http://gregor.moldavit.sblog.cz/himal/

Moje dějiny lidstva - Různá vyprávění ze starých dob



15.07.2008 16:20 - Himaláje - trvalý odkaz
Světový imperialismus aneb počty kupecko-hokynářské 2/2
suvenýr, suvenýr...

Profesor Grzimek, ve své době papež zoologie, spočítal, že jeden člověk potřebuje na svoji obživu zhruba jeden hektar orné půdy. Země jich má 4,5 miliardy. Oceány trochu potravy přidají, ale jen málo. Jaké je tady řešení? Patrně pouze přestat se množit. Žádné přerozdělení tady nepomůže, ani ekonomické modely. Peníze jsou sice dobrá věc, ale jíst se nedají.

Turisti přinášejí práci a obživu pro miliony obyvatel této planety. Se stoupající cenou ropy je však otázka, jestli vsadit na ně nebyl krok chybným směrem? Tady může jednou přijít krize tak strašná, jakou svět ještě nepoznal.
Zatím to tak daleko naštěstí není, pojďme se trochu podívat na ty, kteří z nich žijí.
Ona představa, že turista = blbec, který ničemu nerozumí, kterého je správné okrádat neboť má peněz dost, je po světě všeobecně rozšířena. Česko není výjimka. Zažil jsem českého číšníka, který prohlásil, že okrádá pouze Němce, ti jsou bohatí. Zase další Janošík, který bohatým bere.
Někdy jsou ty metody ale docela zábavné a člověk to takovým vynálezcům snad ani nemůže mít za zlé. Kdo jim to sežere, snad skutečně blbej bude.
V Iránu občas přejíždíme na silnici ležící koberec, ten účel nechápu. Až jednou se nás jeden obchodník zeptá, jestli si nepřejeme vzácnou antikvitu, koberec ze 16. století, načež ukáže na takové rozdrbané zbytky. Tím se nám ten účel vyjasní.
V Efesu a kolem mají kluci plné kapsy zaručeně pravých antických olejových lampiček.
„100 $, profesor říkal, že je to originál.“ Jedna s erotickým motivem se mi líbí, dobrá beru.
„Jsi šikovný kluk, tos vyrobil sám? 1 $.“
„Old antik, 100 $“ běduje parchant. Jiní mají zaručeně pravé starořímské mince se znakem tureckého státu, do kterých někdo praštil kladivem a nechal pár dní v kyselině. Kluk nakonec rád za 1 $ prodá, pořád dobrý obchod. Její výrobní cena je skoro nic, vždyť tu ty padělky vyrábějí po tisících.
Jednu právě takovou si tenkrát koupil i Péťa a měl ji v regále jako já. Přešla léta a jednou mi povídá.
„Už ji nemám. Pomáhal jsem vyměřovat archeologům starořímské vykopávky u Mainzu. Chtěl jsem jim udělat radost a jednoho večera jsem ji tam zahrabal do země.“
Mimochodem, když u Vás v Turecku najdou skutečný originál, i kdyby to byl třeba jen úlomek cihly, můžete si tam pár let posedět v base. Nezahrávejte si tedy raději s takovými suvenýry. Rovněž můžete mít velké problémy, když u vás najdou na letišti výrobky z chráněných zvířat, slonovinu, želví krunýř, atd.. Je nutno se před každou cestou přesně informovat, nebo nic nevozit. Často se taky dočtete, že nemáte na Maledivách kupovat ani povolené ulity a korály, oni pak pro turisty plundrují moře kolem. To je sice pravda, ale pak taky nekupujte od Čechů škodovky, oni tou fabrikou zastavěli pozemek, kde mohl růst les.
Viděl jsem pořad v televizi, jak turisti zhyzdili silnicemi netknutou přírodu na Kanárských ostrovech. A kdo ji zhyzdil nám, vždyť máme silnice i do poslední samoty? Pro ty místní tam není jejich země žádný rezervát pro naše oči. Jsou šťastni, že zásluhou turistů si ty silnice mohli postavit. Vždyť je potřebují jako my.
Zastavme se ještě tam. Kdysi jsem s rodinou projížděl autobusem ostrov La Palma, povedený den, všechno pěkné. K večeru nás vzali do jedné dílny, kde údajně potomci Guančů ručně vyrábějí přesně podle nalezených originálů věrné kopie hliněných džbánů a misek. Být potomkem Guančů je dost těžké, byli od Španělů vyvražděni do posledního muže. Ženy si ale ponechali, takže snad po přeslici. Mezi nepřebernou hromadou těchto výrobků seděli 3 muži v hrnčířských montérkách, věrohodně zaprášených. Jeden vzal šmirgl a hotovou vázu, neznatelně ji s ním přejel, zadíval se na ni a tak to několikrát zopakoval. Upozornil jsem na něj Helenu, které bylo asi 11 let.
„Všimni si co ten člověk dělá.“
„Pracuje?“
„Předstírá pro blbé turisty, že pracuje. Všechny ty vázy a misky jsou strojové výrobky odněkud z Madridu.“
Jednu malou hezkou mističku, přesně stejnou jako ostatní, jsem si koupil. Ano vím, všechno místní ruční výrobky, ale tahle je strojová, tedy za tu cenu. Akceptovali, hlavně když rychle zmlknu.

