Umění stárnout

Doc.MUDr Přemysl Paichl

Vážení kmeti, zvolili jste si titul velmi zajímavý - umění stárnout. Podle mého mínění byste měli chtít poradit spíše jak nestárnout , protože ke stárnutí není třeba žádné umění. Skoro by se dalo říci, že pro většinu dnešních lidí je stárnutí věcí stále tak samozřejmou, že se svým životem hazardují, na stárnutí neberou ohled a že dokonce jednají tak, aby stárli co nejrychleji a nejvíce. Není to problematika jen délky pozemského života, která je ovlivňována nejen stárnutím živého organizmu, ale jakýmkoli zkracováním života, zejména onemocněním srdce a cév, nádory a úrazy. Úmyslně hned na začátku zdůrazňuji, že na tak zvanou přirozenou (fyziologickou smrt, nebo chcete-li. smrt sešlostí věkem) lékařská věda moc nevěří. Ani my ve věku těsně kolem sedmdesátky se tedy nijak smrti ze stárnutí moc bát nemusíme. Budiž nám útěchou, že člověk stárne už okamžikem svého početí a tedy už hned na začátku nitroděložního života. My si toto velmi pomalé a nenápadné stárnutí ani neuvědomujeme. Jen moudří mužové, a k nim budete od teďka patřit i Vy, si tohoto stárnutí zavčas všimnou. Moudrý muž OVIDIUS např. řekl : “Tempora labuntur tacitisque senescimus annis “( Rychle ubývá čas a my stárnem, jak tiše jdou roky ). Ani naše oči si dlouho nepřipouštějí, že bychom stárnuli, to jen spíše naše nejrůznější potíže jsou němým průvodcem našeho narůstajícího věku, ne však jeho ukazatelem. Mnohé naše boly a neschopnosti jsou převážně ukazatelem spíše vlastních chyb a prohřešků proti vhodnému životnímu stylu a málokdy jde o důsledek stárnutí. Pojem stárnutí respektive stáří člověka je pojmem relativním. Dokladem toho je počet let věku, který už považujeme za stáří. Někteří udávají počet 30 let jako konec vývojové fáze dospělosti nebo zralosti. Do té šedesátky se ještě utěšujeme názvem střední věk. Demografie operuje s pojmem stáří teprve podle zvyšování podílu obyvatel starších 65 let na celkovém počtu obyvatel. V tom je byl dříve ohromný pokrok, protože ještě v nedávno vydaných encyklopediích se udávalo období lidského stařeckého věku už od 60 let. My sami většinou do 75 let ještě omlouváme svůj křestní list názvem raného stáří. Teprve v 75 až 90 letech si více méně oprávněně připouštíme svá omezení ve spojení se stařeckým věkem, s vlastní stářím, nebo jak říkáme latinsky se seniem. Po devadesátce je už těch potíží vyvolaných stárnutím organizmu už tolik, že už raději nemluvíme o stáří nebo o stárnutí, ale o dlouhověkosti. To tedy ovlivňuje také dobu, kdy se lidé dnes kolem té pětasedmdesátky začínají zamýšlet ne nad stářím, a někteří dokonce chtějí proniknout do věd o stárnutí, do geriatrie nebo do gerontologie. Obvykle mezi těmito disciplinami laici nedělají žádný rozdíl, i když je to chyba.

