsi skrz nás a přes nás do neurčita, v hlase se zachvělo vzrušení, tak pečlivě skrývané obličejem, který se bezpochyby léta učil ovládat pevnou vůlí, A nám ztuhly nohy a zamrzly myšlen­ky. Měli jsme, co jsme chtěli. Sinhálský mnich, buddhistický bhikkhu v oranžovém rouše, nás oslovil nejčistším vizovickým nářečím. Chvíli jsme mlčky stáli v těsné pracovničce přeplněné lejstry a knihami. Ano, na téhle staré hranaté remingtonce píše jednou za tři roky průklepem dopisy šesti lidem, kteří bývali jeho sourozenci, do země, jež bývala jeho macešskou vlastí. Tadyhle na stole tlustá kniha otevřená právě na titulním listě — Buddhismus od profesora doktora Vincence Lesného, vydalo Samcovo nakladateství v Praze. Není to zvláštní, že jediných pojítkem s jeho někdejším domovem je už jenom literatura o buddhismu?

„Vzácná kniha,“ všiml si našich pátravých pohledů a poznámkových bloků, „kniha plná porozumění. Dodnes z ní čerpám, vidíte, jak je očtená…“

Rozhovor se pak odvíjel pomaloučku polehoučku, pořád jako bychom měli před sebou plaché ptáče, jež může každým okamžikem uletět. Když nám v Ko­lombu dávali jeho adresu, měli jsme představu, že tu najdeme poustevníčku sroubenou ze dřeva a obklopenou džunglí. Verdant Kolatenna Herrnitage - tak zněl název. Kolatennu jsme nenašli ani na podrobné speciálce.

„Je to docela malinká vesnička, vlastně jenom pár stavení tady kousek dole,“ ohlédl se za své obnažené rameno. „U vás byste tomu řekli paseky. Když jsem sem přišel v prosinci roku čtyřicátého, jmenovalo se to tu ještě Rock Herrnitage, Skalní poustevna. Podle jeskyně a skály, na které stojí hinduistický chrámek. Ale Verdant Hermitage je hezčí, říkávám tomu po česku Zelenodolská poustev­na. Teď už se rozrostla, přistavěli jsme po obvodu komůrky pro žáky, mívám jich tu až dvacet. Nejstaršímu bylo sto pět let, nedávno nám odešel na věčnost. Pět anglických králů pamatoval. A jak že jsem se dostal k svému dnešnímu jménu?“ otázal se a sotva znatelně se usmál. „Když jsem v osmatřicátém přišel na Cejlon, stal jsem se novicem Ostrovní poustevny, to je blízko Dodanduvy na ji­hu Cejlonu, mezi Ambalangodou a Galle. Mým prvním učitelem buddhismu byl Njánatiloka Maháthéra. Uvažoval nad mým českým příjmením a chtěl, aby se mu moje nové jméno co nejvíc podobalo. Satta znamená v sinhálštině bytost. A já zas toužil, aby mi první polovina připomínala mého učitele. Njána je moudrost, znalost. A tak se z českého Novosada stal Njánasatta. A ještě chcete vědět, co je théra? Starší, představený. Je to titul, na který má nárok člen budd­histického řádu, když mu uplyne aspoň deset let od vyššího vysvěcení. Po dvace­ti letech se z něho stává Velký představený, Maháthéra.“

To už jsme byli na obhlídce nejbližšího okolí Zelenodolu. Zdola, proti stráni, bylo stavení obehnáno bílou zídkou, při níž se plazilo vodovodní potrubí, stře­cha byla nová, docela pěkný vlnitý eternit; mohutné okapové žlaby a roury byly zřejmě zařízeny na pořádné monzunové lijáky. Romantičtější pohled na pous­tevnu byl rozhodně shora, její běloba se ztrácela v klenbě obrovitých mangovní­ků, banijánů a trsů bambusu, v pozadí se zelenaly terásky rýže a z nich se k obzo­ru vypínaly vzdálené hřebeny hor, úplně vpředu jako velikánské borůvčí uska­kovaly ze stráně keříky čajovníku.

„Ten už tady byl, když jsem sem přišel,“ zavzpomínal nahlas Njánasatta Théra. „Stromy se zatím rozrostly a já zestárl. Ale takový už je života běh.“ Na­jednou se odmlčel. A pak zčistajasna řekl: „Možná že jste mi měli trochu za zlé, že jsem s vámi nezačal hned po česku. Nedivte se. Takovou dobu jsem vynaklá­dal největší úsilí, abych se naučil myslet jazykem, kterým vyučuju své žáky, sinhálštinou. Celá léta jsem pořád v duchu překládal z angličtiny přes češtinu, skladba těch tří jazyků je úplně odlišná, a tak jsem si umínil, že se musím naučit přímé cestě. Právě tak, jako hledám přímou cestu k vyššímu poznání o smyslu života. Teď mi bude trvat velice dlouho, než zapomenu na náš dnešní rozhovor, než se zas hladina mých myšlenek zklidní.“

A jako by chtěl zahladit tuto nechtěnou výčitku, znenadání zanotoval:

„Císař pán mi rozkázal, bych se za vlast obětoval… — jestlipak znáte tuhle písničku? Neznáte, že? Není divu, tu jsme zpívávali jako kluci ještě za monar­chie.“

Náhle jako by pocítil, že se ve vzpomínkách ponořil příliš hluboko do svého dětství. A bude-li tak pokračovat, potrvá mu návrat do přítomnosti a uklidnění hladiny ještě déle.

„Žijte v míru a pozdravujte mi tam u nás doma,“ rozloučil se rázem.

Stál pak dlouho v tmavém obdélníku vrátek, ruka ještě několikrát zamávala na rozloučenou, oranžová postava se neustále zmenšovala, pak zmizel shluk bí­lých stavení a nakonec oblina pod tratí pohltila i koruny mangovníků a posvát­ných banijánů.

Vypravili jsme se do líbezných cejlonských hor za krajanem Martinem Novosadem. A našli jsme tam buddhistického mnicha Njánasattu Théru. Jeho vlast je Cejlon. Jeho bezpečí je poustevna mezi keři čajovníku. Jeho štěstí je sen. Jeho sen je klid. Jeho klid je Buddha.

A jeho nadějí nirvána.

 

26 – MĚSTO KRÁLOVSKÝCH DESPOTŮ

Se starou chytačkou, zda je těžší kilo železa nebo kilo peří, byste na Cejloně nepochodili (ostatně ani v Indii a v Barmě), Ke kilogramům se tu ještě nedopra­covali, ze setrvačnosti se drží váhové jednotky kandy. A to je kámen úrazu. Za­tímco jeden kandy bavlny představuje 355,61 kg, kandy pšeniceje už jen 297,55 kg, kandy vlny 266,71 kg a kandy cukru dokonce 226,79 kg; pro všechno ostatní zboží platí kandy normalizovaný — 254,01 kilogramů.

Proti tomuhle ošemetně proměnlivému kandy stojí na Cejloně jiný, stejně znějící, jenomže se píše s velkým K. Je to pojem naprosto jednoznačný. Je pý­chou každého Sinhálce. Je spojen s odporem proti vetřelcům. Vybavuje před­stavu města spjatého se staletou tradicí nezávislého království. Města nejslav­nějších náboženských procesí. Milióny buddhistů k němu vzhlížejí jako k své­mu Vatikánu, protože doslova pod sedmi zámky uchovává nejposvátnější reli­kvii, zub samotného Gautamy Buddhy. Mimořádný zájem o Kandy projevily i špionážní služby Hitlerovy třetí říše a Hirohitova Japonska; za druhé světové války je opředly sítěmi své vlezlé zvědavosti, protože právě tady se usadilo nejvyšší spojenecké velitelství vojsk v jihovýchodní Asii.

Svůj starobylý název odvozuje město od pálijského Sena-khanda-sela a sanskrtského Séna-khanda-sailam, což doslovně přeloženo znamená Mající skály za části vojska, tedy Město horami chráněné. A vskutku, hory byly od pradávna jeho největší záštitou, k podpoře tohoto mocného spojence stačilo kandyjským krá­lům jen jedno: absolutní zákaz budování cest. Hory a neprostupná džungle přetvořily na dlouhá staletí město a s ním celé kandyjské království v nedobyt­nou pevnost. Zároveň mu však vtiskly neopakovatelný půvab, pro který mu cizinci začali říkat tropické Švýcarsko, třebaže leží sotva pět set metrů nad mo­řem a k opravdovým velehorám má jaksepatří daleko. Zato se z okolních kopců téměř až do předměstí tlačí chundelatý prales, zpod jeho čepce vykukují kaská­dy rýžových polí orámované háji kokosových a kitulových palem. Cestou z Ko­lomba do Kandy se v malebném sledu střídají s plantážemi čaje, kakaa, kaučuku i banánů, a aby odstíny zeleně nebyly příliš fádní a tvary příliš podob­né, zamíchala se do toho zátišíčka provoněná omamným dechem kvetoucího kávovníku, hřebíčku či skořice a prostehovaná rozpuklými tobolkami kapoku. Není divu, že všechny turistické agentury zařadily Kandy mezi svá světová must, ženou sem i cizince, kteří zavítali na Cejlon na dva dny. Případně na den.

I chuďas může rozdávat

Komu se však v Kandy poštěstí vpadnout po hlavě právě doprostřed ná­boženských obřadů v Daladá Máligáva, v chrámu Zubu, tomu všechny histo­rické reminiscence i obraz přírodních krás jednou provždy překryje vjem zvu­kový. Barbarsky drsný, dráždivý a zároveň podmanivý, extaticky vzepjatý do závratného třesku bubnů a bolestného kvílení jazýčkových fujar.

Ta ohlušující exotická hudba rozeznívá několikrát za den nízké a hranaté prostory sídla Buddhova zubu. Je to oběť zvuku, sabdhápúdžava, při níž i chuďas může bohatě rozdávat bohům: monotónním prozpěvováním, zanícenými vý­křiky. Sabdhá púdžava svolává všechny, kdo podél příkopu plného želv s hlava­mi prosebně vystrčenými z vody prošli tunelem v masívní klenuté zdi do potem­nělého vnitřku, aby posvátné relikvii přinesli ještě další oběti: pahan púdžava - oběť světla — a mal púdžava — oběť květů.

Dovoleno je obětovat jen takové květy, jež vyrostly ve výšce očí, a ve výšce očí se v chrámu také odevzdávají; v rukou sepjatých před pokorně skloněnou tváří. I ten zvláštní rituální předpis má však své „ale“, jako ostatně všechna ustanovení buddhismu. Když květy nerostou dost vysoko, ve výšce očí, mohou jít oči níž. Věřící si při trhání květu klekne, a když to musí být, třebas i lehne. A vůbec při­tom nemá pocit, že vyzrál na předpisy. Prostě trhal květy ve výšce očí. V chrámu je pak skládá na božiště v tiché extázi a jeho ústa drmolí „Sádhu, sádhu, sádhu“ do nekonečna. Přináší oběť posvátnému Buddhovu zubu, který se skrývá v nejzazší komnatě chrámu, za stříbrnými dveřmi vykládanými zlatem, slonovinou a drahými kameny, pod stráží mnichů v oranžovém rouše. Jednou za den se ote­vírá ona tajuplná brána v patře chrámu. Věřící k ní smějí projít temnou chod­bou a pak dvě tři vteřiny postát v ohromení před rozevřenými dveřmi chrámové pokladnice a nechat se oslepovat leskem zlata a drahých kamenů.

Mezi milióny návštěvníků, kteří zavítali do těchto míst, byl i Josef Kořenský, zastavil se tu na své cestě kolem světa, kterou podnikal v letech 1893-1894. Takovýhle dojem si odnesl:

„Pracně prodrali jsme se tlupami dotěravých žebráků, slepců a mrzáků. Drze dožadovali se všichni dárků z milosrdenství a hlasitě reptali, dostali-li místo penízku stříbrného minci měděnou. U schodiště, vedoucího k povýšené­mu ochozu chrámovému, zatarasili nám další cestu mrzáci i boží sluhové. Jedni žebrali o almužnu a volali: „Present! Present!“ Druzí tahali cizince za oděv a nabízeli se za průvodce po chrámě. Nezbývalo než udělati si průchod pádnou rukou a odraziti útoky holohlavých bonzů, oblečených částečně ve žluté rou­cho…“

Leccos se za ty časy změnilo, leccos zdokonalilo. Žebrákům sem zakázali vstup, aby před tváří světa nekazili reputaci nezávislému Cejlonu. „Bonzové“ v oranžových oděvech se přizpůsobili době. Dávají přednost tvrdým valutám před cejlonskými rupiemi, roušky a opony nad tajuplnými relikviemi odhalují zvlášť ochotně za dolary. A čile se zajímají o obchod.

„Co by stál tenhle fotoaparát?“ opakoval vytrvale jeden z nich, když se nám přilepil na paty. Nespokojil se výmluvou, že už si to nepamatujeme, že je to moc dávno, co jsme ho koupili. Do sinhálštiny pohotově překládal každé slovo jiné­mu mnichovi, patrně představenému, který pobíhal po venkovní balustrádě o patro výš a vzal si na mušku naši stereoskopickou kameru. „Moc pěkný aparát s těma dvěma očima. Tak kolik, kolik…?“

Než jsme odjížděli z Kolomba do Kandy, řekl nám jeden známý Sinhálec: „Před chrámem Zubu si dobře všimněte, jak tam poutníci krmí žebravé ryby a želvy. A jak jsou vypasené. Huby věčně dokořán. Jsou to převtělení Nilamové a mniši, co sloužili v chrámu. Ti taky celý život nic nedělají a jenom se dávají kr­mit…“

Škrabátka, drbátka, šťourátka

Zatímco dole ještě doznívá monotónní melodie chrámových muzikantů, ho­lohlavý mnich rozhrnuje purpurový závěs z těžkého hedvábí a předvádí poklad chráněný sklem ve stříbrném rámu. Zlato a šperky za pětasedmdesát miliónů rupií, konvice, mísy, vějíře a obětní podnosy, všechno z ryzího zlata. Uprostřed na podstavci velký zlatý zvon vykládaný drahokamy, s maličkým okénkem. Za ním menší zvon a ještě menší, sedm je jich, sedm schránek ve tvaru dágoby a v té nejmenší, docela uvnitř, na květu lotosu z ryzího zlata drobná zažloutlá věc, kte­rou uctívá tolik lidí na světě, člověka v tu chvíli svrbí jazyk, ale nezbývá než se držet na uzdě. Tahle nejposvátnější prostora chrámu není zrovna nejvhodnější místo pro všetečné a pochybovačné otázky. Naštěstí máme s sebou oči, vidíme, co vidíme: tak velký zub by se nemohl vejít ani do čelisti obra. Je snad tohle dů­vod, proč věřícím poutníkům není dovoleno vynadívat se do sytosti na vystave­nou relikvii? A proč stejný chvat vládl kolem druhého Buddhova zubu, jehož slavný přílet jsme filmovali na kolombském letišti? Vždyť pochodový ruch zvě­davců, kteří se mu přišli poklonit, chvílemi připomínal ztřeštěný rytmus nej­starších Chaplinových grotesek.

Nenašli jsme dokonce ani odvahu zeptat se mnicha v sousední místnosti pře­plněné zlatým obětním nádobím, jestli ví, že pod stolem, ve zlaté míse na hro­mádce rýže, spí pěkně vykrmená krysa. Dost by se možná podivil. Připravují se tu pokrmy pro mnichy, proč by přitom nemělo zůstat něco na zub i němé tváři? Vždyť ji tady stejně nikdo nesmí zabít. A zvíře ve zlaté míse to dobře ví, nedá se rušit ani světlem, ani šouráním podrážek půl metru od hlavy.

Člověk má asi svou zvědavost krotit. Když mu v cirkuse nestačí manéž a na­kukuje do maringotek, když se v divadle krade za kulisy a v chrámu za oponu, musí počítat s tím, že pohřbí nejednu iluzi.

Ale je v tom královském městě místo, kde člověk přijde o iluze bez vlastní vi­ny. Když už tolik slyšel o cejlonské kultuře staré tisíce let, zajde si pochopitelně do královského muzea. Čeká staré rukopisy, obrazy, skulptury, výtvarná díla hodná čtyř tisíc let kulturního vývoje.

Pravda, najde tady zajímavé lidové ornamenty, řezbářské práce, dílo zkušených kovotepců i obdivuhodné výrobky hrnčířů, ale zklamání roste od sí­ně k síni. Z rukopisů jsou tady hlavně účetní záznamy, smlouvy s evropskými okupanty Cejlonu a nějaký ten jmenovací dekret. Literatura žádná — s výjim­kou zažloutlých proužků palmových listů, do nichž rydlo písmáka kaligrafický­mi tahy zaklelo svědectví dějin. Ale těm se nepočítají tisíciletí, jen staletí.

Výtvarný a řemeslný talent má punc otroctví, je to dílo porobených lidí, po­sluhující barbarskému pohodlí obžerného a nepříliš čistotného panstva: vyře­závaná nosítka, hrubé tkaniny obtěžkané zlatem, vyšperkované klobouky a vel­ké hliněné hrnce — kandyjští králové a velmoži se koupali v hrncích. Potom kila hrubě pracovaných, zato však zlatých náramků, spon a broží, pěkně vyřezávané poháry z kokosových skořápek zasazených ve stříbře, mísy a talíře, sběračky, měchačky, cedníky a poklice do panských kuchyní a pak ještě škrabátka do uší, drbátka na záda, šťourátka do zubů, všechno samozřejmě z ryzího zlata nebo aspoň se zlatou rukojetí. A nějaký ten vějíř, louskáček na arekové oříšky a moždíře na betelové listy pro panstvo přestárlé a kolozubé, aby mohlo žvýkat i bez zubů. A ještě sbírka sésalů, symbolů moci a důstojnosti: dřevěná násada a na ní kruhový terč spletený z proužků talipotové palmy a vyšperkovaný kous­ky slídy nebo maličkými zrcátky.

Nakonec oddělení hrůzostrašných masek, aby za tu pěknou nevolnickou práci bylo čím lidi děsit a držet je bohabojným strachem od těla.

S architekturou královského města Kandy to není o nic lepší. Je to ospalé provinciální městečko, kde padesát tisíc lidí žije v patrových a přízemních ba­ráčcích. Z doby královské, která tu dohasla před půl druhým stoletím, zbyly tři čtyři masívní hranaté chrámy, královský dům s přijímací síní v nádvoří, ohraze­nou vyřezávaným brlením - a dost. Všechno ostatní, co tu snad kdysi stálo za po­zornost, zhltly války a požáry.

Tak asi poznal Kandy první britský vyslanec, když ho na počátku devatenác­tého století přijal Srí Vikrama Rádža Sinha, poslední cejlonský král, který tehdy netušil, že je poslední. Povolil představiteli vládkyně světových moří audienci s podmínkou, že dojde — tak jako kterýkoli kandyjský šlechtic, generál či prostý muž z lidu — poslední míli po kolenou. Takovou potupu Britové nepromíjeli nikomu na světě. Kandyjský král ji zaplatil žezlem a korunou. Druhého března 1815 se v britském zajetí dověděl, že jeho adigarové, disávové a ostatní předáci podepsali smlouvu, kterou se podrobují vládě britského Veličenstva. A Jiří III., tehdy už starý pán, který za své dlouhé vlády prohospodařil Ameriku a poslal Napoleona na Svatou Helenu, v pětapadesátém roce svého kralování dostal na svou pošramocenou korunu přívěsek k bohaté Indii, ostrov Cejlon. Stal se tak prvním evropským monarchou, který se mohl pochlubit úplnou okupací Cejlo­nu.

Je mistrem v přetvářce…

Králové nemají zpravidla ve zvyku psát o sobě pravdu.

O Rádžovi Sinhovi II., jmenovci posledního kandyjského krále, ji nenapsal nikdo jiný, než námořník Robert Knox, o němž už tu byla řeč. Muž, který strávil v králově zajetí devatenáct let a jehož ani ve snu nenapadlo, že se stane autorem jedné z nejčtenějších knih sedmnáctého století. Jen díky jeho vytrvalosti má svět podrobný a zasvěceností pohledu ojedinělý dokument, který je podnes jedním z mála zdrojů spolehlivých informací o tehdejším Cejlonu. Jen obsah Knoxova Historického vyprávění o ostrově Cejlonu zabral v novodobém vydání osmnáct stran.

Kapitoly o králi jsou čtením pro silné nervy. Nejen proto, že do všech podrob­ností líčí zchytralou brutalitu despoty na kandyjském trůně, ale také proto, že s otřesnou věrností vystihují vlastnosti a činy všech korunovaných barbarů, kte­ré od té doby nosil svět. S postřehem dobrého historika Knox postihl příčiny vnitřní slabosti a rozpadu všech říší, ve kterých se jedinec zmocnil práva vlád­nout všemu a všem.

„Je silný a opatrný, je mistrem v přetvářce, ale vzdělání ho nezajímá,“ píše Robert Knox o králi Rádžovi Sinhovi. „V hněvu nepodléhá vášni. Ať se rozhněvá na kohokoliv, svůj hněv neukáže. Nespěchá a neukvapí se, všechno provede s rozvahou, ale podle své hlavy. Nechodí o radu k nikomu než k sobě. Za podsta­tu chytrosti a politiky považuje lež a přetvářku, kterými zakrývá své skutečné úmysly. Ale zapuzuje a trestá každého, kdo zalže jemu.

Má přirozený sklon ke krutosti. Prolévá potoky krve, aniž by měl a uváděl dů­vody. Jeho krutost se projevuje v tom, že dává lidi mučit a v bolestech zabíjet. Když se proti němu proviní jeden člen rodiny, dává potrestat celý rod. Rozhněvá-li se na někoho, nedá ho hned zabít. Napřed ho dává mučit tím, že ho dá krá­jet po kouscích nožem nebo trhat kleštěmi a pálit žhavým železem, aby ho při­měl k přiznání a k prozrazení přátel. A to vězňové dělají, aby zkrátili své utrpení. Přiznávají mnohem víc, než skutečně viděli a znají. Po přiznání jim král dává pověsit jejich vlastní ruce nad hlavu a nutí je, aby jedli své vlastní maso, a matky nutí k tomu, aby jedly své vlastní děti. Na popraviště dává odsouzence vodit se smečkou psů, kteří je snědí. Na popravišti je stále několik lidí naražených na ků­lu, rozčtvrcených a po kusech rozvěšených na stromech nebo roztrhaných cvičeným popravčím slonem. Vězně dává někdy odvést a popravit bez výslechu. Nejsou to jenom obyčejní lidé, ale i příslušníci nejvýznamějších a nejvznešenějších rodů. Jejich příbuzné dává popravit nebo prodat do otroctví a jejich majetek zabaví.

Tak jedná často s rodiči, jejichž děti mu slouží u dvora. Vybírá si je z nejpřed­nějších rodů. Když chlapci odsloužili nějaký čas, viděli královský dvůr a poznali zdejší obyčeje a způsoby, umlčí je král tak, že jim dá hlavy odseknout a vložit do břicha. Říká se, že dřív král nebýval tak krutý. Ale teď mu ze sloužících nikdo živ z paláce neunikne. A každého, kdo byl popraven, označí král za zrádce nebo za povstalce. Stejné obvinění pak vznáší proti celé rodině, a někdy proti celému ro­du. Takže jakmile byl chlapec z rodiny povolán do paláce, každý se bojí přiznat, že s ním má něco společného.“

Knox píše s jistotou, kterou zaplatil devatenácti lety života, že králi nechybí žádná ze tří vlastností každého tyrana: žárlivost, pokrytectví a krutost. Ze stra­chu o trůn dal Rádža Sinha zavraždit vlastního syna, kterému bylo sotva pat­náct let.

Jako inventární číslo z královy sbírky Evropanů žil Robert Knox ve svém roz­lehlém vězení bez mříží dost dlouho a v královském paláci pobýval dost často, aby směl o sinhálském despotovi napsat:

„S velkým úsilím se chrání před revoltami a spiknutími svých poddaných, kteří bolestně nesou tyranskou vládu a skutečně se bouří, aby se jí zbavili. Proto král v noci vždycky bdí. Ke každé stráži přiděluje trubače a bubeníky, aby od nich i od sebe zaplašil spánek. V noci král vykonává většinu své práce, přijímá vyslance a čte dopisy. V noci také sesazuje dvořany a jmenuje jiné, dává příkazy k popravám lidí, o kterých rozhodl, že nemají žít. V noci dává zatýkat vznešené muže, kteří až do chvíle zatčení netuší, že ztratili vládcovu přízeň. Jeho politikou je udělat z celé země kraj nepřístupný a neschůdný. Zakazuje kácet pralesy na hranicích provincií, nedovoluje stavbu mostů ani rozšiřování cest. A lidem ne­dopřává čas k oddechu. Vždycky pro ně najde práci, ať přináší užitek nebo ne. Je mu dobrý každý prostředek, který v lidech udržuje strach.“

Rádža Sinha II. nikdy nepochopil paradoxní osud despotů. Nechtěl si při­znat, že siláctvím každý král slábne, že vláda strachu zavalí strachem jeho samé­ho. Za slabochy považoval slavné sinhálské krále, třebaže byli silní právě silou svých poddaných.

Po sto padesáti letech teroru se království rozsypalo jako domek z karet a pod­daní posledního kandyjského tyrana přivítali britské vládce jako zachránce života před vlastním králem.

Svatba podle diktátu

Nebudeme strkat nos do cizích věcí a nebudeme zkoumat, zda se ti dva v královském Kandy vzali z vlastní vůle nebo z donucení. Titulek se netýká vztahů mezi ženichem a nevěstou, ale svatebního obřadu, tedy věci veřejné. Ostatně li­dé mívají všude na světě podobné starosti, bez ohledu na to, zda žijí na rovníku nebo za polárním kruhem, v Kodani, v Kadani nebo v Kandy. Když se dva mla­dí berou, mívají hlavní trápení — s rodiči. Ti se už přece jednou brali, vědí jak na to …

V padesátitisícovém Kandy vám poví i malé dítě, kde je Queen’s Hotel. Má sice jenom dvě patra a podkroví, ale stojí na rohu u jezera, kousek od královské­ho paláce. A je to budova fortelná, až po střechu naplněná kudrnatým secesním přepychem, dubovým sebevědomím obkládaných stěn a pohodlím kůže na fotelech.

Už dávno tady neposedávají kníratí pánové v bílém tropiku, už dávno tady livrejovaní pikolíci nečekají na propocené tropické přilby návštěvníků. To byly rekvizity minulého století, kdy byl Cejlon britskou korunní kolonií. Dnes se ta­dy chodí v šortkách a v lehké košili, takže sem člověk bez rozpaků zaběhne i s ná­kladem kamer na krku nabrat dech, studenou limonádu a čerstvé filmy, než po­lední sluníčko uhne z nadhlavníku a vrátí věcem stín.

Najednou v hale utichl hovor, turisté spěšně sahají po aparátech, hlavy se točí k širokému schodišti, na něž sluhové kladou bílý běhoun. Další štůčky bílého koberce chvatně rozbalují přes celou halu až do sálu. Ke schodům se staví jako čestná stráž dva polonazí mládenci v bílém vétti, bosi, vyzbrojeni starými oště­py. Dost překvapivý kontrast uprostřed britské koloniální důstojnosti Queen’s Hotelu. A už družičky v bílém sypou květy na cestu břichatému pánovi, který rozvážně sestupuje po schodišti spolu s dívkou v bělostné, zlatém lemované říze. Svatba. Pravá svatba podle kandyjských feudálních tradic. Konečně má­me vzácnou příležitost podívat se na nefalšovaného kandyjského knížete, takří­kajíc v plné polní. Na hlavě velký klobouk na čtyři facky. Na temeni klobouku taková pěkná decimetrová rozhlednička z ryzího zlata, ověšená zlatými cingrlátky. Zlatem je pokryta i rudá knížecí kazajka a vyšívané střevíce. Zlato se ostat­ně u každého pořádného knížete předpokládá. Ale to břicho pod vpadlým hrudníkem šťastného aristokratického ženicha! Není tomu mládenci víc než třicet, ale břicho má jako český sládek. Tíží ho, občas si je volnou rukou nená­padně nadhodí — co mu taky zbývá, když není jeho!

K důstojnosti kandyjského feudála podle nepsaných tradic patří břicho jako štoudev. To budí respekt a dodává autoritu. Každý kandyjský šéf, jak se tady odedávna říká místním aristokratům, nosí pod krojem dobrých čtyřicet metrů látky namotané kolem pasu, ať je tlustý nebo hubený.

„Jakpak se takový kandyjský šéf balí do té bandáže?“ vyzvídali jsme na svých dvou průvodcích, mladých cejlonských novinářích, kteří dbali, abychom nic před slavnou peraherou nepromeškali. „Teoreticky má jenom dvě možnosti. Buď si konec podrží na břiše a točí se jako vlček, nebo kolem něho musí běhat někdo se štůčkem látky …“

„Jedno i druhé,“ zasmál se mladší z nich, pan Árijavansa Pathirádža. „Naštěstí není látka z jednoho kusu, bývá to deset dvanáct pruhů. Hlavně záleží na tom, aby se dost dlouhý začátek nového pořádně přiskřípl pod konec toho spodního.“

Nezdá se, že by ti dva mladí ve zlatě na dubovém schodišti právě uvažovali, jak se stalo, že za chvíli z nich budou manželé. Dívají se po sobě zjihlýma očima, po koberci jdou jako náměsíční. Nic jim nestojí v cestě k vrcholu štěstí, o jakém se snívá v Kandy. Oba vyšli z nejvyšší kasty radala. Kněží jim podle hvězd určili šťastný den a šťastnou hodinu svatby, nevěsta Ellepolla je mladá a krásná, ženich Rambukpota má výnosné místo na ministerstvu zemědělství, jeho knížecí otec s honosným titulem Basnájaka Nilamé z Kataragamy je laickým správcem Mahá Višnu Déva, jednoho z nejbohatších chrámů v Kataragamě. Je to sice chrám hinduistický, zatímco oba nově spojené rody odjakživa vyznávají víru Buddhovu, ale na takové maličkosti se na Cejloně nehledí.

A tak šťastný ženich přežije i tu malou nepříjemnost se špatně navinutým bři­chem, vždyť tradiční kroje se dnes na Cejloně nosí už jen na peraheru, na svatby a při vítání britské královny — kolikrát ta se sem ještě stačí podívat, než bude z Cejlonu republika!

Otěžemi horoskopu

Byla to svatba slavná. Tak slavná, že jsme z ní viděli jen svatební průvod a da­ry na zlatých podnosech. Do sálu pro dvě stě padesát lidí se natěsnalo na tisíc po­zvaných hostí. Ze zpola ucpaných dveří jsme mohli vnímat jen občasný hřmot bubnů, prozpěvování děvčátek, halas hostí a závany vzduchu obtěžkaného po­tem a parfémy. Není to k zlosti? Být pod jednou střechou s pravou kandyjskou svatbou a nevidět ji!

Recepční hotelu jen pokrčil rameny:

„Kdepak, pánové, žádná zadní dvířka, tam už neproklouzne ani myš… ale mezi námi, o nic jste nepřišli. Panská svatba to je, prosím, to ano. Ale s tradicí se na ní zachází jako se starou ponožkou.“

„Vždyť jsou všichni v krojích, ze sálu je slyšet bubny …“

„No právě! Objednali si nejlepší chrámové bubeníky a tanečníky, ale taky ta­neční orchestr s elektrofonickými varhanami. Džez s hammondem! Jen bube­níci spustili, už je starý pán, Basnájaka Nilamé, vyhnal ze sálu. Prý dělají moc rámusu, a že není slyšet vlastní slovo. A poručil si hammonda. Na kandyjské svatbě! Takhle kdybyste měli čas odpoledne, máme tady ještě jednu svatbu, malou, jen dvě stě pozvaných, místa bude dost. A uvidíte obřad, jak má být. To víte, chudá šlechta, peníze nemají, tak si aspoň potrpí na tradici.“

Chystá se tedy svatba podle starého obyčeje. Ale podle kterého? V Kandy dožívají některé z tradic známých už ze staroindické Rámájany. Jsou staré tisíce let. Převahu mají vlivy buddhistické — ale ani s těmi to není tak prosté. Dochovává se zvyk, podle kterého je svatba záležitost rodinná a společenská, civilní věc těch dvou, jejich rodin a přátel. Kněží se do svatby nepletou.

Ale Buddha byl i proti pověrám a věštbám, právě proto, že chtěl reformovat hinduismus i s jeho složitým svatebním rituálem. Sútra nípata, stará antologie raného buddhismu, to dokazuje základní radou:

„Kdo v sobě překonal víru ve štěstí a víru ve šťastná i zlá znamení a sny, zbavil se kletby štěstí a projde svět správnou cestou. Ať neužívá védských kouzel, ať si nedává předpovídat podle snů, znamení a hvězd, ať odmítá prázdnotu a šarlatánství…“

To je tradice stará dvě tisíciletí. Tedy žádné předpovědi, žádné horoskopy, žádné astrologické vměšování. A přece se na Cejloně žádný pravověrný budd­hista neodváží stanovit den a hodinu svatby, dokud se neporadil s mnichem ne­bo s hvězdopravcem. To je také tradice, mladší než ta první. Je poslední, proto platí. Mnich ani astrolog nemusí být na svatbě. Žádný z nich nemusí spojovat ruce těch dvou mladých. Nenápadně je ovládá otěžemi horoskopu. Tahle tradi­ce se počítá už jen na staletí. Jak tedy vypadá tradiční kandyjská svatba?

Ti dva by to měli vědět ze všech nejlíp, protože jich se svatba nejvíc týká, ale nevypadají na to. Ženich rozpačitě přešlapuje mezi pódiem a židlemi hostů, nervózně žmoulá kapesník a co chvíli si postrkuje brýle po zpoceném nose. Stojí tu sám jako trosečník, v černých šatech si patrně připadá jako nahý v trní. Ví proč: podle tradic má mít kroj. Nemá ho. Podle tradic si má dojít pro nevěstu do domu jejích rodičů. A zatím mu ji ve stařičkém britském hotelu přivádějíjako na popravu, rozpačitou, rudou po kořínky vlasů, protože pan otec šetřil na ko­berci. Nevěsta přichází po bílém běhounu, dokonce po dvou — ale právě to je to neštěstí. Koberečky jsou sotva třímetrové. Po jednom nevěsta kráčí co noha no­hu mine a ještě o chlup pomaleji, aby hoteloví sluhové měli čas sebratjí ten dru­hý rovnou za patami, předběhnout a položit před první. Tři metry koberečku v provozu, tři v pohybu, právě tak, jako se to dělá na každé svatbě a o každém po­hřbu chudých, kde koberečky za mírný poplatek pronajímají pradláci.

Konečněji nastavovaný kobereček dovolil dojít až k ženichovi, teď stojí proti sobě a nevědí kam s rukama.

Naštěstí právě zazněl třesk bubnů a cinkot rolniček. Ale je to spása jenom na chvíli. Oběma mladým je vidět na očích, že by se nejraději propadli do země. Chtějí se vzít, nic víc. Ať jim mnichové určí šťastný den, když už to musí být, ale proč právě teď má na ně koukat dvě stě párů očí, proč jim má nevěstin nejstarší pan strýc, samosebou v dohodě s rodiči, vnucovat tuhle starosvětskou šaškárnu? Jenže staří řekli: „Chcete se, dobrá, ale svatba bude podle starých obyčejů!“ A nejhorší na tom je, že právě pan strýc má podle tradic na takový diktát právo. Inu, všude na světě se najdou lidé, pro které je událost v životě jiných především příležitost k prosazení vlastní osobnosti.

Tím kratší rozvod

A tak pan strýc popadl za ruce mladý pár a v programu obřadu načíná bod číslo dvě: uvedení do svatebního altánku zvaného póruva. Je srouben na jevišti hotelového sálu, stojí na osmi sloupech a je tedy osmiboký. Má být ze dřeva fíkovníku, ale kdopak dnes kouká na dřevo. Osmiboká póruva je bohatě vyšper­kovaná žárovkami na volně rozvěšených drátech. Na příkaz pana strýce se roz­svítily a je to sláva, protože tam nejsou jen obyčejné bílé, ale i žárovky modré a červené a zelené a oranžové, jedním slovem paráda.

Před vchodem do póruvy dvě štíhlé amfory, na nich po půlce kokosového oře­chu plného oleje, v něm knot, oba svítí jako hromničky. Protože, abyste věděli, u vchodu do póruvy musí být dva obětní ohně.

Teprve teď jsme si všimli, že jediná žena v tradičním sárí je v sále nevěsta. Z uzlu nádherných modročerných vlasů jí svítí bílé květy, nad nimi zlatá čelen­ka, kolem krku řetězy zlata. Tak to podle tradice má být. Zlí jazykové z Kandy odjakživa tvrdí, že čím méně krásy, tím víc zlata na krku. Ale tady se nevěsty mu­síme zastat. Je krásná jako madona z ebenu. I ten ruměnec rozpaků prorážející temnou pletí ji krášlí jako svatozář.

Jenže co zachrání krása, když nevěsta spolu s ženichem stojí bezradně pod ozářeným baldachýnem póruvy minutu a dvě a pět, a jen se v rozpacích roz­hlížejí. Vševědoucí strýc místo řízení obřadu podle tradic udílí rozkazy příbu­zenstvu, pobíhá odjednoho k druhému, radí, poučuje, rozhoduje — a ti dva sto­jí a stojí a čekají… konečně! Pan strýc odevzdal ženichovi zlatý náhrdelník a přistrčil ho k nevěstě. Ahá! Bod číslo tři: symbol podrobení. Ženich má své mi­lé uvázat kolem krku řetěz na znamení, že se stává jejím pánem a vládcem. Není námitek proti řetězu ze zlata — nevypadá to tak otrokářsky, i v Kandy může zla­to přikrýt ponížení.

Bubny znovu zabouřily, ženichovi se prsty roztřásly ještě víc, ne a ne zapnout řetízek. „Ať jdou všichni k čertu!“ říkají jeho zoufalé oči za brejličkami. „Copak já jí chci vládnout? Není středověk, jsem rád, že mi ji dali, takové děvče!“

Ještě nestačil setřít pot s čela, a už do něj zezadu strkají stříbrnou mísou. Šaty pro nevěstu, dar na znamení, že se o ni bude celý život starat. A dary pro paní tchyni, pak zase pan strýc odevzdává za rodiče šaty panu ženichovi na důkaz, že jeho péči nechtějí jen tak zadarmo. To by snad mohlo stačit.

Kdepak! Vytrvalý strýc se vytasil s hedvábnou nití. Ano, jak káže tradice, sva­zuje mladým malíčky pravých rukou a bere to tak poctivě, až jim prsty modrají. Ještě polít malíčky vodou očištěnou modlitbami v chrámu, a potom strýc s ženi­chem a nevěstou třikrát obejde knoty s obětním ohněm.

Došli — a stojí. A čekají. Snad by se dal obřad nazvat svatební čekanou. Panu strýci vynechala paměť, dvě stě hostí ztrácí zájem, dámy se baví, děti brečí, v sále je k zadušení.

Trapnou čekanou přerušila energická a rozměrná dáma z nevěstina příbu­zenstva. Bez řečí vytáhla nevěstě z rukou kytici bílých růží a místo nich ji obdaři­la stříbrnou mísou s bílým kopečkem rýže vařené v kokosovém mléce. Ano, můžeme si odškrtnout bod číslo čtyři, uhoštění ženicha. Chudák ženich si udrobil kousek, neví co s ním, snad se stydí jíst před zraky tolika lidí. Ale stydí se zby­tečně, vždyť už na něj skoro nikdo nekouká. Malé družičky se nudí, maminky je utěšují, tatínkové nervózně přešlapují a utírají si pot za krkem … vtom si pan strýc vzpomněl, že při obřadu hoštění má ženich sedět a nevěsta pokorně stát. Vtlačil ženicha do křesla u sloupku, div mu rýži nevyrazil z ruky. Ženich už jen zoufale kouká na to voňavé sousto, upustil je zpátky na mísu, myje si ruce ve sklenici vody, neví co s mokrými prsty, někdo z příbuzných zachraňuje situaci, zezadu mu nenápadně strká kapesník.

Vtom děvčátka spustila Džajamangalu ghátu.

