Z téhle vysoké hory, pomyslil si, uvidím naráz celou planetu a všechny lidi... Ale spatřil jen hrotovité špičky skal.
„Dobrý den,“ zvolal nazdařbůh.
„Dobrý den... Dobrý den... Dobrý den...,“ opakovala ozvěna.
„Kdo jste?“ řekl malý princ.
„Kdo jste?... Kdo jste?... Kdo jste?“ odpovídala ozvěna.
„Buďme přátelé, jsem tak sám,“ řekl.
„Jsem tak sám... Jsem tak sám... Jsem tak sám...,“ opakovala ozvěna.
Pomyslil si tedy: To je nějaká divná planeta! Je celá vyprahlá, celá zašpičatělá a slaná. A lidé nemají představivost. Opakují, co se jim řekne... Doma jsem měl květinu a ta mluvila vždycky první...