DĚJINY ZUBNÍ MEDICÍNY
MUDr. Přemysl Paichl.
OBSAH
PRAVĚK.... 1
CHRUP... 2
Zuby a hominizace............. 4
Historie zkažených zubů...... 5
BOLESTI ZUBŮ...... 7
Bolest... 7
Samoléčení............. 8
Vzájemná pomoc.. 8
Šaman.. 9
KDE ZAČÍNÁ HISTORIE?.............. 13
Písemné prameny 14
STAROVĚK................. 16
ZAČALO VŠE
V MEZOPOTÁMII ? 17
SUMEROVÉ (4400 - 2015
př. Kr.).... 17
Začátky mezopotamské
medicíny....... 18
Zubní léčitelství....... 19
Léčitelé....... 19
BABYLOŇANÉ (1893 -
1749). 22
ASYŘANÉ (1130 - 606 př.
Kr.).... 23
O zubních červíčcích...... 24
PERŠANÉ........... 26
Bozi a démoni....... 26
Léčitelé....... 26
SKYTHOVÉ...... 27
Slavná váza. 27
KULTURY V ÚDOLÍ
INDU.... 28
Protoindové......... 28
Arjové 29
Buddhizmus a
hinduizmus............ 30
Lékařské encyklopedie...... 31
Chrám svatého zubu.... 33
ČÍNA.... 33
O bylinách........... 34
Učení
o vnitřnostech..... 34
Další vývoj
stomatologie......... 35
EGYPT.. 36
Začátky léčitelství........... 37
Medicína doby písařů 37
Kněží a posvátné texty... 38
Bozi a léčitelé....... 39
Imhotep....... 39
Kněžská medicína....... 40
Začátky stomatologie......... 40
Lékaři a léčitelé 41
Papyry a stomatologie......... 44
Ústní hygiena
v Egyptě....... 47
Zubní náhrady....... 48
Egyptští stomatologové..... 48
Řemeslní zubní léčitelé....... 49
MALOASIJSKÉ NÁRODY 49
CHETITÉ........... 49
VÝCHODNÍ STŘEDOMOŘÍ....... 50
KRÉŤANÉ........ 50
FÉNIČANÉ........ 51
IZRAELITÉ........ 51
Starý zákon 52
Talmud....... 52
Rofe a léčitelé židů. 53
MYKÉŇANÉ..... 55
TRÓJANÉ........... 56
ŘECKO A MAKEDONIE........... 56
Rané Řecko a Homér 56
Klasické Řecko. 57
Školy.. 59
Theurgická medicína 60
Řecká stomatologie......... 62
Hippokrates......... 63
Aristoteles a
stomatologie......... 67
Stomatologie helénismu........... 68
ETRUSKOVÉ............ 69
Zubní exvóta. 69
Zubní náhrady 69
ŘÍM....... 70
Začátky medicíny 70
Kněžská medicína....... 70
Empirická domácí
medicína....... 71
Odpor proti medicíně
barbarů....... 72
Artifices dentium -
dentisté?....... 72
Lékaři a jejich školy........... 74
Přebytek lékařů a
specializace.. 75
Zubní lékaři.. 77
Stomatologie a poesie 78
Zpráva o stavu
římské stomatologie......... 79
Zubní technika....... 79
Ústní hygiena....... 79
Konzervativní zubní
léčba 81
Encyklopedie a
stomatologie......... 85
Epilog medicíny
římského impéria 87
STŘEDNÍ EVROPA 87
NEPOJMENOVANÍ......... 87
Starověké zubní
léčitelství....... 88
KELTOVÉ........ 88
GERMÁNI......... 90
PRASLOVANÉ VE
STAROVĚKU?. 93
STŘEDOVĚK................. 95
SLOVANÉ V ČECHÁCH........... 97
BYZANTICI.............. 99
ARABOVÉ............ 101
Překladatelské dílny......... 102
Islám a medicína......... 103
Arabská zubní medicína......... 103
Rhazes a jiní.... 105
Avicenna a další.. 106
Abulkasem......... 107
Stagnace arabské
medicíny......... 108
STOMATOLOGIE A
NÁBOŽENSTVÍ.... 109
Monoteizmus..... 109
Počátky křesťanství......... 109
Svatí pro stomatologii........ 111
Monastická medicína......... 114
Postupné odvracení se
od vědy......... 115
Chirurgie v exilu. 116
Ošetřovatelské řády......... 117
ŘEMESLNÉ
ZUBOLÉČITELSTVÍ............ 117
Nápravníci......... 117
Lázně 118
Lazebník..... 120
Barbíř..... 120
Lékaři umělí. 122
Jak to vypadalo na
západě......... 122
Francie..... 122
Anglie..... 123
Německo... 124
MEDICÍNSKÉ ŠKOLSTVÍ............ 124
Studium particulare......... 125
Jak to začínalo
u nás? 126
Lékařské školy. 126
Alexandrie... 127
Salerno..... 127
UNIVERZITY......... 131
Vznik scholastiky......... 132
Stomatologie na prvních
univerzitách....... 132
Bologna..... 133
Padua..... 134
Montpellier.. 135
Paris 137
Praha 137
LŮŽKOVÁ STOMATOLOGIE ? 139
Špitály 139
Nemocnice......... 139
KONEC STŘEDOVĚKU...... 140
NOVOVĚK............... 141
NAŠI ZUBNÍ LÉČITELÉ............ 144
Barbíř u nás. 144
Chirurg 147
Ranlékař......... 148
ZUBAŘI XVI. STOLETÍ............ 148
Francie 148
Zasahuje univerzita..... 149
Ambroise Paré.. 149
Anglie 151
Německo......... 152
U nás doma 155
RENEZANCE.......... 155
Anatomie a stomatologie....... 156
Chirurgická
stomatologie....... 159
Renezanční literatura......... 161
Iatrovědy ve
stomatologii........ 161
Česká „zubní” renezance......... 165
Česká anatomie..... 165
Chirurgie a
stomatologie 166
Renezanční literatura
u nás 168
ŠARLATÁNI A ZUBOTRHAČI........ 169
Šarlatánství léčby. 170
Trhači zubů.. 171
Čeští šarlatáni......... 174
STOMATOLOGIE
OSVÍCENSTVÍ...... 175
Dvě tváře osvícenské
vědy. 175
Osvícenská stomatologie....... 175
XVII. století
u nás. 177
RODNÝ LIST STOMATOLOGIE. 178
Kam patří zubní lékař? 178
Vzkříšení estetické
protetiky......... 179
Pierre Fauchard... 180
John Hunter a jiní. 182
KŘIŽOVATKY............. 185
DENTISTICKÉ ŠKOLY............ 186
Francie 186
Británie......... 187
Amerika dentistů.......... 188
Podvody ve
stomatologii........ 189
BOJ SE ZUBNÍ BOLESTÍ............ 190
Anestetika......... 190
Narkotika......... 191
ZUBNÍ TECHNIKA............ 193
Francie..... 193
Amerika..... 194
Británie..... 195
Německo... 195
STOMATOLOGIE KOLEM NÁS.... 195
Německo......... 195
Rakousko-Uhersko......... 198
Georg Carabelli......... 201
Stomatologické
společnosti v Evropě......... 202
RAKOUSKO A MY..... 203
PRVNÍ ZUBNÍ LÉKAŘI
U NÁS 205
ČESKÝ ROMANTIZMUS.... 205
Začátky stomatologické
literatury u nás. 205
Odborné publikace......... 207
Časopisy..... 208
Přednášky a sjezdy......... 208
PRVNÍ LÉKAŘSKÉ SPOLKY............ 209
Všeobecné lékařské
spolky 209
První stomatologické
spolky......... 210
ČEŠTÍ ZUBNÍ TECHNICI............ 211
NEMOCENSKÉ POJIŠŤOVNY...... 212
PRAŽSKÉ ZAČÁTKY............ 214
Odkud začít? 214
František Nessel 214
České přednášky zubního
lékařství......... 215
C. K. Ambulatorium pro
nemoci zubů.. 217
ČESKÉ ZUBY A VLASTNÍ
STÁT...... 219
ČSR..... 220
Zubní klinika Karlovy
Univerzity......... 220
Další zubní kliniky ČSR. 224
Brněnská zubní klinika..... 224
Bratislavská zubní
klinika..... 224
Státní ústav pro zubní
lékařství v Praze 225
Zubní ambulatoria....... 225
Stomatologické
zákonodárství.... 226
Spolkový život.. 226
Lékařský dům...... 227
Spory se zubními
techniky..... 228
Pozice zubních lékařů
v zubních ambulatóriích pojišťoven.. 228
Změny priorit
v práci spolků..... 228
Lékařská komora......... 229
PROTEKTORÁT ČECHY A
MORAVA............ 230
Mnichov......... 230
Protektorát......... 230
Ústřední lékařská rada.. 231
Stomatologické spolky......... 231
Ztráty nejbolestnější..... 232
STOMATOLOGIE PO II.
SVĚTOVÉ VÁLCE 232
Akční výbory 233
J. E. Purkyně......... 234
Zákony za socialismu......... 234
Výuka 236
Pražské jaro... 237
EPILOG.. 238
PRAVĚK
Zuby a hominizace, Historie zkažených zubů.
Zuby nejsou zanedbatelnými útvary jen u člověka, ale i u velké řady živých organizmů. Přesto si jich zoologie, medicína i historie všímá relativně málo. Nikdo snad ještě např. nenapsal nějakou kloudnou fylogenezi zubů ve vývoji živočišných druhů, i když vývoj zubů je v poslední době užíván jako model regulačních mechanizmů rozvoje orgánů. Věda dnes nachází zárodky zubů i tam, kde to ještě donedávna popírala, např. u ptáků. V přírodě se najdou zuby i u mořských hlemýžďů, my je však objevujeme teprve až od dob, kdy byl vynalezen elektronový mikroskop. Tyto zuby se také nepodobají příliš lidským, protože jsou z chitinu, tedy ze hmoty ne nepodobné našim nehtům. Nejde tedy jen o to, proč příroda dávala ve svém vývoji jednotlivým druhům živočichů diametrálně odlišný počet zubů. Málokdo by mohl podceňovat význam zubů třeba podle toho, že někteří savci mají jen dva zuby. U samce narvala jednorohého (Monodon monoceros), mořského savce z řádu kytovců, je dokonce zub patrný jako 2 m dlouhý zub jednorožce. Počet zubů u delfína naproti tomu dosahuje od 236 do 240. Jsou dokonce savci, kteří se živí jen nejdrobnějšími živočichy a zuby se jim proto ani nevytvářejí. Přitom ovšem ve svém embryonálním věku zubní zárodky založené mají.
Malý zájem o zuby lze pozorovat i v dlouhé historii lidstva. Nelze se divit antickým přírodovědcům, že udávali i počet lidských zubů dost odlišně. Lidstvo ve svém vývoji se zdravím svého chrupu zacházelo vesměs macešsky, i když se trochu starost o vlastní zuby od dob neandrtálců do dneška v mnohém zlepšila. Budoucnost péče o zuby je nejasná, protože se většina koryfejů vědy smiřuje s tím, že někdy budou mít lidé své vlastní zuby spíše asi jen založené v embryonálním období a za svého mimoděložního života jim moc platné nebudou. Možná, že to souvisí i s tím, že lidé jsou savci a tak podle tohoto názvu by se mohlo předpokládat, že prvořadým naším zájmem bude sání a ne kousání. Nebude jistě problém pevnou stravu změnit nějakým patologickým nebo přirozeným procesem na tekutou, aby se nemusela chrupem zachycovat, rozmělňovat a drtit, že by možná stačilo se zaměřit ne její míšení s trávicími šťávami.