Špatně! Džajamangala gháta, tradiční píseň pro všechny slavnostní příle­žitosti, se měla zpívat, když se vázaly malíčky. Pan strýc obrací oči v sloup, mla­dým už je všechno jedno.

Šest děvčátek dozpívalo, nevěstě vzali mísu a vrátili kytku, ještě chvíli se pod altánkem stojí a čeká, malá diskuse ženichova příbuzenstva s panem strýcem nevěsty, vždyť se zapomnělo, že ženich má podat rýži i nevěstě … místo toho mu příbuzní cpou do rukou dárky pro družičky. Za písničku.

Trapnou situaci vyřešil pan strýc v hodině dvanácté. Svázal je? Svázal. Jsou svoji? Jsou. Tradici je učiněno zadost, je čas na věci praktické. Popadl novo­manžele a vyvedl jez pavilónu utrpení ke stolu u pódia. Na podpis svatební smlouvy tam čeká pán v hnědém sáčku s oleštěnými lokty, se starou úřední aktovkou.

Pak už jsou jen objetí a polibky a blahopřání, mladí to mají za sebou. Budou jen se strachem čekat, která teta je pomluví, že ji zapomněli pozvat na svatbu. Všem se nezavděčíš, zvlášť když nemáš do vlastní svatby co mluvit…

Ostatně, stojí ta paráda za tolik utrpení? Vždyť kandyjské svatební předpisy mají dva konce. Ten jeden, vlastně počátek, je tak složitý, že se v něm nikdo ne­vyzná.

Zato s rozvodem se to v Kandy bere hákem. A bez pompy. Když si dva přesta­nou rozumět, zajdou si na úřad, oznámí, že už se nechtějí — a je konec. Ani jim k tomu nikdo nezazpívá Džajamangalu ghátu. Čím je v Kandy delší svatba, tím kratší je rozvod. Pořídí se rychle, levně, bez pana strýčka — a bez horoskopu.

 

27 – ESALA PERAHERA

I dospělí si rádi hrají. Všude na světě. Aspoň občas chtějí odhodit břemeno starostí a vrátit se do dětských let. Jenomže už jim nestačí naivní bezelstná fanta­zie a barevné dřívko nebo kousek hadříku. Sní o okázalé nádheře, za noc jsou s to pustit k vodě, co trpělivě našetřili za rok. Třeba o takovém karnevalu v Brazí­lii, kde milióny lidí uvolní naráz stavidla zábran a jako uragán vyrazí do ulic. Na týden.

Docelajiný ráz má Esala perahera. Vzala si na pomoc bohy, dokonce božstva předárijská. Nikdo na Cejloně už vám dnes nepoví, jak a kdy to vlastně začalo. Jisté je jenom, že to má souvislost s letním slunovratem a novoluním, jež po něm bezprostředně následuje. Někdy je to dřív, někdy později. Proto také plakáty všech cestovních kanceláří na světě zvou do Kandy jednoznačným sloganem ESALA PERAHERA. Nechtějí se blamovat a vábničku SRPNOVÉ PROCESÍ přela­ďovat na ČERVENCOVÉ PROCESÍ! (Nehledě k tomu, že perahera zní daleko vznešeněji než procesí.)

Diskrétní organizátor

Bez ohledu na rozmary kalendáře a zejména na náladu hvězdopravců, kteří mají při určování začátku perahery konečné slovo, zůstává slavnost událostí, jež dovede vzrušit i střízlivého cizince, natožpak Cejloňana.

Začíná jako všechna procesí na světě. Než se nad městem sinhálských králů objeví srpek nového měsíce, začnou sem, do kandyjského údolí, proudit davy z celého Cejlonu. Ale ke statisícům Cejloňanů každý den ještě letadla, vlaky, au­tobusy i osobní vozy přikápnou ze všech koutů světa turisty, kteří dobře vědí, proč sem váží dalekou a nákladnou cestu třeba přes půl planety. Po dvanáct no­cí za sebou tady mohou sledovat omračující podívanou, jež vrcholí dramatic­kou nocí úplňku.

A jako všechny pouti, je i ta kandyjská také záležitostí obchodní: pro chrámy, pro kramáře i pro město. Big business Cejlonu. I cizinci si přisadí. Tentokrát sem přijel s kamerami a s celým štábem i známý francouzský režisér Marcel Camus.

Chrámové náměstí v Kandy je od rána do večera nacpáno lidmi a krámky. Je tu univerzální a kosmopolitní zboží, jako šipky, hadráky na gumičkách, frkačky, řehtačky, papírové trumpety, pestré komoutovité kloboučky a hrozny barevných balónků. Ale jsou tu i specifika buddhisticko-cejlonská: místo křížků a bohorodiček Buddhové ve všech tradičních polohách, Buddhové z papíru, bronzu, hlíny i porcelánu. Místo srdcí z marcipánu kopečky rýže v banánových listech. Místo slovenských fujar sinhálské flétny z bambusu, místo pytlíků bab­ského koření ájurvédské medicíny. Navíc nádherné sbírky tropických brouků a motýlů. A taky zboží zcela zvláštní: čtverce balicího papíru. Prodají se jich de­setitisíce, aby si bylo na chodníku a na zídkách nač sednout v hodinách čekání na procesí a úběl šatů přitom neutrpěl. Noviny jsou zbytečně drahá investice.

Ze všech pěti chrámů jsou na dva týdny hromadné noclehárny, stejně jako z parků, náměstí a kde jakého dvorku a přístřešku. Starý koloniální Queen’s Ho­tel je vyprodán půl roku napřed a ždímá z hostí libry a dolary na západní úrovni. Speciální jídelníčky s nápisem Esala perahera. Jídelníčky anglické, jen nadpis sinhálský. Kdopak by připlácel na srpnově pouťový oběd! Ale ESALA PERAHE­RA LUNCH, to už je obchodní argument. Jídelníček k večeři má dokonce dvojí ceny: pouťovou v sále a pouťovou na verandě, ještě dva dolary za židli navíc, pro­tože z té židle je možno vidět přes hlavy lidí na chodníku aspoň horní půlku pro­cesí. Aby se bílí hosté cítili jako doma, vyhrává jim k tanci a poslechu taneční orchestr SYLVESTER AND HIS RAMBLERS. Ke cti přišly dokonce šlágry třicátých let, ze saxofonů se právě linou dojemné tóny tanga To bylo tenkrát na ostrově Capri…

S uváděním atrakcí zcela západních a ne zcela veřejných u příležitosti ná­boženské pouti byly sice menší potíže, ale když jde o turisty, a tedy o valuty, dá se vyřešit všechno na světě. V deníku Daily News se už v červenci objevil nápad­ný inzerát: „Hledají se promotoři, podnikatelé a financiéři soukromých zábav­ních podniků. Západní i orientální tanečnice, zpěvačky, akrobaté a jiní artisté.“ Podpis diskrétní: „Organizátor, 58, Castle Hill Street, Kandy.“ Ostatně, jaké­pak tajnosti, tenhle druh zábavy byl na dvoře kandyjských králů doma o pár set let dřív než striptýz v Paříži.

Jak to u vítězů bývá.

Kdybyste se v Kandy zeptali kohokoli z pouťových hostí, co je vlastně Esala perahera, budou mluvit o průvodu slonů, o bubnech a tanečnících, ale především se shodnou, že to je procesí buddhistické, protože jeho zlatým hře­bem je zlatá schránka Buddhova zubu. Buddhisté jsou skoro všichni poutníci, buddhisté byli sinhálští králové, patroni slavností, buddhistický je i Cejlon, v jehož horském srdci Kandy leží.

Ale právě tady začíná jeden z těch fantastických a pro Evropana téměř nepochopitelných náboženských propletenců Cejlonu. Úplněk měsíce esala slaví především hinduisté jako noc narození boha Višnua i den jeho vítězství nad ne­přáteli bohů. Hinduisté je nepochybně oslavovali dávno před Buddhou, možná už za časů Mohendžodára. Ale buddhisté slaví o tomto úplňku den osvícení a prvního kázání Buddhova. Je to jejich svátek.

Kdyby k takovému sporu došlo mezi křesťany a muslimy, ještě nedávno z to­ho mohla být svatá válka. Ale na Cejloně se pro takové věci neválčí. I když Budd­ha popřel bohy, hinduisté si ho přifařili do své masové organizace třiceti tisíc božstev. A tvrdí o něm, že byl jen devátým převtělením Višnua. Všichni, i nejpravověrnější buddhisté na Cejloně, zas projistotu uznávají božstva hinduistic­ká a drávidská. Trpí je do té míry, že jim i ve svém Kandy povolili převahu jednoho ku čtyřem. Je tady totiž pět chrámů, z nichž jen jeden, Daladá Máligáva, pa­tří buddhistům. Modrý chrám hned naproti přes ulici je zasvěcen Višnuovi. Právě tak nefalšovaný hinduistický bůh je Kataragama, patron dalšího chrámu. Natta je hinduista pocejlonštělý a Pattiní s největší pravděpodobností bohyně drávidská. A právě z těch čtyř chrámů vycházelo kandyjské procesí až do osm­náctého století. Teprve když sem roku 1775 přišel vážený mnich ze Siamu a vy­plísnil sinhálského krále Kirtí Srí Rádža Sinhu, že ve svém sídle o největším svát­ku buddhistů trpí veřejné theistické obřady přímo v srdci buddhistického království, nařídil pan král, aby se místo hinduistických božstev nosil v procesí posvátný Buddhův zub, a to z chrámu Daladá Máligáva.

Zrodil se z toho kompromis čistě cejlonský. Procesí vychází dál ze čtyř chrá­mů jinověrců, se všemi božskými symboly na hřbetech slonů, ale u vrat Budd­hova chrámu galantně zastaví a počká, až se do čela zařadí slon se zlatou schrán­kou Buddhova zubu. A to ještě není všechno, co se kdy dalo v peraheře uctívat. Jezdívali v ní na slonech i samotní králové, největší úcta patřila jim.

První peraheru však prý uspořádal už král Gadža Báhu v druhém století našeho letopočtu, přemohl tehdy sólijského krále, a jak už to u vítězů bývá, chtěl se pochlubit kořistí: čarovným nákotníkem bohyně Pattiní, Buddhovou žebráckou miskou a posvátným chrámovým náčiním, jež zas předtím odtáhli z Cejlonu Tamilové.

Bůhví kde je těm znovudobytým trofejím konec. Ze všech historických zmat­ků a prestižních výbojů zůstává dnes jen jediná jistota: ani tak moc nezáleží na tom, co a proč se v procesí nosí a vzývá. Hlavní věc, že se to vzývá a jak se to vzývá. Jde o podívanou, jakou svět jinde neviděl a hned tak neuvidí. A ať si z ní každý vybere podle chuti.

Nevinen

Ani pro cejlonské slony, kteří celý rok slouží v lesích a na plantážích jako pá­sové traktory, není v životě slavnějších dnů než před srpnovým úplňkem v Kan­dy. Je to vlastně právě kandyjská tradice, která povyšuje pracující slony do stavu posvátných zvířat. A podle toho se tady s nimi zachází. Každé odpoledne mají výlet do lázní, maháuti jim celé hodiny drhnou kůži v nedaleké Maháveli Ganze i v jejích přítocích, Ping Oji a Hunnan Oji. A vpodvečer se procházkou po asfal­tu silnice vracejí do města, bohorovní a nevyrušitelní. Pravidla silničního provo­zu jim sice zvláštní práva nepřiznávají, ale uznejte, než se s takovým kolosem se­tkat na úzkém mostě, to raději šlápnout na brzdu.

Přes všechnu sezónní posvátnost jsou to koneckonců proletáři, půjčení z okolí na dvanáct dní a nocí pro větší slávu perahery. Asi tak jako kdysi musel u nás poddaný na rozkaz císaře pána posílat k odvodu koně, tak sinhálský rol­ník půjčoval eráru slona. Dnes si naopak považuje za čest, že právě ten jeho bu­de jedním z padesáti vybraných do průvodu. Rekruti mají ubikace společné, jeden vedle druhého přešlapují na ulici u chrámu Daladá Máligáva, hlavou ke zdi.

Jenom sloní aristokracie, těch největších deset, má zvláštní dočasné apartmá v nádvořích čtyř hinduistických chrámů.

A jenom jediný, sloní vládce s knížecím jménem Rádža, je profesionál, který celý život nedělá nic jiného než vznešenou službu chrámovou a jednou za rok nosí na hřbetě Buddhovu relikvii. Ten je v Buddhově rezidenci doživotně na byt a stravuje v chrámu doma — přestože má na svědomí pár lidských životů…

Stalo se to před několika lety, právě o peraheře. Ani se pořádně neví, jak to všechno začalo. Snad se Rádža vyděsil blesku fotografů, snad šlápl na oharek pochodně, prý se lekl hřmotu generátoru, který s sebou přitáhli filmaři, tvrdilo se, že o něj nepozorný světlonoš zavadil pochodní, proskočily dokonce pověsti, že mu chuligáni hodili pod nohy petardu. Buď jak buď, Rádža, už dost roz­rušený hřmotem bubnů a ohněm pochodní, najednou jako pominutý vybočil z procesí a hnal se do tmy. Napočítali sedmnáct mrtvých a raněných.

Přestože šlo o posvátného Rádžu, idol Cejlonu, a přestože se to všechno stalo při výkonu chrámové služby, musel do vazby; po řádném výslechu ho postavili před civilní soud. Bez pardonu, jako každého obyčejného slona, který na Cejloně ublíží člověku.

Chrám zaplatil Rádžovi prvotřídního obhájce. Minulost měl bezúhonnou, k tomu vřelé sympatie národa; žalobě se v celém procesním řízení nepodařilo prokázat Rádžovi zlý úmysl, lehkovážnou nekázeň ani trvalé pominutí smyslů. Ukázalo se, že nikomu neublížil; mezi obětmi byli většinou ti, co přes nízkou zídku naskákali do jezera a utopili se, protože neuměli plavat. Ostatní ušlapaly davy. Rozsudek nad Rádžou zněl: nevinen.

Ulicemi Kandy procházejí vpodvečer desítky slonů, všechna uctivá pozor­nost lidí se však obrací k jedinému: k Rádžovi. I když bez slavnostní čabraky, masky a čelenky a bez stříbrné půlmetrové korunky na ulomeném klu vypadá jako nahý. Kráčí rozvážně po hlavní třídě, maháut si mu snad ani na veřejnosti netroufá sednout na obvyklé místo za uši. Nenápadně cupitá po kraji chodníku. Rádža sám od sebe zastaví na červenou, a když mu strážník přehodí na volnou, převalí se přes křižovatku s hlavou sotva metr pod semaforem. Po koupeli si nese v zubech na provaze večeři: dva tlusté metrové špalky z kmene kitulové palmy a otep palmových listů, že by zaplnila půl žebřiňáku. Kdopak by nehořel zvěda­vostí, jak Rádža tuhle večeři spořádá. Vydali jsme se za ním rovnou do jeho chrámové rezidence.

Málem ještě za chodu pustil otep na zem, chobotem uvolnil smyčku a vytáhl první metr palmy. Přišlápl si ji nohou, klem píchl doprostřed, a v tu chvíli ze špalku ustřelila štěpina silná jako ruka. Citlivým koncem chobotu z ní pěkně od kraje po vláknech odtrhuje tenké štěpiny, silnější si napřed celým chobotem po­mačká, obratně je nabalí do klubka a to si najednou podá jako švestkový kned­lík. Za čtvrt hodiny už si mlsně pohrává s druhým, silnějším polínkém. Ale ne a ne rozpárat slupku a utrhnout první sousto. Na chvíli ustal, jako by zauvažoval jak dál, přidržel poleno za konec, opatrně šlápl, rána jako z děla, z polena je placka. Kdopak by se nerozchechtal! A už to frklo, jako když přetopená loko­motiva pustí páru, metrové poleno na konci chobotu hvízdlo kolem — a naštěstí dopadlo vedle. A to Rádžovi ani není líto, že přijde o pochoutku donesenou z ta­kové dálky a tak pracně připravenou?

„A ty by ses nedopálil?“ utrousil Míra Dryák, když se nám všem vrátila barva do tváří. „Přijít bez pozvání, koukat Rádžovi při večeři do huby, a ještě se mu smát!“

Plus a minus

Už od nepaměti je noční Kandy mnohem impozantnější a romantičtější než za dne. Vklíněno doprostřed kouzelných hor působí pod klenbou tropické noci poseté brilianty hvězd téměř mysticky. Určitě už si toho byli vědomi kandyjští králové, ne náhodou pořádali v noci okázalé slavnosti k podpoře své vznešenos­ti, ne náhodou zaměňovali den za noc a při svitu chrámových i palácových ohňů vykonávali nej významnější vladařské úkony.

Právě taková tajuplná noc se klene nad Kandy dnes. Do černé oblohy září tisí­ce žárovek, jež světelnou perforací opisují vstupní bránu a střechy chrámu Zu­bu. Davy poutníků zavalily celé prostranství před chrámem, odvážnější se vy­drápali až na hřeben zdí a do korun stromů. Uprostřed lidského vlnobití a vyso­ko nad ním trčí jako nehybná skála obrovská postava Rádži, od hlavy k patám pokrytého sametem a zlatem. Až po konec chobotu mu sahá skvostně vyšívaná maska s otvory pro oči, lemovaná barevnými žárovkami. Na zádech altán z ryzí­ho stříbra, i ten září jasným a záhadně neměnným světlem. Z chrámu vychází zástup mnichů, aby Rádžovi, jedinému tvoru na této planetě, svěřil zlatou dágobu, sedmou a největší schránu, jež po celý rok ukrývá Buddhův zub. Pár žen z předních řad u brány padá na tvář, ruce se vzpínají k Rádžovi, z úst se derou výkřiky „Sádhu, sádhu“. Teď smíme udělat jen jediné: nepropadnout vzrušení, vydrat se odtud na hlavní třídu k jezeru, abychom tam zastihli čelo procesí. To před chrámem byla jenom předehra, poslední příprava na nejslav­nější chvíli cejlonského roku. Nadchází velká noc, úplněk měsíce esala.

Od chrámu zahřměla dělová rána, a prásk! prásk! zarachotily drobnější, ja­ko výstřely z pistolí. Z chrámu proletěla náměstím ozvěna fujar a trub a zanikla v hukotu davů. A už se v ohbí hlavní třídy rozkmitaly plameny pochodní. Desít­ky, stovky plamenů se slévají v požár, který se rozlil rudým svitem až do korun stromů.

Od čela průvodu to třaská a práská, na dálku vidíme jen, jak se provalené hradby lidských těl odlévají z jízdní dráhy zpátky k chodníkům. A už je stačíme rozeznat, jsou to polonazí krotitelé s šestimetrovými biči na krátkých násadách. Prásk, prásk! uvolňují cestu peraheře. Koho by minuli, neujde ďáblům v ohni­vých kruzích za práskači. Každý z nich roztáčí v rukou, na hlavě i na zádech jako zkušený žonglér dlouhou tyč s pochodněmi na koncích. Plameny víří takovou rychlostí, že splývají v souvislé kruhy kmitající až k chodníkům. A za nimi řetězy ohňů po obou stranách udržují volnou cestu pro peraheru. Stovky železných košů na vysokých bidlech a v nich plane a černě dýmá drť koiru a kokosových ja­der.

Ale ani bez té ohnivé zábrany by se už z chodníků nikdo neodvážil o krok dál. Ztichlé davy se očima vpíjejí do velkolepé podívané, jež se před nimi začíná od­víjet jako fantastický film. Za ohnivým čelem průvodu hřmí sbor bubeníků a pištců, a už chřestí do uší těžký rytmus rolniček na nohou bosých tanečníků. Na zpocených zádech se perlí odlesky pochodní, na hlavách se blýskají přívěšky na hrotitých čelenkách ze zlata.

Za blokem tanečníků se středem ulice valí tříapůlmetrový kolos, víc fantom než slon. A na jeho zádech jako na rozhledně pod slunečníkem na dlouhé žerdi sám peramuné rádža, strážce listin z chrámu Daladá Máligáva, celý ve zlatě kroje kandyjské šlechty. Bubeníci za ním hřímají fascinujícím unisonem rytmus vá­lečného pochodu Sinhálců. A ještě předlouhá řada tanečníků, sloni jednotliví i ve skupinách po třech, po šesti a dokonce po osmi, šlechtici a hodnostáři, opět ti břichatí bařtipáni nabalení do čtyřiceti metrů látky; a zas bubeníci a kopiníci, vlajkonošové i polonazí kluci s čertovskými oháňkami, každá skupina se svým hudebním a tanečním doprovodem. Teprve za trojicí slonů ve zlatě a bílém bro­kátu vystýlají pomocníci asfalt širokým bílým běhounem. Po něm se jako pře­lud sune obrovský Rádža, se stříbrem na klech. Ve stříbrném altánku až nahoře pod korunami stromů se matně třpytí to tajuplné COSI, před čím se v bázni a po­koře sklánějí hlavy zástupů. Ani nevnímají osobnost po Rádžovi druhou v pořa­dí, jakéhosi Dijavadanu Nilamé, provázeného stráží s oštěpy. Je to strážce kan­dyjské relikvie. Když tak prochází ve zlatém kroji, ztělesnění dávných století, člověk se málem štípne do nosu, aby nezapomněl, že toho pána včerejší noviny představily jako „old boy of Trinity College“, absolventa Koleje svaté trojice, te­dy nejvyššího katolického učení na Cejloně. I to je na snášenlivém Cejloně v po­řádku.

Ta maličkost však stačí, aby se člověk vzpamatoval, srovnal si poblázněný puls a zhluboka nabral dech, aby ve zdraví unesl až do konce ten nápor omračující nádhery, aby ještě stačil vnímat pekelně rudé čabraky a hrozny čer­vených žárovek na slonech z chrámu boha války Kataragamy, modré slony Višnuovy i bělostné nosiče neposkvrněné cudnosti bohyně Pattiní a aby nepro­padl sugestivnímu rytmu bubnů, dokud ulicemi neprojde poslední slon — a ka­merou poslední metr filmu.

Jak dlouhé bylo procesí? Kolik v něm prošlo očabrakovaných slonů? Jak dlouho trvalo? To nevíme, na počty nebylo ani pomyšlení. Bylo bez konce a mi­nulo jako sen, mimo čas a měřítka.

Nelze přece měřit a srovnávat, co je jediné. ESALA PERAHERA je na téhle pla­netě jediná. Tisíciletá, a přece stále nově vzrušující.

Teprve příštího dne jsme se z novin dověděli, že slonů bylo pětapadesát a že ten zázrak svítících obrů byl docela prostý: za krkem měli ukryté dvanáctivoltové autobaterie a na zvláštní znamení práskačů zapojili slonovodi oba póly.

Plus a minus.

Bez poezie.

Ještě téhož dne nám udělil audienci Dijavadana Nilamé, onen bachratý vel­mož doprovázený honosnou stráží s oštěpy.

Zas už byl štíhlý, dal nám ukázat schránku se zubem, která stála opět na svém místě, a zavedl nás do pracovny s prozaickým telefonem a psacím strojem.

A podal nám navštívenku, Dijavadana Nilamé není jeho jméno, nýbrž úřední titul, dija je v sinhálštině voda a vadana znamená předkládat, podávat. Původ jeho úřadu sahá až do dob sinhálských králů. Tehdy hodnostář urozeného původu, kandyjský zeman, směl jako jediný podávat vladaři pitnou vodu a starat se o je­ho koupel. Musel být králi pořád nablízku a stal se tak postupně jeho důvěrní­kem, tajemníkem, ministrem, podobně jako se k takovým hodnostem na dvo­rech egyptských faraónů dopracovali někdejší odháněči much. Dnes je nejvyšším správcem chrámu Zubu, do funkce ho volilo čtyřicet představených nej­různějších cejlonských chrámů, v civilu je senátorem Senanajakovy strany UNP, senátorem byl už v době, kdy došlo k volbě. Pochválil nás, že jsme si vedli jako praví buddhisté, když jsme v předpokoji Buddhova zubu rozestřeli na obětní stůl hrst květů, a potom věcně a trochu sebevědomě prohodil:

„A pokud se týče mého úřadu, nesu za něj odpovědnost výlučně já. Ani mi­nisterský předseda mi nemá do mých záležitostí co mluvit.“

Němě se na nás dívali ze starých pláten v zlacených rámech jeho předchůdci, Nilamové v tradičních krojích; a senátorův tajemník, krásný staříček s plnovou­sem, se nám při loučení hluboce uklonil.

Dole pod mangovníky na nábřeží odklízeli metaři zbytky včerejší perahery a odkudsi znělo melancholické klinkání zvonů.

 

28 – NA ADAMOVU HORU

„Nic si z toho nedělejte, to je dobré znamení,“ utěšovali nás naši cejlonští známí, když jsme se po třech dnech a dvou nocích marného čekání na příznivé počasí vrátili z Maskelije. „Osud vám přeje, dává vám na srozuměnou, že se ještě na Cejlon vrátíte. Pak vás Buddha obšťastní největší milostí — spatříte ostrov z vrcholu Samanakúty …“

„Teď v říjnu byste stejně z výstupu nic neměli. Nahoře věčně prší, slunce nevysvitne celé týdny. A znáte ten pocit zklamání, když se dotrmácíte na vysokou horu a pod vámi se válí jen mlha a mraky a není vidět na krok.“

„Ale hlavně: výstup na Adamovu horu je záležitost kolektivní, bez těch tisíců nadšených poutníků nebudete mít nikdy pravou představu, co pro ně hora zna­mená. Příště musíte přijet v prvních měsících roku, nejpozději v dubnu. V květ­nu začnou monzuny, a to je s výstupem konec.“

„Čekat v Maskeliji tři dny — to je něco jako závdavek. Odměna vás určitě nemine!“

Než se nám tahle předpověď splnila, uplynulo víc než sedm let. A z nich jeden den patřil výstupu na jinou posvátnou horu, japonskou Fudžisan. Úmyslně jsme si k tomu vybrali první červenec, den, kdy prý se na „paní Fudži“ hrnou ti­síce poutníků a všichni si náramně zakládají na tom, že stanuli na vrcholu hned prvního dne holdovací sezóny. Jaké však bylo naše zklamání! Místo tisícových zástupů jsme cestou z Fudžijošidy k vrcholku potkali jen několik desítek těch nejskalnějších. Ostatní Japonsko spojovala s Fudži skupina televizních kamera­manů, kteří vyrazili chvíli před námi a táhli si své přenosné nádobíčko s čouhají­cími anténami na hřbetě. Hlídal si je zbytek štábu v helikoptéře, jež nám kroužila nad hlavami a jako retranslační stanice pohotově předávala signál oruksakovaných mládenců stomiliónovému národu.

„Buďte rádi, že jsme se ještě na Cejloně k televizi nepropracovali,“ ujišťovali nás titíž cejlonští přátelé, když jsme navázali přetrženou niť a začali kout plány, kdy vyrazit na Adama. „Potřebujete na to dva dny, vlastně dva půldny. V noci výstup, na vrcholu byste měli být nejpozději v pět, abyste nepropásli to nejdů­ležitější, východ slunce. A když budete mít štěstí…“

„… budete, prorokuju vám, že budete, vzpomeňte si na ten závdavek z Maskelije. Uvidíte i pověstný vržený stín hory, počasí vám bude přát…“

„… a na sestup počítejte skoro celý den, dá vám pěkně zabrat, je horší než výstup. Teď už jde jen o to, který směr si zvolíte. V podstatě máte možnosti tři.“ A tak jsme vytáhli speciálky a začali plánovat.

I legendy si potrpí na přesnost

Adamova hora není jen tak ledajaký kopec. Patrně je to nejposvátnější hora na světě, přisvojují si ji vyznavači nejrůznějších vyznání.

Adamovou ji nazvali muslimové, když jim její velkolepou nádheru vylíčili arabští námořníci, kteří se podle ní — třebaže leží daleko od břehů ostrova — řídili jako podle majáku. Když prý Adam zhřešil s Evou a byl za to vyhnán z ráje, bloudil světem, až přišel na neznámý ostrov zvaný Serendib. Vystoupil na nej­vyšší horu a byl tak okouzlen pohledem na čarokrásný kraj, že uvěřil, že se nad ním Hospodin smiloval a zavedl ho do druhého ráje. Aby hřích odčinil, zůstal stát na jedné noze celých tisíc let a na věčnou paměť tak zanechal ve skále otisk chodidla.

Mnohem dřív než muslimové si horu přivlastnili buddhisté. Mají pro ni hned několik názvů. Srípada — posvátná stopa. Samanalakanda — hora motýlích květů. Nejčastěji však Sumanakůta nebo Samanakúta — sídlo démona Šama­ny. O původu stopy vypravuje hned úvodní kapitola kroniky Mahávamsy le­gendu, podle níž se Buddha díky své nadpřirozené síle, kterou získal tím, že došel konečného osvícení, přenesl z Indie na ostrov Lanku. Stanul prý — opět jen jednou nohou — na nejvyšší hoře, aby oznámil nejvyššímu démonovi Ša­manovi, že nauka, kterou právě založil v Indii, ovládne jednou i jeho ostrov a na­hradí uctívání démonů.

Pozadu nezůstali ani hinduisté — dokonce hned dvě soupeřící sekty. Omráčeni majestátem hory, jejíž ostrý kužel ční z panenské divočiny, usoudili jedni — višnuisté, že ji nemohl ovládnout nikdo jiný než všemocný Višnu, když se vtělil do udatného prince Rámy a porazil krvelačného vládce Lanky, krále dé­monů Rávanu. Šivaisté naopak tvrdí, že nad ním zvítězil sám Šiva, nejvyšší z panteonu bohů, a on že to byl, kdo vtlačil do kamene otisk své nohy. Však se ta­ké vrchol hory stal na půldruhá století výlučnou doménou šivaistů. K užívání jim ji nedal nikdo jiný než Rádža Sinha II. — odměnou za to, že mu na rozdíl od přísných buddhistických mnichů neodmítli rozhřešení za zločin otcovraždy.

A katolíci? Ani Šiva, ani Višnu, ani Buddha, ani Adam — ale svátý Tomáš to byl, kdo zabloudil na rajský Cejlon, a jak jinak? — zůstala po něm stopa, stopa tak nesmírně velká, jak veliký byl jeho duch.

Zbývají snad už jenom Číňané: dávno předtím, než se lidstvo začalo hašteřit a než se rozdělilo na žluté, bílé, černé a rudé, byl tu přece praotec všech, stvořitel nejpočetnější rasy, a tudíž zakladatel světa, legendární Pchan-ku. To ještě Cej­lon nebyl maličkým ostrůvkem, ale velkou a bohatou pevninou, jejímž hlavním městem byla Lankapura, město nepředstavitelné nádhery. Avšak jednoho dne ji postihlo strašné zemětřesení (Erich von Däniken by řekl, že to byl start kos­mické lodi, kterou se příslušníci daleko vyspělejší civilizace vraceli ze Země na svou rodnou planetu) — pevnina se podobně jako bájná Atlantis propadla do moře a zůstal jen nepatrný ostrůvek a na něm tři nepočetné kmeny, předchůdci dnešních Sinhálců. Stalo se to roku 2387 před naším letopočtem — i legendy si přece mohou potrpět na přesnost…

Ovšem, vždyť téměř každou významnější horu obetkal člověk barevným pře­divem své obrazotvornosti. Legendou, jíž chtěl vyjádřit vděčnost za své bytí a úctu k vševládné přírodě. Jaký div, že takovému osudu neušla ani hora, jež se z divukrásné divočiny tropického ostrova tyčí jako maják z nekonečného moře času, jako prst nabádající člověka k pokoře a skromnosti. A přímo vybízí k uctí­vání.

Čtvrtá možnost

Na mapě vypadá Adamova hora až příliš střízlivě.

Široko daleko vytlačila ze svého okolí klikatá háďata silnic a železnic, pří­močaře ohraničené polygony čajovníkových plantáží i zelené proužky rýžových polí. Pustila k sobě jen černavé skvrnky znázorňující krabatinu skalisek a pak modré žilky protkané hnědí vrstevnic, jež připomínají nádherně fládrované stolky z cejlonských resthousů, řezané ze vzácných staletých stromů. Jen tři slo­va ADAM’S PEAK WILDERNESS místo jmen osad a měst — DIVOČINA ADAMOVY HORY. Na cejlonských speciálkách s vrstevnicemi po stovkách stop se fládrování prodere k srdci hory jen do výšky 6500 stop, na prostůrek kolem vrcholu s kó­tou 7360 už se další vrstevnice nevejdou, je příliš těsný. Jen letecký snímek odha­lí strmost olysalého kužele, který se z temné zeleně džungle vypíná jako věž vzdorující času a všem ničivým silám. Severní spádová přímka svírá s horizon­tem úhel pětapadesát stupňů, jižní dokonce šedesát. Homole je viditelná ze všech stran a není divu, že ji lidé odjakživa považovali za nejvyšší horu ostrova. Přesná měření ji odsunula až na sedmé místo, i když rozdíl proti skutečnému držiteli primátu, Pidurutalágale, je jen dvě stě osmdesát metrů. (Pidurutalágala se vypíná z rozlehlého horského masívu severně od Nuvary Elije a při své nená­padnosti zůstává jaksi v ústraní.) Každý Cejloňan vám ještě dnes bez rozmýšlení poví, že nejvyšší je přece Samanakúta.

Co se jí nedostává ve stopách či v metrech, to jí bohatě vynahradí její posvátnost.

„Ano, existují tři možnosti, jak se dostat na Adama, to mají knížky i vaši infor­mátoři svatou pravdu. Ale já vám povím o čtvrté,“ řekl Jaromír Štětina, česko­slovenský velvyslanec na Cejloně, a potutelně se usmál. Znali jsme tyhle úsmě­vy. Objevovaly se mu na tváři pokaždé, když jeho cestovatelská vášeň opět do­zrávala v nějaký konkrétní návrh, jak naplnit víkend dobrodružstvím větším, než je polehávání na pláži. Každé takové dobrodružství pak plstěným pisátkem zakresloval na velkou nástěnnou mapu Cejlonu a s tvůrčím zanícením tak za­hušťoval beztak už vyzývavě hustou síť poznání z první ruky. Byl přímo posedlý touhou neúředně poznávat své úřední působiště z nejnepřístupnějších a nejodlehlejších koutů. Od minuty bychom ho byli mohli vzít jako parťáka do vý­pravy — být to před sedmi léty, když jsme tenhle ostrov brázdili svými osmsetpětkami. Teď měl iniciativu v ruce on a v důmyslné hře na objevovanou jí dovedl mistrovsky využívat. Brilantně řídil vůz a dokázal se jím dodrápat krkolomnými srázy k bangelům v nejvýše položených čajovníkových plantážích, kam se často i místní ostřílení kozáci odvážili jenom s džípem.

Ale abychom nepředbíhali:

Klasická a nejčastěji používaná cesta k výstupu na Adamovu horu vede od severovýchodu, z horské oblasti čajovníkových plantáží nad Maskelijí. Je také nejkratší, protože výchozí bod Dalhousie, kam se dostane každý vůz, leží ve výšce 4100 stop. K vrcholu zbývá 3260 stop, necelých tisíc metrů, Víc než polovičku cesty představuje povlovné stoupání, prudký nápor začne teprve v Sitagangule ve výšce 5000 stop.

Daleko namáhavější a pro poutníky mnohem záslužnější cesta vede zjihozápadu, od Ratnapury. Autobusem se dá pohodlně dojet až do Camey ve výši 1000 stop, k Posvátné stopě zbývá 6360 stop čili 1938 metrů. Nejnáročnější je prostřední úsek mezi 2000 a 4000 stopami, kde se kamenné schodiště dere k nebi téměř bez jediného povlovnějšího kousku, a pak sám závěr výstupu, který si co do strmosti nijak nezadá s maskelijským.

Ještě o něco záslužnější je cesta od západu, začíná v Eratnagodě ve výšce pou­hých 500 stop a víc než z poloviny se proti proudu Kuru Gangy prodírá v docela pohodlném sklonu. Je asi pětadvacet kilometrů dlouhá a poutníci ji v průměru zdolávají za jedenáct hodin, včetně čtyřhodinového odpočinku v Heramitipaně před konečným náporem na vrchol, který je 2091 metrů nad Eratnagodou.

„Tak, a teď se podívejte na tu čtvrtou možnost,“ nasadil Jaromír svůj potutel­ně slibný úsměv a rozložil na stole mapu. „Rádžamalej[29] — na jihovýchod od Dalhousie. Taky by to mohl být Rádžavelkej, ale to by se možná pan Rásaja ura­zil. Kdo je pan Rásaja? Superintendent jedné z nejvýš položených čajovníko­vých plantáží na Cejloně, před časem mě zval, abych si k němu přijel zachytat pstruhy, a že je od něho nejsenzačnější výstup na Adama, až na pár fajnšmekrů prý o něm nikdo neví. Ale abych nezapomněl: znáte to přísloví o Samanakútě a bláznech? Neznáte? Tak si to napište. Každý Cejloňan musí jednou za život na její vrchol. Jenom blázni tam lezou dvakrát. Já už to jednou podnikl. Z Maskelije. Cejloňan sice nejsem, ale kvůli vám jsem ochoten toho blázna ze sebe udělat. Po příštím víkendu, v pondělí, je cejlonský státní svátek, můžeme si ho nechat ja­ko rezervu, kdyby nás to moc sebralo. Navrhuju výstup z Rádžamaleje a dolů tou záslužnou cestou do Carney. Jste pro?“

Místo odpovědi jsme si plácli a smlouvu zapili nefalšovaným francouzským koňakem.

„Tak tedy příští sobotu. A nezapomeňte si namasírovat lýtka!“

Sentimental journey

Ze severozápadu — od Kitulgaly — vede do Maskelije jedna z nejhezčích cest, jakými se může Cejlon pochlubit. Vlastně tam směřují tři, takřka souběžné (tu třetí z Polpitije k jedné z nejstarších cejlonských elektráren v Laxapaně otevřeli teprve nedávno), ale primát co do nečekaných vyhlídek má patrně ta, jež se při­myká k železniční trati Kandy — Nuvara Elija. V týle má čáru, jež vyznačuje roz­vodí mezi Maháveli Gangou a Kelani Gangou, čili Hrebeňovku, jak by tomu řekli v Nízkých Tatrách. (Nedaleko Ginigatheny jsou obě řeky od sebe vzdáleny pouhou jednu a čtvrt míle, pak si to každá namíří k protilehlému pobřeží ostro­va.) Když už silnice nemůže utíkat přímo po hřebeni střechy, spokojili se její tvůrci tím, že ji zavěsili pod okap, takže ze spolujezdcova místa (na Cejloně mají vozy volant vpravo) nestačíte žasnout nad neustále se měnícími výhledy do údolí Maháveli Gangy. Je vyšperkováno věčně svěžím rounem čajovníku, jímž co chví­li probleskne bílá stuha peřejí či vodopádů a hned zas ho protne třpytivý proužek filigránské železnice.

Pak přijde zachmuřený a nevlídně studený Hatton s dřevěnými horskými sta­veními a stařičkou čajovnou, kde prý umějí udělat nejlepší čaj na Cejloně. Chut­nal znamenitě, hlavně asi proto, že od Kolomba jsme neměli v ústech a že z toho náhlého ochlazení nám začínaly drkotat zuby. Ale za půl hodiny už jsme stoupa­li dál, vzhůru přes Dikoju po starých známých místech. Hladina přehradního je­zera Castlereagh už pohltila další tisíce akrů čajovníku, leskla se kamsi daleko k severozápadu a širokým pruhem bez vegetace, nataženým po celém obvodě, jako by zároveň žalovala, jak je to dávno, co skončily monzunové deště. A už jsme vklouzli do překrásné aleje spathodeí — tulipánových stromů, jejichž koruny tehdy na podzim plály jako pochodně kam až oko dohlédlo.

