Epos o Gilgamešovi - trvalý odkaz na www
... a v rozvalinách bude Babylon ...
Protož bydliti budou tam šelmy líté s hroznými potvorami, bydliti budou v něm i mladé sovy.
A nebude tam bydleno na věky, aniž přebýváno od národu až po pronárodu.
Jeremiáš
Po smrti Enkidua se pro Gilgameše zbořil svět. Ještě šest dní a sedm nocí seděl Gilgameš vedle mrtvého přítele a stále doufal, že se mu ho podaří přivézt nazpět k životu.
Enkidu, příteli můj
tvá matka byla gazela,
otec tvůj divoký osel.
Se mnou dále postůj,
kam síla tvá zmizela,
kde vzal se smrti posel?
Jako však nemohl zabránit jeho smrti, nemohl nyní zabránit ani rozpadu jeho těla. Sedmého dne nechal tělesné pozůstatky Enkidua pohřbít a nařídil státní smutek.
Ať bědují muži Uruku hrazeného
medvěd, pardál, hyena
snad rodu nízkého i urozeného
lev, býk, srna i kačena.
Ať pláče nad tebou proud svatého Eufratu
z něhož jsme čerpali do měchu vodu,
od pramene k moři a znovu k návratu,
už od lidstva dávného zrodu.
Však moc Gilgameše, coby krále byla otřesena. V jedné verzi eposu se praví o čárech, kdy jeho buben, kterým nechával celý den udávat rytmus práce, spadl do podsvětí.
Kdo mi teď přinese z podsvětí můj buben?
Kdo mi teď přinese z podsvětí mé paličky?
Táže se Gilgameš.
Gilgameš nechá po zvyku vládců postavit příteli drahocennou sochu z mramoru, zlata a lazuritu. Na penězích nešetří, těch má stále ještě dost, umělců a řemeslníků nespočetně. Zorganizuje tedy stavbu sochy.
Na rozkaz vladaře!
Klíčníku, pokladníku,
zlatníku a kovotepče,
přizvěte malíře a sochaře,
chopte se barvy v kyblíku,
dláta, kladiva a majzlíku!
Nemotej se tu ty blbče!
Ty peníze rozhazuj,
ty bystu tvaruj zlatou,
vše umělcům daruj
a ty neplýtvej vatou!
Vytvořte hrdé rysy,
vy co jste ho znali,
ať stále je jako kdysi,
jak Bivoj ať má svaly!
Ty mramor měř,
ty krásou se kochej,
ty hobluj a řež,
ty pořádně sochej.
Jenže jeho postavení krále je nejisté. Stále více cítí Gilgameš, že se stal symbolickým vládcem bez skutečné moci. Smrt Enkidua mu otevřela oči pro všechny intriky, politické boje a vraždy v jeho říši. Dokonce i hrdinskou výpravu na Chumbabu, vymýcení všeho zla tohoto světa, začíná vidět celkem realisticky. Vždyť si ho ten Kalchas jednoduše poslal pro cedry, které si pak mezi sebou kněží rozkradli.
K novým myšlenkám ho vedou i umělecké a sochařské práce. Stavět něco jiného než hradby se mu najednou zalíbilo. Poprvé v jeho životě se sám sebe otázal, k čemu jsou ty hradby, jeho životní dílo, vůbec dobré?
Ve městě se staví hradby, stále tlustší a vyšší. To ví každý. Tak to být musí, to ví taky každý, ale nikdo neví proč. Proti nepříteli! Jenže proti jakému? Toho největšího si udělal z vlastního obyvatelstva a proti tomu hradby nepomůžou, leda mu zabrání v útěku. Vždyť tím království úplně zruinoval a lid prakticky zotročil. Kdo ve městě bude ty hradby hájit, až přitáhne cizí nepřítel? Kněží? Ti slouží bohům, jak se v jejich řeči nazývá vlastní břicho. Obyvatelstvo? Vždyť by to bylo asi tak, jako by měli obyvatelé komunistické země chránit komunismus. To by nenáviděné hradby okamžitě rozbořilo, kdyby je nehlídala armáda. Gilgameš je v situaci člověka, který si za všechny peníze koupil obrovský trezor a teď už nevlastní nic, co by do něj mohl zamknout, leda sám sebe.
Organizace umělecké práce Gilgameše natolik strhla, že začal budovat celé mauzoleum, se všemi výjevy z jejich společného života. Místo stavět hradby do nebe, oddal s plně řízení výzdoby interiéru.
Hej, ty maluj býka
a ne kozu rohatou,
jak krev z něho stříká
a Šamchatku kozatou.
Co odměny se týká
výslužku bohatou,
za fresku jak se svlíká
nebo rovnou nahatou.
Ty se tu nepovaluj
běž barvy namíchat,
pak hezky namaluj
jak dala mu zapíchat.
Ať zlá kasta kněží
o tom nic neví,
maluj kde souloží
průhledné křoví.
Výčet hradeb, které se v dějinách lidstva ukázaly jako úplně zbytečné, by byl bohatý a vydal na vlastní knihu. Připomeňme si jich několik.
Největší pevnost světa, Čínská zeď, se povětšinou ukázala jako celkem nefungující. Dochoval se údaj, že na metr zdi připadal jeden mrtvý dělník. Nakonec úplně zbytečně, protože vláda nedokázala organizačně té zdi vojensky využít, tady její obránce zásobovat. Číňané však měli ještě jinou obranu, jejich obrovskou kulturu. Stalo se, že nájezdníci obsadili určitou část Číny a převzali vládu. Přejdou dvě, tři generace a v Číně jsou zase Číňané, po nájezdníkách ani stopy. Číňané je prostě strávili.
Tedy konkrétně, děti nájezdníku se raději považovaly za Číňany, než za potomky vítězného národa jejich otců. Každý národ, který dnes přijímá na trvalo cizince, by si měl položit tuto otázku. Totiž jestli on ty cizince stráví, nebo oni jeho?
Žádný národ nemá vítězství darované na věky. Když se roku 1812 zkušení Britové vylodili v Americe, stála proti nim jen malá armáda, vedená starými generály teoretiky. Ta šla od porážky k porážce. Američani však byli ochotni za svojí zemi bojovat. Když Hitler napadnul Sovětský Svaz, viděli v něm obyvatelé v prvních dnech naopak jen osvoboditele od Stalina, takže jim byl vítán.
Američani se však rychle od Britů naučili, jak se taková válka vede.
Útok na Plattsburgh se očekával z Champlainova jezera, kde měli Britové silné válečné loďstvo. Nyní však předvedli Američani, co dokážou. V březnu roku 1814 se pustili do stavby vlastního loďstva. Čtyřicet dní potom, co v lese padnul první strom, spustili na vodu bitevní loď, jménem Saratoga. Po ní následovaly další.
Britské loďstvo bylo ovšem stále ještě v převaze. Generál MacDonough však nechal lodi zakotvené na severu od města, aby Britové museli proti větru. Navíc na řetězech s rumpály, čímž je bylo možno rychle otáčet. Bitva trvala téměř tři hodiny. Američani rychle obraceli své lodě, na jedné straně nabíjeli a druhou pálili. Všech 18 britských bitevních lodí bylo zničeno, tato bitva znamenala obrat ve válce. Nedlouho potom byli rudokabátníci vytlačeni z Ameriky a sice už navždy.
Jako poslední příklad jistě musíme uvést aspoň Maginot-linii, ve Francii podél německých hranic. 1940 ji Hitler obešel přes Belgii a zabil tím dvě mouchy jednou ranou. Dobyl Francii a získal u vlastních generálů (kteří se na něj do té doby dívali jako na cvoka) mýtus geniálního stratéga. Tento jeho mýtus byl brzy silně poškozen u Stalingradu, který žádné hradby neměl.
Snad by se bylo všechno odehrálo jinak, kdyby pan Eduard Daladier v Mnichově 1938 ukázal trochu více charakteru. Poukázal tam pouze na okolnost, že ho doma zato Francouzi zlynčují.
„Francouzi budou jásat,“ ujistil ho Mussolini.
Málokomu se v politice proroctví vyplní, ale tohle vyšlo. Když Daladier přistál v Paříži byl uvítám jásotem. Italský fašistický diktátor odhadl Francouze lépe, než jejich vlastní ministerský předseda. Tady pevnost nepomůže.
Mauzoleum mezi tím dostalo konečnou formu a Gilgameš řídil malbu stěn. Zvolna se přitom dostával do extáze. Stále více vířil rozruchem mezi umělci. Nic mu nebylo dost dobré.
To mají být bozi,
to hejno zrůd?
Jí větší kozy,
jemu delší úd.
Na tu zeď dozadu
namaluj Chumbabu.
Vedle něj Enkidu,
jak za tepla za klidu
milého Chumbabu
zkracuje o hlavu.
Nechci blbý grotesky
oba tváří se přátelsky,
než hlavu mu oddělí
tak mu řád udělí.
