Mnoho mečů, které se zachovaly v Šósó­inu, bylo nepochybně čínské provenience, ale přinejmenším několik krátkých mečů a nožů je pokládáno za původní japonské. Ty, vyleštěné moderními metodami, doklá­dají, že kováři už začínali experimentovat s různými technikami, což mělo vést ke vzni­ku nejdokonalejších zbraní pro boj muže proti muži, jaké kdy spatřil svět.
Kováři mečů na celém světě se vždy mu­seli vyrovnávat se dvěma vzájemně se vylu­čujícími vlastnostmi oceli, pevností a tvr­dostí. Protože měli jen empirické znalosti komplexního metalurgického procesu, osvo­jili si řadu technik ve snaze docílit čepele,
která by byla dost tvrdá, aby se dala vykovat a zachovala si ostří, ale přitom dostatečně pevná, aby se snadno nezlomila. Vzájemné působení železa a uhlíku a vliv změn teplo­ty najejich kombinacije mimořádně složitý. Máme-li to vysvětlit jednoduše, reakce že­leza s velkým množstvím uhlíku při vyso­kých teplotách vytváří slitinu, která se po­malým kalením stává pevnou a měkkou. Na druhé straně, je-li tato slitina kalena rychle, její transformace nemá čas proběhnout, tak­že to, co vzniklo za vysoké teploty, je zacho­váno, čímž se vytváří ocel velmi tvrdá, ale křehká jako sklo. Snížení obsahu uhlíku pod kritickou hranici omezuje schopnost tvrd­nout, až u téměř čistého železa tato schop­nost mizí zcela. Další faktor, který má značný vliv na technologii výroby mečů, je sku­tečnost, že všechny kovy se skládají z množ­ství navzájem do sebe zapadajících krystalů, jejichž velikost ovlivňuje mechanické vlast­nosti kovu. Deformace způsobují lámání krystalů, čímž tvrdí kov, ale současně naru­šují vnitřní strukturu tak. že pokud je jich nadměrně, strukturu úplně rozrušují. To je princip, který používáme, když chceme pře­lomit drát tím, že ho ohýbáme dopředu a dozadu. Během tohoto procesu je možno vidět, jak kov tvrdne, neboť krystaly jsou postupně lámány, až dosáhnou maxima těs­ně před okamžikem, kdy kov praskne. Proto při výrobě mečů je důležité znát právě to, kam až může zajít proces tavení. Pokud není dostatečný, kov není tak tvrdý, jak by měl být, zatímco je-li přílišný, kov je nepevný a náchylnější k lámání.
Kovářství mečů v Evropě volilo kompro­mis tím, že čepele byly popouštěny, to zna­mená, že nejdřív byly zcela tvrdé, ale velmi křehké, a pak byly znovu nažhaveny na nižší teplotu, čímž se tvrdost částečně odstranila. Tento proces vytvářel čepele, které byly sou­časně přiměřeně tvrdé a v dostatečné míře pevné. V Indii a na Středním východě se našlo alternativní kompromisní řešení: sli­tina oceli s vysokým obsahem uhlíku a té­měř čistého železa. Tím se vytvořila slitina, z níž se po nažhavení a zakalení získala čepel s ostřím, jež mělo měkké i tvrdé části, které se navzájem svými vlastnostmi doplňovaly, čímž se, mimochodem, dosahovalo výsled­ného efektu v podobě "řídké oceli"', který byl u těchto čepelí tak obdivován.
Japonské řešení tohoto problému spočí­valo občas ve výrobě čepelí stejných jako čepele na Středním východě, ale častěji ja­ponští kováři vyráběli ostří z ocele o vysokém obsahu uhlíku, které stmelovali s těle­sem z ocele o nízkém obsahu uhlíku. To pak bylo žhaveno takovým způsobem, že tvrdlo pouze ostří. Ačkoliv ostří bylo křehké, mělo oporu a bylo chráněno před prasknutím měk­kým, pružným tělesem čepele. Je to přesně týž princip, který se nyní uplatňuje u ost­rých wolframo-karbidových strojních nářa­dí. Během staletí bylo vyvinuto mnoho růz­ných metod, jimiž se dosahovalo tohoto cíle, ale všechny vyžadovaly od kováře peč­livou přípravu materiálu, který potom složil do předvalku, z něhož byl vykován vlastní meč.
