Jehova žehná těm, kteří jsou mu věrně oddáni
„Vy, kteří milujete Jehovu, mějte v nenávisti, co je zlé. On chrání duše těch, kteří jsou mu věrně oddáni.“ — Žalm 97:10.
1. Proč od nás může Jehova právem očekávat, abychom mu byli věrně oddáni, a k jakému jednání má právo?
JEHOVA stvořil všechno živé v nebi i na zemi, a proto je nejvyšším králem a jediným pravým Bohem. Bible o něm říká, že je „král na neurčitý čas“. (Jer. 10:10) Nemá tudíž právo vyžadovat od svých poddaných, které stvořil, aby mu byli věrně oddáni? (Efez. 4:24) Není jedině spravedlivé, aby podnikl kroky proti těm, kteří mu neprojevuji věrnou oddanost, ale aby žehnal těm, kteří jsou věrní a oddaní? Nejednají lidští vládcové stejně?
2. Komu by měla být v první řadě projevována loajalita podle mínění většiny lidí? Proč je však tento názor nesprávný?
2 Z více než tří miliard (tří tisíc milionů) lidí, kteří jsou dnes na zemi, jen poměrně málo lidí přemýšlí o tom, že je jejich povinností, aby byli věrně oddáni Jehovovi Bohu, velikému svrchovanému vládci. Krátkozrace vidí pouze lidské vlády svých zemí, které jsou bezprostředně nad nimi. Domnívají se, že musí být především věrně oddáni těmto vládám. Na jejich žádost jsou ochotni přestupovat zákony Boha a dělat věci, které jsou v jeho očích špatné. Nevidí však tito lidé věc v nesprávném světle? Mohli bychom je přirovnat k zaměstnancům nějakého podniku, kteří svým představeným přisuzují větší autoritu než majiteli podniku. Lidští panovníci nemají větší autoritu než ten, který je králem nade vším.
3. Jak někteří muži v prvním století dokázali, že jsou věrně oddáni Jehovovi?
3 V prvním století našeho letopočtu jedna skupina mužů zaujala správný postoj, když od nich lidské úřady vyžadovaly něco, co by je nutilo k neposlušnosti nejvyššího svrchovaného panovníka. Svou věrnou oddanost vůči němu dokázali tím, že odpověděli: „Musíme poslouchat Boha jako vládce spíše než lidi.“ (Skut. 5:29) V takové důležité otázce nám snad nebude zatěžko zachovat vůči Bohu věrnou oddanost. Co však uděláme, půjde-li o zdánlivě nevýznamné věci nebo o něco, co se nám snad bude zdát neškodné, ale co by nás mohlo přimět k tomu, že bychom jednali neloajálně ve významnějších věcech?
4. Co znamená výraz „věrná oddanost“?
4 Věrná oddanost vládci nebo vůdci je též označována slovem „loajalita“. Znamená také oddanost něčemu nebo někomu a upřímnost vůči nějaké osobě nebo nějakým osobám, jimž jsme dlužni věrnost. V hebrejské části Bible se hebrejské slovo překládané jako „věrná oddanost“ vztahuje na laskavost. Znamená však více než ohleduplnost nebo laskavost, jež vyplývá z lásky, ačkoli zahrnuje i tyto pojmy, a často se překládá výrazem „milující dobrotivost“ nebo „věrná láska“. Označuje laskavost, která se milujícím způsobem upne k něčemu, dokud není ve spojení s tímto předmětem splněn její účel, je to laskavost, jakou prokazuje Bůh svým služebníkům a jakou také jeho služebníci projevují vůči němu. Věrná oddanost tedy může být vzájemná. Poddaní ji mohou projevovat svému panovníku a panovník ji může projevovat svým poddaným. O Jehovovi čteme ve 2. Samuelově 22:26 slova: „S někým, kdo je věrně oddaný, budeš jednat s věrnou oddaností.“ Ukázalo se, že je to pravdivý výrok, neboť Jehova nikdy neponechal nesplněný příslib, který dal svým věrným a oddaným služebníkům.