Další den mu zase bylo všechno nějak pod míru.
Je to s vámi tahanice,
co zas tahle mazanice?
Tak teda teď do třetice
ode všeho ještě více!
Rudé barvy lžíce
ať hoří mu líce
ať v očích má zář,
jak palič a žhář,
na rtech šarlach,
jak rodilý vrah.
Ty oči jež slídí
koho dnes odklidí,
ať každý vidí,
že měl rád lidi.
U Šamchatky více
dmoucí se plíce,
jen trochu chtíce
a je větší zadnice.
Od pokladny klíč,
v očích jen chtíč,
od sejfů má klíče
a jeho úd v p...(To už by cenzurou asi neprošlo. Naštěstí nikdo netuší, které slovo tam chybí.)
Při každém podfuku
jde kněžím na ruku,
řemeslo má záruku
tady u nás v Uruku.
Často jsem kdysi slýchával odhady, že na pancíře zajde i dinosaurus jménem Sovětský Svaz. Měl bezpochyby vynikající pohyblivou armáda ale i ta se může stát záhubou vlastní země. Vojsko musí být nástroj obrany, nebo třeba i útoku, ale tím pak taky dodavatel kořisti. Římské legie se financovaly přísunem otroků, nových daňových poplatníku a tak podobně. V Sovětském Svazu se stala armáda naopak státem ve státě a ten hospodářsky strávila jako rakovinový vřed tráví napadené tělo. Maršálové neposlouchali rozkazy vlády, oni byli vláda. Armáda nesloužila státu, ale stát armádě. SSSR vyhrál válku, ale mír prohrál. Tak stalo se, jak bylo odborníky předpovězeno:
V rozvaliny bude Sojuz národů,
jenž dávno zralý byl už k rozchodu.
Protož bydliti budou tam mafie líté
a hrdinů hladové vdovy.
Jednoho rána časně za svítání opustil Gilgameš své město Uruk. Neoholený a nemytý, jen oděn ve lví kůži se vydal do dáli, by překročil hory Mašu i moře smrti za nimi, a na konci světa nalezl věčný život.
komentáře 0 05.04.2008 18:57 - Epos o Gilgamešovi - trvalý odkaz
Ostrov svobody
Kterak přidělováno bylo podle potřeb
Z knihy "O Gilgamešovi a Enkiduovi", kapitola "Smrt Enkidua"
Sedí tři v cele vězení Korejské lidově demokratické republiky.
"Proč ty jsi tady," ptají se prvního?
"Přišel jsem pozdě do práce. To dokazuje, že jsem americký záškodník. A ty?"
"Přišel jsem moc brzo do práce. To dokazuje, že jsem americký vyzvědač."
"A ty?" Ptají se třetího.
"Přišel jsem přesně do práce. To dokazuje, že mám americké hodinky."
O nepovedeném kuřeti
http://gregor.moldavit.sblog.cz/2006/09/12/22
http://gregor.moldavit.sblog.cz/2006/09/12/23
O hloupých opicích
http://gregor.moldavit.sblog.cz/2007/03/12/33
...Enkidu byl sice už prakticky mrtev, ale ne zbaven vysoké funkce, z jejíž moci nyní rozhodl.
Váš nářek ať utiší
lidstva doba nová,
z moci nejvyšší
slyšte slova strohá.
Kdes daleko ve skrýši,
kam nešlápla noha,
založte vlastní říši,
v níž nebude boha.
Z rozkazu Gilgameše byla dána svoboda otrokům, kteří se cítili být svobodnými lidmi. Z vězení byli propuštěni všichni, kteří seděli za to, že málo věřili, nebo zato, že hodně věděli. K nim se přidalo mnoho svobodných občanů města, kteří měli myšlenky, představy a ideály. Pod vedením toho, co dokázal myslet, se tento dav vydal na cestu, aby založil v pustinách novou říši. Tu říši, ve které je spravedlivě přidělováno, ve které jsou všichni svobodni, ve které si jsou všichni rovni, ve které není krále, není kněze a není boha. Tito lidé táhli proti proudu Eufratu, až našli šťavnaté zelené místo pod horami, kde se rozhodli zůstat. Dali se do práce, zemi vzdělali, postavili krásné město, založili vinice, zorali pole a zaseli zrno. Za svého vládce si zvolili toho, co dokázal myslet. Ten pak vládl moudře a spravedlivě.
Slušelo by se ještě napsat, že ti lidé tam žili po generace šťastně, bez válek a násilí, v rovnosti, blahobytu a spravedlnosti. Rád bych to napsal, jenže skutečnost byla přesně opačná. Neshody začaly hned s první sklizní. Ti, co pracovali méně až vůbec, byli pro majetkovou rovnost a společné vlastnictví. Ti, co pracovali hodně a hodnoty tvořili, byli pro soukromý majetek. Ten, který dokázal myslet, si brzy uvědomil, že tohle nějak nedomyslel. Krátce nato byl z funkce odvolen a poslán na nové pracoviště při stavbě zavodňovacího kanálu. Tam za nikdy nezjištěných okolností přišel o život, což se mu v base v Uruku nestalo.
Jeho nástupce byl pragmatik, myslet sice nedokázal, zato hodně věřil a viděl všechno zcela jasně. Do té doby politicky jednotná a jediná strana „občanské svobody“ se rozpadla na tři větve. Strana „pravé svobody“, strana „ještě pravější svobody“ a strana „nejpravější svobody“. Jejich přívrženci a členové se mezi sebou tupili a počínali si přesně jako kněží ve starém domově. Cílem funkcionářů bylo dostat se k moci a užívat s tím spojená privilegia, ne vést svůj lid k blahobytu. Těch pár idealistů, kteří smýšleli jinak, bylo rychle odsunuto z funkcí nebo ze strany vyloučeno. Vláda dělala vládu pro vládu a opozice opozici pro opozici. Všechny strany usoudily, že opozici nutno zrušit, neboť stát si rozvracet nedáme. Jedné noci zaútočili ozbrojení členové jedné z těch stran, pozatýkali předáky ostatních a nechali popravit. Zvítězila ta strana, která jako první začala zabíjet. Tím ale zabíjení neskončilo, to byl jen začátek. Členové se pak dále vyvražďovali mezi sebou v boji o nejvyšší místa. Vraždění je jako droga. Když s ní politik začne, už nemůže přestat.
Více bývalých otroků prohlásilo, že na takovou svobodu se můžou vykašlat a vracelo se nazpět do Uruku, tedy do otroctví. To šlo ovšem jen v prvních letech. Aby nikdo nezneužíval svobody cestování a vystěhování, obehnali noví vládci město hradbou. Za pokus přelézt ji směrem ven byl trest zavření do pracovního tábora. Stejně jako v Uruku nesměl tedy nikdo město opustit, byl tu ale jeden podstatný rozdíl. V Uruku to bylo všeobecně známo a mohlo se klidně říkat nahlas. V tomto městě „svobody“ byl každý nucen věřit a říkat, že může jít kdykoli kamkoli a jiné tvrzení je propaganda třídního nepřítele. Říci opak, tedy pravdu, bylo právě tak nebezpečné, jako pokus o jeden svobodný krok.
Část občanů začala navrhovat zavést zase krále, který by všechny problémy direktivně vyřešil. Za rok už zase existovala dobře placená funkce velekněze. Ten nekompromisně a nevybraně vystupoval proti těm neuvědomělým, kteří jejich náboženské svobody zneužívají a modlí se k černým bohům. Svoboda vyznání zůstala, každý mohl svobodně věřit v jeho bohy jím předepsaným způsobem. Jeden puč střídal druhý, ve všech státních aparátech se rozbujela korupce. Neustále stoupající daně na sociálně slabší občany a sociálně silnější vládní vrstvu zardousily dosud slušně fungující hospodářství. Práce se nakonec vůbec nevyplatila, protože kdo něco vybudoval a vydělal, byl označen za buržuje a musel prakticky všechno odevzdat. Ještě byl osočován, že je asociální hrabivec a vykořisťovatel a nakonec pilnou prací jenom riskoval život. Tak stále více mladých schopných lidí opouštělo s nasazením života tento „ostrov svobody“ a mířilo do cizích zemí nabídnout tam na trh svou pracovní sílu. Ti chycení rozmnožovali řady trestanců v pracovních táborech.
Konečně nadešel čas, kdy systém rovnosti a bratrství byl dovršen, pozemský ráj vybudován, a všichni mohli začít dostávat podle potřeb. Ministr spravedlnosti potřeboval palác, zahradu s vodotrysky, plavecký bazén a stále nové mladé holky, aby mu v něm a v posteli dělaly společnost. Dělníci na stavbách a zemědělci na poli potřebovali občas přetáhnout bičem, protože pracovali pomalu a nevážili si toho štěstí, žít v nejkrásnějším systému na světě. Všem se potřeb taky dostalo.
