Kniha první


I  1 Myslím, mocný Epafrodite, že jsem čtenářům svého díla o starověkých dějinách dostatečně objasnil, že náš židovský národ pochází z dávného starověku a že jeho první jádro bylo zcela původní. Vyložil jsem v nich také, jakým způsobem se tento národ usadil v zemi, která nám nyní náleží. Napsal jsem totiž řeckým jazykem historické dílo, popisující na základě našich svatých knih naše dějiny staré už pět tisíc let.
2 Pozoruji, že dost lidí naslouchá pomluvám, jež rozšiřují někteří lidé, kteří nám nepřejí a kteří nevěří mému dějepisnému dílu. Tvrdí, že náš národ je mladý a jako důkaz uvádějí, že významní řečtí historikové neuznali ani za vhodné se o něm zmínit.
3 Proto jsem se rozhodl pojednat o všech těchto věcech stručně, abych dokázal, že ti, kteří nás pomlouvají, tak činí z nepřátelství a vědomě lžou. Jiným lidem chci jen poskytnout více informací a vůbec chci poučit všechny, kteří chtějí znát pravdu o starobylosti našeho národa.
4 Svá slova podepřu svědectvím těch starověkých historiků, které Řekové považují za nejspolehlivější, a ukáži rozpory v dílech těch, kteří o nás napsali lživé pomluvy.
5 Pokusím se rovněž vysvětlit, z jakých příčin se jen málo řeckých historiků zmínilo o našem národu. Navíc seznámím s autory, kteří nepřešli naše dějiny mlčením, ty čtenáře, kteří je neznají nebo to alespoň předstírají.
II 6 Především se divím lidem, kteří jsou přesvědčeni, že zprávy o nejstarších
dějinách mají čerpat pouze od Řeků a jenom u nich hledat pravdu a nevěřit mně a jiným podobným lidem. Já však shledávám, že pokud se nechceme řídit nesprávnými názory, ale čerpáme pravdu z faktů, zjistíme, že všechno se udalo jinak.
7 Zjistil jsem, že u Řeků se všechno stalo teprve nedávno, dalo by se říci včera nebo předevčírem. Mám na mysli zakládání měst, vynálezy řemesel a kodifikaci zákonů. A vůbec nejpozději se snažili psát historická díla.
8 I sami Řekové připouštějí, že egyptská, chaldejská a foinická historie - nechci teď mluvit o našich dějinách - se těší velmi dlouhé a souvislé tradici.
9 Všechny tyto národy obývají místa, v nichž velmi málo působí škodlivé vlivy prostředí. Věnovaly také největší péči tomu, aby žádná událost, k níž u nich došlo, neupadla v zapomenutí, ale aby jejich nejmoudřejší muži zachytili s úctou vše ve státních záznamech.
10 Řecké území však postihly nesčetné pohromy, které vymazaly z paměti jakoukoli vzpomínku na minulost. Každá další generace utvářela nový způsob života, a proto se vždy domnívala, že jí teprve všechno začíná. Řekové až pozdě a s nesnázemi pochopili podstatu písma a přitom ti, kteří chtějí dokázat jeho prastaré užívání, se vychloubají tím, že se Řekové naučili písmu od Foiničanů a od Kadma.
11 Avšak nikdo z nich nemohl poukázat na žádné záznamy z té doby v nějakém chrámovém nebo státním archívu. Proto také později vznikla taková nejistota a vedl se spor o tom, zda účastníci tažení proti Tróji, k němuž došlo o tolik let později, užívali písma. Spíše převládá nyní názor, že tehdejší Řekové dnešní způsob užívání písma neznali.
12 U Řeků vůbec nenacházíme žádné literární dílo, o němž by všichni shodně soudili, že je starší než Homérovy básně, a Homér se zřejmě narodil až po trojské válce. Ostatně ani on prý nezanechal své dílo v písemné podobě. Šířilo se prý jen podle paměti a později bylo složeno z jednotlivých písní, proto v něm j sou mnohá rozporná místa.
13 Řekové, kteří se věnovali dějepisectví, mám na mysli Kadma z Milétu a Akúsilaa z Argu a snad ještě některé po něm, žili až krátce před perským tažením proti Řecku.
14 Všichni se také shodují v tom, že první řečtí filosofové, kteří se zabývali otázkami o nebi a o bozích, například Ferekýdés ze Syru, Pythagoras a Thalés, byli nejdříve žáky Egypťanů a Chaldejců a pak teprve napsali svá stručná dílka. Je považují Řekové za nejstarší a nejsou si ani jisti jejich autorstvím.
III 15 Není tedy nesmyslné, že Řekové se pošetile domnívají, že jen oni sami znají starověké dějiny a že jen oni je vykládají pravdivě a přesně? Každý se může snadno přesvědčit četbou děl řeckých historiků, že psali bez spolehlivých znalostí, ale každý psal podle vlastních dohadů. Většinou se navzájem usvědčují svými díly, v nichž bez váhání podávají o těchže událostech zcela rozdílné zprávy.
16 Zbytečně bych tu poučoval své čtenáře, kteří lépe než já vědí, v kolika genealogických údajích se Hellánikos liší od Akúsilaa, v kolika bodech Akúsilaos opravuje Hésioda, nebo jak Eforos dokazuje, že Hellánikos většinou nepodává pravdivé zprávy. Efora pak usvědčuje Tímaios, Tímaia historikové, kteří následovali po něm, a Hérodota kritizují všichni.
17 Tímaios nemohl souhlasit s tím, jak vykládali sicilské dějiny Antiochos, Filistos a Kalliás, ani athidografové nepsali souhlasně o atických dějinách a stejně rozporně psali historikové Argu o záležitostech Argu.
18 Ale proč mluvit o dějinách měst a o dějinách méně významných událostí? Vždy si navzájem odporují i nejslavnější historikové, kteří psali o perském tažení a o událostech, které se tehdy přihodily. Někteří obviňují z mnoho nepravdivých údajů dokonce i Thúkydida, ačkoli o něm převládá mínění, že podává dějiny své doby s největší přesností.
IV 19 Pokud by se někdo chtěl zabývat touto otázkou, jistě by našel mnoho jiných příčin těchto rozporů. Já přičítám největší význam dvěma příčinám, o kterých teď promluvím. Nejdříve pojednám o příčině, kterou považuji za hlavní.
20 U autorů, kteří chtěli psát o starých dějinách, vyvolávala omyly nejspíše skutečnost, že Řekové se nesnažili hned od svých počátků vést státní zápisy o všech událostech, a to jim také poskytovalo možnost uvádět lživé údaje.
21 Vedení zápisů nezanedbali jen ostatní Řekové, ale ani Atéňané, o nichž se tvrdí, že jsou původními obyvateli a že dbají o vzdělání, se o nic takového nepokusili. Jejich nejstarším oficiálním dokladem jsou prý Drakontovy zákony o vraždách a Drakón prý žil krátce před Peisistratovou tyranidou.
22 Není třeba se zmiňovat o obyvatelích Arkádie, kteří se vychloubají svou starobylostí. Ti se naučili písmu snad ještě později.
V 23 Velké rozpory mezi zprávami historiků tedy vznikaly proto, že neexistovaly žádné starší zápisy, z nichž by se byli mohli zájemci poučit a které by usvědčily ze lži autory, kteří by psali nepravdu.
24 K tomu přistupuje ještě další příčina. Ti, kteří přistupovali k práci na historickém díle, neusilovali o pravdu, ačkoli to patří k jejich povolání, ale snažili se stavět na obdiv svůj literární talent.
25 Uchylovali se k jakémukoli prostředku, o němž se domnívali, že by jim pomohl získat větší slávu, než které dosáhli ostatní. Někteří začali psát bajky, jiní vychvalovali města nebo krále, aby dosáhli jejich přízně, další začali kritizovat jejich skutky nebo jiné historiky v domnění, že tím získají slávu.
26 Stručně řečeno, jednají zcela opačně, než by se slušelo dějepisci. Historickou pravdu potvrzuje, když se všichni ve všem, co říkají a píší, shodují. Oni však jsou přesvědčeni, že budou vypadat jako nejpravdomluvnější ze všech, když každý o téže věci napíše něco jiného.
27 My se nerovnáme řeckým historikům, pokud se týče literární úrovně, ani nemáme v tomto ohledu jejich schopnosti, ale to neplatí v otázce pravdivosti našich zpráv o starověkých dějinách, zvláště, jedná-li se o lokální národní dějiny.
28 V Egyptě od pradávna pečovali o vedení kronikářských zápisů a jejich posuzování svěřovali kněžím, u Babyloňanů pak Chaldejcům. Z národů, které se stýkaly s Řeky, to byli především Foiničané, kteří užívali písmo pro správu společnosti a pro zachovávání zpráv o státních záležitostech. Myslím, že toto nemusím dále rozvádět, protože v této věci se všichni shodují.
29 Pokusím se však stručně vyložit, že naši předkové věnovali stejnou, řekl bych dokonce ještě větší péči vedení kronik, protože tento úkol svěřili velekněžím aprorokům. Tento zvyk se velmi přísně dodržuje podnes, a mohu-li se odvážit to prohlásit, bude se zachovávat i nadále.
VII 30 Od samého počátku svěřili tuto práci nejlepším mužům, oddaným službě Bohu, a dbali i toho, aby se zachovávala nesmíšenost a čistota kněžského rodu.
31 Příslušník kněžského stav smí mít dítě jen s ženou téhož národa, nesmí dbát bohatství ani přihlížet k jiným poctám, ale musí zjistit její původ na základě archívních údajů a předložit pak o tom mnoho dokladů.
32 Takto postupujeme nejen v Judei, ale všude, kde žije skupina příslušníků našeho národa, zachovávají knězi přesně tato ustanovení o sňatcích.
33 Mám na mysli kněze v Egyptě a v Babylónu a jinde ve světě, kde jsou kněžské rodiny roztroušeny. Posílají vždy do Jeruzaléma list se jménem manželky po otci i se jmény předků a uvádějí k těmto údajům vždy příslušné svědky.
34 Zachvátí-li zemi válka, jak se tomu již stalo, když do země vtrhli Antiochos Epifanés, Pompeius Veliký a Quintilius Verus a také v naší době,
35 pak zbylí knězi sestaví na základě archívních dokladů nové soupisy a prošetří stav zbytku žen. Nepřípustné pro sňatek jsou i ženy, které upadly do otroctví, protože jsou podezřívány, že mohly mít častý styk s příslušníkem jiného národa.
36 Zde je největší důkaz přesnosti: naši veleknězi jsou už dva tisíce let v zápisech po generace uváděni od otců k synům. Kdo z nich poruší kterýkoli bod z uvedených předpisů, nesmí už nikdy přistoupit k oltáři ani se účastnit žádného posvátného obřadu.
VIII 37 Poněvadž u nás nikdo nemůže svévolně napsat historické dílo a poněvadž v zápisech nemůže dojít k žádným rozporům a poněvadž pouze proroci se z božské inspirace dozvěděli o událostech pradávných a vzdálených a jasně popsali, co se udalo za jejich doby,
38 neexistuje u nás přirozeně, či spíše nutně množství nesouhlasných a rozporných knih. Máme pouze dvaadvacet knih, které zahrnují celé naše dějiny, a právem jim každý věří.
39 Patří k nim pět knih Mojžíšových, které obsahují zákony a vše, co se traduje od stvořeni člověka až po smrt Mojžíšovu. Toto období zaujímá asi tři tisíce let.