KRÁL IZRAELE
5. Jak Jehova projevil svou věrnou oddanost vůči Izraelitům?
5 Podíváme-li se zpět na starověký izraelský národ, můžeme vidět, jak Jehova jednal vůči němu loajálně. Onen národ byl vůči němu v jedinečném vztahu. Silnou rukou Jehova vysvobodil národ z otroctví v Egyptě a bezpečně jej přivedl na úpatí hory Sinaj v Arábii. Tam s nimi uzavřel smlouvu neboli úmluvu, což neučinil s žádnou jinou národnostní skupinou. Dal jim sbírku zákonů a vládl nad nimi jako jejich neviditelný král. O tomto neobyčejném vztahu jim Mojžíš řekl: „Tebe si Jehova, tvůj Bůh, vyvolil, aby ses stal jeho lidem, zvláštním vlastnictvím ze všech národů, které jsou na povrchu země.“ (5. Mojž. 7:6) Jehova tedy byl skutečným králem Izraele. Dokázal jim svou věrnou oddanost tím, že jim propůjčil vítězství nad nepřátelskými národy, které byly početnější a mocnější než oni. — 5. Mojž. 9:1–3.
6. Co od nich očekával a jak jim to objasnil?
6 Jehova proto právem očekával od Izraelitů, že mu budou projevovat věrnou oddanost a že nepůjdou za jinými bohy. To jasně vyplývá ze zákona, který jim dal. První ze známých deseti přikázání zní: „Já jsem Jehova, tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroků. Nebudeš mít jiné bohy proti mé tváři.“ (2. Mojž. 20:2, 3) Kdyby se kdokoli z národa obrátil k uctívání cizích bohů, byl by to vážný skutek nevěrnosti a nedostatku oddanosti vůči Bohu a králi izraelského lidu.
7. Jak byl význam věrné oddanosti ukázán Izraelitům na moábských rovinách?
7 O mnoho let později, když se Izraelité na moábských rovinách připravovali ke vstupu do země, kterou jim Bůh zaslíbil, Mojžíš je varoval, že by jejich neviditelný král proti nim podnikl trestní kroky, kdyby vůči němu jednali neloajálně. Mimo jiné řekl: „Prokletý budeš ve městě a prokletý budeš na poli.“ (5. Mojž. 28:16) Také se zmínil o požehnáních, která jim budou dána, jestliže budou věrní a oddaní. — 5. Mojž. 28:1–14.
8. Co mělo povzbudit Izraelity, aby poslouchali Boha a byli mu věrně oddáni?
8 Bůh učinil pro Izraelity tolik, že skutečně měli cítit nutkání, aby jej dále poslouchali a projevovali mu věrnou oddanost. Vysvobodil je z egyptského otroctví a po čtyřicet let, kdy byli v pustině, staral se o všechny jejich potřeby. Dal jim za pokrm zázračnou mannu, opatřil jim vodu, dal jim zdravotní předpisy k ochraně jejich zdraví a dokonce se postaral o to, aby se v té době neopotřebovala jejich obuv ani jejich šaty. — 5. Mojž. 29:5.
9. Jak reagovali Moabité a Madiánští, když viděli Izraelity na moábských rovinách?
9 Ke konci těchto čtyřiceti let, kdy pobývali v pustině, zaútočili na ně Amorité pod vedením králů Seona a Oga. Jehova pomohl Izraelitům porazit tyto nepřátele. (5. Mojž. 2:32–36, 3:1–13) Tohoto vítězství si povšimli Moabité a dostali velký strach, zvláště když viděli, jak se velký tábor Izraelitů rozložil na moábských rovinách. Začali pociťovat „odpornou hrůzu z izraelských synů“. (4. Mojž. 22:1–3) Také nomádští Madianité byli znepokojeni, a proto se jejich starší muži (starší) radili se staršími muži moábskými. Ti řekli: „Tohle shromáždění spolkne všechno kolem nás jako býk, který spolyká zelený porost na poli.“ (4. Mojž. 22:4) Události se vyvinuly tak, že se zdánlivě nezávažná věc stala pro Izraelity vážnou zkouškou jejich věrné oddanosti vůči Jehovovi, jejich králi.
