NEDVĚZÍ
Doc.MUDr Přemysl Paichl,CSc
PROLOG.................................................................................. 4
NEDVĚZÍ................................................................................ 12
NÁZEV.............................................................................................................................................. 12
HLEDÁNÍ......................................................................................................................................... 14
MÍSTOPIS........................................................................................................................................ 18
POLOHA A PODNEBÍ.................................................................................................................... 19
VODY................................................................................................................................................ 19
PREHISTORIE OSÍDLENÍ.............................................................................................................. 21
CESTY............................................................................................................................................... 21
HISTORIE PÁNU................................................................... 23
PŮDA A ŠLECHTA........................................................................................................................ 23
VALDŠTEJNSKÁ KOLÉBKA....................................................................................................... 26
NEJSTARŠÍ ZPRÁVY O NEDVĚZÍ.............................................................................................. 28
CESTY DO LOMNICE.................................................................................................................... 30
XV.- XVI. STOLETÍ......................................................................................................................... 32
DOBY HUSITSKÉ........................................................................................................................... 32
ŽAMPACHOVÉ A BĚLEŠOVÉ..................................................................................................... 34
HISTORIE PANSTVÍ............................................................ 37
VALDŠTEJNOVÉ PODRUHÉ........................................................................................................ 37
POBĚLOHORSKÉ OSUDY............................................................................................................. 40
HARRACH A NAVRACENÍ MAJETKU.................................................................................... 42
XVII. -- XVIII. STOLETÍ................................................................................................................. 44
MORZINOVÉ (1654 – 1796)........................................................................................................... 46
OBCHODNÍCI FALGEOVI (1796 – 1825)..................................................................................... 51
XIX. - XX. STOLETÍ....................................................................................................................... 52
ROHANOVÉ (1834 – 1848)............................................................................................................. 52
VÝVOJ SVOBODY................................................................ 55
RAKOUSKO.................................................................................................................................... 55
REPUBLIKY..................................................................................................................................... 58
OBECNÍ KRONIKY......................................................................................................................... 58
ZÁPISY OBECNÍCH RADNÍCH................................................................................................... 59
HISTORIE ŽIVOTA.............................................................. 62
JAZYKY A NÁRODY..................................................................................................................... 62
NÁBOŽENSTVÍ............................................................................................................................... 63
PRÁCE.............................................................................................................................................. 65
ZEMĚDĚLSTVÍ................................................................................................................................ 65
TKALCOVSTVÍ............................................................................................................................... 70
TĚŽBA.............................................................................................................................................. 73
SLUŽBY A OBCHOD..................................................................................................................... 77
OBEC................................................................................................................................................. 80
OBYVATELÉ.................................................................................................................................... 81
ABECEDNÍ SEZNAM OBYVATEL NEDVĚZÍ (1998)................................................................ 83
OBYDLÍ............................................................................................................................................. 94
STAROSTOVÉ A RAZÍTKA........................................................................................................ 96
SLANÁ - NEDVĚZÍ......................................................................................................................... 98
ŽIVOT A STONÁNÍ....................................................................................................................... 99
PROLOG
Píšeme-li dnes o Nedvězí, měli bychom správně psát Slaná-Nedvězí. Ke sloučení obce Nedvězí a Hořensko se střediskovou obcí Slaná došlo v r. 1953. Dříve Slaná jen málokdy měla společnou správu s Nedvězím, protože mnohem častěji patřila k oblasti Semil. Dříve v r. 1714 byla obec Slaná přiřazena ke kraji boleslavskému, tedy jinému než Nedvězí.
Nedvězí je jednou z mnoha ztracených vart v Českém ráji. Leží jen kousek od Semil, za jejichž významem odedávna pokulhávalo. Svou malostí a nenápadností se ve významu opožďovalo i od Lomnice nad Popelkou, k jejímu feudálnímu panství po poslední dlouhá staletí ves Nedvězí patřila, aniž si toho lomničtí kronikáři všimli a ani o ní nepsali. (12). Nedvězí nemělo cenu významnosti ani v očích nedávného komunistického panství, a tak semilský ONV vymazal bez odporu Nedvězí i ze současnosti a dal mu jméno části střediskové obce Slaná. Nedvězí bylo po staletí místem, které na chudých polích jen produkuje a někomu jinému dává. V Nedvězí se sice kromě dřiny nic velkého nedělo a přece její historie obyčejnosti nese sebou o Českém ráji důležitou informaci, která je „svědectvím času, světlem pravdy, životem paměti, je učitelkou života a zvěstovatelkou dávných dob“. Tak to trefně napsal už dávno Cicero ve své práci „O řečníkovi, 2“(36).
Nedvězí jako lokalita neměla asi dobrého „genia loci“ – ochranné božstvo, dobrého ducha místa. Jinak bychom si nemohli vysvětlit, proč sem nezasahovala žádná předslovanská kolonizace ani časná kolonizace. Přemyslovská nebo Slavníkovská, že se mu vyhnuly i nejstarší dálkové cesty z Čech do Slezska. Později po svém založení tvořilo spíše jen malé nárazníkové pásmo mezi velkými panstvími dvou krajů, s nímž mnohokrát handlovala šlechta a přesunovali je nejrůznější páni a jejich úředníci z kraje do kraje, z okresu do jiného, z působnosti jednoho soudu do pravomoci jiného. Není to asi jen smůla, že se o tomto Nedvězí běžně nedozvíte ani z doposud tiskem nevydané Berní ruly, že mnohé informace jsou rozstrkány po nejrůznějších archivech a že se ztratily i její dřívější kroniky. Ta poslední byla psána sice krasopisně, ale ani ne do poloviny historie této obce. Nedvězí se sice nemohl vyhnout ani mor, ale ani o něm nenajdete nějakou kloudnou zprávu.
O Nedvězí jsme se toho z všeobecných dějin země České nedověděli skoro nic, nevíme ani kdy a kdo je založil. Nevíme ani zda to bylo ještě za Přemyslovců nebo už za Lucemburků. Nedá se předpokládat, že Nedvězí vzniklo zprvu z majetku kláštera, ale nelze teoreticky vyloučit, že tuto ves dobudovalo v významnější součást panství až blízké poddanské město Lomnice nad Popelkou .
Pokusme se tedy doplnit alespoň část této mezery dějin Českého ráje, ne jen pro 65 současných usedlých obyvatel a 35 chalupářů, ale pro památku českých předků, kteří se zde skoro 700 let rodili, žili, pracovali, platili nekřesťanské daně a s vědomím své malosti umírali. Nejde jen o vzpomínku. V historii Nedvězí je zakódováno mnoho poučení z minulosti pro současnost. Možná, že bude s výhodou začít s historií nejvzdálenější.
Protože je v Čechách stejnojmenných lokalit Nedvězí povícero, zamysleme se napřed nad jejich jménem.
Už Plautus považoval jméno za znamení, jak se dodnes říká „Nomen-omen “ (Peršan, 625). Název Nedvězí však dnes ničím nepřipomíná nějaké znamení významnosti místa nebo vlastnosti. Římané si tuto spojitost názvu a vlastnosti osoby odvodili podle velmi zištné nevěstky, která se jmenovala Lucris, tedy ve smyslu zisk, výdělek.
Naši jazykozpytci, zejména Profous, (48) nás přesvědčují, že název Nedvězí voní a chutná, a to nejen nám, ale zejména odjakživa medvědům. Podle jejich mínění jsou názvy všech vsí Nedvězí odvozeny od slova med. Této libé hmoty muselo být v Čechách dostatek. S medem by pak mohl souviset i název jedlíka medu, medujeda, medvěda a jiných jeho slovních tvarů, jako je přídavné jméno medvědí.
Jestliže původ Nedvězí vychází z všeslovanského MED, pak slovo med je pochopitelně ještě starší, nejspíše z indoevropského resp. staroindického MADHU. Viz též z tohoto slovního kmene pocházející staroněmecké METU, řecké MELI, latinské MEL.
Medvěd by se pak mohl vysvětlit jako složenina staroslovanského slova med a ěd = jísti, tedy dohromady pojídač medu. Od medu jsou však odvozena i jiná „sladká“ slova, jako je např. medník = jako součást květu, medovatka = cukerná šťáva na listech, které mají medonosné rostliny nektarodárné nebo pylodárné, např. některé ovocné stromy, líska, lípa, jíva, řepka, jeteloviny, svazenka, meduňka, medovník meduňkolistý, dobronika - bylina z čeledi pyskatých = melisa“, medovnice = rody mšic. Patří sem však i jiná kde bychom to ani nečekali, jako např. metyl. Ve všech slovech bylo původně na začátku ME-.
Není přesně určeno, kdy se tyto složeniny změnily už na zápor NE-. (v indoevropském tvaru). Jazykozpytci to vysvětlují stejně jako u jiných názvů „tabu“. Je to tedy častá, byť dávná změna slov pro předměty nebo objekty, které jsou výrazem strachu před jejich správným jmenováním, vyslovováním. Tímto vznikl zápor „ne“ ve formě posvátného slova. Jeho obdobou je i nedvěd. Proto také mnohé vsi mají jméno Nedvězí místo Medvězí. Může znamenat medvědí sídlo, pelech, les, vrch, horu, místo, nakonec i ves v oblasti hojné na medvědy.
