PŘEMYSL PAICHL /*12.7.1923/

Těžko je mi psát o sobě, protože člověk sebe většinou zná ze všech nejdůkladněji, zná zejména dobře svoje nedokonalosti, chyby a negativní stránky a, pokud uvažuje, nebývá si často jist svými klady. Soudcovskou píšťalku nade mnou ať si tedy vezmou do pusy jiní.
Protože po mně přijdete na řadu i Vy, kteří budete dopisovat svůj kousek Ságy, tak myslím, že bude vhodnější změnit dřívější jen obecné povídání a dílčími impresemi, které teprve nakonec můžete zkorigovat konkrétními fakty. Nacionále a objektivní faktologii svého života jsem dal až na konec této kapitoly, protože je moc detailní a dlouhá, aby mohla sloužit ilustraci života té doby, kterou jsem žil, Udělal jsem si tedy při této příležitosti jen jakousi inventuru převážné části svého života.

NEŽ JSEM SE NARODIL

Přicházel jsem na svět v Československé republice, která už před svým vznikem, aniž znala logiku dějin jednotlivých etnik středoevropského prostoru, dostala do vínku do budoucna neřešitelné národnostní menšinové rozpory i veliké rozdíly rozmístění průmyslu, rozdíly v místní materielní úrovni obyvatel. Proto už 2 roky po svém vzniku prodělala v r. 1921-23 těžkou hospodářskou krizi s nastupoval znovu komunismus, zejména na Slovensku a v Maďarsku. Krom toho už hořely nacionalistické vášně, které rozdmychávala Slovenská L´udová strana s požadavky uzákonění autonomie Slovenska. Navíc už tehdy často i propukaly stávky, také už se organizovalo Národní hnutí a jiné fašistické organizace. Tehdy žijící ani nezpozorovali nástup teroru ulice, která podnítila atentát na ministra financí A. Rašína, Tomu tento národohospodář dne 5.1.1923 podlehl, i když jeho ekonomické řízení republika potřebovala ze všeho nejvíce. Potřebovala jeho práci více než nacionální fangličkářství, mnohem více než únor téhož roku, který naplnil 1.sjezd KSČ.
Rok mého zrození s pořadovým číslem 1923 byl rok, kdy v květnu odjíždějí naši komunisté do sovětské střední Asie, kdy naše republika vede spor s Polskem o Javorinu, který musel řešit až mezinárodní soudní dvůr, Tehdy u nás už stávkuje dva měsíce 120.000 horníků proti snižování mezd. V sousedním Německu se rozpadl Německý parlamentní svaz a nastal už nástup fašistů v DNP a DNSAP, které se sjednotily do bojového souručenství.
Snad jedinou pro obyčejného člověka kladnou událostí toho roku 1923 bylo tedy mé narození a zahájení pravidelného vysílání československého rozhlasu v Praze (v Brně to bylo až 1925, v Košicích 1927 a v Ostravě 1929).

NAROZENÍ

Už dříve jsem uvedl, že ještě po první světové válce ženy převážně rodily doma. V Plzni vznikla jakási malá porodnice teprve v r. 1919. Byla myšlena spíše jako sociální zařízení a proto vznikla ve Wenzigově ulici č. 5 v budově městského chudobince. Pro rodičky tam byly jen dvě místnosti s 8 lůžky. Postupně se počet lůžek zvětšoval, takže v r. 1923, kdy jsem se tam mé mamince narodil, tak už zde bylo ( na celou Plzeň) už 16 lůžek.
Jediné co o tom vím z maminčina vyprávěni je, že jsem vážil při narození 5 kg a měl jsem tělesnou délku 51 cm. Takové velké plody mají později skoro vždycky cukrovku. U mne se to před několika lety potvrdilo. Svá rodná data si ověřit nemohu, protože knihy a chorobopisy o mém narození už neexistují. Nejspíše zůstaly někde ve sklepě ve zmíněné budově, kde pak za druhé války byl jakýsi kompromis mezi internátem německých zdravotních sester a vykřičeným domem, do kterého s za druhé světové války strefila americká bomba. Tam pak vše i s mým rodopisem shořelo. Zatracení Amerikáni, teď si nemohu nechat udělat horoskop, protože už se nikde nedovím, v kolik hodin jsem se narodil. V rodném listě to totiž napsáno není. Ani v křestním dokumentu.

No nic. Byl to pro svět obyčejný den roku 1923, čtvrtek, u katolíků slavil svátek sv. Jan Gualbert. Ten pravděpodobně předznamenal osudy narozeného Přemysla tím, že mu odkázal zaměření na medicinu, ne sice vědeckou, ale na lidové léčitelství. Není to jeho léčitelství sice nikde přesně popsáno, předpokládám, že to bylo bylinkářství. I to snad v r. 923 bylo nutné, protože si ani nedovedete představit, jak tenkrát 12.7.1923 medicina byla primitivní. Orientujte se o tom stavu sami třeba podle tehdejšího seznamu léčivých přípravků, jak jsem je zjistil v abecedním seznamu přípravků akciové továrny lučebnin a léčiv Medica v Praze z r. 1923.
Příloha č. 64 - Abecední seznam přípravků Medica

Jinak mi sv. Jan Kv., jak byl ten rok uveden v kalendáři, moc vzorem být nemohl, protože se ke svatosti dostal proto, že jako potomek starobylého šlechtického rodu z Florencie odmítl jako krevní mstu probodnout na Velký pátek vraha svého strýce, Navíc volil cestu kněžskou, k níž jsem se asi hned jako novorozenec nijak nehlásil. Zmíněný svatý vstoupil do benediktinského kláštera a později se stal profesionálním poustevníkem a jako takový dokonce založil podle řehole sv. Benedikta poustevnickou osadu a nakonec vybudoval 12 klášterů. Pro ty sepsal Nová pravidla pro šedé bratry řádu vallombronského. Do kalendáře se dostal 12. července, protože ten den v r. 1073 zemřel..
V jiných kalendářích ten den byl uváděn Nador, jiní měli svátek Boreše/ možná právě toho Rýzmburského, který pravděpodobně přivedl Paichly z Němec do Čech/.
Tak, jako symbol příchodu, mne svátek Boreše uvítal pravděpodobně hned ráno, kdy se rodí nejvíce dětí. Tak jsem asi už viděl první východ slunce, který ten den byl ve 4 hod 03 minuty, měsíc už asi byl na obloze, protože ten vycházel ve 2 hod. 52 minuty. Počasí se na mne smálo, v Plzni bylo jasné počasí, teplota stoupala, větry byly jen mírné. / v přírodě /.
Když do porodnice přinesli první noviny, tak plzeňský Český Deník oznamoval, že Anglie je odhodlána k finančnímu nátlaku na Francii a že Němci se připravují s bolševiky na jednotný postup. Naši sociální demokrati chtěli se dostat k socializaci cestou družstevnictví. To mne velmi povzbudilo. Bohužel ani v následujících dnech si mne světový tisk nevšiml ani mezi Zprávami osobními a rodinnými, ani v Rozmanitostech. Ani zprávička. Přečtete si to sami.
Příloha č. 67a,b,c,d - Český Deník 12.7.1923

Inu, jak říkám, den mého zrodu byl dnem obyčejným, zejména pro 91.500 nezaměstnaných. Já jsem zatím patřil mezi ně. Ale byl to dozajista den štěstí pro moje rodiče. Měli syna. Tak nešli ani ten večer do Městského divadla, kde dávali Verdiho operu ″Maškarní ples″.

PRVNÍ LÉTA PAMATOVANÉHO DĚTSTVÍ

První 3 léta kojence, batolete a života, na něž nebývají ještě vzpomínky, jsem prožil na Vyšehradě, v domě u Pužmanů, Vodičkova ulice, tehdy ještě staré čp. 91, později čp. 17. To byla dnešní Lobezská ulice od křižovatky s Částkovou ulicí směrem do města podél dráhy. Alespoň se zachovaly z té doby některé fotografie.
Příloha č. 68 - Když mně bylo 4 - 6 let

První matné vzpomínky mám asi z období 6 let, kdy jsem chodil do mateřské školky. Něco z toho mého života jsem už prozradil v životopise svých rodičů v předcházející kapitole. Jako doplněk bych snad jen uvedl, že má paměť je moc děravá, protože náhodou se ke mně hlásila nějaká paní, která při vyslovení mého jména u okénka na plzeňské protetice se ke mně hlásila s tím, že se mnou jezdila do školy na saních. Když k tomu přidám onu dříve vzpomínanou dceru hostinského, tak jsem asi tedy byl už v tomto věku samá holka. Ty holky také přicházely na pořad, když si nebylo na co hrát nebo když nebyly sporty. A sporty a cvičení v Dělnické tělocvičné jednotě bylo vlastně pořád, v zimě v létě. Kromě snad první pusy od Boženky Sládkové si na nic v tomto ohledu mimořádného nepamatuji. Když jsem ve svých vzpomínkách dnes dlouho pátral, co mne tehdy ovládalo, tak jsem došel k překvapivému závěru, že jsem snad tehdy neměl ještě neměl ani nezvládnutelnou touhu, ani sžírající lásku, ani žádné smrtelné hříchy. Byl jsem tedy asi šťasten.
Největší průšvih, který mi zůstal v paměti bylo to, že jsem se při běhu ze školky otočil a neviděl jsem před sebou nějakou paní, tlačící kočárek. Já tomu kočárku v rozběhu prorazil vixlajnvantovou boudičku. Táta to musel zaplatit, ale nepřerazil mne.
Jestli to nevíte, tak škola mateřská i obecná byla tenkrát pro Lobzy a Letnou v Revoluční ulici č.89, čili tam kde je dodnes hudební a nějaká zájmová škola. Děti byly tehdy samostatné a nikdo jim nenosil ani tašky, ani s nimi nechodil. Samostatnost byla i v kolektivní obraně i útoku. Kde se spojovala Revoluční a Dlouhá ulice, ta ještě neměla jméno, tak tam bylo místo velmi nebezpečné, protože tam postavilo město Plzeň takové nouzové domy pro nejchudší své obyvatele. Říkalo se tomu sídlišti jednoposchoďových baráčků kolonie Čína. Tam bylo sídlo neřesti, které nás často vítalo kameny a protože tamní děti uměly dobře házet, tak jsem doběhl do školy nebo ze školy domů často se zakrvácenou hlavou. Ani jste možná nezažili, co z malé ranky na hlavě vyteče krve. V druhé třídě jsem se stal dokonce obětí hnusné loupeže, protože mne okradli dva asi devítiletí mládenci se psem o celý obsah mých kapes, dokonce i tu svačinu mi z tašky snědli.

CVIČNÁ ŠKOLA

Možná tedy, že to nebyla touha mého otce mít ze mne vědce, ale spíše strach z Číňanů, aby mne nezabili, a tak mne do čtvrté třídy obecné školy převeleli z Lobez do Tylovy ulice. Tam byl Učitelský ústav a ten musel mít také nějaké objekty, na nichž se páni kandidáti na učitele učili učit. Tak pro ně udělali obecnou školu, říkalo se jí cvičná. Nebyla to tedy pomocná škola v pravém slova smyslu, jak o mne rozšiřovali mí kamarádi, kteří zbyli a rvali se dále ve škole lobezské. Do této školy chodili samí synkové plzeňských továrníků, obchodníků, advokátů, zejména židovští. Ani nevím, jak jsem se tam dostal, asi to zařídil tatínek, který vedle v ulici dělal v tiskárně. Já jsem tam byl jediný chudák. Tak jsem se musel učit dobře, protože jsem pobíral chudinské a prospěchové stipendium. Každá koruna byla dobrá, tak jsem už tehdy pomáhal s učením spolužákům a od nichž nebo od jejich rodičů jsem sem tam něco dostal.
Dokonce mne jeden z nich, Franta Drechsler, bral ssebou do jejich vily v továrně na slídu v Meclově u Staňkova. Tam to bylo nóbl, tam jsme museli sedět u velkého stolu, mít ubrousek na kolenou a mluvit spisovně, i když pan továrník trochu do toho pletl spisovně němčinu v modifikaci jüdiš. Taky jsme měli pro sebe vychovatelku, říkali jí guvernantka. Tam jsem se dokonce naučil jezdit na kole. Pan továrník dokonce pro mne musel koupit ještě jedno kolo. Bylo krásné, zprvu ale neposlušné, takže jsem s něho spadl v zahradě do kaktusů. Tenkrát mi paní guvernantka tahala ze zadnice ostny asi hodinu a pak mi celý zadek natřela jódovou tinkturou.