Na rozdávání ran bičem se nehodil nikdo lépe, než dříve bičovaní otroci. Měli pro tu práci správný cit. S bývalými otroky byl vůbec problém od prvního dne. Bez karabáče jednouše odmítali pracovat, ale požadovali přesto pravidelně potraviny a základní potřeby, jako je dostávali v Uruku. Celý život hnětli cihly, se svoji prací jídlo a oděv nikdy nespojovali. To přeci každý dostat musí. Marně jim agitátoři vysvětlovali, že je nutno tyto hodnoty nějak vytvořit, že pracují pro sebe. Ono skutečně nebylo zrovna snadné tomu věřit.
Bydlení bylo spravedlivě přidělováno zmíněným ministrem spravedlnosti. Zatímco on sám bydlel v nesmyslně velkém paláci, většina dělníků nocovala s rodinami ještě na zemi ve slaměných chýších a na slíbený domek z hliněných cihel marně čekala. Byli v pořadníku a neustále se dozvídali, že co vláda slíbila, to taky dostanou, neboť vládnoucí strana drží slovo. Jen až na ně přijde řada, teď to holt ještě nejde. Za rok, za dva, za padesát. Zatímco dělníci dřeli pod pálícím sluncem, ministr seděl v chladném paláci u džbánku vína, na každém koleni jednu sekretářku, a přemýšlel o spravedlnosti. Roky plynuly, strana držela slovo, o čemž nebylo radno pochybovat, ale ti, co nejvíce pracovali, spali dále na zemi a k jídlu jim musela stačit hrst rýže.
Začalo docházet ke vzpourám a tu se ukázali bývalí otroci jako ideální dozorci v pracovních táborech. Žili a pracovali dříve pod bičem a pod slovem „svoboda“ si vždy představovali, že oni dostanou biče a budou řezat zase ty ostatní. Této svobody se jim konečně dostalo. Když se jim někdo z trestanců snažil vysvětlit něco o novém společném spravedlivém systému, pak odpovídali tím jediným způsobem, na který jim stačil rozum. Ranou bičem.
Nedělejme si nejmenší iluze o chování skutečného genetického otroka, když dostane svobodu. On se vám do otroctví zase vrátí a všechny svobodomyslné bude nenávistivým způsobem napadat jako zrádce. Když mu dáte do ruky bič použije ho proti nim horším způsobem, než předtím jeho otrokáři proti němu.
Trestanci i svobodní občané, které už bylo těžké od sebe rozlišit, se nakonec naučili hrabat podzemní tunely, kterými pak s rodinami houfně emigrovali. Stále více zůstávali prakticky jenom ti, kteří měli dle zákonů na všechno právo bez práce, kteří si ale mohli rozdělit už jenom to nic, které po všem zbylo. Ve městě vypuknul hladomor.
Když jednoho dne přitáhl nepřítel, otevřeli mu vládci dokořán bránu. Konstrukce hradeb byla stejně vymyšlena pouze proti útěku směrem ven. Opačně na obranu nikdy nemohla nefungovat. Strážci na ni mohli vystoupit pouze z vnější strany, kde byly postaveny schody. Ometálovaní otcové města se klaněli dobyvatelům a srdečně je zvali dále. Nájezdníci město vydrancovali, aniž by činili rozdíly mezi kolaboranty a patrioty. Když pak pobořili hradby, uprchnul s jásotem a hlasitými díky prakticky celý zbytek obyvatelstva. Tak vymřelo ono město a písek ho zavál ještě v době, kdy konec Uruku i s celou pochybnou mocenskou strukturou nebyl zdaleka v dohledu. Urucký, ať už jakkoli špatný státní systém nakonec fungoval, což se o tom novém, lepším, sociálně spravedlivém, říci rozhodně nedalo...
komentáře 5 12.03.2008 21:29 - Epos o Gilgamešovi - trvalý odkaz
O Gilgamešovi a Enkiduovi
ilustrace ke starším ukázkám
Ilustrátorka Jana Holečková mi poslala několik obrázků k mojim ukázkám na blogu. Všechny tyto články patří do připravované knihy "O Gilgamešovi a Enkiduovi".
Kampak se poděly
ty děvy spanilé?
Ač bitvu ztratily
do poslední chvíle
se tady mydlily
proti té přesile.
Tak přešla neděle
a přišlo pondělí,
kdy padly ty zbylé
až v době večerní.
Teď leží tu na poli
ty baby zmužilé,
jimž muži zbabělí
zmastili prdele.
O půlnoci za zvuku zvonce
milovali se u toho řvouce.
Volové, trávu žvýkouce,
tvářili se na to blbounce.
Zrána kury zapěvouce,
Libuše nazpět jedouce,
kdesi na Císařské louce
započala Přemyslouce.
http://gregor.moldavit.sblog.cz/2008/02/23/64
Jak vzniknul člověk
Já věky spal pod klenbou hvězd
a divné sny se mi tam zdály,
že stál jsem v rozvalinách měst
a bloudil v poušti Rub al Khali.
Přečkal jsem dobu ledovou
zažil ten čas kdy ledy tály,
já dobu viděl bronzovou,
meče jež v slunci rudě plály.
Opice tedy viděla všechno zcela jasně a nepochybně a byla se svým IQ naprosto spokojená. Z výrazu obličeje pravěké opice se už skutečně dala vyčíst přibývající lidská inteligence. Tvářila se totiž tak strašně blbě, jak dokáže jen stvoření nadané určitým stupněm rozumu. Šla kolem stará kráva a zkusila to po ní. Ale ať se snažila jak chtěla, její duchaprázdný obličej vyzařoval stále jen jakousi vlídnou hovězí moudrost. Jazyk jí sice visel z huby až na zem, ale proti blbosti opice, nadané rozumem, si kráva prostě nelízla.
Onoho vlahého večera se to však událo! Pravěká opice náhle ulomila větev stromu a podrbala se s ní na zádech. Šel kolem Bůh a zabědoval.
"Opice používá nástroje, tak už se mi to stalo zase. Tentokrát zrovna na Zemi, která se mi jinak tolik povedla. Jestli toho ta opice hned nenechá, tak z toho bude člověk. Neměl jsem si zahrávat s bílkovinami. Všechno se mi zase vymklo z rukou. Snad půjde ještě něco dělat, ukončím třetihory a započnu čtvrtohory. Zkusím ještě seslat dobu ledovou, snad to pomůže."
Tak pravil Bůh, leč celkem bez víry. Bůh nemá víru, neboť je vševědoucí a víra začíná tam, kde končí vědomosti. Kdyby lidé věděli, že Bůh skutečně je, nemuseli by na něj věřit. Nebyla by na světě víra jediná pravá a tím ani kacířská. Nebyla by doba temna a kde vládne světlo nepotřebuje nikdo být osvícený. Pokud ale osvícený je, tak se od těch ostatních ničím neliší a není to na něm znát. Kdyby lidé věděli, že Bůh je, nebyla by potřeba inkvizice. Lidé nepotřebují inkvizici, ale inkvizice potřebuje inkvizici, aby hájila dogma víry, neboť víra je dogma. Kde končí vědět, tam začíná věřit, ale tam kde vládne víra, tam není pro vědomosti místo a není zrovna moc radno vědět. Kdo je bohaprázdný neměl by si tedy raději s vírou zahrávat.
Stvoření Enkidua
ukázky v kategorii "Epos o Gilgamešovi"
Utanapišti
Stalo se jednou, že spustil se déšť na čtyřicet dní a zatopen byl celý kraj na východě úrodného půlměsíce. Však Utanapišti byl muž znalý. Patrně včas pochopil, že ono se v tom ráji hospodaří způsobem „po nás potopa“ a zavčas si postavil archu schopnou takovou potopu přestát.
Když vody opadly, vystoupil Utanapišti z archy a přinesl bohům zápalnou oběť. Tito seběhli se ze všech stran a s rozkoší čuchali tu libou vůni. Jako jediný z lidí všech dob, obdržel zato Utanapišti od bohů nesmrtelnost. Náš příběh začíná pět generací po této události, která dodnes tolik vzrušuje lidskou fantazii. Tam mezi biblickými řekami a mořem se rozkládala říše Sumerů.
Gilgameš
Z hlíny vznikl člověk,
z hlíny dělali zdivo,
konečně přestal pravěk,
když začali pít pivo.
Ten kdo ho nepil,
ten prodělal velice,
to byl jen debil,
to byla opice.
Šamchatka plála třídním uvědoměním.
Chci zdarma život za mír dát,
drobné nebudu vracet,
prsa jsou za tři padesát
mé lůno za pět dvacet.
Já nechci kazit náladu,
meč překováme v rádlo,
však garantujte náhradu,
když rozerve mi prádlo.
Prsa svá odhalím,
lásky nápoj namíchám
dech jeho zpomalím
vše poctivě odpíchám.