V Nepálu stoupáme k vrcholům Himalájí, Ilona už zase leze jako šnek! Tu jede kolem muž na koni a hned ho nabídne. Dobré řešení, pojede k další stanici v sedle, čímž ušetříme čas. Podle toho jak se rozzlobila mi patrně rozuměla opačně. Domnívá se, že požaduji, aby ona nesla toho koně. Hlavně ať se k ní to strašné zvíře nepřibližuje. Nuže dobrá, pojedu já. Velkoryse nabídnu 100 rupií na pár set metrů. Helena říká, že kůň by se tu dal najmout na den za 300 rupií. Majitel koně pochopí, že našel úplného blba a žádá 400 rupií na 10 minut. Jdu pěšky, on vedle mě na koni a samá ochota, že i za 100. Odeženu ho, neboť už tam vlastně skoro jsme.
Jenže ti všichni se aspoň ještě snaží něco prodat. V Turecku jsme při jízdě napříč Anatolií mnohokrát zažili útoky pasáků ovcí. Kluci ukazují prstem, že chtějí jednu liru. Když jedem dále, bombardují nás kamením. Zastavíme, vyházíme na ně s vražedným úmyslem naše před tím nasbírané zásoby kamení a rychle pryč. Ve městě přijde tříleté dítě, ukáže „1 lira“ a zároveň už sbírá ze země kámen, aby ho na turistu hodilo, když nezaplatí. Rodiče stojí opodál a považují jeho jednání za zcela samozřejmé.
Není potřeba létat do exotických zemí. Jdu kdesi v Evropě po ulici, přede mě se postaví Cikánka a natáhne ruku. Když ji nic nedám, začne mi sprostě nadávat. Tady už nejde o blbého turistu, ale o moji méněcennou rasu, která má povinnost na její nadřazenou rasu pracovat. V takových případech platí: každý, kdo se zalekne a něco dá, jedná zbaběle, chybně a tyto problémy pomáhá zhoršovat. Když žebrajícím Cikánům nikdo nic nedá, pak se možná rozvzpomenou, že jejich předkové byli kotláři, kováři, brusiči, dráteníci, hudebníci (a v tom mají Cikáni často skutečně talent) a třeba se začnou živit prací.
Vraťme se však ještě do Nepálu, kde chci sám a dobrovolně koupit pár hezkých věcí. Přivezl jsem si ze světa ledacos a často zase rozdal dětem, ale pár blbůstek a kýčů mám v regálech a cítím se mezi nimi ve své pracovně dobře. Koupil jsem si 2 modlitební mlýnky a sošku Ganeše. Helena si k mému zděšení koupila mamutí dřevěné masky, pochopitelně s tím, že ji to vezmu domů já. Nevím ani, jak jsem to do rance dokázal nacpat.
Pak ještě jdeme prachem v takové neturistické ulici a i tam někdo zkouší své štěstí s prodejem. Heleně se snaží vnutit Geneše, ale docela pěkného.
„200 rupií,“ pronese Helena a jdeme dále, neboť už všechno máme. Za chvíli nás prodavač dohoní. Ano souhlasí. Takže zase další krám do rance.
Kdykoli jsem šel v životě nakupovat s dcerou, ženou vlastní nebo jinou, dostával jsem v obchodních domech záchvaty hysterie. Nyní jsem v Kathmandu a Helena plánuje nakoupit zásoby oblečení na další cestu, dokud to platí táta. Jdeme do prvního krámu. Po půl hodině by se jí konečně asi desáté barevné tričko líbilo, kolik to stojí?
„Cože tolik? To je blbost, v Indii bych dala polovinu.“
„Tady seš v Nepálu a ne v Indii.“
„Kvůli tomu nemusíte žádat přemrštěnou cenu!“
„Tak si to kup v Indii.“
„Dejte mi to tady za jejich cenu.“
„Nedám.“
„Tak si to nechte.“
O Nepálcích jsem čítal tak všelicos, každý z nich je lepší než já, který bych takového zákazníka určitě na místě zabil. Vrávorám za Helenou do dalšího krámu, kde mám chuť padnout před obchodníkem na kolena a nabídnout mu moje veškeré peníze za jedno tričko nebo kalhoty pro mojí dceru, která šíří po Kathmandu strach a hrůzu, hlavně ať už si sakra něco vezme. Nakonec ale neseme pár balíčků, jsou to moc hezké věci a ceny slušné.
Nato si strčím hlavu do oprátky sám, neboť chci něco takového taky pro Ilonu. Krám lákavý, všude útržky barevných látek, které bych si rád zapletl do vlasů, kdybych nějaké vlasy měl. Obchodník snáší skvostná roucha a velebí jejich kvalitu.
Ilona, poslušna mého rozkazu, že se musí nechat velkoryse obdarovat, si zkouší to i ono. Jo, Heleně se to tady fintí, když by se do Ilony vešla dvakrát. Problém je, že Ilona se do těch obleků vejde při nejlepším tak nula celá devětkrát. Nepálci jsou totiž malého vzrůstu. Když už Ilona něco oblékne, pak se v tom nepohne. Obchodník ji snažně přesvědčuje, že si to má vzít přesto.
„Nikde v celém Nepálu větší číslo nedostanete.“
Při představě, že ona je, kromě yaků a yetiho, ten největší živočich v celých Himalájí, dostává Ilona záchvat hněvu. Ona už nikdy nic nechce a do žádného krámu nevleze!!!
To ještě netuší, že už jsem ji na blind koupil takovou moc hezkou zelenu bundičku se špičatými cípy visících z rukávů, na prsou zlatého brouka, který přináší štěstí. Aspoň teoreticky, prakticky to nebohý brouk nezvládne, na to by musel být tak o polovinu větší. Konečně se i Helence z tolika neštěstí sevře srdce a přihnojí celou tu situaci výrokem:
„Tak vidíš jaký máš hezký dárek pro nějakou menší kamarádku.“
Jednoho večera se s námi letadlo zvedá do nebe, vracíme se domů. Kam se asi vypravíme příště a copak si tam koupíme?
komentáře 4 13.07.2008 11:20 - Himaláje - trvalý odkaz
Světový imperialismus aneb počty kupecko-hokynářské 1/2
Bílý hlupák
Slaný mořský vzduch prořízly ostré povely. Námořníci rychle šplhali po stožárech, aby skasali plachty. S temným žuchnutí slétla do moře kotva. Ozývalo se skřípění rumpálů a kladkostrojů. Lehká trojstěžňová korveta zakotvila necelé půl míle od afrického pobřeží a spustila člun. Na pobřeží se objevili první černoši, odění toliko bederním pásem a vyzbrojeni oštěpy a štíty. Brzy však pochopili, že od blížícího se člunu jim nehrozí žádné nebezpečí. Na jeho přídi stál bílý muž a v každé vstřícně natažené ruce držel ústřižky barevných látek...
No a pak je nebohým černochům dal, ti si je hned zapletli do vlasů, celí v sedmém nebi jak si nahamtali. Nato jim ukázal kus slonoviny a prstem na prales, potom na více barevných látek ve člunu. Oni pochopili, pádili do pralesa, tam zakuchli slona, přinesli jeho kly, za což dostali každý ještě jednu rozervanou kazajku z armádního výprodeje.

Tak podobně se to událo, alespoň v nějaké „mateřídoušce“, kterou jsem četl asi v sedmi letech. Později jsem se ještě dočetl, že takové okrádání domorodců bylo tehdy považováno za zcela normální. My ale dnes víme...

Co vlastně víme? Ti co tenkrát psali takovéto humanitní poučky nevěděli určitě vůbec nic. Vždyť nikdy nikde nebyli a místo v redakci dostali přes stranickou knížku a za své zásluhy o vítězný únor.
Nuže, existuje nabídka a poptávka. On kus barevné látky daleko ve světě, po mnoha týdnech nebezpečné plavby, vlhkosti a plísně, má jinou hodnotu, než coby odpad v evropské textilce, a sloní kel v Africe zase jinou hodnotu než na trhu v Londýně. Že ten druhý je blbec, který se nechal okrást, si v popsané pohádce mohly myslet obě strany. Zhruba odhaduji, že tato výměna byla alikvotní, vyplatila se všem. Já mít vlasy a žít v tehdejší Africe, tak bych se zapleteným ústřižkem barevné látky jistě taky frčel a měl hromadu ženskejch. Za mého mládí se ty ústřižky látek jmenovaly tuzexové džíny. Pavián za tímto účelem musí mít obzvláště červenou prdel, v lepších kruzích je to třeba mimořádně velký briliant, ale princip je naprosto stejný. Omámit něčím těžko dostupným, co nemá každý. Co je úspěšný podnikatel, která si koupí ten prsten s velkým diamantem, nebo zlaté rolexky? Taky jenom tvor, který chce dát najevo, že na to má a je někdo. Jakou cenu má vlastně ten kus kamene o váze několika gramů, jakou cenu má zlato? Já ale být bohatý, tak nebudu mít hodinky žádné, aby každý viděl, že nemusím být včas někde v práci.
Co se týče těch džínů, to už dnešní mladí možná ani nechápou, ale tenkrát v době rovnosti a bratrství každá samička člověka pudově chápala, že by nebylo správné nechat se oplodnit od muže, který nemá tetu v Západním Německu.

Bílý muž připluje vícekrát a zase ukáže, jaký je hlupák. Toliko jeho bůh je ten jediný pravý, ty jejich jsou pouze modly. Jak to ví? Neví nic, ale považuje se za neomylného. On chce černochům vykládat, jak mají žít, oblékat se, jakým způsobem mají souložit.
Když misionáři viděli sexuální praktiky černochů, hrozně se vyděsili a jali se poučovat.
„Jste jako zvířata, bůh chce, abyste souložili tak a ne jinak.“
Černoši se snaží vysvětlit hlupákovi princip:
„Zvíře to umí jen jedním způsobem, já znám mnoho různých poloh, tím se právě od zvířete odlišuji.“
Bílý teoretik ovšem ví všechno lépe, co bůh chce, rozhoduje on. Černoši pochopí, že misionář patří do kotle na guláš, leč běloch má nakonec argumenty, které nelze vyvrátit a to jsou jeho pušky a děla.
Pochybný bůh bílého muže, který nechal ukřižovat vlastního syna, se v Africe nakonec moc neujal, černoši mají své bohy, pro jejich kraj vhodnější. A tak nám z bohulibé činnosti křesťanských náboženských pomatenců aspoň zůstal výraz: „misionářská poloha“.

Kterak se Helena hádala o cenu taxi a nájem nosiče jsem popsal. Nejprve mi to připadalo malicherné, hádat se po dvou dnech v letadle u položky v hodnotě půl €.
„Hele táto, my tady žijeme celé týdny, tak nám nekaž ceny.“ Poučila mě dcera.
„Nemusí být každý Evropan blbec. Oni sami taky více neplatí.“
Na jedné stanici sedí starý muž se ženou, myslím uprchlíci z Tibetu. Nabízejí tuctové tretky, pro ně asi jediná obživa. Za přívěsek, buddhistický kalendář, si řekne cenu, za kterou Kamcha nese celý den naše ruksaky.
Ten muž umí jen svoji mateřštinu, ale co říká je jasné:
"Evropa mnoho peněz, můj kabát starý děravý, co pro tebe dát za můj medailon takovou cenu?"
Byl bych ho po straně ze solidarity koupil, za cenu řekněme tří takových tretek v Kathmandu, ale tohle nyní nemůžu udělat. Když žádané peníze dostane, komu se tady v tom údolí ještě vyplatí vyhnat ráno Yaky na pastvu, sázet brambory, čistit po turistech ubytovny a nosit jim rance? Vždyť těm blbcům může prodat 2 tretky denně a je na tom finančně lépe. Kamcha, by si od té chvíle musel připadat zcela slabomyslný. Celý den nést náklad za cenu, kterou jiný dostane za kus plechu? Tím by se z něj stal místo hrdého vůdce turistů pouze vykořisťovaný hlupák. Odmítnu buddhistický medailon i okamžitě nižší cenu a jedeme dále.

