ŽIŽKOV,PRAHA 3, Jarov

Přemysl

Dnešní území Žižkova bylo v minulosti málo osídleným místem, protože leželo za hradbami. Karel IV. v r. 1358 rozkázal stráně kolem Prahy v okruhu 3 mílí osadit vinicemi. Řada vinic stála nedaleko Olšan u židovského hřbitova a také k Malešicům se táhly vinice až na Židovské pece. Na Ohradě byla první vinice už v 15.století. Také celá jižní strana hory Vítkov byla osázena révou včetně návrší. Tam také v r. 1420 použil Žižka opevnění a věžičky jedné vinice k zesílené svého opevnění. Časté války však pustošily vinice, které v 17. století byly přeměněny na pole a zahrady.. Územní celistvost s vinicemi se podařilo zachovat a kvůli vinicím dostalo r.1849 celé území název Vinohrady.Obnovená tradice vinohradských vinic vedla k oslavám vinobraní až od r. 1997. Prohraná válka s Pruskem v r. 1866 vyvolala debaty o neúčelnosti hradeb a v r. 1874 to vedlo k jejich zboření. Žižkovským dnem D se stal 16 červenec 1875, kdy došlo k oddělení Žižkova od Královských Vinohrad. Prvním žižkovským starostou se stal Karel Hartig (1833 – 1905, který byl později obviněn z peněžních podvodů a rezignoval. Nahradil ho Jan Nepomuk Richter , který však úřadoval jen jeden den, protože celé obecní zastupitelstvo bylo druhý den z důvodů vyšetřování korupce rozpuštěno. Přesto se Richterovi za tento jediný den podařilo povýšit Žižkov na město. Žižkov je čtvrtí činžovních domů z přelomu 19. a minulého století. Místní ulice jsou úzké a strmé. Přestože je zde životní úroveň všeobecně nižší, než v okolních městských částech, nacházejí se zde i některé hotely.

Židovské pece, pro Terezku a Aničku Je to dnes park souběžný s ulicí Biskupcova,jehož název možná u někoho vzbuzuje rozpaky, je odvozen od jména usedlosti, která zde stála. V parku jsou zpevněné cesty s odděleným pruhem pro cyklisty, několik ohrazených hřišť, lavičky. Cesty pro inline bruslení.

Dříve zde byly i dutiny vydlabané prý v čas pronásledování Židů a jejich vypuzení z Prahy za císařovny Marie Terezie v roce 1744. Je jisto, že jeskyně zvané Židovské pece za Žižkovem skutečně poskytovaly v dřívějších dobách občas útulek Židovstvu vyhošťovanému z měst pražských. Byly v nich upraveny nuzné příbytky, přeplněné nešťastníky, z nichž mnoho se jich již nikdy nenavrátilo ze svých zabedněných zdejších úkrytů.

Pak zde bylo i popraviště. Poslední veřejná poprava u nás se konala roku 1866 a vykonával ji kat Jan Pipperger. Pro něj to byla první poprava a odsouzenec byl dokonce jeho kamarádem. Byl to Václav Fiala, číšník a vrah své milé a matky svého dítěte. Na exekuci se tehdy přišlo podívat asi třicet tisíc lidí (je to tak - 30 000), no neměli tenkrát televizi a americké thrillery, tak se dav přišel povyrazit na popraviště na Židovské pece nad Žižkovem. Jedlo se, pilo se, pak se zlomil vaz a bylo po všem. Šlo se domů. Zážitek! Druhý den přišli obhlédnout viselce ti outlocitnější a na závěr (po sundání vrahova těla) se všichni krutě servali o provaz oběšencův. A jaký to byl člověk, ten kat? Bestie? Podle dobových zpráv, všechny své popravy následně odmarodil. Pokaždé se nervově zhroutil a navíc nebyl jen kat, ale i čalouník a byt i dílnu měl na Újezdě, číslo popisné 47.

Dnes jsou to parky a oplocená palisádová hřiště v západní i ve výchovní části parku s pískovištěm a skluzavkou, je zde i závěsná houpačka, volně přístupné 2 dřevěné domky, 4 palisádové věže, hrazda, 8 sedáků na oplocení, 5 volných sedáků z kmene stromu. Poblíž je pítko.

21.5.2005 se koná tradičně v parku Židovské pece (blízko Malešické a Jilmové ul.) první letošní open-air akce! Tradiční pece začínajív 15:00 a končí v 22:00. Těšit se můžete na juggling shop, workshopy a večerní fireshow. Najíst a (hlavně) napít se můžete v Boiler baru. Muziku zajistí Babylonrock a Pappapot

Několik prvních žižkovských událostí:

První žižkovskou školou byla Olšanská škola v Táboritské ulici, otevřená 1838. Zbořena byla v v 70.létech 20.století.

První nemocnice stále u Ohrady.

První farnost zde byla založena 1767 při kostele Povýšení svatého kříže.

Nejstarším tělocvičným spolkem je dosud existující sokolská jednota, založená 24.března 1872.

Největším průmyslovým závodem byla „továrna na střelné zápalky“ neboli kapslovna, kterou založili Francouzi Seiller a Bellot na Parukářce.

Nejstarším peněžním ústavem byla Záložna Řemeslnicko-živnostenská, sídlící od 1892 v Husitské ulici..

Pro Jirku je asi důležité, že je zde na židovských pecích i Azimutální základna Židovské Pece -Hlavní bod azimutální základny Židovské Pece pro ověřování, resp. kalibraci úhlových geodetických přístrojů, je stabilizován na Židovských Pecích v Praze 3 betonovým blokem 20 x 20 x 80 cm s bronzovým čepem s vyvrtaným otvorem o 1,5 mm. Jednotlivé směry azimutálního etalonu (4 směry) jsou signalizovány měřicí značkou na stěnách budov, rovnoměrně v rozsahu 400 g.Základna je uzpůsobena pro kalibraci následujících měřidel a přístojů: teodolity , totální stanice , aerokompasy , busoly Viz ČMI Využití azimutálního etalonu Židovské pece, mezinár. porovnání, zahrnutí do nár. metrologického systému ČR. planar angle - CMI co-operates with the Reserach ...

Historie

Při mohutném rozvoji Prahy v 19. století profitovala tehdy malá vesnice Žižkov z jejího růstu. Obec, která se dřive živila jen pěstováním vína na svazích Vítkova mohla konečně zúročit svojí blízkou polohu u Prahy. Výstavba, která tady začala právě na konci předminulého století pokračovala enormním tempem, kolem roku 1920 už byla celá čtvrť zastavěná a ve výstavbě se pokračovalo vlastně už jen na Ohradě. Zavedena sem byla elektrická tramvaj, ulicemi Seifertova a Husitská (trať zrušena roku 1977. V této době (70. léta), začalo komunistické vedení uvažovat o radikální přestavbě celého Žižkova. Úzké ulice měly nahradit široké, staré činžovní domy měly vystřídat paneláky. Celý plán se však neustále posouval, takže do něj nakonec zasáhla sametová revoluce a nebyl uskutečněn. V 90. letech se změnily společenské podmínky, některé domy se opravily rychle, některé pomaleji. Přesto je nyní stav celého Žižkova mnohem lepší než býval dříve. Na Zižkově byla také slavná hospoda Jedová chýše, kterou známe z z filmového seriálu „Hříšní lidé města pražského“.. Původně se jmenovala „Na vinici. Dnes už se ale neví, kde stávala ještě na konci rakouské monarchie.

Historické a kulturní památky

A.Malý okruh Žižkovem

B.Velký okruh Žižkovem

C Literární okruh Žižkovem

A.Malý okruh Žižkovem
Malý okruh představuje první okruh zastavení, která tvoří historické a kulturní památky Žižkova.

1. Zastavení - Náměstí Winstona Churchilla a Dům Odborových Svazů

Dům odborových svazů
Budovu Domu odborových svazů, dříve Všeobecného pensijního ústavu projektovali architekti Josef Havlíček a Karel Honzík v letech 1929-1930, realizace stavby proběhla v letech 1932-1934. Místo původně požadované obvodové zástavby pozemku prosadili architekti budovu na půdorysu kříže, doplněnou dvěma samostatnými přilehlými křídly - obchodním a obytným. Budova byla konstruována na železobetonovém skeletu, pokryta keramickými obkládačkami a plně klimatizována. Jako výšková stavba se budova VPÚ výrazně uplatnila v pražském panoramatu. V kontextu tvorby meziválečné architektonické avantgardy patří ke stěžejním příkladům českého funkcionalismu. Významnou pozici zaujímá tato stavba i v rámci evropského vývoje architektury 1. poloviny 20. století.

