Kniha druhá


I 1 V předchozí knize jsem, vážený Epafrodite, dokázal podle pravdy starobylost svého národa, svůj výklad jsem opřel o foinické, chaldejské a egyptské spisy, za svědky jsem si vzal i mnoho řeckých historiků a polemizoval jsem s Manethósem, Chairemónem i některými dalšími autory.
2 Nyní vyvrátím i tvrzení zbylých autorů, kteří psali proti nám. Začal jsem však váhat, zda stojí za námahu polemizovat se spisovatelem Apiónem.
3 Některé jeho zprávy odpovídají tomu, co před ním řekli už jiní, další tvrzení připojil velmi nevkusně sám, většina jeho líčení však obsahuje směšná tvrzení a mám-li to říci po pravdě, dosvědčují jeho nevzdělanost a vyvolávají dojem, že je sepsal bezcharakterní člověk, který byl celý život demagogem.
4 Ale protože většina lidí se dává z vlastní hlouposti nachytat spíše na takové řeči, než aby je zaujalo vážné dílo, těší je urážky a jsou rozmrzelí, slyší-li chválu, považoval jsem za nutné analyzovat i jeho dílo, v němž podal proti nám písemnou žalobu jako při soudním řízeni.
5 Kromě toho, jak vídám, má většina lidí velkou radost, když někdo, kdo začal nejdříve pomlouvat někoho jiného, je pak sám usvědčen z vlastních špatných vlastností.
6 Není snadné přečíst jeho dílo a pochopit, co vlastně chce říci. V tom velkém zmatku a ve spoustě lží část přibližně odpovídá zprávám o odchodu našich předků z Egypta, které jsme už dříve prozkoumali, a část je obžalobou Židů, kteří obývají Alexandrii.
7 Na třetím místě pak do toho míchá odsuzování rituálu našeho chrámu a našich ostatních zákonů.
II 8-9 Myslím, že jsem nejen dostatečně, ale spíše nad míru ukázal, že Egypťané nebyli předky našeho národa a že tito nebyli z Egypta vyhnáni pro nakažlivé tělesné nemoci ani pro jiná tělesná poškození. Připomenu nyní stručně, co k tomu přidává Apión.
10 V třetí knize Dějin Egypta říká: „Mojžíš pocházel z Héliapale, jak jsem slyšel od starších Egypťanů, a podle zvyku svých předků zavedl ve vyhrazených místech, která měla město k dispozici, modlitebny pod širým nebem. Všechny tyto modlitebny orientoval k východu, tam totiž leží město Héliopalis.
11 Místo obelisků tam dal postavit sloupy a pod nimi byla vytesána loď. Stín sochy, který padal na loď, obepisoval okruh, odpovídající sluneční dráze."
12 Tak zní podivný výrok spisovatele. Tato lež nepotřebuje dalších slov, usvědčují ji fakta. Ani sám Mojžíš, i když postavil Bohu první stánek, v něm neumístil žádnou takovou skulpturu, ani nic takového nepřikázal potomkům. Šalomoun, který potom dal postavit chrám v Jeruzalémě, se rovněž zdržel takových zvláštností, jaké si vymyslel Apión.
13 Apión říká, že od starších lidí slyšel, že Mojžíš pocházel z Héliopole. Zřejmě sám jako mladší uvěřil lidem, kteří snad díky svému věku Mojžíše znali a byli jeho vrstevníky!
14 Ačkoli sám je spisovatel, nedovede o básníku Homérovi s jistotou řiti, v kterém městě se narodil, a dokonce to neví ani o Pythagorovi, který žil sotva včera nebo předevčírem. A pokud se týče Mojžíše, který žil o tolik let dříve než oni, nastavuje tak lehkověrně sluch starším, že je jasné, že lže.
15 V určení doby, v níž podle něho Mojžíš vyvedl lidi nakažené leprou, slepce a mrzáky z Egypta, myslím, že se tento přesný gramatik shoduje se svými předchůdci.
16 Manethós říká, že Židé byli vyhnáni z Egypta za vlády Tethmósise, tři sta devadesát tři roků před Danaovým útěkem z Argu. Lýsimachos klade tuto událost do doby vlády Bakcharisovy, to je do doby před tisíci sedmi sty lety, Molón a někteří jiní podle toho, jak je napadlo.
17 Apián, nejspolehlivější ze všech, určil dobu exodu přesně do sedmé olympiády, a to do jejího prvního roku, kdy podle něho Foiničané založili Kartágo. Tuto zmínku o Kartágu připojil sám v domnění, že tím nejzřetelněji doloží pravdivost svého tvrzení. Neuvědomil si, že tím poskytuje svědectví proti sobě.
18 Máme-li věřit tomu, co píší o této kolonii foinické kroniky, pak žil král Chíram sto padesát pět let před založením Kartága.
19 Výše jsem doložil podle foinických kronik, že Chíram byl přítelem Šalamouna, který dal postavit chrám v Jeruzalémě, a že i Chíram k stavbě chrámu mnoho přispěl. Šalamoun postavil chrám šest set dvanáct let po odchodu Židů z Egypta.
20 Počet vyhnanců odhadl ve stejné výši jako Lýsimachos tvrzením, že jich bylo sto deset tisíc. Dále uvádí prapodivnou a jistě „pravděpodobnou" příčinu názvu sabbat.
21 Píše: „Po šestidenním pochodu jim naskočily vředy na slabinách, proto sedmý den odpočívali. Když v pořádku došli do země zvané nyní Judea, nazvali tento den „sabbat" podle egyptského jazyka. Egypťané totiž toto postižení slabin nazývají „sabbó".
22 Jak si netropit posměch z tak hloupých řečí nebo se naopak nerozzlobit nad nestydatostí, s níž si dovoluje psát takové věci. Zřejmě všech sto deset tisíc lidí dostalo tyto vředy!
23 Jestli byli slepí, kulhaví a postiženi všemožnými nemocemi, jak tvrdí Apión, pak nemohli vydržet ani jednodenní pochod. Byli-li schopní projít dlouhou pouští a porazit přitom i nepřátele, kteří se jim postavili do cesty, pak sotva mohli všichni být postiženi vředy.
24 Taková nemoc nemusí pochodující nutně postihnout. Statisíce vojenských oddílů po mnoho dní pochoduje vždy na přiměřenou vzdálenost a nedostávají ihned tuto nemoc. Takový předpoklad je zcela nesmyslný.
25 Skvělý Apión nejdříve řekl, že po šesti dnech přišli do Judeje, a pak zase prohlásí, že Mojžíš vystoupil na horu mezi Arábií a Egyptem zvanou Sinaj, že se tam skrýval čtyřicet dnů, pak sestoupil a dal Židům jejich zákony. Jak je možné, že zůstali čtyřicet dnů na pustém místě bez vody a přitom celou vzdálenost mezi oběma zeměmi přešli za šest dnů?
26 Jeho etymologie názvu „sabbat" předpokládá bud velkou drzost, nebo hroznou nevzdělanost. Slova „sabbó" a „sabbaton" mají k sobě velmi daleko.
27 „Sabbaton" v řeči Židů znamená odpočinek od vší práce a „sabbó", jak říká Apión, označuje u Egypťanů nemoc slabin.
III 28 Takové nové věci vybájil Egypťan Apión o Mojžíšovi a o vyhnání Židů z Egypta a přidal je k smyšlenkám ostatních historiků. Máme se divit, že lže o našich předcích svým tvrzením o jejich egyptském původu?
29 Opačnou lež přece prohlásil sám o sobě. Ačkoli se narodil v egyptské Oáze, dalo by se říci jako nejegyptštější z Egypťanů, zapřel svou pravou vlast a rod a vydával se za Alexandrijce. Tím přiznal, že svůj původ považuje za špatný.
30 Právem tedy nazývá Egypťany ty, které nenávidí a které chce hanobit. Kdyby nepovažoval Egypťany za velmi špatné, nebyl by se přestal hlásit k svému původu, protože lidé, kteří jsou na svou vlast pyšní, se vychloubají tím, že nesou její jméno, a obviňují ty, kteří si toto jméno samovolně přivlastňují.
31 Egypťané se k nám chovají dvojím způsobem: buď si přisvojují příbuznost s námi, aby získali větší slávu, anebo nás násilně připojují k sobě, abychom s nimi sdíleli jejich špatnou pověst.
32 Zdá se, že znamenitý Apión svými urážkami vůči nám splácí Alexandrijským jakousi odměnu za občanství, které mu přiznali. A protože zná jejich nepřátelství vůči Židům, kteří obývají Alexandrii spolu s nimi, nabídl jim, že nás bude hanobit a spolu s námi i všechny ostatní Židy, a přitom si vymýšlí lži o obou těchto skupinách.
IV 33 Z jakých těžkých ničemných zločinů tedy obvinil alexandrijské Židy? - „Přišli ze Sýrie a usadili se u moře v místě, kde není přístav, ale poblíž jen moře vyvrhuje své trosky".
34 Zaslouží-li si toto místo hanu, cožpak se pak hana nevztahuje také, nemohu říci k jeho vlasti, ale k jeho takzvané vlasti, to je k Alexandrii? Pobřeží přece je její částí a podle názoru všech patří, pokud se týče bydlení, k nejkrásnějším částem města.
35 Nevím, co by říkal Apión, kdyby se Židé byli usadili v sousedství hřbitova a ne v sousedství královského paláce.
36 Jestli Židé obsadili toto místo mocí a později je odtud nikdo nevyhnal, dosvědčovalo by to jejich statečnost. Ale k obývání jim je přidělil sám Alexandr a těšili se stejné úctě jako Makedonci. Až dosud nese tento kámen (???) přízvisko Makedoňané.
37 Jestliže Apión četl listy krále Alexandra a Ptolemaia, syna Lagova, jestli se mu dostaly do rukou výnosy jejich nástupců v Egyptě a viděl-li stélu stojící v Alexandrii, na níž je nápis, obsahující práva udělená velkým Caesarem Židům v Alexandrii, a jestliže se i pak odvážil psát pravý opak těchto textů, ačkoli je znal, pak je jistě velmi špatný člověk. A pokud je neznal, je to nevzdělanec.
38 Stejně je známkou nevzdělanosti, diví-li se někdo tomu, že jako Židé se zároveň nazývají Alexandrijskými. Všichni, kdo byli povoláni do nějaké kolonie, i kdyby se sebevíce lišili původem, se vždy nazývají podle zakladatelů takové kolonie.
39 Nač ještě mluvit o ostatních národech? Vždyť i příslušníci našeho národa se nazývají Antiochijci, občanství jim totiž udělil zakladatel Antiochie Seleukos. Stejně Židé v Efesu i v ostatní Jónii se jmenují stejně jako domorodí obyvatelé, protože jim toto právo udělili nástupci Alexandra Velikého.
40 Lidumilnost Římanů dala téměř všem právo sdílet jejich jméno, a to nejen jednotlivcům, ale celým velkým národům. Někdejší Iberové, Etruskové i Sabinové se nyní nazývají Římany.
