Osvobození,Plzeň,1945,Američané

Osvobození by se dalo opsat souslovím získat svobodu. A co je vlastně svoboda? Ottův slovník naučný definuje slovo svoboda jako „Moci náležeti jen sobě ve svých rozhodnutích, určovati jednání své jen z vlastních zásad, tedy bez nátlaku zevního,… Proto se žádá svoboda svědomí, svoboda náboženská, přesvědčení, myšlenky a slova… svoboda zákonem omezená a to zákonem, který je uznán od subjektu samého… svoboda politická znamená autonomii, správu života sociálního podle zákonů, jež občané sami si dali.“ Občané Česko-Slovenska přestali žít ve svobodě od okamžiku vyhlášení Protektorátu Čech a Moravy jako součásti německé říše dne 16. března 1939. Formálně měl být Protektorát autonomní a pod vlastní správou prezidenta Emila Háchy, ale ve skutečnosti měla moc v rukou německá okupační správa. Někteří lidé kvůli ztrátě svobody odešli z vlasti a v zahraničí bojovali proti nacistické nadvládě, někteří vytvořili domácí odboj, ale většina obyvatelstva jen mlčky přihlížela ztrátě možnosti veřejně projevovat své myšlenky, ztrátě suverenity československého národa.
Druhá světová válka začala napadením Polska Německem 1. září 1939. Velká Británie a Francie následně vyhlásily válku Německu. Sovětský svaz nejprve bojoval na straně Německa, ale 22. června 1941 se po neohlášeném německém útoku stal součástí protihitlerovské koalice. Spojené státy americké se zapojují do války v létě 1941 ekonomickou pomocí a 7. prosince 1941 po japonském náletu na přístav Pearl Harbor i vojensky. Druhá světová válka se stala nejstrašnějším konfliktem moderních světových dějin, ve kterém přišlo o život okolo 60 milionů lidí a to nejen na bojištích, ale i v zázemí zúčastněných zemí a při rozsáhlých vyhlazovacích akcích. V Evropě válka skončila 8. května 1945 bezpodmínečnou kapitulací Německa, v Tichomoří Japonsko kapitulovalo po jaderných útocích až 2. září 1945, čímž skončila druhá světová válka zcela. Vítězů války bylo mnoho, neboť na konci konfliktu stály proti Německu a Japonsku, kromě neutrálních zemí, téměř všechny státy světa. Ovšem hlavními velmocemi poválečného období byly USA a SSSR. A právě tyhle dvě mocnosti se postaraly o faktické poválečné uspořádání světa.
Vrátím se nyní k definici svobody. Dne 6. ledna 1941 vyhlásil prezident F. D. Roosevelt v poselství Kongresu zásadní hodnoty, za kterými stojí americká vláda. Byly to tzv. „čtyři svobody“: svoboda slova, svoboda vyznání, svoboda od nedostatku a svoboda od strachu. Válku naopak provází nesvoboda, nedostatek a strach. Je však obtížné definovat konec druhé světové války pojmem míru, svobody, osvobození, ukončení všech hrůz válku provázejících. Od roku 1945, kdy skončila tato strašlivá válka, došlo totiž k dalším křivdám, mám na mysli nejen škody morální, ale i ztráty na životech. I to přinesl pozdější „mír“. Nebyl to totiž mír na všechny časy, protože při jeho vzniku se začalo rozhodovat i o dlouhodobém rozdělení Evropy nebo dokonce světa do dvou zájmových sfér, sféry demokratické a sféry sovětské.
Narodila jsem se v Plzni, kde osvobození od války bylo provázeno rychlým zapomínáním pravdy událostí, které ho provázely. Chtěla bych si tedy ujasnit, jak osvobození ve skutečnosti probíhalo. Nejde jen o vyvrácení naivních a průhledných lží, že Plzeň neosvobodili Američané, ale za ně převlečení Sověti, ale o hůře rozlišitelné polopravdy, že osvobození Plzně zajistili hlavně nebo skoro jen výlučně komunisté. „Více než čtyřicet let, s výjimkou roku 1968, se nemohla psát plná pravda o skutečné úloze americké armády při osvobozování západních Čech. Až poté, co listopadová „něžná“ revoluce dala naráz průchod demokracii a svobodě, je možno skoncovat i s jednostranným výkladem této problematiky.“ Hledání socialismem nezasažené literatury pro mě nebylo jednoduché, ale ani tuto literaturu bych nechtěla zcela zavrhovat. Literatura novější obsahuje především množství fotografických sborníků, není však na škodu prohlédnout si tyto fotografie, i z nich se dá mnoho vyčíst, hrůza nacistické nadvlády v zemi i pozdější šťastná atmosféra osvobozované Plzně. Pravda na fotografiích se dá sice také zfalšovat, ale obrázky z plzeňského osvobození jsou do takové míry autentické, že věřím, že radost na nich není hraná. Ve své práci bych chtěla vycházet hlavně z pramenů přímo ze dnů osvobození. Z plzeňského archivu mám zapůjčené první výtisky novin: Národní Svoboda, Pravda a páté číslo deníku Nový Den. Díky těmto pramenům bych chtěla odpovědět na otázky: Jak Plzeňané reagovali na Američany? Jak se k nim chovali? Dalšími otázkami, které bych si chtěla položit jsou: Proč americká armáda osvobodila Plzeň? A proč nepokračovala dále na Prahu? Jak dlouho americká armáda setrvala v západních Čechách? Na všechny otázky pravděpodobně nenaleznu odpovědi v novinových článcích, a proto využiji i sekundárních zdrojů. Závěrem bych chtěla přinést odpověď na otázku: Jaký je vztah Plzeňanů k osvobození Američany v roce 1945 dnes?