Proto najdeme u nás několik míst, pojmenovaných jako Nedvězí (Medvězí, Nedvěz, Nedvězák). Nedvězí najdeme pochopitelně v historii i pod názvy Nedwiez, Nedwyes, Nedwies, Nedwěz, Medwez, Nedwězí, Nedwězj, Nedwiez, Nedwězy… Vedle toho najdeme i etymologicky podobné názvy, jako je např. Medvídkov, Nedvídkov, Medonosy, Medná, Medný, Medvědice, Medvědíč … Tyto termíny Nedvězí uvádí v různých modifikacích mnoho literárních zdrojů, viz např. (1), (7), (17), (23), (29), (32), (39), (40), (41), (48), 49), (50), (52), (55), (56), (58), (61),69).
V Českém ráji mohl tento název sídliska vzniknout tím spíše, protože zde vznikaly v pískovcových pilířích mnohé jeskyně už ve čtvrtohorách, v nichž žili jeskynní medvědi ( Ursus spelaeus). Tyto medvědy lovili předvěcí lovci, protože těchto zvířat bylo zejména v Českém ráji mnoho. Zprvu jistě více než lovců samých. Proč však bylo Nedvězí pojmenováno na přelomu 13. a 14. století, kdy už jeskynní medvědi dávno vyhynuli a kolem tohoto místa žádné jeskyně nebyly a nejsou? Zřejmě tehdejší obyvatelé se stejně báli medvěda hnědého ( Ursus arctos). Byla to sice šelma o třetinu menší, ale naháněla srovnatelnou hrůzu jako medvěd čtvrtohorní. Jeho délka těla sice dost kolísá až do 1,8 m , výška v kohoutku je však úctyhodná- až 1,5 m, váha se pohybuje od 70 do 780 kg, přičemž samci jsou o 20 – 80 % těžší než samice a strach nahánějí po celou dobu života, tedy 30 – 40 let.
Medvězí - Nedvězí by pak mělo asi svůj jednotný původ všude, ne jen v Českém ráji. Bylo by to přídavné jméno resp přívlastek, (atribut), větný člen rozvíjející podstatné jméno a blíže jej významově určující. Platilo by to i pro Nedvězí u Poličky resp. v okolí Rynarce u Pelhřimova, v bývalém dominiu v Opočně, u Říčan – dnes jako součást Prahy 10, při Neveklovu, na Litoměřicku, u Dubé u Č. Lípy, u Rabyně u Benešova, u Kounova u Rychnova n. Kněžnou a jinde. Mnoho obcí Nedvězí nedělá potíže ani tak nám, jako Němcům. Za války se totiž podle vyprávění nedvězského akademického malíře Komárka objevilo v Nedvězí u Semil několik ozbrojených členů Wehrmachtu, kteří tu hledali německá kasárna, protože si to spletli s Nedvězím při říčanském potůčku.
Neodborník v etymologii by mohl nabízet i jiné vysvětlení bez oné krkolomné transformace M za N. Nejde ani tak o ono NE. V latině najdeme dokonce i kladný i záporný význam slova NE ( viz částice ujišťovací i popírací, podobně jako v latinském slově nedum).
Kdo zaručí, že původ slova medvěd souvisí s oním ĚD = jísti. A naopak kdo vyloučí, že by nemohlo Nedvězí souviset se spřežkou NE a VĚDA ? V češtině onu „vědu“najdeme skoro na každém kroku, i ve slovech zvěd, zvěst, návěst, pověděti, pověst, věstiti, vědma, svědomí a jinde.
Slovo VEDA je prastaré ve smyslu jakéhokoli vědění, jak dokazují nejstarší slova indické vzdělanosti v meziříčí Gangu a Jamuny, zejména užívané v nejstarších tradovaných svatých textech s názvem „ Védy“ z dob kolem r. 1500 př. n.l., později sepsaných kněžími- brahmány (např. Rigvéda, Atharva véda, Ajúrvéda ). Původní bojovní Ariové (Arijci) hovořili už tehdy jazykem skupiny indoevropských jazyků, z něhož se např. vyvinul i sanskrt. S tímto slovem véda pak setkáme v nesčetných jazycích, viz např. nejen všeslovanské i naše VĚDA, anglické WISDOM, řecké OIDA, indický titul lékaře VAIDA a mnoho jiných.
Je stejně divné, že se jen jedenkrát setkáváme u nás s názvem vesnice připomínající ne med, ale lesního včelaře – brtníka, který se už od pradávna zabýval chovem včel v dutinách stromů, což bylo typické pro slovanské včelařství. . Komolení názvu medvěda z důvodu strachu a „tabu“ jsem nenašel ani v nejrozšířenějších cizích jazycích.Spíše jako vtip se to dá vysvětlit tak, že jinde žijící medvědi jsou o něco menší a nahánějí tedy menší hrůzu, než onen náš hnědý medvěd. To platí o velikosti zejména severoamerického medvěda baribala (Ursus americanus), himalájského medvěda ( Selenarctos thibetanus), malajského medvěda ( Helarctos malayanos), medvěda pyskatého (Melursus ursinus ) i jihoamerického medvěda brýlatého (Tremartos ornatus).
Vysvětlení vzniku názvu Nedvězí může být tedy předmětem luštění, potvrzujícího řecké úsloví „Vím, že nic nevím“, které uvedl Platón ve své „Obraně Sokratově “(Scio me nihil scire).
Pátráme-li po historii dnešního Nedvězí, musíme si uvědomit zejména charakteristiky její místní odlišností od ostatního Českého ráje nebo dokonce jiných oblastí. Není jich zde mnoho.
Zdá se, že zakladatel Nedvězí respektoval všechny hlavní potíže, které mohly v této krajině usedlíky potkat. Lokátor vybral místo relativně rovinaté, aby šlo snadno obdělávat, s dostatkem dostupné vody, která by lidi a majetek neohrožovala ani bahniskem ani prudkostí záplav, lokalitu dostatečně větranou přitom okolními lesy i na náhorní plošině chráněnou. Podle konstelace terénu a dle rozmístění dochovaných gruntů šlo o trvalou sídelní jednotku na výšinné plošině na křižovatce místních, ne dálkových cest. Ves musela být chráněna i před nepřítelem. V jejím bezprostředním okolí nejsou sice už dnes žádné zříceniny po nějakém centrálním hradisku nebo tvrzi, na které by se ves vázala. Podle ne přirozených změn terénu, podle většího množství povrchového kamení se dá s velkou pravděpodobností předpokládat, že někde v místě dnes už rozbořeného stavení čp. l mohla stát zemanská tvrz. To potvrzují i názory místních pamětníků. Mohlo jít o také o zárodek vsi ještě původních Markvarticů, o kterých se zmiňuje pan Vok z Rotštejna ve svém soudním sporu s jinými Valdštejny.
Nedvězí má oproti zbylé části Českého ráje snad jen určitou odvozenou místní mimořádnost, protože leží na sever od tzv. Lužické poruchy . Tento zlom a horské pásmo od Hamštejna přes Kozákov a Tábor k Lomnici vznikly někdy na konci třetihor. Tento zlom směrem na sever utlumoval na dlouhé věky vývoj osídlení obyvatelstva, a to nejen tím, že měnil tamní počasí (37). Samozřejmě zde proto mnohem později tály ledovce.
Jinak nedvězské okolí s kopcovitým terénem je tvořeno v Českém ráji běžnými, hlavně permokarbonskými horninami mladších prvohor, s vyvřelým melafyrem a místy s třetihorními a čedičovými vyvřelinami. Dvojí doba vývoje naší země ovlivnila vznik reliéfu severních Čech, který lze shrnout v jednoduché schéma: Co výšina- to jsou spíše třetihory než prahory. Co dolina, to je formace křídová. Permský útvar je tvořen vrstvami pískovců, slepenců a lupků. Tvrdý pískovec vytvořily spíše pozemní usazeniny stmelených pískových dun.Jinak horopisně patří Nedvězí k podkrkonošskému podhůří, k východní části ještědsko-kozákovského hřbetu a železnobrodské vrchoviny.
Zatím se na pozemcích v Nedvězí nenašly stopy melafyrové lávy s drahým kamením, jako na blízkém nalezišti na Kozákově i v lomech nedalekého Košťálova, u Frýdštejna a v okolí Staré i Nové Paky.
Není pro horní plošinu Nedvězí žádnou zvláštností, že se muselo odjakživa prát s méně úrodnou červenou půdou, která vznikla větráním červenohnědých pískovců, kterým dávají barvu kysličníky železa, podobně jako kolem Semil a Nové Paky. Tato červenavá permokarbonská ornice, zúrodněná na mírných svazích kolem blízkého Kozákova zvětralým čedičem, vedla i v okolí spíše ke vzniku samot než větších vsí. Ta později odváděla osadníky od zemědělství a nutila je k řemeslnické a domácké práci, zejména tkalcovské, k těžbě lupků a uhlí a dokonce i k vystěhovalectví. Proto bylo Nedvězí po delší dobu malou obcí ještě v polovině 18. století, což potvrzuje tereziánský katastr český.