Gerontologie je velmi široká disciplina, protože zahrnuje ohromný rozsah biologie stárnutí, psychologie a psychiky starého, ale jinak zdravého člověka, sociologie stáří v organizaci společnosti, v soběstačnosti, závislosti, zabezpečenosti, osamělosti i třeba v kruhu rodiny, přípravy a se se smrtí. Je toho velmi mnoho i jiného, co by měl člověk pochopit a naučit se podle toho ve stáří správně žít, abychom u něho mohli mluvit o umění stárnutí. Měl by se to učit každý už od středního věku, protože tyto znalosti pomáhají nejen jemu samotnému, ale i druhým, příbuzným, přátelům, jimž člověk svými znalostmi může velmi pomoci. Gerontologie je pro jednotlivce –laika-důležitější, než je geriatrie , čili nauka o chorobách ve stáří. Geriatrie je oborem medicíny a zakládá se tedy na odborných medicinských znalostech. Geriatrii se starý člověk většinou už naučit v plném rozsahu nemůže, protože mu k tomu chybí jak dlouhodobá předchozí odborná průprava a hlavně už nemá spolehlivou paměť, aby se vůbec něco nového mohl naučit. Pro toto omezení paměti a poruch psychiky se většina starých lidí začíná zabývat otázkami stáří a stárnutí teprve až tehdy, když je na to pozdě, když už nemůže své stárnutí nijak podstatně ovlivnit.

STÁRNUTÍ

Až dosud jsme si neujasnili definici pojmu stárnutí. V ní je zakódováno stárnutí jako soubor přirozených biologických změn živých tkání , které probíhají s individuálně odlišnou rychlostí s věkem živých jedinců a mají zpravidla nevratný charakter. Těch biologických změn je velké množství a všechny asi ještě neznáme. Nakonec tyto změny vedou k smrti, i když z nejrůznějších příčin. Dnešní biologie boří mnohé teorie podstaty stárnutí. Začíná se tvrdit, že bychom mohli ovlivnit proklamovanou nevratnost procesu stárnutí. Zatím však nikdo nedoložil jak by se to mohlo podařit a čím. Stárnutí bylo donedávna chápáno jako přirozená degradaci organizmu po dovršení určité vývojové fáze zralosti. Bod začátku stárnutí byl dokonce spojován s vrcholem sexuální aktivity. Až do nedávna jsme jen předpokládali, že stárnutí je zakódováno v buňkách a že se na něm významně podílí i vnitřní životní prostředí buněk samotných i zevní životní prostředí doléhající na celý organizmus současně. Posledních několik let nám přineslo alespoň něco málo poznatků o tom, co proces stárnutí zpomaluje. Zatím nikdo sice nenašel nějaký univerzální lék, nebo trik, nebo trvalou prevenci stárnutí. Je to proto, že stárnutí je podmiňováno mnoha různými činiteli. Zatím se musíme smířit s tím, že proces stárnutí nelze zastavit, je ho však možno už teoreticky zpomalit respektive prodloužit. To vše vede k sílící myšlence, že nemusí jít vždy o proces fyziologický, ale že může být důsledkem stavu nemocí. Bohužel nezdá se, že bychom někdy byli schopni stárnutí jako nemoc zcela zastavit vyléčením. Znovu opakujme, že dosud nevím přesně o podstatě procesu stárnutí. Mezi jednotlivými vědci dosud není shoda. Kromě už dávno podezíraných vlivů na stárnutí mechanizmem ukládání nebo ztráty určitých látek, vlivem stresu, škodami zaviňovanými agresivitou životního vnitřního i zevního prostředí se nejnovější vědecké poznatky týkají dědičnosti dlouhověkosti, teorie vlivu antioxidantů, tedy látek rušících vysoce účinných volných radikálů vznikající jako běžné produkty oxidace při látkové výměně, důsledků poruch autoimunity, a působení mnoha známých vlivů na přenos informace v buňce, což vede k poruchám buněčného zanikání a obnovování. Donedávna se opírala teorie stárnutí hlavně o tzv Hayflickův efekt, který pevně naprogramovává určitý konečný počet bunečného dělení v období do bunečné smrti. Ten např. určuje rozdíly stárnutí mezi mužem a ženou. K tomu se ještě za chvíli vrátím. Současným hitem rozvoje této teorie není však jen oblast stárnutí , ale naopak nestárnutí a naopak nesmyslné a nekontrolované rozmnožování bunky, které známe pod pojmem nádorového bujení. Jiná z teorií stárnutí ho obviňuje z poškozování imunního systému, který postupně ztrácí schopnost obrany organizmu proti působení cizích buněk, což přichází v úvahu hlavně u vnikání cizorodých infekčních agens a dokonce i neschopností odlišit poškozené vlastní buňky při tzv. autoimunních procesech. Nutno však předpokládat, že proces stárnutí je výsledkem poškození buněk kombinace mnoha činitelů, mimo jiné i psychických, sociálních a dokonce i kulturních.

