VRTÁK A VRTÁNÍ.

Napsal FRANTIŠEK KETTNER.

 

O zhotovování vrtáků.

 

Ku vrtání otvorů užívá se nástroje, který sluje vrták. Vrták může si každý sám zhotoviti; aby však dobře vrták zabíral, dlužno jej náležitě a dle všech pravidel upraviti. Nesprávný jest náhled mnohých, že vrták — jeden z nejhustěji užíva­ných nástrojů — právě proto může býti ledabyle odbyt. Uvykneme- li již učně na správné zhoto­vování vrtáků, bude tak i v životě svém vždy činiti a ač výkon ten nezabere mu mnoho potřeb­ného času, přece vrták bude míti vždy správný, theoretický tvar a také bude úkolu na něho kladeného moci  se co  nejlépe  zhostiti.

Při zhotovování téhož počínejme si násle­dovně: Ku výrobě vrtáků hodí se nejlépe čtyřhranná ocel »H u n d s m a n s k á«, kterou dle po­třeby uřízneme a na konci klínem  za pomoci plochého pilníku opatříme. Délka klínu podmíněna jest však hloubkou otvoru, kte­rý máme vrtati. Pilníkem půlkulatým vytvoří se na oceli krček. Uchopivše ocel do kleští, rozžhavíme ji nad plamenem   lihového  kahance a na studené  kovadlině rychle zklepeme. Jak má v tomto případě kladivo dopadati na ocel, aby budoucímu vrtáku dodalo správný tvar, o tom poučí nás připojený obr. 1.

 

 

Obr. 1.

 

Provede-li se přenesení ocele z ohně na studenou kovadlinu velmi rychle a udeří-li se stu­deným kladivem mocně a prudce na hrot ocele, zhustí a současně i zaka1í se tato již dostatečně, takže po očištění, napuštění na světležluto a sbrousení hran, máme již hotový vrták, jímž lze všechny podajnější kovy mimo ocele vrtati.

Při vrtání ocele dlužno ovšem vrták zakaliti, což děje se buď do oleje, neb do rtuti, též do vody s olejem smíšené. Kalení menších vr­táků dá se s výhodou provésti ve rtuti, k níž přimísí se na prášek rozmělněný roh. Zamezí se tím praskání ocele.

Kdo je majitelem přesného soustruhu s americkými kleštěmi, může tyto k výrobě vrtáků s výhodou použíti. (Obr. 2.) Stačí po otočení napilovati jen lopatky  a ostří.

 

Obr. 2.

 

 

 

Kalení tenkých vrtáků.

Kalíme-li tenký vrták, upravíme si plamen lampy co možno nejmenší a přiblížíme vrták pouze nad hrot jeho; je-li ocel červená, mávneme s ní prudce několikráte vzduchem, pak očistíme  a napustíme. Vrták je způsobilý vrtati měkčí kovy. Kalení děje se tu tím způsobem, že vrták opouští náhle  žár a ochlazuje se prostě vzduchem. Hodláme-li takovýto vrtáček nad pla­menem změkčiti tak, aby se mohl znova zpracovati, je třeba jej po rozžhavení z plamene smě­rem nahoru zvolna oddalovati, aby rychle neschladl  a opět se nezakalil. Poměrně slabá ocel vnímá sdělovanou mu plamenem teplotu velice rychle a zase rychle se ochlazuje, což u silnější ocele ovšem není. Napouštíme-li slabý vrták, není nutno dáti jej do plamene, nýbrž jedině nad něj a když dostává žlutou barvu,  p o n e náhlu jej výš a výše vzdalujeme; nepatrná chvilenka stačí' a vrták zmodrá a změkne. Přiblížíme-li se s tak slabým vrtákem do plamene rychle  se  hrot jeho   rozžhaví a v zápětí na to odletují od něho malé svítící částky ocele pro­vázené slabým praskáním. Ocel se spálí úplně. Zakalený vrták jest velice tvrdý a křehký, čímž ovšem i náchylný k snadnému zlomení. Tomu předejdeme napouštěním, čímž stane se ocel pružnou. Napouštíme vždy dle materiálu, který máme vrtati; pro tvrdou ocel — je barva světle žlutavá, sotva znatelná, pro kovy měkké — sytě žlutá a pro nejměkči — tmavožlutá. Vrtáky dlužno užívati pro ten který kov, pro nějž jsme jej zhotovili, jelikož se ostří buď snadno otupuje, neb se v měkkém kovu láme.

