„Co to je za věc?“
„To není věc. To létá. Je to letadlo ... Moje letadlo.“
A byl jsem hrdý, že mohu říci, že létám. A tu zvolal:
„Jejda. Ty jsi spadl z nebe!“
„Ano,“ odpověděl jsem skromně.
„Jé, to je divné...“
A malý princ se roztomile zasmál. To mě hrozně pohněvalo. Chci, aby se mé nehody braly vážně. Potom dodal:
„Tak ty taky přicházíš z nebe! Z které planety?“
Hned mi svitlo trochu světla do záhady jeho příchodu a rychle jsem se otázal:
„Ty tedy přicházíš z jiné planety?“
Neodpověděl mi. Zavrtěl mírně hlavou a stále se díval na mé letadlo:
„Pravda, na tomhle jsi nemohl přijít z moc velké dálky...“
A nadlouho se ponořil do snění.
Potom vyndal mého beránka z kapsy a zabral se do pozorování svého pokladu.
Dovedete si představit, jakou zvědavost ve mně probudila jeho zmínka o jiných planetách. Pokusil jsem se proto dovědět se o tom více.
„Odkud přicházíš, človíčka? Kde je to tvé doma? Kam chceš odvést svého beránka?“
Na chvíli se zamyslil a pak odpověděl:
„Dobře, že jsi mi dal tu bedýnku, v noci to bude jeho domeček...“
„Ovšem. A budeš-li hodný, dám ti také provázek, abys ho mohl ve dne přivázat. A kolík.“
Zdálo se, že tento návrh malého prince zarazil.
„Přivázat? To je ale podivný nápad!“
„Víš, když ho neuvážeš, půjde, kam mu napadne, a ztratí se.“
Můj přítel se znovu zasmál:
„A kampak by šel?“
„Kamkoli. Stále rovně...“
Tu malý princ vážně poznamenal: „To nevadí, u mne je to velice malé!“
A tak trochu smutně dodal: „Když jde člověk stále rovně, daleko nedojde...“