Města Plzně se dotkl již výsledek Mnichovské konference konané ve dnech 29.-30. září 1938, kde spojenci podepsali dohodu s nepřítelem o vyklizení československého pohraničí. V prvních říjnových dnech pak obsadila německá armáda pohraniční území Česko-Slovenska a dostala se až do těsné blízkosti Plzně. Pro město to znamenalo například přerušení důležitých železničních a silničních spojení ve směrech Plzeň-Klatovy a Plzeň-Domažlice. Jak Hitler stupňoval své požadavky, padl dokonce návrh na obsazení samotné Plzně, k tomu však prozatím nedošlo. Laštovka ve své knize dále uvádí, že z okolních, převážně českých obcí, byly vystěhovány stovky českých rodin, Plzeň tak byla přeplněna uprchlíky. Je tedy zřejmé, že přestože fašistická vojska zatím nepřekročila práh západočeské metropole, jejich blízkost značně ovlivňovala dění uvnitř města i myšlení a náladu Plzeňanů.
Jak již jsem zmínila v úvodu své práce, o tragickém konci Česko-Slovenska bylo rozhodnuto vyhlášením Protektorátu Čech a Moravy v březnu 1939. Plzeň byla obsazena v ranních hodinách 15. března 1939. „V Plzni byl zřízen tzv. oberlandrát. Do jeho obvodu spadaly okresy Plzeň, Rokycany, Kralovice, Přeštice a Hořovice.… Ke každému oberlandrátu byla přidělena posádka německé pořádkové policie nebo četnictva, úřadovny gestapa, kriminální policie, bezpečnostní služby a abwehru, německý soud a pracovní úřad. Oberlandráty spravovaly záležitosti Němců a současně vykonávaly dozor nad českými úřady. V Plzni měla své sídlo silná posádka německé armády, jíž velel generalleutenant Herrmann.“ V počátcích okupace byla formální správa města ponechána v rukou prozatímní vlády, později však, tak jako v ostatních městech, nacisté přikročily k přísnějšímu režimu a postupně ovládli české státní i městské správy. „Po příchodu Reinharda Heidricha do Prahy byla zesílena germanizace státní správy, která postihla i Plzeň. …západočeskou metropoli ovládli někdejší předáci henleinovské strany z pohraničí republiky.“ Podle Laštovkovy knihy byla Plzni přisuzována úloha „prostředníka mezi protektorátem a velkoněmeckou říší a prostředníka v soukolí práce pro vůdce a říši“. Město bylo prohlášeno statutárním městem, podřízeným přímo zemskému úřadu.
Plzeňské hospodářství se během války ubíralo směrem k tzv. válečnému hospodářství. Fašistům šlo v Plzni zejména o těžký průmysl, proto se zaměřili na Plzeňskou Škodovku, která se za války stala jedním z největších zbrojních podniků v celé Evropě, neboť její znacizované vedení podřizovalo veškerou výrobu válečným potřebám. Fašistickému vedení se nevyhnulo ani plzeňskému pivovarnictví. Němci se tak postupně dostávali do vedoucích pozic nejen politického, ale i hospodářského života. V Plzni také docházelo ke značnému poklesu životní úrovně. Okupující armáda vyvážela z českých zemí velké množství potravin. „V Plzni byla již v roce 1941 kritická vyživovací situace.…V příštích letech se vyživovací situace dále zhoršovala a koncem války vyústila v hlubokou zásobovací krizi.“ Podle fotografií z dob okupace můžeme vidět, že plzeňské náměstí s kostelem sv. Bartoloměje se často stávalo místem přehlídek hitlerovských vojsk a slavnostních projevů nacistických špiček. Veliká tabule s německými hesly zde stála po celou dobu nacistické nadvlády.
Z výše popsaného je zřejmé, že Plzeňané byli vystavováni stále většímu tlaku na svou identitu. Okupanty byli utlačováni nejen vojensky, ale i společensky a kulturně. To bylo samozřejmě podnětem k myšlenkám národně osvobozeneckého boje a následně k formování ilegálních protifašistických skupin. A to už se přesouvám k otázce plzeňského protinacistického odboje.