40 V dalších třinácti knihách sepsali proroci, žijící po Mojžíšovi, co se udalo za jejich života od smrti Mojžíšovy až po Artaxerxa, který byl perským králem po Xerxovi. Zbylé čtyři knihy obsahují hymny oslavující Boha a rady lidem, jak žít.
41 Všechny události od Artaxerxa až po naši dobu jsou sice vylíčeny, těmto spisům se však nevěnuje stejná důvěra, protože tehdy se nedodržovala přesná posloupnost proroků.
42 Je tedy naprosto jasné, jak přistupujeme ke svým knihám. Ačkoli (od jejich vzniku) uplynula tak dlouhá doba, neodvážil se ještě nikdo něco k nim přidat nebo z nich něco vyloučit či v nich provést nějakou změnu. Už od narození je pro každého Žida samozřejmé považovat tyto knihy za projev Boží vůle; držet se jich a v případě nutnosti podstoupit za ně i smrt.
43 Už často jsme byli svědky mučení a všemožných způsobů smrti, kterou zajatci podstupovali v cirku za to, že odmítli pronést byť jen slovo proti zákonům a ostatním zápisům.
44 Kdo z Řeků by něco podobného v takovém případě podstoupil? Nikdo z nich by neriskoval, že utrpí sebemenší újmu, i kdyby viděl, že zničení hrozí všem jejich knihám.
45 Oni jsou totiž přesvědčeni, že jejich knihy obsahují jen slova nakupená podle vůle autora, a právem mají i o starších autorech takový názor, protože vidí, že i někteří současní dějepisci mají odvahu psát o událostech, kterých se sami neúčastnili, a ani se nesnažili dozvědět se o nich něco od lidí, kteří o nich něco vědí.
46 Někteří z nich napsali a vydali historická díla o válce, k níž v naší době došlo, aniž navštívili místa, kde se tyto události odehrály, nebo se aspoň k nim přiblížili. Jenom narychlo něco sešili ze špatně pochopených zpráv a tak nestoudně svými díly urazili pojem „historie."
IX 47 Já jsem napsal pravdivou zprávu jak o celé válce, tak o jednotlivých událostech, k nimž v jejím průběhu došlo, byl jsem totiž jejich přímým účastníkem.
48 Byl jsem po celou dobu, po niž byl odpor možný, velitelem Galilejských (tak se jim u nás říká), pak jsem totiž upadl do římského zajetí. Vespasianus a Titus mě uvěznili a donutili mě, abych byl v jejich blízkostí, nejdřív jako vězeň, ale pak mě propustili a poslali mě spolu s Titem z Alexandrie k obléhání Jeruzaléma.
49 V té době mi nic nemohlo uniknout. Vylíčil jsem přesně, co jsem viděl v římském vojsku, ale zachytil jsem i zprávy přeběhlíků, protože jen jájsem jim rozuměl.
50 Později jsem využil volného času v Římě a když jsem ukončil práci na konceptu svého historického díla, použil jsem pro jeho řeckou verzi jazykové spolupráce několika lidí a tak jsem zaznamenal pro budoucnost průběh událostí. Byl jsem si natolik jist pravdivostí svého díla, že jsem si za jeho první posuzovatele vybral vrchní velitele v této válce - Vespasiana a Tita.
51 Nejdříve jsem předložil svou knihu jim a po nich mnoha dalším Římanům, kteří se této války zúčastnili. Prodal jsem svou knihu i mnoha svým soukmenovcům, vzdělaným v řecké kultuře, například Juliu Archeláovi, důstojnému Herodovi a také obdivuhodnému králi Agrippovi.
52 Ti všichni mi dosvědčili, že jsem se úzkostlivě držel pravdy, jistě by se nebyli přetvařovali a nebyli by mlčeli, kdybych byl něco překroutil nebo kdybych byl vynechal nějakou událost, ať už z nevědomosti nebo ve snaze se někomu zavděčit.
X 53 Někteří lidé zlé vůle se snažili napadnout mé historické dílo a považovali ho za vhodný terč, na němž by si mohli pocvičit své prapodivné umění obžaloby a pomluvy, jak se to nabízí mladým lidem ve škole. V takovém případě je třeba vědět, že ten, kdo slibuje ostatním pravdivé vylíčení událostí, musí prokázat jejich bezpečnou znalost, buď proto, že se jich sám zúčastnil nebo že čerpal z dobře informovaných pramenů.
54 Pokud se týče mne, myslím, že jsem takto přistoupil k oběma svým pradm. Starožitnosti, jak jsem již uvedl, jsem přeložil z posvátných knih, protože jsem potomkem kněžské rodiny a byl jsem vzdělán v moudrostí, obsažené v těchto knihách.
55 Dějiny války jsem napsal jako aktivní činitel v mnoha událostech, u většiny jsem byl očitým svědkem, proto mi nemohlo uniknout vůbec nic z toho, co tehdy bylo řečeno nebo co se přihodilo.
56 Jak tedy nepovažovat za drzé ty, kteří se snaží popírat mou pravdomluvnost? I když oni tvrdí, že čerpali z císařských pamětí, neměli v žádném případě účast na průběhu události u nás, kteří jsme byli jejich protivníky.
XI 57 Byl jsem nucen udělat zde tuto odbočku, abych ukázal lehkomyslnost profesionálních historiků.
58 Myslím, že jsem dostatečně objasnil, že vedení zápisů o dávných událostech je spíše tradid u barbarů než u Řeků. Nyní chci nejdříve polemizovat s těmi, kteří tvrdí, že naše zřízení je mladé, protože, jak mi tvrdí, o něm u řeckých historiků není ani zmínka.
59 Potom předložím z písemnictví jiných národů svědectví o stáří našeho národa a posléze ukáži, že ti, kteří náš národ pomlouvají, jednají velmi nerozumně.
XII 60 Především neobýváme přímořskou zemi ani nás netěší obchodování a styk s cizinci, k němuž tyto dva činitele vedou. Naše města leží daleko od moře, a poněvadž obýváme zemi s dobrou půdou, zabýváme se jejím obděláváním. Naši ctižádostí je dobře vychovávat děti, dodržovat zákony a za nejzávažnější věc v životě vůbec považujeme zachovávání tradiční zbožnosti, kterou nám tyto zákony ukládají.
61 Připojíme-li k tomu, co teď bylo řečeno i zvláštní způsob našeho života, pak nic nás v dávných dobách nevedlo ke stykům s Řeky, jak tomu bylo u Egypťanů, kde podnětem k takovým stykům byl vzájemný vývoz a dovoz zboží, nebo u kmenů, obývajících foinické pobřeží, které se z touhy po penězích horlivě oddávaly drobnému obchodu i velkoobchodu.
62 Naši předkové se neživili ani pirátstvím, jak to činili někteří jiní, ani se nevěnovali válkám, aby rozšířili své území, ačkoli v naší zemi žily desetitisíce mužů, jimž nescházela odvaha.
63 Proto se Řekové brzy mohli seznámit s Foiničany, kteří k nim připlouvali za obchodem, a jejich prostřednictvím pak i s Egypťany a vůbec se všemi, od nichž Foiničané přiváželi k Řekům zboží po širokém moři.
64 Pak poznali Médy a Peršany, kteří ovládli Asii (zvláště Peršany, kteří přitáhli na druhou pevninu). Thráky znali jako své sousedy a se Skýty je seznámili ti, kteří se plavili do Černého moře.
65 Krátce řečeno, všechny přímořské národy na východě i na západě byly známé těm, kteří se chystali psát dějiny, ale ti většinou nevěděli nic o národech, sídlídch dále ve vnitrozemí.
66 Zdá se, že tak tomu bylo i v Evropě. Ani Hérodotos ani Thúkydidés ani žádný z jejich současníků se nezmiňuje o Římu, který v té době už dávno získal velkou moc a dosáhl ve válkách významných úspěchů. Zprávy o Římu pronikly do Řecka jen stěží a pozdě.
67 Historikové, kteří jsou považováni za naprosto spolehlivé, mají tak málo zpráv o Keltech a Iberech, že například jeden z nich, Eforos, se domníval, že Iberie je město, ačkoli Iberové obývají tak velký kus Západu. Tito historikové se pak odvážili psát o zvycích, které ve skutečnosti nikdy neexistovaly a nebyly známy ani z ústního podání.
68 Příčinou toho, že neznali pravdu, byla skutečnost, že se s těmito národy nikdy nesetkali, ale příčinou toho, že psali vymyšlené věci, byla snaha vyvolat dojem, že podávají více zpráv než ostatní. Proč se tedy ještě máme divit, že mnozí z nich neznali náš národ a že ten jim nedal žádný podnět k tomu, aby se o něm zmínili ve svých historických dílech, protože sídlil daleko od moře a zvolil si vlastní způsob života?
XIII 69 Představ si, že my bychom se rozhodli užít jako důkazu proto, že Řekové nejsou starý národ, skutečnosti, že se o nich nemluví v našich starých letopisech. Jistě by to u nich vyvolalo velký smích a myslím, že by uváděli stejné důvody a za svědky své starobylosti by si brali své sousedy.
70 A právě to se teď pokusím učinit já. Mými svědky budou především Egypťané a Foiničané. Nikdo nebude moci vyvracet jejich svědectví jako lživé, protože všichni Egypťané a z Foiničanů obyvatelé Týru k nám většinou měli nepřátelské vztahy.
71 To bych nemohl tvrdit o Chaldejdch, protože ti patřili k předkům našeho národa a kvůli této příbuznosti se ve svých letopisech zmiňují o Židech.
72 Až předložím důkazy z těchto pramenů, pak uvedu i řecké historiky, kteří se zmínili o Židech, aby ti, kteří nám nepřejí, neměli ani tuto záminku, aby se stavěli proti nám.
XIV 73 Začnu nejdříve egyptskými díly. Nemohu zde předložit původní egyptské zápisy. Manethós však byl původem Egypťan, dostalo se mu ovšem zřejmě řeckého vzdělání. Napsal totiž řecky dějiny své vlasti, a jak sám tvrdí, přeložil je z posvátných zápisů. V mnoha bodech usvědčuje Hérodota z omylu pro neznalost egyptských dějin.
74 Tento Manethós píše o nás v druhé knize svých Dějin Egypta. Budu citovat jeho vlastní slova tak, jako bych si jej přímo bral za svědka:
75 „Tútimaios. Za jeho vlády se, nevím proč, proti nám zdvihl boží hněv, když náhle z východu jakýsi bezvýznamný národ vytáhl proti naší zemi a snadno bez odporu se jí násilně zmocnil.
76 Pak zajali naše knížata, surově vypálili města, strhli chrámy bohů, velmi krutě naložili s obyvatelstvem, část pobili, jiným odvedli ženy a děti do otroctví.
77 Nakonec dosadili vlastního krále, jmenoval se Salitis. Usadil se v Memfidě, ukládal daně Horní i Dolní zemi a na místa k tomu nejvíce vhodná dosazoval posádky. Nejpevněji zabezpečil východní hranice, protože tušil, že Asyřané nabudou jednoho dne větší moci a napadnou z té strany jeho říši.
78 V sethroitském okresu našel město, které mělo velmi výhodnou polohu. Leželo na východ od řeky Búbastis a podle starého teologického spisu se jmenovalo Avaris. Toto město přestavěl, opevnil je velmi silnými hradbami a umístil do něho pohraniční stráž v síle asi dvou set čtyřiceti tisíc muži s těžkou výzbrojí.