MLÁDÍ JE HRA

O těch hrách na řece, na loupežníky, o prolézání kanálů jsem snad už mluvil. O těch spanilých jízdách na ledových krách po řece Úslavě jsem asi neřekl nic. To bylo parádní číslo každého letenského kluka. Ani proto nezdůrazňuji, že jsem jednou při tom ″čvagranování″ /jak se tomu ledoplavectví říkalo/ málem přišel o život. Byl to sport jednoduchý. V Lobzích za mostem se skočilo při jarním tání na pokud možno tlustou ledovou kru a na ní se jelo až pod letenský most a tam se muselo hezky rychle přeskákat po ostatních krách až na břeh. Kdyby se to nepovedlo, tak to bylo na té kře o utopení, protože před železničním mostem byl jez a pod ním byl ohromný vír s vařící se vodou. Byli tací, že to riskli. Já jen jednou. Samozřejmě jsem spadl do vody a stěží jsem vyplaval a než jsem doběhl domů, tak jsem měl na sobě zmrzlé šaty. Zapřít se to nedalo. Dali mne do postele s horkým lipovým čajem a s vyhrůžkami, že dostanu zápal plic. Bohužel se jejich předpověď vyplnila a já byl prvně vážně nemocen, se zápalem plic. To se tehdy stonalo 10 dní a sedmý den byla krize. Antibiotika nebyla, tak jsem sedmý den prý fantazíroval při kritickém výstupu horeček. Nicméně jsem to přežil v brrr ledových obkladech.
Když už jsem u té zpovědi svých hříchů, tak vyznávám, že jsem běžně kradl všechno možné ovoce panu Čočkovi, městskému zahradníkovi, který měl zahradu hned za naší strání za domem. Byla tak velká, že ani všechno ovoce a zeleninu na ní vypěstovanou nemohl sníst a navíc on byl tak bohatý, že to snad ani nebyl hřích. Nakonec - já jsem nebyl pokřtěný, tak jsem nechodil do kostela a tedy ani ke zpovědi.
Když jsem už chodil do města, tak jsem měl už dlouhé kalhoty a tak se musel děsně líbit, alespoň mi to před časem sdělila jedna pamětnice. A sportů bylo pro mne mnoho.
Na zimu se jezdilo na lyžích nejen na Sylvánský vrch ke hřbitovu, na Malou Doubravku a dokonce až na Chlum. Tam jsme i skákali na skutečném dřevěném můstku s kritickým bodem můstku až 10 metrů. Však jsem si tam také často rozbil pusu, dokonce jsem tam utrpěl první svou zlomeninu, jenom ale palce. a tak ji ani ve svém výčtu úrazů ani neuvádím. V tom mne asi sleduje náš Tomáš. Lyže byly nic moc, vázání jen z kožených pásků, ani nebyl ještě Kandahar, který by dnes z dětí nevzal ani na nohu. Bruslit jsme ale chodili spíše na řeku, protože na umělém kluzišti od nás, představte si tu drzost, chtěli vstupné. Tenkrát už byly tržně-zbožní vztahy a tak kdejaké hřiště Sokolové nebo DTJ polévali, bývala tam i gramofonová hudba a, panebože to byla pochoutka, také tam vařili za dvacetník čaj. Na čaj s rumem jsem měl nejdříve až jako gymnasista. Zatím jsem musel šetřil a tak se přelézalo přes plot.
V létě taková nejlepší klukovská zábava byla hra na laubry, tedy na loupežníky. To jsme byli dvě party, které se honily, střílely po sobě praky, zatýkaly se, svazovaly a schovávaly se všude i za komínem i v kanále.
Zdálo by se zajímavé, že jsme nekradli u řeky u Bulharů. Byli to zelináři, kteří zde byli od jara do zimy a pěstovali všechnu možnou zeleninu, zejména okurky, melouny, kedlubny, mrkev, papriky, rajčata, květák. cibuli. Jednak to bylo tak laciné, že se ani nevyplatilo krást. Jednak oni také měli dobré hlídací hafany. Bulhaři bydleli jen v dřevěné boudě bez dveří, jen s jednou velkou místností, kde leželi jen na dřevěných pryčnách pod těžkými koňskými houněmi. Tenkrát ani krámy se zeleninou snad nebyly. To maminka mi dala jednu nebo dvě koruny a musel jsem přes kilometr utíkat třeba jen pro cibuli k Bulharovi. Kupovalo se samozřejmě to, co se na zahrádce u domu nedalo vypěstovat.
S těmi nakupovacími povinnostmi to ještě šlo. Musel jsem bohužel chodit na housle. To bylo pro mne jako za trest. Táta vždycky říkal, nevíš, co kdy budeš potřebovat. Možná, že z tebe bude šumař nebo učitel, tak alespoň ať nějakou tu muziku umíš. Chodil jsem sám až na Vyšehrad, pak až na konec do Doubravky, pak do hudebky až do Plzně a nakonec k virtuosovi panu Bartovskému až k dnešnímu výstavišti. A všude se chodilo pěšky, ještě že to bylo jen jednou týdně.
Když jsem před chvílí psal o našem bytě, tak jsem zapomněl uvést, že v kuchyni v Revoluční ulici byla kachlová kamna na nich se dalo na svrchnici i sedět. Voda se nosila z pumpičky hned kousek na rohu ulice, ale byla to otrava pro ni stále běhat. Co se tehdy u nás spotřebovalo vody jsem snad věděl jen já.
Záchod jsme měli na dvoře. Tam jít večer jsem se za mlada dokonce bál, ne moc, ale přesto. Ještě štěstí, že záchod byl na dvorku pod oknem babičky, která vždycky volala, že dává pozor.
Druhý domov jsem však měl ve ″spoláku″ ( Dělnický spolkový dům). Ten patřil socanům - sociálním demokratům, jako byl můj děda a táta. Děda nosil dokonce takovou tkaničku kolem límečku, jako praví “socijálisti”. Táta zase měl úplný parádní kroj DTJ. /Dělnická tělocvičná jednota/. Ve spoláku byla nejen hospoda, ale i všelijaké salonky na věčné schůzování, školení, umělecké kroužky, ale hlavně velký sál s jevištem pro divadla a jako tělocvična. Ke spoláku patřilo i velké hřiště a zahrada. Bylo tam všechno možné tělovýchovné nářadí a, věřte tomu nebo ne, na všem se skoro každý všední den cvičilo a účinkovalo. Tolik bylo lidí, hochů, děvčat, dorostenek, dorostenců, mužů, žen. A mezi muže a ženy patřili i dědkové a báby. V létě se nářadí nosilo na cvičiště. Hrál jsem tam také divadlo. První moje vystoupení na prknech, která znamenají svět, byl krátký výstup o nutnosti čistit si zuby. Nic moc, měl jsem však přitom možnost ukázat celé Letné, že mám nové svítící hodinky.
Zde jsme měli i veřejná cvičení, dětské dny. Tam jsme si stavěli naše tehdejší těla bez pupků. Tam jsme poznali aktivně i mnoho sportů, zejména fotbal a českou házenou. Prostě do cvičení se sice chodilo dvakrát týdně na 2 hodiny, ale jinak jsme na cvičišti mohli být kdykoliv. Vždycky tam s námi byl nějaký dospělý, který nám třeba pomohl.
A pod spolákem jsem zase chodil do takové malé chaty, kde jsme byli jako skauti. Tam jsme se zase učili odříkání, sbírání hmyzu, slušnosti, táborničení, chodit podle mapy a mnoho jiných věcí, za které jsme pak vždy po zkouškách dostávali takové malé nášivky na košili. Tam ale byly schůzky jen málokdy. To nebylo pro každodenní život jako cvičiště.
Do biografu se chodilo tenkrát do “Legionáře” v Doubravce. Skoro každou druhou neděli. Tam dávali Rin-tin-tina, Zoro mstitele, Pat a Patachona. Tam už v neděli dopoledne chodily v páru a držely se za ruce naparáděné holky a stále se chichotaly. Prostě- mládí to je věk parádní.

KLASICKÉ GYMNASIUM

Když se řekne klasické, tak našinec z první republiky hned si vybaví, že to bylo něco jiného, než reálné gymnasium, které svým vztahem k realitě dávalo spíše přednost matematice a živým jazykům.
Když zdůrazňuji ono “klasické, tak by vám mělo být jasné, že nešlo o nějakou starověkou moudrost antického Řecka. Tam totiž gymnasium které po obecné škole připravovaly své žáky pro studium universitní.
Pro nás to byla škola ne jen pro materielní život, která neučila biflovat, ale spíše přemýšlet, ne tak pro vydělávání peněz ale pro bádání s humanitním zaměřením, která učila latině a řečtině, aby si člověk mohl srovnat svoje názory s antickou i pozdější latinskou literaturou. Proto naše gymnasium mělo i starou budovu, takže se od ní nedochovaly nejen plány, ale ani fotografie. Však mi dalo hodně práce, než jsem její fotografii našel.
Ještě štěstí, že jsme měli na fyziku a matematiku dobrého odborníka, že jsme v těch reálných znalostech nezůstali o nic pozadu, snad naopak. Jinak to v tom gymplu už to nebyla s učením nijaká nirvána. Měl jsem sice stále vyznamenání, ale odfláknout se to nedalo. To nám třeba jeden den nadiktovali řeckou abecedu a druhý den už jsme měli v ní číst. Latinu jsme měli 6 let a řečtinu 4 roky. Řeknete možná, že to na nic nebylo. Mně to ale v medicině dost pomohlo, protože jsem se nemusel biflovat ty nejrůznější odborné termíny, ale mohl jsem si je z té latiny nebo řečtiny odvodit. I podle mínění znalců to byla jedna z nejlepších typů škol v Evropě, protože spíše stimulovala k uvažování a rozumění, ke znalosti bez memorování.
Věk gymnasiální, to vlastně už není jen věk střední školy, to už je položivot a odeznívání polohraní. To už musíte mít domovský list, to už musíte do společnosti, už i ta školní budova dodává vážnosti.
Příloha č. 70 - Domovský list
Příloha č. 71 - Gymnasium

To už člověk začíná intenzivně číst, objevuje i partnery z té lepší poloviny světa, už začínají pevnější svazky s kamarády, člověk nějak začíná přenášet střed svých zájmů mimo domov, začíná i cestovat. Zatím spíše jen po příbuzných, někdy už i s parou za sportem. Cestování potřebuje peníze, a ty se musejí vydělat.
První dva roky gymnasia jsem ještě dostával jako obecní chudý městské stipendium. To bylo ale jen tak na poplatky a na knihy a sešity. Tenkrát jsi státu od nic nedostal. Knihy se kupovaly od studentů z vyšších tříd na ″tandlmarku″ koncem školního rok, To si každý vyložil na zem nebo nabízel z ruky učebnice na korse od městského divadla k Měšťanské Besedě. My gymnasisti jsme zde korsovali každou neděli před polednem, Tenkrát ještě víkend nebyl. Od druhé třídy gymplu jsem si už vylepšoval svůj rozpočet kondicemi- učil jsem za úplatu slabší spolužáky z nižších tříd. Káply přece nejen nějaké peníze, ale i cukroví, ovoce a takové dárky od jednotlivých milostpaniček, které vždy mne při těch hodinách hlídaly, abych učil správně a ne nemravnosti nebo zbytečnosti, a hlavně abych se místo učení nebavil s jejich synky. Byl jsem ale zato bohatý grand a mohl jsem si kupovat u pana školníka o svačině párky. Ty Vám byly někdy i dvacetpět centimetrů dlouhé. Jednou jsem učil syna hostinského a ten mi dával tak dobré uzené, že jsem je snad od té doby takové nejedl. Jindy to byla paní Ebenstreitová, majitelka cukrárny Bonbon na náměstí, Ta zase dávala bez vážení namátkově vybrané bombóny i čokoládové dorty. To už jsem mohl jezdit i sám vlakem na lyže. a ještě holkám rozdávat bombóny
Mým snem bylo tenkrát kolo. Sen to byl až do války. To mi ho koupil strýc Vilém. Strejda byl jako můj druhý táta. Děti s tetou Marií neměl a tak mě měl rád jako svého. On to vlastně až do války můj strýc nebyl. Přesto jsem ho i v tomto povídání zařadil mezi sešvagřené. Byl to druh mé tety. Nevzali se však jen proto, aby nepřišla o svou penzi po zabitém prvním muži na nádraží při posunu. Tak tento Vilém Karel mi v r. 1939 to kolo koupil. Nebylo to snad jen nějaká ″hajtra″, to už mělo duralový rám, přehazovačku a francouzské brzdy, prostě nebylo na jih od severního pólu pyšnějšího kluka. Také jsem ho třeba i dvakrát denně čistil, ale jen na začátku.