Nejde přitom jen o pouhé rozmělňování potravy. U samců nutno připomenout, že jsou součástí jejich bojové výbavy k obraně, k uchvacování a zabíjení kořisti, že slouží i ke stavbě svých příbytků. Dnes se dokonce často zapomíná, že u mnoha druhů slouží samcům i k zápasům o vyvolenou družku. ale i to postupně upadá. V neposlední řadě zuby často zuby slouží ženám, aby jejich úsměv byl ještě krásnější a aby zuby procezované informace ve formě rozkazů mužům byly dobře srozumitelné. Jak známo, jde v hovorové řeči zejména o české závěrové nebo úžinové souhlásky ústní, jako je např. souhláska P, Z a D. Dobrý chrup nebo dobrá protéza není tedy zatím důležitá jen pro televizní hlasatelky.
Zuby se postupně dostaly do mnoha sfér lidského bytí, aniž si to už uvědomujeme. Vezměme např. zuby v přeneseném slova smyslu v mnoha úslovích snad ve všech jazycích. Vzpomeňme např. na „brousiti si zuby na něco, obviňovat bezzubé zákony” aj. Ještě se k těmto „zubním” úslovím vrátíme v kapitole o zubní medicíně u nás ve středověku. Stejně si asi málokdo uvědomí, jak velký počet onomatopoetických slov můžeme najít v souvislosti s termínem „chrup”, a to nejen s chrupavkou, třešní chrupkou, chroupáním, chrupáním, chřupáním nebo chřoupáním.
Se zuby se setkáváme skoro na každém kroku různých věd. Historikovi mohou říci poměrně spolehlivě věk dávno zemřelých lidí. Šance na určení délky života zkoumaného jedince je až zázračně vysoká, jestliže se dochovaly jeho zuby, zejména přední. Takových metod zkoumání zubního věku je sice více, ale dnes se zdá jako nejlepší metoda Prof. Kiliana. Na podkladě Gustafsonova histologického vyšetřování abraze, dále podle ukládání, apozice, rezorpce a transparence skloviny, dentinu a cementu i výše úponu gingivy, bylo možno s neobvyklou přesností určit např. věk mnohých našich historických osobností, jako např. knížete Bořivoje, Vratislava, sv. Václava, Oldřicha i sv. Ludmily.
Se zuby se setkáme i v kriminalistice, protože stejně jako třeba otisky prstů nebo rtů pomáhají identifikovat člověka. Zuby poutaly odedávna pozornost nejen slavných malířů, jako byl třeba Leonardo da Vinci, ale i malířů této doby, jako Pabla Picassa, Joana Miróa, Oskara Kokoschky, Jamese Ensora a jiných.
Přesto i u nás většina lidí mlčky předpokládá, že má zuby jen proto, aby si je málo a špatně čistili a aby jim je zubní lékaři zadarmo léčili. Nezájem o zuby lze pozorovat dokonce u zubních lékařů. kteří se jimi živí. Svědčí pro to zejména malinký počet knížek o historii vývoje světového zubního lékařství, které z jejich péra vyšly za posledních 70 let. Není-li dostatečně známa historie tohoto medicínského oboru, pak se nedivme, že nikdo nemůže dát radu, jak napravit tu dnešní degeneraci jeho řízení v rámci státem opomíjeného zdravotnictví. Při nezájmu naší lidské populace o placení nadstandardní zubní péče mají zuby svou hlavní cenu pomalu už jen pro Českou stomatologickou komoru, nebo aby zabezpečovaly slušný finanční příjem majitelům reklamních agentur a výrobcům zbytečně chemicky složitých zubních past a zubních kartáčků.
To jsme však v tomto úvodním zubním rozjímání skočili hned do doby nejvyšších živých bytostí, do rozhodování o rodokmenu lidí moudrých „na druhou” - homo sapiens sapiens. Vraťme se na chvíli k úloze zubů pro poznání vývoje člověka. Tam si chrup ještě zachovává velkou významnost - viz např. prokazování rodinných vztahů mezi dnešním učitelem dějepisu Adrianem Targettem z jihozápadní Anglie a jeho prapředkem, který žil v jeho bydlišti před více než 7000 léty. Dokázali to vědci z Oxfordu podle analýzy kyseliny deoxyribonukleové v zubech.
Jdeme li dál proti proudu světového času pak nás překvapí, jak moc bylo závislé poznání dřívějšího vývoje jedinců zoologického řádu nehetnatců (primates) v třídě savců (mammalia) též na hodnocení pouhým okem pozorovatelných změn zubů a čelistí. Jednotlivé adaptivní znaky primátů sice dodnes nedovoluji zatím sestavit nějakou spolehlivou vývojovou zubní následnost během posledních 5 - 7 milionů let. Přesto vliv zubů na vývoj moudrosti člověka můžeme považovat i za jeden z důležitých inspirátorů mnohých teorií o vývoji člověka, ne tedy jen v závislosti na vzpřímení těla a vzniku chůze po dvou končetinách, o významu zvětšování mozku a s ní spojené inteligence, o vývoji mluvidel a mluvení člověka do organizace společnosti. Postupně museli antropologové hodnotit vliv zubů na příjem vhodného množství a druhů potřebných složek potravy a jejího zpracování. Dlouho se totiž nebralo v úvahu, že strava lovců a sběračů byla daleko vyváženější než po zemědělské revoluci, která svou jinou skladbou a jiným příjmem bílkovin, vitaminů a změnou složení tuků vedla k rozšíření mnohých onemocnění, ke zpožďování růstu kostry i osifikace, opožďování pohlavní zralosti, nehledě ke zpětným poruchám chrupu. Antropologové museli revidovat teprve nedávno i hodnocení vývoje samotných čelistí a zubů. Drahně času se ztratilo tím, že se vývoj zubů považoval ve školní výuce za jasný. Buď podle církevních tvrzení stvořil zuby Bůh u Adama a u Evy už šlo do jisté míry o klonování, nebo se podle Darwina vyvinuly postupným pomalým tempem dík své adaptaci na změny prostředí. Dnes už jen málo vědců věří všemocnosti této adaptace a vysvětluje vývoj kompromisy a zejména mutací, neutrální evolucí, přerušovanou rovnováhou, rychlými změnami genetické rovnováhy a jinými normálnímu smrtelníkovi nejasnými představami. Samozřejmě věda není schopna ani dnes vše vysvětlit a dopouští se i v zubní oblasti omylů. Vždyť to není tak dávno, když vrcholná věda naletěla v r. 1912 i podvrhům, jak názorně prokázala „piltdownská fosilie”. kterou vytvořil jakýsi podvodník umělým spojením velké mozkovny pračlověka s chrupem dolní čelistí orangutana. Jak málo se archeologie věnuje hodnocení chrupu, to dokazuje tento podvod, který byl odhalen až po 40 letech po nálezu, ačkoliv skoro na první pohled mohl v Britském muzeu americký fyzik James Trefil poznat, že zuby byly opilovávány.
Zuby představují nejtvrdší útvary živočišného těla savců a mohou tedy přetrvávat po smrti svého nositele i miliony let. Různé vývojové změny chrupu se proto začaly uplatňovat i v názorech na dlouhé souběžné evoluce lidoopů a lidí, i na jejich rozpojení. Tento okamžik někteří vědci kladli do doby před 15 miliony let. Dnes už se tato doba podle teorie třícestného štěpení odhaduje na 7 milionů let. Vedle nálezů kostí a lidské industrie podávají zuby dost spolehlivé zprávy o vývoji celé lidské společnosti, jejího organizování, práce, zlozvyků a v neposlední řadě dovolují usuzovat i na její léčitelství, respektive medicínu, zejména pak zubní. Zubní lékařství vzniká jako věda sice až v 18. století našeho letopočtu, ale předtím muselo několik desetitisíciletí existovalo jako zubní léčitelství. Jít za stomatologií do pravěku není ovšem nic jednoduchého, protože se na všech podrobnostech polidšťování (hominizace) všichni vědci světa dosud neshodli.
Při polidšťování se v hned na začátku vývoje asi poměrně rychlým skokem zmenšil počet zubů od 36 zubů hmyzožravých primátů k 32 zubům plodožravých, listožravých a všežravých primátů. Zubní formule už nezněla I 2, C 1, P 3, M 3 (tj. 2 řezáky, 1 špičák, 3 třenové zuby a 3 stoličky), ale jen I 2, C 1, P 2, M 3. Zuby pravděpodobně prozrazují, čím se naši prapředkové živili. Dokladem toho je třeba tenká sklovina u většiny afrických lidoopů a silná sklovina u hominidů. Tvrdí se, že chrup hmyzožravých primátů (tarsii) je charakterizován ostrými vyhrocenými řezáky a stoličkami s ostrými hřebeny. Čtvrtý hrbolek na stoličkách prý dokazuje, že některým primátům sloužil k drcení ovoce v potravě. Listožraví primáti měli údajně široké stoličky, aby mohli lépe rozmělňovat listy na kaši. Když museli listy žvýkat, tak jim zbytněly úpony žvýkacích svalů. Nic však ani ve stomatologii není svaté. Archeologie objevila na více místech Indie a východní Afriky zuby starší 20 milionů let, které jsou už nápadně svým zvrásněním podobné těm, které známe u moderního člověka. Mnoho omylů pramení z toho, že se věří, že zuby a čelistní oblouk u jednotlivých mezistupňů vývoje člověka se mění spojitě v průběhu milionů let. Ti, kdož to popírají, vytvářejí jiná kriteria, podle nichž bychom mohli rozpoznat, které jednotlivé zuby bychom mohli považovat už za lidské a ne už za opičí nebo poloopičí. Ještě dnes např. někteří věří, že nejstarším hominidem byl Oropithecus, žijící před více než 20 miliony let v Ugandě. Ještě donedávna platilo, že např. stoličky Oligopitéka mají pětihrbolkovou skusnou plochu, ale jejich uspořádání hrbolků ještě není takové, aby je bylo možno označit jako Dryopitéky. Jedním z kritérií rozlišování čeledí vyšších opic, lidoopů a časných hominidů se považovala nejen velikost špičáků, ale i to, že později už není patrný rozdíl špičáků podle pohlaví. Na ta kritéria rozlišování tvorů se spoléhalo hlavně proto, že např. Ramapitékové (rama-bůh, pitekus-opice) se živili už jinak než ostatní opice. Jejich řezáky i jejich čelist byly údajně kratší, jejich stoličky už byly podobnější lidským a jejich sklovina byla velmi silná.
Abychom si později mohli ujasňovat, co moudrý člověk s bolavými zuby dělal, zopakujme si krátce změny chrupu ve vývoji posledních předchůdců lidí a snad už vlastního člověka, protože dnes už se zdá jasné, že některé „jižní opice”, běžně jmenované jako Australopitékové, a příslušníci rodu Homo žili dlouho vedle sebe.
