Až potud to skoro nic ten horský výlet neohrožovalo, naplánoval jsem ten Kavkaz s přípravou a jako obvyklý dřívější úkol. Přitom jsem pro nedostatek informací a map dost podcenil nečekané místní potíže charakteristické pro tehdejší SSSR. I když cestování po sajuzu bylo uýnuverzálně složité, byly oba zájezdy na Kavkaz natolik odlišné, že je dnes dokumentuji odděleně.
První letecká výprava r. 1974.
Už začátek byl zasmolený, protože paní vedoucí zájezdu zesnula maminka a tak nakvalt sehnali jako vedoucího zájezdu jihočeského zdravotníka, který kromě trocha znalostí ruštiny neměl s tím žádné zkušenosti. Ten na setkání s námi dostal jen od pražského zástupce odborů jen radu, aby se se vším obrátil na místního ruského zástupce odborů v Elbruskogo sověta pro turizmu a ekskurziam. Nevěděl nikdo ani jeho jméno, kde ho najdeme a jediné konkrétní byla dvě místní čísla telefonu. Nikdo nic nevěděl a tak jsem nasedli do autobusu a jeli na letiště. V Leningradu se stal zázrak, že jsme po dlouhém bádání našli letadlo do Minerálnych vod, které po několika mezipřistáních nás vyklopilo někde, ani jsme nevěděli kde a jak, protože jsem zapomněli na časová pásma, která nás dopravila z Leningradu 2.7. Praha 9.30 Leningrad 13.50 neděle a z Leningradu 11.40 Min. do Vody 14.35 druhý den.
Odtud jsme měli podle natištěného programu zájezdu jet autobusem do Kabardsko- Balkarskoj ASSP. Možná, že mi to nebudete věřit, ale štastně jsme tam dojeli přes Pjatigorsk, Balčik (hlavní město Kabardsko–Balkardska) a Prielbrusi až do cílové adresy ubytování Meždunarodnyj moloděžnyj centr „ Gornyje veršiny“ na hranici s Gruzií.
Spojenými silami našeho českého vedoucího a mojí zapomenuté ruštiny jsme se stali najednou obyvateli supeluxusního hotelu s kluby, turskabinetem, bibliotekou, punktu prokata turistskogo a gornolyžarskogo snaženia, samozřejmě i uživateli jídelny a čtyřlůžkových pokojů. Jinak nás hned zařadili mezi odborové domorodce s trochu chudší stravou. I to jsme zvládli svým oháněním stížností na ona sdělená telefonní čísla. Ta čísla fungovala jako „šém“ pro golema. Od té doby si nás vážili stejně jako jediné z menší skupiny amerických turistů. Samozřejmě nás perfektně hlídali, zejména na tanečních zábavách, kde jsme předváděli své pro místní hosty nezvyklé taneční kreace. Nechci těm sledovatelům sahat do svědomí, ale zřejmě za námi na rozkaz posílali své ženské tanečnice.Na důkaz tohoto ráje uvádím naskenovanou fotku.
To vše bylo osazeno jako perla pod hlavním severním kavkazkým hřbetem Dombaj, který nese v překladu jméno „zubr“ nebo jinak kozoroh.
Jeho krásy jsme mohli plně vychutnat, když druhý den přiletěl za námi nějaký vzdálený ministerský funkcionář, který se o nás po všech stránkách staral. Bylo velkým štěstím, že to byl sportovec, a to vysokohorský. Ten nás vodil a dokonce učil , jak se chovat a pohybovat v terénu, jak v národním parku chodit přes klády položené nad několikametrovým hlubinami a říčkami, jak sjíždět po ledovci po břiše, jak sledovat psy, kteří vycítili ledovcové praskliny, jak hledat jedlé plody, jak se oblékat a chránit před sluncem a jiné skoro život zachraňující obrany. Byly to výlety, které i zapomětlivý po letech nezapomene.Samozřejmě jsme si hned nezapamatovali originální místní názvy. Proto si je dnes oživuji na internetu, viz http://lemberk.vcm.cz/cestopisy/kavkaz1.htm