UMĚNÍ NESTÁRNOUT

není tedy motivováno pouhým uměním prodloužit život celého individua. Naznačil jsem už, že po desetitisíce let prakticky až do středověku si člověk s trpkostí uvědomoval cenu dlouhého žití, protože jeho průměrná doba přežívání byla kolem 30 let. Teprve v posledních staletích novověku se délka života postupně a jen trochu prodlužovala,většinou jen úměrně tomu , jak se naučil bojovat s hladem a podvýživou, s infekcemi, otravami a úrazy. Dnes sílí podezření, že stárnutí je rubem mince nádorového bujení. Když bylo do jisté míry vybojováno prodloužení střední délky života, teprve pak se v posledních desetiletích boj se stárnutím přesunul do oblasti zkvalitnění dlouhého života. Lidská společnost totiž už brzo nezvládne další zásadní prodlužování průměrné délky života spolu s narůstající měnou obyvatelstva, projevující se ohromně rychlým populačním růstem. Jakoby společnost lidí si řekla:” ať se máme během života dobře, když už nemůžeme žít nekonečně dlouho a potýkat se neustále s novými a novými svízelemi a nemocemi”. Tak jako není zdraví už jen chyběním nemoci, tak se také nestárnutí stává bojem o stav celkového tělesného, duševního a sociálního pocitu pohody. Ve všech jazycích se teprve tento tento pocit přetrvávajícího uspokojení, v angličtině vyjádřený termínem well beeing, stává nejdůležitějším aspektem stárnutí. Proto se umění nestárnout stává metodou uchování co nejdelší potřebné kvality běžných a alespoň nejdůležitějších činností až pocitu zdraví. Zatím se medicina jako věda chlubila jen tím, jak daleko pokročila od odedávné tužby po prodlužování délky průměrného kalendářného věku. Prohrávala tak souboj s vírou v nesmrtelnost a v život věčný, zaručený ani ne tak Bohem jako církví svatou. Medicina snažící se o nestárnutí prohrávala i s počínáním alchymistů, hledajících elixír mládí, Dnes se o nestárnutí začíná starat medicinský výzkum, zejména pomocí biologického inženýrství. To už umí v laboratoři posílit obnovování jednotlivých buněk tak, aby se maximálně možný počet dělení buněk zvýšil třeba z 50 na několik stovek. Pak by se mohl i člověk dožívat 200 let. Problém je ku podivu jednoduše řešitelný, a to nejen třeba u škrkavek nebo u mušek octomilek. Lze se domnívat, že i u člověka lze uměle vpravovaným génem daf-2, vytvářejícím ferment telomerázu, ovlivňovat délku života , ale i příznivě ovlivnit obnovování specifických buněk, např. buněk sítnice, buněk tepen a jiných buněk se specielními funkcemi. (Viz Věda a počítače, MF Dnes, 10.dubna 1999). A to jsme teprve na začátku zkoumání důsledku pozměňování několika stovek génů, které ovlivňují stárnutí, zdraví a životní energii zmíněných červů a mušek. Nejméně dva z jejich génů totiž existují u lidí a vpravit je do lidského genomu už nebude asi problém. Je to stejné, jako naděje, že vpravíme do buněčného jádra gény, které třeba umějí vyrábět inzulin nebo jiné chybějící životně důležité látky. Vraťme se však od definice stárnutí k jeho podstatě.. Není to podstata jedna, ale velký komplex , který bychom mohli shrnou pod název