„Nesmíte na to tak melancholicky,“ přerušil Jaromír naše hlasité vzpomíná­ní. „Jinak z toho bude sentimental journey. Ještě víc vás rozčaruje Maskelija. Tu nepoznáte!“

A vskutku jsme ji nepoznali. Všude samá objíždka mezi čerstvými náspy bu­doucí silnice, městečko už téměř opuštěno, co se dalo demontovat, nenávratně zmizelo, zbytek zakrátko pohltí vody druhého přehradního jezera, Mousakelle, jehož hráz už se zeširoka rozkročila nad roklí řeky Maskelije. Opuštěna už je i sil­nice, po níž jsme před lety projížděli pravým zemským rájem na čajovníkovou plantáž Laxapanu. Ano, měl tehdy pan Bond pravdu, když si posteskl, že všech­nu tu krásu — dokonce i čajovník sázený ještě za krále Edwarda VII. — nená­vratně zhltne mokrý živel… a tady v té zátočině pod vodopádem jsme si tehdy rozdělali táboráček a po obědě se nádherně vysprchovali. Teď tu bojovně číhají skrejpry, právě v těchhle místech má na příjezdní cestu k Dalhousie navázat nová silnice: obkrouží jezero po západním břehu a proti čajové továrně Gangavatte se přehoupne přes přehradní hráz. A Dalhousie! Panebože, jak jen se změnila ta idylická liduprázdná planinka, kde jsme tehdy v říjnu marně čekali, že se počasí umoudří! Teď to tady vypadá jako na pouti, krámek na krámku, lidí všude jako much, trhovci nabízejí poutníkům jídlo, pití, pestré šátky, ručníky, bavlněné přehozy, dobře se, lidičky, oblečte, jinak nahoře na Samanakůtě pomřete … A do toho muzika a ryčná hlášení z tlampačů, učiněný babylón.

Vtom se k nám prodral neznámý muž v bílém vétti.

„Nehledáte snad cestu do Rádžamaleje? Ano? Tak vidíte, dobře jsem vás od­hadl. Sháněl se tu po vás pan Rásaja už asi před třemi hodinami, čeká vás na večeři. Musíte se vrátit až k mostu a pak napravo proti proudu Battulu Oji, prav­da, řeku už teď neuvidíte, ale zabloudit nemůžete. Pořád vzhůru čajovníkovými plantážemi, cesta je hodně úzká, jeďte opatrně. Je to odtud něco přes šest mil.“

A zmizel v davu, ani poděkovat jsme mu nestačili.

Sloni v takové výšce?

Byla to napínavá cesta do neznáma, zatáčka za zatáčkou, nikde ani živáčka, všude jen buclaté keře čajovníku, tu a tam prostinký hinduistický chrámek, ma­ličký, jen aby neubral čaji příliš mnoho půdy — a zas čaj a čaj a čaj. Tachometr stavěný na míle odměřuje čísílka pomalu i na pořádné silnici, natožpak na tako­vém horském toboganu, kde je místo sotva projeden vůz! Kdesi hluboko pod námi se občas prozradila řeka, ale její hukot vzápětí spolkl motor. Náhle reflek­tory vyhmátly ze tmy pěkné dřevěné stavení a před ním mužskou postavu, která se skláněla nad čímsi oblým. Sláva, jsme na místě, ten muž v Dalhousie se zřej­mě přepočítal, místo šesti mil ukazuje tachometr sotva čtyři.

„Kdepak, to ještě nejste v Rádžamaleji, tady jste na území Moraj,“ přistoupil k okénku robustní muž. „Vím, jedete k Rásajovým, ale ti ještě chvilku počkají. Nechcete povečeřet se mnou? Nebo aspoň vypít skleničku na zahřátí? Pojďte dál, tady je návštěvník vzácnější než voda v poušti. Ruku vám podám až vevnitř, vidíte tu špínu. Dávám si do pořádku motorek k rybářskému člunu, i proslulý Johnson někdy vysadí.“ Jeho výřečnost ani hostitelské nadšení nebraly konce. „Jsem tady superintendentem, z jedné strany mám za souseda farmu Rádžamalej, z druhé Laxapanu. Cože, vy jste znali pana Bonda? No to je fantas­tické! Pašák, starý pán, přísný, tak trochu aristokrat, ale dobračisko. Teď už je ve výslužbě, předloni se odstěhoval do Anglie. Dobře že se nedočkal, jak jeho nádherné bangelo zaplavila voda… Vy se opravdu ani na chvíli nezastavíte? Chápu, chápu, Rásajovi čekají. Dobrá, tak na shledanou a omluvte mě, ani jsem se vám ještě nepředstavil… Hermon, mister Hermon. A přijeďte někdy jindy!“

Na takových místech, kde si podává ruku čajovník s věčností Hory, se zřejmě čas měří docela jinak, Tři hodiny sem, čtyři hodiny tam. Rásajovi nás uvítali, ja­ko bychom přijeli na minutu přesně.

„Jenom musíte mít chvíli strpení. Ostatně vás nic nehoní, teď je deset, v jed­nu si na hodinku zdřímnete, a když vyrazíte ve dvě, budete nahoře tak právě včas. Jako průvodce vám dám své dva zaměstnance, jinak byste v džungli za­bloudili. To není jako stezka z Maskelije, ta se lidmi netrhne. Tady nepotkáte živou nohu, a když, tak leda divoké slony,“ — a pan Rásaja se energicky chopil role hostitele sám, s omluvným pohledem na manželku. „Čekáme rodinu, bu­de to co nevidět…“

Bangela v takových opuštěných končinách, kde lišky dávají dobrou noc, ne­zapřou punc anglického smyslu pro velkorysost. Když poustevničit, tak příjem­ně. Všechno musí být dobré. A útulné. Pohodlné. Optimistické. Prostorné. Pří­větivé. Bangelo v horách bez anglického krbu? Bez ledničky? Bez květin? Ani pomyšlení! Být na konci světa a krčit se nebo se klepat zimou — to není nic pro člověka, který má podniku vydělávat peníze. Aby mohl vydělávat, musí být spo­kojen. Hodinami a minutami měřit práci — to ano. Ale ne odpočinek!

„Prosím vás, a kam vlastně pospícháte? Proč byste měli vstávat ve dvě? Pěkně si pospíte, odpoledne si můžete zarybařit, půl hodiny odtud máme srub, ručím vám, že tak nádherné pstruhy nikde jinde na Cejloně neuvidíte. A na Samanakútu se vypravíte pozítří, to je přece svátek, svět ani Kolombo vám neuteče. A práce už teprve ne… Nechcete? Já vím — nemůžete. Vaše škoda, jednou bu­dete litovat!“

Po večeři nám to přece nedalo, sotva kuchařův pomocník sklidil ze stolu, už na něm byly mapy.

„Správně!“ uvítal je pan Rásaja. „Jenomže jsou už trochu zastaralé. Tadyhleta čárkovaná cestaje dávno hotova, od bangela můžete jet vozem ještě dvě a půl míle, pořád mezi čajem, a to jste na vrstevnici pět tisíc. Ano, o devět set výš než v Dalhousie. A teď dávejte dobrý pozor. Od nás je to sice na vrchol Samanakůty o kousíček dál než z Dalhousie, ale stezka je povlovnější. Vždyť tady u nás jste už tak vysoko jako v Sitagangule. Až do Indikatupany, kde se tahle pralesní stezka připojuje na poutnickou z Maskelije, vystoupáte jenom o nějakých dva­náct set stop, to ani nestojí za řeč.“

„Říkal jste něco o slonech. Tady, v takové výšce?“

„Jakápak výška! Zdaleka nejste na nejvyšší plantáži Cejlonu. Zajeďte si jed­nou nad Nuvaru. Na farmě Olifant se čajovník pěstuje až do šesti tisíc osmi set stop, bangelo má dokonce sedm tisícovek, jenom o tři a půl stovky méně než vr­chol Samanakúty. Ale strach ze slonů mít nemusíte. Tolik jich tu zas není, a když uslyší hluk, zůstanou potichu. Může se vám klidně stát, že půjdete pět metrů od nich a nebudete o nich vědět.“

V jednu jsme se skutečně uložili k odpočinku. Aspoň symbolicky. Do pra­vých péřových duchen, poprvé — a s výjimkou Nuvary Elije naposled — na Cej­loně.

Odpočinek to byl opravdu jen symbolický. Spánek jako potrhaná pavučina. Řídkým vzduchem? Těmi pěti metry od divokých slonů? Předtuchou velkého dobrodružství? Únavou?

Patrně ode všeho kousíčkem. A navíc vědomím, že v tu dobu je už na stezkách vedoucích k Posvátné stopě dávno živo, že stovky a možná tisíce poutníků se lo­potí krok za krokem, aby se za úsvitu právě začínajícího dne dočkali vytoužené­ho omilostnění.

Hlas boží

Jeden z našich průvodců se jmenoval Selaja, druhý Angamutu. To bylo v podstatě taky všechno, co jsme se od nich dověděli, česky uměli tolik, co my tamilsky, a angličtinu nebrali na vědomí. Do noci vyrazili bosi, beze slova se schoulili na zadní sedadlo. Teprve ve svitu stropního světla jsme zjistili, že kro­mě elektrické baterky mají s sebouještě pochodeň a láhev petroleje — pro jisto­tu. Na sobě lehké plátěné kalhoty a vlněný svetr. Prostovlasí — neměli ani ten univerzální pruh bavlněné látky, kterou si poutníci chrání hlavu a ramena proti úžehu i proti chladu a větru. Hrst vařené rýže v kapse, jinak nic, ani chlebníček. Jen tak nalehko, jako když si někdo odskočí na pár hodin z práce.

„Tak velký auťák prý tu ještě nikdy neviděli,“ přeložil nám pan Kási, Jaromí­rův známý, jedinou větu, kterou za celou cestu prohodili. To jsme se octli doslo­va na konečné, na jakési miniaturní smyčce, kterou reflektory auta vykroužily z posledních čajovníkových keřů. Za nimi začínala džungle. Pana Kásiho čeka­la jediná starost — přijet nám někdy odpoledne, dejme tomu ve tři, nebo raději v pět naproti do Camey na západním úpatí Hory. Jenom ať zbytečně nad těmi propastmi neriskuje, musí se taky prospat. Čeká ho hezkých pár kilometrů. Ko­lik? Přes Kitulgalu a Ratnapuru sto padesát, spodem přes Bandaravelu dobré dvě stovky. Ledaže by auťák dal rozebrat a přes Adamovu horu ho dal dopravit jako ten ztřeštěnec z jednoho filmu, když svého rozkouskovaného ohnivého oře naložil na hřbet kuliům, aby mohl na opačné straně Himálaje pokračovat v ces­tě a vyhrál tak docela slušnou sázku…

Ale pak nás přešlo žertování. Bez přechodu jsme se totiž ponořili do noční džungle. Poprvé na Cejloně a vlastně poprvé v životě. V takové chvíli ti rázem vy­vstanou před očima dobrodružná líčení těch, kdo se na Horu drápali před te­bou. Sloni, medvědi, jaguáři, brrr! Všiml sis u Rásajových té nádherné bestie mezi jídelním koutem a krbem? Pořádný macek jaguár, skolil ho tu otec pana Rásaji někde v okolí, a není to tak dávno … A když ne šelmy, tak určitě hadi, ale dej pokoj, proč hned myslet na nejhorší! Tihle dva si tu spokojeně čapou bosi, ani pijavic se nebojí. Dokonce ani toho, že si ukopnou palec o některý z bez­počtu kořenů, které se co chvíli přeplazí přes cestu — asi jediní nebezpeční hadi v téhle džungli.

Podle kalendáře měl být měsíc ve třetí čtvrti, což je podle znalců nejpřízni­vější konstelace. Nový měsíc zapadá příliš brzy a úplněk se začíná sklápět k zá­padnímu obzoru právě tehdy, když je stoupání největší a když vrhá buď proti­lehlý stín, nebo už se schová za masív Hory. Dnes už jistě vyšel, ale ze spleti les­ních velikánů se ještě nestačil vydrápat dost vysoko. Zato nám nad hlavou zářila čarokrásná souhvězdí rovníkové oblohy, jak jsme je v Kolombu nikdy předtím nezahlédli.

Ve dvě třicet jsme se najednou octli na povalové stezce sroubené z příčně poskládaných kmenů; patrně bažinatý úsek, však také cesta přestala stoupat. A podívejme se — sloní stopy hned kousek od hatí, pořádné oválné jámy aspoň dva decimetry hluboké. Teď tu možná nějaký ušoun číhá za bukem, přesně jak to předpovídal pan Rásaja. Ale co když slon neví, co ví pan Rásaja? Co když se půjde přesvědčit, kdo mu ruší noční klid? Počkat…

„Slyšels? Lidské hlasy! Docela zřetelně.“

Zůstali stát i oba průvodci. Selaja, který šel vpředu, hned zhasl světlo. Opět lidský hlas, dunivý, jako by vycházel z rozhlasové rámusárny.

„To je peklo,“ ulevil si Jaromír. „A je po romantice Ještě jsme neviděli ani první světýlko z Adama a už je tu hlas boží. Kravál z reproduktoru. Slyšíš? Pan Džajavardana věnoval chrámu Srípadasthana dvě rupie, paní Čandrasekarová čtyři rupie dvacet. To nám ještě chybělo — chrámoví výběrčí a tlampače do všech světových stran!“

Nikdo se nehádá

Půl hodiny nato se džungle poněkud prosvětlila, stromy prořídly, zprava nám z nich vyplul měsíc, nějako srp postavený na špičku, ale jako zlatavý člun neslyšně brázdící bezoblačnou noc. O chvíli později jsme vykřikli úžasem. Ro­zevřela se před námi rozlehlá planina a jako zázrakem se nad ní vynořil strmý kužel Posvátné hory. Zřetelně se odpichoval od poněkud světlejší oblohy, z po­předí džungle se po něm jako magický had vzpínala vlnovka planoucích žáro­vek, vzhůru čím dál hustších; docela nahoře zářila jako briliantový diadém pev­ným, jasným, neměnným světlem.

Ve třpytu měsíce se na trávě a na listech leskla rosa, ze stromu občas skápla krůpěj a zvonivě ťukla do neviditelné tůňky, jinak nás obklopovalo tajuplné ti­cho; i tlampače tam kdesi na vrcholu teď umlkly, patrně se darovací seznamy čtou, jen když dary stojí za řeč. Oheň, který naši průvodci bez vyzvání rozdělali, nám přišel docela vhod, aspoň si trochu odpočineme a osušíme propocené košile… Času prý máme dost, Angamutu ukazuje na číselníku hodinek, že za hodinu a půl můžeme být nahoře.

Pak už nás královský diadém nepustil ani na okamžik ze své kouzelné moci. Jako magnet nás táhl vzhůru a zanedlouho se k němu připojil druhý: magnet lidské vůle a odhodlání, magnet svátého nadšení.

O půl páté jsme totiž z temna džungle vykročili na osvětlenou stezku, poprvé jsme se dotkli stříbrného hada. Byla to tatáž džungle, ale ožila pojednou bez­počtem lidí s levnými kufříky na rameni, s ranci, pytli, džbány a košíky plnými zásob. Rodiče s malými dětmi, tátové s nemluvňaty na lokti, muži i ženy podpí­rající starší a nemocné, spousta mladých. Mnozí vyčerpaní, utrmácení, upoce­ní, co chvíli se někdo opřel o strom nebo o železné zábradlí a lapal po dechu; průvod se zastavoval, ale vzápětí už se zvolna ploužil dál, lidé se povzbuzovali halasným skandováním, melodickým prozpěvováním tradičních veršů. Sbor hlasů se občas odmlčel a do ticha zazněl hlasitější výkřik nadé gurua, vedoucího skupiny, předříkávače:

„Nadé méjana samadena ahapala!“ „Naslouchejte všichni z mé skupiny!“

„Nadé tikin tike pasu noba silla!“ „Nesmíte jít pomalu, pomaličku, zůstali byste vzadu. Nesmíte umdlévat…“

„Máte-li v srdci nějakou nenávist, odhoďte ji. A naslouchejte, co vám radí váš předák. Data depaja ape savikara denavá! Ó dej sílu našim rukám i nohám… Dosak tibunamut durala haríni! Odpusť nám, jestli jsme zhřešili…“

Bylo cosi dojemného v tom vzájemném vybízení. Jakýsi smysl pro lidskou soudržnost a rodovou pospolitost, přirozený instinkt, že mezi přáteli zmůže člo­věk daleko víc, než když je osamocen; že dokáže překonat sama sebe.

„Víte, my Cejloňané jsme divní lidé,“ řekl nám jeden vysokoškolský student, když jsme se po návratu do Kolomba svěřovali přátelům s dojmy z Adamovy ho­ry. „Jak se někde setká víc lidí, jsou z toho vždycky spory, hádky, často rvačky. Ve městech i na vesnici. Ale při poutích na Samanakútu nikdy. Tam v lidech převládne ta lepší stránka. Každý přeje druhému úspěch. Nikdo se nehádá. Je­den druhému ustoupí. A nikdy není sprostý. Použít sprostého slova na cestě k Posvátné stopě je smrtelný hřích. Příklad, příklad — vy vždycky chcete hned nějaký příklad! Jak bych vám to vysvětlil co nejnázoměji? Tak třeba na takové pouti nechá po sobě každý nějakou památku, takovou tu docela obyčejnou, člo­věčí. Odskočí si kousek od cesty a tam si uleví. Kdo přijde po něm, může se dočkat nepříjemného překvapení. Být tojinde, vrátil by se mezi své známé a nej­výš by si ulevil větou Tam nechoď, je tam samé… však víte, co. Tady řekne: Nechoď tam, rýže se tam proměnila v bláto.”

„Jak že je to sinhálsky?“

„Tak si to napište,“ zasmál se, „pro případ, že polezete na Samanakútu po­druhé. Bat madé vella. Bat je rýže, madé znamená bláto. A ještě něco: snad je to monumentalita přírody, která tam každého uchvátí, snad to slovíčko srí v jed­nom z názvů hory, ve jménu Srípada — velký ve významu vznešený, posvátný, co v člověku vyvolává pocit velikosti a brání mu vyjadřovat se ve zdrobnělinách. Poutník tam nikdy nezakopne o kamínek. Paruvathajak kakulé ánila — řekne. Před nohu se postavil balvan. Ale hned vzápětí se začne dovolávat tajemných nadpřirozených sil, aby mu pomohly dostat se až nahoru…“

Elixír

Jeden z mnoha sinhálských názvů Adamovy hory je Svargáróhana. Doslova znamená Nebeský výstup a velice přesně vystihuje závěrečný úsek pouti, který kdysi v lidech vyvolával pocit, že opravdu šplhají do nebe. Tam, kde jsou dnes vytesány schody chráněné železným zábradlím, bývala kdysi holá strmá skála, na níž porůznu visely „řetězy víry“. Řetězy s články dlouhými až patnáct centi­metrů, podivuhodně kované ve tvaru jakýchsi třmenů, po nichž lidé šplhali jako po visutém žebříku. Často se stávalo, že je nenadálá vichřice rožky mácela jako hračku a smetla do propasti ty, kdo nevystačili se silami. Hynuly tak celé rodiny.

Řetězy jsou dnes ty tam — těsně pod vrcholem Adamovy hory je strmý chod­ník dokonce rozdělen zábradlím, aby poutníci nevráželi do těch, kteří se už vra­cejí dolů. Ale předříkávači recitují podnes staré tradiční výzvy:

„Damvela alla ihela nagíni!“ „Držte se řetězů a statečně šplhejte vzhůru!”

„Šplhejte a nedívejte se do propasti, jen tak vás nepotká neštěstí!“

„Uniknete běsnění větru, který by vás chtěl odtrhnout od skály.“

„Při každém kroku si pomáhejte posvátným slovem sádhu!“

„Sádhu, sádhu, sádhu… sáááá… vrací noc sterou ozvěnou chorál, kterým si poutníci zdola i shora odpovídají na výzvy svých nadé guruů. A po sinhálském sádhu vzápětí tamilské haró hará, haró harááá…“

Čím blíž jsou poutníci cíli, tím častěji se ohlížejí. Ovšem, had světel pod tebou je mnohem delší než vpředu, jeho spodní konec se chvěje kdesi v bezedné hloubce, kdežto nahoru už zbývá maličko, docela maličko. Sotva mohli z tako­vého elixíru světla čerpat poutníci v dávných časech, kdy jejich jediným pomoc­níkem v boji s tmou, únavou a představami o zlých démonech byly sušené koko­sové listy, čulu. Nahradila je později pandama, hůl omotaná hadry, jež se na­máčely do směsi kokosového oleje a petroleje. Když pochodeň pohasínala, po­stříkl ji poutník směsí z láhve — vždyť i naši průvodci si ji nesli s sebou, aspoň do okamžiku, než Angamutu zakopl o kořen stromu a láhev rozbil. A později? Doktor Otakar Pertold, který roku 1910 podnikl výstup z Ratnapury, si ve svých vzpomínkách postěžoval:

„Svítilna byla velmi těžká, obsahujíc v sobě akumulátor se čtyřmi olověnými deskami, takže jsem si ji nemohl zavěsiti na knoflík, jak jsem to před tím dělával s lehkou kapesní svítilnou se suchou baterií, a obou rukou jsem potřeboval, abych se zachycoval, leza po mokrých kluzkých skalách…“

Před několika lety dostal kdosi šťastný nápad: což tak postavit daleko viditel­ný pomník elektrifikačnímu úsilí cejlonské vlády — natáhnout dráty od maskelijské elektrárny až k Posvátné stopě?

Je to onen stříbrný had, který září do noci, plane jako ohnivá křídla cherubí­nů a neustále dolévá odhodlání a silu poutníkům, z nichž mnozí jsou pře­svědčeni, že už neudělají ani jediný krůček vpřed, že na nejbližším kameni vy­dechnou naposled.

Šest sedmnáct

Ještě nikdy se nesnesla vločka sněhu na Adamovu horu.

Její 2244 metry nedokáží kompenzovat blízkost rovníku jako její daleko mo­hutnější rovníkoví kolegové — takový Carstensz Toppen na Nové Guineji (5030 metrů), Kilimandžáro v Tanzánii (5895 metrů) nebo Chimborazo v Ekvá­doru (6297 metrů). Jen občas — za mimořádně prudkého ochlazení — se v nejvyšších polohách objeví jinovatka, kterou Cejloňané považují za sníh. V Kolom­bu nám ukazovali levné sešitové vydání předříkávačských textů, jeden z nich měl název Purána himagata varnanáva. Starý popis Sněžné stezky.

Sněžná tedy ještě stezka na Adamovu horu nikdy nebyla a — pokud se sever­ní pól neodstěhuje o pořádný kus k jihu — nikdy nebude. Zato rok po roce všichni poutníci, kteří neúnavně odpočítávají poslední schody kjejímu vrcholu, budou vyhlížet východ slunce stejně dychtivě, jako jsme ho očekávali my. Snad od výstupu na Kilimandžáro jsme se tolik netěšili na první hřejivý paprsek jako tady, sedm stupňů od rovníku, třebaže jsme měli na sobě silné flanelové košile, větrovky, vlněné punčochy a plátěné horské boty s gumovými podešvemi. Co teprve Cejloňané, většinou bosí, oblečení tak, jak jsou zvyklí dole u moře, nejvýš ještě s bavlněným pruhem látky přes hlavu a přes ramena! Zemdleni odpočívali v posledním poutnickém ambálamu, chatrči spletené z palmových haluzí, chti­vě vztahovali ruce po hrnku horkého čaje, choulili se k sobě, drkotali zuby, z promodralých rtů jim unikal podivný — jakoby úzkostný zvuk, nekonečné přerušované s-s-s-s-s-sss—s. Pak se zas na povel předříkávače zdvihli a vyrazili na poslední úsek cesty, předháněni opozdilci, kteří nechtěli zmeškat východ slunce v bezprostřední blízkosti Stopy. Shora se proti nim valily zástupy těch, co už na těsné, takřka nechráněné plošince nemohli vydržet zimou a pospíchali někam do závětří.

V pět hodin dvacet minut jsme byli nahoře.

Kolem Posvátné stopy už nebylo k hnutí. Schodiště vedoucí od východu se rozšiřovalo v nevelkou šikmou plošinu s kamennou zdí do výše prsou (při výcho­du slunce nám výborně posloužila místo stativu); tísnila se tu spousta zachum­laných lidí. Nad zídkou se ve svitu žárovek vypínal kovový baldachýn s hinduis­tickými svastikami, pod jeho stříškou se rozvíral mohutný trychtýř s okapovou rourou (kdysi bylo chvalným zvykem poutníků nosit mnichům v útulku na vr­cholu Smanakúty džbány s pitnou vodou, dnes se patrně strážci Posvátné stopy snaží být na takových darech nezávislí); místo bronzových lamp tepaných v podobě lotosu září dnes po obvodě kamenné zdi moderní krychlové lampy z mléčného skla, natolik vkusné, že neruší intimitu posvátného prostředí.

Daleko víc ji rušili dva policisté ve vlněných khaki kapucích stažených přes uši: neomaleně řvali na poutníky, kteří se sem pokorně dobelhali v očekávání zázraku. Buď se jim nelíbilo, že se lidé ještě pokoušejí vtěsnat na přeplněnou te­rasu, nebo tak chtěli zamaskovat vlastní bezradnost a bezmocnost. Ať tak či onak, bylo to nechutné a za strážníky jsme se styděli patrně víc, než sami Cejlo­ňané.

Pokud nepřišli poutníci bosi, odkládali po buddhistickém zvyku střevíce a opánky v prostoru před terasou. Nezbylo než se také zout. Boty svázané tkanicemi k sobě jsme pak nosili přes rameno, ne ze strachu, že by nám je někdo od­nesl jako suvenýr, ale z téměř stoprocentní jistoty, že už bychom je v tom zmatku nenašli.

Tma zatím začala řidnout, lidé chvatně rozdělávali ohýnky, zažehovali svíčky a voňavé tyčinky. Fialové a modrozelené světlo začalo vzlínat z temných obrysů hor a obloha je dychtivě vstřebávala jako obrovský savý papír máčený v roztoku lakmusu. Z mlžného oparu hluboko v údolí se jako z nadýchaných peřinek vy­nořily první ostrůvky země, pak se z nich vylouplo matné zrcadlo přehradního jezera nad Maskelijí. Po chvíli už hustší odstíny spektra — jakoby navzdory zá­konům tíže — vypluly do nejhořejších vrstev klenby a na jejich místo se vtlačila záplava rumělky a jantarové žluti. Ze zlátnoucí oblohy se nebeský oheň přelil na rozeklané hřebeny východního obzoru, od něho jako lehce zápalná obětina chytla i spleť řek a říček a vodních nádrží v klínu hor — a vtom se z malebně po­skládaných pásem údolní šedi a modři vyhoupl kotouč slunce. Hodinky ukazo­valy šest sedmnáct, když se hluboko pod námi — a přece nad Cejlonem — zro­dil nový den. Hrobové ticho naráz přerušilo hromadné vydechnutí, výraz úžasu a nábožného vzrušení. Lidé padli mlčky na kolena, sepjali ruce a odříkávali ti­chou modlitbu. Zdálo se nám však, že je to spíš atavistický hold slunci a jasu podle jakéhosi prastarého rituálu než vzývání pomyslných božstev.

 

Stín

A pak se nad Horou rozeznělo klinkání zvonce — někdy dvakrát, někdy do­konce třikrát, většinou však jen jednou, zprudka, jedním trhnutím. Poutníci chvatně přistupovali ke zvonu — každý smí jeho srdcem trhnout tolikrát, poko­likáté ho nohy vynesly na Samanakútu. Staří lidé tak činili s nábožnou úctou, pomalu, jako by vychutnávali odměnu za strasti pouti, ženy s výrazem pokory a strachu, muži chtivě a netrpělivě, děti na ramenou nebo v napřažených pažích tátů s radostí z nabízené hračky.

Všichni, kdo si odbyli klinkání, tlačili se po krátkém schodišti vzhůru pod baldachýnek s Buddhovou stopou; to však už naši pozornost upoutal jedinečný úkaz, pro který často cizinci podstupují celou námahu výstupu mnohem víc než pro Posvátnou stopu nebo pro horolezecký zážitek.

Daleko na západním obzoru, přesně nad zubořezem připomínajícím Stolo­vou horu, který vyčníval ze syté zeleně džungle tři čtyři kilometry od nás, se na hladině ranní mlhy začal rýsovat zřetelný klín. Stín Adamovy hory vržený na pomyslnou průmětnu. Podobný trojúhelník jsme kdysi spatřili na úpatí Cheopsovy pyramidy, když jsme se po dramatickém noclehu na jejím vrcholku dočkali východu slunce nad Nilem. To se však ostře ohraničený stín rozkládal těsně pod námi, sto sedmatřicet metrů nás dělilo od jeho matematicky přesné­ho okraje narýsovaného do bledé žluti pouště. Tady se vznášel kilometry vzdá­lený na ranním oparu, spíš hříčka vesmírného Mistra osvětlovače.

Bylo to cosi fantasmagorického: nejgigantičtější pyramida světa plující na pavučinově jemném mušelínu; před ní temněmodré cimbuří pohádkového hradu s věží, kterou jako by vejpůl uťal nějaký titán; docela vpředu kamenná zeď s vystupujícími cementovými spárami; nad ní mléčné krychle blednoucího jasu z vodních turbín a koldokola dychtivé tváře lidí ozlacených sluncem.

Vzpomněli jsme si na slova cejlonského přítele, který nám nedávno proroko­val v Kolombu:

„Počasí vám bude přát, máte závdavek z Maskelije. Spatříte i pověstný stín…“

Angamutu a Selaja přijali od nás rozpačitě odměnu za doprovod, jeden po druhém několikrát trhli srdcem zvonu — bůhví pokolikáté už tak vítali nový den, ještě nám zamávali na rozloučenou a jako lasičky zmizeli pod východní zídkou.

Ani hledáním střevíců se nemuseli zdržovat.

A co loukotě?

Krátce po našem prvním příjezdu na Cejlon uveřejnil kolombský Sunday Ti­mes přehled příjmů cejlonských chrámů za uplynulý rok. DVAATŘICET TEM­PLŮ VYKÁZALO PŘÍJEM NAD 10 000 RUPIÍ — hlásal titulek na první straně. V čele tabulky Srípadasthana, onen maličký baldachýn, patrně nejmenší chrám na Cejloně: 70 317,06 rupií. Víc než pateronásobek příjmů daleko honosnějšího chrámu Kelanija Viháre, třebaže podle legendy i on byl poctěn Buddhovou návštěvou a přestože se k němu dá dojet autobusem z Kolomba za půl hodiny.

Teď jsme byli svědky, jak takový chrámový poklad roste. Neuplynula snad ani půlhodina od okamžiku, kdy se první paprsek dotkl baldachýnu, a Buddhova stopa byla plná mincí a obětní rýže. Nebylo by divu, kdyby šlo o šlápotu obyčejného smrtelníka, jenomže Buddha byl nejen člověk, který před dvěma ti­síci pěti sty lety chodil se svými následovníky po ganžských rovinách, ale záro­veň Mahápurísa, výjimečná bytost, nadčlověk. Podle toho vypadá otisk jeho no­hy: prohlubeň v kameni dlouhá sto sedmdesát centimetrů a široká sedmdesát osm. Na několika místech je její okraj vylepšen cementovou maltou, čas od času ji musejí opravovat, protože od mincí a obětin je ošoupán nejen cement, ale i ká­men. Jakkoli obrovská je stopa ve srovnání s chodidlem člověka, pravověrné buddhisty neuvádí nijak do rozpaků. Naopak, byli by zklamáni, kdyby měli své obětiny házet do nějakého důlku podobného otisku vlastní nohy. (Ostatně ka­menný Buddha stojící v Avukaně nedaleko Kalavevy dosahuje výšky dvanácti metrů, ležící Buddha v Polonnaruvě měří třináct a půl metru, každý druhý Cejloňan je spatřil na vlastní oči, proč by měl pochybovat o velikosti Mahápurísy? Mnozí poutníci dokonce věří, že šlápota pod baldachýnem je pouhá napodobe­nina; ta skutečná, kterou zanechal Probuzený, je otištěna do safíru a před očima pochybovačů je ukryta ve skále. Snad i proto platí zákaz Stopu fotografovat – jeden z mála zákazů na tolerantním Cejloně.

Šlápotu žárlivě střeží holohlaví mniši. I když jsou plně zaujati vymetáním mincí (sypou je do zelené bedny s úzkou štěrbinou), hlídají jako ostříži každého, kdo se blíží s fotografickým přístrojem.

Pátrali jsme později po příčinách tohoto pozoruhodného zákazu — vždyť po Cejloně jsou rozesety spousty Buddhů a každý si je může fotografovat do omr­zení. Že by vliv jedné z buddhistických sekt, jež před časem ostře protestovala u indické vlády, když vydala sérii poštovních známek s obrazem Buddhy? Či snad anonymní cenzura, jež z rytiny na dvourupiové bankovce znázorňující chrámek v Madirigíriji dala odstranit všechny Buddhovy sochy a na kruhovém půdoryse ponechala jen holé sloupy?

„To je velice choulostivá záležitost,“ řekl nám jeden bhikkhu v Kolombu. „Podle legendárních podání ve starých pálijských textech se každá taková výji­mečná bytost, Mahápurísa, musela vyznačovat tím, že měla na těle dvaatřicet zvláštních znamení. Všechna do jednoho měl maličký princ Siddhártha, když se v severní Indii narodil jednomu z tamních kmenových náčelníků. Sešlo se u něho sto osm bráhmanských mudrců a nejmladší prorokoval novorozenému, že se z něho stane buď pán vesmíru nebo Buddha. Nebude prý předurčen pro rodinný život, zbaví se všech duševních i tělesných nástrah a opustí ženu i děti. Prvním a druhým tělesným znamením byla ploská chodidla, na nich pravidel­ný obraz kola o tisíci loukotích a zřetelné náboje ve středu. To víte — a když pak podezíravci začali v otisku na Samanakútě hledat loukotě a nechtěli připustit, že za ta staletí už je spousty mincí a obětin dávno setřely, přešla mnichy trpělivost.“

Víc než perly

I v zemích, které zdaleka neoplývají tolika legendami jako Cejlon, jsou histo­rikové šťastni, když objeví nějaký hodnověrný písemný záznam. Pokud jde o Adamovu horu, mají v rukou líčení proslulého arabského cestovatele Ibn Battúty, který roku 1344 navštívil Cejlon s jediným cílem — spatřit Posvátnou stopu na hoře Adamově. Půl století před ním se sice na ostrově zastavil neméně slavný cestovatel Marco Polo, příliš už však se svým otcem Mikulášem a strýcem Ma­toušem spěchal, aby se po sedmnáctiletém pobytu v Číně a po všech strastech cestování vrátil do rodných Benátek. A tak se čtenáři proslulého Miliónu museli spokojitjenom s popisem z druhé ruky, báchorkami, jež Marco Polo převzal od arabských obchodníků:

„Na ostrově Cejlanu, říkají, je prý převysoká hora, tak rozeklaná ve srázy a propasti, že na ni nikdo nemůže vystoupiti než takto: Z té hory visí četné želez­né řetězy, tak upravené, že po nich lidé mohou vystoupit až na vrcholek, kde prý je pohřben Adam, první otec. Toto říkají Saracéni, avšak modláři říkají, že tam je tělo Sogomorbarkanovo[30], to byl první člověk, který vynalezl modly, a oni ho považují za svatého. Byl to syn krále tohoto ostrova, vedl život poustevnický a ne­chtěl království ani jakoukoli světskou moc, ačkoli se otec pokoušel svésti ho z tohoto jeho tvrdošíjného úmyslu pomocí krásných dívek a všemi rozkošemi, jaké si můžete představit. Nikdy se mu to však nepodařilo, až nakonec mladík tajně utekl na tuto vysokou horu, kde cudně a ve vší zdrženlivosti skončil svůj život… Zoufalému otci to způsobilo převelikou bolest, i nechal zhotovit obraz, který by měl jeho podobu, celý ze zlata a plný drahých kamenů, a chtěl, aby všichni lidé z ostrova mu prokazovali pocty a uctívali ho jako boha; a to byl počátek uctívání bohů…“

Rovněž Ibn Battútovi, pravověrnému muslimovi, se obyvatelé ostrova jevili jako modloslužebníci.

„Navštívil jsem tento ostrov,“ píše, „jehož lid žije dosud v modloslužebnictví, projevuje však úctu muslimským dervišům a poskytuje jim útulek ve svých domácnostech uprostřed svých žen i dětí. Je to veliký rozdíl od chování ostatních indických modloslužebníků, kteří se nikdy nepřátelí s muslimy, nikdy jim ne­podávají jídla ani nápoje, třebaže jinak se k nim nechovají urážlivě aniž tak o nich hovoří…“

Když sultán ostrova vyzval Ibn Battútu, aby si vybral mezi nejkrásnějšími perlami a vybídl ho, aby se neostýchal, neboť splní každé jeho přání, odpověděl cestovatel, který ze svého korábu spatřil horu Serendibjako obrovitý sloup kou­ře: „Nemám jiné tužby, než uvidět Adamovu stopu. Jen proto jsem připlul na ostrov.“ „To je velice jednoduché,“ odvětil sultán, „dáme ti lidi, kteří tě pove­dou.“

A tak se Ibn Battúta vydal — v královských nosítkách — na cestu. O hoře píše:

„Je to jedna z nejvyšších na světě. Spatřili jsme ji už z širého moře, když jsme byli od ní vzdáleni devatero dní plavby. Když jsme na ni vystupovali, viděli jsme nad sebou mraky, které též zabraňovaly vidět kraj pod námi. Jsou pak na hoře stromy, jež nikdy neodhazují listí. A květiny rozmanitých barev a rudá růže tak veliká jako je dlaň ruky. Říkají, že na růži je nápis, z něhož se dá přečíst jméno největšího Boha a jeho Proroka. K Adamově stopě vedou dvě cesty. Jedna je známajako Stezka otcova, druhájako Stezka matčina. Těmito jmény se rozumí Adam a Eva. Cesta matčina je lehká a poutníci se po ní vracejí dolů. Ten však, kdo se po ní vydá nahoru, platí v očích ostatních, jako by pouť vůbec nekonal. Otcova stezka je tvrdá a namáhavá. Při úpatí hory, tam, kde se nalézá brána, je jeskyně nesoucí jméno Iskanderovo a též pramen vody… Otisk Posvátné stopy se dá zpozorovat v černé vysoké skále na otevřeném prostranství. Stopa je vkleslá do kamene takovým způsobem, že celá její plocha je nižší. Zdéli měří jedenáctero pídí…“

Mnohem prozaičtější byly okolnosti, za kterých se na vrcholu hory octl první Angličan. Byl jím poručík Malcolm z prvního cejlonského střeleckého pluku a stalo se to 27. dubna 1815, už necelé dva měsíce po podepsání kapitulační listi­ny v Kandy. „Mezi osmou a devátou hodinou a po velkých útrapách” stanul Malcolm nahoře a k nesmírné své lítosti zjistil, že zapomněl britskou vlajku, kte­rou chtěl na Adamově hoře rozvinout navzdory tomu, že ho před tím varovali buddhističtí mniši. A tak aspoň — k zděšení věřících — vypálil tři rány z pušky, kterou vlekl s sebou.

Koncem května 1910 se k výstupu rozhodl i šestadvacetiletý Otakar Pertold.

„Vlastně jsem si tehdy jel z Kandy do Kolomba jen do banky pro peníze,“ píše ve svých vzpomínkách, „ale novinářským článkem, v němž kdosi popisoval nádheru pralesa na úpatí Adam’s Peaku na svahu k Ratnapuře právě v oné roční době, jsem se dal zlákati k výletu do Ratnapury, s nímž jsem chtěl, spojiti i výstup na horu…“ Jenomže konec května a začátek června — to už jsou v pl­ném proudu monzunové deště, a právě okolí Ratnapury je nejdeštivější oblast Cejlonu, prší tu průměrně 223 dnů v roce a za tu dobu spadne kolem 3750 mili­metrů srážek. Bez průvodce, v dešti a mlze, na nejnebezpečnějších úsecích za tmy se vydal pěšky z Ratnapury, protože silnice do Carney tehdy ještě neexisto­vala. „Na vrcholu hory nebylo po poutnících ani památky. Ba, ani buddhistic­kých mnichů tam nebylo. Jediný stařičký bhikšu, žijící na vrcholku hory jako poustevník a zároveň strážce posvátného místa, přebýval v chýši pro mnichy, a slyše kroky těžkých okovaných bot, vyšel před chýši, aby spatřil časného chod­ce, přicházejícího na horu v tak neobvyklou roční dobu. Vida mě při svitu mé svítilny ubláceného a umáčeného, ochotně mě pozval do chýše, v níž plápolal příjemný oheň. Pozvání jsem velmi rád přijal, neboť byla vlhká zima prodírající se až do kostí a údy jsem měl překřehlé zimou a ztuhlé nezvyklou námahou.