Australopitékové představují podle dnešní hypotézy spíše boční slepou větev na cestě k člověku. Jednotliví badatelé si stále nejsou jisti tím, zda vymřeli před 3, 6 miliony let nebo až před 1, 75 milionu let. Tito jedinci, kteří se vyskytovali v Africe v různých formách (afarensis, africanus, aethiopicus, robustus, boisei), se prý od vlastních lidí (Homo) odlišovali také svými zuby.
Už první známý hominid měl už hodně hominidních charakteristik zubů a čelistí. Řezáky měl malé a špičáky již téměř nevyčnívaly nad úroveň ostatních zubů a při skousnutí už zapadaly do odpovídajících mezer mezi zuby. Obrus jeho zubů i způsob zakloubení spodní čelisti ukazují, že dolní čelist mohla při žvýkání vykonávat i pohyb do stran, což zajišťuje přes poměrně malou žvýkací plochu už dobré rozmělnění potravy. První zuby třenové mají sice ještě na korunce jen po jednom hrbolku, ale zbývající zuby už mají lidský vzhled. U australopitéků má být největší třetí molár, kdežto první je nejmenší. u člověka moderního je tomu naopak.
Fosilní formy člověka (homo) Donedávna většina badatelů věřila ve vývojovou řadu jeho 3 druhů, jak to poprvé stanovil v r. 1758 K. Linné: člověka zručného, člověka vzpřímeného a člověka moudrého. Od těch dob se však mnoho změnilo a dnes se spíše věří na to, že se první lidské druhy objevují na zemi mnohem dříve. Někteří dokonce udávají, že tomu tak bylo už před 7 miliony let. Zásadní nesouhlasy v datování i pozdějších forem člověka jsou stále tak velké, že někteří archeologové dokonce navrhli zrušit hranice mezi homo erectus a homo sapiens vůbec. I u vývojových typů lidí se dnes ukazuje, že prosté změny tvaru nejsou dostatečně spolehlivé, a proto se dnes přechází při určování jednotlivých forem člověka na mnohem složitější vyšetřování zubů, jako je např. elektronová spinová rezonance a analýza kyseliny deoxyribonukleové. Přesto se dnes většinou setkáte ještě s tvrzením, že:
— Homo habilis (člověk obratný, zručný) měl už svůj zubní oblouk poněkud kratší a zaoblenější a jeho horní premoláry byly dvoukořenové, třetí molár byl stejně velký nebo jen o málo větší než druhý. Stoličky už měl užší. Ztratily na své mohutnosti, ale stále měly silnou vrstvu skloviny. Nejzajímavější snad na něm byly zvětšené a rozšířené řezáky.
— Homo erectus (člověk vzpřímený) měl silnější čelisti a jeho žvýkací zuby už byly menší, protože na ně už s komplexními zminami obličeje byl menší tlak. Naopak větší tlak musel být na přední zuby, aby mohl lépe trhat, kousat a uchycovat potravu. Za nejstaršího v Evropě je považován vzpřímený člověk nalezený v r. 1997 ve Španělsku, dokonce ho někteří vědci považovali za onen diskutovaný chybějící článek. Proto mu dali jméno Homo antecessor. Tito lidé už žili před 1, 8 milionem let a přežívali prý ještě 27 000 let poté, co se už objevil homo sapiens. Osídlili už většinu Evropy a Asie. Jinak se však na různých místech tito lidé dost od sebe lišili. Proto se to vysvětluje nevhodným pojmem ras, viz např. Homo heidelbergensis, hungaricus, lantiensis, leakeyi, mauritanicus, modjokertensis aj. Na obrázku č. 1 můžeme vidět chrup člověka vzpřímeného na lebce ze střední doby kamenné (někdy kolem před 600 000 léty) nalezené v Číně.
Obr. 1 Chrup člověka vzpřímeného.
I místo naší vlasti se honosí pozůstatky jednoho z nejstarších pozůstatků tohoto typu člověka na evropském kontinentu. Není ho moc veliký kus. Proto se také o něm naši vědci sváří, zda nejde o část zubu medvěda. Zbyla z něho u nás v lakustrinních slínech jen část korunky první či druhé levé dolní stoličky, nalezená v r. 1968 nedaleko od Berouna v Přezleticích. Žil zde někdy před 300 000 léty. Na obr. č. 2 můžeme vidět anatomickou interpretaci (podle Fejfara, 1968, zvětšeno).
Obr. 2 Kus zubu z Přezletic.
— Homo sapiens (člověk moudrý, nadaný rozumem). Časově navazuje na člověka vzpřímeného. Obvykle se dělil jen podle své industrie na dvě hlavní rasy, které delší dobu žily na světě paralelně:
— Homo sapiens neanderthalensis (neandrtálec) žil už v Evropě, Africe i v Asii. Geologicky nejstarší jedinci, už z dob před 300 000 léty. se nazývají jako lidé steinheimští. Nálezy pozdějších, tzv. klasických neandrtálců se většinou kladou do doby před 100 000 - 35 000 léty. Neandrtálec už dávno není považován za předchůdce dnešního člověka, ale za další slepou větev společného předka, člověka heidelberského. Ve vývoji neandrtálců archeologové hodnotí hlavně chybění primitivních zubních znaků, zejména že jejich třetí spodní molár není již větší než prvý a druhý. Neandrtálci už nepochybni trpěli parodontózou, jak tomu nasvědčuje nález kostry v LaChapelle-aux-Saints. Uměli už zuby i vrtat, což dokazují i náhrdelníky z provrtaných zubu, sloužící možná pohřebnímu ritu jako milodary. Nelze ovšem předpokládat, že tuto zručnost už použili v zubním léčení.
U nás byly nalezeny čelisti klasického neandrtálce se zuby v jeskyni Kůlna u Sloupu v Moravském krasu (část pravé horní čelisti mladého člověka asi 14 - 15letého), v Ochozu v Moravském krasu (atypická spodní čelist) a v jeskyni Šipka u Štramberka na severní Moravě (dětská spodní čelist). Zlomek střední části dětské čelisti se 4 řezáky, s pravým špičákem a oběma sousedními zuby lícními byl nalezen K. J. Maškou v r. 1879. Protože špičák leží hluboko ve svém lůžku a jeho kořen není ještě plně vyvinutý, kontrastuje to se zdánlivě značnými rozměry čelisti. Proto se myslelo, že jde o abnormitu s retencí zubu. Dnes se soudí, že všechny mohutněji vyvinuté čelisti jsou příznačné pro tuto starodiluviální rasu. Neandertálec vymřel všude, tedy i u nás. Viz obrázek č. 3. Napříč čárkovaná ploška je ze sádry. (Podravský, V. a kol.: Pravěké dějiny Moravy. 1993).
Obr. 3 Kus čelisti neandertálce.
— Homo sapiens sapiens (člověk vyspělý) dovršuje prý tento vývoj lidské moudrosti. Dříve se předpokládal jeho vznik kolem 50 000 př. Kr. Dnes na podkladě výzkumu změn v DNK (kyseliny deoxyribonukleové), nositelce dědičných vlastností, se předpokládá, že jeho vývoj nebyl pouze spojitý, ale že jeho hlavní změna vznikla skokem. Valná většina dnes žijících lidí totiž pochází nejspíše z jedné matky. Mitochondriální DNK se totiž dědí jen po mateřské linii. Proto jí bylo dáno biblické jméno Evy. Tato pramáti podle nálezů vědců z Berkeley asi vznikla nejspíše v severovýchodní Africe mutací před 350 200 - 100 000 lety př. Kr. To dokládá i kontrola stáří nálezů pomocí metody termoluminiscence a pomocí elektromagnetické rezonance. Potvrzuje to nejen dřívější předpoklad, že se dnešní člověk nevyvinul z neandrtálce, ale analýza variací DNK přináší i mnoho nových informací. Podle amerického zubního antropologa Ch. G. Turnera lze např. na podkladě druhotných geneticky zakódovaných zubních znaků oddělit dvě odlišné populace člověka moudrého i v různých částí světa. Skupina zvaná sundadonti dokládá jeho přesun z Afriky a Evropy do Asie, Japonska a malajsko-indonéské oblasti. Asi před 20 000 - 15 000 léty se však od nich z oblasti Mongolska oddělili jiní lidé, sinodonti. Ti přešli před Behringovu úžinu a osídlili Aljašku, Aleuty, Grónsko, sever Kanady, později i Severní i Jižní Ameriku. Za 50 generací dosáhli až Ohňové země. Podle podobných informací lze např. soudit, že nejstarší skupina našich možných předků přišla do Evropy v několika vlnách, nejprve asi před 50 000 lety, pak před 25 000 lety, nejpočetnější skupina pak sem imigrovala z blízkého východu před 10 000 lety a snad nakonec i před 6000 lety.
I když už se na chrupu člověka moudrého neobjevují nějaké zásadní nové dědičné změny, jsou některé změny jeho zubů často zajímavým dokladem získaných změn a poruch. Proto se z formálního hlediska vývoj tohoto člověka někdy dělí na dvě etapy: Homo sapiens fossilis (předvěký nebo pravěký člověk, člověk cromagnonský) a Homo sapiens sapiens (Homo sapiens recens, současný člověk). Pozůstatky pravěkého člověka (bývá také nazýván člověkem cromaňonským) se u nás objevují hlavně v mladého paleolitu (asi před 50 000 - 10 000 lety), např. v Koněprusích, Mladči, Brně, ve Starém Městě u Uherského Hradiště, v Pavlově a v Dolních Věstonicích. Není bez zajímavosti, že na zubech z tohoto období, nalezených u nás v Předmostí u Přerova, je zjistitelné nápadně silnější opotřebení kousací plochy zubů na bukální straně první horní stoličky, častěji na pravé straně. Předpokládá se, že toto obroušení je umělé a že vzniklo nejspíše nošením nějakého tvrdého předmětu v ústech. Tak se prý provokuje slinotok a mírní žízeň. Jednotliví autoři však uvádějí i jiné hypotézy např. jako důsledek snah po docílení lepší výslovnosti nebo po cucání snad už léčivých prostředků proti tehdejším častým periostitidám.
Archeologie nám může často mnoho říci o někdejší frekvenci poruch chrupu, podle zubů může i do jisté míry odhadovat jak se lidé vyvíjeli, jak se stěhovali, jak se kdysi živili a dokonce i jak stonali.
Zcela zdravý chrup nalézají archeologové jen zřídka. Záleží však na tom, jaké kritérium si stanovíme pro pojem zdravého chrupu. Unikátní doklad chrupu bez zubního kazu potvrzuje např. 5. 300 let stará ledovcová mumie, nalezená v r. 1991 ve výši 3200 m v Hauslabjoch v jižním Tyrolsku v Ötztálských Alpách - Homo Tirolensis z údolí Shnalstal - Val Senales. Nemá sice jediný kaz, ale chrup jeho je silně opotřebený. Viz obr. 4.