Snad první výlet z Donbaje byl aklimatizační na horu Mussa-Ačitara (cca 3201 m). Její jméno lze přeložit jako úkrytu lupiče Mussy. Vedou dost vysoko dvě na sebe navazující lanovky, pokud ovšem máte nějaký ten dolar nazbyt (cca 10 USD). Ty může s potem ušetřit tak, že vylezete nahoru pěšky a dolů už bez placení se svezete zadarmo. To oni nepředpokládají, protože se lístky nevydávají. Ať uděláte cokoli, tolik květů a výhledů hned tak někde neuvidíte.Odtud jsme prvně viděli, že kousek od našeho hotelu je rajský kout s jakousi vesničkou „Sluneční dolina“.Dalším cílem výletu druhý den byl ledovec Alibek= Lednik alibeksk. Jak to celé probíhalo ukazují fotografie http://dan.webpage.cz/pruvodce/kavkaz/pass/dombay/alibek/alib01.html
Musím však předeslat, že k našemu hotelu nám náš „ministerský“ vůdce přivedl několik psů a v ruksaku nesl žrádlo pro ně. Moc jsme mu nevěřili, když jejich pomoc na výletě zdůvodňoval. Od našeho domova to k úpatí trvalo asi 3 hodiny cesty. Teprve na ledovci jsme tu psí pomoc pochopili. Psiska nám před námi na ledovci ukazovala bezpečnou cestu přes zasněžené skryté trhliny, někdy to dokonce dělala varovným štěkotem. Neměli jsme na botách železné mačky a tak nám to do kopce šlo jen pomalu. Vinou toho jsme samozřejmě nevylezli až na jeho vrchol. (3.168m),
Viz foto http://www.turistika-hory.cz/galery.php?&id=kavkaz_dombaj&foto=Dom_6
Špatně to šlo i cestou dolů. Proto nás náš vedoucí učil chodit a hlavně sjíždět dolů po ledovci do údolí. Princip byl jednoduchý- lehnout na břicho, sjíždět a brzdit nebo řídit svůj „držkopád“ rozpaženýma rukama i roztaženýma nohama. V závěru údolí nám pak ukazoval i jiné potřebné cviky ve výcvikovém táboře ruských horolezců. Dosud jsme nikde zde neviděli tak krásné houštiny kvetoucích rododendronů. http://www.turistika-hory.cz/galery.php?&id=kavkaz_dombaj&foto=Dom_2
Dalším naším výletem byl výstup na Dombaj Ulgen, čili v překladu „ zabitý zubr“ nebo zabitý kozoroh. Bylo to naplánováno až do výše 4040 m,.ale už tradičně jsem ale vylezli nanejvýše do poloviny. Byli jsme totiž už dost vyčerpaní předchozím ledovcovým výletem. Na tu vrcholovou hřebenovku jsem se dívali, protože při truchou fantazie připomínala křivá záda zabitého zubra.
Protože nám předchozí výlety daly dost zabrat, naplánoval nám náš vedoucí jakýsi oddychový výlet do jižnější lokality Teberda s národním parkem a zologickou zahradou ve výši 1260-1300m. Místo Teberda leží na řece Těberdě, přes níž jde dlouhý houpavý mostek, který přecházíte s dost velkým strachem. Na památku toho strachu jsem si z koryta řeky domů přinesl krásný oblázek.Tam jsme prošli jen několik km po vyznačených cestách Teberdinským zapovědnikem = parkem Když by turista vstoupil na území parku mimo hlavní bránu a toulal se mimo cesty, tak po něm ani pes neštěkne. Zabloudíte snadno i při obcházení vodopádů. Proto jsme si raději o něco déle prohlíželi onu zologickou zahradu, kde jsme poprvé viděli skutečného zubra – dombaje. Jinak Těberda sama už nebyla nijak přitažlivými lázněmi, jako dříve v době kolem r. 1990. Kdo by mermomocí chtěl vidět zubry v divočině, tak by musel zajet do blízkého Gosudarstvenyho zapovedniku o jedno údoli na západ kolem městečka Achiz, kde by mohl viděti kostel z 10. století.Stačí však si otevřít následující adresy, kde máte cizí fotku zubra v jeho velké kráse (ten rohatec na fotce je až dole): http://users.pandora.be/ppf2/Caucasus/Teberda_uk.htm
Velkým překvapením naše prvního kavkazského pobytu bylo shlédnutí místa, kam se vojska hitlerovců dostala za druhé světové válce na cestě získat už ne příliš vzdálená ropná pole.
Vrcholem našeho kavkazského dramatu byl přechod částí Kluchorského průsmyku, směrem přes hory k moři až do černomořského přístavu a lázeňského letoviska Soči. Tento závěr dokonale zrežíroval onen náš místní vedoucí. Vzal si jako pomocníky další tři průvodce, abychom se neztratili na oné sněhem zaváté historické Suchumské vojenské cestě, která dosahuje nejvyšší nadmořské výšky v Kluchorském průsmyku (2782 m), což abchazsky značí "úzký průchod".
