... Ak-Mook jezdil už s mnoha velrybářskými loďmi, za celý život nevypil ani kapku alkoholu a bílé slečny v Nome mu byly lhostejnější než kámen u cesty. Mimoto jsme mu za jeho služby nemuseli vůbec platit penězi, jenom jsme mu dávali živobytí. Teď, když jsme to měli smluveno, zavolali jsme Yankeea a oznámili mu, že už není kapitánem, protože je ožrala. Chce-li, může jezdit na lodi jako námořník a lovec.
„No dobrá," povídá.
Nic si z toho nedělal, byl to rozumný chlapík. Zůstal pořád stejně veselý, stejně lehkomyslný — a stejně opilý.
Teď, když jsme měli konečně pořádnou velkou loď, která nabrala pohodlně nejenom spousty živobytí, ale i spousty lidí i psů, napadlo nás, že bych mohl zároveň s živobytím a kožišinami rozvážet jako polárník poštu, nejenom z Aljašky k nám, ale vůbec po Aljašce a severní Kanadě, kde bylo mnoho zlatokopeckých osad i lovců docela odříznutých od světa. A tak se konečně zvětšil počet mých zaměstnání o povolání pošťácké — stal jsem se nejsevernějším listonošem světa.
Můj ty bože, když si vzpomenu, kolik cest jsem vykonal s Laurou a kolik lidí jsem navozil na všecky strany, na všechna zapadlá loviště, kolik zboží, balíků i dopisů jsem rozvezl na nejzapadlejší kouty světa, kolika osamělým lidem jsem přivezl na malém kousku papíru velký kus štěstí — nebo i zármutku!
Ale nebyla to jenom loď, která plujíc pod vlajkou synů Zlatého severu, přinesla naší družině a tolika lidem na vysokém severu tolik prospěchu a úspěchy mému obchodnímu podnikání.
Nemenší zásluhu od samého počátku měli o zdar mé práce moji psi.
Byli našimi nepostradatelnými pomocníky na všech lovech na Aljašce, v Kanadě i v Ledovém moři, a zmiňuji-li se o nich a o jejich významu pro vysoký sever obšírněji až teprve teď, to je jenom proto, že od získání Laury a od začátku mého povolání pošťáckého se naše psí smečka rozšířila tak podstatně, že starosti kolem psů se staly jedněmi z hlavních.
Pes v polárních krajinách je nepostradatelné zvíře, které často ani nelze penězi zaplatit. Tak jsem znal třebas na Aljašce slavného psa, jmenoval se Looky. Vozil po mnoho let hlavní poštu. Znal již dokonale tu strašlivou cestu, vedl psí spřežení, ať řádila sebevětší bouře a ať byly cesty vysoko zaváty sněhem, vždycky bez nejmenší chybičky. Jedna Američanka, která cestovala po Aljašce z dlouhé chvíle, chtěla psa koupit a nabízela za něho nevím už kolik, ale peníze i na polární poměry nesmírné. Ale majitel psa řekl: „Kdyby se celé Spojené státy spojily dohromady se svými penězi, psa nedostanou!"
I jinde jsem poznal, jak na severu dovedou mít lidé tato zvířata rádi. Někdy se stane, že psovi umrzne noha. Tu ho Eskymáci operují a udělají mu protézu. Byla-li noha odňata pod kolenem, je možno takového psa užívat ještě k tahu, ačkoli je to dost nepříjemné, protože se protéza zabořuje do sněhu. Ale umrzne-li celá noha, pes se k tahu nehodí. Eskymáci si ho však nechávají doma pro radost tak dlouho, dokud žije.
A takový pes, jako by věděl, že se mu prokazuje milosrdenství, je přítulný, věrný a zpravidla také velice chytrý a učenlivý. Často se právě z něho vycvičí zvíře, které pomalu není ani kapitálem možno zaplatit. Vede-li smečku, je velmi bystrý a opatrný, a hlavně poslechne vždycky svého pána; zůstane tam, kde mu bylo poručeno, i kdyby měl hladem pojit nebo zmrznout. Tak ovšem znemožňuje ostatním psům neposlušnost nebo dokonce útěk. Výhoda je to značná, zvláště při prohlídce pastí, když lovec musí na chvilku od smečky odejít.
Bílí lidé jsou k těmto tvorům bezohlednější. Jakmile se zvíře vážně zraní nebo omrzne, ihned je zastřelí. Stane-li se, že některý pes se na svého pána oboří, běloch ho potrestá na místě. Je-li některý pes nenapravitelný rváč, který se s nikým nesnese a napadá ostatní psy ve smečce, nezbude pánovi než usmrtit ho. Proti tomu se má pes vcelku u polárníka mnohem lépe než u Eskymáků. Pes bělochů má dobrou stravu a žije v jeskyních za největších bouří a nepohody, kdežto eskymáčtí psi jsou ukryti jenom ve sněhových tunelech, a stalo se často, že za kruté zimy přišli Eskymáci o valnou většinu svých psů. Bylo slyšet dlouho jenom vytí a zvonění řetězů, pořád slabší a slabší — a po náporu mrazů leželo mnoho psů mrtvých. A někdy všichni.
Seveřané si opatřují psy všelijak, často i tak, že zastřelí vlčici a seberou její mladé, které vychovávají a křížením dostanou silné tahouny. Do tří měsíců jim odřou v horké vodě drápy. Bílí polárníci opilují zpravidla každému svému psu špičáky. Eskymáci to obvykle nedělají, a proto také, když se psi bílých dostanou do rvačky s eskymáckými, vždycky to naši prohrají. Vlkům dokonce bílí polárníci špičáky vytrhají. Každý pes, kterého se používá k tahu a k práci, bývá vykleštěn.
Rozumí se samo sebou, že psi z vlčí matky zůstávají dále dravci, třebas zdánlivě ochočenými. Za nebezpečných situací, kdy je taková smečka delší dobu hladová, musí se polárníci stříci, aby se mu nedostali do týla. Pak hned na něho útočí. Tím spíše to provedou, když jim pán upadne. Psi-vlci se nesmějí dostat k syrovému jídlu. Po celý život dostávají vařenou kukuřičnou mouku a vařené ryby, aby nezdivočeli. Ale přesto se stanou velmi často povážlivé nehody a neštěstí. Tak si třebas vzpomínám, že vlčák, který byl vychován u prsu jedné eskymácké ženy, nezapomněl, jak byl krmen, a když tu ženu jednou viděl, vrhl se na ni a ukousl jí prs. Nešťastnice vykrvácela a zemřela. Tehdy mně Eskymáci vypravovali, že takových neštěstí bylo na severu velmi mnoho.
Na druhé straně, na Aljašce, se často stalo, že zkrachovaní zlatokopové se dali najmout jako dělníci, a protože nevěděli, co se psy-vlky, pustili je prostě na svobodu, protože je narychlo nemohli prodat ani pronajmout. A tak se potulovalo třebas po Nome a okolí mnoho psů bez pánů.
Hledali zoufale něco k snědku, až nakonec napadli eskymácké dítě, které strašlivě pokousali ve tvářích. Takové děti brzy zemřely.
Lidé, kteří pustili své smečky a nestarali se o ně, byli ovšem přísně stíháni.
Bouřili jsme se všichni proti takovým nesvědomitým darebákům také proto, že naši psi se učili od těchto tuláků všelijakým neplechám. Kromě čistých vlků používali jsme často křížených psů, které jsme kupovali od obchodníků se psy.
Zvláště dobří tahouni jsou kříženci novofoundlandského psa s vlkem. Tahají jako koně, ale jsou poměrně drazí.
Vzpomínám si na proslulého obchodníka se psy, postavu po celém severu tak známou, že se stal i hrdinou několika knih.