Většinou v Nedvězí , zejména v korytě Nedvězského potoka nejsou už čtvrtohorní sprašové uloženiny, proto zde už nenajdeme hliněný zdroj pro výrobu cihel a jiného stavebního materiálu. To však mohli získat obyvatelé horního Nedvězí o kousek níže v údolí Olešky, jak dokládá třeba mlynář Solavy, který sám vyráběl si cihly pro stavbu mlýna. Zdejší obyvatelé stavěli dlouho ze dřeva svá roztroušená obydlí, jako všude v podhůří. Není proto divu, že takové stavby často vyhořely, jak dokazuje historie svými záznamy o poustkách (opuštěných troskách domů) po požárech. Protože po staletí dob poddanství a roboty museli si hodně cenit krav a koňů, tak i zde byly stáje či chlévy stavěny z bezpečnějšího materiálu - kamene. Ještě do 1842 nám katastrální plán Nedvězí nám barevně ukazuje, že většina obydlí tehdy byla ještě dřevěná (21).
POLOHA A PODNEBÍ
Průměrná nadmořská výška Nedvězí se udává na 428 m n..m. Když se podíváte do mapy, tak u ústí Nedvězského potoka do Slánského je to 283 m n.m a na kopci u Tuháně je to 582,8 m n.m. Proto můžeme podnebí rozdělit podle nadmořské výšky rozděliti na 5 okrsků od mírně teplého a mírně vlhkého až po vrchovinný mírně vlhký až velmi vlhký. Nápadnější zde v kaňonovém úseku Nedvězského potoka bývají jevy inverzní neboli zvratové, při nichž se studený vzduch drží v nízkých polohách a teplý ve vyšších.
Roční průměrná teplota v celém Českém ráji je jen 7 – 8 stupňů Celsia. Počet dní se sněhovou pokrývkou se pohybuje mezi 45 – 90 dnů. Převládají zde větry západních směrů, což souvisí s rotací naší planety a tedy vychylováním vzdušných proudů na severní polokouli vpravo od počátečního směru pohybu vyvolaného spádem tlaku vzduchu. V Nedvězí se neprojevuje tak významně kontrast mezi teplotou mezi povrchem moře a povrchem pevniny. V rozhodující míře v našich středních zeměpisných šířkách počasí závisí na tlakových výších a nížích. Samozřejmě počasí i v Nedvězí závisí i na slunečním svitu, síle větru, oblačnosti , mlze a atmosférických srážkách a na teplotě vzduchu, zejména na rychlosti postupu atmosférických front. Fronty nutno zde chápat jako vrstvy vzduchu , které oddělují resp vystřídávají dvě různé vzduchové hmoty, teplou a studenou. Když studená fronta dostihne teplou frontu postupující před ní , což je obvyklý proces vývoje tlakové níže, vzniká okluzní fronta. Podnebím se Nedvězí tedy příliš neliší od celého regionu mírně teplé oblasti Českého ráje.
VODY
Nebezpečí vody v okolí Nedvězí si museli být vědomi dokonce už dávní Keltové, kteří dali např. Jizeře na jejím toku jméno „bystřina“. Podle toho prý Jizera měla ještě v 15. století jméno Iser a v 16. století Jehser.
Zajímavý dlouhodobý záznam o počasí a jeho vlivu na výživu a nemocnost obyvatel v Pojizeří podává z druhé poloviny 18. století sedlák Josef Dlask z Dolánek ve svých pamětech (43). I když pochopitelně počasí v Dolánkách a v Nedvězí se mohlo v určité době lišit, přesto je nutno předpokládat, že i v Nedvězí byly časté extrémní výkyvy teploty (holomrazy), deště a záplavy. které ničily úrodu a majetky a působily četná úmrtí utopením i jinými škodami na zdraví.
Toho si musel být vědom i zakladatel Nedvězí, který umístil centrum vsi nahoře na hranici obdělávatelné náhorní plošiny a ne na dolním konci, kde se stékají Nedvězský potok, Slánský potok a Oleška. A vyvolávají časté prudké záplavy.
Deště a následná velká voda vedly i v okolí Semil k opakovanému stržení mostů, tím zde trpěla i Oleška i Jizera. (1830, 1834, 1845), jak o tom např. píše zmíněný kronikář Josef Dlask i semilští kronikáři. Po zátopách často byla zde země vodou odplavena nebo pole zanesena písem, jako např. v r. 1819, 1824 a 1845 po zátopách několikrát došlo k hladomoru ještě i začátkem 19. století. I to muselo dlouho ovlivňovat i poměry v Nedvězí. Vyplývá to dokonce i ze zápisů obecní rady a obecního zastupitelstva Nedvězí 1936 - 1948 (38),(60).
Lze tedy shrnout, že na Nedvězí nebylo a ani dnes není v tomto ohledu nic mimořádného, čím by se lišilo od ostatního Českého ráje.
PREHISTORIE OSÍDLENÍ
Na sever od výše udávaného Lužického zlomu nebyly v oblasti Nedvězí nalezeny žádné stopy lidského pravěkého osídlení, jako je tomu v jižnější oblasti Českého ráje ( viz např. Jislova jeskyně u Rozumova). V Nedvězí se asi už nenajdou žádné stopy po neandrtálcích ani po osídlení jiným pravěkým člověkem. Nebyl asi žádný důvod, který by sem příliš táhl lovce v starší době kamenné (paleolitu) v období kolem 80.000 - 100.000 let před naším letopočtem.Vysvětlení je zčásti dáno tím, že v místě Nedvězí nebyly dříve ani přirozené puklinové jeskyně ve skalních městech, které by mu poskytovaly tehdejšímu člověku úkryt a zlepšovaly obranu jako v Jislově jeskyni u Klokočí, kde byly nalezeny nástroje lovců medvědů ze starší doby kamenné. Na území dnešního Nedvězí se dosud nenašly jeho zbraně resp. pazourkové nástroje, i když není vyloučeno, že v blízkém Kozákově mohly mu sloužit k výrobě zbraní a nástrojů odštěpy křemene, křemence a jaspisů.. Zdá se, že tito lidé zde ještě dlouho nežili ani s ohledem na sem zasahující ledovce.
Možná, že obtížnost obdělávání půdy kolem Nedvězí měla na svědomí to, že zde nebyly nalezeny zatím žádné doklady o životě prvních zemědělců z 3. tisíciletí př. Kr. ,kteří přišli z Podunají a usadili se v rovinatých částech Českého ráje. Zde nejsou ani stopy osídlení z 2. tisíciletí z dob lidu popelnicových polí, ani Keltů a Germánů od 4. století př.Kr.. Dokonce v samém Nedvězí nenajdeme ani stopy po Charvátech a po Lužičanech(asi od 1200 př.Kr.) a po slovanských Charvátech ( od 4. – 6. Stol. Po Kr.). Je tedy pravděpodobné, že historie kráčela do Nedvězí mnohem pomaleji a jinými cestami než jinde v Čechách. Nic ovšem v archeologii není vyloučeno, pokud se opírá jen o záchranné výzkumy. Při cíleném hledání dnes dokládá např. keltské osídlení dnes mnohem severněji, než dříve, např. v okrese semilském u Semína a jinde v Pojizeří, jako je tomu u Branžeze.
CESTY
První cesty z České kotliny nebo z Lužice do Horního Pojizeří se zřejmě korytu Nedvězského potoka dlouho vyhýbaly. V území pozdějšího Nedvězí nebyl ve 12. století ani specifický důvod pro cesty vojenské nebo obchodní, prostě nic, co by nutilo třeba už Lužičany stavěti svá hradiště jako správní a obranná střediska cest. I když se později cesty z české kotliny a ze Slezska propojily pro dálková obchod mezi Středomořím a Baltem, žádná z jejich větví neprocházela místem pozdějšího Nedvězí. Do Českého ráje byla asi vždy obtížná cesta, a to jak od severu tak i od jihu. Prioritu asi dlouho měla cesta od jihozápadu obcházející Český ráj podél pravého břehu Jizery.
Nás zde zajímají spíše cesty pro kolonizátory dosud neobdělávaného území. Pro jejich první vlny bylo půdy dostatek od Labe přes Mladou Boleslav až po Turnov. Dále po Jizeře přes Železný Brod až po Semily se pruh úrodné půdy natolik zužoval a cesty byly obtížnější a hlavně v úzkém korytě Jizery nebezpečnější, protože zde mohlo snadno docházet k přepadům. Proto se staré stezky dlouho neodchylovaly od vyjetých kolejí zemských stezek jako hlavních komunikačních spojů v českém státě v 10. – 15. století a šly stále mimo oblast budoucího Nedvězí. Nedá se předpokládat, že by z nich odbočila nějaká nová větev ze Záhoštské stezky od Nymburka přes Hradiště na Jizeře, a dále do Záhvozdí, ani její pokračování k Turnovu přes Frýdštejn a Zásadku a k Příchovicům. K Nedvězí nezamířila ani odbočka k Vrátu přes Železný Brod a ani třetí větev přes Klokočské skály k Semilům k brodu přes Jizeru .
