V ten smutný páteční den roku o kterém se Mayové nechali slyšet, že je tím pro celé lidstvo posledním, lilo jak z konve. V Biskupcovce vykvetla jedna sakura a večer u Zavěšenýho Kafete bylo teplo až krapet přetopeno. Velíškovo extempore, po dvacet let věrného pacoše a autora originálního zubařského obrazu a kachní truhly z kuchyně Na Novém Světě, nešlo pod vous šermíři a prófovi Kájovi Basáků. Dalibor se hezky hádal s Julkem Neumanů o pofiderní nutnosti vulgarismů na prknech, co znamenají svět. Souhlasné mručení přihlížejících štamgastů se střídavě přelévalo od jedné k druhé straně. Kolem stěn na prádelní šňůře řádně přikolíčkován, jako čerstvě vyglajchovaný velký prádlo, se culil brachus z posledních let. Židle pod jeho největší fotenou, kam si nikdo netroufal usednouti i když bylo natřísknuto k prasknutí, zbyla samozřejmě na mne. Vzpomínání a filosofování průběžně řádně povzbuzováno bylo šňapsem všeho druhu. Důstojně veselý kar. Pan Ouhel, vzpomínal na koupačku ve Vydře s tehdá čerstvými francouzskými holemi. Sašenka Skrhů, jako bráchova hlavní zpovědnice, dostala za úkol zmapování Mírova citového života, prostě informací o všech jeho ženských, do právě zadělávané e-knihy, jejíž prolog už stačil sesmolit Klája. Tomáš Čachtických se nechal uvrtat do cestopisu o mrazivém přechodu Roháčů před třiatřiceti léty. Vašek Havluj prý zas sesmolí zimní přechod Tatranský s černou perlou, jak mu hrot Mírova cepínu prosvištěl kolem hlavy při stavbě iglú vysoko nad Teryho chajdou.