Jen snad malý dodatek,
v mechu, či bazénu
chci diety a příplatek,
to je práce v terénu
On ulehl na ni
a vydal vzdech,
tak měla ho v dlani
a vzala mu dech.
Snad pod vyšší mocí
se ty věci pak dály,
šest dní a sedm nocí
bez ustání obcovali.
Všechno se dozvíme,
jak dávali, tak brali,
ač dodnes nevíme,
kde tu sílu vzali.
Šamch pevná jak skála
ta ku slovu stála,
všechno mu dala,
jen dech mu vzala.
Když se byl nasytil
vyšel na světlo denní,
však ten koho bývalo,
toho již více není.
Pak nazpět se vraceli,
tu laně člověka se bály,
a když přišly gazely
před ním na útěk se daly.
Co se událo? Enkidu se pokusil vrátit ke stádům, se kterými předtím žil, ale zvířata před ním utíkala. Prodělal plánované přeškolení, Šamchatka mu přidala na hodnotě. Enkidu nebyl již zvířetem, stal se člověkem.
Tento záznam v klínovém písmu prastarého eposu je mimořádně zajímavý. Podle Bedřicha Engelse to byla práce, která polidštila opici. Dle tohoto eposu to byla jiná (mezi námi, podstatně příjemnější) činnost...
komentáře 5 14.07.2007 11:44 - Epos o Gilgamešovi - trvalý odkaz
Jde se na Chumbabu
Díl 3. V cedrovém lese
píchni ho, řízni ho
...pokračování
Spravedlnost žádáš Chumbabo?
Teď rekové přijdou
a ti tobě zasolej.
Jsi s ní snad příbuzný?
No tak po ni po ni nevolej.
Jednou proletariát,
svrhne kapitalistický řád,
pak přijdou lepší dnové
Dějinnou pravdu Chumbabo,
víš, tu píšou vítězové!
První den urazil Gilgameš a Enkidu cestu dvaceti dvouhodin. Ušli tedy za den cestu, kterou by průměrný chodec ušel za 40 hodin. U dvou takových reků docela možné. Co konečně víme o rychlosti chůze člověka, který je ze dvou třetin bůh. Jediné, co víme jistě je, že když je někdo ze tří třetin bůh, nemá už zapotřebí vůbec chodit. Může se jednoduše objevit, kde se mu zachce.
Než večer ulehli k spánku, vydal se Gilgameš na vrchol hory, aby přinesl oběť Šamašovi.
Pak Gilgameš na horu vystoup
a jemnou mouku vysypal na ni:
"Horo. Přines mi sen, poselství dobré."
Zatímco Gilgameš vykonával náboženské obřady, zbudoval Enkidu tábor a lože. Tu noc měl Gilgameš sen, ve kterém viděl horu, jež se na ně sesypala a pohřbila je. Enkidu ale nestudoval zbytečně politologii, tohle byl jeho obor.
"Ta hora je Chumbaba, který se zřítí. No a s tím zavalení, to se ti asi jen zdálo. Jistě se ta hora sesypala kousek vedle. Víš, to se jako zdá, že zavalila, ale přitom nezavalila. Byl jsi snad ráno zavalený? No vidíš, byla to příznivá předpověď." Tak hezky vysvětlil chefideolog Enkidu sen svému příteli.
Úplně zblblý Gilgameš nakonec přiznal, že ten sen se mu asi jenom zdál a ta hora co ho zavalila, ho vlastně nezavalila.
Dalšího večera pak Gilgameš na horu vystoup
a jemnou mouku vysypal na ni:
"Horo. Přines mi sen, poselství dobré."
Tu noc měl Gilgameš sen druhý. Ve snu viděl býka, před kterým klesnul na kolena. Jakkoli sen bezpochyby varující, vyškolený Enkidu mu ho zase uvedl na pravou míru, tedy vyložil obráceně. Takové pojetí se v době socialismu nazývalo, že to vidí správně třídně...
...přešla noc a nastal den, den šestý, a tohoto dne po všech dalších snech a třídně správných vysvětlení dosáhl Gilgameš a Enkidu cedrový les zlého Chumbaby. Obrovské krásné cedry budily jejich úctu.
Chumbaba v tu dobu jako obvykle pracoval v lese a bezstarostně si prozpěvoval. S otevřenou hubou zůstal vyjeveně bez hnutí čučet, když si všimnul, že před ním stojí Gilgameš a Enkidu.
Možná měl těch sedmero košil zrovna v prádle nebo nikdy neexistovaly, prostě před nimi stál jenom v tričku, což ho mělo přijít draho.
„Zlý Chumbabo,“ zahřímal Enkidu, „hned si sám usekni hlavu!“
Morálně zvrácený Chumbaba se k tom však nějak neměl.
„Hm, s ním se po dobrém nedomluvíme,“ prohodil Enkidu ke Gilganešovi a znovu zařval býčím hlasem.
„Chumbabo, nenuť nás použít násilí.“
Meče hrdinů se srazily s dřevorubeckou sekerou Chumbaby. Jakkoli sotva představitelné, ale Chumbaba nepodlehnul. Věděl, že bojuje za své životní dílo a o svůj život. Těžkou denní prací mu narostly svaly a sekeru mistrně ovládal. Jenže tyhle karty nebyly rozmíchány pro něj.
Ačkoli v převaze, Gilgameš s Enkidu se nakonec museli obrátit na pomoc ze shora. Bůh Šamaš, jehož politickým zástupcem na Zemi byl vyškolený Enkidu, se do toho vmíchal a seslal na nebohého Chumbabu osm bouřlivých větrů, které ho oslepily. Když Chumbaba poznal, že v boji prohrál, požádal Gilgameše o milost.
Pusť mě Gilgameši!
Ty budeš mým pánem a já tvým sluhou.
Stromy, které jsem v pohoří vypěstoval
z nich silné pro tebe skácím
a domy z nich postavím tobě.
Gilgameš se v tu chvíli konečně probral z celého svého pomatení a zastyděl se. Proč nepřijmout? Poctivá nabídka, vždyť to bylo konečně rozumné a hodné krále. Přitáhl vykonat hrdinský čin a ten měl odpracovaný. Na co nyní zabíjet nebohého obříka, který se vzdal? Dále si nějak začínal zvolna uvědomovat, jak se věci mají. Tedy že ono bude nakonec všechno obráceně. Ten Chumbaba vůbec zle nevypadá, je to pracovitý člověk, zahradník zdatného vzrůstu. Košile žádné neměl, v boji žádný oheň nechrlil, těžko věřit, ze by to dělal jindy. A kdyby? Gilgameš si náhle docela jasně uvědomil, že mu chrleni ohně nikdy vůbec nevadilo.
Jestliže Gilgameš daroval Chumbabovi život, pak Enkidu měl své jasné příkazy a jal se vysvětlovat.
„Nevěř proradnému Chumbabovi. Dnes prosí o svůj život, zítra bude chtít nazpět své, ech co pravím, vlastně naše, cedry. Když ho necháme na živu, pak si bude myslet, že u nás v Uruku jsme všichni padavky. Že jsme asi nějací začátečníci. Když mu ani hlavu neusekneme, co si pak o nás pan Chumbaba pomyslí?
Byl to zase Enkidu, kdo rozhodl a znovu definitivně zblblý Gilgameš, kdo uposlechl.
„No jo, to máš pravdu, když mu ani hlavu neusekneme, co si o nás ten pán pomyslí? Že jsme začátečníci, že ani pořádně rubnout neumíme. No a pak, už v tom projektu máme nějaké peníze, musíme ho dotáhnout do konce.“
Mečem a sekyrou jali se tedy rubat Chumbabu, až mu usekli hlavu.
„Kutululůůůůů“ zvolal Enkidu bodře a odkoulel ji na stranu. Co si o tom pan Chumbaba pomyslel, se historicky nedochovalo.
Nato pokáceli jeho, ech co pravím, své cedry.
Nad dílem zkázy stojí vítězně Enkidu. Na vrcholu slávy a moci. Opojen krví a vítězstvím cítí se být pánem světa. Jeho barbarský, nevzdělaný, primitivní a rafinovaným způsobem zmanipulovaný mozek netuší, že z toho vrcholu už vede jenom cesta dolů. Že vykonal řezničinu, pro kterou byl zneužit a stane se bohům, čti kněžím, nepohodlný. V záchvatu hrdosti a pocitu své ohromné síly by nikomu v tom okamžiku nevěřil, že Chumbabu o dlouho nepřežije.