ZMĚNY ZÁJMÜ - PUBERTA

Život neprobíhá jen doma. Člověk je tvor společenský. To neméně důležité i pro jednotlivce se děje hlavně venku. Zejména to obecně lidské, společenské, kulturní a politické. V některých časech začne to najednou převažovat a tlačit se do soukromí domova, do myšlenek i do pocitů, které obvykle umísťujeme do srdce. Najednou jsem si nyní uvědomil, že nevím, proč člověk své kladní city umísťuje do srdce. Nevíte to?
Mně tato venkovní situace se promítla do života, když už jsem měl pubertu a své nejžhavější lásky za sebou. Začal jsem najednou místo Jiráska a Dumase číst nejen latinské klasiky, ale i Tolstoje, Dostojevského, Schopenhauera, Zarathustru i jiné netradiční autory, začal jsem se beznadějně motat v kategoriích kulturních dimensí, odvěkých hodnot, začal jsem kouřit a prostná cvičení jsem vystřídal jiu-jitsem. V tomto přerodu jsem se dokonce dostal do vztahů s nebem, což jsem po formální stránce ukončil písemným vztahem s církví svatou římskokatolickou.a nechal pokřtít. Protože tato má životní episoda má obecnější význam, tak vám o tom povím.
Nepozoroval jsem, že by se ve mně něco na cestě k náboženským katolickým hodnotám připravovalo. Co mne ve čtvrté třídě gymnasia, jako každého u nás, skoro cele ovládalo, byl zmatek evropský. My jsme ho vnímali jako zmatek sudetský, jako hektické doby přípravy na obranu naší republiky před německým vpádem. Člověk najednou začal bytostně vnímat pojmy jako stát, svoboda, samostatnost. Poslední doba naší samostatnosti se najednou přeměnila v poslední večeři Páně. Pak už se stavěly kříže pro ukřižování a začala křížová cesta v podobě mnichovské dohody dne 29.9.1938, odstoupení presidenta Beneše dne 5.10.1938, odtržení Slovenska dne 19.11.1938 a Podkarpatské Rusi dne 11.10.1938... To vše působilo na dospělé a staré lidi pochopitelně daleko více než na nás nedávné děti..
Kde ochabuje duše, tam často reaguje tělo nemocí. Moje babička začátkem března 1938 začala chřadnout, byla dušná asi při selhávání srdce a nakonec onemocněla zápalem plic. Ještě předtím se už připravovala na smrt. Nebála se jí, bála se vak toho, že se nedostane do nebe. Ne pro své hříchy, ale protože má vnuka neznaboha. Podle tradice Paichlů nebyli moji rodičové ani já členy církve. A tak v rozpacích ve mně rostlo se soucitem k babičce rozhodnutí z ní ten strach z očistce sejmout. Měl jsem ji rád, jako může mít člověk rád člověka, který ho od malička vychovával, který ho chránil, který mu nic nebral a jen dával. Tak jsem o tom dokonce mluvil těsně před příchodem Němců s panem katechetou našeho gymnasia, páterem Dr Bláhou, a ten mi k velkému překvapení jen radil, abych si to vše ujasnil. Vždyť už mi bylo skoro 16 let. Několikrát jsme o problémech víry a náboženství spolu mluvili v jeho cele ve františkánském klášteře. A najednou mi bylo vše jasné - po 15.březnu 1939, kdy k nám vtrhli Němci. Vše měli připraveno. I to, že nařídili ze škol odstranit kříže. Tato směs odporu vůči okupantům a jejich zvůli i ta láska k babičce, to najednou rozhodlo. Teta mi honem ušila novou košili z nějakého hedvábného vojenského padáku, který bůhvi kde sehnal strýc Vilém, pan doktor Bláha mne naučil dvě modlitbičky a hned 19.března dopoledně mne pokřtil v kostele Panny Marie Růžencové v Plzni na Petrohradě. Kmotrem mi byl můj strýc Vilém Karel. Do té doby jsem měl jméno pohan Přemysl Jaroslav a od tohoto dne jsem se mohl podepisovat jako křesťan Přemysl Jaroslav Vilém. Teď Vám to bude možná znít jako happyend. Babička se, ačkoliv jí už Doktor Folprecht nedával žádnou naději na uzdravení, rychle zotavila a žila ještě do 6.12.1963. Dej jí Pán Bůh lehké odpočinutí v nebi. Byla to moc hodná babička. Byla tak neskonale obětavá, že jednou se k vůli mně v zimě vykoupala v jezírku v lobezském lomu, když mne učila bruslit.

II. SVĚTOVÁ VÁLKA

Byly to doby zlé po všech stránkách. Snesitelná kupodivu byla u nás stránka hmotná. Hlad jsme neměli. Strýc Vila byl řezník a malý sedlák, a tak nám vždy něco sehnal, i to maso a mouku, zrní pro slepice, i slad na vaření piva ( pivo jsme vařili jako praví pravováreční Plzeňáci doma, bylo to černé pivo a pivovarem byla naše prádelna ).
Ono v tom rodiném houfu se i ta válka nějak lépe snáší. A my jsme bydleli v jednom domu s babičkou a dědou, s tetou Marií a strýcem Vilou a s ještě jednou vzdálenou tetou a s jejím slepým manželem. I ten strach ze smrti za války nebyl tak velký. zejména na začátku, když houkání sirén nebylo ještě sledováno nálety. Měli jsem spíše vztek než strach z toho, že jsme měli pár desítek metrů od nás německou vojenskou telefonní centrálu a několik set metrů na druhou stranu k Doubravce ohromný pluk hasičů - Feuerschutzregiment Böhmen und Mähren. Ten jezdíval hasit až do Reichu a po celých Čechách
To už jsem já ale dělal ve zbrojním oddělení ve Škodovce a útěky z ní při zahoukání sirén byly dlouho spíše sportovním útěkem z fabriky než úprkem ze strachu. Přesto jsem za té války mohl přijít vícekrát o život. Kdoví, jak by to dopadlo, kdybych se nedostal z toho odsunu na nucené práce do Reichu. O život člověk mohl při náletech přijít dost jednoduše. Jednou jsem utekl ze Škodovky až ke Křimicům, ale bomby jako by mne honily. Viděl jsem přesně několikrát, jak vždycky jich vybuchuje celá řada směrem ke mně, přilepenému na skále. Jindy jsem utekl taktak mezi výbuchy za nádraží až sklepů měštanského pivovaru.

ŠKODOVKA

Nejhorší byly ty společenské strázně. O tom maléru mého otce jsem už vyprávěl. Já jsem však měl také několik malérů. Po maturitě jsem unikl totálnímu nasazení jen tím, že mně strýc za nějaké to maso ukryl u jedné plzeňské firmy geometra, kde jsem chodil s trasírkou po polích, To asi máme v rodu, něco podobného dělal náš Míra o pětadvacet let později. Hned po měsíci mi bylo jasné, že mi zde pšenice nepokvete.
Proto mi vyjednal strýcův příbuzný pan Krištof zkoušku do Škodovky na takové zastrčené místo výpočtáře. Pokladníka pan Krištofa jste už neznali, ale jeho dceru znáte jako Vaši “tetu” Janu Lhotkovou. Tu poměrně velmi přísnou zkoušku jsem udělal při konkursu v Praze asi z dvaceti žadatelů nejlépe, tak jsem dostal papír na místo matematika do balistiky Tamější pan ředitel toho oddělení Dlabač však mi moje papíry mi zcizil a dal je zfalšovat na jméno svého synovce. Mne poslal mést dílnu do zbrojního oddělení.
Tak jsem se dostal do dělovky, kde byli na všech vedoucích místech gestapáci. Já hlupák jsem tu situaci nějak podhodnotitl a napsal jsem jim, že pro nedodržení smlouvy se Škodovkou rozvazuji pracovní poměr a šel jsme domů. Doma však na mne už čekala závodní stráž škodovky - werkšucáci a odvedli zpět. Za trest jsem měl jet do Němec na nucené práce. Hned tedy, když mne zařadili mezi dělnickou třídu, tak jsem byl v maléru. A tak jsem musel stále kličkovat a maso stýce Viléma nakonec rozhodlo, že jsem se těm jednotlivým transportům do Reichu vyhnul.
V té Škodovce jsem měl i jiné těžké maléry. Jako statistik jsem v rámci statistického výzkumu konstrukčních ocelí jednou spočítal podle zkušebních dat jakýsi výsledek, jak by se měla upravovat ocel pro návrhované odstředivé odlévání hlavní /laufů/pro nejlepší německé protiletadlové kanony. Výsledkem toho mého výpočtu podle mně dodaných nesprávných čísel bylo, že popraskalo tenkrát na 100 dělových hlavní. To byla sabotáž jako hrom. Bylo to v době, kdy už Hitlerovi teklo do kalhot a tak z toho byl velký průšvih. Většina lidí kolem mne chodila už jako kolem oběšeného. Zachránil mne jen velký hakenkrajc / hákový kříž/ na listině, kterou schválilo říšské Göringovou ministerstvo letectví, aby se ten pokus s odléváním hlavní kanonů podle mého receptu ve Škodovce uskutečnil. Asi tam i ve slavném Pokusném ústavu Škodovky byli ještě větší blbci, než já, který jsem o legování oceli nevěděl vůbec nic.
Válka měla i mnohé skryté špatné stránky, které si člověk ani neuvědomoval. Válka totiž masově měnila z gruntu v myšlení a v morálce velké skupiny našich lidí. Pod firmou sabotáží německé vojenské mašinerie lidé začali práci švindlovat, práci se vyhýbat, krást z majetku společnosti. Za války vyrostlo ono býlí přeceňování ruční práce a opovrhování školního vzdělání, podceňování inteligence. Zde se rodilo podhoubí z něhož pak po válce vyrostl komunismus i u nás. Hitler roztočil válečnou výrobu a tak se stala prioritní a s ní se současně už tehdy začalo ozývat “ Já jsem dělník a kdo je víc “. Začalo se stále více udávat a ne za mísu čočovice, ale za flašku rumu. Také za ni se dobrovolně dělnická třída zapojovala do 12-hodinových směn ve výrobě zbraní pro nacisty. Rostlo universální nevidění špatnosti, mnohé hřešení se přejmenovávalo názvem ctnosti, skoro nikdo toho nebyl ušetřen, jen málokdo si to uvědomoval. Mnozí lidé si to dokonce považoval za příjemné stránky té doby
Vezměte si třeba vědomou absenci v práci. Když jste nemocenské dávky dostali až od čtvrtého dne práce neschopnosti pro nemoc, tak jste nemuseli přinést zaměstnavateli na ty první tři dny žádné lékařské potvrzení. Mnohokrát jsem toho také i já využil a zavedlo mne to po páté hodině ranní místo do Škodovky od Pietasu doprava nahoru do lesa a tam jsem se místo práce válel.
V lese v Pytli jsem už s pomocí strýce Viléma stavěl chatu, těsně pod hájovnou, u potoka. Tam byly kouzelné louky, kam se chodily i srny pást. Kdo by neodolal. Dokonce jsem tam postavil menší stáj a strýc si vyměnil jednoho valacha za jezdeckého koně a tak jsem se tam učil i na “arabákovi” jezdit. To byla jedna ze světlých stránek války. Teď v míru jsem měl s loukou naopak samé patálie, protože na ní staví odkaliště po teplárenský popílek a nikdo se k tomu pomalu ani nezná. (Příloha č. 72 - Chata u hájovny) Těžko obviňovat dobu, válku nebo tu ve válce postavenou chatu z osudových zlomů mého života. Mnohé, skoro většinu potíží svých si člověk zaviní nebo zaslouží sám. A jak se koncem války svět krok za krokem posunoval k zásadním změnám společenským, tak jsem se na to musel připravovat i já. Rostlo ve mně zatím jen mlhavě formulované chtění dále studovat, poznávat, cestovat. Proto jsem se učil angličtinu a ruštinu. Ta ruská konversace je dokladem toho, že mladý člověk tehdy ani moc nepřemýšlel. Já jsem chodil na ruskou konversaci k jakémusi člověku židovského původu, který prakticky žil v Plzni na Slovanech u svých vzdálených příbuzných v ilegalitě od doby, kdy si měl přišít na kabát židovskou hvězdu. Je to k nevíře, ale bylo tomu tak. Jak rozporná byla tehdejší doba, jak slepá byla i ta tehdejší nacistická mašinerie.
A ještě jeden příklad slepoty mého mládí. Nikdy bych si nepomyslel, že mohou být zápalky tak nebezpečné. Když jsem chodil do chaty, byla na konci civilizace Hrádecká hospoda. Tam byla pro mne i poslední možnost si koupit sirky, protože jsem už tehdy kouřil. Ono se za války mnoho lidí naučilo kouřit, protože každý fasoval tabačenky - poukázky na nákup tabákových výrobků. Tak mne kuřácká vášeň spolu s okukováním spolucestujících v ranním autobusu ze hřbitova nějak svedla dohromady i s dcerou nájemce Hrádecké hospody s pannou Naděždou Lochmanovou. Dnes už nedovedu posoudit, zda to bylo to nejlepší, co mne mohlo potkat. Názory na to se během života postupně diametrálně lišily. To je však osud hodnocení všech velkých změn. Přítomnost je vždycky jiná, než minulost, protože se mění oči ji pozorující. To se týká skoro všech lidí, i po bitvě bývá každý člověk generálem.