Byl to Ir a jmenoval se Malemute Kid. Toho člověka znal celý sever. Byl velice malý, slabý a suchý. Žil po celý život na Aljašce. Jezdíval křížem krážem na tisíce kilometrů po této zemi a vydělával si peníze křížením psů a jejich prodejem. Byl vždycky plný žertů, a někteří lidé ho měli vůbec za blázna. Ale já si myslím, že byl chytřejší než my všichni dohromady. Jakmile Malemute Kid uviděl pěkného psa, hned začal s jeho majitelem vyjednávat o koupi a užíval pak psa ke křížení. Jestliže však majetník nechtěl psa prodat, tak ho Malemute Kid prostě ukradl a majiteli hned napsal nebo vzkázal, že si psa vypůjčil. Opravdu také psa vždycky v pořádku vrátil. V tom už ho všichni znali, takže nikoho ani nenapadlo stíhat Kida pro krádež.
A tak jezdil Malemute Kid s rozmanitými psy, japonskými, australskými, brazilskými, sibiřskými, i s vlky, a když se mu podařilo vypěstit zvlášť zajímavou odrůdu, prodal psa draho do Spojených států.
Kupoval si všelijaké magazíny a přírodopisné knihy, kde byly vždycky uvedeny seznamy a adresy lidí, kteří mají psy různých vzácných odrůd a půjčili by je na chov. Dával si takové psy posílat a křížil je. Tak jsem viděl, jak křížil malého brazilského psa s vlčákem. Ale to ještě nebylo nic. Pouštěl se do pokusů tak pošetilých, že to bylo pro smích. Jednou při podobném křížení pochodil málem špatně. Křížil klokana s vlčákem, a prováděl tu komedii, které přihlíželo mnoho lidí, zrovna u řeky Yukonu a v přístavu. Byla z toho veliká švanda, ale tu vystoupily náhodou z lodi jeptišky a ty Malemute Kida udaly, protože prý urazil jejich mravnost. Všichni hádali, že za tu nemravnou produkci dostane Malemute Kid aspoň dva roky. Ale protože to byl dobrák člověk, šprýmař, kterého měli všude rádi, dostal jenom pětadvacet dolarů pokutu. Vymlouval se při soudním přelíčení, jak jsem doslechl, že chtěl opravdu vypěstovat nové vzácné zvíře a poslat do zoologické zahrady do Spojených států.
Všichni říkali: „Ten chlap, ten Malemute Kid, to zatracené prase!"
Malemute Kid neměl skoro nikdy peněz, protože co vydělal, to vrazil hned do psů. Ale když někdy měl přece jenom hromádku dolarů pohromadě, pak jenom studoval, jak zdokonalit chov a plemeno psů. Zdržoval se hlavně u řeky Tanany a Ninany, nebo chytal ryby pro své psy na Yukonu.
Byl běloch, ale vypadal skoro jako Indián; měl podlouhlou tvář a všechny Indiánky byly do něho nadobro zblázněné. Jakmile se rozneslo, že Malemute Kid přichází, ženské mu běžely naproti, a nebylo slyšet nic než Kid! Kid! Kid! Kid přijel a pozdravil je výkřikem: „Vlezte mně všechny na záda!"
Takový byl Kid.
Měl farmu, a zde nutil zvířata všelijakým způsobem, aby se pářila. Měl jakýsi prášek, který na ně foukal, pak je dráždil zvláštní štětečkou, při čemž byla fena zaklíněna do dřevěné formy, aby sebou nemohla škubat. Křížil všecko: šakaly s vlčáky, rosomáky, zkrátka co mu trapeři přinášeli, často jenom ze žertu. Malemute Kid pokaždé slíbil, že polovinu mladých dá traperovi a polovinu si nechá na krytí nákladů při křížení; ale když se mu podařilo vypěstovat pěkná štěňata — tak se alespoň říkalo — ztratil se z kraje a traperovi nedal nic.
Když jsem ho poznal, bylo mu pětatřicet let. Už tehdy byl slavný daleko široko. Byl v mém věku, ale obchodoval se psy a křížil je zde už osmnáct let. Ale nevím, zda dnes ještě žije. Ukazoval mi tehdy všelijaká zvířata, a která se nepodobala psovi, těm hned dával rozmanitá jména. Vypravoval také, že za některé z těch velice vzácných zvířat dostal až pět tisíc dolarů. Pošle prý jenom telegram z Nome, a když dostane odpověď, už zvíře posílá do Států.
Ale Malemute Kid měl ještě dvě vlastnosti, kromě této chovatelské a obchodnické, které samy o sobě stačily k tomu, aby byl vážen. Především byl nesmírně obratný rybář. Dovedl to nejlépe ze všech lidí, kteří lovili na Yukonu. Uměl ryby nejenom nevídaně rychle chytat, ale také rychle usušit, často, když měl hodně ryb, tu některý den rozřezal a nasušil až padesát metráků lososů docela sám. Ráno začal ve tři hodiny a pracoval až do jedenácti. Chytil rybu, hned ji rozřezal a hned sušil. Jak jich chytil deset nebo patnáct, už je věšel. Chytal ovšem na takzvané rybí kolo. Je vysoké několik metrů, točí se na místě proti proudu, dva koše nabírají lososy a odhazují je stranou do korýtka. Takovým kolem se lososi na Yukoně chytají nejčastěji.
Další Kidovou vlastností byla nesmírná odvaha. Když se začínala stavět železnice od Tichého oceánu k Fairbanksu, nebylo možno na některé úseky trati dopravovat dost potravin pro dělnictvo. Malemute Kid hned přijel do té krajiny se svou psí smečkou, a v zimě vozí val potraviny i cestující od řeky Ninany až do Suwartu. Při takových cestách také honil zvěř. Měl své lidi, zakládal stanice, kde mu opatrovali jeho zvěř, a tak měl obsazenu skoro celou tu ohromnou trať. Kam si nikdo už netroufal, tam se vydal Malemute Kid, vůbec se nerozmýšleje. Často se stalo, že v té krajině napadlo tolik sněhu, že se nikdo, zvláště ze železničních úředníků, neodvážil proniknout k moři pro potraviny nebo s nějakou důležitou zprávou pro vládu. Tu se přihlásil Malemute Kid. Byl lehký, a tam, kde byly veliké závěje, nepouštěl napřed své psy, ale šel sám se sněžnicemi; vyšlapal stezku a teprve potom jel se psy. Cestou od Ninany k Suwartu byla otevřená tundra a močály a zahynulo tam hrozně mnoho lidí.
Proto si tam cestující vyznačili kůly bezpečné stezky; ale vichřice v těch krajích byla tak silná, že kůly vyvrátila a přikryla sněhem. Tak se tam bloudilo zas a zas, a věčně tam zůstávali lidé. Ale Malemute Kid měl svou vlastní cestu, kterou dobře znal, a tak si zařídil dopravu těmito pustinami, a nikdo s ním nemohl soutěžit. Byl považován za nejslavnějšího vůdce v některých aljašských končinách. Bral za cestu ze Suwartu na Ninanu nebo naopak tři sta padesát dolarů. Jel s třiceti psy, a urazil tuto vzdálenost za jedenáct dní. Ostatní trapeři, kteří chtěli také převážet, vykonali tuto cestu při největší námaze za šestnáct dní, a musili brát za osobu pět set dolarů. Proto ho také sledovali, aby našli jeho tajnou stezku; ale Malemute Kid vždycky tak zkřížil své stopy, tolikrát vjel do zdánlivě neproniknutelného pralesa a tak spěchal se svým spřežením, že nikdo z jeho závistivých konkurentů nemohl vypátrat, kudy to vlastně jede.
To byl tedy nejslavnější obchodník se psy, chovatel, od kterého jsem kupoval své tahouny. Ale často jsem také koupil psa od Indiánů a vůbec kde se naskytlo. Řekl jsem už, že první psy jsem dostal darem. Poznal jsem teprve podle nich, jak naléhavá je pro mne potřeba pořádného spřežení, abych mohl rozvážet zboží našich polárníků a Eskymáků, a brzy jsem toho dosáhl. Koupil jsem několik mladých psů a vychoval jsem si je, dokonce jsem si vychoval i leadra, psa vůdce, který spřežení vede. To není snadný úkol.