Není ovšem vyloučeno, že si poutníci současně hledali paralelní a schůdnější cestu a lepší půdu od jihu podél řeky Labuňky . Stejně je možné, že si první kolonizátoři, kterým se postavila do cesty Kozákovská vrchovina, hledali lepší podmínky pro usídlení od jihu přes Jičín povodím Bradleckého potoka a jinými potoky kolem pozdější Lomnice nad Popelkou do povodí Olešky a tím i k místu dnešního Nedvězí.
Je nutno si uvědomit, že už od 11. a 12.století se území jádra přemyslovského státu v podstatě krylo s rozsahem českých zemí v moderní době a že hustota sídel byla ještě malá a stále nedostačující. . Proto muselo dojít u nás od 12. století do poloviny 14. století ke kolonizaci neobdělávané půdy.
Až do XIII. století byl držitelem největší části půdy panovník. Na ní zakládal vsi a města. Brzo však se o ni musel zčásti dělit o ni s družinickou šlechtou (velmoži) a církevními řády. Takovou půdu nazývali dominikálem.
Půda se odjakživa dostávala jednotlivci zdarma za odměnu, za službu, nebo se musela vybojovat nebo prostě ukrást. Zprvu půdu i šlechtic dostával jen na omezenou dobu, ale od r. 1189 se stala jeho majetnictví trvalým, zejména aby na ní uplatňovat svá vrchnostenská a majetková práva. Protože majitel půdy na ní většinou sám nepracoval, tak ji dále propůjčoval. Jen výjimečně ji prodával nebo směňoval. Po dlouhá staletí nešlo ani tak o práva spojená s vlastnictvím půdy, ale o výtěžek a daně za propůjčenou půdu, které se halily pod vznešenější slovo rustikál.
I Nedvězí muselo vzniknout jako ves pro bezzemky, ať už na půdě nebo i ve staveních šlechtice, kterému bylo nutno platit dohodnuté peněžní a/nebo naturální dávky a vykonávat pro něho práci- robotovat vlastníma rukama nebo potahem. Tomu se nemohl nájemce – nevolník vyhnout. Na tom se dlouho přiživoval kromě bezprostředního pána i stát, reprezentovaný panovníkem určenou berní. I na osudech Nedvězí bude zřejmé, že feudální vrchnost stále zvyšovala své požadavky. až zbývalo sedlákovi necelá třetina jeho hrubého výnosu z půdy.
Ještě ve XIV. století platil poddaný státu daň tak asi jedenkrát za deset let, třeba když korunovali krále nebo když on vdával dceru. Za dalších 100 let už se platila berně každých zhruba 5 let. Stát, panovník a šlechta měla větší výdaje, na to už nestačila hradská správní organizace.
Kolonizace nabyla nebývalé intenzity zejména v pohraničních horských oblastech nebo v místech těžby a zpracování rud. Až do r. 1497 však panovník zůstával majetníkem velkých pozemkových celků s neobdělanou půdou, lesy a půdou, která osiřela po smrti šlechtice bez dědice. Jestliže je velmi pravděpodobné, že se kolonizace v horním Pojizeří i s Nedvězím rozvíjela v době od konce XIII. nebo ještě i v průběhu XIV. století, pak to bylo převážně pod záštitou větví rodu Markvarticů.
Je nutno se i zamyslet nad důvodem vysazení nové vsi Nedvězí. Nedá se předpokládat, že by šlo o kolonizaci cizími lidmi, kteří sem přicházeli na královskou půdu kvůli těžbě a zpracování rudného bohatství. Nedvězí vzniklo ještě asi jako typická tehdejší zemědělská ves s pronájmem , ale bez zakoupení půdy na podkladě dědičného pachtu (emfyteuze, purkrecht).
Velmož na své a propůjčené půdě pochopitelně nepracoval . Nepracoval většinou ani nižší šlechtic. Svobodných nešlechtických majitelů půdy bylo minimum. V době, kdy už je nutno uvažovat o založení Nedvězí, už to byli převážně čeští nevolníci, kterým bylo nutno poskytovat ochranu, a tak i nižší šlechta opouštěla své dvorce a od druhé poloviny XIII. století si stavěla různě kvalitně opevněné tvrze a hrádky. Ti méně majetní mívali větší počet potomků a s jejich dospíváním se jejich majetek drobil. Ti mocnější skupovali majetky těch finančně slabších pánů tvrzí, kteří stále více chudli, tím spíše, že produktivita práce jejich poddaných byla dost nízká. Seskupování majetků a vsí se postupně vytvářela pak velká feudální panství.
Z řad vysoké šlechty bylo sice už tehdy na významných místech u dvora několik majitelů velkých statků v severovýchodních Čechách, ale žádný z nich neměl své velké sídlo v „nedvězské “ lokalitě. Rumbursko a Českolipsko drželi Berkové z Dubé a Lipé, Děčínsko, Mimoňsko a Sobotecko ovládali Vartenberkové, Českokamenicko a Boleslavsko měli Michalovici, Frýdlantsko a Liberecko Biberštejni, Bílinsko a Trosky páni z Bergova, Osecko pánové z Rýzmburka, území na dolní Ohři Házmburkové.
Pro osídlení místa dnešního Nedvězí byli nejspíše od poloviny 12 století nejdůležitější Markvartici. Podle pověsti prvním známým členem rodu Markvarticů byl prý Heřman Markvart, snad původem válečník z Lužice, jemuž byla přidělena půda jako členu knížecí družiny Soběslava II. (1174 – 1179). Jinde se dočteme, že šlo o Soběslavova nejvyššího maršálka a komorníka jménem Heřman Markvart, který původně sídlel na hradě Ralsko a kterému patřil celý Boleslavský kraj. Podle Šimáka měl 3 syny, Beneše na hradě Stráži čili Vartenberku, praotce pánů z Michalovic, Záviše a Markvarta z Března, který byl purkrabím na Děčíně ( 1197 – 1227).
Markvart je původně „ křestné“ jméno, které najdeme v severovýchodních Čechách ve velkém počtu. Pozdější rodové linie Markvarticů se rychle štěpily, mnohé brzo vymřely, jiné se přestěhovaly nebo ztratily význam jako vladykové. Markvartici nosili na počátku 13. století v erbu lva nebo lvici, ve skoku nebo kráčejícího.
Mnohé jejich potomky už známe spíše jako pány ze Zvířetic, z Rohozce, pány Bradlecké, Vartenberky, Michalovice, Lichtenburky, Hrabišice, Načeratice, zejména pak Valdštejny a Lemberky. Lemberkové odvozují svůj rod od Havla z Lemberka a Valdštejnové od Jaroslava z Hruštice, tedy od synů Markvarta z Března. Jejich první dělení majetků šlo podle břehů Jizery. Havel dostal pravý břeh Jizery severně od Turnova a Jaroslav jihovýchod s nově budovaným hradem Valdštejnem.
Nezdá se, že bychom už mohli vůbec někdy přesně rozhodnout, která větev těchto Markvarticů založila Nedvězí. Můžeme se o to alespoň pokusit na podkladě logické úvahy.
VALDŠTEJNSKÁ KOLÉBKA
Nevíme, zda Nedvězí vzniklo jako pár chalup kolem dvorce nebo tvrze malého šlechtice, nebo jako ves vysazená na už existujícím panství mocnějšího šlechtice. Centrum nemuselo vypadat jako plzeňský hrad Radyně, ale třeba Na obrázku asi tvrz Nedvězí
Nedvězí bohužel po svém založení nenajdeme ani na žádné u z našich nejstarších map. tedy ani na Klaudiánově mapě Čech, ani na Meriánově mapě Čech z r. 1645, dokonce ani na Vusínově mapě Horního Pojizeří r. 1665, která je založena na kresbě Pavla Arentina z r. 1632.
Geograficky nejblíže k místu zakládaného Nedvězí měli svými většími sídly stejně daleko Valdštejnové i Lemberkové. Lemberkové byli v Semilech a nejasná počáteční historie by dovolovala spojovat tuto ves s Valdštejny na Košťálově a v Olešnici. Ani tyto sousední vsi netvořily zprvu ještě společné panství. Je tedy pravděpodobné, že zakladatel Nedvězí měl spíše vztah k jedné z nich. Nic také nenasvědčuje tomu, že by Nedvězí mělo v té době moc společného se Slanou a Semilami. Spíše je pravděpodobné, že Nedvězí patřilo ještě k východnějšímu území v rámci dnešního Hradeckého kraje se Štěpanicemi, Jilemnicí, Rovenskem, Jičínem, Veliší a hlavně s Lomnicí a Kumburkem. Později vystavěný hrad Košťálov byl spojován dokonce se zbožím pánů Smiřických ze Smiřic.
Pozdější historie Nedvězí potvrzuje předpoklad trvalých vztahů Nedvězí s Valdštejny kteří měli své statky směrem k oblasti Lomnice nad Popelkou. Vyznat se ovšem ve všech Valdštejnech je obtížné a najít mezi nimi zakladatele Nedvězí je dnes už prakticky nemožné. V Toulkách českou minulostí najdeme v rejstříku Valdštejnů dva dlouhé sloupce, a to zde nejsou uvedeny všechny jejich větve. (15)
V rodokmenech prvních generacích po Jaroslavovi z Hruštice (1234 – 1269), a to ani mezi potomky větve -dětěnské (Beneš z Dětěnic, 1290), -rotštejnské (Vok z Rotštejna), -rohozecké ( Havel z Lemberka), ale ani valdštejnské (Zdeněk z Valdštejna, 1278 – 1304), není nikdo, kdo by měl uvedeno v majetku Nedvězí.