MATURITA - DOSPĚLOST

Všechny doby a jejich společnosti přikládaly velký význam dospělosti a přiznávaly ji člověku v jeho určitém věku života. V prvé řadě se tato dospělost týká dosažení biologického vývoje organismu, kdy jsou plně funkčně zdatné vývojové orgány, které mu umožňují se rozmnožovat. Projevuje se to dost nápadnými tělesnými i povahovými znaky, kterému se říká puberta. Toto období dospívání a pohlavního dozrávání je u různých lidí různé. U dívek většinou dříve.
Je to s podivem, protože muž dosahuje startovního bodu mnohem dříve v zárodečném životě, kdy se stane embryem mužského typu XY. Dostává totiž určitý náskok, aby se mohla vyvinout samčí anatomie - varlata. Jestliže to nestihne, pak ho čeká ženská cesta, výstavba vaječníků. Kdybyste věděli, jak je to vše s těmi hormony složité, tak by Vás ani nemohlo napadnout studovat medicinu, dokonce byste se ani nikdy nechtěli účastnit olympijských her. Dnes totiž už víme, že nikdo z nás není ani absolutní muž, ani absolutní žena, že je mezi pohlavími větší množství přechodů. Vadí to často v mnoha tělesných i společenských poruchách. O tom většina lékařů často ani neví.
Je zajímavé, že o ty rozdíly mezi mužem a ženou se zajímali odedávna také sportovci nebo dokonce sportovní rozhodčí. Mí vnuci ví, pokud dobře poslouchali v řecké Olympii, kde jsme lezli na stadion přes plot, že stačilo aby si nějaká dívka ovázala prsa a účastnila se olympijských závodů, vyhrazených pouze mužům a měla malér. Dokonce měla být za to popravena, protože na olympijských hrách mohli závodit jen muži. Proto se často nechtěné pohlaví často v historii maskovalo. Ještě v r. 1939 stačilo, aby si německý atlet Hermann Ratjen ovázal své genitalie a jako Dora Ratjenová nastoupil v soutěži ve skoku vysokém. Vždy se na to přišlo.
S pubertou však ani dříve ani dnes se nic moc nepořídilo. Umíme například. velkými dávkami A vitaminu léčit dost pro toto období charakteristické hnisavé záněty mazových žlázek na obličeji. Nic však nepořídíme se změnami vystupování a jednání. Protože v tomto období někdy vzniká dost bouřlivá neurovnaná krize chování a jednání, proto společnost většinou ještě nějakou dobu čeká, než uzná člověka dospělým ve smyslu zákonné nebo zvykové zodpovědnosti.
Prohlášení dospělým se u některých primitivnějších společností uskutečnilo za rituálních obřadů, často spojených i s krvavými zákroky na přirození - viz např. obřízka u židovských komunit. Jiné společnosti se opíraly o uznání dospělosti na základě zkoušek vzdělání, nakonec to všechny státy řešily zákonem o dospělosti po dokončení určitého věku. Zákony většinou již nemluví o hormonech, ale o počtu dosažených let. Přesto se pojem dospělosti dochoval v latinském názvu ″ maturitas″ ve spojení se zkouškou ukončující středoškolské vzdělání
Proč se o tom zmiňuji ? Jak se lišila maturita moje od mých předchůdců? Inu tím, protože měla mnoho znaků mimořádnosti, protože jsem ji skládal za Protektorátu Čechy a Morava. V příloze vám ukazuji takové tehdejší dvojjazyčné vysvědčení dospělosti, aneb Reifezeugnis.
Příloha č.73 - Maturitní vysvědčení

To moje vysvědčení Vám ukazuje nejen, že mezi maturitní předměty nebyla zahrnuta česká vlastivěda, ale zeměpis a dějepis Velkoněmecké Říše. Co v tom vysvědčení není uvedeno je to, že jsme při ústní zkoušce z jazyka německého a z onoho zeměpisu Velkoněmecké Říše museli celou zkoušku mluvit a odpovídat jen německy.
To že jsem měl jedinou trojku z chemie kompenzováno dvěma jednotkami z tělovýchovy a z náboženství mi pak bylo k dobru, že to podle tehdejších pravidel byla zkouška složena s vyznamenáním, takže jsem mohl později na lékařské fakultě žádat slavnostní promoci.
Pubertou a maturitou skončilo definitivně dětství. Pak už šel dospělý život, spějící jako u všech lidí postupně, ale nezadržitelně k zániku jedince. To ovšem nemohou dokumentovat fotografie, zejména co musela vytrpět hlava, v níž denně zanikají miliony nervových buněk, kdy na ohýbající se člověčí páteř neútočí jen zatížení, ale i úroveň lidské morálky.
Příloha č. 74 - Pak už jen šla léta..

REVOLUCE A OSVOBOZENÍ

Rok 1945 toho byl v Plzni dokladem rozporu mezi naivním snem kteří přešli od Stalina k Hitlerovi, protože věděli o komunismu své. Naštěstí nám v Plzni konec války přinesl americký V. armádní sbor generála George S.Pattona. Jak hluboce jsme se mýlili v odhadech a v tehdejších pojmech lidskosti, demokracie, politiky, socialismu, komunismu, odvahy, hrdinství, přátelství mezi národy, skoro ve všech pojmech, které filosofové pitvají jako hlavní kategorie lidských a společenských kvalit.
Jak naivní jsme byli i jednotlivci. Já jsem 5.května 1945 se odebral dobýt své město od Němců v 10 hodin dopoledne po zuby ozbrojen kudlou, která měla zaječí pacičku na rukojeti. Možná, že jsem ji vybral podvědomě pro štěstí. Také mi štěstí přinesla hned za 5 minut. To jsem došel s kamarádem, který měl v ruce utrženou plaňku od sousedova plotu, ke kižovatce u Pietasu. Od Doubravky přicházela k Pietasu četa plně ozbrojených německých vojáků z pozorovatelny na Chlumu. Veliteli této formace zastoupil uprostřed křižovatky cestu neznámý člověk s kolem a vyzval ho “jménem revoluce”, aby se vzdal. Chvíli nastalo ticho a nerozhodnost vojenského útvaru a hloučku nás čumilů. Jen ale chvilku. Pak odskočily dva poslední trojstupy Němců, kteří si lehli na násep protileteckého krytu a zarachotili uzávěry pušek namířených na nás. Strážník protektorátní policie, který stál se samopalem ve dveřích nárožní policejní stanice v bývalé hospodě, chtěl také uskočit nazad a dovnitř, ale nějak se chudák s tím to zbraní zamotal do kliky dveří. Já s kamarádem jsem nějak prolítl dveřmi do nárožního domu, jako v překážkovém běhu jsem přeskákali několik plotů až na Letnou. Takový jsme měli kvalt. Tam jsem teprve se zastavili a poslouchali bušení svého srdce. Začátek revoluce to tedy slavný nebyl.
Trochu opatrněji jsem už postupovali od Letné k městu. Před a za drážním viaduktem byly tehdy tak zvané protipancéřové zábrany, z kůlů a z násypu nastavěné překážky, které každé vozidlo muselo pomalu šikanou projíždět. Tam kraloval se samopalem Osožák, příslušník české nádražní policie. Když jsme se pozdravili, tak najednou od města vjela do tohoto prostoru mercedeska se čtyřmi tlustými německými důstojníky. Krve by se v nás všech tří snad nedořezal. Nevím jak se to stalo, ale vzpamatoval jsem se teprve tehdy, když jsem stál na stupátku krokem jedoucího auta a držel svou kudlu se zaječí pacičkou na krku německému tlustému vojenskému šoférovi, na něhož ze předu rozpačitě mířil osožák samopalem. Já jsem byl dík gymplu gramotný a tak jsem plynulý německým koktáním přesvědčil ony důstojníky, že to mají marné, že se nikam nedostanou, že naše Letná je plně v rukou vzbouřenců. Vše šlo jako ve snu, důstojníci vystoupili, vydali nám své pistole já jsem dokonce vytrhl z rukou Germánovi jeho přílbu a jako na povel jsme skočili místo nich do auta. Ještě štěstí že ten můj spolurevolucionář uměl řídit a že šofér nechal v zapalování klíček. Vycouvali jsme na Plzeň a jeli jsme do města vstříc revoluci.
Dole na mostě na nás kdosi křičel, abychom jeli do Perlové ulice, že se tam bojuje. Revoluce asi milovala svá dítka a tak nás tam pustila. Tam vzrušeně gestikuloval hlouček našich lidí před dveřmi německého bordelu / oficielně měl název Wehrmachtkamaradschaftsheim/. Nebojovalo se, jen nám ”ozbrojencům revoluce” dobří lidé křikem sdělovali, že tam má prý každá dorota svou zbraň, a ty že revoluce potřebuje. Aniž jsme si ujasnili, zda revoluce potřebuje ty doroty nebo ty zbraně, tak jsme tam bez rozmyšlení vnikli. Vnikli, protože bylo otevřeno a protože sem si ani nepololožil otázku, proč tam ti diskutující lidé nevlezli sami. Dva vytřeštění mladíci s křečovitě drženými pistolemi museli být pro ustrašená německá děvčata asi něco hrozného. Chudinky nevěděly, že já tehdy ani nevěděl, že ta ukořistěná pistole P 38 má také pojistku. S největší pravděpodobností byla zajišěná a tak jsem nikoho nezastřelil. Vždyť bych na ty holky stejně jistě nevystřelil. Nebudu tedy meditovat o svém anděli strážném, ale měl asi se mnou dost starostí, než jsme všechny milé německé Mädel sehnali do jednoho parádního pokoje a namátkovou prohlídkou místností jsme zajistili několik pistolí a ručních granátů na dřevěných hůlkách. Když jsme to vynesli ven tak nás oslavovali jako hrdiny a ne jen nad prostitutkami ve vykřičeném domě.
Zase vytáhnu toho svého genia místa- genius loci. Tato budova byla později mou chloubou, za revoluční zásluhy jsem ten bordel dostal od ubytovací komise jako přeseda spolku mediků za studentskou kolej. Hrdinství se vyplácí. Ale raději zpět k té revoluci. Odtud jsme dojeli před radnici, kde nám zase vše vzali, až na schovanou pistoli mého kamaráda. Ani přílbu jsem si nesměl nechat. Auto nám ale nechali, protože se zřejmě sami báli někam proti Němcům vyrazit. Plzeň totiž měli Němci stále plně v rukou. Dali nám ale rozkaz, abychom beze zbraně jeli do jámy lvové, abychom jezdili k Plzenci a odtud vozili naftu pro stihače pancéřů, které stály s prázdnými nádržemi ve Škodovce. Na cestu nám dali balíky hořčicově hnědých německých plátěných uniforem, abychom je dovezli na Světovar, který byl tím směrem. To se nám hodilo spíše než ty pistole, protože v nádrži mercedesky moc benzinu nebylo.
Tam strážný anděl měl se mnou opět plné ruce práce. Ve Světovaru v bráně, kde jsme čekali na nějaký papír, si hrál můj kolega - řidič revolucionář tak neopatrně se svou pistolí, že vystřelil a kulka létla těsně kolem mé hlavy, alespoň podle díry ve zdi za mou hlavou soudě. Inu nemůžeme mu to mít za zlé, vždyť také nikdy nestřílel a tak se ještě neuměl trefit. Raději jsem tedy jeli na Koterov, odkud už zdálky se valil dým a oheň z hořících cisteren. Pro benzin jsme však nedojeli. Kousek za Koterovem na levé straně nahoře v lomu měli Němci kulometné hnízdo, o němž nás informovaly teprve jejich kulky bubnující před námi. Konec první své revoluční zásobovací činnosti jsme skončili tak, že jsme naštěstí sjeli příkopem dolů k řece, nechali tam auto a doplížili jsme se nazpět do Koterova. Když jsem se dobelhal před 4. hodinou odpolední znovu na radnici, tak už na náměstí stáli ozbrojení Němci, jejichž zástupci rokovali s Revolučním Národním Výborem. Nedělalo to na mne moc dobrý dojem a tak jsem se přihlásil jako tlumočník rusko-anglicko-německo-český a šel jsem na večeři domů na Letnou. Američané byli v Klatovech a k nám zatím nejezdili, to jezdily spojky k nim. Šel jsem domů na Letnou pěšky z města, z revoluce, protože jsem měl už hlad a byl jsem plný hrdých zpráv.
Druhý den už jsem šel jako na šichtu na radnici, kde jsem dostal pásku, papír o tom, co jsem a rozvrh služby tlumočnické. Tlumočil jsem jen málo gramotné povídání nějakého posla od Vlasovců, kteří stáli někde u Berouna. Pak ale se tu najednou objevili Amerikáni, s nimi mluvil kdekdo, mně však nikdo nepotřeboval, ačkoliv jsem se k nim tlačil s oficielní páskou jako první. Oni měli své tlumočníky už z Klatov. Tak jsem vyšel na náměstí, kde se všichni objímali a líbali, než začal nějaký německý pitomec střílet dolů do náměstí s věže. Tak jsem zase šel sloužit, ale zase mne nikdo jako tlumočníka nepotřeboval, všude se jen střílelo. Inter arma silent musae, jak říká latiník - mezi zbraněmi můzy mlčí. Moc dlouho to netrvalo. Tak jsme se znovu začali objímat a začalo se už i pít, ze sudů piva vyvalených na náměstí. Jako v té známé Vejvodově písničce s mnoha jmény. Zde se spíše než Rosa mona hodil její název Roll out the barrels, Tak jsem já skončil s revolucí.
Začal totiž boj o funkce, zásluhy, koryta. Mne nikdo nechtěl, musím přiznat, že já také jsem nic nechtěl. Byl jsem šťastný z osvobození.
Druhý den jsem šel s trochou nostalgie znovu do Škodovky, kde jsem pomáhal odklízet trosky po posledním americkém náletu. Až do konce války však jsme toho moc s těmi troskami nenadělali. Z matematického oddělení nezbylo skoro nic a tak jsem koncem července definitivně svou kariéru ve Škodovce ukončil. V tomto počátečním období naší svobody začalo však toho mnoho, co demokracie v dřívější předválečné československé republice neznala.
Bylo to masové prověřování lidí, které náš mladý stát snad převzal od Němců, To se však u nás pak tak zakořenilo, že představuje hrozbu i do budoucnosti. Z amerických osvoboditelů se stali kšefstmani, zdarma dávali našim děvčatům za vděčné služby jen taková malá zvířátka, muňky se jim říkalo, a k tomu DDT. Začaly se formovat revoluční gardy, jako předvoj komunistické dělnické třídy, začal se hned velký politický boj o moc ve státě, ale my jsme to brali vše stále na lehkou váhu.

