Práce truhlářské.
Kdežto tesař pro své práce užívá ponejvíce dřeva hráněného, používá truhlář pro své výrobky výhradně řeziva slabších rozměrů do tlouštky. Kdežto tesař spojuje své strojby výhradně různými zářezy a utužuje je železnými skobami, šrouby nebo pásy, spojuje truhlář části strojeb mimo různých zářezů výhradně klihem a jen zřídka užívá buď dřevěných kolíků anebo vrtulí.
U všech strojeb dřevěných musí se přihlížeti k tomu, aby vady jejich, které vznikají seschnutím anebo bobtnáním dřeva, omezeny byly na nejmenší míru.
Dřevo »pracuje«, a k této vlastnosti jeho dlužno přihlížeti, skládají-li se ze dřeva větší plochy. Truhlář musí vyhověti látce, kterou spracuje a proto má míti tyto vlastnosti dřeva stále na paměti: Dřevo jest po vláknu lehko štipné, ohebné a pružné, přes vlákno nemá těchto vlastností. Kdežto se dá dřevo po vláknu snadno zpracovati - u mnohých druhů dřev až do nejjemnějších článků -, bývá zpracování dřeva přes vlákno u většiny druhů obtížné a téměř nikdy čisté.
Vlhkostí ze vzduchu pojatou mění dřevo svoje rozměry; za příčinou nestejné hutnosti dřeva závisí tyto změny na různých okolnostech a jsou vždy ve směru kolmém na vlákno mnohem značnější než po vláknu.
Nestejnoměrné sesýchání a bobtnání dřeva má za následek kroucení i borcení dříví.
Dobře sklízené kusy dřev chovají se vždy jako celek a je-li takový předmět v suchu, povolí spíše dřevo v létech, než ve sklízené ploše.
Dřevo, které jest střídavě v suchu a vlhku, podléhá snadno hnilobě.
Při všech pracích truhlářských musí se hlavně k tomu hleděti, aby vzduchovými změnami dřevo nejméně trpělo. Toto se docílí:
1. Kácením dřeva v době, kdy má nejméně šťáv. Zkušeností bylo zjištěno, že nejlepší dříví jest to, které bylo káceno v první době zimní (v prosinci), při tom se zjistilo, že nosnost dřeva v lednu káceného o 12%, v únoru káceného o 20% a v březnu káceného o 38% byla menší, než dřeva káceného v prosinci. Ze dvou stejných smrků, ve vlhké půdě zahrabaných, byl v únoru kácený za 8 let již shnilý, a v prosinci kácený po 16 letech ještě dosti pevné.
Bukové loukotě ze dřeva v prosinci káceného vytrvaly v kole 6 roku, kdežto v druhém kole (u téhož vozu) loukotě ze dřeva v únoru káceného musily býti již po dvou létech jinými nahrazeny.
2. Vysušením dřeva, které může býti buď přirozené, aneb umělé;
při obojím musí se ale hleděti k tomu, aby se nedělo příliš rychle, ano
dřevo rádo praská. Stavební dřevo má dva až tři roky na suchém, průvětrném místě zvolna vysýchati; fošny, prkna a latě mají vysýchati co nejvolněji ve stínu, jsouce srovnány buď do hranic č. stohů neb do trojhranů.
Vysušení umělé děje se v komoře, jež se z věnčí vytápí. Dřeva pokládají se volně, aby se nedotýkala. K vytápění užívá se buď horkého vzduchu, nebo, což lépe se osvědčilo, přehřáté páry; při tom musí se dbáti o náležité větrání, aby srážející se pára níže položená dřeva neprovlhčila.
3. Vyloužením šťáv ze dřeva. Tohoto prostředku samotného užívá se dosti zřídka, někdy spíše nahodile, jako při plavení dřeva. Menší kusy dřeva mohou se ve vodě vyvařiti. Vyloužení šťáv dobře se provede parou na 100° C. vyhřátou, kterou se šťávy ve dřevě obsažené rychleji rozpouštějí než pouhou vodou.