Mnich měl v chýši něco nádobí, já zase v kapsách trochu suché rýže, asi dvě špetky čaje, několik kousků cukru a koření potřebné pro žvýkání. O vodu neby­la toho dne nouze ani na vrcholu Adam’s Peaku. A tak, zatím co se poblíže ohně sušily moje boty, jež byly v praubohém stavu, a na holích spojujících protější stěny, rozvěšené kousky mého oděvu a spodního prádla, připravoval jsem sní­dani pro sebe a pro mnicha … Při teple ohně se vrátila též dobrá nálada, která mě cestou již nadobro opustila, a znaje sinhálsky, výborně jsem se s mnichem bavil až do východu slunce. Stínu hory tentokrát nebylo vidět, protože mlhy za­halovaly celý vrcholek tak, že nebylo viděti ani na několik kroků před sebe. Zi­ma byla velmi silná a pobyt na vrcholku neskýtal pražádných půvabů. Byla tedy veškerá moje naděje, že budu moci fotografovati, úplně marná a nezbylo mně nic jiného než se vrátiti dolů…“

Zvláštní nosítka

Když se to tak celkem vezme, jsou náboženské pouti jediným druhem spor­tovní turistiky na Cejloně. Nikde tu nepotkáte skupinu lidí, kteří by si jen tak pro potěšení vyšli s tlumokem do přírody, nebo dokonce vyrazili objevovat krá­sy ostrova se stanem a spacími pytli. (V ambálamu vedle policejní stanice asi dvacet minut chůze z vrcholu Adamovy hory jsme zastihli mladého vousáče právě v okamžiku, kdy si na rameni zapínal popruh obrovského tlumoku; byl to však dánský student, který podnikal pěšky cestu kolem světa a před nejvyšším stoupáním nechal svůj majeteček pod dohledem policistů.) Cejlon se sice může pochlubit mapami podrobnějšími, než jsou naše sto tisícovky, na žádné však ne­najdete barevnou stopu turistické značky.

Má to své důsledky. Na namáhavé túry se lidé vydávají bez jakýchkoli zkušeností. Nepočítají s nepřízní a s náhlou změnou počasí, obléknou se tak, ja­ko by šli na humna posbírat pár kokosových ořechů nebo vytrhat plevel z rýžového pole. Ale hlavně: nedovedou odhadnout síly. Vydávají se na takovou vyčerpávající pouť i lidé staří a nemocní — jen proto, že je to tradice a nábožen­ská zásluha.

Heramitipaně — hned za stříbrnou bránou s podobou draků — jsme vedle poutnického útulku spatřili stavení s pozoruhodným nápisem PUBLIC HEALTH OFFICER CUM INQUIRER INTO SUDDEN DEATHS. Zdravotní inspektor a vyšetřovatel náhlých úmrtí. Zastihli jsme jen jeho zástupce, nepříliš ochotně nám pověděl, že tu mají nejnutnější léky, vybavení pro první pomoc, obinadla, dlahy na zlomeniny, lituji, ukázat vám to nemohu, klíč má jenom šéf a vrátí se nejdřív za hodinu. Divná první pomoc, řekli jsme si, co kdyby si právě teď někdo zlomil ruku nebo nohu, to by ho nechali čekat, než se vrátí šéf? A jak je to s tou druhou polovičkou funkce? Stávají se takové případy často? A na co tu lidé umí­rají?

Bylo vidět, že naší zvědavostí příliš nadšen není. Letosjsme tu ještě žádný pří­pad neměli. Ano, občas se to stane, ale ne zas příliš často. Nevím, podrobné údaje by vám řekl šéf, já tady nejsem dlouho…

Několik dní nato jsme se na kolombském letišti seznámili s panem Fernandem. Tři roky vykonával funkci označenou oním archaickým anglicko-latinským názvem, a právě v Heramitipaně.

„To se divím, že byl můj kolega tak skoupý na slovo. Vždyť to přece žádné tajemství není. Píše se o tom v novinách. A dost bych se divil, že letos ještě žádný případ neměli, máte polovičku března, to už je poutnická sezóna na Samanakútě značně pokročilá, rozhodně už do konce dubna navštíví Stopu méně lidí, než kolik jich tam bylo od počátku ledna. Každý rok to není stejné, ale průměrně za­platí výstup deset patnáct lidí. Ne, ne, to nemám na mysli oběti padajících ka­menů, ostatně to se stává velice zřídka. A ještě vzácnější jsou případy, že se ně­kdo zřítí do propasti, však ty pověstné visuté řetězy už jste nikde nespatřili, že? Docela obyčejná mrtvice to bývá. Naprosté vyčerpání, kolaps. Co pak s tako­vým případem děláme? Někdy je to pracné, zvlášť když k úmrtí dojde v nejvyšších polohách nad Indikatupanou. Možná že jste potkali nosiče, kteří dopra­vují nahoru materiál na údržbu stezky. Jsou to místní lidé, ohromně houževna­tí, mají výtečný trénink. Z Maskelije dokážou vystoupit s šestapadesátilibrovým pytlem cementu — to máte pětadvacet kilo — na vrchol Samanakúty dvakrát za den, vydělají si takových sedm osm rupií. Občas je zaměstná zdravotní správa. V té úřadovně v Heramitipaně by vám byli mohli ukázat zvláštní nosítka, říkáme jim gunny-bag. Dvě bambusové tyče a mezi nimi hrubá pytlovina z jutového vlákna.“

Vzpomněli jsme si při těch slovech na několik setkání mezi Heramitipanou a Sitagangulou. V jedné ze skupin poutníků se belhal stařeček, hlavu skleslou na stranu, tvář zsinalou, úplně bez zájmu. Z obou stran ho podpírali dva mladší muži, asi jeho synové nebo příbuzní, místy mu zdvihali nohu, aby snáze vystou­pil na nejbližší schod. Krátce nato druhá skupina, nesli v ní na plachtě zavěšené mezi dvěma čerstvě uříznutými větvemi stařičkou bělovlasou ženu, drobounký věchýtek. Držela se rukama větví, na kterých se třepetalo ještě neuvadlé listí, její zraky byly apaticky upřeny kamsi do nebe. K vrcholu Samanakúty zbývalyještě dobré tři hodiny chůze — tři hodiny pro zdravého silného člověka.

Zůstali ti dva nebožáci uprostřed cesty s nevyplněným životním přáním? Ne­bo se vrátili z Hory na bambusových tyčích? V pověstném gunny-bag, jehož no­siči se čas od času musejí vystřídat, protože na ramenou toho, který sestupuje první, spočívá vždycky větší váha než na ramenou zadního.

Ani za kousíček Beskyd

S vegetací Adamovy hory jsme se obeznámili teprve na zpáteční cestě. Je vel­kolepá. Z tropických pralesních obrů propletených liánami visí dlouhé bizarní třásně lišejníků, jen při troše obrazotvornosti připomínají vousy lesních mužů - není divu, že tu Cejloňané i za denního světla na každém kroku vidí a cítí zlé duchy a neustále je zahánějí zaklínadly i modlitbou. Pralesní velikány vystřídá občas bambusový háj neméně impozantní, hned zas narazíte na shluk stro­movitých kapradin s nádhernými ornamenty listů. Nebo z polostínu zazáří krvavě rudá skvrna, květ obrovitého rododendronu. Třeba právě v nich — v „růžích velikých jako dlaň ruky“ — hledal Ibn Battúta tajemný nápis se jmé­nem největšího Boha a jeho Proroka…

My jsme však za celou cestu mamě hledali docela obyčejný palouček nebo kousek hebkého mechu, kde bychom si ve stínu pokojně schrupli. Nedočkali jsme se takové idylky. Vysokému podrostu pralesa člověk instinktivně — a prá­vem — nevěří, ostatně do hustého ostružiní si náš turista taky nelehne. Už dva tři metry od stezky napravo i nalevo byla pořádná divočina a odpočívat tak, že by nám kdekdo mohl šlápnout na ruku, se nám taky nechtělo. Jednou jsme si pár minut oddechli na obrovské skále ohlazené jakousi říčkou, kámen byl však jako Prokrustovo lože, navíc nebylo ani kam zaklesnout nohy, abychom se skály nesjeli. Nakonec jsme vzali zavděk bambusovým roštem a palmovými haluzemi v jednom z ambálamů těsně při cestě a v mžiku jsme usnuli, třebaže z protějšího krámku vyřvávalo rádio a dva metry od nás se hrnuli stále další a další poutníci.

„Ani za kousíček Beskyd bych celý ten posvátný prales nevyměnil,“ posteskl si Jaromír, když jsme si po hodinovém odpočinku opět zašněrovali boty a chys­tali se vyrazit dál.

Vtom se k nám přitočila dvě děvčátka a každého z nás obdarovala cudným úsměvem — a drobným zelenavým citrónem.

Ano, jsme přece poutníci, kteří se vracejí plni Buddhovy milosti, vlastníma očima spatřili jeho Stopu. Zaslouží si proto kousek pozornosti, odměnu. Třeba jen kvítek nebo pár zrnek rýže.

Nebo citrón.

Karuná vai!

Významných míst, k nimž se víže spousta legend a pověstí, je na cestě k Samanakútě mnoho. Nejdůležitějšíjsou však tři: Heramitipana, Sitagangula a Indikatupana. Obě poslední místa mají dokonce dvojníky, leží jak na přístupové stezce od Maskelije, tak na cestě z Ratnapury. Na zkratce od Rásajových jsme byli vlastně o ně ošizeni. O to zajímavější bylo proto pozorovat na zpáteční cestě, jak si poutníci vedou v jednotlivých posvátných místech. V jejich očích jsme to­tiž nebyli jen cizinci, ale především lidé, kteří si shora přinášejí Buddhovo požehnání. A takového miláčka Probuzeného zdraví od nepaměti každý, kdo se teprve ubírá nahoru.

„Helé nagin dó puta, aggala kandó puta!“ volají předříkávači a po nich to zpěvavě opakují všichni ostatní. „Až na vrchol vyšplháme, synu, sladkostí tam ochutnáme, synu! Ochutnáme! Aggala kandó puta …“

„Karuná vai, karuná vai,“ odpovídají zemdleně ti šťastní, kdo už mají výstup za sebou. „Požehnání vám, milost vám!“

Magická slova Karuná vai, karuná vai jsme cestou do Carney vyslovili snad ti­síckrát. Nebylo radno jimi šetřit. Patří to k nepsanému zákonu Cejlonu, nač se lišit od místních? A zvlášť, když jsme viděli, jak je právě z úst cizinců takový po­zdrav těší. Jenomže co se opakuje příliš často, přestává být zajímavé. A tak od polovičky sestupu zdravil Jaromír všechny pocestné střídavě pokřikem Karuná vai, karuná vai a stejně procítěným Tri dni ma naháňali, ešče ma nědostali…

Ohlas poutníků žíznících po povzbuzení byl nadšený. Patrně větu považovali za nějaký starý náboženský text, na který překladatelé z pálijštiny zapomněli.

První čtyři slabiky názvu Heramitipana znamenají poutnička hůl, pana je v sinhálštině místo odpočinku. A taky tady vskutku kdekdo odpočívá. Ti, kdo se vracejí z Hory, protože už přišli na to, že při strmém sestupu si svaly a klouby při­jdou na své ještě víc než cestou vzhůru. A ti, kdo se teprve drápou na vrchol, do­přávají zas odpočinku srdci a plícím.

Kolem té brány s draky i kolem domku, kde sídlí místní felčar a ohledavač mrtvol v jedné osobě, je neustále živo. K pouníkům, kteří přišli od Ratnapury, se připojuje proud z mnohem delší cesty údolím Kuru Gangy, tedy těch, kdo volili „nejzáslužnější“ cestu z Eratnagody.

„Měli bychom poděkovat svému nadé guruovi, že nás zavedl až sem, odtud už můžeme vidět docela blízký vrchol Samanakúty,“ prozpěvují poutníci a vy­hlížejí k homoli; od baldachýnu s Posvátnou stopou je v té chvíli dělí ještě rov­ných pět set metrů výškového rozdílu.

„Jezte banány, napijte se, odpočiňte si a posilněte se,“ vybízejí poutníky předáci, „čeká vás kudagiridambé — malé stoupání, a pak mahágiridambé - velké stoupání. A netrapte se tím, že se vám nepodařilo spočítat schody, po kterých vás sem donesly vaše nohy!“

A skupinky znavených poutníků se zdvihají a se zpěvem vycházejí vzhůru.

Půl hodiny chůze pod Heramitipanou je daleko posvátnější místo, Sitagan- gula. Znamená to Studená řeka. Kolem mostku trčí bizarní skály ohlazené hor­skými přívaly, v peřejích se myjí a koupají lidé, shazují tu nejen hříchy, ale i šaty, aspoň kousek prádla nechávají splývat po vodě; muži svlékají amúdu — pruh bavlněné látky, jež jim nahrazuje spodky nebo trenýrky, házejí ji opatrně proti proudu a honem ji loví, aby jim neuplavala. Jiní zavazují minci do kousku plátýnka a uzlem si ji upevňují na zápěstí. A ti, kdo s sebou nesou teplejší oblečení, navlékají si je obřadně na tělo a prozpěvují přitom tradiční verše Unusuma äti pili — Teplé šatstvo si teď oblékáme…

Ale hlavně: když se dost nabažili vody i odpočinku, začínají starostlivě počítat kroky a předem už se trápí pomyšlením, že se nedokážou dost soustředit a před Posvátnou šlépějí nebudou vědět, kolikrát zdvihl Buddha nohu, než tam došel od Studené řeky.

 

Upřímný pan Carpenter

Po necelé další hodině, právě o poledni, jsme dorazili do Indikatupany. Ně­kdy se jí říká též Getanpana a oba názvy připomínají Buddhovu činnost tak ří­kajíc krejčovskou. Indika znamená jehla, getan je sít.

Na tomto místě prý vládce zlých démonů zastihl Buddhu, jak si z kousků darovaných látek sešívá teplejší roucho. Aby mu zabránil v další chůzi k vrcholku hory, postavil mu do cesty obrovskou skálu a vykouzlil řeku, která ho měla smést do propasti. Když Buddha zpozoroval hrozící příval, udělal kolem sebe jehlou kruh, vody se rozdělily, obtekly ho a zmizely.

Poutníci se tu jako kačeny ráchají v čiperném potůčku, posilňují se z přinese­ných zásob, pak se myjí. Kupodivu si myjí většinou jen jednu ruku, tu, kterou právě vyďobávali špetky jídla z banánových listů. A už vytahují kousky látky a šitíčko, tak jako Probuzený. Jehly nakonec zapichují do kůry okolních kmenů a nitěmi jako pavouci opřádají keře a větve stromů nejen v Indikatupaně, ale ještě pořádný kus cesty nad ní.

Pod Indikatupanou — sotva čtvrt hodiny chůze — je ambálam jménem Dia- bedma. Až k němu už se propracovali kameníci, kteří zdola od Carney přitesávají z balvanů snad nejdelší schodiště světa. Rádi jsme jim hodili do kasičky pár rupií a v duchu zajásali, že se od této chvíle přestaneme plahočit po výmolech vy­plavených vodou a po ujíždějícím kamení. Příliš předčasně! Schody jsou nepra­videlné, jednou nižší, jednou vyšší — a hlavně nekonečné, beznadějné. Netrva­lo dlouho a začali jsme na nich posedávat, před Palabaddale už j sme si je dokon­ce vyhlíželi na dálku a odhadovali, jak na který stoupnout. Bolel nás kdejaký sval, mnohem víc než při návratu z Fudžijamy.

Když jsme se chystali na Samanakútu, vyhrabal náš hostitel Reggie Perera starou zaprášenou knihu s červotočivými deskami, vyprávění Edwarda Carpentera o Cejlonu a o Indii[31]. Nalistoval v ní pasáž o Adamově hoře a s význam­ným pousmáním položil knížku na stůl.

„Téměř celé klesání o sedm tisíc stop připadá na první míle do Palabaddale - a já nikdy jindy nepocítil tak strašnou únavu jako právě tady,“ přiznává se Carpenter upřímně. Oslavil tak Nový rok 1891, neboť na Adamovu horu si se smyslem pro dobrodružství vyšlápl právě na Silvestra.

Před Carney jsme se dokonale vžili do kůže pana Carpentera. Nohy nám šly každá jinam. Ale když jsme ve stínu stromů zahlédli známou morrisku a vzápětí nato pana Kásiho, který nám odpočatě vyběhl vstříc, vjela do nás kuráž asi jako do anglických zajatců v Leanově filmu Most přes řeku Kwai. Hrdě jsme vy­kročili a spustili jsme vítězný chorál:

„Tri dni ma naháňali, ešče ma nědostali, tri dni ma ešče budú, aj tak ma nědostanú…“

Ocenil to nejen pan Kási, ale hlavně poutníci, kteří se dobelhali před námi a celí rozlámaní čekali na nejbližší autobus do Ratnapury.

 

29 – PO STOPÁCH OTAKARA PERTOLDA

Buttala je taková docela nenápadná osada, jakých jsou na Cejloně stovky. Hlouček stavení utopených v zeleni, dva tři krámky u cesty a benzínové čerpad­lo. Jeho majitel, postarší chlapík s fešáckým knírkem, se pořádně zadýchal, než ruční pumpičkou odkvedlal do naší nádrže dvacet galonů, pot se mu perlil na čele i na krku; bylo pravé poledne a slunce pralo jako zběsilé.

Pár kroků od benzínky se skvěla tabule s exotickými jmény. Spolu se silniční mapou Standard-Vacuum hotové pokušení. Na východ Monaragala a Arugam Bay s nádhernými liduprázdnými plážemi (odtud jsme právě přijeli a jen jsme litovali, že se tu na nějaký čas nemůžeme zařídit jako Robinsoni a Pátkové), na sever odbočka do Passary a Bibile (nejromantičtější horská zákoutí středního Cejlonu), na západ Vellavaja a Haputale, kde už začíná království čajovníko­vých plantáží.

„A co odbočka do Kataragamy? V mapě je značena z Buttaly rovnou najih.“

„Co byste teď dělali v Kataragamě?“ podivil se benzínář. „Starý měsíc ještě couvá. Perahera začne teprve za tři neděle, až bude úplněk.“

„Právě proto. Potřebujeme obhlédnout terén, poznat prostředí, předem si zajistit nocleh.“

„To pusťte z hlavy, nocleh v Kataragamě neseženete. A kdybyste nakrásně chtěli spát pod širým nebem, tak toho moc nenaspíte, bude tam hlava na hlavě a kravál celou noc. Spát se dá jenom vTissamahárámě, a tam se dostanete z Vellavaje po daleko lepší pilnici. Odtud do Kataragamy vedejenom úvozová cesta pro volské káry, nikde ani jediný most, džungle a sloni a medvědi a hadi, radím vám, jeďte přes Tissamahárámu, je to sice o pár mil dál, ale v Kataragamě jste dřív…“

Budeme mu vyprávět, že máme docela zvláštní důvod jet právě touhle džunglí? Že jsme si vzali do hlavy pustit se po stopách Otakara Pertolda, který si před půl stoletím zrovna tady v Buttale najal vozku a spolu s průvodcem Ban­dou se na káře s prkennými koly a dvěma línými buvoly vydal do neznáma, kde nikdo z nás tří předtím ještě nikdy nebyl? Že nás tam láká stejná touha po romantice jako tehdy mladého Pertolda, jehož omrzelo jezdit věčně jen vlakem a po uhla­zených silnicích?

„Mosty nepotřebujeme, máme terénní vůz.“

„Ale je moc vysoký a moc široký,“ trval na svém benzínář. „Co chvíli někde padne strom. A větve nízko. Volská kára projede, vy ne.“

„Máme s sebou krumpáč a sekeru a pilu. A lopatu…“

„Pro mě za mě!“ pohodil rameny, „jeďte si!“

Sebral peníze a uctivě se uklonil. Můj zákazník, můj pán.

Mimikry

Sotva tři sta metrů za odbočkou z hlavní silnice uskočilo z cesty poslední sta­vení, rýžová políčka vystřídala džungle. A úzká asfaltová silnička se proměnila v křivou a hrbolatou úvozovou cestu. Zajásali jsme. Vida, tak Cejlon přece je­nom nejsou samé asfaltové silnice, jimiž Angličané kdysi prošpikovali rajský ostrov.

Pak nás džungle sevřela jako kleště. Zatáhla oponu i nad hřebenem hor, z nichž jedna jako by byla právě vyšla z rukou stavitelů Cheopsovy pyramidy. Větve bijí do boků i do střechy, Jiří, který se posadil za volant, co chvíli podvědo­mě uhne, třebaže ho chrání přední sklo; kamery a zavazadla poskakují po palandě jako zběsilé. Vzdali jsme se komentářů, protože mluvit znamená každou druhou vteřinu riskovat, že si překousneš jazyk. Přesně jako v buvolí káře, z kte­ré tu před padesáti lety Pertold vyskočil, protože brzo poznal, že pěšky za károu to není o nic pomalejší než v ní. A že nebude samá boule a modřina.

„Posilníme se trošku, mládenci, co říkáte?“ navrhl po půlhodině Pepek Korynta, když jsme urazili rovných sedm kilometrů. „Udělám oběd a Mirek by za­tím mohl přečíst něco z Pertolda. Ať víme, co nás čeká a nemine. Zdá se mi, že se tu za těch padesát let nezměnilo ani ň!“

Stín jsme hledat nemuseli. Nad hlavami nám viselo nazelenalé přítmí, v tako­vémhle přírodním tunelu by se žádný vojenský řidič nemusel zdržovat sekáním větví, aby se ukryl před hloubkařem. V kotlíku bublala voda, vůně švýcarské hrachové polévky příjemně dráždila chuťové papily, cikády do toho vrzukaly své popolední tremolo.

„Tak poslouchejte, stránka osm set dvacet tři: hned za buttalským resthousem jsme se octli v hlubokém lese, jímž se cesta kroutila jako had, takže jsme byli již po několika krocích úplně odříznuti od světa. Cesta byla strašná. Hluboké koleje a ohromné kameny navalené za monzunových dešťů nasvědčovaly, že cesta nebyla již několik let opravována. Kočí seděl na oji vozu jako přilepen a vy­sokým ječivým hlasem si zpíval zaklinači písničky, neboť podle víry Sinhálců se každý les hemží i za dne zlými démony a neviditelnými strašidly…“

„Ještě že Jirka nevěří na démony a na strašidla!“

„Takovým způsobem jsme cestovali skoro hodinu, za kteroužto dobu jsme urazili v celku něco málo přes tři kilometry…“

„…takže jsme na tom o poznání líp než Pertold s volskou károu. Ale teď by­chom se měli pustit do polévky, pokračovat můžeš potom.“

Kdybychom tak měli zařízení, jímž by se — jako u pilota hrdelním mikrofo­nem — dalo vyloučit hučení motoru, získali bychom unikátní zvukový snímek: chrupání lámaných větví, drápání po střeše, kničení a skřípot jako v zakletém hradě — to jak trnité větve drásají karosérii. Ještě štěstí, že červený vůz půjde do lakovny teprve po návratu do Kolomba, s modrým, který po dvou letech služby v tropech dostal už nový kabát, bychom se do téhle upíří džungle sotva pustili! Do těch zvuků zadrnčí občas zběsilé třeštění cikád, zabodne se člověku do spán­ků jako když v těžní kleci míjí horizont se sbíječkou; pak tremolo povolí a poslé­ze zanikne, snad jen proto, aby zřetelněji vyniklo zamručení nějaké šelmy.

Na jedenáctém kilometru jsme dorazili k širokému řečišti, ale po vodě ani pa­mátky. Zato lože samý balvan a písek, bez závěrky diferenciálu bychom se na protější břeh nedostali.

„To bude určitě ta řeka, kde si buvoli lehli do vody a všechnu Pertoldovu vý­bavu vysypali z káry. Tamhle asi zoufalý doktůrek lovil filmy, fotografický pří­stroj, vařič a šatstvo, a tady někde na břehu se sušil. Ještě štěstí, že jsme se nestre­fili do období dešťů a že si tatra nelehá do vody!“

Zahrádka na střeše byla doslova jako zahrádka, samá zeleň. Větve a servané listí i polámané haluze z ní visely jako křídla tyrkysových papoušků. Po voze se rojila spousta červených mravenců; jestli se nám dostali taky dovnitř, budeme mít o zábavu postaráno… Na klice seděla nějaká velká chlupatá můra, šedě ojíněná. Ale teprve když jsme si ji chtěli zblízka vyfotografovat, ukázalo se, že je to obrovský pavouk. Roztáhl bidla svých nohou a zlověstně se naježil, načež se bleskurychle spustil na zem a zmizel.

„Hoši, budeme muset zavřít okna, jinak nám ta havěť naleze dovnitř, a to abychom se pak báli ve voze spát…“

„Tady máš ještě jednoho pavouka. Ten má pro změnu nohy jako kobylka a černožlutě pruhované triko. A hlavu jako buldok. Nechceš mu dát čuchnout éter? Možná že takového ještě v Národním muzeu nemají.“

„To bychom se do Kataragamy nikdy nedostali. Koukej těch motýlů…“

Rojila se jich všude při zemi celá mračna, nepohnuli se však, dokud jsme se k nim nepřiblížili na dva tři kroky. Spoléhali na své fantastické mimikry a zřejmě nepovažovali za nutné odlepit se od dokonale stejného pozadí ani o zlomek vte­řiny dřív. Jedni bezvýrazně hnědí, právě jako tlející listí a kopečky termitér. Druzí temně zelení, s docela nezřetelným žilkováním, k nerozeznání od podros­tu. Jiní šedozelení, ti se drželi ve světlinách, kde slunce stačilo vegetaci víc vypražit. A zas motýli strakatí a žíhaní, jako by zrovna vyšli z malířovy dílny.

„Teď už se vůbec nedivím, že překupníci v Kandy prodávali takové nádherné sbírky motýlů za babku. Kdybys tady vydržel pár dnů, tak jich domů povezeš žebřiňák!“

Sekera je za dva zlatý…

Dál už jsme brody počítat přestali, protože příčná údolíčka se natáhla od se­veru k jihu a jedním takovým si to namířila i řeka - cesta. V době dešťů je tu s do­pravou amen, tak aspoň za sucha ať řeka slouží — říkají si buttalští i kataragamští. A nezdržují se tím, že by si do džungle prosekávali jinou cestu. A přece, tady je důkaz!

Ty světlejší a zas tmavší cákance zeleně — důmyslná kamufláž, jíž se džungle zajizvila po zásahu člověka — najednou zmizely. Čerstvou noru do jejího krá­lovství tmy si tu sekera a pila vyrubala teprve docela nedávno, sotva tak před mě­sícem. Samoočistnou a hojivou akci nestačila džungle ještě dokončit. Z přítmí trčí zohavené pahýly, pně zkroucené jako lodní lana, kmeny, jež se lomí meandrovitě v pravých úhlech, vracejí se proti směru původního růstu podle toho, jak ve věčném zápase o prostor a o slunce musely uhýbat silnějšímu soku, jak před ním hrbily nejen páteř, ale všechny údy. Někde sekera podťala oba soky, ale bo­jují spolu dál, stále ještě do sebe zahryznuti, propleteni a zaklíněni smrtelnou křečí jako při nějakém úděsném zápase.

„Tamhle jede Pertold!“ vykřikl pojednou doktor.

Ze zákrutu řečiště sklenutého tunelem zeleně se na okamžik vynořila kára poskakující z balvanu na balvan. Po chvíli jsme ji dojeli. Kola masívní, vpředu dva volci, na oji vozka, přesně tak, jako když se tudy kdysi do neznáma kodrcal Pertold. Jenom jho za těch padesát let změnilo poněkud svou podobu, krky zví­řat už nebyly uvězněny mezi dvěma příčnými tyčemi a nespojoval je na konci kolíček, který tehdy nedbalý vozka zapomněl zastrčit a způsobil tak fotografické výstroji nežádoucí koupel. Tenhle vozka slezl z oje a sinhálsky začal naříkat, zřejmě ještě vyděšený, jak se mu za zády octlo takové divné vozidlo. Pak už jen kroutil hlavou. A protože jsme předtím vyslovili otázku, zdajedeme správně do Kataragamy, nezbylo než jeho gestikulaci považovat za kladnou odpověď.

Ostatně kompas s ním byl zajedno.

Chvíli cupital kočí před námi a držel náručního vola u huby. Pak se řečiště trochu rozšířilo, tak právě na předjetí. Volci zachovali stoický klid, jako by tu československé osmsetpětky potkávali každý den.

Z řeky jsme odbočili zpátky do džungle, ale je to prašť jako uhoď. Cesta samý výmol, místy jen hluboká úzká strouha, břehy ve výšce okna; však taky vylézt ok­nem je jediný způsob, jak se dostat z vozu, dveře se otevřít nedají. A hned si zas připadáme jako v Paraguayi na cestách vyježděných dřevařskými povozy s veli­kánskými koly: mezi dvěma souběžnými křivolakými kolejemi zůstal vysoký hrb, o který bychom očesali spodek vozu, i když je stavěn pro terén. Jet se dá jen rozkročmo, jedním kolem po hrbu, druhým po břehu a neustále riskovat, že ně­které sklouzne do jámy.

Stop, vystupovat! A zákopnické náčiní ven! Levé přední kolo najelo v prud­kém svahu do hliněného schodu, pravé zadní se sesulo a zabořilo do písku. Vůz se škaredě naklonil, jestli ujede písek ještě pod předním pravým, převrátí se vůz na bok a pak nás v téhle divočině pánbůh potěš! Krumpáč, lopatu — a střídačka! Je třeba odkopat překážku před levým předním kolem. Do dvaceti cen­timetrů to jde jakž takž, půda zvětrala. Ale vespod je jako žula. Do západu slun­ce chybějí slabé dvě hodinky, teploměr se drží ještě na třicítce a vlhko je jako ve skleníku. V délce dobrých deseti metrů je třeba zvýšit pravou stopu. Dva proto snášíme z džungle silnější větve, třetí kope, čtvrtý je u lopaty, pot štípe do očí, ani střídání nepomáhá. Už se zdá, že by to mohlo stačit, ale jen jsme popojeli půl metru, svezl se vůzještě víc na stranu. Je to tak: práce kvapná málo platná. Tak tedy znovu a důkladněji!

Za hodinu jsme vyjeli.

„On ten benzínář v Buttale dobře věděl, co říká!“

„Sekera je za dva zlatý a topůrko za tolar,“ zanotoval z ničeho nic Míra Dryák. A už se hrnul z vozu.

V cestě strom s obrovitými větvemi, které se sklánějí metr nad zem. Ani džíp by neprojel.

Tady týmovou práci ve čtyřech neuplatníme. Je jen jedna sekyra a jedna pila. A tak dva dělají, dva odpočívají. A střídačka. Nejlíp jde práce od ruky Míroví, se­kera mu jen krouží kolem hlavy.

Takovou dobu už se známe — a teprve v cejlonské džungli se přizná, že za okupace dělal u dřevorubců!

Nebýt Kataragamy, snad by se s tím nikdy nepochlubil.

Bilance za půl století

Na čtyřiadvacátém kilometru jsme narazili na hromadu čerstvého sloního trusu. Větve v okolí servané, po zemi listí, ani ještě nestačilo zavadnout. Jen jsme se po sobě podívali, nikdo neřekl ani slovo. Kdyby nám v té úzké zmole najed­nou zastoupil cestu, asi by nám dvakrát do smíchu nebylo!

A den se chýlí ke konci, touhle dobou si sloni nejraději vycházejí na pastvu! Je nejvyšší čas poohlédnout se po tábořišti, do Kataragamy máme ještě patnáct kilometrů, v žádném případě už tam dneska nedojedeme.

„Koukej, nápis! Tamhle vlevo pod tou černou skálou…“

A kdyby jen jeden! FAUNA AND FLORA PROTECTION. YALA NORTHERN INTERMEDIATE ZONE. NO ENTRY OR SHOOTING WITHOUT PERMIT.

Ochrana zvířeny a květeny. Severní mezipásmo Jala. Vstup a střílení bez po­volení zakázáno.

„Střílet nemáme čím, leda tak prakem. A o povolení ke vstupu si zažádáme, až se vrátíme do Kolomba.“

O kus dál stálo žluté opuštěné bangelo se skromným oznámením, že je to přístřešek hlídače. Dveře zamčené, nikde ani noha. Jestli se do tmy nikdo neob­jeví, přespíme v dřevěné boudě vedle bangela, pro dva úplně postačí. Ostatní dva zůstanou ve svém pojízdném hotelu. Než se setmí, porozhlédneme se aspoň po okolí.

Na skále jsme byli cobydup. Není nejmenší pochyby, že je to stejná skála, kam kdysi dorazil doktor Pertold a o které mu kočí pověděl, že se jmenuje Galgé, že to znamená Skalní dům a že tu kdysi v dávných dobách stával buddhistic­ký klášter. Tehdy tu byl místo bangela malý srub, Pertold se rozmýšlel, zda by tu neměli přenocovat, ale vyhnal ho protivný zápach netopýrů. Rozhodl se jet dál, daleko však nedojel. Zaskočila ho tma a musel vzít zavděk ještě horším sru­bem. Prožil v něm noc, na kterou asi celý život nezapomněl.

Shora se nám otevřel čarokrásný výhled. Z moře vegetace se kdesi daleko na severozápadě zdvíhal věnec hor, opálově zářící mraky se začaly podbarvovat červánky, kraj dýchal smírem hasnoucího dne. Docela na temeni skály, v mís­tech, kde by člověk nic podobného nečekal, jsme objevili ideální lázeň. Několik skalních rozsedlin, všechny plné křišťálově čisté vody, nepochybně napajedla zvěře. V menších kuňkaly žáby, největší přímo lákala osvěžit se a spláchnout ce­lodenní únavu.

„Počkejte chvíli, skočím pro mýdlo a ručníky…“

Vtom cosi pod námi zapraskalo, křoví se pohnulo, na mýtině stál černý med­věd. Ale patrně se čtyř naháčů vylekal víc než my jeho, obrátil se a upaloval do podrostu.

„Ten asi bude otrávený, až ráno najde ve své koupelně mýdlové bubliny. Ale snad nám to odpustí.“

Večer zas bublala voda v kotlíku, nezbylo než dočíst slíbenou kapitolu. Posil­nit se na noc.

„Jakjsem se tak rozhlížel kolem, polo sedě na svém loži, ozval se strašlivý řev - pravděpodobně velkého pardála lovícího v nejbližším okolí — a to ne dále než asi dvacet metrů od stěny, u níž jsem ležel. Bezděky jsem vstal, jako bych se bál, že pardál prorazí svou tlapou stěnu chýše, a zapálil jsem svíčku. Ale Bandá spal, jako když ho do vody hodí. Položil jsem se tedy znova na zem, doufaje, že také usnu. Ale v tom jsem se přepočítal. Džungle, jak se zdálo, začínala se teprve probouzet a k pardálímu řvaní připojovaly se nové a nové zvuky. Zřetelně jsem rozeznal mručení medvědů, troubení slonů, a do toho se v jednom okamžiku mísilo bolestné bučení buvola asi přepadeného nějakou šelmou. Nepotřebuji ani podotýkat, že se mi při tom zpěvu džungle dělalo pořádně úzko a že jsem měl opravdu strach, dočkám-li se vůbec rána…“

„Tak co, hoši, jak jste spali?“ zabubnoval ráno Pepek Korynta na okno červe­ného vozu. „Jak vidím, tak vám sloni osmsetpětku nepřevrátili. Pardála jste ne­slyšeli?“

„A vy?“

„Spali jsme jak ten Pertoldův Bandá. Tak vstávat, za chvíli je snídaně.“

Do Kataragamy jsme dojeli ve čtvrt na jedenáct.

Bilance?

Dvaačtyřicet kilometrů za osm a čtvrt hodiny čistého času.

Průměrná rychlost pět kilometrů za hodinu.

Bůh darebák

Neřekli byste, jak líbezný, romantický a sousedsky milý dovede být Cejlon v místě tak střízlivém, jakým je venkovské nádraží. Většina cejlonských želez­nic má ráz provinciálně venkovanský. Po jednokolejných tratích běhají vláčky motoráčky, ve kterých se úzkostlivě dbá na čistotu. Vůbec se nemusíte bát sed­nout si v bílém tropikovém obleku. Neumažete se. Můžete si sáhnout na kliku, na okno, na sklopný stoleček a potom se můžete bez obav pustit do jídla, ruce zůstanou čisté.

A přestože jsou trati většinou jednokolejné, nemusíte se bát srážky s protije­doucím vlakem. Zabezpečovací zařízeníje geniálně prosté: železný kruh obale­ný kůží. Nemá víc než tři decimetry v průměru. Působí zcela automaticky, i když nemá nic společného s dráty, magnety, spínači, tranzistory a jinými kouz­ly moderní elektroniky.

Na každý úsek jednokolejné trati mají cejlonští železničáři jenom je­den kruh. A strojvůdce smí vyjet z nádraží jenom s kruhem. Nemáš kruh? Ce­kej, až ti ho přiveze kolega, který řídí vláček z protisměru. Když vyjedeš bez kruhu, určitě se srazíš. Máš-li kruh, není s kým se srazit, protože na trati ne­může být jiný vlak než tvůj. Na každém úseku může být jenom jeden vlak s je­diným kruhem, který se vozí sem a tam jako kyvadlo mezi cílovými stanicemi úseku.

Takový kruh čekal časně ráno na malém nádražíčku v Hikkaduvě v ruce vý­pravčího na svého strojvůdce z Galle — a my jsme čekali na svůj vláček do Ko­lomba. Nechávat všechnu filmovou a fotografickou výstroj v mikroskopicky jemné slané tříšti, jež se dnem i nocí vznášela nad hikkaduvským resthousem, jsme si netroufli — ale teď už byl nejvyšší čas zajet pro ni do hlavního města. Za tu dobu, co jsme se vrátili z průzkumu Kataragamy, se měsíček docela pěkně zakulatil, právě se pomalu nořil do mořských hlubin na západním obzoru. A na opačné straně trati probleskovaly z palmových hájů do ranního slunka střechy vesnických domků. Potom od Galle zaduněl dýzlák lokomotivy, zasyčely pneu­matické brzdy, strojvůdce se vyklonil z okénka, hodil zřízenci kontrolní kruh projeté trati, napřáhl ruku, výpravčí mu na ni ještě za jízdy navlékl kruh soused­ního úseku, a už vláček stojí, nastupovat!

U okénka proti nám se usadil pomenší Sinhálec s prokvetlými vlasy, do pade­sátky neměl daleko. Plátěné kalhoty, sandály naboso, levná bílá košile s krátký­mi rukávy. Byl hubený, rovný jako svíčka, ruce samá šlacha. A celá jeho tvář by­la jediný velký otazník. Potkat Evropana v cejlonském vlaku, to se nestává každý den. Cizinci se přece většinou vozí v autech nebo ve vyhlídkových autokarech Státního turistického úřadu…

Nevydržel to ani do odjezdu vlaku, velice obřadně se představil: Rádžakaruna, konceptní úředník ministerstva školství. Jede do práce, do Kolomba.

„A to jezdíte každý den?“

„Kdepak, pánové, to bych utratil pětinu života ve vlaku. Jenom na víkend a jednou mezi týdnem, na trénink nebo když máme zápas.“

„Vy jste fotbalista?“

„Taky. Mám i několik rekordů v plavání. Doma v Hikkaduvě jsem kapitá­nem sportovního klubu, ale děláme tam všechno. Kopanou, plavání, taky leh­kou atletiku… na ministerstvu máme ještě malou tělocvičnu, trochu nářadí, tak tam provozujeme i gymnastiku. Nedávno mě zvolili kapitánem i tam, nevím teď kam dřív skočit.“

Otevřeným oknem zavonělo moře, příboj šuměl hned za pobřežní silnicí tři­cet metrů od trati. Nějaké dvě míle od břehu šplíchaly vlny bělostnou pěnou po skalách ostrůvku, na jehož zelené čepici seděl maličký kamenný chrámek. Den­ně jsme ostrůvek vídali od psacích strojů z resthousu v Hikkaduvě. Už dávno jsme chtěli zjistit, co to na něm stojí.