41 Jestli Apión neuznává tento způsob občanství, ať se sám přestane nazývat Alexandrijcem. Narodil se přece, jak už jsem uvedl, v nejzazším koutu Egypta. Jak by se tedy mohl stát Alexandrijcem, když by byla zrušena možnost získat občanství darem, jak to Apión vyžaduje v našem případě? Římané, kteří nyní vládnou světu, právě Egypťanům brání v získání občanského práva v jakékoli obci.
42 Ale Apión je tak ušlechtilý, že si sám přiznal výhodu, na niž nemá nárok, a snaží se pomluvit ty, kteří tuto výhodu získali právem. Alexandr se nesnažil ve městě, jež založil, shromáždit některé příslušníky našeho národa pro nedostatek osídlenců, ale dal našim tento dar, když prověřil nejdříve dobré vlastnosti a věrnost všech národností.
43 Měl totiž náš národ v úctě, jak to o nás říká i Hekataios, takže za dobrý vztah a za věrnost, kterou mu Židé prokázali, k nim připojil Samařsko a osvobodil je od daní.
44 Podobně jako Alexandr smýšlel o alexandrijských Židech i Ptolemaios, syn Lagův. Svěřil do jejich ochrany egyptské pevnosti, protože předpokládal, že je budou střežit věrně a statečně. A protože chtěl mít pevně v rukou vládu nad Kyrénou i nad ostatními libyjskými městy, usídlil i zde skupiny židovského obyvatelstva.
45 Jeho nástupce Ptolemaios, zvaný Filadelfos, vydal nejen všechny zajatce naší národnosti, pokud se u něho nalézali, ale poskytoval nám i peněžní dary, a co je nejdůležitější, zatoužil po tom, aby poznal naše zákony a aby si přečetl naše svaté knihy.
46 Poslal proto poselství s žádostí, aby k němu byli vysláni překladatelé tohoto zákona. Redakci písemné podoby překladu nesvěřil nahodilým lidem, ale Démétriovi Falérskému, Andreovi a Aristaiovi, který vzděláním vynikal nad své vrstevníky.
47 Dohled nad splněním tohoto úkolu svěřil svým tělesným strážcům. Jistě by si nebyl přál seznámit se s našimi zákony a s naší tradiční filosofií, kdyby byl pohrdal muži, kteří se k těmto zásadám hlásili, a kdyby je nebyl obdivoval.
V 48 Apiónovi ušlo, že téměř všichni králové jeho předků, jak po sobě následovali, se k nám chovali velmi laskavě. Když se třetí Ptolemaiovec, zvaný Euergetés, zmocnil celé Sýrie, nevykonal děkovnou oběť egyptským bohům, ale po příchodu do Jeruzaléma vykonal mnohé obětí Bohu podle našich zvyklostí a věnoval mu obětní dary, odpovídající velikosti jeho vítězství.
49 Ptolemaios Filométór a jeho žena Kleopatra svěřili svou říši zcela do rukou Židů. Vrchními veliteli vojska byli tehdy Ónias a Dositheos, z jejichž jmen si Apión tropí žerty, ačkoli by měl jejich činy spíše obdivovat než tupit, měl by jim být vděčen za záchranu Alexandrie, za jejíhož občana se vydává.
50 Když se Alexandrijští vzbouřili proti královně Kleopatře a když jim hrozila úplná zkáza, byli to právě tito muži, kteří dosáhli dohody obou stran a odvrátili zlo občanské války. - „Ale potom", tvrdí Apión - „Ónias přivedl proti městu velké vojsko, ačkoli tam byl přítomen římský vyslanec Thermos".
51 Na to mohu říci, že jednal správně a skutečně právem. Ptolemaios, zvaný Fyskón, po smrti svého bratra Ptolemaia Filométóra vytáhl z Kyrény se záměrem svrhnout z trůnu Kleopatru a královy syny a sám se chtěl zmocnit vlády.
52 Proto Ónias zahájil proti němu válku v zájmu Kleopatry a v tísni nezradil věrnost, jíž se zavázal svým králům.
53 Spravedlnost jeho jednání zjevně dosvědčil i Bůh. Ptolemaios Fyskón se tehdy neodvážil postavit se proti vojsku Óniovu, ale dal zajmout všechny Židy, sídlící ve městě, i s jejich dětmi a manželkami, dal je nahé spoutat a předhodit slonům, které předtím opil, aby zahynuli pod jejich nohama. Ale události se vyvinuly zcela proti jeho očekávání.
54 Sloni si nevšimli Židů, kteří leželi před nimi, ale napadli Fyskónovy přátele a mnoho jich ušlapali. Později měl Ptolemaios ještě hrozné vidění, které mu zakázalo ubližovat Židům.
55 Když ho jeho nejmilejší konkubína, kterou někteří nazývají Ithaka, jiní Irena, prosila, aby se nedopouštěl takové bezbožnosti, vyhověl jí a konal pokání za činy, jichž se dopustil nebo k nimž se chystal. Proto Židé, sídlící v Alexandrii, právem slaví, jak je známo, tento den, protože si zjevně zasloužili Boží záchranu.
56 Apión, který haní všechny, tedy raději obviňoval Židy za válku proti Fyskónovi, ačkoli je spíše měl pochválit. Zmiňuje se rovněž o poslední alexandrijské královně Kleopatře, aby nám projevil svou nepřízeň, protože ona nám nebyla nakloněna. Spíše se měl snažit obrátit svou kritiku proti ní.
57 Ona se dopouštěla všech křivd a zločinů vůči svým příbuzným i vůči svým manželům a milencům a vůbec vůči všem Římanům i vůči císařům, kteří byli jejími dobrodinci. Dokonce v chrámu zabila svou sestru Arsinoé, která se vůči ní ničím neprovinila, úkladně dala zavraždit ji i jejího bratra a vyplenila chrámy otcovských bohů i hroby předků.
58 Ačkoli převzala vládu od prvního Caesara, vzbouřila se proti jeho synu a následníkovi. Antonia svedla milostnými rozkošemi, učinila z něho nepřítele vlasti a zrádce přátelovy, jedny zbavila královské hodnosti, druhé dohnala k zločinům.
59 Ale nač ještě dále mluvit? Vždyť v námořní bitvě opustila i Antonia, otce společných dětí, a což ho nedonutila, aby zradil vlastní vojsko a principát a přidal se na její stranu?
60 Nakonec, když Caesar dobyl Alexandrie, byla dohnána až k tomu, že hledala záchranu v sebevraždě, protože se chovala krutě a nevěrně ke všem. Tvrdíš, že se nemáme vychloubat tím, že, jak říká Apión, Židé v době hladomoru nedostávají příděl obilí.
61 Ale Kleopatra se dočkala zaslouženého trestu a pro nás je útěchou Caesar, který dosvědčuje naši věrnost v boji proti Egypťanům, dosvědčují to i rozhodnutí senátu a listy Caesara Augusta, které potvrzují naše zásluhy.
62 Do takových listů měl Apión nahlédnout a prozkoumat všechny druhy dokladů z doby Alexandrovy a z doby všech Ptolemaiovců, podívat se i na rozhodnutí senátu a nejvýznamnějších římských císařů.
63 Jestliže Germanicus nemohl dát příděl obilí všem obyvatelům Alexandrie, pak je to důkaz neúrody a nedostatku obilí a nelze to použít jako obvinění proti Židům. Rozumné názory na Židy sídlící v Alexandrii, které sdíleli všichni císaři, jsou obecně známé.
64 Neboť správa obilných zásob nebyla odňata jen Židům, ale i ostatním Alexandrijským. Židé si však zachovali největší důvěru, kterou jim kdy králové udělili, to je ostrahu řeky a dozor nad všemi posádkami. V těchto věcech jim císaři zachovali plnou důvěru.
VI 65 Apión pokračuje: „Proč tedy, jsou-li občany, neuctívají tytéž bohy jako Alexandrijští?" Já mu odpovídám: Proč, když vy jste Egypťany, válčíte navzájem krutě a nesmlouvavě kvůli náboženským otázkám?
66 Cožpak vás všechny nenazýváme Egypťany a nepřestáváme vás obecně nazývat lidmi, poněvadž lidský rod je u všech jeden a týž, ačkoli uctíváte a velmi pečlivě chováte zvířata nepřátelská lidem?
67 Jsou-li mezi vámi Egypťany takové názorové rozdíly, proč se divíš, že lidé, kteří přišli do Alexandrie odjinud, se v těchto věcech nadále řídí svými původními zákony?
68 Apión nám vyčítá, že se stáváme příčinou rozbrojů. Dejme tomu, že z toho po pravdě obviňuje Židy usazené v Alexandrii, ale proč nám pak všem, ať žijeme kdekoli, vyčítá naši známou soudržnost?
69 Ostatně každý může zjistit, že původci rozbrojů byli občané Alexandrie podobní Apiónovi. Dokud drželi toto město Řekové a Makedoňané, nezdvíhali žádné bouře proti nám, ale snášeli naše dávné tradiční zvyky. Když počet Egypťanů mezi nimi pro dobové zmatky vzrostl, docházelo stále častěji k neklidu. Ale náš národ si zachoval svou čistotu.
70 Právě oni byli počátkem všech násilnosti, protože jejich národ nemá ani pevnost Makedoňanů, ani se nevyznačuje řeckou moudrostí, ale všichni mají špatné egyptské mravy a projevují nám své dávné nepřátelství.
71 Došlo právě k opaku toho, co předhazují nám: ačkoli většina z nich má občanské právo tohoto města neprávem, nazývají cizinci ty, o nichž je známo, že jim toto právo udělili panovníci!
72 Je zřejmé, že Egypťanům nedal občanská práva nikdo z králů ani žádný z císařů, ale nás sem uvedl Alexandr, králové tato práva rozšířili a Římané nás uznali za hodny uchovat si toto právo navždy.
73 Apión se rovněž pokusil očernit nás za to, že nestavíme sochy k poctě císařů, jako kdyby tito to nevěděli nebo jako by potřebovali, aby je Apión bránil. Spíše měl obdivovat velkodušnost a skromnost Římanů za to, že nenutí své poddané porušovat otcovské zákony, ale přijímají od nich jen takové pocty, které jim tito mohou za dodržení zákonných předpisů prokazovat.
74 Řekové i jiné národy považují za vhodné stavět sochy. S nadšením si dávají malovat portréty svých otců, manželek i dětí. Někteří sbírají obrazy lidí, s nimiž nemají nic společného, jiní si dokonce objednávají i portréty oblíbených otroků. Co je tedy na tom divného, prokazují-li tuto poctu i císařům a pánům?
75 Náš zákonodárce to naopak zakázal, ne snad z toho důvodu, že by jako věštec chtěl už předem zakazovat úctu k římské moci, ale proto, že takovou činnosti pohrdal jako něčím, co není užitečné ani Bohu ani lidem, a proto zakázal zhotovovat neživé obrazy všech živých bytostí a tím spíše obraz Boha, jak ukážeme níže.
76 Nezakázal však prokazovat po Bohu jiné pocty dobrým mužům a takové pocty my ve velké míře prokazujeme císařům i římskému národu.