Obr. 4 Mumie stará 5300 let bez zubního kazu
Zubní potíže také nelze přesně vyčíslit, protože dochované kosterní nálezy nejsou tak úplné, aby paleopatologie mohla zrekonstruovat všechny anomálie chrupu pravěkého člověka. Z toho co už dnes víme, tak můžeme usuzovat, že zubní poruchy se vyskytovaly od nepaměti, že lidstvo trpělo od pradávna zubním kazem, parodontózou, deformitami chrupu, že mělo i nadpočetné nebo retinované zuby. Už na nejstarších lidských pozůstatcích se nacházejí takové změny, které vyžadovaly i radikální stomatologické zákroky.
V raném novověku už stoupl počet zubních poruch prý na 20 % a ve dvacátém století je bylo už možno zjistit u 80 - 100 % obyvatelstva.
Obroušení (abraze) byla častým dávným nálezem, když se člověk živil hrubou, polosyrovou stravou, často znečištěnou popelem, pískem a různými křemičitany nebo částečkami kamenných mlýnků. To muselo vést druhotně i k nemocem zubní dřeně a zubního lůžka i čelisti. Moláry člověka rhodéského z doby před 125 000 léty i později, např. u Homo mousteriensis z pozdního pleistocénu, bývají velmi opotřebované až ke kavitě pulpy. I některé přední zuby těchto lidí byly opotřebované až ke kořenům. u nás Č. Parma na podkladě studia 145 prehistorických čelistí našel jako nejnápadnějších úkaz právě značnou abrazi zubů, s traumatickou gingivitidou a traumatickou parodontitidou a artritidou čelistního kloubu. Prof. Matiegka u fosilního člověka z Předmostí na Moravě vysvětluje umělé obroušení zubů i nošením malých kaménků v ústech, což zahánělo žízen. Viz obr. 5.
Obr. 5 Obroušení zubů.
Zubní kaz (caries) byl zjištěn i u prehistorických jeskynních medvědů, takže se ani nepodivíme, že se vyskytoval už u Australopitéků. Byl nalezen opakovaně i později, např. na chrupu Patranthropus crassidensis z doby před 300 000 léty. Jiný starý zubní kaz byl prokázán u africké formy tropického neandertálského člověka, který nám zanechal k bádání své zbytky z doby asi před 40 000 - 30 000 léty v jeskyni Broken Hill a Saldanha Bay v severní Rhodesii. Podle antropologických šetření byl však zubní kaz ve starší době kamenné ještě vzácný. Později ho však přibývalo. Ovšem skoro každý z archeologů by nám pro jednotlivá období doby kamenné uvedl v různých lokalitách jiná procenta kariézních zubů. Statistické údaje z nálezů nám také nikdy spolehlivě neříkají, zda šlo o malé nebo velké kazy.
Na zubech ze střední doby se prý zubní kaz nacházel na 5 - 10 % nálezů. V mladší době kamenné (neolit, asi v období před 5000 - 2500 léty) a ve starší době bronzové je udáván v některých lokalitách pokles počtu zubních kazů na 2 - 5 % nalezených zubů. Garrigou na neolitických lebkách v Pyrenejích je nalezl dokonce jen v 1, 5 %. Možná, že k tomu přispěla i vhodnější strava a že se nějak podstatně k lepšímu změnila péče o chrup. Pravděpodobně na tom mají zásluhu také už léčitelé, kteří uměli nejen lépe konzervativně léčit, ale také trhat zuby a operovat, takže se těch zkažených zubů tolik na dochovaných čelistech nenašlo.
T. Zolkiewicz odhaduje podle nálezů u kosterních zbytků praslovanských obyvatel ze sídliště lužické kultury v Biskupinu kazivost zubů ve shodě s údaji Dubrovinovými a Pekkerovými pro rannou dobu kamennou na 7, 7 %, pro dobu bronzovou 21, 87 % a pro železnou už 40, 67 %. Na moravských sídlištích bývá nalézáno až 8 % zubů s kazem mezi nálezy z mladší doby bronzové. V Egyptě v ptolemaiovské době (330 - 30 př. Kr.) je už zubní kaz velmi rozšířen, zejména u starých lidí.
Z nalezišť z pozdní doby hradišťní uvádí Frankenberger, že ze 60 zachovalých lebek starých Slovanů z pohřebiště v Dolním Jatově měla zubní kaz plná třetina. Z pohřebiště v Děvíně mělo chrup zcela nedotčený jen 43 % mužů a 47 % žen (Junková).
Mnohem mladší kosterní nálezy ukazují, že se počet zubních kazů významně zvyšoval. U pražských obyvatelů v 10. - 11. století mělo prý kazem poškozený chrup na 19 %. Schwerz našel v nálezech ze 4 - 10. stol. ve Švýcarsku na 7000 zubech kaz v 15 %.
Zánět tkání parodontu (parodontózu) prokázal např. Hofschlägel už na dolní čelisti z Mauer u Heidelbergu, která je stará přibližně 500 000 let. Kromě toho prokázal i artrózu čelistního kloubu. Parodontózu zjistil ze stejné doby i Schoch, v 5. stol. po Kr. byla nalézána Rufferem v Egyptě u koptského obyvatelstva. Na slovanském hradišti ve Staré Plzni zjistili pracovníci Archeologického ústavu na souboru kosterních nálezů z přelomu 10. a 11. století chrup s četnými intravitálními ztrátami, parodontózními změnami, se silnou abrazí místy až ke krčkům, kariézní zuby i zubní kámen. Tyto změny tedy existovaly do dneška už odedávna, jen si je snad ve všech jazycích lidé pojmenovávají různě. Nejčastější různosti vyplývají z nejednotnosti řecké a latinské terminologie, užívané ve stomatologii. Viz třeba pro ozubici se užívají promiskue a většinou špatně hned tři názvy: paradentium, parodontium a periodontium. S tím se ale budeme setkávat i v jiných termínech, a proto nechť mi to čtenář laskavě promine, pokud užiji termín, který právě jemu se nezdá správný.
Zánět zubního lůžka a píštěle (alveolitis) není na zubech od pravěku také žádným vzácným nálezem. V nálezu z Rhodesie z období 125 000 př. Kr. byl např. prokázán i chronický periapikální absces, drénovaný píštělí i jiná vleklá zánětlivá onemocnění tkání okolí zubů. Podobné jsou i nálezy z Egypta z doby 4. 500 až 1. 550 př. Kr. Viz např. na obr. 6 nález Smitha a Jonese z Nubie z doby kolem 1500 př. Kr. (Dle Sudhofa).
Obr. 6 Abscesy čelistní.
Zubní kámen je udáván v nálezech jen výjimečně, protože archeologové mu nevěnují pozornost. Zdá se však, že vždy musel být častý, což dokládají např. nálezy v Byzanci. Schwarz jej našel i ve švýcarských nálezech z 5 - 7. stol. ve 13 % na dolní čelisti a na 7 % zubů horní čelisti.
Bolest, Samoléčení, Vzájemná pomoc, Šaman
...Nebyloť dosud
mudrce,
jenž bolest zubů
trpělivě nes,
ač slohem bohů psal
a na osud a utrpení činil výpady...
Mnoho povyku pro nic, Shakespeare, 1559
Ne jen Shakespeare, ale většina velikánů ducha se zamýšlela nad tělesnou bolestí, protože ta je neustálým souputníkem života člověka. V bolesti se člověk rodí. V tomto okamžiku se ten rodící se člověk nebrání, protože mu usnadňuje výstup do velkého světa a hlavně, protože ji sám v té chvíli jako bolest ještě nevnímá. Jakmile však na něho později opakovaně doléhá, tak je mu vždycky nemilá a dělá vše, aby se jí zbavil. Zbavuje se jí nejen pro ni samu, ale že z trpícího většinou nedělá velikána, ale spíše trpaslíka. Tak alespoň napsal Morgenstern. Přesněji řečeno je to vlastnost bolesti vlastní. Vždycky totiž máme sílu snášeti bolesti svých přátel, jak praví francouzské přísloví Ani sto ran na cizí hřbet není mnoho, potvrzuje i německé přísloví. Přesto však i cizí bolest má pro nás své klady, protože nám často pomáhá nést tu naši bolest, jak připomíná Goethe. Nestačí však jen o ní stále mluvit, jak připomíná slovenské přísloví „Co koho bolí, o tom řeč volí”. I Keller připomíná, že zabýváme-li se svými bolestmi, rozmnožujeme je. Nestačí jen bolesti lát, jak praví Turgeněv: „Kdo se nezlobí pro svou bolest, určitě ji přemůže“.
To vše i jiné platí zejména pro bolest zubů. To znají i umělci, a to nejen malíři, ale i ti, kteří tesají do kamene. Viz např. na obr. č. 7 člověka zkamenělého bolestí, který dodnes slouží jako chrlič na katedrále ve Welsu.
Obr. 7 Chrlič s bolestí zubů.
Boj s bolestí nebývá skoro nikdy příjemný. Proto už Aristoteles hlásal, že rozumný člověk se má snažit o život bez bolesti a ne jen o příjemný život. Zubní bolest totiž plodí strach a ten láme i ducha. Goethe to vystihl sentencí, že obvykle to není ani tak velikost naší bolesti, jako malost ducha, proč naříkáme. I Seton radil „Nauč se ovládat strach a tím i bolest”. Měl asi na mysli strach svěřit se do péče léčitele nebo lékaře. S ním totiž sdílená bolest je poloviční, jak připomíná polské přísloví. To platilo asi odedávna. I v nejstarších dobách, kdy už člověk začal myslet, byl podle E. Kretschmera ještě vedoucí silou jeho jednání afekt, ať už ze týkal sexu, boje, lovu, nepřízně počasí nebo nemoci. Teprve s rozvojem myšlení se vytvářelo u něho chápání vztahů vzniku a zániku bolesti s jinými jevy. Zprvu asi toto myšlení o kauzalitě souvislostí bylo více magické, než dospěl k reálným zkušenostem z pozorování. Teprve pak mohl člověk začít s budováním svého protibolestivého arzenálu a postupně zařazovat do něj kromě látek chemicky působících na centrální nervovou soustavu i mnoho nejrůznějších opakovaných činností, které ovlivňují vnitřní prostředí mozku. Člověk vnímá bolest jako každý jiný vjem. Informace o tom, že se něco se zubem děje, musí se tedy dostat nervy do thalamu v mezimozku a nakonec i do mozkové kůry. Signál bolesti na své cestě ovlivňuje mnohé struktury i funkce. Bolest řadíme obvykle mezi subjektivní příznaky, ale mění grimasu, takže se stává i objektivním projevem. To najdeme na mnoha obrázcích, ne tedy jen v knize E. Heinricha „Der Zahnarzt in der Karikatur” na obr. od F. Wornbrunna z r. 1924. Viz obr. 8.
Obr. 8 Bolest zubů není objektivním příznakem?
Zubní bolest si lidstvo zvyklo už dávno mírnit nebo úplně zablokovat na mnoha místech, a to nejen prostředky tlumícími bolest, ale i látkami a technikami, které ovlivňují různým způsobem stav vědomí. Jejich výčet naplňuje dějiny zubního léčitelství dlouhá tisíciletí. Aniž si to uvědomujeme, dodnes užívá alternativní medicína v rukou nejrůznějších alternativních léčitelů obsoletní praktiky v tomto směru, jako holotropní dýchání, monotónní zvuky, zpěv a hudbu, nekonečné mumlání nebo modlení, dlouhodobý tanec a jiné činnosti pouze navozující změněný stav vědomí.