Zbývá snad jen dodat, že k válečné kořisti patřilo kromě cedrů také sedmero košil, jež dělaly Chumbabu nezranitelným. Dále bylo potřeba najít kalich s bůh ví jakou kořalkou, historický důkaz pro morální oprávněnost jejich vojenské expedice. Enkidu lačný tohoto všeho vletěl do Chumbabovy chýše, kde se nejprve přerazil o hrábě, praštil sebou a zadní částí na něco napíchnul. Toho si nevšímal a jal se svědomitě obracet vše naruby. Jenže našel jenom pár děravých zahradnických triček, které vyhodil oknem na kompost. Gilgameš jedno z nich zkusmo probodnul, šlo to bez problému. Ty určitě nikoho nezranitelným nedělaly. Akorát se mu to tričko přilepilo na meč a nešlo nějakou dobu sundat. V tu chvíli kladný hrdina Enkidu z Chumbabovy chýše vítězně zařval:
„Mám!“
Nato celý zaprášený a zahnojený vylezl na světlo denní. Z řiti mu trčely vidle, na které se tam v zápalu výkonu své stranická a vládní funkce napíchnul, leč toho nedbal. Jeho obličej zářil a v ruce hrdě třímal Chumbabův kalich. Ten kalich, znázorněný na terakotové destičce. Ten kalich, ze kterého těžký zločinec Chumbaba chlastal bůhví jakou kořalku. Ten kalich, který byl jejich dějinným důkazem zvrhlosti a špatnosti Chumbaby.
S pózou zachránce planety a dovršitele dějin lidstva zvedl Enkidu kalich nad hlavu, chvíli setrval vychutnávajíce konečné vítězství v poslední bitvě jež vzplála, a pak ho postavil na opodál ležící převrácené necky. Oba do něj zvědavě nahlédli.
Bylo v něm vajíčko na měkko.
...pokračování v knížce „O Gilgamešovi a Enkiduovi“
komentáře 3 08.07.2007 15:43 - Epos o Gilgamešovi - trvalý odkaz
Jde se na Chumbabu
Díl 2. Silná víra
...pokračování
Kvalifikovaný politický agitátor Enkidu vyřešil celou situaci po stranické linii, tedy tím, že mu vrazil dvě facky rychle za sebou. Poté ho předhodil rozvášněnému davu, který se po něm prošel a nato ho nechal odvést nazpět do vězení.
„Podle něj má Chumbaba v tom kalíšku vajíčko na měkko. Bijte ho!“
Tak nařídil Enkidu a dav se nedal dvakrát pobízet. Všichni přeci už věděli, že Chumbaba v něm má bůhví jakou kořalku.
Člověk dvourozměrného myšlení nikdy neodpustí tomu druhému, že chápe o jednu dimenzi více. Bude vždycky podporovat dvourozměrný, černobílý systém a souhlasit s likvidací těch třírozměrných. Dvourozměrní a třírozměrní jsou dva rozdílné zoologické druhy, jakkoli podle anatomie na první pohled jinak identičtí. Mají stejný počet obratlů a když je nutno vyoperovat slepé střevo, pak se u obou nalézá na stejném místě. Je ale naprosto nemožné, zavést politický systém, se kterým by souhlasily oba tyto druhy, jako se pes nemůže shodnout s kozou na správném složení jídelního lístku. Dvourozměrný vidí na rozdíl od trojrozměrného všechno úplně jasně a nemá o vlastním úsudku nejmenších pochyb. O třetím rozměru prostě ví, že nemůže existovat. Ti třírozměrní to jednou přeci musí pochopit, budoucnost ukáže, jednou si to povíme, však uvidíte, jen počkejte, ...
Jak ví dvojrozměrný, že má pravdu?
„Však uvidíte!“
„A co když ne?“
„Však uvidíte!“
„Zdravý rozum nám říká, že Země je placatá. Kdyby to byla koule museli by ti dole spadnou do prostoru!“ Proti tomuto neotřesitelnému argumentu dvourozměrných si trojrozměrný nikdy nelízne. Nad kosmonautem, který se právě vrátil z Měsíce, může středověký analfabet jen s pohrdáním mávnout rukou, jako nad nějakým nechápavým blbečkem.
Enkidu se znovu pronikavě zahleděl na kalich Chumbaby na hliněné destičce, jeho zrak zröntgenoval jeho stěny i obsah. Hm, jak vlastně ví co je v tom kalichu? Vlastně neví, ale to nevadí, on je nyní na funkci, kdy může hlásat dogma, čímž je neomylný. Když to on říká, pak to musí být pravda. Budoucnost to ukáže, všichni uvidí. Hněv jím zavřel a přes půl náměstí zahulákal býčím hlasem na strážce odvádějící delikventa.
„Tak prej vajíčko na měkko, jo? Přidejte mu ještě facku.“
„Nám všem je známo, že Chumbaba chrlí jedovatý oheň a vlastní sedm košil, které ho dělají nezranitelným. Tato hliněná placička vše jenom potvrzuje.“
Enkidu se profesionálně uklidnil, opět si získal autoritu a pokračoval ve výkladu. Několik posluchačů, kteří o slovech onoho člověka začali přemýšlet, toho zase rychle nechali a znovu naladili loajální tváře na výklad Enkidua.
„Chumbaba zde oheň vůbec nechrlí, což je obzvláště rafinovaná přetvářka. Až tu placičku otočíme na druhou stranu, tak ho chrlit jistě začne. Sedm košil na sobě nemá, dokonce ani jednu, ale určitě je má doma. To lze dokázat tím, že nemá ani kalhoty, spodní, či svrchní, protože veškeré válečné výdaje praskly na ty košile. Nás ale Chumbaba neošálí. Tady držím důkaz a vy všichni to vidíte.“
Dav souhlasně hulákal, tleskal a zvedl ruce k přísaze, že jsou svědkové naprosté zvrhlosti Chumbaby.
My vidíme oheň,
my vidíme síru,
teď válce zdar,
tvým svalům sílu.
K čertu ho žeň,
kopím do něj díru,
jeho cedrům zmar
a nám silnou víru.
Těch sedm košil
žene krev do žil,
důkaz jeho lakoty,
že nemá kalhoty.
V ruce má kalich
a tím nás namích,
druhou ruku zdviženu
na mé děti, na ženu.
Jeho pohled je krysí
a pytel mu visí,
na zdar ti připijem
mlaskni ho kyjem.
Kde máme důkazy?
Kdo vznes ty dotazy?
V otázce hnusu a hnoje
my holt víme svoje!
Nato Enkidu nechal narazit soudek vodky křehounké, nalít ho do připravených džbánků a ty pak dále nalít do připravených posluchačů. Poté, co vodka začala fungovat začalo i verbování dobrovolníků.
Z okna kláštera se na šílenství davu s profesionálním pohrdavým úsměvem, však bez dalších emocí, dívá Kalchas. Je s plánovaným průběhem akce velmi spokojen. On sám se vodky nedotknul. Zaprvé nepije vodku prostou, jen nejlepší pivo a vína, vše správně temperováno, zadruhé nepije, když pije masa. Ničím tolik nepohrdá jako davem, který mu provolává slávu. On tahá figurkami po šachovnici, ale nezasedá s nimi ke stolu jako se sobě rovnými. Pro něj má čas oslav teprve přijít. Dav na ulici už je tak spíchaný, že se dospělí lidé drží za ruce, tančí v kruhu a prozpěvují píseň pro tříleté děti:
Kolo, kolo mlýnský,
za čtyři rýnský.
Kolo se nám polámalo,
mnoho škody nadělalo,
udělalo, bác!
Kalchas se dívá na hrdého vítězného Enkidua a v duchu si jen tak pobrukuje vlastní píseň.
Tys kýval na mé školení?
Pak seš blbej až to bučí.
Myslíš si, že sloužíš bohům?
Těm jenom hýbeš žlučí.
Ty kážeš lidem o ctnosti?
Žvaníš a žvaníš, v hlavě ti hučí.
Víš proč sova je znakem moudrosti?
Protože na větvi sedí a mlčí!
...
V následujících dnech se Gilganeš s Enkiduem vydali na válečné tažení do cedrového lesa.
Jim Chumbaba ránu chtěl zasadit,
však oni ho tepali a bili.
Když dvakráte chtěl jim osladit,
oni mu dvakráte zasolili.
Pro dnešek však konec té zábavy,
zítra dál o zdaru oné výpravy.
Koho z vás číst dál už nebaví,
nezví nic o porážce Chumbaby.
pokračování příště...
komentáře 0 30.06.2007 10:30 - Epos o Gilgamešovi - trvalý odkaz
Jde se na Chumbabu
Díl 1. Ideologická příprava
Malba krále Gilgameše – Radek Sedlák, Brno
Na horu cedrovou vystoupit chci,
jež v lese hlubokém leží.
Vy zbožně pak celebrujte mši,
za cedry na stavbu chrámových dveří.
V lese žije Chumbaba zlý,
ty i já ho zabijeme.
Tak vymyslel čís rozum mdlý,
teď si nato připijeme.
Veškeré zlo země vyhladíme,
jeho cedry pokácíme.
Všechny stopy zahladíme,
pak dějiny si pozměníme.
