Článek Petra Horkého pro RESPEKT 2023 výstižně ilustruje tu dobu.

... Pokud by se Hašek nějakým zázrakem zhmotnil v dnešní Praze, pravděpodobně by se sháněl po hospodě, jejíž jméno dnes zná už jen málokdo.
Provozoval ji jistý Metoděj Zvěřina, během jehož působení vystřídala celkem pět pražských adres. Jméno hospodského vám asi nic neříká a nejspíš bych ho neznal ani já, kdyby nebyl mým prapradědečkem. Legenda o restauraci, kde se kdysi scházela pražská umělecká bohéma, se v naší rodině tradovala od mého dětství, celý příběh jsem ale donedávna znal jen jako stručnou anekdotu, protože můj otec i jeho rodiče, z jejichž větve hospodský pocházel, zemřeli dříve, než jsem se jich stačil zeptat na podrobnosti. Až na začátku letošního roku, na který připadají Haškovy kulaté narozeniny, jsem si předsevzal, že osud Zvěřiny a jeho hostince konečně prozkoumám pořádně. Možná jsem trochu sebestředně doufal, že hospoda mého prapředka ovlivnila tvorbu geniálního spisovatele. Samotného mě potom zaskočil objev, že tomu tak skutečně bylo.

Osudové propojení.
Své pátrání začínám poněkud nepoeticky zadáním jména Metoděje Zvěřiny do internetového vyhledávače. Postupně se proklikávám na web Svejkmuzeum.cz, což je rozsáhlé virtuální muzeum Jaroslava Haška, kde fanoušci a znalci shromažďují veškeré informace o spisovatelově životě. Překvapeně zjišťuji, že většinu práce už někdo udělal za mě, protože mému předkovi je tu věnovaná samostatná kapitola.
Narodil se v roce 1864 ve východočeském Hlinsku a živil se jako výrobce papírových kartonů. S manželkou Josefou měl pět dcer a jednoho syna, v roce 1906, tedy už po čtyřicítce, se ale rozhodl s celou rodinou přestěhovat do Prahy. Proč to udělal, se nikdy nedozvíme, předpokládám ale, že byl jedním z mnoha, kteří se tehdy stěhovali do rostoucích měst za vidinou vyššího výdělku, lepšího společenského postavení a možná i pestřejšího života. Jisté je, že po příjezdu na Žižkově založil kartonážní dílnu, ale po třech letech řemeslo definitivně opustil a otevřel si hospodu. Jmenovala se U Zlatého hroznu a sídlila v dnešní Slezské ulici hned za Národním domem na Vinohradech. Potěšeně kvituji, že rohový dům slouží i po více než sto letech stejnému účelu a dnes tu sídlí hospoda U Dandů. Omšelý interiér a pach smaženého oleje visící ve vzduchu neomylně navozují atmosféru „čtyřky“, jakých na Vinohradech už moc nezbylo. „Pajzl, který si na nic nehraje,“ charakterizuje restauraci hospodský stojící za výčepem. Zdejší hospodu odnepaměti provozuje rodina Dandů, která ji koupila už v roce 1923, pokračuje výčepní, jestli tu byl lokál už předtím, o tom ale prý nic neví.
Policejní přihláška nicméně mluví jasně – prapradědeček si hospodu pronajal v roce 1909. A dokazují to i vzpomínky pamětníků. Jedním z nich byl František Langer, vysokoškolský student a začínající literát hlásící se k anarchismu, který hostinec popisuje ve svých memoárech. „Restaurace je světlá, čistá, s kuchyní s chvalně známou jakostí, výběrem a lácí jídel. Večer sem přicházelo mnoho pijáků piva, jehož byl pan Zvěřina znamenitým znalcem i konzumentem,“ píše v knize Byli a bylo.
Langera a jeho umělecké přátele ale vedle chutného jídla paní Zvěřinové do lokálu přiváděly také půvabné dcery hostinského, z nichž tři byly už dospělé. „Byly to dokonale vychované a hezké dívky, milovnice četby a divadla, a později i dobré přítelkyně a leckdy i patronky kumštýřů, kteří ke Zvěřinům docházeli,“ píše Langer. Jiní členové jeho bohémské party, jako třeba básník Gustav Roger Opočenský, byli méně poetičtí a Zvěřinově hospodě pro půvab jeho tří dcer přezdívali „U Šesti stehen“. Zvláště jeden člen skupiny, jistý Eduard Drobílek, se dvořil „černooké slečně Božence“, se kterou se později i oženil. Bylo to právě Drobílkovo romantické vzplanutí pro moji pratetu, které vytvořilo pevné a osudové propojení rodiny Zvěřinů s bohémskou družinou, jejíž součástí byl i Hašek.
Tehdy ani ne třicetiletý Hašek ještě rozhodně nebyl uznávaným spisovatelem, ale spíše bohémskou figurou a provokatérem známým po celé Praze. Svými vtipy často bavil celou hospodu, zároveň se o něm ale vědělo, že občas odchází bez placení. Několikrát skončil v policejní cele kvůli močení na veřejnosti nebo noční střelbě z dětské pistole. Živil se psaním novinových článků, které však byly jen někdy založené na skutečných událostech. Jindy šlo o záměrné mystifikace, jako když si Hašek coby redaktor Světa zvířat vymyslel neexistující prahorní blechu a napsal o ní seriózně se tvářící článek. Hlavním zdrojem jeho příjmů však bylo psaní krátkých humorných povídek, jichž za svého života napsal více než tisíc. V nich si dělal legraci z „blbství“ různých autorit, hlavně státních úředníků, učitelů a farářů, ale zesměšňoval i naivitu ctnostných idealistů, které život po zásluze potrestá.