Lidská zubní bolest snad patří v přírodě vyšších živočichů mezi ty nejprotivnější. Je téměř jisté, že bolest zubů má delší historii, než lidství. Musíme ji totiž předpokládat už u mnoha zvířat existujících před člověkem. Možná, že už i zvířata měla znalosti, jak ji ovlivňovat. Už i Sokrates kolem r. 376 př. Kr. předpokládal, že většina našich schopností se podstatně neliší od zvířecích. Lze dobře i předpokládat, že některé ze základů boje se zubní bolestí mohl člověk odkoukat od zvířat. Tisíce let si prý člověk úmyslně při zubních bolestech i pouštěl krev žilou, jako to dělá hroch při bolestech a jiných tělesných těžkostech. Alespoň to tvrdili antičtí spisovatelé dávno před naším letopočtem, kteří předpokládali, že nemoc i bolest koluje v krvi.
Lze tedy pochybovat, že i ten náš nejstarší praprapředek ji snášel hrdinně a že nedělal cokoli, aby ji alespoň zmírnil. Prakticky všechna stomatologie po dlouhá tisíciletí nebyla ničím jiným, než smlouváním s bolestí, které končilo vytlučením, vyvrácením nebo vytržením či samovolným vypadnutím zubu. Základní algoritmus obrany proti zubní bolesti byl tedy odedávna stejný jako je dnes. Dokládá to i nauka o původu slov, tedy i našeho výrazu zub. I náš etymologický slovník upozorňuje na to, že název zubu je odvozen od všeslovanského termínu „zob”, který souvisí se „zebsti” - trhati. Kromě odstraňování bolavého zubu však odedávna existovalo nesčetné množství prostředků a metod odstraňujících nebo jen tlumících bolest obecně. Aniž bychom přeháněli, můžeme tvrdit, že až do vzniku vědecké stomatologie v 19. století toto konzervativní zahánění zubní bolesti spočívalo na poškozování trpícího jedy nebo obsoletními látkami nebo na nereálné víře v nadpřirozené jevy, ať je nazýváme vírou v zázraky, magií, šidítkovým fenoménem, nebo vznešenými názvy metod alternativní medicíny
Léčba zubní bolesti začínala u člověka nejspíše stejně jako léčení všech možných potíží a poruch zdraví u vyšších živých organizmů. Zprvu šlo nejspíše jen reakce na podkladě nepodmíněných reflexů a instinktů. Pro člověka podle úrovně vývojové řady živočichů lze předpokládat nejen větší variabilitu instinktů, ale postupně i mnohem výraznější vlivy afektu, které ho vedly k vědomějšímu jednání. Na úrovni tehdejších neznalostí vztahů příčin a následků muselo se samoléčení vyvíjet asi hodně pomalu, ale na úrovni poznatků, zejména získaných smysly každého jednotlivého člověka. Těžko lze předpokládat, že s rozvojem zkušeností se už od začátku souběžně s ní rozvíjelo magické myšlení v užším slova smyslu. Ani pak ještě nešlo o cílevědomé hledání protibolestivých zákroků a tím méně o učení se metodou pokusu. Předpokládá se tedy, že i ve stomatologii mohlo vymizení bolesti nastat po nějakém činu nebo prostředku na začátku zcela náhodně. Jen tak si možno vysvětlit, že člověk poznával léčivé účinky rostlin, plodů, kořínků a cibulek, které sloužily za potravu ještě dávno předtím, než poznal obilí a hospodářské plodiny. Mnohem později asi i poznával léčivé částí rostlin, které mu sloužily při přechodu na masitou stravu jako koření. Teprve opakováním takových základních činnosti se nejspíše desetitisíce let vytvářely návyky, zručnosti a zvyky z léčebné motivace. To se už asi naučil rozlišovat čistou místní bolest od bolesti provázené vegetativními příznaky nebo po bolesti následujícími pocity únavy až vyčerpání. Teprve druhotně ze zkušenosti začínal vědomě užívat léčivé prostředky, zejména co z nich je protibolestivé, projímavé a průjem tišící, močopudné, hleny zřeďující, potivé, odkašlávací a jinak pomáhající. Prostředků z potravy, která tlumila bolesti, znal asi odjakživa větší množství. Některé z nich byly bizarní. Ještě v době historické se po staletí dávala při bolesti zubů i projímadla. Dodneška není zcela jasné proč. Že by už pravěký člověk vypozoroval, že při zácpě si může zvýšeným břišním lisem zvýšit i bolesti? Ohromný počet prostředků za ta tisíciletí užívaných v zubním lékařství ukazuje, že lidem bylo asi dlouho jedno, zda je to bolest pulpitická, gangrenózní nebo periodontická, nebo zda jde v ústech o bolest mimozubní. Aulus Cornelius Celsus už v prvním století př. Kr. protibolestivými prostředky prý naplnil 8 knih svého díla De medicina. Proto asi boj s bolestmi zubů bude mít nejdelší a nejnaplněnější dějiny ze všeho léčení vůbec.
Nebyly to ovšem jen samotné drogy, ale i ale i obklady, nahřívání, kloktání, nakuřování a jiné fyzikální procedury. Člověk si mohl i sám sobě vytrhnout zub, když byl dostatečně silný, zručný, a hlavně přemýšlivý. o tom se přesvědčíme ještě dnes v mnoha obrázkových knihách. S určitou nadsázkou to trhání mohlo třeba vypadat v době kamenné tak, jak uvádí obrázek 9 v Illustrierte Rundfunk z r. 1933.
Obr. 9 Samoléčení v době kamenné.
Lze stejně oprávněně soudit, že altruistické instinkty vytvářely brzo i vzájemnou pomoc při zubních potížích. Primitivní člověk si postupně vytvářel kulturní prostředí nejen pro sebe, pro své tělo, ale i pro lidi ve svém okolí. K tomu patřila i pohostinnost, pomoc v ohrožení i pomoc za slabostí a pomoc po úrazu. Druhy pomoci, jak je dodnes můžeme vidět v dnešní společnosti, musely existovat odedávna, kdy už člověk žil v jakémkoli kolektivu. Už tehdy, nestačil-li na léčbu člověk sám, pak jistě následovala vzájemná pomoc.
Jako vzájemnou pomoc můžeme považovat i vzájemné rady, jak se bolesti zbavit. Tato vzájemná pomoc byla jistě dlouho neorganizovaná a vázáná na mnohé členy malého kolektivu, tlupy, velkorodiny. To je dodnes vidět i dodnes u primitivních kmenů, nebo lépe u přírodních národů, které mají nečekaně rozsáhlé znalosti přírody i přírodních léků. O Pygmejích, žijících na Filipinách, je známo, že prakticky všichni muži rozpoznávají názvy a vlastnosti 450 rostlin, 75 ptáků, skoro všechny hady, ryby, hmyz, savce a prý i 20 druhů mravenců. Někteří severoameričtí Indiáni rozeznávají také ohromné počty rostlin, např. Hopiové 350, Navahové 500, stejně ohromné jsou znalosti v populaci v Súdánu.
Znalost přírodních léčebných produktů i u sibiřských národů musela být také ohromná, možná dokonce i stomatologicky specifická. Sibiřští Jakuti užívají k léčení bolestí zubů např. dotek zobáku datla, krev datla, vpravování prach mumifikovaného datla do nosu, srkání ptačích vajec. Dnes je to pro nás na první pohled nevědecké. U přírodních národů nešlo v této fázi poznání o to, zda skutečně datlí zobák zahání bolest. Pro přírodní národy vždy napřed platila hypotéza, že mizení bolesti a jiný současný jev, např. zobák datla, mají nějakou souvislost. Je to výrazem snahy zavést do skupin jevů nějaké utřídění, menšení chaotického vnímání souvislostí.
To však dělá věda také. I v teoretické vědě jde v podstatě o postupné uspořádávání, zjišťování korelací. Tento postup vyvozování vztahů mezi jevy existoval v celých dějinách lidského poznání. Mylné představy kauzálních spojitostí se dochovaly dodnes nejen u některých přírodních národů, které věří, že žlutá šťáva je léčivá pro stavy žloutenky. Jsou považovány za racionální dokonce jako základní teze homeopatie. Divoch mohl hodnotit vtahy jen smyslově vnímatelnými jevy, proto také věřil, že zrno ve tvaru zubu chrání proti hadímu uštknutí. Na rozdíl od homeopatického léčitele neznal účinek šidítkového fenoménu (placébového efektu) a přiznával se ke své víře v posvátnost přírody. Proto, když trhal mydlici, o níž se domníval, že léčí bolesti zubů, tak se tomuto posvátnému „kořínku“ omlouval modlitbou a dokonce jí na omluvu dal do jamky ždibec něčeho pro něj cenného. To dělají dodnes kouzelníci – léčitelé např. ve východní Kanadě.
Zdá se, že v této vzájemné pomoci dlouho kralovala žena jako ošetřovatelka a pravděpodobně i jako empirická léčitelka. Pro tento předpoklad mluví hlavně i to, že žena se více a déle než muž řídí vrozeným pudem péče o potomstvo. Těžiště jejího uplatnění ve stomatologii tedy bylo s největší pravděpodobností hlavně v oblasti konzervativního bylinného léčitelství, ale pravděpodobně už i magického léčitelství. Menší stupeň bolesti lze totiž odstraňovat i odváděním pozornosti, citovým působením, projevy spoluúčasti s trpícím, zabavením a sugescí. Chirurgie asi nebyla polem ženského léčitelského umění. Spíše mužská vzájemná pomoc v zubním léčitelství se týkala trhání zubů nebo jiných chirurgických zákroků.
Kolektivní způsob života později zabezpečoval i využívání této vzájemné pomoci z rukou poloprofesionálního léčitele, který přenášel do své praxe mnoho nového, ne tedy jen empirické znalosti dřívějších léčitelských generací svých předků. Těmito zkušenostmi uchovávanými šamany se vyrovnala poněkud i ztráta poznatků časným umíráním jedinců. Vždyť průměrný lidský věk do doby bronzové měl být ještě kolem 20 let.
Nebyla to asi ani jen dělba práce, která musela porodit i prvního profesionálního léčitele - šamana. Ten sice nikdy nebyl specializovaným výhradním medicinmanem, tím méně jen zubním léčitelem. Botanické vědění někdejších šamanů i jinak dnes nazývaných kouzelných léčitelů obojího pohlaví bylo dávno a stále i může být dle R. B. Foxe ohromující. U zmíněných Pygmejů znají jejich kouzelní léčitelé, zvaní MANANÁMBAL, nejen stovky bylinných druhů i jejich využití, ale používají k popisu velmi detailních částí rostlin další ohromné množství slovních výrazů. Šamanem byl jedinec, který svému společenství dával i magickou pomoc za nejrůznějších svízelí, postihujících život celé komunity. Byl to tedy produkt obecnějších představ o člověku samém, o přírodě jej obklopující, o existenci člověkem skoro neovlivnitelných sil, jako bylo sucho a deště, byl to člověk sám věřící v možnosti ovlivňovat úspěšnost lovu, dostatek potravy, plodnost, zdraví, prodloužení života i posmrtný život. Skoro vše tedy měla ovlivnit magie, příkazy rodového totemu, zákazy tabu, víra v kouzla, v moc zemřelých předků a heroů, nakonec i bohů.