BUNĚČNÁ BIOLOGIE STÁRNUTÍ

Pojem stárnutí se tedy už dnes vztahuje na změny jednotlivých buněk už v době končící mladosti. Do budoucna tedy půjde v uvozovkách “jen”zabránit ztrátě elesticity a vrásčitost kůže,. šedivění vlasů a plešatost, ztráta pružnosti, zřídnutí a zvyšování křehkosti kostních tkání, úbytku nervových buněk, zhoršování činnosti smyslových orgánů a síly svalové, neschopnost regenerace tkání a celých systémů. Možná, že se biologie stárnutí zaměří prioritně na jiné aspekty stárnutí, jako tomu může být lepší náprava zanikající sexuální výkonosti u mužů, než je poměrně primitivní a mnoha vedlejšími účinky zatížená modrá pilulka. Stárnutí ovlivňuje mnoho funkcí a je na člověku, kterou činost by si nejraději přál déle uchovat. To nakonec věděli už staří Římané, viz např. Ciceronova věta o tom, že “je zlé stát se předčasně starcem” ( Senem ante tempus fieri miserum est). Nejvíce snad se to projevuje u mužů v oblasti ubývání fyzických i duševních sil starého člověka. Paušální spojování tohoto úbytku sil a funkcí se stářím nese sebou však velké nebepečí. Riziko, že budeme stále více zaměňovat nemoci se stárnutím.

KOMPLEX STÁŘÍ A NEMOCI

se stávám stále větším nebepečím pro organizovanou společnost. Ve stáří totiž nutno skoro vždy připočíst k valné části základních onemocnění věk jako další patologickou jednotku. To už předpokládal TERENTIUS:”Senectus ipsa est morbus”(Již samo stáří je nemocí.). To věděla staletí činnosti špitálů. To není snad nějaký nový demografický jev až 20.století. Nového na něm je to, že si toto spojení stáří a nemoci stále by chtělo zdravotnictví co nejvíce respektovat, ale politikové, kteří vládnou státním rozpočtem, to zatím odmítají. V současné době je to nejnápadnější v oblasti terapie, protože náš reorganizující se stát skoro zcela zcela vypustil prevenci ze svého repertoáru řízení. Přitom Vaše trochu na hlavu postavené moto umění stárnout by mohlo se stát jedním z nejdůležitějších pilířů výchovy k méně problémovému stárnutí, nebo podle Světové zdravotnické organizace ke stárnutí za stavu celkového tělesného, duševního a sociálního pocitu pohody, tedy s oním “well beeing”. K začátku takové moudré éry budoucích našich politiků by možná už teď stačilo, aby jste si i Vy uvědomili alespoň rozdíly mezi nemocí a stářím a že v podstatě stále platí, že proti věku není léku.

RESPEKTOVÁNÍ ZVLÁŠTNOSTÍ PATOLOGIE NEMOCÍ U STARÝCH

Stáří mívá mnohé zvláštnosti stonání. Mezi ně patří

-multimorbidita- starý člověk většinou stůně pod vlivem více onemocnění najednou, Nelze paušálně spojovat potíže spojovat jen se stárnutím. .

-vleklé stonání – delší přežívání vede často k chronickému průběhu, který dovedeme spíše jen tlumit než vyléčit.