BALÁK CHYSTÁ SPIKNUTÍ PROTI IZRAELI
10. Proč hledal Balák pomoc u Baláma a jak zněla jeho prosba?
10 Moábský král Balák věděl, že vojenského vítězství nad Izraelity nemůže dosáhnout bez Boží pomoci. Proto hledal pomoc u Baláma, muže, který žil ve vzdáleném městě Petor, zřejmě v horní části eufratského údolí blízko Háran. Balám sice nebyl Izraelita, ale uznával Jehovu jako pravého Boha a něco o něm věděl. Balák a jeho madiánští spojenci poslali k Balámovi delegaci a žádali jej, aby přišel a proklel Izraelity. Poslové mu přednesli Balákovu prosbu, jež zněla: „Nyní přece pojď, prosím; proklej mi tenhle lid, neboť jsou mocnější než já. Snad se mi podaří je porazit a snad je vyženu ze země; velmi dobře totiž vím, že komu požehnáš, ten je požehnaný, a koho prokleješ, ten je prokletý.“ (4. Mojž. 22:6) Balám se dotazoval Jehovy a potom odmítl žádost slovy: „Jděte do své země, protože mi Jehova nedovolil, abych šel s vámi.“ — 4. Mojž. 22:13.
11. Jak Balám projevil pohnutky svého srdce?
11 Balák poslal k Balámovi druhou delegaci poslů, kteří byli ještě váženější než ti předchozí. Nabídli Balámovi bohatou odměnu, jestliže přijde a zatratí Izraele. Ačkoli při návštěvě první delegace Bůh řekl Balámovi, aby nechodil, Balám opět prosil o dovolení, aby mohl jít, neboť jej podněcovala chamtivá touha po bohaté odměně. Jehova dovolil Balámovi, aby jednal podle svého srdce. Když se však Balám rozhodl, že půjde s delegací, vyjádřil Jehova svou nelibost a poslal svého anděla, aby mu odporoval. Tento anděl řekl: „Podívej se, já — já jsem vyšel, abych odporoval, protože jsi se dal ukvapeně na cestu proti mé vůli.“ (4. Mojž. 22:22–32) Balám nedbal na tento projev Jehovovy nelibosti a když anděl řekl, že může jít s těmi muži, jednal dále podle svého srdce. — 2. Petra 2:15, 16; Juda 11.
12. a) K jakému výsledku vedly Balámovy snahy proklít Izraelity? b) Jaký plán potom předložil Balákovi a madiánským starším?
12 Když přišli do Moábu, Balám se třikrát pokoušel proklít Izraele, ale Jehova vždy Baláma přiměl, aby pronesl požehnání. Je pochopitelné, že král Balák zuřil. „Zavolal jsem tě, abys zatratil mé nepřátele, a hle, ty jsi jim požehnal až do krajnosti, třikrát.“ (4. Mojž. 24:10) Ačkoli to byl nový důkaz Boží nelibosti nad tím, že si Balám přeje proklít Izraele, nezmenšila se tím Balámova chamtivá touha po odměně. Nyní řekl Balákovi a také madiánským vládcům, že kdyby přiměli Izraelity, aby jednali neloajálně vůči Jehovovi, Jehova by je proklel sám. Balám navrhl, že by mohli Izraelity svést k uctívání Bále z Peoru, které bylo spojeno s pohlavním kultem. (4. Mojž. 31:16) O tom mluví Zjevení 2:14, kde je řečeno, že Balám „učil Baláka klást kámen úrazu před izraelské syny, aby jedli věci obětované modlám a aby smilnili.“ To byl velmi chytrý plán.
ZKOUŠKA VĚRNÉ ODDANOSTI
13. a) Kterou slabinu Izraelitů chtěl Balám využít? b) Jak byla následkem této slabosti již dříve zkoušena jejich loajalita vůči Bohu zdánlivě nezávažnou věcí?