Tohle je skutečně závažný problém. Jestliže se jeden turista ukáže být blbcem, má ten druhý už povinnost jím být. Agresivita obchodníků stoupá. Nakonec už není rozdíl mezi prodavačem a násilníkem, jako např. u prodejců falzifikátů hodinek omega po parkovištích kolem Neapole. Moje auto mělo německou značku, z čehož pro ně vyplývalo, že musím koupit předraženou láhev vína a jeden takový padělek. Vždyť jsem blbý Němec. Tenkrát jsem byl ještě mladý a byl bych se s nimi serval. Nakonec mi jenom zohýbali zrcátka a nechali jet dál.
U turistických center ve středomoří vznikly celé čtvrtě obchodů. Příklad Tunis, ulice vedle ulice, jeden krám vedle druhého a všichni mají stejné kožené tašky a kabelky, které se snaží vnutit za přemrštěnou cenu. Všichni mají pět hladových dětí a nemocnou matku. Blbej turista musí koupit.
Po příjezdu, hotel se teprve otvírá a je skoro prázdný, si jdu zaplavat do bazénu. Už je tu jeden z nich.
„Vy jste přijel dnes? O Aláh obchody nejdou dobře. Přijďte k večeru do mého krámu, dostanete 20% slevu.“
Otočím se a plavu na druhou stranu.
„Vy nechcete 20% slevu,“ slyším za sebou teatrálně udivený hlas.
Jeden den jsem si zaplatil zájezd s rodinou do Kartága. Vracíme se, za 10 minut bychom mohli být doma. Tu autobus odbočí do postranní uličky.
„Majitel tohoto obchodu vás zve na kávu,“ hlásí průvodce. Zaplatil jsem si zájezd, ne únos. Všichni jdou jak ovce, my zůstáváme sedět.
„Tak co je,“ zahuláká na nás otrokář, „všichni už tam jsou.“
Vystoupíme, ale jdeme se projít po chodníku. Z dalšího krámu na nás vypadne majitel a cpe nás dovnitř. Nezávazně prohlédnout? Odmítám.
„Proč ne, řekněte mi jediný důvod, proč si neprohlédnout můj krám?“ Soptí rozzuřený prodavač. Tváří se velmi zle, když odseknu, že mu žádné vysvětlení nedlužím a jdu s rodinou dále. O tom dále v druhém dílu.

Kdykoli si na internetu něco přečtu o dalším úspěchu kosmického výzkumu, hned přijde komentář:
„Vyhozené peníze, kdyby za to raději nakrmili hladové děti.“
Hlupák, který o nějakém problému nic neví, ten by ho vyřešil za pár minut, ten ví všechno lépe. Nuže, z jednoho dolaru na kosmický výzkum se daňovému poplatníku vrací přes 90 centů. Z jednoho zachráněného hladového dítěte se mu vrací 10 jeho hladových dětí.

Píše se rok zhruba 1970, u afrického pobřeží opět přistává loď. Neveze ústřižky barevných látek, nýbrž stovky tun mouky pro hladovějící obyvatelstvo postižené suchem. My máme nadúrodu, můžeme se s nimi rozdělit. Zdarma je to pro ně, ale pro nás v žádném případě. Obilí musíme zaplatit, mouku nechat umlít, lodní společnost nám ji taky do Afriky bez zaplacení nepoveze.
Tam je nejprve nutno podplatit prezidenta země aby povolil náklad vyložit. Žádá třeba zlatou postel. Jestliže nás dojímají hladové děti, jeho vůbec ne. On ví, na rozdíl od bílého hlupáka, že v jeho zemi je to běžný rytmus, až přijde déšť, tak se obyvatelé zase domnoží. Dále úplatky pro úředníky v přístavu, ale přesto se mouka musí v tom vedru a vlhku několik dní kazit, než sovětské lodě vyloží jejich náklad zbraní a je možno přirazit na molo.
Rozdělit náklad jakýmkoli rozumným způsobem je naprosto nemožné. Kdo si co urve to má, organizovaná kriminalita nejvíce. Gangsteři jsou schopni ukrást tuny, vojenským náklaďákem odvézt do vnitrozemí a tam draze prodat. Za peníze z ukradené mouky si koupí samopaly, aby mohli vyhubit sousední kmen.
Ne všichni jsou hladoví. Mnoho místních sedláků zná svoji zemi a s obrovskou námahou překonalo dobu sucha. I za těchto kolností dokázali vypěstovat a sklidit obilí a nyní přivezli na trh. Musí většinu prodat neboť nezbytně potřebují pro své další hospodaření průmyslové výrobky. Však prodejte obilí, když se všude zdarma válí pytle mouky. Sedláci se vrací zruinovaní, bez peněz a bez nástrojů. Dosud fungující vlastní zemědělství bylo tímto šíleným zákrokem bílého hlupáka zničeno. Příští rok se ti schopní sedláci můžou sami postavit do řady hladových a čekat na další loď. Když nepřipluje, o to více lidí musí nyní zemřít. Dát jednou hladovému najíst, to není žádné řešení. Bílý hlupák, který si hraje na boha, zase jednou napáchal v Africe svojí samolibostí obrovské hospodářské škody.

Rozvojové organizace se tím nakonec poučily, ale bílých hlupáků, schopných tyto chyby stále opakovat, těch zřejmě neubylo. A Země má 6 miliard obyvatel, které nemůže uživit.
komentáře 3 04.07.2008 19:02 - Himaláje - trvalý odkaz
Šerpové 2/2
ceny, lidé a politika
Let Frankfurt – Kathmandu a zpět, s přestupováním v Kataru, stál 970 €. Helena to pochopitelně dokázala za polovinu. Autobusem z Prahy do Istanbulu, odtud za 300 € do New Delhi a dále za babku do Kathmandu. Nazpět se placatila asi 5 dní všemi levnými letadly, které se dají kde po internetu vyškrabat, a 31.05. přistála v Turínu. Pro ní doma jelikož v Evropě a hned si tam našla práci.

Ceny za autobusy, místní běžné hotely a jídlo jsou v Nepálu tak nízké, že nestojí za řeč, ale pozor, toliko pro skutečně otrlé. V autobuse kolikrát zbývá místo jen na střeše a pokud člověk není od narození hluchý, pak se v hotelu za 3 € moc nevyspí. Byl jsem s Helenou v hospodě pro místní, ona si to po půl roce tréninku v Indii mohla dovolit. Normální Evropan by dostal strašný průjem. Já si dal jenom čaj a placku chleba, kterou jsem v kuchyni převzal hned jak ji vytáhli z pece. Helena se cpala směsicemi smrtelných nepálských specialit, které co do chuti nejsou špatné. Zaplatil jsem necelé 1 €, ona byla tak nízká, že si nechala dát drobné nazpět.
Vraťme se opět k šerpům a stoupejme s Kamchou dále do hor.
Jeho počínání neustále budí můj obdiv. Na nohou gumové láptě, ve kterých bych já šel tak v noci z ložnice na záchod. Se svým nákladem je stále mnohem rychlejší než Ilona a já i s pomocí chodeckých hůlek. Když se od nás trochu vzdálí, odloží náklad a čeká. Cítí se za ty dva šneky bílé tváře zodpovědný a musí na ně dávat pozor. Ani nejmenším posunkem nedá najevo, že by snad takovými slabochy pohrdal. Neustále jenom sleduje, zdali je s námi vše v pořádku. Pak zase naloží své objemné zavazadlo a peláší dále. Tento člověk, který nedokáže napsat ani vlastní jméno, se nepovažuje za našeho sluhu, který nám pouze nese náklad. On je náš vůdce, on se o nás stará, on nám ukazuje cestu.
Je zcela neuvěřitelné, jak minimální množství tekutin v tom vedru a fyzickém zatížení potřebuje. My s Ilonou děláme často zastávky a obracíme do sebe, minerálku, kolu, fantu, čaj a stále máme žízeň. On dostává povětšinou zdarma šálek čaje, neboť přivedl platící hosty. Jednou jsem mu taky objednal láhev fanty. Neřekl nic, ale nedopil ji.
Jestliže jsem napsal, že pro něj není špatné nechat se najmout od nás, pak je tu ještě jeden důvod, který si málo kdo uvědomí, nevím jestli on sám. Kamcha má na zádech můj perfektně ergonomicky vypolstrovaný ruksak. Ostatní šerpové tam mají prkna, pytle lahví, při nejlepším pletené bambusové koše. Dovedete si představit, co to za pár let udělá s páteří? Potkal jsem v těch horách jednoho starce, patrně bývalého nosiče. Měl hlavu ve výši pasu, narovnat se nemohl. Říkám „stařec“, ale on mohl být v mém věku.
My středoevropané se často považujeme za mimořádně pilné, proto něco máme. Nuže, ti lidé tady jsou tak pilní, že mě bolí ruce jen když se na ně podívám. Lze si ale představit, o kolik těžší je dostat úrodu z terasovitého políčka příkrého svahu, než za pomoci traktorů z lánu v rovině.
První večer máme dost a noc nepřinese příliš velké zotavení. Ilona má problémy s řídkým vzduchem. Její tělo se patrně pomaleji aklimatizuje. Oznamuji tedy, že zůstáváme celý den na místě. Zakyslá je Helena, která má rok času, zakyslý je Kamcha. Vysvětluji mu, že za ten den bude normálně placen jako by dřel do hor naše 2 rance. Sezona končí, ani neví jestli najde dalšího zákazníka, o den více jistý výdělek. Akceptuje, ale vůbec ho to nerozveselí. Helena ráno vyráží sama a pádí někam k vrcholům, kde žije medvěd, leopard a yeti, večer se prý vrátí.
Náš nosič si vypere prádlo a za chvíli už přebírá práci staršího muže, jehož úkolem je celý den naklepávat bambus na pletení košíků. Kamcha buší paličkou, čímže se mu vrací mír do duše. Takhle to ten den bez ranců snad vydrží.
Tato mladá žena sedí dopoledne u tkalcovského stavu z doby kamenné a vytváří pestré dečky, které nosí zdejší ženy, 3 vedle sebe přes zadek až skoro na zem. V poledne si jako ty ostatní opláchne své dlouhé vlasy vodou aby se pěkně leskly a nechá usušit na slunci. Odpoledne stojí ve své malé boudičce a snaží se prodat pár drobností těm několika turistům, kteří občas projdou kolem. Malý kousek té tkaniny jsem od ní na vzpomínku koupil.
Střevní potíže má v Nepálu prakticky každý Evropan. Dočteme se, že něco jako hygiena jim nic neříká. Možná říká, ale v horské chýši jsou jednoduše omezené možnosti. Ti lidé tady v noclehárnách dělají co můžou. Já raději trávím z podkožního tuku, ale Ilona i Helena jsou s jídlem spokojeny. Pokaždé i hezky naaranžované.
Pracuje se od nevidím do nevidím a večer ještě zbývá čas na něco duchovna. Princip modlitebního mlýnku je zcela jednoduchý. Jelikož většina lidí neumí číst, napíšou se modlitby na plátno a stočí do toho mlýnku, které existují v tisíce podobách. Kdo s ním zatočí, jak by text přečetl. Ale pozor, je potřeba při pohledu ze shora točit po směru pohybu hodinových ručiček, jinak by to mělo opačný účinek. Jaký? To nevím, jelikož nevím ani jaký účinek má točit správným směrem. Zvyknul sem si ale zatočit s ním kdykoli jsem někam přišel, kde se nalézal. Na potocích jsem často viděli velké válce poháněné vodním kolem. V nich se otáčejí kilogramy potištěného plátna, čímž usvědčují ruční mlýnky z plýtvání časem a pokud se tady dělá všechno ručně, pak aspoň modlení bylo industrializováno.