Ačkoli byl plodným autorem, kolegové ho jako spisovatele nebrali příliš vážně. Podle literárního historika a předního haškologa Radka Pytlíka nechápali, že se ocitli v blízkosti génia, a jeho rychlé hospodské zapisování drobných humoresek na cáry papíru a opilecké eskapády viděli jako mrhání talentem, nedostatek disciplíny a nezájem o vysokou literaturu. „Nepochopili, že bohémská nezodpovědnost vůči světu i vůči sobě samému je výrazem nikým netušené upřímnosti a odpovědnosti k tvorbě, že bohémské uvolnění je základem a předpokladem uvolnění tvůrčího,“ píše Pytlík v knize Náš přítel Hašek. Podobně později uvažoval i Haškův vrstevník, spisovatel Jiří Mahen: „My měli Haška hrozně rádi, protože byl opravdu samý vtip. On možná neměl rád nás, protože jsme si hráli na literáty. A teď je ta švanda v tom, že on dělal literaturu daleko intenzivněji než my všichni.“ Své povídky i články nosil hned po napsání do redakcí a s výdělkem se zase vracel do lokálů, v nichž trávil většinu času. Hašek frekventoval tolik podniků, že by jejich výčet zabral několik řádků, když si ale Zvěřina v březnu 1911 pronajal hostinec zvaný Kravín, přelétavý bohém tam načas zakotvil způsobem, který byl pro něj nezvyklý. Bývalý lokál se nachází na rohu Korunní a Budečské ulice, tedy jen o pár bloků od hospody U Dandů (také na náměstí Míru je dnes restaurace Kravín, ta ale se Zvěřinovou hospodou nesouvisí). Dům stále zdobí socha kravské hlavy a nápis Kravín, dnes tu ale sídlí jógové studio. Zvěřinu sem ve své době vyhnal rostoucí nájem, do nové restaurace se ale hosté příliš nehrnuli. Zrovna se konaly volby do říšské rady, tedy tehdejšího rakouského parlamentu, a hostinský s těžkým srdcem sledoval, jak si v okolních pivnicích zřizují svá ústředí různé politické strany a jejich řečníci tam přivádějí klientelu, zatímco jeho lokál zeje prázdnotou. Tehdy přišla hvězdná chvíle budoucího Zvěřinova zetě Drobílka.
Úředník rektorátu ČVUT sám nebyl umělcem, ale patřil do bohémské družiny, jejíž součástí byl i Hašek (který o něm mimo jiné napsal povídku Drobílkovo milostné dobrodružství). Langer ho charakterizuje jako bystrého muže, který „měl spoustu nápadů, ale rozdával je a sám nepsal nic“. Tentokrát přišel s geniálním nápadem založit si vlastní stranu a v Kravíně také pořádat veřejné politické debaty, aby tchánovu podniku přivedl zákazníky. Uskupení dostalo název Strana mírného pokroku v mezích zákona a za jejího kandidáta do blížících se voleb byl coby nejvtipnější řečník vybrán Hašek. Strana ve skutečnosti vznikla coby recesistický projekt už před lety v jiné hospodě, v Kravíně ji ale Hašek a spol. díky Drobílkovu nápadu vzkřísili a dali jí reálný obsah. Na originální a dosud nevídanou divadelně-politickou mystifikaci, dnes by se asi řeklo komediální stand-up show, do vinohradského lokálu brzy chodila celá Praha.
Hašek a spol. v Kravíně s předstíranou vážností simulovali stranické schůze. Kandidát Hašek uměl dokonale napodobit jazyk politiků plný dobových frází a hesel i teatrální patos jejich vystupování. Záznamy neexistují, podle pamětníků ale šlo o improvizovaný dialog s publikem, které Haškovi nahrávalo, a on ihned reagoval na momentální náladu, vtipy rozvíjel a větvil na hranu absurdity. „Není pravda, že jsem takový blbec, za kterého jsem považován, nýbrž jest pravda, že blbec nejsem. Zejména však nejsem notorickým blbcem,“ vzpomíná Langer na jednu z replik.
Coby kandidát nabízel Hašek s vážnou tváří smyšlený a zcela bizarní program. Ve většině domů tehdejší Prahy například existovali domovníci, kteří v noci obvykle odemykali dveře nájemníkům vracejícím se domů a účtovali si za to dvacetihaléř. Hašek hospodskému publiku sliboval, že domovníky zestátní, což přinese úchvatný řetězec výhod: lidé se zbaví poplatků, státní správa získá síť policejních donašečů a domovníci státní penzi.
Zhruba tříhodinová vystoupení probíhala v onom roce 1911 každou středu, sobotu a neděli od začátku května až do červnových voleb a obě zakouřené místnosti vinohradské hospody byly vždy přecpané. Z Haška se stala atrakce přitahující výrazné pražské postavy: objevili se tu někdejší anarchističtí buřiči Viktor Dyk a František Gellner, ilustrátor Josef Lada, novinář Eduard Bass, sociální demokraté bratři Šmeralové a podle legendy sem německý literát Max Brod přivedl i zadumaného, tehdy ještě neznámého mladíka Franze Kafku.
Akce samozřejmě skončila volebním neúspěchem, odstartovala ale období Haškova účinkování v mnoha hospodských představeních, která od té doby psal s Drobílkem a dalšími kolegy. Radko Pytlík si všímá, že lidé kolem Haška pochopili, že se v případě improvizovaných politických proslovů vlastně jednalo o umění až tehdy, když spisovatel celý projekt shrnul ve své knize Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona. Období, kdy Hašek vystupoval v Kravíně, pak podle literárního historika bylo jedním z tvůrčích vrcholů jeho života. ...