13 Kdyby Moabité a Madianité uskutečnili Balámův plán, využili by slabiny Izraelitů: jejich tělesných žádostí. Již dříve jim tato slabost způsobila těžkosti. Při jedné příležitosti v době, kdy putovali pustinou, zatoužili po určitých jídlech, která jedli v Egyptě. Ne snad proto, že by byli hladoví, ale protože podlehli tělesné žádosti a chtěli jíst to, co měli rádi. Nebyli spokojeni s tím, co jim dával Bůh a stěžovali si: „Kdo nám dá jíst maso? Jak jen vzpomínáme na ty ryby, které jsme zadarmo jídávali v Egyptě, na okurky a melouny a na pór a na cibuli a česnek! Teď však je naše duše vyprahlá. A před očima nemáme docela nic, než tu mannu.“ (4. Mojž. 11:4–6) Pro tento nevděčný výrok vzplanul proti nim Jehovův hněv, protože tak vlastně odmítli pokrm, který jim opatřil. Jindy mluvili o manně neuctivými slovy jako o ‚opovrženíhodném chlebu‘. (4. Mojž. 21:5) Něco tak nezávažného jako pokrm mohlo je tedy přimět k tomu, že reptali proti svému neviditelnému králi. Balám měl v úmyslu využít této lidské slabosti, která se zdála tak nevýznamná, a svést je tak k vážnému projevu neloajality vůči Bohu.
14. Popiš, jak asi Balám předložil Moabitům a Madiánským svůj plán.
14 Když Balám předkládal svůj plán Balákovi a jeho spojencům, možná, že říkal: ‚Podívej se, prosím, jak krásné jsou moábské a madiánské ženy. Tančí lákavě a svůdně, a neputují snad Izraelité již čtyřicet let pustinou? Nedává jim jejich Bůh k jídlu jenom mannu? Nedalo by se proto předpokládat, že se budou žádostivě dívat na výtěžky země? Nebyli by tito lidé, kteří putují pustinou, ochotni přijít k hostině, kde by bylo nejlepší moábské jídlo a víno, kdyby je pozvaly moábské a madiánské ženy? Ať se posadí a jedí a pijí. Ať ochutnají svůdná moábská jídla a ať se opijí silným madiánským vínem. Až si na to zvyknou, ženy jistě budou vědět, jak je přimět, aby s nimi měli styky, a ať se Izrael sklání před moábskými bohy.‘
15, 16. a) Co si asi někteří izraelští muži mysleli, když je pozvaly moabitské a madiánské ženy? b) Proč byly jejich úvahy nebezpečné?
15 Když krásné moábské a madiánské ženy pozvaly izraelské muže, aby přišli na jejich slavnost, jistě se to mužům zdálo jako nevinný projev pohostinnosti. Možná, že si říkali: ‚Co nám to uškodí, jestliže přijmeme přátelské pozvání Moabitů a Madianitů? Nemůže nám přece uškodit, jestliže s nimi budeme jíst a pít víno. Tance by byly příjemnou změnou a po těžkém boji s Amorejskými si jistě zasloužíme trochu odpočinku.‘ Takovými úvahami se snad snažili ospravedlnit svůj způsob jednání, jímž se dostali do velmi nebezpečné situace.
16 Přijmout přátelské pozvání Madianitů a Moabitů a jíst jejich lákavá, chutná jídla, to vše by mohlo vypadat jako něco nezávažného. Šlo však o špatnou společnost. Tito lidé byli pohané a pěstovali kult pohlaví, účastnili se prostopášných obřadů, jež byly spojeny s uctíváním Bále a k nimž patřila i obřadná prostituce. Častý styk s takovými lidmi, zvláště v uvolněném ovzduší slavnosti, byl nebezpečný. Dobré jídlo a mnoho vína mohlo je uvést do povznesené nálady a přitom by se mohli bez zábran dopustit něčeho, co je špatné v Božích očích. Nedali by se za takových okolností izraelští muži svést při pohledu na málo oblečené krásné ženy, které tančily své smyslné tance před účastníky slavnosti? A nebyli by pak ochotni přijmout lákavé pozvání těchto žen, aby se účastnili prostopášných obřadů při uctívání Bále? Tak by je špatná společnost svedla k tomu, že by se dopustili vážných projevů nevěrnosti a nedostatku oddanosti vůči svému Bohu a králi. — 2. Mojž. 34:12–15; Ozeáš 4:11.
17. a) Proč při slavnostech nešlo jen o jídlo a pití? b) Jak se staly léčkou pro Izraelity, kteří se jich účastnili?