V poslední chýši se o nás stará mladá žena, která na to nemá talent ani kvalifikaci. Navíc malé dítě, které je stále samo a tahá za držadla hrnců na kamnech. Počet takových úrazů má být v Nepálu obrovský, rodiče nemají na děti čas. Ona se snaží, ale nemůže nám ani vystavit účet, neumí číst, psát ani počítat. Vše děláme sami, nakonec vyúčtujeme a předáme ji poctivý obnos.

Na zbohatnutí to tady není. Několikrát nás požádal nějaký chudý člověk třeba o košili a ukázal na svoji roztrhanou. Doma jich mám hromadu, ale tady jen tu jednu na sobě, horolezeckou za 69 €. Kdo pomůže chudým v této situaci? Nějaký –ismus, který bohatým bere a chudým dává, každému podle potřeb? Pomůžou maoisti, kteří v těchto dnech v Kathmandu právě přebírají moc?
Takto vypadá jejich volební plakát, se kterým se v Nepálu setkáváme na každém kroku. Pokusil jsem se Kamchi zeptat na volební vítězství maoistů v jeho zemi. Tomu už nerozuměl, až jsme šli kolem zdi na které byl nastříkán jejich znak, kladivo a srp, vedle hákový kříž. Nyní Kamcha pochopí a naznačí, že i on obtiskl palec na volební listině pod tento znak. Snad věří, že maoisti vyřeší problémy jeho země, jak už léta slibují.
Coby partyzáni 10 let terorizovali široké části Nepálu. Přepadávali turisty a žádali 100 $ coby podporu pro jejich revoluci, nebo jim ukradli jejich zavazadla. Bohatým tedy brali a chudým... těm co? Těm brali ještě více, často i jejich životy. Používali pochytané krajany jako živé štíty proti vládní armádě a často je postříleli sami, když jim tito nechtěli dát svoje poslední skromné zásoby.
Genetický komunista by mě poučil, že když jde o třídní boj, pak:
pár lidských životů... kdo chce dát lidem spravedlivý režim, musí mít odpovídající moc... oni bojují za mír...
Kolikrát jsem takové pitomosti slýchával. Já za 60 let mého života pochopil přesný opak.
Bojovat za mír mi připadá asi jako hladovět za nasycení nebo lhát za pravdu. Moc není prostředek k dosažení určitého cíle. Moc, to už je cíl sám. Moc si udržet, není lehčí než ji získat. Kdo se k moci povraždil, musí vraždit dále, aby si ji udržel. Vrah se může skrývat za jakoukoli ideologii, slibovat pozemský ráj, ale zůstává na prvním místě stále jen vrahem. A vraždění je jako droga. Kdo s ním jednou začal, nemůže přestat.
Jejich hlavním cílem je mír, když se k moci proválčili. Slibují nalákat více turistů, kteří přinášejí peníze, když jejich vinou ten počet hluboce klesl, v některý krajích na nulu. Tady se kozel sám udělal zahradníkem. Komunisti a fungující hospodářství, komunisti a svoboda cestování, to nejde dohromady. Oni chtějí být výjimkou.
Přišel čas sestoupit opět do údolí a v Kathmandu nás Helena vodí po turistických památkách. Na jednom místě hoří hranice, spalován je zemřelý hindu. Jeden místní znalec mi vysvětluje:
"Byl to chudý člověk. Bohatí se nechají spálit támhle, blízko chrámu, aby měli provilegované místo i po smrti. Zato ale kněžím musíte zaplatit."
Jestli po smrti něco je, pak tam budou chudí zase chudí a bohatí zase bohatí. O tom jsem přesvědčen. Jen tady na zemi jednou přijde komunismus a všichni si budou rovni. Všichni budou spáleni ve stejné vzdálenosti od chrámu. Jen ti, co si jsou rovni více, ti o kousek blíže.
komentáře 4 28.06.2008 20:03 - Himaláje - trvalý odkaz
Šerpové 1/2
nosič Kamcha
Kdo řekne A, musí říci i B, kdo řekne Himaláje, musí říci taky Šerpové.


Původně jsem plánoval 4 týdny a pokus dostat se někam přes 5 tisíc, třeba do onoho slavného základního tábora pod Everestem. Je to cíl mnoha cestovních kanceláří, na který lákají turisty. Rád bych se dnes nějakého znalce zeptal, kolik z těch účastníků tento cíl tak v průměru skutečně dosáhne? Dobrá vůle na to v žádném případě nestačí. Už tam jsou první mrtví a to jsou ti, kteří se chystali k vrcholu Everestu. Helena v Nepálu potkala Šerpu, který po cestě do tohoto tábora (ze spodu) přišel kvůli omrzlinám o nohu.

Když jsem v roce 1986 vystoupil na Mt Blanc, zařekl jsem se, že už nikdy nelezu na slavné hory. Mount Everest byl pro mě ale nejprve příliš silným magnetem, než abych odolal. I tam ale platí ono známé:
„Nemůžete zabloudit. Pořád podle hoven a dovedou vás k vrcholu.“
Poté, co Helena v Indii onemocněla a přidala se v horách nezkušená Ilona, jsem vše změnil na malý trekking v Langtang.