V severních Čechách prý v té době vzniklo 80% hradů. Jen ve středním Pojizeří tehdy se stavěly Dražice, Chlum, Hrádek, Syslov, Mladá Boleslav, Rácov, Zvířetice, Valečov, Zásadka, Kozlov, Valdštejn, Kavčiny, Hrubá Skála, Rotštejn a Frýdštejn. Podobně tomu bylo v té době se zakládáním vesnic a zemanských sídel, kterých tady na severu údajně vzniklo z celkového počtu v té době 71%. Malé Nedvězí proto mohlo uniknout pozornosti historiků, zejména šlo-li o „malého“ pána.
Tento ohromně rozvětvený rod Valdštejnů postupně majetkem prorostl skoro celé Čechy a dokonce i mnohá místa na Moravě. Jenom v severovýchodních Čechách bychom nemohli vylučovat valdštejnský zakladatelský podíl i u pánů z Heřmanic, Hostinného, Libštejna, Malé Skály, Miletína, Mnichova Hradiště, z Pilníkova i odjinud, hlavně však z Lomnice nad Popelkou, ze Skály, z Olešnice a Libštejna. Není vyloučeno, že kolébka Nedvězí se houpala až ve Vrchlabí.
NEJSTARŠÍ ZPRÁVY O
NEDVĚZÍ
J.V. Šimák uvádí na Nedvězí v r. 1316 „nepokojného“ Petra z Nedvězí. O vesnici Nedvězí píše jako o „druhdy sídle vladyckém“. I když tedy nikde v Nedvězí nejsou již patrné valy nebo rozvaliny, které by svědčily pro nedvězskou tvrz. Ta mohla být nijak ne velikým dvorem nahoře dnešní vsi kolem čísla popisného 1 nebo 2.
Tento vladyka (čili zeman, dědiník nebo rytíř) byl nižší šlechtic nebo držitel vlastního pozemkového majetku vůbec. Obvykle pro své lidi stavěl stavení, z nichž pak povstávaly vsi.
O něco později, v r. 1322, cituje stejného Petra z Nedvězí i A. Profous. Zmínka je tedy z doby Jana Lucemburského (korunován na krále 7. 2. 1311). Král překonal předtím rozpory se šlechtou tzv. domažlickým mírem a v r. 1318 prakticky správu země svěřil panstvu, které už se předtím činilo i v oblasti zakládání vsí. V této době tedy lze předpokládat i založení Nedvězí.
I další nejstarší listiny ukazují na vztah Nedvězí k Valdštejnům. Podle zemských desk se údajně první citace o Nedvězí týkaly stížnosti pana Voka z Rotšteinu nad Klokočím (5 km východně od Turnova) na Petra z Medvězí, že někteří poddaní z Markvarticů vyloupili jeho zboží- viz Pozůstalost desek zemských I, 57-60 (13). Vok byl tehdy držitelem velkého území pod Kozákovem, které souviselo s místem dnešního Nedvězí. Údajně tehdy šlo o krádež obilí. Vok se hašteřil neustále se svými příbuznými a ti mu to opláceli pleněním jeho vesnic a dokonce mu vypálili Rotštejn a jeho 1318 zajali. V tom odpůrcům Voka pomáhalo mnoho příslušníků nižší šlechty a mezi nimi byl nejspíše i zakladatel Nedvězí. Zatím však nedovedeme z toho však správně tohoto pána Petra z Nedvězí zařadit do určité hlavní větve valdštejnského rodu
Není tedy pravděpodobné, že by šlo spor mezi větví pánů z Lemberka a z Valdštejna. Spíše šlo jen o spor mezi Valdštejny – viz údaje o sporech se všemi příbuznými. Nemáme ovšem ani žádnou informaci, do kterých nových správních jednotek bylo zprvu možno zařadit Nedvězí. Ve východních oblastech vznikly totiž dělením tři kraje : Čáslavský, Hradecký a Chrudimský.
Nás zde musí zajímat, že v tehdejším výčtu Vokova majetku není Nedvězí uváděno. Vok údajně v té době držel kromě Údrnic, Lhoty, Ketné i Klokočí, Loktuši, Vrát, Loučky, Bystrou, Bukovinu a později zaniklé Klimkovice u Semil. Máme ovšem z několika nezávislých pramenů potvrzeno, že Nedvězí už existovalo, ale ne jako součást nějakého velkostatku při hradu Valdštejnu nebo Rotštejnu . Prohlížíme-li rodokmeny jiných Valdštejnů, výše zmíněného Petra zde také nenacházíme.
Není pravděpodobné, že by se už nacházel mezi syny Jaroslav z Hruštice (1234 – 1269). Mohli bychom ho teoreticky nalézt podle data prvních citací už mezi potomky Zdeňka z Valdštejna (1278 – 1304), Jana ze Štěpanic ( 1304), Hynka z Lomnice a Hrubé Skály (1367). Tam však není k nalezení a nemáme ani žádnou zmínku o souvislosti Nedvězí s tehdejším hofmistrem králové Albrechtem z Valdštejna (1304 – 1323, s Heníkem, Hynkem, samozřejmě i s Benešem, který byl knězem.
Mluvili jsme už o tom, že možnou stopu onoho Petra - zakladatele vyšláply možná boty přicházející až z Vrchlabí. Tam od poloviny 14, století spravoval své statky Hašek z Vrchlabí, který měl za ženu Markétu a syna Petra. Tento Petr z Vrchlabí je jinde uváděn i jako Hašek a proto nebývá k nalezení. Asi namítnete, že historie od dob svatého Petra zná jich mnoho i v severních Čechách. Žádný ze zatím uvažovaných se nemůže honosit nějakým vztahem k Nedvězí, až na vnuka tohoto vrchlabského zemana, který se přel o „nějakou odúmrť v Nedvězí a v Čikvásce“. (cit dle DD 16 f 78).Navíc v tomto rodě bylo zřejmě Petrů více. Má vztahy i k jiným aktérům v Nedvězí, protože se „na jeho jmění táhli“ jiní Valdštejnové, zejména je z nich citován Heník z Valdštejna a ze Štěpanic. Ten spor kolem Nedvězí musel být asi zásadní, protože se táhl ve prospěch i Petrových dětí až do 15. století. Vztahy k Nedvězí posiluje např. i zmínka o tom, že jeden ze sirotků, Jan z Vrchlabí, se vzdal svého podílu na manství ve prospěch Hynka Korduly ze Sloupna, tedy o rodě, který později vládnul na Libštátě a Olešnici. Tato hypotéza o kolébce zakladatele Nedvězí je asi nejpravděpodobnější.
Přezkoušejme však i jiné pozdější větve Valdštejnů. Druhou z nejslibnější se jeví zakladatelství rodem Košíků z Rožďalovic (1397)-potomci prvotních Košíků z Lomnice.
Je nutno uvážit, možnost, že zakladatel Nedvězí pochází z neidentifikované větve Markvarticů. Existuje totiž možnost, že se tento původně Markvartic už v té době psal jako Valdštejn po postavením svého nového sídla podle jiné tvrze nebo hradu. Taková změna identifikace byla tehdy dost běžná. Další vývoj vztahů Nedvězí však už byl nejpravděpodobněji dán majetnickými vztahy k Valdštejnům v Lomnici nebo Kumburku. Cesta k nim asi také vedla přes majetky v Košťálově a/nebo přes Olešnici. Tuto cestu už asi bezezbytku nerozluštíme.
Od prvních zpráv o existenci Nedvězí uplynulo tedy 100 let, než se o něm znovu dozvídáme.. Dne 8.září 1433 je totiž vzpomínána Kateřina z Nedvězieho, že dala za 18 kop gr. čes. Václavu ze Žampachu, řečenému Kokumen (Kokomen), své dědiny Nedvězí a Slanou (44).
Dost by nám v historii Nedvězí pomohlo, kdybychom mohli nějak onu Kateřinu mohli identifikovat, protože to nejspíše byla vdova po předchozím majiteli. Možná dokonce příbuzná onoho Petra z Nedvězí. Malá cena obou vsí ukazuje na to, že šlo o vsi malé, asi ještě jen poskrovnu obydlené. Můžeme tedy předpokládat že Nedvězí od svého založení kolem začátku XIV. století nijak rychle nerostlo. Smlouva také ukazuje, že Nedvězí bylo stále v poměrně malém majetku potomků onoho Petra z Nedvězí. Jinak lze těžko předpokládat, že by někdo kupoval jen dvě malé vísky z nějakého už velkého panství. Jak se však dostalo Nedvězí předtím do majetku zmíněné Kateřiny, to zaznamenáno není.