„To je chrámek Sínigama dévále,“ vysvětloval pan Rádžakaruna. „Patří bo­hu Dévol Déviovi.“

„Nikdy jsme o něm neslyšeli. Je to hinduistický bůh?“

„Jak se to vezme… vlastně ano, ale u nás na Cejloně nemáme nějaká přesná dělítka. Já jsem buddhista, ale za Dévol Déviou už jsem taky byl. Není to žádný velký bůh, patří mezi takové ty obyčejné podřízené boha války z Kataragamy - a není to ani moc pevný charakter. Dévol Dévi dovede být i pěkný darebák, ale když někoho potřebujete vytrestat za nějakou špatnost, na to on je, to dělá moc rád.“

Snad na tom nebylo nic divného, že se nás zmocnil neklid. Ten člověk na pro­tější lavici je přece úředníkem ministerstva školství, sportovec, kapitán dvou sportovních klubů. Je možné, že řeči o bozích myslí vážně?

Jeho soused, silný pán v tropiku s pečlivě uvázanou kravatou poslouchal se zájmem a samozřejmostí. Nezdálo se, že by pochyboval o zdravém rozumu pa­na Rádžakaruny. Ukázalo se, že to je člen parlamentu, poslanec za Sjednoce­nou národní stranu. Ještě před ním se však do hovoru zamíchal náš třetí spolu­cestující, mladý dovozce textilu. Nebylo pochyb, že ti tři jsou staří známí.

„Tuhle se u nás v Hikkaduvě jeden vyhlášený sukničkář vloupal v noci k cizí ženě. Rádžakaruna je oba dobře zná…“

„Ovšem, Sóma Gunerisová. Hned druhý den šla na ostrov, Dévol Déviovi obětovala pěknou sošku démona Nága, viděl jsem ji. Sedm hadích hlav a sedm párů rukou, krásná soška, dost neobvyklá. Sóma poprosila Dévol Déviu, ať to tomu páskoví osladí. Jen se vrátila domů, spadl s palmy. Už třetí měsíc leží v nemocnici.“

Nezbylo než potlačit pochybnosti a přizpůsobit se.

„Tak to musí být mocný bůh. Chodí za ním lidé zdaleka?“

„Ale kdepak, pánové, ten je náš, místní. Napřed bydlel v chrámku na břehu, to ještě ten ostrůvek v moři nebyl. Ale jednou, když se Dévol Dévi vracel od své­ho pána, od Kataragamy, zahlédl cestou moc krásnou bohyni, jmenuje se Patti­ní. T o víte, vojácké moresy, chtěl se jí zmocnit. Pattiní se dala na útěk a vykouzli­la za sebou sedm vysokých plotů z ohně. Ale Dévol Dévi je všecky přeletěl jed­ním skokem — a už ji měl. Od té doby se u nás na Cejloně při oslavách boha Ka­taragamy chodí po ohni…“

„A jak to dopadlo s těmi dvěma?“

„To jsem vám právě chtěl povědět, kvůli tomu ostrůvku. Ti dva se do sebe na­konec zakoukali, přijali lidskou podobu a vzali se. Měli pak synka, docela spořá­daná rodina. Táta Dévol Dévi chodil do práce, ale domů nosil málo. A tak za ním jednou Pattiní poslala kluka, ať se podívá, proč táta tak málo vydělává. To byla chyba, oni se totiž spolu nedomluvili, Dévol Dévi před klukem tajil to svoje božské řemeslo, to víte, jeho obor je někdy dost špinavá práce, chtěl mít ze syna něco lepšího. Když ho chlapec překvapil, Dévol Dévi nechal práce, sedli si spolu na schody před chrámem, povídali si až do oběda a pak se vrátili domů. Místo výdělku přinesli jenom trochu písku v šátku. Druhý den přišel už chlapec sám od sebe. Děvol Děvi se dopálil, utrhl mu hlavu a hodil ji i s tělem do moře. Jak se dotklo hladiny, sjel z oblohy blesk a udeřil právě do toho místa v moři. Tělo ohromně vyrostlo a zkamenělo. A to je ten ostrůvek, co na něm teď stojí chrám Sínigama dévále.“

Čtyři termíny

Asi toho bylo na nás trochu mnoho. Vymluvili jsme se na horko, vyšli jsme si na plošinku mezi vagóny. Potřebovali jsme chvilku, abychom si toho božího ka­pitána z ministerstva školství srovnali v hlavě. Když jsme se konečně odhodlali k návratu na místo, byli ti tři zabráni do ostrého sporu na téma neokolonialismu. Mladý obchodník se zastával Američanů, přiznával jim právo politických podmínek při povolování úvěrů. Poslanec si stěžoval na levou opozici, prý v par­lamentě reaguje příliš alergicky na americké pokusy o vliv na vnitřní vývoj Cej­lonu. Pan Rádžakaruna pozorně poslouchal, ale pak se vytasil s klidným a věc­ným rozborem. V přesných číslech připomněl i nenápadné a vytrvalé pokusy Německé spolkové republiky o dobytí hospodářských pozic na Cejloně. Znělo to střízlivě, zasvěceně a přesvědčivě. Rádžakaruna byl nepochybně člověk s roz­hledem. Tím víc nám vzal dech, když se najednou sám od sebe vrátil k pře­rušenému rozhovoru:

„Já vím, že ty naše řeči o bozích se vám Evropanům zdají hloupé. Třeba nás i podezíráte, že nejsme normální. My zas těžko chápeme, proč se tolik set milió­nů lidí na světě modlí k Ukřižovanému. Prosím vás, jakýpak to je bůh, když se od obyčejných lidí nechá takhle ostudně umučit! U vás prý klepete na dřevo, abyste něco nezakřikli. Angličani dávají prsty křížem, ale ruce křížem si nikdy nepodají — můžete mi říci proč? Jestli chcete, vezmu vás příští týden na ostrov k Dévol Déviovi. Když mu přinesete slušnou oběť, můžete si to zkusit. Je tam ta­kové kamenné struhadlo. Na tom chvíli třete pepř nebo pálivou papriku a při­tom mu povíte, oč vám jde. Ale musíte třít jenom jedním směrem, od sebe. Ji­nak vám nevyhoví. Jak dlouho budete na Cejloně?“

„Ještě asi čtyři měsíce. Proč se ptáte?“

„No to je báječné. Času dost. Víte, Dévol Dévi má čtyři termíny. Přání plní buď do tří,- nebo do sedmi dnů, když to je nějaká maličkost. Větší věci plní do tří nebo do sedmi měsíců. To byste mohli stihnout.“

Už jsme to nevydrželi. Copak je možné, aby moderní člověk říkal takové ne­smysly s takovou samozřejmostí? Zkusili jsme udeřit na jeho buddhistickou lo­giku. Buddha přece zrušil všechny bohy!

„Ale kdepak, pánové, to jste špatně informováni. Buddha sám bohy neuzná­val, vysvětloval lidem svoje učení, ale k ničemu je nenutil. Jenom je prosil, aby uvažovali o všem, co jim řekne, a aby pak dělali, co sami uznají za nejlepší. Buddha měl pravdu, bohové nikoho do nebe nevezmou, nedají vám žádné osví­cení, žádnou nirvánu, po které by už člověk měl jednou provždy pokoj s tím věčným převtělováním. Bohové jsou tady jen pro takovou denní potřebu, víte, aby člověk nespadl se stromu, aby se mu urodilo, aby udělal kariéru, aby mu vyšla svatba. Někteří jsou zas dobří na trestání všelijakých lidských špatností. Ale víc nedovedou. Myslím si, že jsem docela dobrý buddhista. A vidíte, i ke Kataragamovi chodím se synem každý rok…“

„Proč se synem? Vždyť se tam dějí opravdu hrozné věci, to není podívaná pro děti!“

„Ale co mám dělat? Chlapec má v horoskopu, že spadne se stromu!“

„Zabije se?“

„Ne! To ne, má to být jenom něco menšího, ale mohl by se zmrzačit. Tak chodíme do Kataragamy a obětujeme bohu války, aby odvrátil předpověď ho­roskopu. Je to jeho obor a je to opravdu velký bůh… to se ví, zas to je jenom bůh.“

„A co Buddha? Ten je víc? Nepomohl by on?“

„To je těžká věc. Ovšemže je Buddha víc! Ale právě proto se nezabývá obyčejnými starostmi.“

„A je Buddha bůh?“

„Kdepak, pánové, kdepak bůh! Buddha je osvícený člověk, to je víc než bůh. Buddha učí, jak má člověk dobře žít tenhle život, aby měl ty příští po převtělení lepší, a aby byl nakonec osvícen, protože potom už nepotřebuje reinkarnace a dosáhne nirvány. To vám nemůže dát žádný bůh…“

Za oknem vagónu zatím zmizely poslední háje kokosovníku, po širokém as­faltu Galle Road už se do centra Kolomba o závod s naším vláčkem moto­ráčkem hnaly dvoupatrové autobusy. A za chvíli nám na nádraží zapadla do da­vu chytrá tvář Rádžakaruny. Jen z hlavy jsme ho nemohli vypudit.

Nejjednodušší bylo mávnout rukou a odklidit ho z myšlenek jediným slo­vem: podivín.

Ale když se Rádžakaruna dívá přes hranice svého, cejlonského světa třeba do myšlenek římských katolíků, je přesvědčen, že má právo na stejný závěr. Rádžakaruna myslí a jedná jako milióny jiných Cejloňanů. Má svou logiku, svou specifickou, cejlonskou normálnost, tak nenormální v očích Evropana.

Toho večera jsme viděli na plátně kina americký širokoúhlý velkofilm Ben Hur. Kdekdo v Kolombu věděl z novin, že dvanáctiminutová scéna závodů řím­ských válečných vozů stála milión dolarů a že při natáčení zahynuli čtyři závod­níci. Ale toho večera také přes tisíc kolombských diváků vidělo na plátně křes­ťanského boha Ježíše Krista. Chodil jako člověk mezi lidmi, kázal a dělal zázra­ky stejně prostě, jak o svých bozích vyprávěl ve vlaku kapitán hikkaduvských a kolombských sportovců. Tak jaképak zvedání obočí!

Pan Rádžakaruna si může vybrat. Věří v armádu bohů specialistů a vyzná se v jejich dělbě práce. Jeho ministerský kolega někde v Barceloně nebo v Římě má boha jen jednoho, láme si hlavu s jeho trojjediností a pro denní potřebu má vý­běr svatých. Svatého Kryštofa si přivěsí na klíček od fiatky, na ochranu před doktory a lékárníky má Tadeáška, a než se odváží na exkurzi do dolů, pro jistotu obětuje svaté Barboře.

S pánybohy to asi bude na Cejloně stejné jako všude na světě. Stvořil si je člo­věk, když mu nestačila vlastní síla, moudrost, sebedůvěra a odvaha k životu.

 

30 – KONCESOVANÁ ŽIVNOST VISATCŮ

P. R. Góvindasámy junior je nesmírně zaměstnaný člověk. Nikdy nemá čas. Poprvé nám odmítl poskytnout interview, protože byl právě zaneprázdněn de­montáží pojízdné šibenice, na které včera vezli přes půl obce hubeného muže se strhaným obličejem. Podruhé vzkázal, že musíme mít trpělivost, na modlitbách je teprve devatenáctou hodinu, a dokud neskončí svůj čtyřiadvacetihodinový rozhovor s bohem, nesmí ho nikdo vyrušovat.

Naštěstí tu byl P. R. Góvindasámy senior.

Ochotně zaskočil za syna, Škoda, že jsem vám ráno nemohl vyhovět, od­počíval jsem. Trochu neklidně se podrbal za uchem, pak zlehka kývl a vedl nás do stanu s otevřenou přední stěnou, kde na zemi seděli lidé a sevřenými prsty bez chvatu sbírali z banánových listů rýži s kousky masa a zapíjeli vodou z Menik Gangy. V rohu stál ohromný cestovní koš. Na Góvindasámyův pokyn k ně­mu přiskočil muž v bílém vétti, odklopil víko a na ušlapaný trávník začal vyhazo­vat všelijaké harampádí.

Na vojně — když si někdo chtěl něco vypůjčit od souseda — platívalo okřídle­né rčení: hele, mám to hluboko v kufru, přece nechceš, abych to všechno přehrabával…

Tohle zaklínadlo kamuflované neochoty zřejmě Góvindasámy senior ani je­ho pomocník neznali. Lidé uždibující ze svých banánových talířů si odsedávali, aby na ně nepadaly různé špalíky a tyčky a provazy, řemeny, kladky a zamotané hadry, jež se nořily z útrob koše. Až úplně nakonec vyhmátl Góvindasámy bílý šátek, pečlivě ho rozmotal a na světlo boží vytáhl osm háků s kroužkem na jed­nom konci a ostrým hrotem na druhém.

Na šátku byly docela drobné, ale zřetelné stopy krve, lehce začernalé. Krůpěj zaschlé krve bylo vidět i na dvou dalších hácích.

Góvindasámy si povšiml našich zvědavých pohledů a otřel skvrny o vétti. A přátelským posuňkem vybídl, abychom se posadili…

Úprk na východ

Jak jen se osada změnila za ty tři týdny! K nepoznání! To přece jako by vůbec nebyla Kataragama, do níž jsme si tehdy klestili cestu sekerou, pilou a krum­páčem. Ospalá obec se stejně ospalým policejním velitelem N. G. Silvou, který div neusnul, když nás místo obvyklé siesty prováděl po svém nevelkém králov­ství. Na jednom konci podlouhlého náměstí muslimská mešita s půlměsícem a útulkem buddhistických mnichů, hned vedle zvonička; naproti na druhém konci zděná ohrada s bránou a za ní dévále, hinduistický chrám zasvěcený bohu Skandovi, kousek napravo dvojité úzké schodiště trčící do prázdna, sem prý při­vádějí slony a chystají je na velkou parádu; nebýt těch cihlových schodů, tlustý Nilamé by se na slona vůbec nevyhrabal. A ještě si všimněte prostoru za dévále, tady se poslední noci perahery rozhoří hranice, a až začne měsíc zapadat, bu­dou tu po řeřavém uhlí běhat ti, co přišli obětovat Skandovi. Hned se podíváme dovnitř, jen co strážce donese klíče…

Chrám má na jižní straně jakousi verandu oddělenou od vnitřní části látko­vým závěsem. Vstup hlídají dva bronzoví pávi, oblíbený dopravní prostředek boha Skandy. Uvnitřje poskládáno všelijaké obětní nářadí, meče, sekerky, ko­pí, prapory, korouhve — na všech opět vyšitý, vyrytý nebo vyřezaný páv. V čele chrámu velký obraz: jezero s horami na vzdálenějším břehu, v popředí kobra, na ní stojí modrý páv s široce rozevřeným vějířem ocasních per. A na pávu trůní Skanda, bůh se šesti tvářemi a šesti páry rukou, nohy kupodivu jenom dvě. Tři hlavy se otáčejí doleva, dvě doprava, jedna se dívá zpříma. Nakaždém koleně se­dí bohovi jedna žena, ta vlevo má modré sárí se zlatým lemem, ta vpravo červe­né. Bůhje objímá v pase, deset rukou mu ještě zůstává volných, pět hlav jakoby se rozhlíželo po dalších manželkách. Nad hlavním obětištěm socha. Opět Skan­da, bůh války. Šivův syn, s jehož zrozením byly jen samé trampoty.

Podlejedné purány — souboru staroindických mýtů a legend — byla soulož Šivy s Párvatí, při níž byl Skanda počat, tak vášnivá, že z bouřkových mraků pršela krev a kosti, hory se otřásaly pod náporem vichřice, vozy bohů a hvězdy padaly na zem, světové strany začaly hořet. Z tohoto spojení měl vzejít syn moc­nější než všichni bohové, tak silný, že by země snáze unesla tři světy než jeho. Toho se bohové zalekli a zapřísahali Šivu, aby žádné dítě s Párvatí nezplodil. Si­vá slíbil, že jejich žádosti vyhoví, zároveň je však proklel, aby zůstali bezdětní jako on. Poté semeno — vonné jako jasmín a modrý lotos — vypustil do dlaní Agniho, aby je předal ostatním bohům. Agni, bůh ohně, však semeno neudržel. Upustilje do Gangy, ta se hned strašlivě rozvlnila a semeno vmetla do klína šesti Plejádám, jež pak porodily šest synů. Jednou je navštívil Šiva s Párvatí, která je objala tak horoucně, že ze šesti chlapců se stal jediný — s šesti hlavami, dvanácti očima a dvanácti pažemi. Obr tak silný, že shazoval z oblohy vozy nebeských pěvců, vychyloval planety z jejich dráhy, přemísťoval hory i toky řek. Ustrašení tvorové prosili proto Indru, aby ho zabil. Ten se po dlouhém váhání přece vy­pravil na svém bílém slonu do boje, nakonec se však se Skandou smířil a stal se dokonce jeho spojencem …

„Ze svého božského sídla mrštil jednou Skanda svůj oštěp na zemi. Zabodl se právě v těchhle místech,“ ujišťoval nás seržant Silva. „Tak vznikla Kataragama. Od nepaměti ho sem chodí vzývat tisíce věřících. Kdysi jen hinduisté, ale teď i buddhisté, a dokonce muslimové. Loni jsme odhadovali, že za čtrnáct dní před osmým úplňkem sem přišlo na dvě stě tisíc poutníků, letos počítáme se čtvrt miliónem.“

Pobřežní silnice v nejjižnějším cípu Cejlonu, kde jsme před třemi týdnyjen tu a tam potkali automobil, připomínala včera bezhlavé stěhování národů. Přecpané osobní vozy, autobusy, minibusy — na střechách haldy kufrů, košů, balíků, pytlů, náhradní pneumatiky, kotlíky, rance, trsy banánů, skládací lůžka, otepi chrastí, z oken se třepotaly fábory a modro-žluto-červeno-bílo- oranžové buddhistické prapory, všechno to uhánělo na východ, jako by byl ko­nec světa. Řidiči se předjížděli v plné rychlosti, zatáčka nezatáčka — odevzdáni do vůle všemocného kataragamského boha už od chvíle, kdy se posadili za vo­lant. Za Hambantotou, kde se silnice lomí k severovýchodu, se motorizovaný úprk zarazil o karavany pěších a o loudavá volská spřežení, podél silnice se vy­nořily narychlo sbité stánky s ovocem, vodou a vařenou rýží. Za Tissamahárámou se hemžení vklínilo do džungle, techniku vstřebal lidský živel, vtiskl jí pouťový ráz.

Co chvíli nám ochraptělý mužský hlas houkl do otevřených dveří vozu haró hará! A znovu: haró hará, haró harááá! Pak už se tahle slova spojovala v souvis­lé volání, jímž jako by si zástup přibližoval cíl své pouti, navzájem se povzbuzo­val, doléval si čerstvé síly. Občas se proud lidí a povozů rozčísl — vyhýbal se místu, kde se zvolna převalovalo lidské tělo obalené prachem, potem a špínou, ruce sepjaté nad hlavou, v nich obětina, snad ještě před hodinou to byl květ lo­tosu. Stejně otřesný byl pohled na poutníky míjející uváleného a vysíleného kajícníka. Předcházeli ho bez zájmu, netečně, každý se svým vlastním nákladem hříchů, slibů a předsevzetí. Snad ze soucitu, snad ze zvyku, snad z pocitu spo­lečného pokání ho jen tak mimochodem pozdravili unaveným a žíznivým háró hará — ale krok nezpomalili.

Ještě koncem minulého století bývala tato přístupová cesta poseta mrtvými - těly mužů, žen i dětí, jež na pouti za vykoupením skosila žízeň, vysílení, úpla­vice, cholera. Celý Cejlon s obavami čekal, co bude v srpnu a v září, až tamilští dělníci z čajovníkových plantáží — nejfanatičtější vyznavači kataragamského božstva — roznesou epidemii po ostrově. Odmítali i opravu cesty, aby nesnížili své zásluhy na pouti za utrpením. A byli to právě oni, kdo nejvíc protestovali proti zdravotní správě, která se rozhodla vymýtit malárii a omezit epidemické pohromy. Od kataragamských pouníků za to sklízelajenom nenávist a pohrdá­ní.

Smrt na cestě ke Skandovi platila totiž za projev nej vyšší přízně kataragam­ského boha, za nejjistější záruku blaženosti v tom druhém, lepším světě.

Made in Hong Kong

Menik Ganga — Řeka drahokamů — pramení kdesi v horách středního Cej­lonu. Sílu nabírá z mračen povalujících se nad kyprým čajovníkovým rounem a pak ji zase ztrácí v bezedné džungli. V Kataragamě má nějakých třicet čtyřicet metrů šířky. Vody, jíž tu přisuzují omlazovací schopnost, je v červenci sotva po­lovička. Utkvěla nám v paměti spíš jako symbol záludnosti, nějaká magická síla jako by nás opět přitahovala k jejímu pravému břehu, k onomu rozložitému stromu, kde jsme nedávno málem převrhli vůz, když nám při vyjíždění z brodu ujel pod koly písčitý břeh. Tehdy našemu zoufalému zápolení přihlížela jenom hrstka kataragamských kluků, jinak všude pusto a prázdno.

A dnes?

Na pravém břehu Menik Gangy hlava na hlavě. Stovky aut, kár i autobusů. Z hájů i chrámových nádvoří na protějším břehu k nám doléhalo dunění bub­nů, břeskné zvuky fujar a extatické výkřiky, nad celým prostranstvím se vznášel černavý mrak obětních ohňů a pach čadících kafrových koláčků, lidé za vodou se rojili jako včely. Tam na opačný břeh nevede žádný most, a i kdyby vedl, ni­kdo by tam dnes automobil — znesvěcující výplod techniky — nepustil. Chceme-li do toho druhého světa, musíme se podrobit zákonu Kataragamy. Musí­me tam bosi. A do nejposvátnějších prostor polonazí.

Tak jako tisíce jiných.

„Z Kankesanturai, to je až v nejsevernějším cípu Cejlonu, jsme vyrazili dva­náctého května,“ řekl pan Sačithanandam, mladý tamilský úředník, s nímž jsme se dali do řeči při vybalování filmových kamer a fotografických přístrojů. „Sem do Kataragamy jsme dorazili přesně za dva měsíce, dvanáctého července. Bylo nás dohromady asi tři sta, muži, ženy i děti, těm jsme museli přizpůsobit tempo. Přenocovali jsme většinou venku pod širým nebem, ženám s děcky občas někde nabídli přístřeší. Nejhorší to bylo v džungli za Buttalou. Několikrát jsme narazili na divoké kance a jednou dokonce na leoparda a na dva nebo tři medvědy. Ne, nikomu se nic nestalo, máme už zkušenosti, putujeme tak řadu let. Letosje účast slabší, protože u nás na severu pořád platí stanné právo. Loni se nás jenom z okolí Kankesanturai vydalo do Kataragamy na tisíc. Jestli nám to zaměstnavatel platí? Co vás napadá! Šetříme na pouť celý rok, ostatně mnoho neutratíme, leckde nám dají i najíst. Měl jsem všeho všudy třicet rupií, musejí mi vystačit i na zpáteční cestu vlakem.“

„Co myslíte, nebudou lidem vadit naše fotografické přístroje?“

„Ujišťuju vás, že nebudou. Počkejte, mám nápad. Seznámím vás s hinduis­tickým mnichem Guribalou, je to původem Němec, po většinu roku žije blízko nás, v Kerudavilu nedaleko Tondaimanaru. Celou peraheru tady organizuje právě on, jistě vám pomůže, abyste zítra v noci mohli vidět ohňochodce pěkně zblízka. Najdeme ho nejspíš kolem šesté, to chodívá k večeři. Ptejte se na Appusámyho, každý vám poví, kde to je. Tak platí? Přesně v šest!“

Podíval se na zápěstí, porovnal si s námi hodinky a zmizel v davu.

Celý levý břeh byl lemován pouťovými krámky a boudičkami, některé stály dokonce v mělké vodě, jako by chtěly vyjít návštěvníkům co nejvíc vstříc. Všude zástupy lidí, změť barev. Převládala hnědá, bílá a červená. Hněď do bronzova osmahlých těl, běloba vétti a sárí, ohnivá červeň přehozů. Na Stáncích kupy stří­brných jehlic v podobě Skandova oštěpu, špejle v síle pletacích drátů s Višnuovým trojzubcem na konci; některé decimetrové, jiné čtvrtmetrové, a zas jehlice teninké, sotva dvoucentimetrové. Hromady obětních kokosů a banánů, hned vedle obětní košíčky s jednotným obsahem: kokos, dva tři citróny, banán, hrst rýže, ždibec mouky, bělostná vrtulka — květ plumerie, „chrámového stromu“. Opatrně, aby nic neztratili nebo nerozsypali, odnášeli si je poutníci na hlavě a trpělivě se řadili do fronty.

K vykoupení hříchů a zajištění přízně boha Skandy patří však i několik mincí. Na ty, kteří si včas neobstarali dost drobných, pamatují směnárníci; jak živi jsme neviděli takovou hromadu měďáků a nikláků jako tuhle u podnikavého chlapí­ka, který si bez řečí při výměně nechává desetiprocentní provizi. Jeho soused zas investoval do kadidel v podobě máčených tyčinek a kafrových obětin. Můžete si je koupit jednotlivě nebo ve velkém, v hranůlku zabaleném do celofánu je osm kousků, prosím, všechno dohromady pětasedmdesát centů, zaručeně čerstvé, hoří dlouho a pravidelně a nezbude z nich ani špetka popela; stejně dokonalá bude i vaše očista, kupte, kupte, značka Horse Brand, Made in Hong Kong.

Ještě dvacet metrů

Co chvíli vyrazí ze zástupů hlouček poutníků, vpředu pištci a bubeníci, za ni­mi zběsile křepčí lidé obtěžkaní znamením kajícníků. Je to kataragamské kávádi, stylizovaná paví vlečka, ve skutečnosti však dvojitý půlkruhový rám ze dřeva o čtyřech nízkých nožkách, potažený rudým suknem a vyzdobený papírovými cetkami, trojzubci, pavími pery, hadříky, zrcátky i obětními květinami. Upro­střed vodorovná žerď, vlastně trnož; za ni se kávádi uchopí jako činka, vzepře na ramena nebo nad hlavu a křepčení může začít. Nájemné najednu cestu k dévá­le dvě rupie, půjčovné za buben tři rupie. Za dětská kávádi a dětské bubínky po­lovic …

V řece nás v třeštivém tanci míjí jiná skupina, účastníkům stříká od nohou kalná voda na všechny strany. Rychle ukrýt objektivy — před vodou i před lid­mi, co kdyby… Ale nikdo nás nevnímá, jenom tanečník v čele jako by se poku­sil o úsměv, spíš očima než ústy. V jeho tváři je cosi jako křeč, nepohne jediným svalem, rty sevřené, tělo se zmítá v divokých pohybech, tvář jako maska. Roz­běhli jsme se za ním — a krev nám ztuhla v žilách. Z pravé tváře mu trčí stříbrná jehlice, z levé čepel, ano, je to véla, malý symbolický oštěp boha Skandy. Jeden z těch, jež se tu prodávají všude ve stáncích jako zmrzlina o Matějské pouti.

Ani se člověku nechce zdvihnout kameru k oku. Je to ostych? Soucit? Auto­cenzura? Či snad obava, aby jednou některý ze samozvaných a neznalých kriti­ků nepřisoudil výjevu docela jiný smysl…?

Prodavač zabodl poutníkovi železný hák pod pravou lopatku, ještě jeden vle­vo, na každý přivázal řemínek jako oprať, muž se napřímil, hodil opratě příteli, vzepřel kávádi, zarachotily bubny, zaječely píšťaly, a už jim stříká voda až nad hlavu.

„Haró hará, haró hará!“ vykřikuje poutník na opratích. Teprve teď se nám zdá, že se do jeho hlasu vkrádá bolest a strach. Ale nikdo si ho nevšímá.

Než jsme se vzpamatovali, pohltil je dav.

Zdá se, že probodané tváře a záda v Kataragamě nic neznamenají. S nimi se dá tančit a křepčit — dokonce s těžkým kávádi na ramenou. A pro větší slávu bo­ha nakládají rodiče na dětská ramínka kávádi zmenšená. Hrdlo se ti zadrhne úzkostí, když spatříš čtyřletá pětiletá nebožátka klopýtat pod dřevěným jhem a s děsem v očích vykřikovat po vzoru otců a matek samospasitelné haró hará, ha­ró hará…

Před vchodem do dévále jsme potkali dalšího kajícníka. Bez pištců, bez bube­níka, bez kávádi. Sotva se držel na nohou, při každém kroku se oběma rukama opíral o dlouhý oštěp. Ramena a paže až k zápěstí poseta desítkami malých střibrných vél, jehlice vedle jehlice, z kůže mu trčely jako dikobrazí bodliny. Nikde ani kapička krve. Dobrým tuctem vél měl propíchánu kůži na prsou — nehybný náhrdelník. Další jehlice, aspoň decimetrové, se mu ježily na bocích. Tlustou vélou měl probodeny obě tváře. Pomocník se mamě snažil svlažit mu pootevře­ná ústa douškem vody. Nemohl polykat, véla mu probíhala jazykem. V zádech dva háky, na nich místo opratí řetězy. Na nohou dřeváky zježené ostrými hřeby. Každý krok musel být utrpením, ale ve tváři se nepohnul ani sval.

Jen oči podlité krví strnule civěly na špičku kopí, o něž se opíral. Jako by v něm hledaly sílu na posledních dvacet metrů, jež ho dělily od vchodu do Skandova chrámu. Na cestu, kam už po staletí lidé nosí celou tíhu svého člověčího utrpení.

Há ypsilon

Kataragamský chrám boha Skandy je obehnán vysokou zdí, z níž se vypíná lomenicově klenutá brána s třemi vchody. V nich vrata, z jejichž rámů trčí želez­ná kopí s hrozivě nabroušenými hroty.

Brány byly teď dokořán, do nádvoří se jimi hrnuly davy lidí. Z dálky odtud zaznívaly rány podobné výstřelům z pistole, jednotlivě i v salvách, prásk, prásk, ratata bum! Teprve když nás proud vtáhl dovnitř, spatřili jsme původce střelby.

Pár metrů od vstupu stála kamenná ohrádka velikosti máchací kádě, čelní stěna volná. Přistupovali sem poutníci, jeden po druhém hrábli do obětního košíku, popadli kokosový ořech a vší silou jím praštili o zídku. Pak rychlé shýb­nutí, každý z toho svého kokosu vydloubl štěpinu jádra, ochutnal, uskočil — a už do hučení lidského davu znějí další salvy. Kokosová voda mlaská pod noha­ma, mění se v kalnou břečku, která kyše a kvasí, páchne to tu po kukuřičných šiškách, jakými se na venkově krmily husy. Chrámoví zřízenci občas střelbu za­razí, vyhrnou z ohrádky tříšť kokosů a odhodí na hromadu. A další a další a další.

Zraňujte si mě, bodejte, propichujte — já ani nehlesnu. Jsem s tím smířen - ne, já si to přeju, chci to, proto jsem přišel do Kataragamy! A bolesti se nebo­jím…

Kdysi dávno jsme v jižní Africe strávili mezi Kafry hrůznou noc, jež za úsvitu vyvrcholila obřadem obřízky. Čaroděj přistoupil k dvěma oholeným a nabíle­ným mladíkům, v záři vycházejícího slunce se zableskla čepel, pramének krve skanul na zem, za chvíli druhý. Nehnuli brvou, ani sebemenší známku strachu nebylo možno vyčíst z jejich očí. Pokorně se sklonili, aby jim lékař-kouzelník mohl rozmazat po tváři jejich vlastní krev smíšenou s prachem; pak je odvedli do slaměné chýše, víc jsme je nespatřili. Ale na jejich oči jsme dlouho nemohli zapomenout.

Teď se tu na jihu Cejlonu, v bezprostřední blízkosti moderních dopravních prostředků a tranzistorových vysílaček, jimiž policie reguluje desetitisícové lid­ské hemžení, odehrává cosi, co nemá obdoby nikde ve světě. Náboženská extá­ze, poblouznění, jež psychóza davu proměňuje v jakési hromadné šílenství. Nad celým prostranstvím se vznáší černavý dým obětních ohňů, pach kadidel; v klíckách upevněných na tyčích čadí chuchvalce kokosového vlákna napojené­ho olejem, v miskách zdvižených nad hlavami poutníků čmoudí kafrové oběti, z bezpočtu svícnů plápolají jazyky ohně a ožehují ruce prosebníků.

Vtom se z davu vynořil muž s děťátkem sotva půlletým, s nepříčetným škle­bem křepčí zběsile před ohněm, poskakuje na jedné noze, hned na druhé, předklání se a zaklání, teď strčil hlavičku nemluvněte téměř až do plamene, pood­stoupil krok dva, vykřikl a obloukem hodil dítě přes oheň ženě, která si chvíli předtím ožehovala v plameni své dlouhé černé vlasy. Popadla dítě, zaskučela několik nesrozumitelných vět, bláznivý smích se jí dere z úst, oči vytřeštěné - najednou padá k zemi, v poslední chvíli jí kdosi vytrhl dítě z rukou, lidé se ro­zestupují, žena se v hysterickém záchvatu válí po zemi, vzpíná klín, škube sebou v sexuální extázi — pak se zhroutí.

To právě do ní vstoupil bůh Skanda a obrátil jí oči v sloup. Psychiatři mají pro podobný stav ohleduplné označení HY. Nechtějí před pacientkou mluvit o hys­terii. Ale v Kataragamě musí podlehnout každá vratší nervová soustava, zvlášť když tady tolik lidí přímo touží, aby podlehli. Pro poutníka tu neexistují písme­na há ypsilon. Pro něho je takový stav zvláštní milostí boha, příslib splnění tou­hy. Nejvyššího štěstí dosáhnou jen ty poutnice, které po šíleném tanci v kruhu věřících, po vyvrcholení hysterické extáze, klesnou k zemi v bezvědomí.

O kus dál probodávali člověka.

Na krku růženec se sto osmi rudrákšovými peckami, kolem pasu rudý šátek, ruce sepjaté před tváří. Dva muži mu soustředěně vbodávali asi půlmetrové stří­brné jehlice do kůže v podpaží, třetí ho přidržoval za loket a posypával popelem, čtvrtý mu na chvíli oddálil dlaně, aby mu přes hlavu navlékl rám z páskového železa: plechové šle spojené příčným pruhem pod krkem a na šíji, s otvory na vzdálenost dlaně. Pomocníci jimi prostrčili jehlice vbodnuté do kůže, přihnuli rám k pasu. Teprve teď, jak zdvihl ruce nad hlavu, mohli jsme mu pohlédnout do tváře. Ledově klidná, oči se dívaly nepřítomně do oblohy.

Pak se zvolna obrátil. V zádech pod lopatkami dva páry háků, na nich prova­zy, kdosi k nim připřahal dvoukolku s rudou stříškou vyčepenou palmovými lis­ty. Pomocníci ustoupili, sborově vykřikli haró hará, dvounohý dikobraz se stří­brnými bodlinami vykročil, kola dřevěné káry zaskřípala.

Dav se rozestoupil, aby uvolnil kajícníkovi cestu k pokání.

Změní se mi horoskop

Po poledni se nad džunglí zatáhla mračna, za chvíli lilo jako z konve. Prudký tropický příval, jaký nikdy nemívá dlouhé trvání. Zas už svítí sluníčko, ale lidé jsou jako zmoklé slepice, tenká sárí se ženám lepí na tělo, poutníci se brodí kal­nými loužemi. Ruch v chrámovém nádvoří ani na chvíli neustal, ostatně před li­jákem se tu nikde neschováš — a nač také…

Nač se schovávat před deštěm, když jsi přišel smýt hříchy, odhalit své nitro, srdce i duši bohu, který o všem ví a jen proto může odpustit. A také splnit nevy­slovené prosby a přání.

Tenhle přišel, aby mu bůh války vyhojil nemoc, kterou přičítá tomu, že kdysi okradl nejvěrnějšího přítele. Druhý vážil cestu do Kataragamy, aby mu Skanda ztrestal nevěrnou ženu, třetí by chtěl vyhrát okresní volby, čtvrtému předpově­děl hvězdopravec, že se jeho syn utopí v moři, odstěhoval se do vnitrozemí, ale nemůže to — starý rybář — bez moře vydržet a rozhodl se prosit boha, aby dítěti změnil horoskop. Dalšímu hrozí bankrot: vyslyší-li ho Skanda, povolí mu ban­ka opět úvěr. A mít peníze, to znamená naději, že se opět vyšvihne a lidé se mu přestanou posmívat…

A jaký hřích, jaká prosba asi přivedla do bezprostřední blízkosti všemocného boha Skandy, až před sám vchod dévále střežený párem pávů, tohoto kajícníka?

Vyjící a skučící lidská troska obalená blátem, tělo převalující se loužemi, muž se zamazaným hadrem kolem beder, dokrvava odřenými rameny, rukama na­taženýma nad hlavou. Kutálí se kolem vlastní osy k chrámovému vchodu, ale zapomněl, chudák, že v ramenou je širší než v hýždích, jeho dráha za Skandou se obloukem stále víc odklání od vchodu do dévále, kajícník pro bláto v očích ne­vidí na cestu, cizí ruce ho popadnou za nohy a snaží se vyrovnat oblouk, ale vzá­pětí už si ho zas nikdo nevšímá, dav se rojí těsně kolem nebožákovy hlavy a ko­lem natažených paží; stačí jediný krok a někdo mu šlápne do obličeje, jediné náhodné dupnutí nohou křepčících v extázi a zlomí mu vaz…

Zároveň si k dévále klestí cestu skupina mužů s kávádi na ramenou, blízkost Skandy převrací jejich oči bělmem vzhůru, třeštivé pohyby jsou čím dál prudší, první náhle odhodí kávádi, jeho těla se zmocní zimničná třesavka. Z ničeho nic popadne nejbližšího ze své party za vlasy a i s kávádi jím praští do louže, pak dru­hého a třetího, ti se zmítají v blátě, muž bez kávádi skáče mezi jejich napřaženýma rukama a naráz sebou mrskne mezi ně, až se břečka rozstříkne daleko do stran.

Nebyl to snad onen rybář, který to nemohl vydržet bez moře a v téhle chvíli právě zapřísahá Skandu, aby jeho jedinému synu změnil horoskop?

Za celý den se nám v tom bezbřehém moři dobrovolné krutosti, flagelantského utrpení, fanatismu a zbičovaných nervů vynořil jen jediný ostrůvek laskavého ci­tu.

Přímo před vstupem do chrámu hoří dva obětní ohně živené olejem a kafrem. U jednoho stojí muž s desetiletým chlapcem. Nevnímají hluk ani výkřiky, otec tu mlčky a v němé pokoře provádí starobylý obřad. Vláčným pohybem obou dlaní pohladí plamen posvátného ohně a vzápětí pohladí syna po vlasech. Zno­vu nabere teplo a sílu ohně a přenese je chlapci na tváře, pak na oči, na spánky. Žehná syna ohněm. Beze slova, s nesmírnou něhou ho pak vezme za ruku a oba jako nevidomí odcházejí hlučícím davem z nádvoří.

S milostí životodárného ohně v srdci.

Osm háků

Tak jako většina hinduistických božstev potrpí si i Skanda na mnohojmennost. Tady v Kataragamě mu prostě říkají Kataragama. Ale znají ho i pod jmé­nem Kuha Néthra Sutha, což znamená Syn zrozený z oka. A také Kártikéja, protože prý ho odkojily posvátné panny ze severoindické Kárthije. A Gangeja - vždyť Ganga to byla, jež vzplála ohněm, když do ní Agni, bůh ohně, upustil semeno Šivovo. A ještě Sivananaparam, Subramánija, Sanmugam (šestihlavý, se šesti tvářemi), Arumugam, Kandasvámi.

Během čtrnácti dnů, jež uplynou mezi osmým novoluním a úplňkem, se všechna ta jména zúží do dvou slov. Haró hará. Je to pozdrav. Je to vyznání. Je to rána, kterou z člověka tryská zoufalství i naděje, bolest i nezlomná víra.

Zvykli jsme si na onen srdceryvný výkřik, který co chvíli vystřelí z lidského hemžení jako bengálský ohňostroj, sílí, vybuchne několika oddělenými petar­dami a pak jako pohasínající prskavka splyne s neartikulovaným hukotem da­vu, než třeskne na jiném místě.