Socha Winstona Churchilla
Dílo je přesnou kopií sochy Churchilla na londýnském Parlamentním náměstí nedaleko Westminsterského paláce, sídla britského parlamentu. Jejím autorem je britský sochař Ivor Jones. Socha o hmotnosti asi jedné tuny byla odlita v závodě MS Meridian Foundry v jižním Londýně, v němž vznikl i originál. Státník a politik Winston Churchill (1874-1965) byl britským premiérem v letech 1940-1945 a 1951-1955. Po odchodu z politiky se věnoval malování a psaní. V roce 1938 patřil k několika politikům, kteří pozvedli svůj hlas proti mnichovské dohodě. Významnou měrou přispěl také k uznání exilové vlády Edvarda Beneše a poskytl jí v Británii útočiště. Jeho busta je v Praze k vidění před britským velvyslanectvím.

2. Zastavení – Fotbalový stadion Viktoria Žižkov
Svatostánek místního fotbalové mužstva, které působí v české nejvyšší soutěži. Fotbalový klub má dlouholetou tradici a v říjnu 2003 oslavila Viktorka 100 let od svého založení. V roce 1903 založili studenti reálného gymnázia na Sladkovského náměstí a sokolští dorostenci Sportovní kroužek Viktoria. Už tehdy se zrodil červenobíle pruhovaný dres, který je po slávistickém druhý nejstarší podnes užívaný sportovní dres v naší zemi. Postupně se Viktorka stala příslušníkem ”pražského trianglu”, tj. trojice nejsilnějších pražských fotbalových klubů (spolu se Spartou a Slavií). Největších úspěchů dosáhla Viktorka v letech 1928-1940. V roce 1928 se jí podařilo získat titul mistra ligy. Fanoušci a hráči mohou dnes jen závidět rekordní návštěvnost z roku 1940, kdy na zápas Sparta-Viktorie Žižkov přišlo 30 tisíc diváků. Žižkovské fotbalové prostředí ovlivnilo i českého spisovatele Karla Poláčka, který sem zasadil svůj román Muži v ofsajdu.

3. Zastavení - kostel Sv. Prokopa
Architektonickou dominantou celého pražského Žižkova je bezesporu novogotický kostel sv. Prokopa na Sladkovského náměstí (vedle Seifertovy ulice). Základní kámen tohoto kostela byl kardinálem Františkem Schönbornem položen 30. října 1898 u příležitosti 50. výročí panování císaře Františka Josefa I. Proto se mu v prvních letech existence také říkalo “Jubilejní” kostel. Plány na stavbu trojlodního sloupového chrámu vypracovali architekti Josef Mocker a František Mikš. Chrám je dlouhý přes 51 metrů, vejde se do něj až dva tisíce lidí. Výška křížové klenby dosahuje 16 metrů, věž je vysoká 73 metry. Jeho šířka činí 17 metrů. Základní kámen farního kostela sv. Prokopa na Sladkovského náměstí byl položen 30. října 1898. Novogotický trojlodní síňový prostor byl postaven v letech 1899 - 1903 podle plánů Josefa Mockera. Původní romantické varhany na západní kruchtě kostela s 42 rejstříky - 201. opus z roku 1912 varhanáře Emanuela Štěpána Petra (1853-1930) jsou zasazeny do gotické skříně architekta Mikše. V roce 1979 byly firmou Igra kompletně přestavěny a rozšířeny na 3 manuály při zachování původního píšťalového fondu tak, aby odpovídal rozšířenému počtu rejstříků. Současný nástroj má dnes 52 znějících rejstříků. Farnost u sv. Prokopa, která je největší katolickou farností na Žižkově, má od roku 1989 znovu svého kněze P. Vladimíra Kellnara, jehož zásadním přičiněním byl kostel sv. Prokopa v letech 1991-96 důkladně opraven včetně rekonstrukce uměleckých děl, a tak mohou návštěvníci spatřit ojedinělou architektonickou památku v její původní kráse

4. Zastavení - Budova Radnice Městské části Prahy 3
Neobarokní budova Žižkovské radnice na Havlíčkově náměstí, dnes sídlo Úřadu městské části Praha 3, byla postavena v letech 1889-1890 podle plánů architekta Jana Šimáčka a slavnostně otevřena při zahájení Jubilejní výstavy 14. května 1891. Propojením s nově rekonstruovaným sousedícím domem v Lipanské ulici došlo v roce 1998 k rozšíření historické části objektu. Svatební a obřadní síň radnice sloužila od otevření v roce 1890 až do roku 1911 schůzím zastupitelstva města Žižkova. Stěnu historického sálu zdobí originál obrazu v dobovém rámu Bitva na hoře Vítkově (z roku 1907), dílo Adolfa Liebschera (1857-1919). Ze svatební síně vykročili do manželského života např. herec Vlasta Burian či dvakrát prezident Václav Havel. V roce 1928 se zde ženil básník Jaroslav Seifert. Před budovou se nachází pomník Karla Havlíčka Borovského, dílo Josefa Stachovského z roku 1911 vytvořené ve dvou odlitcích pro Prahu a Kutnou Horu.

5. Zastavení - Atrium
V Čajkovského ulici najdete památkově chráněný objekt - raně barokní kostelík Povýšení sv. Kříže, známý dnes všem milovníkům hudby a výtvarného umění jako Atrium na Žižkově. V roce 1984 skončila rozsáhlá rekonstrukce objektu, při níž byla někdejší chrámová loď přeměněna v koncertní sál pro 120 návštěvníků, vybavený koncertním křídlem a varhanami, k baroknímu základu přibyla moderní přístavba, v jejímž východním křídle je výstavní síň. V galerii se představily desítky významných osobností českého výtvarného umění. Atrium na Žižkově nabízí návštěvníkům příjemné chvíle odpočinku v přilehlém parku či posezení a občerstvení ve stylové kavárně se zahrádkou Café Oktáva. Šťastné propojení minulosti se současností, útulnost a zároveň jistá vznešenost celého areálu, to vše přispívá k oblibě Atria nejen mezi obyvateli Žižkova.

6. Zastavení - Vyhlídková televizní věž

Televizní vysílač Praha, známý spíše jako Žižkovský vysílač, stojí uprostřed Mahlerových sadů přímo uprostřed hlavního města. Byl dostavěn v roce 1992 (stavba probíhala v letech 1985-1992). Jsou zde dva moderní výtahy, které jedou rychlostí až 4 m/s. Požární schodiště vede až do výšky 124 m. V horní partii je pro veřejnost přístupná restaurace a rozhledna. Z nich je nádherný pohled na Prahu. Vysílač je slavný i díky lezoucím železným dětičkám (autor David Černý).

Otevírací doba rozhledny: denně 10 – 23 hod
Otevírací doba restaurace a kavárny: denně 11 – 23 hod.
Vstupné: dospělí 60,- Kč, důchodci, vojáci a studenti 30,- Kč, děti do 10 let a ZTP zdarma

Unikátní konstrukční řešení věže, která byla postavena v letech 1985-1992 a jehož autory jsou ing. arch. Václav Aulický, dr. ing. Jiří Kozák, CSc. a Ing. Alex Bém, je chráněno československým patentem. Do výšky 134 metry dosahují tři kruhové tubusy, z nichž hlavní, přecházející do anténního nástavce, má průměr 6,4 m, další dva pak 4,8 m.V hlavním tubusu jsou dva rychlovýtahy, ve dvou dalších je provozní technologický výtah a požární nouzové schodiště. Základ věže tvoří v hloubce 15 metrů železobetonová, 4 metry silná deska o průměru 30 metrů. Vypočtená výchylka věže na vrcholu činí až 120 cm. V běžném provozu není žádný výkyv znatelný, protože je eliminován speciálním kyvadlovým tlumičem kmitů. Se svými 216 metry je nejvyšší pražskou věží. Ve stometrové výšce je vyhlídková terasa s kavárnou dostupná výtahem.
Mimina Babies autora Davida Černého umístěná na plášti vysílače napomáhají jeho oživení. David Černý dokázal svými miminky strohou uniformní stavbu vysílače krásným způsobem oživit a přispět k tomu, že je tento ještě před pár lety velmi nechtěný obr vnímán zase o trochu příznivěji. Projekt "Mimina Babies" se každopádně od samého začátku těší podpoře zdejší radnice.