 

Ostří  vrtáků.

 

Ostření vrtáků jest ovšem nemálo důležité. Ostření hlavní má se díti ovšem opětně přesně dle pravidel předepsaných a musí umožniti vrtáku, aby do předmětu snadno vnikl a dobře kov krájel. Ostří vrtáku tvarem svým shoduje se s ostřím nože na soustruh, jelikož také má za úkol vykonávati tuto práci. Na obr. 3. možno shlédnouti: a jest napilované ostří; b jest napilovaná drážka kulatým pilníkem; c jest pohled na tuto d r á ž.k u se strany; d jest jednoduché ostří pro vrtáky malé; e pohled na totéž se strany; f  ostří nabroušené do tupého úhlu, jakého užívá se ku vrtání tvrdých kovů; g jest chybný tvar vrtáku, který nesnese potřebný tlak na zabrání třísky. Takovéto ostří zabéře třísku as tak jako plochý nůž na soustruhy. Ostří a, b, c možno zhotoviti jen u vrtáků větších; u malých (mnohdy 0,1 mm. neb i menších) nemožno drážky ovšem udělati a postačuje tu ostří jednoduché, které podobá se ostří nože soustruhu nakloněného pod střed točícího předmětu. Proto také beře toto ostří třísky hůře a vyžaduje většího tlaku na vrták; doporučuje se z toho důvodu krček ponechati silnější, aby mohl vzdorovati ulomení. Konečné ostření děje se olej. kamenem misi-sipovým a třeba dbáti toho, aby jím předepsané tvary ostří zachovány zůstaly.

 

Obr. 3.

 

Tvar vrtáku pro velké hloubky.

Stává se zhusta v praxi, že máme vrtati otvor poměrně dosti hluboký. K tomu třeba opětně zvláštního druhu vrtáku, jehož zhotovení je již obtížnější, neb lépe řečeno, vyžaduje větší pozornosti. Na obr. 6. je takový vrták znázorněn obvod ocele přesahují, tím více vzrůstá škodlivá pružnost vrtáku a vrtání znemožňuje.

 

Obr. 6.

ve své působnosti; šířka lopatek má jen nepatrně přesahovati přes obvod síly ocele a ponechávati jen tolik volného místa, aby mohl proběhnouti olej   a vrták   se  nezadřel.  Čím více  lopatky přes obvod ocele přesahují, tím více vzrůstá škodlivá pružnost vrtáku a vrtání znemožňuje.

Vrtákem dle hořejšího vyobrazení v průměru 03 mm. možno vrtati do vzdálenosti 45—50 mm. velice snadno. To vše vztahuje se na otvory velmi tenké a dlo,uhé. Máme-li vrtati otvory silnější, použijeme vždy s výhodou vrtáků spirálových, jež, nestačí-li nám jich obyčejná délka, prodlužujeme

jak následuje: Kousek ocele o něco slabší než síla vrtáku zapiluje se do zadní části spirálového vrtáku tak, jak na obr. 7. je patrno, načež se mosaznou pájkou vše zaletuje. Takto prodlouženým vrtákem lze bez obav hluboké otvory větších rozměrů vrtati.

Obr. 7.

 

Zavrtávání čepů.

Zavrtávání čepů děje se s výhodou za pomoci revolverové špičky, která dnes při sebe jednodušším soustruhu pravidelně připojena bývá. Jak si tu počínáme, patrno je z obr. 8., kde příslušný vrták hledá si střed sám. Když je otvor vyvrtán, nikdy nesmí se nastávající čep opilovávati neb jej snad zarážeti do otvoru násilím. Tím vzniká deformování otvoru a takový čep snadno se uvolní a vypadne, jelikož nejsa točen, nepřiléhá správně a těsně na stěny otvoru. Správný čep zhotovuje se z ocele, kterou v soustruhu utočíme

 

Obr. 8.