NA VŠE, NEJEN NA ZADEK, JE NUTNO MÍT PAPÍR

Každý stát měl odedávna nějakou tajnou policii, která špehovala, jak lidé jsou věrni svému státnímu zřízení. Tato šetření se děla odjakživa tajně. Jen vyjímečně musel v minulosti veřejně občan dokládat důkazy o svých názorech, náboženství, smýšlení nebo o spolupráci s jinými lidmi, kteří měli jiné smýšlení, jiné názory jiné politické spády. Jesuité po Bílé hoře nutili lidi, aby se vyznávali z věrnosti katolické víře, němečtí fašisté za druhé světové války přinutili každého dospělého, aby si vyhledal do třetího kolena v matrikách své předky a podle jejich náboženství doložil, že není židem. Takový strach a nenávist měli hitlerovci z židů. Už jsem psal o Osvědčení o nežidovském rodovém původu / Bescheinigung über die nichtjüdische Abstammung/ č. 6666 z 27. ledna 1942.
Takto ve špiclování lidí ještě ve větším rozsahu postupovali i plzenští komunisté, dávno před převzetí své moci v Sovětském svazu.
V tomto systému člověk ani nevěděl, kdo ho prověřoval. Vše se dělalo tajně pod hlavičkou revolučních závodních rad, které byly skoro bez vyjímky v rukou komunistů. Tak mohl být zlikvidován kdokoli, koho nějaká baba anonymně udala, že se nechoval za války dobře, že třeba spolupracoval s Němci. Nepíši to proto, že jsem snad měl nějaký morální nebo politický škraloup z doby protektorátu. Chtěl jsem Vám jen ukázat, jak od samého začátku se často buduje po změně politických poměrů nová moc ve státě. Často přejímá do svých služeb právě ty, kteří patřili k dřívějším oporám starého režimu, kteří nemají stud aby přešli do řad svých bývalých nepřítel, aby si v jejich řadách znovu vybudovali svou moc. Proto bylo mezi komunisty tolik právě těch německých zaprodanců a udavačů.
Pro začátek života, i pro obyčejnou cestu z americké zóny plzeňské, která končila za Rokycany, do zony okupované sovětskou armádou, jste museli napřed mít potvrzení. Já jsem tehdy začátkem června jel do Prahy zjišťovat pro své kamarády, jak to bude se studiem na pražských vysokých školách, tak jsem musel zažádat a na hranici americké a sovětské říše předložit potvrzení, že ″ nejsem zatížen žádnou protistátní činností″. Byl to počátek. Od té doby jsme museli se nechat opakovaně prověřovat z nejrůznějších důvodů. Byl nastolen celý rozsáhlý systém hlídačů, udavačů, každý komunista nás nepartajní měl hlídat, kontrolovat, udávat, každá domovnice a ožrala člověka mohl anonymně nařknout z velezrady.
Můžete se podívat na další Osvědčení o chování a činnosti občana MUC Přemysla Paichla, že v době zvýšeného ohrožení republiky od 25.5.1938 do 8.5.1945, jakož i v době následující, že nebylo na něm shledáno nic závadného a že tedy nejsou námitky proti jeho národní a politické spolehlivosti. Dáno na Ústředním národním výboru statutárního města Plzně, podpis nečitelný. Člověk s nečitelným jménem o vás rozhodl podle jiných informátorů. pod č. 10828 dne 28.5.1946, znovu pak dne l.4. l948 na matričním úřadě, znovu dne 17.září 1948, až se to stalo trvalým prověřováním po převzetí vedení státu komunistickou stranou. O tom, jak se tento systém neustále zpřesňoval, o tom jsem nakonec dostal po této další revoluci 3 cm tlustý fascikl jen z děkanátu Lékařské fakulty v Plzni. Fascikl, plný lejster, jak mne z pozadí kádrovali, prověřovali, hodnotili, vychovávali, Samozřejmě mi nikdo nedal k dispozici nahlédnout mnohem tlustší svazek spisů, které o mně vedla Stb. Ten jsem viděl jen, když mne z různých důvodů několikrát vyšetřovali, když mi svítili do očí a stále naléhali, abych se k něčemu přiznal, když mi vyhrožovali zavřením pro to či ono, kdy na mne naléhali na vojně i v civilu, abych se stal jejich spolupracovníkem. Asi jako generál Čepička došli k závěru, že beze mne nemohou žít. Samozřejmě, že jsem nic nepodepsal, ale byl jsem několikrát na pokraji strachu a nucení ke zvracení. Jednou, když mi bylo nejhůře, tak mne vyslýchali právě opět v onom německém nevěstinci, pak studentské koleji v Perlově ulici, který jsem tak “hrdině pseudoosvobodil v revoluci “ a který se změnil pak v temný kout odvahu jim říci, aby mi vylízali....
Příloha č. 75 - Osvědčení, povolení...

JAK PAICHLOVÉ POMÁHALI ZAKLÁDAT FAKULTU

Hned brzo po revoluci se začali houfovat v Plzni vědychtiví studenti, kteří chtěli napravit, co Němci u nás zavřením vysokých škol způsobili. Jenže to víte, Revoluční národní výbor se staral o všechno možné, hned začal mnohomluvně psát do novin, že buduje půlmilionovou Plzeň, ale po študácích v Plzni neštěkl ani pes. Asi jsme tehdy přehlédli, že se v té době mezi sebou praly o výnosná místa dvě skupiny komunistů, těch z koncentráků a těch tzv. podzemního hnutí. Do toho se míchali i sociální demokrati a národní socialisti. Jaksi nikdo z nich na nás studenty ani nepomyslel.
V takovém Hradci Králové seděli místní konšelé už od 28.května nad plány otevření nové lékařské fakulty v jejich městě. Ani náš plzeňský od 9. VI. ustavený Akční výbor vysokoškoláků si nekladl vyšší cíle než se starat o místa v pražských kolejích v prvé řadě pro sebe a pak i pro Plzeňáky. Když mému otci přišly do rukou zprávy o tomto hradeckém úsilí, inspiroval jako pracovník redakce plzeňských novin Nový den 6. července 1945 uveřejnění novinového článku pod názvem ″Pro zřízení lékařské fakulty v Plzni″. Nezapadlo to.
Teprve od té doby se začalo i v Plzni hnutí za zřízení plzeňské lékařské fakulty. Já začal nejdříve mezi studenty. Otec mi v plzeňských zprávách nechal vytisknout výzvu, aby se absolventi plzeňských středních škol, kteří chtějí studovat na lékařské fakultě v Praze, sešli dne 8. července v plzeňské reálce. Tam jsme ustavili jakýsi akční výbor, který mne pověřil zjišťování podmínek pro studium mediciny v Praze a v Plzni. Vše se rozběhlo nečekanou rychlostí. Hned druhý den jsem se stal členem vysokoškolského výboru nově založeného Svazu české mládeže v Plzni. 10.7. jsem byl pozván k tajemníkovi Revolučního národního výboru v Plzni MUDr Hrbkovi, který si vzal za úkol koordinovat akce za vytvoření lékařské fakulty v Plzni, 15. července se za mého vedení utvořil už Akční výbor mediků v Plzni, 18. července jsem byl jako zástupce studentů zvolen na ředitelství Městské v.v. nemocnice v Plzni do výboru Komise Okresního národního výboru pro vybudování Lékařské fakulty v Plzni, 20. července jsem se svými kolegy stačil zorganizovat velkou manifestaci národních výborů a kulturních organizací západních Čech na podporu zřízení lékařské fakulty v Plzni.
Bylo toho mnoho, čím pomohl rod Paichlů ke zřízení plzeňských vysokých škol. Pomáhali mi nejen můj otec, ale i maminka. Ta dokonce šila slavnostní polštářek, na němž předával primátor města Plzně pražskému prorektorovi prof Dr Salačovi symbolický klíč od vysokoškolského města Plzně. O mnohém jsem napsal práci ″ Začátky budování lékařské fakulty ″ do sborníku 40 let Lékařské fakulty University Karlovy v Plzni, LF UK v Plzni 1985, s. 15 - 21.

SPOLEK A STUDIUM

Nyní, když píši tyto řádky, tak si s povzdechem uvědomuji, jak efektivní je mládí. Dnes mi trvá všechno dlouho, nejen dělání, ale i to vzpomínání. Než jsem vlastně začínal studovat v Plzni, tak jsem během necelého půl roku 1945 nejen intenzivně spolupracovat na zřízení lékařské fakulty, což nebylo jen schůzování, ale ježdění po pražských ministerstvech, manifestování, vyrábění a vylepování plakátů a dokonce i vytloukání oken redakce Lidových novin, které psaly proti zakládaní nových fakult. Byl to hektický život ve vedení Spolku mediků v Plzni i při volbách do Vysokoškolského svazu v Praze, byla to opakovaná jednání u amerického velícího generála Harmona o pomoc pro rodící se fakultu, byla to čistě politická práce ve výboru Sociální demokracie.
Od l. srpna jsem nastoupil do nemocnice jako laborant na patologii plzeňské v.v. nemocnice, abych si ověřil, zda opravdu budu mít žaludek na tu medicinu. Přitom jsem už vlastně začal studovat, zprvu jen na několik týdnů od poloviny do konce října, na pražské lékařské fakultě. Do toho všeho se stále pletly časté brigády na svážení zdravotnického materiálu, knihoven, i brigády na čištění objektů pro plzeňskou fakultu, pro přípravu Světového sjezdu studentstva v Praze a mnoho jiných povinností.
Ani jsem si tehdy nemohl stýskat na potíže s bydlením v Praze, ani s nedostatkem peněz, když dnem l. listopadu nám při první měnové reformě vyměnili pouze 500 Kčs za nové peníze a když mi všechny nastřádané peníze na studium zůstaly nedobytně vázané na vkladní knížce. Byla to doba, kdy jsem začal sbírat první výtečné ze zkoušek prvního rigorosa, kdy už s osobní pomocí ministra zahraničí Jana Masaryka jsem mohl poprvé vyjet do ciziny / na lékařský kongres v Paříži a na sjednávání výměny našich studentů mezi naší školou a universitami v Paříži a v Bruselu/, Byl to život vrchovatě plný všeho možného, i třeba toho prvého mého vyloučen ze studia. Protože těch výhozů z vysoké školy bylo tré, tak se tomu sluší věnovat samostatnou kapitolu.