Převrácením vláken. Prkno neb fošna »rozvrhne se« ve dva díly a sklízí se opět v celek tím způsobem, aby blána ležela na jádru, které méně jsouc borcení podrobeno, zamezí »vrhnutí se« blány.
Dýhováním. Dřevo opatří se po obou stranách slabšími přeložkami prkennými, t. zv. dýhami, jichž léta se kříží s léty dřeva vnitřního.
Účelným spojením a skládáním větších ploch z menších kusů, které se buď prostě k sobě srazí a sklízí, aneb, a to hlavně u velikých ploch, se opatří takovými srazy, aby jednotlivým částem byla poskytnuta možnosť pohybu.
Mimo sraz kolmý či jednoduchý, kde se totiž prkna na omítaných plochách ohoblovaná na svou tloušťku prostě k sobě přiloží a sklízí, přichází sraz na poloviční drážku (obraz 1.) a, sraz na celou drážku čili na drážku a péro b, sraz na poloviční drážku zdobenou c, sraz na zasouvnutou dřevěnou d neb železnou e lištu, sraz s profilovanými hranami na zasouvnutou lištu f, sraz se svlakem g, sraz s čelnou lištou h neb i aneb konečně nejdokonaleji vytvoří se plocha rozdělením jejím rámy na jednotlivá menší pole, která se vyplní slabšími náplněmi, použitím t. zv. srazu na péro a drážku k.
Tento poslední sraz naskýtá se a zhusta se ho užívá u tzv. "sčepované práce". Plocha vroubí se na délku a šířku kladenými vlysy, je-li větší, jedním neb více vlysy středními a zbylé pole vyplní se slabšími klíženými výplněmi č. náplněmi, jichž šířka nepřesahuje 60 cm. Vlysy či rámy spojují se v rozích na odsazený čep, uprostřed na střední čep (viz tamtéž).
Náplně zasahují 0,6 až 1,0 cm silnými péry do drážek vlysů, které z úplná nevyplňují, nýbrž ponechávají mezeru 0,3 až 0,5 cm hlubokou, která umožňuje volný pohyb výplní.
Podlahy.
Dobrá podlaha musí býti:
Úplně vodorovná;
trvalá;
těsná a proto musí míti co možno nejméně spár, pokud možno nejmenších, aby zabránilo se vyprašování pod ní se nacházejícího násypu.
Tomu vyhoví se vhodným spojením částí, ze kterých je podlaha složena; tuhá.
Požadavkům úplné vodorovnosti, trvalosti a tuhosti vyhoví se, položí-li se podlaha na pevný a nepodajný podklad. Nejvíce užívané podlahy jsou:
Hrubá podlaha,
obyčejná č. tesařská podlaha,
truhlářská č. klížená podlaha,
křížová č. kapucínská podlaha,
loďová č. palubková podlaha,
vlysová podlaha,
parketová podlaha.
Na podlahy volí se prkna úplně vyschlá, nejméně 27 cm široká a ne příliš sukovitá (udává se, že prkna smí míti na 0,1 m2 jen jeden suk).
Jestli se po podlaze mnoho chodí, odporučuje se dřevo dubové; rovněž houževnatá je podlaha osyková; aby byla laciná, upravuje se podlaha z prken měkkých, najmě smrkových; prkna topolová clv-'álí se pro svou bělosť, jsou ale velmi řídká a tudíž nepevná.
Podlažní prkna přibijí se buď přímo na stropnice (kde to stavební řád povoluje), aneb na trámce 5/10, 7/10, 8/12 až 10/13 cm silné, podlažnice č. polštáře zvané. Podlažnice kladou se as na 100 cm od sebe napříč stropnic; jsou buď úplně vyhráněné, aneb jen se dvou stran omítané. Každé prkno přibije se ku každé podlažnici dvěma hřeby; nastavují-li se prkna, děje se to na středů polštáře.