-změněné klinické projevy, (zejména atypie příznaků, jejich chybění, atypie průběhu onemocnění a úrazů, častost komplikací nebo řetězová reakce druhotných změn, orgány jsou nemocné, aniž si na to naříkají

-zvláštnosti farmakoterapie u starých *Běžná současnost více nemocí u starých vede k vyžadování a požívání mnoha léků najednou, což zvyšuje riziko interakce léků, *u starých valná část léků vyvolává poruchy perorálního jejich vstřebávání, což vídáme např. při užívání zejména slabě kyselých látek, *stárnutí funkce orgánových buněk má za následek sníženou biotransformaci látek v játrech, snížené vylučování léků nebo jejich metabolitů a tedy i častější nežádoucí a vedlejší reakce na léky až k toxickým reakcím *jindy naopak zvýšené vstřebávání kožních aplikací, vede až k otravám z vysokých dávek *zvláště ošidná je problematika tzv. geriatrik, tedy látek podávaných s údajným účinkem proti stárnutí

-většinou jde o nepravá geriatrika, protože se snaží ovlivnit jen příznaky chorob ve stáří, jako jsou vitaminy, anabolika, aminokyseliny, preparáty železa, enzymy, stopové prvky

-pravá geriatrika mají zasáhnout příčiny stárnutí, protože však příčiny stárnutí neznáme, tak jsou málo účinné, nebo dokonce neúčiné, viz např. : Antioxidanty –vit C a E, megadávky s rizikem vedl. účinků, Problematické zdůvodnění mají i chinolin, aminokyseliny,cystein, Pemolin, difenylhydantoin, sama RNK, Látky odstraňující z organizmu lipofuscin – centrofenoxin , procainhydrochlorid. Sporný efekt má i nejslavnější Gerovital

-Obtížná adaptace na mezilidské vztahy a na vliv prostředí

-Poruchy čivosti se sníženým vnímáním a komunikací s jinými lidmi obdobně *poruchám selektivního slyšení zprvu vysokých tónů, pak nízkých tónů *ubývá zrakové ostrosti, zmenšovánáí zorného pole, stoupá spodní prah pro vnímíní světla, pokle akomodační aktivity, schopnost rozlišovat barvy *opomíjení poruchy čichového a chuťového aparátu *psychická nedoslýchavost projevující s potřebou delšího času na to, aby starý člověk pochopil oč jde, s kým a o čem se hovoří

-Časté poruchy fyziologických čiností (výměny látkové, změny elektrolytového hospodářství, poruchy mikce nebo defekace, poruch z imobilizace, např.dekubů

-Nejčastěji unikají rozpoznání poruchy stárnutí v oblasti psychologie a psychiky starých lidí Dnes už sice neohrožují poznání stařeckých poruch dřívější mýty, např.mýtus

-homogenity- všichni staří jsou na jedno brdo (nachýlená postava, vrásky,šediny)

-neužitečnosti času starých(odsun na “zasloužený odpočinek“, protože jen překáží a je nevýkoný, nic v konkurenci s mladými neznamená, nutnost přiznávání jiných výkonových norem)

-ageismus ( nutnost odhánění od společného talíře, musíme ho živit

-mytus univerzálnosti kornatění mozkových tepen ve stáří. Zato mnoho pokroku nebylo docíleno v odlišování duševních nemocí od prostého stárnutí. I stárnutí může být příčinou zvýšené únavnosti, pláče na krajíčku, sklonu k smutku, rozmrzelým náladám, depresím , kverulantství, hypochondrii, pesimistického ladění, lítostivosti, paranoidního ladění(“všichni mne chtějí ošidit, snadná urážlivost, vztahovačnost) výbuchů zlosti, egocentrizmu, nesnášenliví, hašteřivosti strachů, obav z bídy, sběru starého haraburdí

KLÍČOVOU OTÁZKOU SE U VĚTŠINY STARÝCH LIDÍ SE PROTO STÁVÁ DRUHÝ ŽIVOTNÍ PROGRAM

zahrnující *udržení člověka v psychické i fyzické aktivitě, zejména vyrovnávání vypadajících funkcí jinými činnostmi, než bylo předchozí povolání nebo pracovní zaměření nebo těch, které se nmění s věkem viz např. v oblasti cizích jazyků, kterým se člověk učil v mládí.