7. Zastavení - Starý židovský hřbitov
Židovský hřbitov na Žižkově ve Fibichově ulici (tzv. první izraelský hřbitov na Olšanech) byl založen v roce 1680 jako morové pohřebiště pražské židovské obec. Znovu se zde pohřbívalo v době morové epidemie ve druhém desetiletí 18. století, pravidelně pak od roku 1787, kdy vešel v platnost zákaz pohřbívání uvnitř města. Hřbitov sloužil do roku 1890, kdy byl zřízen nový židovský hřbitov v Praze-Strašnicích. Po druhé světové válce přestal být hřbitov udržován. Zarůstal a pustl, řada náhrobků byla povalena. Na počátku 60. let byl z větší části zrušen a přeměněn v park. Nejstarší část s náhrobky význačných osobností však zůstala zachována a od parku ji oddělila nová zeď. Židovský hřbitov ve Fibichově ulici je významnou umělecko historickou památkou. Bylo zde pohřbeno na 40 000 osob, mezi nimi řada významných rabínů a učenců. Nejnavštěvovanější je hrob pražského vrchního rabína Ezechiela Landaua (1713-1793), jehož náhrobek byl v roce 1993 (v souvislosti s 200. výročím úmrtí) spolu s dalšími náhrobními kameny příslušníků rodiny kompletně restaurován.

8. Zastavení - Telefonní ústředna
Fibichova čp. 1500/19, 21
Rozměrná budova pražské meziměstské telefonní a telegrafní ústředny, postavená v letech 1922-1925 podle projektu architekta Bohumíra Kozáka, zasahuje do tří ulic - Fibichovy, Křížkovského a Kubelíkovy. Průčelí do Fibichovy ulice zdobí čtyři plastiky od Ladislava Kofránka z roku 1926. Ústředna byla slavnostně uvedena do provozu 19. června 1927. V té době bylo pro Prahu vybudováno 127 meziměstských a mezinárodních vedení, která byla připojena na osmdesát pracovišť této nově zbudované ústředny. Ta byla vybavena manuálními přepojovači systému Siemens-Halske se žárovkovým návěštěním. Přes značnou automatizaci zde bylo zaměstnáno na 350 pracovníků.
V současné době je ústředna v majetku společnosti Český Telecom.

B. Velký okruh Žižkovem
Velký okruh po historických a kulturních památkách Žižkova obsahuje všechna zastavení malého okruhu, ke kterým přidáme dalších pět zastavení.

9. Zastavení - kostel sv. Rocha
Kostel sv. Rocha na dnešním Olšanském náměstí je nejstarším žižkovským kostelem. Bezprostředním podnětem k jeho výstavbě byla morová epidemie, která vypukla v Praze počátkem roku 1680 a k pochovávání zemřelých měla jednotlivá pražská města zřídit pohřebiště za městskými hradbami. Kostel sv. Rocha plnil funkci hřbitovního kostela, a to i poté, co se na olšanských hřbitovech začalo řádně pohřbívat, mimo morové oběti. Jde o barokní elipsovitou kopulovou stavbu, kterou zřejmě projektoval proslulý architekt J. B. Mathey a realizoval stavitel J. Hainric. Její vnitřek je členěn arkádami, nad nimiž se táhne galerie. Hlavní novorenesanční oltář navrhl Antonín Baum roku 1879, kdy byl obnoven celý interiér. V jeho centru je obraz staršího data, rozdělený do dvou vertikálních pásem. V horním je Královna nebes Panna Maria s anděly, v dolním pak svatí patroni, pomáhající při morových epidemiích - sv. Roch, sv. Šebestián a sv. Rozálie. V pozadí obrazu je možné spatřit hrůzy, způsobené morovou zkázou.

10. Zastavení - Nové židovské hřbitovy
Nový židovský hřbitov v Praze 3 je jako celek chráněnou kulturní památkou což je dáno jeho charakterem, založením i stoletou dobře vedenou správou, v níž sehrála v židovské obci v Praze značnou roli i sama Chevra kadiša - pohřební bratrstvo. Chevra kadiša dbala také o to, aby texty pomníků odpovídaly pravdě a charakteru pohřbeného. Hřbitov, založený roku 1891, byl vybaven od počátku kromě ochranné zdi, obklopující prostor pro asi 100 000 hrobů, tedy asi na jedno století, účelovými budovami, které byly řešeny jednotně v duchu tehdy vládnoucího stavebního slohu Prahy - v novorenesanci. Tak je zbudována obřadní síň s důstojnou modlitebnou, k níž jsou přiřazeny potřebné místnosti k rituální přípravě pohřbu, i budova správní, zahrnující úřadovnu správce hřbitova i byty správce i hrobníků, i další nutné provozní budovy, jako např. sklad dřeva na rakve. Hřbitov byl od počátku řádně rozčleněn na hřbitovní pole, postupně zaplňovaná hroby, takže procházka hřbitovem je zpravidla i časovým přehledem jednotlivých slohů, v kterých jsou řešeny památníky mrtvých. Nový židovský hřbitov, který nebude nikdy zcela zaplněn hroby, protože ničivá smršť nacismu vyhladila beze stopy ty, kdo zde mohli a měli jednou spočinout, je tedy jednotnou architektonickou památkou. Na Novém židovském hřbitově na Olšanech leží i hrob spisovatele Franze Kafky. Mezi Kafkou a Žižkovem existuje ještě jedno pouto. V rohovém domě na Prokopově náměstí se narodila Kafkova přítelkyně a důvěrnice Milena Jesenská (1896-1994).

11. Zastavení - Vrch sv. Kříže
Vrch sv. Kříže, resp. park na Parukářce je výraznou plochou zeleně v centrální části Prahy 3. Je oblíbeným místem, kam obyvatelé Prahy 3 chodí na procházky, hrát si s dětmi. Údajně tu kdysi bývalo popravčí místo, ale tuto nedoloženou informaci někteří historici popírají. Nyní tu stojí svérázná hospůdka s jedinečným výhledem na Prahu, s jakým se může chlubit málokterý lokál v hlavním městě. Proto se také tahle hospůdka v hezkých dnech stává probíhačkou dětí a psů. Večer se tu někdy hrává na kytary, hospoda má zvláštní atmosféru místa odloučeného od civilizace, byť tramvaj vás doveze až k úpatí kopce na němž stojí.

12. Zastavení - Národní památník na Vítkově
Národní památník na Vítkově prošel poněkud pohnutou historií. S rozmachem českého nacionalismu před více než sto dvaceti lety se objevila i úvaha o potřebě vystavět pomník Jana Žižky na Vítkově, na místě boje husitských vojsk proti křižákům. Projekt Památníku národního osvobození, Pantheonu legionářů, vytvořil arch. J. Zázvorka a 8. listopadu 1928 zahájil prezident Masaryk stavbu slavnostním výkopem. Hrubá stavba byla ukončena v roce 1932, dotváření a doplňování umělecké výzdoby pokračovalo až do počátku druhé světové války. Dlouho vznikala i charakteristická jezdecká socha Jana Žižky. Návrh začal zpracovávat prof. B. Kafka po roce 1931. Až po dvaceti letech byla socha odlita a byla slavnostně odhalena v roce 1950, ve výroční den husitské bitvy. Na Vítkově vzniklo monumentální, až chrámové dílo, poslední velká dominanta vnitřní Prahy. Nikdy však zcela nenaplnilo poslání, pro které vzniklo. Budovu obsadili ve druhé polovině války okupanti, změnili ji ve sklad vojenského materiálu, poničili zařízení. 1950 byla na Víkově vztyčena také Kafkova největší jezdecká socha na světě Jana Žižky z Trocnova.Památník byl nově rozšířen o přístavbu k uctění hrdinů II. odboje. Ta však byla zpřístupněna až v roce 1955, ovšem jako Síň Rudé armády. V roce 1953 zde bylo otevřeno Mauzoleum mumifikovaného Klementa Gottwalda, začaly zde být ukládány ostatky dalších komunistických funkcionářů. Historie legionářů měla zmizet. Gottwaldův hrob byzantského stylu byl nákladným způsobem udržován do roku 1962, kdy byla jeho mumie zpopelněna. Památník pak jako ideologický symbol ztrácel na významnosti. V zásadě se však tvář budovy již neměnila. Po listopadu 1989 byl popel komunistických funkcionářů odevzdán pozůstalým. Národní památník byl uzavřen, navštívit jsme jej mohli jen při několika veřejných akcích. V roce 2000 předalo ministerstvo kultury ČR, které Památník spravuje, budovu i péči o její další využití Národnímu muzeu. To nyní usměrňuje její další osud.

13. Zastavení - Armádní muzeum
Armádní muzeum je umístěno v Praze na Žižkově v historických budovách Památníku národního osvobození. Expozice muzea je rozčleněna do tří velkých celků. První zachycuje období první světové války 1914-1918, účast Čechů a Slováků v ní a politickým a vojenským akcím, které vedly ke vzniku samostatného československého státu. Druhá část je věnována meziválečné Československé republice a jejím ozbrojeným silám a třetí výstavní prostor zachycuje období druhé světové války a mapuje účast Čechů a Slováků ve vojenských operacích na jejích frontách, v domácím odboji i na dalších akcích, které měly za cíl obnovu samostatnosti Československa.
Otevírací doba pro veřejnost: každý den kromě pondělí od 9:30 do 17:30.
Vstup do muzea je trvale zdarma.