Šaman se tak stával pojítkem mezi prostou empirií a magií, což bylo asi hlavní příčinou úspěchů profesionálního zubního léčitelství, stejně jako stály psychotropní látky, zejména halucinogény, u kolébky umění. Malířské a sochařské umění bylo nejspíše na svém začátku převážně kultovního charakteru. V jeskyních, zejména ve Francii a ve Španělsku (Lascaux, Cougnac, Altamira, Enlene, Pech Merle, La Roche Lalinde, La Mouthe, La Baume a Latronne) lze najít vedle rytin a kreseb zvířat i scény a rituálními symboly. Nalezl je i Lewis Williams u lidu San, který žil v severní Africe před 10 000 léty.). V r. 1994 objevil amatérský speleolog Jean-Marie Chauvet s dvojicí přátel ve Vallon-Pont-d´Arc v avignonském kraji jeskyni s 300 nejkrásnějších prehistorických maleb z doby před 20 000 léty př. Kr. Všude se předpokládá, že v těchto paleolitických katedrálách šlo o malby šamanů. Ti prý malovali pod vlivem přírodních halucinogénů zvláštní technikou. Tento prehistorický malíř snad nabíral přírodní pigmenty do úst, pak je prskal na stěny jeskyně. Tak prý vznikaly i nástěnné malby maskovaných šamanů, jak se uvádí v mnoha jeskyních, viz např. na obr. 10 – 12. Trois Fréres a Lascaux na obr. 10.
Obr. 10 Šaman z Trois Fr‘eres.
Obr. 11 Šaman z Tasilie.
Obr. 12. Šaman z Lascaux.
Šaman teprve asi ve stadiu moudrého člověka začal rozvíjejí různé typy magie. Ty už pak ho i jeho stomatologii provázejí až do dneška. Magie je jen slovo dodatečně vzniklé, které vyjadřuje odvěkou víru člověka v existenci nadpřirozených sil, kterým se brání, které se snaží ovládat nebo se jim se podřizuje. Používá proto nejrůznější neracionální prostředky. Proto je od magie už je krůček k jiným abstrakcím, které potřebuje k léčitelství, jako k talismanu, rituálu, náboženské víře, ke knězi jako prostředníku člověka s bohy, k čarování, kouzlení, pověrám, fenoménu placéba aj. Není úspěšného léčení bez bílé magie ani dnes. Za bílou magii se vždy považovaly obřady, praktiky a manipulace spojené s vírou ve schopnosti člověka ovlivnit stavy a události v zájmu dobra.
Je možné, že v některých dobách vývoje na některých místech předcházel vzniku muže-šamana přerod matky a báby léčitelky v šamanku. Nejde tedy jen o obvykle citované nástěnné malby mužských šamanů I u nich se předpokládá, že je malovali šamanky ve stavu halucinací. Stejné malby mohou vytvářet dodnes staré ženy v jižní Africe v Transkei. Halucinace si mohou navozovat nejen vědomou hyperventilací (urychleným hlubokým dýcháním), ale i rytmickými tanci, které také dýchání urychlují. Dokonce i stupeň těchto halucinací určuje tvary malovaných objektů. Šamanové nemusí se dostávat do mimořádných duševních stavů jen pod vlivem rostlinných halucinogénů. Ještě si o šamanech řekneme v kapitole o začátcích českého zubního léčitelství. Kdoví, zda uměnímilovní šamanové nebyli i u nás v Bečově, u Prahy nebo na Stránské skále u Brna, kde byly nalezeny podobné rumělkové, okrové a černé malůvky snad nějakého „českého“ šamana.
Toto období kulturního vývoje následuje samozřejmě po předchozím vývoji biologickém. Jeskynní malby pocházejí z období 35 000 až 10 000 př. Kr. a sochání sošek je charakteristické spíše pro období od 15 000 let před naším letopočtem. Ani tento odhad však spolehlivě neodstraňuje nejistoty o dobách vzniku léčitelského šamanství. Léčící šaman byl pravděpodobně až produktem organizované početnější společnosti. Lze pochybovat o tom, že by se objevoval v menší tlupě. Zdá se, že teprve velkorodina, rod nebo až kmen si vytvořily takového prostředníka k získávání nebo paralyzování nadpřirozených sil, kterým ještě neříkal bůh zla ani boží trest.
Otazník o době vzniku vede i k otázce po místě vzniku léčitelského šamana. Nejspíše k tomu došlo na přibližně stejném stupni kulturního vývoje asi všude. Pro historii medicíny však může být zajímavé i to, že tito léčitelé mají v nejrůznějších jazycích ono pozdní tunguzské pojmenování SAMAN. To nějak možná vystihuje, že jejich sídla v místech velkých sibiřských řek byla nejspíše jednou z centrálních kolébek lidské kultury. Šamani existovali v paleosibiřské jazykové skupině, např. i u Čukčů, Kamčadalů, Korjaků, Vogulů, Juraků a jiných. Znají ho všechny slovníky zmiňující se o náboženství uralsko-altajských lidí, žijících mezi Behringovou úžinou a Skandinávií, znají ho dějiny Eskymáků, ale i Indiánů amerických. Možná, že v těchto místech lidé nejdříve objevily dnes často vzpomínané halucinogenní houby. Lingvistické důkazy dávné spojitosti slov „houba” a „vytržení nebo opojení” najdeme v mnoha ugrofinských jazycích. I sibiřské skalní kresby zpodobňují postavy šamanů jako muchomůrkové muže, jako bezruké, jednonohé osoby připomínající muchomůrky. Je však asi jisté, že v šerém dávnověku musely existovat nejrůznější názvy pro tyto léčitele. Přesné literární zmínky o šamanech, používajících např. halucinogenní muchomůrky červené – Amanita muscaria, jsou hodně pozdní, až z r. 1658. Jen ojediněle známe dokonce jejich starověké pojmenování. u Thráků se např. nazývali „kapnobatai”.
Nás zde může zajímat hlavně to, čím mohl být prospěšný šaman ve stomatologii. Rozhodně do jeho lékárny už jak se zdá patřily mnohé z bylin a jiných látek, podávaných místně i s celkovým účinkem, jako léčiva močopudná, projímavá, protizánětlivá, protikřečová, protihorečnatá. Pro zubní léčitelství však byly asi nejdůležitějšími léky proti bolesti. Protože zubní bolest odjakživa byla dlouhá nebo těžce nemocného sužující, tak „šla lidem na nervy” nebo dokonce mu kalila mysl. Proto proti ní snad odedávna užíval i některé látky omamné nebo navozující změny vědomí, příjemné stavy, byť jako halucinace. Psychotropní látky patří tedy i v zubním léčitelství do velké skupiny nejstarších možností člověka osvobodit se od strázní vlastního pozemského bytí. Ještě dříve, než se lidé dávali při tělesných potížích na cestu modliteb, sahali odedávna k narkotickým rostlinám. V historii lidstva jich najdeme velkou řadu. Obvykle tyto protibolestivé látky zařazujeme do několika skupin:
Pro boj s mírnější zubní bolestí to byla odjakživa hypnotika, navozují spánek nebo alespoň zklidnění, aby člověk mohl usnout. Mezi ně patřil např. bez černý (Sambucus niger), pepřovník kava (Piper methysticum), zejména však opium z máku setého (Papaver somniferum). Opium má snad po konopí nejdelší dějiny v zubním léčitelství. Pěstování máku pro jeho přípravu asi také nevzniklo až na Krétě. Dlouhé dějiny užívání má nesporně i pokřín obecný (Mandragora officinalis, alraune). Údajně mandragoru měli jako narkotiku, hypnotikum a analgetikum ve svém léčebném repertoáru staří Egypťané i řecký Hippokrates. Staří Římané Julius Fronius i Polydorus uváděli, že mandragoru užíval k omamování svých protivníků i Hannibal i G. J. Caesar.
I u nás byly v malých dávkách asi ve stomatologické indikaci užívány i lilkovité rostliny, na něž nemocný reaguje též otupělostí a spavostí. Mezi ně dlouho patřil rulík zlomocný (Atropa belladona), blín černý (Hyoscyamus niger), durman (Datura stramonium). Příjemné pocity spolu s duševní strnulostí ve stavu bez bolesti mohla navodit v našich krajích i dymnivka dutá (Corydalis cava).
Zahánění zubní bolesti mohly přinášet i jiné lehké akutní otravy látkami, měnícími stav vědomí a vyvolávající zrakové, sluchové i jiné halucinace. Mezi halucinogény se vzpomínají látky z jerlínu (strom z čeledi motýlokvětých), které údajně požívali už před 13 000 léty indiánští lovci mamutů. Potlačení zubní bolesti psychotropními látkami bychom mohli vzpomínat nejen u stavů, které se projevují ne zklidněním, spavostí až deliriem. Některé druhy těchto látek naopak vyvolávají divokost až zuřivost, což sice znásobuje síly, ale současně potencují nevnímání bolesti. To bylo známo ještě ve středověku v islandských ságách. V neposlední řadě mohly tyto halucinogény ovlivňovaly stav vědomí šamana, který pak snáze sugescí působil na zubní bolest nemocného. Dodnes prý jihoameričtí domorodí čarodějové udávají, že léčený je po požití některých stepních rostlin ve stavu snadno přístupném telepatickým sdělením.
Odedávna jsou v tomto ohledu vzpomínány zejména různé druhy hub. Nešlo jen o často vzpomínané muchomůrky červené (Amanita muscaria)., které byly užívány už sibiřskými šamany. Halucinogény z hub najdeme ve všech částech světa. Nová Guinea má např. z této oblasti houbu nondu. Už pět tisíc let staré nastěnné malby v africké Tasílii ukazují na užívání psychotropní drogy z hub při dávných rituálních obřadech. V Mexiku i v Austrálii byly odedávna k těmto účelům užívány různé druhy hub lysohlávek, obsahující psilocybin a jemu podobné sloučeniny. V Evropě byly využívány halucinogenní účinky kuželek (Conocybe), kropenatců (Panaeolus), křehutek (Psathyrella), šupinovek (Gymnopillus) nebo štítovek (Pluteus). Severoameričtí Indiáni dodnes užívají různé látky z ”léčivých” kaktusů, souborně nazývaných jako peyotl. Patří k nim zejména látky meskalin nebo híkuri z Lopophora williamsi nebo z Anthalonium lewinii. Na středním východě i v Americe to byl harmel (Peganum harmala), v amazonských pralesích se prý odjakživa užívaly mnohé psychoaktivně působící rostliny, používané jako šípové jedy, jako např. Banisteriopsis caapi aj. U pravěkých šamanů nabudeme v prvních dobách ještě vzpomínat dnes běžné opojné látky, k nimž patří zejména alkohol. Ten totiž byl nejspíše až objevem čtvrtého tisíciletí př. Kr. Nebudeme šamanskou magii spojovat ani s látkami povzbudivými, nesenými čajovými listy (Camellia thea), kávy (Coffea arabica), kakaa (Theobroma cacao), koly (Cola nitada, Cola acuminata), kátu (Catha edulis), pituri (Duboisia hopwoodii), areka a betelu (Piper betle, Areca catechu), tabáku z různých druhů rostlinného rodu Nicotiana aj. Je však možné, že jihoameričtí šamani užívali z této skupiny i listy povzbudivé koky (Erythroxylum coca), protože kokain z nich extrahovaný má místní anestetické vlastnosti. Koka prý byla odjakživa srdcem andského léčitelského lékopisu. Lístky koky se našly ve váčcích mumií dávných léčitelů. Dodnes se užívají ke tlumení prudké bolesti zubů.
