Skoro deset let jsem psal Ságu rodu Paichlů. I těm dnešním žijícím zachycuje mnoho zajímavého o historii v papírech dostupného rodu sedláků. Jeden z nich však se jakoby svlékl ze selské haleny a skoro na celý život si navlékl uniformy různéch barev.
Byl to v uniformách Stanislav Bäuchel, nebo Stáňa Paichl, po skoro celý svůj život, který dirigovaly dvě světové války. Něco z toho ilustruje s rukopisnou notickou i Pamětní kniha 1. střeleckého pluku Jana Husi, vydaná v nakladatelství Památníku odboje v Praze v r. 1920.
Stanislav byl zprvu selský synek, pak voják základní služby, utečenec do ruských legií k založené České družině, legionář, který bojoval u Zborova, který se probojoval celou anabází Ruskem a po návratu do Čech po moři, který nosil na Slovensku uniformu jako četník, po vyhnání ze Slovenka jako financ na hranicích a bůhví co ještě. Byl to souputník mého otce Jaroslava, tiskaře.
Tomu se chci dnes věnovat na podkladě zpovědi Stanislava a Jaroslava a s pomocí náhodou nalezené výše zmíněné knihy Františka Langera.
Čím začít? Asi narozením dne 17. 11. 1892 v Nedošíně u Litomyšle. Nebyl to čas pro Standovo zrození moc hodný. Čas dvou evropských katastrof ve 20. století nebyl pro zrození většiny lidí také obecně příznivý. Sotva začal orat a sekat na statku Thurn-Taxisů musel jít na vojnu a, co čert nechtěl, v červenci 1914, tedy v jeho necelých 22 letech. vypukla válka. Za mého rozhovoru se Standa už ani nepamatoval, jak a kudy pochodoval s rakouskou armádou.po Karpatech, Haliči, Uhrách i kolem Krakova. Nejvíce se do jeho paměti zapsala na druhé straně teprve až bitva u Zborova 2.července 1917, kde on v rámci českých pluků pomáhal vybojovat slavné vítězství nad Němci. Nožná se do jeho paměti nesmazatelně vryla hlavně ona pozdější písnička „Hoši od Zborova, vy tam klidně spíte, vy se nikdy více domů nevrátíte...“. A bylo jich hodně krajanů z Čech, kteří se domů ze Zborova už nevrátili, počínaje od jmen Arazím až po Živného. Jako jediný Paichl prý z vítězů pak viděl při přehlídce i prof. T.G. Masaryka dne někdy kolem 21. srpna 1917, kdy dostal „jeho“ pluk jméno Jana Husi. I když si nemohl zapamatovat jeho slavnostní zápis do pamětní knihy 1. pluku. Přežil, protože měl u Zborova štěstí, ono štěstí, o kterém psal Masaryk slovy „Štěstí v té velké zodpovědnosti.“ Nebylo to však štěstí trvalé, i když byl prý hrdý na to, že jeho uniforma pokládala základy našeho samostatného státu. Jeho pozdější vzpomínky zachytily i úvahy, kdy se uvažovalo u přetransportování českých legionářů na západní frontu do Francie. K tomu ale nedošlo.
Strejda si už ani nepamatovat v které kumpanii zprvu bojoval s Němci a se Sověty, a to i přes brest-litevský mír v r.1918 jel a bojoval přes Sibiř až do Vladivostoku. Od Zborova to byla jeho až desátá rota. To už se dávno naše jednotky nejmenovaly „Česká Družina“, ale už se mluvilo jen o „Legiích“. Měnila se cesta jen podle jmen měst, v r. 1918 od ukrajinské, nebo chcete-li volyňské gubernie, třeba přes Kyjev, Bachmač, Kursk, Penza, Samara, Ufa, Buzuluk, Čeljabinsk a jiné směrem na Sibiř. Tam byl už takový mráz, že můj strýc neviděl ani ministra vojenství generála M.R. Štefánika To si ani Standa vše nemohl pamatovat, protože se bojovalo tam i nazpět. Cesta trvala např. dík tomu měsíce až přes rok 1919, třeba se prodlužovala v jenisejské gubernii z Petropavlovska do Irkutska. Uniformu musel látat kolem sibiřské železnice, i když jí pomáhal obrněný vlak Tajšet a Orlík. Po čtrnáctidenní jízdě z Irkutska dorazily naše jednotky i se Standou do Vladivostoku, kde byla směsice nejrůznějších vojáků od Američanů, Angličanů, Francouzů, Italů, dokonce i Japonců, kteří dostávali ve srovnání se svým vysokým žoldem dík nespravedlivými kursu měn jen pakatel 160 rublů za měsíc. Naštěstí nebyli naši s Paichlem zataženi do povstání živeného Kolčakem. Až do odjezdu v prosinci 1919 se objevila před Ruským ostrovem první japonská loď Yonan-Maru k dopravě do naší vlasti. Napřed jelo načálstvo Po nich to byly jiné lodě které vezly Standu napřed 12 dní do Singapuru a pak nekonečně dlouho až k Suezu. Pravděpodobně, pokud jsem tomu dobře rozuměl, to byla loď Traz-os-Montes. Na evropskou půdu pak stoupaly jejich nohy v únoru 1920. Byla to cesta, srovnatelná s homérovou Odysseou. Do vlasti snad je vlaky z Lublaně odvezly kolem 2. února 1920. Chvíli přežil chlubením s vyznamenáními a pak honem do Nedošína č. 19. Pak se stal jako většina legionářů státním zaměstnance, v jeho případě četníkem. V uniformě učaroval v r. 1922 Marii rozenou Frömlovou. Ta uniforma ho však hnala s tím četnictvím po mnoha místech Slovenska. I dětem a mně se líbil, nejezdil jsem tam jen kvůli uniformě, líbila se mi jeho puška i helma, respektovali jej i jím pronásledovaní. Jenom ne Slováci, kteří se na začátku druhé světové války od nás odtrhli a Standu ze dnes 14. března 1939 ze Slovenského štátu vyhnali. Doma v Nedošíně mu naši dali uniformu pro hranice Protektorát, ale jako legionáře ho předčasně pensionovali. Asi se jim nelíbil ten jeho mroží knírek. Pak už na chvíli honil bez uniformy u čokoládovny od r. 1950 komunisty, což si ti zdůvodňovali tím, že prý byl na jedno oko slabozraký. To byl nesmysl, vždyť uměl perfektně střílet. Uniformu nahradil už jen huňatý oblek v mrazírnách v Orličkách. Tam ale bez munduru nevydržel a konec života do 26.9.1965 dožil v Lanškrouně. Dnes si myslím, že mladé dožití 73 let mu zkrátily uniformy.
Pro cestu se dochovalo ve zmíněné knize střeleckého pluku Jana Husi dostatek fotografií.

A ještě Standa v tátově sáze.