MUZEUM HISTORICKÉHO ÚSTAVU AČR. U Památníku 2

Armádní muzeum Hist. ústavu AČR Historický ústav Armády České republiky je vědeckovýzkumné, muzejní a knihovní zařízení Armády České Republiky, jehož tradice sahá do roku 1919. V tomto roce vznikl Památník odboje jako poradní sbor při soustřeďování písemných i hmotných památek československého odboje v době první světové války. Na činnost této instituce, která prošla od svého založení určitým organizačním vývojem, navazuje dnešní Vojenské historické muzeum na Hradčanech, Letecké muzeum ve Kbelích, Vojenské technické muzeum v Lešanech, Vojenská historická knihovna a expozice Armádního muzea na Žižkově. Právě památky na činnost československého odboje v období první světové války dnes prezentuje v jednom ze svých pěti výstavních sálů.

Armádní muzeum Hist. ústavu AČR Odborné zaměření muzea bylo přirozeným vývojem rozšířeno o výzkum a prezentaci militárií období historicky mladších. Druhý výstavní sál tak poskytuje ucelený přehled budování a vývoje československé armády v období od roku 1918 až do rozbití Československa v roce 1938. Největší z výstavních sálů plasticky mapuje na pozadí hlavních událostí účast Čechů a Slováků v bojích druhé světové války. Další dva menší sály jsou pravidelně využívány pro příležitostné výstavy.Výsledky své vědecké a odborné práce prezentuje HÚ AČR jednak v již zmíněné muzejní a výstavní činnosti, dále pak v bibliografické službě, na vědeckých konferencích a seminářích, v knižních a časopiseckých publikacích v dalším servisu vojenským útvarům, ústavům, zařízením a ve službách široké veřejnosti.

.Divadla
Žižkovské Divadlo Járy Cimrmana je typicky nejen žižkovskou ale i českou specialitou. Lákat do něj cizince je zbytečné, celý výkon je založen na verbálním humoru Další, čím je divadlo Járy Cimrmana výjimečné je jeho popularita. Ani dobrý produkt se neprodá sám. Zde poptávka výrazně převyšuje nabídku, a tak by byla skoro škoda na něčem tak dobrém něco měnit.
Divadlo Ponec, sídlící u viaduktu v Husitské ulici. Jeho novodobá tradice není nijak dlouhá, význam však roste s každou sezónou. Divadlo se zaměřilo čistě na pohybové umění a moderní tanec a uplatňuje tak strategii tržního výklenku. Je to totiž jediné divadlo v Praze, které se tomuto žánru soustavně věnuje. Je provozováno Občanským sdružením Tanec Praha ve spolupráci s Hlavním městem Praha a radnicí třetího pražského obvodu. Sdružení má historickou budovu v nájmu a opravuje ji. Peníze se podařilo získat od sponzorů, velkou dotaci však poskytl i stát ze svého rozpočtu v roce 2001. Samotná propagace tohoto divadla je velmi zdařilá a daří se dostat tento stánek kultury a tance do povědomí jak Pražanů, tak i početné obce tanečníků a příznivců tance v celé Evropě. Svědčí o tom i dosud pořádané festivaly, jichž se účastnila i taková hvězda, jakou bezesporu je Michail Baryšnikov. O divadle a jeho programu se lze dovědět z brožury Česká kultura, nejlepší volbou však jsou internetové stránky. Dokonce funguje i anglická verze a to v plném rozsahu ve srovnání se stránkami jiných organizací, působících na Žižkově. V současnosti probíhá propagační kampaň na lavičkách sítě AD-Net.. Divadlo nabízí možnost hlídání dětí v průběhu představení. Je to vynikající nápad, jak zvednout tržby a zároveň umožnit a zpříjemnit klientům kulturní zážitek.

C.Literární okruh Žižkovem
K rozvoji cestovního ruchu na Žižkově může nemalou měrou přispět také bohatá sbírka jmen lidí, kteří se tu narodili, prožili zde buď celý nebo alespoň část svého života, působili zde v různých oblastech (umění, politika, žurnalistika, věda či sport…) nebo se jim Žižkov stal inspirací v jejich dílech. Protože těmito slavnými jmény jsou např. J. Seifert, S.K. Neumann, F. Kubka, V. Neff, J. Otčenášek, V. Nezval, F. Halas, J. Hašek, K. Poláček, A. B. Svojsík či K. Nepraš, zdálo by se, že tato oblast přitáhne především domácí cestovní ruch. Ovšem se Žižkovem je spjato také slavné jméno spisovatele Franze Kafky, který je pohřben na místních Nových židovských hřbitovech v Olšankách. Není pochyb o tom,že slavný spisovatel je lákadlem především pro zahraniční turisty, kteří se o jeho život a místo, kde ho prožil, velmi zajímají. Tištěný průvodce Prahou však tyto turisty zavede především na Staré židovské město a Žižkov tak zůstává opomíjen.

1. zastavení - Karel Poláček (1892-1944) - Seifertova ul., fotbalový stadion Viktoria Žižkov
Český prozaik a novinář, jeden z našich největších humoristů. Už z maloměstské kupecké židovské rodiny, z níž pocházel, si přinesl první poznání prostředí i lidí, jejichž ”přírodopisu” se pak tak zaujatě věnoval ve svém díle. Do prostředí Žižkova je zasazen jeho humoristický román Muži v ofsajdu, jehož hlavní hrdinové otec a syn Habáskovi bydlí v Cimburkově ulici a jsou jakožto řádní vlastenci stoupenci a velkými fanoušky žižkovské Viktorky.
2. zastavení - Jaroslav Seifert (1901-1986), Bořivojova ul. č.104 - pamětní deska a busta od akademického sochaře Stanislava Hanzlíka
Nejslavnější žižkovský rodák, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1984). Narodil se v Bořivojově ulici 104, později se rodina přestěhovala do dnešní Seifertovy ulice (tehdy Karlova třída) a v roce 1915 dále do Jeronýmovy. Navštěvoval základní školu ve Vlkově ulici (tehdy Palackého ulice) a na gymnázium chodil do Kubelíkovy. Přesto, že se v dospělém věku odstěhoval, Žižkov zůstal jeho láskou a inspirací. Vzpomínky na dětství strávené na žižkovských ulicích provázejí celé jeho dílo.
V autorově první sbírce Město v slzách se objevují ryze žižkovské básně Děti z předměstí, Večer na pavlači, V předměstské uličce. Stejné téma se objevuje i v lyrických fejetonech Hvězdy nad Rajskou zahradou (1929), kde jedna kapitolka dokonce nese název Vpád města Žižkova do české literatury.

