Dopis z Manizalesu

„Nestydíš se, takový hezký člověk a tak špinavé boty!“ říká vyčítavě Gloria Sabogal, když přelétne pohledem mé pohorky. Minulých pět dní dostaly zabrat na prudkých svazích kávovníkových plantáží. Na jejich důslednější odbahnění nemám sílu a tak ve městě Manizales uprostřed Kolumbie zasednu do kovového křesílka. Pravé chodidlo položím na kovadlinovou podnožku a nechám na šedesátnici s dlaněmi se zažranou barvou od krému na boty, ať si s tím poradí. Žena, které její košile, vesta a klobouk na první pohled dávají mužské vzezření, má typické povolání pro Latinskou Ameriku. Patří mezi čističe bot, jejichž španělské označení českému uchu zní zvukomalebně: lustrabotas. Před začátkem práce se nejdříve pomodlí, pak mi vyhrne nohavici a opatrně ji přehne, aby mi při čištění obuvi nezamazala kalhoty.
Ještě než do rukou s masivními prsteny vezme kartáč, si dohodneme tržní cenu: tři tisíce pesos – tedy 21 korun. Sabogal, která se tuto práci naučila od svého otce a dělá ji od svých 13 let, tedy již půlstoletí, je profesionálkou, a tak z cizince zkouší vytáhnout tučnější obnos. Téměř každou větu končí důvěrným oslovením „mi amor“, tedy „moje lásko“. „Dnes jsem ještě nesnídala, mi amor. Víš, někteří gringové neocení člověka a nechtějí pomoci chudému, mi amor. Budu se za tebe modlit, mi amor. Jeden gringo mi před pár lety dal 150 tisíc pesos, mi amor,“ nastaví nakonec vysněnou laťku. Zchladím ji, že za tu částku už bych si rovnou mohl boty koupit nové.
I tak svoji práci odvádí s nejvyšší precizností. Nejdříve okartáčuje boty mýdlovou vodou, pak je vysuší a nejvíce namáhaná místa potírá modrým krémem. Pokud někde trochu přetáhne, hned to otře houbičkou. Očistě neuniknou ani jazyky pohorek. Vytáhne i tkaničky, propere je, vyždímá, a dokonce zapalovačem spraví jejich roztřepené konce. Přitom se mě vyptává na dojmy z Kolumbie.
Sabogal dělá svou práci tak pečlivě, že mám čas vyzvědět její příběh. Sama uznává, že patří k manizaleské elitě mezi lustrabotas. Společně s 21 kolegy má pevný flek, za který musí platit radnici, přímo na hlavním náměstí, kde místo obligátního Simóna Bolívara na koni stojí osvoboditel Jižní Ameriky od španělské kolonizační moci v podobě kondora. Kolem stále chodí dost potenciálních klientů, kteří míří na úřady nebo na obchodní schůzky. A při těchto příležitostech musí být člověk jako ze škatulky. Latinoameričané na čistotu bot dbají mnohem více než my, zvláště pokud nejsou běloši. Na indiány nebo černochy se tu pořád hledí přes prsty, takže se příslušníci těchto rasových skupin obzvláště snaží, aby tomu přehlížení nezadali záminku zaprášenými lakýrkami. A tak si je třeba při cestě za vyzvednutím nové občanky dají radši znovu vyleštit, zatímco jim „lustrabota“ dá do ruky jako pozornost podniku ke čtení ohmataný výtisk bulvárního plátku. Příslušníci bohatých elit zase nikdy nevezmou do ruky hadr, protože by sami sobě i ve svých vlastních očích srazili společenský status. Pokud jim obuv nedá do pucu služka, vždycky se na ulici najde někdo, kdo rád ohne hřbet. Početní čističi bot jsou ztělesněním latinskoamerické společenské nerovnosti.
Nicméně Sabogal, která se musí starat o svoji jedinou lehce postiženou dceru, si svoje zaměstnání pochvaluje. Byť se celý život musí před ostatními hrbit a hledět na ně od jejich podrážek, pořád je to lepší než chodit po žebrotě. Líbí se jí, že má svoje pracoviště hned vedle rozlehlého novogotického kostela, takže věřící mají silnější tendenci pustit bližnímu svému větší chlup. „Často si tu vydělám o hodně více, než je minimální plat,“ říká hrdě s tím, že to neplatí pro nezletilou konkurenci. Desetiletí usmrkanci si lustrabotovské nádobíčko nosí přes rameno s sebou a oslovují lidi na ulicích s nabídkou nižších cen. Musí počítat s tím, že je občas budou honit ti samí policajti, kteří si v jiný den od nich v klidu nechají vyleštit holiny, i když ani v Kolumbii není dětská práce legální. Jindy jim výdělky sebere někdo z pouličních kriminálníků.
Po dobré čtvrthodince je Sabogal s prací hotová a já už se za svoje pohorky nemusím stydět. Naopak – takhle kvalitně jsem si boty nikdy nevycídil. Přidávám tedy dva tisíce pesos nad dohodnutou cenu, s čímž očividně při vědomí kvality svých nabídnutých služeb počítala. Na rozloučenou ještě dá radu: „Buď opatrný na peníze, moc je neukazuj, mi amor. Jsme v Kolumbii, mi amor. Ať tě neunesou! Nebo ať tě nevidím v televizi zavražděného, mi amor. To bych nepřežila, mi amor.“

Tomáš Nídr, RESPEKT 3.11.2019