• „Fuit itaque beatus abbas Procopius nacione Bohemus“ (2. část: 9, 11)

   [Pokračování ...].
   9. Když četnými jinými dobrodiními, o kterých jsme pomlčeli, dávala milost Boží najevo zásluhu svého oddaného služebníka, donesla se konečně pověst o jeho svatosti k sluchu knížete české země světlé paměti Břetislava. Ten spolu se svými velmoži zaplesal nesmírným jásotem, více než by kdo mohl uvěřit, a radostně se doporučil jeho modlitbám. Týž vévoda a dvorský výkvět navykli si ho potom nazývat otcem a rovněž snažně usilovali milovat ho s otcovskou úctou.
   Pročež týž vévoda, rozšafně se poradiv s prozíravou a opatrnou bystrostí svých starších, velkomyslně rozhodl, že má být Prokop slavnostně povýšen na opata; zároveň některé nezbytnosti k životu klášternímu slušně opatřil, jiné přislíbil a potom také slušně splnil. ¹

   (...)

   11. Podle zjevení Boží milosti předpověděl také dva dny napřed konec svého pozemského života. Povolav k sobě muže řádného, synovce svého Víta, a zbožného syna svého Jimrama, po pořádku jim vyložil budoucí události, jak je potom skutečný běh dění potvrdil. S hlasitým štkáním je velebně oslovil takto: „Nejdražší synáčkové moji, kteréž jsem vychoval jako slepice kuřátka, vězte, že nadchází čas odchodu mého (2 Tim. 4, 6): třetího dne se na pokyn Páně jistojistě odeberu z tohoto příbytku tělesného a poroučím vás Bohu. Ale obezřelosti vaší uvádím na vědomost, že po mém odchodu budete zmítáni útočnou směsicí rozčeřených pomluv i zhoubným vlnobitím pronásledování, že se po šest let stanete vyhnanci v cizí zemi a že toto vaše klášterní bydliště vydá vladařská moc knížecí v užívání lidem cizím.² Vy však, nejmilejší synáčkové, neztroskotávejte proto ve víře, utvrzujte své spolubratry, Boha ze svých sil chvalte, ve štěstí mu blahořečte, v neštěstí ho vzývejte, ve chvílích radostných vzdávejte mu díky, ve smutných jej vyhledávejte, a on vás blahovůlí své starostlivosti posléze utěší. Vždyť po šesti letech vyhnanství ³ slituje se Hospodin nad vámi a obnoví vám stav původního klidu, pomluvače vaše po zásluze stihne pomstou a dovede vás zpět do přístavu útěchy. Neboť po skonu nynějšího knížete, zbožného Břetislava, nastoupí Spytihněv a bude vás pronásledovati, avšak po jeho smrti ujme se knížecího stolce v Čechách Vratislav, muž vážený a dobrotivý. Ten vás povolá zpět z vašeho vyhnanství a Pán náš Ježíš Kristus poskytne vám v tomto klášterním bydlišti klid a bezpečnost po všechny dny života vašeho, amen“.⁴
   [Pokračování ...].

Přeložil Bohumil Ryba

Poznámka:

Petr Šimík (2005).

Literatura:
• Rudolf Turek: Čechy na úsvitě dějin. Academia, Praha 2000 jako reprint 1. vydání (Orbis, Praha 1963), s. 68, 268.
• Oldřich Králík (ed.): Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha 1969.
• R. Pražák et alii: Dějiny Maďarska. Brno 1993.
• Miloš Šolle: Od úsvitu křesťanství k sv. Vojtěchu. Vyšehrad, Praha 1996.
• Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, sv. I. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999.
• Vratislav Vaníček: Vratislav II. (I.). První český král. Čechy v době kulturního obratu v 11. století. Vyšehrad, Praha 2004.