Nelze přesně určit, kdy se začal organizovat odpor proti německé okupaci a proti válce, ale bylo to asi stejné jako všude v Protektorátu. Myšlenky odboje začaly vznikat už brzy po vzniku Protektorátu a to nejednotně, formováním mnoha samostatných organizací. Nejdelší výčet odbojových skupin podává opět kniha Josefa Laštovky, která však nebudí příliš důvěru politické objektivnosti. Jako první a jediná významná je zde vyzdvihována komunistická strana, nemá tedy, dle mého názoru, cenu citovat Laštovkovu glorifikaci této strany. Nemyslím si, že by se komunisté do odboje vůbec nezapojili, ale kvůli zveličování jejich vlivu v socialistickém Československu nemohu objektivně odhadnout jejich přínos. V Plzni však existují i další národně osvobozenecké skupiny. Mluví o nich mnohé plzeňské dokumenty, které dává ve své knize dohromady Bělohlávek. „Mezi nejznámější a nejaktivnější patří organizace Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD), Národní hnutí pracující mládeže (NHMP), vojenské skupiny plk. Karla Dubovského a pplk. Jaroslava Weidmanna, odbojové hnutí plzeňských pošťáků, z něhož vznikla později Druhá lehká divize, organizace V boj, úderný oddíl Jestřáb aj. Na Plzeňsku působily též odnože Petičního výboru věrni zůstaneme (PVVZ), Obrany národa, Přípravného revolučního národního výboru, sokolské Jindry a zpravodajské skupiny Zdeňka Schmoranze, ilegální skupiny z řad městské policie aj.“ Řada těchto v ilegalitě působících skupin, které vznikaly již od počátku války, byla odhalena a jejich členové byli pozatýkáni, ale některým se podařilo utéct a na konci války právě tyhle organizace sehrály významnou roli při květnovém povstání v roce 1945.

Počátkem května vypukla na mnoha místech Československa protifašistická povstání a nebylo tomu jinak ani v Plzni. Již v druhé polovině dubna nebylo pochyb o tom, že konec války se blíží úměrně stoupající síle leteckých náletů. Ve stejný den jako bylo Američany osvobozeno první velké české město Cheb, se uskutečnil i poslední nálet amerického letectva na Škodovku. O konci války mluvily i letáky, shazované spojeneckými angloamerickými letadly na Plzeň. V Plzni však na konci války neexistoval žádný jednotně organizovaný tým spolehlivých lidí, šlo spíš o několik jedinců. To nebylo nic mimořádného ani jinde v Protektorátu. Bylo tedy nutné, aby se existující odbojové organizace sjednotily a dále postupovaly jednotně koordinovaným způsobem. Myslím, že dnes už je téměř nemožné se dovědět, kdo koordinaci vedl nebo kdo se přidal na poslední chvíli z čistě zištných důvodů. Někdy koncem dubna 1945 se utvořil oficiální Národní výbor (NV), do jehož čela byl zvolen pplk. Jindra Krejčík, prvním místopředsedou se stal Václav Hrbek, druhým místopředsedou František Filip, třetím Eduard Kotora, čtvrtým J. Duchek a jednatelem se stal dr. Jaromír Hrbek. Tento sbor měl reprezentovat vedení města, ale v žádné literatuře nebo historickém pramenu, který jsem prostudovala, jsem nenašla, jak a kým byli tito funkcionáři voleni a co po celou dobu až do 5. května dělali.
„1. května večer kolovaly Plzní zprávy o tom, že Hitler v Berlíně padl, většina lidí tomu ale nevěřila. V dalších dnech panoval ve městě zvláštní napjatý klid, na úředních německých budovách visely nacistické vlajky na půl žerdi a lidé měli obavy ze všemocného gestapa.…Ozbrojené vystoupení proti nacistické nadvládě bylo v protektorátu určeno na 7. května, ale situace se nakonec vyvíjela úplně jinak.“ Osvobozovací akce začaly již brzy ráno 5. května, kdy občané vyšli do ulic, a začaly ničit symboly nacistické nadvlády.
Prvním velmi důležitým momentem osvobozovacích akcí bylo obsazení vysílače. Jednalo se o vysílač pro hlášení letových zpráv a vysílač, který měl rušit vysílání z Londýna. Jeho převzetí se začalo připravovat už 4. května, ale samotná akce začala 5. května ráno. Byl to velmi významný nástroj ke sdělování informací o průběhu povstání i k řízení celé akce. Vysílač byl dobyt kolem poledne a ve 12:35 se ozvalo: „Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří. Voláme Vás, občané města Plzně a celých západních Čech. Oznamujeme Vám, že jsme se zbavili nadvlády Němců a jsme svobodni.“ Situace však v té době nebyla ještě tak optimistická. Neustále docházelo k zákrokům německých vojáků a gestapáků proti obyvatelstvu. Další důležitou událostí bylo obsazení radnice davem lidí, na radnici byl přítomen i dosavadní starosta dr. Wild a Oberbürgermeister dr. Walter Sturm. NV považoval za nejdůležitější, aby se předešlo krveprolití a proto požadoval po Sturmovi, aby tento požadavek sdělil veliteli nacistických sil Plzně von Majewskému. Mezitím došlo k obsazení pošty, nádraží, Škodovky, ředitelství drah a dalších správních objektů.