Po stu letech opět další zpráva, v níž není sděleno, odkud ten kupec přišel, také není nikde popsáno, jak zde žil a jak spravoval Nedvězí a Slanou. Možná, že to bylo zčásti tím, že v těchto pohnutých dobách asi moc času na psaní listin nebylo. Páni ze Žampachu měli pohnutý život politického i náboženského kolísání, zahrnující chvály statečných bojovníků až po loupeživé rytíře.
Ani důvod koupě Nedvězí příslušníkem rodu Žampachů si dnes už asi zcela nevysvětlíme. Nový majitel je z rodu původně pocházejícího ze západních Čech z okolí Plzně. Ten postupně si za své hlavní sídlo tam zvolil Potštejn u Žinkov, ale dále získával mnoho statků i jinde v Čechách i na Moravě. Žádný z nich však nebyl v blízkosti Nedvězí, aby se jím Václavovi nějak zaokrouhlil nebo doplnil. Nejbližší majetky byly uváděny u Opočna, Vamberku, Žamberku a samozřejmě v Žampachu, ležícím asi 8 km od Ústí nad Orlicí.
Dalším kupem Nedvězí, ne už jako samostatné vsi, byl pan Vilém Štěpanický z Valdštejna. Jiní autoři udávají tuto koupi ne v r. 1524, ale až v r. 1528. Jisté přitom pro Nedvězí bylo, že majitele změnilo celé panství, které zahrnovalo 10 vsí, mezi nimi i Nedvězí i jeho okolí, jako Starou Lomnici, Slanou, Tuhaň, Pohoří, Stružinec, Skuhrov, Rváčov, Košov a Chlum (Desky dvorské, IV. (13)). Valdštejnové tedy získali Nedvězí s celý panstvím podruhé, tentokrát jen za pouhých 2.225 kop grošů čes. O koupi tak velkého majetku můžeme opět jen spekulovat. Možná, že to bylo součástí dělení štěpanického majetku na část štěpanickou a jilemnickou,
Po smrti Viléma Štěpanického z Valdštejnů v r. 1557 přešlo Nedvězí do majetku snad na jeho syna Václava .Václav v letech 1566 – 1567 se majetkově vzmáhal, protože přestavěl starou tvrz na zámek. Obraz zámku je namalován v lomnickém kancionálu. Zajímavý z té doby je i obraz budovy zámku po požáru, který postihl Lomnici i její zámek. Z té doby je i dnes těžko přístupný lomnický urbář z r. 1567.
Po smrti Václava z Valdštejna na Lomnici spravovala majetky v lomnickém panství i s Nedvězím jeho manželka –vdova Alžběta Žerotínská z Martinic.
Z této doby se dochovala Gruntovní kniha panství Lomnického z r. 1583 (44). Údaje z ní jsou sepsány panem Novotným z Nedvězí, podle záznamů v Archivu českém, III. díl, str 507, článek 299 z r. 1884. Je zde uveden soupis statků, které dědičně drželi sedláci. Obsahovala jen malý výběr údajů pouze o gruntech vsi Nedvězí (identifikaci gruntu (grund) nebo jeho části jménem nabyvatele, ne však číslem gruntu, je zde i jméno kupujícího, jméno prodávajícího, den a rok prodeje, dojednanou částku prodávané věci, výši složené zálohy a způsob i potvrzení a datum splátek.
1570 Grunt Václava Rychtáře koupen od Jiříka Vyžrala za 19 1/2 kopy
1573 Grunt Jakuba Pechka po Janu Pechkovi za 25 kop
1576 GruntVáclava Pechka od Jakuba Pechka za 7 1/2 kopy a doplatek
1577 Grunt Petra Rosola, koupen od Mikuláše Rosola za 20 kop
1583 Grunt Blažka Sychrovského, koupen od otce Petra za 20 kop
1583 Grunt Martina Bielky / Bílka) koupen za 47 12 kopy
1585 Grunt Matěje Klímy, koupen za 18 a půl kopy
1585 Grunt Václava Cucka, který koupen od poručníka sirotků za 30 kop
1586 Grunt Jana Havelky, koupený po zemřelém Vaňkovi Cuckovi za 65 kop
1588 Grunt Václava Rychtáře koupen od Petra Bara za 20 kop
1591 Grunt Jana Rychtáře po nebožtíkovi Václavu Rychtáři koupen za 40 kop
1595 Grunt Jindřicha Kuby po Jakubovi Pechkovi za závdavek 15 kop
1596 Grunt Václava Pechka koupený po otci Jakubu Pechkovi za 27 1/2 kopy
1599 Grunt Matouše Rychtáře po nebožtíkovi bratrovi Janovi za 40 kop
1602 Grunt Mikuláše Bielky (Bílka) koupen od otce za 50 kop
1605 Grunt Jana Pitruse koupen od otce Petra za 15 kop
1606 Grunt Urbana Pitruse koupen od Jakuba Klímy za 6 12 kopy
1608 Grunt Matouše Makovce koupen od Jana Brzáka za 7 1/2 kopy
1616 Grund Václava Sychrovského, koupen od otce Blažeje za 33 kop
1616 Grunt Jakub Klíma koupen dům po otci zůstalý za 30 kop
1618 Grunt Václava Klímy jako poustka po Václavy Rychtářovi za 13 1/2 kop
1620 Grunt Václava Blažka a poustka koupil od Matouše Rychtáře za 40 kop
1620 Grunt Pavla Karpíška koupen od Jana Piutrusa za 50 kop
1620 Grunt Jakuba Havla ze Skuhrova koupen od Václava Blažka za 40 kop
1620 Grunt Jiříka Kožíška, který kupuje zahradu od Matouše Makovce za 6 1/2 kopy
1626 Grunt Mikuláš Bielka (Bílka) koupena od Václava Pechka za 30 kop
1926 Grunt Martina Ježka koupen od vdovy po Jindřichu Pechkovi za 25 kop
Šlo tedy o prodej 59 objektů za 59 roků přibližně v 15 rodinách v období před a během třicetileté války. To řádově souhlasí s údajem v Nedvězí podle Berní ruly, kde je uváděno později v r. 1654-65 celkem 9 sedláků, žádný chalupník a 3 zahradníci.
Po smrti Alžběty Elišky Žerotínské mělo Nedvězí patřit jejím čtyřem dcerám.Dvě dědičky Nedvězí, Majdalena Kateřina Berkova a Eliška Polgoina Švihovská, přenechaly jednoduše své statky někdy kolem r. 1630 do správy Albrechtovi z Valdštejna, českému šlechtici, J.M.Císaře generalissimovi armády v třicetileté válce. Spojení Valdštejnů s Lomnicí i Nedvězím tedy přetrvávalo. Valdštejn však zmíněných dědičkám statky nezaplatil
Na nějakou správu maličkého majetku v Nedvězí však neměl Albrecht z Valdštejna ani čas ani chuť, nakonec ani zdraví, už postihované syfilidou.
Podle církevní statistiky můžeme usuzovat, že ku konci Valdštejnova života bylo Nedvězí stále jen malou vesnicí..
Byl to jakýsi oddychový čas po třicetileté válce, i když se i po podepsání vestfálského míru 24. 10. 1648 leckde nadále válčilo. Hospodářská situace, vnitropolitická situace a situace i na válčištích se moc neměnila ani za Josefa I. (1705 – 1711) a za Karla XVI. (1711-1740). Teprve éra Marie Terezie (1740 – 1780) už věstila změny i pro naše vsi v Českém ráji.
Pro Nedvězí to nebylo jen lízání těžkých ran po hospodářských důsledcích předchozích válek. Možná že Nedvězí leželo i v těchto válkách trochu stranou, ale už jsme zapochybovali, že by jeho obyvatelé nebyli tak krutě zabíjeni a majetky nebyly tak rabovány a vykrádány cizími dobrodruhy z Němec, Vlach a Španěl, jako tomu bylo tehdy ve třech čtvrtinách českého království. To ochranné závětří nemohlo být vždy účinné. V této době vyvstává v celé své hrůze pro Nedvězí nová hydra, s kterou se tato ves musela vyrovnat, s důsledky pro zemědělce neblahého hospodářského podnikání feudálního velkostatku. Tehdejší stát byl rozdroben na několik stovek miniaturních statečků a na několik stovek šlechtických dominií. Růst počtu a velikosti panských dvorů prodlužoval robotu na 3 dny v týdnu, utužoval závislost rolníků k půdě a prohloubilo se znevolnění venkovského obyvatelstva, které muselo svého pána prosit o cokoli, co by oslabovalo výnos z jeho statků.
Co je nesporné, to patří do pojmu nastoleného „druhého nevolnictví“ jen s naivními pokusy o zákonnou úpravu různých druhů berní. O jedné z nich píše i Pamětní kniha obce Nedvězí podle statě F.A.Slavíka „ O popisu Čech po třicetileté válce (57). Šlo o 17. a 18. století odváděl obyvatel Nedvězí 73% svého hrubého výnosu státu, vrchnosti platil úrok ve formě pozemkové renty a církvi odváděl desátek. K tomu musel robotovat 150 dní ročně. Člověk přestával být chápán jako příslušník státu, ale šlechtického panství – dominia. Přitom rostla silným tempem inflace, což zavinilo krach malé šlechty nebo ji donutila, aby hospodařila na svém majetku s pomocí vlastní čeledi a s pomocí delší roboty. Z panského dvora se stal předimenzovaný poplužní dvůr, kterému vozy, potahy a nářadí dodávali bezplatně sedláci. Proto bylo nutno vypisovat daně podle přesných čísel. Tak podle čerstvých informací v Nedvězí začínali i Morzinové ( 1654 – 1796).