http://www.turistika-hory.cz/galery.php?&id=kavkaz_dombaj&foto=Dom_1
Poněkolikátě jsem si tehdy uvědomil, že vlastně jdu po dalším kousku hedvábné stezky, kudy kdysi šly věky. V tomto místě na rozhraní někdejší Abcházie a Čerkesské republiky probíhaly za 2. světové války urputné a vleklé boje. Na vrcholu této cesty sundali všichni čtyři průvodci své těžké ruksaky a vyňali z nich lahve se šampaňským. Jím jsme se rozloučili s Dombajem, došli až na druhé straně k připravenému autobusu a ten nás dovezl až k dlouhatánské nudli písku Soči, která splývá až s Adlerem. Odtud už jsme si naložili své vzpomínky do letadla na cestě do Prahy.Tam jsem si přivezl i jediné FOTO CD bez čísla / Přemysl Cesty/ omylem 1961 Page 01 Kavkaz
Ten druhý výlet na Kavkaz v r. 1986 byl sice kratší ( 29.8.- 10.9.) ale mnohem složitější a riskantnější. V programu zájezdu nebylo skoro nic o doporučené výbavě, takže jsme skoro nic z horolezecké výbavy, ani cepín, ani mačky ani lano ani horolezecké úvazky jako sedák a prsák s karabinami.Cesta proběhla z Prahy až do Minerálných Vod skoro stejně, tam se k našemu zájezdu už přidružil místní průvodce Roman a dále jsme jeli kus stejnou cestou jako při prvním zájezdu po trase Železnovodsk, Pjatigorsk, Nalčik, ale dále jsme zabočili jinou cestou 90 km dlouhým údolím řeky Baksan do středního Kavkazu pod Elbrus, jak oni to nazývají Příelbrusí. Tentokrát už vše vyjednával a dobře se o naše výlety staral onen mladý průvodce Roman.
Napřed jsme bydleli v menším hotelu- chatě Sokol u obce Elbrus v nadmořské výšce 1900 m. Kolem nás byly přes 5000 m vysoké štíty a na většině z ních byly ledovce. Na konci prakticky každého našeho výletu jsme na taký ledovec narazili. Za dva dny nás bohužel přestěhovali do blízkého velkého hotelu Itkol, zdánlivě nóbl. Stál ve výši 2100 m poblíž vesnice Terskol. To neměli dělat, protože tam jsme mnozí z nás dostali průjem. Byla tam sice ošetřovna s doktorkou, která bohužel byla doktorkou filozofie. Její erudice končila tím, že nám každému dala jen jednu tabletku chloramfenikolu. Kdo ví co to za endemickou příčinu bylo. Udělal jsem si výlet do skladu a do kuchyně a tam byly tak otřesné nehygienické poměry, že se nebylo co divit. Nějak jsme to z vlastních zásob léků za dva dny zvládli, takže to nemohlo být nic zase tak vážného.
Přes tento hendykep jsme už začali chodit na výlety po okolí. Podle mých poznámek jsme tím už nejen plnili podmínku aklimatizace, ale měli jsme i šanci poznat na Kavkaze jedinečnou přírodu, v níž prý žijí medvědi, levharti, rysi, ale nejspíše že alespoň spatříme orly a možná kavkazské kamzíky a nádhernou květenu. Podnikli jsme tyto výlety:
Soutěska Irik-Čat byla pojmenována podle říčky Irik a onoho zde populárního kozoroha nebo skopce.Toho jsme neviděli, ale pozorovali jsme mnoho syslů, dost odvážných krav a ovcí pasoucí se na strmých místech, potkali jsme i pasáky a psy, nápadné závěsy lišejníků na borovicích. Výstup byl od 1900 do 2700 m. Nakonec jsme došli k ledovci a k vodopádu přes lavinové strže.
http://server.ipp.cas.cz/~lukes/texty/kavkaz02.html
Nemohli jsme se nabažit pokukování na okolní štíty, které většinou měly název Pik s nějakým jménem. Hlavně nás fascinoval výhled na vytékající říčku ze dna ledovce a výhled na protilehlý Elbrus. Náš průvodce zazmatkoval, takže jsem museli přebrodit na boso s vyhrnutými kalhotami dvě dravé říčky, přičemž jsme se museli vzájemně držet, aby nás voda nestrhla. I tak jedna dívka z nás přišla o boty, které jí náš Roman chtěl přehodit na druhý břeh. Tak jí dal boty svoje a šel sám napřed bosky a pak si někde našel staré škrpály. K autobusu jsme došli dobrých 20 km.
Dalším aklimatizačním výletem byla pětihodinová tůra k ledovci Šelda (Schelda) soutěskou a řekou Adyl-Su (Krásná říčka), a Baksanskou dolinou podél říčky Šeldy. Zde jsme se zastavili u památníku sovětských horolezců, označeného na ohromném balvanu jako scheldinský alplager. Výtok z ledovce byl nápadný tím, že voda vytékající z ledovce stále hrnula oblázky, které pak ukládala pod patou ledovce jako morénu. Tento ledovec Šelda je v Centrálním Kavkazu snad nejdelší. Přes tento ledovec putovaly za války prý děti utíkající do Gruzie. Nám tu válku připomněl deštík, který byl velmi protivný. Na zpáteční cestě jsme narazili na kolibu, kde jsme si zakoupili sýr s velkými děrami po způsobu ementálu.