79 Přicházel tam vždy v době žní, aby posádce vyměřil příděl obilného zrní a aby jí přinesl žold, ale také, aby tu pro výstrahu cizincům řídil vojenská cvičení.
80 Po něm se ujal na čtyřicet čtyři let královské vlády Bnón. Po něm vládli třicet šest let a sedm měsíců Apachnas, šedesát jeden rok Apófis a padesát let a jeden měsíc Annáš.
81 Po těchto všech pak byl čtyřicet devět let a dva měsíce vladařem Assis. Těchto šest mužů bylo jejich prvními králi a ti se snažili čím dál více zničit egyptský národ.
82 Jejich národ se jmenoval Hyksósové, což znamená „královští pastýři". V posvátném jazyce slovo „hyk" totiž znamená „král" a „sos" má v obecném jazyce význam „pastýř" i „pastýři". Složením těchto dvou slov pak vzniklo jméno „Hyksós" - „Hyksósové".
83 Někteří tvrdí, že to byli Arabové. Podle jiného opisu díla jméno „hyk" neznamená „králové", ale právě naopak „zajatí Pastýři", protože v egyptském jazyce „hyk" a „hák" (s ostrým přídechem) znamená výslovně „zajatci". Myslím, že tento výklad je pravděpodobnější a že lépe odpovídá starověkým dějinám.
84 Uvedení králové národa, zvaného „Pastýři" a jejich potomci vládli Egyptu 511 let.
85 Poté prý vypuklo povstání králů Thébaidy a ostatního Egypta proti „Pastýřům" a vypukla velká a dlouholetá válka.
86 Za vlády krále jménem Misfragmuthósis byli „Pastýři" poraženi a vyhnáni z celého Egypta a soustředěni v místě, jehož obvod obíhal plochu deseti tisíc arúr. Toto místo se nazývalo Avaris.
87 Manethós píše, že „Pastýři" obehnali toto místo mohutnou a silnou hradbou, aby opevněné místo chránilo veškerý jejich majetek i kořist.
88 Thummósis, syn Misfragmuthóse, se prý snažil přimět je ke kapitulaci obléháním a obklíčil hradby čtyři sta osmdesáti tisíci vojáky. Pak ale upustil od obléhání a uzavřel s „Pastýři" smlouvu, aby opustili Egypt a odešli v bezpečí, kam budou chtít.
89 Oni pak podle smlouvy vytáhli se svými rodinami i s dobytkem (bylo jich ne méně než dvě stě čtyřicet tisíc lidí) z Egypta přes poušť do Sýrie.
90 V obavě před mocí Asyřanů, ti totiž tehdy ovládali Asii, vystavěli v kraji, zvaném nyní Judea, město, které by mohlo pojmout takové množství lidí, a nazvali je Jeruzalém.
91 V jiné knize Dějin Egypta říká Manethós, že týž národ, totiž „Pastýři", se ve vlastních svatých knihách označuje jménem „zajatci". A říká to správně. Naši dávní předkové podle otcovského zvyku pásli stáda a vedli kočovný život, a proto se nazývali „Pastýři".
92 Ale ani Egypťané je ve svých zápisech nenazývali bez příčiny „zajatci", vždyť i náš předek Josef řekl egyptskému králi, že je jeho zajatcem. Později povolal do Egypta s královým souhlasem i své bratry.
XV 93 Na jiném místě se chci těmito věcmi zabývat podrobněji. Zatím si beru egyptské svědectví za důkaz naši starobylosti. Opět tu vypíši chronologické údaje z Manethóse. Říká:
94 „Po odchodu národa „Pastýřů" z Egypta do Jeruzaléma vládl král Tethmósis, který je odtud vyhnal, dvacet pět let a čtyři měsíce a poté zemřel. Vlády se na třináct let ujal jeho syn Hebrón.
95 Po něm pak podle posloupnosti vládli Amenófis dvacet let a sedm měsíců, jeho sestra Amessis dvacet jeden rok a devět měsíců, její syn Metres dvanáct let a devět měsíců. Pak vládli postupně vždy syn po otci Misfragmuthósis dvacet pět let a deset měsíců, po něm
96 Tuthmósis devět let a osm měsíců, Anemófis třicet let a deset měsíců, Hóros třicet šest let a pět měsíců, Horova dcera Akenchérés dvanáct let a jeden měsíc, její bratr Rathótis devět let.
97 Po něm vládl jeho syn Akenchérés I. Dvanáct let a pět měsíců a dále podle posloupnosti Akenchérés II. dvanáct let a tři měsíce, Harmais čtyři roky a jeden měsíc, Ramessés rok a čtyři měsíce, Harmessés Miamún šedesát šest let a dva měsíce, Amenófis III. devatenáct
98 let a šest měsíců a po něm Séthós zvaný též Ramessés, který velel silné jízdě a loďstvu. Ramessés ustanovil bratra Harmaise správcem Egypta, předal mu všechny královské pravomoci, zakázal mu však nosit královskou korunu, nakládat špatně s královnou, matkou jeho dětí a stýkat se s ostatními královskými souložnicemi.
99 Sám pak vytáhl proti Kypru, Foinikii, Asyřanům a Médům, podrobil si je zčásti zbraní, zčásti bez boje pouze tím, že je zastrašil silou svého vojska. Zpychl svými úspěchy a s ještě větší odvahou se vydal na vojenské tažení, aby si podrobil města a země na východě.
100 Po delší době Harmais, který zůstal v Egyptě, dělal nestoudně pravý opak toho, co mu přikázal jeho bratr. Nakládal násilně s královnou a bez jakýchkoli ohledů zneužíval ostatní souložnice. Přáteli se pak dal přemluvit i k tomu, aby si nasadil korunu a povstal proti bratrovi.
101 Nejvyšší egyptský kněz však napsal a poslal Sethósovi list, v němž mu vše oznámil, i to, že jeho bratr Harmais proti němu povstal. Séthós se okamžitě vrátil do Pelúsia a opět se ujal vlády.
102 Krajina pak po něm dostala jméno Aigyptos, protože Séthós se prý jmenoval Aigyptos, a Harmais, jeho bratr, dostal jméno Danaos." 
XVI 103 Tolik Manethós. Sečteme-li uvedený počet let, je zřejmé, že takzvaní „Pastýři", naši předkové, byli vyhnáni z Egypta a usadili se v Judei o tři sta devadesát tři let dříve, než Danaos přišel do Argu, a právě ho považují Argejští za svého nejstaršího předka.
104 Manethós nám podle egyptských kronik dosvědčil dvě nejpodstatnější věci: za prvé, že jsme do Egypta přišli odjinud, a za druhé, že jsme odtamtud odešli už tak dávno, že k tomu došlo téměř tisíc let před Trojskou válkou.
105 Později vyvrátím Manethósovy zprávy, které nepřevzal z egyptských knih, ale jak sám přiznal, převzal je z anonymní tradice. Podrobně ukáži nepravděpodobnost a nepravdivost těchto zpráv.
XVII 106 Nyní chci od těchto dokladů přejít k tomu, co ve svých zápisech napsali o našem národu foinické kroniky a uvést zde jejich svědectví.
107 Týrští vedou od pradávných let státní kroniky o tom, co pamětihodného se udalo u nich a co se týkalo styků s jinými národy. Tyto kroniky pečlivě uchovávají.
108 V nich je psáno, že král Šalomoun dal postavit jeruzalémský chrám asi sto čtyřicet let a osm měsíců před založením Kartága Tyrskými.
109 Stavbu našeho chrámu nezapsali do svých kronik bez důvodu. Chíram, týrský král, byl totiž přítelem našeho krále Šalomouna. Toto přátelství zdědil po svých předcích.
110 Chíram se chtěl spolu se Šalomounem podílet na skvělé kráse stavby, proto na ni věnoval sto dvacet talentů zlata. Dal rovněž porazit nejkrásnější stromy na hoře, zvané Libanon, a poslal je, aby z nich byla postavena chrámová střecha. Šalomoun se mu odměnil bohatými dary a postoupil mu i část Galileje, která se nazývá Chabólón.
111 V jejích přátelství je nejvíce spojovala záliba v moudrosti. Posílali si navzájem hádanky a pobízeli se k jejich řešení. V této soutěži byl lepší Šalamoun, který vůbec byl moudřejší. Týrští dosud uchovávají mnoho listů, které si Šalomoun, a Chíram vyměnili.
112 Svědkem toho, že jsem si své tvrzení o syrských kronikách nevymyslel, mi budiž Dios, autor, který je považován za spolehlivého historika foinických dějin. On píše ve svých Dějinách Foinikie toto:
113 „Po smrti Abibalově se ujal vlády jeho syn Chíram. Navážkami připojil k městu území, prostírající se na východ od něho, a tak je rozšířil. Chrám Diův, který stál dosud na odděleném ostrově, spojil navezenou půdou s městem a vyzdobil jej zlatými obětními dary. Pak vystoupil na Libanon a dal tam porážet stromy, potřebné pro stavbu chrámů.
114 Jeruzalémský vládce Šalomoun prý poslal Chíramovi hádanky a požádal jej, aby on mu zase poslal své. Ten, kdo nedokáže hádanku rozluštit, zaplatí tomu, kdo řešení najde.
115 Chíram souhlasil, a když nedokázal najít řešení hádanek, zaplatil jako pokutu vysokou částku. Pak jakýsi Týrán Abdémón rozřešil předložené hádanky, sám předložil jiné a tehdy zase Šalomoun je nerozřešil a zaplatil mnoho peněz Chíramovi."
XVIII 116 Dios tak dosvědčuje to, co jsem už dříve uvedl. Jako další svědectví uvedu Menandra z Efesu. Ten popsal události, k nimž došlo za vlády jednotlivých vladařů u Řeků i u barbarů, při čemž se snažil čerpat zprávy z místních kronik.
117 Když při výkladu o vládě týrských králů dospěl k Chíramovi, říká: „Po smrti Abibalově se ujal vlády jeho syn Chíram, který žil padesát tři let a vládl třicet čtyři roků.
118 Dal zasypat Eurychoros, postavil zlatý sloup v chrámu Diově, vyhledával dřevo vhodné pro stavby, dal porazit cedry na pohoří Libanonu a použil jejich dřeva pro stavbu chrámových střech, nechal strhávat staré chrámy a stavět nové. 'Tak dal postavit chrám Hérakla a Astarty.
119 Zavedl slavnost Probuzení Héraklovo, která se slavila v měsíci Peritiu. Vedl tažení proti Kitijským, kteří neodváděli daně, znovu si je podrobili a vrátil se zpět.
120 Za jeho vlády žil chlapec Abdémón, který uměl vždy správně rozřešit hádanky, jež posílal jeruzalémský král Šalomoun.
121 Čas, který uplynul od doby vlády tohoto krále až do doby založení Kartága, se vypočítává takto: po smrti Hiromově se ujal vlády jeho syn Baleazar, který žil sto čtyřicet tři roků a vládl sedmnáct let.
122 Po něm vládl devět let jeho syn Abdastratos, který žil dvacet devět let. Čtyři synové jeho chůvy se proti němu spikli a zabili ho. Nejstarší z nich, Methúsastratos, syn Leostratův, se pak ujal vlády. Žil padesát čtyři let a vládl dvanáct let.