V r. 1654 přešlo panství s Nedvězím od Valdštejnů na hraběte Jana Morzina (Morsina). o něm ho zdědil jeho bratr Pavel hrabě z Morzina , který teprve k němu přikoupil mezi jinými statky i Lomnici nad Popelkou i s Nedvězím.
Vrchlabí i s Lomnicí vlastnil ještě syn Jana Rudolf Maxmilián z Morzina , který v r. 1705 založil vrchlabský klášter a ves Rudolfovice. Nevedlo se špatně ani hraběti Karlovi, který založil v r. 1757 ves Morzinov.
Nedodržovaná usnesení berničního a neplacení berní si vynutily další bič na poplatníky. Za panství Morzinů v době po 1654 byl proveden přesný popis Čech a v jednotlivých místech byl pořízen soupis majetku – BERNÍ RULA.
V jediném publikovaném řádku z této berní rulu Hradeckého
kraje (svazek 12/2)je uvedeno v Nedvězí jen 6 gruntů a 3 zničená
stavení (poustky) sedláků, žádné hospodářství chalupníka, 3 poustky zahradníků.
Byla to tedy smutná bilance třicetileté války
Připomínám, že sedlák (rusticus) byl v zásadě poddaným, schopným i potažní roboty, jeho usedlost musela mít však 15 – 150 korců půdy. Lán v té době už nebyl měrnou jednotkou půdy. Chalupník (casarius) měl jen malou zemědělskou usedlost s 8 – 12 korci půdy, tedy něco kolem 2,5 hektaru, přibližně někdejší čtvrtlán. Zahradník (hortulanus) byl něco jako domkář jen s malou výměrou půdy do 8 korců. Půllánové hospodářství bylo už na hranici prosperity, čtvrtlánová usedlost nutila už k hledání obživy ještě z jiných zdrojů, zvláště řemesel. Bohužel v této doposud publikované nedvězské části berní ruly nejsou udány všechny obvyklé parametry, jako např. které grunty jsou pusté.
Z této doby nemáme bohužel ani informace, jak nepříznivě ovlivňovala situaci na lomnickém panství sedmiletá válka s Prajzem, která zvyšovala obecnou drahotu. Pak zde údajně znovu řádil mor.
Pro poddané však nastávaly neustále nové a nové potíže, které už byly takového stupně, že docházelo k nepokojům na šlechtických i panovnických statcích.
Tehdy došlo ke vzpouře i v Nedvězí a ve Stružinci. Byl vypálen i zámek v Semilech. Hromadné tažení nevolníků ze severních Čech pustošilo nejen panská sídla a fary, šířilo se ze severu do západních a jižních Čech i na Moravu. Hnutí vyvrcholilo o žních a na mnoha místech bylo krvavě potřeno vojskem. Pro statek v Nedvězí tato vzpoura byla jen zhoršením robotního biče. Výpočet daní zpřesnil podle soupisů půdy a hospodaření na ní TEREZIÁNSKÝ KATASTR. V době jeho zpracovávání byl v r. 1748 bylo stále Nedvězí uváděno v rámci panství lomnickém. Jeho držitelem byl v té době zde v Nedvězí Xaver Josef Adam Morzin.
V zemědělství nedvězském se nezměnilo
skoro nic k lepšímu, i ta bonita půdy byla horší- byla udávána číslem 7.
Zajímavé je snad to, že v té době zde bylo stále jen 14 hospodářů a
že zde nebydlel žádný přadlák nebo tkadlec, ani mlynář.
Tehdy to přineslo i určité svízele s tím, že nastalo velké stěhování a že stouply ceny pozemků.
Souhrnně lze tedy říci, že se tím zrušilo jen „tělesné poddanství“ a uzákonilo se „poddanství mírné“. To vše platilo až do roku 1848 (11).
I v r. 1790 uvádí také Schaller ( XVI, 97), že Nedvězí patřilo stále k panství Lomnice. To potvrzuje i popis bydžovského kraje z r. 1794. Tato odnož Morzinů však pak odumírá a nápadní statky (dědický podíl a nárok na posloupnost) přešly na mladší odnož.
U tohoto panství se uvádí v r. 1794 Nedwiesy, kde byly i uhelné lomy. Možná, že tato zmínka pochází z dob přípravy prodeje celého panství, který byl uskutečněn Rudolfem z Morzinů v r. 1796. Podrobnosti můžeme získat v lomnické pamětní knize . Jinak rodinný archiv Černínů – Morzinů z doby 1553 – 1993 je uložen ve Státním archivu v Zámrsku.
Čas nedvězský plynul postupně tedy snesitelněji, ale nevíme zda se produktivita práce zde zlepšovala zvětšující se svobodě. Majetníci panství se už tak nestřídali. Na skok sem přišli jen dva obchodníci.
V r. 1796 prodal Rudolf Morzin Lomnici i s Nedvězím. Koupil je pražský měšťan Ignaz Falge starší, velkoobchodník z Trutnova. Pro něho byla správa jeho panství poměrně příznivě ovlivněna obecnou drahotou. Vydělával na zemědělských výnosech. Pšenice se v r. 1804 platila 12 zl. za korec, žito za 10 zl. Za rok poté už stála pšenice i žito 50 zl. Ceny však zvyšovala i nepřízeň počasí, zejména povodně po deštích na den Božího těla.
Falgeho smrt možná věštila „hvězda ocasatá “letící přes Český ráj až ku Praze. Zemřel dne 9.září 1825, panství zdědil jeho syn Ignaz Falge mladší, který je dále prodal.
1.ledna 1834 se zde ujali majetku Rohanové Jako první z nich byl zde Karel Alain Gabriel kníže z Rohanů, vévoda Montbazonský a Bouillonský (1764 – 1836), zakladatel sychrovské linie. Kromě Lomnice nad Popelkou vlastnil i Sychrov, Svijany, Semily, Starý Dub a později i Český Dub.
Pro svůj nástup ani pro Nedvězí si právě nevybral dobrou dobu. Majetek sice dostal poměrně lacino, ale doba byla nečekaně zlá. V tom roce 1834 pobrala padesátiletá voda mnoho dříví z lánů, ale i z hamrů. Při ní se prý více lidí na Semilsku utopilo. Byla pak velká drahota a, jak vzpomíná kronikář Dlask, nastal zlý čas i pro „pívání piva“. Počasí si nedalo říci ani v dalších létech. 1836 zlá bouře zkazila slávu s korunovací císaře Ferdinanda, 1837 dokonce nastalo třesení země. 1838 pomrzl snad i nedvězským sedlákům len, zvláště ten z nového semene. 1839 pomrzlo mnoho lidí a tak to šlo i dále.
Po jeho smrti v r. 1836 v Paříži převzala majetky jeho dcera Berta (1782 – 1841). Ta však měla také potíže, trochu však jiné, spíše s neplodností než s počasím. Napřed si vzala vlastního strýce, ale jejich manželství zůstalo neplodné. Celý její majetek, tedy i nedvězské panství, spravoval její synovec Kamil Josef Idesbald Rohan. I jeho manželství zůstalo bezdětné, a tak se stal sychrovským pánem jeho synovec JUDr Alain Rohan.
V r. 1848, tedy v době, patřilo k velkostatku Lomnice pod majitelem Kamilem Robertem Rochefortem nejen městečko Lomnice, ale i 21 vsí . Nedvězí na panství Lomnice mělo tehdy 33 domů a 243 obyvatel. Dodejme, že to bylo v době zrušení patrimoniálního systému, tj. dědění panství nebo majetku po otci. To již zámek byl jen sídlem vrchnostenských úřadů. Z doby jejich vlády už se množí údaje o Nedvězí. Máme z té doby dokonce i mapu Čech i katastrální mapy
. V té době nebylo ještě zcela jasno o dalších osudech Nedvězí. Čeští šlechtici a měšťanští velkostatkáři se snažili zachránit co se dá, v petici císaři navrhovali přeměnit robotu v kapitál, který by poddaní spláceli ročními splátkami. Naštěstí odpírání roboty a jiných feudálních povinností bylo tak málo důrazné, že 7. 9. 1848 ústavodárný říšský sněm ve Vídni odhlasoval dne 7. 9. 1848 zrušení poddanství a feudálních povinností za náhradu většinou 174 proti 144 hlasům. Císař Josef II. tento zákon podepsal k plné spokojenosti šlechtických velkostatkářů. ( Viz Kolektiv: Čs. dějiny v datech).
V r. 1848 tedy skončila feudální část historie Nedvězí, i když ještě nějaký čas zajišťovala i tehdejší oktrojovaná ústava z r. 1861 Rohanům ve vlastnictví Nedvězí mnohá privilegia. Rohanové vlastnili údajně pozemky v Nedvězí až do pozemkové reformy za první československé republiky v r. 1921...
