A dodal:
„Nestojí to za to...“
Studna, ke které jsme přišli, se nepodobala saharským studnám. Studny na Sahaře jsou pouhé jámy vyhloubené v písku. Tahle se podobala studni na vesnici. Ale nebyla tam žádná vesnice a myslil jsem, že se mi to jen zdá.
„To je zvláštní,“ řekl jsem malému princi, „všechno je připraveno: rumpál, vědro i provaz...“
Zasmál se, dotkl se provazu a uvedl rumpál do pohybu. A rumpál skřípal, jako skřípe stará korouhvička, když vítr dlouho spal.
Slyšíš,“ řekl malý princ, „probouzíme tuto studnu a ona zpívá...“
Nechtěl jsem, aby se namáhal.
„Počkej,“ řekl jsem mu, „pro tebe je to příliš těžké.“
Pomalu jsem vytahoval vědro až k okraji. Postavil jsem je na roubení pěkně do rovnováhy. V uších mi stále zněl zpěv rumpálu a ve vodě, která se dosud chvěla, jsem viděl chvějící se slunce.
„Toužím po té vodě,“ řekl malý princ, „dej mi, prosím, napít...“
A tu jsem pochopil, co hledal.
Zvedl jsem vědro až k jeho rtům. Pil se zavřenýma očima. Bylo to líbezné jako sváteční den. Ale tato voda byla docela něco jiného než obyčejný pokrm. Zrodila se z pochodu pod hvězdnou oblohou, ze zpěvu rumpálu a z úsilí mých paží. Byla srdci tak milá jako nějaký dárek. Když jsem byl malý chlapec, světlo vánočního stromku a něha úsměvů, to vše dodávalo vždycky zvláštní záři vánočnímu dárku, který jsem dostal.
„U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě,“ řekl malý princ, „a přece tam nenalézají to, co hledají...“
„Nenalézají...,“ odpověděl jsem.
„A přesto by mohli najít, co hledají, v jediné růži nebo v trošce vody...“
„Jistě,“ odpověděl jsem.
A malý princ dodal:
„Ale oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem.“
Napil jsem se. Dobře se mi dýchalo. Písek má za úsvitu barvu medu. Radoval jsem se i z té medové barvy. Proč jen jsem pocítil tíseň...
„Musíš dodržet slib,“ řekl tichounce malý princ a zase si sedl ke mně.
„Jaký slib?“
„Víš, náhubek pro beránka... jsem zodpovědný za tu květinu!“
Vytáhl jsem z kapsy své náčrty. Malý princ je uviděl a zasmál se:
„Ty tvé baobaby se trochu podobají hlávkám zelí...“
„Ó!“
A já na ně byl tak hrdý!
„Ta tvá liška... její uši... ty se trochu podobají růžkům... a jsou hrozně dlouhé!“
A znovu se zasmál.
„Jsi nespravedlivý, človíčku, neuměl jsem kreslit nic jiného než zavřené a otevřené hroznýše.
„Ale to bude dobré,“ řekl, „děti jsou chápavé.“
Nakreslil jsem mu tedy náhubek. Když jsem mu ho podával, měl jsem srdce sevřené:
„Ty máš nějaké plány, které neznám...“
Ale neodpověděl mi na to. ŘEKL:
„Víš, můj příchod na Zemi... zítra bude jeho výročí...“
Chvilku mlčel a potom ještě dodal:
„Spadl jsem nedaleko odtud...“
A začervenal se.
Znovu jsem pocítil, aniž jsem věděl proč, zvláštní bolest. Přesto mi napadla otázka:
„Tak to není náhodou, že ses procházel tenkrát ráno, když jsem tě před týdnem poznal, jen tak sám, na tisíce mil ode všech obydlených krajů! Vracel ses k místu, kam jsi spadl?“
Malý princ se opět začervenal.
A váhavě jsem dodal:
„Snad kvůli tomu výročí?...“
Malý princ se znovu začervenal. Nikdy neodpovídal na otázky, ale když se někdo červená, znamená to „ano“, viďte?
„Ach!“ řekl jsem. „Mám strach...“
Ale on odpověděl:
„Musíš teď pracovat. Musíš se vrátit ke svému stroji. Budu tady na tebe čekat. Vrať se zítra večer...“
Nebyl jsem však uklidněn. Vzpomněl jsem si na lišku. Člověk se vydává v nebezpečí, že bude trochu plakat, když se nechal ochočit...