77 Konáme za ně ustavičné oběti a takové slavnostní obřady nejen denně na náklady všech Židů pořádáme, ale pouze císařům prokazujeme zvláště velikou čest, kterou neprokazujeme nikomu z ostatních lidí, totiž oběti, vykonávané za ně, hradíme z veřejných prostředků.
78 Toto nechť postačí jako obecná odpověď na to, co Apión řekl o Alexandrii.
VII 79 Divím se také autorům, kteří mu poskytli takové podněty, mám na mysli Poseidona a Apollónia Molóna, kteří nás obviňují z toho, že neuctíváme stejné bohy jako ostatní. Oba stejným dílem lžou. Vymýšlejí si nesmyslné urážky o našem chrámu a neuvědomují si, že se dopouštějí bezbožného jednání. Pro svobodného občana je jakákoli lež hanbou a tím spíše lež o chrámu, který je známý všem lidem a mocný pro svou posvátnost.
80 Apión se totiž odvážil prohlásit, že Židé umístili v této svatyni oslí hlavu, kterou uctívají a považují za hodnou takového kultu. Tvrdí, že to vyšlo najevo, když Antiochos Epifanés vyloupil chrám, tehdy tam prý byla nalezena zlatá oslí hlava v hodnotě velké částky peněz.
81 K tomu především prohlašuji: jako Egypťan by nám to Apión neměl vytýkat, i kdyby u nás něco takového existovalo. Vždyť osel není horší než kočka nebo kozel či jiná zvířata, která jsou egyptskými božstvy.
82 Jak to, že nepochopil, že fakta ho usvědčují z neuvěřitelné lži? My se řídíme stále stejnými zákony a budeme je dodržovat navěky. Ačkoli naše město, podobně jako i jiná města, postihly různé pohromy a Antiochos Zbožný, Pompeius Veliký, Licinius Crassus a naposled Titus Caesar obsadili chrám jako vítězové, nenašli tam nic takového, ale setkali se jen s nejčistší zbožností, která neskrývá nic, o čem bychom nemohli s cizinci mluvit.
83-84 Mnozí důvěryhodní historici, např. Polybios z Megalopole, Strabón z Kappadokie, Nikolaos z Damašku, Tímagenés a kronikáři Kastor a Apollodóros dosvědčují, že Antiochos vyloupil chrám neprávem, že to učinil pro nedostatek peněz, ačkoli nebyl naším nepřítelem, a že nás napadl, ačkoli jsme byli jeho spojenci a přáteli, že tam však nenašel nic, co by si zasloužilo posměch. Ti všichni píší, že Antiochos porušil smlouvy pro nedostatek peněz a že proto vyplenil židovský chrám plný zlata a stříbra.
85 K tomu měl Apión přihlédnout, kdyby ovšem sám neměl spíše srdce osla a nestoudnost psa, kterého oni uctívají. Jiný důvod jeho lží si nedovedu představit.
86 My neprokazujeme oslům žádné pocty, ani jim nepřičítáme žádnou moc, jak to činí Egypťané s krokodýly a hady a jak to činí, když považují lidi, pokousané těmito zvířaty nebo pohlcené krokodýly, za šťastné a hodné božství.
87 I my máme samozřejmě osly, kteří jako u jiných rozumných lidí nosí břemena, jež na ně naložíme, a kteří dostávají mnoho ran, když se přiblíží k mlatu a chtějí tam žrát nebo když neujdou uloženou vzdálenost, protože u nás osli slouží jen k pracím a k nutným úkolům v zemědělství.
88 Buď byl Apión při vymýšlení lží hloupější než ostatní, nebo sice vycházel z faktů, ale nedovedl z nich dojít k správným závěrům, proto žádná jeho urážka proti nám neobstojí.
VIII 89 Jinou bajku plnou urážek vůči nám převzal od Řeků. Stačí říci, že lidé, kteří mají odvahu mluvit o zbožnosti, by měli vědět, že je méně bezbožné narušit vstup do chrámu než básnit o zločinech knězi.
90 Uvedení autoři se spíše snažili hájit svatokrádežného krále, než psát správné a pravdivé věci o nás a o našem chrámu. Oni chtěli hájit Antiocha a zakrýt jeho věrolomnost a svatokrádež, jíž se dopustil na našem národu kvůli nedostatku peněz, a vymysleli si proti nám pomluvu, o které nyní promluvím.
91 Apión se stal hlásnou troubou jiných. Vyprávěl, že Antiochos našel v chrámu lůžko, na něm prý ležel člověk a před lůžkem stál stůl plný pokrmů z mořských a suchozemských živočichů i z ptáků, císař z toho užasl.
92 Muž, ležící na lůžku, se před vstupujícím králem hluboce uklonil, jako by od jeho příchodu očekával záchranu, padl na kolena, natáhl ke králi pravici a žádal, aby ho král osvobodil. Král ho pobídl, aby k němu měl důvěru a řekl, kdo je, proč tu pobývá a proč jsou tam ty pokrmy. Tehdy prý mu muž v slzách a žalostným hlasem vyprávěl o svém neštěstí.
93 Řekl - pokračuje Apión -, že je Řek a že, když cestoval provincií za živobytím, byl náhle zajat lidmi cizího původu, kteří ho odvedli a zavřeli do chrámu. Nikdo ho nesměl spatřit, ale vykrmovali ho nejrůznějšími pokrmy.
94 Nejdříve mu toto nečekané dobrodiní působilo radost, pak v něm vyvolalo podezření a nakonec strach. Později slyšel od sluhů, kteří k němu docházeli a jichž se vyptával, o hrozném zákonu Židů, podle kterého ho vykrmovali. Tak v určené době postupují každý rok.
95 Tehdy zajmou nějakého Řeka, který jejich zemi cestuje, pak ho po celý rok vykrmují, nakonec ho odvedou do nějakého lesa a zabijí ho. Pak obětují jeho tělo podle svých rituálů, snědí kousek z jeho vnitřností a při oběti přísahají, že zůstanou nepřáteli Řeků. Zbylé ostatky toho člověka pak odhodí do nějaké jámy.
96 Pak, jak vypráví Apión, ten člověk prohlásil, že už mu zbývá jen několik málo dnů života, a poprosil ho, aby ho vysvobodil z hrozícího neštěstí z úcty před řeckými bohy a aby tak zabránil úkladům Židů proti lidem jeho vlastní krve.
97 Tento vybájený příběh je nejen plný dramatických událostí, ale překypuje i krutou nestoudností, přitom však v žádném případě nezprošťuje Antiocha obvinění ze svatokrádeže, jak se domnívali ti, kteří ten příběh sepsali, aby mu posloužili.
98 Antiochos nepřišel k chrámu v předtuše zločinu, ale, jak ostatně oni sami říkají, nečekaně na tu událost narazil. Křivdy a bezbožného jednání se tedy dopustil o své vůli a bezpochyby se zachoval jako neznaboh, ať už je výše uvedená lež jakkoli přehnaná, což mohu velmi snadno doložit fakty.
99 Je všeobecně známo, že zákony, lišící se od našich zákonů, nemají jen Řekové, ale především Egypťané a mnohé jiné národy. Kdo z nich nemusel někdy cestovat naší zemí? Proč bychom tedy měli obnovovat přísahou spiknutí jen proti Řekům a dopouštět se krveprolití jen na nich?
100 Jak by bylo možné, aby se všichni Židé shromáždili k takové oběti a jakby vnitřnosti jediné oběti mohly stačit k tomu, aby je okusilo tolik tisíc lidí, jak alespoň tvrdí Apión? A proč Apión neuvedl jméno člověka, kterého tam Antiochos našel, ať už to byl kdokoli?
101 A proč ho král nepřivedl v slavnostním průvodu zpět do vlasti, když tím mohl prokázat svou zbožnost i svou velikou lásku k Řekům a získat tím zároveň velkou podporu všech lidí proti židovské nenávisti?
102 Ale dost už o tom. Nerozumné lidi nestačí přesvědčovat slovy, ale fakty. Všichni lidé, kteří viděli ráz stavby našeho chrámu, znají neporušitelnost zábran, které chrání jeho čistotu.
103 Kolem obvodu chrámu byla čtyři sloupořadí a podle zákona střežila každé sloupořadí zvláštní stráž. Do vnějšího sloupořadí směli vstupovat i cizinci, zakázáno to bylo pouze ženám v době, kdy měly měsíčky.
104 Do drahého sloupořadí směli vstupovat všichni Židé se svými manželkami, pokud byly očištěny od jakékoli poskvrny. Do třetího sloupořadí mohli vejít židovští muži, kteří byli bez poskvrny a očištěni, do čtvrtého sloupořadí vstupovali knězi v kněžském rouchu a do vnitřního svatostánku směli vstoupit jen veleknězi ve svém rouchu.
105 Vše, co se týká bohoslužby, je natolik předem určeno, že je zde i ustanovení, v které hodiny smějí knězi do chrámu vstupovat. Knězi přicházeli konat tradiční oběti ráno po otevření chrámu a pak opět až v poledne, až pak byl chrám uzavřen.
106 Do chrámu nesměla být přinesena žádná nádoba, stál v něm pouze oltář, stůl, kadidelnice a svícen, jak je to popsáno v našem zákoně.
107 Dále už se tam neděje nic, žádné mystérium, o němž by se nesmělo mluvit, nepořádá se tam ani žádná hostina. To, co jsem nyní řekl, může dosvědčit celý národ a lze to potvrdit fakty.
108 I když tu jsou čtyři kněžské rody a každý z těchto rodů se skládá z více než z pěti tisíc lidí, slouží bohoslužbu vždy jen část kněží v určité dny, po nich nastupují zase jiní a přicházejí, aby vykonali oběť. V poledne se shromáždí v chrámu, převezmou od svých předchůdců chrámové klíče a přesný soupis počtu všech nádob, při čemž se do chrámu nesmí přinést žádné nádobí, sloužící k jídlu nebo k pití.
109 Takové věci je rovněž zakázáno klást na oltář, pokud ovšem neslouží k přípravě oběti. Co jiného můžeme říci o Apiónovi, než že pouštěl do veřejnosti neuvěřitelné řeči, aniž cokoli z toho prostudoval. To je hanba, cožpak jako gramatik neslíbil, že předloží pravdivé poznatky o historii?
110 Ačkoli znal zbožný ritus, dodržovaný v našem chrámu, přešel to mlčky, ale vybájil si příběh o řeckém zajatci, o jeho podivném vykrmování, o skvělém bohatství pokrmů a o sluzích, kteří vstupovali do míst, kam nesmí vstoupit ani nejvznešenější Žid, pokud není knězem.
111 To je opravdu nejhorší bezbožnost a úmyslná lež, která má oklamat lidi, kteří neusilovali o to, aby poznali pravdu. Snažil se poškodit nás opisováním takových nevypověditelných hrůzných událostí, jaké jsem nyní vylíčil.
IX 112 Po tomto vybájeném příběhu sáhl k Mnaseovi a tropil si posměch z naší velké pověrčivosti. Mnaseas prý vyprávěl, že za časů války Židů s Idúmejci jakýsi občan idumejského města, které se nazývá Dóra, jenž byl doma přívržencem Apollónova kultu, přišel k Židům (jmenoval se prý Zabidos) a slíbil jim, že jim vydá Apollóna, boha Dórských, který však vstoupí do našeho chrámu jen, pokud tam nebude nikdo poblíž přítomen.
