Nic neuspěchat. Pak snad jednou konečně uzraje ten správný čas, kdy je už nasysleno dosti matroše, aby člověk mohl střihnout třeba i na mantl. Takový dost dlouhý mantl, se spoustou kapes. Nebo na tenhle tapecírunk.
Ponejprv z kostry dubové vypreparováno pár tisíc pidi a ještě menších čtyřhranných kovaných hřebů držících kdysi staré popruhy, tráky zvané a povícero látek potahových i podpůrných, několika generacemi čalouníků na sebe vrstvených. Pod látkou opěradla vizitka pana a paní Hubert z rue de Charenton, Paris. Toho prvého, kdo jej spíchnul. Ze stejné dílny určitě vzešel i Květíno psací stůl a jeho židle.
Bronzová péra nazpět přikurtována silným konopným provazem, uzly čalounickými, pěkně do kříže. Aby jednou tenhle restaurovaný výtvor mohl sloužit i jako trampolína. Nejprve svrchu od sitzu, pak nutno bylo otočit vše nohama vzhůru, řádně zatížit jednou Kytkou balancující špička pata na válu na nudle pod lustrem a přiheftovat též provazy kolem fortelných hřebů a jejich hlavy doklepnout. Křížem krážem obtočit nové tráky, pěkně kol dokola. Jako vše na blešáku řádně usmlouvané, většími podkováky heftované. Pak přijde na řadu polštář - futrál z režného plátna lněného ze skládky na Hráchách, z Pětatřicátých kasáren jistě zachráněného, signovaného a C&K výsostnými znaky opatřen. Plněný koňskými žíněmi grošáka kteréhosi ve větru čištěnými. Sak takový, vedle na Singrovce bábrlinkou spíchnutý. Nakonec zbývá natáhnout potahové sukno od cikánů z Tuháně usmlouvané. Od těch, co později vlasů svých škubali si, zjistíce jakou podseknutou cenu nasadili u svého prostěradla auslágového. Toto přitlučeno palicí dubovou původními mosaznými hřeby s půlkulatou dobře klenutou vypouklou hlavou, jedna po druhé na hadráku leštěnou. Podpěrky ze dřeva mahagonu, plné děr po hřebech kovaných, pořízem na kůry loupání, řádně ubrány. Do rovna u podpěrek vypodloženo ovčím rounem. Totéž vše, jen bez per, u opěradla provedeno. Navíc opatřeno dvěma fungl novejma lamelama z lajsny dubové v horní části otvoru pro lopatky odpočívajícího Tomáše. Tyhle lamely ještě sepnuty dohromady řezbou lipového listu ze dřeva jabloňového z jedné prožrané skříně zůstavší. A ta řezba uchovává vespod ve schránce tajné na zádovém tapecírunku, celou dědovu ságu obohaceno našimi novými deníky cestopisnými. A již se pracuje na dalším projektu, zakázce od Jezuse. Závěsu pro dvě katany.
K uzoufání předlouhá nekonečná šňůra restů stojí ještě za dveřmi. Sjednotit vzhled piónů do těch velkých šachů, co řežu a vozím z celého světa větší půlku života, vyřezat další i s šachovnicemi pro všechna vnoučata aby se nehádala, kdo to podědí. Ke každé šachovnici po dvou štogrdlích - afrických trůnech z jabloňového. Ty vyštafírovat postavičkami pohádkovými i ksichtíky otloukanými životem okoukanými kolem sebe. Stejně tak musí vyfasovat každý jeden potomek maňáskový ansámbl. Až se sejde celá familie třeba ku příležitosti svátků Vánočních, přivezou všechna ta svoje stará i ta čerstvě vyřezaná pimprlata i čerstvě povinuté ratolesti a dají nějaký společný majerotkový kus u toho z nich, kdo má tu největší kuchyni a hlavně jídelní stůl pro uplacírování těch největších miniprken co svět znamenají - Teatrum mundi. Třeba Malého prince od pana Antoine Marie Roger de Saint-Exupéryho. Ještě pak jednu kuši a hobití příbytek s drnovým krovem.
A mnoho dalších nezbytností. Je to mnohem lepší než nemít do čeho píchnout. Mít takový štrozok restů není vůbec k zahození. Za těch pár vrásek a bezesných nocí to určitě stojí. Na zváženou dávám, zda je raději nepřiučit řemeslu řezbářskému a rozdat všechna svoje dláta i povědomost jak je brousit i již minimálně jednou poděděnou řezbářskou marku-logo, ať si to dodělají sami podle sebe. To bude zase krve. Nutno připravit i obvazový materiál.