JAK JSEM BYL VYLOUČEN ZE STUDIA

Věřte nevěřtě, byl jsem skutečně vyloučen třikrát, ať se se mnou někdo měří. Přesto jsem nakonec dostudoval s výtečným prospěchem.
Poprvé jsem byl ″ vyloučen″ ze studia jedním z nejhorších plzeňských komunistů Josefem. Ten, jako několik jeho kompliců, měl ošklivé máslo na hlavě za své chování za války v koncentračním táboře, a proto s pomocí této komunistické koncentráčnické mafie se stal plzeňským předsedou Okresního národního výboru v r. 1946. Kdyby Vás jednou zajímalo, jak hluboká byla moral insanity plzeňských komunistů, tak si přečtěte novinový článek jednoho z nich, prvního poválečného plzeňského starosty Václava Hrbka / V.H.: Svoboda zůstala jen přáním, Plzeňský deník, Listy na víkend č. 19,.května 1994, s.1-2/.
Byl jsem horká hlava a tak jsem při slavném veřejném shromáždění všech významných zástupců politického a kulturního života celé západočeské oblasti v Plzeňské Měšťanské besedě vytknul panu primátorovi, že nepomáhá budování vysokých škol v našem městě. Všichni tito potentáti se sešli, aby slovně přislíbili pomoc nově plánovanému založení celé university v Plzni. Když jsem slyšel jejich velkorysé slibování, tak mne začal v kapse pálit papír, jímž mně město Plzeň vyhrožuje, že musím jako zástupce studentů zaplatit květinovou výzdobu pro slavnostní otevření plzeňské lékařské fakulty, které pořádala plzeňská radnice. Lítal jsem s tím účtem po čertech i ďáblech, ale každý krčil rameny. Tak jsem já, který organizoval brigády na vyčištění celé budovy pro tuto slávu, který vybral mezi studenty peníze na zapůjčení baldachýnů, aby nebyly vidět v posluchárně rozbité zdi, jsem měl ještě z vlastní kapsy zaplatit zapůjčené kaktusy a palmy z městské zahrady. Tak jsem na této slávě řekl, že přeji všem právníkům, přírodovědcům a jiným studentům plzeňské university, aby se měli lepší než my medici, aby si nemuseli platit místo primátora květinovou výzdobu z obecní zahrady z vlastní kapsy. A byl oheň na střeše. On totiž tenkrát neexistoval ještě play-back a tak to šlo hned radiem do celé republiky.
Druhý den vyšel v plzeňských novinách velký článek o neomaleném výstupu plzeňských studentů, který odkryl něco shnilého ve vedení města. Týž druhý den přišel za mnou poselák od primátora, který mi vyřizoval, že mne pan starosta jako vylučuje ze studia. Tam jsem mu vzkázal, že na to jeho pravomoci nestačí. Nakonec ten účet a kytky radnice zaplatila a já jsem se ale obrkomunistovi musel omluvit. Tak to spravil MUDr Hrbek, člen druhého, “domácího” komunistického lobby. Studoval jsem tedy dál.
Podruhé to bylo nejhorší, protože to bylo motivováno výlučně politicky, dokonce to bylo formálně i provedeno. Bylo to těsně po sloučení KSČ a Sociální demokracie, které bylo vyhlášeno dne 27.6.1948, kdy už naši komunisté měli vše v ruce a chtěli se zbavit na vysokých školách všech lidí jim nepohodlných, a to jak.učitelů, tak i studentů. Byly nařízeny prověrky prospěchu všech studentů. Z toho já jsem strach neměl, protože jsem měl všechny zkoušky se známkou výborně. Mně však jako členovi komise pro vybudování vysokých škol v Plzni a jako sociálnímu demokratovi položili nůž na krk, že musím při tehdy probíhajícím slučování Soc. dem strany s KSČ vstoupit do komunistické strany jako první. Vytáčel jsem se jak se dalo, že republika ve mně potřebuje spíše dobrého doktora než politika, ale na ně jsem byl krátký. Prověrková komise mi suše oznámila, že jsem vyloučen ze studia jako protisocialistický živel, který nemá na vysoké škole co dělat. Takové tehdy byly praktiky komunistického teroru. Vydržel jsem to jen do druhého dne, kdy jsem se mohl proti vyloučení odvolat podpisem vstupu do KSČ. Suďte mne, že jsem podlehl. Udělal jsem to sice se zaťatými zuby, ale udělal. Udělal jsem také vše, aby mne z této strany co nejdříve zase sami vyhodili.
Potřetí to bylo skoro legrace, jako vystřižená z Haškova Švejka. Po třetím ročníku studia na mne přišli, abych se dobrovolně přihlásil o prázdninách na vojnu. Že si odkroutím poddůstojnickou školu a o to budu mít po promoci pak základní vojenskou službu kratší. Tak se ze mne stal prázdninový voják. Narukoval jsem do Milovic, kde jdem vyfasoval plátěnou bílou uniformu s nápisem Cirkus Kranz na zádech, kanadský těžký mantl se zlatými knoflíky a bagančata naštěstí velikosti č. 42. Ti, kteří měli nohu větší, museli jeden den chodit bosky, s malýma nohama si vycpali boty novinami. Hygienu nás učil rotný Kelemen, který snad neuměl kromě maďarštiny žádnou evropskou řeč, ale tak nám dával rozkazy ukazováním, např. abychom vysadili dveře od záchodů, aby se mohl přesvědčovat, zda při kálení na prkénka. Pořád jsme něco cvičili, abychom se mohli účastnit parádních spojeneckých manévrů za přítomnosti legendárního ministra obrany Čepičky.
Na posledním cvičení byl zvlášt povedený zmatek, takže nás omylem zavedli do ostrého minového pole, měli jsme si lehat pod tanky a podobné lahůdky. Když bylo odtroubeno, tak jsme měli ještě jít několik kilometrů s plnou polní do kasáren. Slovo dalo slovo a stejně otrávení tankisté nás pozvali, abychom se s nimi svezli domů na tancích. Přišlo mi to vhod zejména i proto, že jsem byl zraněný v obličeji. Bylo nás několik, kteří jsme si takto vylepšili návrat ze cvičení. Trest měl být exemplárně krutý. Přijel až z Prahy nejvyšší generální vojenský prokurátor a po veřejném přelíčení pro nás žádal trest vyloučení ze studia. Opět šlo o totéž. Tak jsme celá škola vyhlásili hladovku a 2 dny jsem skutečně nejedli, nejen, že jsme demonstrativně odmítali stravu v jídelně. Tento čin solidarity zřejmě zapůsobil na komunistické mocipány tím spíše, že tehdy byla připraveno “kontrarevoluční “ povstání, v jehož čele měla stát i milovická posádka. Tak byl celý ten tyátr se soudem třetí den zrušen.
Naši školu raději vyvezli do Prahy jako čestný oddíl provázející na poslední cestě zemřelého presidenta Beneše. Několikrát mne prohlíželi, zda nemám náboje a za trest jsme museli jít pomalým parádním pochodem hned za rakví presidenta s puškou s bodákem ve slavnostní poloze na rameni. Když uvážíte, jak je těžká puška s bodákem, když ji držíte jednou rukou od Národního musea přes celou Prahu až na Pankrác, tak pochopíte, že to byl trest velký. Přesto byl menší, než vyloučení ze studia. Kdybyste sehnali z té doby týdeníky, tak mne tam najdete ve výkonu tohoto trestu vyfotografovaného dne 8.9.1948 kousek vedle lafety s rakví presidenta.


JAK JSEM SE STAL OPĚT BEZPARTIJNÍM

Jak vidno z předchozího, tak jsem sice ze studia vyloučen nebyl, ale co horšího - byl jsem členem KSČ. A z této šlamastiky jste se nemohli jen tak dostat. Bylo nutno čekat na příležitost. Ta se objevila už za rok. V r.1949 po IX. sjezdu KSČ jsem byl prověřován, zda jsem se neodchýlil od ideí KSČ a ejhle. Nejen, že jsem neměl zaplacené příspěvky, ale i moje odpovědi na otázky, sahající hluboko do mého nitra, odhalily, že nemohu mít tu čest být nadále komunistou, ba dokonce prokázaly že patřím mezi oněch 150.000 lidí nepevných v marxisticko-leninské ideologii. Děkoval jsem pánu Bohu za to, že mi za hlavní hřích určili jen odmítání dobrého kádrovém posudku. Ještě štěstí, že mi to “soudruzi studenti″ spočítali na vyškrtnutí z členstva. Kdyby mne vyloučili, tak jsem šel nejen ze studia, ale měl jsem utrum ve všem.
Cožpak stranickou popravu jsem měl parádní. Svolali na to, jako na odstrašující příklad, celou fakultu. Vždyť jsem byl vlastně vykopnut ze strany jako první. Pozvali na to městského i okresního tajemníka, který burácel, aby se na mne všichni podívali, jak vypadá člověk, který nechce poslechnout příkaz strany, aby dobrovolně vstoupil jako důstojník zdravotnictva do armády. Já jsem kromě jiného totiž při prověrce řekl, že mi nezáleží na kádrovém posudku strany, protože jako straník budu postaven před nutnost vstoupit do armády, která tehdy neměla skoro žádné lékaře. Tak mi dali do posudku kupčení s kádrovým posudkem, neuposlechnutí strany, neplacení příspěvků a chválení dřívějšího sociálně demokratického senátora Vojty Beneše.
Byl jsem tedy ze strany venku, ale měl jsem co dělat, abych s tímto vypáleným PV cejchem dostudoval. Můj prověrkový pacifismus mi však nepomohl. Vojna mne neminula. Byl jsem na vojně 5 let, když ne dobrovolně, tak nuceně, na dlouhodobém cvičení podle paragrafu 39 branného zákona. Strana neodpouští. Jiní na to doplatili hůře, i životem. Byla to alespoň malá záplata na mé vlastní svědomí, že jsem se ohnul před silou. Mé odborné kariéře to však bylo zavřením dveří k další úspěšné odborné dráze. Ale co, čo bolo to bolo. I bez té kariéry jsem dožil, snad mnohem lépe, s očištěným svědomím bezpartijního občana.

PROČ MI NEPŘIŠEL GOTTWALD NA PROMOCI ?

Když jsem dokončoval studia, byla doba plná ruchu, nejen studijně, ale i politicky. Podařilo se mi vystudovat místo za normálních 6 let jen za 4 roky, 5 měsíců a 8 dní, a to jsem všechny zkoušky zvládnul na výtečnou. Přitom jsem dva roky táhnul spolek mediků, pracoval v komisi pro vybudování vysokých škol, učil se řeči a dokonce i žil normálním způsobem náplně života mládence tehdy zamilovaného. Jenže ke konci studia už byl na spadnutí nový zákon o studiu na vysokých školách, který měl zrušit pro negramotné komunisty nepřijatelný titul ″doktor″. Absolventi lékařských fakult měli mít nadále jen titul “promovaný lékař”. To nebyla jen deklasace vysokoškolské inteligence, to mělo i reálné důsledky v tom, že takovýto diplom neměl platnost nikde v cizině, Byl na roveň sovětskému vzoru vrače, o jehož odborné úrovni na celém světě vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. Protože jsem měl příbuzného na Ministerstvu zdravotnictví, tak jsem zjistil, že ještě mohu za normálních okolností se všemi složenými zkouškami stihnout promoci dne 24.března 1950.
Příloha č. 76 - Promoce

Já jsem však předtím koketoval se slávou, protože jsem na základě všech předchozích vysvědčení, na základě maturity s vyznamenáním a po všech zkouškách na fakultě se samými jednotkami měl tradiční nárok mít promoci slavnostní, za přítomnosti hlavy státu. Už v minulých stoletích to mělo oficielní latinský název ″sub summis auspiciiís imperatoris″ - pod nejvyšším dohledem vladaře. Možná, že mi namítnete, nač toužit po přítomnosti tehdejšího vladaře, jímž byl Klement Gottwald. Byl to asi od mne přechodný slavomam, možná i inspirující byla myšlenka na legraci, na přijímání gratulace já vyloučený z partaje od obrkomunisty. Doktorát mediciny zvítězil, Na ministerstvu mi ti šupáci jen řekli, abych si podal žádost a že si tu slávu musím zaplatit. Tak jsem to raději ještě stihnul neslavnostně. Titul byl titul.
Málem jsem ani ten titul nestihl. Na promoci jela pochopitelně celá rodina i někteří z Litomyšle a Lanškrouna. Bohužel však rychlík na cestě do Prahy musel jet přes Rudnou, protože trať byla uzavřena nějakým předtím havarovaným vlakem za Berounem. Tak jsme přijeli do Prahy v době, kdy už měla promoce začínat. Cožpak já, já jsem celou cestou běžel. Naši popobíhali, nejhorší to bylo však s babičkou, ta nemohla popadnout dech. Nakonec se ten nástup v Karolinu, jako obvykle, opozdil a my všichni jsme to stihli. Já dostal normální diplom a slib, že mi pošlou jiný s malinkým mimořádným dovětkem ″cunctis eminenti cum successu superatis ″ rozuměj, že jsem složil všechny zkoušky s výtečným prospěchem. I to si páni komunisté na rektorátě nechali zaplatit v kolcích, tuším asi za 44 Kčs, protože mi poslali nový diplom a dvě jeho kopie s touto větičkou. Teď se na ten diplom jen práší a nikdo si těch vydřených písmenek ani nevšimne.
Příloha č. 77 - Doktorský diplom

Tak se na studiu ani neštvěte, stačí jen ten diplom. Nikdo se Vás za celý život nezeptá, co jste zač a jak jste k tomu přišel.. Inu, světská sláva, polní tráva.

