Když se připravoval izraelský premiér Benjamin Netanjahu minulý týden na svůj projev před americkým Kongresem, izraelské noviny psaly o tom, že se Netanjahu chystá využít příležitosti a představit svůj plán na mírové rozhovory s Palestinci. Nakonec se stal pravý opak. Izraelský předseda vlády za mohutných ovací zaujal tvrdý postoj a mírovým rozhovorům spíš uškodil. Prohlásil, že je připraven předstoupit před své občany s tím, že uznává palestinský stát, a vyzval palestinské politiky, aby učinili to samé o Izraeli. Jenže z další části projevu vyšlo najevo, že tak jednoduché to nebude. Netanjahu si dal několik dalších podmínek, které rozhovory prakticky znemožňují. Prohlásil, že palestinský prezident musí přestat jednat s Hamásem, musí se vzdát návratu uprchlíků a východního Jeruzaléma jako hlavního palestinského města. A konečně  podle Netanjahua se Izrael zcela jistě nestáhne na hranice, které měla palestinská oblast před válkou v roce 1967. Přitom právě rok 1967 uvedl nedávno prezident Barack Obama jako výchozí pro mírová jednání. Jak vlastně spor o tuto hranici vznikl a proč je tak důležitý? 

Dohoda z Osla

Hranice uváděná v souvislosti s rokem 1967 vznikla v roce 1949 po první arabsko-izraelské válce. Tu rozpoutaly arabské státy jako reakci na vyhlášení Státu Izrael v části Palestiny. Izraelci ale válku vyhráli a získali nejen přístup do rozděleného Jeruzaléma (ovšem nikoli ještě do Starého Města), ale také část území, která původní rezoluce OSN přiznávala Arabům. Nově vymezená palestinská území pak připadla pod správu Jordánska. Arabští vůdci se ale plánů na zničení Izraele nevzdali a v roce 1967 připravovali další válku. Izrael však tehdy preventivním úderem během šesti dnů arabské armády vyřadil z boje, obsadil Západní břeh a Sinajský poloostrov. Dalších více než dvacet let pak Palestinci podnikali teroristické útoky proti Státu Izrael a jejich odpor vyvrcholil koncem 80. let vyhlášením intifády neboli ozbrojeného povstání.

Pád železné opony a atmosféra nových pořádků však začátkem 90. let doputovala i do Svaté země. V roce 1992 se stal izraelským premiérem Jicchak Rabin, hrdina války za nezávislost a šestidenní války. Jako první se rozhodl prolomit tabu zakazující jednání s teroristy z Organizace za osvobození Palestiny, především Jásirem Arafatem. Jejich tajné schůzky vyvrcholily v září 1993 podpisem mírové smlouvy z Osla. Jejím principem byl postupný odchod Izraelců ze Západního břehu a Pásma Gazy a předání vlády nové palestinské administrativě, vzešlé z voleb.

Rabin ani Arafat ale pro tento plán nezískali podporu uvnitř svých komunit – Rabin pravicové opozice v Knesetu, Arafat nově se formujícího islamistického hnutí. Rabin se rozhodl prosadit dohodu bez opozice, byl ale v roce 1995 zavražděn izraelským pravicovým radikálem. Přesto princip dohody z Osla zčásti naplněn byl. Západní břeh byl rozdělen do tří částí – jednu plně spravovanou Palestinci, druhou pod správou Palestinců, ale pod kontrolou izraelské armády, a třetí plně spravovanou Izraelci. Tak se zrodilo správní středisko Ramalláh, začala vznikat palestinská policie, vládní úřady. Otázky uprchlíků, židovských osad (těch byla tehdy na Západním břehu asi pětina dnešního stavu) a hranic budoucího palestinského státu se měly řešit až v další části dohody, k tomu už ale kvůli Rabinově smrti nedošlo.

V té době také začíná Hamás posílat do izraelských měst své sebevražedné atentátníky a nálada v Izraeli se začíná obracet proti vzniku palestinského státu. Vlády se ujímá pravice, konkrétně Benjamin Netanjahu. Začíná velký rozmach židovských osad na palestinských územích, také ale dochází k předání velké většiny Hebronu pod palestinskou samosprávu.