1. U hrubých či drsných podlah počnou se 2,5 až 3,3 cm tlustá prkna na dvou postranních stranách omítaná klásti ode zdi, a každé další prkno před přibitím se pomocí klínů, opřených nejméně na dvou
polštářích o tesařské skoby, k předešlému přitáhne (obraz 2.), a buď ke stropnici neb k podlažnici se přibije.
Hrubých podlah, které vždy dělá tesař, užívá se jen jako podkladů pod podlahy z cennějších dřev, jako jsou parkety neb vlysy a proto volí se pro tiš obyčejně prkna druhé třídy.
2. Obyčejná čili tesařská podlaha sestává z 33 až 40 mm tlustých a as 27 cm šir. prken prvé třídy, na dvou postranních plochách a na vrchní straně čistě ohoblovaných. Veliká péče musí se věnovati úplně správnému a úplně rovnému ohoblování postranních ploch prkna. Kladení podlahy provádí se právě tak, jak bylo
naznačeno u drsné podlahy. Prkna musí zplna ležeti na spodním násypu.
I tyto podlahy dělá zhusta tesař.
Při nejopatrnější práci vyskytnou se během doby mezi prkny spáry;
za měřítko dobré podlahy platí, že u prken 27 cm šir. nesmí býti spáry větší 4 mm.
Podlahy sýpek se buď drážkují, anebo se lištují do drážek, aby zrní
nepropadávalo; mimo to prkna se nebortí a hřeby mohou se schovati (obraz 3.).
3. Podlaha truhlářská. Dvě neb nejvýše tři prkna předešlých výměr sklízí se v jednu tabuli, která se klade podobným způsobem, jak bylo u dřívějších podlah udáno. Podlaha ta má méně hřebů a méně, avšak širších spár.
4. Podlaha křížová č. kapucínská. Po půdorysu místnosti rozdělí se ve vzdálenostech 1,5 až 2 m od sebe buď měkké, ponejvíce ale tvrdé 10 až 12 cm široké vlysy, výšky jako podlažní prkna,
zpodem poloviční drážkou 1,3 až 2,0 cm širokou opatřené, do kterých se kladou sklízené tabule, obyčejně z měkkých prken sestavené. Podlažnice uloží se pod vlysy a pod středy tabulí.
Obvod místnosti jest taktéž vrouben vlysy (obraz 4.). Podlahy takové se zlepší, když se prkna spojí šrámem — vlysem — pomocí lišt do drážek (obraz 4.) a.
5. Podlaha loďová - palubková sestává z prkének 2,5 až 3,0 cm tlustých, 10 až 15 cm širokých, buď jen prostě k sobě sražených aneb drážkovaných, jichž srazy jsou střídavě po podlažnicích rozděleny.
Má-li býti taková podlaha úplně nepromokavá, zřizuje se z fošen, které se na styčných hranách as na 3 cm okosí a do rýhy takto povstalé vloží se načechraný koudelový provaz nasáklý nějakou látkou, která vodu nepropouští, načež se lištou ku dřevu přitáhne a železnými skobkami 8 cm dlouhými a 12 až 15 cm od sebe vzdálenými se upevní (obraz 5.).
6. Podlaha vlysová č. prkénková sestává obyčejně z dubových prkének 35 až 80 cm dlouhých, 8 až 10 cm širokých a 2,5 až 3,0 cm tlustých (frísků), která jsou obyčejně na všeěh stranách opatřena drážkou 0'6 až 0,8 cm hlubokou.
Vlysová podlaha klade se vždy na hrubou podlahu. Kolem zdí upraví se 12 až 15 cm široký rám a prkénka kladou se pod < 45° tak, aby na srazech užšími konci do sebe střídavě zasahala (obraz 6.), při čemž do drážek se zapouštějí přiměřeně široké a tlusté lišty a osazená prkénka se drátěnými as A cm dlouhými hřeby k zpodní hrubé podlaze přibijí, jichž hlavy se v drážkách sedlíkem zapustí, aby při vkládání lišt nevadily. Nerovnosti zpodní podlahy se vyplní pilinami a prkénka se přiměřeně tlustými tvrdými třískami vypodloží, aby vrchní podlaha proti zpodní neležela dutě. Dokonale položená podlaha se v celku čistě ohobluje a obyčejně se voskem napouští a kartáčem vyleští. .