SŇATEK, SVATBA, VESELKA

Po promoci jsem nastoupil hned za pár dní do zaměstnání, na interní kliniku v plzeňské nemocnici jako sekundář. Na to zaměstnání jsem byl připraven, i když začátky byly mnohem krutější než studia.
Původně jsem si vybral tehdy vznikající obor pracovního lékařství, dokonce jsem na něj dostal od Ministerstva zdravotnictví umístěnku. Na Krajském národním výboru však rozhodli, že mám jít napřed na interní kliniku.
Příloha č. 78 - Distribuce a nástup do práce

Začal jsem brát mzdu, sice velmi malou, ale přece bylo nutno hledat, komu ji odevzdávat. Nakonec se to vyřešilo tím, že jsem se oženil. Nevěsta na mne čekala a já jsem už zapomněl, co mi všechno předtím prováděla. Nemusel jsem se ženit, to může být ve Vašich očích snad chvályhodné. Já jsem to však chtěl, protože jsem ji měl i po všech těch dlouhých létech známosti rád
Pro svatbu se narodil normální den, já však byl z toho odvážného životního kroku dost na zjihlý. Na rozdíl od své snoubenky, která mi po letech prozradila, že ten den se prý vyznačoval tím, že jsem měl kašel, na který mi můj šéf kliniky tehdy doporučil olejový obklad na hruď. Názory na slavné okamžiky se tedy mohou diametrálně lišit. Možná, že jsem si měl vzít Kodein a nepodléhat emocím a neženit se.
Příloha č. 80 -... a svatba byla slavná.

Obřad se konal 15.7.1950 na plzeňské radnici, Mé nastávající se toho nelíbilo jistě daleko více, např i to, že můj otec na oznámení nechal vytisknout ″ na staroslavné radnici″. Od té doby brblá na vše, co udělám.
Pardon, já jsem Vám ji zatím nepředstavil. Nevěsta se jmenovala Naděžda Lochmanová ( * 21.7.1898 v Červ. Hrádku č.48 / byla dcerou úředníka ČSD Václava Lochmana ( *21.5.1899 v Plzni) a Emilie rozené Čížkové, dcery hostinského v Červ. Hrádku]. Svědky nám byli strýcové Vilém Karel a Josef Čížek.
Nemohu podat detailní životopis své ženy, protože považuje toto sepisování ságy za zbytečnost a proto odmítla na něm spolupracovat. Viz proto jen její rodokmen sešvagřených rodů Lochmanů a Čížků.
Naďa vychodila obecnou v Červeném Hrádku, kde učil její strýc mladé děvče dost náročné chodit denně pěšky sama přes les. Dva roky pak navštěvovala plzeňskou školu pro rodinná povolání. Za války nastoupila jako telegrafistka na plzeňském nádraží ČSD a o něco později jako úřednice osobního oddělení ředitelství ČSD.
Po svatbě zůstala asi 8 let v domácnosti, než jsme se přestěhovali do města do Zahradní 8 a než šly děti do školy. Pak nastoupila místo sekretářky dětské kliniky ve Fakultní nemocnici v Plzni.
Zvláštní koníčky nikdy kromě své zahrady neměla, jen ráda luští křížovky, jezdí hlídat své vnučky a vnuka, které jsou s jejími dětmi jedinou její radostí. Je výtečná moučníkářka a ráda kraluje na zahradě a ve svém domku na Hrádecké hospodě, které chrání podle zákonů jako svůj soukromý majetek.
Celý život se nedá vtěsnat do jedné kapitoly. Proto pokračuji jen už několika glosami, které charakterizují spíše dobu společného rodopisu než mne samotného.

VOJNA NEBYLA KOJNÁ

Nevím, zda jsem se o tom ještě nezmínil, tak třeba jen pro osvěžení paměti : u Mongolů kolem r. 1206 v armádě sloužily stepní kmeny pod vedením Čingischana od 14 do 70 let svého věku. U starých Římanů trvala vojenská služba 30 let. V rakouském vojsku se v bílém kabátě sloužilo 16 let. Mně bylo komunisty nařízeno obětovat armádě pět let života. Část faktologie o tom jsem uvedl ve svých dřívějších vzpomínkách. Bylo to pro mne smutné. Měl jsem dost velké životní cíle. Tři roky života k jejich dosažení mi ukradl Hitler tím, že zavřel vysoké školy a já nemohl studovat. I když jsem studoval po válce o dva roky rychleji, než bylo zvykem, handicap jsem dohonit nemohl.
Po dvou letech základní služby mi doslova a do písmene na Městské vojenské správě v Plzni, kam jsem se po propuštění z armády musel po hlásit, roztrhali před mýma očima moje osvědčení o vykonání dlouhodobém cvičení.
V zeleném munduru jsem pak musel projít Ružomberok, Starou Boleslav, Strašice, mnoho míst v Plzni. Musel jsem prožít mnoho cvičení v terénu, někdy až za neuvěřitelně krutých podmínek. Vzpomínám třeba, že jsem musel spát ve třicetistupňovém mraze ve stanu na zemi, že jsem musel snášet ponižování a šikanování. za života v kasárnech i v přírodě.
A přece ta příroda a nucená zahálka nebyla tak špatná, jako ta nesmírná blbost, stupidita a lidská amorálnost většiny členů velitelského sboru, vědomí neustálého špiclování a hrozeb trestů za neplnění nesplnitelných povinností, za nehlášení povinného hlášení, za poslouchání rozkazů ukládajících i jednání proti lékařské přísaze. Musel jsem jako kdysi Švejk dělat šaška až blba, abych nebyl sám zničen, musel jsem vtloukat na školeních dialektický materialismus do hlav, které ztotožňovali materialismus s velkou vlastní gáží. Musel jsem chválit války, velebit účinek atomových pum Sovětů. Bylo to pět let na zblití. Bylo by to povídání analogické černým baronům. Nechci vzpomínat. Na zlé se nerado vzpomíná. Připomínají to však fotografie.
Příloha č. 80 - Sotva jsem vyrostl, už jsem voják

Byl to život moderního otroka komunistické společnosti. Nebyl jsem v něm ani voják, ani civil.

JEDEN ŽIVOT A MNOHO PRÁCE

Když jsem se po pěti letech vrátil z vojny znovu na kliniku, byl jsem zde ten poslední. Ti mladší komunisté už seděli na vedoucích místech, mnozí vůbec ani na vojnu nešli. Takový předseda partaje Dr Janek, který mi za studentských schůzí tvrdil, že pro lékaře je důležitější znát marxismus-leninismus než medicinu, byl generálem civilní obrany a válel se jako pašík v jejích skladech léčiv v Plzni. Syn kapitána, který mi před mýma očima roztrhal propouštěcí list po splnění základní vojenské služby a tvrdil, že jsem ho nikdy nedostal a že jsem tedy zběh, ten nechal zprostit svého syna lékaře na základě zfalšovaného rtg snímku. Synáček si předtím vpíchl pod kůži kontrastní látky a simuloval tím tuberkulozní postižení plic. Rentgenolog Dr Chudáček, který tento podvod kryl, se stal vedoucím vojenské katedry na lékařské fakultě a celou vojnu fešácky prožil v intrikách o svou kariéru.
Uvádím jen namátku tyto tři, kteří dosáhli pomocí strany vysokých postů, ale buď je partaj sama později ze svého lůna vyvrhla, nebo je poznamenaly nemoci, kterým ani strana nemohla čelit.
Já jsem měl ten cejch vyloučeného ze strany, tak jsem se musel mnohonásobně rychleji točit, abych se udržel. Klinikou prošlo na tři sta lékařů a z těch počátečních nestraníků jsem nakonec zde zbyl z původní garnitury jen sám. Jedině dík tomu, že jsem rychle a moc pracoval, skládal zkoušky, vědecky pracoval, publikoval, učil. Možná, že se vám to zdá jako sebechvála. Píši to proto, protože mi kádrové posudky i nepřející vytýkali, že se nezkoncentruji jen na jedno, že se příliš rozptyluji. Bez toho furióza konání a vykonaných výsledků bych se neudržel. Musel jsem působit i v mnoha neplacených funkcích a pracích, abych si udržel alespoň toleranci vykořisťovatelů.
Prohlédněte si v závěrečném přehledu faktologii mé práce klinické, vědecké a pedagogické, a to tam ještě není vše, co jsem musel vydřít.
Příloha č. 81 - Život a práce

Měl jsem to štěstí, že mi život a práce splynuly v jedno potěšení bez sebenucení. Byl to život medicinské práce od piky, od obvodního lékaře, sekundáře, ambulantního specialisty, primáře, školského asistenta, výzkumníka, kandidáta věd, docenta. V té konkurenci platilo pro nepartajníka především ″ Publish or perish″ - publikuj nebo zahyneš. Bylo to za život více než 140 vědeckých prací doma i v zahraničí. Napsal jsem nebo spolupodílel jsem se na vydání 7 vysokoškolských učebnic, zejména pak i skript o farmakoterapii ve vnitřním lékařství, gastroenterologii, o kybernetice, o počítačích, o historii mediciny aj. Procestoval jsem a učil se na desítkách universit a vědeckých ústavů. Přednášel jsem nejen na Lékařské fakultě, ale i na Vysoké škole strojní a elektrotechnické a na Střední zdravotnické škole v Plzni. Proslovil jsem přes 160 odborných přednášek na sjezdech, seminářích, v rozhlase, realizovaly se na mé scénáře 2 filmy aj.
Musel jsem se točit, abych udržel jakž takž životní úroveň rodiny, protože má žena přinášela domů na výplatě pár šestáků. Nevypracoval jsem si však ani spokojený rodinný život ani majetky. Přesto toho nelituji, alespoň to byl plný život.
Bojím se už jen toho, že moje děti a vnuci mne nevyhodnotí jako dobrého otce nebo dědu. To moje hodnocení ale vy potomci, prosím, zatím ještě odložte na dobu, až budete v mém věku a budete mít vlastní celoživotní zkušenosti se svým životem, se svou prací pro své děti a vnuky. Já jsem také na toto životní filosofování neměl donedávna také ani důvod, ani motivaci ani čas. Nejhorší v životě bývá jeho shon, ty vytřeštěné oči do budoucna, které za poklusu nevidí moc z té náležité životní filosofie.
Tak ještě jen tak na závěr a přiblížení doby, v kterém jsem musel žít, dodávám ještě nějaké drobty z toho, co jsem jako člověk mohl nebo musel udělat
.
JAK SE ZACHRAŇUJE DŮM

