A osvětlený rychlík, dunící jako hrom, otřásal domkem výhybkáře.
„Mají náramně naspěch,“ řekl malý princ. „Co hledají?“
„To neví ani člověk na lokomotivě,“ odpověděl výhybkář.
A druhý osvětlený rychlík zaduněl v opačném směru.
„To se už vracejí?“ ptal se malý princ.
„To nejsou oni,“ řekl výhybkář. „To jsou zase jiní.“
„Nebyli snad spokojeni tam, kde byli?“
„Nikde nejsme spokojeni tam, kde jsme,“ vysvětloval výhybkář.
A jako hrom zaduněl třetí osvětlený rychlík.
„To jedou za těmi prvními cestujícími?“ zeptal se malý princ.
Nejedou vůbec za ničím,“ řekl výhybkář. „Ve vlaku spí nebo zívají. Jen děti mají nos přitisknutý na okna.“
„Jedině děti vědí, co hledají,“ pravil malý princ. „Ztrácejí čas pro hadrovou panenku, panenka začne být pro ně hrozně důležitá, a když jim ji někdo vezme, pláčou...“
„Mají štěstí,“ řekl výhybkář.