123 Po něm vládl devět let jeho bratr Astharymos, který žil padesát čtyři let. Zabil ho jeho bratr Fellés, který se pak ujal vlády. Vládl osm měsíců, žil padesát let. Jeho zabil Ithóbalos, kněz bohyně Astarty. Vládl třicet dva let, žil šedesát osm let.
124 Vystřídal ho jeho syn Balezóros, který žil čtyřicet pět let, z nichž vládl šest let. Jeho nástupcem se stal Melténos. Žil třicet dva let, vládl dvacet devět let.
125 Jeho nástupcem byl Pygmalión, žil padesát šest let, vládl čtyřicet sedm let. V sedmém roce jeho vlády uprchlá jeho sestra a založila v Libyi město Kartágo.
126 Součet let od vlády Chíramovy po založení Kartága tedy činí sto padesát pět let a osm měsíců. Poněvadž chrám v Jeruzalémě byl postaven ve dvanáctém roce Chíramovy vlády, uplynulo od stavby chrámu do založení Kartága sto čtyřicet tři let a osm měsíců.
127 Co ještě dodat k svědectví Foiničanů? Pravda vychází najevo na základě bezpečné shody pramenů. Je zřejmé, že naši předkové přišli do naší země dávno před stavbou chrámu. Chrám postavili až tehdy, když dobyli celou zemi. Vyložil jsem to už jasně ve svých Starožitnostech na základě našich svatých knih.
XIX 128  Nyní přistoupím k tomu, co vyprávějí o našich dějinách chaldejské kroniky, které se v řadě věcí shodují s našimi knihami.
129 Dokladem toho je Béróssos, původem Chaldejec, kterého však znají všichni vzdělanci, protože uvedl k Řekům díla o astronomii a o chaldejském myšlení.
130 Tento Béróssos vypráví podle nejstarších kronik o potopě a o záhubě lidí, stejně jak to vylíčil Mojžíš, i o arše, v níž se zachránil praotec našeho rodu Noe, když archa přistála u vrcholku arménských hor.
131 Pak vypočítával potomky Noeho i dobu jejich života až došel k Nabopalasarovi, králi babylónskému a chaldejskému.
132 Při líčení jeho činů uvádí, jak Nabopalassar vyslal proti Egyptu a proti naší zemi svého syna Nabokodrosora s velkým vojskem, když se dozvěděl o tamější vzpouře, přemohl povstalce, dal vypálit jeruzalémský chrám a vyhnal a přestěhoval náš národ do Babylónu. Jeruzalém pak zpustl na sedmdesát let až do doby perského krále Kýra.
133 Babylónský vladař prý si podrobil Egypt, Sýrii, Foinikii a Arábii a svými skutky prý překonal všechny dřívější chaldejské a babylónské vladaře.
134 Uvedu zde vlastni Béróssova slova, která zní takto:
135 „Když jeho otec Nabopalasar uslyšel, že satrapa pověřený správou Egypta, Koilé-Sýrie a Foinikie se vzbouřil, poslal proti němu svého syna Nabokodrosora, který byl ještě v plné síle. Nabopalasaros sám totiž už nemohl podstupovat útrapy tažení.
136 Nabokodrosor se v bitvě utkal s povstalcem, zajal ho a navrátil území pod dřívější pravomoc. Jeho otec Nabopalassaros tehdy náhodou onemocněl a po pětadvacetileté vládě zemřel v Babylonu.
137 Nabokodrosor se brzy po otcově smrti dozvěděl, dal do pořádku záležitosti v Egyptě i na ostatním území, pak soustředil židovské, foinické a syrské zajatce i zajatce z národů žijících v Egyptě a přikázal jednomu ze svých přátel, aby je za doprovodu silného vojska odvedl i s celou kořistí do Babylónie. Sám pak se s malým oddílem vrátil do Babylónu.
138 Správu říše tehdy měli v rukou Chaldejci, nejurozenější z nich byl v té době králem. Nabokodrosor se pak znovu chopil vlády nad celou otcovskou říší a přikázal, aby zajatci byli po svém příchodu usídleni na nejvhodnějších místech Babylónie.
139 Sám pak skvěle vyzdobil válečnou kořistí chrám Bélův i ostatní chrámy, obnovil staré město a připojil k němu novou městskou část vně hradeb. Aby obléhatelé napříště nemohli změnit tok řeky ve svůj prospěch, opevnil vnitřní město trojí hradbou a další tři hradby dal postavit kolem vnější části města. Vnitřní hradby dal postavit z pálených cihel a asfaltu, vnější hradby z obyčejných cihel.
140 Když takto pozoruhodným způsobem opevnil město a nechal ozdobit brány, jak to odpovídalo jejich posvátnosti, dal ke královskému paláci svého otce přistavět další palác. Trvalo by mi příliš dlouho, než bych popsal jeho mohutnost a nádheru. Dodám jen tolik, že stavba paláce byla hotova během patnácti dnů, ačkoli palác byl nesmírně veliký a nádherný.
141 V tomto královském paláci dal Nabokodrosor postavit vysoké kamenné terasy, jejichž podoba měla připomínat hory, osadil je nejrůznějšími stromy a vytvořil takzvanou visutou zahradu, protože jeho žena, která vyrostla v Médii, toužila po horské krajině."
XX 142 Toto vyprávěl Béróssos o Nabokodrosorovi vedle mnoha dalších událostí v třetí knize svých Chaldejských dějin. Polemizuje v ní s řeckými autory, kteří se mylně domnívali, že Babylón založila asyrská královna Semiramis, a mylně tvrdili, že ona dala postavil ony obdivuhodné stavby.
143 V této věci musíme považovat za věrohodnou chaldejskou kroniku, vždyť i ve foinických archívech jsou zápisy, které se shodují s tím, co o babylónském králi píše Béróssos, totiž že si podrobil Sýrii a celou Foinikii.
144 Souhlasí s tím i Filostratos ve svých Dějinách, když líčí obléhání Týru, a také Megasthenés ve čtvrté knize Indických dějin, v níž se pokusil ukázat, že tento babylónský král předčil statečností a slávou Hérakla, protože dobyl i velkou část Libye a Ibérie.
145 Nyní doložím citátem z Béróssa, co jsem výše napsal o jeruzalémském chrámu, totiž že byl zničen ohněm při vpádu Babyloňanů a že jeho rekonstrukce byla zahájena za Kýrovy vlády nad Asií. Béróssos píše v třetí knize:
146 „Když Nabuchodonosor zahájil stavbu uvedené hradby, onemocněl a zemřel po čtyřiceti tříleté vládě, vlády se po něm ujal jeho syn Evilmaraduch.
147 Vládl nezákonně a násilně, proto se stal obětí spiknutí svého švagra Nériglisara a byl zavražděn po dvouleté vládě. Po jeho smrti se ujal vlády spiklenec Nériglisaros a vládl čtyři roky.
148 Jeho syn Laborosoardoch měl ještě jako dítě po dobu devíti měsíců královskou hodnost, ale projevy jeho špatného chování vyvolaly spiknutí jeho blízkých druhů, kteří ho ubili.
149 Po jeho smrti se spiklenci shromáždili a jednomyslně svěřili vládu Nabonnédovi, jednomu z Babyloňanů, kteří měli účast na spiknutí. Za jeho vlády byly restaurovány babylónské hradby podél řeky a opraveny pálenými cihlami a asfaltem.
150 V sedmnáctém roce vlády vytáhl Kýros s mohutným vojskem z Persie, podrobil si zbytek Asie a vytáhl proti Babylónii.
151 Když se Nabonnédovi donesla zpráva o tomto tažení, vytáhl se svým vojskem, ale v boji utrpěl porážku, uprchl s hrstkou mužů a uzavřel se v městě Borsippa.
152 Kýros dobyl Babylón a nařídil strhnout vnější městské hradby, protože město se mu zdálo příliš opevněné a nedobytné. Pak odtáhl k Borsippě, aby tu obléhal Nabonnéda.
153 Ten však nečekal na obléhání a vzdal se sám. Proto s ním Kýros jednal lidumilně, povolil mu, aby se usadil v Karmanii a nechal ho odejít z Babylónie. Nabon-nédos strávil v té zemi zbytek života a také tam zemřel."
XXI 154 Tyto údaje odpovídají pravdě a shodují se s našimi knihami. V nich se píše, že Nabuchodonosor zpustošil v osnmáctém roce své vlády náš chrám, který tak zanikl na padesát let. Jeho základy byly znovu položeny v druhém roce Kýrovy vlády a chrám byl dokončen v druhém roce Dareiovy vlády.
155 Nyní uvedu ještě foinické letopisy. Nechci nechat stranou ani nadbytečné doklady. Chronologie je takováto:
156 Za krále Ithóbala Nabuchodonosor obléhal Týros třináct let. Po něm vládl deset let Baal.
157 Poté byli ustanoveni soudci, kteří zastávali své úřady v tomto pořadí: Eknibal, syn Basléchův dva měsíce, Chelbés, syn Abdaiův deset měsíců, velekněz Ahhar tři měsíce, Mythynos a Gerastratos, synové Abdélimovi, byli soudci šest let, po nich byl jeden rok králem Balatór.
158 Po jeho smrti povolali Merbala z Babylónu, který pak vládl čtyři roky. Když zemřel, povolali na trůn jeho bratra Chírama, který kraloval dvacet let. Za něho byl Kýros vladařem Peršanů.
159 Úhrnem se tedy jedná o padesát čtyři roky a tři měsíce. Nabuchodonosor začal obléhat Týros v sedmnáctém roce své vlády a ve čtrnáctém roce Chíramovy vlády se ujal trůnu Peršan Kýros.
160 Je tu úplná shoda mezi našimi, chaldejskými i týrskými kronikami, co se týče chrámu, a potvrzuje se tak nezvratně mé výše uvedené tvrzení o stáří našeho národa.
XXII 161 Soudím, že to, co bylo až doposud řečeno, postačí všem, kteří nechtějí vyvolávat spory za každou cenu. Je však třeba vyhovět i dotazům těch, kteří nevěří letopisům barbarů a považují za věrohodné jen Řeky, a citovat jim četné autory, kteří znali náš národ a při vhodných příležitostech se o něm zmiňovali ve svých dílech.
162 Pythagoras ze Samu, starobylý autor, o němž se soudí, že moudrosti a zbožností vynikl nad všechny ostatní filosofy, zřejmě nejen znal naše zvyklosti, ale stal se i jejich horlivým napodobitelem.
163 Nezachoval se sice žádný jeho spis, jehož pravost by se uznávala, ale mnozí o něm vyprávěli. Nejvýznamnější z nich je Hermippos, který vše svědomitě zkoumal.
164 V první knize svého Pythagora píše, že Pythagoras po smrti jednoho z jeho žáků (jmenoval se Kallifón a pocházel z Krotónu) prý tvrdil, že duše zemřelého s ním udržuje styk ve dne i v noci. Zakazuje mu prý vkročit na místo, kde odpočíval osel, zakazuje mu pít slanou vodu a klít.
165 K tomu ještě dodává: „Pythagoras tento příkaz dodržoval a říkal, že si osvojuje a napodobuje učení Židů a Thráků". Právem se tvrdí, že tento filosof převzal do svého učení mnoho židovských předpisů.
166 Kdysi byl náš národ známý v různých městech, proto se mnoho našich zvyků rozšířilo a leckde je horlivě přejímali. Vykládá to Theofrastos ve svých Zákonech.