Teď se jeho ozvěna vynořila odkudsi z náměstí za branami dévále, sílí a houstne, lidí se zmocňuje podivné vzrušení. Nad hlavami se pohupuje vysoký dřevěný rám, kodrcá ze strany na stranujako by jím kdosi smýkal, nahoře visí fi­gurína. Klestíme si cestu zástupem — najednou nás zamrazilo. Ne figurína, ale živý člověk visí na pojízdné šibenici, kývá se jako na houpačce ve stejném rytmu, v jakém po kostrbaté dlažbě náměstí poskakují kola káry, kterou tlačí houfec li­dí.

Oběšenec — bleskne ti hlavou. A vezou ho Skandovi! Ale oběšenec — hube­ný muž se strhaným obličejem — se ohlédne, jeho ruce sáhnou po dvou řeme­nech uvázaných k hornímu břevnu; teď spatřil naši kameru, pustil řemeny a složil ruce do klína. Ano — visí jen za probodenou kůži, dva páry háků mu vězí v kůži na stehnech, dva háky na ramenou, dva na zádech, co hák, to provaz; všechny se sbíhají dojednoho uzlu na šibenici, rovněž ony dva řemeny, za něž se občas přitáhne, aby se nadlehčil a zmírnil bolest i utrpení.

„Haróóó hará, haró hará!“ třesknou dvě zápalná slova z davu, ,,haró hará!“ šlehne další — a vzápětí hučí celé okolí jeho chraplavou ozvěnou, ,haró hará, ha­ró hará, haróóó harááá!“

Pomocníci postrčí káru a na chvíli ji přenechají nahodilým poutníkům. Sáh­nout do misky s popelem a přejíždějí kolem jdoucím po tváři, nevynechají ani nás. Do nastavených košíčků prší mince. Visatec se sotva znatelně ohlédne, v očích bolest.

Pak průvod pohltilo lidské rojení, šibenice zmizela v dýmu obětních ohňů.

P. R. Góvindasámy toho moc nenamluvil, výřečnost asi nebyla jeho nejsil­nější stránkou. Nebo jsme tím byli vinni sami, sinhálsky jsme uměli ještě méně než on anglicky. Zatímco lidé pod stanovou plachtou dojedli svůj hubený oběd a začali se vytrácet, stačili jsme z jeho slov vyrozumět, že onen hubený muž, kte­rého jsme den předtím spatřili na pojízdné šibenici, byl právě jeho syn. Teď už je opět zaměstnán rozhovory s bohem, proto nemůže mluvit s námi.

„Bylo to letos poprvé, co se nechal pověsit, přejímá tím živnost po mně.“

Na důkaz odhrnul vétti a obrátil se.

Na ramenou — maličko nad lopatkami — dvě tmavé mozolovité uzliny, v be­derní krajině další dvě. Sem se nesčíslněkrát zabodávaly tyhle železné háky, ano, tyhle. Mladý má ještě kůži moc citlivou, proto těch pár krůpějí krve.

Podvědomým pohybem přetřel háky ještě jednou o vétti a začal je balit do šátku. A neumělou rukou napsal do Mirkova poznámkového bloku adresu.

„To pro případ, že byste, až přijedete do Kolomba, chtěli mermomocí mluvit se synem, když už na to nebude čas tady v Kataragamě.“

Na papíře stálo tiskacími písmeny:

P. R. GOVINDASAMY, SOUNDSGAT (patrně Gate), 55 SELYVLAND (určitě Slave Island), COLOMBO 2.

„Koncesovaná živnost visatců, Góvindasámy a syn“ — řekli jsme si, když jsme vyšli ze stanu. Stála před ním kára, kterou včera tlačili pomocníci. Tři břev­na šibenice ležela mezi koly. A lidé ve stanu skládali do cestovního koše propriety, jež otec Góvindasámy dal kvůli nám vyházet na trávu.

 

31 – TAJEMSTVÍ

Pan Sečithanandam si potrpěl na dochvilnost. Před vchodem do hinduis­tického ášramu byl nachlup v šest. Sotva nás zahlédl, už se dral k nám, abychom se mu snad v davu neztratili.

„Nedivte se,“ opětoval skromně naše pochvalné uznání — a bylo vidět, že mu dělá dobře — „to je tím mým povoláním. Už desátý rok dělám účetního v ban­ce, a to víte, jak jste pořád mezi číslicemi, tak vám za čas vlezou i do krve.“ Pochlubil se ještě, že obřad s kávádi už má za sebou. Jeho mladší synek trpěl před lety nedoslýchavostí. Od té doby, co začali chodit do Kataragamy za bo­hem Skandou, zdravotní stav se znatelně zlepšil. Ještě tak dva tři roky, a bude zas všechno v nejlepším pořádku.

„Ale snad bych vám měl spíš povědět pár slov o Svámí Guribalovi, než ho po­znáte osobně. Možná že vám bude připadat jako podivín, už proto, že se - Evropan — dal na naši víru. Znám ho už hezky dlouho a jsem přesvědčen, že je tu mezi námi šťastný. Vyznával kdysi buddhismus, jako mnich měl jméno Njána Ketto, ale pak přišla válka. Zastihla ho v Indii, spolu s ostatními Němci ho Britové internovali v Déhrádúnu, a právě tam přijal hinduistickou víru. Jme­nuje se od té doby Guribala, to znamená Syn zbožné matky. Už jde, vidíte, ten s bílým plnovousem …“

Vyběhl mu vstříc. Vtom nás stařec spatřil, z pohledu, jakým si nás přeměřil, bylo cítit, že naší přítomností příliš nadšen není. Chvilku si spolu povídali, pří­chozí se znovu otočil, pokýval hlavou a došel k nám.

„Jsem Guribala,“ představil se a podával ruku. „Už jsem vás taky považoval za ty ztřeštěnce, co dělají za čtyři neděle cestu kolem světa, tady cvaknou obrázek, tam cvaknou obrázek, ani nevědí, co fotografují, a nakonec mají ze všeho galimatyáš. Pojďte, posadíme se do čajovny, mám teď chvíli čas.“

Dvakrát vlídné přivítání to zrovna nebylo, ale aspoň jsme věděli, na čem jsme. „A poslyšte, nejste to vy, co tu byli už před pár nedělemi? Vyprávěl mi seržant Silva, že se sem z džungle od Buttaly přihrnuli v autobusu čtyři chlapi odněkud z Evropy. Cože, z Prahy jste? Tak to se přece nebudeme bavit anglicky, to jsme skoro krajani!“

Rázem byl jako vyměněný. Oči za skly se zlatými obroučkami mu zářily, pro­zradily, že jsou daleko mladší, než nasvědčoval jeho plnovous a bílá hříva. Kde­pak stařec, ten může mít tak něco kolem padesátky… Přece už nežijeme na přelomu století, kdy jubilanta Vrchlického, padesátníka, oslovovali „ctihodný kmete“!

„Narodil jsem se v Berlíně, ale jak se po něm začali roztahovat náckové, práskl jsem do bot. Nemohl jsem se na ty jejich hnědé košile a nablýskané holín­ky ani podívat, dělalo se mi z nich nanic. To mi bylo devětadvacet, a vidíte, od jara už mi táhne na pětapadesátku, tak ten čas letí. Jestli jsem byl od té doby v Ně­mecku? Byl. Před pěti lety. Mám tam ještě matku. Ale brzo jsem zas utekl, byla to samá melancholie, mládí pryč, známí pryč, to už není domov. Tak mě napa­dá: jestlipak jste se tady na Cejloně setkali se svým krajanem Njánasattou? Jmenovával se Novosad, narodil se tam někde, co dělal boty Baťa. Zlín, no ovšem, Zlín. Buddhistický mnich, poznali jsme se v Indii. Když vypukla válka, strčili mě Angličani jako Němce do sběrného tábora, Novosad se vypravil sem na Cej­lon, byl to jejich spojenec. Vidíte, to jsou tak lidské osudy, kdepak by mě bylo napadlo, když jsem v pětatřicátém utíkal před hnědým morem, že najdu smír teprve tady…“

„… mezi ohňochodci.“

„I mezi ohňochodci, jestli chcete.“

Zázračné zmizení

Kdybychom byli pověrčiví, asi bychom uvěřili, že nám Guribalu seslal sám bůh Skanda. Chceme přece vidět a nafotografovat — a bude-li to světelně jen trošinku možné — i nafilmovat dramatický vrchol čtrnáctidenní kataragamské pouti za spásou. Chceme být při tom, až lidé začnou tamhle za tou lomenicovou bránou chodit bosi po ohni. Ještě před chvílí se zdálo, že u toho vousáče, který tak trochu připomíná Hospodina z Effelova Stvoření světa, příliš nepochodíme. Ale sám teď udeřil na strunu bezmála rodného příbuzenství, jeho mateřština, kterou už neslyšel bůhvíkolik let, mu připomněla mládí, rozvířila jeho mysl pří­jemnými vzpomínkami, naladila ho do nečekané srdečnosti a sdílnosti. Jestli je v Kataragamě někdo, kdo ví něco o „zázraku“ chození po ohni a nebude to halit do šarlatánského roucha orientálních mystérií, pak je to určitě on.

Jistě otázku čekal. Přesto najednou zvážněl.

„Něco o tom vím,“ řekl. „Sám chodívám po ohni.“

Oči nám mimoděk sklouzly k jeho bosým nohám. Ani jediná viditelná stopa po spálenině na nich nebyla. Než jsme se zmohli na slovo, dokončil větu z nejnečekanějšího konce.

„Mám hlad, že bych jedl hřebíky. Jedli jste vůbec něco od rána?“

Jiří vytáhl igelitový sáček s tabletkami glukoránu.

„Prosím vás, co je tohle? Nejedl to v kosmu ten … ten Gagarin?“

„Jenom obyčejný ovocný cukr s vitaminy. Dá se to nosit v kapse. Na víc nebyl od rána čas. Ochutnejte!“

Vzal si tabletku, rozpustil na jazyku, spokojeně mlaskl.

„Dobré. Ale na večeři to nestačí. Pojďte, už jsem vás jednou zval do čajovny. Nebojte se, při čaji a při těch vašich kosmických pilulkách nezůstaneme. Ta­dyhle přítel Sačit půjde jistě s námi.“

Čajovna byl jenom přístřešek z palmových haluzí na několika kůlech. Hostů pomálu, poutníci většinou jedli z vlastních zásob; na pokraji džungle i na obou březích Menik Gangy, kde celé to obrovské shromáždění nocovalo pod širým nebem, doutnaly dnem i nocí stovky táborových ohníčků, kuchyně ve velkém. Dokud Guribala nedojedl svou misku rybího karhí s plackami z tenkých nud­liček, kterým v Kolombu říkali string hoppers, nebyla s ním řeč. Pak si zapálil doutník z černého domácího tabáku, labužnicky vtáhl první doušek kouře — a z ničeho nic spustil pijáckou písničku, jako bychom neseděli v kataragamské čajovně, ale někde v přístavní krčmě v Hamburku:

„Wer wird das alies bezahlen, wer hat das alies bestellt…“

Sáhl po čaji, usrkl, ale hned sklenici odstrčil a ulevil si:

„Donnerwetter, ten je horký!“

„A co oheň, co po něm chodíte?“

Snad bylo v otázce trochu víc ironie, než si zasloužil. Místo bezstarostného německého bonvivána seděl najednou za stolem přísný hinduistický sádhu.

„Tohle sem nemíchejte, meine Herren! Nejsem tak naivní, abych věřil na zá­zraky. Ale pamatujte si: jestli chce člověk přejít oheň bosýma nohama a nezchromnout, potřebuje k tomu nejenom víru, ale taky nutný kus techniky. Jako kluk jsem jezdíval na bicyklu s rukama v kapsách. Když to zkusí nováček, rozbi­je si nos. Nemám pravdu? Taková vratká věc, úplně v rozporu se zákony fyziky, ale jen pro toho, kdo to neumí. Jenomže technika se nesmí přeceňovat. Když na ni někdo spolehne bez víry, doplatí na to jako ten starý blázen Robinson. Meto­distický kněz z Hattonu, tak trochu fanatik. Potrhlý misionář. Přišel sem jed­nou před peraherou a chození po ohni ho úplně fascinovalo. Byl najednou jako posedlý. Když prý chodil Kristus po vodě a neutopil se, byl to dozajista zázrak. Nikdo ze smrtelníků to nedokáže. Ale po ohni už chodila spousta lidí, musí to taky zkusit, dřív z Kataragamy neodejde …“

Přitáhl si sklenici čaje, pár vteřin jako by dlaní měřil teplotu, pak se spokojeně napil.

„Marně jsem mu to vymlouval. Já sám nikdy do posledního okamžiku ne­vím, zda budu chodit po ohni. Dodržuji přísný čtrnáctidenní půst, poradím se s hvězdami o nejpříhodnějším okamžiku, vykoupám se v posvátné Menik Ganze, ale rozhodující je, dostanu-li v pravou chvíli vnuknutí. Nedostanu — pak do ohně nevkročím. Dostanu — v tu ránu mě to vytáhne a žádná síla na světě už mě nezastaví. Tehdy přesně tak: najednou jsem vyskočil a klidně přešel ohnivý ko­berec. Jen jsem se vrátil ze svatyně, vidím Robinsona, v každé ruce jednu po­nožku — jediný mezi těmi tisíci poutníky se bál chodit bos, oči vytřeštěné. Vy­křikl jsem a hnal se k němu, ale bylo pozdě. Vkročil do ohně a lekl se. Zpanika­řil. Místo aby šel rovnou ke konci — ten pruh řeřavého uhlí nebyl delší než šest sedm metrů, začal skákat a dupat. Zle se popálil. To se konečně stává, asi se to leckomu stane i dnes v noci, právě proto jsme v chrámu připravili lázeň z koko­sového oleje. Přece víme své, tady v Kataragamějsou zkušenosti s chozením po ohni staré pěkných pár set let. Ale Robinson se nám v tom záchvatu paniky vy­trhl a rovnou do řeky. A to si umíte představit, jak to dopadlo. Vodu na spáleni­nu třetího stupně! Ke všemu ta jeho náboženská sekta z něho udělala málem svatého, prý zázračné zmizení. Na pár týdnů skutečně zmizel, ale do špitálu v Kolombu. Tři měsíce trvalo, než se mu rány vyhojily.“

Zkáza světa

Guribala dokouřil doutník, dopil vlažný čaj. Vyšli jsme z čajovny. Kataragama jako by odpočívala, za řekou těkaly bludičky ojedinělých světel, odkudsi z dálky se ozvalo zatroubení slona, všechno jako by se chystalo na dramatickou noční peraheru a hlavně na její vyvrcholení. Byla to jedna z takových divných chvil, jež někdy člověku na pouti neznámými světy vpadnou náhle do zad a po­koušejí se připravit ho o kus spořádané jistoty. Jsem to skutečně já? A tohle všechno kolem — je to skutečnost? Je nebo není? Kde jsem se tu vzal? Je oprav­du možné, že tam na druhém konci světa řinčí v tuhle chvíli tramvaje nad Vlta­vou, že na Velkém Žitném ostrově právě teď brblají zetory a v Rudolfinu zrovna zkouší Česká filharmonie?

„… posloucháte mě?“

„Prosím, co jste říkal?“

„Že to všechno kazí a profanují. Ta světská moc. Na téhle straně řeky jsme odjakživa vládli my a stát nám do ničeho nesměl strkat nos. Teď musíme mít k chození po ohni souhlas úřadů. Dokonce nám chtějí určovat i hodinu, kdy smíme začít. Po ohni chodili odjakživa jenom Tamilové, hinduisté. Vždyť Skanda je hinduistický bůh. A teď? Kdejaký Sinhálec, buddhista — a dokonce už i muslimové, každý se sem cpe k bohu Skandovi, jako by byl jejich. Těch, co kvůli němu chtějí chodit po ohni je čím dál víc. Na dnešek se mi přihlásilo přes sto lidí, i ženské. Začíná z toho být atrakce. Kdyby to nebylo tak daleko od Ko­lomba, určitě by mi sem Tourist department začal posílat všelijaké ty ztřeštěn­ce, co se pořád honí po světě za senzacemi a před ničím nemají úctu. No uznejte, běloši při chození po ohni! Evropani a …“

„Odpusťte, ale my jsme přece taky Evropané a koneckonců vy taky…“

„Cože, já? Tak si pamatujte, jediný skutečný hinduista v Kataragamě jsem já! Der einzige echte Hindu in Kataragama bin ich!“

Asi jsme přecenili pevnost pout, která ho ještě vážou kjeho pravlasti, k městu kolem Brandenburské brány. Asi to způsobila jeho vzpomínka na matku. Nebo snad ta pijácká písnička v čajovně. Neříkal nám dochvilný pan Sačithanandam, že Syn zbožné matky se kdysi, než přijal buddhistické jméno Njána Ketto, jme­noval Schonfeld? A že jeho bratr pracoval v Kolombu jako obchodní přidělenec na velvyslanectví Spolkové republiky? A že se ti dva k sobě příliš nehlásí? Ale vy­zná se Guribala sám v sobě? Když říkal „my“, měl patrně na mysli náboženské předáky v Kataragamě. Láteřil na světskou moc, která mu však dala povolení k pobytu na tomhle ostrově uprostřed Indického oceánu, kde, jak tvrdil Sačithanandam, našel spásu a cítí se šťastný. Pasy, víza, státní občanství — ta přece neudělují hinduističtí kněží. Žárlí, že mu za bohem Skandou chodí mus­limové a buddhisté — on, který tolik let nosil oranžové roucho buddhistického světce, než ho Angličané strčili do sběrného tábora, protože s nimi právě válčil Náčelník hnědých košil. Těch košil, z nichž se v pětatřicátém udělalo Schõnfeldovi alias Njána Kettovi a budoucímu Guribalovi nanic. Ale není nakonec do­cela logické, že tak neuvěřitelně dobrodružný život rozdvojil nebo roztrojil jeho osobnost, a evropanské rozumářství i smysl pro realitu smísil s hinduistickým fatalismem, dobrosrdečnost a humor s žárlivostí a fanatismem, sebekontrolu s hysterií?

„Pamatujte si, už začala zkáza světa, blížíme se poslednímu cyklu kalijugy. V Evropě to začalo renesancí. Znovuzrozením. Takový nesmysl! Tehdy Evropa poprvé popřela svého Boha. Tehdy začal ten tragický řetěz poťouchlé demokra­cie a socialismu, celý ten nesmysl čtvrté kasty. Totéž, co kdysi v Indii. Bráhmani, pak kšatrijové, po nich vaišjové, nakonec čtvrtá kasta, šúdrové. Z ní jsou teď zmatky na celém světě. Místo kultury civilizace. Místo zákonů anarchie. Místo humanismu Hitler a koncetráky. Říkám vám, konec je blízko. Začal poslední cyklus kalijugy …“

Došli jsme k řece. Bludičky těkaly teď docela nablízku, proměnily se v ohýn­ky, nad nimiž se nesla vůně vařené rýže. V lucerničky, s nimiž pobíhali malí caparti a nemohli se nabažit velkolepého objevu, že hladina Menik Gangy jim z každého světýlka vykouzlila dvě. Ženy si přepíraly své jediné prádlo, stydlivě se ukrývaly před cizím zrakem za nejbližší keře.

„Noční perahera začne nejdřív za hodinu,“ řekl pojednou Guribala docela jiným hlasem, věcně a organizátorsky. Víc Schönfeld než Guribala. „Skončí ko­lem desáté. Pak byste si měli jít trochu odpočinout. Od rána už toho jistě máte dost. Vyplatí se vám zajet do vašeho resthousu v Tissamahárámě. Dejte se vzbu­dit tak hodinu po půlnoci, vůbec nic nezmeškáte. Hranici dám zapálit teprve ve dvě. Mějte se hezky. Auf Wiederseh’n!“

A jako duch zmizel ve tmě.

Publikáni

Jak se tak jednou bůh Šiva procházel s manželkou Párvatí po posvátném Kailásu, spatřil košatý mangovník a na něm jediný, skvoucí plod. Mango zlatožlu­té, velké jako hlava, protáhlé a nádherně zaoblené, omamně vonělo už na dálku. Párvatí hned, že je rozdělí mezi oba syny, ale Šiva rozhodl jinak. Dostane je — a celé! — ten, který dřív oběhne svět. Ať kluci ukážou, co dovedou! Ať se učí sou­těžit!

Mladší, Murugan — bůh činu — nečekal, rozběhl se dřív, než otec Šiva do­mluvil. Ale když se vrátil, měl Ganéša mango v sobě. Zatímco přičinlivý bra­tříček uháněl kolem světa, poklonil se Ganéša před svými božskými rodiči až k zemi a prohlásil:

„Vy dva jste pro mne celý svět, protože svět jste stvořili vy. Až zajde, stvoříte jiný.“

Obešel rodiče a dostal mango.

Možná že z výchovných důvodů by si byl zasloužil spíš pohlavek. Jenomže hinduisté berou na své bohy docela jiný metr. Promíjejí jim i horší prohřešky; ostatně budu-li k nim shovívavý, přimhouří zas oko nade mnou oni a líp si poro­zumíme… Růžolícího Ganéšu — břichatého otesánka se sloním chobotem - uctívajíjako boha moudrosti a úspěchu, v početném shromáždění bohů patří mezi nejpopulárnější. Jeho obraz je i v kataragamské svatyni, jako jediný tu za­ujímá rovnocenné místo se Skandou.

„Musím vám ještě na Ganéšu prozradit,“ svěřoval se nám pan Sačithanandam, „že má strašně rád rýžový pudink. Na jeho počest se u nás v měsíci bhádře slaví velká hostina, to byste se měli přijet podívat!“ A docela prozaicky se olízl, ohryzek mu nadskočil; když člověk uvážil, že už má za sebou dva měsíce poutnického odříkání, nebylo divu, že ho pohled na blahobytného Ganéšu tolik vzrušil. To už se zvenčí ozval třesk bubnů a pískot fléten. Sačithanandam sebou trhl, ještě jednou naprázdno polkl a řekl:

„Za hodinu už tady nebude k hnutí. Vlastně jsem vás sem do dévále vedl hlavně proto, abyste si mohli v klidu prohlédnout tadyhle ty dvě bohyně, co sedí Skandovi na kolenou. Ta napravo s bílou tváří je jeho legální manželka Dévaní, dcera Indrova. Bílá barva naznačuje její árijský původ. Ale přednost dával té vlevo, Valiamma se jmenuje, Drávidka, to poznáte podle jejího modrého obličeje. Byla daleko vášnivější, jen si všimněte, jak docela jinak ji objímá. Ne­mám pravdu?“

Ještě v chrámových dveřích se ohlédl. Za Skandou, jehož chodí už několik let prosit, aby vrátil sluch jeho synkovi. Nebo snad za ilegální Valiammou s plnými ňadry? Suďte dobromyslní bozi s vlastnostmi hříšných lidí…

Hodina, kterou předpověděl pan Sačithanandam, se smrskla sotva na deset minut. Taktak jsme stačili obejít nádvoří s posvátnými banijány, jež zatím pout­níci ověsili barevnými fábory a vlaječkami — a málem už jsme se do dévále ne­dostali. Začínala právě poslední bohoslužba před peraherou, a vlastně poslední před zapálením hranice. V chrámu už opravdu nebylo k hnutí. Tu a tam někdo zanaříkal, jak ho dav přitiskl k některému z hranatých sloupů s nízkým trámo­vím, z něhož visel jeden zvon vedle druhého. Před námi se náhle sesul bělovlasý stařec, ruce sepjal nad hlavou a drmolí nesrozumitelnou modlitbu, kymácí se dopředu a dozadu, snad ani nevnímá, že na kousek dlažby za ním se ještě vmáčkla mladá maminka, aby měla kde dát plačícímu nemluvňátku prs. Roz­kročil se nad nimi muž, oběma rukama se opírá o sloup a nastavuje záda nára­zům davu, aby uchránil oba své nejdražší.

Obraz se Skandou zatím jako zázrakem zmizel, místo něho visí v průčelí dé­vále jakási ošuntělá opona. Právě se před ní vynořil kapurála, chrámový obřadník v žlutém turbanu a žlutém vétti s červenými svislými pruhy, a prudkým po­hybem oponu odhrnul. Za ní je však druhá a třetí a čtvrtá, teprve pak se v přítmí objeví obraz boha Kataragamy. Davy zmlknou. Ale jen na pár vteřin, celé pro­stranství už jako uragán zavalil třesk bubnů a kvílení fujar; na ten povel se pout­níci chopí řemenů a zběsile začnou škubat srdci zvonů, stále rychleji a rychleji, je to ohlušující vřava, lidí se zmocňuje zas ta nepopsatelná posedlost, jakási ne­vyhnutelná potřeba přehlušit střízlivý rozum a co nejrychleji být nablízku bohu Skandovi, v jeho nejtěsnějším objetí…

Chrámový obřadník se na chvíli vytratil, ale už je zpátky: s tyčí přes rameno. Na každém konci se klátí objemný červený pytel (právě takhle chodívali v Dillí za svými zákazníky hadaři s cvičenými kobrami — bleskne ti hlavou), těsně v pa­tách za ním dva pomocníci s bílou plachtou, kterou se ho pokoušejí zakrýt, a ještě je tu klučisko v bílém turbanu, ministrantík. Nese cosi těžkého, zabalené­ho do novin, před obětištěm se sehne a položí to pánovi k nohám. Za celou tu dobu vřava bubnů a zvonů ani na okamžik nepolevila, právě naopak. Ryk se stá­le stupňuje, ani by nebylo divu, kdyby ti zběsilci vyrvali srdce i zvonům, kdyby se na ně zřítilo trámoví, kdyby se do té sodomy sesulo celé dévále.

Vtom jeden z pomocníků zatroubil na mušli, obřadník zády k davu sepjal ruce nad hlavou, ještě krátký třesk bubnů — a do náhlého hrobového ticha za­zní zvuk trhaného papíru. To druhý pomocník, suchý poloplešatý stařík, urval list reklamního kalendáře vpravo od obětiště, zmuchlal včerejší den a teatrál­ním gestem ho hodil do kouta. Všechny zraky jsou už upřeny na kapurálu, kte­rý zatím z pytle vysoukal mosazný tác s kuželem čehosi bílého, co připomíná hromádku tvarohu, ale ten hoří navrchu jasným svítivým plamenem; žlutě oturbanovaný muž kousek uždibne a klučinovi, který klečel s hlavou u jeho podolku, to mázne na čelo. A lžící mu dá ještě napít z druhé mísy, v níž plave cosi bílého, co zas vypadá jako francouzská česneková polévka s chomáčky šlehaného bílku.

„Voda z Menik Gangy s lístky chrámového stromu,“ šeptl pan Sačithanandam, „a to bílé na první míse je santalový popel s kouskem hořícího kafru.“

A pak nastane hromadné krmení (vezměte a jezte, neboť toto jest tělo mé - bleskne ti opět hlavou, jenomže hostie v rukou obřadníka má podobu rýže). Z třetí, největší mísy dosud zabalené do novin dostane každý poutník ždibec do dlaně (další, další, rychleji postupovat — popohání poutníky ministrant), k to­mu lžíci svaté vody do úst; muži i ženy sousto pomalu a důstojně přežmoulávají, aby vydrželo co nejdéle, maminky přitom namáčejí prsty ve stojanech s kokoso­vým olejem a mažou ho sobě i dětem na spánky a na vlasy. Tiché mlaskání se ozývá celým dévále, pohoda trvá dlouho, snad půl hodiny, neruší ji ani třesk bubnů, ani ryk zvonů.

Dost!

To první pomocník (největší z květů plumerie si ledabyle strčil za ucho) rych­le projde uličkou mezi poutníky a kulometným staccatem na ně vychrlí, že ob­řad právě skončil, že už je na čase, aby se bohu Kataragamovi patřičně odvděčili za jeho milost. Lidé tedy pokorně přistupují se svými miskami, jež dosud trpěli­vě drželi na dlani. A od téhle chvíle si obřadník i oba pomocníci počínají jako starořímští publikáni, chvatně a se špatně skrývanou chtivostí odebírají obětiny z misek, kokosy zvlášť, manga zvlášť, ananasy zvlášť, a hlavně rupie — ty strkají do otvoru ve velké skosené bedně. Z každého trsu banánů urvou jeden, ten nejmenší, a nechají ho poutníkovi na misce spolu s okvětními lístky chrámového stromu a několika zrnky rýže či kornoutkem vykrajovaným z palmového listu. S tím, co zbylo na míse, lidé spokojeně odcházejí, odnášejí si svátost.

„Rodinný podnik,“ podotkl suše pan Sačithanandan, když jsme se konečně octli na čerstvém vzduchu. „Dědičná živnost. Ten stařík a kapurála jsou bratři, druhý pomocník je jejich švagr. Jeho syn, ten klučina v bílém turbanu, už se zaučuje. Jednou podnik převezme…“

Šaty dělají slona

Kataragama jako by za ty dvě tři hodiny podvečerního klidu nabrala druhý dech. Lidí na náměstí bylo sice o něco méně než odpoledne, ale nikdo už nekřepčil s kávádi na ramenou, jen tu a tam jsme ještě potkávali kajícníka s propí­chanými pažemi a hrudí. Vytratili se i účastníci poslední bohoslužby z nádvoří dévále, poutníci se teď tvářilijaksi volněji, jako by už měli všechno pokání za sebou, v předtuše vzrušujícího divadla. Planoucí klícky plné koiru prosyceného kokosovým olejem odprskávaly ohnivé čárance, v kalužích se odrážel svit po­chodní, kdekdo třímal v ruce nějaké světlo. Plamen je jas, plamen je očista, pla­men je život. Plamen z otevřené stříbrné obětní misky i z těžkého svícnu, s nímž mají dva chlapci co dělat, aby ho unesli, i blikavý plamínek z hliněného kahanu, který strčili do ruky čtyřleté holčičce, než si ji táta vysadil na ramena. A do toho řinčení rolniček a rachot bubnů, kvílení fujar a praskot petard, omamná vůně obětních květin, pach kafrových františků. Tadyhle soused opatrně přisypává na okraj svého stříbrného svícnu tablety z krabičky s japonskými znaky na líci a nápisem Japanese Natural Refined Camphor na rubu, dává si na úkonu jak­sepatří záležet, takže máš čas přeslabikovat i jméno ósackého výrobce; nejen au­tomobily a tranzistory zahrnují tedy Japonci ostrov Lanku…

Vtom jako by z nebe spadl — před námi Guribala.

„Pojďte za mnou,“ vybízí energicky, „a šetřte filmem, uvidíte ještě zajíma­vější věci. Ukážu vám kandyjského velekněze, zrovna mu připravují slona!“

Před třemi týdny nás seržant Silva zavedl za dévále a jen tak jakoby nic ukázal na dvě cihlová schodiště trčící z louky proti sobě. Tady prý se o peraheře strojí sloni — a už nás táhl dál.

Teď je schodiště středem celé Kataragamy.

Jako ostrůvky klidu v rozbouřeném moři vyčnívá z barevné změti lidí a po­chodní půl tuctu tlustokožců, ale svou univerzální šeď mají jenom na zadku a na bocích, jinak jako by právě vyšli z ateliéru karnevalového návrháře. Navlekli na ně ztřeštěně pestré čabraky. Nejbližší dobračisko nese na čele ohromný vycíděný štít s obrazem Skandova rychlonohého páva, nad ním — jako by to nebyl slon, ale mladík jelen s právě se probouzejícími pučnicemi — dva vypouklé mo­sazné činely, za jaké by se nemusela stydět žádná vojenská kapela. Dolů bezmá­la až k zemi zlacené pokličky a hvězdy, to všechno všito do zužujícího se pruhu brokátu, jakéhosi rezervního chobotu; visí zvířeti s temene hlavy a zvlášť komic­ky vypadá v okamžiku, kdy vyfešákovaný slon šmátrá tím pravým chobotem do koruny stromu. V čabrace mu vystříhali dva velké ovály, aby viděl na cestu, vy­padá s těmi průzory dvojnásob směšně, skoro jako bankovní lupič, jemuž se po­sunula škraboška. Kolega má čabraku rudou, připomíná kata. Třetí — pomenší a na chobotu jakoby pihovatý — je hotový cirkusový klaun, na kabát mu přišili bílé kruhy s červenými středy, spíš by se hodily na střelnici. Kolem krku - zpola ukryté krejzlíkem — mají všichni těžké řetězy, visí jim k levé přední a řinčí při každém kroku; na boku ještě zvon zavěšený na řemeni — a vedou si je jako za uzdu slonovodi se špičatými henduvami v ruce. Za nimi už se řadí obřadníci s komickými paraplátky, některá jehlancovitá, jiná kuželovitá, další při­pomínají deštníčky, jaké jsme před léty vídali mezi habešskými horaly kolem Debra Siny. A ještě chrámoví zřízenci s třímetrovými kopími zakončenými troj­zubcem a pak už kandyjští s kruhovými terči na násadě; přesně takové měla pa­ní Bandaranaiková v rohu za pohovkou přijímacího pokoje v Temple Trees - symbol moci a důstojnosti kandyjských velmožů, potomků dvořanstva ně­kdejších cejlonských králů.

Však už jsou tady!

„Vidíte, ten vpravo s věncem kolem krku je Basnájaka Nilamé Ratvate,“ vy­kládá vzrušeně Guribala. „Není to jeho jméno, ale titul. Nejvyšší administrátor kataragamského chrámu. A ten vedle něho v rozepjaté kazajce je jeho zástupce, Léka Nilamé. Pojďte blíž, už mám od nich souhlas, že si je můžete vyfotografo­vat…“

Zatvářili se s patřičnou shovívavostí, Basnájaka jako by na okamžik ještě víc vystrčil svůj umělý pupek, těch čtyřicet metrů látky, kterou mu omotali kolem pasu, aby vypadal co nejdůstojněji. Léka Nilamé s lejstrem v ruce se pokusil o úsměv, ale vůbec mu neslušel, vyšel křečovitě. Vysvobodil ho Guribala, který už nás pobízel dál, dozadu k tomu cihlovému schodišti.

Mezi jeho oběma polovinami stál největší ze slonů, kataragamský Rádža, ale ne zubáč, jako jeho kandyjský jmenovec. Rozšafný, klidný, špehýrkou v čabrace si prohlížel okolí, celou tu lidskou vřavu. Zídky mu zakrývaly nahé boky, za­dek mu odtud zepředu vidět nebylo, nezbylo než uznat, že ze všech slonů je nej­elegantnější, kabát mu asi šil vybraný krejčí.

„Nějaký cejlonský Nehera,“ usoudil Mirek. „Uznej, kdyby to byl viděl šéf jeho reklamního oddělení, tak rázem změnil propagační slogan. Že šaty dělají člověka? Kdepak, šaty dělají slona!“

„Přišel bych o podíl!“

Náhle se hučení davů poněkud utišilo, zmlklo i třeštění bubnů, zástup se po­stupně rozčísl. Vynořilo se z něho několik mužů v bílém, turbany na hlavě, ko­hosi vedou za ruce, ale není ho vůbec vidět, ani paty nezahlédneš. Kráčí doko­nale zakryt blysknavým přehozem. Došli ke schodům, neviditelný klopýtá vzhůru, zřejmě má strach, aby nespadl, třebaže ho v podpaží drží jeden z těch bílých. Teď jednou rukou nahmátl slona, z opačné strany popadl kdosi druhý konec přehozu a tahá ho k sobě, už pod ním zmizeli další dva a pomáhají nevidi­telnému na slona. Živá bachratina se zdvíhá do výšky a úží se, to už ti dva, jimž bylo vidět aspoň na spodní okraj vétti, opět vylezli, jeden z nich se náhle roz­máchl a prudkým škubnutím strhl přehoz. Odhalování živého pomníku. Ale než si socha stačí upravit kabátec, vydrápe se na slona muž se zlaceným balda­chýnem, spustí řemeny slonu pod břicho, cvakly přezky a už se záclonka baldachýnu zatáhla. Z přechodně viditelného je zase neviditelný. Ono tajuplné COSI, co si živá socha jednou rukou přidržovala, když se sápala na slona, ona záhadná relikvie, kterou ještě nikdy nikdo z diváků pořádně neviděl a která se na hřbetě Rádži za chvíli vydá na slavnou noční peraheru, spočívá teď v rukou neznámého - stejně záhadného.

Je vůbec něco v jeho rukou, pod tou zlatou stříškou na tenkých třpytlivých sloupcích? Není? Ostatně bylo by to docela v souladu s osvědčenou zkušeností všech mágů a kouzelníků, co jich lidstvo poznalo. Copak nemá člověk odjakživa sklon vzývat to, co nezná? Co je obestřeno tajemstvím?

Co má tvar, barvu, váhu, rozměry, vůni — to je věc.

A kdopak by vzýval věc, když může uctívat tajemství!

Znovu zaduněly bubny, tentokrát v těžkém kandyjském rytmu, z brány vyšli polonazí bubeníci. Stejně jako tanečníci, slonovodi, holiči, kuchaři, krejčí, no­siči ohňů a chrámoví služebníci dědí i oni nejen své funkce, ale i povinnost bez­platně sloužit bohu Skandovi, dostavit se do Kataragamy, i kdyby bydleli až na druhém konci ostrova. Zařizovat, aby to všechno klapalo a navíc od perahery k peraheře pečovat o chrámový majetek, vybírat náboženské daně a poplatky od nájemců chrámových statků — to všechno má na starosti správce s tím ho­nosným titulem Basnájaka Nilamé. Tady ho máme, uprostřed bubeníků. Te­prve teď, když je brána propustila na širší prostranství, je vidět, co nebylo možno spatřit v hemžení kolem schodiště. Zpod sukně mu vyčuhují nohavice, nad kot­níky se zvonovitě rozšiřují ve volánky. Je to on, ten tajuplný neznámý, který se pod přehozem bál, aby nespadl se slona. Šafář kataragamské farnosti.

Za ním střídavě sloni a tanečníci, a zas sloni a bubeníci, před rudým „katem“ křepčí skupina ve vyšívaných živůtcích, se stříbrnými čelenkami a rolničkami na nohou, krátké sukénky nad nohavicemi, prsty těsně u sebe, palce nepřiroze­ně vyvrácené. Za nimi děti ve stejných úborech, se stejně vážnými nedětskými tvářemi, spis skřetové z francouzských hororů.

Procesí se prodírá davem, nestačí ho rozhrnout ani muži s košíky žhnoucího dřevěného uhlí na tyčích, ani oharky, jež prskají na všechny strany; lidé se roze­stoupí teprve před slony, kteří jako ledoborce nechávají za sebou širokou volnou brázdu. Uprostřed toho dunění a rachotu, plamenů a vybuchujících petard, pachů a vůní, uprostřed lidského mumraje působí jako jediné bytosti obdařené rozumem i shovívavostí, klidem i rozvahou. Chytrýma očkama si prohlížejí lidi, jak před nimi spínají ruce, jak se jim klanějí, jak na ně z láhví stříkají svatou vo­du. Jen se však procesí na chvilku zastaví, už sloni šmejdí chobotem v hromád­kách obětin, někde smlsnou banán, někde palmovou haluz, tady svazeček von­ných květů.

Jen glukorán, osvědčené tabletky hroznového cukru s vitamíny, jež pro strýčka Příhodu nosíme pořád po kapsách, ochutnali poprvé — a asi naposled v životě. Kdesi vpředu se procesí zauzlilo, naráz všechno stojí, to je nejpříhod­nější chvíle v rychlosti se posilnit. Jiří vytáhl igelitový sáček, nabízí i nejbližším slonovodům. Ostýchavě sáhli do sáčku, ale už jsou tu i jejich svěřenci, domáhají se podílu. Nasypat tabletky na dlaň? Nic naplat, jsou příliš drobné, ani citlivé „prsty“ na chobotu takovou eskamotáž nedokážou. Nezbude než pustit se do jámy lvové — vlastně sloní: strčit je přímo do chřtánu.

Kdekdo se směje, slonovodi si opřou henduvu o nohu a sepjatýma rukama poděkují za své chráněnce.

A průvod vykročí zas o kousek dál.

Skončila slavná perahera, lidé se rozcházejí do svých přechodných domovů na břehu řeky.