Camp David

Další intenzivnější rozhovory zahájil až Netanjahuův nástupce Ehud Barak. V červenci 2000 dosluhující prezident Bill Clinton pozval Baraka a Arafata do svého letního sídla Camp Davidu a tam se zrodila dohoda, kterou už později co do velkorysosti Izraele nic nepřekonalo. Barak nabídl Palestincům v první fázi celé Pásmo Gazy a 72 % Západního břehu z roku 1967. Během 10–25 let se pak mělo palestinské území rozrůst až na 91 % Západního břehu z roku 1967 (včetně okrajových částí východního Jeruzaléma by to bylo 94 %). Zbylých 6 % procent bylo území zabrané židovskými osadami. Barak Arafatovi nabídl i správu nad východním Jeruzalémem a zbourání 63 židovských osad s tím, že by zůstaly jen ty, které stojí blízko hranice mezi Izraelem a Západním břehem. Jako protihodnotu by Izrael Palestincům podstoupil 1 % Negevské pouště. Barak také slíbil garantovat vyvýšenou dálnici jako spojnici Západního břehu a Pásma Gazy. V otázce palestinských uprchlíků se dohoda rodila nejobtížněji. Izraelci nakonec navrhli přijmout maximálně sto tisíc lidí na bázi humanitární pomoci a spojování rodin. Pro zbytek měl být založen mezinárodní fond na odškodnění.

V rámci své ochrany Izrael požadoval umístění radaru uvnitř palestinských území, dále používání palestinského leteckého vzdušného prostoru a v případě ohrožení Izraele i vstup své armády na palestinská území. Údolí Jordánu měly kontrolovat mezinárodní jednotky. Izrael také prosazoval rozdělení vodních zdrojů napůl a ponechání vodáren pod dohledem izraelských manažerů. A konečně požadoval po Arafatovi, aby prohlásil jednání o míru za uzavřená a vzdal se dalších požadavků.

Arafat ale nakonec dohodu z Camp Davidu odmítl a tím bylo vše smeteno ze stolu. Palestinci vzápětí vyhlásili druhou intifádu. Následná vlna násilí vnesla mezi oba národy další balvan nedůvěry, který zatím nedokázaly odvalit.

Dokument zvaný Road Map

Přesto se ještě jedna nadějná série jednání odehrála. V roce 2002 už pod patronací George Bushe mladšího jednali nový premiér Ariel Šaron a palestinský předák Mahmúd Abbás o dokumentu zvaném Cestovní mapa (Road Map). V jeho rámci měl být mírový proces ukončen poměrně rychle v roce 2005.

Izrael však hned na začátku odmítl jednu z položek Cestovní mapy – konec stavby židovských osad na Západním břehu a v Gaze. Šaronova vláda pak stanovila seznam podmínek, za kterých je ochotna podle Cestovní mapy pokračovat. Mezi nimi bylo kromě rozpuštění všech radikálních skupin a uznání Izraele jako židovského státu i vzdání se požadavku na návrat uprchlíků a plná kontrola Izraele nad pohybem osob a zboží směrem na palestinská území a ven. Údolí řeky Jordán, to znamená palestinsko-jordánskou hranici, už neměly kontrolovat mezinárodní modré přilby, ale izraelské zelené.

Následné vleklé dohadování proložené řadou palestinských teroristických útoků a likvidací šéfů Hamásu raketami z izraelských vrtulníků skončilo v lednu 2006, kdy první parlamentní volby na palestinských územích vyhrálo hnutí Hamás. S ním odmítli jednat Izraelci i Bush. „Izrael nebude jednat s palestinskou vládou, pokud budou její součástí členové ozbrojených teroristických skupin, které volají po zničení Izraele,“ prohlásil tehdy premiér Ehud Olmert.

Netanjahu

Od začátku jednání o Cestovní mapě postavili Izraelci na Západním břehu byty pro dalších skoro sto tisíc osadníků (viz Cestovní mapa). Izraelská společnost je přitom v pohledu na výstavbu osad rozdělena. Velká část je proti, mezi zastánci jsou kromě osadníků či potenciálních osadníků (ideových či ekonomických) hlavně lidé, kteří vnímají osady jako ochranu před ohrožením Izraele. Osady se totiž staví na kopcích, z nichž by bylo možné izraelské území ostřelovat podomácku vyrobenými zbraněmi.

Dnešní vláda Benjamina Netanjahua pokračuje v již dříve schválených projektech dostavby osad, nové však zatím podle dostupných informací nezačíná. Sama ale dosud nepřišla s plánem na mírové uspořádání a není jasné, jestli palestinský stát za dostupných podmínek chce. Pokud se ale nějaká mírová jednání rozběhnou, lze očekávat tvrdé požadavky na zajištění bezpečnosti Izraele. To znamená kontrolu nad palestinsko-jordánskou hranicí, kontrolu nad vzdušným prostorem, zákaz palestinské armády, zákaz těžkých zbraní pro policii, odzbrojení militantních skupin. A plné uznání Izraele jako židovského státu. Zkušenost s domácími raketami odpalovanými z Gazy však ukazuje, že ani obrovská převaha, dokonalá izolovanost Palestinců a ideálně vedená hranice Izraeli naprosté bezpečí nepřinesou, pokud Palestinci budou trvat na svém nepřátelství.