Několik hodin trvalo, než se Majewský vyjádřil. Souhlasil s přenecháním civilní správy NV pod podmínkou veřejného pořádku. Dr. Hrbkovi, se kterým jednal, navíc předložil osm bodů podmínek, jejichž splnění však bylo pro NV nemyslitelné. Dr. Hrbek tedy přešel na dosti riskantní způsob jednání a místo přijetí podmínek navrhl boj. Zároveň velmi významně přibarvil situaci povstalců směrem k pozitivnímu. Ač si uvědomoval, že NV má k dispozici necelých šest set revolučních gardistů a povstalci jsou velmi uboze ozbrojeni, zalhal Majewskému, že má NV dvacet tisíc vyzbrojených členů Národní stráže, sklady se zbraněmi a municí, a že je v telegrafickém spojení se štábem generála Eisenhowera. Majewský byl zřejmě zaskočen a tak začal vyjednávat, jednalo se asi dvě hodiny, ale k žádnému závěru se nedospělo.
Odpoledne 5. května ještě došlo k odzbrojení dvou vlaků a obsazení kasáren na Bručné. Večer se situace zhoršila, když přišla zpráva, že německé SS divize Schőrnerovi armády obkličují Plzeň. Bylo tedy nutné co nejrychleji informovat americkou armádu, aby přijela do Plzně co nejdříve. Po několika neúspěšných pokusech, které stály i lidské životy, pronikla jedna spojka až do Lub za Klatovy, kde Američané sídlili, a vrátila se zpět se zprávou, že americký velitel slíbil, že armáda brzy ráno 6. května vyrazí na Plzeň. Během noci se podařilo obelhat Němce, že Američané už jsou v Plzni a ti upustili od chystaného útoku. Vysílač se s posluchači večer rozloučil hlášením: „Končíme dnešní vysílání, přejeme vám všem doma i za hranicemi dobrou noc. Zůstaňte u svých aparátů. Zůstaňte i vy venku na stráži bdělí. Nevíme co nás čeká.“ Pravděpodobně však málokdo z Plzeňanů usnul.

6. května 1945 měl přijít okamžik, na který všichni Plzeňané čekali. Ač byla Plzeň už částečně v rukou NV a povstaleckých sil, příjezd americké armády znamenal potvrzení konce nacistické nadvlády. I když by se mohlo zdát, že Američané přijeli do téměř osvobozeného města, nebylo tomu tak. Dle mého názoru totiž přispěli k osvobození Plzně již před svým příjezdem. Myslím, že už jen skutečnost, že se blíží americká armáda dodala povstalcům sílu a nacisté si naopak uvědomili, že je zbytečné povstání tvrdě potlačovat, ba naopak, že pro ně bude výhodnější jednat s rozmyslem. Věděli, že čím hruběji se zachovají k povstalcům oni, tím hůře se pak budou osvoboditelé chovat k nim.
Brzy ráno 6. května se městem nesl zvuk podobný bouřce, byl to však zvuk blížících se amerických tanků skupiny plukovníka Nobleho. V 8 hodin 15 minut stanula americká armáda na plzeňském náměstí. Z počátku byla nedůvěry na obou stranách. „Plzeňané zpočátku váhavě vycházeli ze svých domovů. Strach a nedůvěra byly v lidech za šest let nastřádány více než co jiného.…Američané vylézají z tanků v dlouhých nepromokavých kabátech a jsou spíš nedůvěřiví.“ Ale pak nedůvěra opadává a lidé se sbíhají na náměstí a vítají americké osvoboditele. „Výkřiky: „Sláva! Nazdar! Hurá!“ podávání rukou, první vzájemné pohledy do očí, slzy, polibky.“ Z vysílače se ozvala slova dr. Šindlera: „Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří! Nechť žije svoboda, nechť žijí naši spojenci. Oznamuji všem obyvatelům Československé republiky, že pancéře 16. divize jsou na náměstí Republiky v Plzni. Viděl jsem na vlastní oči přijíždět pancéře ze západu. Slyšel jsem hukot tankových motorů. Podával jsem ruku americkému důstojníku. Slyšel jsem americký hovor. Po šesti letech nacistické hrůzovlády jsme svobodní. Americké pancéře jsou na náměstí Republiky. Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří.“ Atmosféra byla tak silná, že si málokdo uvědomoval, že válka ještě neskončila. Kolem deváté hodiny však radost překazí střelba z kostela sv. Bartoloměje. Lidé se schovávají v bočních ulicích. Jsou hlášena i jiná místa, kde se bojuje. „Střílí se téměř ze všech kostelů…“. Jsou to jen jednotlivá ohniska německých fanatiků, ale je nutné je zneškodnit. Ve 14 hodin 15 minut podepsal Majewský kapitulační listinu a po 16. hodině padly v centru města poslední výstřely. Plzeň je konečně zcela svobodná.
