HORA, KTEROU NELZE ZDOLAT

Lionel Terray tehdy roku 1947 s Louisem Lachenalem podruhé zdo­lal severní stěnu Eigeru a poté si měl prvovýstupem na Fitz Roy v Patagonii a Makalu v Himálaji získat světovou pověst alpinisty, se později nikdy nechlubil svými statečnými činy. Byl ryzí charakter a měl znamenitý úsudek. Jeho výrok: „Žádný výstup v Alpách nám nepřipravil tolik obtíží jako Fitz Roy," má tedy svou váhu. Tak jako mnoho dalších předvedli tehdy roku 1950 na Annapurně a ještě předtím na Dhaulágiri se svými kamarády hotové akrobatické kousky. Fitz Roy však roku 1952 Terraye málem zabil. Poslední hrdinská perioda horolezectví právě začala.
Z podnětu Reného Ferleta zorganizovali Terrayovi pařížští přátelé roku 1952 expedici na Fitz Roy v patagonských Andách. Tento „Matterhorn již­ní hemisféry", jedinečný žulový vrchol, je sice jen 3450 metrů vysoký, ale velice lákavý cíl. Žádné expedici se do té doby nepodařilo postoupit i jen přes základnu hory. A nad ní pak ční kolmá vrcholová věž. Její stěny, v nej­nižším místě asi 750 m vysoké, jsou obtížnější než tehdy nejtvrdší lezení v Alpách. Obtíže na Fitz Roy však ještě umocňuje klima Patagonie: špatné počasí, chlad, ledový krunýř, který pokrývá stěnu, a také úporné a ustavič­né poryvy bouře. To všechno dohromady dělá z Fitz Roye jednu z nejobtíž­nějších hor světa. Snad je výstup dokonce nemožný. V roce 1952!
Fitz Roy, prototyp horského vrcholu, se pro Terraye rychle stává vý­zvou. Takový cíl není ani v Alpách, ani v Himálaji, a Terrayův alpinismus, který chápe jako druh umění, je experimentální. Terray většinu svých úspor vkládá do společné expediční pokladny. Jistý zájemce prosí o dovo­lení přidat se k expedici a slibuje sehnat chybějící částku.
Přesto se nakonec musí zadlužit, aby cestu zajistili. Po příjezdu do Ar­gentiny se Francouzi setkávají s nevídanou laskavostí a vstřícností. Přijí­má je dokonce sám diktátor Juan Perón a pomáhá jim i nadále. Přesto se expedice dostává brzy do nesnází. Během přechodu rozvodněného horského potoka přichází o život vnikající lezec Jacques Poincenot. Jeho nenadálý konec muže zaskočil. Ztrácejí sebedůvěru a někteří z nich se dokonce chtějí vrátit zpět do civilizace. Po dlouhé poradě expedice pokračuje. Je třeba si pospíšit - každý ztracený den může překazit úspěch.
Teď však postupu brání sněžení a bouře. Po tři týdny bojuje Terray se svými přáteli s nejnepříznivějšími povětrnostními podmínkami. Vy­sekávají si v ledu dutiny a stopa, spojující tábory, musí být každý den znovu prošlapávána. Opravdu ohavné podmínky. Přesto během dvaceti dnů zřizují tři tábory a zaopatřují je potravinami. Trasa mezi táborem II a III je v délce 300 výškových metrů zajištěna fixními lany a provazovými žebříky. Horolezci však musejí všechen náklad nosit sami, protože v Pa-tagonii nejsou Šerpové. Nahoru je postupně dopravena téměř tuna ma­teriálu. Lionel Terray a Guido Magnone z Paříže, druhý energický lezec v týmu, přitom z donucení dřepí v bouři celých pět dnů. Palivo do vařičů již pomalu dochází. Nakonec se jim při kratším vyjasnění podaří ústup do základního tábora.
Pak se postupně vyjasňuje, obloha je zářivá a počasí nádherné. Ještě téhož dne vystoupají oba vrcholoví lezci znovu až do tábora III. Druhý den za svítání je obloha zatažená a zima dotěrně ostrá. Stoupání je od samého počátku mimořádně obtížné; pomocí skob i volného lezení zdolávají 120 ze 750 metrů stěny. Večer se vracejí do tábora, ale fixní lana nechávají na místě, aby jim usnadnila nový výstup. Příští ráno je úplné bezvětří, na nebi ani mráček. Přišel čas! Terray a Magnone stoupají rychle a hod­ně skob nechávají ve skále. Při střídavém vedení se dostávají výš a výš. Z každého stanoviště může Terray shlížet na menšího souseda Cerro Fitz Roye, na Cerro Torre, který vypadá ještě obtížnější než jejich hora. Jistě je na ni výstup mnohem těžší, myslí si Terray, snad dokonce nemožný! A co Fitz Roy? Stěna nad ním nahání Terrayovi strach; přesto lezou dál. Za soumraku mají téměř polovinu stěny za sebou a bivakují na šikmém ochozu. Druhý den lpí na skále led. Tak tedy zpátky? Ne, zkoušejí stoupat s mačkami, ale akce je příliš riskantní.
Terray ztrácí kuráž a chce sestoupit. Avšak Magnonova rozhodnost a činorodost mu znovu dodává odvahu. Nakonec je rovněž připraven se výstupu odvážit. Lezou tedy dál. Zásoba skob je však brzy vyčerpaná a na­dále si musejí pomáhat jak to jde. Když dosahují vrcholu, jsou čtyři hodiny odpoledne. Mlha a špatná viditelnost. Navíc začíná sněžit. Sestup se stá­vá zoufalým podnikem. K bouři se přidává strach, zledovatělá skála a sně­hová skluzavka. Přesto nalézají odvahu k sestupu nad propastí. Nakonec Magnonův a Terrayův úprk zachrání fixní lana.
Prvovýstup Fitz Roye byl následně oceněn nejen argentinskou vládou, ale vyvolal i celosvětové nadšení. A nyní se vynořila otázka, zda bude ně­kdy zdolán i Cerro Torre.
„Viděli jsme Cerro Torre - volně stojící, téměř neskutečný obří sloup," píše Lionel Terray roku 1952 ve zprávě o své expedici na Fitz Roy. Píše také o divokých tocích na přístupu k hoře, o diluviálních deštích a metr hlubo­kém sněhu. Píše o ledových bouřích, které znemožňují postavit stan, tak­že je nutné přenocovat ve sněhových jeskyních. „Jedno víme jistě," uvádí Terray závěrem, „když se lanové družstvo dostane uprostřed stěny do patagonské bouře, je ztracené." A končí slovy: „Fitz Roy je asi nejobtížnější hora, jaká byla až dosud dobyta."
Tak se Cerro Torre zařadil k nejobtížnějším mezi dosud nezlezenými horami světa. A tento „Torre", ležící jen pět kilometrů jihozápadně od Fitz Roye, je předem tabu. Hora, kterou nelze zdolat!