Fragmentálně nalezené a parciálně překroucené výroky Gilgameše
“Nelze nepocítit hrůzu ze zlého Chumbaby, jak je znázorněn na této terakotové urucké destičce. Kdo chce tuto noc klidně spát, neměl by již dále poslouchat, však v pravdě pravím vám, že pravit vám to musím a pravím vám nenechte mě pouze pravit!“
Chumbabův řev
jak raněný lev,
je jako potopa
a ne z lidoopa.
Ústa jsou oheň,
jenž rozpálí rožeň,
dech jeho je smrt,
jak hladový chrt.
Na šedesát mil,
ty nenajdeš sil,
slyšet hučení lesa,
hlava v mech klesá.
Záda hradba zdiva,
tváře džbány piva,
dech jiskry plivá,
jak lokomotiva.
Nad hroby se ozývá
smrti píseň tklivá.
Jen zkáza a nástraha,
to jediná jeho snaha.
Co ti platná odvaha,
zahubí tě Chumbaba,
jsi zabitý kol dokola,
mrtvější než mrtvola.
Zvěstujte to davu
on utrhne ti hlavu,
tu ten hrozný vůl
napíchne na kůl.
Ty tvý kýty uzený,
ty sežerou hyeny,
zbytek jako bravčové,
pak rozervou supové.
Zbude z tebe jen hnát
a to buď ještě rád,
jinej to schytal víc,
z něj nezbylo nic!
Originál této básně v klínovém písmu nebyl zatím nalezen.
Takto započal smutným, vlídně agresivním hlasem již vyškolený Enkidu svůj proslov k Uručanům. Nad hlavu přitom vyzvednul hliněnou destičku znázorňující Chumbabu. Koupil ji kdysi za džbán piva od jednoho nadaného kolegy ponocného. Ten ji, poněkud namazaný, vyhotovil jedné měsíčné noci ve službě podle bájného vyprávění své babičky, která Chumbabu nikdy neviděla ani namalovaného. Enkidu však tento malý reliéf ukazoval s takovou sugestivní jistotou, jako to byl sám Chumbaba v životní velikosti, kvalitně vycpaný, ba co dím i živý.
„Jeho pravá ruka je zvednuta k hrozbě. Ta platí nám, našim ženám a našim dětem. Tak pohleďte na něj. Ještě jsme mu nepokáceli ani jediný cedr a už nám hrozí. Nu dobrá Chumbabo, sám si o to říkáš!“
Od Enkidua najatí statisté a od Kalchase nahnaní žáci jeho školy, přimíchaní v davu, se roztleskali a strhli tím i ty ostatní, kteří k tleskání nad takovou hovadinou zatím neviděli žádný důvod. Tleskání je totiž nakažlivější než cholera. V tom jsou si kupodivu podobné i dnešní sjezdy stran demokratických zemí s brežněvovskými sjezdy komunistické strany Sojuzu sedmdesátých let, kde se tleskalo a tleská až do fyzického opotřebování dlaní, aniž by kdo věděl proč tleská a čemu.
Tleská se politikům, kteří už dávno ztratili zdravou lidskou soudnost a vůbec netuší, že je národ nemůže ani cejtit. Desetiminutový potlesk na závěr sjezdu strany svědčí o tom, že nikdo ze zúčastněných vůbec nechápe, že si tam vzájemně pár dní kývali na úplné hovadiny, divákům v televizi se z nich dělalo a dělá špatně. Že jejich strana bude v příštích volbách s velkou hanbou odvolena, jejich vůdce seslaný bohem bude poslán v demokratickém státě do penze, v systému pozemských rájů bude od vlastní ochranky zastřelen.
Není vůbec nic strašnějšího, než když se někde sejde skupina lidí stejné, navíc silné, tedy slepé, víry. Slaví se úspěchy, které neexistují, připomínají slavné tradice z nichž nikdo nemůže ani jednu jmenovat, vděčně se vzpomíná různých mesiášů či hrdinů, jejichž životopisy byly zfalšovány nebo úplně vymyšleny, vzájemně se líbají a objímají lidé, kteří k sobě ve skutečnosti žádnou lásku nepociťují, vzdává hold diktátorovi, kterému osud určil za měsíc viset, papouškuje náboženské dogma, které je pět set let už vědecky vyvráceno, prorokují se výkony, které nikdy nelze dosáhnout a vyprávějí pohádky coby historické události. Vyslovené lži jsou přijímány jako nějaká nadpravda, která stokrát opakovaná se pravdou stane, o čemž nelze pochybovat. Z úplně zblblých, do nepříčetnosti zmanipulovaných lidí přímo čiší představa vlastní mimořádné moudrosti, nekonečné kvalifikace a pronikavé jasnozřivosti. No a pak se tleská a tleská.
Enkidu spokojen s plánovaným průběhem pokračoval.
„Snad ještě horší je ruka jeho levá, svírající kalich, bezpochyby s alkoholem. Je úplně jasné, že Chumbaba je násilník a vožrala. Takoví dobří a šlechetní lidé jako my, ho musí přísně odsoudit!
Tak například já. Zatímco já se kultivovaně opíjím vodkou křehounkou, Chumbaba se hnusně maže bůhvíjakou kořalkou. Když já se rozveselím, tak Chumbaba se vožere jak dobytek. Když já někde v rohu skromně zvracím, Chumbaba bleje jako prase uprostřed náměstí. Jak úplně jiný jsem já člověk. Jak úplně jiní a lepší jsme my!“
Centrálně řízený dav opět propukl v nadšený jásot. Dav lze touto skrytou organizací uvést do pohybu, ale ne už zastavit, pokud ten pohyb náhle nejde potřebným směrem. Pak je to jako když člověk řízeně vypaluje trávu a on se mu ten oheň náhle vymkne z ruky a začne se řídit sám.
Když neutuchjící potlesk konečně utuchl, jakýsi nenápadný typ v první řadě se klidným, drze a provokativně nerozjásaným hlasem otázal.
„Ty piješ vodku křehounkou jak jsi právě přiznal. Chumbaba v tom kalichu může mít vajíčko na měkko, to přeci vůbec nevíme. Jak víš, že Chumbaba není abstinent? Co když je to všechno opačně?“
Enkidu seskočil z tribuny a přihnal se k němu. V tu chvíli v tom člověku poznal onoho spolužáka, který kdysi v noci vyprávěl o Kalchasovi, načež záhadně zmizel ze světa.
Nešťastník si odseděl celý ten rok v base a dnes byl poprvé na svobodě. Na okamžik Enkidu zaváhal. Ten podivný myslitel byl pro něj určitým způsobem obdivuhodný a fascinující, ale nedokázal to nějak dále svým mozkem zpracovat. Přeci se tu ideologii neučil celý rok zbytečně?! Je přeci absolventem kněžské politologie a ještě s vyznamenáním. Jasně pochopil jeho obrovskou duševní převahu, ale to mu ho nedělalo sympatickým, právě naopak. Ten člověk se pohyboval ve sférách, do kterých on sám svým rozumem nemohl nikdy proniknout. Byl by se dal třeba raději do služby tomuto člověku než Kalchasovi, ale měl už svého pána a ten neplatil špatně.
pokračování příště...
komentáře 2 12.03.2007 09:17 - Epos o Gilgamešovi - trvalý odkaz
O hloupých opicích
z kapitoly "Smrt Enkidua"
Z připravované knihy "O Gilgamešovi a Enkiduovi"
Vyprávění navazuje na příběh "O nepovedeném kuřeti".
Enkidu umírá a nechá si ještě vyprávět od člověka, kterého nechal kdysi za jiný politický názor zavřít do vězení.
Líc tvoje povadla,
tma smysly ti zastřela,
tíha na srdce dopadla,
v dáli hudba dozněla.
Už hrana ti vyzvání,
bolest tělo tvé drtí.
Marné o pomoc volání,
kolem stojí kati krutí.
Za pravdy poznání,
bez citu, bez pohnutí,
nad tebou se naklání
bledá tvář tvoji smrti.
...Enkidu pokračoval tichým hlasem.
„Dobře jsi vyprávěl, ty, který dokážeš myslet a jsi svobodným člověkem. Zachoval jsem se k tobě nedobře, ale sám vidíš, zaplatil jsem daň, musím zemřít. Nevím ani proč, zabil mě Kalchas, kterému jsem sloužil. Byl jsem kdysi zvířetem. Viděl jsem zabíjení a sám zabíjel, ale jenom pro potravu. Když lev je nasycen, pak se gazela klidně pase pár kroků vedle něho. Ví, že lev s plným břichem nemá důvod jí něco udělat. Proč zabíjíme my lidé a nejvíce ti, kteří mají plné břicho?“
Ten, který dokáže myslet, začal vyprávět další příběh.
O hloupých opicích
Chtěl jsem vidět daleké kraje a viděl jsem je. Nežil jsem zbytečně. I když nevlastním žádný majetek a nemám žádný vysoký úřad ničeho nelituji. To všechno může člověk zase ztratit. Mě nikdo ani ve vězení nevzal a nevezme zážitky z podivných cizích zemí.