17 Slavnosti těchto pohanských národů byly v každém ohledu náboženské. Jejich hudba, tance a prostopášné obřady byly součástí uctívání Bále. Jejich ženy tančily ke cti svých bohů a jejich tance měly vyvolat v přítomných pohlavní vášně. Izraelité, kteří se účastnili takové slavnosti, skutečně podlehli svodu. Jako býk, který je veden na porážku, tak byli vedeni svými tělesnými žádostmi nejprve ke zdánlivě nevinné slavnosti a potom k nemravnému a modlářskému jednání, takže zhřešili proti Bohu. (Př. 7:22) „Tehdy začal mít lid nemravné styky s moábskými dcerami. A ženy přicházely zvát lid k obětem svých bohů a lid začal jíst a sklánět se před jejich bohy.“ — 4. Mojž. 25:1, 2.
18. K čemu nakonec vedla zdánlivě tak nezávažná věc, jakou bylo přijetí pozvání, a co se stalo, když se Izraelité, kteří se účastnili slavnosti, vrátili do svého tábora?
18 Jak Balám předpověděl, vzplanul proti Izraelitům Jehovův hněv, protože jednali špatně a neloajálně. Jehova způsobil, že izraelský tábor postihla rána, při níž zahynulo 23 000 lidí. (1. Kor. 10:8) Ve 4. Mojžíšově, kapitole 25 není výslovně řečeno, kolik modlářů usmrtili izraelští soudcové, ale jsou zřejmě zahrnuti ve zmíněném zaokrouhleném počtu 24 000 obětí oné rány; pravděpodobně to bylo asi 1 000 zabitých. Takové neštěstí tedy postihlo Izraelity jen proto, že přijali pozvání ke zdánlivě neškodné slavnosti.
19. Jak skončila rána v izraelském táboře a jakými slovy připomněl Ozeáš Izraelitům o staletí později toto neloajální jednání?
19 Rána konečně ustala, když Fínes, syn velekněze Eleazara, probodl kopím Zamriho a madiánskou ženu Kozbi, kterou si Zamri přivedl do svého stanu, aby tam s ní měl nemravné styky. Zamri byl velmi pravděpodobně vůdce nevěrných vzbouřenců. Obřadná prostituce byla částí uctívání Bále a proto mohlo být Zamriho jednaní považováno za uctívání Bále v izraelském táboře, když si přivedl Kozbi do svého stanu a měl tam s ní sexuální styky. (4. Mojž. 25:6–8) O staletí později Jehova připomněl Izraelitům toto neloajální jednání, když přiměl proroka Ozeáše, aby zapsal slova: „Oni sami vešli k Bálovi z Peoru a oddávali se hanebnosti a stali se ohavnými jako věc jejich lásky.“ — Ozeáš 9:10.
20. Proč se Balámův lstivý plán nezdařil a v jakém ohledu působil jako bumerang?
20 Balámův lstivý plán sice způsobil Izraelitům velké škody, ale přece selhal, protože Izraelité, kteří byli věrní a oddaní, odolali tělesnému pokušení k jednání, jež by bylo špatné v Božích očích. Plán ve skutečnosti působil jako bumerang proti Madiánským, protože Bůh přikázal loajálním Izraelitům, aby je porazili. „Jehova mluvil k Mojžíšovi a řekl: ‚Ať je mezi Madiánskými znepokojení, a vy je porazíte, protože oni vás znepokojují svými lstivými skutky, kterých se lstivě dopustili vůči vám v záležitosti Peoru a v záležitosti Kozbi, dcery madiánského náčelníka, své sestry, která byla smrtelně uhozena v den bičování pro záležitost Peoru.‘“ (4. Mojž. 25:16–18) Madiánská města a ohrazené tábory v tom území byly určeny ke spálení. Pět madiánských králů bylo zabito a také všichni mužského rodu a každá žena, která měla pohlavní styk, a také Balám. (4. Mojž. 31:1–20) Moabité, kteří byli potomci Abrahamova synovce Lota, nebyli pobiti, ale protože se účastnili spiknutí, nesměli „na neurčitý čas“ vejít do Jehovova sboru, „ani do desáté generace“. — 5. Mojž. 23:3, 4.