167 Tam uvádí, že týrské zákony zakazují pronášet přísahu cizími výrazy, mezi něž mezi jinými počítá i přísahu zvanou „karban". Takový výraz nalézáme jen u Židů. Přeložíme-li je z hebrejštiny, znamená toto slovo „dar Bohu".
168 Také Hérodotos z Halikarnassu zná náš národ, zdá se, že se alespoň určitým způsobem o něm zmiňuje.
169 Když v druhé knize píše o Kolchidě, říká: „Jen Kolchové, Egypťané a Ethiopové dodržují od svých počátků obřízku. Sýřané a Palestinci sami uvádějí, že se tomu naučili od Egypťanů.
170 Sýřané, žijící u řeky Thermodón, a Parthenios a Makrónové, jejich sousedé, sami říkají, že tento zvyk nedávno převzali od Kolchů. Toto jsou jediné národy, které zachovávají obřízku, a zdá se, že to dělají po vzoru Egypťanů. Pokud se týče Egypťanů a Ethiopů, nedovedu rozhodnout, kdo se tomu od koho naučil."
171 Hérodotos tedy tvrdí, že palestinští Sýřané zachovávají obřízku. Z obyvatel Palestiny tak činí pouze Židé. Hérodotos to musel vědět, jistě tedy měl na mysli Židy.
172 Také Choirilos, básník, který žil v dávné době, uvádí, že náš národ se zúčastnil tažení perského krále Xerxa proti Řecku. Na konci seznamu všech národů uvádí náš národ slovy:
173 „za nimi v pochodu kráčelo vojsko na pohled pyšné z úst jejich foinický jazyk se rozléhal
širokým krajem. Sídlili v solymských horách, tam kde je
jezero širé,
účesy střapaté do kruhu střiženy mají, na nich nosili kůži pak staženou, dýmem už ztuhlou,
svých koní."
174 Je tedy všem jasné, alespoň si to myslím, že má na mysli nás, protože Solymské hory jsou v naší zemi, my je obýváme a tam je také takzvané Asfaltové jezero, které je ze všech syrských jezer nejširší a největší.
175 Takovým způsobem se tedy o nás zmiňuje Choirilos. Snadno se lze přesvědčit, že ne málo významní Řekové, ale právě ti, kteří vyvolali největší obdiv svou moudrostí, nejen znali Židy, ale obdivovali ty z nich, s nimiž se setkali.
176 Klearchos, žák Aristotelův a vynikající filosof peripatetické školy, v první knize spisu O spánku uvádí, že jeho učitel Aristoteles vyprávěl tento příběh o jakémsi Židovi, při čemž doslova cituje Aristotela. Cituji:
177 „Vyprávět celý příběh by trvalo dlouho, ale má význam uvést, co na něm bylo nejpodivuhodnějšího a zmínit se i o jeho filosofii. Tehdy Aristoteles řekl: Věz, Hyperochide, že se ti má slova budou zdát stejně divná jako sen. Hyperochidés s úctou odpověděl: Proto to také všichni chceme vyslechnout.
178 Na to řekl Aristoteles: Podle učení rétorů se nejdříve budeme zabývat původem onoho člověka, abychom byli poslušní učitelů, kteří nás učí výpravnému žánru. - Mluv, řekl Hyperochidés, jak chceš.-
179 Onen člověk byl původem Žid, pocházel z Koilé-Sýrie a tamější Židé jsou potomky indických filosofů. U Indů se prý filosofové jmenují Kálánové a v Sýrii zase Židé - Judejci podle místa, kde sídlí a které se jmenuje Judea. Jméno jejich města je velmi podivné, nazývají je Jerusaleme.
180 Tento člověk, kterého mnozí přivítali jako hosta a který přišel z vnitrozemí na pobřeží, byl Řek, a to nejen jazykem, ale i duší.
181 Během mého pobytu v Asii přišel do míst, kde jsem právě pobýval, setkal se se mnou a s některými dalšími lidmi, kteří se zabývali vědou, aby vyzkoušel naše znalosti. Ale poněvadž on přišel do styku s mnoha vzdělanci, podělil se s námi spíše o své znalosti."
182 To líčí Aristoteles u Klearcha a přidává ještě mnoho slov o obdivuhodné duševní síle a zdrženlivé životosprávě tohoto Žida. Kdo by měl zájem, může se více dozvědět přímo z uvedené knihy. Snažím se zde uvádět jen to nejnutnější.
183 Tento příběh je u Klearcha jen odbočkou, námět jeho práce byl jiný, ale takovým způsobem se o nás alespoň zmínil. Hekataios z Abdér, který byl zároveň velkým filosofem, ale i mužem činu, dosáhl vrcholu své činnosti v době Alexandra Velikého a žil za Ptolemaia Laga. Židy se nezabýval jen tak mimochodem, ale napsal o nich knihu. Nyní chci podat stručný přehled jeho výkladu.
184 Nejdříve pojednám o době, které se jeho výklad týká. Hekataios se zmiňuje o bitvě, kterou svedli Ptolemaios a Démétrios u Gazy. Došlo k ní jedenáct let po Alexandrově smrti, jak uvádí ve výkladu o sto sedmnácté olympiádě Kastor.
185 K této olympiádě uvádí: „Za jejího průběhu Ptolemaios, syn Lagův, porazil v bitvě u Gazy Démétria, syna Antigonova, zvaného Poliorkétés - Dobyvatel měst". Všichni se pak shodují v tom, že Alexandr zemřel za sté čtrnácté olympiády. Je tedy zřejmé, že náš národ se těšil rozkvětu za Ptolemaia Lagovce i za Alexandra.
186 Hekataios pak dále uvádí, že Ptolemaios se po bitvě u Gazy zmocnil Sýrie a že mnoho lidí, kteří poznali jeho laskavost a lidumilnost, s ním chtělo odejít do Egypta a sdílet s ním svůj osud.
187 „Jedním z nich prý byl židovský velekněz Ezekias, člověk asi šestašedesátiletý, který se těšil u svých soukmenovců veliké vážnosti, měl duševní schopnosti, dovedl dobře mluvit a byl nejzkušenějším politikem mezi všemi,
188 ačkoli, jak píše Hekataios, všech židovských knězi, kteří tehdy pobírali desátek z úrody a spravovali veřejné záležitosti, bylo asi tisíc pět set."
189 Když se vrací k Ezekiovi, pokračuje: „Jednou, když tento člověk už dosáhl uvedené hodnosti a stýkal se s námi, shromáždil některé své druhy a přečetl jim celý svitek. Měl totiž písemný záznam o jejich sídlech a o jejich zřízení."
190 Potom Hekataios vysvětluje náš vztah k zákonům a píše, že jsme ochotni podstoupit raději jakékoli útrapy, než abychom přestoupili zákon. Takové jednání považujeme za správné:
191 „Proto nelze Židy přimět ke změně smýšlení, i když je proto jejich sousedé a cizinci, kteří k nim přijdou, pomlouvají a i když je perští králové a satrapové za to zahrnují urážkami. Oni nikdy nezapřou po otcích zděděné zvyklosti, ale jsou ochotni podstoupit mučení a nejhorší způsob smrti pro své zákony."
192 O jejich neochvějném dodržování zákonů uvádí četná svědectví. Vypráví například, že když Alexandr kdysi přišel do Babylónu a rozhodl se znovu postavit zchátralý chrám boha Béla, přikázal všem vojákům bez rozdílu, aby naváželi zem. Tehdy ho jen Židé neposlechli a raději snášeli mnoho ran a platili vysoké pokuty, až jim král udělil milost a osvobodil je od té povinnosti.
193 Kromě toho prý Židé strhli všechny chrámy a zničili oltáře, jež postavili cizinci, kteří přišli do jejich země, a v některých případech pak za to satrapům zaplatili pokutu, jindy dosáhli i prominutí trestu. Hekataios dodává, že právem si za to zaslouží obdiv.
194 Zmiňuje se i o početnosti našeho národa: „mnoho desítek tisíc", píše, „jich Peršané nejdříve odvlékli do Babylónu a nebylo ani málo těch, kteří se po Alexandrově smrti vystěhovali do Egypta a do Foinikie kvůli povstání v Sýrii."
195 Týž autor pak popsal i velikost a krásu země, kterou obýváme: „...obdělávají skoro tři miliony arúr nejlepší a nejúrodnější půdy. Taková je plocha Judeje."
196 Pak líčí, že odedávna obýváme překrásné a rozsáhlé město Jeruzalém, zmiňuje se o velkém počtu obyvatelstva a o stavbě chrámu:
197 „Židé mají ve své zemi mnoho pevností a vesnic, ale jen jedno opevněné město o obvodu padesáti stadií a asi se sto dvaceti tisíci obyvateli. To město nazývají Jerosolyma.
198 Uprostřed města je kamenná ohrada o délce pěti plether a o šířce sto loket. V ní je dvojitá brána. Uvnitř ohrady je čtyřhranný oltář, postavený z neotesaných a neopracovaných nasbíraných kamenů, každá strana má dvacet loket, výška oltáře je deset loket. Vedle oltáře je velká stavba, v níž je oltář a svícen, obojí ze zlata o váze dvou talentů.
199 Ve dne i v noci tu hoří věčné světlo. Není tam vůbec žádná socha, ani žádný votivní dar nebo rostlina, přinesená například z posvátného háje, nebo něco podobného. V této budově pobývají ve dne i v noci knězi, kteří provádějí jakési očistné rituály a ve svatyni nikdy nepijí víno."
200 Tento autor rovněž dosvědčuje, že Židé se zúčastnili Alexandrových tažení a později i tažení jeho nástupců. Uvedu nyní, jak se během jednoho z tažení stal svědkem příběhu, který se udal jakémusi Židovi.
201 Píše: „Když jsem táhl k Rudému moři, provázel mne mezi jinými jezdci, kteří byli členy mého doprovodu, Žid jménem Mosollamos. Byl to inteligentní a statný muž, Řekové i barbaři ho shodně uznávali za nejlepšího lučištníka.
202 Tehdy po cestě pochodovalo mnoho vojáků a tu jakýsi věštec pozoroval let ptáků a rozhodl, aby se všichni zastavili. Mosollamos se tehdy zeptal, proč čekají.
203 Věštec ukázal na ptáka a řekl: Zachová-li pták svou polohu, pak je prospěšné, aby se všichni zastavili, vzlétne-li pták a poletí-li vpřed, bude vhodné táhnout dál, ale poletí-li pták zpět, musí se všichni hned vrátit. Mosollamos na to neřekl ani slovo, ale napnul luk, vystřelil a svým zásahem ptáka usmrtil.
204 Věštec i ostatní se rozhořčili a proklínali Žida. „Co blázníte" řekl Mossollamos „nešťastníci!" Pak vzal ptáka do rukou a řekl: Jak by mohl tenhle pták, který se neuměl postarat o vlastní záchranu, předpovědět nám něco rozumného o naší výpravě? Kdyby uměl předvídat budoucnost, nebyl by přiletěl sem na toto místo, protože by se bál, aby ho svým šípem neusmrtil Žid Mosollamos".
205 Dost už dokladů z Hekataia. Ti, kdo by se chtěli dozvědět více, mohou snadno sáhnout po knize. Nebudu teď váhat jmenovat Agatharchida, který se o nás zmiňuje, aby nás omluvil, jak si alespoň myslí on, za naši pošetilost.