3. zastavení - Antonín Benjamin Svojsík (1901-1914) – pamětní deska na rohu budovy gymnázia na Sladkovského náměstí
Působil jako učitel tělocviku na žižkovské reálce (dnes gymnázium). Zakladatel českého skautingu.
4. zastavení - Stanislav Kostka Neumann (1875-1947) – Olšanská vila, Chelčického
Český básník, prozaik a publicista, národní umělec a jedna z nejvýraznějších osobností našeho literárního života. Bývalá usedlost ”olšanská vila” v Chelčického ulici 45 na jižním úpatí vrchu svatého Kříže (Parukářka) se koncem 19. století stala básníkovým domovem. V této době se začal zajímat o anarchistické hnutí, kterému věnoval také svůj první časopis Nový kult redigovaný a vydávaný právě v Olšanské vile. Kolem Neumanna se shromáždila anarchistická literární skupina a do vily přicházeli Fráňa Šrámek, František Gellner, Karel Toman, Viktor Dyk, Karásek ze Lvovic i Marie Majerová. V roce 1904 se sice Neumann odstěhoval, ale ruch ve vile neutichl. Neumannova žena Kamila začala vydávat edici moderní literatury nazvanou Knihy dobrých autorů. Vyrůstal zde i Neumannův syn - herec Stanislav Neumann.
5. zastavení - Franz Kafka (1883-1924), pohřben na Nových židovských hřbitovech v Olšanech
Pražský německý spisovatel. Vystudoval práva na pražské německé univerzitě a pracoval jako úředník v Dělnické úrazové pojišťovně. Za svého života uveřejnil jen několik kratších próz, z nichž nejvýznamnější je Proměna (1915). V Kafkově pozůstalosti zůstaly tři nedokončené romány, aforismy a další prózy, jež přehnaně kritický autor určil ke spálení. Pobýval krátce na Žižkově, kde jeho rodina zakoupila malou továrničku na azbestové výrobky (ve dvoře domu v Bořivojově 27). Kafka péči o rodinný majetek nenáviděl, a tak do Bořivojovy ulice docházel se značnou nechutí, jak uvedl ve svém deníku.
Mezi Kafkou a Žižkovem existuje ještě jedno pouto. V rohovém domě na Prokopově náměstí se narodila Kafkova přítelkyně a důvěrnice Milena Jesenská (1896-1994).
6. zastavení - Přemysl Pitter (1895-1976), Milíčův dům, Sauerova ul. 2
Humanista, pacifista a evangelický publicista, založil roku 1922 tzv. Milíčův dům (Sauerova ulice), kde se věnoval postiženým a trpícím dětem. Za války zde dokonce ukrýval židovské děti. Po skončení války naopak pomáhal trpícím dětem z německých rodin. Na Milíčově domě je umístěna pamětní deska.
7. zastavení - Městská radnice Prahy 3, Havlíčkovo náměstí, Pomník K.H. Borovského
Už od počátku 19. století se Žižkováci snaží zdůrazňovat svůj patriotismus a autonomii všemi možnými způsoby. Jsou hrdí na své město a většina z nich se cítí být spíše Žižkováky nežli Pražany (což je podstatný rozdíl!). Stejně tak hrdí jsou na všechny známé osobnosti, jejichž jména jsou nějak spjata právě se Žižkovem. To ostatně dokládá i Kniha cti, kterou založila Rada Městské části Prahy 3. Zápisem jsou tak oceněni všichni, kteří přispěli k dobrému jménu nebo rozvoji Městské části. Kniha je uložena u starosty a zpřístupněna při slavnostních příležitostech. Jako první byl zapsán Jaroslav Foglar v roce 1992 a v současnosti Kniha čítá okolo 60 zápisů, mimo jiné také Václava a Dagmar Havlových, kteří právě na místní radnici uzavřeli svůj sňatek.
Na Žižkově před radnicí na parkově upraveném prostoru náměstí pojmenovaném k jeho poctě stojí bronzová socha básníka, novináře a neohroženého bojovníka za slovanskou vzájemnost Karla Havlíčka Borovského (1821-1856). Nápis na podstavci vyjadřuje jeho celoživotní krédo: ”Přislibujte si mně, vyhrožujte si mně, přece zrádcem nebudu.”
Třímetrovou sochu vytvořil řezbář a sochař Josef Strachovský, odlita byla v umělecké slévárně Maškově v Karlíně. Vlastní akt odhalení pomníku se odehrál 16. května 1911 za velké účasti oficiálních hostů, spolků a obecenstva. Jeho nedílnou součástí bylo přejmenování náměstí Basilejského na Havlíčkovo.
Originál sochy je však umístěn před Vlašským Dvorem v Kutné Hoře, takže v roce 1911 odhalovali na Žižkově již vlastně kopii. Další kopie byla dodána na objednávku našich krajanů do Ameriky. Pomník byl postaven na jednom z nejkrásnějších míst Douglasova parku v Chicagu. Má na podstavci český a anglický nápis: ”Slavný český publicista, miláček národa a mučedník brixenský Karel Havlíček, narozen 31. října 1821, zemřel 29. července 1856. V něm ztratil národ český jednoho z nejlepších synů, neohroženého bojovníka za práva a svobodu, muže vzácného charakteru a skálopevného přesvědčení, za něž obětoval i život svůj. Nehynoucí čest jeho památce! Věnováno americkými Čechy státu Illinois.”
8. zastavení - Rodina Medkova – Armádní muzeum
Dětství na Žižkově prožili i Ivan a Mikuláš Medkovi. Jejich otec, legionář a spisovatel Rudolf Medek byl ředitelem Armádního muzea, kde rodina také bydlela. Mikuláš Medek byl mezinárodně uznávaným výtvarníkem, Ivan Medek působil v emigraci jako redaktor Hlasu Ameriky, po revoluci se stal vedoucím Kanceláře prezidenta republiky.

Z historie: Z politických bojů v městě Žižkově I., II., III., IV., V., VI., VII., VIII.

publikováno též v Radničních novinách Prahy 3 č. 6 až 12/2004 a 1,2/2005

Marináři a Trojice žižkovská
Nepotěšeni dnešním stavem věcí veřejných obracíme se často do ideálních časů historie. Nabízím proto malou vycházku do minulosti komunální politiky města Žižkova. Nehodlám zde samozřejmě systematicky líčit politické dějiny, půjde spíše o jakýsi kaleidoskop událostí a panoptikum zajímavých postav.
Roku 1884, necelých deset let po vyhlášení nezávislosti na Královských Vinohradech, byl již Žižkov zmítán svou první velkou politickou a hospodářskou aférou. Nešlo tehdy o nic menšího než o samotnou Městskou záložnu žižkovskou. Rozsah jejích ztrát i tušených defraudací se sice ani zdaleka neblížil aféře Záložny svatováclavské, nicméně k pádu dosavadního obecního zastupitelstva v čele se starostou Karlem Hartigem plně dostačoval. Situaci využila a k moci se drala bojovná opozice.
První takovou opoziční stranou v žižkovských dějinách se stala Oprava věcí veřejných, zkráceně a trochu posměšně zvaná “opraváři”. Vysloužila si však ještě jednu přezdívku. Ve svém programu totiž měla sáhodlouhý výčet věcí určených k opravě, nejen např. státní finance, nýbrž dokonce i válečné námořnictvo. Odtud “žižkovští marináři”.
Zakladatelem a hlavou strany se stal František Bláha, budoucí profesionální politik, muž neobyčejně sveřepý a houževnatý, o kterém ještě hodně uslyšíme. Opraváři však alespoň zpočátku nebyli stranou jednoho muže, byli stranou mužů tří, tzv. Trojice žižkovské.
Druhým mužem byl Antonín Král, povoláním učitel, avšak celou svou duší vášnivý lokální politik. Nadřízené školské úřady však jaksi neměly pro tuto jeho zálibu pochopení. A proto byl již dříve odvolán z Dobříše (kteréžto městečko se zdálo být vůči jeho velikému politickému talentu příliš slabým a bezbranným) a přeložen právě na Žižkov. Velkoměstské prostředí jej však neumravnilo a naopak teprve zde jeho politická hvězda naplno zazářila. V době našich příběhů však již byl ze Žižkova opět přeložen, tentokrát pro změnu na Vyšehrad, kde ovšem již novou kariéru nezahájil (Vyšehrad byl zrovna v této době připojen k Praze), nýbrž zůstal Žižkovu věren a za politikou sem každodenně dojížděl.
Třetím byl P. Josef Houžvička, kooperátor filiálního kostela sv. Rocha na Olšanech. Mezi lidem údajně populární kněz, jehož politické sklony však také nenacházely porozumění u vrchnosti, tentokrát církevní.
V první fázi bylo pro Bláhu spojenectví obou humanitně vzdělaných mužů neocenitelným pokladem, především využíval jejich dovedností řečnických a žurnalistických (sám se od nich postupně lecčemus přiučil).
Ambice marinářům nechyběly, chyběl jim však vhodný a důstojný kandidát na starostu. Všichni tři totiž byli prozatím jen začátečníky, bez dostatečné autority mezi občanstvem. Ale i tuto nesnáz se nakonec zdařilo překonat a budoucí starosta byl nalezen. Stal se jím Josef Moric Wertmüller, muž zevnějšku více než úctyhodného. Jeho duševní schopnosti ale již tak vynikající nebyly. Werthmüller sice velmi rád reprezentoval, avšak nerad rozhodoval. To obvykle přenechával těm v pozadí (což pro opraváře nebylo v žádném případě na závadu). Rovněž jeho národní přesvědčení vzbuzovalo jisté pochybnosti – na veřejnosti sice vystupoval jako horlivý vlastenec, avšak proslýchalo se, že domácnost vede německy. Navíc jeho synovi, staviteli Alfonsu Wertmüllerovi, byly na Vinohradech zadány stavby jak velké synagogy, tak i německého divadla (musel tedy být s tamními Němci přinejmenším v dobrých vztazích). Při předvolebních vyjednáváních nakonec zřejmě sehrála roli ještě jedna ne zrovna čistá záležitost, která nebyla později nikdy vyjasněna. Týkala se opět financí, konkrétně budoucích výplat na radnici. To se ale projeví až po volbách, tedy v příštím pokračování.
Jan Škoda, Archiv hl. m. Prahy