Pravděpodobně nejdelší historii v léčení zubní bolesti bylinami má indické konopí (Cannabis sativa) a tedy i hašiš (pryskyřičnatá látka konopných samčích květů). Dým z marihuany nebo z pálených konopných semínek, či dokonce přímo hašiš v menších dávkách dávno v historii léčitelství navozoval blahodárný spánek nebo potlačení bolesti. Proto mohla i marihuana být nápomocna už při prvních léčitelských úspěších šamanových. Konopí pochází nejspíše ze střední Asie, kde už prý před 12 000 léty bylo užíváno jako jedna z nejdůležitějších kulturních rostlin. Konopí provázelo člověka prakticky v celých jeho dějinác. Nalezneme zajímavé doklady o tom, že sloužilo nejen jako potravinová plodina bohatá na bílkoviny, ale i jako surovina na výrobu látek, provazů a papíru, i jako platidlo. Písemné zprávy o něm z Číny jsou staré už 4000 let. Bez konopných lan by se neobešli ani stavitelé pyramid. O konopí pojednávala stará indická báje o tom jak vzniklo v Mléčném moři, kde démoni stloukali podle rady boha Višnua pomocí obrovského hada máslo. Ten otloukl s krunýře želv srst, tu odplavilo moře na břeh a z ní vyrostlo konopí. Konopí sloužilo k výrobě papíru nejen Arabům, kteří pro jeho zpracovávání v r. 1150 založili papírnu. Na konopném papíře byla psána i první deklarace nezávislosti a ústava USA. Do střední i severní Evropy konopí nejspíše přenesli Skytové. Pravděpodobně i Slovanům sloužilo v parních lázních jako „pramen štěstí a budič smíchu”. Do jižní a západní Evropy přišlo konopí spíše ze severní Afriky. Teprve od r. 1932 byl poprvé cannabis prohlášen za narkotikum, a to ještě jen několika státy.
Kromě přímého působení rostlinných látek na nervové a duševní funkce nemocného s bolavými zuby v péči léčícího šamana bychom mohli uvažovat ještě dlouhou řadu vlivů. Vzpomeňme zde nepřímé vlivy potravin a kořením v potravinách, viz např. muškátový ořech (Myristica fragans). Při nedokonalém hoření ohňů v jeskyních může vznikající CO navozovat euforii až mrákotné stavy. Člověk si může navodit změny vědomí a bolesti dokonce pouhým překotným a hlubokým dýcháním. Některé vlivy ovlivňovaly odedávna nejen nemocného, ale hrály roli v úspěšnosti šamanovy léčby. Jejich pomocí se šaman mohl sám dostávat do transu a v něm navíc sugestivně působil na léčeného pacienta. Už teoreticky musel šaman sugestivně vzbuzovat v nemocném větší důvěru jako jeho služebník, než později kněz, který vystupoval spíše jako služebník boží. Šaman už dávno před vznikem kněze musel ovládat zaříkávání, mumlání, ale i složitější ceremonie, při nichž hrály asi dlouho nápadné až ohromující ozdoby a masky. Šaman musel přitom být inteligentním člověkem. Někdejší jakutští šamanové prý měli trojnásobnou slovní zásobu průměrného člena jejich společenství.
Můžeme předpokládat i jeho podíl na chirurgické léčbě zubní bolesti, zejména tedy trhání zubů. Jakápak to však byla chirurgie na tomto léčitelském počátku. Zprvu nejspíše šlo asi jen o vytloukání bolavých zubů kamenným mlatem. O tom násilném vylamování svědčí např. archeologické nálezy čelistí v Alsasku. Tvrdí se to, protože se tak „trhaly” zuby ještě v minulém století u některých primitivních kmenů. Je dokonce možné předpokládat, že starověký člověk měl dost síly a fortelu, že uměl vytahovat i pevně sedící zuby pouhou rukou, když to umí dodnes někteří léčitelé v Japonsku.
Dodejme k tomu i složitější chirurgické léčebné praktiky šamana s ohledem na hnisání a píštěle, lokální aplikaci léků, i prosté vysávání sekretů a krve. Lze znovu připomenout, že už tehdy v jeho léčebném repertoáru byla skarifikace kůže a odnímání krve, jako základ pozdější éry mnoha tisiců let pouštění krve. Pravěcí lidé pravděpodobně předpokládali, že jemu škodící tajemné síly jsou v jeho krvi, a proto přijímali její vypouštění za účinný léčebný akt. Ten máme doložen už i u prvních historických léčitelů jako běžnou léčbu.
Šaman tedy musel být v zubním léčitelství i magickým i empirickým odborníkem, a to univerzálním pro konzervativní i chirurgickou léčbu. Ono od bolesti nepomůže jen to, že by nemocnému šaman jen vysvětlil, že příčinou jeho bolesti je třeba polynéská mana, irokézská orenda, slovanská nádcha nebo démon choroby.
Lze se domnívat, že při léčbě zubní bolesti mohl šaman být úspěšný. Dodnes myslím ani stomatologie, ani celá medicína exaktně nevysvětlila a hlavně v praxi nevyužila, proč ta zubní bolest při tom ambulantním zákroku šamana nebo dokonce jen při tom přemýšlení v čekárně odborného zubního lékaře zmizí, a to často na dlouho.
Analogické zubní léčitelství můžeme dodnes sledovat u několika domorodých kmenů. Mnoho lékařů navštěvuje pořád různé domorodé léčitele, zejména v pralesích Amazonky, v západní Africe, v Indonésii, na Nové Guineji a na Tichomořských ostrovech. Většina jich se snaží, aby buď odhalila jaké asi praktiky nebo triky či dokonce podvody dnešní domorodí zubní léčitelé užívají. Jeden z nich, H. B. Wright říká ve svém spise „Zauberer und Medizinmänner”, že léčebné úspěchy nelze vysvětlit jinak než bezmeznou důvěrou nemocného k léčiteli. Ten totiž je více než léčitelem, je jakýmsi duchovním. Je to jen objekt víry. Objekt stejné síly, jako hmotný talisman, jako nehmotná představa zázračné moci. Vlastní léčebné praktiky těchto magických léčitelů nejsou evidentně rozhodující, protože jen s malými odchylkami jsou na nejrůznějších od sebe vzdálených místech zeměkoule v oblasti bolení zubů skoro stejné.
Domorodý „doktor” se několikrát prý napije z nějaké misky a hned zase ten obsah s nepřehlédnutelnými grimasami a křikem ze sebe vydáví. Pak léčitel strčí nemocnému ruku do úst a ohmatá zub, aby nakonec přiložil svoje ústa na pacientova a několikrát mu do úst vdechnul a opět nasál vzduch resp. jeho ústní obsah. Prostě jako by mu dělal resuscitaci „z úst do úst”. Potom jistě nemocný, zmatený tím vším, přehlédne, že si medicinman nenápadně strčí něco do svých úst. Cokoli, třeba jehličí, nebo mravence, brouka, kus ještěrky, červa aj.
Toto nepředvídatelné „cosi” s patřičným upozorněním šaman vyplivne a tím dokazuje nemocnému, že je to ta příčina jeho potíží. Kdybychom se v tom výklady chtěli chytnout jen příkladu toho vyplivnutého červa, tak je to historie léčení zubní bolesti už starými Sumery. Ti dokonce vymysleli teorii vzniku zubního kazů působením zubních červíků. Tomu bude později věnována celá kapitola.
Toto spojení tří základních typů unitárního šamanova léčení (racionálního, magického a chirurgického) ostře kontrastuje s tím, že pozdější doby je od sebe oddělovaly a dávaly je do rukou dost odlišným typům pozdějších léčitelů. Kdyby zůstalo ústní léčitelství v rukou nějakých univerzálních, stále kvalifikovanějších šamanů, specializujících se na zubní léčitelství, mohla se stomatologie možná mnohem rychleji rozvíjet i ve starověku. Už tehdy asi stomatologie doplatila na vznik základní specializace na dělení na chirurgickou a konzervativní. V tom konzervativním začala upadat empirická zkušenost a do čela se prodrala magie, kterou si přisvojilo na dlouho náboženství. Něco empirického nacházíme naopak ve stomatologii dnešních Pygmejů v Kongu, o níž můžeme říci, že slaví své narozeniny po jedné třetině milionu let. Podle našeho lékaře, etnografa a antropologa Dr. Pavla Šebesty jde snad o nejstarší etnickou skupinu lidstva a přesto má vyspělé léčitelství, ranhojičství a lékárnictví. Liší se jejich zubní samoléčitelství mnoho od toho pravěkého? Nevíme. Rozhodně se však Šebestovi zdá, že v mnohém je dodnes uchována pravěká empirická zubní praxe:
“Při bolestech zubů
trpaslíci navlhčí bolestivé místo vodou, do níž vkládají kořeny rostliny
adamba. Nebo spálí na popel lianu dzandza a vtírají tento prášek do dásně,
pokud ho není možno vpravit přímo do vykotlaného zubu”.
Pygmejové své léčivé bylině dodnes říkají „leka”. V tomto názvu najdeme týž kmen „lek”, jako nejméně u třiceti zaniklých i živých jazyků. Je přinejmenším pozoruhodné, jak význam léčebné magie nasvědčuje i lingvistika, a to podobnostmi významu slova „lék” ve většině indoevropských jazyků. I u nás výraz „lék, lékovat” vystihovalo nejdříve vztah k magické medicíně, zejména k zaříkávání. Odborná lingvistická literatura u nás vysvětluje původ takových staročeských termínů s kmenem ‘lek’ z keltštiny prostou výpůjčkou přes germánské jazyky. Není však nemožné, že tento linqvistická podobnost nemá své kořeny už v původním společném indoevropském jazyku, i když to dnes už nelze jednoznačně doložit. V mnoha z něj vydělujících se jazycích tentýž termín vystihl magické léčebné praktiky, ať už spojené s ležením, zaříkáváním, zavazováním, zapřísaháním nebo lízáním. Nemuselo to být jen olizování ran, ale i reminiscence na olizování šamanova či lachnerova v krvi smočeného palce.
Je totiž velmi nápadná podobnost termínů lék, liaig, liga, laek, läkare, leeg, lékeis, laece, laigos, lekeo, lac, lekinon, leech a jiných, a to ve velkém množství mrtvých i živých jazyků. Najdeme ji v keltských jazycích (staré keltštině, iberokeltštině, irštině, skotštině, welštině, bretonštině, irštině), v gemánských jazycích (např. v gótštině, horní a dolní němčině, angličtině, švédštině, dánštině, islandštině), v baltských jazycích (litevštině, lotyštině), v románských jazycích (italštině, francouzštině, španělštině, portugalštině, rumunštině), prakticky ve všech slovanských jazycích (zejména v ruštině, srbochorvatštině, bulharštině, polštině, slovenštině a samozřejmě i v češtině), dokonce i v helénských jazycích (řečtině), anatolských jazycích (chetitština, lydština), v armenštině a v některých indoíránských jazycích.