Že bych na tento několikadenní výstup najímal nosiče, mi nejdříve nepřišlo na mysl, ale všechno je jinak.
Na cestu jsem začal trénovat s rancem o váze 18 kg, což jsem hned vzdal. Nosil jsem kdysi 25 kg a skákal s tím v železech přes ledovcové pukliny. Jenže to mi nebylo 60 let a taky jsem neseděl celý den v kanceláři, jako teď. Více než 10 kg delší dobu neunesu, prázdný ranec sám váží 2 kg.
Konečně mám nutné vybavení v hromadě, ranec je veliký, ale ať to skládám jak chci, potřeboval bych rance dva. Ledacos tedy zůstává doma v rohu na podlaze, na co jsem to já blb kupoval? Přemýšlím, jak jsem dokázal udělat v životě tolik cest, aniž bych se čímkoli poučil a v plánování trochu zlepšil.
S námahou zvedáme s Ilonou naprané rance do kufru auta a jede se na letiště do Frankfurtu. Za dva dny přistáváme v Kathmandu. Další den vytřídíme zase část vybavení do pytle, který musíme zanechat v hotelu. Nyní má ten ranec skutečně asi 10 kg, ale i to je moc. Naší základnu, kterou chceme dosáhnout za 3, ale dosáhneme za 4 dny, by Helena dle svého vyjádření dosáhla sama za 2 dny, v sandálech a s ranečkem o váze 5 kilo. Jistě, vždyť je už rok s ruksakem na cestách, z toho měsíc v Himalájích, aklimatizovaná a je jí 24 let. Ale pak je tu oprávněná otázka, co si tam nahoře s těmi 5 kg počne? Na konečný výstup pátého dne ona potřebuje hromadu vybavení z našich ranců a ještě to v ledovém vichru nepostačuje. Což teprve tam přenocovat ve stanu už v oblasti sněhu a stoupat další den dále. Nehledejme tady nějaký kompromis. Není možno nacpat dole do rance 5 kilo výstroje a nahoře jich tam mít těch nutných nejméně 20. No a z toho rozdílu váhy právě žijí šerpové.

Píši s malým „š“ protože po cestě jsou lepší ubytovny pro turisty a vedle jednodušší „sherpas lounge“ pro místní nosiče nákladů, ačkoli nikdo z nich nepatří k národu Šerpů. Ti žijí více východně. Ten výraz se jednoduše vžil pro himalájského nosiče a neznamená tedy vždy národnostní příslušnost.
Syabru Benzi, 1400 m, kde končí definitivně svět, poslední dny dubna 2008. Doba dešťů už začala, jenže tady to není tak zlé. Liják přijde každý den, ale až k večeru.
Vyrážíme, šlapeme udatně. U řeky před mostem kontrola, vojáci si tady trochu udržují přehled. Jakékoli zbraně jsou u turistů zakázány, žádné nemáme a nepotřebujeme. Hlavně kontrolují, jestli máme zaplacené vstupné do jejich hor.
„Nepotřebujete vůdce?“ Zní první dotaz.
„Já jsem vůdce!“ Nafoukne se Helena, a hned za mostem vezme chybnou cestu, takže se musíme vracet.
První hodiny se tedy plahočíme s ranci, vzduch ještě relativně hustý, ale zato vedro a prach. Brzy je jasné, že to tak nepůjde. Já mám potíže a Ilona ještě větší. Helena chce převzít její ranec, ale to Ilona odmítá. Něco přendám z jejího rance do mého, řešení to není. Helenu konečně přejde trpělivost a pádí napřed. Cesta je lemovaná stanicemi, kde lze poměrně levně jíst, pít, nocovat a dát si i teplou sprchu za pomocí solárních panelů. Cena směrem nahoru stoupá, kvalita klesá. Dovlečeme se na první zastávku, kde Helena snad už hodinu čeká a čte si knihu. Po dočtení ji vždy vymění v první ubytovně za jinou. Vyčerpáni a zadýcháni si sedneme vedle ni a objednáme pití. Otázka není, kdy dosáhneme náš plánovaný cíl prvního dne na dva a půl, ale jestli vůbec.
O kus dále odpočívá skupina šerpů, kteří jsou se svými náklady na cestě dolů, tedy už skoro doma. Na ty se Helena obrátí:
„Potřebuji jednoho z vás.“ Nejbližší si sedne proti ni a kývne. Dnes odsud na dva a půl, kolik má nést? Můj ranec, já vezmu ten Ilony, toliko můj návrh. Šerpa pozvedne můj ruksak, nadá najevo co si myslí a řekne svoji cenu. Ten dnešní den, kdy musí po kamenitých cestách a dřevěných lávkách zvládnout s nákladem zhruba kilometr převýšení. 1000 rupií = 10 EURO.
„A nezbláznil ses?“ Zaječí Helena.
Tak tenhle její názor tedy plně sdílím, ale z opačného důvodu. On chce skutečně tak málo? Navíc není vůbec dohodnuto, jestli je najat na jeden nebo více dní, jestli ho večer nepropustíme někde tam nahoře, ať si nazpět dojde kdy chce na svůj účet. Helena to po pěti dnech výstupu skutečně ekonomicky navrhla, tedy že nazpět už sami, ale já nepřijal. Zůstane v našich službách až do Syabru Benzi a bude za každý den stejně placen! Nakonec jsme byli rádi, že ho máme. I sestup pro nás znamenal značnou zátěž a to i bez ruksaků.
Ostatní šerpové ukážou solidaritu, sednou si proti Heleně a tváří se přísně. Helena, která zná místní ceny, se tím nenechá rušit a o mě se pokoušejí mdloby, když klidně pronese:
„500 rupií na den a poneseš oba rance.“ Ode mě očekávaný výbuch protestů nebo násilí se nedostaví. Já už toho mám ale po krk, vmísím se a řeknu 800. Náš nosič rychle souhlasí. Neptá se ani kolik dní, je na takové zacházení zřejmě zvyklý, žije ze dne na den, to je osud jeho řemesla. Když se ho večer tážu, jestli chce peníze každý den nebo nakonec, je dost překvapený. Pochopitelně až poslední den, co by s nimi před tím dělal? Že ho bílý Evropan neokrade považuje zřejmě za naprosto samozřejmé. Jen předposlední den žádá 500 rupií, chtěl by si něco v té ubytovně koupit. Snad dárek pro někoho, s kým se má tam dole setkat. Pro výstup s Helenou poslední den, jsem mu půjčil něco málo z mého kvalitního oblečení. Když jsem mu pak řekl, že si to může ponechat, neskrýval radost. Nejspíš vše vypral a prodal.

Jeho jméno je Kamcha (kamča), napsat mi ho na papír nedokáže, neumí číst ani psát, ani vlastní jméno. Naučil se však natolik anglicky, že se dobře domluvíme v základních pojmech, týkajících se cesty.
Co si Kamcha myslel při zvedání mého rance vím docela přesně, když potom vstanu a zkoumám jejich náklady. Nikdo si nemyslí, že bych jim je chtěl ukrást, vždyť je vůbec neuzvednu. Šerpové však nedají najevo úsměšek ani veselí. Tito analfabeti v sobě mají jakousi vznešenost, která mě, člověku vysoce vzdělanému, tedy určitě chybí.
Helena je rozladěná, že jsem ji celé jednání nepřenechal. Vím, tady platí jiné ekonomické zákony, (chci o nich napsat vlastní článek) jenže 800 mi připadá poctivější. Jestliže by Helena, po půl roku v těchto zemích, vyhandlovala z mého hlediska příliš tvrdé podmínky, pak i to je relativní. Kamcha pro nás ponese zhruba 20 kg za 800 rupií na den. Plat jistě nízký, ale kdyby ho najal místní podnikatel z nějaké horské lounge, pak by nesl dvojnásobnou váhu a bezpochyby za mnohem méně.
Kamcha rozdělí svůj náklad mezi ostatní, kteří neřeknou ani slovo, a převezme svojí novou úlohu. Můj ranec ponese na zádech, na něj přiváže ten Ilony a nahoru si hodí svůj malý raneček, který nestojí za řeč.
Nuže, jde se dále.


Já si nechal malý ruksak, který jsem měl v letadle jako palubní zavazadlo, v tom lahve s pitím a něco málo oblečení. Ilona nemusí nést nic a vykračuje si jako paša.
Nenechte se mýlit, taková procházka to zase není. Večer to vedro, zimu, prach a kilometr převýšení cítíme. Kdo si však chce přinést do života kus horského vrcholu, ten ho nedostane zadarmo.

Nedomnívám se, že tady popisuji nějaký světový podnik, právě naopak. Chci tím říci, že takový trekking v Himalájích a dokonce bez cestovní kanceláře si může dovolit prakticky každý, kdo se ještě nějak drží na nohou a průměrně vydělává.
O tom v druhém dílu...
komentáře 2 22.06.2008 12:14 - Himaláje - trvalý odkaz
Na svazích Himalájí 2/2
Helena

Pár obrázků a vět pro ty co jsem znal, pro ty co nás znají.

Kdo má v sobě jen jednu kapku horalské krve, ten se celý život vždy znovu bude do hor vracet. Nikdo neví proč, ale každý ví, že tomu tak je. Každý rovněž ví, že tam je potom potřeba stoupat k jejich vrcholům. Plahočit se tak dlouho, dokud síly stačí, někdy i ještě déle.