Štěně se musí od mládí učit tahat, ať je jakéhokoli původu. Musí mu zmohutnět a zesílit nohy, a to se může vypěstovat jenom tím, že už malinký pejsánek musí tahat. Ještě to ani pořádně chodit neumí, ještě se to potácí a chodí šourem, a už se mu dělá malinký postrojek z rybích střev. Do toho se oblékne, jako břemeno se mu k postrojku uváže pytel z mrože nebo z tuleně, a štěně jej musí tahat za sebou, ať se hne kamkoli. Na noc se mu postrojek nesundává, leda když polárník vidí, že štěně jej prokusuje.
Na takové věci se musí dávat pozor, protože člověk by pak nemohl dělat nic jiného než postrojky pro štěňata.
Teď se pozoruje, které ze štěňat je chytré a bystré. To se pozná snadno, když se vidí, že se snaží člověku rozumět, že se chytře dívá a podobně. Teď se teprve začne s budoucím leadrem to pravé. Vezmete mu hlavu do rukou mezi dlaně a říkáte mu: či-ha, či-ha. Přitom mu hlavu stočíte při slově či nalevo, při ha napravo. A tak to děláte půlden i déle. Druhý nebo třetí den zas — a najednou vidíte, že to už v tom psu je, že když řeknete či, pes se podívá nalevo. To už je vyhráno. Už rozumí těm slovům, a v saních je potom snadno přiučit ho, aby podle toho také šel. Ale práce není ještě ani zdaleka hotova. Ještě chybí vyučenému psovi do leadra mnoho, protože to hlavní teprve přijde — a co je důležité, teď teprve to jde do peněz. Když tak psa kolébáte, nestojí vás to nic. Ale teď mu musíte střílet! Zapřáhne se do saní, jeden muž stojí u něho, druhý muž má revolver a střílí. Jak jeden střílí, tak ten druhý musí se psem běhat. Padne jedna rána. Ten, kdo drží psa, dá se s ním na pochod, neboť jedna rána znamená jít.
Dvě znamenají rychleji, tři plnou silou, ale čtyři rány po sobě znamenají stát!
Takové cvičení děláte celé dni, týdny, měsíce. Někdy pes chápe rychle, někdy pomaleji; ale viděl jsem už psa, s kterým se prostřílelo celé jmění, než z něho byl dobrý leader. Někdy taková škola trvá šest měsíců, ale někdy i dva roky. Přijde na to, jakou má pes paměť.
S řádnou smečkou psů jsem podnikl třináct velkých cest po Aljašce jako listonoš a dopravce. Zabil jsem tak několik much jednou ranou. Dostal jsem se lacino na místa, kam bych se byl jinak sotva dostal a zde jsem se mohl zase změnit na chvilku z pošťáka v obchodníka, jednatele našich novosibiřských polárníků a Eskymáků — a také jsem přitom dělal i zámečníka. Nebyla to vlastně pošta v pravém slova smyslu, ale jakási, abych tak řekl, doprava zboží ve velkém, a psi byli naprosto nezbytní hlavně tenkrát, když jsem od nás nejel lodí, ale po ledě se saněmi.
Pošta vyjížděla zpravidla na jaře v dubnu, podruhé ke konci října nebo začátkem listopadu. Důležitější pošta byla říjnová.
Organizace pošty byla poměrně jednoduchá. Stanovilo se předem, odkud vyjede. Byl to buď Figurin, nebo Tadeusz. Tam se připravily saně a do nich se skládalo zboží, které se zasílalo. Byly to třebas poživatiny pro nedaleké polárníky, nebo zase psaní, která se měla hodit na poštu v Nome, zlatokopové posílali zlato k výměně a podobně. Podle toho, kolik bylo zboží, tolik saní se za sebou seřadilo, naplnilo zbožím, a k tomu se připojily saně, na nichž byl náklad ryb pro psy, náklad zboží a potravin pro výpravu, saně pro cestující a saně pro posádku. Tak bylo za sebou někdy i čtyřiadvacet saní, každé osm metrů dlouhé, s nákladem po dvou tunách. Podle váhy a délky celého transportu se vidělo, jak veliká musí být přípřež. Při čtyřiadvaceti saních to znamenalo tři sta padesát psů. Bylo je možno snadno sehnat, protože byli polárníci, kteří měli celé stovky psů, jež pronajímali. Začalo se tedy se zapřaháním.
Napřed přišel leader, hlavní pes, který vedl poštu a šel v čele. Byl zapražen, a protože to už znal, popošel, a přišli na řadu dva podřadění leadři. Potom lehcí psi, nejlehčí, jací byli po ruce. To proto, aby až pošta přijede do závějí, tito lehcí psi prošlapali závěje, aby se tak polotěžcí a těžcí psi, kteří byli zapřaženi nejblíže u saní, dostali snadno dále po ušlapané stezce. Každý pes měl svůj očíslovaný postroj s chomoutem se zvonky. Zapražení byli vždy dva a dva vedle sebe. Když bylo všechno hotovo, nastoupila třicetičlenná posádka. Patnáct mužů si mohlo lehnout do saní, druhých patnáct mělo službu. Nu, opravdu moc podivnou službu. Po stranách podél spřežení musily vždycky jezdit na lyžích hlídky, taženě sedmičlenným spřežením psů. Tyto hlídky se rychle pohybovaly podél kilometrového spřežení a dbaly jenom, aby byl mezi psy pořádek. Rváče musely hned uklidnit, a když nebylo jiné pomoci, vypráhnout a odstřelit. Dále musili dbát ti lidé, aby každého psa, který se zapletl do postraňků, hned osvobodili.
Psi se častěji zapletli, když konali v běhu své potřeby. Nebylo možno zastavovat pro každého zvlášť, pošta by se nebyla hnula ani o metr za hodinu. I musela ta zvířata dovést dělat v běhu všechno to, při čem psi rádi postojí. A teď se jede. Má-li se dodat zboží některému sousednímu polárníků nebo Eskymáku, tu se zpravidla vyhodí při jízdě na trať, a vezmou se kožišiny, které jsou tam již výměnou připraveny. Pošta přitom ani na chvilku nezastaví, protože odpočinek je jenom v důležitějších místech, kde se psi také nakrmí.
Pošta jede bez ohledu na závěje. Nemůže je objíždět, ztratila by příliš mnoho času; a tak se stane, že zajede mnohdy do sněhových hor. Zde už je možno očekávat útok vlků. Jakmile je z čela hlášeno, že se objevili, hned popojede posádka, která má službu, kupředu a k ní se přidají mužové ze zálohy s reflektory. Všichni se ženou na lyžích vpřed, tažení svými malými spřeženími, a odvracejí útok vlků svítilnami, a je-li toho třeba, i střelbou. Když mužstvo vpředu shledá, že je slabé a že vlkům neodolá, dá střílením znamení, a přibude mu posila, ti, kteří dosud odpočívali.
Reflektorů se ostatně také používá, když se pošta octne v krajině otevřených vod. Je totiž nutno uvážit, že pošta jede v polární noci. Často se stane — a to je opravdu veliké nebezpečí — že se psí spřežení přižene k velké trhlině na zamrzlém moři, a tu by mohla celá výprava vjet do hlubin. Zde je třeba svítit na cestu. Zvlášť silně se osvětluje krajina, když vůdce pošty zpozoruje zdaleka, že tam či onde vystupuje pára. To je vždycky neklamné znamení otevřených vod, jimž je třeba obezřetně se vyhnout. Ale leader sám tuší nebezpečí a úzkostlivě dbá, aby svou smečku nezavedl do záhuby.
Tato pošta byla opravdovým dobrodiním pro lidi, kteří se z jakýchkoli příčin nemohli v létě dobře zásobit. Byli by vydáni na milost a nemilost hladu; ale takto vědí, že pošta přijede, že má vždycky dosti zásob na vyměňování, že vždycky může pomoci.