-začleňování starého člověka do širších souvislostí rodinných, společenských a pracovních a vhodné společenské uznání činnosti stárnoucích

-posilování sebedůvěry

-trénování adaptace na nové rozhodování a naopak zábrany neměnného ulpívání na denních programech, zvycíchj, tradicích,

-korigování váznoucí schopnosti navazovat a udržovat interpersonální vztahy *trénování paměti a oddalování rizika ztráty poruch na minimu tam, kde jsou psychické změny sestupné povahy, zejména při snížené výbavnosti a vštípivosti.

ZÁVĚREČNÁ OMLUVA STÁRNOUCÍHO AUTORA

Bylo to krátké, nebylo možno se dotknout všeho, zejména z oblasti Praktické gerontologie, která je např. probrána Institutem pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví v Brně v publikaci kolektivem za vedení MUDR Václava Jedličky v r. 1991 a v mnoha jiných publikacích. Jedno bych však této knize vytknul, že si nevšímá vlivů, které nesporně proces stárnutí urychlují. Zejména ho ovlivňují cestou nedostatku pohybu, nesprávnou a nevhodnou stravou, kouřením a jinou návykovostí, nevhodností pracovního zatížení, stresem nejrůznější povahy včetně podmíněným společenskými změnami. To potvrzují kontrolní studie stárnutí za období posledních deseti let na mnoha univerzitách ve světě. Nestačí už ona sentence “jez do polosyta, pij do polopita a vyjdou ti naplno léta”.

A na úplný závěr, tohle koluje po internetu. Autor neznámý.

JÁ JSEM TVÉ STÁŘÍ

.. pozvi mě dál ...

.. a těš se, protože :

1. Budeš mít moře času, ale žádný nápad, co s ním.
2. Posadíš-li se někde v parku na lavičku, aby ses kochal krásou přírody, usneš
3. Budou se ti čím dál víc líbit mladší holky, ale budou tě uhánět staré báby.
4. Když si budeš chtít pořídit něco na sebe, budeš poslouchat řeči, že už to neunosíš a do rakve se ten ohoz nehodí.
5. Pánbůh ti vezme síly, ale choutky ti ponechá.
6. Budou ti říkat pamětník právě v době, kdy začneš ztrácet paměť.
7. Budeš mít víc času na čtení, ale na konci stránky nebudeš vědět o co v ní šlo.
8. Budou ti říkat jak krásně vypadáš, jakoby nevěděli, že máš doma zrcadlo.
9. Všechny boty tě budou tlačit nebo se ti budou zouvat.
10. Lžíci na obouvání budeš potřebovat metr dlouhou.
11. Čím budeš mít méně zubů, tím budeš kousavější.
12. Ať ti uvaří k jídlu cokoliv, dostaneš pálení žáhy, zácpu nebo sračku.
13. Vlasů budeš mít dostatek, ale na menší hlavu.
14. Do vany polezeš po hlavě, protože neohneš hnáty.
15. Budeš mít moře zkušeností, ale žádné posluchače.
16. Když si budeš chtít v trafice koupit denní tisk a upadne ti peněženka, budeš dělat, že si oprašuješ koleno, pak lýtko, a pak ti rupne v zádech, čímž tvé ohýbání skončí a peněženku vzteky kopneš do kanálu.
17. Budeš čůrat tak často a tak dlouho, že se skoro nebudeš mít čas napít.
18. Budeš mít mnoho brýlí: na dálku, na blízko, na šířku, bifokální, trifokální, a pak ještě jedny, pomlácené, okousané s jednou nožkou; pouze na ty budeš řádně vidět.
19. Strávíš hodně času v posteli nikoliv kvůli odpočinku či rozkoši, ale proto, že se nebudeš moci zvednout.
20. A až ti někdo přijde přát, aby ses dožil stovky, pošleš ho do prdele...

 

Jen se proboha nestaňte přepínači TV kanálů.