Pokračování:
Občanský klub – opozice proti opozici

Minulé vyprávění jsme ukončili těsně před žižkovskými obecními volbami v roce 1879 (nedopatřením se v textu objevil rok až následujících voleb – 1884). Není potřeba déle napínat – opoziční Oprava věcí veřejných v nich díky aféře se záložnou drtivě zvítězila. Wertmüller se stal starostou s funkcí převážně reprezentační a Bláha jeho prvním náměstkem s funkcí rozhodovací. Zde by ovšem nastal zádrhel – funkce prvního náměstka totiž bývala vždy čestná, bez nároku na honorář. To ale bylo v této situaci vyloučeno, neboť další zaměstnání by Bláha jen těžko stíhal, na radnici musel sedět a úřadovat od rána do večera. Byl proto zcela nestandardně vyplácen z reprezentačního fondu, a to plnou jeho polovinou, tedy částkou 600 zlatých ročně (vše nasvědčuje tomu, že právě toto bylo zásadním bodem předvolebních ujednání mezi Bláhou a Wertmüllerem). Na radnici samozřejmě zasedl i zbytek Trojice žižkovské – učitel Král a páter Houžvička. K všeobecné spokojenosti panovala mezi opraváři následující dělba práce – Král a Houžvička psali, Bláha kontroloval a schvaloval a Wertmüller podepisoval. Jenže i oni nakonec přestřelili. Zaslali totiž do novin Pražský Denník rozbor a popis oné záloženské aféry, která je vynesla k moci (článek, jehož autorem byl nejspíše Král, však Wertmüller nepodepsal).
V novinách se objevila i plná jména neplatičů v čele s údajně největším dlužníkem Václavem Stomem (dále např. Karel Traumb, Josef Podlipský a František Krasl). Tito pánové se oprávněně cítili být dotčeni na svých občanských právech, zvláště když některá obvinění se ani nezakládala na pravdě. Zbýval proto jen krůček k jejich vzájemné domluvě a následné bouřlivé veřejné schůzi v sále Bezovky. Na ní se zrodila nová ostře opoziční politická síla Žižkova – Občanský klub. Klub na rozdíl od Opravy věcí veřejných nedisponoval osobnostmi, nebyl však jako opraváři exkluzivní stolní společností, nýbrž naopak spoléhal na širokou občanskou základnu. Abychom ale Občanský klub neprezentovali jen jako šedivou anonymní masu, uveďme alespoň jména jeho funkcionářů: Václav Stome, předseda, Josef Černý, místopředseda, Karel Traumb, jednatel, Josef Podlipský a František Krasl, výboři (pochopitelně tedy vesměs ti dotčení na cti).
Prvním bodem činnosti Klubu pochopitelně bylo nezávislé přezkoumání oné záležitosti se záložnou. Výsledky, k nimž dospěl, se diametrálně lišily od výsledků opravářů – řada osob byla očištěna, některé ztráty de facto ani ztrátami nebyly a celková škoda se ukázala být podstatně menší, než uváděli opraváři. Veřejnost o tom byla informována přímo v Národní Politice, kterýžto celonárodní list věnoval této lokální aféře téměř plnou stránku. Nezdařil se ovšem hlavní bod úsilí – neprokázal se přímý podíl náměstka Bláhy na čachrech v záložně. Osud ale namísto toho Občanskému klubu přihrál dva jiné trumfy do politické partie.

Pokračování: Žižkovské aféry

Aféry jsou hybnou silou politiky. Pro schopnou opozici jsou větrem do plachet, síla vládnoucí koalice se projeví ve schopnosti je ustát.
Shoda okolností přinesla na rozbouřený Žižkov hned dvě. První se týkala pozemků na nám. Komenského. Když Rydrych, dosavadní majitel pozemků pod centrem budoucího Žižkova, začal rozprodávat čtvercové parcely na bloky činžáků, jeden čtverec záměrně vynechal. Zde mělo vzniknout ústřední náměstí s Žižkovým pomníkem uprostřed. Plocha tedy byla od počátku za náměstí považována a majitel rovněž tak předpokládal, že ji město za nějaký symbolický peníz odkoupí. Město sice téměř vzápětí na popud tehdejšího správního komisaře Jana Hartla zřídilo na volném prostranství park, leč k placení se po dalších 7 let stále nemělo. Trpělivý vlastník se prodeje nedožil, zanechav po sobě nedospělé sirotky. A v tom byl kámen úrazu – majitel mohl dluhy promíjet, poručník však byl ze zákona povinen chránit zájmy svých poručenců. A tak došlo k jednání – nejprve smírnému, při němž byla cena usmlouvána na 6 zl. za čtverečný sáh, s čímž původně souhlasila i městská rada. Jenže obecní výbor pod dojmem sebevědomých proslovů učitele Krále a náměstka Bláhy koupi zamítl a jist si vítězstvím r. 1885 zplnomocnil radu k zahájení soudního procesu. Bláha měl dokonce prohlásit, že prohraje-li město, rád zaplatí z vlastní kapsy. Roku následujícího město soud prohrálo – jeho poměr k náměstí byl shledán “nepravým držením” – a bylo navíc odsouzeno k zaplacení soudních výloh ve výši 2000 zl. (Bláha přitom k radosti opozice na svůj slib jaksi zapomněl). Poručník poté nechal celý pozemek oplotit prkennou ohradou a proslýchalo se, že jej chce prodat společenstvu žižkovských obchodníků, které zde hodlalo vystavět krytou velkotržnici. Od náměstí dal ruce pryč i Spolek pro zbudování pomníku Jana Žižky, který nadále pošilhával po místě přímo na temeni vrchu Žižkova. Bláha se však nevzdal a jako poslední pokus vyhlásil plochu za veřejný statek. Vinohradské okresní hejtmanství však i tento zoufalý tah prohlásilo r. 1887 za nezákonný. (Dlužno podotknout, že po nabytí zletilosti se mladému Rydrychovi ubohého města přece jen zželí a náměstí mu odprodá za pouhých 1000 zl., polovinu někdejších soudních výloh.)
Druhou aféru měl na svědomí tradiční zloduch českých radnic – zločinný účetní-defraudant. Ten žižkovský se jmenoval Josef Farkač a jeho aféra vypukla rovněž r. 1885. Utekl, vzápětí byl zatčen, komisionální vyšetřování účtů na radnici však stále nebralo konce, a tak jediným výsledkem bylo po roce propuštění městského důchodního M. Brandta. Další politické vazby nebyly zjištěny a nikdy nebyla ani zveřejněna celková škoda. Menší škraloup nakonec zůstal na starostovi Wertmüllerovi, jehož podpisy se skvěly na téměř všech padělaných účtenkách. Veřejné mínění se však uspokojilo konstatováním, že pan starosta obvykle nikdy nečte to, co podepisuje, a i kdyby četl, stejně by účetnictví nerozuměl.

Pokračování: Všední dny politického boje

Nadešel čas pro menší intermezzo, kdy si ukážeme, jakým způsobem se vlastně na konci 19. století politicky válčilo. Kritiky hrubosti a nekultivovanosti dnešní politické scény však upozorňuji, že zde asi inspiraci nenaleznou.
Velké aféry, které jsme probírali minule, sice byly nesmírně výživné (daly se soustavně připomínat nejméně po celý následující rok), avšak přicházívaly přece jen příliš řídce, než aby se s nimi dalo vystačit. A obecenstvo bylo nutno stále udržovat ve varu. Naštěstí zde byl pravidelný stranický tisk, na jehož stránkách se v těchto předelektronických dobách daly provádět vrcholné exhibice prakticky bez omezení. Na rozdíl od současnosti se tehdy mnohem více než “ad rem” (k věci) útočilo “ad hominem” (na osobu). Stačilo si jen dávat pozor na soudně stíhatelné výrazy. Ale i kdyby došlo k nejhoršímu (tj. k žalobě), nebylo zdaleka vše ztraceno. Tiskové žaloby totiž řešily porotní soudy, a tak stačilo – bez ohledu na faktický stav – udělat dojem na porotu (proto v naprosté většině tiskových procesů obě strany sporu ještě před vynesením rozsudku realisticky vyhodnotily situaci a dohodly se na smíru).
Tiskovým orgánem vládnoucích opravářů byly od r. 1888 Pražské předměstské listy, vydávané přímo na Žižkově, opozice Občanského klubu zpočátku využívala vinohradské Neodvislé listy a karlínský Klub – První orgán Občanských klubů a politických spolků v Království českém, ovšem postupně ovládla původně nepolitický Hlas předměstí (vycházel na Žižkově od r. 1887), který v r. 1891 doplnily ještě Občanské listy.
Reportéři sledovali na každém kroku, na veřejnosti i v soukromí, politiky “protivné” strany. Vrcholným trumfem by bylo odhalení národní zrady. Ano, ačkoliv Němci byli de facto vládnoucím národem rakouské říše a de jure byly všechny národy v této říši rovnoprávné, prokazatelné obvinění z němčení či nadbíhání Němcům by pro českého (byť lokálního) politika znamenalo doživotní diskvalifikaci. V jistém ohrožení byl v tomto směru pouze starosta Wertmüller, jehož syn – stavební podnikatel – opravdu pracoval i na zakázkách pro vinohradské Němce. Ovšem panu starostovi procházelo ledacos. A ostatní si dávali mimořádný pozor. Nezbylo než používat munici menšího kalibru – na Bláhu se vytahovalo jeho nestandardní vyplácení z reprezentačního fondu, na učitele Krále jeho bouřlivá politická minulost a farář Houžvička si pozornost vysloužil svým zlepšovákem: jelikož nestíhal, přestěhoval si úřadování na svoji farní filiálku, načež si musel vydržoval kurýra zajišťujícího mu několikrát denně spojení s radnicí.