Zbývá ještě odpovědět na otázku: Jaký byl vztah Plzeňanů a Američanů? Podle literatury, kterou jsem prostudovala se v Plzni Američanům líbilo a byli až překvapeni srdečným přístupem Plzeňanů. „Američané, kteří se při průjezdu a bojích v Německu setkávali s nevraživostí, nedůvěrou a skepsí, byli překvapeni nadšenými reakcemi při osvobozování vlastního Československa. Mnohdy až přímo v šumavských městech zjišťovali, že jsou již osvoboditelé a ne dobyvatelé.“ Tento fakt dokládá i „Pozdrav do Československa“ bývalého důstojníka 2. pěší divize Dr. J. P. Wakefielda, který píše, že přijetím v Evropě byli Američané spíše nemile překvapeni. V Anglii byli považováni za překrmené a přeplacené vojáky, ve Francii se setkali s jakousi „nabručeností“. V Plzni to však bylo jiné. „Věděli jsem, že vyjádřený vztah a důvěra jsou opravdové, neboť jsme to viděli v jejich očích. Tyto pocity byly ještě zřejmější, když nám otevřeli svá srdce a své domovy.“ Mnoho Američanů si sebou do vlasti odvezlo i české manželky a pak se do Plzně pravidelně vraceli.
I vztah Plzeňanů k západním osvoboditelům je zřejmý. Američané Plzeňanům nepřinesli jen svobodu, ale i kousek života, který doposud neznali. „Plzeňané ochutnávali americké voňavé cigarety. Mnoha lidem bylo divné, proč američtí kluci stále pohybují ústy a přitom nic nejí. Žvýkačky v té době u nás nikdo neznal.“ Jako důkaz pozitivního vztahu slouží i mnoho vzpomínek na Američany, které jsem našla v příloze Nové Pravdy, vydané v den 45. výročí osvobození. Mnoho lidí tam vzpomíná jak jako malé děti dostali svou první čokoládu nebo se svezli na „džípu“. Bohumil Pecina vzpomínal, jak ve svém třípokojovém bytě ubytovali pět amerických vojáků a jak silné mezi nimi vzniklo pouto. Další vzpomínka je od Václava Lindy, který také ubytoval tři vojáky u sebe v bytě a vzpomíná, jak byli slušní a hodní. Objevuje se tu však i lehce kritická poznámka: „Američtí vojáci byli slušní a hodní . Zvlášť ti z prvního sledu. Ti další se už víc ohlíželi po našich děvčatech.“
Američané odešli po 20. listopadu 1945. Zůstali však ve vzpomínkách všech Plzeňanů, kteří si je dodnes připomínají fotografiemi a nejrůznějšími suvenýry. Od roku 1946 do roku 1948 v Plzni dokonce vycházely dvakrát měsíčně Americké listy, časopis Svazu přátel USA, který informoval o dění ve Spojených státech. Po celých západních Čechách byly také odhalovány pamětní desky americkým osvoboditelům. Po roce 1948 se však započalo se zamlžováním až úplným popíráním pravdy a na Američany se muselo na téměř 45 let zapomenout.

V následujících odstavcích se chci zmínit, jak na události květnových dnů reagoval plzeňský tisk. Mnou prostudované pražské noviny se plzeňským událostem nevěnovaly vůbec, což je pochopitelné neboť sdělování informací v té době nebylo jednoduché a tamní redakce měly dost co psát o pražských událostech. K dispozici mám, jak již jsem napsala v úvodu své práce, tři výtisky různě politicky orientovaných deníků. Jedná se o list Národního výboru „Nová Svoboda“ z 6. května, noviny orgánu komunistické strany na Plzeňsku „Pravda“ ze dne 13. května a výtisk deníku československé sociální demokracie „Nový den“ z 20. května. V prvních dvou případech se jedná o vůbec první výtisky, u deníku „Nový den“ jde o páté číslo.