Její cesta je ovšem ohromně dlouhá. Jede kolem ostrova Valja až k jeho konci, odtud podle ostrovů Medvědích, a když má málo ryb, tak se zde zastaví a zásobí se u Eskymáků. Potom jede jižně od ostrova Wrangelova a stranou od Beringovy úžiny mezi ostrovem Vladimírem a Vavřincem až k Aljašce, tam podél pobřeží a eskymáckých rezervací, někdy se zastaví v Nome, mají-li pro ni zboží, jinde v Chiniqu nebo Unalakliku, jede ledy do Caltagu na Yukonu, kde vyloží poštu, a dál podél pevniny zase na Nome, kde bere poštu pro severní Aljašku, míří na Teller, Cap York, odtud na Kevalik a do Beringovy úžiny. Zde kolem pevniny jede dále na Kotzebue sund a až na mys Prince Waleského. Drží se pobřeží, aby našla rychle ochranu, kdyby byla překvapena sněhovou bouří. Odtud jede po zamrzlém moři zpět na Novosibirské ostrovy. Kdo u vás si dovede představit sanici z Evropy do Ameriky? A to urazíme často ještě větší vzdálenost!
často byla má pošta překvapena krutým nečasem. Cestoval jsem již za strašlivých mrazů, ale vždycky šťastně a celkem bez nehod jsem vyvázl. Nepamatuji se, že by se někde na této podivné pouti světem, v pološeru a za stálé jízdy, poště něco zlého přihodilo.
Pošta se vrací často až před vánocemi, protože tato ohromná cesta trvá déle než měsíc. Tehdy je ovšem už na čase, protože za čtrnáct dní nato přicházejí nejstrašnější bouře.
Pošta dubnová jede zpravidla do Nome. Ale i to je slušný kousek cesty a cestování málo příjemné. Vichřice nasypala přes zimu veliké sněhové hory, nyní zjara je sněhová a ledová přikrývka rozežraná a rozhlodaná, psi se do ní boří, a je třeba veliké opatrnosti, aby se všechno dostalo zdrávo na druhou stranu sněhové hory. Ledový kopec, vysoký tři metry, ten se ještě přejede. Ale když je vyšší, musí se často objíždět takové nízké protáhlé pohoří i čtyřicet kilometrů. Někteří mosheři, kteří také cestují tisíce kilometrů často i s devadesáti psy, nechtějí se zdržovat takovými velikými oklikami na pochodu, a proto si pomáhají' jinak. Mají s sebou dřevo nebo železo, takový vrták to je, zavrtají jej do ledu a položí nitroglycerinovou patronu. Spojí ji pak drátem na velkou vzdálenost s baterií, padne hrozná rána, led lítá dozadu, dopředu, na všechny strany. Dávku dávají podle toho, jak je bariéra široká. Mají v tom velkou zručnost a zkušenost a udělají si průsmyk všude, kde potřebují. A nejenom to.
Dělají si také tímto způsobem umělé jeskyně ve sněhu nebo v ledu; vchod přikryjí plachtou, rozžehnou benzínové a petrolejové lampy a vaří si. Za chvíli je v díře teplo; tu posedají na plachty, a když chtějí spát, nalezou do pytlů, a za chvíli je v jeskyni ticho. Tak jsem to prožil už mockrát a mockrát.
Ale tato pošta, které jsme říkali aljašská, nebyla, jak jsem už řekl, opravdovou poštou. Vozila sice také poštu i peníze, musilo se vyjednávat v Nome, aby mi ji tam vydávali na poštovním úřadě, ale všecko se frankovalo a zasílalo do Nome jako generál delivery, tedy poste restante, a odtud jsme to vybírali. Ale kromě toho jsem měl jinou, opravdovskou poštu.
Když jsem už rozvážel živobytí po Aljašce, podnikal jsem se svými psy daleké cesty. A tu vždy, když jsem se pouštěl odtud k řece Mackenzie i jinam, zastavil jsem se na poštovním úřadě, kde mi svěřili dopisy pro lidi žijící v odlehlých pustinách severní Aljašky, kam poštovní posel obvykle nikdy nedospěl. A tak jsem vezl zboží i poštu; navštěvoval jsem různé lidi, lovce a zlatokopy, dodával jsem jim dopisy, a zpravidla jsem byl za to odměněn. Tak jsem jednou dovezl jednomu samotáři dopis od nějaké slečny, a ten člověk mi za to dal tisíc dolarů ve zlatě. Představte si, za dopis, ve kterém nebylo nic leda papír! Nechtěl jsem tomu ani věřit, myslil jsem si zpočátku, že se ten člověk zbláznil.
I při této poště jsem měl k ruce mnoho Eskymáků, kteří jezdili se mnou. Na zpáteční cestě jsme zase brali zlato, antimon a mnoho jiných věcí, jež jsme dovezli, kam si odesilatel přál.
Tak jsem se potuloval se svými psy po celé polární oblasti, procestoval jsem rozsáhlé kraje a pustiny. Svízele a útrapy to byly ohromné, pro člověka nezvyklého zrovna nezaplatitelné. Ale já jsem již na severu žil a musil jsem se snažit, abych si vydělal na živobytí. O peníze tu vůbec nešlo — vždyť nač bych ve své jeskyni potřeboval peněz? Myslím, že jsem se tak snažil hlavně proto, že jsem miloval nebezpečí i dobrodružství, a že jsem byl rád, když jsem věděl, že se stávám na severu osobou stále váženější. A hlavně že v těchto končinách, kde by ze stovky našich lidí devětadevadesát nejpozději do týdne zahynulo, je možno dosáhnout štěstí a úspěchu, má-li člověk dvě pilné ruce, v hlavě všechno v pořádku a k tomu trochu odvahy.
Kromě svého zaměstnání jako obchodní cestující, řemeslník, lovec a pošťák jsem měl ještě na severu mnoho povolání jiných. Některá nevynášela nic — vlastně nejvíc, totiž dobrou pověst.
A tak jak rostla na severu pověst o mně jako o člověku všestranně zkušeném, stal jsem se nakonec i lékařem.
Stalo se to vlastně hlavně zásluhou mého řemesla.
Byl jsem zámečník, měl jsem tedy pilníky, kleště a všelijaké jiné nástroje.
Teď bylo dosti lidí, kteří potřebovali upilovat svým psům špičáky. Kdo to měl udělat, ne-li já? I přicházeli ke mně se psy a nakonec, když bolely zuby lidi, i je přiváděli ke mně. Tak jednou, na to si vzpomínám ze svých prvních příhod lékařských, přivedl ke mně Emerson nějakého polárníka, John mu říkali. Ten John byl z jiného ostrova, ale znal se dobře s Emersonem. Přišel a řval bolestí, protože ho hrozně bolel zub. Ať prý mu jej vytrhnu, nebo že se zastřelí.
Já jsem ho upozornil, že mám jenom zámečnické kleště, ale polárník hned nato, že jsem prý už tolika lidem pomohl, ať jenom honem dělám, prý to je jedno, zub půjde ven i kleštěmi na přeštipování drátu.
Tak jsem se do té práce pustil. Ale zub byl prožraný; zachytím jej, sevřu, potáhnu — přelomil se; kořen zůstal v dásni.
John na mne, jestli je to už hotovo.
Řekl jsem mu, co se stalo, a zároveň jsem mu poradil, aby si u mne lehl a nabral do úst benzínu. Že to trochu přestane bolet. Bral benzín, vyplachoval, ale jakmile benzín vyplivl, zub bolel znovu. Hrozně naříkal a držel si hlavu. V zoufalství vyšel z jeskyně, běhal po skalách sem a tam, popadal se za hlavu znovu a znovu, a my s Emersonem jsme seděli a hrozně jsme ho litovali. Najednou slyšíme: Bum! Emerson se na mne podívá:
„Už to udělal!" povídá.
