| [Boje] [Po válce] [Cesta domů] |
| Československé legie v Rusku |
|
Vilém Karel (zemědělec a řezník v Lobzích u Plzně). Dík strýci jsme neměli nouzi o jídlo, kterého tehdy, za Němců,
při přídělovém hospodářství za druhé války bylo dost málo.
Nemuseli jsme jezdit na ”šamon” na vesnici pro proviant, jak to bylo v těch dobách běžné.
Z dopisu Přemysla Janě Lhotkové, Plzeň, 29.2.2008
Milá Jano, ... Prvně jsem Tě viděl u Vás v bytě na Roudné za války, když jsem Tvé mamince přinášel někdy v r. 1942 maso od mého strýce Viléma Karla. ... Z rodopisu strýce Viléma vím jen to, že jeho otec Antonín Karel byl řezníkem na Vyšehradě v Plzni, blízko našich Špirků. Pocházel však z řeznického rodu z Radnic. Jeho manželka Marie Hauptmannová byla z Božkova. Po ní strýc Vilém zdědil dům nad kovárnou v Božkově. Strýc Vilém byl jako můj druhý táta. Děti s tetou Marií neměl a tak mě měl rád jako svého. On to vlastně až do války můj strýc nebyl. Přesto jsem ho i v tomto povídání zařadil mezi sešvagřené. Byl to druh mé tety. Nevzali se však jen proto, aby nepřišla o svou penzi po zabitém prvním muži na nádraží při posunu. Strýc Vilém měl v životě několikrát velké potíže, zejména za první světové války, kdy byl několikrát blízek smrti na frontě jako "pětatřicátník"- příslušník slavného plzeňského pěšího pluku 35. Však byl na ten pluk hrdý a s vervou zpíval jeho píseň ... pětatřicátníci hoši jako květ, na vás bylo vždycky radost pohledět ... Po válce v Rusku, ze které zběhnul, pracoval jako řezník u svého otce a jako malý sedlák v Božkově a v Lobzích. Vlastnil snad nejstarší nákladní auto Plzeňska, Laurinku. Na ní bylo více dřeva než železa, alespoň podle té hromádky popela, když v Božkově shořela. Skončila válka, ta druhá. Roztočily se velké šlapací brusy cikánů a bajonety, jako po té první, se přetvářely na mírumilovné kuchyňské košeráky. Do příštího masopustu se vykrmil čuník, nastal čas zabijaček a strýc Karel nevěděl, kam dřív skočit. A protože na vojsku vlast, co se týče oceli nešetřila pocházela většina válečné kořisti z malého městečka Solingen severního Porýní-Vestfálska, plného kovářů a nožířů. Ten co přispěl ku věhlasu strýce se jmenoval F.W.Holler a ve znaku měl teploměr. Pak už to šlo jen z kopce. Pod hrozbou uvěznění byl přinucen vstoupit do Jednotného zemědělského družstva v Lobzích, kde pracoval až do důchodu. O jeho cestě na velkou Rus se nedochovaly žádné zápisky vyjma nedoceněné válečné kořisti, rukopisu nevystopovatelného původu, know how hospodáře a Mordovceva o jeho cestě na Ararat v originále, později přeloženou panem Wagnerem a znovuobjevenou na Aukru koncem léta páně dvoutisícího devátého. Pamatuji obří konzervy hlavního aktéra s tím dlouhým košerákem ze zabijačky na Letné. Padly u toho jeho Szekesfehervaru, v zákopu a na mezi lánu kukuřice, kde nám upadlo kolo oktávky barvy lahvové cestou do Šibeniku a kde byl zakopán i jeho batalion pětatřicátníků. U toho Szekesfehervaru, kde to za pomoci jedné jeptišky asi otočil. Cituji proto Karla Havlíčka Borovského a z překrásného legionářského deníku pana Horského. Od začátku války se projevoval odpor českých vojáků k Rakousku-Uhersku i tím, že někteří přebíhali k nepříteli na stranu Dohody. Z těchto přeběhlíků, ze zajatců a krajanů žijících v zahraničí se začaly postupně utvářet nové jednotky našeho zahraničního vojska - legie. Vznikaly na francouzské, italské a hlavně ruské frontě. Do vnitřních poměrů ruské říše původně nechtěli legionáři zasahovat, ale situace se vyvinula jinak a docházelo zde k prudkým střetům s bolševickými vojsky. Legie přispívaly k růstu českého sebevědomí, byly konkrétním výrazem touhy po samostatnosti a ochoty se pro ni obětovat. Na této stránce jsou dokumenty objevené ve vojenském kufru, který patřil Janu Horskému. Sepisoval je za svého působení v československých legiích v Rusku u 5. pražského střeleckého pluku T. G. Masaryka. Narodil v roce 1886 v rodině rolníka Jana Horského v Jiříkově u Litomyšle. Byl nadšeným Sokolem, cvičil gymnastiku, účastnil se všesokolských sletů, na což byl náležitě hrdý. I na svoji účast v legiích vzpomínal s vědomím, že stál na té správné straně. Zemřel v roce 1975 den po svých 89. narozeninách. Ručně psané poznámky a deníky jsem přepisoval bez úprav textu, v minimální míře byly opravovány pouze některé odlišnosti od současných pravopisných pravidel, které by mohly působit na dnešního čtenáře rušivě. Snažil jsem se zachovat zápisky co nejvíce v původní podobě. |