Obr. 9.

 

správně vrtanými lůžky docílí se přerůzné vady záběrové, jež nejčastěji shledáváme u soukolí natahovacího. Každý vyvrtaný otvor, ať již vrtákem lopatkovým či spirálovým, jest uvnitř drsný a rýhovaný; tyto rýhy způsobují zadírající se třísky a odlomené součásti vrtáku a jeho ostří. Také ostré hrany lopatek, postupuje-li vrtání rychle, zanechávají rýhy na stěnách otvoru. — Takové otvory dlužno pročistiti, k čemuž po-přesně dle velikosti otvoru vyvrtaného v hřídeli a na konci přitočíme, jak na obr 9. patrno. Na to otvor i hřídelík nově připravený řádně očistíme, do otvoru vsuneme a do něho zakrucujeme tak dlouho, až se v přetočeném místě ulomí. Konečně na nýtovačce čep dorazíme, v roléru ohladíme a čep musí držeti tak, že nelze jej nikdy více vyjmouti. Takto zavrtaný čep nelze pova­žovati za hudlaření, ale spíše každému dělníku jen čest podobná práce působí. •

 

O vrtání ložisek.

Vrtání otvorů  ložiskových je zvláště u složitých  hodinových  strojů  neobyčejně  důležité; neužívá se zvláštního vrtáku, jenž sluje vrták válcový. Rovněž tyto válcové vrtáky zhotovíme si sami jak následuje: Na soustruhu v ko­touči na kulacení čepů okulatíme kousek ocele, kterou jsme před tím otočili; postupujeme tak, jako bychom zhotovovali čep. (Obr, 10. a). Tento okulacený čep do poloviny opilujeme (obr. 10. b), po té zakalíme, patřičně napustíme, jemným ka­ménkem olejovým co největší ostří nabrousíme a na konec dřevem a diamant, práškem ohladíme. Čím jemnější ostří, tím více se stěny otvoru vyhladí.  (Obr.  10. c.)

 

Obr. 10.

 

Po vyvrtání malých čepových lůžek vrtákem lopatkovým, vyčistí se otvor vrtákem válcovým, jak výše uvedeno, zhotoveným. Tento vrták, těsně do otvoru se hodící, potřeme olejem a zvolna jím otáčíme, čímž zahladí se veškeré stopy po vrtáku lopatkovém. Vrtáky válcové, jsou-li   dobře   zhotoveny,   vydrží   velmi   dlouho, nezdržují v práci a uvarují nás mnoho zlosti. Lůžka takto zhotovená vzdorují dlouho opotře­bování a tím zachová se na dlouho i správný záběr. Sluší přihlížeti i k tomu, jaký pohyb bude čep v otvoru, který vrtáme, konati; točí-li se hřídel  jedním směrem, leštíme  otvor  také tímto směrem. Čep v podobném lůžku pohybuje se lehčeji, nezadře se a zanechává lůžko stále ve stejném stavu. Při těchto všech výkonech dlužno zachovávati co nejpřísnější čistotu, aby docíleno bylo největší hladkosti. Dříčky nemají vůbec nikdy k těmto pracem býti používány, jelikož jsou konické a čep v takovém otvoru leží na krátko a vydře se pravidelně v prostředku. Zde nepo­stačuje ani dříčkou s obou stran otvor zvětšovati  a  má  tento  způsob  naprosto  býti  zavržen.

 

 

Z ulice.

První hodinářský učedník: „Víš-li, Pepíku, že městská rada pražská musí se podrobiti oční operaci na klinice professora Deyla?"

Druhý hodinářský učedník: „Ne, je-li jen možná, Toníku?"

První hodinářský učedník: „Nu, už je tomu tak. Chudák městská rada pražská má hroznou vlčí mlhu. Stále kouká na elektrické hodiny k Hainzovům, ale do smrti je tam snad nepo střehne. Není to hrozná oční choroba?"
Druhý hodinářský učedník: „To je opravdu zvláštní. Ale jinak vidí do kapes poplatníků tak dobře a jasně, jakoby celá byla z Rontgenových paprsků!"

  Mars.