206 Vypráví příběh o Stratoníce, která přišla z Makedonie, kde opustila svého muže Démétria, do Sýrie. Když si ji Seleukos nechtěl vzít za ženu, jak ona očekávala, ale podnikl tažení do Babylónie, vyvolala v Antiochii povstání.
207 Když se král vrátil a zmocni! se Antiochie, uprchlá Stratoníka do Seleukeie, odkud tehdy mohla snadno odplout, ale dala se zadržet a ošálit snem, a byla zajata a usmrcena.
208 Když Agatharchidés vylíčil tuto událost, posmíval se Stratoníčině pověrčivosti a jako příkladu použil zase příběhu, který se vypráví o nás.
209 Napsal to takto: „Lidé, kteří se nazývají Židy, obývají velmi opevněné město, které domorodci nazývají Jeruzalém. Jejich zvykem je zdržovat se každého sedmého dne práce. V ten den nenosí zbraň, nepracují na poli a vůbec nevykonávají žádnou službu, ale až do večera se modlí ve svatyních s rukama vztaženýma k nebi.
210 Když do země vtáhl se svým vojskem Ptolemaios, syn Lagův, tito lidé, místo aby chránili své město, setrvávali ve své pošetilém chování. Jejich vlast pak dostala špatného pána a tak se ukázalo, že ten zákon jim ukládá špatný zvyk.
211 Všechny ostatní kromě Židů tato událost poučila, že se mají uchylovat ke snům a k tradovaným názorům o bozích jen v těch případech, kdy lidský rozum je na pochybách a nedokáže se sám rozhodnout."
212 Agatharchidovi ten příběh připadal směšný, ale kdo naň pohlédne bez zaujatosti, vidí, že je něco velkého a chvályhodného, jestliže existují lidé, kteří raději dají přednost dodržování zákonů a zbožnému vztahu k Bohu, než by zachránili sebe a svou vlast.
XXIII 213 Myslím, že mohu doložit i to, že někteří historici opomněli zmínit se o našem národu nikoli z neznalosti, ale ze závisti nebo z jiného nesmyslného důvodu. Hieronymos, který napsal dějiny Alexandrových nástupců, byl současníkem Hekataiovým a přítelem krále Antigona a byl pověřen správou Sýrie.
214 Ale zatímco Hekataios napsal o nás dokonce knihu, Hieronymos se o nás ve svém historickém díle vůbec nezmínil, ačkoli žil téměř v naší zemi. Natolik se lišily záměry těchto mužů! Jeden z nich se domníval, že jsme hodni závažné zmínky, druhému zatemnila zrak jakási vášeň, která nepřála pravdě.
215 Ale jako důkaz naší starobylosti stačí uvedené egyptské, chaldejské a foinické kroniky, k nimž přistupuje i řada řeckých historiků.
216 Kromě těch, které jsem už uvedl, je tu ještě Theofilos, Theodotos, Mnaseas, Aristofanés, Hermogenés, Euhémeros, Kónón, Zópyrión a možná ještě mnozí další -všechny knihy se mi nedostaly do rukou - o nás nepsali jen tak mimochodem.
217 Mnozí z uvedených historiků se možná mýlili, když psali o našem původu, protože nečetli naše svaté knihy, ale všichni dosvědčili naši starobylost a ta je předmětem našeho výkladu.
218 Démétrios Falérský, Filón Starší a Eupolemos se neodchýlili příliš od pravdy. Je třeba je omluvit, nemohli totiž sledovat naše knihy se vší přesností.
XXIV 219 Zbývá mi nyní ještě, abych pojednal o jednom z hlavních bodů, které jsem si v úvodu vytýčil: ukázat, že pomluvy a urážky, k nimž někteří proti našemu národu sahají, jsou nepravdivé, ajako svědectví se dovolám přímo těch, kteří je napsali.
220 Domnívám se, že ti, kteří čtou historická díla častěji, vědí, že taková věc se přihází i jiným národům pro nepřízeň některých autorů. Našli se tací, kteří házeli špínu na ušlechtilé národy a na velmi slavná města a haněli jejich zřízení.
221 Theopompos kritizoval aténskou ústavu, Polykratés spartskou a autor Tripolitiku (není to Theopompos, jak se někteří domnívají) zaútočil na thébské zřízení. Také Timaios psal ve svých Dějinách špatně o ústavách uvedených obcí a také o jiných zřízeních.
222 Nejčastěji tak jednají lidé, kteří se přilepili k slavným osobnostem, někteří to dělají ze závisti a ze zloby, jiní si myslí, že taková „originalita" zachová jejich památku. Splnění této naděje se dočkají u hlupáků, ale kritičtí čtenáři odsoudí jejich špatnost.
XXV 223 První nás začali pomlouvat Egypťané. Někteří se jim chtěli zavděčit a pokusili se překrucovat pravdu. Nepopsali příchod našich předků do Egypta podle skutečnosti a podle pravdy neřekli pravdu ani o jejich odchodu odtud.
224 Měli dost důvodů k tomu, aby nás nenáviděli a aby nám záviděli. Za prvé naši předkové v jejich zemi vládli, a když z ní odešli zpět do své vlasti, dařilo se jim tam dobře. Nepřátelství vůči nám vyvolala také naše naprostá vzájemná odlišnost. Náš způsob zbožnosti byl tak odlišný od jejich zvyklostí v této oblasti, nakolik se liší božská povaha od nerozumných zvířat.
225 Oni podle všeobecné tradice považuji zvířata za bohy a liší se navzájem jen podle způsobu pocty, kterou jim prokazují. Tito lehkomyslní a zcela hloupí lidé, kteří si zvykli od samých počátků na nesprávné názory o bozích, neustoupili a nevzali si za vzor důstojnost našeho náboženství, ale když viděli, kolik má stoupenců, začali nám závidět.
226 Někteří z nich se stali tak pošetilými a malichernými, že se nestyděli říkat věci, které byly v rozporu i s jejich vlastními starými kronikami, a zaslepeni svou vášní si ani nevšimli, že rozpory lze najít i v jejich vlastních dílech.
XXVI 227 Zastavím se teď u jednoho autora, jehož svědectví jsem před chvílí použil jako důkazu naší starobylosti.
228 Tento Manethós, který slíbil, že přeloží egyptské dějiny z jejich svatých knih, napsal, že naši předkové přišli do Egypta v počtu mnoha desítek tisíců lidí a zmocnili se vlády nad místním obyvatelstvem. Později, jak přiznává, odtáhli, obsadili dnešní Judeu, založili Jeruzalém a postavili chrám. Až potud sleduje kroniky.
229 Pak si ale pod záminkou, že píše báje a ústně šířené zvěsti, dovolil vsunout do svého díla nepravděpodobné zprávy o Židech. Snažil se spojit nás s davem Egypťanů, postižených leprou a odsouzených i pro jiné choroby k vyhnanství z Egypta.
230 Cituje krále Amenófise; to jméno si vymyslel, a proto se neodvážil určit přesně dobu jeho vlády, ačkoli u jiných králů uvádí přesné letopočty, a s tímto králem spojuje různé bajky. Přitom téměř zapomíná, že odchod „Pastýřů" do Jeruzaléma se odehrál o pět set osmnáct let dříve.
231 V době jejich odchodu byl v Egyptě králem Tethmósis a doba vlády králů v mezidobí až po bratry Sethóse a Hermaia trvala tři sta devadesát tři let. Tvrdí dále, že Sethós přijal jméno Aigyptos a Hermaios jméno Danaos. Sethós Hermaia vyhnal a vládl padesát devět let a po něm byl králem po šedesát šest let jeho nejstarší syn Rampsés.
232 Když takto potvrdil, že naši otcové odešli z Egypta o tolik let dříve, vsunul tam pak navíc Amenófise, podvrženého krále. Říká o něm, že zatoužil po tom, aby spatřil bohy jako Ór, jeden z jeho předchůdců na egyptském trůně. Sdělil své toužebné přání svému jmenovci Amenófisovi, synovi Paapise, o němž se soudilo, že svou moudrostí a schopností předvídat budoucnost má v sobě cosi z božské povahy.
233 Tento jmenovec mu prý řekl, že bude moci pohlédnout do tváře bohů, pokud očistí celou zemi od lidí nemocných leprou a od jiných nečistých.
234 Král se zaradoval a dal shromáždit všechny lidi z Egypta, postižené tělesnými vadami. Bylo jich prý osmdesát tisíc.
235 Tyto lidi poslal do kamenolomů východně od Nilu, aby tam pracovali odděleně od ostatních Egypťanů. Podle Manethóse byli mezi nimi i někteří vzdělaní knězi, postižení malomocenstvím.
236 Onen Amenófis, moudrý prorok, dostal strach, že on i král na sebe přivolají boží hněv, jestliže přinutí bohy, aby se ukázali proti své vůli. Měl vidění, že Nečistí budou mít spojence a že budou třináct let vládnout Egyptu, neodvážil se však říci to králi, ale zanechal o tom všem zápis a spáchal sebevraždu. Král upadl do zoufalství.
237 Pak píše doslova: „Když se lidé v kamenolomu trápili už delší čas, požádali krále, aby jim přidělil místo k pobytu a přístřeší. Král jim přidělil tehdy už opuštěné město Pastýřů Avaris. Podle egyptské teologie bylo toto město odedávna zasvěceno Tyfónovi.
238 Ti lidé sem přišli a toto místo se stalo ohniskem jejich povstání. Za vůdce si zvolili jednoho z héliopolitských knězi jménem Osarséf a zavázali se přísahou, že ho ve všem budou poslušní.
239 On jim dal první zákon, aby se neklaněli bohům, aby se nezdržovali masa žádného zvířete, která náboženský zákon v Egyptě považuje za posvátná, ale aby je obětovali a požívali a aby se stýkali jen s lidmi, kteří složili stejnou přísahu.
240 Takové jim dal zákony, ale také mnoho jiných, které byly v rozporu s egyptskými zvyky. Velkému množství mužů přikázal, aby postavili městské hradby a aby se připravili k válce proti králi Amenófisovi.
241 Povolal k sobě i některé další kněze, kteří byli stejně poskvrněni jako on, a poslal posly k Pastýřům, které Tethmósis vyhnal do Jeruzaléma, vysvětlil jim svou situaci i situaci svých ponížených soukmenovců a požádal je, aby se s ním spojili a vytáhli spolu proti Egyptu.
242 Slíbil jim, že je přivede nejdříve do města Avaris, do vlasti jejich předků, že poskytne v hojné míře jejich zástupům zásoby, že je v případě potřeby bude bránit a že celá země jim snadno podlehne.
243 Pastýři se zaradovali, ochotně všichni společně vytáhli v počtu dvou set tisíc mužů a dorazili brzy do města Avaris. Jakmile se egyptský král Amenófis dozvěděl o jejich příchodu, velmi ho to rozrušilo, protože si vzpomněl na věštbu, kterou mu dal Amenófis, syn Paapisův.
244 Svolal množství Egypťanů, poradil se s jejich veliteli, dal k sobě přivést posvátná zvířata, která byla ve svatyních nejvíce ctěna, a kněžím v jednotlivých okresech přikázal ukrýt sochy bohů na co nejbezpečnějších místech.
245 Syna Setha, jemuž říkali také Ramessés podle Amenófisova otce Rampsése a kterému bylo pět let, poslal k svému příteli. Pak se s ostatními Egypťany v počtu tři set tisíc velmi bojovných mužů postavil nepříteli, ale neutkal se s ním v boji.
