Hodiny a hodinářství

Jan Neruda, 1874

Sedím v křesle a odpočívám. Za mnou hrkly na stěně pendlovky. Budou něco odbíjet – ale co? kolik? Jsem líný obrátit hlavu k stěně na pendlovky, nebo vytáhnout hodinky kapesní, nebo nahnout se blíž k psacímu stolku a podívat se repetícímu budíčku do tváře – vždyť se dočkám! Zase hrkly. a teď – jedna, dvě, tři. to jsou čtvrtě, a zas jedna, dvě, to jsou celé, tedy máme tři čtvrtě na tři. – Jak hloupě to ten hodinář svými hodinami ke mně mluví! Nemůže dát tlouci skutečně tři čtvrtě na tři? Nebo dvě celé a pak tři čtvrtě? Copak se říká "tři čtvrtě a dvě?" –
Ale zahrajme si jednou s těmi hodinami! Jak repetí a seká ten budíček! Jako tepna bujného dítěte; jako by chtěl dokázat, že ani nemůže zaspat. A jak skáče na kapesních hodinkách drobná sekundová rafije! A přec ještě to hopkání její, to její "bystré" měření času není praničím! Copak je do toho, když neměří alespoň stotinu sekundy! Smějete se? Stá částička jedné sekundy a měřit ji! A přece jsme viděli ve švýcarském oddělení světové výstavy Hippův "Chronoskop" na měření t i s í c i n sekundy! Ano astronomové, kteří nyní zanášejí se s určováním zeměpisných stupňů v Evropě, umějí prý na volném kyvadle měřit pohyb až na m i l i o n o v o u částku sekundy, jako dovedla internacionální komise na určení metrů před dvěma lety v Paříži měřit délku těles až na desítitisícovou částku jednoho milimetru, což je tak asi dvoustá část šířky jednoho lidského vlasu! Bláznovské, obdivuhodné lidstvo!
Počátky všeho byly a jsou v lidstvě vždy chudy. Na počátku neměli jsme jiných hodin než ty velké, sluneční a hvězdové na nebi. Jdou věčně, jdou spolehlivě a nemusí se natahovat; ale často se pokrývají šlojířem, nemají rafiji, netlukou. Člověk chtěl i tentokráte znát dobře čas, neboť visel již činěním svým na čase, a ten čas ještě nikdy nestál, jemu ještě žádný Kolovrat nezarazil kola. Tedy si vymyslil dloubal člověk hodiny. Nejprv písečné, přesypávající – teď už jich užívá leda starý mládenec, když si doma chce uvařit dobře na hniličko vejce. Pak hodiny vodní. Povídá se, v těch že byli Saracéni mistry. Snad většími, než ten pán, který ve výstavním parku v loni postavil pod šíré nebe také ještě hodiny "vodní"! Měly všechno na sobě velmi pěkné, štíhlé tělo, bílý ciferník, ostré rafije, láskyplného pána, ale hned prvního dne oblíbily sobě postát na druhé hodině a z té se nehnuly po šest měsíců. Teď možná že jdou dobře.
Konečně připadli lidé na hodiny se stroji, kolečky, váhami, pery, závažím, kyvadly atd. První, který sestavil hodiny s kolečky, byl prý papež Sylvestr II. Sestavil je, když se ještě jmenoval Gerbert, byl ještě francouzským mnichem a zanášel se s věcmi sice světskými, ale užitečnými. První "kapesní", neb raděj přenosné hodiny pocházejí prý ze třináctého věku. Byly snad as tak praktické jako podnes naše tak zvané "cestovní hodiny" v kovové skříni a koženém pouzdře, na něž aby si člověk hned vzal kufr. Pozdější "norimberská vejce" jsou známa. Známy jsou také hodiny sluneční; už zmizely skoro všechny, už i s věží a stěn venkovských domů, dlouhé čáry jejich jsou zabíleny i s těmi kudrnatými hlavami Aeolovými, které "foukaly vítr" někdy až na sáh dlouhý a hezky jako koště široký. Známy jsou také ty pěkné hračky zahradnické, "hodiny květinné" – čas je na nich udán, když ta ona květina odevře či zavře kalíšek svůj. Poetická myšlénka. Jako ta Jean Paulova, který myslí, že jsou asi někde bytosti, jimž zas slouží co hodiny rodicí se a zanikající celé planety naše. Až naše zeměkoule naposled zazáří a na vždy pak zhasne, zavrtí taková bytost hlavou: "To ten čas ubíhá – už zas minula hodina!"