„Nová Svoboda“ vyšla již v neděli 6. května, z čehož lze vyvodit, že do tisku musela jít v noci ze soboty na neděli. V té době ještě nebyla americká vojska ve městě a ještě tedy nebylo nic dokonáno. Nejvíce mě zarazilo, že většina článků je bez autora a úvodník, kde se píše o vzniku a úloze Národního výboru, neobsahuje jediné jméno, jakoby se její členové stále báli, že osvobození není definitivní, a že by v případě neúspěchu povstání mohli být potrestáni. Naopak mnoho článků je provoláváním slávy svobodě a demokracii jako už by válka skončila. Noviny však obsahují i mnoho věcných příkazů nebo spíš výzev, korigujících chování občanů. Jedná se především o výzvy k přísné občanské kázni z obavy před zbytečným krveprolitím. „Znovu opakujeme, že každá rušivá akce a svévolné použití střelných zbraní by bylo proti dohodě s velitelem branné moci. Je nutno, aby byl bezpodmínečně zachován korektní poměr vůči německým vojenským silám.“ „Zabraňte drancování, zabraňte ztrátám životů! Nechoďte do Ulic!“ NV také zakazoval řešení osobních účtů mezi občany a odkazoval na pozdější řádné odsouzení kolaborantů. V novinách jsou několikrát podrobně popisovány události posledních dní. Radostné očekávání americké armády je zjevné, v článcích ale není opomenuta ani úloha Rudé armády při osvobozovacích akcích Československa. Noviny jsou zakončeny zprávou: „V posledních hodinách před uzávěrkou „Nové Svobody“ je v Plzni naprostý klid.“
Komunistickému deníku „Pravda“ na první straně vévodí článek „Rudá armáda v rudé Plzni.“ Jedná se však o upřímné přivítání druhé spojenecké armády, která do Plzně dorazila v pátek 11. května. V článku není nijak opomíjena nebo upozaděna zásluha americké armády, byť už je zde až na druhém místě. Píše se zde o kooperaci osvobozeneckých vojsk. „Přátelství anglo-americko-sovětské bude garantem svobody a garantem míru všech národů…Ať žije Rudá armáda! Ať žijí anglo-americké spojenecké armády! Ať žije svobodné Československo!“ V článku „Setkání představitelů sovětských a amerických armád“ píše autor o vzájemném vyznamenávání několika nejzasloužilejších důstojníků. V deníku je už mnoho zpráv celorepublikového významu, které chyběli v předchozích novinách. Dále jsou tu citovány projevy maršála Stalina nebo soudruha Gottwalda a celá řada statí se socialistickými a budovatelskými výroky. Na poslední straně jsou praktické informace o obnovení vlakových spojů nebo tisk nových poštovních známek. Zaujal mě také článek, kde Městské historické muzeum v Plzni vyzývá svědky událostí „všeho druhu, které se seběhly během 5. a 6. května a předtím …Materiálu bude použito pro dějiny našeho města.“ Je dobré, že si zaměstnanci muzea včas uvědomili, jak cenná pro budoucnost budou posbíraná svědectví nebo fotografie.
Výtisk sociálně-demokratického deníku „Nový den“, který mám k dispozici, je již pátým číslem. Možná proto se jeho autoři zabývají už konkrétními problémy města po konci nacistické nadvlády. Úvodník hodnotí poválečnou neuspokojivou situaci a vytyčuje úkoly nové správy města. „Není pohonných hmot, není dopravních prostředků, potravinové zásoby jsou vyloupené a my musíme tyto obtíže stůj co stůj zdolat.“ Poněkud mě pobavila poznámka o nedostatku piva: „nepatrnému výstavu, který nestačí ani na krytí plzeňské potřeby, natož pak na krytí potřeby plzeňského kraje a celé republiky.“ Ještě že následuje věta: „Ale nejen, že nemáme pivo! V některých plzeňských čtvrtích nemáme dosud ani vodu.“ Zajímavým se mi jeví i článek „Rusko a Evropa“, ve kterém autor popisuje jak je Rusko odlišné od evropských zemí. Tento článek by pravděpodobně nemohl být otištěn v předchozím komunistickém deníku. V závěru novin je zmínka o sportovních utkáních v atletice a ve fotbalu mezi Američany a plzeňskými sportovci, což značí uvolněnost a návrat k normálnímu životu obyvatel města.
Z výše popsaného vyvozuji, že v čase těsně po americkém osvobození ještě nebyly snahy o popírání amerických zásluh o osvobození Plzně, a to ani v komunistickém deníku.

V této kapitole bych se chtěla pozastavit nad často kladenou otázkou: Proč nepokračovali Američané dále na Prahu? Otázka problému setkání obou osvobozeneckých armád vyvstala již 25. dubna 1945, kdy se potkaly jednotky generála Hodgese s vojáky Prvního ukrajinského frontu maršála Koněva a rozdělily tak nacistické Německo na dvě poloviny. Je jasné, že se jednalo o otázky vyšší vojenské, ale hlavně politické strategie. „Závěrem dubna proto probíhala mezi náčelníkem generálního štábu A.I.Antonovem a generálem Dwightem D.Eisenhowerem čilá korespondence, v níž se upřesňovaly návrhy ohledně čáry setkání obou armád. Mimo jiné bylo potvrzeno, že spojenci postoupí na úroveň československých hranic z doby před válkou, do Krušných hor a Českého lesa. Později se měla tato osa posunout na čáru Karlovy Vary-Plzeň-České Budějovice.“ Americká vojska tedy mohla dojet skrz Plzeň až na konec Rokycan, na místo se sověty dohodnuté demarkační linie. To stanovila domluva Eisenhowera s Antonovem a důvodem toho byla údajně obava, aby se americké a sovětské jednotky nepomíchaly. Tak to také tlumočil 6. května generál Bradley generálovi Pattonovi, který musel poslechnout, i když mu to nebylo po chuti. Chtěl pomoci Praze za každou cenu. Eisenhowerovo přání však znělo jasně, Američané nesmí postoupit dál než osm kilometrů severovýchodně od Plzně, aby nedošlo k žádné mezinárodní komplikaci. Odmítání americké účasti bylo o to těžší, že se z pražského rozhlasu ozývalo zoufalé volání o pomoc.