Kdysi jsme pluli podél pobřeží žhavého kraje daleko za mořem směrem poledním. Tam žijí černí lidé a podivná stvoření zvaná opice. Ty mají černou srst, drží se ve smečkách a jsou nám dost podobné, jen menší než my a mluvit neumějí. (Šimpanz)
Jednou jsme museli delší dobu zůstat na pobřeží, aby námořníci opravili škody na lodi způsobené bouři. Vydal jsem se do vnitrozemí a tam potkal stádo těchto opic. Chovaly se vlídně a já šel každý den kousek blíže, až si na mě zvykly a se mnou se spřátelily. Když loď byla opravena přišel čas vydat se znovu na moře. Měl jsem barevné látky za které černí lidé dávali zlato a slonovinu. Chtěl jsem se s opicemi rozloučit nějakým darem, zaplatil tedy černým lidem, aby vzali mnoho banánů a jiného jejich ovoce a to jsme jim odnesli do lesa. Náklad několika nosičů jsem nechal složit nedaleko stáda opic. Ty do té poklidně sbíraly kořínky a plody. Když viděly hromadu lahůdek rychle přiběhly. Tu stalo se však cosi podivného. Každá opice se snažila získat z hromady tech dobrot co nejvíce pro sebe. Začaly se prát, škrábat a kousat a způsobily si nebezpečná zranění. I na nás se vrhly, abychom si snad jeden banán zase nevzali nazpět. Utíkal jsem s černými lidmi o život, jinak by nás byly opice pokousaly. Ty opice, kterým dříve nikdy nevadilo, když jsem se posadil vedle nich a sbíral s nimi plody. Nikdy žádnou nenapadlo, že si snad něco beru z jejich skromného majetku. Dokud měly málo, stačilo to pro všechny.
Teprve když se za několik dní všechno ovoce zkazilo, vrátil se mír do jejich stáda. Mohl jsem se k nim bez bázně zase přiblížit a s nimi aspoň pohledem rozloučit. Pak jsme opět vypluli na moře a já viděl ještě mnoho jiných zemí. Co jsem zažil jsem nezapomněl.
My lidé nejsme jako lev a gazela. My lidé jsme jako opice. Nech člověka pracovat na svém poli a on bude žít v míru. Ze skromné úrody tě pohostí. Však dej člověku mnoho a on začne zabíjet, aby dostal víc.“
komentáře 3 20.10.2006 12:35 - Epos o Gilgamešovi - trvalý odkaz
Epos o Gilgamešovi, konec druhé kapitoly
Zkoušky v oboru kněžské politologie
... Uběhl měsíc a Gilgameš dostával od Kalchase jen samou chválu na žáka Enkidua. Moc ho to netěšilo, dobře věděl, že Kalchas nehledá lidi schopné, ale poslušné. Kalchas netoužil po funkci krále, na což se Gilgameš mohl spolehnout. Nebyl od Kalchase ohrožen, jen odsunut do toliko reprezentativní role s omezenou výkonnou mocí. Tu měl Kalchas a jeho smečka kněží. Oni dělali politiku!
Královští úředníci nosili na krku měděné, na povrchu symbolicky poněkud pozlacené medailony, které měly teatrálně znázorňovat jejich honosné postavení. Kalchasův medailon naopak symbolizoval chudobu a skromnost na každém kroku. Jako takový byl z masivního čistého zlata, na straně lidu viditelné ovšem slabě poměděný.
Uběhl rok a Enkidu, nejlepší z žáků školy politických agitátorů skládal zkoušky v oboru kněžské politologie.
První úkol zněl:
„Vysvětli, proč je potřeba mýti si před jídlem ruce.“
Enkidu zahájil s absolutní profesionalitou:
„Každý rozumný člověk přeci ví…….“
Tím je jaksi dáno dogma, že jiný pohled na věc, než právě předložený, by znamenal nerozum. Diskutovat je možno o nějakém detailu, nikoli o celkovém pojetí problému. To by nebylo rozumné. S nerozumným člověkem se bavit nelze. Sugestivní úvod se neminul účinkem. Všichni rozumní přikyvovali a rozumní byli všichni. O nerozumné (s nadprůměrnou inteligencí a skutečnou schopností myslet) se Kalchas už dávno postaral.
Nato vysvětlil význam hygieny, uvedl statistiku nebohých obětí nedostatečné čistoty před jídlem i hrůzy nemocí, jež z toho vyplývají.
S přibývajícím horlením posluchači utíkali do kouta s umyvadlem a drhli si v extázi ruce.
„Já jsem si právě umyl i nohy,“ hulákal nadšeně jeden zvláště snaživý student kněžské politologie.
Přednáška se neminula účinku, všichni souhlasně pokyvovali hlavou a tleskali.
Druhý úkol zněl:
„Vysvětli, proč je škodlivé mýti si před jídlem ruce.“
Enkidu zahájil s ještě větší profesionalitou:
„Jen úplný blbec by mohl přijít na nápad, že před jídlem je nutno…bla, bla, bla...“
Tím své posluchače uzavřel do kruhu těch bratří a sester, kteří na rozdíl od úplných blbců o jeho duševních výplodech v nejmenším nepochybují. Navodil atmosféru uzavřené společnosti inteligenční elity stejného názoru, vysoko nad průměrem těch ostatních, ještě nepoučených příslušníků národa, kteří jsou tím jaksi pozadu. Z jeho hlasu přímo čišela božská nadřazenost neomylného proroka, která se nezadržitelně jako plíseň přenášela na úplně zblblé posluchače, překypujících vlastním uvědoměním. Z každého z nich najednou přímo bučela absolutní chápavost a vědomí vlastní kosmické nadřazenosti.
Nato Enkidu vysvětlil význam přirozených obraných látek v těle, které člověk může získat jen při životě v souladu s přírodou, bez používání jakýchkoli škodlivých chemikálií, které se navíc můžou nedefinovatelným způsobem odrazit i v životě příštích generací. Uvedl více druhů zvěře vyznačující se zcela neobvyklým zdravím na základě toho, že se nemyjí vůbec. Tak například pro celoživotní nemytí smrdutý tchoř. Viděl snad někdo, že by onemocněl? Všichni museli uznat, že to je pravda. Nikdo z nich ještě neviděl tchoře, který by snad byl měl jenom slabou rýmu. Nejvíce tento fakt uznávali žáci, kteří o existenci tchoře dosud nikdy ani neslyšeli.
Ti, co si předtím umyli ruce si je rychle špinili o všechno dosažitelné, což povětšinou byla podlaha místnosti.
Onen snaživec, který si před tím byl umýt nohy, si zul boty, lezl po čtyřech po zemi, přičemž si vybíral zvláště špinavé kouty.
„Já nejsem žádný blbec, podívejte se na mě, jaké jsem prase,“ řičel přitom nadšeně. „Jsem zdravý a voňavý jako tchoř.“
Enkidu zakončil přednášku a dav propuknul v nadšený jásot. Pak obdržel za rok studia to nejlepší vysvědčení. Kalchas mu ho osobně předal, zahleděl se mu sugestivně do očí a vysvětlil, že nyní ho čeká cesta za slávou. Stane se vrchním královským politickým komisařem. Jako první vymýtí veškeré zlo tohoto světa a přitáhne cedry z Libanonu do Uruku. Je čas vydat se na tažení proti zlému Chumbabovi. Enkidu, zmanipulovaný ročním školením do nepříčetnosti, jen bezvládně pokývnul. Nato Kalchas položil navyklým hypnotizérským hlasem rozkaz-dotaz:
„Objasni všem, proč je potřeba zabít Chumbabu?!“
Jak lidem to vysvětlil Enkdidu,
vám povím až dechu zas nabydu.
Jak přes všechno mírové snažení,
přec došlo k válečnému tažení.
Jim Chumbaba ránu chtěl zasadit,
však oni ho tepali a bili.
Když dvakráte chtěl jim osladit,
oni mu dvakráte zasolili.
Pro dnešek však konec té zábavy,
zítra dál o zdaru oné výpravy.
Koho z vás číst dál už nebaví,
nezví nic o porážce Chumbaby.
komentáře 1 12.09.2006 20:14 - Epos o Gilgamešovi - trvalý odkaz
Ze starého Sumeru
O nepovedeném kuřeti 2/2
Jejich syn to měl v cizině moc těžké, vždyť na takový život nebyl nikdy připraven. Nakonec se ale sám vše naučil a našel si práci. Žil skromně, neměl co potřeboval, ale za svoji práci dostával peníze. Ty si střádal a jednoho dne si nechal ušít boty. Jeho první boty v životě. V nich se pak vydal na dalekou cestu, aby našel ty hory, po kterých toužil.
Přešla dlouhá doba. Jednoho večera se v Uruku objevil mladý muž, který podplatil dozorce a nenápadně se vmísil mezi otroky. Otec i matka v něm hned poznali svého syna.