113 Všichni Židé prý tomu uvěřili. Zabidos si tedy zhotovil jakousi dřevěnou konstrukci, navlékl ji na sebe, připevnil k ní tři řady svítilen a procházel se pak tak, aby vzdálení diváci měli dojem, že po zemi kráčejí hvězdy.
114 Židé prý byli ohromeni tou podivnou podívanou a zůstali strnule stát opodál. Zabidos prý pak za velkého ticha vstoupil do chrámu, vzal zlatou oslí hlavu, tak to Mnaseas psal, aby vypadal vtipně, a spěšně se vrátil do Dóry.
115 Nemohli my bychom na to říci, že Apión nakládá na osla, to je na sebe sama, příliš velké břemeno, a že se hroutí pod tíhou nesmyslů a lží? Píše o neexistujících místech a stěhuje města, aniž si to uvědomuje.
116 Idúmea hraničí s naší zemí, leží u Gazy, ale není tam žádné město Dóra. Ve Foinikii, poblíž pohoří Karmel, je město zvané Dóra, ale to nemá nic společného s Apiónovými žvásty, je totiž od Idúmeje vzdáleno čtyři dny pochodu.
117 Proč nám pak vyčítá, že nemáme společné bohy s ostatními, jestliže naši otcové se tak snadno dali přesvědčit o tom, že k nim přijde Apollón, a jestliže ho dokonce viděli, jak se spolu s hvězdami prochází po zemi?
118 To snad lidé, kteří o svých svátcích rozsvěcují tolik krásných lamp, dříve neviděli žádnou svítilnu! A z tolika desítek tisíců lidí asi Zabidu nikdo nepotkal, když procházel naší zemí, a on asi našel nehlídané hradby, ačkoli byla válka - už raději pomlčím o všem ostatním!
119 Brány chrámu byly vysoké šedesát loket a široké dvacet loket, byly celé ze zlata a téměř celé tepané. Každý den je zavíralo více než dvě stě mužů a bylo zakázáno nechat je otevřené.
120 Onen světlonoš je tedy asi sám otevřel a pak klidně odešel s oslí hlavou. Táži se, zda se pak hlava vrátila sama k nám nebo ji donesl zpět do svatyně ten, kdo ji odnesl, až ji tam zase našel Antiochos, aby poskytl Apiónovi námět k dalšímu vybájenému příběhu?
X 121 Apión si rovněž lživě vymyslel naši přísahu, podle níž prý přísaháme při Bohu, který stvořil nebe, zemi a moře, že nebudeme přátelsky nakloněni žádnému cizinci a zvláště ne Řekům.
122 Když už se jednou uchýlil ke lži, měl říci: nebudeme nakloněni žádnému cizinci, obzvláště ne Egypťanům. Tak by jeho tvrzení o přísaze odpovídalo výmyslům, které uvedl na počátku, poněvadž naše předky vyhnali Egypťané, ačkoli prý jsme příbuzní, a nevyhnali je prý pro špatnost, ale pro neštěstí, které je postihlo.
123 Od Řeků nás dělí spíše poloha naší země než způsob života, takže u nás neexistuje vůči nim žádné nepřátelství ani na ně nežárlíme. Mnozí z nich naopak přijali naše zákony, někteří z nich při nich setrvali, jiní nebyli dost vytrvalí a odpadli.
124 Nikdo z nich nikdy neprohlásil, že by nás kdy byl slyšel skládat tuto přísahu. Zdá se, že ji slyšel jenom Apión, vždyť on ji sám vynalezl.
XI 125 Je nutno velmi obdivovat Apióna za moudrost, která vyplyne z následujících slov. Apión tvrdí, že skutečnost, že nevládneme, ale spíše otročíme jiným národům, jednou tomu, podruhé jinému, a že naše město postihují různé pohromy, dokazuje, že se neřídíme správnými zákony a že Boha neuctíváme správným způsobem. Jako kdyby Alexandrijští jako občané města, které si především zasluhuje vedoucí postavení, byli odjakživa zvyklí jen vládnout a ne otročit Římanům!
126 A kdo má snášet jejich vychloubačnost? Každý z ostatních národů by mohl klidně říci, že Apiónovo tvrzení se hodí i na ně.
127 Jen málo národů mělo takové štěstí, že po určitou dobu někomu vládly, ale i je proměnlivost osudu zase podrobila jhu jiných. Většina národů musela často poslouchat jiné.
128 Jen Egypťané prý dosáhli onoho výjimečného daru, že nebyli podrobeni žádnému dobyvateli z Asie nebo z Evropy, protože bozi prý se uchýlili právě do jejich země a zachránili se tím, že na sebe vzali zvířecí podobu. To tvrdí oni, jimž se po věky nedostalo jediného dne svobody ani od vlastních pánů..
129 Já bych je nikdy neurážel za to, jakým způsobem s nimi zacházeli Peršané, kteří ne jednou, ale mnohokrát zpustošili jejich města, bořili jejich chrámy a pobíjeli živočichy, které Egypťané považují za bohy.
130 Nesluší se napodobovat nevzdělanost Apióna, který si nevzpomněl ani na osud Atéňanů a Lakedaimoňanů, ačkoli všichni souhlasí, že ti první byli nejzbožnější a ti druzí nejstatečnější z Řeků.
131 A to nemluvím o králích, proslulých pro svou zbožnost, (jedním z nich byl i Kroisos), jaká neštěstí je postihla, nemluvím o vypálení aténské Akropole, o chrámu v Efesu, v Delfech a o tisíci jiných chrámech. Nikdo z toho neobviňoval oběti, ale původce těch pohrom.
132 Jen Apión se objevil jako nový žalobce a zapomněl přitom na egyptské pohromy. Snad ho oslepil proslulý egyptský král Sesóstris. Což my nemůžeme uvést krále Davida a Šalomouna, kteří si podrobili mnoho národů?
133 Zatím je nechme stranou. Apión nezná něco, co vědí všichni, totiž že Egypťany si podrobili nejdříve Peršané a potom Makedoňané, kteří vládli Asii po Peršanech. Egypťané se v ničem nelišili od otroků,
134 zatím co my jsme byli svobodní a vládli jsme navíc i okolním městům asi sto dvacet let, až do doby Pompeia Velikého. A v době, kdy už všichni králové byli poraženi Římany, tehdy jen naši králové pro svou věrnost zůstali spojenci a přáteli Římanů.
XII 135 „Ale neměli jsme prý žádné obdivuhodné muže, například vynálezce nebo muže vynikající moudrostí". Pak vypočítává Sokrata, Zénóna a Kleantha i další. Nakonec, a to už je opravdu hodné obdivu, připojuje k uvedeným velikánům i sebe sama a gratuluje Alexandrii k tomu, že má takového občana. A dobře činí.
136 Potřeboval sám sebe za svědka. Všichni ostatní ho považovali za mizerného křiklouna, jehož život byl stejně zkažený jako jeho slovní projev. Právem bychom museli Alexandrii litovat, kdyby se jím vychloubala. O našich mužích, kteří si zasluhují nemenší chválu než slavní muži jiných národů, vědí čtenáři mých Starožitností.
XIII  137 Ostatní věci, které napsal ve své obžalobě, by snad bylo lépe přejít mlčením, aby Apión zůstal žalobcem sebe sama a ostatních Egypťanů. Vytýká nám, že obětujeme domácí zvířata, že nejíme vepřové maso, a posmívá se obřízce.
138 Domácí zvířata obětujeme stejně jako všichni ostatní lidé. Když nás Apión obviňuje pro tyto oběti, usvědčuje jen sebe sama z egyptského původu. Kdyby byl Řekem nebo Makedoňanem, nijak by ho takové oběti nepohoršovaly. Ti se vychloubají, že bohům obětují hekatomby a že v chrámech pořádají hostiny, a svět ještě proto nepřišel o všechna stáda, jak se obává Apión.
139 Kdyby se všichni řídili egyptskými zvyky, přišel by svět spíše o lidi a byl by plný divokých šelem, které oni chovají v předsvědčení, že to jsou bozi.
140 A kdyby mu někdo položil otázku, které z Egypťanů považuje za nejmoudřejší a za zbožné, jistě by potvrdil, že to jsou knězi.
141 Kněžím prý egyptští králové od počátku uložili dva úkoly: péči o bohy a pěstování moudrostí. A tito knězi dodržují obřízku a zdržují se pokrmů z vepřového masa. Ani žádný jiný Egypťan neobětuje bohům vepře.
142 Apiónovi se snad zatemnil mozek, když se rozhodl hanit nás, aby vyzvedl Egypťany. Ve skutečnosti obžalovává právě je, poněvadž dodržují právě ty zvyklosti, které on haní, a obřízce dokonce naučili i jiné národy, jak napsal Hérodotos.
143 Proto myslím, že Apión za urážky, jichž se dopustil vůči vlastním otcovským zákonům, podstoupil spravedlivý trest. Musel se dát obřezat, protože jeho slabiny byly postiženy vředem. Obřízka mu však už nepomohla, rána mu zhnisala a on zemřel v hrozných bolestech.
144 Rozumní lidé by měli setrvávat v přesném dodržování vlastních náboženských zákonů a neurážet přitom zákony ostatních národů. Apión se svých zákonů vzdal a o našich lhal. Tak skončil Apiónův život a tím končím i svůj výklad o něm.
XIV 145 Apollónios Molón, Lýsimachos a někteří další psali o našem zákonodárci Mojžíšovi a o jeho zákonech nespravedlivě a nepravdivě. Zčásti tak jednali z neznalosti, ale většinou ze zlomyslnosti. Mojžíše pomlouvali jako kouzelníka a podvodníka, o jeho zákonech psali, že nás učí jen špatnosti a nikoli ctnostem, proto chci nyní pojednat podle svých schopností stručně o celém našem zřízení i o některých jednotlivostech.
146 Jsem přesvědčen, že se pak ukáže, že naše zákony jsou velmi dobré, pokud se týče zbožnosti, styku s jinými lidmi, lidumilnosti vůbec, spravedlnosti, vytrvalosti v nesnázích i pohrdání smrtí.
147 Prosím čtenáře svého spisu, aby jej četli bez zlé vůle. Nechci psát chvalozpěv na náš národ, ale myslím, že proti mnohým lživým žalobám bude nejspravedlivější obhajobou ta, která se opře o zákony, jimiž se v životě stále řídíme.
148 Apollónios nenapsal souvislou obžalobu jako Apión, ale napadal nás porůznu, někdy nás osočuje jako bezbožníky a nepřátele lidí, jindy nás tupí pro zbabělost a pak zase pro šílenou odvahu. Prohlašuje také, že jsme nejméně nadaní mezi barbary, proto prý jsme jako jediní nepřispěli žádným vynálezem, který by byl pro lidský život užitečný.
149 Myslím, že všechny tyto námitky jasně vyvrátím, až vyjde najevo, že příkazy našich zákonů, které dodržujeme s úzkostlivou přesností, jsou pravým opakem Apollóniových tvrzení.