„Nechcete si s námi zajet do Tissamahárámy?“ zveme Guribalu, abychom mu oplatili večeři v čajovně. „Dovezeme vás zpátky včas.“

„Co vás napadá! Za půl hodiny začne ještě malá perahera. A po ní otevřeme pokladnu, kam celých čtrnáct dnů házeli poutníci milodary. Přišel bych o svůj podíl, takových dvě stě rupií. Děkuju za pozvání. Až někdy jindy!“

 

32 – OHNIVÝ KOBEREC

Byl to oddech a nebyl to oddech. Po těch dvaceti hodinách vypětí jsme se stačili aspoň osprchovat, smýt s nohou škraloupy zaschlého bláta a pak se na chvíli posadit. Zhltnout vaječnou omeletu, zapít kávou, přehrát magnetofonové záznamy, hodit na papír pár záchytných bodů, ještě zapojit baterie, aby se do rána dobily, a zas jsme vyrazili do noci.

Měďák úplňku se zatím vydrápal nad koruny stromů, visel už vysoko na bezoblačném nebi, vtiskl džungli docela důvěrný ráz. Místy nás to dokonce svádělo vypnout reflektory a popustit uzdu romantice, aspoň zčásti vykompenzovat pře­míru oněch příliš realistických zážitků právě uplynuvšího dne. Bylo krátce po půlnoci, ale hodina duchů se tentokrát na džungli mezi Tissamahárámou a Kataragamou nevztahovala. Za Skandou už se hrnuli jenom poslední opozdilci, zřejmě ti, co si přes den v novinách přečetli, že obřad chození po ohni se překládá o den dopředu, neboť astrologové se ve svém původním výpočtu zmýlili.

Hlavou se nám honila změť myšlenek, co chvíli někdo z nás zapřemýšlel na­hlas. Kdysi — když ještě střední Cejlon rodil místo čaje kávu — lemovaly právě touhle dobou silnici mezi Tissamahárámou a Kataragamou hromady mrtvol. Poutníci, kteří nedošli, kteří však i po smrti naháněli strach celé zemi. Muži, ženy i děti, jež na cestě za bohem války skosila smrt. Asi měl pravdu Guribala, když nám v čajovně řekl, že dnes v noci neuvidíme tajuplné náboženské obřady, ale karneval. Podezírali jsme ho, že z něj mluví žárlivost, když upírá světské moci zásahy do slavnosti, která byla odjakživa záležitostí nejoddanějších stoupenců hinduistického božstva. Teď se sem cpe kdekdo, i buddhisté a muslimové. A dokonce Evropané.

Atavismus

Jak se do Kataragamy dostalo světlo, zůstalo pro nás záhadou. Snad už elek­trifikace zasáhla i tento odlehlý kout, ale mnohem pravděpodobnější bylo, že sem přitáhli dýzlák a pár sudů nafty a ukryli to všechno dost daleko v džungli, aby boha nerušilo bafání motoru. Kolem žárovek rozvěšených po stromech podél řeky a na náměstí se za uplynulých nocí soustřeďoval všechen život v Kataragamě, teď však kroužily pod nimi jen můry a spousty hmyzu, celé prostran­ství bylo jako po vymření. Zato v nádvoří kolem dévále už nebylo k hnutí. Nebýt zaklinací formule Svámí Guribaly, která nám jako magický proutek otvírala cestu, sotva bychom se byli dostali až před chrám.

Ano, měl pravdu Syn zbožné matky, když si nám zvečera posteskl. To možná ani netušil, jak světská moc proti loňsku vylepší svůj organizační řád. Kdysi dáv­no jen sálající žár plamenů určoval, kam až se sesedli nejbližší diváci. Teď je však drží v šachu policie. Rozdělila prostor kolem dévále železnými trubkami a provazy a zábradlím, místo vymezila bezmála jako v divadle. Tohle je bidýlko - všude po úzkém hřebeni zděné ohrady, tady obyčejná galerie, co do počtu míst nejprostornější: zájemci tu sedí namačkáni celé hodiny, dokonce v loužích. Úzký parter je vyhrazen zvaným hostům a křesla — pochopitelně také na zemi, aby viděli i ti vzadu — několika vládním úředníkům a jejich manžel­kám, honoraci, která přijde na poslední chvíli a první zas chce být pryč. A k to­mu neónové trubice nad bránou a policejní přenosná vysílačka a tlampače, „di­váci se žádají, aby se chovali ukázněně, diváci u levého vchodu se vybízejí, aby si sedli a nerušili, diváci se upozorňují…“

Dvě hodiny po půlnoci.

Do měsíčního jasu a bezbarvého hučení davu vpadla prudká zář a praskot ohně. Prý je to dřevo ze stromu palu, hoří rychle a dává hodně popela. Sami ohňochodci si je přinesli z džungle, sami si přichystali hranici.

Davy ztichly, zraky všech jsou upřeny k plamenům, to je ten odvěký atavis­mus; obdiv a zároveň strach, který si člověk nese kdesi hluboko v nitru z doby, kdy se náhodou zmocnil kousíčku nesmírné síly blesku a kdy se s prvním ohněm odstěhoval do jeskyně, aby mu ho neuhasil déšť.

Podruhé v životě se díváme do tváří takovému množství lidí fascinovaných ohněm. Poprvé to bylo ve Finsku, o slavnosti slunovratu. Na břehu jezera plála ohromná hranice, na ní vrak rybářského člunu. Ale ticho bylo docela jiné než tady v Kataragamě: mlčenlivé, vroucné — jakési díkůvzdání, vděk přírodě za teplo, za slunce, za dlouhý den v bezútěšném chladu a smutku krajů u polární­ho kruhu. Lidé ani nehlesli, dokonce ani v okamžiku, kdy se ohořelý kýl lodi zhroutil do pohasínajícího ohně. Pak se němě rozešli, snad aby si, nikým ne­rušeni, podrželi v duši ono teplo spolu s jasem půlnočního slunce co nejdéle, až do dnů, kdy jim slunce nevyjde vůbec.

Tady v Kataragamě se dá v očích lidí číst něco jako nedočkavost. A zároveň strach. Buddhističtí mniši si přetahují oranžová roucha i přes obličej, ale ani to nepomáhá, couvají před žárem, tlačí se ze svých privilegovaných míst dozadu na lid galeriový, marně: ti vzadu nemají kam ustoupit a oheň je nepálí…

Kolem třetí začali chrámoví pomocníci prošťárávat rozpadlou hranici, něko­lik nedohořelých polen odstrčili stranou, železnými hráběmi rozhrnuli oheň do obdélníku. Dohořely i modravé plamínky, před čtvrtou už uprostřed zástupů žhnul jen temně rudý koberec, nějakých šest sedm metrů dlouhý.

A pak to začalo, znenadání jako blesk.

Jediné přání

Odkudsi zezadu zaznělo mekotavé prozpěvování rituální mantry, od chrá­mového vchodu skočili k bližšímu konci žhavého koberce dva bubeníci a pištec, ozvalo se táhlé zatroubení na posvátnou mušli; ale všechny pohledy už se upřely k opačné straně, k hlavní bráně. V uličce mezi zábradlím oddělujícím zástupy zvědavců se směrem k ohništi míhá bílé vétti. V klamavém černobílém šeru, jež vystřídalo záři planoucí hranice, spíš jen tušíme lidskou postavu. Blíží se, je to hubený bosý muž, ruce sepjaté nad hlavou, jen pár kroků ho dělí od ohně, už je mu vidět do tváře; ústa má otevřená, krk naběhlý… teď! Teď vběhl do žáru, žhavé uhlíky mu odletují od nohou, skok, dva, ještě jeden, do tváře pokřivené strachem a bolestí padlo světlo z rozevřených dveří dévále. Zapotácel se, už ho drží ruce svalnatého vousáče, jednoho z obřadníků, a vlečou ho do chrámu. A právě tam — u posledního schodu — stojí zase on, Svámí Guribala. Docela jiný, než jak jsme ho poznali odpoledne. Ve tváři napjaté soustředění, střídmým velitelským pohledem a zas rázným pokynem ruky uděluje rozkazy pomocní­kům. Ano, ten člověk ví. Nemusí dokazovat, že už mnohokrát sám prošel po ta­kovém koberci, je to cítit z každého jeho gesta, z každého pohledu. Teď se obrá­til do uličky, kterou se k ohni blíží stařec s kávádi na ramenou. Volným krokem vstupuje na ohnivé pole, šlápl levou nohou, pravou, kráčí rozvážně, bez nejmenší známky strachu či bolesti. Pomocníci se rozestupují, stařec prošel špalí­rem s nehybnou tváří, mizí v chrámu.

A už nastupuje další. Obtloustlý mladý muž. Jako by chtěl přehlušit vlastní strach, vykřikne přeskakujícím hlasem haró hará! A znovu: haró hará!

„Hlasitěji! Víc!“ vybízí Guribala chrámovou muziku, snad aby dodal mladí­kovi odvahu. Už je na žhnoucím poli, teď zavrávoral, ani bubny, ani píšťala ne­překryly jeho výkřik hrůzy. Přešlapuje na místě, jiskry mu vystřelují od nohou… padá… ne, nedopadl. V posledním zlomku vteřiny k němu kdosi při­skočil, popadl ho kolem pasu a nese ho do chrámu.

Guribala!

Deset patnáct lidí proběhlo rychle po sobě. Jedni s kopím v ruce, jiní s kávádi, další s obětním ohněm nad hlavou, tenhle s kokosem na dlani, další jen se sepja­týma rukama. Pak hrstka žen a dokonce chlapec, snad čtrnáctiletý. Několika kroky po řeřavém uhlí skončila pro každého z nich za pár vteřin událost, k níž se mnozí v myšlenkách upínali celé měsíce a možná roky.

Teď mají obřad za sebou, splnili slavnostní slib. Někteří se vrátili z chrámu, posedávají před vchodem, nohy až do poloviny lýtek mastné od kokosového oleje, chodidla bez viditelné stopy po spáleninách. Tváře už opět klidné, oči unave­né, vědoucí. Z náboženské extázeje probudily zkušené ruce ošetřovatelů a snad i pohled na ty méně šťastné, kteří se z dévále nevrátili.

Na oheň vstoupil štíhlý mladý muž s postavou atleta, rovný jako svíčka. Ne­běžel, jenom energicky přešel pěti dlouhými kroky, levou nohou si šlápl dva­krát, pravou třikrát, Z hrdla se mu nevydralo ani jediné haró hará. Ve tváři od­hodlání, vypětí soustředěné vůle. Pomocník ho chtěl postrčit do chrámu, ale mladík se mu vymkl z rukou, otočil se k žárovišti — a teprve teď mu do očí sedl strach. Snad jeho nohy přece za těch několik nekonečných vteřin utrpěly, oči ja­ko by chvílemi prosily o olej. Ale muž jen podvědomě přešlapuje, chodidla si střídavě chladí o lýtka. Vůbec nevnímá dalšího, který zmizel v dévále.

Vtom se vypjal, vytřeštil oči do uličky, kterou sám před chvílí prošel. Ústa pootevřená, ruce se světle zelenou haluzkou — květenstvím arekové palmy — napřažené dopředu, ještě krok blíž k ohni… a přes řeřavé pole k němu běží krás­ná mladá žena. Popadl ji za ruku a strhl do chrámu.

Ti dva nevěřili, že je bozi na ohni ochrání. Dali jen na rady přátel, že za tak vel­kou oběť bůh Skanda splní každé přání.

Mají jediné: aby sejim konečně narodilo dítě, na které už marně čekají osm let.

Za prvé, za druhé…

Minula první hodina vzrušení, při kterém člověk zírá do žhnoucí plochy jako v transu a jenom čeká, kdy se na ní objeví další temná silueta, kdy se zas další bo­sé nohy začnou bořit do řeřavého koberce. Ale potom se rozum začne bránit to­mu, co vidí oči.

Pravda, z chrámu se nevracejí všichni, ale jak je možné, že se vůbec někdo vra­cí! Že dál stojí a chodí na vlastních nohou, když sami zblízka cítíme v tváři takový žár? Je to žár ohně, nebo žár vzrušení? Můžeme věřit očím? Nebo jsme snad obětí hromadné hypnózy?

Aparáty! Bleskové světlo! Vždyť jsme neudělali ještě ani jediný snímek …

Do rudé plochy v hledáku vstoupil temný obrys lidské postavy. Teď. Cože? To snad není možné … Ještě jednou! A pro jistotu potřetí. Je to tak! Výbojka fotografického blesku svítí jenom tisícinu vteřiny. Ale cvičenému oku to stačí. Dovede podržet v paměti, co se za ten nepatrný zlomeček vteřiny vynořilo ze tmy a hned v ní zaniklo.

Ta technická hračka našeho věku, tři krátké záblesky bílého světla v hledáku fotografického přístroje, nadzdvihly první cípek opony z tajemství Kataragamy, jež přežilo staletí. Světlo odhalilo nejen bezmocně rozpřažené ruce a hrůzu ve tváři ohňochodce, ale i vrstvu popela pod jeho nohama. A vyvolané snímky to jen potvrdily.

Ještě záběr filmovou kamerou. Reflektory rozžaté proudem z akumulátoru běh ohňochodce nezpomalily, jenom prozradily grimasu člověka hnaného vpřed fanatismem, odhodláním a snad i trochou exhibicionismu — a zároveň vlečeného zpátky prostým a zdravým pudem sebezáchovy, přirozeným stra­chem člověka, který má horkou půdu pod nohama a ke všemu je bos.

Rozplynulo se první kouzlo. Najednou člověka napadne, že by snad leckterý kataragamský ohňochodec ztratil odvahu, kdyby měl skákat s horními chlapci přes vatru, proletět skutečnými plameny. Ale proč i pro ně je to pouhá hra a proč na ni doplatila jenom Sněhurka z pohádek Boženy Němcové? Rozhoduje prvek času. Nad horňáckou vatrou i v Kataragamě. Koneckonců, copak jsme jako kluci málokrát popadli u táboráku řeřavý uhlík do holých prstů — třeba jen na vteřinku — a nestrčili ho zpátky na oheň? A už jsme u dalšího prvku. Velikost tlaku! Takový uhlík se vezme do prstů zlehka a dlouho se nedrží. A počkat — copak jsme před měsícem na severu Cejlonu — na ostrově Karaitivu — neokusili, co znamená chodit bos po písku rozžhaveném poledním sluncem? Nechtělo se nám tehdy vracet se do vozu pro střevíce — prvních dvacet metrů bylo hotové peklo, ale pak nesnesitelný pocit žáru polevil, a když jsme se po hodinovém rá­chání v moři vraceli, už jsme ani tolik nepospíchali. A teploměr zapíchnutý do písku ukazoval pořád ještě šedesát.

Tak pěkně po pořádku…

Za prvé: mezi žhavými uhlíky a chodidly těch lidí v Kataragamě je vrstva po­pela. Právě proto začíná obřad aspoň hodinu poté, co na ohništi dohořel posled­ní plamen. Tedy izolační vrstva. Horká, ale sama o sobě nespálí.

Za druhé: při běhu se každá noha dotkne horké plochy jen dvakrát, nejvýš tři­krát. Pokaždé asi na půl vteřiny. Při chůzi jsou to tři čtyři doteky každou nohou, ale chodidla dosedají volněji, neprorážejí ochrannou vrstvu popela tolik jako při skocích.

A teď za třetí, prvek tlaku: každý ohňochodec se musí před zkouškou ohněm několik dní postit. Je to náboženský předpis, ale se vší pravděpodobností jde o snížení tělesné váhy, o zmírnění tlaku chodidel na horkou plochu.

A už se nám hrnou další skutečnosti. Choulostivé nohy Evropana obutého na každém kroku, dokonce i doma na kobercích, by na kataragamskou zkoušku ohněm doplatily mnohem víc než nohy Cejloňanů, kteří jsou zvyklí chodit většinou bosi, dokonce i po asfaltu rozpáleném tropickým poledním sluncem. Zrohovatělá kůže na chodidlech aspoň do jisté míry nahradí podrážku.

A copak nám dílčí odpověď na kataragamskou záhadu nedal už pohled na poutníky, kteří čas od západu slunce až do okamžiku, kdy dohoří hranice před dévále, tráví v posvátné Menik Ganze? Její voda může a nemusí být posvátná. Ale mokrá je v každém případě. Kůže na nohou se v ní máčí bez přerušení hez­kých pár hodin. A co rohože před ohnivým kobercem? Vždyť právě tam rozbili poutníci za ty dva týdny bezpočet kokosových ořechů. Každý, kdo vstupuje na řeřavý pruh, postojí chvíli na rohoži prosáklé kokosovou vodou. Promočená chodidla se pak musejí obalit popelem, jehož se dotknou …

Ne, zázraky se nedějí ani v Kataragamě. Všechna ta preventivní opatření jistě ještě nevylučují nebezpečí popálení, ale snižují je na snesitelnější míru. To je asi ta technika, o které mluvil Guribala. Ten bicykl, na kterém si může člověk strčit ruce do kapes a nerozbije si nos, když to umí…

Právě po takových technických úvahách zbavených všech emocí se odpověď zdá jasná: podmínkou je pravidelný běh nebo nepřerušená chůze. Asi přichází do Kataragamy málo lidí tak střízlivých a vědoucích jako ten pěkný mladík, kte­rý se obětoval pro dítě. Kdo z ohňochodců skálopevně věří v moc boha Skándy a jeho ochranu, na řeřavém koberci hlavu neztratí. Jestliže mu náboženská ex­táze, posedlost, ono zdánlivé šílenství vydrží z jednoho konce žároviště na dru­hý, projde bez zaváhání a bez osudného zdržení. Když ho však žhnoucí půda pod chodidly vyrve ze stavu há ypsilon právě uprostřed, je zle.

Bohové jsou nedokonalí

Sto třicet lidí se té noci přihlásilo k ohnivé oběti. Třicet se jich vzdalo, když před chrámem vzplála hranice. Dalších deset od brány nádvoří odešlo. Asi dva­cet jich ztratilo víru a odvahu tváří v tvář žhnoucímu obdélníku. Obešli ho a zmi­zeli v davu. Sedmdesát však splnilb slavnostní slib, víc než polovina při­hlášených. Mnoho z nich potom vyšlo z dévále. Ale ani jediný, kdo ztratil víru, nervy nebo vládu nad vlastním tělem, kdo propadl panice.

Jeden z těch šťastných přisedl rovnou k nám a střízlivě pozoroval, jak to jde těm dalším. Ani to ho neupoutalo nadlouho, začal pošilhávat po nás a hlavně po fotografických přístrojích. Stačilo už jen podat ruku a představit se. Vládní úředník Lijanamahádura Dawson. I adresu nám dal. Vadduva Číslo 686/2. Dal ji z velice prostého důvodu. Byl jedním z těch, koho náš blesk zastihl na ohni — a moc toužil, aby aspoň jednou měl na tu událost památku.

Bylo mu jedenatřicet let, ženatý, měl tři děti jako schůdky: roční, tříleté a pě­tileté. Plat dvě stě padesát rupií měsíčně. Už sedm let chodí po ohni. Nejen v Kataragamě, ale i v Kosgodě, v Ratmaláně, v Pilijandale, v Ralutaře, v Ambalangodě a bůhvíkde ještě. Ukázal nám chodidla, obě pečlivě promaštěná kokoso­vým olejem. Nikde ani puchýř, nikde byť jen kousíček přiškvařené kůže. Není to snad jeho profese jako u těch koncesovaných visatců? Jeho povolání?

Otázce zprvu neporozuměl. Zeptali jsme se tedy rovnou, proč chodí po ohni. Odpověděl shovívavě, v jeho hlase jako by byla špetka soucitu s nevědomými ci­zinci:

„Bohové jsou nedokonalí jako lidé, nic vám nedají zadarmo. Když od nich něco chcete, musíte přinést oběť. Mně se v životě všechno daří, mám dobré místo, hezkou ženu a tři zdravé děti, nikdy nás nenavštívila nemoc. To proto, že pravidelně přináším oběti, že chodím po ohni.“

Jeho jistota byla otřesná.

Ohňochodec Muthukuda byl filozof a kazatel. Poučil nás zeširoka.

„Bezpečný je na ohni jenom ten, kdo žije čistým životem, podle Buddhova učení.“

„Jak to, že Buddhova, vždyť sem jste přišel ke Skandovi, k hinduistickému bohu války, Buddha ho neuznával.“

„Spíš přehlížel. Hinduističtí bohové jsou — jak se to říká? — nižší instance, ta praktická, pro pozemský život. Od Buddhy se učíme, ale se Skandou musíme vycházet po dobrém.“

Teprve pak jsme si všimli puchýřků na Muthukudově ruce. Na tvářích měl namodralé skvrnky. Jeden z živoucích dikobrazů, kteří včera chodili po Kataragamě s probodanými tvářemi a stříbrnými jehlicemi zapíchanými do kůže.

„Mohl byste nám ukázat jazyk?“

„Myslíte, jestli si ho taky propichuju? Ale ne, to přece rozumný člověk ne­udělá, jazyk si probodávají jenom blázni!“

Řekl to s jistotou, která nepřipouštěla námitky.

Ale kde je tady v Kataragamě hranice mezi zdravým rozumem a bláznov­stvím?

Obřad už se chýlil ke konci, když k nám přisedl ještě jeden ohňochodec. Ob­chodník Fernando. Chtěli jsme vědět už jen jedno: kolik popálených zůstalo v chrámu.

„Ano, bývají takové případy, někdy lidé i zchromnou. Kdo padne do ohně, může i umřít.“

„A dnes je mnoho popálených? Z chrámu vás nevyšlo víc než dvacet.“

„Někteří se ještě modlí.“

„Ale nás zajímá, kolik lidí mezi vámi ohňochodci si Skandovu ochranu ne­zasloužilo. Třicet?“

„Patrně víc. Neposlechli varování. Vkročili do ohně, třebaže neměli příznivé znamení osudu.“

Víc jsme z něho nedostali.

V tu chvíli prošel po ohni poslední vyznavač boha války. Volně, bez vzrušení. Pěšinou prošlapanou sedmdesáti páry nohou. Několik vytrvalců s oštěpy v ru­kou — jako by se nemohli ohně nabažit — křepčilo ještě kolem tmavnoucího koberce, pak k němu přistoupili muži s vědry vody, oharky zasyčely, štiplavý dým a pára zahalily měsíc, který se právě ukládal za vrcholky stromů.

Lidé se začali rozcházet.

Dramatická noc, noc plná tajemství a mystiky, končila. Den ještě nenastal. Jen jeho náznak. Strohé tvary stromů a zdí, lidé bez jiskry v očích, unavení, ospalí, zamlklí.

Ujížděli jsme zpátky do Tissamahárámy. Kdesi v skrytém koutku podvědo­mí zas takový nedefinovatelný pocit zklamání jako vždycky, když se iluze pro­mění v holou skutečnost.

Ale zároveň klíčící semínko pochybností. Pokusili jsme se sice zahnat mysti­ku rozumem, logikou přijít na to, co se odehrávalo před našima očima. Ale má­me pravdu? Není tu ještě cosi, co se střízlivým rozumem nedá vůbec postih­nout?

A je vůbec Evropan, který takové divadlo vidí poprvé, schopen vyslovit nad největší kataragamskou otázkou konečnou a objektivně platnou odpověď?

Roztínání vody

Na správce resthousu jsme se zlobit nemohli. Už včera se sotva držel na no­hou, bodejť, poutníci se mu courají do ubytovny pozdě po půlnoci a od časného rána je už zas v kole, takhle to, chudák táhne čtrnáctý den. A z personálu jsou už taky jenom mátohy, chodí jako duše bez těla. Zas jedno ponaučení: příště aby­chom s sebou brali budík! Měli nás vzbudit v pět, teď už jsme chtěli být dávno na místě. Snad přece nepřijedeme s křížkem po funuse…

„Jenom mi nejde do hlavy ten název roztínání vody,“ vedl doktor monolog sám se sebou a strkal do kapsy včerejší Ceylon Observer, který kdosi pohodil na verandě. „Rozetnout gordický uzel — proč ne? Rozetnout špalek, prosím. Ale vodu? Koukej, tady to máš černé na bílém! Water cutting ceremony tomorrow morning.“

A tak jsme s rozbřeskem vyjeli vstříc další, snad už poslední kataragamské zá­hadě.

Ráno bylo kalné, umžourané, slunce jako by vůbec nevyšlo. Šero bylo na sil­nici i na náměstí, natož pod košatými stromy, jež svíraly Menik Gangu kleštěmi pravé nefalšované džungle už pár desítek metrů za zdmi dévále. Co mělo ruce a nohy, táhlo všemi cestami k posvátnému místu, kde se rok co rok od nepaměti opakuje před zraky tisíců Velký zázrak. Bůh Skanda poručí — a řeka z ničeno nic stoupne. Hladina se naráz zvedne na důkaz, že do vody sestoupil bůh. Všemocný Skanda, při jehož zrození vzplanula sama Ganga. Obr, jenž hravě dokázal přenášet hory a vychylovat z dráhy nebeská tělesa. Dokáže-li takové vě­ci, jakpak by neuměl zvednout hladinu řeky!

Když nás proudy lidí dovlekly na břeh, nemohli jsme Menik Gangu poznat. Do jednoho zmizely stánky prodavačů utrpení, ztratily se i nájemné party muzi­kantů a půjčovny kávádi. Pro nic takového už nezbylo místo ani v řece, ani po okolních stráních. Od břehu ke břehu hlava na hlavě. Přestali jsme pochybovat o pověstech, že se tu skoro každý rok někdo utopí. Pravda, řeka není nikde širší než třicet čtyřicet metrů a v nejhlubším místě bývá v červenci vody po kolena. Ale je přecpána tisíci lidí, všude tělo na těle. Kdyby tu někdo zakopl, ve vodě by ho ušlapali.

Oči všech byly upřeny proti proudu, do míst, kde se klikatá Menik Ganga narovnává do přímky dobrých tři sta metrů dlouhé. Hustý kordon policistů, chrámových zřízenců a dobrovolných pomocníků se tu pokoušel držet čelo zá­stupu, aby se neprovalilo k svatyni narychlo postavené uprostřed řeky. K svaty­ni? Spíš k pouťové boudičce na ploše čtyřikrát čtyři metry, kůly zatlučené do dna a obtočené plátnem s figurami bohů, slátali to, jak se dalo podle šířky a dél­ky plátna, jedni pánibozi stojí, někteří leží na boku, jiní se topí ve vodě. Vrch boudičky je poházen čerstvě nalámanými větvemi, takže ani z vysokého břehu není vidět, co je uvnitř. A zas ta vtíravá otázka jako předevčírem večer, když vy­soký kandyjský hodnostář lezl do svatostánku na hřbetě slona: je za tím plát­nem vůbec něco?

A pak jsme se stali svědky skutečného zázraku, o němž se v Kataragamě ne­mluví, a který si tu vlastně nikdo neuvědomuje.

Stojatá hmota lidských těl se v záhybu řeky začeřila, pestrobarevnou plaz­mou prostupuje jakýsi zárodečný novotvar, tře se o sousední buňky, ale plazma před ním uhýbá, teď se ukázalo, že novotvar je značně nesourodý, v jeho čele se pohybuje cosi oblého, co převyšuje okolí, ano, sloni, ale tentokrát ve své přiroze­né kráse, bez čabrak a cingrlátek. Za nimi hlouček velekněží, jeden z nich s plno­vousem, valí se to co noha nohu mine, nezadržitelně, davy se rozestupují. Tam, kde se před chvílí nedokázal prodrat ani velitel místní policie, je najednou volná cesta, světe div se, když čelo onoho novotvaru tvoří jedenáct slonů, elitní tankový sbor boha Skandy.

Slavnostní průvod prošel davem věřících až na volné říční prostranství před svatyní, maháuti poručili slonům vpravo a vlevo bok, už je z nich souvislá třímetrová přehrada napříč celým řečištěm, práce policejního kordonuje docela zby­tečná. Mezi sloní nohy by si netroufli ani největší odvážlivci, kteří chtějí být pří­mo u zázraku.

Kněží zatím poodhrnuli plátno a zmizeli ve strakaté boudičce. Mít tam tak skrytou filmovou kameru — to by bylo terno! Vidět roztínání vody, o němž nám nikdo v Kataragamě — Svámího Guribalu nevyjímaje — nedovedl povědět, co to vlastně je. Švihá tam teď některý z hinduistických světců hladinu Menik Gangy jako ten zběsilý římský vojevůdce moře, aby je ztrestal, že mu pohltilo jeho válečné loďstvo? Nebo krájí vodu mečem? Či prstem? Nebo vůbec vodu neroztínají a jsou to všechno jenom řečičky? Nikdo kromě chrámových kněží nikdy do té boudy nevstoupil, nikdo svědectví nevydal.

Najednou z ní vyběhl muž s plnovousem, ovšem, je to náš starý známý Guribala, jehož jsme se na tajemství marně vyptávali. Rozpřáhl ruce a vykřikl dvě slova, jimiž se bezpočtukrát ozývala Kataragama během těch nekonečných dvou týdnů před osmým úplňkem.

„Haró hará! Haró harááá!“

V boží řece je z toho boží dopuštění. Maháuti obrátili slony čelem proti prou­du, mezi nimi se jako propustěmi vyvalila vzhůru proti řece lavina lidí.

Zázrak! Zázrak! Haró hará!

A řeka skutečně stoupá. O decimetr, o čtvrt metru, zaplavuje mělké břehy, teď pohltila i strakaté svaté na boudičce, kdo má oči na koukání, vidí: řeka stoupá. Zázrak!

Může někdo pochybovat, že do ní vstoupil bůh?

Řeka si odtekla

Kdo má však v této chvíli oči i rozum a stojí dost vysoko na břehu, vidí ještě je­den zázrak. Sice na dálku několika set metrů, ale vidí: z kalné řeky dole po prou­du, za zády vzrušeného davu poutníků, se najednou noří kameny i celé ostrův­ky, břehy se hýbají do řeky, voda jako by prosákla kamsi do podzemních ciste­ren. Nebo to není zázrak, dno i břehy zůstaly na místě, ale voda klesla o dobrého čtvrt metru. Kde byla po kolena, je slabě po kotníky.

Nemohla neklesnout, když tisíce a tisíce nohou — a mezi mnohými se plandají mokrá vétti a sárí jako hadrové plovací blány — se všechny najednou hrnou vší silou proti línému proudu, a vlastně tlačí proud s sebou. To není řada, ale hmota lidí od břehu k břehu, živoucí pohyblivá přehrada, jež zatarasila řečiště v délce několika set metrů a celá se valí proti proudu. Nemůže nezdvihnout hla­dinu, bylo by to přece proti všem zákonům fyziky. A dole pod přehradou si za­tím řeka klidně odtekla, řečiště zůstalo poloprázdné.

Ostatně, cožpak podobný zázrak nevylíčil už neznámý autor staroindického eposu Rámájany? Hle — Hanumanovo opičí vojsko se chystá vyrazit z Indie na ostrov Lanku, aby pomohlo Rámovi vysvobodit milovanou Sítu:

Jak proudy z hor a jeskyní se valili

a slévali se opi v širý oceán,

jenž tekl k jihu, sídlu děsných démonů.

Křičíce, výskajíce, skákajíce šli.

Zem pod nohama jejich skoro mizela

a voda v řekách jejich množstvím tekla zpět.[32]

Stejně je cosi vzrušujícího v tom zběsilém pohybu živé přehrady. Narazila na svatostánek, z něhož naštěstí všichni kněží stačili odejít na břeh. Zelená střecha se zakymácela a hroutí se, lidská vlna se přes ni přelévá a pohlcuje ji, je slyšet praskot plátna trhaného na tisíce kusů. A svatostánek, ona pouťová boudička s naivními malůvkami, najednou není. Jsou jen cáry, kůly, tyčky, kusy větví. Ví­tězoslavně je třímají v ruce ti nejšťastnější, jimž se podařilo ukořistit vzácnou trofej, posvátnou relikvii. A je z toho veselý karneval, všem poutníkům jako by spadla s prsou nesmírná tíha. Minuly dny a noci hrůzy, je jenom laskavé ráno ve vodě posvátné řeky; nastala chvíle, kdy je nejposvátnější, kdy do ní sestoupil sám bůh a na důkaz své přízně a milosti vzedmul její hladinu.

Menik Ganga teď smývá všechny hříchy, nejtajnější, nejtěžší. A zároveň omlazuje, vrací věřícím ztracená léta i životní mízu, odplavuje starosti i nemoci, naplňuje mysl pohodou. Dav už nesvírají kordony slonů, ani policisté. Rozptý­lil se po řece nahoru i dolů, všechno se to myje, postřikuje, cáká, potápí, bezsta­rostně a nezbedně ráchá v očistném živlu. Kalný byl jenom několik desítek vte­řin. Nadržená voda se prořidlým davem vydala na svou odvěkou pouť, zas pěk­ně po proudu, jako by chtěla dohonit tu, co jí zatím utekla. Mezi tisíci nohou strhává s sebou všechen zvířený rmut a kal — a ovšemže i hříchy střádané po ce­lý rok. Je už zas čistá a běhutá, taková, jakou ji do Kataragamy propouští pa­nenská džungle.

Jsme najednou v posvátném místě jediní neznabozi, kteří nevěří na zázraky. Je nám trochu líto, že nedokážeme podlehnout prostoduchému vzrušení pout­níků, že tajemství vzedmuté Menik Gangy je tak průhledné, že už nás nevzruší ani pohled na tváře, záda, paže a nohy probodané stříbrnými jehlicemi, na pro­píchanou lidskou kůži, která nezakrvácí. Kolik desítek a možná stovek in­jekčních jehel už se za život zapíchlo do tvé vlastní kůže, a nikdy jsi po nich nekrvácel. Proč by měli prolévat krev lidé posedlí slepou vírou a jménem Kataragama?

A už to kolem nás není náboženská slavnost. Je to rozpustilý vodní mumraj. Velkolepé dovádění, o jakém se ani nesnilo tvůrcům hellbrunnského Wasserspielu, těch rafinovaně skrytých fontán, jimiž se dalo stříkat dvojctihodným ba­ronům za krk a komteskám pod sukně. Maminky si palcem a ukazováčkem za­cpávají nos a snášejí se do vody s očima v sloup, jejich muži sebou plácají do te­kuté svátosti na břicho a potom polykají andělíčky, mládež po sobě cáká jako na Žluté plovárně v Podolí, jsou tu i takoví, co spojují příjemné s užitečným. Pěkně u břehu se namydlí od hlavy k patě a teprve pak racionálně smývají nečistotu s těla i s duše najednou.

Ještě mladší, kterým se černá první chmýří pod nosem, stříkají hlavně na děvčata. Podařilo se nám objevit i tři odvážlivce, kteří si po proudu vedou svá děvčata pod paždím. Na Galle Road v Kolombu by si to mohli sotva dovolit, ale pod dohledem boha Skandy se smí leccos. Zakoukanýma očima vnímá každý jen tu svou, docela zapomněli na očistnou lázeň, pro kterou vážili dalekou cestu.

Ani jeden hřeb!

Ale uprostřed toho karnevalového dění — jako by vůbec nebrali na vědomí okolní svět — postávají staří bráhmani, všelijak pomalovaní hlinkou a popelem ve tváři i na těle. S rozvážným klidem nabírají vodu do úst a zase vyplivují, něko­likrát po sobě namočí špičku jazyka do řeky, pak prsty, třou si jimi oba spánky, namáčejí a otírají jeden prst za druhým, zvlášť si dávají záležet na palcích. Pak si polijí hlavu, klidně, důstojně; modlí se a prozpěvují své mečivé nátryly s veleb­ností a soustředěním mudrců Východu, ponoří se po pás do vody, obrátí se o čtvrt kruhu, ukloní, opět se pootočí, ještě a ještě, zas už jsou čelem proti prou­du, hladí se vodou po tváři, s rukama sepjatýma hned před sebou, hned za se­bou, točí se v řece jako holubi na báni, pak pro změnu odstřikují posvátnou vo­du z ukazováku po proudu a vzápětí z prostředníku proti proudu, a tak kouzlí a čarují ještě dlouho poté, co všichni obyčejní smrtelníci smývání hříchů i špíny skončili a odešli kolem soustředěných bráhmanů každý se svou zásobou posvát­né vody na celý nadcházející rok[33].

Byli mezi nimi pravověrní, kteří si vodu nabrali do nádherných tepaných nádobek z bronzu a ze stříbra. Ale mnohem víc bylo těch, co na formu nehledí. Z konve nebo ze džbánu vodu vycmíráš, těch otřesů, než se autobus dokodrcá do Kolomba! To láhev od skotské Black and White je jiná věc, má vodotěsný zá­věr, ani kapička neukápne, i kdybys s posvátnou vodou cválal na závodním koni. Nechybějí ani obyčejná vědra a kanystry a vymyté plechovky od Mobiloilu a od Shellu, kdopak by přemítal o nádobě, jde přece o vodu, která musí po kapkách vystačit pro domácí bohoslužby až do příští pouti. Nabírat pomáhají hlavně děti, ale i maminky, jejichž ženství se bujně rýsuje pod splihlými živůtky a sárí.

Už se zdálo, že karneval končí.

Vtom se od dolního toku ozvalo ze stovky mužských hrdel hromadné haró hará, docela jiné, než jsme poslouchali dva dny a dvě noci. Bujné a veselé, mísil se do něho řev a chechot i pištění ženských hlasů. A už je vidíme. Policisté! Hrnou se řekou s velkými kávádi na ramenou, v khaki uniformě, na které nezů­stala nitka suchá, protože každý, komu se připletou do cesty, si pěkně přisolí - neškodnou vodou. Omladina honí policajty po řecejako králíky, nikdo se nedurdí, nikdo neprotestuje, nikdo neoplácí, každý ví, že tenhle křest patří k věci. Už je to pryč a za námi, dnes odpoledne začíná dovolená a potom — možná — povýšení. Vždyť i my, strážci veřejného pořádku, jsme prošli zkouškou ohně, a je to na nás znát!

A vida, náš dobrý známý z tissamahárámského resthousu, ani bychom si ho nebyli všimli, kdyby se k nám nepřihlásil. Mokrý od hlavy k patě. Kadeře, které si tak pečlivě česal pokaždé, než sedl za volant svého autobusu, má přilepené na čele, vypadá, chudák, jako zmoklá krůta, oči mu však září spokojeností.

Vykonal očistnou pouť do Kataragamy, bez úhony přešel po ohni a právě se vykoupal v Menik Ganze, celý rok bude teď bdít nad jeho pneumatikami bůh Skanda. Ani jediný hřeb, co se všude povalují po silnicích, se mu nezasekne do jeho firestonek.

„Víte, co znamená přehazovat pneumatiku, takovou Heavy Duty, když pích­nete v pravé poledne a nikde stín? Teď mám zas na rok svatý pokoj!“

Vesele si vyskočil a oběma rukama chrstl posvátnou Menik Gangu na slona, který nás zrovna míjel.

Skoro jsme začali litovat, že jsme to taky nezkusili s ohnivým kobercem. Snad by hřebíky uskakovaly i před našimi barumkami.

S třístovkou negativu

„Takový epilog ke Kataragamě jste asi nečekali,“ zasmál se mladý režisér Pijasiri Gunaratna, když jsme se s ním při své druhé návštěvě Cejlonu setkali na kolombském předměstí Kirillapone. Vlastně s ním a s jeho paní Jitkou. „Abych se vám přiznal, měl jsem na vás tehdy dopal. V pražském Blaníku zrovna běžel seriál dokumentárních filmů, nezi nimi i vaše Kataragama — V moci ohně a bo­hů. Chtěl jsem se na to podívat sám, ale Jitka mě předešla, koupila lístky, prý aby mi udělala radost. A já bych byl nejraději z kina utekl. Co si teď o mně po­myslí, jak jí mám vysvětlovat, že všichni Cejloňané nejsou divoši, kteří si propichují tváře a chodí bosi po ohni? Kde bych si byl pomyslel, že sám budu muset jednou běhat v Kataragamě s kávádi na ramenou! A jenom proto, abych vůbec mohl natočit svůj první celovečerní film. To je asi ta dialektika života.“

Po večerech a po nocích vysedával právě ve střižně, společníci ho uháněli, ne­chtěli propást začátek sezóny.