Střelil se kulkou dum-dum.
Často jsem viděl, jak si trhají zuby Eskymáci. Dělají to tkaničkami nebo drátem z loveckých ok. Ovážou si jím zub, drát na něco upevní, poodstoupí tak, aby byl napjat, a teď si dodávají odvahy: Kak — kak — kak! Potom trhnou hlavou dozadu a zub vyletí — nebo taky ne. Když bylo trhnutí slabé, pomůže pacientovi jeho přítel tím, že mu dá pořádnou po hubě. Tu pacient sebou hezky trhne a zub bývá venku. Té vymoženosti jsem jednou také použil. Zapřáhl jsem do saní pět psů a od saní jsem vedl provaz přes kolo, odkud zahýbá nahoru, kde jsem jej uvázal do ouška kleští. Odvážlivec, který si ke mně přišel dát zub vytrhnout, musil kleštěmi svůj zub pořádně stisknout oběma rukama. Když bylo všechno hotovo, vystřelil jsem, psi poskočili, potáhli a polárník křičel: „Kde je můj zub?" Museli jsme jej hledat cvičeným psem, tak daleko odletěl. Byl šťastně celý venku, nezalomil se. Hrozně jsme se potom tomuto trhání zubu smáli a vypravovalo se o tom po léta.
Nejlepším lékem proti bolení zubů u nás na severu, kde jsme tak špatně zařízeni na jejich vytrhávání, je dostat kurděje do dásní. Zuby pak je možno klidně a bez bolesti vytáhnout, protože dásně jsou rozestouplé. Znal jsem na Novosibirských ostrovech jednoho kanadského Francouze, jmenoval se Juefrain. Ten člověk měl nahoře na levé straně všechny zuby prožrané a naříkal si, že ho bolí tak, že to s ním jednou špatně dopadne. Jednou v zimě nám řekl:
„Hoši, jestli nedostanu letos na jaře kurděje do dásní, tak se zastřelím. Už to nevydržím!"
My jsme ho uklidňovali, jak jen jsme dovedli. Ale když jsme byli v dubnu na ostrově Svjatově, dostal Juefrain opravdu kurděje, a skákal radostí, že si teď všechny zkažené zuby bez bolesti vytáhne. Jel na saních domů, cestou si vytahoval všecky zkažené zuby a zahazoval je. Jeli jsme s ním; cesta trvala půldruhého dne. Ale Juefrainovi vypadaly za tu cestu nejenom všechny zuby prožrané, ale i zdravé na druhé straně nahoře, takže mu nezbyl v horní čelisti jediný zub. Ale jásal přesto radostí a říkal: „Zaplať pánbůh, že mám i ty zdravé pryč, však by jistě brzy začaly taky bolet, a byl bych tam, kde jsem byl dřív."
Ale Juefrain vypadal potom, zvláště když jedl, jako by měl na obličeji strašnou masku. Kroutil hubou a sekal bradou, takže jsme ho měli pro legraci. Když viděl, že se mu smějeme, objednal si ze Spojených států zvláštní klíšťky, kterými si maso rozmělňoval, a pak to bez kousání polykal.
Rok nato měl Juefrain ještě větší neštěstí. Opozdil se v mrazu a omrzly mu ruce tak, že mu uletělo osm prstů a zůstaly jenom palce, z ukazováčku pak jenom dva články. Dovedl dělat ještě všelijaké práce, ale střílet nemohl. Tak jenom chodil a kladl pasti. Kam přišel, všude ohlašoval, že se zastřelí, protože má zuby pryč i prsty pryč. Ale nezastřelil se. Za dva roky umřel. Dožil se jenom dvaapadesáti let. Byl od svého mládí na severu. Pamatuji se na něho dobře, měl vousy až po břicho, černý byl jako cikán, ale jinak hezký člověk. Málokdo z lidí, co jsem znal, měl tak dobré srdce jako on. Pomohl každému, i Eskymákovi, pokud jenom mohl.
Já sám jsem měl kurděje dvakrát, vždycky v Kanadě ve Skalných horách. Jedl jsem samé medvědí a rysí maso, žádné brambory a žádnou zeleninu, a tak jsem tu nemoc dostal. Člověk má být opatrný a nemá jíst napolo syrové maso, nebo ho hned překvapí všelijaké nemoci, často, když se člověk živí pouze masem, takovým, které se jenom napolo uvaří nebo upeče, přijdou na něho takové slaboty, že se sotva udrží na nohou. Maso je dobře uložit v octě, který, jak věří polárníci, vyžene všechnu divočinu.
Při kurdějích začne uhnívat maso na noze, ale často se nemoc vrazí do dásní. Noha postižená kurdějemi nebolí, ale člověk se nemůže postavit, hned klesá. Jestliže ho stihne nemoc na cestě, pak musí zůstat vzadu a čekat, až se to spraví. Jestliže se stav nemocného nezlepší, pak musí zahynout, dříve či později. Stalo se to už mnoha zlatokopům i lovcům. Takový člověk se musí rozloučit se svými druhy, má-li jaké, postaví si stan, lehne si, leží a tupě čeká, až přijde konec. Nemůže se pohybovat, nemůže dát psům žrát, ani si nemůže sám nic uvařit.
Kurděje v dásních jsou méně nebezpečné, protože člověk se může pohybovat. Ale horní zuby vypadají při nich velmi často všechny.
Na kurděje jsou dobré léky, ale člověk je nemá, zvláště na větším pochodu, dosti po ruce. Nejlepší jsou brambory. Každý polárník se snaží, aby měl na nejhorší dobu vždycky nějaké s sebou. Slyšel jsem, že je dobře pojídat při kurdějích syrové brambory. Ale my si dáváme mezi zuby kaši z horkých vařených brambor, držíme tak půl hodiny, opatrně vyplivneme, aby nešly i zuby, vezmeme další dávku, a tak celý den. Docela to pomáhá.
Eskymáci dostávají kurděje stejně jako bílí polárníci. Ale nejčastěji mívají nemoc, které říkáme pneumonie. Nevím, zda je to zánět plic či co jiného. Ale dostávají ji lidé, kteří pobyli dlouho na mrazu a potom si sednou k horkým kamnům. Eskymák velmi špatně žije a mráz těžce snáší. Bílý člověk je otužilejší, proto dostane tuto pneumonii velmi zřídka. Ale několik mých starších přátel také na pneumonii umřelo. Je zvláštní, jak rychle se u Eskymáků tato nemoc projeví. Jsme třebas na ledě a sejdeme se pak v některé jeskyni, vykládáme, bavíme se, často se i tančí. Najednou Eskymák vykřikne: „Kat — ka — ka — ka — ka — ka — ka!" Zatřese sebou, a tu ho musíme vynést ven. Chvilku stojí, někdy začne chodit a uzdraví se, zimnice ho opustí. Ale některý klesne a volá: „Kat — ka — ka — ka — ka…“ a brzo zemře. Eskymáci říkají, že tato zimnice je v těle už od narození. Naproti tomu tuberkulóza je na severu neznámá. —
Když někdo z Eskymáků dlouho stoná, nechají ho ležet v jeskyni nejvýše jeden měsíc. Ale pak cítí, jakou je jim přítěží, kolik neřádu nadělá v jeskyni, i vynesou ho ven a usmrtí.
Eskymáci, skoro všechny polární kmeny, neslynou čistotou, to už jsem připomněl několikrát. Žijí s rodinou v jeskyni několik let a zaneřádí si svůj byt tak hrozně, že v něm nakonec už sami nemohou vydržet. A tu obvykle čekají, až umře některý polárník, a nastěhují se do jeho jeskyně. Zanedlouho hledají zase nový byt po jiném nebožtíkovi, protože už zas je u nich hůře než na hnojišti. Po lovu ukládají maso do jam v zemi, často přímo ve svých příbytcích; někdy jídlo položí prostě jenom na zem, i dospělí je znečistí, a leckdy, když je například ryba řádně prohnilá, vytáhne ji Eskymačka, neumyje, jenom dá na oheň a upeče, a Eskymáci křepčí kolem ní, tancují a vyskakují a chňapají po tom nechutném soustu ústy.