150 Budu-li nucen připomenout, že u jiných národů platí právě opačné zákony, pak je to vina těch, kteří srovnávají takové zákony s našimi, aby dokázali, že naše jsou horší než jejich. Myslím, že pak nebudou moci tvrdit, že my nemáme dobré zákony (uvedu z nich jen ty nejpodstatnější) ani že zákony nedodržujeme nejvíce ze všech lidí.
XV 151 Vrátím se ještě na chvíli k svému výkladu. Na prvém místě chci zdůraznit, že lidé, kteří se jako první snažili uspořádat svou společnost podle řádu a zákona, by právem měli být uváděni jako příklad toho, že mírností a přirozenou ctností vynikají nad lidi, žijící bez zákona a řádu.
152 Všichni se samozřejmě pokoušejí odvozovat své zřízení od nejstarších dob, aby nevyvolávali dojem, že napodobují jiné, ale že sami ukazují jiným cestu k životu podle zákonů.
153 Za těchto okolností je povinností dobrého zákonodárce poznat, co je nejlepší, a přesvědčit o tom i ty, kteří se jeho zákony budou řídit. Povinností lidu pak je setrvat při přijatých zákonech a neměnit na nich nic ani v dobách štěstí, ani v dobách pohrom.
154 Prohlašuji, že náš zákonodárce žil dříve než všichni ostatní známí zákonodárci, ať už působili kdekoli. Lykúrgové, Solóni a Zaleukos z Lokridy a vůbec všichni, které Řekové obdivují, žili ve srovnání s ním jakoby včera nebo předevčírem. Řekové dokonce v dávných dobách ani slovo zákon neznali.
155 Dokladem toho je Homér, který toto slovo ve svých básních nikde nepoužil. Za jeho doby ani zákon neexistoval, ale lidé se řídili podle obecných výroků a podle královských příkazů, ještě dlouho se opírali o nepsané zvyklosti, které občas měnili podle dané situace.
156 Náš zákonodárce, který byl nejstarší - o tom panuje shoda i mezi těmi, kteří nás jinak ve všem napadají, - se stal nejlepším vůdcem a rádcem svého lidu. Uspořádal celý jeho život podle zákona, přesvědčil jej, aby tento zákon přijal, a dosáhl toho, že tento lid při něm setrvá navěky.
XVI 157 Podívejme se na jeho první slavný čin. Když se naši předkové rozhodli opustit Egypt a vrátit se do země předků, Mojžíš se tohoto velkého počtu lidí ujal a z mnoha nesnází je v pořádku přivedl do bezpečí. Museli projít rozsáhlou bezvodou pouští a pískem, přemáhat nepřátele a v bojích zachránit děti, ženy a kořist.
158 Za všech těchto okolností se ukázal být vynikajícím velitelem, nejrozumnějším rádcem a nejsvědomitějším správcem. Dosáhl toho, že všichni na něm byli závislí a že on je vždy přesvědčil, aniž toho využil pro vlastní moc.
159 Zatímco jiní vládcové se většinou zabezpečují samovládnými pravomocemi a lid přitom žije ve velké nezákonnosti, Mojžíš byl přesvědčen, že sám je povinen žít zbožně a že musí svému lidu poskytnout dokonalé zákony, když mu lid svěřili pravomoc. Soudil, že tak nejlépe prokáže svou ctnost a že poskytne těm, kteří ho zvolili za svého vůdce, nejpevnější bezpečí.
160 Protože jeho předsevzetí bylo dobré a protože svými velkými činy dosáhl úspěchu, právem soudil, že jeho vůdcem a rádcem je Bůh. Nejdříve přesvědčil sebe sama, že ve všem jedná a smýšlí podle jeho vůle, pak usoudil, že tento názor musí vnuknout i svému lidu. Lidé, kteří věří, že Bůh dohlíží na jejich život, si nedovolí v ničem dopouštět se hříchu.
161 Takový je náš zákonodárce, nebyl to ani kouzelník, ani podvodník, jak ho nespravedlivě pomlouvají, ale byl jako Mínós, jímž se chlubí Řekové a ostatní zákonodárci po něm.
162 Jedni přičítají své zákony Diovi, jiní je vztahují k Apollónovi a k jeho delfské věštírně, buď si opravdu myslí, že je to pravda, nebo soudí, že lidé pak budou spíše zákony poslouchat.
163 Srovnáním zákonů lze nejlépe poznat, kdo je nejlépe uspořádal a kdo došel k nejspravedlivějším závěrům v záležitostech, které souvisejí s vírou v Boha. Teď je už třeba promluvit o zákonech.
164 Rozdíly ve zvyklostech a v zákonech ve světě jsou obrovské. V podstatě lze říci: jedni svěřili politickou moc monarchiím, druzí oligarchiím a další ji svěřili lidu.
165 Náš zákonodárce nepřihlížel k žádné z těchto forem. Když bychom se dopustili násilí na jazyce, mohli bychom říci, že zavedl theokratické zřízení tím, že přenesl vládu a moc na Boha.
166 Přesvědčil všechny, aby k němu vzhlíželi jako k původci všeho dobra, které je společné všem lidem, včetně dobra, kterého se dostalo lidem, když se k němu modlili v tísních. Bohu nemůže uniknout nic z našich činů ani žádná z našich nejniternějších myšlenek.
167 Mojžíš ukázal, že Bůh je jen jeden, nezrozený, po věčný čas nezměnitelný, krásou vyniká nad každou smrtelnou podobu, nám poznatelný jen projevy své moci, ale nepoznatelný ve své podstatě.
168 Nechci nyní mluvit o tom, že nejmoudřejší muži u Řeků se naučili těmto názorům na Boha z Mojžíšových podnětů. Oni také dosvědčili, že to jsou krásné myšlenky, odpovídající božské podstatě a velikostí, protože stejně smýšleli o povaze Boha i Pythagoras, Anaxagorás, Platón a po nich stoikové a téměř všichni filosofové.
169 Avšak zatím co oni hlásali svou filosofii malému okruhu lidí a neodvážili se vyložit své pravdivé přesvědčení lidu, který podléhal předsudkům, náš zákonodárce jednal v souladu se svými zákony a nepřesvědčil jen své současníky, ale navěky vštípil pevnou víru v Boha i všem jejich budoucím potomkům.
170 Z tohoto důvodu vynikl nad ostatní i charakterem svého zákonodárství, které zaměřil k užitku všech. Zbožnost pro něho nebyla jen jednou z ctností, ale všechny ostatní ctnosti se staly prvky zbožnosti, mám na mysli spravedlnost, uměřenost, statečnost a vzájemný občanský soulad.
171 Všechny naše skutky, řeči a slova souvisejí s naším zbožným vztahem k Bohu. Mojžíš neopomněl nic z toho prozkoumat, nic neponechal náhodě. Existují dva způsoby výchovy a získávání mravních návyků. Jedním z nich je výchova skrze slovo učitele, druhým způsobem je praktický nácvik správného chování.
172 Druzí zákonodárci se mezi sebou svými názory lišili a každý volil podle svého mínění jeden z těchto způsobů a opomíjel druhý. Lakedaimoňané a Kréťané například vychovávali praktickým výcvikem, ne slovy, Atéňané a téměř všichni ostatní Řekové přikazovali v zákonech, co je třeba činit a co nikoli, ale málo se starali o to, aby si lidé zvykli přizpůsobovat zákonům i své jednání.
XVII  173 Náš zákonodárce oba tyto způsoby výchovy velmi pečlivě spojil. Nenechal ležet ladem ani výcvik v mravném chování, ani nepovolil, aby slovo zákona zůstalo bez účinku. Počínaje prvními základy výchovy a uvedením do způsobu života v rodině neponechal sebemenší maličkost na vůli a na přáních lidí, kteří se měli řídit zákonem.
174 Dal jim zákon jako omezení a pravidlo, týkající se jídel, kterých se mají zdržovat nebo která naopak mají předkládat, zákon o tom, s kým mají sdílet život, pravidlo souladu mezi prací a odpočinkem, tak abychom se nadále tomuto zákonu podřizovali jako otci a pánu a abychom ani vědomě, ani nevědomě nehřešili.
175 Nepřipustil ani výmluvu o neznalosti zákona, ale prohlásil jej za nejlepší a něj významnější výchovný prostředek. Přikázal svému lidu, aby jej nevyslechl jen jednou nebo dvakrát, nebo třeba i často, ale aby všichni jednou týdně vždy zanechali práce a shromáždili se, aby vyslechli zákon a aby se mu pečlivě naučili zpaměti. Myslím, že toto všichni ostatní zákonodárci zanedbali.
XVIII  176 Většina lidí má daleko k tomu, aby žila podle vlastních zákonů a dokonce je skoro ani nezná. Až když se dopustí poklesku, teprve pak se dozvědí, že překročili zákon.
177 Svou neznalost přiznávají i ti, kteří u nich zastávají nejvyšší a nejdůležitější úřady, protože si přibírají pro správu záležitostí pobočníky, kteří musí složit přísahu, že jsou znalci zákonů.
178 Pokud by se někdo zeptal na zákony kohokoli z nás, odříkal by je všechny snáz než vlastní jméno. Máme je vryty do našich duší a jen vzácně je někdo poruší, protože se jim učíme zpaměti od prvních okamžiků, kdy nabýváme poznávací schopnosti. Proto se nikdo ani nemůže doprošovat prominutí trestu.
XIX 179 Především tato skutečnost nás obdařila obdivuhodnou soudržností. Když lidé mají jeden a týž názor o Bohu, když se navzájem ničím neliší ve způsobu života a v mravech, má to za následek nejkrásnější soulad v lidském chování.
180 Jedině u nás nikdo neuslyší protikladné názory o Bohu, jak je tomu u jiných národů, kde se takové výroky neobjevuji jen u náhodných lidí podle jejich okamžité nálady, ale odvažují se toho i někteří filosofové. Někteří z nich se pokusili ve svých dílech zcela popřít existenci Boha, jiní zas mu nepřiznávají prozřetelnost v lidských záležitostech. Konečně u nás nikdo nenajde rozdíly v zaměstnáních, jimiž si opatřujeme živobytí.
181 Pracujeme všichni společně a máme jediné vyznání, které je v souladu se zákonem, podle něhož Bůh vše vidí. I od žen a od služebnictva by každý uslyšel, že cílem veškerého konání v životě je zbožnost.
XX 182 Odtud vzešla výtka, kterou nám někteří činí že jsme světu nedali žádné vynálezce v oblasti umění a literatury. Ostatní považují za správné, aby se lidé nedrželi otcovských tradic a přiznávají těm, kteří se nejvíce odváží je narušit, nejhlubší moudrost.
183 My naopak považujeme za jedinou moudrost a ctnost, aby člověk nejednal a nesmýšlel vůbec o ničem v rozporu s původními zákony. To by právem mělo být dokladem, že zákon byl dokonale vypracován. Kde tomu tak není, ukazují pokusy o nápravu zákona, že zákon si vyžaduje opravu.