Pokračování: Konec starých časů

Abychom však 80. léta 19. století nevnímali jen jako období komických žabomyších válek bizarních maloměstských politických spolků, připomeňme si, že zároveň šlo o éru nejprudšího rozvoje města Žižkova. Jako houby po dešti vyrůstaly na dosud holých stráních celé bloky domů, stavěly se velké budovy národních škol, byly položeny základy chrámu, otevřena nemocnice a chudobinec, zaveden vodovod, dokončena kanalizace, dlážděny ulice, přijela první koňská tramvaj…
Takto široký záběr veřejných prací a výdajů však zároveň poskytoval o to větší prostor opozici, aby nalézala nedostatky. Byly-li některé ulice vydlážděny zbrusu novou dlažbou, tím více vynikly ty, které dosud vydlážděny nebyly – v čele s nešťastným náměstím Komenského. Městská rada navíc řešila některé problémy příliš ukvapeně, přesně ve stylu matematických chytaček pro školáky. Kupříkladu ten vodovod: volilo se mezi možností A – připojení k vodovodu Královských Vinohrad za cenu 40 000 zlatých ročně, nebo B – výstavba vlastního vodovodu za 400 000 zlatých. Takový kapitál však v městské pokladně nebyl, zvolila se tedy první varianta. Přitom každá banka by potřebnou sumu jistě mileráda poskytla při 20 000 ročních splátek…
To nejhorší si však občané žižkovští připouštěli zatím jen pomalu. Kotel byl přetopený, na tak závratný rozvoj nebude zakrátko kde brát, zadlužení obce již dosáhlo půldruhého milionu zlatých. Žižkov neměl prostory ani terén pro větší průmyslové podniky, které by přinášely podstatné zisky i do městské pokladny, a stával se gigantickou ubytovnou pro dělníky, zaměstnané především v sousedním Karlíně, kam odcházely také zisky z jeho práce. Na Žižkově zůstávalo (kromě útraty v krámech a hospodách) jen jejich nájemné za bydlení. Bylo proto třeba tento hlavní pramen příjmů spoutat a zdanit. Obecní přirážky se až dosud nezvyšovaly, ovšem 30. 7. 1890 usnesením městského zastupitelstva činžovní přirážka stoupla rovnou na celých 5 %. Zlatá gründerská doba tím skončila, bydlení na Žižkově se prodraží a mnozí se přestěhují dále na východ – do Libně a Vysočan.
Toho se však již starosta Wertmüller nedožil, zemřel 21. 6. 1890. Novým starostou se nestal nikdo jiný než jeho náměstek František Bláha. Jeho tým se však zcela obměnil. Farář Houžvička dosáhl duchovního postavení v nově ustavené žižkovské filiální farnosti a světskou politiku opustil, kdežto učitel Král učinil zásadní obrat – přestoupil k opozici! Bláha však nezůstal osamocen, jeho novými oporami se stali pánové František Vajtr, Antonín Nejtek a hlavně Eduard Žďárský. Namísto trojice se nadále mluvilo o quadrumvirátu.

Pokračování: Vzpoura hasičů a souboj kominíků

Město Žižkov mělo i svůj sbor dobrovolných hasičů. Jeho kádr – jak bývalo obvyklé – tvořili mladí hoši, posedlí sportem, moderní technikou a touhou po hrdinství a dobrodružství. V čele stál – rovněž dle obyčeje – starosta města. Dokud ještě mohl Wertmüller, velmi rád se na přehlídkách ukazoval v parádní hasičské uniformě, do výcviku se však nepletl. Změna nastala po jeho smrti. Novým velitelem se totiž nestal Bláha, nýbrž radní Eduard Žďárský. A ten to vzal opravdu z gruntu – pořídil si například koně a v nově vybudované (podle zlých jazyků za obecní peníze) kruhové jízdárně pilně trénoval jízdu (město Žižkov tak disponovalo patrně jediným jízdním dobrovolným hasičem v Království českém). Ještě intenzivněji však cepoval svůj mančaft. Hasiči ale jeho dril snášeli jen velmi těžko a zakrátko došlo k roztržce, jejímž výsledkem bylo svržení nemilého tyrana. Ovšem Žďárský se nevzdal a zosnoval pomstu pekelnou.Na zasedání obecního zastupitelstva 14. 12. 1891 podal převratný návrh – dosavadní sbor dobrovolných hasičů rozpustit a zřídit nový!
Důvodů pro rozpuštění uvedl celou řadu: sbor je nedisciplinovaný (pochopitelně), nešetrně zachází se svěřeným náčiním a hlavně – členové přes den pracují rozptýleni po celé Praze a obcích přilehlých (kdo je má v případě požáru kde shánět!) a k ohni dojedou pokaždé pozdě, až po hasičích pražských. Návrh nového sboru byl převratný: měl být složen čistě z obecních zřízenců, kteří by hasili požáry v rámci svých služebních povinností. Jejich pohyb by obec tudíž měla pod kontrolou a navíc by jim nemusela vyplácet žádné náhrady za ušlou mzdu.Opozice se ihned ujala obrany starého sboru – především napadla srovnání se sborem pražským jako naprosto nemístné, neboť ten je složen z profesionálů. Připomněla, že velitel pražských hasičů se o žižkovských chlapcích vyjadřuje vždy pochvalně, jsou prý nejzdatnějším dobrovolným sborem v pražském okolí. Ani myšlenka nového sboru nevyvolala nadšení.
Úspora by byla jen zdánlivá, neboť obecní zřízenci by v případě zásahu nevykonávali tu práci, za niž jsou placeni.
A hlavně – namísto trénovaných odvážných mladíků pánové v letech a při těle, o jejich ochotě riskovat životy ani nemluvě. Diskuse byla bouřlivá, hlasování ještě bouřlivější. Návrh byl nakonec smeten ze stolu překvapivým poměrem 16:8. Žižkov byl ve sledovaných letech rozdělen na dva vymetací obvody, každý vymetal jeden mistr kominický – konkrétně Josef Vyhnanovský a Karel Gauze. Ti dva se neměli vůbec rádi a bojovali spolu na život a na smrt. Narušování hranic teritorií a vymetání komínů konkurenci před nosem bylo na denním pořádku. I na ně však došlo – s revolučním nápadem přišel tentokrát starosta Bláha. Dle jeho návrhu mělo být město nově rozděleno na čtyři vymetací obvody a povoláni další dva kominíci. Všichni čtyři by kromě toho již nebyli samostatnými živnostníky, nýbrž obecními zřízenci. Silami opozice i tento plán padl. Proslýchá se, že po hlasování Vyhnanovský i Gauze spolu pili až do rána na věčné přátelství.