246 Došel k názoru, že s bohy nelze bojovat, proto se obrátil a dorazil do Memfidy. Tam vzal Ápise a ostatní posvátná zvířata, která tam předtím poslal, a odtáhl s celým loďstvem a s egyptským lidem do Ethiopie. Ethiopský král se mu totiž z vděčnosti vzdal.
247 Přijal Amenófise i všechen jeho lid, poskytl jim vše, co jeho země rodila a co se hodilo pro výživu lidí, určil jim města a vsi, které by jim stačily jako obydlí na třináct let, jak mu soudem bylo určeno, aby po tu dobu byl vyhnán z vlastní říše. Kromě toho dal postavit na Amenófisovu ochranu vojenský tábor na egyptských hranicích.
248 Tak se vyvinuly události v Ethiopii. Solymští napadli Egypt společně s nečistými Egypťany a nakládali s lidmi tak bezbožně a krutě, že vláda Pastýřů se zdála být zlatým věkem všem, kteří se tehdy stali svědky jejich bezbožných činů.
249 Vypalovali města a vesnice, nespokojovali se tím, že loupili v chrámech a rozbíjeli sochy bohů, ale svatyně jim sloužily jako místa k opékání posvátných zvířat, pak nutili egyptské kněze a proroky, aby tato zvířata obětovali a zabíjeli a nakonec je připravili o všechno a vyhnali je.
250 Říká se rovněž, že kněz, který jim dal jejich zařízení a zákony, pocházel z Héliopole a že se jmenoval Osarséf podle héliopolitánského boha Osirise. Když se přidal k židovskému národu, změnil své jméno a přijal jméno Moýsés (Mojžíš)."
XXVII 251 Takové věci vyprávějí Egypťané o Židech a k tomu přidávají ještě mnoho dalších podrobností, které kvůli stručnosti opomíjím. Dále Manethós vypráví, že Amenófis se s velkým vojskem vrátil z Ethiopie a že s vlastní armádou přitáhl i jeho syn Rampsés. Oba svedli bitvu s Pastýři a s Nečistými a porazili je. Mnohé z nich pobili a zbytek pronásledovali až k syrským hranicím.
252 Tyto zprávy sepsal Manethós. Jasně ukáži, že tlachá a lže. Nejdříve se budu v souvislosti s tím, co později uvedu proti jiným autorům, zabývat tímto důkazem: Manethós přiznal a uznal, že svým prapůvodem nejsme Egypťané, ale že naši předkové sem přišli ze zahraničí, zmocnili se Egypta a později zase odtud odešli.
253 Egypťané, poskvrněni nemocí, se s námi nesmísili a také Mojžíš, který vedl náš lid, k nim nikdy nepatřil, protože žil o mnoho generací dříve. To vše se pokusím dosvědčit Manethósovými vlastními slovy.
XXVIII 254 Směšný je první argument, o který opírá svůj výmysl: král Amenófis prý zatoužil vidět bohy. Které bohy? Jestliže mu šlo o bohy podle egyptských zákonů, to je o býka, o kozla, o krokodýly a psohlavce, ty všechny přece už viděl dříve.
255 Jak by byl mohl vidět bohy na nebesích? A proč po tom vůbec toužil? Prý proto, přísám Zeus, že už je viděl jiný král před ním. Pak se od něho musel dozvědět, jací asi jsou a jakým způsobem je spatřil, takže na to nepotřeboval vynajít nějaký nový způsob.
256 Jistě, ale věštec, s jehož pomocí král doufal, že dosáhne splnění svého přání, prý byl moudrý muž. Jak je tedy možné, že předem nepoznal, že splnění králova přání je nemožné? Vždyť se také nesplnilo. A jaký smysl mělo tvrzení, že mrzáci a lidé postižení leprou způsobili, že bozi se stali nespatřitelnými? Hněv bohů vyvolává bezbožnost lidí, ne jejich tělesné vady.
257 Jak je možné shromáždit během jediného dne osmdesát tisíc lidí, postižených leprou a nemocemi? Proč král neposlechl věštce? Ten mu totiž přikázal, aby mrzáky z Egypta vypověděl, ale on je poslal do kamenolomů, jako by před očistou země dával přednost potřebě pracovních sil.
258 Manethós tvrdí, že věštec spáchal sebevraždu, protože předvídal hněv bohů i události, které postihnou Egypt, a že královi zanechal věštbu v písemné podobě. Jak to, že tento věštec nepředvídal od počátku i vlastni smrt?
259 Proč neodporoval králi hned v okamžiku, kdy král chtěl vidět bohy? Jaký smysl měl strach z neštěstí, k němuž za jeho života vůbec nemělo dojít? Co horšího ho mohlo postihnout než unáhlená smrt vlastní rukou?
260 Ale podívejme se na jeho nejpošetilejší tvrzení: když král poznal obsah věštby a dostal strach z budoucnosti, nevyhnal ze země ony mrzáky, od nichž chtěl Egypt očistit, ale poskytl jim na jejich žádost město. Podle Manethóse to bylo město, které kdysi obývali Pastýři, a jmenovalo se Avaris.
261 Když se tam shromáždili, zvolili si prý za vůdce jednoho z dávných héliopolských knězi. Ten prý je učil, aby neuctívali egyptské bohy a aby se nezdržovali požíváni masa zvířat, která se v Egyptě těšila náboženské úctě, ale aby je obětovali a požívali. Dále jim prý přikázal, aby se nespojovali s nikým, kdo nesložil stejnou přísahu jako oni. Pak si zavázal lid přísahou, že všichni budou tyto zákony zachovávat, opevnil město Avaris a vytáhl do války proti egyptskému králi.
262 K tomu Manethós dodává, že tento vůdce povolal k sobě jako spojence lidi z Jeruzaléma a slíbil že jim vydá město Avaris, protože prý kdysi patřilo jejich předkům. Odtud pak společně vyrazí a zmocní se celého Egypta.
263 Společně pak v počtu dvou set tisíc mužů vpadli do Egypta, a protože egyptský král usoudil, že bohům se nelze stavět na odpor, rychle utekl z Egypta do Ethiopie. Před svým útěkem však svěřil Ápise a některá jiná posvátná zvířata do ochrany kněžím.
264 Jeruzalémští po svém příchodu znovu postavili města, vypálili svatyně, pobili kněze a vůbec se nezdržovali žádného násilí a krutosti.
265 Kněz, který jim dal zřízení a zákony prý pocházel z Héliopole a podle héliopoltáského boha Osirida prý se jmenoval Osarséf, ale po svém obrácení přijal
jméno Mojžíš.
266 Po třináctí letech (takový čas vyhnanství mu totiž určil osud) se Amenófis vrátil z Ethiopie s velkým vojskem, utkal se s Pastýři a s Nečistými, v bitvě je porazil a mnoho jich ještě pobil, když je pronásledoval až k syrským hranicím.
XXIX 267 Manethós si neuvědomuje, že píše neuvěřitelné lži, když tvrdí takové věci. Lidé, postižení leprou, a jejich spojenci byli zpočátku plni hněvu proti králi a proti těm, kteří s nimi nakládali podle věštcovy rady, ale když je král propustil z kamenolomů a když od něho dostali místo a zemi k obývání, jistě by byli vůči němu zaujali mírnější postoj.
268 A i když by byli krále nenáviděli, byli by strojili úklady jen proti jeho osobě a nebyli by se pustili do války proti všem. Vždyť jich bylo velmi mnoho a jistě museli mít mezi Egypťany i četné příbuzné.
269 Když už by se byli rozhodli bojovat proti lidem, nebyli by se odvážili vést válku proti vlastním bohům a nebyli by vydali zákony, které byly v naprostém rozporu s jejich tradičními zvyky, podle nichž byli vychováni.
270 Musíme být vděční Manethósovi, že tvrdí, že původci těchto nezákonností nebyli lidé, kteří přišli z Jeruzaléma, ale samotní Egypťané, a že to vymysleli jejich knězi a zavázali si lid přísahou.
271 Nesmyslné je samozřejmě i tvrzení, že se nikdo z jejich blízkých a přátel nezúčastnil povstání a že Nečistí poslali poselství do Jeruzaléma a povolali si spojence odtamtud.
272 Jaké přátelství nebo příbuzenství tu bylo mezi nimi dříve? Byli naopak vzájemnými nepřáteli a naprosto se od sebe lišili svým zvyklostmi. A Manethós nám tvrdí, že Jeruzalémští ihned poskytli sluch slibům, že se zmocní Egypta, jako by velmi dobře neznali zemi, odkud byli kdysi vyhnáni!
273 Snad by byli dali v sázku své postavení, kdyby tehdy bylo bývalo nejisté nebo špatné. Ale proč by byli měli obyvatelé bohatého města, kde sklízeli plody mnohem úrodnější země, než je Egypt, pomáhat a vystavovat se nebezpečí kvůli dávným nepřátelům, navíc kvůli mrzákům, které neočekával ani nikdo z jejich příbuzných. Nemohli přece tušit, že král uprchne.
274 Manethós naopak tvrdí, že Amenófisův syn vytáhl nejdříve proti nim směrem k Pelúsiu s třemi sty tisíci muži. To bylo obecně známo lidem, kteří tam tehdy pobývali. Na základě čeho si tedy měli představit, že král změní názor a uprchne?
275 Pak, pokračuje Manethós, se ti lidé zmocnili Egypta a jeruzalémští útočníci se tu dopustili mnoha krutých skutků. Manethós je za to haní, jako by je sám už dříve nebyl představil jako nepřátele a jako by bylo vhodné odsuzovat za takové jednání lidi povolané odjinud, když tak před jejich příchodem jednali Egypťané sami a přísahali, že tak budou jednat i v budoucnosti.
276 Po určitém čase se pak prý Amenófis vrátil, zvítězil v bitvě a pobíjel nepřátele, které hnal až k Sýrii. Tak snadné je tedy dobytí Egypta, ať už přitáhne útočník z kterékoli strany!
277 To znamená, že tehdejší vládci Egypta, když obdrželi zprávu, že Amenófis žije, neopevnili přístupové cesty do Egypta, ačkoli k tomu byli vybaveni, a ani nepřipravili vojsko. Amenófis je prý pobíjel a pronásledoval vyschlou pouští až k Sýrii, ačkoli je zřejmé, že tudy snadno neprojde ani vojsko, které nebojuje.
XXX 278 Podle Manethóse tedy náš národ nepochází z Egypta a ani se s nikým z tamějšího obyvatelstva nesmísil. Mnoho lidí postižených leprou a mnoho nemocných zahynulo v kamenolomech, v nichž dlouho pobývali a trpěli. Další zahynuli v následujících bojích a nejvíce jich padlo v poslední bitvě a při útěku.
XXXI 279 Zbývá nyní, abych vyvrátil jeho tvrzení o Mojžíšovi. Egypťané považují tohoto muže za obdivuhodného a božského a snaží se přivlastnit si ho neuvěřitelnou pomluvou. Tvrdí že byl jedním z héliopoltáských knězi, vyhnaných kvůli lepře.
280 Ale kroniky dokazují, že žil o pět set osmnáct let dříve a že vyvedl naše otce z Egypta do země, kterou nyní obýváme.