Po tomto prehistorickém úvodu se tedy podívejme, jak tomu vlastně s tou historií stomatologie bylo. Je to součást dějin řešení problémů dvou stran jedné mince lékařství, všeobecné interní a chirurgické. Není to tedy historie jednoho jevu, jednoho problému v zubním lékařství. Jednotlivé podobory stomatologie mají své dost odlišné dějiny. Pro celý obor stomatologie však můžeme snadno parafrázovat aforismus německého psychologa Ebbinghause a říci, že „stomatologie má nesmírně dlouhou minulost, ale jen krátké dějiny”. Praxe zahánění zubní bolesti a trhání zubů je nesrovnatelně delší než dějiny náhrady zubů, záchovného zubařství, čelistní chirurgie, ortodoncie a jiných stomatologických odvětví. Jako věda se zubní lékařství vyvíjelo i v rámci biologických věd až neuvěřitelně pomalu.
Pravěký člověk nám nezanechal žádné informace o tom, kdy léčba zubních bolestí začaly nějak zvlášť poutat jeho pozornost. Malůvky zubů na stěnách jeskyň dosud nikdo nenašel. Musíme si proto položit otázku, od kdy vůbec máme možnosti sledovat historii zubního léčitelství. Téměř jistě se rozvíjelo velmi nerovnoměrně v čase i co do místa. Teprve určitá místní úroveň civilizace mu dávala racionální náplň, profesionalitu, specifické prostředky a organizaci pro tuto léčitelskou činnost. Civilizace není dána nějakou jednou kvalitou lidské společnosti, vázanou na časový kalendář jejího vývoje. Civilizace se nevytváří skokem, ale jako vývojový souhrn harmonie náboženských, ekonomických, politických, a zejména kulturních jevů určitém geografickém prostoru. Neolitická zemědělství zvyšovalo jen ekonomické prostředky, které lidské společenství mohlo na rozvoj léčitelství dát. Obdělávání půdy zvyšovalo majetnost rodu i rodových společenství, protože mělo až pěttisíckrát vyšší produktivitu než lov a sběračství. Teprve s růstem bohatství společnosti dochází k rychlému přírůstku obyvatelstva. V rodících se městech se vytvářely lepší podmínky pro rychlý rozvoj dělby práce mezi řemeslem a zemědělstvím. Vznik řemesel neovlivnil jen výrobu ale i služby, mezinárodní výměnu i odborných i kulturních poznatků. dopravu, sdělování i vytváření informací, počítání vyvolávalo potřebu písma. Specializace činností ruší dřívější naivní přehnané představy o vlastní síle člověka měnit přírodu a vytváří víru v mnoho nadlidských sil se vznikem mnohobožského náboženství s množstvím kněží. Přechodem od matriarchátu k patriarchátu se změnilo i řízení společnosti, které vedlo později ke vzniku vojenských demokracií v městských státech a k rozvoji feudálních říší.
Ještě než začneme číst o vývoji stomatologie je nutno si uvědomit dvě skutečnosti. Stomatologie jako věda vzniká teprve někdy v 19. století. Do té doby by bylo spíše vhodné mluvit o zubním léčitelství, které vzniká jako pozdní součást kultury prvních civilizací. Abychom mohli odhadnout jak pozdě to bylo, ujasněme si napřed, kdy teprve existovaly předpoklady začátků historie poznávání vůbec. Archeologické nálezy nám teoreticky dovolují nahlédnout do dob pěstitelství asi od 8. tisíciletí př. Kr., od dob prvních písemných záznamů od poloviny 4. tisíciletí máme teoretickou naději sledovat obecnou historii. Je to dobře patrné zejména při vzniku starověkých civilizací v místech Předního a Středního Východu a v Egyptě. Teprve však od 2. tisíciletí před Kristem máme šanci najít u nejstarších civilizací něco málo o historii někdejšího zubního léčitelství. Pro hledání jeho počátků je limitujícím faktorem až zvládnutí vyspělé formy písma podstatnou částí obyvatel.
Písmo je možno chápat jako systém symbolů reprezentujících strukturovanou řeč. Obecné dějiny lidstva nám dovolují předpokládat, že písmo vznikalo na tomto světě snad už od poloviny čtvrtého tisíciletí př. Kr.
Písmo samo, byť je už důkazem vysokého stupně civilizace, nám nemůže podat spolehlivé informace o době vzniku zubního léčitelství, ani o jeho počáteční úrovni, protože se dlouho užívalo jen pro zaznamená jiných, pro společnost nejpotřebnějších informací. Většinou měli lidé v prvních 2000 letech existence písma jiné důležitější starosti, o nich chtěli nebo museli psát. Je dobré odhadnout, kdy už vývoj písma umožnil alespoň vyvoleným lidem zaznamenávat i znalosti a okolnosti projevů nemocí a jejich léčení. Budou to jistě dlouho jen zcela ojedinělé zprávy o zubních potížích buď králů a slavných lidí, než se psalo o týchž potížích obyčejných lidí. Budou to jako první převážně záznamy kněží, kteří se stávali většinou i prvními stomatologickými léčiteli, protože uměli zapsat tradované empirické zkušenosti ve svých náboženských textech.
Historii začátků stomatologie nemůžeme najít jen v době rozvoje kněžské medicíny, protože část stomatologie ve svém profesionálním začátku byla v rukou manuálně zručných řemeslnických pomocníků, kteří však většinou nebyli gramotní, a tak ustrnuli na tisíciletí na málo kvalifikovaném zubotrhačství, i na nízkém společenském zařazení i na svém malém výdělku.
Stále se ještě předpokládá, že první písmo má svou kolébku někdy na přelomu 4. a 3. tisíciletí v oblasti Uruku. Začneme-li s pátráním po historii zubního lékařství v Mezopotámii u Sumerů, má to své logické zdůvodnění. Bylo to však jen obrázkové písmo. pro medicínské záznamy ne právě nejvhodnější. Jeho piktogramy jsou vlastně schematizovanými obrázky symbolizujícími předměty nebo jevy. Nejdříve byly tvořeny piktogramy pro záznamy hospodářského rázu a snad i pro chrámovou službu. Písmo vznikalo původně z potřeby správy státu a církve i dálkového obchodu, z potřeby uchovat početní informace, které lidská paměť nedovedla si zapamatovat ani v množství ani v druhu.
Parrot ve své tabulce piktografických znaků z posledního století 4. tisíciletí př. Kr. uvádí jen nejběžnější předměty (chýše, stan, loď, vozík, pískové sáně, pluh, luk, šíp, nádobu, vázu, mísu, harfu, dům), vedle toho i některá domácí zvířata (ovce, vůl, osel, lev, husa) a přírodní úkazy (rostlina, obilí, voda, slunce). Snad jen znaky člověka a jeho anatomie, hlavy, ruky, paže a jiných mohly zprvu sloužit medicínským záznamům. Podle knihy René Labata se později objevuje i piktogram pro chrup. Na obr. 13 vidíme, jak se zobrazovaly šrafováním na piktogramu hlavy i zuby. Je zde uveden i další vývoj psaní akkadského slova šinnu – zub.
Obr. 13 Vývoj psaní akkadského slova šinnu- zub.
Postupně se tedy jednoduchými stylizovanými obrázky dalo vyjádřit skoro vše, nejen předměty, ale i činnosti i jednotlivé abstraktní pojmy, jako např. sekvence člověk, bůh, kněz, lékař, vedoucí lékař, hlava, ústa, zub. Jejich spojováním se pak daly vyjádřit jejich vlastnosti i činnosti. Tak vznikalo písmo pojmové – ideografické, jak můžeme vidět na obr. 14 (dle Unesco Courier 4, 1965, 13) Jsou zde znázorněny složené ideogramy psané ve 14. stol. př. Kr. na destičkách, nalezených v Ras Shamra v Syrii.
Obr. 14 Příklady složených ideogramů.
Obrázkové písmo však moc nepomůže k poznání dějin stomatologie ani v Mezopotámii, ani v Egyptě, kde kolem r. 2900 př. Kr. vznikají hieroglyfy, ani u Chetitů a Proto-Indů. Nepomůže to ani u domorodců na Velikonočním ostrově, ani u severoamerických Indiánů, kteří ještě v 19. stol. po Kr. jím popisovali buvolí kůže.
Teprve písmo klínové, které vytvořili v Meziříčí Babyloňané v období kolem 2800 - 2600 př. Kr. zanechalo něco málo, ale rozhodujících informací i pro vývoj zubního lékařství v Mezopotámii. Na obr. 16 viz ukázku vývoje písma v Mezopotámii (podle Visemana, Unesco Courier, 4, 1965, 30), pro shodný termín muž- člověk.
Obr. 15 Vývoj písma v Mezopotámii.
Tento vývoj byl podobný i v převážné části Přední Asie a jinde. Klínové písmo se přizpůsobilo asi od období 2500 př. Kr. jazykům mnoha sousedů i dobyvatelů, proniklo i na Blízký východ a na některá místa Středomoří, např. do oblasti Kréty. I Féničané a Peršané asi si přizpůsobili vlastní písmo klínové. První fénické nápisy už s lineární abecedou se objevují kolem 1100 př. Kr. Kolem 1000 př. Kr. přebírají jejich písmo Aramejci. Z mezopotamského písma později vzešla písma arabská asi od 6. - 7. století. Už kolem roku 900 př. Kr. se jejich abeceda šíří po Středomoří. a toto písmo se stává základem většiny evropských písem. Převzali a pozměnili ho v 7. stol. př. Kr. Řekové a vytvářejí z něj moderní abecedu už i se samohláskami. Teprve od řecké abecedy se vyvíjejí dvě hlavní větve: církevní písmo staroslovanské a písmo latinské, jehož vznik zprostředkovali Etruskové. Vynechme zde vývoj písma jiných, vzdálených civilizací.
V tomto časovém sledu tedy máme i my naději, že už můžeme najít něco přesnějšího o začátcích zubního léčitelství i mimo Mezopotámii. Abychom si trochu ten vývoj písma na pomoc historii ujasnili, podívejme se na obr. 15 a 16, na nichž jsou uvedeny některé příklady psaní slova „muž” a „zub” jako základního pojmu stomatologie.
Obr. 16 Výrazy pro „zub” psané různým písmem.
Pokusme se proto sledovat i v této knize možný rozvoj zubního léčitelství v obvyklém výčtu nejstarších etnik a civilizací od jejich předpokládaného začátku, zejména mezopotamské (4000 př. Kr.), egyptské (3400), povodí Indu (2300 př. Kr., Mohendžo-Daro a Harappa), př. Kr., čínské (2200 př. Kr.), chetitské (2000 př. Kr.), středomořských civilizací, (2000 př. Kr. Kréta), babylónské (1700 př. Kr.), řecké a římské (1100 př. Kr.), protože ty byly asi nejdůležitější pro formování středoevropské, tedy i naší stomatologie.