Z toho bývají ovšem následky. Eskymáci trpívají velikými bolestmi břicha. Když se má lékařská praxe pořád a pořád zvětšovala, kupoval jsem také medicíny. To se objedná v Seattlu nebo v San Francisku. Pošlou to, je toho celá souprava, ve které je všechno, nač si člověk jenom pomyslí. Velikánská bedna těch léků stála dva tisíce dolarů. Někdy jsem dostával léky od hlídkových člunů různých vlád zadarmo výměnou za zprávy, které jsem podal o důležitějších událostech na severu. Vždycky jsem si ovšem musel o ně říci.
O mých lécích Eskymáci vědí; i přiběhne ke mně nemocný a křičí:
„Já mám bolení břicha a zdechnu!"
Vytáhnu medicínu, ale zpravidla Eskymák nechce, že prý je to strychnin a že by teprve jistojistě umřel. Tak mu podávám jinou medicínu, protože u nás se to s léky nebere tak přísně. Ale zase nechce a křičí, že je to ještě horší jed. Tak milého Eskymáka chytnu, kopnu do zadku a vyrazím ze dveří. To bývá nejčastější léčení.
Ale to ještě nejsou všechny důsledky eskymácké špíny. Velmi často se stane, že se Eskymákům z jejich špíny líhnou na těle červi. Ti se zakousnou pod kůži a tady žerou a rostou. Jsou asi tři centimetry dlouzí a tlustí půl centimetru, bílí, s černou hlavičkou. Prožírají se masem až do kosti, a zachvácený Eskymák nebo Eskymačka křičí bolestí a utíká ke mně. Když takový Eskymák přijde, posadím ho napřed do vany do horké vody. Při té příležitosti mohu aspoň takovému člověku vynadat, proč je tak nečistotný. Pak ho Eskymačky pořádně odrhnou.
červi se zavrtávají do masa. Je vidět živé maso, někdy na třech nebo na čtyřech místech, a to znamená, že právě tolik červů Eskymáka napadlo. Mám na to velice dobrý lék. Na vykousané místo naleji dvaasedmdesátiprocentní medicinální benzín; červ se stočí, zachytím ho klíšťkami a vytáhnu. Je hned po něm. Pak ránu vyčistím, namastím a řeknu:
„Ty zatracené prase, teď jsi čistý!"
Eskymák slibuje, že už nebude žít v takové špíně, ale přijde domů a historie se opakuje. Na našem ostrově byl u mne s tímto trápením už skoro každý Eskymák i Eskymačka. Je to nejčastěji v létě, když jdou Eskymáci na ryby a potí se.
Nebyl jsem ovšem mezi Eskymáky jediným lékařem. Mají také své domorodé velmi obratné ranhojiče, kteří bývají někdy zároveň proroky, a to jsou nejváženější lidé. Tito lékaři poskytují nejen pomoc při tělesných nehodách a úrazech, ale léčí také duši dobrou radou i proroctvím. Jejich prorockým náčiním je dřevěná třínožka, na které visí na tkaničce starý klíč. U toho se posadíte, prorok sedí na druhé straně proti vám, a ptáte se, hledáte radu, co dělat a co nedělat, nebo chcete vědět, co se ve světě stalo. Jakmile dáte otázku, a klíč začne na šňůře poskakovat, znamená to kladnou odpověď. Neskáče-li, není to pravda, nebo to znamená, že se do toho nemáte pouštět. Prohlédl jsem si takový klíč důkladně. Je starobylý, železný, prý z Číny. Eskymáci mu říkají Svatý klíč. Nemohu říci, zda ten prorok omráčí pohledem vás či ten klíč, ale sám jsem viděl už několikrát ten klíč poskakovat. Ptal jsem se jednoho proroka na různé věci, které se týkaly mých příbuzných, a dodatečně po návratu do Evropy jsem se přesvědčil, že klíč mluvil pravdu. I někteří Eskymáci mi řekli, že klíč jim řekl pravdu. Když si chci dát prorokovat, vzkážu pro proroka, který přinese stoličku i s klíčem do mé jeskyně.
Někteří proroci mají zase místo třínožky a klíče umrlčí hlavu. Položí ji na stůl a rozestřou pod ní černou přikrývku z medvědí kožišiny. Lebka klapne zuby, když je odpověď kladná. Neklapne-li, znamená to, že váš dohad je nesprávný. Prorok přitom nemluví vůbec. Sedí mlčky a dívá se na lebku. Teprve po prorokování se směje. Za prorokování nežádá nic, ale pokaždé dostane nějaké potraviny.
Zjara, když se sejdou všichni Eskymáci i polárníci před loveckou výpravou, koná se veliké proroctví přede všemi. Polárníci se ptají proroka, co myslí, do kterých končin Ledového moře se mají pustit. Proroci pak usoudí, zda tam a tam bude hodně zvěře, a podle toho výpravy jdou. Jestliže prorok usoudí, že na místě, které bylo smluveno, zvěř není, rozhodne se hned jinak, a výprava jde na jiná místa.
Při tomto velkém proroctví je proroků několik, každý se svým nástrojem. Teprve až řeknou, kam se má jít, vydají se polárníci i Eskymáci na lov. Ale stalo se už, že výprava dopadla špatně a úlovek byl velmi hubený. Tu prohlásili proroci klidně, že ve chvíli prorokování nebyli eskymáčtí bozi doma, ale vysoko na severu.
V oblasti Severního ledového moře bylo proroků celkem asi patnáct. Všichni byli velice ctěni. Věkem byli asi mezi třiceti a čtyřiceti lety. Eskymáci říkají, že čtyřicetiletí mají nejlepší rozum. Ale v tom věku jsou proroci už staří; umírají stejně jako ostatní Eskymáci nejčastěji v tomto věku. Proroci žijí zpravidla o samotě, nikoli v rodinách jako ostatní. Myslím, že největší úspěch proroků byl v tom, že znali výborně poměry na severu, pokud šlo o zvěř nebo o tah ryb, a proto se jenom zřídkakdy zmýlili.
Tito proroci bývají zpravidla také lékaři. Naučí se tomuto umění nejčastěji na velrybářských lodích, kde si navzájem starší domorodí ranhojiči ukazují, jak se to v lékařství provádí. Přitom se také dovědí, jak se vyrábějí nejlepší nástroje; kdo z nich se dozví někde něco nového z tohoto oboru, ukáže to druhému, a tak ranhojičství kvete, zvláště když Eskymáci jsou učenliví lidé.
Jakmile vidí, že některý běloch něco dělá, co je pěkné nebo rozumné, hned to po něm s velkou zručností opakují. Tak si Eskymák dovede nakreslit na kus dřeva nebo bednu tužkou, popřípadě nožem, obrysy nějakého lékařského přístroje, a pak si jej vyřezává. I jiné věci dělají, vždyť i negramotný a zaostalý Eskymák dovede pěkně kreslit. Viděl jsem u nich i kružítka, která si sami vyřezali z kostí; také si dělají hezké nože, k nimž si želízko kupují. Všechny své přístroje z kostí si dělají malými trojhrannými pilníčky. Jimi vybrousí například kost tak, že má ostří jako břitva. Na kosti si zpravidla předkreslují tuší. Viděl jsem lékařské přístroje z mamutích kostí neobyčejně pěkně udělané. Byl mezi nimi třebas kroužek, pružný a široký, na jednom místě rozříznutý, hrany do sebe zapadaly jako nůžky. Byly ostře vybroušeny, lékař kroužek jenom stiskal, a dokonale to stříhalo.
Proroci udržují, ač jsou sami někdy velice špinaví, své nástroje ve veliké čistotě. Mají jich mnoho. Některé si kupují, ale hodně mají svých vlastních, velmi dokonalých výrobků, nebo možná výrobků svých prarodičů.
