Skoro deset let jsem psal Ságu rodu Paichlů. I těm dnešním žijícím zachycuje mnoho zajímavého o historii v papírech dostupného rodu sedláků. Jeden z nich však se jakoby vymknul ze selské haleny a skoro na celý život si navlékl uniformy různého druhu. Byl to v uniformách Stanislav Bäuchel, nebo Stáňa Paichl, po skoro celý svůj život, který dirigovala dvě světové války. Něco z toho ilustruje s rukopisnou notickou i Pamětní kniha 1. střeleckého pluku Jana Husi , vydaná v nakladatelství Památníku odboje v Praze v r. 1920. Stanislav byl zprvu selský synek, pak voják základní služby, utečenec do ruských legií k založené České družině, legionář, který bojoval u Zborova, který se probojoval celou anabází Ruskem a po návratu do Čech po moři, který nosil na Slovensku uniformu jako četník, po vyhnání ze Slovenka jako financ na hranicích a bůhví co ještě. Byl to souputník mého otce Jaroslava, kterému jako tiskaři jen plicní choroba zabránila navléknout uniformu.
Tomu se chci dnes věnovat na podkladě zpovědi Stanislava a Jaroslava a s pomocí náhodou nalezené výše zmíněné knihy Františka Langera. Čím začít ? Asi narozením dne 17. 11. 1892 v Nedošíně u Litomyšle. Nebyl to čas pro Standovo zrození moc hodný. Čas dvou evropských katastrof ve 20. století nebyl pro zrození většiny lidí také obecně příznivý. Sotva začal orat a sekat na statku Thurn-Taxisů musel jít na vojnu a , co čert nechtěl, v červenci 1914, tedy v jeho necelých 22 letech. vypukla válka. Za mého rozhovoru se Standa už ani nepamatoval, jak a kudy pochodoval s rakouskou armádou.po Karpatech, Haliči, Uhrách i kolem Krakova. Nejvíce se do jeho paměti zapsala na druhé straně teprve až bitva u Zborova 2.července 1917, kde on v rámci českých pluků pomáhal vybojovat slavné vítězství nad Němci . Nožná se do jeho paměti nesmazatelně vryla hlavně ona pozdější písnička „ Hoši od Zborova, vy tam klidně spíte, vy se nikdy více domů nevrátíte …“. A bylo jich hodně krajanů z Čech, kteří se domů ze Zborova už nevrátili, počínaje od jmen Arazím až po Živného . Jako jediný Paichl prý z vítězů pak viděl při přehlídce i prof. T.G.Masaryka dne někdy kolem 21. srpna 1917,.kdy dostal „jeho“ pluk jméno Jana Husi. I když si nemohl zapamatovat jeho slavnostní zápis do pamětní knihy 1. pluku. Přežil, protože měl u Zborova štěstí, ono štěstí, o kterém psal Masaryk slovy „Štěstí v té velké zodpovědnosti.“. Nebylo to však štěstí trvalé, i když byl prý hrdý na to, že jeho uniforma pokládala základy našeho samostatného státu. Jeho pozdější vzpomínky zachytily i úvahy, kdy se uvažovalo u přetransportování českých legionářů na západní frontu do Francie. K tomu ale nedošlo. Můj strýc Stanislav si už ani nepamatovat v které kumpanii zprvu bojoval s Němci a se Sověty, a to i přes brest-litevský mír v r.1918 Jel a bojoval přes Sibiř až do Vladivostoku.. Od Zborova to byla jeho až desátá rota. To už se dávno naše jednotky nejmenovaly „Česká Družina“, ale už se mluvilo jen o „Legiích“.Měnila se cesta jen podle jmen měst, v r. 1918 od ukrajinské, nebo chcete-li volyňské gubernie, třeba přes Kyjev, Bachmač , Kursk, Penza, Samara, Ufa, Buzuluk, Čeljabinsk a jiné směrem na Sibiř. Tam byl už takový mráz, že můj strýc neviděl ani ministra vojenství generála M.R. Štefánika To si ani Standa vše nemohl pamatovat, protože se bojovalo tam i nazpět. Cesta trvala např. dík tomu měsíce až přes rok 1919, třeba se prodlužovala v jenisejské gubernii z Petropavlovska do Irkutska. Uniformu musel látat kolem sibiřské železnice, i když jí pomáhal obrněný vlak Tajšet a Orlík. Po čtrnáctidenní jízdě z Irkutska dorazily naše jednotky i se Standou do Vladivostoku, kde byla směsice nejrůznějších vojáků od Američanů, Angličanů, Francouzů, Italů, dokonce i Japonců, kteří dostávali ve srovnání se svým vysokým žoldem dík nespravedlivými kursu měn jen pakatel 160 rublů za měsíc. Naštěstí nebyli naši s Paichlem zataženi do povstání živeného Kolčakem.Až do odjezdu v prosinci 1919 se objevila před Ruským Ostrovem první japonská loď Yonan-Maru k dopravě do naší vlasti. Napřed jelo načálstvo Po nich to byly jiné lodě které vezly Standu napřed 12 dní do Singapuru a pak nekonečně dlouho až k Suezu . Pravděpodobně, pokud jsem tomu dobře rozuměl, to byla loď Traz-os-Montes. Na evropskou půdu pak stoupaly jejich nohy v únoru 1920. Byla to cesta, srovnatelná s homérovou Odysseou. Do vlasti snad je vlaky z Lublaně odvezly kolem 2. února 1920. Chvíli přežil chlubením s vyznamenáními a pak honem do Nedošína č. 19. Pak se stal jako většina legionářů státním zaměstnance, v jeho případě četníkem. V uniformě učaroval v r. 1922 Marii rozenou Frömlovou. Ta uniforma ho však hnala s tím četnictvím po mnoha místech Slovenska.. I dětem a mně se líbil, nejezdil jsem tam jen kvůli uniformě, líbila se mi jeho puška i helma., respektovali jej i jím pronásledovaní. Jenom ne Slováci, kteří se na začátku druhé světové války od nás odtrhli a Standu ze dnes 14. března 1939 ze Slovenského štátu vyhnali . Doma v Nedošíně mu naši dali uniformu pro hranice Protektorát, ale jako legionáře ho předčasně pensionovali. Asi se jim nelíbil ten jeho mroží knírek. Pak už na chvíli honil bez uniformy u čokoládovny od r. 1950 komunisty, což si ti zdůvodňovali tím, že prý byl na jedno oko slabozraký. To byl nesmysl, vždyť uměl perfektně střílet. Uniformu nahradil už jen huňatý oblek v mrazírnách v Orličkách. Tam ale bez munduru nevydržel a konec života do 26.9.1965 dožil v Lanškrouně.. Dnes si myslím, že mladé dožití 73 let mu zkrátily uniformy.
Pro cestu se dochovalo ve zmíněné knize střeleckého pluku Jana Husi dostatek fotografií, z nichž vyjímám: Takhle nějak vypadal jako rozvědčík v zimě r. 1917 Takhle nějak žil v zemljance v Moročnoe Takhle nějak přísahal v Remčicích Takhle nějak žil v zákopu u Zborova Takhle nějak byl na návštěvě u jeho pluku T.G. Masaryk Takhle nějak žil ve vyzdobené těplušce Takhle nějak překračoval hranice Evropy a Asie Ze strýčkovy těplušky Takhle nějak Přijízděl do Vladivostoku Tras os Montes , loď druhého transportu Takhle nějak přijížděl do Terstu „Jeho“ první pluk vstupuje do Prahy dne 2. února 1920