„Umíte si představit, jak mi asi bylo, když jsem se dověděl, že producent všechen svůj kapitál investoval do koupě biografu a mě nechal s hotovým scéná­řem na holičkách. Tři roky jsem čekal na příležitost — a najednou jsem musel začínat znova. Shánět společníky. Je nás teď jedenáct — jeden řidič z minister­stva školství, dva taxikáři, majitel fotostudia, jeden úředník, obchodník s ryba­mi, noční hlídač tabákového koncernu, nájemce prádelny největší kolombské nemocnice, jeden lékař homeopat a pak kameraman filmu a já jako režisér. Ka­meraman investuje celý svůj honorář, já jednu třetinu. Z něčeho musím být živ!“

„A co ta Kataragama?“

„Ta byla až potom. Nejdřív jsme museli za astrologem. To byly nervy! Jitka z toho dostala průjem, já celou noc nespal. Scénář nikdo ze společníků ani nečetl, o mou dosavadní práci se nazajímali, pražská AMU byla pro ně španěl­ská vesnice. Naše horoskopy — to bylo to hlavní. Astrologovi jsme je museli ukázat všichni, dlouho je srovnával a pak spustil. Nemáme prý ještě ani název společnosti. Musí začínat na M. Na M musejí začínat první dialogy. A taky ná­zev filmu. Ten už mám — namítl jsem, Athura se bude jmenovat. To znamená Na laně. Vystihuje to celý děj filmu i dramatickou zápletku hlavní postavy, sbě­rače palmového vína. Strašný název! — zakřikl mě astrolog a začal něco brum­lat nad mým horoskopem, ani ať vás nenapadne, film by propadl na celé čáře. Navrhuju Mokada vuni.“

„Mokada vuni znamená doslova Co se stalo,“ připomněla paní Jitka sklesle.

„Banálnější název si vymyslet nemohl. Takhle se zeptá každý, když vidí třeba frontu před hokynářstvím, nebo když se na ulici srazí auta. Ale společníci na mě sykli, abych byl zticha, a tak jsme dostali ještě název firmy — Monarindu Films Limited, monarindu znamená páv, to víte Kataragama, Skanda. A taky nám určil, kdo bude pro film psát muziku je to nějakýjeho kumpán, který mu za to musel dát část honoráře. Já už ani necekl, byl jsem rád, že taky nenařídil - vlastně nedoporučil, kdo bude film režírovat. A pak jsme museli do Kataragamy. To mezi cejlonskými filmaři není nic zvláštního. Chodí tam všichni, všichni do jednoho. Vezmou s sebou krabici s třístovkou negativu, na který se budou točit první záběry, dají si to požehnat před hlavním obětištěm a teprve pak se staví scéna.“

„Takže kruh z Kataragamy přes pražský Blaník se uzavřel…“

„Kdyby jen to! Jako režisér jsem musel jít s kávádi na ramenou v čele procesí, ostatní společníci za mnou. Ještě že nás astrolog nenutil, abychom si propíchli jazyk nebo se dali věšet za kůži — jak to uvidíte ve vrcholných, nejdrama­tičtějších scénách filmu.“

„To jste točil s profesionálními herci?“

„Kdepak, to bych si netroufal. Museli jsme to jet naostro, při skutečných ob­řadech, s nejnutnějším nasvícením a v dlouhých záběrech s přeostřováním, ne­bylo ani pomyšlení děj zastavit nebo opakovat, však to znáte. K velkému detailu jsme se vůbec nedostali, byli by v té extázi vyrazili člověku kameru z ruky. Fakt, extáze je to, posedlost, sám tomu nerozumím. Dnes už bych se v Blaníku při vašem filmu nevztekal, na to můžete vzít jed. Však se přijďte podívat, ukážu vám na stříhacím stole, co jsme tam natočili my.“

Diskuse pak pokračovala dlouho přes půlnoc. Připojili se k ní zaměstnanci studia. I kameraman a střihač. Co jste viděli v Kataragamě, nesmíte zjedno­dušovat. Evropský metr na to nestačí. Ani my Cejloňané si s některými věcmi nevíme rady. To, že si lidi na ohni nespálí nohy, je záležitost metafyzická. Jsou přece jevy, které materialisticky vůbec nevysvětlíte. Tak daleko ještě věda není. Vůbec nemáte pravdu, že vždycky před chozením po ohni si poutníci dlouho máčejí chodidla. Ani že se nepopálí proto, že na Cejloně chodíme často bosi a máme kůži otužilejší. Nebo že se tělesná váha sníží půstem na minimum. Kataragama není zdaleka jediné místo, kde se chodí po ohni. Obřady se pořádají na nejrůznějších místech, často tam, kde není řeka ani potok. Po ohni chodí i li­dé, kteří jsou při svém zaměstnání celý rok obutí a kůži mají stejně choulostivou jako vy…

A můžete mezi nimi najít dvěstělibrové tlouštíky. Já viděl poutníka, který se symbolicky postřikoval ohněm. Do dlaní nabíral žhavé oharky a házel si je na nahé tělo. A já zas viděl v Kelaniji, jak pokaždé, když po ohni přešlo patnáct dva­cet lidí, přiskočili k němu pomocníci s vějíři z palmových listů a popel odfoukali. A ještě: srovnávali jste vély s injekční jehlou. Snad nejtenčí stříbrné jehlice, ale co dlouhé vély, které jsou tlusté jako tužka? A co háky, na kterých se lidi věšejí za kůži? Místo sterilizované vaty s lihem dezinfekce z popela a sušeného kravského trusu. A jak vysvětlíte, že při chůzi po ohni se nepopálí děti? Čtyřleté, pětileté dě­ti! Cože, ty jste v Kataragamě neviděli? Tak počkat! Příští týden se budou konat obřady v Palabaddale u Ratnapury, to máte blíž než do Kataragamy. Moc lidí u toho nebude, rozhodně ne cizinci. Zjistím přesné datum a dám vám vědět.

Dospělí přece nenaříkají

Posvátných míst je na Cejloně ažaž.

Ta nejposvátnějšíjsou roztroušena v bezprostřední blízkosti Adamovy hory, patří mezi ně i Palabaddale. Leží necelé dva kilometry na východ od Carney, kam jsme se nedávno s vypětím posledních sil dobelhali při návratu ze Svaté hory.

Poutnická stezka je tajuplná za bílého dne, natož v noci.

Byly téměř tři hodiny po půlnoci, když jsme v Carney zamkli vůz a vydali se směrem k palabaddalskému dévále. Kupodivu nikde ani živáčka. Stezka vinou­cí se podél Kalu Gangy — tady na úpatí Adamovy hory ještě ne hrozivé Černé řeky, ale nevinného skotačivého potůčku — úplně opuštěná. Jen občas se v ne­smírné dálce vynořila nad vrcholy stromů oslnivě jasná šňůra světel. Zvlněná girlanda žárovek, jež během poutnické sezóny plane na vrcholu Adamovy hory a v nadoblačných výšinách se vznáší jako poselství nebes, jako třpyt z perutí che­rubínů. Do ticha zašuměla občas voda, přiblížila se na dotek, podběhla mostek sroubený z klád. Úplněk se tetelil vysoko v klenbě noci a naplňoval ji dráždivým vzrušením.

Konečně se z dálky ozvaly hlasy, chvíli nato vyskočila ze stříbřité tmy první světýlka, vstříc nám vyšla řada krámků. Odkudsi shůry zachrchlal tlampač, vzá­pětí se ozval třesk bubnů a kvílení fujar, zpoza nároží probleskla zář ohně.

Prostranství před dévále bylo podstatně menší než v Kataragamě, nějakých patnáct krát dvacet metrů. I diváků bylo méně, zato mnohem víc těch, kdo chtě­li přejít po ohni. Po straně hořela ještě hromada dřeva, ale všechno už bylo ve va­ru. Muži, ženy, děti. Před svatostánkem z latí a palmových listů provozovali ja­kousi hromadnou přípravu na zkoušku ohněm. Většinou už byli v transu, křepčili kolem statného mladíka s Indiánem vytetovaným na pravém rameni. Jemu nejblíž poskakovala skupina červeně oděných mužů s lampasy v podobě trojzubce obráceného vzhůru, všichni hlavu zakloněnou v neuvěřitelném úhlu, jakoby vyvrácenou. Tempo se neustále zrychlovalo, tanec se měnil v škubavé pohyby hlavy a pánve, muž s vytetovaným Indiánem jako by už vůbec nevnímal okolí, jeho zraky byly obráceny v sloup, celé oční důlky vyplňovalo jen bělmo. Náhle se ho zmocnila prudká křeč, zhroutil se jako podťatý.

Okamžitě se k němu vrhlo několik lidí, kdosi přispěchal s vědrem a palmový­mi haluzkami mu začal stříkat vodu do tváře, druhý si k němu klekl a dýchá mu z úst do úst, třetí chvatně měří puls, ten, co prováděl umělé dýchání, mu rozhodí ruce a složí je na prsou a zas rozhodí, užuž to vypadá, že tetovaného ponesou do místního krematoria, ale ten pojednou trhne břichem, prudce se vymrští, po­padne první pochodeň a začne tancovat ještě zběsileji, v ještě bláznivějším ryt­mu. Plamenem si ožehuje tvář, vlasy, prsa, potom záda. Naráz je před obětištěm pochodní dobrý tucet, kolují z ruky do ruky, k třesku bubnů a nářku fujar se připojí ječivé kvílení křídlovky, k běsnění dospělých se přidávají děti.

Jakýsi chlapík — patrně jeden z obřadníků nebo snad sám kapurála — žehná třaslavými pohyby rukou chlapečka sotva čtyřletého. Kapurálova těla jako by se zmocnil záchvat epilepsie: naběhlými žilami postupuje z hlavy do ramen, ho­rečným třesem rozvlní obě paže, hned nato pánev a hýždě a od kolen se zas prudce stěhuje vzhůru. Dítě má v očích úžas a strach, ale ani nehlesne, vždyť přece ani dospělí nenaříkají; i dojeho pohybů se přelévá čím dál prudší rytmus.

Z davu se vynořila asi patnáctiletá dívka s pažemi za hlavou, dva muži ji po­padnou za zápěstí a vší silou jí ohýbají dlaně dozadu, jako by jí chtěli zlámat ru­ce; pak jí vyvracejí lokty a nepříčetně se přitom usmívají, také už v transu. Další z rudě oděných mužů křepčí před skupinou žen, vzdaluje se od nich na pár kro­ků a zas prudce přibližuje, v pohybech jeho pánve je cosi erotického, dorážející­ho, provokujícího. I žen se postupně zmocňuje vzrušení, hysterie, kterou už známe z Kataragamy. Teď určitě přijde na řadu hold ohni, ano, jedna právě po­padla pochodeň, strčí si ji do úst, ožehne si plamenem tvářa vlasy, hodí ji obřadníkovi, ten ji podá další ženě, pochodeň koluje z ruky do ruky, stále rychleji, stá­le divočeji.

Nad jedním z mužů, kteří ještě před chvílí křepčili v divoké posunčině, se sklání obřadník, cosi mu vemlouvavě a stále úsečněji šeptá do ucha. Muž se blaženě usmívá, ovšem když mu věští světlou budoucnost, nejen vzdálenou, ale i tu, která na něho čeká za několik okamžiků. Bez úhony přejde po řeřavém ko­berci a úspěšně složí závěrečné zkoušky z anatomie — ano, studuju lékařství, přiznal se nám, ještě než skončily obřady — třetí semestr…

Jen síla ducha!

Byly čtyři hodiny a dvacet minut, když začali dlouhými bidly rozhrabávat hořící dřevo a rozhrnovat je do ohnivého koberce. Byl menší než v Kataragamě, dva metry široký a něco přes čtyři dlouhý. Tak na pět šest šlápnutí.

A pak to šlo ráz na ráz. Zahoukání na mušli, chvíle napjatého ticha, muž s vytetovaným Indiánem usedl před ohnivý pruh, nohy zkřížené. Zavřel oči, zhlu­boka nabral dech a drží ho, deset vteřin, dvacet, půl minuty, vydechl a znova na­plnil plíce, je to poslední příprava a zároveň nezbytná meditace. Vtom se zvedl, kdosi mu podal kopí s trojzubcem — a už slavnostně, pomalým krokem vstupu­je na oheň. A hned za ním další, nejdřív rudě odění muži, pak ostatní, jde to jako když hrom bije, jeden za druhým. Tomuhle se na zápěstí třpytí zlaté hodinky, působí jako neuvěřitelný kontrast k jeho polonahotě, k celému tomu bizarnímu prostředí. Už zmizel v davu a po ohni sounož skáče další muž, šestkrát se dotkl rozžhaveného koberce, ne, nedotkl, pořádně se při každém doskoku zabořil do oharků. I jeho už pohltil dav, právě řeřavištěm kráčí žena, za ní druhá, mladá, patrně její dcera. Mezi dospělé se prodralo dítě, je to chlapeček, který před půl­hodinou těma očima plnýma úžasu a strachu sledoval třesoucího se obřadníka; už je na koberci, jeho kroky jsou kratší, sedmkrát se dotkl ohně, už je v bezpečí. Utíkáme za ním, abychom si prohlédli jeho chodidla. Jsou vláčná, vůbec ne kožená podrážka, jak známe chodidla cejlonských venkovanů. Nikde ani stopa popálení. Jen přilepená zrnka písku a zbytky šedavého popela. Ani se nechce věřit vlastním smyslům.

Na poslední ohňochodce, kteří se nedočkavě rojili na konci koberce, už jsme nečekali. Vydali jsme se rovnou za mužem se zlatými hodinkami a poprosili ho, zda si můžeme prohlédnout i jeho nohy a popovídat si.

„Prosím,“ řekl vlídně, poodešel k nejbližší planoucí pochodni, opřel se o sto­jan, zvedl jednu nohu, pak druhou. Nikde nic. Zas jen hlína a popel, trocha špí­ny. Otřel ji cípem vétti. „Čekali jste popáleniny, viďte? To se lidem s čistou mys­lí nemůže stát…“

Kdo jsou to lidé s čistou myslí? Vždyť Cejlon není ostrov nadpřirozených by­tostí, ani ráj andělů! Od vzrušené hádky ke rvačce na nože tu nebývá daleko ve městech ani na vesnici, ve věznicích nesedí jen šejdíři, zloději a násilníci, ale i úkladní vrazi. Průměrně nad stovkou lidí ročně vyřknou cejlonské soudy ortel smrti. I ostatní mají hříchy, jeden větší, druhý menší. Chodí se jich zbavit nebo aspoň ulehčit svědomí, jednou do Kataragamy, podruhé do Palabaddale, po­třetí do Kelanije, posté třeba do Udappuvy, posvátných míst je na Cejloně opravdu jako máku, za rok je všechna neobejdeš. Ale je chůze po ohni něco jako rozhřešení po svaté zpovědi křesťanů? Kdy je vlastně mysl čistá? V okamžiku rozhřešení nebo už před ním?

„Jen za poslední tři roky jsem očistu ohněm vykonal aspoň dvěstěkrát, v nejrůznějších koncích ostrova.“

„Odpusťte, ale tolik hříchů snad…“

„To nemá s hříchy nic společného. Žiju střídmě, práce mám od rána do večera nad hlavu. Jsem superintendent čajové a kaučukovníkové společnosti v Lunugale, to je nedaleko Badully. Nechodil bych po ohni, kdyby mi to půso­bilo bolest nebo dokonce popáleniny.“

Odvedl nás z neklidného hlučícího davu do ústraní, na schodiště skromného dévále se čtyřmi božstvy ve skříních na zámek.

„Nemyslete si, že to dokáže každý. I já měl poprvé strach, bylo to v Udappuvě u Čilo, zdálo se mi, že odtamtud živ neodejdu, že uhořím. Třásl jsem se na ce­lém těle, lomcovala mnou horečka. Teprve zkušenému kapurálovi se podařilo uklidnit mě. Položil mi ruku na hlavu a dlouho ji tak držel, pustil mě, teprve když cítil, že se mi srovnal dech. Rozhodl jsem se proto trénovat zadržování dechu, zpočátku jsem nevydržel víc než dvacet vteřin. Nakonec jsem začal s me­ditováním. Mým učitelem byl slavný guru Nimal Svámí, dokázal hladovět až sedmatřicet dnů a věřil, že se jednoho dne vznese do nebe. Na oheň jsem vstou­pil poprvé, když mi bylo devětadvacet.“

„Ale co ty čtyřleté děti, které jsme viděli před chvílí? Ty přece ještě neměly příležitost k meditacím a …“

„Jen výjimečně talentovaná mladá stvoření to dokážou. Za zvuku fujar a bubnů je zkušené oko okamžitě rozpozná, prozradí se každým pohybem. Jiné dítě kapurála na oheň nepustí. Já vím, těžko tomu můžete porozumět, lámou si tím hlavu i slavní vědci. V Kataragamě jednou měřili speciálními přístroji teplo­tu oharků v okamžiku, než na ně vstoupil první ohňochodec. Měřili i teplotu vzduchu těsně nad žhavou vrstvou. Těm, co přešli, zjišťovali tep a krevní tlak, ale moudří z toho stejně nebyli. Uspokojivou odpověď ještě nikdo nepodal a ne­dám vám ji ani já. Neznám ji. Věřím jen, že existuje zvláštní duševní stav, který imunizuje tělo proti fyzické bolesti. Jen síla ducha dokáže přemoci hmotu.“ Na rozdíl od Kataragamy jsme nečekali až se lidé začnou rozcházet. Pocítili jsme naléhavou potřebu odejít uprostřed hry, než spadne opona. Za zády nám zanikl hukot shromáždění, nakonec spokojené bublání Kalu Gangy pohltilo i rachot bubnů a odeznívající ječení křídlovky.

V šeru probouzejícího se dne jako by se nám rozplývalo nejen Palabaddale, ale celý Cejlon. Ostrov plný neskonalé tropické krásy a vlídných lidí. A plný záhad.

 

VYSVĚTLIVKY CIZÍCH JMEN A VÝRAZŮ

A

ab urbe condita — lat.: od založení města (tj. Říma).

akr — anglická a americká plošná míra: 4047 m².

ambálam — sinh.: útulek pro poutníky.

AMU — Akademie múzických umění.

Amúda — sinh.: mužské spodky v podobě úzkého pruhu bavlněné látky zavázané na břiše na uzel.

anicut— (z tamil, annai kattu) — přehradní stavba; cesta vedoucí po hrázi zavodňovacího kanálu nebo po hřebeni přehrady.

Araukárie — strom s vysokým kmenem (až 60 m) a korunou z vodorovně rozložených větví (např. Araucaria brasiliana).

ásram — hind.: původně poustevna; útulek pro návštěvníky v poutních místech.

auf Wiedersehn — něm.: na shledanou.

B

banán

bangelo (angl. bungallow) — přízemní nebo jednopatrový dřevěný obytný dům, srub stavěný s ohledem na tropické podmínky.

baniján — Ficus bengalensis, největsí indický strom dosahující vysokého stáří; vyznačuje se vzdušnými kořeny, jež se přeměňují v pobočné kmeny; je předmětem uctívání, nesmí se kácet, ba ani větve se z něho nesmějí osekávat.

bhádra — indický měsíc (srpen — září).

Bhárhut — osada sev. od železniční stanice Šatna v indickém státě Madhjapradéš; stála tam pů­vodně stúpa z r. 180 před n. L., jež byla r. 1876 přemístěna do kalkatského muzea.

bhikkhu (též bhiksu) — v pálijštině žebrák; člen buddhistického řádu (nejnižší v řádové hierarchii).

bódhisattva (též bódhisattva, mahásatía) — bytost prožívající předposlední pozemský život, a proto určená k tomu, aby se při posledním znovuzrození stala Buddhou a dosáhla tak nejvyššího, dokonalého osvícení.

boom — angl.: vyvrcholení konjunkturního rozmachu (opak hospodářské krize).

broker — angl.: dohodce; osoba nebo firma uzavírající obchody cizím jménem a na cizí účet.

brumaire — fr.: druhý měsíc republikánského kalendáře (22. října až 21. listopadu).

Burgher — cejlonský míšenec, potomek holandských kolonizátorů.

C

causa exitus — lat.: příčina úmrtí.

causeway (též causey) — angl. (ze staré severofrancouzštiny caucie a sem ze středověké latiny calciata — udupaná, ušlapaná cesta): vyvýšená cesta v mokrém nebo v často zaplavovaném území.

Cejlon

citronella — Cymbopogon (Andropogon) nardus: tráva vysoká až 150 cm, poskytující olej, jehož se používá při výrobě mýdel a zejména prostředků na hubení moskytů a zemních pijavek; na Cejloně se ročně produkuje kolem 500 tun citronellového oleje.

common sense — angl.: prostý, zdravý rozum.

čaj

D

dágoba — sinh.: relikviář; schránka na ostatky; zděná zvonovitá stavba vybíhající nahoře v štíhlý hrot; hrany čtvercové podezdívky jsou orientovány podle světových stran, stavba uchovává ně­jaký ostatek Buddhy nebo některého z jeho prvních následovatelů.

Daladá Máligdva — sinh.: chrám (Buddhova) Zubu v Kandy.

Daniken, Erich von — švýcarský hoteliér, cestovatel, spisovatel a archeolog, autor knihy a stejno­jmenného filmu Vzpomínky na budoucnost; na základě studia bible, starých eposů a bájí i ar­cheologických památek dochází k závěru, že naši Zemi už před tisíci lety navštívili obyvatelé ci­zích planet, mimozemšťané; kniha vzbudila nevídaný ohlas a vášnivé polemiky vědců na ce­lém světě.

dévále — sinh.: chrám buddhistických nebo starocejloňských bohů.

Donnerwetter! — něm.: hrome!

E

Esala perahera — slavnostní procesí pořádané při příležitosti srpnového (někdy červencového) úplňku.

F

flamboján — Poinciana regia, též Delonix regia, Flamboyante, ohňový strom, zlatý mohur (podle indické zlaté mince mohur); tropický okrasný strom z čeledi Leguminosae se shluky nádher­ných oranžově Šarlatových květů; lusky bývají přes půl metru dlouhé; původem z Madagaska­ru, dnes rozšířený po všech tropických zemích.

furlong — angl.: osmina angl. míle, tj. 220 yardů (201,16m).

G

gastronomie

gódamba

guinea — angl.: původně zlatá mince ražená od r. 1663 pro obchodování s africkými zeměmi v hodnotě 20 šilinků, od r. 1717 21 šilinků; i dnes představuje hodnotu 21 šilinků a používá se jí při výpočtu úředních poplatků, honorářů, předplatného a stanovení cen za obrazy, umělec­ké předměty, koně atd.

gunny—angl. z hindust. a sem ze sanskrt. goni: hrubá ruční tkanina z jutového vlákna; pytlovina.

guru — sanskrt.: náboženský učitel (v Indii); vážená osobnost.

H

hammond — elektrofonické verhany značky Hammond.

heavy duty — angl.: těžká, namáhavá služba.

Hellbrunn — letohrádek arcibiskupů 5km jižně od Salcburku, známý divadelní scénou v přírodní jeskyni a důmyslnými vodními hříčkami (Wasserspiele), které dal r. 1615 vybudovat Marcus Sitticus.

Henduva — sinh.: hůl (se dvěma hroty na konci), pomocí níž slonovod (maháut) ovládá svěřeného slona; rovným hrotem ho popichuje, druhým — hákovitě ohnutým dozadu — ho tahá za kůži.

homeopat — zastánce léčby zavedené něm. lékařem Hahnemannem, při níž se nemocnému v ne­patrných množstvích podávají látky, které ve větší dávce vyvolávají u zdravého člověka přízna­ky právě léčené choroby (simila similibus curantur — podobné se léčí podobným).

horní chlapci — středoslovenští zbojníci.

I

Ibn Battúta (1304—1377) — arab. cestovatel, původem z dnešního Maroka; procestoval severní Afriku, jižní Rusko, Indii, Čínu.

ílam (eelam) — tamil.: království (v. t. LTTE).

indigo — tmavomodré barvivo tropické a subtropické byliny Indigofera tinctoria z čeledi Leguminosae (dnes vytlačené barvivy syntetickými).

J

Japanese Natural Refined Camphor — angl.: japonský přírodní zušlechtěný kafr.

JVP — Janata Vimukti Peramuna, Lidová fronta osvobození.

K

kala — z franc. la cale: naloďovací šachta, skladovací prostor v podpalubí.

kalijuga — podle indické kosmologie náš nynější věk.

Kámasútra — nejstarší sanskrtská sbírka staroindické erotiky.

kapurála — sinh.: chrámový obřadník.

kardamom — semeno aromatické rostliny Elettaria cardamomum z čeledi zázvorovitých (Zingi- beraceae).

karht (angl. curry) — ostrá kořeněná omáčka; koření.

karuná vai — sinh.: požehnání vám (milost vám).

Kásjapa (Kassapa I.) — sinhálský král, za jehož vlády (478— 496) se hlavním městem Cejlonu stala Sígirija; v ní je palác vybudovaný na temeni ohromné, těžko přístupné skály.

kávádi — stylizovaná paví vlečka v podobě dvojitého půlkruhového dřevěného rámu o čtyřech nízkých nožkách, potaženého rudým suknem a vyzdobeného různými obětinami.

kurkuma — hlízovitě zduřený červenožlutý oddenek byliny Curcuma longa z čeledi Zingiberaceae; obsahuje olejovitou silici a výrazně žluté barvivo kurkumin, jenž přichází do obchodu pod názvem žlutý (indický) zázvor nebo indický šafrán; používá se ho jako líčidla a prášku k barvení jídel (např. nepostradatelná složka karhí).

kokos

Koriandr — sušené nažky rostliny Coriandrum sativum z čeledi Umbelliferae; kuchyňské koření (přísada do pečiv, cukrovinek, likérů) a medicinální droga.

Kořenský, Josef (1847—1938) — český cestovatel, autor mnoha cestopisů.

L

Lanka (Lanká) — staré indické jméno Cejlonu; po vyhlášení republiky r. 1972 oficiální název stá­tu (Srí Lanka).

Lesný, dr. Vincenc (1882—1953) — český indolog, profesor Karlovy univerzity, překladatel staré i moderní indické literatury.

low country — angl. (doslova): nízko položený kraj: pobřežní oblast jihozápadního Cejlonu, jež byla kolonizována mnohem dříve než nepřístupné hornaté vnitrozemí (up country).

LPP — Lanka Prajatandra Party, Cejlonská pokroková strana.

LSSP — Lanka Sama Samaja Party, Cejlonská strana rovnoprávné společnosti, nejstarší politic­ká strana na Cejloně (založená r. 1935).

LTTE— Liberation Tygres of Tamil Eelam, Tygři osvobození tamilského ílamu; separatistické hnutí tamilských extremistů usilujících o vytvoření nezávislého státu.

M

mahá mudalijár (z tamil, mudali — první muž) — původně volený předák obce, později úředník (správce) jmenovaný králem a nadaný právy daňového výberčího a soudce v okrsku zahrnují­cím až sto obcí.

maháut — sinh.: opatrovník slona, slonovod.

Mahávamsa (též Mahávansa) — ,,Velká dynastie“, rozsáhlá veršovaná cejlonská kronika psaná klasickou pálijštinou a zahrnující období 23 století (543 před n. l. až 1758); prvních 30 ze 100 knih přeložil britský vládní zmocněnec na Cejloně George Turnour r. 1836.

malajálamština — jazyk obyvatelstva drávidského původu; mluví jím asi 16 mil. lidí zejména vjihoindickém státě Kérala.

malpúdžava — sinh.: oběť květů.

mandapa — v sanskrtu: přístřešek, sloupová síň.

mantra — sanskrtská modlitba nebo magická průpověď.

MEP — Mahajana (Mahadžana) Eksath Peramuna, Sjednocená lidová fronta.

mikin — sinh.: smetana slazená šťávou z palmových květů.

Mohendžodáro — archeologické naleziště pravěké kultury na dolním toku Indu (v Pákistánu) s pa­mátkami vyspělé městské civilizace doby raně historické (3. tisíciletí před n. l.).

N

nadéguru — sinh.: vedoucí (poutnické) skupiny, předříkávač.

Nilamé — sinh.: hodnostář, vysoký úředník v kandyjském království; dnes správce buddhistické­ho chrámu.

nirvána (v sanskrtu zhasnutí) — rozplynutí duše ve vesmíru; v buddhismu stav nejvyšší blaženosti jako jediný cíl lidské touhy a snažení; naprostý klid, zapomnění.

NLSSP — Nava Lanka Sama Samaja Party, Nová cejlonská strana rovnoprávné společnosti.

O

Occupied — angl.: obsazený.

óla — trvanlivý psací materiál v podobě pruhů získaných z mladých listů talipotové nebo palmyrové palmy odstraněním dřevnatých částí, vařením, sušením a postupným hlazením.

Onesicrates (Onesicritus) z Aeginy — žák Diogenův, současník Alexandra Velikého, jehož flotilu, ve­denou Nearchem do ústí Indu a Perského zálivu, doprovázel jako lodivod; jeho kniha Paraplús — popis Nearchových cest kolem břehů Indie — sloužila mj. i Pliniovi.

ovoce

P

pahan púdžava — sinh.: oběť světla.

perahera — náboženská slavnost, procesí; nejznámější se na mnoha místech Cejlonu pořádá v měsíci esala, jenž připadá většinou na srpen, výjimečně na červenec (v.t. Esala perahera).

Pertold, dr. Otakar (1884—1965) — český historik náboženství, etnograf, indolog, profesor srovná­vacích dějin náboženství na filozof. fakultě Karlovy univerzity, autor mnoha vědeckých děl a cestopisů, mj. obsáhlé knihy o Cejlonu, který navštívil r. 1910 a 1922 (Perla Indického oceá­nu).

pin-up girl — angl. (doslova): napínáčková dívka; sexuálně přitažlivá žena, obvykle známá filmová hvězda nebo modelka; výraz vznikl za druhé světové války, kdy si američtí vojáci připichovali (pin up) na stěny ubikací akty atraktivních žen.

pípal — Ficus religiosa, mohutný strom se srdcovitými listy protaženými na konci v hrot.

pleased to meet you — angl.: těší mne, že vás poznávám.

plumerie (v sinhálštině arálija) — Plumeria acutifolia z Čeledi Apocynaceae, též chrámový strom, pagodový strom, frangipani; nízký rozložitý strom přenesený do jihových. Asie z tropické Ameriky; pěstuje se v blízkosti buddhistických chrámů a jeho velké bílé vonné květy slouží ja­ko oblíbená obětina.

proktor — angl. proctor: právní zástupce, zmocněnec; též univerzitní funkcionář odpovídající za kázeň studentů.

purána — soubor staroindických mýtů a legend.

R

rádžakárija — sinh.: královské právo požadovat od poddaných bezplatnou (u některých vyšších kast placenou) službu při stavbě silnic, mostů, zavodňovacích zařízení a chrámů.

Rádžkapur — populární indický filmový herec.

Rámájanam (též Rámájand) — staroindický epos.

rambler — angl.: milovník toulek.

resthouse — angl.: (původně) útulek pro nahodilého poutníka, srub; (na Cejloně) kombinace mo­telu a penziónu (od nejjednoduššího zařízení bez elektrického osvětlení a tekoucí vody až po komfortní obsluhu).

rudráksa (Elaeocarpus ganitrus z čeledi Elaeocarpaceae) — keř s kulatými bradavicovitými plody obsahujícími pecky, jichž se používá k výrobě růženců a různých ozdob.

Rúpaváhini — sinh.: Cejlonská televize (rúpa — obraz, váhini — vysílání).

S

Sabdhá púdžava — sinh.: oběť zvuku.

sádhu (v sanskrtu: Činit dobro) — svatý muž, asketa žijící z milodarů; též zvolání odpovídající našemu halelujá nebo amen.

si aliquis hoc bibet — lat.: jestliže se toho někdo napije.

sir, sir, come here! — angl.: pane, pane, pojď sem!

SLFP — Sri Lanka Freedom Party, Cejlonská strana svobody.

SMS — Sinhala Mahá Sabhá, Sinhálská velká rada.

sorry sir, no English — angl.: lituji, pane, anglicky ne(umím).

Spathodea campanulata(z čeledi Bignoniaceae, též tulipánový strom, studánkový strom) — vysoký strom přenesený r. 1873 ze záp. Afriky na Cejlon, kde — zejména v hornatých oblastech — kve­te po celé období deštů nádhernými oranžově červenými květy umístěnými na konci větví; ne­rozvitá květenství obsahují značné množství čisté vody (odtud lidový název studánkový nebo pramenný strom).

pplendid isolation — angl.: skvělé osamocení; označení britské politiky před první světovou válkou; opírala se o výhodu ostrovní polohy Anglie a odmítala vměšování ostatních evropských států do jejích vnitřních záležitostí.

Stenocarpus sinatus(z čeledi Proteaceae), též ohňový strom, tulipánový strom — přímý, až 15 m vy­soký strom původně z Queenslandu s nádhernými shluky ohnivě červených květů.

strelicie (Strelitzia reginae z čelédi Musaceae) — rostlina se špičatými oranžovými květy, půvo­dem z jižní Afriky.

stúpa — buddhistický památník.

superintendent — angl.: správce, ředitel, inspektor, komisař.

T

Temple Trees — sídlo cejlonských ministerských předsedů v Kolombu.

thaťs a cock-and-bull story — angl.: to je vybájená historka.

théra — sinh.: starší, představený; buddhistický mnich, který je členem řádu aspoň deset let od vyššího vysvěcení; po dalších deseti letech se z něho stává maháthera, Velký představený.

thermidor — fr.: jedenáctý měsíc republikánského kalendáře (20. července až 18. srpna).

toddy — angl.: zkomolenina ze sanskrtského tádi — palmové víno.

tukan — z malaj. tukang: kvalifikovaný dělník; řemeslník, (podomní) obchodník.

U

UNP — angl.: United National Party, Sjednocená národní strana.

V

vacant — angl.: prázdný.

véla — sinh.: stříbrná jehlice (různých velikostí), miniatura symbolického oštěpu kataragamského boha Skandy.

vétti (v Indii dhótí, v Indonésii sarong) — sinh.: jednoduchý mužský oděv, bavlněná látka ovinutá a podkasaná kolem pasu v podobě sukně.

VLSSP — Viplavakari Lanka Sama Samaja Party, Revoluční cejlonská strana rovnoprávné spo­lečnosti.

W

water cutting ceremony tomorrow morning — angl.: obřad roztínání vody (se koná) zítra dopoledne.

wer wird das alles bezahlen, wer hat das alles bestellt… — něm.: kdo to všechno zaplatí, kdopak to všechno objednal…

Wozu sind die Straesen da? Zum Marschieren… rauscht ein Wasserjall… — něm.: A nač jsou tu sil­nice? Abys šlapal, abys šlapal do širého světa. Města spatříš s horských výšin, v údolí zas zahučí ti vodopád…

 

LITERATURA

Baldaeus, Phillipus: A True and Exact Description of the Great Island of Ceylon (…first published in Dutch in Amsterdam 1672). Colombo 1960.

Blatter, Ethelhert S. J.: The Palms of British India and Ceylon. London 1926.

Carpenter, Edward: From Adam’s Peak to Elephanta. London — New York 1892.

Danes, Dr. J. V. a Domin Dr. Karel: Dvojím rájem. Praha 1925.

Fischer, Karl: Blutgummi, Berlin 1938.

Fišer, Zbynek: Buddha. Praha 1968.

Hagenbeck, John: Fünfundzwanzig Jahre Ceylon. Dresden 1922.

Knox, Robert A Historical Relation of Ceylon. Colombo 1958.

Kořenský, Josef. Cesta kolem světa 1893 — 94, I — II., Praha b. r.

Ludowyk, E. F. C.: The Modern History of Ceylon. London 1966.

Macmillan, H. F.: Tropical Planting and Gardening with Special Reference to Ceylon. London 1962.

Nyanasatta Thera, C.: Basic Tenets of Buddhism. Aids to Study and Teaching of the Dhamma. Colombo b. r.

Perera, Father S. G.: A History of Ceylon I — II., Colombo 1955.

Pertold, PhDr. Otakar: Perla Indického oceánu. Vzpomínky z dvou cest na Ceylon (1910 a 1922). Praha 1926.

Williams, Harry: Ceylon Pearl of the East. London 1956.

Wriggins, W. Howard: Ceylon: Dilemmas of a New Nation. Princetown, New Jersey 1960.

 

Ceylon Year Book. Colombo 1959, 1963, 1967, 1973.

Rubber. Washington.

The Constitution of Srí Lanka (Ceylon). Colombo 1972.

 

Vlastní cestovní deník.

Vlastní technický deník.

Denní tisk, časopisy, statistiky.

 

Skalní fresky v Sígiriji: krása mladá půldruha tisíciletí

Polonnaruva — sinhálská metropole vyrvaná džungli - Měsíční kámen pod chrámovým schodištěm přetrval sluneční výheň, tropické deště i doteky miliónů lidských nohou

Sinhálský král Parakráma Báhu (1164 až 1197) — současník našeho krále Vladislava II. (Polonnaruva)

I slonům se tu musí zdát o ráji… (Inginijagala)

Dágoba Ruvanveli v Anurádhapuře: výška 103 m

Kdysi miliónovou Anurádhapuru nikdo neobejde celou

 

Katamarany sinhálských rybářů (Hikkaduvas Veligama)

Rybáři na chůdách (Veligama)

Dřevorubci a zároveň tesaři (Džafna)

Svazky betelového listu — v košíku pleteném z listu palmyrového (Čunnákam)

 

Pálení vápna z mořských korálů (Donarodai)

„Čtrnáct let jsem je nemyl, čtrnáct let jsem je neznesvětil hřebenem…“

 

Tržistě v Čunnákamu

Trpělivost (Džafna)

 

 

Rambong (Ficus elástica) s žebrovitými kořeny — v jeho okolí se natáčel Most přes řeku Kwai (Pérádenija)

 

Cabbage palm (Oreodoxa oleracea): sloupořadí do nebe

Swietenia mahagoni — mahagon sku­tečně dospělý

 

 

Matamagoda: vrah ve vyšetřovací vazbě

Tábor hledačů drahokamů na řece Kalu Ganga, 12 km od Elahery

Která jáma přinese štěstí?

Prospektoři

 

Byt v prvním patře — místo hlídacího psa opice

 

Buddhista z Vizovic uprostřed „ zelenodolské“ idyly (Kolatenna)

Volská kára by projela bez potíží (Buttala — Kataragama)

Poutníci vítají slunce na vrcholu Adamovy hory - Stín Adamovy hory na vrstvě ranních mlh

Sekera za víc než dva zlaté (Buttala — Kataragama) rium na místě

 

Měla to být labutí píseň nad dí­lem autorů, jejichž knihy vydané během sedmnácti let (1952-1969) v jedenácti jazycích a v nákladu přes šest a půl miliónu výtisků dychtivě četli ve své mateřštině čtenáři po celém světě včetně tře­ba Japonska či Estonska. Dokonce čtenáři nevidomí (pět titulů vyšlo Braillovým písmem) nebo uživa­telé těsnopisu (výběr z Afriky snů a skutečnosti autografovaný sou­stavou Herout - Mikulík vydal ro­ku 1959 Státní ústav těsnopisný v Praze).

Po jednostranném zrušení smlouvy na titul Cejlon - ráj bez andělů, připravený už do sazby, si autoři vydali knihu sami, dokonce ve dvou svazcích a ve dvou vydá­ních: strojopisně po jedenácti exemplářích, úhrnem 44 bibliofil­ských svazků včetně fotografií a ručně vyráběných map (koloro­val je autor Sekyry, Morčat a Čes­kého snáře Ludvík Vaculík). Ná­sledovaly výslechy na Státní bez­pečnosti. K jednomu z „výtisků“ se dostal i tehdejší (1975) česko­slovenský ministr vnitra. „Po ob­sahové stránce není proti rukopisu námitek,“ prohlásil. „Mohl by okamžitě vyjít, kdyby… kdyby autoři změnili svůj názor na bratr­skou pomoc pěti armád v roce 1968…“

Autoři svůj názor nezměnili.

Změnili jej - s jednadvacetiletým zpožděním - teprve poučení dědici Brežněvovy doktríny, pří­mo v Kremlu.

A tak kniha s autorským vrace­ním 1970 - ostatně jako knihy mnoha jiných českých a sloven­ských umlčených spisovatelů — vy­chází teprve dnes…