XXI 184 Pro nás, kteří jsme byli od počátku přesvědčeni, že zákon byl vydán v souladu s Boží vůlí, by jeho porušení bylo bezbožností. Co by také kdo na něm mohl změnit? Co krásnějšího by mohl vynalézt? Co lepšího k nám přenést odjinud?
185 Snad celou stavbu našeho zřízení? Jaké zřízení by mohlo být krásnější nebo spravedlivější než to, které si do čela postavilo Boha, které správu nejvýznamnějších záležitostí svěřilo kněžím a veleknězi vedení celého kněžského sboru?
186 Náš zákonodárce jim svěřil tento čestný úřad nikoli podle jejich majetku nebo podle jiných nahodilých výhod, ale podle toho, jak vynikali schopností přesvědčovat a moudrostí. Do rukou takových lidí vložil péči o náboženské záležitosti.
187 K tomu patřila i přísná péče o dodržování zákona a o ostatní činnosti, protože kněžím byl vůbec svěřen dozor nad všemi záležitostmi. Byli ustaveni i jako rozhodčí ve sporech a rozhodovali o trestu odsouzených.
XXII  188 Jaká vláda by mohla být zbožnější než tato? Jak by bylo možné prokazovat Bohu větší úctu než tím, že všechen lid je veden k zbožnosti, než tím, že kněžím jsou svěřeny vybrané činnosti takže veškerá správa státu je jakýmsi náboženským obřadem?
189 Jiní s obtížemi slaví po několik málo dní takzvaná mystéria a slavnostní obřady, které my s radostí a s pevným smýšlením zachováváme po celý život.
190 Jaké tedy jsou naše předpisy a zákazy? Jsou jednoduché a známé. První přikázání říká o Bohu, že je dokonalý a blažený, sám vzhledem k sobě i k ostatním soběstačný, je počátkem, středem a koncem všeho, zviditelňuje se svými činy a dobrodiními a tím je zjevnější než cokoli jiného, nelze však slovy vyjádřit jeho podobu a velikost.
191 Každá hmota, i sebedrahocennější, je bezcenná pro vytvoření jeho obrazu, každé umění nedostatečné ve snaze ho napodobit. Nic jemu podobného nelze vidět, ani si to nedovedeme představit v naší mysli, proto je bezbožné Boha zobrazovat.
192 Vidíme jeho díla - světlo, nebe, zemi, slunce a měsíc, řeky a moře, plození živočichů a růst plodů země. To stvořil Bůh ne rukama, ne namáhavou prací, nepotřeboval k tomu žádné spolupracovníky, pouze projevil svou vůli a ihned tu bylo, co chtěl. Jeho musí všichni sledovat a ctít ho ctnostnými skutky, neboť to je nejzbožnější způsob úcty k Bohu.
XXIII  193 Jeden Bůh může mít jen jeden chrám, protože podobné se vždy druží s podobným, tento chrám je společný pro všechny, stejně jako Bůh je společný všem. O tento chrám budou stále pečovat knězi a ten, který se mezi nimi nejdříve narodil, bude v jejich čele.
194 S ostatními spolukněžími bude obětovat Bohu, bude dbát o dodržování zákonů, bude soudit spory a trestat usvědčené. Kdo ho neposlechne, podstoupí trest, jako kdyby se dopouštěl bezbožnosti vůči Bohu.
195 Nekonáme oběti, abychom se při nich opíjeli, takové věci si Bůh nepřeje, ale abychom sami zmoudřeli.
196 Při obětech se modlíme nejdříve za obecné blaho a teprve potom za sebe samy. Zrodili jsme se totiž pro společenství a kdo jemu dává přednost před svým vlastním zájmem, je milý Bohu.
197 K Bohu se modleme ne proto, aby nám poskytoval statky, vždyť on sám nám je už ze své vůle poskytl a dal je k užívání všem, ale abychom směli tyto dary přijímat a uchovat si je, až je dostaneme.
198 Zákon dále přikazuje očišťovat se před oběti po pohřbu, po porodu, po tělesném styku s ženou a při mnoha jiných příležitostech.
XXIV  199 Jaké jsou zákony o sňatcích? Zákon zná pouze jedno spojení: přirozené spojení s ženou, a i to pouze, pokud cílem je plození dětí. Hnusí se mu spojení muže s mužem a smrt je trestem pro ty, kteří se mu oddávají.
200 Přikazuje uzavírat sňatky bez ohledu na věno, zakazuje ženu unášet nebo ji lstí a klamem přemlouvat k sňatku, přikazuje ucházet se o ni jako snoubenec u toho, kdo ji smí provdat a koho k tomu opravňuje příbuzenský vztah.
201 Žena, praví zákon, je ve všem slabší než muž. Proto je třeba, aby byla muže poslušná, ne pro jeho zpupnost, ale aby ji muž vedl. Bůh totiž obdařil muže mocí. Manžel se však smí stýkat pouze se svou ženou, svádět manželku jiného muže je bezbožné. Pokud se někdo takového činu dopustí, stihne ho bez milosti trest smrti, ať už znásilní pannu, zaslíbenou jinému muži, či svede vdanou ženu.
202 Zákon přikázal vychovávat všechny děti a zakázal ženám potratit nebo jakkoli jinak usmrtit plod. Taková žena by se stala vražedkyní svého dítěte, zahubila by jednu duši a připravila by o ni náš kmen. Čistý není ani ten, kdo svede rodičku.
203 Zákon přikazuje očistu omýváním i po zákonném styku muže s ženou. Zákon totiž předpokládá, že duše je poskvrněna, protože se v té době vzdálila. Duše trpí tím, že sídlí v těle, ale trpí, i když ji smrt od těla oddělí. Proto zákon ukládá očistu při všech těchto příležitostech.
XXV 204 Zákon nám nedovoluje oslavovat hostinami narození dětí a nacházet v této události záminku k opíjení, výchova dětí se musí od prvopočátku řídit rozumem. Podle našeho zákona se děti musí učit číst, musí být poučeny o zákonech a o činech předků, aby je napodobovaly a aby vychovány v úctě k zákonům tyto neporušovaly a nemohly se vymlouvat na jejich neznalost.
XXVI 205 Zákon rovněž pamatuje na úctu k zemřelým, ale bez nákladných pohřbů a bez skvělých náhrobních pomníků. Pohřeb jsou povinni obstarat nejbližší příbuzní, zúčastnit by se ho však měli všichni kolemjdoucí a naříkat nad zemřelým spolu s příbuznými. Po pohřbu se musí očistit dům i jeho obyvatelé.
XXVII 206 Úcta k rodičům je v pořadí hned za úctou k Bohu. Zákon odsuzuje k ukamenování každého, kdo jim nesplácí jejich dobrodiní a kdo jakkoli plní nedostatečně tuto povinnost. Zákon přikazuje mladým vůbec mít v úctě každého staršího člověka, protože Bůh sám o sobě je nejvyšším stářím.
207 Zákon zakazuje mít tajemství před přítelem, neboť bez absolutní důvěry nemůže existovat přátelství. Zákon zakazuje prozrazovat tajemství, i kdyby pak mezi přáteli došlo k nepřátelství. Trest smrti hrozí soudci, který by vzal úplatek. K odpovědnosti je volán i ten, kdo se chová nevšímavě k prosebníku, ačkoli by mu mohl pomoci.
208 Nikdo si nesmí vyzvednout věc, kterou sám nedal do zástavy, nikdo se nesmí dotknout cizího majetku, nikdo nesmí brát úroky. Takovéto a mnohé jim podobné předpisy udržuji naše vzájemné vztahy.
XXVIII 209 Za povšimnutí stojí i způsob, jakým zákon upravil náš spravedlivý vztah k cizincům. Ukáže se, že zákonodárce i v této oblasti vše zařídil výborně, tak abychom nemuseli porušit naše zvyklosti a abychom zároveň umožnili účast na nich těm, kteří se pro ně rozhodnou.
210 Proto zákon laskavě přijímá všechny, kteří k nám přijdou s přáním žít podle našich zákonů. Předpokládá totiž, že vzájemná blízkost nespočívá pouze v původu, ale i ve způsobu života. Zákon pouze zabraňuje, aby se na našich obyčejích podíleli nahodilí příchozí.
XXIX  211 Je nutno podat poučení i o dalších předpisech: každému, kdo nás o to požádá, musíme poskytnout oheň, vodu, pokrm, ukázat mu cestu, nesmíme nechat nikoho nepohřbeného, musíme být spravedliví i k vyloženým nepřátelům.
212 Zákon nám zakazuje pustošit ohněm nepřátelskou zemi, porážet ovocné stromy, olupovat muže padlé v bitvě, dbá i o to, aby se nikdo nedopouštěl násilí na zajatcích, zvláště na ženách.
213 Výchovou nám vštěpil takovou mírnost a lidskost, že pečujeme i o domácí zvířata. Smíme jich používat jen v souladu se zákonem a žádným jiným způsobem. Nikdo nesmí zabít zvíře, které se uteče do jeho domu jako prosebník, zakazuje zabíjet dospělá zvířata spolu s jejich mláďaty, i v zemi nepřítele přikazuje ušetřit zvířata určená k práci a zakazuje je zabíjet.
214 Takovým způsobem zákon ve všech oblastech dbal o spravedlnost na základě výchovných předpisů a ustanovil bezpodmínečné tresty proti těm, kteří je poruší.
XXX  215 Ve většině případů narušení zákona platí trest smrti: v případě cizoložství, znásilnění, svedení muže i v případě, že svedený je s takovým jednáním svolný. Zákon je stejně neúprosný, i pokud jde o otroky.
216 Šidí-li někdo při měření nebo vážení, dopouští-li se nepoctivosti nebo lsti v obchodě, okrádá-li cizince, vyzvedne-li pro sebe předmět, který sám nedal do zástavy, ve všech těchto případech jsou u nás tresty těžší než u jiných národů.
217 Smrtí je potrestán každý, kdo se dopouští křivdy na rodičích či vůči Bohu, i kdyby jen osnoval takový úmysl.
218 Odměnou pro ty, kteří žijí podle zákona, není ani stříbro, ani zlato, ani olivový či miříkový věnec nebo nějaké podobné veřejné vyznamenání, ale každý je v souladu se svým dobrým svědomím přesvědčen, že podle zákonodárcova proroctví a podle pevné záruky dané Bohem, podle nějž každému, kdo bude celý život dodržovat zákony a kdo za ně bude ochoten v případě nutnosti i položit život, dá Bůh znovuzrození a lepší život v koloběhu času.
219 Váhal bych psát takové věci, kdyby z našich činů nebylo zřejmé, že mnozí z nás raději podstoupili muka, než aby pronesli jediné slovo proti zákonu.
XXXI 220 Kdyby náš národ nebyl obecně známý a kdyby naše poslušnost zákonů nebyla tak zjevná
221 a kdyby nějaký autor jen o tom byl psal ve své knize a předčítal ji Řekům, nebo kdyby se někdo najednou mimo známou část světa byl setkal s lidmi, kteří tak zbožně smýšlejí o Bohu a setrvávají ve svých zákonech po dlouhé věky, pak by se asi všichni posluchači tomu velmi divili, protože u nich dochází k ustavičným změnám.