První díl jsem nazval "setkání" a v tom chci pokračovat.
Před odletem koupila Ilona knihu a CD o výstupu Pavla Béma na Everest. Na výstavě ji obálku podepsal cestovatel Švaříček, který se tenkrát akce zúčastnil. Jak jsem vyprávěl, konečně se Ilona a já setkáme s mojí dcerou Helenou na letišti v Kathmandu.
Na nás se vlídně vrhnou taxikáři.
„Račte nastoupit, pro vás pouhých 1000 rupií.“ (= 10 € což mi tak moc nepřipadá, k našemu hotelu je to přes celé město) Helena se zatím hádá s jinými v jiné kategorii:
„Cože 500? Dám vám 150!!!“
„Ach tak, ty mluvíš naší řečí, no pro tebe 300.“
„Řekla jsem 150!“
„No dobrá, tedy 200, ale míň ne.“
„Tak nazdar, jdu k tomu za tebou,“
„Nikam nechoď, nastupte. Odvezu vás za 150.“
(O politice, nosičích, obchodnících a takovémto kšeftování napíši samostatný článek.)
V nepopsatelné vřavě, prachu, zmatku a troubení se s námi taxikář prokusuje městem. Konečně jsem v úzkých uličkách téměř u cíle, když už to pro posvátné krávy, (za její přejetí je doživotí, což by tam pro Evropana netrvalo moc dlouho) davy lidí a parkující auta skutečně dále nejde. Taxi zastaví, Ilona stočí okénko a osloví člověka stojícího asi metr vedle našeho auta:
"Haló Švaříček, jak se vede?" Jinak má Kathmandu milion obyvatel.

Později se třetí den výstupu aklimatizujeme na dva a půl, mácháme si nohy v řece a pak jdeme po cestě kus naproti Heleně, která ten den podnikla výstup sama. Náhle kolem pádí nějaký mladík s ruksakem. Zastaví se a slušně pozdraví: "Dobrý den."
Chvíli si povídáme, poznal prý, že Ilona má české ponožky.
Helena bez přestání potkává lidi, se kterými se kdysi náhodně seznámila v Evropě, Austrálii, Indočíně nebo v Indii. Ta Zeměkoule zas tak velká nebude.
V dubnu 2007 jsem se s Helenkou setkal na Maltě, kde studovala řeči. Celou jsme ji spolu projeli. Vzpomínal jsem, jak jsem ji tam vozil tím krajem a učil potápět, když ji bylo pět let. Nyní vodí ona mě. To dítě je strašný jevrejec, ač nevím po kom. Jakou řečí ji kdo osloví, tou se s ním začne plynule bavit.
V září se mi to mrně vrátilo domů sem do Bádenska. Dostudovala a ještě 3 měsíce na Maltě pracovala, aby si vydělala na cestu do Indie. Jeden den chodíme tady nahoře po kopcích, kde jsme tak často chodívali, když byla malá. Příští sobotu chceme spolu na týden do Čech. Ona to ale nevydrží, sejdeme se prý někde v Praze, načež jede sama napřed. Sotva je ta holka pár dní na jednom místě, chová se jak píchlá včelou!

Navštívila se známými Č.Krumlov a Prahu, spolu jsem pak týden jezdili po severních Čechách a vylezli na český Everest, tedy na Sněžku.

Její další cestu přes Bulharsko a Turecko už jsem popsal. Ona se pak chtěla vydat autobusem přes Irán, ale to jsem ji rozmluvil. Dojel jsem kdysi až k Perskému zálivu, ta země byla kultivovaná, lidé přátelští a k vidění pravé zázraky. Nevadí, že je to země muslimů, ale vadí, že mají islámský režim, tedy že muláhové mají politickou moc. Ženská na úrovni je pro ně jak červený šátek pro bejka. Samotná holka přes takovou zem, to by nemuselo dopadnout dobře. Irán tedy přeletěla a přistála v New Delhi.


Na Indii si prý musela měsíc zvykat, špína, zápach, vedro, žebráci a jedovatí hadi. Přiznala, že vandrovat sama s ruksakem a jezdit jejich hromadnou dopravou je značně nebezpečné. Nakonec se ji tam zalíbilo a celou ji procestovala. Po přestáté nemoci v březnu přeletěla do Nepálu. Napsala mi, že je naprosto bez sil a na trekkingu nám bude překážet. Doporučil jsem ji, ať nezůstává v zamořeném Katmandu, ale jde do hor, kde se uzdraví.

Už za týden poslala fotky, na kterých nevypadala zrovna na umření.


Sotva se ji vrátily síly, vydala se na cesty po Nepálu, který každého, kdo není nejméně slepý, musí okouzlit.

Nakonec si našla skupinu mladých lidí a s nimi podnikla trekking kolem Annapurny a další výstupy.
Já tady celé týdny běhal s nacpaným ruksakem po vinících, z čehož všichni kolem usoudili, že jsem se jistě zbláznil. Poslední den před odletem jsme spolu s Ilonou vyšlapali nejvyšší kopec tady v severním Schwarzwaldu.
V Himalájích se naše kondice ukázala bídná, ruksaky příliš těžké, takže až příliš uzdravená dcera pádila napřed a stále na nás musela hodiny čekat. Ten čas si krátila četbou časopisů, které nacházela v horských ubytovnách.
O tom, kterak Helena pro nás najala nosiče, a o těchto podivných lidech, budu vyprávět příště.


Pravím vám všem co jsem znal,
vám všem, kteří mě znají,
že já čarovný svět poznal,
kde v horách vlajky vlají.

Do těch končin mě osud hnal,
do světa divných bohů i bájí,
v němž jednou se všichni sejdeme,
na svazích Himalájí.

komentáře 2 22.05.2008 17:31 - Himaláje - trvalý odkaz
Na svazích Himalájí 1/2
Setkání
Everest

Slyšte, co povím vám všem,
vám všem, kteří mě znají,
pravím, že já poznal zem,
kde sladké plody zrají.

Vám, které jsem kdy znal,
ať jste v jakém jste kraji,
pravím, že já znám tu zem,
kde hory si s mraky hrají.






Kde vlajky vlají u všech cest,
kde země dotýká se hvězd,
slunce pálí každým dnem,
srp měsíce nebe krájí,
tam já své dítě našel jsem
na svazích Himalájí.

My spolu se pak vydali
na dlouhou ledovou cestu,
až jsme se mále dostali
k vrcholu Everestu.





Osm měsíců se Henry Morton Stanley se skupinou nosičů probíjel za nepředstavitelných útrap Afrikou, než nalezl ztraceného badatele Davida Livingstona. Nebylo nikterak jisté, jestli ho kdy najde a jestli je vůbec ještě na živu. 21 března roku 1871 si však oba muži stojí tváří v tvář a Stanley chladně pronese slavnou větu:
"Doctor Livingstone, I presume?" (Doktor Livingston, předpokládám.)
Jako by se náhodně potkali na ulici v Londýně. Ukázat city se považuje za neanglické.

Tento příklad mě napadl až nyní, když jsem si vzpomněl na šok Ilony, při našem setkání s Helenou na letišti v Kathmandu.
Po dvou letech odloučení jsme se s dcerou loni v dubnu setkali na Maltě a potom v září pod Schwarzwaldem. Týden jsme spolu strávili v severních Čechách. Já se poslední den dovolené vracel nazpět do Německa a Helena vystoupila z auta v Praze. ("Přijedu táto zase asi za rok.") Prý si jde ještě proťápnout nohy směrem na východ. Otočil jsem auto a naposled ji viděl přecházet ulici s jejím červeným ranečkem na zádech. Autobusem z Prahy se přes Bulharsko dostala do Turecka, kde se ji náramě zamlouvalo. Projela známé památky a za babku přeletěla letadlem do Indie. Někdy na podzim jsme vykorespondovali setkání v Nepálu. Letenku do Kathmandu jsem koupil ještě v době, kdy Helena byla teprve na cestě v Indii směrem na jih. Přiznávala, že je to tam (i na ni) nebezpečné a je často z infekce nemocná. Byla otázka, jestli se nebude muset předčasně vrátit, nebo tam neskončí v nemocnici. Jak velká byla šance, že se v tom Nepálu skutečně sejdeme? Nějakou dobu žila zbožně v klášteře, pak zase nezbožně po cestách tím podivným cizím světem dále a dále. Tak došla po západním pobžeží až na jižní špičku Indie a obrátila po východním zase na sever. Měsíce plynuly a jednoho dne uviděla na severu v dáli Himaláje. Hranice s Nepálem byla zavřená, na druhé straně mají celé kraje v rukou maoističtí pratizáni. Putovala podél hranice směrem na východ, ale nemoc a bolavý zub ji přinutil vrátit se do New Delhi. Odtud pak přeletěla do Nepálu letadlem. Po osmi měsících odloučení se tedy skutečně setkáváme v chaosu a zmatku před letištěm v Kathmandu. My s Ilonou máme za sebou dva dny a noc ve dvou letadlech. Helena je tam v tu dobu už měsíc a vypadá skoro jako místní. Konečně se v davu najdeme a prohodíme cosi jako: “Aha, tady seš.”
Nato se Helena otočí a jde vyhádat cenu za taxi do hotelu. U nás nejde o žádný anglický způsob. Tahle situace se vyvinula stálým dlouhým odloučením, které jako takové nevnímáme. Neloučíme se když jde na rok do světa jinak, než kdyby šla za roh na kafe a proto taky neznáme žádné halasné přivítání. Jestliže ona je v Austrálii a já pod širákem v Alpách, pak jako bychom byli spolu.