Eskymáčtí lékaři mají hlavně velikou zkušenost při ošetřování omrzlin, jež bývají na severu nejobvyklejší nehodou. Viděl jsem, jak domorodí lékaři ošetřovali třebas omrzlé uši. Vzali své kroužky a ostříhali z ucha všechno, co bylo omrzlé, až k živému masu, a potom to natřeli, myslím, chloroformovým balzámem, a bylo to. Když omrznou tváře tak, že nejsou zničeny příliš veliké kusy masa, lékař takové omrzliny operuje. Je-li tvář omrzlá důkladně, pak to lékař všechno vystříhá, a ten člověk pak musí chodit s hlavou obalenou ve flanelu. Ale neviděl jsem člověka, který by s takovým úrazem a po tomto ošetření žil déle než půl roku. Znal jsem sice některé, kterým se rána zahojila, ale zastřelili se, protože měli díry ve tváři. Ti pak, kterým lékař všil do tváře dětskou kůži, byli strakatí a velice nešťastní, protože byli ostatním jenom pro smích, zvláště když měli obvykle ještě k tomu křivá ústa.
Umrzne-li někomu ruka nebo prsty, musí pacient silně uhodit o hranu stolu, a zmrzlé údy upadnou. Zvláštní je, že když umrznou prsty, zpravidla zůstane alespoň palec a půl ukazováčku, takže postižený nešťastník může vykonávat aspoň lehčí práce. Takových lidí bylo na severu velmi mnoho.
Omrznutí nohou bývá velmi zlé. Zpravidla umrzne noha do půl lýtka nebo až po koleno, výš jsem nikdy neviděl. Lékaři bijí do nohy tak dlouho, až uletí, a pahýl pak buď upilují, nebo uřežou lékařskými pilkami. Ale většina lidí takto postižených se zastřelí. Eskymák ovšem volí v takových případech sebevraždu jen tehdy, je-li civilizovaný. Viděl jsem jednou člověka, který se opozdil venku proto, že se mu psi zapletli do postraňků, a musel je vyprošťovat. Zatím ho zachytila bouře, a za chvilečku, než přijel k obydlím, omrzl až po pás. Měl však aspoň nápad, že si lehl na saně a hodil na sebe těžké kůže, neboť jedině tím si zachránil ruce. Jeho psi zajeli k jednomu polárníkovi, kterého našli, protože vyčenichali jeho psy. Polárník vyšel a vidí, že se pod kožišinami něco pohybuje. Odhrnul kožišiny a vykřikne:
„Ježíšmarja, co je to tady?"
Člověk pod kožišinami byl napolo mrtvý. Polárník ho vzal a zanesl k sobě. Ten člověk byl na prsou a v pase hrozně omrzlý a obě nohy mu upadly. Ale byl to náhodou boháč, a tak ho, pokud vím, poslali do Ameriky, do jakéhosi ústavu. Na severu jsme ho, to se rozumí, neuviděli už nikdy, a tak ani nevím, zda z toho vyvázl.
Jednou zase sedíme, a přijde nějaký Švéd se svými psy. Divili jsme se, co dělá venku za tak hrozného mrazu. Říká, že ho svědí ruka, že nemůže hýbat prsty a chvílemi že cítí pálení. Povídám mu:
„Uhoď rukou o roh!"
Švéd spustí ruku na roh stolu — prsty lítají na všechny strany.
Velmi časté jsou na severu úrazy. Na ledě a při lovu není o nebezpečí nouze, a proroci pak poranění, pokud je to vůbec možné, léčí. Nejhojnější jsou zlomeniny, které proroci léčí natažením a vtěsnáním do destiček z velrybích kostí. Poraněný Eskymák se zpravidla snaží vykonávat nějakou práci, aby nebyl rodině přítěží a nebyl nakonec utracen.
Myslím, že nejčastější smrtí na severu je smrt nepřirozená. Stačí třebas, aby si člověk jenom lízl něčeho ostřejšího, a už nemá oči na všechna ta nebezpečí a propadá jim. Mnoho a mnoho lidí zahynulo v Ledovém moři, když uklouzli na ledě, mnoho jich bylo usmrceno divokou zvěří.
V jiné krajině by byl takový, často jen poraněný člověk, nalezen a ošetřen; ale tam, než přijde pomoc, bývá už zraněný zmrzlý. Mnoho lidí zahyne v tundrách kanadských, mnoho v jejich pralesích, kam odjíždějí od nás lovecké výpravy skoro každého roku.
Přirozenou smrtí umírá málo lidí. Ale když umírají, tu přiletí černý pták, kterému říkají Death bird. Je to pták smrti. Když umírá člověk, tu prý ten pták přiletí, sedne si nad jeskyni, a protože se živí jen zdechlinami, Eskymáci i polárníci věří, že kam se posadí, v tom příbytku někdo zemře. Pták je veliký jako drozd, ale nevím, odkud přilétá. Přilétne, sedne si a třikrát zakřičí: Pudprdlik, pudpridlik, pudprdlik! A odletí. Netrvá to dlouho, a někdo nablízku umře.
Kdysi jsem jel se psy jednou eskymáckou rezervací na Novosibiřských ostrovech. Jeli jsme podle jeskyně, kde žili Eskymáci. Najednou vyběhne žena a naříká. Ptám se, co je. Říká, že její muž právě zemřel. Moji psi se zastavili už dříve, čichali a nechtěli dál, jenom vtahovali nepokojně vzduch. Eskymačka říkala, že pták smrti tu ráno byl a volal. Tak jsem se od té doby toho ptáka velmi bál. Všichni mají před ním hrůzu a Eskymákům je bohem smrti. Také na některých eskymáckých modlách jsem ho viděl vyřezaného ze dřeva.
Mnoho, mnoho mých kamarádů na severu pomřelo. Těžce se zranili, mnoho se jich zastřelilo, dost jich bylo, kteří se zbláznili a vyběhli do polární bouře a tak zašli. Na počátku nás bylo na našich ostrovech pětatřicet, v době zlaté horečky se tam nahnalo dost lidí, ti potom odešli — a když jsem z Novosibiřských ostrovů v roce 1924 odjížděl, bylo nás přímo na Nové Sibiři už jenom šest a na ostatních ostrovech jenom tu a tam ojedinělí samotáři.
Když někdo umře, pochováme ho po eskymáckém způsobu ve skalách mezi kamení a přikryjeme kožišinou. Hrob se udělá z kamení; mrtvý se obloží kožišinami, které se u něho v jeskyni najdou, také hrob se jimi vystele, nebožtík se tam položí, přikryje se ještě jednou kožišinou a na ni se položí kameny. Tělo nikdy neshnije, zůstane věčně zmrzlé. Když jsme s tím hotovi, pak odejdeme; nikoho ani nenapadne zabrblat Otčenáš, protože na takové věcí není pokdy.
Ovšem mnoho polárníků také zemřelo prostě vysokým stářím. Protože ten, kdo se uvaroval neštěstí, mohl se v tom zdravém vzduchu dožít opravdu stařeckých let. U nás žil jeden takový stařec. Říkali jsme mu Finlander Pitt. Ten člověk měl, jak aspoň tvrdil, sto třiatřicet let. Když jsme se spolu naposledy sešli, řekl jsem mu, aby si ze mne nedělal blázna, že jistě není tak starý, jak nám říká. Tak mi ukazoval všecky papíry, a viděl jsem, že asi opravdu nelže. To byl vůbec nejstarší člověk na severu, a žil prý tam od svého třiadvacátého roku, tedy sto deset let. Začal tam žít jako velrybářský námořník, a účastnil se, jak vykládal, výpravy jakéhosi kapitána Richardsona v roce 1838. Vypravoval také, že si ještě pamatuje, jak přišel poprvé na sever a zase se vrátil domů na jih. Při druhé výpravě se však usadil již trvale v severních končinách.