222 Teď samozřejmě obviňuji ty, kteří se pokusili napsat něco takového o naší ústavě a o našich zákonech, z toho, že napsali podivné věci, založené na nemožných předpokladech. Nemluvím o ostatních filosofech, kteří se ve svých dílech zabývali podobnými problémy,
223 chci jen podotknout, že lidé, kteří se chlubí svými politickými schopnostmi, se posmívají i Platónovi a málem ho zesměšňují, protože vynikal důstojným životem, silou a přesvědčivostí svých slov nad všechny filosofy.
224 Přitom bychom při studiu jeho díla často shledali, že jeho zákony nejsou tak přísné jako naše a jsou bližší běžným zvyklostem. Platón také prohlásil, že je nebezpečné předložit nevědomému davu pravdivý názor o Bohu.
225 Někteří se domnívají, že Platón psal jen prázdná, krásně stylizovaná pojednání podle vlastních volných představ, a ze všech zákonodárců obdivují nejvíce Lykúrga a velebí Spartu, že setrvala při jeho zákonech.
226 Přiznejme tedy: poslušnost zákonům je dokladem ctnosti, proto nechť obdivovatelé Sparťanů porovnají chronologii jejich obce s naším zřízením, které je více než o dva tisíce let starší.
227 Ať přitom uváží, že pokud byli Lakedaimoňané svobodní, tehdy považovali za správné dodržovat přesně své zákony, ale že málem zapomněli na všechny své zákony, když na ně osud dolehl.
228 Nás postihly nesčetné pohromy, protože nad Asií vládli vždy jiní páni, ale své zákony nezrazujeme ani v krajním nebezpečí. A není to lhostejnost nebo změkčilost, která nás nutí je dodržovat. Kdo by se tou otázkou zabýval, shledal by, že nám zákony ukládají mnohem větší zkoušky a námahy, než tomu bylo u zdánlivě tak tvrdých Sparťanů.
229 Oni ani neobdělávali půdu, ani neprovozovali řemesla, ale byli osvobozeni od jakékoli práce a trávili život ve městě, ačkoli byli zdatní, a neustále pěstovali jen krásu svého těla.
230 Pro všechny práce používali služebnictvo; to jim připravovalo i jídlo a Sparťané sami byli ochotni činit a snášet cokoli pro jediný zajisté „krásný" a opravdu „lidumilný" cíl, totiž aby byli silnější než všichni druzí a aby zvítězili vždy nad každým, proti komu vytáhli do války.
231 Pomlčím o tom, že ani to se jim nepodařilo. Mnozí z nich často zapomněli na své zákony a vzdali se i se zbraní nepříteli.
XXXII 232 Zná snad někdo, nemyslím mnohé, ale aspoň dva tři muže, kteří by byli zradili naše zákony nebo by se byli zalekli smrti? Nemyslím onu tak snadnou smrt v bitvě, ale smrt, která je následkem mučení, kterou lidé považují za nejhorší způsob smrti.
233 Myslím, že někteří z vítězů nad námi nás nemučili z nenávisti, ale protože chtěli na vlastní oči vidět tu podivuhodnou podívanou, totiž vidět lidi, kteří považují za nejhorší zlo, jsou-li donuceni jednat proti svým zákonům nebo promluvit byť jediné slovo proti nim.
234 Není třeba divit se tomu, že se stavíme k smrti za své zákony statečněji než ostatní lidé. Vždyť ti nesnášejí snadno ani nejlehčí z našich povinností, například práci vlastních rukou, střídmost ve výživě, zákaz jíst či pít, jak se komu zachce, a nahodile navazovat pohlavní styk, žít rozmařile a povinnost zachovávat pracovní klid v určené době.
235 Lidé, kteří postupovali proti nepříteli s mečem v rukou a obrátili jej na útěk při prvním útoku, se nedokázali vyrovnat s příkazy o způsobu života. My ochotně posloucháme svůj zákon, ale umíme svou statečnost ukázat i v bitvě.
XXXIII 236 A po tom všem Lýsimachové a Molóni a jim podobní autoři, bezvýznamní sofisté, ohlupující mládež, nás tupí jako nejhorší z lidí.
237 Nechtěl bych tady zkoumat zákony jiných národů. K naší tradici patří zachovávat vlastní zákony a neodsuzovat zákony cizinců. Náš zákonodárce nám dokonce zakázal zesměšňovat nebo urážet bohy, v něž věří jiní, už kvůli tomu, že bychom přitom zneužili jméno Boží.
238 Snaží-li se však naši žalobci nás usvědčovat svými srovnáními, nelze o této věci pomlčet, zvláště, když to, co nyní uvedu, nepochází z mého pera, ale bylo řečeno už mnoha velmi významnými lidmi.
239 Kdo z mužů, kteří se u Řeků těší největšímu obdivu pro svou moudrost, nekritizoval jejich nejslavnější básníky a nejspolehlivější zákonodárce za to, že od samého počátku zaseli mezí lid takové názory o bozích?
240 Stanoví počet bohů zcela libovolně, další se u nich rodí jeden z druhého nejrůznějšími způsoby zrození, rozlišují je jako živočišné druhy podle místa pobytu a podle způsobu života na božstva, pobývající v podzemí, na božstva mořská a z nejstarších božstev dělají vězně v Tamaru.
241 Boha, jemuž přidělili nebe, nazvali otcem, ve skutečnosti z něho učinili tyrana a pána, právě proto se prý podle jejich obrazotvornosti proti němu spikli jeho žena, bratr i dcera, kterou zplodil ze své hlavy, a chystali se ho zajmout a uvěznit tak, jak on to kdysi učinil vlastnímu otci.
XXXIV 242 Rozumní lidé samozřejmě takové představy kritizují a smějí se názorům, podle nichž si máme jedna božstva představovat jako bezvousé mladíčky a druhá zas jako vousaté starce, máme věřit, že jedni z nich pečují o řemesla, že jeden z nich je kovář, jiná je tkadlena, že další bůh je bojovník a válčí proti lidem, že jiní hrají na kitharu nebo rádi střílejí z luku.
243 Máme prý dále věřit tomu, že bozi proti sobě povstávají, že se vzájemně přou kvůli lidem a dokonce se prý fyzicky napadají a že dokonce naříkají a trpí kvůli ránám, které jim zasadili lidé.
244 Cožpak není nemístné přičítat téměř všem božstvům, mužským i ženským, erotickou a sexuální nezdrženlivost? To je opravdu velmi sprosté.
245 Dokonce sám jejich otec, nejurozenější a první z nich, klidně přihlíží, jak ženy, jež svedl a obtěžkal, jsou uvrženy do vězení nebo jsou utopeny, nemůže zachránit ani své děti, protože i on podléhá Osudu, a pláče nad jejich smrtí.
246 Jsou mi to pěkné věci! A k nim přistupují další, například cizoložství, jemuž bozi na nebi přihlížejí tak nestoudně, že někteří z nich přiznávají, že závidí těm, kteří v tom okamžiku byli k sobě připoutáni. A proč by se tak nebyli měli chovat, když ani nejstarší z nich, jejich král, nemohl ovládnout svou touhu po ženě, alespoň do chvíle, než by se odebrali do své ložnice.
247 A co bozi, sloužící lidem jako námezdní stavitelé domů nebo jako pastýři, co bozi, spoutaní jako zločinci kovovými pouty? Koho z rozumných lidí by takové pohádky nerozčílily natolik, aby nenapadl ty, kteří si je vymysleli, a aby neodsoudil velikou hloupost těch, kteří jim věří.
248 Jiní ve své fantazii dali božskou povahu a podobu i strachu a hrůze, dokonce i šílenství a klamu a nevím ještě kterému z nejhorších zel! Přesvědčili dokonce i obce, aby přinášely oběti nejproslulejším z těchto božstev.
249 Proto se nezbytně ocitají v situaci, kdy některé bohy považují za dárce dobra, jiné nazývají „bohy, kteří odvracejí zlo" a snaží se získat je úplatky a dary jako největší darebáky, protože čekají, že by je tato božstva postihla velkým neštěstím, kdyby jim nezaplatili.
XXXV 250 Co je příčinou takové nepřirozené situace a takové nedbalosti v náboženských záležitostech? Myslím, že je to tím, že jejich zákonodárci nepochopili od začátku pravou povahu Boha a pokud ji byli do určité míry schopni pochopit, neuměli ji přesně definovat a přizpůsobit jí celé ostatní zřízení své obce.
251 Dovolili básníkům, aby libovolně zaváděli bohy podléhající všem vášním a řečníkům dovolili, aby dávali občanské právo tomu z cizích bohů, který by mohl být užitečný, jako by se jednalo o nějakou zcela bezvýznamnou událost.
252 V těchto záležitostech se u Řeků těšili veliké volnosti i malíři a sochaři, každý si mohl vymyslet libovolnou podobu bohů, ať už ji někdo vytvářel z hlíny či ať už ji jiný namaloval. Nejobdivovanější umělci používali jako materiál pro vždy nové výsledky své tvorby slonovinu a zlato.
253 Bozi, kteří se těšili poctám, dokud byli na vrcholu svých sil, mírně řečeno, zestárli,
254 na jejich místo nastoupili jiní, kteří jsou nyní uctíváni. I některé svatyně pustnou a každý si může svévolně zakládat nové svatyně, ačkoli lidé by měli stále zachovávat neměnnou víru v Boha a neměnný způsob projevů úcty k němu.
XXXVI  255 Apollónios Molón patří k lidem nerozumným a zaslepeným, ale těm z řeckých filosofů, kteří došli k pravdivým závěrům, neuniklo nic z toho, co bylo výše řečeno, a dobře rovněž znali bezduchý a suchý alegorický přístup. Proto rovněž pohrdali uvedenými představami o bozích a společně s námi přijali pravdivé a náležité mínění o Bohu.
256 To vedlo i Platóna k názoru, aby nepřijal do své obce žádného básníka, a vylučuje z ní i Homéra poté, co ho pochvalně ověnčil a pomazal vonnými oleji, aby svými bájemi nevymazal správný názor na Boha.
257 Platón napodobuje našeho zákonodárce nejvíce ze všech filosofů tím, že stejně jako náš způsob výchovy ukládá občanům, aby se všichni dokonale naučili zákonům, tak názorem, že obec nemá náhodně přijímat cizince. I on dbal toho, aby jeho stát zůstal čistým zcizením občanů, kteří setrvávají při svých vlastních zákonech.
258 Apollónios nic z toho nevzal v úvahu a obvinil nás, že nepřijímáme mezi sebe lidi, kteří přijali jiné mínění o Bohu, a že se nechceme stýkat s lidmi, kteří dávají přednost jinému způsobu života.
259 Není to však žádná naše zvláštnost, ale je to obvyklé u všech lidí, nejen u Řeků, ale i u kmene, který je mezi Řeky nejslavnější. Lakedaimoňané nejen cizince vyháněli, ale ani vlastním občanům nedovolili cestovat do ciziny, protože se obávali, že obojí by přispělo k zkáze jejich zákonů.