Nikdo neví, kdy byla tato metoda vyvi­nuta, ale už někdy v desátém století se vyrá­běly čepele, které měly všechny vlastnosti vyžadované u pravých japonských mečů. Nic se nám nedochovalo o metodách práce ko­vářů v desátém století, ale víme z písem­ných pramenů a od moderních kovářů, kte­ří pracují tradičními metodami, že některé části tohoto procesu se považovaly za ná­boženský obřad. V oněch dobách asi byla kovárna vyzdobena provazcem ze slámy s proužky papíru, symbolizujícími šintois-tickou víru, zatímco kovář sám se po rituál­ním očištění oblékal do dvorního roucha. O některých kovářích se traduje, že dodržo­vali rituální zásady ještě důkladněji a v do­bě, kdy pracovali na čepeli, se zdržovali alkoholu, žen a některých pokrmů. Přirozeně byli i jiní, kteří to nebrali tak vážně. Noda Hankei, jehož práce byly proslulé a veli­ce hledané v raném období Edo, zřejmě velkou část svého života vyspával z pitek v nejvykřičenějších čtvrtích hlavního měs­ta. Jeho tělo bylo jednoho rána nalezeno v kanálu rozťaté v půli jednou z jeho vlast­ních čepelí.
Současný výzkum předpokládá, že v his­torické době začínala výroba čepele pečli­vým tříděním malých kousků oceli z nečisté strusky a kovu vytaveného na kovářské vý­hni. Ty byly navršeny na předem připravený železný plát, který byl navařený na dlouhou železnou tyč, jež sloužila jako rukojeť, a za­baleny do papíru a převázány, aby se vytvořil kompaktní blok, který držel celou tu chou­lostivou kupu pohromadě. Vše se polilo ten­kou vrstvou hlíny a popela ze slámy rozmí­chaného ve vodě, což obojí mělo chránit tento blok, než byl vložen do ohně, a mělo působit jako tavidlo usnadňující tavení. Vý­heň, jakou užívali kováři mečů, měla tvar dlouhé nízké šachtičky vymazané hlínou.
Vzduch byl vháněn měchy, kterými dmýchal sám kovář, a výheň se vytápěla pečlivě vybranými kusy dřevěného uhlí. Jakmile bylo dosaženo správné teploty, byl částečně roztavený blok přemístěn na kovadlinu a sko-ván dohromady kovářovými tovaryši, kteří bušili perlíky na místa, která jim kovář uká­zal. Za pečlivého dohledu nad silou úderů a místy, kam směřovaly, byl blok protažen na dvojnásobek své délky a ztenčil se na polo­vinu, přičemž si zachoval svou šířku a hra­naté okraje. Po opětovném nažhavení byla spodní strana bloku očištěna tím, že se ko­vadlina polila vodou a pak se bušilo do blo­ku, který na ní ležel, kladivem. Tím prudce stoupala pára, která s sebou strhávala povr­chové okuje a nečistotu z ohně.
Nyní následovala ta část kovářské opera­ce, na níž velmi záleželo. Blok se dlátem rozsekl téměř na dvě části, přeložil se a pak se skoval dohromady tak, aby nezůstala žád­ná okuj ani nestmelená skulina, která by mohla způsobit kazy v hotové čepeli. S vel­kou péčí se zjišťovalo, zda povrch kovadliny, a tudíž i na ní vykovávaný povrch je doko­nale hladký a zda tam nejsou žádné pro­hlubně, v nichž by se uchytily okuje nebo struska. Toto překládání se nedělalo pouze jednou, ale někdy se opakovalo až patnáct­krát, čímž se dosáhlo kovu, který měl méně příměsí strusky než mnohé vzorky moderní oceli, což zní téměř jako zázrak a dosvědču­je to zručnost a zapálení pro věc tehdejších kovářských mistrů. Během dlouhého pro­cesu překládání, žhaveni a kování se z kovu vyloučily nečistoty a pravděpodobně vyho­řelo něco uhlíku, a co bylo důležitější, kov se stal homogenním a zrnitá struktura se zjemnila, přičemž se odpovídajícím způso­bem zvýšila tvrdost.
K tomu, aby se vytvořila ocel střední tvr­dosti, se musel utvořit složený blok sková-ním měkkého železa a oceli, který se pak překládal a koval tak dlouho, dokud se oba kovy nespojily v požadované míře. Tím, že se proces překládání mnohokrát opakoval, dosáhlo se prakticky homogenního kovu. Pokud se překládání opakovalo méně, zůs­taly oba druhy kovu ve vrstvách, které po vyleštění čepele byly patrné jako krásné vzo­rování povrchu hotového meče, hada. Saka-kibara Kozan ve své knize Cúkokaaú seisaku-ben o výrobě oceli pro zbroj upozorňuje, že překládání se nemá opakovat víc než pat­náctkrát, protože jinak dojde ke ztrátě „tvrdosti" a ocel se bude rozpadat (kuzureru).

Také upozorňuje, že bude-li jako výchozího materiálu použito oceli o vysokém obsahu uhlíku, zničí ji více než pět přeložení, pro­tože se vypálí příliš mnoho uhlíku. Naproti tomu Suišinši Kawabe Gihačiró Masahide, mečíř, jenž pracoval v raném devatenáctém století a věnoval velkou část svého života znovuobjevování tajemství starých kovářů, podrobně popisuje, jak se podložka jádra namáčí večer předem do vody. aby se zabrá­nilo ztrátě uhlíku.