Triumf starosty Bláhy
Takovou slávu město Žižkov ve svých dějinách nikdy nezažilo, jaká se odehrála 2. dubna 1892. Bylo svatého Františka z Pauly a pan starosta František Bláha slavil jmeniny.
Již v předvečer sešly se před jeho domem deputace veškerých spolků, korporací a společenstev. Pan dr. Zelenka, starosta Sokola žižkovského, přednesl úvodní projev, poté zpěvácký spolek “Vítkov” zapěl dva sbory, přičemž předáno bylo pozdravné přání podepsané členy městského zastupitelstva, městské rady, úřednictva, náboženské obce izraelitské, obchodního grémia, většiny živnostenských společenstev a mnoha soukromníky. Nato vystupovaly delegace jednotlivých spolků, z nichž jmenujme namátkou alespoň Měšťanskou besedu, Řemeslnickou besedu, Sbor dobrovolných hasičů, Spolek válečných vysloužilců, I. vzájemně se podporující spolek “Vousáč”, vlastenecké spolky “Čech” a “Slovan”, zábavní spolek “Žižkovan”, čtenářskou jednotu “Pokrok”, zábavní besedu “Neruda”, výherní spolek “Žižka”, Klub českých velocipedistů, zpěvácký spolek “Ratolest”, ochotnickou jednotu “Tyl”, vzdělávací spolek “Olymp”, Spolek pro zbudování Žižkova pomníku, Spolek pro zbudování katolického chrámu sv. Prokopa, Družstvo pro stavbu tělocvičny Sokola či Cyrilo-metodějskou jednotu. Večerní zastaveníčko bylo zakončeno dechovou hudbou a ohňostrojem.
Hlavní oslavy však proběhly až v den jmenin. Ve velkém sále Bezovky, vkusně vyzdobeném umělými květinami a portrétem pana starosty v nadživotní velikosti od mistra Vihana v čele, byl uspořádán banket pro 200 osob. Po skončení menu byla přednesena řada přípitků. Dr. Zelenka přitom připomněl oslavencovu nesmírnou skromnost, svobodomyslnost a demokratický duch a vřele mu poděkoval za obětavé, ba sebezapírající působení v zájmu obce. Pan Miláček navíc poukázal na to, že starostovým přičiněním stál v čas Jubilejní výstavy na vrchu žižkovském nakašírovaný národní hrdina a bohatýr Jan Žižka z Trocnova, aby tak návštěvníkům výstavy připomněl, že město Žižkov v duchu Žižkově zůstává pevnou a nedobytnou tvrzí českého národa. Jak dodal – tak smělého činu by se nikdo jiný neodvážil, budiž tedy panu starostovi třikrát sláva!
Následovalo nekonečné volání “Nazdar!” a “Sláva!”, přičemž ve tvářích Bláhově i jeho choti zračilo se nesmírné dojetí, ba zaleskla se i slza. Banket pokračoval dalšími 48 přípitky, poté si vzal slovo starosta, poděkoval všem a prohlásil, že dnešního dne nikdy nezapomene a i nadále se přičiní o rozkvět a zvelebení obce a prospěch občanstva, v čemž se mu – jak doufá – dostane důvěry a podpory všech přítomných. Zábava s hudební produkcí se v sále protáhla dlouho přes půlnoc. K rušivým projevům údajně nedošlo.
Velký portrét z čela sálu byl pak druhého dne předán panu starostovi jakožto dar města. Dojatý Bláha zveřejnil ještě své písemné poděkování v inzertní rubrice čtrnáctideníku Pražské předměstské listy.

Dlouhá cesta do Velké Prahy
Žižkov byl od r. 1875 nezávislým na Královských Vinohradech, v r. 1881 císařem povýšen na město a následně se stal i sídlem okresu. Strany vládnoucí i opoziční braly své politické boje o žižkovskou radnici smrtelně vážně, nicméně v hloubi jejich povědomí nebylo možno zakrýt pocit jakési dočasnosti a vlastně i nepatřičnosti. Duší totiž byli Pražany, ačkoliv podle litery zákona nikoliv. A tak vstup do svazku obce pražské byl jejich hlavním cílem, ačkoliv tento cíl bude zároveň jejich koncem. Ovšem perspektivu politické smrti jim oddalovala skutečnost, že s Prahou se Žižkov nemůže spojit hned a už vůbec ne za každou cenu.
Abychom si osvětlili situaci, musíme se alespoň v maximální stručnosti podívat na celou historii slučování pražských předměstí s Prahou, již od r. 1784 nařízením císaře Josefa II. tvořily do té doby samostatná města – Staré Město, Nové Město, Malá Strana a Hradčany. V r. 1849 byla zahájena jednání s dvěma nejstaršími samostatnými předměstími Karlínem a Smíchovem, ta však neměla reálnou šanci na schválení z Vídně, jelikož stále ještě existovala pražská pevnost a s ní spojený hradební revers – totiž závazek stavebníků v případě války zbourat své domy v širokém pásmu před pražskými hradbami. Ledy se pohnuly až po hanebném fiasku Prahy v r. 1866, kdy se město po útěku důstojníků posádky bez boje vzdalo Prusům. Tehdy byl samotný císař donucen zrušení pevnosti přislíbit, ale i jemu navzdory ji rakouská vojenská byrokracie dokázala uhájit až do r. 1874, kdy byly hradby konečně (a téměř přes noc) zbořeny. Sjednocená Praha tím však zdaleka neměla vyhráno, předměstí totiž mezitím vyrostla a nabyla sebedůvěry.
Po nekonečných jednáních byly o deset let později připojeny jen Holešovice-Bubny. Do centra pozornosti se dostaly Královské Vinohrady, kde bylo vyhlášeno referendum, které skončilo drtivým vítězstvím příznivců sloučení. Avšak vzápětí okresní hejtmanství výsledky hlasování pro údajné formální nedostatky anulovalo a následně se vinohradským radním povedlo přesvědčit voliče, aby radikálně změnili názor. K tomu měli pádný argument – ve vnitřní Praze totiž byly přirážky k daním o 8,66 % vyšší než na předměstích. Ze stejného důvodu se do slučování nechtělo ani Žižkovu – výše obecních přirážek se všude stala hlavním jablkem sváru. Předměstí požadovala ponechat dosavadní výši dávek ještě následujících třicet roků po sloučení, vídeňské ministerstvo financí trvalo nejprve na deseti, posléze na kompromisních patnácti a nakonec dvaadvaceti letech (více již nebylo možno, tolik nebylo dopřáno ani předměstím vídeňským). Důkladným studiem zemských i říšských sbírek zákonů byla odhalena rovněž komplikace právní – slučovat se totiž mohly z vlastního rozhodnutí jen obce téhož politického okresu. Na území budoucí Velké Prahy však bylo těchto okresů pět, takže každé sloučení by musel schválit Zemský sněm Království českého.

Jan Škoda, Archiv hl. m. Prahy

Dobrý den, reaguji na váš text o Žižkovu, který jsem měl možnost přečíst na adrese http://www.paichl.cz/paichl/knihy/zizkov.htm Velice děkuji, že se žižkovské historii věnujete, musím Vám ale napsat o několika nepřesnostech, kterých jsem si při rychlém přečtení Vašeho textu všiml. ad starosta Richter: starosta Richter byl starostou od 26.11. do 17.12.1878, tedy nikoliv jeden den, i když oficiálně opravdu o jeden den šlo - úřední slib skládal 12.12. Nicméně není úplně pravda, že se “Richterovi podařilo povýšit Žižkov na město”. Zastupitelstvem byla právě 12.12.1878 pouze schválena žádost o povýšení Žižkova na město. Žižkov byl povýšen na město císařským rozhodnutím dne 15.5.1881, čili za starostování stavitele Josefa Mořice Werttmullera (1817 – 1890). ad soud o Komenské náměstí: Soud o Komenské náměstí zahájili v červnu dědicové po M. Stomeové (právě jejímu manželu, a po jeho smrti pak Marii Stomeové, patřili rozsáhlé pozemky kolem statku Pražačka a vinice Velká a Malá Ševčíková a také pozemek, který se rozkládal přibližně mezi dnešními ulicemi Koněvova, Prokopova a Jeseniova (pozemek č. 790)– spolu s Karlem Hartigem vypracovala první regulační plán a tím vlastně přispěla k založení Žižkova i k jeho podobě, jakou známe dnes) U soudu dědice zastupovali Karel Hartig, zeť Marie Stomeové (dne 30.10.1865 se oženil s Amálií Stomeovou) a JUDr. V Bárta, další příbuzný rodiny. Obec soud prohrála – rozsudek dne 22.7.1886 – a následně pozemek o velikosti 918 čtverečních sáhů dědicové M. Stomeové prodali staviteli E. Rydrychovi na stavbu domů. Od něj následně Žižkov pozemek odkoupil za částku 6.000 zlatých. ad hasiči na Žižkově: v čele žižkovských hasičů nestál dle obyčeje starosta Žižkova, ale starosta a velitel hasičského sboru. Dlouhá léta tuto funkci vykonával Václav Stome, který na základě usnesení zastupitelstva obce z 23.8.1873 spolu se starostou Vilémem Vlčkem a Arnoštem Guttlingem zakoupil v Lipsku stříkačku. V rode 1874 přispěl na zakoupení voznice a 70 košů na vodu. Když v roce 1877 zahájil svou činnost Sbor dobrovolných hasičů na Žižkově, tak se Václav Stome stal čestným členem a pak i čestným členem župy. Ještě jednou děkuji za váš zájem o historii Žižkova a o zveřejnění zajímavostí z té doby (např. zmínka o Občanském klubu byla pro mne novinkou). Přeji krásný večer.

Filip Stome

email: filip.stome@volny.cz