7. Podlaha p a r k e t o v á sestává z čtvercových desek č. parket 25 cm tlustých 35, 40, 58 až 69 cm do čtverce velikých (obraz 7.).
Parkety jsou buď tvrdé neb měkké; tvrdé mají kříž i výplně ze dřeva tvrdého, měkké mají obyčejně kříž tvrdý a výplně měkké, zřídka kdy jsou celé ze dřeva měkkého.
Kříž parket bývá 5'3, 6'5 až 8'0 cm široký; ' z několika kusů sklížené výplně jsou spojeny s křížem na drážku a péro. Na drsnou podlahu kladou se parkety úhlopříčně mezi dříve položené pozední vlysy 12 až 15 cm široké tak, jak udáno bylo u podlahy vlysové.
Parkety b jmenují se širokým křížem, je-li kříž těchto parket jen 5,3 cm široký s úzkým křížem, a malé francouzské, c vídeňské patentové parkety.
Podlahy vlysové i parketové mají se v nových budovách klásti co možná pozdě, neboť vlhkem nabobtnavše se zdvihnou, a musí se znovu překládati.
V budovách veřejných, hlavně v místnostech přízemních anebo tam, kde místnost' pod podlahou jest vlhká, kladou se podlahy vlysové nebo parketové do asfaltu.
Buď parkety anebo frísky jsou zpodem na hranách opatřeny rybinovitým zazubením (obraz 8.), kladou se do 1'0 až 1'5 cm tlusté vrstvy asfaltové, dokud jest tato ještě teplá a tekutá. Tím, že asfalt vnikne do rybi-novitých zářezů, přidržuje se vrchní podlaha k zpodní buď cihelné ležaté dlažbě, aneb k podložce betonové as 10 cm tlusté.
Má-li se taková podlaha klásti na drsnou podlahu, musí se přes tuto rozložiti as 1,0 cm tlustá vrstva suchého písku.
Tyto podlahy hodí se velmi dobře pro nemocnice, školy, kasárny, kostely a p.
V průjezdech anebo v konírnách užívá se mnohdy dlažeb špalíčkových (obraz 9.), ze špalků (10x10)/15 až (12x12)/15cm velikých.
Je-li taková dlažba vystavena střídavému vlhku a suchu, odporučuje se špalíčky vyvařovati buď v horkém dehtu, nebo v horkém lněném oleji, nebo v kreosotu.
Špalíky jsou buď z měkkého nebo z tvrdého dřeva; kladou se do pískové 10 až 15 cm vys. vrstvy a spáry 0,5 až 1,0 cm široké se prosátým pískem vysypou, anebo se kladou na podklad asfaltový a spáry se rozhřátým asfaltem zalévají, anebo se konečně kladou na 12 až 15 cm ti. podklad betonový, který se 1,5 až 2 cm ti. vrstvou prosátého písku nebo též tak tlustou vrstvou asfaltu s dehtem vyrovná. Než se špalíčky položí, ponořují se ještě do dehtové a smolné smíšeniny.
Někdy se špalíky svými styčnými plochami sklánějí pod < 60° až 45° proti zpodní rovině (obraz 10.). Vlákna špalíčků staví se vždy ve směru délky a vrchní jejich hrany se na 15 mm okosí. Upotřebením této dlažby zamezí se v průjezdech domů lomozu při projíždění, v konírnách získá se měkké stání pro koně. Dle systému Kerrova kladou se špalíčky obyčejně 8 až 10 cm vysoké na vrstvu betonu na 10 až 15 cm tlustou, při čemž spáry 0,7 až 1,0 cm veliké zalijí se dole na výšku toliko 1 až 2 cm smíšeninou živice (bitumen), která špalíčky s podložkou a mezi sebou váže, načež hořejší část nevyplněných spár zalévá se cementovou maltou míšenou v poměru cementu k písku jako 1 : 3 nebo se vysype hrubým křemenitým pískem.