260 Jim bychom právem mohli klást za vinu uzavřenost, protože vůbec nikomu neudělovali občanství ani povolení k pobytu.
261 My nechceme napodobovat zvyky jiných, ale rádi mezi sebe přijímáme ty, kteří chtějí žít stejně jako my. A to myslím dosvědčuje naši lidumilnost a velkodušnost
XXXVII 262 Dál už o Lakedaimoňanech nebudu mluvit. Ale jak tomu bylo s Atéňany, kteří se domnívali, že jejich město patří všem? Apollónios asi neví, jak tvrdě trestali ty, kteří řekli o Bohu byť jen jediné slovo, které bylo v rozporu s jejich zákony.
263 A kvůli čemu jinému zemřel Sokrates? Nezradil svou obec nepřátelům, ani nevyloupil žádný chrám, ale zemřel proto, že při skládání přísahy používal neobvyklých slov a že, přísám Zeus jistě žertem, tvrdil, jak alespoň někteří říkají, že nějaké daimonion mu dává znamení, jen proto musel vypít číši bolehlavu a zemřít.
264 Žalobce ho obvinil, že kazí mládež a že ji vede k tomu, aby pohrdali zřízením a zákony své vlasti. Sokrates musel tento trest podstoupit jako aténský občan.
265 Anaxagorás pocházel z Klazomen, ale Atéňané ho jen díky několika málo hlasům neodsoudili k smrti. Oni totiž považovali slunce za boha, kdežto on tvrdil, že je to jen kus rozžhavené hmoty.
266 Na hlavu Diagora z Melu vypsali odměnu jednoho talentu, protože prý si tropil posměch z jejich mystérií. Také Prótagorás by byl býval zatčen a odsouzen k smrti, kdyby nebyl dříve uprchl, protože Atéňané měli dojem, že napsal něco, co nebylo ve shodě s jejich názorem na bohy.
267 Ale proč bychom se divili, že oni tak nakládali s muži naprosto důvěryhodnými, když neušetřili ani ženy. Usmrtili i kněžku jménem Ninos, protože ji kdosi obžaloval, že zasvěcuje do kultu cizích bohů. Takové jednání v Aténách zakazoval zákon a ty, kteří zaváděli do obce cizí božstva, čekal trest smrti.
268 Lidé, kteří se řídili takovým zákonem, jistě božstva cizích národů nepovažovali za bohy, jinak by si byli dopřáli mít užitek z většího počtu bohů.
269 Nechme teď Atéňany na pokoji. I Skýtové, kteří mají radost ze zabíjení lidi a sotva se něčím liší od zvířat, jsou přesvědčeni, že musí zachovávat své obyčeje. Když se k nim vrátil Anacharsis, kterého Řekové obdivovali pro jeho moudrost, odsoudili ho k smrti, protože měli dojem, že se nakazil řeckými mravy.
270 I u Peršanů bychom našli hodně lidí, kteří byli potrestáni z téhož důvodu. Apollóniovi se zřejmě perské zákony líbily a jistě k nim měl obdiv, vždyť Řekové poznali statečnost Peršanů, když málem upadli do jejich otroctví, i „shodu" v názorech na bohy, když Peršané jejich chrámy zničili ohněm. Apollónios asi sám napodoboval perské zvyky, když znásilňoval cizí ženy a když dělal z chlapců eunuchy.
271 U nás je trestán smrtí i ten, kdo ublíží zvířeti. Ani strach z našich pánů, ani snaha napodobovat zvyklosti, zachovávané u jiných národů, nás neodvrátily od dodržování našich zákonů.
272 Necvičili jsme svou odvahu, abychom vedli války z touhy po zisku, ale abychom bránili své zákony. Klidně snášíme ostatní ústrky, ale když nás začne někdo nutit k změně našich zákonů, pak se pouštíme do války bez ohledu na nepoměr sil a až do samého konce vytrvale snášíme útrapy.
273 Proč bychom ostatně měli napodobovat zákony jiných, když je nedodržují ani ti, kteří je pro sebe vyhlásili? Lakedaimoňané jistě měli důvod odsuzovat své zřízení, které bránilo stykům s cizinci a vyznačovalo se nechutí k sňatkům, stejně k tomu neměli důvod Elejští a Thébané, protože jejich zřízení připouštělo volnost nepřirozeného styku muže s mužem.
274 A dnes už neschvalují to, co kdysi dávno považovali za velmi krásné a vhodné chovám, i když je ve skutečnosti zcela neodstranili,
275 přece zrušili zákony, které se ho týkaly. Kdysi bylo toto chování mezi Řeky tak rozšířeno, že přičítali styk s muži i bohům, stejně tak jako znali i sňatky mezi sourozenci. Mysleli, že to omlouvá jejich nevhodné a nepřirozené rozkoše.
XXXVIII  276 Nechci se tu zabývat pokutami, jimiž většina zákonodárců dala provinilcům hned od počátku možnost, aby unikli trestu: za cizoložství tu byly peněžní pokuty, za svedení sňatek, bylo tu množství možností, jak zapřít bezbožnost, kdyby se byl někdo pokusil ji prošetřit. U většiny národů se dokonce otázka, jak překračovat zákony, stala předmětem studia.
277 U nás tomu tak není. I kdybychom měli přijít o bohatství, o naše města a o ostatní statky, náš zákon zůstane věčný. Žádný Žid se nemůže vzdálit tak daleko od své vlasti, ani se nebude tak bát přísného pána, aby se především nebál zákona.
278 Lpíme-li na svých zákonech pro jejich vynikající vlastnosti, budiž nám přiznáno, že máme nejlepší zákony. Myslí-li si někdo, že lpíme na špatných zákonech, jaký spravedlivý trest by si tedy zasluhovali ti, kteří nezachovávají své zákony, které prý jsou lepší než naše?
XXXIX 279 Poněvadž se všeobecně věří, že nejbezpečnějším zkušebním kamenem všech věcí je dlouhý čas, dovolávám se i já času jako svědka dokonalosti našeho zákonodárce i dokonalosti zvěsti o Bohu, kterou nám zanechal.
280 Ve srovnání s dobou, kdy žili jiní zákonodárci, uplynul od doby jeho života nekonečný čas a každý by mohl shledat, že se naše zákony po celou tu dobu osvědčovaly a že všichni ostatní lidé se je snažili stále více napodobovat.
281 První řečtí filosofové zdánlivě zachovávali otcovské tradice, ale ve svých dílech a ve své filosofii se řídili vzorem našeho zákonodárce, měli stejný názor o Bohu, učili střídmému životu a vzájemné družnosti.
282 Nejen oni, ale i jejich lid už dávno napodobuje naši zbožnost. Neexistuje žádné řecké město ani barbarský národ, kde by se podle našeho vzoru nebyl ujal zvyk volného sedmého dne nebo kde by se nezachovávaly půsty, rozsvěcování světel a mnoho našich zvyklosti, týkajících se stravy.
283 Snaží se napodobovat i naši soudržnost, naši ochotu podělit se o majetek s jinými, naši pracovitost v řemeslech a naši pevnost při obraně zákona v dobách tísně.
284 Nejobdivuhodnější je, že zákon si zachoval platnost svou vlastní silou bez svůdného slibu budoucích rozkoší, a stejně jako Bůh vešel ve známost po celém světě, tak se mezi lidmi rozšířil i zákon. Ať každý pohlédne na svou vlast a na svůj dům a nebude pak pochybovat o mých slovech.
285 Buď by tedy bylo třeba odsoudit dobrovolnou špatnost všech lidí, jestliže se jim opravdu zalíbilo poslouchat cizí a špatný zákon místo vlastních dobrých zákonů, nebo by naši žalobci měli přestat s pomluvami proti nám.
286 Máme-li v úctě svého zákonodárce a věříme-li tomu, co hlásal o Bohu, neděláme nic, co by si zasluhovalo hanu. I kdybychom nechápali sami dokonalost svých zákonů, musel by v nás vyvolávat pýchu velký počet lidí, kteří se snaží je napodobovat.
XL 287 Ve svém díle O starožitnostech jsem podal přesnou zprávu o našich zákonech a o našem zřízení. Zde jsem připomněl jen, co bylo nutné. Mým cílem nebylo hanět cizí zvyklosti, ani vychvalovat naše, ale dokázat, že ti, kteří nás ve svých dílech nespravedlivě napadali, se dostali do sporu s pravdou.
288 Myslím, že tímto svým dílem jsem dostatečně splnil, co jsem slíbil na začátku. Ukázal jsem, že náš národ je velmi starobylý, přestože naši odpůrci tvrdí, že je velmi mladý, předvedl jsem mnoho starobylých svědků, kteří o nás ve svých dílech mluvili, ačkoli naši odpůrci tvrdí, že žádný takový svědek neexistuje.
289 Tvrdí, že našimi předky jsou Egypťané, já jsem dokázal, že naopak do Egypta přišli odjinud. Vymysleli si lež, že byli vyhnáni pro nakažlivou nemoc. Ukázalo se, že se z vlastní vůle vrátili do své vlasti, protože byli silnější.
290 Oni zahrnuli hanou našeho zákonodárce a prohlásili ho za velmi špatného člověka, ale ukázalo se, že svědkem jeho vynikajících vlastností se už v dávnověku stal Bůh a po Bohu čas.
XLI 291 Nebylo třeba se větší měrou rozepsat o zákonech. Samy o sobě ukázaly, že neučí bezbožnosti, ale nejopravdovější zbožnosti, že nepodněcují k nenávisti k lidem, ale k společnému sdílení statků, jsou nepřítelem nespravedlnosti, střeží spravedlnost, potírají lenost a rozmařilost, učí skromnosti a pracovitosti.
292 Zakazují dobyvačné války, připravují muže k odvaze při sebeobraně, staví se nesmlouvavě k trestům, neuznávají umně upravené řeči, ale opírají se vždy o pevné skutečnosti, a tyto skutečnosti jsou nám ještě pevnějším důkazem než to, co bylo zachyceno v knihách.
293 Proto bych se odvážil říci, že jsme ostatní lidi přivedli k poznání mnoha překrásných myšlenek. Co je krásnější než neporušitelná zbožnost? Co je spravedlivější než poslušnost vůči zákonům?
294 Co je prospěšnější než vzájemná svornost, než snaha nerozdělovat se v neštěstí a nedávat se ve štěstí z přebytku zpupnosti strhnout k rozbrojům, ale pohrdat ve válce smrtí, věnovat se řemeslu a rolnictví v míru, žít v přesvědčení, že Bůh vždy a všude na vše dohlíží?
295 Kdyby takové zákony byly napsány nebo pevně zachovávány už dříve u jiných lidí, byli bychom se stali jejich vděčnými žáky. Když však vidíme, že se řídíme nejlepšími zákony na světě, a když jsme ukázali, že jsme původci těchto zákonů, pak nechť to postačí k usvědčení všech Apiónů a Molónů a všech, kteří nalézají potěšení ve lži a v urážkách.
296 Tobě, Epafrodite, který tak velmi miluješ pravdu, a tvým prostřednictvím i všem, kteří se chtějí poučit o našem národu, věnuji tuto knihu i knihu, kterou jsem napsal už dříve.

*******

poznámky

Flavius Josephus: Kniha prvá

Flavius Josephus: vlastní životopis