„Á, hleďme, přichází mě navštívit nějaký obdivovatel!“ zvolal zdálky domýšlivec, jakmile malého prince spatřil. Domýšlivci totiž vidí ve všech lidech obdivovatele.
„Dobrý den,“ řekl malý princ. „Vy máte ale divný klobouk.“
„To proto, abych mohl zdravit,“ odpověděl domýšlivec. „Abych mohl zdravit, když mě s jásotem vítají. Bohužel tudy nikdy nikdo nejde.“
„Tak?“ odvětil malý princ, protože nepochopil.
„Zatleskej,“ poradil mu tedy domýšlivec.
Malý princ zatleskal. Domýšlivec pozvedl klobouk a skromně pozdravil.
To je zábavnější než návštěva u krále, řekl si v duchu malý princ. A začal znovu tleskat.
Domýšlivec znovu smekl a zdravil.
Ale když to tak dělal malý princ pět minut, unavil se jednotvárností hry.
„A co se musí udělat, aby klobouk spadl?“ zeptal se.
Domýšlivec ho však neslyšel. Domýšlivci slyší pouze chválu.
„Skutečně se mi hodně obdivuješ?“ zeptal se malého prince.
„Co to znamená obdivovat se?“
„Obdivovat se znamená uznat, že jsem člověkem nejkrásnějším, nejlépe oblečeným, nejbohatším a nejinteligentnějším na planetě.“
„Ale vždyť si na planetě sám!“
„Udělej mi tu radost, a přesto se mi obdivuj!“
„Obdivuji se ti,“ řekl malý princ a pokrčil trochu rameny. „Ale jak tě to může zajímat?“
A malý princ zmizel.
Dospělí jsou hrozně zvláštní, řekl si jen v duchu cestou.