Hodinářství vzneslo se ze všech "vědeckých industrií" nejvýš. Hodináři pracovali a pracují s činností zimničnou – jejich cech nejvíc ze všech cechů obětoval členů až blázinci. Ti, kteří stonali na "perpetuum mobile", byli skoro vesměs hodináři. Přivedli to ale přece jen daleko. Mně je ovšem nad všechny jejich vynálezy pořád ještě ten prostý dřevěný produkt schwarzwaldských výšin milý! V tom arci vězí jen vzpomínky z mládí. Slyším ještě tlukot starých našich hodin i jasný jejich hlas, jenž sprovázel "tyk-takem" svým nábožné písně matčiny a otcovy vzpomínky vojenské. Tenkrát panovaly schwarzwaldské hodiny se závažím a krátkým, švitořivým kyvadélkem svým skoro všude. Zvláště ty figurkové byly pro nás děti pravým zázrakem. Náš soused měl hodiny s kukačkou – půl hodiny jsme stávaly před nimi a čekaly, až kukačka vyrazí dvířka, zatřepetá křidélky a zakuká. Že je alespoň tak jako my děti živa, o tom jsme ovšem nepochybovaly ani dost málo. Figurkové hodiny byly rozmanity a znaly jsme je po celém sousedstvu. Protější knihař měl hodiny a když bily čtvrtě, přešel pokaždé procházkou kolem ciferníku malý dřevěný párek, oblečený zcela dle módy Claurenovských povídek. Pekař vedlé těšil se zas dvěma trkajícím do sebe kozlům, kupec na rohu měl řezníka, který mlátil palicí vola, pan profesor nad námi měl trubače, který na trubku troubil a při tom očima kroutil atd. Pan profesor měl ale také ještě jiné hodiny, především francouzskou "pendule de cheminée", jednu toho druhu, jaký se dle francouzkých časopisů Prusům za války tak líbil. Nejsem Prušák, mně se ty penduly nelíbí – bronz, porculán, pořád vše stejné, jsou fádní.
Posud květe na Schwarzwaldu hodinářství, přes dva milióny kusů vyrábějí tam ročně. Podivno, že kvete nejraději na horách, na Schwarzwaldu v Německu a na Juře ve Švýcarsku. Kdo Schwarzwald navštívil, zajisté že byl obyvatelstvem toho sta hodinářských obcí překvapen. Nic na nich švábského než řeč, vlasy jejich jsou černy, oči tmavy – jsou prý to zbytky Keltů nebo Gallů. Stále se zdokonalují ve svém umění. Minulého věku uměli udělati jen hodiny váhové, jdoucí toliko po dvanáct hodin, na loňské výstavě viděl jsem ze Schwarzwaldu hodiny, které, když je jednou natáhneš, jdou po deset let. Dělení práce je také již na Schwarzwaldu úplně provedeno. Bývalým, starým schwarzwaldským hodinám podobaly se ještě některé hodiny v americkém oddělení loňské výstavy – člověk by ani neuvěřil, že to zde má být z Ameriky! Snad že byly určeny do pralesů na "nárožní" stromy.
Čtyry millióny rozmanitých hodin spotřebuje prý lidstvo ročně a dá za ně tak asi padesát milliónů zlatých. Dělník dostane kapesní hodinky za deset zlatých, ne sice v stříbrném pouzdře, ale s dobrým strojem – jsou známy jménem "Rosskopf", dle shotovitele. V domácnostech jsou oblíbeny vídeňské i pražské kyvadlové "regulatory" v ceně as čtyřiceti zlatých. Ve městě se pilně nakládá na denní hodiny návěžní a noční hodiny průsvitné. Jsou města, kde nalezají se na každém rohu hodiny nevelké, vezděné do domů a spojené mezi sebou elektrickým proudem, aby všude šly stejně. Nejvíc se ovšem kupují hodinky kapesní, ponejvíc původu švýcarského. "Kotva" v nich zvítězila již nad "cylindrem". Některé z nich, zvlášť tak zvané "námořské chronometry", těší se akuratesse až zázračné. Hodinář anglický a švýcarský dá svůj chronometr některé z četných hvězdáren. Zkoušejí je tam mnoho neděl, konstatují rozdíl jich chodu, když hodinky leží nebo když stojí, v zimě a v teple – běda chronometru, kdyby distance mezi nejpomalejším a nejrychlejším chodem jeho po celý měsíc přesahovala jedinou sekundu! "Hodný" chronometr dostane pak od hvězdárny zvláštní obšírné a podrobné vysvědčení. Máme už také hodiny "světové". Známo, že země naše má dvojí líc jako bůh Janus, jedna polovice že má noc, druhá den, jedna má na př. středu, druhá už čtvrtek. Za celý rok je jenom jediný okamžik, kdy je pro celou zemi tentýž den. Nyní se povedlo Horvátu p.M.Paičovi v Zemuni, že sestavil hodiny, které ukazují, jaký je v každém okamžiku čas po celém světě. Měl je také na výstavě a velmi byl ten jeho "kosmorologion" uznáván. Mimo "kosmorologion" velký měl tam také malý, kapesní.
Skromné mé hodinky – ne-chronometr a ne-kosmorologion – leží přede mnou a zase hledím na sekundové bystré jich skoky. Je to spěch, je to důslednost! Měří čas, ten chladný čas vůbec, ten, který se nestará o náš čas "starý" nebo "nový", "šťastný" nebo "nešťastný", "velký" nebo "malý", ani o ty jeho "děje, psané krví a slzami a posypané zlatým posýpátkem z rozemletých korun".