„No vidíš,“ pravila k němu pyšně jeho matka.
„Přišel jsi zpátky. Jak jsme ti vždy říkali, tak jsi sám nyní pochopil jak hloupě a nesmyslně jednáš. Konečně jsi dostal rozum a už víš, že boty nepotřebuješ a hory vidět není k ničemu dobré a vrátil ses kam patříš. Zůstaň už tady, pojď s námi zadělávat na cihly a stavět hradby. Tvoji pomatenost ti odpouštíme, ale ať už se nikdy neopakuje.“
Tu odpověděl ji syn.
„Jak moje matka chybně prorokovala moji budoucnost, tak mi nyní chybě vnucuje moji minulost. Nechal jsem si ušít boty a vydal se na sever, abych došel k těm horám, o kterých jsem v dětství snil. Šel jsem dlouhý čas a mnoho zažil, až jednoho dne jsem k nim došel. Ty hory byly úžasné a já věděl, že bylo správné riskovat můj život na útěku, abych se stal svobodným člověkem. Nikdy už se navrátím do otroctví. Ten, kdo nepotřebuje vidět hory, ten nemůže chápat proč jiný se k nim vydat musí. Poslyšte co vám budu vyprávět.“
Stalo se, že liška zahubila kachnu a rozkousala její vejce. Však jedno z těch vajec přehlédla. Lidé ho vzali a dali pod slepici, která seděla na svých vajíčkách.
Z vajíček se vyklubala kuřátka a hned se měla k světu. Hrabala a pobíhala po dvoře. Jen jedno z nich nemotorně pajdalo, mělo placatý zobáček a vůbec vypadalo úplně jinak. Nějak se zřejmě nepovedlo. Za krátký čas vyvedla matka slepice své děti ze dvora k malému rybníčku. Na břehu je varovala.
„Kdyby některé z vás spadlo do vody, pak ta se rozestoupí a zahubí ho. Nechoďte raději moc blízko ke břehu. Kuřátka poslechla, jen to nepovedené skočilo bez váhání do vln rybníčku. Chvíli plavalo sem a tam a pak se náhle voda skutečně rozestoupila a pohltila jeho tělo.
„Proč nemohlo to nepovedené kuřátko poslouchat, nemuselo zahynout,“ bědovala matka slepice. „Tady vidíte co to znamená neposlechnout rodiče.“
V tu chvíli se kachňátko zase vynořilo, zobáček plný chutných zelených rostlinek. Když se vydovádělo, vylezlo na břeh.
„Máš obrovské štěstí, že jsi z té hrůzy vyvázlo, už nikdy to nedělej. Příště už bys živé z vody vylézt nemuselo.“
Kachňátko odpovědělo.
„Nemůžu zato, že umím plavat a příště to udělám znova. Když vidím vodu, musím do ní skočit. Tady žádný zákaz ani hrozba trestu nepomůže.“
Slepice nerozuměla, proč musí to nepovedené kuřátko do vody, nechápala proč se tohle kuře neutopí, ale musela nakonec uznat, že je to skutečnost. Už nikdy mu pak nebránila vrhnout se do vody.
„Stane se, že se slepici narodí kachňátko a stane se, že se otrokům narodí svobodný člověk. Slepice nemůže pochopit jednání kachny, ale nemusí ji učit, jak být správná slepice a vysvětlovat, proč není možné plavat. Otrok nemůže pochopit jednání svobodného člověka, ale nemusí mu bránit v cestě na svobodu a učit ho, jak být správně otrokem.
Jeho otec otrok pokýval hlavou a ještě se zeptal.
„My tady dostáváme všechno co potřebujeme. Máš ty tam na té podivné svobodě taky všechno co potřebuješ?“
„Nemám a nikdy mít nebudu,“ odpověděl syn.
„Jen otrok dostává všechno co potřebuje. Svobodný člověk to mít nikdy nemůže, protože si o svých potřebách sám rozhoduje.“
komentáře 4 12.09.2006 11:13 - Epos o Gilgamešovi - trvalý odkaz
Ze starého Sumeru
O nepovedeném kuřeti 1/2
V dobách pradávných, dříve než bylo napsáno první slovo bible, vládl ve městě Uruku sumerský král Gilgameš. Ten nedopřál svému lidu oddychu. V rytmu bubnu pochodují řady dělníků a kladou hliněné cihly, aby obehnaly jeho město největší hradbou, jakou se kdy nějaké město mohlo pyšnit.
V kolonii bídných, sedřených otroků žil také muž otrok a žena otrokyně. Jak se dostali do otroctví jejich předkové nevěděli, oni se v něm už narodili. Jejich rodiče je naučili být otroky a oni si nestěžovali. Nikdy je nenapadlo, že by se dalo žít jinak a nikdy o tom neuvažovali.
Muž otrok a žena otrokyně založili manželství a narodilo se jim děťátko, hezký synek. Oba se velmi radovali a považovali za svůj úkol, po vzoru svých rodičů, vychovat z něj dobrého otroka. Ten pak bude celý život mísit hlínu se slámou, vyrábět cihly a klást jednu na druhou.
Nejprve se vše zdálo na nejlepší cestě. Jejich dítě sílilo a rostlo. Událo se však jednoho dne, že si pachole hrálo s hlínou, jak vidělo u dospělých, ale vytvořilo z ní místo cihly malou figurku. Všude kolem svištěly biče dozorců. Dítě vzalo figurku do ruky jako panenku, chovalo ji a hladilo.
„Neboj,“ říkalo panence, „já tě nedám.“
„To není dobrá cihla na hradby,“ poučil otec otrok své dítě, ta musí vypadat jinak. Nato uhnětl malou příkladnou cihličku. Potom ještě několik a ukazoval, jak se správně kladou na sebe. Dítě zvedlo několikrát cihly, ale zase je odložilo a vrátilo se k figurce.
„Takhle z tebe nikdy nebude dobrý otrok,“ pravil otec pohněvaně.
„Já nechci být otrok,“ řeklo mu dítě.
„To už raději nikdy neopakuj,“ varoval otec, „snad si hlupáku nemyslíš, že se tě někdo bude ptát.“
Syn vyrůstal a hádky se hromadily. Marně se mu snažili vysvětlit, jak si neváží dobroty svých pánů ani moudrých rad svých rodičů. Dítě snilo o tom, vydat se do světa.
„Co si hloupé dítě myslíš, jak to vypadá jinde, že se tam žije lépe?“
„Jak víte, že to jinde není lepší, vždyť jste v životě jinde nebyli?“ Ptal se syn.
„Chceš snad být chytřejší než tvoje rodiče,“ zněla odpověď otázkou, jinou neměli.
Nevážíš si toho, co máš,“ vysvětlovali dále.
„Náš vyspělý společenský řád ti dává všechno, co potřebuješ. Co můžeš chtít více?“
Téměř dospělý syn jim vážně odpověděl.
„Slýchal jsem, že kdesi na severu odsud leží vysoké hory. Chci boty, abych se mohl vydat na cestu, chci dojít k těm horám.“
„Patrně jsi už úplně zešílel,“ vyděsili se rodiče. „Žádné boty nepotřebuješ, naše rodiče žádné neměli, my žádné nemáme, ty je taky mít nemusíš. Vydat se někam k horám není povoleno, kdejaký lump by toho zneužil a už se nevrátil.“
„Ale mnozí tady ve městě boty mají,“ namítnul syn.
„To jsou jiní než jsi ty, chceš se jim snad rovnat? Ty blázne pomatený. To jsou svobodní lidé, ti boty potřebují.“
„Není divu, že všichni v našem otrokářském řádu dostávají podle potřeb, když ty potřeby jsou definovány kruhem. Boty potřebuje ten, kdo je má a kdo boty nemá, ten je nepotřebuje. Pak je skutečně spravedlivě přidělováno. Ale já jsem výjimka. Potřebuji boty a nikdo mi je nedá.“
To už rodiče vysvětlit nedokázali, přidali jen proroctví, jak se syn jednou dostane na jejich duševní úroveň a pak vše pochopí. Prorokovat budoucnost je průvodní příznak člověka, který svým jednoduchým rozumem dokáže myslet pouze dvojrozměrným způsobem v přítomnosti. Co si neumí představit podle něj nemůže existovat, což mu dává pocit vlastní neomylnosti. Jak ví, že se jeho proroctví vyplní? „Jen počkejte, však uvidíte.“
Jedné noci syn zmizel. Rodiče pochopili, že se stalo to nejhorší, co se stát mohlo. Jejich syn uprchnul z otroctví na svobodu. Tam podle jejich představ konečně pozná, jak hluboce se mýlil a vrátí se zahanbeně nazpět. Tahle víra jim pak více let zůstala. O světě ani o svobodě nic nevěděli a kdo nic neví, tomu se lehce věří.
nebo