Ural - už potřetí

Předmluva

Člověk se má poučit a to jsme udělali. Pěšky na hlavní hřeben je hezká myšlenka. Ale co když se nám to povede, jak se dostaneme zpátky. A tak jsme všechno přehodnotili a vzali sebou lodě. Jednalo se o nafukovací kajaky Kajman. Naše krosny měly každá 42 kilo.

Na cestě

Tentokrát jsme vyrazili dřív, už v červnu. Za ta léta se vlastně nic nezměnilo. Letadla létala jako dřív. Vlaky jezdily jako dřív. Jen počasí bylo chladnější. Do Kosju jsme dorazili ve dne a hned jsme pokračovali pěšky k řece. Lokomotivy byly stále na svém místě a čekaly až přijde jejich čas. Starodvorský nás přivítal přátelsky. Změna byla v tom, že kam až oko dohlédlo ležel sníh.

Sám někomu zavolal, aby nás popovezl po řece. Ulehli jsme brzy večer ale né na dlouho. Někdy uprostřed noci někdo rozrazil dveře. Chačů viděť svojí rebjata, ozvalo se a ve dveřích stála hospodyně dědy Nězenceva. Měla fakt velkou radost.

Do hor

Brzy ráno jsme už byli na cestě. Byla dost kosa. Řeka měla daleko víc vody a na březích byly hromady ledových ker po prudkém tání. Zastavili jsme samozřejmě u Nězenceva a vypili čaj. Všechno bylo při starém. Pak jsme pokračovali dál až jsme dojeli na tak zvaný "stočetvjortyj". To snamená 104 km řeky od železniční trati. Vystoupili jsme na břeh u polorozpadlého starého stavení a zůstali zase sami. Bylo krátce po polední. Zbytek dne jsme se pokoušeli ulovit nějakou rybu, ale bez úspěchu. Bydlení jsme měli noblesní. Ráno jsme nahodili krosny a vydali se na cestu. Protože všude ležel sníh, nebyla nikde ani stopa po pěšince. Když jsme hodně makali, dosáhli jsme rychlosti 1 km za hodinu. Jediná výhoda byla v tom, že nebyli komáři. Vzduch byl mrazivý ale jasný a umožňoval z vysokého břehu daleké rozhledy. Navečer jsme došli na místo se jménem "Kruglá jama". Byla to peřej, pod kterou byl kulatý záliv s písčitou pláží a malý srub. Zatopili jsme a šli se vykoupat. Zážitek, tisíce jehel, ale pak vyhřátý srub a pohled na slunce nízko nad lesem. Odebrali jsme z nákladu část potravin a dali do chlebníku. Ten jsme pověsili ve srubu, abychom měly zásoby na zpáteční cestu a natahali je sebou. Další dny jsme šli a šli a šli. Vzdálenost od hřebene se nekrátila. Tábořit se dalo jen na málo místech kde nebyl sníh. Minuli jsme místo, kde jsme loni byli s geology a zavzpomínali. Když jsme tábořili, objevil se najednou člověk. Byl v modré teplákové soupravě a byl úplně mokrý. Přitáhl za sebou takový malý nafukovací člun pro děti. V něm měl malý vak s věcmi. Dali jsme mu napít, najíst a nechali o ohřát. Byl to totální dobrodruh. Začal svoji cestu na opačné straně Uralu v Saranpaulu. Pak šel podle řeky Naroda k Uralu a vylezn na nej z východu. Slezl ke Kosju a teď jel po řece dolů. Vyprávěl jak mu jednou uplaval člun i s věcmi. Byl to v ten okamžik mrtvý muž. Běžel po břehu až ho dostihl, vrhnul se do řeky a člun chytil. Vyprável o lidech, kteří žijí hluboko v lesích ve srubech jako lovci. O lidech, kteří jsou vzdělaní a opustili rodiny a režim a nechtějí se vrátit. Používal pro ně slovo BIČ - byvšij intěligent čelověk. Uschnul a opustil nás. Pak jsme jeden den došli k přítoku Kosju. Jmenoval se Nidisej. Bouřlivá bystřina široká asi 15 až 20 metrů. Prudká a hluboká. Shodili jsme bagáž a hledali místo pro brod. Čím výš, tím prudčí, ale mělčí. Zvolili jsme místo kousek nad ústím. Tam už byl tok klidný, ale hlubší, těžko odhadnout. Studená čistá voda klame. Přebalili jsme a vnořili se do Nidiseje. Krosny na hlavě a pomalu, pomalu vpřed, abychom se nezanořili i s věcma do vody. Podařilo se. Honem jsme se oblékli a zase přebalili. Na břehu řeky Kosju to bylo asi 100 metrů. Těch 100 metrů jsme šli hodinu, tolik tam bylo sněhu. Krosny jsme šoupali před sebou po sněhu a sami se plazili jako Meresjev. Na břehu Kosju jsme našli od slunce vyschlé místo a rozdělali oheň. Další den jsme popošli kousek. Šlo to ještě pomaleji než dosud, protože les byl velmi řídký a leželo tu více sněhu. A tam těsně než byl další přítok Indiseje jsme to zapíchli. První hřeben Uralu už byl na dosah, ale ...