Protože z nedvězské kroniky máme jen torzo starých dob nedvězských, bylo nutno hledat zejména novodobější historické prameny. Ty jsou uloženy především v Státním okresním archivu v Semilech. Je jich několik. Z nich vyjímám některá zajímavá usnesení a rozhodnutí. Mezi tyto prameny historie Nedvězí patří zejména:
Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva v Nedvězí
V obci se pod vedením starosty Jaroslava Maška věnovalo obecní zastupitelstvo všestrannému rozvoji obce, z nejdůležitějších akcí slouží za povšimnutí následující události z let ::
1931 -zahájení rozvodu elektrické energie,
1932 -regulace Slánského potoka, zavedení pravidelné autobusové dopravy přes Nedvězí na lince soukromého autodopravce Viktora Dvořáka z Lomnice nad Popelkou do Semil, zřízení pěšiny ze Sutic k železniční zastávce, zahájení sbírky na podporu nezaměstnaných.
1933 -stavba mostku přes Slánský potok,
1934 -rozšíření veřejného osvětlení v obci, zakoupení motorové hasičské stříkačky v ceně 30.000 Kč,
1935 ze soupisu dávek placených obci je zřejmé, že v Nedvězí jsou dvě hostinské místnosti, kovářství, sodovkárna, tkalcovna a mlýn p. Frymla,
1936 -zemskou obranu obyvatelstva převzal v Nedvězí Sbor dobrovolných hasičů. Sbírka na její vybavení vynesla jen 435 Kč.Organizován byl samaritský kurs a zakoupena lékárnička. Přípravu na válku si tedy Nedvězí představovalo jako Hurvínek.
1937 -pokračují nouzové práce organizované pro nezaměstnané. Obec přispívá Semilům jen částkou 100 Kč na zřízení „Automobilové stanice pro Čsl. Červený kříž“.
1939 -přepravu nemocných z nemocnice a do nemocnice platí obec. Nepovoleno bylo zavedení nedělního prodeje v obchodech. Odmítnuto provedení artézských vrtů pro vodovod semilský. Dne 30.9. téhož roku byly „ s ohledem na změněné poměry pořízeny nové orientační tabule s vyznačením obce a okresu, a to s německým a českým nápisem na domě čp. 61“.
Za Protektorátu Čech a Moravy
1940 -veřejní funkcionáři obce musí skládat slib věrnosti Říši, obec kupuje první psací stroj, zápisy ze schůzí musí ověřovat dva členové obecního výboru.
1941 -Otevření další autobusové linky přes Nedvězí z Jičína do Semil. V obci zahájila činnost Ochrana matek a dětí v místní kampeličce. V obci bylo odsouhlaseno stanovení kontingentů dodávek, sbírky železa a litiny, zřízení požárních hlídek. Nedvězí postihla velká průtrž mračen, která poničila cesty i domy. Postiženým věnovala obec 2.000 K. Opravy komunikací trvaly několik let. Ještě v r. 1946 se na tom pracovalo s pomocí pracovní povinnosti.
Obecní rada odmítla se účastnit na výstavbě skupinového vodovodu, jak navrhovalo město Semily pro Nedvězí, Bořkov a Košťálov
1942 -Neuspěly další snahy o vytvoření obecního vodovodu.
1943 bylo usneseno vydržování stálého dezinfektora pro Semilsko.
1944 poslední schůze konána 1.3. 1944 a zůstala bez zápisu.
Po II. světové válce
1945 -Dne 9. 5. byl pověřen ustavením MNV, není uvedeno kým, Ludvík Láska . Jeho členy se stal Jaroslav Mašek, tesař z čp. 16, František Kordík, tkalcovský mistr z čp. 11, Josef Novák, rolník z čp. 24, Ludvík Kolář ze Sutice čp.3, Josef Krejčí, strojmistr z čp. 63, František Mikule, kočí z čp. 60, František Řezníček, úředník z čp. 64.
První schůze MNV se konala 2.7.1945 a do funkce pověřence pro vytvoření Místního NV.však ustanovila Jaroslava Maška Agenda MNV v Nedvězí v ničem nevybočovala z práce jiných obcí.
Při jednání MNV dne 8.8.1945 byl vyhotoven seznam 27 nedvězských občanů, kteří se účastnili „odboje ve dnech 2. V. – 10. V. a kteří žádají pamětní peníz“, na který současně složili 50 K. Jako důvod bylo u všech uvedeno, že se „činně účastnili odboje“. Z příkazu semilského MNV mělo být uděleno velitelstvím partyzánského oddílu pochvalné uznání vojínu Karlovi Bendlovi (* 5. 8. 1910) z Nedvězí čp. 56, který padl dne 3.5.,1940 a kterému předtím bylo uděleno vyznamenání Válečným křížem in memoriam.
Byla zřízena nová místnost pro obecní úřad v domě p. Františka Bělonohého v čp. 37, byl založen fond na výstavbu městského vodovodu, na nějž zorganizovaná sbírka vynesla 55.000 Kč. To pochopitelně nestačilo a jednání se vleklo ještě delší dobu. Národní správa byla uvalena na majetek Německého občana Gerharda Honemayera.
V čp. 53 byla zřízena nová živnost hostinská a výčepnická Ant. Nováka a hned následující rok i hostinec Jindřicha Pleštila.
1946 došlo k reorganizaci MNV už na stranické základně a do MNV byli zvoleni zástupci KSČ, Národních socialistů a lidovců. Významnou agendu obecní rady se vyžádalo sepisování osvědčení o národní a státní spolehlivosti a hlášení válečných škod. Škody ( zabavení zvonů a odebrání katastrálních map) byly stanoveny na 9000 Kč. V tom roce postihly Nedvězí další velké záplavy, které poškodily komunikace a vyžádaly si jejich opravy. Posílena byla autobusová doprava mezi Semily a Lomnicí n. Popelkou. Ten rok byly poprvé organizovány uhelné brigády.
1947 se rozběhla činnost mnoha komisí, větší agendu vyžadovala komunikace s Internačním střediskem Němců v Liberci, protože se vyřizovala hlášení o odsunu Němců podle dotazů předsednictva vlády. Obec žádá o uvolnění vázaných vkladů pro činnost obecní samosprávy. Na urgenci Svazu přítel SSSR obecní rada odpovídá, že v obci nejsou podmínky pro zabezpečení důvěrníka této organizace. Současně bylo odesláno negativní hlášení k přihlášce do soutěže o výstavbu republiky.
1948, hned ve středu dne 3.března se už se rozběhla činnost Akčního výboru, do něhož byli jmenováni za KSČ Vladimír Šimek, Josef Vít a Alois Jirounek, za Čs. socialisty Josef Krejčí a Břetislav Hradecký, za lidovce Miloslav Pešta a za JSČZ František Hejduk a Josef Vojtíšek.
Teprve za půl roku (dne 16. 7.) došlo k reorganizaci lidové správy.
Jinak byl plněny plánované práce spojené se sběrem odpadních surovin, se soutěží o dodávkách potravin, další jednání o požadavcích chovatelů plemenných obecních býků a kozlů a ustavení sboru místních důvěrníků pro péči o zemědělské dělnictvo. Ústředním bodem práce lidosprávy byla činnost mimořádné vyživovací komise, sestavování seznamu soudců z lidu, organizace statistické služby, sbírka sociální pomoci a zejména příprava voleb, které se konaly 17. listopadu 1948 v restauraci Josefa Řezníčka.
Kladně bylo schváleno doporučení OV KSČ o jmenování Klementa Gottwalda čestným občanem Nedvězí a nákup jeho obrazů. Je dobře, že z této schůze byl vyhotoven zápis. Byl to totiž poslední zápis o jednání Národního Výboru. Nebýt jeho už by nikdo nevěděl, že dodnes patří Gottwald do Nedvězí. Mnohé záznamy jsou pak už na útržkovitých vložených papírech. Proto třeba víme, že 1949 byl rokem sbírky na kulturní fond Ivana Olbrachta, daru lidové správy k IX. sjezdu KSČ a rozhodnutí o opravě schodů obecní márnice. Poslední zápis z 20. ledna 1950 jen konstatuje, že „další jednání obecního zastupitelstva už nebyla“.
1951 a další léta jsou zajímavá i tím, že se na jednání obecní rady resp. rady MNV vždy účastnil předseda místní organizace KSČ Jaroslav Franc. Ze záznamů vyplývá, jak se přednostně přidělovaly úderníkům byty, z kterých se naopak dosavadní nájemníci vystěhovávali.
Rada prohlásila za vyhovující pitnou vodu z náhradní studny a jímky ve zrušené štole Otto, přestože rozborem ve Státním zdravotním ústavu v Praze byla tato voda hodnocena jako nevyhovující.
V r. 1951 byl konečně zahájen výkop pro vodovod v Nedvězí, který zabezpečovali na návrh důlního dozorce VÚD dělníci této firmy. Studna pro vodovod byla zřízena na pozemku Václava Bečky.
Mnohé, většinou dost nevýznamné informace o Nedvězí, je možno najít v nesystematických záznamech nazývaných „Zápisy z obecní rady Nedvězí 1936 – 1948, resp. do nich vložených listů z válečných i poválečných let.až do r. 1951.