Následující den byl trochu oddychový, protože po jízdě autobusem jsme si výstup do průsmyku Dongus-Urun ulehčili sedačkovou lanovkou až ke stanici AJ z 2100 m na 2500 m. Tam jsem šli pěšky k jezeru Dongus-Urun. Jinak až na vrchol hor jsme se neodvažovali, protože to bylo moc náročné – viz Dongus-Orun (4464 m) und Nakra-Tau (4277 m).
http://www.fotocommunity.de/pc/pc/display/2221249
Nazpět jsme už nejeli lanovkou a při pěším sestupu už nás bolela kolena, zřejmě se hlásila artróza. Finis coronat opus. Nezdařený výstup na Elbrus. Splnili jsme teprve zde doporučovaný několikadenní aklimatizační pobyt na Kavkaze, než jsem se pokusili o výstup na Elbrus. Podle našeho ukrajinského průvodce jsme volili výstup z Prijutu odinnadcati, který se obvykle odhaduje na 10 – 11 hodin výstupu. Samozřejmě jsme chtěli vystoupit na západní vrchol Elbrusu do výše 5.624 m, ne tedy na východní vrchol ve výši 5.621 m. Byla to samozřejmě sázka do lotrie ovlivňovaná zejména počasím. Nepředpokládali jsme jiná rozhodující rizika. Riskli jsem do jisté míry to, že jsme neměli pro ledovec vlastní mačky. Vydali jsme se z našeho hotelu autobusem údolím řeky Baksan přes Verch Baksan a dále kousek po údolí řeky Čeget až na parkoviště Těrskol., kde je stanice lanovky AZAU (Stancija MGU). První část kabinkové lanovky se zastavila ve stanici Mirk a končila ve stanici Staryj Krugozor. Druhá část lanovky končila v Karabaši ve výšce 3.500 m. Protože třetí část byla ještě ve výstavbě, tak jsme dále už šli po ledovci k chatě Prijut odinnadcati do výše 4.200 m. (podle místní cedulky to bylo jen 4.198 m). Šetřili jsme tedy síly a nešli jsme tedy bez lanovky pěšky cestou z vesnice Těrskol kolem vodopádu a hvězdárnu a chatku na piketu 105 až do Prijutu odinadcati. Několik cizích fotek vám ten náš úsek cesty dobře přiblíží, viz http://sopky.applet.cz/kavkaz/kav_elbrus.html Na Prijutu 11 jsme přenocovali a chtěli jsme po 2. hodině po půlnoci vyrazit bez bagáže na vrcholový výstup. Nevypadalo to nijak rizikové a teplota byl těsně pod bodem mrazu., tedy mnohem méně než mají dívčí ňadra, jak místní lidé konfiguraci dvou vrcholů Elbrusu nazývají. Přenocování bylo spartánské, hygiena byla velmi nízká, jak dokládal místní záchod z pouhý, otvorem nad desítky metrů hlubokou propastí. Historii Prijutu 11 i plánek naší zamýšlené cesty vám ukáže http://www.kilimanjaro.cc/Elbrus-Geschichte.htm To nejhorší však nás čekalo. Hlídač nám večer zamknul vrata a tak jsem nemohli vyrazit. Nic nezměnilo ani nadávání ani vyhrožování. Teprve ráno se dveře otevřely, ale výstup už bychom nebyli stihli. Několik nás se sice vydalo na krátký, ale zbytečný výstup. Tu nezdařenou cestu vám přiblíží několik cizích fotek, takže můžeme být rádi, že nás s tím nedostatečným vybavením na ty vrcholy nepustili. Viz např. jak to probíhalo v jednom uskutečněném výstupu. Zklamaní jsme sjeli opět lanovkou dolů a autobusem stejnou cestou do hotelu. Druhý den nás čekala stejná anabáze - cesta domů. Na zpáteční cestě jsme se stavěli v Kyjevě. Ten už asi každý zná jako hlavní město Ukrajiny na obou březích Dněpru se sochou Matka vlast, jako náboženské srdce Ukrajiny, Sofiiinu katedrála, Chrám sv. Vladimíra, Zlatá brána, bulvár Kreščatik. Tak si Kyjev připomeňme v krátkosti z internetu. Klášterní komplex Kyjevsko – pečorska lavra je nejposvátnějším místem celého Kyjeva, jejím centrem je katedrála Panny Marie před zesnutím, kde jsou pohřbeni mniši, jejichž mumifikované ostatky věřící dodnes uctívají. Na internetu se dočteme, že potvrzením jejich svátosti a čistoty jejich života jsou jejich ostatky, které zůstaly nedotčené tisíc let. Tady se prý dodnes stávají zázraky uzdravení z tělesných neduhů i vymítání ďábla.