Pomoc Praze byla tedy zakázaná z vyšších míst, ale skulina se přece jen našla. Byla v Bradleyově vyjádření, že „bychom mohli a měli vyslat průzkumné oddíly ku Praze“. Byla to nejasná formulace a písemné prameny o tom, kdo uposlechl či neuposlechl, nejsou jednoznačné. Možná, že ten, kdo překročil Eisenhowerův zákaz nebyl Patton, ale až Noble. Nebo dokonce někdo z jeho štábu. Nejpodrobněji o tom píše opět Roučka. 7. května proběhl telefonický hovor mezi štábním kapitánem Hergetem z Plzně a náčelníkem štábu pplk. Bartošem z Prahy. Rozhovory mezi nimi a americkým majorem Urbanem skončily pro pomoc Praze neúspěšně. Rozkaz generála Eisenhowera byl jasný a zakazoval za žádnou cenu nepřekročit dojednanou demarkační čáru. Teprve když se podruhé ozvala zoufalá prosba o pomoc Praze, že situace je tam velmi špatná a nedostává se munice, bylo na štábu v Plzni rozhodnuto udělat malý průzkumný oddíl lehkých obrněných tanků a poslat je do Prahy. Když „tři tanky s bílým praporem“ dorazily do Prahy úspěch jednání s Českou národní radou (ČNR) nebyl nijak příznivý. Přes vyjádření, že by Američané mohli být v Praze za dvě hodiny, představitelé ČNR jejich pomoc odmítli. ČNR byla příliš závislá na příkazech z Moskvy, že Prahu musí osvobodit Rudá armáda. Ani v tehdejších pražských novinách jsem nenašla zmínku o možné americké pomoci Praze, dokonce ani řádku o boji Američanů o Plzeň. „Než dorazí Rudá armáda, bude ještě několik tisíc mrtvých…neústupnost a protahování bojů ČNR, jakož i dodržení demarkační čáry, stálo mnoho zbytečných životů.“
„Není pochyb, že osvobození Prahy americkými vojsky by vytvořilo změněnou poválečnou situaci a silně by ovlivnilo i situaci v sousedních zemích.“

Cílem mé práce bylo seznámit se s okolnostmi osvobození mého rodného města, města Plzně. Příběh jsem začala vyprávět v době, kdy toto město, stejně jako ostatní československá města, padla do područí Hitlera. Šla jsem v historii možná až moc daleko, ale bez osvětlení hrůz nacistické nadvlády by nebylo možné pochopit vzdor Plzeňanů na konci války a jejich radost při příjezdu osvoboditelů. První kapitola o Plzni pod fašistickou nadvládou je zakončena vznikem plzeňského odboje, který předcházel povstání 5. května 1945. Povstání je věnována následující kapitola. Třetí kapitola je o samotném příjezdu Američanů do Plzně. Druhá a třetí kapitola se však prolínají v otázce zásluhy Američanů na relativně klidném konci války v Plzni, neboť, jak již jsem uvedla dříve, Američané se nezasloužili o osvobození Plzně až svým příjezdem, ale už rozhodnutím o překročení československých hranic z konce dubna 1945. Ve čtvrté kapitole jsem se zaměřila na plzeňský tisk. Pročetla jsem troje noviny a hledala v nich, co o Američanech píší. Snažila jsem se o odpověď na otázku vztahů Američanů a plzeňského obyvatelstva. Zde je nutné podotknout, že jsem vycházela z prvních tiskovin po osvobození, kdy vztah k osvoboditelům byl pochopitelně nekritický, a také z literatury, která vznikla k 45. výročí osvobození a autoři se v ní snaží odčinit léta komunistického popírání americké pomoci. Je tedy možné, že fakt, že jsem se nesetkala s žádným negativním zážitkem
s Američany, je způsoben zdroji mého bádání. Přesto si myslím, že vztah Američanů a Plzeňanů byl opravdu výjimečně přátelský. Poslední kapitola je o neuskutečněné pomoci pražskému povstání. Zde docházím k závěru, že o věci bylo rozhodnuto na nejvyšších politických místech a je nesmírná škoda, že Američané neosvobodili Československo celé. Závěrem své práce bych se jen zmínila, že Plzeň nezapomíná na své osvoboditele ani dnes. Od roku 1990 se v Plzni konají tzv. Slavnosti svobody, kam z celého světa přijíždějí lidé, aby společně s obyvateli města, americkými veterány a jejich rodinnými příslušníky oslavili osvobození města. V roce 1995 byl v Plzni konečně odhalen Památník americké armádě a je zde také otevřena stálá výstava „Patton Memorial Pilsen“, která připomíná postavu legendárního generála George S. Pattona a jeho přítele generála Ernesta N. Harmona. Plzeňané tedy na své osvoboditele nezapomněli ani přes léta nuceného mlčení.

