...Odpor vůči rodičům byl společensky natolik nepřijatelný, že si jej děti nedovolily ani v dospělosti. Skvěle to dokazuje případ Charlese Darwina. Jako mladý muž dostal možnost plavit se na lodi HMS Beagle, a tak svému otci napsal srdečný dopis, v němž mu vysvětluje svou bezmeznou touhu plavit se na téhle lodi a prosí jej o svolení. V dopise zdůrazňuje, že pokud by však otec shledal, že je mu tato myšlenka jakkoli nepříjemná, pak se plavby nezúčastní. Darwin senior věc zvážil a pak synovi napsal, že myšlenka mu nepříjemná je. Charles tedy bez jediného protestu svůj plán odvolal. Pro nás je takový postup dnes těžko představitelný, ale pro Darwina bylo stejně nepředstavitelné svého otce neposlechnout.
Z historie ovšem víme, že nakonec Charles Darwin na lodi vypluj ale až potom, co mu to otec povolil na základě velice zvláštní věci: na základě sňatku v rámci jediné rodiny. Ve vyšších vrstvách to byla vcelku běžná praxe a u Darwinových a jejich bratranců Wedgwoodů (proslavených svou keramikou) je to velmi zřetelně vidět: Charles se oženil se svou sestřenicí. Jeho sestra si vzala svého bratrance. Bratr Charlesovy manželky se oženil se sestřenicí z jiné větve. Pak tu byl ještě Charles Langton, který sice ani s jednou z rodin příbuzný nebyl, ale vzal si nejprve jednu z Charlesových sestřenic a po její smrti si vzal Charlesovu druhou sestru. Tím se stal manželem švagrové své švagrové, tudíž jeho děti mohly být svými vlastními bratranci či sestřenicemi. Co by bylo dál, kdyby si pak jeho děti vzaly zase své bratrance, to raději nebudu zkoušet spočítat.
Výsledkem však bylo jedno z nejšťastnějších rodinných seskupení devatenáctého století. Skoro všichni Darwinové a Wedgwoo- dové se měli navzájem rádi, což se nám právě hodí, neboť díky tomu mohl Darwinův otec na základě přímluvy strýce Josiaha dát Charlesovi svolení k plavbě. Měl Josiaha totiž rád a na jeho názor velmi dal.
Díky strýčkovi a rodinné genetické tradici tak Charles Darwin na moře nakonec vyplul a během plavby nashromáždil údaje, ze kterých vytvořil teorii, která změnila svět...

_____________________________________________________________________________________________________________________________

...Nikdo z ní nebyl moc nadšen, jelikož byla příliš hutná a plná faktů a těžko se četla. Ani v Americe pod názvem Moby-Dick nezaznamenala úspěch, což je divné, protože jejím autorem byl Herman Melville a jeho předchozí dvě knihy Taipi a Omú (česky také jako Ráj kanibalů a Tulák po ostrovech) úspěch měly. Melvillova Bílá velryba se za jeho života neujala a ani nic dalšího, co napsal. Zemřel zapomenut v roce 1891 a jeho poslední dílo Billy Bud vyšlo až třicet let po jeho smrti.
Pan Marsham asi Bílou velrybu neznal a ani Darwinovy svijonožce, ale obě tyto knihy odrážely zásadní proměnu, ke které ve světě došlo: nutkání (hraničící s posedlostí) všechno do detailu prozkoumat a napsat o tom pojednání. Práce v terénu byla mezi gentlemany v módě. Jedni se vrhli na geologii, jiní na přírodní vědy či archeologii. Ti největší dobrodruzi cestovali na druhý konec světa. Postupně se pro tyto pány ujalo nové označení - vědci.
Jejich zvídavost a nasazení byly nevyčerpatelné. Žádné místo na zemi nebylo příliš vzdálené a žádné téma bezvýznamné. Sběratel rostlin Robert Fortune cestoval Čínou v přestrojení za domorodce a získával informace o pěstování čaje, David Livingstone šel proti proudu Zambezi do nitra Afriky a další odvážní botanikové pronikali do srdce Severní i Jižní Ameriky. Charles Darwin, čerstvě dvaadvacetiletý, vyplouval na svou plavbu.
Skoro všechno, co během své pětileté plavby poznal, jej zaujalo. Zaznamenal si toho tolik a shromáždil tolik vzorků, že patnáct let pracoval jen na svijonožcích. Posbíral stovky nových rostlin, zkamenělin, vymyslel teorii o vzniku korálových ostrovů a byl připraven přijít s revolučním pohledem na život. Kdyby bylo zůstalo vše podle vůle jeho otce, stal by se obyčejným venkovským farářem, tak jako náš pan Marsham (toho se ovšem Darwin děsil)...

Mylodon