281 Z jeho vlastních slov vyplývá, že nebyl postižen žádnu podobnou nemocí. Sám totiž zakázal lidem postiženým leprou pobyt ve městě i ve vesnicích a přikázal jim, aby se potulovali v samotě a s roztrhanými rouchy, a za čisté nepovažuje ani ty, kteří by se jich dotkli nebo s nimi žili pod jednou střechou.
282 Dokonce i když se nemocní vyléčili a uzdravili, předepisoval jim očistu: koupele v pramenité vodě, ostříhání vlasů dohola a před návratem do svatého města jim nařizuje vykonání různých obětí.
283 Člověk, kterého by byla postihla taková pohroma, by byl naopak musel projevovat o lidi stejně nešťastné jako on lidumilnou péči.
284 Mojžíš nevydal takový zákon jen pro lidi nemocné leprou, ale nepovoloval nastoupení kněžského úřadu ani lidem s nejmenší tělesnou vadou a zbavoval této hodnosti i kněze, kterého by takové neštěstí postihlo později.
285 Jak by tedy mohlo být pravdou, že by Mojžíš byl nerozumně vydával takové zákony nebo že by právě lidé vypovězení pro tuto nemoc byli přijali zákony vydané k jejich hanbě a škodě proti nim samým?
286 Manethós změnil také velmi nepravděpodobným způsobem Mojžíšovo jméno. Říká se, že se jmenoval Osarséf. Toto jméno neodpovídá změně jména. Skutečné jméno znamená „ten, který byl vytažen z vody", Egypťané totiž nazývají vodu „móy".
287 Myslím, že je nyní dostatečně jasné, že pokud sleduje Manethós staré letopisy, neodchyluje se příliš od pravdy. Pokud však sahá k anonymním bajkám, používá je k nepravděpodobným závěrům nebo uvěřil zprávám, které byly šířeny z nenávisti k nám.
XXXII 288 Po Manethósovi se chci zabývat Chairomónem. I on prohlašuje, že píše dějiny Egypta, a cituje jméno téhož krále jako Manethós, totiž Amenófise a Ramsése.
289 Píše, že Amenófisovi se ve spánku zjevila ísis a vyčítala mu, že za války byl její chrám zbořen. Tehdy prý Amenófisovi chrámový písař Fritobautés řekl, že se zbaví hrozného zjevení, očistí-li Egypt od poskvrněných lidí.
290 Král tedy dal shromáždit dvě stě padesát tisíc tělesně poškozených lidí a vypověděl je. Vedli je Mojžíš a Josef, oba prý byli rovněž chrámovými písaři. Jejich egyptská jména byla Tisithen pro Mojžíše a Peteséf pro Josefa.
291 Ti odešli do Pelúsia a setkali se tam s třemi sty osmdesáti tisíci lidmi, které tam zanechal Amenófis, jenž jim nechtěl povolit vstup do Egypta. Příchozí s nimi uzavřeli přátelskou smlouvu a pak společně vytáhli proti Egyptu.
292 Amenófis nečekal na jejich příchod, zanechal v Egyptě těhotnou ženu a uprchl do Ethiopie. Jeho žena se zatím skrývala v jakési jeskyni a porodila tam chlapce Ramsése. Když Ramsés dospěl v muže, vyhnal Židy, jichž bylo asi dvě stě tisíc, do Sýrie a povolal svého otce Amenófise z Ethiopie zpět do Egypta.
XXXIII 293 Tolik Chairemón. Myslím, že z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že pravdu neříká ani jeden z nich. Kdyby se jejich výpovědi zakládaly alespoň zčásti na pravdě, nemohly by se navzájem tolik lišit. Autoři, kteří nepíší pravdu, nepíší ve shodě s jinými, ale upravují si vlastní výmysly.
294 Manethós tvrdí, že podnětem k vypovězení poskvrněných byla králova touha spatřit bohy, Chairemón si vymyslel vlastní příběh - snové zjevení Ísidy.
295 Manethós říká, že královi navrhl způsob očisty věštec Amenófis, Chairemón mluví o Fritobautovi. Také počet lidí je asi opravdu velmi blízký! Jeden uvádí osmdesát tisíc lidí, druhý mluví o dvou stech padesáti tisících.
296 A dále: Manethós nejdříve vyhnal Nečisté do kamenolomů, pak jim přidělil k obývání město Avaris, poslal je do války proti ostatním Egypťanům a tehdy si prý povolali pomoc z Jeruzaléma.
297 Podle Chairemóna Nečistí po vyhnání z Egypta našli u Pelúsia tři sta osmdesát tisíc lidí, které tam zanechal Amenófis, a vtrhli s nimi do Egypta, odkud Amenófis uprchl do Ethiopie.
298 Vrchol je, že ani neuvedl, čí a odkud bylo toto mnohatisícové vojsko, zda to byli Egypťané či nějací příchozí z ciziny, a vůbec nevyložil příčinu, proč je král nechtěl pustit do Egypta, on, který si dovedl v souvislosti s nemocnými leprou vymyslet příběh o Ísidině zjevení.
299 K Mojžíšovi připojil Chairemón Josefa, který zemřel o čtyři generace dříve (to je téměř sto sedmdesát let), jako by byli bývali vyhnáni zároveň.
300 Podle Manethóse bojoval Ramsés, syn Amenófisův, po boku otce jako mladík a spolu s ním pak uprchl do Ethiopie, kdežto podle Chairemóna se narodil až po otcově smrti v jakési jeskyni a pak po vítězství v bitvě vyhnal Židy, jichž bylo asi dvě stě tisíc, do Sýrie.
301 Jak je to snadné! Chairemón neřekl ani, jakého původu bylo oněch tři sta osmdesát tisíc lidí, ani, jak zahynulo oněch čtyři sta třicet tisíc, zda padli v bitvě nebo zda se vzdali Ramsésovi.
302 A co je nejpodivnější, nelze z jeho líčení poznat, koho nazývá Židy nebo komu dává toto přízvisko, zda oněm dvě stě padesáti tisícům postiženým leprou nebo těm tři sta osmdesáti tisícům z Pelúsia.
303 Asi by bylo už pošetilé, kdybych chtěl dalšími argumenty usvědčovat autory, kteří se vyvracejí sami. Dát se usvědčit od jiného není zdaleka tak průkazné.
XXXIV 304 Uvedu ještě Lýsimacha, který si vybral stejné téma, psal totiž podobně jako výše uvedení autoři o lidech nemocných leprou a o mrzácích. Svými smyšlenkami však překonal jejich nevěrohodnost a je zřejmé, že své dílo psal s velkou nenávistí.
305 Píše, že židovský lid byl za egyptského krále Bokchorea postižen leprou, svrabem a jinými nemocemi a že se utekl do chrámů, kde žebral o potravu. Poněvadž obrovský počet lidí onemocněl, nastala v Egyptě neúroda.
306 Egyptský král Bokchoris vyslal posly do svatyně Ammónovy, aby odtud přinesli předpověď o neúrodě. Bůh králi přikázal očistit svatyně od lidi nečistých a bezbožných a vyhnat je z chrámů do pouště a utopit nemocné svrabem a leprou, protože slunce je rozhořčeno tím že oni žijí. Potom nechť král dá očistit chrámy a země bude zase plodit.
307 Bokchoris dostal tuto věštbu, povolal k sobě kněze a oltářní sluhy, nařídil shromáždit nečisté a odvést je v doprovodu vojska do pouště, nemocné leprou ovinout olověnými pláty a vrhnout je do moře.
308 Když lidé nakažení leprou a svrabem byli utopeni, shromáždili ostatní nečisté a vyhnali je do pouště, aby tam zahynuli. Ti se sešli a radili se, co mají dělat. Když nastala noc, zapálili oheň a pochodně, rozestavěli stráže a celou další noc se postili a prosili bohy o záchranu.
309 Druhého dne jim jakýsi Mojžíš poradil, aby odvážně spolu vytáhli, až narazí na obydlená místa. Vybídl je, aby nikomu z lidí nevěřili, aby už nikomu nedávali dobré, ale vždy jen velmi špatné rady a aby cestou bořili chrámy a oltáře, které se tam vyskytnou.
310 Ostatní s ním souhlasili, jednali podle přijatých rozhodnutí a táhli pouští. Po dlouhých útrapách dorazili do obydlené země, nakládali tam s lidmi krutě, pustošili a pálili chrámy, až přišli do země, zvaně nyní Judea, založili tam město a usadili se v něm.
311 Město bylo podle jejich chování nazváno Hierosyla - Svatokrádež. Později, když už v něm delší dobu sídlili, změnili jeho jméno, aby je lidé za ně nehaněli, a nazvali je Hierosolyma a sebe samy Hierosolymskými.
XXXV 312 Lýsimachos tedy neuměl uvést ani jméno stejného krále, ale vymyslel si nová jména, vynechal snové vidění a egyptského proroka a uchýlil se k Ammónovi, aby ten mu dal věštbu o lidech nakažených leprou a svrabem.
313 Tvrdí, že množství Židů se shromáždilo v chrámech. Označuje jako Židy lidi postižené leprou nebo jen nemocné vůbec? Říká „židovský národ."
314 Který? Ten, který do země přišel, nebo ten, který v zemi už žil dříve? Proč je nazýváš Židy, jestliže to byli Egypťané? Byli-li to cizinci, proč neuvádíš, odkud přišli? Jak to, že jich zbylo takové množství, když král dal mnohé z nich utopit v moři a zbytek vyhnal do pouště?
315 Nebo proč nepíšeš, jak se jim podařilo přejít pouští, jak se zmocnili země, kterou nyní obýváme a jak dokázali založit města a postavit proslulý chrám?
316 Bylo by bývalo třeba uvést nejen jména zákonodárce, ale objasnit i jeho původ, z jaké rodiny pocházel, proč se snažil dát jim takové zákony o bozích a proč se měli během svého pochodu dopouštět násilí na lidech.
317 Buď byli lidé, vedení Mojžíšem, původem Egypťané, ale pak by nebyli tak snadno změnili zvyklosti zděděné po otcích, nebo přišli do Egypta odjinud, ale pak by byli zase zachovávali zákony, na něž byli odedávna zvyklí.
318 Kdyby si byli navzájem přisahali, že nikdy nebudou mít v lásce ty, kteří je vyhnali ze země, mělo by to jistě smysl. Jestliže se však oni, kteří potřebovali od všech pomoc, protože se jim vedlo tak špatně, jak Lýsimachos sám tvrdí, pustili do nevyhlášené války proti všem lidem, pak je to dokladem velké pošetilosti, ne ovšem jejich, ale toho, kdo si to vymyslel. Lýsimachos se nadto ještě odvážil tvrdit, že sami nazvali své město podle svatokrádežného jednání a až později změnili jeho jméno.
319 Je přece jasné, že takové jméno by bylo potomky uvrhlo do hanby a vyvolávalo by proti nim nenávist, jak by se zakladatelé města byli mohli domnívat, že to jméno bude jeho ozdobou! Ten dobrý člověk, omámený snahou nás urážet, ani nepochopil, že jako Júdejci označujeme svatokrádež jiným slovem než Řekové.
320 Ale nač ještě plýtvat slovy proti tak nestydatému lháři? Ale protože kníha je už dost rozsáhlá, začnu psát další, v níž se pokusím vyložit, co ještě zbývá říci k danému tématu.

*******


poznámky

Flavius Josephus: Kniha druhá

Flavius Josephus: vlastní životopis

o spisovateli