Finlander Pitt měl náramné vousy, vysoké čelo a byl ohromné postavy; měřil dobře přes dva metry. Pamatuji se, že nepsal nikdy účty, když jsme spolu obchodovali, a proto si myslím, že neuměl vůbec psát. Zdržoval se na ostrově Bennetově, na Figurině, některé roky bydlil i na Nové Zemi. Byl po celém severu znám jako znamenitý rybář. Nezajímal se jenom o lov zvěře, ale také o jejich život, a často nám vykládal, jak zvířata pozoroval a co dělala. Tento stařec žil jenom o masité stravě po celý svůj život. Na svůj věk byl ještě velice silný, ale bylo poznat, že je hrozně starý, protože se mu už pletl jazyk. Mluvil dobře anglicky, ale když se setkal s Rusem nebo Finem, mluvil rusky nebo finsky. Na ty jazyky nikdy nezapomněl.
Když velrybáři donesli do civilizovaných zemí zprávy o tomto prastarém muži, snažili se různí lidé získat od něho nějaké podrobnosti. Ale mnoho se od Pitta, který pro své stáří motal páté přes deváté, nedověděli.
Žil docela podle eskymáckých mravů, bílou zemi neviděl už sto let, a myslím, že by ani bílou ženu od muže nerozeznal; aspoň na obrázcích v kalendářích nepoznával už rozdílu. Přiznal se, že nežil úplně bez ženy, sem tam měl nějakou Eskymačku, ale vždycky jenom nakrátko. Vypravoval, že když byl mladý, sešel se s různými Eskymáky, kteří byli velice čistí, a moc se divil tomu, jak mohou být dnešní Eskymáci tak umazaní a smradlaví. Říkal, že dříve to bylo lepší. Nevím, zda je to pravda. On je prostě chválil proto, že po celý život neviděl nikdy nic lepšího.
Ten člověk dokonce ani nevěděl, že v Rusku vládl car Mikuláš, takže byl vlastně hodný politování. Nestaral se o nic, jenom o ty věci, které se týkaly severu; ale o těch věděl hodně, hlavně o příhodách ze starých časů. Byl pamětníkem dob, kdy Eskymáci lovívali šípy a bodcem; sám měl jenom starodávnou pušku s křemínkem, do které se už neprodávala munice. Nakonec už ani na to nestačil. Nemohl už sám lovit, a chytal proto jenom do pastí; to ještě dovedl. Někdy se chlubil, vykládal, že když dříve za mladých let přišel na ledovou pláň, lední medvědi před ním utíkali, protože se tak lekli jeho náramné postavy. Ale kdo mu může věřit? Já jsem při tom nebyl, ani jsem ho neviděl. Ale pravda je, a všichni polárníci to tvrdí', že když má člověk boty z medvědice, medvědi před ním zděšeně prchají. Možná, že cítí, že ten člověk medvědici zabil, a proto se bojí.
Pitta jsem viděl naposledy roku 1908. Zdálo se tehdy, že ještě mnoho vydrží, ten stařec. Ale později, když jsem se po něm poptával, nikdo mi už nemohl říci, kde je. Prý odcestoval na Novou Zemi — ten člověk opravdu podnikal i v nejvyšším věku ohromné cesty — a tam mi zmizela jeho stopa.
Chtěl jsem jenom na tomto člověku ukázat, že to není vždycky zákeřná nemoc nebo těžký úraz, který skládá lidi do hrobu. Často, ovšem nikoliv ve většině případů, zemře tam člověk přirozenou smrtí ve vysokém věku. Ale to záleží jenom na opatrnosti.
Polární spravedlnost
Na severu je pravá volnost. Nikdo není omezován ve své svobodě; vlajka Synů zlatého severu je vlajkou lidí nejsvobodnějších. Kde co uvidí, to si může ulovit; to všechno je jeho, nikdo a nic mu v tom nebrání, je-li pilný a nebojí se nebezpečí. Příroda poskytuje i v tomto drsném podnebí tolik darů, že je člověk může jenom přijímat.
Vlády, které měly v těchto krajinách své zájmy, projevovaly je nepatrně. Carská vláda ruská jenom tím, že tu a tam vyslala na sever prastarý hlídkový člun s důstojníky a námořníky, kteří se jenom zběžně zajímali o to, co je nového, přijali zprávy, dali medicíny a zase odpluli. Neviděli jsme je potom třebas i několik let. Byly učiněny pokusy zřídit někde vojenské stanice. Byly také namnoze zřízeny, ale potom se ukázalo, že náklad s tím spojený není vůbec úměrný významu takové stanice, i byly zase zrušeny. Věděli jsme o každé reformě a každé novince, že je jenom dočasná, a třebas jsme různá opatření vítali, tušili jsme předem, že nepotrvají dlouho. Teprve sovětská vláda se chopila správy odlehlých končin na severu energičtěji. Začala především zřizovat rádiové stanice, posílala své hlídky častěji a pravidelněji, zajímala se více o tento kraj, a mohu říci, že vyplenila svými zákroky mnohý veliký nešvar.
Ovšem vliv vlády v končině tak ztracené se neuplatní hned, trvá to nějakou dobu, a mimoto se neuplatní nikdy tak dokonale jako v civilizované zemi.
Rozmanité výhody toho, že sever vlastně nepodléhal nikomu, byly ovšem mnohokrát vyváženy nevýhodami. Protože přes to všechno se do severských končin vloudili lidé, kteří nepomýšleli na lovy zvěře, považujíce i to za příliš velkou námahu a poměrně trnitou cestu k zbohatnutí. Na vysokém severu nebyli jenom řádní lidé. Mnoho zločinců sem uprchlo z civilizovaných zemí; tady, na konci světa, byli bezpečni, a leckterý z nich se stal nakonec řádným, ba velmi řádným člověkem a na svou minulost snad i sám docela zapomněl — prostě tady se stal zcela jiným, novým člověkem. Ovšem život zde byl tvrdý vždycky, a to znamená, že i muži byli tvrdí. Pro jiné povahy tu místa nebylo. A všichni bez výjimky byli svým způsobem podivíni — ani sebe nevyjímám.
Vždyť obyčejný člověk se nesebere a nevydá se pěšky celou Sibiří na opuštěné ledové ostrovy, aby tam žil desítky let v jeskyni! Opravdu i mne se ptali lidé v Evropě v narážkách, zda jsem neprožil něco, co mě vlastně donutilo k životu tak nezvyklému. Tož, opravdu jsem nikdy nikoho nezabil ani nikomu nic neukradl; mne prostě do těch končin cosi hnalo, představa svobody, možná představa špatná, které by se rozumný člověk zasmál, ale přece jenom tak silná, že utvářela můj osud.
Ale mnoho dobrodruhů se sem vydalo opravdu jenom proto, aby se zde skryli a dobyli si zde úspěchu, to jest bohatství, jinak než poctivou prací: zločinem.
Při tom bývala nejlepším prostředkem kořalka, kterou si tito lidé uvařili tak, aby je mnoho nestála, ale aby co nejrychleji a nejúčinněji působila na toho, kdo se jí napil. Je to tmavá, ošklivě páchnoucí tekutina protivné chuti. Bílý člověk by ji nepil, a proto k tomu přidají, mají-li spadeno na polárníka, trochu dobré kořalky. Pro domorodce stačí nejsprostší nápoj. Takový kořalečník, který přijde na sever a jemuž říkáme slepý zlatokop, nabídne Eskymákovi kořalku, ten dá za ni kožišiny, a když se opije, lotr ho okrade o všecko a ujede. Eskymák je ovšem dokonale otráven, nikoli ani tak zpit. Má nafouklé břicho, běhá sem tam, někdy mu teče slina z úst, a tu popadne sekeru nebo nůž, běhá jako šílenec, a co mu přijde do cesty, to povraždí. Takový otrávený vidí jenom dopředu, a lidé mu uskakují z cesty, když se jim nepodaří zmocnit se ho a spoutat. ...
Eskymo Welzl