Vám všem, co jsem kdy znal,
vám všem, kteří mě znají,
my každý své chyby měli.
Jak vítr plevy z polí hnal,
život něco vzal a něco dal
a my trempské písně pěli.

Pak člověk tulákem se stal
dál a dál se životem bral,
až prošli jsme svůj život celý
a na mládí jsme zapomněli.




Pravím vám všem co jsem znal,
vám všem, kteří mě znají,
brzy se všichni sejdeme
v tomhle božském kraji.

Do nebe se nevejdeme,
však ať v pekle nebo v ráji,
jednou se navždy sejdeme,
na svazích Himalájí.

komentáře 4 18.05.2008 15:11 - Himaláje - trvalý odkaz
Ukázal jsem vám cestu...
národní park Langtang



Ukázal jsem vám cestu. Nyní už je na vás, vydat se po ní.
Buddha

První den startujeme z Frankfurtu a přistáváme v Emirátech. Čekáme na další spoj, o půlnoci jdeme opět do vzduchu a ráno přistáváme v Kathmandu. Na letišti čeká moje dcera Helena, která už je v Nepálu měsíc. Chvíli spíme v takovém levném ukřičeném hotelu, odpoledne vyhádáme s jednou agenturou džíp. Druhý den jedeme snad 10 hodin směrem na sever k tibetské hranici, kde nocujeme v malé lounge pro pár zbloudilých. Ráno je na čase naložit na záda ruksaky a vydat se na týdenní trekking.










Nevěřím, že tyhle hory mají někde svůj konečný vrchol a pokud je Zeměkoule celkově kulatá, pak tady určitě ne.
Už pátý den stoupáme jedním z nespočetných údolí těchto velehor. Kolem nás se tyčí skalní stěny až do nebe a když je pak vidíme za námi a pod námi, máme vedle sebe zase další stěny. Nad nimi pak ledové vrcholy obrovských štítů, ale tam za nimi jsou ještě další, o celé kilometry vyšší. Jestli za těmi existují ještě sedmery hory, ty už by musely sahat na půl cesty k Měsíci. To jsou Himaláje. Už pátý den stoupáme, došli jsme z tropického pralesa do oblasti věčného sněhu, ale stále ještě jsou v těchto horách vesnice, které leží výše než se nalézáme a pro které jsme my pořád někde dole v nížině.
Ten pátý den startujeme z báse 3800 m a rozdělíme se na dvě skupiny. Helena a náš šerpa Kamcha chtějí dosáhnout 5000 m, pro ně žádný problém. Ilona a já stoupáme kamsi k ledovým vrcholům, kterým se sotva můžeme přiblížit.


Helena a Kamcha nastoupali během krátké doby značnou výšku a vrchol měli téměř na dosah. Pak se však zhoršilo počasí a tím i viditelnost. Pro tak nízkou teplotu a silný vítr neměli dostatečné vybavení a museli otočit. Na základnu se vrátili ještě dříve než my.


Ilona a já jsme vystoupili na jeden předvrchol těch kolosů kolem nás. Přes zhoršující se počasí jsme pak dále pokračovali ve výstupu, než i nás mraky sevřely. Ve výšce 4300 m, ani ne celá polovina Everestu, jsme museli vzdát. Ale vzdát co? Neměli jsme žádný cíl, tím byla už cesta směrem nahoru a ta stála za tu námahu.
Uprostřed vzadu hora Tsergo Ri (4984m), o kterou se pokusila Helena se šerpou Kamchou.
A tohle byl náš vrchol, ke kterému jsme pět dní stoupali, aniž bychom se mu znatelně přiblížili.

Výraz šerpa píšu úmyslně s malým "š", protože se zde nejedná o národnost ale vžité označení pro himalájského nosiče. Náš šerpa Kamcha (čti kamča) nebyl Šerpa, patřil k jinému nepálskému kmenu. Ani nevím, jestli jeho jméno píšu správně, neuměl mi ho napsat, protože se nikdy číst a psát nenaučil. Těmto lidem, jejichž řemeslem je nosit celý život náklady, věnuji někdy příště celý článek.

komentáře 2 14.02.2008 18:34 - Himaláje - trvalý odkaz
Yeti, sněžný muž
Je, nebo není?

Každá doba má své oblíbené záhady, které zaměstnávají lidskou fantasii, které mají své fandy a věřící i naopak skeptiky. Například UFO, Bermudský trojúhelník, Lochneska, ... Tyto záhady ale podléhají módě jako šaty nebo u žen barva vlasů. Jednou o nich mluví celý svět, pak zase po nich pes neštěkne.
Sněžný muž Yeti, velmi populární za mého dětství, už z módy dávno vyšel. Jelikož se právě do Nepálu chystám, prostudoval jsem o něm dostupné materiály. A ejhle, v módě sice není, ale ještě existuje, tedy aspoň má zastánce své existence. Občas ty „důkazy“ ovšem stojí na hlavě. Vyvrácení je pro někoho důkazem a důkazy ho vlastně vyvrací. O tom si teď budeme povídat.

Viděl jsem filmový záběr takového stvoření, ovšem ne z Himalájí, ale odkudsi z Rocky Mountains. Robustní mohutná postava, černá dlouhá srst, vaglavá chůze připomínající chůzi gorily. Celkově to budilo dojem, že se jedná o člověka, který si obléknul speciální kostým aby tak mohl ve filmu hrát neexistujícího lidoopa a naučeným způsobem se pohupuje v kolenech. Něco takového se ukazovalo už za Rakouska na poutích, děti se domnívaly, že je to druh opice, a v tom smyslu jsem viděl takové tvory i ve více filmech. (Např. v James Bondovi, Diamantová horečka) Jenže tento záběr v televizi vysvětloval jakýsi americký profesor zcela vážně coby zatím neznámého, skutečně existujícího, lidoopa. Jeden z těch amerických profesorů, kteří celý život pobírají plat za svá „vědecká“ bádání, jakým způsobem Noe přistál s archou na Araratu ve výšce 4000 m nad mořem, jak Ježíš chodil na hladině Genazaredského jezera po neviditelném, několik cm tlustém ledu (před rokem na seznam). Jeden z těch amerických profesorů, kteří občas šokují svět svojí astronomickou blbostí a u kterých není zcela jasné, jak mohli kdy dochodit obecnou.
Mimochodem, co se týče oné biblické archy, tu na svazích Araratu hledalo už mnoho expedic a povětšinou také našlo. Každý jinde a jinou, ale každý zaručeně pravou, navíc na fotkách neviditelnou. Jedni ji pouze našli radarem pod povrchem, druzí viděli v jeskyni, do které už se ale nedostali, třetí ji na fotkách měli, ale ty se jim ztratily. Všichni svorně pak požadovali sbírku peněz, aby se tam mohli vrátit a žádané důkazy přinést.
Ke zmíněnému lidoopovi z Ameriky pan profesor vykládal samolibým hlasem neomylného genia:
“To nelze pro film nahrát nějakým specielním kostýmem, ramena má příliš široká. Museli byste tomu člověku zlomit kosti v pažích, aby je měl při šířce ramen ohnuté dolů.“
Jenže, co když si profesore ten někdo jednoduše vzal na každou stranu ramen pod kostým polštář? Pak není potřeba kosti lámat a vypadá to stejně, že ano?

Nyní ale za tím pravým Yeti do Himalájí. Známý horolezec Reinhold Messner o Yeti vydal celou knihu, v níž dospěl k závěru, že u většiny pozorování se jedná o himalájského hnědého medvěda. Výraz „Yeti“ v některých Himalájských řečech taky nic jiného než „medvěd“ neznamená. K této knize vyjádření jednoho zbožného yetisty:
„Jsem pevně přesvědčen o existenci tohoto druhu a myslím, že by měl člověk udělat vše proto, aby dokázal zajistit životní prostor a podmínky přežití zřejmě našemu nejbližšímu žijícímu příbuznému. Za současného právního stavu by nález mohl vést k divokému honu za senzací, který by zřejmě skončil jeho definitivním vyhubením. Domnívám se, že tohoto stavu si je vědom i pan Messner a proto jeho prohlášení, že jde pouze o mědvěda, může být motivováno i touto skutečností.“
Dle této interpretace tedy Messner celou svou knihou vědomě lže. Tím taky i Hillary, který hledal Yetiho v roce 1955 za pomoci 600 dalších spolupracovníků. Kde panuje silná víra, tam si odborník svou práci může ušetřit.