Byly to krušné doby za komunistické éry, která mezi jinými špatnostmi se vyznačovala systematickým kradením majetku, a to ne jen ve prospěch komunistického státu, ale i mocných straníků. Po počáteční serii znárodňovacích dekretů, kterými byly právoplatným
majitelů ukradeny nejen továrny, dílny, doly, lesy, postupně se kradlo vše, pod firmou vyvlastňování se odnímaly majetky emigrantům, politickým vězňům, k vůli majetkům se lidé i udávali. Přišlo také v 60. letech na řadu i znárodňování i obytných domů, když jejich obytná plocha překračovala určitou plochu.
Asi Boží vnuknutí mne dohnalo k preventivní akci. Odjakživa se u nás předpokládalo, že polovinu našeho domu na Letné, kterou vlastnili mí rodiče, dostane moje sestra Libuše. Protože má teta Marie Karlová neměla děti, dohodli jsme se, že její polovinu našeho domu Plzni na Letné v Dlouhé ulici 24 ″odkoupím″, aby se nemusela nastoupit mnohem neschůdnější cesta darování. Považoval jsem za morální tento osobním darem získaný majetek nechat připsat i na svou manželku. Dne 9.5.1966 byl podepsán notářský zápis, že teta mně a mé manželce Naděždě prodává za 16.081,60 Kčs polovinu domu v Dlouhé ulici 24. Zdůrazňuji to jen pro poučení vám, mí vnuci, abyste v otázkách majetkových nebyli tak naivní a nespoléhali ani na své životní partnery ani na sourozence. Majetky měni duši, jak jsem poznal kolem sebe vícekrát.
Ale vraťme se k tomu našemu domu. Ten měl být podle chystaného zákona domem činžovním, protože jeho obytná plocha překračovala snad jen o 2 čtvereční metry maximální plochu zákonem definovaného rodinného domku. Využil jsem proto všech možností a zorganizoval jsem do domu dodatečné vestavění dvou koupelen, které kdysi do plánu byly zakresleny, ale nemohly být skutečně instalovány, protože tehdy nebyl dům napojen ani na vodovod ani na kanalizaci. Pak už šlo jen o právně platné elegantní zdůvodnění. Sám Městský národní výbor, odbor výstavby a energetiky uznal tyto důvody: ″Podle paragrafu 6 zákona 87/1958 Sb o stavebním řádu je stavebník povinen udržovat stavbu v řádném a uživatelném stavu podle rozhodnutí závazných pro provedení stavby a její uvedení do trvalého užívání. Pokud v průběhu užívání stavby došlo ke změnám, ve způsobu užívání jejích částí, je nutno uvést skutečný stav do souladu se stavem právním a provésti řízení o povolení změn užívání stavby″. Pak mohla být provedena rekolaudace, která uznala existenci koupelen, tím se zmenšila obytná plocha domu a dům se stal podle zákona rodinným. Jinak připadl jako činžovní dům městu. Kdo tomu nevěří, ať si přečte rozhodnutí zmíněného odboru výstavby a energetiky čj. Výst./1098/66- Vl ze dne 6.12.1966, kde je toto mé vítězství nad komunistickým státem doloženo “Povolením změny trvalého užívání stavby”. Bylo to v r. 1971, kdy jsem zjistil, že v rámci budování nové silnice od Pietasu do Lobez má náš dům být do dvou let zbourán, aby se na jeho místě mohlo vybudovat megalomanské a skoro pak neužívané sportoviště pro novou školu. Situace se ještě zkomplikovala tím, že zemřela teta Marie Karlová a v našem domě se tedy po ní uprázdnil byt, který měl být dočasně pronajat cizímu nájemníkovi. Proto jsem napřed zažádal o byt pro staršího syna Jiřího a hned v zápětí jsem jemu ″provedl prodej″ jedné pětiny z naší poloviny domu v Dlouhé ulici, kde už byl nájemníkem. Na našeho Míru to tehdy nešlo provést, protože byly proti tomu námitky věkové, které omezovaly prokázat, že jde skutečně o koupi za vlastní vydělané peníze. ″Prodal″ jsem svému synovi tuto desetinu domu za l0.000 Kčs, z toho mi Jiří dal před notářem na ruku 8.000 a 2.000 mi slíbil svým podpisem splácet. Vše bylo legální, stvrzeno u notáře Státního notářství Plzeň-město a registrováno dne 22.1.1971 pod č.reg. I 20/71.
A vite co to později způsobilo? Když nám dům v Dlouhé ulici z veřejného zájmu vyvlastnili, musel dostat Jiří jako spolumajitel domu náhradní byt. Byt byl sice až na druhém konci města v Nových Skvrňanech v domě ve Volfově ulici č. 56, ale byl to zcela nový a útulný byt 1+1. A ten potřeboval kluci oba, vždyť už byli samostatní a velcí. Obvodní národní výbor jim dokonce zaplatil úhradu stěhování Nastěhovali se tam společně začátkem prosince 1973.
Bohužel pro dvě rodiny později byt roztrhnout dobře nešlo, a tak se tam později utábořil jen Jiří s Květou. To ale už najdete v životopise Jiřího a Míry, dokonce i to, že tento byt podivnou shodou okolností jim zajistil bydlení v Praze.
Z našeho domu na Letné nezbylo nic, protože v červnu l973 byl při stavbě silnice do Lobezského sídliště byl nuceně odkoupen a demolován. Za celý dům dostali tři vlastníci (manželé Paichlovi, manželé Eisnerovi a Jiří Paichl) 245.406 Kčs, tedy v porovnání s jeho skutečnou hodnotou směšnou částku. Z ní si ještě moje sestra a její manžel Luboš Eisner nechali vyplatit navíc ode mne 5000 Kčs za drobné správky a vypínače i jiné drobné předměty v bytě, v němž bydleli zdarma v době, kdy dům patřil našim rodičům. Nikdy jsem se s tímto neférovým jednáním svého švagra nesmířil a tak od těchto dob byl vztah sestry a bratra poznamenán chladem švagrovy ziskuchtivosti. Jak vidno i domy mají své osudy.

JAK JSEM BYL ÚŘEDNĚ UZNÁN CHUDÝM DOCENTEM

Jen tak na ulici, na Václaváku v Praze, jsem získal v r. 1968 od svého spolužáka z gymplu informace o tom, jak se u nás nevyužívají zahraniční stipendia na studijní zájezdy a současně i adresu Světové zdravotnické organizace v Ženevě. Jen tak z legrace jsem tam napsal a dostal jsem skutečně příslib stipendia. Skoro rok to trvalo než jsem cestu po Evropě připravil.
Byla to tehdy tragická doba, když po Pražském jaru v r. 1968 vtrhla k nám vojska pěti států Varšavské smlouvy /BLR,MLR,NDR,PLR, SSSR/ na území Československa, aby ″internacionální pomocí zabránila stále narůstajícímu kontrarevolučnímu vývoji a ohrožení socialismu″ u nás.
Doba vyžadovala zásadního rozhodnutí. Už předem jsem se připravoval na eventuelní emigraci, měl jsem připraven i legální odjezd s celou rodinou, byly připraveny pasy pro nás na předem plánovaný světový flebologický kongres v Amsterodamu. Tyto záměry však nesdílela ani moje žena ani mí rodiče, navíc otec tehdy předtím prodělal jednu ze svých mozkových mrtvic.
A tak jsem odjel vůbec posledním mezinárodním rychlíkem od nás do Holandska sám. Jakživ jsem nezažil takové ovace, když jsem se my tři z Československa objevili na světovém kongresu, jehož účastníci věděli vše o tragických událostech okupace naší republiky. Nejen, že mně mnoho institucí a osob nabídlo pomoc, že mne hostili V Amsterodamu i pod nejslavnějšími Rembrantovými obrazy v národním muzeu, na radnici i na zámku. Dostal jsem mimo jiné i zcela konkrétní nabídku zaměstnání na lékařské fakultě Svobodné university v Utrechtu. Takže vše zůstalo otevřené, zatím jsem jen napsal v Naardenu do pamětní knihy v Komenského památníku, že věřím i já, že po přejití vichřic se našemu národu opět svoboda vrátí.
Když jsem se vrátil domů, nic se už nezměnilo, vyprchala i odvaha odjet z domova od nemocných rodičů a tak jsem odjel na dvouměsíční cestu po evropských universitách a výzkumných ústavech zase sám. Ještě předtím jsem však musel poníženě jako chudý podat žádost, aby ženě a dětem naše lékařská fakulta ze sociálních důvodů vyplácela po tu dobu mé studijní cesty alespoň část mého platu. Předtím mi totiž spočítali, že stipendium v dolarech, a to i v tehdejším umělém kursu 6 Kčs za 1 US dolar, tolik přesahovalo moji mzdu, že jsem neměl na ni nárok. Rodina doma dostala sociální pomoc měsíčně alespoň 750 Kčs.
Bylo to podruhé, kdy jsem měl vše připraveno odejít do světa za dobrým místem a nevyužil jsem toho. Možná, že by se osud všech mých potomků vyvíjel zcela jinak. Nikdy bych už však neviděl své rodiče, protože táta umřel rok nato a maminka se také nedožila naší sametové revoluce. Co byste dělali vy?

NOVÁ RODINNÁ HNÍZDA

Po svatbě jsme bydleli v dost malém dřevěném domku, spíše v chatě, na Hrádecké hospodě čp. E 536. Byl to domov provizorium, dočasně poskytnuté nové rodině Lochmanovými, rodiči nevěsty.
Byla to chata, kterou koupili 28. dubna 1948 v Bojanovicích od p. Josefa Janečka z Malých Hydčic za 45.000 Kčs. Byla tam rozebrána a dovezena autodopravcem Prokopcem bez kamene a cihel. Proto zde byla zbudována pro ni podezdívka ze hřbitovních pomníků. Jen nápisy ″ zde v Pánu odpočívá″ byly dány dovnitř. Protože nebyla před stavbou podána žádost o stavební povolení, zakázala stavební policie stavbu dne 15.8.1948. Nakonec se chata postavila s pokutami v listopadu 1949. Celkové náklady i s pokutami dosáhly 66.422 Kčs.
Od r. 1952 jsem přestavoval a přistavoval Hrádeckou už z vlastních prostředků a sil. Zejména se zvětšila chata o prosklenou verandu a o obývací pokoj, přistavena byla garáž a prádelna.
Od r. 1953 se bydlení v chatě stávalo velmi svízelné, protože všechny pozednice a dolní části sloupků původní části byly napadeny dřevomorkou. takže se při větru chata kymácela a hrozila až zřícením. V té době jsem byl na vojenském cvičení, takže nebylo nikde dovolání přidělení bytu. Vojáci tvrdili, že jsem civil na cvičení, město tvrdilo, že jsem voják. Bylo nutno tedy vyměnit, asanovat celé základy a vyvést všechnu škváru zpod prožraných podlah. Na práci jsem byl sám. Další obecný životní poznatek, kterého se i Vy jistě dožijete.
Pro ženu a děti toto cikánské bydlení mělo jistě své přednosti. Děti měli dost místa na zahradě, byly na zdravém vzduchu daleko od města, kousek od lesa, Lochmanovi byli u nás stále a pomáhali své dceři, protože bydleli jen 300 metrů od nás na Hrádecké hospodě. Jinak to mělo všechny nevýhody primitivního bydlení bez tekoucí vody, bez kanalizace, s nutností chodit daleko na nákupy. Nakonec se blížila doba nástupu dětí do školy. Tak se mi jevilo jako nutnost a vykoupení tento ráj opustit.
Podařilo se mi to po mnoha neúčiných intervencích, po opakovaném předkládání dokladů o neobyvatelnosti chaty, které vyvolávalo jen krčení vojenských i civilních ramen ouředníků shodně byrokratických vojenských a městských bytových správ. V r. 1957 se stal skoro zázrak, ne na nebesích, jen tak v trolejbusu při náhodném rozhovoru s jedním nenápadným poslancem doubraveckého národního výboru, který bydlel pod hřbitovem, a kterého jsem znal jen od vidění. Jeho odpověď na moje stesky s bydlením ve mně zprvu vzbudila nevoli, protože prohlásil, že půjdeme na primátora a ten že mu byt pro mne dá. Věřte nevěřte, měl pravdu. Znal se s primátorem prý z koncentráku, tak k němu můžeme jít rovnou. Za několik dní po žoviálním přivitání mi tajemník primátora na plzeňské radnici dal dokonce vybrat z tří bytů.
Los padl na třípokojový byt v Zahradní ulici č. 8, kde žijeme dodnes. Od 22.června 1957 jsme pak bydleli v klidné čtvrti v Plzni u papírny v Zahradní.
Mít třípokojový byt, považte s teplou vodou a ústředním topením i telefonem nám připadalo jako dar s nebes. Vždyť od války po těžkých náletech na město byl v Plzni neustálý nedostatek bytů. Jen za poslední nálet dne 25.dubna 1945 bylo rozbořeno 335 domů a 229 jich bylo značně poškozeno.

STAVÍME RODOVÝ HRAD

Měli jsme štěstí, ze známosti jsem si mohli vybrat na Hracholuské přehradě vhodné místo v lokalitě Čertopec. Jak vypadalo údolí řeky Mže, ještě než byla přehrada dostavěna, můžete vidět jinde na společných snímcích našich dětí. Tehdy se nám zdálo výhodné stavět chatu společně s našimi známými Pávkovými, kteří měli dcery podobného věku jako byli naši synové.
Stavbu chaty jsme začali na svátek práce dne l. V. 1964. Brzy ze ukázalo, že Pávkovým nejde stavba jejich poloviny tak rychle a že nás to zdržuje. Měli jsme nejen více známých a snáze jsme sháněli materiál, ale měli už jsme zdatnější chlapské potomky. Do podzimu už byla chata obyvatelná, i když k její oficielní kolaudaci došlo až 4.6.1965. Od MNV Hunčice dostala na katastrálním území Těchoděly / poz. č.k. 235/ popisné číslo E 161. Pozemek nebyl náš, ale byl pronajat dlouhodobě od Státních lesů v Plzni, Lesní obvod v Plzni ve výměře 105 m2.
Příloha č. 82 - Stavíme chatu na Hracholuskách

Na mnoho let se z tohoto rodového sídla stalo místo sportování pro naše syny i vnuky, kteří zde zvládli plavání, plachtění na lodi, veslování na Mobydickovi i na jiných lodích, windsurfing a mnoho jiného. Pro mne to bylo místo neustálého vybavování a přestavování chaty, zavádění elektřiny/1979/, úpravy okolí a každotýdenní pařby 4 sousedních rodin chatařů se zpíváním. Dne 6.12.1965 byla chata doplněna dokonce společnou studnou.
Chata splnila svůj úkol až do té doby, než tam děti přestaly jezdit. Pak se stala jen místem rozmíšek mezi jejich rodiči, takže tam přestali jezdit i oni. Dnes se zdá, že dostala znovu svůj význam a cenu pro vnuky, tím spíše, že na druhém břehu mají také svou chatu Volfovi.
Také o chatě by se dala napsat další kniha, a to i o tehdejších poměrech naší společnosti, která neustálým zdůrazňováním společného socialistického vlastnictví dala paradoxně vznik opačnému masovému fenoménu - budování soukromých chat, domků. a zahrad. Byl to kladný jev i v tom smyslu, že chatařská fyzická práce trochu paralyzovala rozvoj civilizačních nemocí z nedostatku pohybu, které za v socialistických státech zavinily podstatné zkrácení lidského věku.
Povídán I. dílu se ke konci chýlí a je nutno uzavřít tento monolog. Život nelze vměstnat do slov, může ho však pomoci charakterizovat jeho faktografie.

TO JE KONEC BILANCE ŽIVOTA JEDNOHO DĚDY

Sbohem ...