1. Roučka, Z. (2000): Američané a západní Čechy 1945. Plzeň, ZR&T, 2000.
2. Roučka, Z. (1990): Osvobození. Plzeň, Vydáno ve spolupráci s Občanským fórem a Výborem pro vybudování pomníku americké armádě v Plzni, 1990.
3. Laštovka, V. (1990): Americká armáda v Plzni. Plzeň, Západočeské muzeum v Plzni, 1990.
4. Pochmanová, V. (1963): Od května k únoru 1945-1948. In. Kolektiv autorů: Kniha o Plzni. Plzeň, Krajské nakl. v Plzni, 1963.
5. Laštovka, V. (1963): Proti Fašismu 1918-1945. In. Kolektiv autorů: Kniha o Plzni. Plzeň, Krajské nakl. v Plzni, 1963.
6. Laštovka, V. (1981): Plzeňané v boji za národní svobodu. In. Dějiny Plzně III. Plzeň, Západočeské nakl. v Plzni, 1981, s. 235-295.
7. Waska, K. - Bystrický, V. (1990): Americká armáda 1945 - Osvobození západních Čech ve fotografiích a dokumentech. Plzeň, Západočeské nakl., 1990.
8. Mohyluk, V. (1990): Západní Čechy 6.5.1945. Plzeň, Dům techniky ČSVTS, 1990.
9. Bělohlávek, M. (1987): Archiv města Plzně - průvodce po fondech a sbírkách, Západočeské nakl. v Plzni, 1987, s. 408-409.
10. Pecka, J. (1993): Americká vojska v Čechách. Český deník, 13. května 1993, s. 12.
11. Hrbek Václav (1993): Vzpomínky na Plzeň – 1945.

Přemysl Paichl: Sága rodu, JAK JSEM BYL VYLOUČEN ZE STUDIA
   Věřte nevěřtě, byl jsem skutečně vyloučen třikrát, ať se se mnou někdo měří. Přesto jsem nakonec dostudoval s výtečným prospěchem.
    Poprvé jsem byl " vyloučen" ze studia jedním z nejhorších plzeňských komunistů Josefem. Ten, jako několik jeho kompliců, měl ošklivé máslo na hlavě za své chování za války v koncentračním táboře, a proto s pomocí této komunistické koncentráčnické mafie se stal plzeňským předsedou Okresního národního výboru v r. 1946. Kdyby Vás jednou zajímalo, jak hluboká byla moral insanity plzeňských komunistů, tak si přečtěte novinový článek jednoho z nich, prvního poválečného plzeňského starosty V.H.: Svoboda zůstala jen přáním, Plzeňský deník, Listy na víkend č. 19,.května 1994, s.1-2/.
    Byl jsem horká hlava a tak jsem při slavném veřejném shromáždění všech významných zástupců politického a kulturního života celé západočeské oblasti v Plzeňské Měšťanské besedě vytknul panu primátorovi, že nepomáhá budování vysokých škol v našem městě. Všichni tito potentáti se sešli, aby slovně přislíbili pomoc nově plánovanému založení celé university v Plzni. Když jsem slyšel jejich velkorysé slibování, tak mne začal v kapse pálit papír, jímž mně město Plzeň vyhrožuje, že musím jako zástupce studentů zaplatit květinovou výzdobu pro slavnostní otevření plzeňské lékařské fakulty, které pořádala plzeňská radnice. Lítal jsem s tím účtem po čertech i ďáblech, ale každý krčil rameny. Tak jsem já, který organizoval brigády na vyčištění celé budovy pro tuto slávu, který vybral mezi studenty peníze na zapůjčení baldachýnů, aby nebyly vidět v posluchárně rozbité zdi, jsem měl ještě z vlastní kapsy zaplatit zapůjčené kaktusy a palmy z městské zahrady. Tak jsem na této slávě řekl, že přeji všem právníkům, přírodovědcům a jiným studentům plzeňské university, aby se měli lepší než my medici, aby si nemuseli platit místo primátora květinovou výzdobu z obecní zahrady z vlastní kapsy. A byl oheň na střeše. On totiž tenkrát neexistoval ještě play-back a tak to šlo hned radiem do celé republiky.
    Druhý den vyšel v plzeňských novinách velký článek o neomaleném výstupu plzeňských studentů, který odkryl něco shnilého ve vedení města. Týž druhý den přišel za mnou poselák od primátora, který mi vyřizoval, že mne pan starosta jako vylučuje ze studia. Tam jsem mu vzkázal, že na to jeho pravomoci nestačí. Nakonec ten účet a kytky radnice zaplatila a já jsem se ale obrkomunistovi musel omluvit. Tak to spravil MUDr Hrbek, člen druhého, “domácího” komunistického lobby. Studoval jsem tedy dál.

Přemysl Paichl: Předchorobí osvobozování

Internetové zdroje