Analyzujme nyní sami další nález.
V roce 1972 našli horolezci Mc Neely a Cornin z americké expedice natolik zřetelné otisky, že z nich bylo možno pořídit sádrové odlitky. Major Lester Davies, který v roce 1955 podobné otisky nafilmoval, k filmu připojil i svůj komentář:
" Byly hluboké asi 12-15 cm. Sám jsem s filmovou kamerou a batohem na zádech vážil zhruba 80kg a moje stopy se nořily do sněhu asi 2,5 - 3,5 cm. Pomyslel jsem si, že to musí být ale pěkně mohutný tvor!"
Co k tomu říci? Že hledat tohoto tvora v Himalájích je asi jako hledat Krakonoše v Krkonoších. Jednoduše nemůže existovat. A kdyby existoval, pak by to nebyl „sněžný“, ale „nesněžný“ muž. Vždyť by zapadal do sněhu 5x tak hluboko, jak obyčejný člověk. Byl by poslední tvor, který by tam měl na sněhu co pohledávat. Každý dnešní horolezec by kolem něj mohl běhat, vyplazovat na něj jazyk a dělat dlouhý nos a nebohý Yeti by se mohl pouze bezmocně vztekat. Nato by někdo namítnul, že ten sněžný muž tam žije od doby ledové, horolezci přišli ani ne před sto lety. Inu dobrá, Yeti se neživí horolezci, ale čím tedy? Řekněme, že tento údaj můžeme brát smrtelně vážně. S přibývajícím propadáním do sněhu je tento komprimován a klade stále větší odpor. Propadnout se 5x více znamená váhu značně větší než pětinásobnou a ty stopy jsou navíc širší a delší než lidské. Váha tedy minimálně 500 kg. Takový tvor se neschová někde za kamenem a hlavně, ten taky něco sní. Jenže k jídlu toho tam na sněhu právě moc není. Navíc coby lidoop nemůže zimu prospat jako medvěd.
Máte krokodýla a stejně těžkého lva. Který z nich vám sežere více? Většinou si každý představí krokodýla coby nenažranou bestii a rozhodne se pro něj. Lev potřebuje asi 12x více potravy. Je to savec, musí udržovat stálou tělesnou teplotu a to něco stojí, dokonce i v teplé Africe. Nuže, Yeti je rovněž savec. O tom nikdy nikdo nepochyboval, ale jak to víme? Jdete po louce a vidíte krávu. Na první pohled taky savec, že ano? Ale co když se vás nějaké dítě zeptá, jak to poznáte? Inu ona má vemeno. Jenže to už je od nás vypěstované, kdysi dávno ho asi divoká stará kráva neměla. Jak to poznáme přesto? Jednoduše, ona má srst. Kdyby neměla stálou tělesnu teplotu, pak by ji na nic nepotřebovala, jako třeba želva nebo had. A Yeti je zásadně popisován jako tvor s dlouhou srstí. Nehledě nato, že je podle stop asi lidoop, i když podle pozorování spíše medvěd.

Existuje jiná třída obratlovců, kteří mají stálou teplotu, ale nemají srst. Třída aves, tedy ptáci, jenže ti mají zase peří. V Himalájích jsem ještě nebyl, v Alpách jsem často. Jelikož se tam Yeti nepěstuje, studoval jsem chování jiného tvora, který vás tam na každém kroku provází: Alpendohle (Alpská kavka)
Podobně jako Yeti horolezce taky nežerou, pouze vyžírají. Drží se na slunné, a hlavně návětrné straně hor. Sotva si člověk sedne, hned jedna podrovná metr vedle, nebo přímo na botě. Neříká nic, ale z jejího pohledu lze vyčíst:
"Co máš v tom ranci? Vysyp to!"
"Hm, a koláč, máš?"

Nejprve jsem se tázal, proč ty kavky nejdou dolů do údolí, kde je potravy mnohonásobek? Po delším pozorování mi došlo, že tady v horách jsou králové ve svém království. Nemají tam přirozené nepřátele, i jejich vajíčka a mláďata jsou tam v bezpečí. Yeti by nezbytně musel zemřít hlady, ale tyhle drzé potvůrky by se uživily i bez horolezců. Když jim člověk nic nedá, jsou chvíli dožrané a pak se začnou živit prací. Zobáčkem obracejí kámen za kamenem zobají pod nimi schované červíky a brouky. Pokud někdy slétnou dolů za potravou, pak cesta nazpět k vrcholům je prakticky žádnou energii nestojí. Jsou to mistři svahového plachtění, nechají se tedy vynést větrem bez mávnutí křídlem. Yeti by naopak vydal každým krokem obrovskou energii. Už jste šli někdy sypkým sněhem, do kterého se hluboko boříte? A teď v něm zkuste dohonit nějakou kořist, zvíře, které je na sníh uzpůsobené. My lidé (zvláště levicově zaměření) rádi nadáváme na tvrdé kapitalistické zákony hospodárnosti. Ty jsou ale v přírodě taky, i bez nějakého ismu. Každá potrava dává určité množství energie. Pokud by zvíře na její získání vynaložilo energie více, než tato přinese, musí zemřít hlady. Lidová slovesnost občas znázorňuje člověka jako velikého lovce. To je úplná pitomost. Člověk i lidoop, coby lovec nestojí za nic. Zuby i drápy bídné, čich mizerný a rychlost běhu směšná. Každá domácí kočka by se mu vysmála. Právě to si myslím o Yetim. Že kdyby tam někde v kamení a sněhu žil, pak by nevyšel s vejplatou do prvního.

Komu tedy patří tato stopa, pozorovaná od více lidí nezávisle na sobě? Stopa bosé nohy ve sněhu, větší, širší a hlubší než ji mohla udělat lidská noha a s vybočeným palcem? I kdyby měl nějaký člověk tak velkou nohu, copak může jít bosý po sněhu? Ta stopa ale jednoznačně existuje, komu tedy patří?

Šerpovi!

Může jít bosý šerpa ve sněhu? Naprosto bez problému. Když nebudeme číst levné senzace od podvodníků, nýbrž cestopisy horolezeckých výprav, pak se dozvíme, že šerpové sice coby nosiči vždy boty požadovali, ale neobouvali. I ve sněhu chodili zcela samozřejmě bosí a boty chtěli na prodej, aby si tím vylepšili plat.
A co ten vybočený palec?
U šerpů velmi častá anomálie.
Velikost a hloubka stopy?
Už někdo z vás viděl jednu stopu ve sněhu? Většinou jistě řadu stop odněkud někam. Sledujme ty stopy, až dojdeme do stínu a ony se zázračně zmenší. Ve skutečnosti tedy obráceně. Když na stopu svítí slunce, tak se za čas rozleze a prohloubí. No, a Yeti je na světě a dobře se prodává.
komentáře 1 07.01.2006 12:23 - Himaláje - trvalý odkaz
Dorje Lama
budhistické vyprávění


Tam v Tibetu, kde se země dotýká nebe, pod matkou Čomolungmou (= božská matka Země = Everest) tam sedí v jeskyni Dorje Lama. Po staletí tam sedí, nezná čas a nezná čísla, nemá stáří a nemá minulost. Byl vždycky, je jako universum, jako točící se kolo, které nemá začátek ani konec. S jednou rukou na uchu slyší všechno, co se mezi zemí a nebem děje. Sedláci, pravda, nikdy ho neviděli, pokládájí před jeho jeskyň proso a rýži. Občas některý špitne,
"přimluv se u bohů za mé nemocné dítě, ze naší úrodu".
Když jeho vlas zešedne pak všichni vědí - brzo začne sněžit.


V roce 1924 zahájili Injis (= Angličani) velkou expedici. Tam k vrcholu, vysloužit si nesmrtelnost, kterou nikdo z nich získat nemůže. Stalo se, že šli kolem jeskyně, ze které se kdosi otázal:
"Kam jdete?"
"K vrcholu," odvětil jeden z nich, když poznal Dorje Lamu.
"Ale vždyť už ho v sobě neseš", poučil ho Lama, "zůstaň tady".


Za nějaký čas se pak Injis smutně vraceli. Když šli opět kolem jeskyně, odvážili se zeptat.
"Tam pod vrcholem jsme ztratili naše dva nejlepší muže. Víš snad něco o nich? Ty, který víš to, co my vědět nikdy nebudeme."

"Vím o nich všechno", odpověděl ten, jenž nezná čísla, ale zná a ví to, co my nechápem.
"Ve vaší řeči se nazývali Irvine a Mallory."
Angličani oněměli úžasem. Napjatě očekávali daší informace.

Tu pravil jim Dorje Lama. "Oba byli tady u mě, ale už neměli tělo."

Pak zešednul jeho vlas a začalo sněžit.

pokračování