Dolů po řece

Nafoukli jsme Kajmany a zabalili na sjezd. Řeka tekla rychle i pomalu. Největší nebezpečí byly "karfioly". Nečekané výrony vody odněkud ze dna, které udělaly na hladině takový hřib. Voda z toho hřibu tekla v tom okamžiku všemi směry.Užívali jsme si plavby, protože jsme nemuseli moc dělat, hlavně udržovat stabilitu. V Kruglé jamě jsme si dopřáli z uložených zásob a udělali zase kompletní očistu. Zastavili jsme se u dědy Nězenceva. Hospodyně nám vysvětlila, že kousek po proudu ve slepém rameni postavil děda malý srub, ideální pro nás. Našli jsme ho a když jsme vymlátili komáry, bylo to fajn. Další dny jsme pokračovali po proudu. Řeka se rozdělovala do různých ramen, ale vždycky jsme se dostali nějak zpátky do hlavní proudnice. Pak jsme naposledy viděli Narodnuju. V Kosju jsme se u mostu ohlásili, že je všechno v pořádku. Měli jsme ještě několik dnů čas a tak jsme pokračovali dále po řece. Znamenalo to ale, že musíme dojet až do Inty. Řeka už byla lína, široká ale pořád neuvěřitelně čistá. Kosju se někde dole vlévá do Pečory a ta pak do Severního moře. Ta cesta je ještě asi 1600 km a spád za celou dobu asi 60 výškových metrů. Řeka byla tak široká a mohutná, že se nadalo místy ani zastavit a vyčůrat se, protože byla rozlitá až do lesa nebo na louku. Jednou jsme zastavili u nějakého domu. Dveře byly odemčené a tak jsme šli dovnitř. Evidentně tam někdo bydlel. Zatopili jsme v kamnech a udělali si jídlo. Vtom někdo vstoupil. Muž v klasickém místním oblečení, holiny, teplá kazajka a masivní plátěné kalhoty zastrčené v holinách. Zdravstvuj vy uže kušali? A začal něco vařit, vůbec se nezeptal kde jsme se tam vzali, jakto že jsme u něj doma. Asi je to tu tak normální. Pojedli jsme znovu, poděkovali a odjeli. Na úrovni Inty byl soutok s malou říčkou. Trochu větší hnízdo s několika baráky. Sbalili jsme lodě, holiny a těžké pogumované kabáty. Za několik hodin nás vzal náklaďák asi 12 km do Inty. To byla civilizace. Standardní patrové paneláky, obchody a dokonce veřejná autobusová doprava.

Domů

Vlakem jsme dojeli do Syktyvkaru a hned odjeli na letiště. Místa do Moskvy byla beznadějně vyprodána, přestože denně letělo 5 letadel. Ubytovali jsme se v čekárně v patře. Tady je to tak normální. Byl tu bar a v něm měli sasísky (párky) a tak nám nic nechybělo, jen ty letenky. Pravidelně jsme chodili žebrat o volné místo, které někdo neobsadil. Nic, nic a zase nic. Ustlali jsme si na lavici. Ráno nás jemně probudila děžůrná. Rebjata, bar užé otkryt. Ten den se asi někomu odpoledne udělalo nevolno a tak byly místa do Moskvy. A v Moskvě to samé, nejsou místa. Druhý den už nám to připadalo beznadějné. Bylo to tak beznadějné, že jsem vyjednal, že nás Interflug (východoněmecká letecká společnost) na lístky do Prahy vezme do Drážďan. Pozdě večer jsme vystupovali v Drážďanech úplně bez peněz. Někdo nám dal na autobus do města. Na nádraží nám prodavač prodal lístky za koruny. A to byl konec našich cest na Ural. Narodnaja tam je furt. Nemáme prvovýstup, ale máme určitě prvosjezd a to se počítá.

A ještě Alatau.

Ty strašnej uzurpátore, ty zrůdo, ty despoto, ty hroznej člověče, ty tyrane, ty ........
Tak mám teda hotovej ten Ural. Nespal jsem, nejedl jsem, nesr.. jsem, jsem ve strašnym srabu.
Nevíš proč?
Ještě mi dlužíš Popocatépetl!!!
Nocleh pod vrcholem v igelitové pláštěnce.
Černá Ruka.
Dej si chvíli pohov.
P3k