VĚRNÍ A ODDANÍ DOSTÁVAJÍ POŽEHNÁNÍ
21, 22. Jak Fínes dokázal svou věrnou oddanost Jehovovi a dal nám tak dobrý příklad a o čem nás poučuje úděl těch, kteří jednali neloajálně?
21 Kněz Fínes patřil k těm, kteří byli Jehovovi věrně oddáni, a je o něm pochvalná zmínka za to, že rychle vystoupil proti Zamrimu a Kozbě. „Nestrpěl soupeřství“ vůči uctívání Jehovy, a to mu ‚bylo počítáno za spravedlnost‘. Byla mu za to dána smlouva pokoje s Jehovou, která měla „pro něj a pro jeho potomstvo po něm sloužit jako smlouva kněžství na neurčitý čas“. — 4. Mojž. 25:11–13; Žalm 106:30, 31.
22 Měli bychom dnes napodobit dobrý příklad loajálního Fínese, a ne příklad Izraelitů, kteří podlehli svým tělesným žádostem. Jejich osud je pro nás varovným příkladem. (1. Kor. 10:11) Je to příklad, k jakému neštěstí může vést pěstování nesprávných žádostí, i kdyby se zdály nevýznamné a neškodné. — Jakub 1:14, 15.
23. V čem se dnes podobá situace věrně oddaných křesťanů a situace loajálních Izraelitů, kteří byli na moábských rovinách, a jaká požehnání čekají věrné křesťany?
23 Izraelité, kteří zůstali loajální vůči Jehovovi jako Fínes, dostali požehnanou přednost, že směli vstoupit do Zaslíbené země. Také křesťané, kteří dnes zůstanou věrně oddáni Jehovovi, mohou očekávat, že obdrží podivuhodná požehnání, která Bůh připravil pro ty, kdo jej milují. Vejdou do nádherné nové epochy, která má přijít podle Božího příslibu pod vládou jeho pomazaného krále, Ježíše Krista. „Hojnosti knížecího panství a pokoje nebude konec.“ Bude vládnout „právem a spravedlností od nyní až na neurčitý čas.“ (Iz. 9:7) Jaké je to povzbuzení, abychom nikdy nepodlehli tělesnému pokušení a nejednali nevěrně vůči Bohu!
24. Co musíme poznat vzhledem k žádostem těla a proč jsme dnes v podobné situaci jako Izraelité na moábských rovinách?
24 Doufáme, že brzy nadejde tato nová epocha, a proto máme všechny důvody, abychom odolávali pokušení k jednání, které by bylo špatné v Jehovových očích. Měli bychom pochopit, že tělesné žádosti jsou dnes stejnou lidskou slabostí jako v dobách Izraelitů, kteří tábořili na moábských rovinách. Pokušení uspokojit tyto tělesné žádosti je velké, protože jsme obklopeni světskými lidmi, kteří se oddávají volnému chování a sexuální nemravnosti. V určitém ohledu pěstují kult pohlaví stejně jako Moabité a Madiánští. V jejich literatuře, v divadelních kusech, filmech a televizních programech jsou stavěny na odiv všechny zkažené tělesné žádosti, jaké jen může vymyslet zkažený duch. Musíme odporovat tomuto špatnému vlivu. Kdybychom mu podlehli a dali se svést k něčemu, co je špatné v Božích očích, může nás to stát život, jako v případě oněch 24 000 Izraelitů, kteří přišli o život, protože jednali neloajálně.
25. Na co bychom měli pamatovat, dostaneme-li se do pokušení pro tělesné žádosti?
25 Jestliže se tedy dostaneš do pokušení, abys udělal něco, co ti sice může připadat neškodné, ale co je špatné v očích Božích, měl by sis vzpomenout na zkoušku věrné oddanosti, k níž došlo na moábských rovinách. Jednej tak, jak jednají lidé věrně oddaní Bohu, a nezapomeň, že v žalmu 97:10 je napsáno: „Vy, kteří milujete Jehovu, mějte v nenávisti, co je zlé. On chrání duše těch, kteří jsou mu věrně oddáni.“